Profesorovi Wiszniewskému z Krakova a Simonu Daukantovi prý napsal, že sestavil žemaitsko-litevský slovník. V těchto dopisech však není pravda. Wiszniewskému se Kajetonas chlubí, že sám připravil knížku o včelách (1823), pouze pod jménem svého bratra Kiprijonase (ačkoli jazykový rozbor potvrzuje Kiprijonasovo, nikoli Kajetonasovo autorství), že mu kancléř N. Rumiancev poděkoval za tento překlad (ve skutečnosti poděkoval Kiprijonasovi), že vydal knížku Rozmyślania wieśniaka rolnika (ale zamlčel jejího autora Dionizase Pošku), že Dziennik Wileński zveřejnil jeho popis cesty po Žemaitiji (ačkoli je tam popsán pouze Poškův Baublys) — na tyto dva poslední případy upozornil již V. Maciūnas. V dopise S. Daukantasovi Kajetonas při vypočítávání svých zásluh už nezmínil ani překlad knížky o včelách, ani Rozmyślania wieśniaka rolnika — tušil, že Daukantas mohl znát jejich skutečné autory. V obou dopisech také Kajetonas tvrdí, že svůj slovník dokončil, ačkoli shořelý rukopis byl napsán pouze do začátku písmene K (V. Maciūnas). Jak je však patrné z dopisů I. Loboiky, slovník pouze do písmene K napsal Kiprijonas. Je tedy těžké popřít, že se Kajetonas rád chlubil i díly vytvořenými jinými.

Důležité také je, že Kajetonas byl názorovým souputníkem D. Pošky a zároveň Kiprijonasovým konkurentem. Poška napsal: „neviděl jsem lepší pravopis než [...] v elementáři Kajetonase Nezabitauskase“. Na druhou stranu, zatímco Kiprijonas ještě pracoval na svém slovníku (březen 1825), začal i Poška psát konkurenční slovník, tedy soutěžit s Kiprijonasem o vytvoření a zavedení psané žemaitsko-litevštiny. Kdyby byl autorem Kajetonas, sotva by jeho přítel Poška jeho práci nepodpořil a rozhodl se s ním soupeřit, místo aby mu pomáhal.

I bez zachovaných rukopisů tedy řada argumentů svědčí o tom, že Kajetonas, který se rád chlubil a vychvaloval, si chtěl přivlastnit také nedokončený litevský slovník svého bratra Kiprijonase. Autorem tohoto slovníku je proto, jak již uvedla A. Kaupūž, Kiprijonas Nezabitauskas.

KNIHA O BALTSKÝCH JAZYCÍCH

V Německu, které má dlouhou tradici výzkumu baltských jazyků, se v posledních letech objevily nové práce významné pro baltistiku. Jednou z nich je kniha „Baltské jazyky. Úvod“, napsaná německy třemi lingvisty a vydaná v roce 1994.¹ Kniha s kvalitní grafickou úpravou a 416 stranami se skládá ze čtyř hlavních kapitol.

Autorem poměrně rozsáhlé úvodní kapitoly (s. 15–70) je lingvista Rainer Eckert, který se velmi zasloužil o baltskou jazykovědu i její popularizaci. Velmi stručně, dalo by se říci encyklopedicky, podává nejdůležitější informace o všech baltských jazycích a národech, jejich názvech a dějinách; pojednává o vymřelých Prusech, asimilovaných jinými národy, o Súdevech, Jatvingech, Kurších, Žemgailech a Sélijcích. Pochopitelně nejvíce prostoru je zde věnováno dějinám dvou žijících baltských národů — Litevců a Lotyšů: jsou zmíněny nejzásadnější události, které tyto národy provázely od

¹ E c k e r t R., B u k e v i č i ū t ė E.-J., H i n z e F. Die baltischen Sprachen. Eine Einführung. Langenscheidt. Verlag Enzyklopädie. Leipzig, Berlin, München, 1994.

213

od nejstarších dob až do současnosti. R. Eckert na základě prací jiných badatelů a konkrétních lingvistických údajů objasňuje postavení baltských jazyků v indoevropské jazykové rodině, jejich vztah k jazykům nejbližších skupin — slovanským a germánským — a pojednává o nejvýznamnějších písemných památkách staré pruštiny, litevštiny a lotyštiny i o utváření spisovných jazyků litevštiny a lotyštiny. Připojuje zde dokonce několik poznámek o lotyšských a litevských lidových písních a uvádí nejvýznamnější sběratele písní a jimi sestavené a vydané sbírky.

Ve třech kapitolách knihy jsou samostatně popsány litevština (s. 71–245), lotyština (247–382) a stará pruština (383–406). Fonologické, akcentologické a morfologické systémy spisovné litevštiny a lotyštiny synchronně popsali při poměrně důsledném dodržení jednotného plánu uvádění a výkladu údajů: Elvyra-Julija Bukevčiūtė (fonetika litevštiny a lotyštiny, přízvuk litevských podstatných a přídavných jmen, zájmeno, číslovka), Rainer Eckert (podstatné jméno a přídavné jméno v litevštině — obecné otázky, skloňování, příslovce v litevštině a lotyštině) a Friedhelm Hinze (sloveso a předložka v litevštině, podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno, číslovka, sloveso a předložka v lotyštině).

Autorem kapitoly o staré pruštině je R. Eckert. Srovnáním s odpovídajícími údaji z východobaltských jazyků (litevštiny a lotyštiny) probírá nejcharakterističtější rysy přízvuku, vokalismu a konsonantismu staré pruštiny a některé morfologické otázky — skloňování podstatných jmen, stupňování a skloňování přídavných jmen, číslovky, zájmena a časování sloves.

Celá kniha je napsána velmi metodicky. Obsahuje několik map — západních Baltů a jejich někdejších území, jakož i rozšíření litevských a lotyšských nářečí. Mnohé lingvistické údaje o fonetice a morfologii baltských jazyků jsou uvedeny v souhrnných tabulkách: kapitola „Litevština“ jich obsahuje 52 a kapitola „Lotyština“ 46. Významy popisovaných gramatických tvarů (ne vždy mají přímé protějšky v němčině) a jejich užití jsou často ilustrovány slovními spojeními či větami převzatými z různých zdrojů. Srov. několik příkladů z kapitoly o litevštině:

Mezi poletujícími šátky zahlédl modrý s bílými proužky a hned ho poznal a rozeznal mezi všemi stejnými či alespoň podobnými. „Mezi vlajícími šátky uviděl ten modrý s bílými pruhy, hned ho poznal a odlišil od všech stejných či podobných.“ (Užití určitých přídavných jmen.)

Ještě uplynou asi tři roky. „Uplynou ještě zhruba tři roky.“ (Užití souhrnných číslovek.)

Neznáte-li cestu, je těžké se k nám dostat. „Když člověk nezná cestu, je těžké se k nám dostat.“ (Užití polopříčestí.)

Je pravda, že vedle pěkných živých příkladů se tu a tam objeví i umělý tvar, který se v přirozeném jazyce neužívá; srov. paradigmata přítomného a minulého jednorázového času zvratných sloves: žiopsauši, žiopsai, žiopsomės, žiopsotės (s. 183); žiopsojausi, žiopsojaisi, žiopsojomės, žiopsojotės (s. 184).

Při popisu fonetických jevů litevštiny a lotyštiny jsou všechny příklady uvedeny v současném pravopisu těchto jazyků a v transkripci přijaté Mezinárodní fonetickou asociací. Příklady litevštiny jsou v celé knize opatřeny přízvukovými značkami (transkribová-

214

tų žodžių žymimas tik kirčiuotas skiemuo, o priegaidė nenurodoma), nors vieno kito žodžio kirtis (atitinkamos priegaidės ženklu) liko nepažymėtas, plg.: šešiasdešimt (p. 153) = šešiasdešimt, kóvo (158) = kóvo, dvidešimt (158) = dvidešimt. Daugiau skaitytoją gali klaidinti neteisingai nurodyta žodžio kirčio vieta, priegaidė, kirčiavimo paradigma ar pan. Iš tokių lietuvių kalbos taisytinų pavyzdžių yra: atvykšite (p. 146), Atvỹko (193) = atvỹksite, Atvỹko, dieną (158, 2x) = dieną, švárraštis (106) = švárraštis, tirpti (107) = tir̃pti, per liepą (107) = per̃ liepą, vilktis (107) = vil̃ktis, ar̃klas (109) = ar̃-klas, ir-štvą (4 kirčiuotė, 109) = ir-stvą (3 kirč.), kilómetrų (160), kilómetro (232) = kilómetrų, kilómetro, raũda (177) = raũda, draug-áv-o, keli-áv-o (177) = draug-áv-o, keli-áv-o, rėngi-a: reng-ė (179) = rengia-a: reng-ė, ne-si-gin-si-u (185) = ne-si-gin-si-u, Kuršiai, gyvuliui (189) = Kuršiai, gyvuliui, išsiuntęs, krėpšio (190) = išsiuntęs, krėpšio, bučiáu-tis (191) = bučiáutis, ap-si-ovil-k-o (191, 2x) = ap-si-ovil-k-o, nulaužtas, stovinčioji (199) = nulaužtas, stovinčioji, atėjo (206, 228, 231), Atėjo (231) = atėjo, Atėjo, at-nėš-ti (208, 220) = at-nėš-ti, Keliaudami, Jeruzalės, priimtų nutarimų (210) = Keliaudami, Jeruzalės, priimtų nutarimų, vaikystė, kryžkelė (212) = vaikystė, kryžkelė, leis-ki-me (214) = léis-ki-me, rytój, arklius, atsikėlęs (217) = rytój, arklius, atsikėlęs, baronienės (219) = baronienės, mūtinai (220) = mūtinai, dingusio brólio, jei dar gyvas (221) = dingusio brólio, jei dar gyvas, ciésarų, į vestuvės (222) = ciésarų, į vestuvės, paėjo (224) = paėjo, juó tolyn, juokómis (225) = juó tolyn, juokómis, aiškiai (227) = aiškiai, knygos (229), knyga (230) = knygos, knyga, (su)pykti (229) = (su)pykti, Nuėjau, laišką (230) = Nuėjau, laišką, savo (231, 2x) = savo, mokyklą (231) = mokyklą, studentų, pirkti (232) = studentų, pirkti.

Občas zůstane neopravená ještě nějaká jiná tisková chyba, např.: Palūžė, Biržiai (44) = Palūšė, Biržai; Jak je tu krásné si lehnout (133) =...sednout si; jūs (146) = jūs; Obchod je otevřen od devíti do osmnácti hodin (158) =...do osmnácti hodin; devyniose dešimtosiose (162) = devyniose dešimtosiose; kilšči-o-ja, kilšči-o-ju (175) = kilšči-o-ja, kilšči-o-ju; ēm-e (178) = ēm-ė; praėjusieji metai (199) = praėjusieji metai; Délku nadcházející zimy neznáme (204) = Ateisančios...; džau-ki-s (214) = džiau-ki-s; mokusi, mokúsios (219) = mokíusi, mokúsios (srov. rašyti, rašė: rašiusi, rašiusios); žiūrėti (225) = žiūrėti; gatvėje (228) = gatvėje; plugų árti (228) = plūgų árti.

Zájemcům o baltistiku nebo o některý z baltských jazyků budou velmi užitečné také bibliografické údaje. Každou kapitolu knihy uzavírá přehled nejvýznamnějších prací publikovaných k tématu dané kapitoly, který připravil R. Eckert. Například na konci úvodní kapitoly jsou vedle jmen zakladatelů historické srovnávací jazykovědy F. Boppa (1791—1867) a R. Raska (1787—1832), jimiž začíná přehled publikací důležitých pro celou baltskou jazykovědu, uvedeny ještě desítky badatelů baltských jazyků různých národností — německých, francouzských, dánských, nizozemských, norských, finských, českých, bulharských, polských, italských, amerických, japonských, ruských, ukrajinských a samozřejmě také lotyšských a litevských. Takto jsou samostatně přehledově zpracovány i

215

nejvýznamnější práce popisující a zkoumající litevštinu, lotyštinu a starou pruštinu. Kromě těchto přehledů najdeme na konci knihy také podrobný společný seznam literatury (184 položek): práce jednotlivých autorů i kolektivní práce vydané v Litvě, Lotyšsku a dalších zemích, pokračující i periodická vydání věnovaná jak obecným otázkám baltské jazykovědy, tak některému z jazyků — litevštině, lotyštině či staré pruštině. Některé drobné tiskové chyby je třeba opravit i v bibliografickém seznamu: J. GERULIS. Senieji lietuvių skaitymai (s. 408; položka č. 20) =... skaitymai; P. JONIKAS. Lietuvių bendrinės rašomosios kalbos kūrimasis antroje XIX a. pusėje (412; 119) =... kūrimasis antrojoje XIX a. pusėje; V. PAULAUSKAITĖ (412; 151) = V. PAULAUSKIENĖ; A. UBEKAITĖ (413; 176, 177) = A. UBEIKAITĖ.

Uvedené ani jiné drobné nedostatky nijak nesnižují hodnotu posuzované publikace. „Baltské jazyky. Úvod“ je velmi pečlivě připravená a potřebná kniha. Je to vynikající učebnice pro ty, kdo na vysokých školách v Německu a dalších zemích studují baltské jazyky, zajímají se o jejich dějiny a chtějí se samostatně učit současnou litevštinu a lotyštinu. Za vykonanou rozsáhlou práci a za jeden z prvních výtisků této knihy, který jsme obdrželi z rukou autorů, je vděčný také Litevský jazykový ústav.

Kazys Morkūnas

PAMÁTNÍK JANU SAFAREWICZOVI

Šťastní jsou učitelé, kteří mají dobré a vděčné žáky. Mnoho takových žáků měl i proslulý polský jazykovědec, profesor univerzit ve Vilniusu a Krakově a čestný doktorát těchto univerzit, Jan Safarewicz (1904—1992), jenž zanechal hlubokou stopu mimo jiné i v litevských studiích. Jako prvního z těchto vděčných žáků je však třeba především uvést Woǰciecha Smoczyńského, jehož zásluhou a organizačními schopnostmi vzniklo působivé dílo věnované památce J. Safarewicze, „Analecta Indoeuropaea Cracoviensia Ioannis Safarewicz Memoriae Dicata“ (Edenda Curavit Wojciech Smoczyński, Cracoviae MCMXCV). Jde o sborník článků, které charakterizují osobnost J. Safarewicze a jeho přínos jednotlivým oblastem jazykovědy, a také o samostatné studie problémů, jež byly tomuto významnému polskému vědci blízké.

Větší část zveřejněných článků tvoří příspěvky přednesené na sympoziu „Jazyk v čase a prostoru“, které se konalo 5.—6. dubna 1993 v Krakově u příležitosti prvního výročí úmrtí J. Safarewicze. Celkem je publikováno 56 článků a také bibliografie prací J. Safarewicze a literatury o něm, kterou W. Smoczyński připravil s mimořádnou pečlivostí. Články jsou zveřejněny v latině, angličtině, francouzštině a němčině. Je samozřejmě nemožné v krátké anotaci nejen rozebrat, ale i vyjmenovat všechny zde publikované články. Zmíníme proto pouze ty, které by mohly být zajímavější pro badatele litevského jazyka, a ty, které přímo souvisejí s vědeckým odkazem J. Safarewicze.

Z posledně uvedené oblasti je publikován článek Mariana Plezia (Plezia) o výzkumu řečtiny a latiny J. Safarewiczem („De Ioannis Safarewicz

216