LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997)

LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS

Vytautas VITKAUSKAS

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ZÁSADY „LITEVSKÉHO SLOVNÍKU“ STANOVENÉ J. BALČIKONISEM

Lingvista J. Balčikonis nepřišel redigovat a vést rozsáhlý „Litevský slovník“ náhodou. Již od působení v litevském kroužku Petrohradské univerzity, kdy se vydával do okolí Kėdainiů sbírat folklorní a jazyková data, jej jako studenta už zcela ovládla myšlenka zajímat se o litevský mluvený jazyk a uměleckou tvorbu lidu.

Ačkoli považoval pedagogiku za svou nejdůležitější práci, J. Balčikonis se stále zajímal o slovníky. Připomeňme jeho dopisy-výzvy K. Būgovi, aby se věnoval přípravě „Litevského slovníku“ (Balčikonis II 256–257), a dokonce i jeho mimořádnou obratnost – dohodu s finančníky o přidělení zvláštních prostředků na odměňování práce na slovníku (Balčikonis, tamtéž).

Po smrti K. Būgy se práce na LKŽ zastavily. Po dlouhých sporech a jednáních byla roku 1930 ustavena nová redakce a jejího vedení se ujal J. Balčikonis, ředitel odvolaný z učitelského semináře v Panevėžys a oplakávaný téměř celým městem.

Nový redaktor přišel redigovat slovník s jistou zásobou myšlenek. Po seznámení s kartotékou, kterou zanechal K. Būga, si stanovil tyto cíle: 1. excerpovat všechny známé staré písemné památky; 2. co nejúplněji zaznamenat slovní zásobu živého jazyka, jak nazýval nářečí a místní mluvy.

To byly nejdůležitější zásady LKŽ, z nichž vyplynuly i další: uvádění historie každého slova a vyznačení zeměpisného rozšíření všech lexikálních jednotek. Vzhledem k filologické přípravě tehdejší naší inteligence bylo rozhodnuto přepisovat všechny nářeční příklady do podoby odpovídající spisovnému jazyku, jak říkal Profesor (srov. LKŽ I₁ s. VI; Balčikonis I 179).

Právě všechny tyto věci učinily z LKŽ významné dílo litevské filologie, protože badatelé různých zaměření potřebovali především historii litevských slov a nářeční slovní zásobu, zejména její zeměpisné rozšíření. To pochopila i tehdejší vláda Litevské republiky, která LKŽ poskytla tolik prostředků, kolik jich tehdy bylo zapotřebí k excerpci veškeré tištěné literatury (1547–1930), známých rukopisů a k zaznamenávání nářeční slovní zásoby na celém území litevského jazyka, tj. v Litevské republice, ve Vilniuském kraji okupovaném Polskem, v litevských vesnicích v Lotyšsku, ve východním Prusku atd. Jak Profesor vyprávěl na přednáškách zvláštního kurzu lexikologie v letech 1953–1954, redakce LKŽ si vybírala pracovníky, kteří dobře ovládali své nářečí a pocházeli z různých míst Litvy; osobně se obracela na mnoho učitelů téměř v každém okrese, aby se lexikální údaje sbíraly rovnoměrně. Do této práce se zvláště aktivně zapojili

5

Studenti Kaunské (později Univerzity Vytautase Velikého), které sám profesor učil zapisovat slova během přednášek (jsou zmíněni v předmluvě k LKŽ I, s. IV–V; je tam také popsána celá historie shromažďování materiálu pro LKŽ až do roku 1941, ačkoli ani později se téměř nic nezměnilo – nářeční lexiku vždy provázela značná pozornost). Pracovali také litevští dialektologové, kteří předali kartotéce LKŽ přibližně milion lístků.

1. J. Balčikonis dbal na to, aby byly ve „Slovníku litevského jazyka“ podrobně uvedeny dějiny každého slova a co nejpřesnější zeměpisné rozšíření. Zásada zněla: „Do slovníku se zařazují slova ž i v é h o [zvýraznil V.V.] jazyka a spisovného jazyka, ať už jsou litevského původu, nebo jde o barbarismy, pokud tyto barbarismy vstoupily do našeho jazyka už dávno a jsou poměrně široce známé“ (LKŽ I₁ s. V; Balčikonis I 178). Redaktor slovníku zjevně vnímal zájem indoeuropeistů a dalších badatelů o zděděnou slovní zásobu, a proto jí věnoval největší pozornost (Vitkauskas 1987: 13–18). Srov. ještě poznámku: „Takzvaná mezinárodní slova (známá pouze ze spisů) se do slovníku nezařazují“ (LKŽ I₁ s. V).

Tradice pečlivého uvádění zděděné lexiky z živého jazyka a starých písemných památek pokračovala ve všech vydaných i připravovaných svazcích. Od třetího svazku LKŽ po roce 1952, po různých diskusích (Larin 1957: 119–144), přibylo těchto takzvaných mezinárodních slov, často nahodilých a zcela nedávných, užívaných odborníky jednotlivých vědních oborů: gazogeneratorius LKŽ III 191, generalitėtas LKŽ III 234, geometras, -ė LKŽ III 240, glauberitas LKŽ III 397, gondoljeras LKŽ III 482, grafologas, -ė LKŽ III 497, granatinis, -ė LKŽ III 515 (granatiniai obuoliai), granitėti LKŽ III 519, gravitacija LKŽ III 535, harpūnas LKŽ III 787, hektogramas LKŽ III 787, heroldas LKŽ III 788, hipok r izija LKŽ III 790, hū musas LKŽ III 791, ibis LKŽ IV 6, iksija LKŽ IV 34, induktyvūs, -i LKŽ IV 108, insinuóti LKŽ IV 120, intensifikúoti LKŽ IV 124, jodotòrmas LKŽ IV 351, kablogramà LKŽ V 25, kandeljãbras LKŽ V 201, kanoniẽrė LKŽ V 218, kaolìnas LKŽ V 225 atd. V dalších svazcích sice speciální vědecké termíny poněkud ubyly, avšak bez pevnějších zásad zůstává mnoho lexikálních vzácností, které se často dostaly pouze do pracoven vícejazyčných vědců a nenesou znaky dědičnosti. To je nepochybně zásada slovníků spisovného jazyka a terminologických slovníků, vnucená autorům LKŽ během bouřlivých lexikografických diskusí v letech 1950–1952.

2. J. Balčikonis uplatňoval zásady historického vědeckého slovníku také při určování pořadí významů slov. O tom se již psalo samostatně (Vitkauskas 1995: 349–354); bylo ukázáno, že po tehdejších rozborech lexikografických otázek v roce 1952, zejména po vystoupení B. Larina proti historickému typu slovníku (Larin 1957: 143), byly rovněž použity zásady slovníků spisovného (současného) jazyka pro stanovení pořadí významů. Tyto nové zásady se vštěpily tolika pracovníkům LKŽ, že i přes zjevně nevhodné teorie pro historický slovník se tu a tam stále dodržuje metoda jiného typu slovníku; proto má nejen bernas jako první význam „mládenec“ a až poté „dítě“, ale také valanda nejprve význam 60 minut a až potom „neurčitý časový úsek“.

6

Nehistoricky jsou uspořádány také významy slova trašą. Jako první je uveden význam „materiály, jimiž se hnojí“ (tj. minerální, průmyslová hnojiva), a až poté odedávna existující a zvlášť užívaný mešlas, dále išmatos (LKŽ XVI 582–583); srov. také odvozené slovo trąšinis, -ė se stejně novodobým pořadím významů jako ve slovníku spisovného jazyka (LKŽ XVI 584). Podobně jsou sémanticky uvedena i slovesa tiekti (LKŽ XVI 178). Významy jsou řazeny takto: 1. zásobovat něčím, dávat, poskytovat.... pracovní pára se přivádí do turbíny. Intendantura zásobuje vojsko oděvem atd. 2. připravovat, vyrábět, dělat, opravovat. Chodilo se pro listí pro prasata. Nářadí si pořizovali ze dřeva. 3. opravovat, šít. Ona si šila šaty na zimu. Máma mi šije kožichy. 4. připravovat (věno), shromažďovat, ukládat: Připravovala jsem věno své dceři. 5. chystat jídlo, hostinu, vařit, připravovat. Stařenka chystala večeři. Připravovat žrádlo atd. Nejstarší by nepochybně byl 2. význam připravovat, opravovat (jídlo), logicky by následovalo připravovat jídlo, třetí by bylo opravovat, šít, čtvrté připravovat (věno) a potom věty popisující jevy novější či současné doby se slovy... pracovní pára se přivádí do turbíny. Intendantura zásobuje vojsko oděvem a podobně.

Také z hlediska logiky a historie bylo třeba uspořádat a stanovit významové řady sloves táhnout, pokračovat a dalších (např. táhnout 1. prodlužovat tahem. 2. vyrábět pokračováním: Tahem vyrábět drát... 3. uchopit a táhnout někoho, kdo se vzpírá, pevně se drží... 4. vláčet, oblékat, navlékat... 5. těžce něco táhnout po povrchu... (LKŽ XVI 10–11) a podobně. Kdo ví, zda prvořadý význam ve starověku znamenal prodlužovat tahem, nebo zda není třetí význam prvním, zda druhý nebyl starší a na pátém místě se ocitl význam vyjadřující těžké tahání po povrchu, a podobně. To jsou velmi jemné záležitosti, o nichž se málo diskutuje a které se málo uspořádávají. (A proč autor těchto řádků, jeden z redaktorů těch svazků, takové věci neopravoval? Vězte, že kola za jízdy se vždy těžko opravují: opravíte jeden význam, ale kdo a jak uvede do souladu významy a souvislosti všech odvozených slov?!)

3. Profesor J. Balčikonis usiloval o to, aby LKŽ byl slovníkem řazeným podle kořenů, se samostatnými hesly, nikoli hnízdovým. Výjimku tvořily odvozeniny s příponami - ininkas a -inykas a příslovce odvozená od přídavných jmen koncovkami -(i)ai, -yn) (baltas – baltai, baltýn, drąsus – drąsiai, drąsýn atd.). Předponové odvozeniny jmen se snažili uvádět samostatně, aby je uživatelé LKŽ nemuseli hledat pod jinými předponovými hnízdy a aby se netvořily snad i neexistující formy. Např. odvozeniny s předponami aż-, ažū-, ažuo-: ażāčia, ażmiršuonis, ażūbalis, ażūdanga, ażūomārša, ażūožodis, ażvačiā a mnoho dalších (LKŽ I 432–440). Ve druhém vydání I. svazku LKŽ už nebyly – byly přesunuty do XVII. svazku spolu s už-, užuo-, žu- (dz.). Jak ukazuje zařazení předponových odvozenin nuo- (a nū- ž.), prie- (a pry- ž.), pér- (a pár-) do jediného hnízda, vznikly i odvozeniny, které v jazyce vůbec neexistují, např.: nuoakiai pouze podle nūakiai J (ž.) – LKŽ VIII 904, nūauga pouze podle ž. nūaugos – LKŽ VIII 904, nūobengos podle ž. nūbengos – LKŽ VIII 906, nuodraikulėtas podle jediného žemaitského nūdraulikėlėto – LKŽ VIII 917, nuogastvus, –i podle ž. nūgastvus – LKŽ VIII 924, nūogybai podle ž. nūgybos – LKŽ VIII 924 (protože jsme si nezvykli užívat nářečních podob a přesněji je převádět, bylo třeba číst v „Lituanistice“, že

7

nūgyba je útvar se sufixem -ýba!) atd. Mezi aukštaitskými podobami se uvádějí prýaltoris, prýangė, prýaukštis, prýdaržė, prýdėlis, prýduris, prýkalbė, prýklėtis, prýlapis, prýmoterė, prýpuola, prýstubė a další (LKŽ X 607–762); stejně se postupovalo i u prýš- odvozenin z aukštaitských nářečí a písemných památek: prýš, prýšakinė, prýšakýs, prýšgalis, prýširdis, prýšatyti, prýššventė (LKŽ X 763–765), ale pouze ž. prýbezdas se ocitl v hnízdě neexistujícího príebezdo, ž. prýblanda je v hnízdě príeblandų (!), prýbrekšmiais „za soumraku“ → príebrekšmiais, prýdevinis → príedevinis, prýėdis „jídlo dosyta“ → príėdis, prygerà „spropitné“ → priegerà, prýgrindas „přístavek“ → príegrindas, prýkaboklis „závěs“ → príekaboklis, prýlyptis → príeliptis, príepapis → prýpapis, prýveiza → príeveiza atd. (LKŽ X 623–727). Podobně je tomu i u odvozenin s už- v XVII. svazku.

Není známo, jak by J. Balčikonis postupoval, ale uvádění až-, ažu-, ažuo- a dalších předponových odvozenin (ant-, anč-, į-, in-) v LKŽ I–II a LKŽ III–IV svědčí o zcela opačném sklonu než u dnešních či nedávných redaktorů; otázky jistoty faktů a nalezení slova jsou však v lexikografii velmi důležité. (Všichni si vzpomínáme, jak vydavatelé sedmnáctisvazkového díla „Slovar’ sovremennogo literaturnogo russkogo jazyka“ připravili první svazky hnízdním způsobem, zatímco od třetího už uváděli každé slovo, dokonce i příslovce, samostatně.)

Samostatně se uváděly také odvozeniny nářečních předpon anč- a ant-: ančėžys ir antėžys, ančgrauža ir antgrauža, ančkala ir antkala, ančkrytīs ir antkrytýs, ančkelis ir antkelis, ančriūgótas ir antrūgótas atd. (LKŽ I₁ 107–142).

Kolísalo se v tom, jak uvádět odvozeniny s į- a in-. Například samostatně se uvádějí įavùs a inavùs, įgerklis a in gerklis, įgerklỹs a ingerklỹs, įkapiai a inkapiai, įkalas a in kalas, įkaitas a in k altas, įkalba a in kalba atd.

Pro nářeční formy se nevytvářely nové odvozeniny: įngeidžiai, įngeida, įngirk lis, įgražtis, įnkalas, įnklodalas, įnkrauvs, –i, įnlopšė, įnlūpis, insagtė, įnisiauris, įnšla jus atd.

V samostatných hnízdech se uváděla i tato podstatná a přídavná jména: ák tainis ir aktainỹs, antakis ir antakỹs, antežis ir antežỹs, antvalnis ir antvalnỹs, ápdrungis ir apdrungỹs, áp girtis ir apgirtys, arkliáganis ir arkliaganỹs, atádrekis ir atadrėkỹs, átsilsis ir atsilsýs, austin is ir austinỹs, baltujis ir baltujỹs, barnis ir barnỹs, brólis ir brolýs, dūrys ir dūrės, dūrklis ir durkỹs, dūris ir dūrỹs, édmenys m. a édmens ž. a mnoho dalších.

V současnosti se podstatná jména se základy zakončenými na -is a -ys, tedy s koncovkami ia-, uvádějí v jednom hnízdě (s výjimkou případů, kdy se jejich významy liší; například dūris a dūrỹs se uvádějí samostatně, protože dūrỹs má jediný význam, který odpovídá pátému významu formy dūris (LKŽ II₂ 902). Někdy — jako v případě édmenys a éd mens — bylo důvodem samostatného uvedení zřejmě rozdílné gramatické rode.

Uvedené vázané základy s in- a koncovkami -is, -ys byly zřejmě uvedeny v jednom hnízdě proto, že z mnoha pádů nelze určit přízvukový vzorec (podobně jako u rozlišení zájmena tùs, tó „ten“ v dzūkštině; proto je v jednom hnízdě s tas, ta). Je samozřejmé, že uživatelům LKŽ to působí jisté potíže.

8

hledat vhodnou variantu nějakého slova (redakce za J. Balčikonise se to snažila určit přesněji).

4. Pro J. Balčikonise byl nejdůležitějším materiálem pro LKŽ materiál z živého jazyka (z zděděných nářečí). První svazky vynikaly zejména množstvím nářečních slov a vět a jejich přednostním postavením. Poznámka ve třetím svazku ukazuje na určitý obrat v důsledku protichůdných názorů vyjádřených při diskusích v roce 1947 (Žinynas 1949 a: 298–299), na konferenci v roce 1952 a v tisku (Larin 1957: 142–144). Proto bylo rozhodnuto psát heslové stati takto: “Ilustrační věty a slovní spojení se, nakolik to dovoluje samotný dostupný faktický materiál, řadí v tomto pořadí: a) věty a slovní spojení ze sovětské literatury a tisku, související se skutečností našeho dnešního socialistického života; b) příznačnější výroky lidového hovorového jazyka; c) ilustrační příklady z folkloru; d) věty a slovní spojení ze starých litevských písemných památek” (LKŽ III str. III, to bylo zopakováno i v LKŽ I₂ str. V).

Politizace LKŽ byla v době socialismu nevyhnutelná. Tím se vyznačují zejména svazky IV a V LKŽ. Přesto velký důraz na politizované písemné prameny, často druhořadé (A. Guzevičiaus^*, Kapsuka a dalších), hodnotu slovníku příliš nesnížil, protože převládala zděděná lexika, kterou potřeboval svět vědy a kultury. Čím dál více slábly poučky instrukce ke třetímu svazku, jejíž autory byli J. Kruopas, A. Kučinskaitė a B. Larin (Larin 1957: 143). Dnes ustoupily do pozadí.

LKŽ si tedy zachoval nejdůležitější vědecké principy LKŽ, které stanovil J. Balčikonis; liší se pouze v detailech (v uvádění předponových sloves a slovesných podstatných jmen, zejména odvozenin s nářečními předponami a příponami, a ještě v tom či onom). Vzhledem k nezvratnému nivelizování nářečí bude tento nejúplnější soubor litevské slovní zásoby vždy důležitý pro badatele našeho jazyka.

LITERATŪRA

B a l č i k o n i s J. I–II: Rinktiniai raštai, 1, Vilnius: Mokslas, 1978; 2, Vilnius: Mokslas, 1982.

L a r i n B. A. 1957: Kratkij istoričeskij obraz litovskoj leksikografii. – Leksigrafičeskij sbornik 11, 119–144.

LKŽ I₁–II₁ – Lietuvių kalbos žodynas 1, Vilnius, 1941; 2, Kaunas: Valstybinė enciklopedijų, žodynų ir mokslo literatūros leidykla, 1947.

LKŽ I₂–II₂ – Lietuvių kalbos žodynas 1–2, Vilnius: Mintis, 1968–1969.

LKŽ III–XVI – Lietuvių kalbos žodynas 3–6, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1956, 1957, 1959, 1962; 7–9: Mintis, 1966, 1970, 1973; 10–15: Mokslas, 1976, 1978, 1981, 1984, 1986, 1991; 16: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1995.

V i t k a u s k a s V. 1995: Žodžio istorijos klausimai akademiniame “Lietuvių kalbos žodyne”. – Lietuvių katalikų Mokslo akademijos suvažiavimo darbai 15, 349–354.

* Kiek žinoma, jo romanų kalbą yra tvarkęs didelis gyvosios kalbos mokovas D. Urbas, tuo gal išvengęs represijų (iš pašnekesio su juo 1988.04.24).

9

Vitkauskas V. 1987: J.Balčikonio pažiūros į paveldėtąją leksiką. – Lietuvių kalbotyros klausimai, 26, 13–18.

Žinynas 1949: Didžiojo ir bendrinės lietuvių kalbos žodynų redagavimo ir išleidimo apsvarstymas. – Lietuvių Mokslų Akademijos Žinynas 5, 301–305.

Žinynas 1949 a: Didžiojo “Lietuvių kalbos žodyno” II-ojo tomo apsvarstymas LTSR MA. – Lietuvos TSR Mokslų Akademijos Žinynas 5 298–299.

THE MAIN PRINCIPLES OF “LIETUVIŲ KALBOS ŽODYNAS” (THE DICTIONARY OF THE LITHUANIAN LANGUAGE) ESTABLISHED BY J. BALČIKONIS

Summary

The linguist Juozas Balčikonis prepared “Lietuvių kalbos žodynas” as a more concise Thesaurus.

1. The dictionary was to be a historical dictionary: its corpus was to contain all the words from written records and the live language (J. Balčikonis’ term for dialects).

2. The meanings of the words were to be arranged historically, according to their formation (a historical dictionary principle).

3. “Lietuvių kalbos žodynas” was to be a dictionary of separate words, forms and derivatives - not a dictionary of word families, the latter being rather inconvenient for its users when they have to find a language fact in it.

4. The most important for the editor were the dialectal data, which were abundant in the dictionary.

From 1948-1952 ideological deviations from J. Balčikonis’ principles were observed (the principles of the historicity of meanings, the priority of dialectal material were ignored, many short-lived international words found their way into the corpus). With the wave of politicised criticism having abated, the main principles established by J. Balčikonis are being gradually reinstated.

10