LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996) LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI

Saulius AMBRAZAS

VÝVOJ TVOŘENÍ LITEVSKÝCH NÁZVŮ NOSITELŮ VLASTNOSTI S PŘÍPONOU *-ko-

§ 1. Příponou *-ko- se odedávna tvořila deminutiva (aut., 1994, 130–134). Později se tato přípona začala používat také k tvoření názvů nositelů vlastnosti (nomina attributiva). Ze starobylé přípony *-ko- se vyvinuly litevské přípony -okas(-ė), -ikas, -ikis, -ikė, -ykas, -eika, -eikis/-eikys, -aikis, -inykas/-ininkas(-ė), -ininkis, -eny-kas/-eninkas(-ė), -auny-kas/-auninkas(-ė), -eln-y-kas/-elninkas(-ė), -(i)ukas(-ė), -(i)ūkas(-ė), -uika, -iaukas, -iauka, -iaukė, -(i)uoka, -(i)uokė, -ėkas. Pomocí nich se tvoří názvy nositelů vlastnosti.

Deriváty s příponami -(i)okas(-ė)

§ 2. Názvy nositelů vlastnosti s touto příponou se tvoří mnohem méně často než deminutiva:

1) od přídavných jmen, např.: baltōkas(-ė) „bílý kůň nebo bílá klisna“ Pn, Er (LKŽ I² 610), bėriokas(-ė) Ds, bėrōkas(-ė) „hnědák, hnědá klisna“ R II 83; JD 772; Srv; Pn; Rm (I² 765, 771), dryžiōkas Nv, dryžōkas „barvená lněná pruhovaná látka“ Šts (II² 735, 736), kurčiōkas(-ė) „hluchý člověk“ Lzd; Gž; Rmš; Vlk; Bgt; Brt; Krok (VI 943), liesōkas „hubený člověk nebo zvíře“ Varn; Užv (VII 434), naujōkas(-ė) „člověk, který začíná nějakou práci“ K; VIkv; Vdk; „mladík, nově povolaný do armády“ R; Mž; N; K.Donel (VIII 590), prasičiōkas(-ė) „prostý, nevzdělaný, neurozený člověk“ P; BM 117; J; JD 342; JV 32; V.Krėv; (d)Pb; LTR(Ds); „špatné pivo, vodka“ JD 491; LTR(Plv) (LKŽ X 543–544), sartōkas „hnědák“ JV 955; Sb; Er (XII 168), slydōkas „kozák“ J; Skd; Tl; Pln; Eig; Vvr; Šts; Plt; Gd; „kozí hřib“ Vrd; „knedlík“ Šts; „plz, který okusuje houby“ Vrd (XIII 11), stačiōkas „člověk hrubý, neomalený“ BsMt II 208(Prnv); Pč; Ds; Sl; VIkv; Jrb; Slm; Ig; Svn; Lel; Vdžg; „člověk, který mluví nářečím“ Brb; Dg; „co je svislé, nikoli vodorovné“ Nmc (XIII 621), širmōkas „šiml nebo šedý býk“ JD 772; Slm; Er; Sl; LTR(Rm) (XIV 903), šviežōkas „nováček“ Trg (XV 567); 2) od podstatných jmen, např.: bruknienōkas „brusinkový keř“ Tr; Sb (ŽD 132; LKŽ I² 1083), bulbienōkas Pnm; Er; Svn; Uk; bulvienōkas „bramborový keř“ Jnšk; Ldk (LKŽ I² 1149, 1156), galvōkas „malý oblak“ Sb; Kp; Slm; Tr; „taková čepice; prohlubeň klobouku“ Kos 43; TDr VI 167 (ŽD 132; LKŽ III 86), kaulōkas „žebro nebo zádová kost s masem“ Pl; Kp; Pnd (LKŽ V 435), kišenōkas „kapsář“ Varn (V 881), kojōkai „kůly, na kterých

101

děti chodí při hře“ J; Klov; Rd; Ar; Er; Žvr; Lnkv; Šmk; „sněhové koule přilepené k podrážkám“ Gdž (VI 206), kryžiokai „křížové desky“ J; Alvt; Dgls; Mrj; Kt; Dks; Ūd; „kozel na řezání vzorů“ Lš; „příčně sbité kůly“ Rm; Ssk, kryžiokas „znak kříže“ Ggr; „křížové desky“ J; Ds; Tr; „výčnělek na kolovratu“ Mšg; „zařízení k nasazování přaden nití“ Vv; „šátek s ‚křížovými vzory“ Vdk; „taková hra; koňská nemoc“ J; „křížit se“ JD 846; JV 295; PPr 281 (LKŽ VI 669–670), kryžiokai „křížové desky“ Gdr; Lp; Vdšk; Kb; „kozel na řezání vzorů“ Vdn; „zařízení k nasazování přadena při soukání nití“ Užp; „starobylý kostkovaný šátek“ Plt; Rs, kryžiokas „křížová deska“ Ds; Krkn; „trojnožka k něčemu“ Škn; „tlouk, výčnělek na kolovratu“ Ds; Skdt; Vdr; Sdk; Kri; „zařízení k nasazování přaden nití při soukání“ Dv; „násada lopaty a vidlí“ Rd; „berla“ Trgn; „šátek s křížovými vzory“ Up; „řešetlák počistivý, krušina“ Trgn; „křížit se“ S.Dauk; N; [K]; J; A 1884,41; Drsk (LKŽ VI 677; DTŽ 677), kūjokas „kůly, na kterých děti chodí při hře“ Kos 126; J; Vrb; Nm; Sln; Skr; Kt; Žg; Sv; Erž; Vks; Šlv; „berle“ Šmn; Vv; Vlkv; Gs (VI 790), medžiokai „dřevák s dřevěnou podrážkou a koženým svrškem“ Mrs; Rd; Vb; Nj; Vs (VII 997), peliókas „ten, kdo dobře chytá myši“ Vrd; Žd; Kltn; Brs; Žr; Všk; Šts; Ms; Trk (IX 768), piestókas „palička do hmoždíře“ MŽ II 346; N; [K]; Ssk (IX 927), ragaučiokai „připojované k saním k přepravě sáňkových vzorů“ Lkm (XI 39), samenókai „kupky mechu“ Švnč; Sb (ŽD 133; LKŽ XII 90), sėmenókai „vymlácené hlavičky lnu“ Sml; Paj; Krik; Grž; Adm; Švnč; Pšl; Krč; Šlč; Lel; Skp; „nevymlácené hlavičky lnu“ Vžns; Vad; Km; Šmn; Sv (XII 359), snapókas „člověk málo bystrý, hlupák“ Vb (XIII 237), žarnókai „vařený nakrájený žaludek prasete nebo ovce“ BM 174, 443; Kp; Pnd (LKŽK);

3) od číslovek, např.: antrókas „druhá kláda od pařezu“ Pg; „pivo z druhého vaření“ N; J; Mžš; Rm (LKŽ I² 174), dvejókai „dva kusy oděvu spojené dohromady“ Vlkv; Brt; Mrj; „dvě nádoby spojené jedinou vidlicí“ R; [K]; Pns; Kč; „dvouuchý vak na sypání krmiva“ Krsn, dvejokas „taková mince“ Švnč (II² 949), ketvirtókas „čtvrtina valaku“ Vlk; Pls; „taková míra sypkých látek“ Trak (V 670), ketvirtókas „čtvrtina valaku“ Vlk; Pls; „taková míra sypkých látek“ Trak (V 670), pirmókas „pivo z prvního vaření, kvalitní pivo“ Rm; Sb; Mžš (X 19), trečiokas „pivo z třetího vaření, slabé pivo“ Er; Sb; Mžš; Krs; Slm; Alz; Km; „starobylá mince — stříbrná mince v hodnotě tří grošů“ Q 129, 135; B; R; MŽ II 135, 141; N(Rg); K; Ns 1854,2; RD 174; BsO 397; Klv D 295; N 174; JD 57, 589; Žem; LTR(Plv); Lks; „třetí díl valaku“ Rtn; Al; Grv; „třetí díl úrody“ Dv; Rod, trečiokas(-ė) „třetí syn nebo dcera“ Rm; „tříleté zvíře“ Žž; „rolník obhospodařující třetinu valaku“ Drsk; Žml; „zemědělský dělník dostávající třetí díl úrody“ Er; Všn; „třetí zapřažený kůň“ J (LKŽ XVI 731), trečiokės „takový druh pazdeří“ Ggr (XVI 732).

§ 3. V některých jižních nářečích při hranici s Polskem označují deriváty s příponou -iokas(-ė) osobu podle místa jejího bydliště nebo původu, např.: kaišiadoriokas(-ė), lazdijokas(-ė), seirijokas(-ė) atd. (DaiktvDr 413; LKA III Žemėl. Nr.110, p. 117). Takové užívání zřejmě podnítila polština, v níž se kolem 15. století začaly objevovat odpovídající deriváty s příponou -ak vyjadřující příslušnost, např.:

102

polak ”lenkas” (Respond, 1979, 185). Be to, tokio tipo vedinių esama ir gudų kalboje, plg. slavizmą dvariókas ”dvaro darbininkas” S I 309; Klm; Pnm A; ”dvaro ponas” LB 96, 118, dvarókas ”dvaro darbininkas” BsMt II 24; LTR (Brt); Dkš; Rdm; ”dvaro ponas” Kb; Vrn (plg. gud. дворяк, žr. LKŽ II² 938).

§ 4. Ve slovanských jazycích jsou názvy nositelů vlastnosti s *-āko- obecně mnohem produktivnější než v baltských jazycích, srov. sl. *novakъ „nováček“, *svojакъ „švagr“, *rybakъ „rybář“ atd.

Na druhou stranu byly názvy nositelů vlastnosti s příponou *-āko- zaznamenány i v dalších příbuzných jazycích, srov. litev. naujókas a sl. *novaka, řec. νέας, νέωνος „mladík“², jakož i staroind. bhikṣākah „ten, kdo žádá o almužnu“: bhikṣā „almužna“ (Wackernagel, Debrunner, 1954, 267).

Tento slovotvorný typ tedy může být poměrně starý, snad zděděný z pozdního indoevropského prajazyka nebo z doby jeho rozpadu.

Odvozeniny s příponou -ikas

§ 5. Názvů nositelů vlastnosti s touto příponou je v litevštině ještě méně než s -okas. Tvoří se:

1) z přídavných jmen, např.: bálčikas „bílý vepřík“ Paį (LKŽ I² 588), baltìkas „druh hřibovitých hub“ MŽ; N; [K], didìkas „člověk urozeného původu“ J; A 1885,82; LzP (LKŽ II² 478), keršìkas „strakatý vepřík“ Pg (V 623), laibìkas „dlouhé úzké pole“ C II 456; N, naujìkas „nováček“ SD¹ 99; SD³ 226; K; Vaižg; „novousedlík“ J; Klk; Vkš (LKŽ VIII 587), raudonìkas „rezavec“ NS 1354; Kp; RdN; Slč; Žeml; Alz; Skm; Srv; Šš; Krm; Sem; Btrm; Eiš; Lkž; Gržl; Lel; Vžns; Šlčn; „ten, kdo má červenou, hezkou tvář“ Skdt (XI 260), šventìkas „kněz“ JD 1228; J;

2) z podstatných jmen, např.: bėgštìkas „běžec“ J I 200 (: bėgštà „běh“ DaiktvDrR 67), kaukarìkas „zátylek“ Sb (: kaŭkaras „kopec, návrší; vrchol hory; čelo; zátylek“), kaukorìkas „dítě s velkou hlavou“ Šmn (: kaŭkoras Rs, kaukoris „kopec, návrší“ Klvr – LKŽ V 420, 423–424), pirštìkas „prst rukavice“ Švnč; Rš; Trgn; Rk (X 32), tarpìkas „prostor mezi dvěma bočními částmi stodoly či kůlny“ Yl; Trkn; Brs; Slnt; Pln; Sd; Všv; „boční část“ Lnk; Ms; Brs; „přístřešek při konci domu na vozy, nářadí a dřevo“ Grsl (XV 895), žirnikai „taková květina“ (rozšířená ve východních aukštaitských a žemaitských nářečích, zaznamenána již u S. Dauk; P; J – LKŽ);

3) z číslovek: šimtìkas „stovka“ Pg (LKŽ XIV 823).

§ 6. V lotyštině a pruštině jsou odvozeniny tohoto typu rovněž vzácné, např.: lot. melniķis „černý (kůň)“, namīķis „zahradník“, pr. preiſiks „nepřítel“ (Feindt) III 792₀, akuz. pl. suwintickens „svatými“ (Heiligen) III 133₈–₉ (SV 49; LVG 358; BKGF 89).

¹ Sławski, 1974, 90–91; Vaillant, 1974, 326–328.

² Brugmann, 1906, 501; Schwyzer, 1939, 543 su lit.; Otkupščikov, 1988, 101–103.

103

Mezitím byly ve slovanských jazycích názvy nositelů vlastností s *-iko- odedávna produktivní, např.: sl. *bogatьcь „boháč“, *junьcь „mladý býk; mladík; dítě“ (srov. litev. jaunìkis), *starьcь „stařec“³.

V jiných příbuzných jazycích se takové odvozeniny zřejmě nevyskytují. Je tedy možné, že názvy nositelů vlastností se původně začaly tvořit ve slovanských jazycích pomocí deminutivní přípony *-iko- a později tato inovace v důsledku dávných kontaktů baltských a slovanských jazyků poněkud zasáhla i jazyky baltské.

V baltských jazycích byla deminutivní přípona *-iko- již velmi dávno začleněna do derivačního paradigmatu názvů činitelů (DaiktvDrR 135—138).

Odvozeniny s příponami -ikis, -ikė, -eika, -eikis/-eikys, -aikis

§ 7. Několik názvů nositelů vlastností je utvořeno pomocí těchto variant přípony -ikas:

-ikis (o jeho původu viz aut., 1991, 22): baltikis „bílý zajíc“ Lkč (LKŽ I² 614), juodikis „jedlá houba s černým kloboukem“ Dbč, júodikis „tamtéž“ Mrc; „krvavá polévka“ Dglš; „skatìkas“ (rozšířeno ve starých písemných památkách — LKŽ IV 401), jaunikis (rozšířeno od XVI. století), laibikis R II 312; MŽ; N; K, laibikis „dlouhý úzký pruh pole“ Nm (VII 14), raistikis „taková houba z rašeliniště“ Žln; Vrn (XI 60), raudonikis (široce rozšířeno);

-ikė (srov. aut., 1994, 130): baltikė „houba z druhu ryzců“ Stč; Klov (LKA III 131), bobikė „kolíček“ Rs; Šv; „rukojeť kolíčku“ Rs; Vdk (LKŽ I² 962), guoginìkė „husy s boulemi“ Skdy (II 702), joninikė „odrůda brambor“ Trš (IV 356), kanapikė „druh šátku“ Varn (V 197), kartikė „houba s hořkým mlékem“ Btr (V 339), lempikė „olejnička“ Grg (VII 323), lutikė „slepice s krátkýma nohama“ Šv; „malá zavalitá žena“ Lkv; Up (VII 713), rudikė „kočka“ C I 145; N; [K]; BŽ 559; KŽ; „rudmesė“ K I 389; JD 95, širdikė „vřeteno mlýnku“ Šll; Pd; Jd; Tt; „dřívko člunku pro tkaní, člunek“ Pj (XIV 848), širdžikė „vřeteno mlýnku“ Rs; Nmk; Vdk (LKA I 141), tabakikė „prvosenka“ Škt (LKŽ XV 638), vištikė „taková houba“ Dv (LKA III 131);

-ykas (srov. aut., 1994, 131—132): laimykas „drak“ Gdž (LKŽ VII 55);

-eika (o původu této přípony viz DaiktvDrR 139): alsėika „člověk trpící dušností“ Klm (LKŽ I² 110), jauneika „nejmladší dítě v rodině“ Lnkv; O (IV 306), lieséika „hubený člověk“ J; Šint; Als (ŽD 159, LKŽ VII 433), mandréika „chytrák“ Jnšk (LKŽ VII 823), mundréika „ten, kdo je zdatný, obratný a chytrý“ LTR(Mlt); Ign (VIII 380), nevaléika „špinavý, zanedbaný, neohrabaný člověk“ Žem; Šll; Krkl; Klm; Skr; Škn; Prn; Ar; Gs; Lbv; Btg (VIII 750), rūstéikas „ten, kdo neustále řádí“ Krkl (XI 1022), šuneikà „neposedný člověk“ Sdb; Pš; Slč (XV 357);

-eikis/-eikys; atbuléikis „ten, kdo dělá věci pozpátku, jde pozpátku; kdo se staví na odpor, jedná opačně“ J; Kv; Pln; Vvr; Krkl (LKŽ I² 336), júodeikis Kltn; Ut, juodeikỹs „krvavá polévka vařená s kyselým mlékem“ Lkm (IV 399), šudeikis „ten, kdo je k ničemu“

³ Meillet, 1905, 344 nn.; Sławski, 1974, 99—100; Vaillant, 1974, 296 nn.

104

Sg; „nicotnost“ Rs (XV 319), srov. hydronyma Dubeikis Krt, Saldeikis Vdk, Šalteikis, Šalteikė Šv aj. (Vanagas, 1970, 107 násl.);

-aiktis: rūodaiktis „krevní polévka“ Dkst; Lkm (LKŽ IV 391), srov. také pr. hydr. Stoboc: stabis „kámen“ (Steyn) E 32 (Gerullis, 1922, 248), snad také pr. arwaikis „hřebeček“ (Volle) E 434: *arva- „rychlý“ (Karaliūnas, 1992, 18; poněkud jinak Mažiulis PKEŽ I 94–95).

Odvozeniny s příponami -inykas/-ininkas(-ė), -ininkis, -eny kas/-eninkas(-ė)

§8. Přípona -inykas/-ininkas(-ė) je nejproduktivnější příponou názvů nositelů vlastnosti. V současné i staré litevštině se s ní nejčastěji tvoří odvozeniny označující povolání. Ve starých písemných památkách nacházíme značné množství odvozenin tohoto typu, které dnes zcela vymizely nebo se užívají v jiných významech.

Nejvíce jich je doloženo ve slovníku K. Sirvydase: akmenininkas „kameník“ SD¹ 50 (srov. akmenininkas „tamtéž“ C II 1154; N; K; „vozka kamení“ Grž — LKŽ I² 80), balnininkas „sedlář“ SD¹ 165; SD³ 403 (tamtéž S.Dauk., srov. balnininkas K), bažnyčinykas „správce kostela“ SD³ 122 (srov. bažnyčininkas „tamtéž“ R II 389; „ten, kdo chodí do kostela“ Kv; Klp — LKŽ I² 700), čiustininkas „čaroděj“ SD³ 40 (tamtéž Ch 152; Rp, srov. čiustininkas [K]), draučininkas „kopiník“ SD³ 120 (tamtéž Bt ApD 23,23, srov. draučininkas [K]), drobininkas „obchodník s plátnem“ SD³ 300 (srov. dróbininkas „tamtéž“ K; „tkadlec plátna“ K; Slnt — LKŽ II² 739), duonininkas „pekař“ SD¹ 121, 291 (tamtéž BB 1 Moz 40,1; MTP 29, srov. duonininkas „tamtéž“ K; „ten, koho živí jiní“ Sch 124; Jrb; VIkv; Gs; „výměnkář“ Alk — LKŽ II² 872), gultinykas „sluha ložnice“ SD³ 157 (srov. gultininkas N; [K]), juostinykas „výrobce pásů“ SD¹ 119; SD³ 286 (srov. juostininkas „tamtéž“ N; K; M; BŽ 416; NdŽ), kruopinykas „ten, kdo vyrábí kroupy nebo s nimi obchoduje“ SD³ 133 (srov. kruopininkas M), mielinykas „palič vápna a sádry“ SD¹ 189; SD³ 469 (srov. mielininkas N; [K]), mulinykas „muletář“ SD³ 182 (srov. mulininkas N; [K]), nuodinynkas(-ė) „čaroděj(-ka)“ SD¹ 17, 403 (tamtéž DP 526a35; BK 18¹⁸, srov. také nuodininkas N; [K]; A 1884,13), peilinykas „výrobce nožů“ SD¹ 99; SD³ 227 (srov. peilininkas „tamtéž“ Lex 61; C II 44; Q 44; R II 255; K II 56; „obchodník s noži“ N; K; „ten, kdo se řeže noži“ Ig — LKŽ IX 746), plėskinnykas „ten, kdo vyrábí plėškas“ SD³ 147, sapelkinykas (sapielkinykas?) „hráč na birbynę“ SD³ 297 (tamtéž Sut, srov. sapelkininkas N, supelkininkas [K]; KŽ), sarginykas „strážný“ SD¹ 176; SD³ 424, sietinykas „ten, kdo vyrábí síta nebo s nimi obchoduje“ SD³ 403 (srov. sietininkas N; K; L; Rtr, sietininkas BŽ 496; KŽ), skydinykas „výrobce nebo obchodník se štíty“ SD¹ 120; SD³ 287 (srov. skydininkas N; K; Ser; NdŽ), stalinykas „úředník knížat a velmožů“ SD¹ 175; SD³ 423 („truhlář“ BB Sir 39,28, srov. stalininkas „úředník knížat a velmožů; truhlář“ N; K a v dalších písemných památkách), vainikinykas „pletař věnců“ SD¹ 194, vandeninykas „stavitel vodovodů“ SD³ 392 (srov. vandenininkas N; Š), vilninykas „čechrač vlny“ SD³

105

473 (rovněž Sut, srov. vlnář/vlnář N; K; Rtr; NdŽ; KŽ), hvězdář „astronom“ SD¹ 41; SD³ 80 (rovněž DP 603; Sut, srov. hvězdář S.Stan; I).

Několik odvozenin tohoto typu je od počátků písemnictví charakteristických pouze pro písemné památky Malé Litvy, např.: čiepininkas „zahradník“ KIM 128; Lex 13, 39a; Q 205; R II 158; K, dėžininkas „výrobce nebo prodavač beden“ Lex 77; C II 491; R II 317; K, kletkininkas „kioskář“ Lex 20a; K I 267; [K], kariūnykas „voják“ BB 4 Moz 31,48; 2 Kar 24,2; Joz 5,4; Teis 20,44, kolūtykininkas „výrobce starých mincí“ Lex 16a, N, K, mašininkas „výrobce strojů, švadlena“ Lex 16a; C I 331; Krz 46; B 398; K I 232, pučkininkas „mušketýr“ Lex 63; Q 633; Krz 249; R; „puškař“ K I 267; „obchodník s puškami“ K, sūrininkas „ten, kdo strouhá sýr“ Lex 73a; C II 389; Q 435; Krz 170; N; [K]; KŽ.

Odvozeniny s příponou -inykas/-ininkas(-ė) označující povolání byly tedy již v 16.–17. století velmi produktivní. O jejich stáří svědčí protějšky v ostatních baltských jazycích, srov. litevské laukinýkas (rozšířené již v 16. století) a pruské laukinikis (Leman) E 407, lotyšské làucinieks (viz § 21).

§ 9. Odvozenin s příponou -inykas/-ininkas(-ė) utvořených od podstatných jmen a majících nespecializovaný význam je ve starých písemných památkách mnohem méně.

Už v 16.–17. století se hojně užívaly odvozeniny dalinukas/dalininkas, darbinýkas/darbininkas, drauginykas/draugininkas, kekšinykas/kekšnininkas(-ė), lietuvinykas/lietuviininkas, naminykas/naminininkas, pagalbinykas/pagalbininkas, priešinýkas/priešininkas, skolinýkas/skolininkas, tarpinýkas/tarpininkas, vietinykas/vietininkas.

V nářečích se dnes užívají také odvozeniny metininkas „mitulys“ Lex 52, naudinykas „ten, kdo hledá prospěch“ BP II 611₂, 57₅; BB Sir 14,9, zatímco ve spisovném jazyce — maištingykas BB Pat 24,21; SD¹ 96; SD³ 25, 82 jako varianta maištininkas.

Několik odvozenin tohoto typu má dnes v nářečích jiný význam, než jaký je zaznamenán ve starých písemných památkách, např.: kerštinykas/kerštininkas „nepřítel“ (užíváno v mnoha písemných památkách 16.–17. století, dnes má v nářečích význam „pomstychtivý člověk“), kieminykas „majitel vesnice“ DP 278₁₄ (dnes v nářečích „ten, kdo rád chodí na návštěvy“; k vývoji významu této odvozeniny srov. Mažiulis, 1960, 206–208), pakampinykas „ten, kdo se skrývá“ SD³ 318 („ten, kdo se potuluje po koutech“ Rod — LKŽ IX 149), sapninykas „ten, kdo mívá prorocké sny a ohlašuje je“ BP II 309₂₄, 310₆,₁₁; BB 1 Moz 37,19; Bt Jd 8 (srov. sapnininkas „snílek“ R; K; L; Rs; DūnŽ — LKŽ XII 145), sekminy kas „tlachal“ SD³ 5, 299; Sut („ten, kdo vypráví pohádky“ Rod — LKŽ XIII 336).

§ 10. Značná část odvozenin podstatných jmen s příponou -inykas/-ininkas(-ė) nacházejících se ve starých písemných památkách, které si ve větší či menší míře zachovaly čistý význam označení nositele vlastnosti, dnes zcela zanikla, např.: ausinykas „lichotník“ SD¹ 212, ausininkas „pomlouvač“ Lex 66 (rovněž B; N; K), bendradarbinýkas „spolupracovník“ BB 1 PvK 3,4; Ch¹ 13X, bursinykas/bursininkas „spoluviník“ (v mnoha písemných památkách 16.–17. století), barninykas BB Syr 4,7; 1 PvTm 3; DP 526₃₆; SD³ 469, barnininkas „ten, kdo se hádá“ Lex 45, doklinykas SD³ 44, 45, 82, doninykas „ten, kdo platí tribut“ SD³ 82; SE 234; Ch 5 Moz 20,11, gėdinýkas „prostopášník“ MT 215b, geležinykas „obrněný jezdec“ SD³ 103 (srov.

106

geležinininkas „obchodník se železem“ Lex 29a; N; K), gyvatininkas „obyvatel“ C I 548 (rovněž RB 1 Krn 23,18; K; LC 1881,15; „ten, kdo má vlastní hospodářství, rolník“ B; K), griekinykas BP 9X; BB Pat 12,21, griekininkas „hříšný člověk“ K1M 35₇ (rovněž R; N; K), gvattinykas „člověk, který se snadno rozzlobí“ SD¹ 41, juokinnykas „šašek“ SD³ 413 (srov. juokininkas K; Š; BŽ 525), kalavijinnykas „ten, kdo je ozbrojen mečem“ SD³ 170 (srov. kalavijininkas N; Ser; NdŽ), kartuvinykas „odsouzený k oběšení“ SD³ 438 (srov. kārtuvininkas „tamtéž“ N; [K]; „ten, kdo válčí“ J), kovinykas „ten, kdo se pře, svárlivec“ BB 2 PvTm 2,24 (srov. kovininkė Ns 1858,3), nebarninykas „ten, kdo se nehádá“ Vln 395, nevaidinykas „ten, kdo se nepře“ 394, pragarinykas „obyvatel pekla“ SD³ 298 (srov. pragarininkas „tamtéž“ N; [K]; „ten, kdo působí peklo, svárlivec“ NdŽ; „žrout“ LzP, pragarnūkas, viz § 14), priežastinukas „ten, kdo je příčinou něčeho“ MP 145 (rovněž Sut), puotinukas „hodovník“ SP I 452₁, sostinykas „ten, kdo sedí na trůně“ DP 542₁₄, 595₂₀, stulpinykas „křesťanský poustevník žijící na sloupu“ SD³ 410 (tamtéž Sut, srov. stulpininkas „výrobce sloupů (soch)“ N; K), šarvinukas „ozbrojený, obrněný bojovník“ (typické pro staré písemné památky), šuolininkas „ten, kdo běží skoky“ C II 206 (tamtéž Krz 152; MŽ; N; K; BŽ 513; NdŽ; KŽ), tautinykas „obyvatel země“ BB Jer 52,24; 2 Kron 23,13 (srov. Karaciejus, 1987, 19), turtinykas „boháč“ Ch¹ 10X (srov. turtininkas Sln; Vaižg; A.Vien a v dalších písemných památkách — LKŽK), vėjinykas „větrník<strong>ář</strong>“ SD³ 479 (srov. vėjininkas „tamtéž“ NdŽ; KŽ), viltinykas „podvodník“ MP 240, 275, 339, 359b; Ch¹ 414₂₅ (v závěrečných vysvětlivkách); KN 34 (tamtéž Kos 58b; Sut, srov. viltininkas „tamtéž“ J; BŽ 58b; Ser; KŽ; „čtenář časopisu „Viltis““ v písemných památkách z počátku 19. století), žaislinnykas „hráč“ SD¹ 38; SD³ 437 („hudebník“ Bt Apr 14,2).

Řada odvozenin tohoto typu je také v současné litevštině (DaiktvDr 340–342, 360).

§ 11. Označení nositelů vlastnosti tvořená od přídavných jmen příponou -inykas/-ininkas(-ė) vznikají velmi zřídka. V písemných památkách 16.–17. století nacházíme jen několik takových odvozenin. Mezi nimi jsou bendrinykas/bendrininkas(-ė), kaltinykas/kalti-ninkas(-ė), pėstinykas/pėstininkas rozšířené i dnes.

Některé odvozeniny z přídavných jmen s příponou -inykas/-ininkas(-ė) jsou charakteristické pouze pro staré písemné památky, např.: bjaurinykas(-ė) „ošklivý, nemravný člověk“ Ch 14X; PrP 39₁₁; KN 6; MT 215b; Bt Mt 21,31, drąsinykas „odvážlivec“ BB Pat 15,14, gailinykas „tyran“ SD³ 263, 245 (srov. gailininkė „jeptiška“ LC 1884,3), godinykas „lakomec, lupič“ BP II 221₂₅, 229₁₄, 356₇; BB Job 2,9; 1 PvK 5,10; WP 104, naujinykas „novověrec“ BB 1 PvTm 3,6, naujininkas „novousedlík“ Lex 64a (tamtéž Q 364, 366; Krz 145; NT 1 PvTm 3,6; J; V.Kudir), neteisinykas/neteisininkas (v mnoha starých písemných památkách), nenaujinykas „nezačátečník“ Vln 398, smarkinnykas „tyran“ (v mnoha starých písemných památkách), šykštinykas „lakomec“ BB Sir 32,29, teisinnykas „spravedlivý člověk“ (v mnoha starých písemných památkách).

Odvozenina baisinykas „strašný, bezcitný člověk“ (v mnoha starých písemných památkách) má v nářečích význam „ten, kdo je strašný, obrovský; ten, kdo se bojí a leká“ (LKŽ I²

107

V nářečích je dnes také velmi málo odvozenin s příponou -inykas/-ininkas z přídavných jmen, např.: branginýkas(-ė) Gs; Skp; Srv, branginiñkas(-ė) „ten, kdo si účtuje vysokou cenu“ K; Rs; Skr (LKŽ I² 997), gūdrininkas(-ė) „chytrák“ Kri; Užp; Grž; Pš (III 698), kurtinýkas „hluchý člověk“ Švnč; Dglš (VI 980), liesininkas(-ė) „hubený člověk“ Varn (VII 434), mandrininkas „chytrák“ Tat; Vkš (VII 823), piginiñkas „ten, kdo prodává levně“ Pn; „ten, kdo chce nakupovat levně“ Kp, pigi-niñkas „ten, kdo prodává levně“ Lk; Er (IX 938), puikininkas „parádník“ Grg (X 852), šūktinykas „podvodník“ Šn (XIV 126), širminiñkas „šedý kůň nebo vůl“ JD 541; LTR(IIg); Šmk (XIV 903).

§ 12. Několik odvozenin s příponou -inykas/-ininkas(-ė) je utvořeno z číslovek, např.: añtrinykas/añtrininkas/antriniñkas „věc druhého, méně kvalitního druhu; pomocník; nespolehlivý člověk“ (rozšířeno v nářečích, především v Žemaitsku), dešimtinykas „velitel deseti vojáků“ DP 179₃₃, dešimtininkas „tamtéž“ K; „ten, kdo vykonává deset dní roboty; policejní úředník“ J I 316, ketvirtininkas Kp, ketvìrtininkas „ten, kdo vlastní čtvrtinu voloku“ J II 94; „pytel, do něhož se vejde čtvrtina pūru“ C II 352; N; [K] (ŽD 146; LKŽ V 669), pirmì ninkas/pirmìnin-kas/pirmìniñkas „předvoj; předák; vojevůdce; pastýř jdoucí v čele stáda; nejlepší, prvotřídní“ (rozšířeno v nářečích), šimtinykas/šim-tininkas/šimtininkas „velitel sta vojáků“ (typické pro staré písemné památky), trètìnininkai „obilí, mouka třetí, méně kvalitní jakosti“ Žd; Užv; Trk, trètìnin-kas/trètinininkas „pivo třetí jakosti, slabé pivo“ DūnŽ; Vkš; Žg, trètìnykas/trètìnin-kas „člen větve řádu svatého Františka z Assisi, k níž náležejí laici“ M.Valanč; Vlkv; „žák třetí třídy“ Rm; „nejmladší čeledín vykonávající lehčí práce“ Vaižg; Jsv; „ten, kdo vlastní třetinu voloku“ Dv (LKŽ XVI 795).

§ 13. Někdy se přípona -inykas/-ininkas(-ė) zkracuje vypuštěním první samohlásky i, celé slabiky in nebo dokonce části základového slova.

Názvy nositelů vlastnosti s takto zkrácenou příponou nacházíme již v písemnostech ze 16.–17. století, např.: gertuvnykas „hostinský“ SD³ 97, gir-tuvnykas „návštěvník hospody“ SD⁵ 85 (srov. girtùvininkas N; [K]), kepurnykas SD¹ 16; SD³ 39 (tamtéž S.Dauk; Šl; Vdšk), kepurninkas Lex 51a (tamtéž R II 213; K; J; Jrk 41; Lš; Pnd — LKŽ V 595; LKA III 129), lietuvnykas BP I 135₅–₆; II 97₁₈, 379₂–₃, 399₁₂, 415₁₆; KIG 65; MT XIX; DK¹ 30; SD¹ 73; SD³ 154 (tamtéž A. Baran; RdN; Lz; Aps; Dv, srov. lietùvininkas R II 288; B; I.Simon; KlvD 361; Užp — LKŽ VII 451; LKA III 129), liežuvnykas(-ė) SD³ 89; SP I 82₁₂; II 73₁₅ (tamtéž Kri; Rs, srov. liežùvininkas(-ė) Krž; Užv; Gs — LKŽ VII 458; DūnŽ 176), malūnykė BB Pam 12,4 (srov. malūnykas/malūnininkas, rozšířeno v nářečích LKA III 129), marškinykas „krejčí košil“ SD³ 125 (srov. marškininkas „tamtéž“ N; [K]; „tkalcov sítí“ [K]), meškernykas SD³ 472 (srov. meškerninkas K, meškėrninkas Plt; Bržr; Als; Grg; Plng; Pln; Sdr; Varn; Pvn — LKŽ VIII 90; DūnŽ 196), milninkas „tkadlec sukna“ Lex 89a (tamtéž MŽ; N, srov. milìnininkas Krz 202; K), pagalbnykas BB 1 Moz 2,18 (srov. pagalbininkas Q 164; R II 198), pakasynykas „účastník pohřbu“ SD³ 76 (srov. pakasýnininkas MTt V 162), pavadnykas „kůň držený za uzdu“

108

SD³ 116, pietuvnykas „obědvající“ SD³ 230, pyragnykas „pekař koláčů“ BB Oz 7,3, popierynykas „výrobce nebo obchodník s papírem“ SD³ 284 (srov. popierininkas Q 639; R II 274; MŽ II 367), priešnykas BB 2 Moz 15,7; Ps 13,4; 27,2; 31,1; 73,4; 73,23; 78,53; AK 45 (srov. priešnininkas Ns 1858,4), sasparnykas „nárožní kámen stavby“ BB 1 Kar 7,11; Mt 21,42, tėvišknykas „dědic“ SP I 324₄–₅; II 59₄–₅,₆ (tamtéž Sut).

§ 14. V nářečích je takových odvozenin více. Nejčastěji se tvoří z víceslabičných substantiv, např.: amatninkas Grž; Er, amātnynkas Gs, amatninkas S,Dauk; J; Vrd; Lc; Dr; Krš (LKŽ I² 118; DūnŽ 25; LKA III 129), apatnūkas „stélka“ Srj; Lp; „spodní sukně“ Ls, apatniūkas „tamtéž“ Skr; Rmč (LKŽ I² 185; DūnŽ 28), ašmeninkas „nástroj na štípání polen“ Trk (I² 339), ašmeninkė „jehla na šití kožešin“ Brs; Vl (I² 339), brigādnynkas Stč; Ob; Sv; Btg; Klt, gelžkelnykas Mžš, krāutuvnynkas Vdšk; Str (LKA III 129), krautuvininkas(-ė) Krš; Dr (LKŽ VI 485; DūnŽ 149), kumelnykas „hřebec“ Vlk (VI 871), liežiuvnukas Gdl, Ds (VII 451, 452), līgāšnynkas(-ė) Ps, līgāšninkas(-ė) „člověk nebo zvíře, které je stále nemocné“ Paj (VII 463), milicnykas Ant; Kn; Vlk (LKA III 129), minūtnykas Lz (LŽ 165), minūtninkas „ručička hodin ukazující minuty“ Krš (DūnŽ 201), naktīgonnykas Vlk; Lp; Mrc; Nč; JnšM; Lz, naktīgoninkas „noční pasák“ Alv (LKŽ VIII 517; LŽ 171), naujūnininkas „milovník novinek“ Bru; Pgg; SmIn; Vn; Dr (LKŽ VIII 588; DūnŽ 211), niūomarnykas „epileptik“ Jnšk (LKŽ VIII 941), óbuolnykas „ten, kdo obchoduje s jablky“ Grž (VIII 993), pāsaknykas „ten, kdo umí pohádky“ Lnk (IX 446), pašalnykas „outsider“ Rgvl (IX 555), potērnykas(-ė) „zbožný člověk“ Slm, potērnininkas „tamtéž“ Grž; Grz; „osoba vedoucí modlitby, když se růženec modlí bez kněze“ Dr; Gršl (X 470), pragarnnykas „nenažranec“ Drsk (DTŽ 279), priekabnininkas Skr, prykabnininkas Gr (LKŽ X 642), rūpesnykas Rod (XI 986), sandēlninkas Lnk (XII 118), sāndēlnykas Mžš; Er; Vlk, sāndēlninkas Grž; Žg; Sd; Akm; Žr (LKŽ XII 118; LKA III 129), smagūrnykas Ls (LKŽ XIII 71–72), šermukšnykas „větévka jeřábu“ Ds (XIV 659), škarmālnykas Šl, trāktornykas/trāktorninkas, vargōnnykas (rozšířeno v nářečí, viz LKA III 129).

Odvozeniny se zkrácenou příponou -inykas/-ininkas(-ė) se od dvojslabičných substantiv tvoří mnohem méně často, např.: bitnykas (široce rozšířeno v aukštaitském nářečí), bitnininkas Šk (LKA III 129), bōbnykas „dívka“ Vp (LKŽ I² 963), gīrnykas (široce rozšířeno v aukštaitském nářečí, viz LKA III 129), mėsnykas Glv; Ukm; Šmn; Antz; Tj; Vvs; VrnV (LKŽ VIII 47; LKA III 129), plytninkas Grd (LKŽ X 253), prādžnykas „ten, kdo začíná“ Kp; Pnd (X 496), pūrtnykas „čerstvý, nadýchaný koláč“ Klt; Užp (X 983), pūsnykas Slm; Dbk (X 1053), sieksnykas „dlouhý jako sáh“ SIk (XII 508), sielnykas Klt (XII 520).

§ 15. Tendence zkracovat odvozeniny s touto příponou je velmi stará. Podobně zkrácené jsou také tyto odvozeniny z pruského jazyka: crixtnix (Teuffer) III 111₅–₆, nom. pl. sendraugiwēldnikai „spoludědicové“ (Miterben) III 938, dat. sing. waldniku „vládci“ (dem Könige) III 91₂₅ (srov. DaiktvDrR 144). Dále

109

Zkrácením přípon -inieks, -enieks vznikla lotyšská přípona -nieks (viz § 21), s níž se stejně jako s příponou -inykas/-ininkas v litevštině ve velké míře tvoří názvy označující nositele vlastnosti.

§ 16. Původ přípony -ininkas se vysvětluje velmi různě. Někteří badatelé se domnívají, že je velmi stará, a pokoušejí se hledat její protějšky v jiných příbuzných jazycích. Například K. Brugmann (1906, 484—487) ji spojoval s germánskou příponou -ing, která je stejně jako litevská přípona -ininkas velmi charakteristická pro názvy označující nositele vlastnosti. K. Brugmanna následovala řada dalších indoevropeistů a germanistů⁴. K. Būga (1961, 789—796) však již přesvědčivě prokázal, že germánská přípona -ing souvisí nikoli s -ininkas, nýbrž s baltskou příponou -ingas (srov. aut., 1994a). Na druhou stranu nebyl původ přípony -ininkas jasný ani samotnému K. Būgovi. V jednom dopise J. Endzelīnsovi se zmínil o možnosti jejího původu z -inykas. Zanedlouho však K. Būga (1961, 866) tuto domněnku v jiném dopise vyvrátil. P. Skardžius (ŽD 140—141) se rovněž domníval, že jak přípona -inykas, tak i -ininkas jsou staré.

J. Endzelīns (BKGF 90) vyslovil hypotézu, podle níž přípona -ininkas mohla vzniknout z přípony -inykas vsunutím souhlásky n. Například vsunutou souhlásku n vidíme v takových žemaitských slovech jako kningą (< knygą), ganinklą (< ganyklą) atd. (Zinkevičius, 1966, 197—198; Grinaveckis, 1973, 332—334). Na druhou stranu se objevily i pokusy odvozovat příponu -inykas z -ininkas (Otrębski, 1930, 29 a násl. s lit.; Vaillant, 1974, 309).

§ 17. Podívejme se, co o původu přípony -ininkas vypovídají údaje z litevských nářečí a starých písemných památek.

Přípona -ininkas se dnes vyskytuje pouze v žemaitském nářečí a v některých sousedních, převážně jižních, západoaukštaitských nářečích. Všude jinde se místo ní užívá přípona -inykas (LKA III mapa č. 115).

Dříve byl areál přípony -inykas ještě rozsáhlejší. Spisy M. Mažvydase, S. M. Slavočinskise a S. Vaišnora ukazují, že v 16.–17. století mělo příponu -inykas také jižní žemaitské nářečí (srov. Zinkevičius, 1974, 167—168; 1979, 19), kde se dnes vyskytuje pouze přípona -ininkas. Svědčí o tom také zápisy starého názvu Varniai Mėdininkai v historických pramenech, např.: Medenickam, Medenike, Medeniken atd. (Salys, 1930, 56—57). Kromě toho K. Būga (1961, 865) v dopise J. Endzelīnsovi z roku 1913 napsal: „Podle Jauniuse se v Kvėdarně říká ūkinyks.“ Zdá se, že přípona -inykas z jižního žemaitského nářečí vymizela teprve poměrně nedávno.

§ 18. Přibývá údajů, které naznačují, že přípona -ininkas se poměrně pozdě rozšířila i v severním žemaitském nářečí, nebo alespoň v jeho části. Jak vyplývá z rejstříku slov sestaveného A. Girdenisem, který však bohužel dosud nebyl vydán, v „Žiwate“ z roku 1759 nejsou doloženy žádné odvozeniny s příponou -ininkas, jsou zde pouze odpovídající odvozeniny s příponou -inykas. Již dlouho je známo, že i ve spisech S. Daukantase převažují odvozeniny s příponou -inykas (srov. Būga, 1961, 865), zatímco přípona -ininkas se objevuje jen tu a tam. Někdy se ovšem předpokládá, že S. Daukantas užíval příponu -inykas vlivem starých písemných památek (Subačius, 1993,

Pisani, 1940—1941; Henzen, 1957, 81; Meid, 1967, 198—207; Erhart, 1982, 122—123 a další.⁴

110

165–166 s lit.). Přípona -inykas však mohla být v té době zachována i v rodném severožemaitském nářečí S. Daukantase. A. Kalnius (1937, [19]) se totiž zmínil, že příponu -inykas užíval také další severní Žemait J. A. Pabrėža. Tuto myšlenku potvrzuje rukopisná gramatika S. Grosse (GrK), která měla, jak prokázal G. Subačius (1993a), upevnit obecný žemaitský jazyk, který J. A. Pabrėža vytvářel. Ve slovníčku gramatiky S. Grosse nacházíme pouze odvozeniny s příponou -inykas: Burtyniks 191, Daržyniks 171, Kekszyniks 188, Pritiriniks ”čaroděj” 191, Rasztyniks 163, Skolyniks 141, Žoöwyniks 172.

Na druhou stranu začala přípona -inykas již v 19. století v žemaitském nářečí vytlačovat příponu -ininkas. Dokládají to spisy S. Stanevičiuse a M. Valančiuse i gramatika J. Čiuldy, v nichž se vyskytují pouze odvozeniny s příponou -ininkas.

§ 19. Přípona -ininkas se pravděpodobně později rozšířila také v západoaukštaitském nářečí Malé Litvy. Například ve spisech J. Bretkūnase a v gramatice D. Kleina přípona -ininkas dosud není doložena; nacházíme pouze příponu -inykas. P. Skardžius (1931) uvedl, že ve Volfenbüttelské postile se odvozeniny s příponou -ininkas užívají střídavě s odvozeninami s příponou -inykas. Naproti tomu v Žaltáři J. Rezy, v kancionálu a modlitební knize D. Kleina i v anonymním slovníku Lexicon Lithuanicum ze 17. století nacházíme již pouze odvozeniny s příponou -ininkas.

Zde uvedené údaje umožňují s větší jistotou tvrdit, že přípona -ininkas je variantou přípony -inykas, která vznikla pravděpodobně v kurštině nebo v jiném západním baltském dialektu, pro nějž byla typická změna dlouhého vokálu ī v in v některých pozicích. Vokál ī se totiž někdy mění v in nejen v žemaitském nářečí, ale také v některých lotyšských nářečích vzniklých na substrátu kurštiny (Endzelīns, 1974, 449; LVG 171). A. Rosinas (1995, 82 a násl.) se navíc domnívá, že k nazalizaci dlouhých vokálů mohlo docházet i v pruštině. Přípona -ininkas se později rozšířila do části západních litevských nářečí, která jsou si původem dosti blízká. Tento proces, který začal poměrně dávno, ještě před počátky litevské písemnosti (srov. místní název Garbeninken zaznamenaný roku 1479 v okrese Vėluva a pr. Garbenyken, Garbiniken, viz Būga, 1961, 676), probíhal po dlouhou dobu.

§ 20. Přípona -ininkas má velmi vzácnou paradigmatickou variantu -ininkis, např.: priešininkis „ten, kdo je nepříznivě naladěn“ R II 401; N (srov. priešininkas, viz § 9).

§ 21. V některých písemných pramenech Malé Litvy (především v Bibli J. Bretkūnase a ve Volfenbüttelské postile) nacházíme vedle přípony -inykas/-ininkas také odvozeniny s jinou, jí velmi blízkou, avšak vzácnou příponou -enyka/-eniṅkas(-ė)⁵. J. Bretkūnas například užíval vedle odvozeniny godinykas také odvozeninu godenyka BB Pat 15,27, vedle griekinykas — griekenykas 13,2, vedle ūkinykas — ūkenykė 12,4, vedle vaidinykas — vaidenykė 19,13; 21,9; 21,19; 25,24; 27,15 atd.

V pruštině byly odvozeniny s příponou *-eniko- zřejmě rozšířenější než odvozeniny s *-iniko-. Například vedle odvozenin balgninis (Seteler) E 440 (srov. litev. balnininkas, viz § 8), laukininkis (viz § 8) nacházíme v pruských textech odvozeniny grikenix (Sunder) III 67₁₈ (srov. starolitev. griekenykas a griekinykas), medeniz-tauwᵣ < medenis tatawis (Beerhun) E 766 (srov. litev. mēdininkas), pagalbenix

⁵ Bezzenberger, 1877, 107–108; Skardžius ŽD 141.

111

(Heiland) III 103₂₄ (srov. litev. pagalbenykas WP 234 a pagálbinýkas/pagálbininkas) atd. (SV 49–50).

V lotyštině místo přípon *-iniko-, *-eniko- nacházíme zkrácenou příponu -nieks, která si ve starých písemných památkách a nářečích zachovala starší podoby -inieks, -enieks (LVG 362–363); srov. laukinýkas, pr. laukinikis a lot. laučínieks (viz § 8), st. lit. laukeninkas WP 192 a lot. laucenieks, st. lit. muitenykas BB Mt 5,46; WP 259b a st. lot. muitenieks. M. Baltinia (1984) zjistila, že v lotyšských písemných památkách ze 16.–17. století jsou rozšířenější odvozeniny s -enieks, zatímco v pozdějších písemnostech odvozeniny s -inieks.

Lotyšské přípony -inieks, -enieks pocházejí z *-ineiko, *-eneiko- (aut., 199¹, 26). Dokládá to mimo jiné odvozenina dat. pl. prettaunekans „viníkům“, zaznamenaná v modlitbě „Otče náš“ v kronice S. Grunaua; tu je třeba opravit na *pretauneikans a spojovat s lot. pretinieks. Jak totiž zjistil W. P. Schmid (1962), tato modlitba byla nejspíše napsána v kurštině nebo v lotyšském nářečí, které jí bylo velmi blízké.

§ 22. Přípony *-iniko-/-ineiko- (< *-ino- + *-iko-/-eiko-), *-eniko-/-eneiko (< *-eno- + *-iko-/-eiko-) jsou velmi produktivní také ve slovanských jazycích. Ve starých slovanských písemných památkách se navíc odvozeniny s *-eniko-/-eneiko- tvořily z trpných příčestí s *-eno- (srov. st. rus. ученикъ: ученъ, удавленикъ: удавленъ), přičemž některé odvozeniny s příponou *-iniko-/-ineiko- se zde ještě poměrně produktivně tvořily od přídavných jmen s příponou *-ino- (např. st. rus. блудникъ: блудный, грешникъ: грешный⁶). Naproti tomu v baltských jazycích přídavná jména s příponou *-eno- téměř úplně zanikla (DaiktvDrR 127) a odvozeniny s příponou *-iniko-/-ineiko- se již také nespojují s přídavnými jmény s příponou *-ino-. Obecně se v baltských jazycích tento typ odvozenin tvoří z jiných přídavných jmen jen velmi zřídka (viz § 11). Ve slovanských jazycích jsou navíc názvy nositelů vlastnosti s příponou *-iko- mnohem produktivnější než v baltských jazycích (viz § 6). To vše naznačuje, že přípony *-iniko-/-ineiko-, *-eniko-/-eneiko- mohly do baltských jazyků proniknout ze slovanských jazyků v období starých balto-slovanských kontaktů (aut., 1991, 25–26).

Odvozeniny s příponami -aunykas/-auninkas(-ė), -elnykas/-elninkas(-ė)

§ 23. Názvy nositelů vlastnosti se někdy tvoří s těmito variantami přípony -inykas/-ininkas(-ė) (o jejich původu viz DaiktvDrR 145–146).

Přípona -aunykas/-auninkas(-ė) je typičtější pro názvy činitelů, zatímco názvy nositelů vlastnosti se tvoří velmi zřídka, např.: baudžiauninkas Lex 73a; K.Donel; R II 150; K; JV 444; JD 1434; V1; Krsn; Smn, baudžiaunykas Dkš (LKŽ I² 689–690), bobáuninkas „taková rostlina z bažiny“ Ob (I² 960), mezliauninkas „výběrčí dávky“ C II 483; R; MŽ; N; [K], retaunýkas(-ė) „pomalý člověk“ Ds (LKŽ XI 485), šešaunykė BP 5X, šešauninkė Lex 78; C I 1059; Q 296, 478; B 647; R II 223, 324, 404; MŽ; N; Sch 198, šešiáuninkė

⁶ Varbot 1969, 96–98; Balalykina, 1980, 41–42; Azarch, 1984, 96 tt; Nikolaev, 1987, 93–95.

112

„žena, která se šest týdnů po porodu necítí dobře“ (odedávna typické pro malolitevské a přilehlé západoaukštaitské nářeční oblasti, viz LKŽ XIV 688—689).

§ 24. Názvů nositelů vlastnosti s příponou -elnykas/-elninkas(-ė) je poněkud více, např.: butelninkas „nájemník“ K; BsMt I 143; I.Simon; Trg; Žvr; Skr (LKŽ I² 121), budėlninkas „drobný obchodník prodávající ve stánku“ K I 267; Er (I² 1121), dūdėlnykas „kdo troubí na trubku“ SD³ 67; LTR(Klvr); Gs (I² 79), kirvelnykas „bojovník s válečnou sekerou na dlouhém topůrku“ SD³ 81, kirvėlninkas „totéž“ K; „kdo rád seká sekerou“ J II 131; „trh od Nového roku do masopustu“ L; Rt (V 875), mazgelninkas „výrobce peněženek“ Lex 16a, pirtėlnykas „kdo má vlastní malou lázeň“ Rdm (ŽD 149), raštėlnykė „tkadlena vzorovaných látek“ (ps)Tvr (LKŽ XI 231), ratėlnykas Ūd, ratėlninkas „výrobce kolovrátků“ J; Grd (XI 241), ryšėlninkas „šátek na zavazování čehokoli“ Skdv (XI 697), siekėlnykė „kdo trhá svazečky lnu“ Grž (XII 505), spragėlnykas „násada cepu“ Šlčn (XIII 475), šakėlnykas „bylinkář“ Rm; Er (XIV 412), trobėlnykas(-ė) Ldvn, trobėlninkas „bezzemek nebo malorolník“ J; Kv; Pln; Žr; Slnt; End (XVI 938—939), vištėlnykė Sl; Rtn; Ūd; Dv; Pc; Pkr; Slm, vištėlninkė „špatná slepice“ Grž; Ps (LKŽK).

Odvozeniny s příponou -(i)ukas(-ė)

§ 25. V litevštině se touto příponou nejčastěji tvoří zdrobněliny, zatímco názvy nositelů vlastnosti s -(i)ukas(-ė) jsou mnohem vzácnější. Tvoří se:

1) od přídavných jmen: a) s příponou -inis(-ė) (část z nich zpodstatněla), např.: apatinūkė „spodní kalhotky“ Gs (LKŽ I² 185), ausinūkas „dvouuchý hrnec“ Vv, ausinūkė „takový koláček, žagarelis“ Al (I² 501), bulvinūkas „kdo má rád brambory“ Vlkv; „kulatý, malý člověk“ Rdm (I² 1157), kadaginūkas „velmi malé množství“ J; Kv (V 39), kaulinūkas Trš, kaulinūkas „látka, do níž jsou vetkány silnější nitě“ Lk; Rdm (V 434), pagramdinūkas „nejmladší dítě v rodině“ Kv; Šll (IX 93), pamestinūkas(-ė) Ig; VšR (IX 294), rastinūkas DūnŽ, rastinūkas(-ė) „nalezenec“ Vyž; Ig (XI 206), šiaudinūkas Akm; DūnŽ, šiaudinūkas „sušenka“ Krž; Lkv; Nmš; „slaměný úl“ Všt; „nemanželské dítě“ Alvt; Plv; Jrb (XIV 719), varinūkas „kotlík“ End; Lkv; Vn; Sg (LKŽK); ve spisovném jazyce se tvoří novotvary tohoto typu, např.: kavinūkas, rankinūkas (DaitkvDr 398—399);

b) od jiných přídavných jmen, např.: baltūkas „bílý kus dobytka nebo předmět“ Gs; Skr; Rdm; Kt (LKŽ I² 621), dryžūkas „pruhovaná látka“ Brt; „pruhovaná rostlina“ Rdm; „jablko pruhované barvy“ Kt; „švédský jetel“ Al (II² 737), greitūkas „rychlík“ Mrj; „rychle dozrávající rostlina“ Ig, greitūkė „ropucha“ Sdr (III 562), jaunūkas „mladý člověk“ Gs; „mladý kněz“ Rdm; Krok; Alk; Dkš; Brt; Lp; Al; Mrj; „nov“ Sem (IV 313), juodūkas (ps)Slk, juodžūkas „černorohý čert“ J (LKŽ IV 413), kietūkas „odrůda tvrdých jablek“ Vlkš; Prk (V 765), latūkas(-ė) „kdo je malý a má krátké nohy“ Svn; Lkm; Vad; Švnc; Vb; Sb; Rm; An; Ds; Plš; Ktk (VII 175), mėlynūkas(-ė) Slm; Pn; Er, mėlynūkas(-ė) „kdo je modrý“ Kt; Mrj, mėlynūkai „pomněnka“

113

Lp (VIII 1032, 1033), paujikas „člověk, který začíná novou práci“ M.Valanč; J; „nově příchozí“ S.Dauk; M.Valanč, nalabūkas „zlý duch“ BsV 333; Sln; Krž; „darebák“ Vdk (VIII 642), piktūkas „kdo se zlobí“ Ig, piktukė „had“ Alv (IX 971, 972), raudoniūkas „červený hřib“ Trgn (XI 263), raudonukai „taková odrůda pšenice“ Sn (XI 268), raudūkas(-ė) „šedý kůň nebo klisna“ BzF 163; Jn; Žem; Krp; Krkl (XI 277), rudūkas „ryzec hnědý“ Jrb; Erž; Vdžg, rudūkas(-ė) „kdo má hnědé vlasy“ Klt; Klov; Mšg; „kdo je hnědé barvy“ Vj, rudūkė „lištička (houba)“ Ss; Bb; Grš; Prn (XI 878), rudžiūkas „kdo je hnědé barvy“ Pc (XI 882), sausiūkas Šn; Kč, sausiūkė „suchý koláček pečený bez droždí“ Nč (XII 219), sausūkas „okrasná zahradní rostlina z čeledi hvězdnicovitých“ Mrk; Lp; Kls; Dbč; Drsk; „suchý koláček pečený bez droždí“ Krok; Gs; Kpč; „slaměnka písečná“ Pls; „drenážní trubička malého průměru“ Snt, sausiūkė „slaměnka písečná“ Dg (XII 225), statūkas(-ė) „kdo je rovný, neohnutý“ Kt; Plv; Slk; „kdo má vzpřímený tvar“ Btg; „kdo mluví hrubě“ Kt, statūkas „taková dětská židlička pro nácvik chůze“ (rozšířené ve východoaukštaitském nářečí); „přibrauka“ Rs; Grk; Jrb; Jd; Btg; „vytápěná pec“ Snt; Žvr; „násada louče“ Jd; „sloupek vřetena kolovrátku“ Tj; „neohýbatelný nůž“ Jrb; „dýmka s rovným náustkem a kolmou hlavičkou“ Mrj, statūkė „totéž“ Vlkj (XIII 716), žaliūkas(-ė) „kdo je zelený“ N; K; JV 602, 659, 808; LTR(Vlkj); Ds; „zdravý člověk“ Varn, žaliūkas „účastník poválečného odboje“ Lk; Nmš; Snt; Bgs; Adm; Pln; Rud; Sug; „zelený hřib“ Šr; Varn (LKŽK);

2) od podstatných jmen, např.: ančiukė „chlebová placka“ Skr (LKŽ I² 132), antūkas „zapínání kalhot“ Kt; Ap; Akk; „pták z čeledi pěnkavovitých“ K (LKŽ I² 177), barzdūkas „vousatý člověk“ Sk; „skřítek, lesní pes“ K; „kozí brada“ KzR (I² 675), barzdžiūkas „přeslička rolní“ Mrk; Dglš, barzdžiūkė „zarážka rybářského háčku“ Skr (I² 676), bulbūkas „boulka vzniklá z květu bramboru“ Užv (I² 1149), karčiūkai „kudrnaté vlasy na čele“ Škn (V 270), kelmiūkas „dřevěná část sedla“ Kln, kelmiūkai „nahnilé dřevo, jímž včelař vykuřuje včely“ Vlkv, kelmūkas „pařízek“ Als; „taková odrůda jablek“ Dglš; „čertík“ Skdv (V 526), kojūkas „nástroj na zouvání bot“ Rs; „hůl, podpěra, dřevěná noha“ Lzd; „mizerný chlapec“ Jnšk; „třetí obrázková karta“ Jnšk, kojūkė „podnos s nohami“ KzR (VI 296, 297), kučiūkas (kučiukas?) „vánoční jídlo, oplatka“ Dbg (VI 758), lazdūkas „hlupák“ Rm (VII 214), mešiūkas „milovník masa“ Nč (ŽD 137), piestūkas „tlouk“ Kp; Slm; Alz (LKŽ IX 927), pirščiūkas „určitý kroužek navlékaný na prst při šití“ Brž; Šd; Lnkv; „taková houba z čeledi límcovkovitých“ Grv (X 25), pirštūkas „náprstek“ SD³ 192; C I 659; N; [K], skurdūkas(-ė) Slm; Mžs; Plv; Mrj; Jrb; Bsg, skurdžiūkas(-ė) „kdo chudne, špatně roste“ Rtn; Al; Ig; Gs (LKŽ XII 1140, 1142), tėvūkas „dědeček“ DTŽ; Jz; Plv; Grš; Nm; Gg; Tl; Ut; Šk; Lks; Skr; Vl; NmŽ; Grsl; Pln; Tl; Vsv; Snt; „starý muž“ Jdr (XVI 155–156), vasarūkai „letní pšenice“ Brt; Krk (ŽD 137);

3) od číslovek, např.: antrūkai „druhé jeteliny, vikev“ Brt; Prn (LKŽ I² 174), antrūkas „pivo z druhého vaření“ [K], dešimtūkas „vlak nebo autobus v deset hodin“ Kt; Rmš; Gs (LKŽ II² 438), ketvirtūkas „čtvrthodinový“

114

hodinový vlak“ Plv; Kš (V 670).

§ 26. Názvy nositelů vlastnosti s příponou -ukas, -ė mají protějšky v lotyštině a pruštině, srov. bēruks „beran (kůň)“, tēvucis „otcův otec“, pr. gagluc „hranostaj“ (Hermel) E 661, osobní jména Joducke, Masucke (SV 49; BKGF 90; LVG 360).

Zdá se tedy, že odvozeniny tohoto typu se začaly tvořit v předbaltském jazyce.

Odvozeniny s příponami -(i)ūkas(-ė), -uika

§ 27. Několik názvů nositelů vlastnosti v nářečích (především žemaitských) je utvořeno variantou přípony -(i)ukas(-ė), a to -ūkas(-ė) (o jejím původu viz DaitktyDrR 140):

1) od podstatných jmen, např.: gudžūkas „hornolitvan“ KlvrŽ (LKŽ III 701), kojūkai „nohouni“ J; KlvrŽ; NmŠ; Mžk; Brs; „sněhové koule přilepené k podrážkám“ Vdk; „hůl, dřevěná noha“ Prn (VI 296), kojūkas „tamtéž“ K, namūkas „pecivál“ SD³ 48 (srov. Būga, 1958, 271), pasalūkas „ten, kdo útočí ze zálohy“ J; Kv; Rm (IX 452), pečiūkas „širokoplecí, ramenatý člověk“ J; Kv; Krž; Als; Slnt; Ms; Up; Klm; Kltn; Lkv; Plt; Trk (IX 732), valiūkas „člověk s velkou vůlí, svobodou; výtržník, lenoch, darebák“ (rozšířeno v žemaitském nářečí, vyskytuje se také v některých západních aukštaitských mluvených varietách, např.: Vl; Dt; Grk — LKŽK);

2) od přídavných jmen, např.: apvalūkas(-ė) „ten, kdo je kulatý“ Vrd; Jnšk (LKŽ I² 279), plačiūkas(-ė) „ten, kdo má široká ramena“ Vlk; Stč; Jnšk, plačiūkė „široké místo“ Paį (X 50), stačiūkas(-ė) „ten, kdo je hrubý, neotesaný“ Kv; Vrd; Krš; Lkv; Btg; Škn; Rdn; „ten, kdo mluví prostě, neuhlazeným jazykem“ DūnŽ; Kln; Žlp; Mžk; „ten, kdo stojí zpříma, obrácený“ Lnkv; Lg; Rz (XIII 622), žaliūkas(-ė) „silák, zdravý člověk“ S.Dauk; M.Valanč; A 1885,25; Žem; Vaižg; Pt; DūnŽ; Kv; Vkš; Sln; Mžs, žaliūkė „zelená žába“ VP 159; Kal; Yl; Krg; Plt; Sd; Pln; Žr (LKŽK).

Su kitu priesagos -ukas variantu -uika (apie jo kilmę žr. aut., 1994, 132–133 su lit.) padarytas vedinys baltūika ”balta karvė” Rdš; Rod (LKŽ I² 621).

Odvozeniny s příponami -iaukas, -iauka, -iaukė, -(i)uoka, -(i)uokė

§ 28. -iaukas: žaliaukąi „zelené sliny, pěna, zvratky“ Vlkv (LKŽK);

-iauka: žaliauka „zelená skvrna“ Gs; „zelenina (ovoce, zelenina)“ Gž; „zelená tekutina“ Dg; „zelené sliny, pěna, zvratky“ Rod; Gž; „zelené řasy“ Rmš: VšR (LKŽK);

-iaukė: žaliaukė „zelená skvrna“ Švn; Al; Mrk; Drsk; Dg; Kpč; „zelenina (ovoce, zelenina)“ Vrn; Alv; Pv; Lp; „zelené sliny, pěna, zvratky“ Lp; KzR; Drsk; Al; Klvr; Nm; Dkš (LKŽK);

-(i)uoka: vel(i)uoka „ďábel“ DP 26X; Bt Mt 14,26; NdŽ; KŽ, srov. hydronyma Vašuoką Sb, Vāšuokas Mlt (Vanagas, 1970, 203; 1981, 368), la..

115

tėvuocis „otcův otec“⁷; -(i)uokė: ruduokė „smrž“ SD¹ 154; SD³ 393; A.Baran; Mt; Mšk; Aln; Km; Sln; Ds; Al; Pkp (LKŽ XI 880), žaliožkė „taková houba“ Kos 135; A.Baran; Kvr; Svn; „zelená žába“ Jn (Rt); Plt (LKŽK), srov. hydronymum Šermuokė NmŽ (Vanagas, 1970, 203; 1981, 329). Tyto sufixy mohou být apofonickými variantami sufixu -(i)ukas(-ė) (ŽD 140).

Deriváty se sufixem -ėkas

§ 29. Sufix -ėkas je v litevštině obecně vzácný. O něco častěji se jím tvoří deminutiva, která mají protějšky v lotyštině (aut., 1994, 133—134), zatímco názvů nositelů vlastnosti s -ėkas je jen několik, např.: kaklėkas „provaz pro přivázání koní k oji“ Bd (LKŽ V 92), lepėkas „nemožný člověk“ Lp; Vs (VII 364), merlėkas „ve vodě promočený klacek“ Grv (VIII 39), šlapėkas „mokré dřevo na topení, mokrý klacek“ Nč (XIV 1015), srov. také strapėkas „konec dřeva, klacek, konec bidla“ Slk; Ds; Sug; „hůl, kyj“ Lkm (XIII 938) a staroslověnské stropъ „střecha, strop“ (Būga, 1959, 222). Na vznik tohoto derivačního typu mohly mít vliv četné názvy nositelů vlastnosti se sufixem -’akъ ve slovanských jazycích; srov. slavismus smalėkas „smolný klacek“ z běloruského смоляк (ŽD 127).

Závěry

1. Nejstarší jsou názvy nositelů vlastnosti se sufixem *-āka-, které mohly být zděděny z pozdní indoevropské prajazyka nebo z doby jejího štěpení.

2. Ostatní sufixy pocházející z *-ko- se k tvoření názvů nositelů vlastnosti začaly používat nejspíše v prabaltštině (s výjimkou novodobých derivátů s -ėkas). Významný vliv na to měly staré kontakty baltských a slovanských jazyků. Ve slovanských jazycích se totiž názvy nositelů vlastnosti s *-ko- odedávna tvořily mnohem častěji než v baltských jazycích. Ze slovanských jazyků do baltských jazyků nejspíše pronikl také nejproduktivnější sufix názvů nositelů vlastnosti *-inъko-/-ineiko (< *-ino- + *-iko-/-eiko-) a jeho varianta *-enžko-/-eneiko- (< *-eno- + *-iko-/-eiko-). V baltských jazycích se sufixem *-ko- nejčastěji tvořila deminutiva.

ZKRATKY

BK — Trumpas Mok(s)lo Krikščioniško Surinkimas / Nuog Roberto Bellarmino Kardynolo paráŠitas, Vilnae, 1677.

BKGF — Endzelīnas J. Hlásky a tvary baltských jazyků. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1957.

DaiktvDr — Urbutis V. Tvoření podstatných jmen. — Lietuvių kalbos gramatika 1, Vilnius: Mintis, 1965, 261—473.

⁷ Būga, 1958, 516—517; ME IV 178—179; ŽD 140; LVG 360, 361.

116

DaiktvDrR — Ambrazas S. Vývoj tvoření podstatných jmen. Odvozená slovesa v litevštině, Vilnius: Vydavatelství vědy a encyklopedií, 1993.

DTŽ — Naktinienė G., Paulauskienė A., Vitkauskas V. Slovník druskininkajského nářečí, Vilnius: Věda, 1988.

DūnŽ — Vitkauskas V. Šiaurės rytų dünininkų šnektų žodynas, Vilnius: Mokslas, 1976.

GrK — Kalbrieda Lezuwe Zemaytyszka Suredīta Par Kunega Symona Grossa [...] Metusy 1835.

LKA — Atlas litevského jazyka 1—3 / Odp. red. K. Morkūnas, Vilnius: Věda, 1977—1991.

LKK — Otázky litevské jazykovědy, Vilnius.

LKŽ — Slovník litevského jazyka 1—16, Vilnius, 1956—1995.

LKŽK — Kartotéka Slovníku litevského jazyka.

LVG — Endzelīns J. Gramatika lotyšského jazyka, Riga: Lotyšské státní nakladatelství, 1951.

LŽ — Petrauskas J., Vidugiris A. Lazūnų tarmės žodynas, Vilnius: Mokslas, 1985.

ME — Mūlenbachs K., Endzelīns J. Slovník lotyšského jazyka, Riga: vydání Kulturního fondu, 1923—1932.

PKEŽ I — Mažiulis V. Prūsų kalbos etimologijos žodynas 1, Vilnius: Mokslas, 1988.

PrP — Pradžia pamokſla del mažų weykialu [...]. Karalauciuy, 1680.

SV — Endzelīns J. Senprūšu valoda, Rīgā: Universitātes apgāds, 1943.

ŽD — Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius, 1943.

Ostatní zkratky pramenů jsou stejné jako ve velkém „Slovníku litevského jazyka“.

LITERATŪRA

Ambrazas S. 1991: Baltų ir slavų kalbų vardažodžių daryba (senosios bendrybės ir skirt ybės). — Baltistica 27(1), 15—34.

Ambrazas S. 1994: Lietuvių kalbos diminutyvų darybos raida. — LKK 34, 130—157.

Ambrazas S. 1994a: Baltų kalbų priesaga -ingas ir germanų -ing. — Baltistica 29(1), 29—32.

Azarech Ju. S. 1984: Slovoobrazovanie i formoobrazovanie suščestvitel'nych v istorii russkogo jazyka, Moskva: Nauka.

Balaly kina E. A. 1980: Slovoobrazovatel'naja struktura prilagatel'nych v slavjanskich i baltijskich jazykach: imennye obrazovanija s i.-e. formantami *-no-, *-to-, *-lo-, Kazan’: Izdatel’stvo Kazanskogo universiteta.

Baltiņa M. 1984: Par -enteks, -inieks un -nieks. — Latviešu valodas kultūras jautājumi 20, 134—139.

Bezzenberger A. 1877: Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache auf Grund litauischer Texte des XVI. und des XVII. Jahrhunderts, Göttingen: Verlag von Robert Peppmüller.

Brugmann K. 1906, Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen 2, 1. Straßburg: Karl J. Trübner.

Būga K. 1958—1961: Rinktiniai raštai / Par. Z. Zinkevičius, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Endzelīns J. 1974: Darbu izlase 2, Rīgā: Zinātne.

Erhart A. 1982: Indoevropské jazyky, Praha: Academia.

Gerullis G. 1922: Die altpreußische Ortsnamen, Berlin, Leipzig: Vereinigung wissenschaftlicher Verleger, Walter de Gruyter u. Co.

Grinaveckis V. 1973: Žemaičių tarmių istorija (fonetika), Vilnius: Mintis.

Henzen W. 1957: Deutsche Wortbildung, Tübingen: Max Niemeyer Verlag.

Kalnius A. 1937: Simono Daukanto žodynas, Kaunas (mašinraštis).

117

Karaciejus J. 1987: Istorija social'nych terminov litovskogo jazyka (na materiale pis'mennych pamjatnikov XVI–XVIII vv.), Vilnjus: Avtoref. diss. [...] kand. filol. nauk.

Karaliūnas S. 1992: New findings in Prussian etymology (names for foal and swine). — Colloquium Pruthenicum Primum, Ed. by W. Smoczyński, A. Holvoet, Warszawa: Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego, 15–20.

Mažiulis V. 1960: Dėl žodžių dvāras, kiemas. — Kalbotyra 2, 205–209.

Meid W. 1967: Germanische Sprachwissenschaft. Bd. 3: Wortbildung, Berlin: Walter de Gruyter u. Co.

Meillet A. 1905: Études sur l'étymologie et le vocabulaire du vieux slave 2, Paris: Libraire Hachette.

Nikolaev G. A. 1987: Russkoe istoričeskoe slovoobrazovanie, Kazan': Izdatel'stvo Kazanskogo universiteta.

Otkupščikov Ju. V. 1988: Dogrečeskij substrat, Leningrad: Izdatel'stvo Leningradskogo universiteta.

Otrębski J. 1930: Przyczynki słowiańsko-litewskie, Wilno: Nakładem Instytutu naukowo-badawczego Europy Wschodniej.

Pisani V. 1940–1941: Latino Provincia, il suffisso indoeuropeo *-eng e le formazioni germaniche in -INGA-, -UNGA-, -INGO-, -UNGO-. (Estratto dei Rendiconti dell'Istituto Lombardo di Scienze e Letter 74).

Rosinas A. 1995: Baltų kalbų įvardžiai: morfologija. Vilnius: Vilniaus universitetas.

Rospond S. 1979: Gramatyka historyczna polskiego. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo naukowe.

Salys A. 1930: Die žemaitischen Mundart 1, Kaunas: Akc. ”Spindulio” b-vės spaustuvė.

Schmid W. P. 1962: Zu Simon Grunaus Vaterunser. — Indogermanische Forschungen 67, 261–273.

Schwyzer E. 1939: Griechische Grammatik. München: C. H. Beck's Verlagsbuchhandlung.

Skardžius P. 1931: VI Smulkmena. — Archivum Philologicum 2, 197.

Sławski F. 1974: Zarys słowotwórstwa prasłowiańskiego. — Słownik prasłowiański 1 / Red. F. Sławski, Wrocław etc.: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 43–141.

Subačius G. 1993: Simono Daukanto Didžiojo lenkų-lietuvių kalbų žodyno naujadariai: individuali daryba. — Lietuvių atgimimo studijos 4, Vilnius: Baltoji varnelė, 135–216.

Subačius G. 1993a: Jurgio Ambraziejaus Pabrėžos bendrinės rašomosios žemaičių kalbos projektas. — Lietuvių kalba: jos tyrėjai ir tyrimai Jurgiui Gerulavičiui (1888 08 13 – apie 1995) paminėti konferencijos pranešimų tezės. 1993 m. spalio 20–22 d., Vilnius, 29.

Vaillant A. 1974: Grammaire comparée des langues slaves 4, Paris: Éditions Klincksieck.

Vanagas A. 1970: Lietuvos TSR hidronimų daryba, Vilnius: Mintis.

Vanagas A. 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas, Vilnius: Mokslas.

Varbot Ž. Ž. 1969: Drevnerusskoe imennoe slovoobrazovanie. Moskva: Nauka.

Wackernagel J., Debrunner A. 1954: Altindische Grammatik 2, 2, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht.

Zinkevičius Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis.

Zinkevičius Z. 1974: Slavoniško giesmyno (1646 m.) kalba. — LKK 15, 135–170.

Zinkevičius Z. 1979: M. Mažvydo kalba. — Baltistica 15(1), 16–21.

118

THE DEVELOPMENT OF NOMINA ATTRIBUTIVA WITH THE SUFFIX *-ko- IN LITHUANIAN

Summary

The diminutive suffix *-ko- played a great role in the formation of derivative category of nomina attributiva in the Baltic languages. The derivatives with *-āko- are very old (cf. Lith. naujókas, Slav. *novakъ ”novice, beginner”, Gk. νέᾱξ, νέᾱκος ”youth”).

Many other Lithuanian suffixes from *-ko- were used to form nomina attributiva probably in Proto-Baltic, except the new suffixes -ēkas (cf. šlapēkas ”wet stick”), -uika (cf. baltūika ”white cow”). The great influence in this process had made the Slavic languages where nomina attributiva with *-ko- were formed from ancient times much more frequently than in Baltic. The formation of derivatives with the suffix *-eniko-/-eneiko- from participles with *-eno- (cf. ORuss. učенikъ: učena) and derivatives with *-iniko-/-ineiko- from adjectives with *-ino- (cf. ORuss. bludъnikъ: bludъny) in the Old Slavic texts and the absence of good etymology of the suffixes *-iniko-/-ineiko- (cf. Lith. laukinīkas, OPr. laukinikis (Leman) E 407, Latv. laūcinieks ”farmer”) and his variant *-eniko-/-eneiko- (cf. OLith. muitenyka, OLatv. muitenieks ”customs official”) in the Baltic languages enable us to suppose this the most productive suffix of nomina attributiva was borrowed from Slavic. In the Baltic languages the main derivative funktion of the suffix *-ko- was the formation of diminutives.

119