ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

X L I V (2 0 0 1), 4 1 – 5 4

Johann Richter

a seminář litevského jazyka v Halle^*

VINCENTAS DROTVINAS

Vilniuská pedagogická univerzita

Článek se zabývá okolnostmi založení litevského semináře na univerzitě v Halle a činností prvního učitele tohoto semináře, Johanna Richtera (1727–1728). Na základě materiálů z archivů Univerzity Martina Luthera v Halle-Wittenbergu jsou zjištěny nové skutečnosti z Richterova životopisu, například pokud jde o místo, kde získal magisterský titul (univerzita ve Wittenbergu).

Seminář litevského jazyka, který působil na teologické fakultě univerzity v Halle v letech 1727–1740, představuje vedle univerzity v Královci druhé centrum litevských studií v Německu. V Halle se vyučoval litevský jazyk a zde byl vydán první „Litevsko-německý a německo-litevský slovník“ v Prusku (1730). O semináři v Halle jako první psal Franz Specht (Specht 1935), nejobsáhleji jeho dějiny shrnul Eduard Winter (Winter 1954). V kontextu litevské jazykovědy a kulturních dějin o semináři psali Gertruda Bense, Vaclovas Biržiška, Kostas Korsakas, Leonas Gineitis, Jurgis Lebedys, Jonas Palionis, Domas Kaunas, Zigmas Zinkevičius a další. Z novějších výzkumů je třeba zmínit práce Christiany Schillerové (Schiller 1994, 1994a.) a také publikace autora tohoto článku (Drotvinas 1998, 1998a). Dějiny semináře však dosud nebyly komplexně prozkoumány.

V tomto článku se pokusíme poněkud podrobněji prozkoumat okolnosti vzniku semináře litevského jazyka v Halle a podmínky jeho činnosti a nastínit některé rysy života, studií a působení Johanna Richtera, prvního docenta semináře.

Jak víme, velký mor a hladomor v Prusku v letech 1709–1711 zpustošily zejména Malou Litvu: přibližně 40% vesnic a městeček zůstalo opuštěných. Pruský král Fridrich I. přijal opatření k hospodářskému a kulturnímu oživení severní části království, kterou obývali Litevci. Podle plánu Retablissement (obnovy) král svým reskriptem z roku 1718 nařídil zřídit semináře litevského jazyka v Královci a Halle. To souvisí s Králov-

^* Článek využívá materiály nalezené v archivu Univerzity Martina Luthera v Halle-Wittenbergu během mého vědeckého pobytu v Interdisciplinárním centru pro výzkum pietismu Univerzity Halle-Wittenberg a Franckeho nadací v roce 2000. Za stipendium a vytvoření pracovních podmínek upřímně děkuji vedení nadace Fritz Thyssen Stiftung (Köln) a výkonnému řediteli Centra pro výzkum pietismu prof. dr. Udo Sträterovi. – Im Artikel wird das Material verwendet, das im Archiv der Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg während meines wissenschaftlichen Aufenthalts im Interdisziplinären Zentrum für Pietismusforschung der Universität Halle-Wittenberg und der Franckeschen Stiftungen im Jahre 2000 zu finden war. Für das Stipendium und gute Arbeitsbedingungen möchte ich mich ganz herzlich bei der Fritz Thyssen Stiftung Köln und dem Geschäftsführenden Direktor des Interdisziplinären Zentrums für Pietismusforschung Prof. Dr. Udo Sträter bedanken.

42 |

VINCENTAS DROTVINAS

reforma profesora univerzity v Královci a inspektora škol ve Východním Prusku Johanna Heinricha Lysia (1670–1731), zaměřená na zlepšení přípravy duchovních a katechizace v Malé Litvě. V Královci začal seminář fungovat v roce 1723, v Halle pak o něco později, teprve v roce 1727.

Jaká byla Halle na počátku 18. století a proč byl seminář litevského jazyka založen právě v tomto městě? Jaká politická a kulturní atmosféra panovala v Halle v prvních desetiletích 18. století a jaký akademický systém měl hallešský univerzita, když do něj přišel Richter a první „cíleně“ vyslaní studenti z Malé Litvy?

Halle (ve středoněmeckém nářečí hal „solný důl“) je poprvé zmíněna roku 806, kdy Karel Veliký založil pevnost na ochranu obchodníků se solí. Halle vyrostla a rozkvétala díky těžbě soli a obchodu s ní; ve středověku patřila k hanseatské městské lize, od roku 1680 pak braniborsko-pruským kurfiřtům. Na konci 17. století se Halle stala univerzitním a posádkovým městem spravovaným z Berlína a Postupimi.

V roce 1694 založil Fridrich III. Braniborský v Halle reformní univerzitu jako protiváhu přísně luterským univerzitám ve Wittenbergu a Lipsku; univerzita byla spojena se vznikem a rozvojem pietismu. Pietismus vznikl ve druhé polovině 17. století jako náboženské hnutí namířené proti příliš výraznému racionalismu protestantismu, který nebral ohled na mysticko-sentimentální potřeby věřících a intimní povahu víry (Arnašius 1994: 53). Za zakladatele pietistické ideologie je považován německý teolog Friedrich Jakob Spener (1635–1705), který roku 1670 ve Frankfurtu nad Mohanem založil Collegia pietatis („Kolegia zbožnosti“).

Spenerio mokinys ir pasekėjas buvo vokiečių teologas Augustas Hermannas Francke (1663–1727), savo mokytojo pažiūras skelbęs Leipcige bei Erfurte ir už tai atleistas iš kunigo pareigų. Būdamas Hallės priemiesčio Glauchos parapijos kunigu, plėtojo socialinę jaunimo rūpybą ir ugdymą, 1695 m. įsteigė mokyklą varguomenės vaikams ir našlaičių (Waisenhaus, gr. Orphanotrophium), iš jų vėliau išaugo Francke’s fondo institucijos (Franckesche Stiftungen) kaip universiteto struktūrinis priedas. Besikuriančiame Hallės universitete 1691 m. Francke pradėjo dėstyti graikų ir rytų kalbas, buvo glaudus humanistinio mokymo Waisenhauso mokyklose šalininkas, planavo įsteigti specialų filologinį seminarą klasikinėms kalboms studijuoti. Be jo, Halėje dėstė žymus vokiečių filologas klasikas Joachim­as Lange, kurio graikų kalbos gramatika, vadinamoji Waisenhauso gramatika, 1705–1821 m. buvo išleista 57 kartus, o lotynų kalbos gramatika per maždaug tą patį laikotarpį sulaukė 60 leidimų (Martens 1989: 167–168). Hallės universitetą garsino žymiausi to meto autoritetai. Iš jų minėtinas juristas, prigimtinės teisės propaguotojas Christianas Thomasius (1655–1728), bene pirmasis Leipcige (ir visoje Vokietijoje) 1687 m. pradėjęs paskaitas skaityti vokiškai, leidęs mokslinį žurnalą Mėnesinės naujienos (Monatliche Nachrichten). Thomasius įteisino vokiečių kalbą kaip universiteto paskaitų kalbą ir kaip priemonę mokslinei publicistikai (nors nenuneigė ir lotynų kalbos, kuria dar buvo rašomos disertacijos). Filosofas Christianas Wolffas (1679–1754), Gotfriedo Wilhelmo Leibnitzo pasekėjas, buvo vadinamas antruoju Vokietijos mokytoju (Praeceptor Germaniae), dėl savo pažangių pažiūrų 1723 m. ištremtas iš Prūsijos, 1740 m. pakviestas atgal į Hal­lę (Käthe, 1998: 19). Visi jie drauge su teologais Joachimu Justu Breithauptu ir Pauliumi Antonu atsisakė senojo universitetų idealo (Dramblio kaulo bokštas) ir grindė universitetų reformą principu „Mokslas turi tarnauti gyvenimui“. Todėl jie laikomi pirmųjų modernių-

J. RICHTERIS IR LIETUVIŲ KALBOS SEMINARAS HALLĖJE | 43

zakladateli německých univerzit. Univerzita v Halle byla v 18. století nazývána Athénami na Sále (něm. Saal-Athen, podle názvu řeky protékající městem Saale).

Sám Francke byl nejvýznamnějším pietistickým teologem v Halle. V jeho osobě se spojovala přísná kázeň pokání s originálním systémem výuky a výchovy. Francke byl průkopníkem vzdělávacích institucí, které se později rozšířily v Německu i v zahraničí. Není náhodou, že pietistická teologická fakulta univerzity v Halle dostala od krále Fridricha I. za úkol připravovat pietistické kazatele pro pruské farnosti, především pro farnosti v Malé Litvě. Svědčí o tom zápis ve Franckeho deníku z roku 1718: „Král poslal reskript, že se zde, v Halle, mají připravovat lidé (Schulleute), kteří by v Litvě mohli být vedoucími škol a později kazateli“ (Winter 1954: 44).

Ačkoli král naléhal na Franckeho, aby zahájil činnost semináře v Halle co nejdříve, vše postupovalo pomaleji, než se očekávalo. Zpočátku se plánovalo založit seminář pro 7–8 studentů teologie, kteří by se učili litevsky a později působili jako kazatelé v Malé Litvě (Schiller 1994: 205)¹. Tento pokyn reskriptu zřídit v Halle nejprve „malý seminář“ byl uskutečněn na podzim roku 1725, kdy do Halle přijelo z Východního Pruska prvních devět studentů teologie. Je to zaznamenáno v královském reskriptu ze 17. listopadu 1725. Winter se na jeho základě přiklání k tomu považovat toto datum za počátek semináře litevského jazyka (Winter 1954: 47) a nesouhlasí s názorem Spechta, že seminář začal fungovat v roce 1727. První studenti semináře se však litevštinu ještě neučili, protože se dosud nepodařilo najít jejího učitele. Proto král v reskriptech z 2. a 26. května a také z 12. července 1727 zdůrazňoval, jak důležité pro něj je, aby byl nalezen učitel litevštiny.

Bohužel hledání vhodných lidí trvalo značně dlouho. Ve snaze splnit tento závazek se vůdce hallešských pietistů Francke obrátil na své stoupence v Malé Litvě s žádostí, aby navrhli kandidáty pro připravovaný seminář litevského jazyka. Na Franckeho žádost odpověděl děkan z Klaipėdy (Erzpriester) Johann Arnold Pauli². V dopise Franckemu z 26. ledna 1727 doporučil dva kandidáty – Johanna Richtera a Friedricha Wilhelma Haacka – a zároveň uvedl, že oba shromažďují litevská slova z tištěných luterských spisů a připravují slovník (Winter 1954: 48; Drotvinas 1998a: 84)³.

Richter je dále zmiňován v královských výnosech. Z dokumentů královské kanceláře v Berlíně se dozvídáme o potvrzení Richterovy kandidatury. Král, potěšený, že se podařilo najít znalce litevského jazyka vhodného pro práci v budoucím hallešském semináři, v roce 1727.

¹ „… wollen Sie gerne ein kleines Seminarium in Halle von eben 7–8 Subjectis angerichtet wissen…“ (Schiller 1994: 205).

² Johannas Arnoldas Pauli (1682–1741) gimė Johannisburge, 1698 m. studijavo teologiją Karaliaučiaus universitete, 1703 m. buvo pradžios mokyklos vedėjas, nuo 1708 m. visos Rusijos evangelikų karo kapelionas ir Peterburgo liuteronų parapijos kunigas inspektorius. Grįžęs į Vokietiją, 1712 m. Frankfurto prie Oderio universitete gavo teologijos daktaro laipsnį, buvo pakviestas į Karaliaučiaus universitetą ekstraordinarių profesorių. Šios vietos atsisakė ir buvo paskirtas Klaipėdos superintend entu (Krollmann 1967: 492). Paulis buvo vienas iš Heinriko Lysijaus redaguoto katekizmo lietuviško vertimo tikrintojų, pritaręs jam 1719 m. spalio 1 d. Domėjosi prūsų kilmės istorija, išspausdino straipsnį Kurzer Entwurf einer Weitläufigen Ausführung einiger Sätze von der alten Preussischen Sprache, Königsberg, 1754 („Kai kurių plačiai išdėstytų teiginių apie senąją prūsų kalbą metmenys“), žr. Biržiška (1963: 34).

³ Z obsahu dopisu vyplývá, že jde o Pauliho odpověď na Franckeho dopis. Bohužel se dosud nepodařilo objevit žádné starší dopisy, které by ukazovaly, jak jejich korespondence začala.

44

VINCENTAS DROTVINAS

Ve reskriptu z 8. září oznámil Franckemu: „Těší mě, že se student teologie jménem Richter, který dobře ovládá litevštinu, rozhodl učit tomuto jazyku ostatní“⁴. Že měl Specht skutečně pravdu, potvrzují slova královského reskriptu z 27. listopadu 1727: „Opravdu mě těší, že byl učiněn začátek se seminářem litevského jazyka“⁵.

Když začal fungovat seminář litevského jazyka⁶, měla Franckeho nadace 3000 žáků, učitelů a vychovatelů. V roce 1727 studovalo na univerzitě v Halle 256 teologů, 245 právníků a 44 mediků, celkem 549 studentů. V průběhu desetiletí 1731–1742 studovalo v Halle více studentů než na kterékoli jiné německé univerzitě (Dreyhaupt 1755: 147). Knihovna, jejíž počátky tvořilo vedle peněžních darů 8 knih v šesti jazycích, měla v roce 1721 již 18 000 zakoupených a darovaných knih a v roce 1728 pro ni byly postaveny zvláštní prostory (Storz 1992). V té době začala fungovat tiskárna, knihkupectví, centrum vydávání Bible, lékárna a další instituce. Podmínky ke studiu však nebyly nejlepší: chyběli vyučující teologie, přednášky z teologie a filozofie se konaly v jedné místnosti knihovny kostela Panny Marie (dnes Marienbibliothek), mnoho přednášek probíhalo v bytech profesorů a teprve později získala univerzita od magistrátu prostory pro společné akce a slavnosti (tzv. Waage), viz Hertzberg (1891). Je pravda, že Francke sám také podporoval cizince (Čechy, Slováky, Maďary) a pomáhal jim sdružovat se do jakýchsi překladatelských kroužků, které překládaly Bibli a další náboženské texty do národních jazyků. Různá studentská sdružení, nazývaná honosnými názvy, přinejmenším z našeho pohledu, byla určena k důkladnějšímu studiu Bible a teologie vůbec.

Informace o osobě Johanna Richtera, jeho studentských letech a lingvistické a pedagogické činnosti jsou poměrně skoupé a stručné. Richter⁷ se narodil roku 1704 v Klaipėdě v rodině kupce pocházejícího z Lübecku. V Klaipėdě se tedy mohl od dětství učit litevsky a získal zde také základní vzdělání. Dne 14. září 1722 se zapsal na univerzitu v Královci, kde studoval teologii; své znalosti litevštiny si nejspíš prohloubil v tamním semináři litevského jazyka. Studium v Královci mohlo trvat dva až tři roky. Nevíme, co dělal, než byl pozván do Halle⁸. V již zmíněném Pauliho dopise Franckemu se píše, že otec dovolil synovi pokračovat ve studiu teologie v Německu.

⁴ „Kromě toho mě těší, že se student teologie jménem Richter, který ovládá litevský jazyk, rozhodl vyučovat tam ostatní tomuto jazyku“ (Winter 1954: 48).

⁵ „Velmi mě těší, že byl učiněn začátek se seminářem litevského jazyka“ (Winter 1954: 49).

⁶ V archivních dokumentech z Halle se seminář označuje různými názvy: Seminarium Lithuanicum, Littauisches Seminar, Seminarium Theologicum Lithuanicum, Collegium Lithuanicum, Institutum Lithuanicum.

⁷ V litevské historiografii se Johann (Jonas) Richter nazývá Richter II (na rozdíl od Johanna Richtera, zvaného také Rikovius), viz Biržiška (1963: 66).

⁸ Pauli v dopise Franckemu píše o nedostatku kněží v litevských farnostech a uvádí, že během několika let zemřeli tři kněží. Zvlášť obtížná je situace na Kurské kose, kde na úzkém pásu mezi mořem a zálivem žije 55 rodin; aby k nim přivezli kněze, je třeba urazit sem a tam 24 mil. Ačkoli se po reformaci slibovalo, že bude přidělen kněz, farníci se ho po sto padesát let nedočkali. Píše také o špatné hmotné situaci kněží, kdy jednoho chudého kněze musí živit dalších devět chudých. Kvůli nedostatku kněží tato malá Kristova ovečka často čtyři i více týdnů neslyší Boží slovo a může snadno zpustnout; potřebuje lepší duchovní péči (Winter 1954: 202).

J. RICHTERIS IR LIETUVIŲ KALBOS SEMINARAS HALLĖJE

45

O Richterově studiu na univerzitě v Halle se dozvídáme ze zápisu o imatrikulaci: 15. září 1727: Joh. Richter Memela Bonuss dd Theol. (viz obr. 1). Zápis je psán vlastní rukou uchazeče, je stručný a málo informativní. Uvádí se také druhé datum imatrikulace – 18. května 1728 (Winter 1954: 48)⁹. V Halle Richter nejen studoval teologii, ale byl také prvním lektorem semináře litevského jazyka. O výuce litevštiny na semináři toho bohužel víme jen málo. K výuce litevštiny, která se nejspíše po vzoru semináře v Královci konala dvakrát týdně po dvě hodiny, stejně jako k jakémukoli překladu textu či přípravě na litevské kázání, byly zapotřebí učební knihy. Richter mohl již využívat nejméně tři gramatiky litevštiny Daniela Kleina a Sapūnase–Šulce, které do té doby vyšly. Pro hallský seminář je opatřil profesor královecké univerzity, pietistický teolog Georgas Friedrichas Rogallis (1701–1733), jak vyplývá z dopisů Franckemu. S litevským slovníkem to bylo obtížnější: do té doby nebyl v Prusku vydán žádný tištěný slovník. Proto nejspíš tentýž Rogallis poslal z Královce rukopisný litevsko-německý slovník, který Richter přepsal. Svědčí o tom anonymní rukopis litevsko-německého slovníku, uchovávaný dnes v knihovně Franckeho nadace; na poslední (třísté) straně je Richterovou rukou zapsáno datum dokončení přepisu – A. MDCCXXVIII die 18. Junij. Slovník je dodnes nekriticky považován za Richterovo dílo (to je téma samostatného článku).

OBR. 1. ZÁPIS O IMATRIKULACI JOHANNA RICHTERA

Pokud jde o litevské náboženské knihy, Richter přijel do Halle s něčím s sebou. Přivezl a daroval semináři tři knihy: Postilu Jonase Bretkūnase Postilę (1591), Žaltář Davida Jonase Rėzy Psalterą Dowido (1625) a Nový zákon (1727). Všechny tyto knihy byly věnovány semináři litevského jazyka a nesly Richterovy zápisy: In usum Seminarii Lithuani consecravit Joh: Richter Memela Boruss (viz obr. 2 a 3). Tyto dedikační texty mají několikerý význam: jsou to rané-

⁹ Toto datum je převzato z knihy protokolů konventu Teologické fakulty univerzity v Halle.

46 | Vincentas Drotvinas

2 PAV. JOHANNO RICHTERIO DEDIKUOTA JONO BRETKŪNO POSTILĖ (1591)

J. RICHTERIS IR LIETUVIŲ KALBOS SEMINARAS HALLĖJE | 47

3 PAV. JOHANNO RICHTERIO DEDIKUOTAS JONO RĖZOS PSALTERAS DOWIDO (1625)

48 | V I N C E N T A S D R O T V I N A S

autentické Richterovy podpisy z hallského období. Jak víme, zmíněný rukopis slovníku neuvádí jméno autora (ani opisovače). Porovnáním Richterova autografu s písmem ve slovníku se můžeme přesvědčit, že slovník přepsal Richter vlastní rukou. Konečně je důležité zdůraznit, že knihy, které Richter daroval semináři litevského jazyka, byly prvními litevskými tisky v Halle. Richtera proto lze oprávněně považovat za zakladatele litevských fondů knihovny Franckeho nadace¹⁰.

Dne 20. března 1728 Francke podrobně informuje Rogallise o činnosti semináře litevského jazyka a chování jeho členů. O Richterovi a jeho kolegovi Haackovi píše, že pan Richter a pan Haack, kteří vyučují litevsky, také nepřekračují meze slušného chování a využívají příležitostí k duchovnímu zdokonalování. O Richterovi ještě dodává, že Paulis mu ve snaze posílit jeho odhodlání ke studiu dal dva dukáty na litevské záležitosti (Winter 1954: 48).

Uvádí se také, že 30. dubna 1728 získal Richter na univerzitě v Halle (ve skutečnosti ve Wittenbergu, viz níže) titul magister artium a v srpnu téhož roku Halle opustil. Francke o tom psal Rogallisi v dopise z 3. září, že ve středu odjíždějícího pana Richtera a pana Schraubeho doprovázelo mnoho Prusů. Po návratu do Malé Litvy byl 13. prosince 1728 vysvěcen na kněze a získal farnost v Katyčiai; od roku 1736 byl adjunktem litevského faráře kostela sv. Jakuba v Klaipėdě a později diakonem německého farního kostela, a navíc také farářem Kurské kosy (Nehrungspfarrer), viz Moeller (1968: 94). Od roku 1744 až do své smrti 14. listopadu 1754 působil jako kněz litevské farnosti v Klaipėdě. Spojení s Halle nepřerušil. V dopisech z Klaipėdy z let 1736–1738 píše o náboženských otázkách, ale také o stavbě školy z prostředků získaných od krále aj.¹¹. Litevské filologické činnosti se nevěnoval.

To je snad vše, co víme o Richterovi, prvním lektorovi hallského semináře litevského jazyka¹². Je pochopitelné, že samotné působení semináře litevského jazyka, které ve skutečnosti trvalo sotva několik desítek let (1727–1740), bylo jen krátkou epizodou v životě Teologické fakulty celé univerzity v Halle; tím méně je pravděpodobné, že bychom našli mnoho o Richterovi, který tam působil jen něco málo přes rok.

V posledních letech jsem se podrobněji zabýval dějinami Halle a nalezl materiály, které pomáhají lépe osvětlit akademický život univerzity v letech činnosti semináře litevského jazyka. V archivech univerzity v Halle a Franckeho nadace se mi podařilo najít několik nových údajů o Richterově studiu na Teologické fakultě. Na jejich základě se pokusím objasnit některé okamžiky Richterova života v Halle.

Studium a výchovný systém budoucích kněží upravovala vnitřní pravidla Teologické fakulty, založená na Franckeho metodách výuky a výchovy. Pietismus hlásal, že každý-

¹⁰ Knihy v litevštině, které Richter daroval a které seminář později získal, poprvé popsal Franz Specht (Specht 1935: 49); jejich seznam později zpřesnila Gertruda Bense v dosud nepublikovaném bibliografickém popisu, který je litevským filologům velmi užitečný.

¹¹ Archiv Franckesche Stiftungen, C 467: dopisy 8, 11, 12.

¹² Albertas Juška uvádí, že prvními učiteli semináře byli A. Pottas a J. Richteris (Juška 1997: 573), avšak takové příjmení se v hallských archivech nepodařilo najít ani mezi studenty, tím méně mezi učiteli. Znám je pouze Augustas Friedrichas Pottas (1802–1887), který byl od roku 1833 profesorem univerzity v Halle a zajímal se o baltské jazyky.

J. RICHTERIS IR LIETUVIŲ KALBOS SEMINARAS HALLĖJE | 49

… lidské možnosti zakoušet a poznávat Boha vlastními silami, osobní vydobytí křesťanství („die Erringung des persönlichen Christentums“) a zasvěcení se Bohu („die persönliche Hingabe an Gott“). Obecný princip výchovy – de cultura animi – má připravit vychovávané k prospěšné praktické činnosti prostřednictvím výuky, rozvíjením rozumu a pracovní výchovou. Tyto požadavky jsou vyloženy ve zvláštních Franckeho pokynech: „30 pravidel pro ochranu svědomí a řádné chování v rozhovoru či společnosti“; „Řád, který mají dodržovat studenti využívající bezplatné stravování v hallském sirotčinci v Glauše“; „Akademická moudrost studenta křesťanské teologie, vyložená v užitečných pravidlech s dodatkem o ideálu studenta teologie“¹³. Již ve svém Všeobecném projektu (1704) Francke tvrdil, že univerzity se mají stát skutečnými líhněmi a Božími školkami, kde by vše bylo vykonáno, zdokonaleno a přinášelo plody. V těchto pokynech se zdůrazňuje, že studenti teologie se mají snažit dobře připravit na duchovní péči a službu církvi, a proto se nemají honosit oděvem, nemají měnit noc v den a den v noc, mají si rozumně rozvrhnout čas, aby ranní hodiny věnovali práci a noční odpočinek tělu dopřávali v takové míře, aby si uchovalo zdraví, a podobně. Pietistický duch zbožnosti vyžadoval odloučení od světa. Divadlo, cirkusová představení a jiné masové zábavy byly oficiálně zakázány v celém městě Halle. To znamenalo požadavek, aby se studenti zdrželi veškeré zábavy; divadlo, tanec a kouření tabáku měli obecně považovat za nebezpečnou lehkomyslnost a neměli se obdivovat hudbě, umění a tvorbě sloužící pozemské lásce (Kawerau 1888: 90–97; Hertzberg 1891: 104; Martens 1989: 186).

Na hmotnou podporu chudých studentů, převážně těch, kteří přijížděli zdaleka, byl zřízen takzvaný královský, jinak pruský litevský „stůl“ (Preußisch-littauischer Freytisch), tedy stipendium na bezplatné stravování (obědy). První takový stůl byl zřízen roku 1704 pro deset studentů. Po určitou dobu existovalo dokonce 13 stolů, později jich zůstalo deset. Roku 1718 bylo 8 stolů, každý pro 12 studentů. Počet bezplatně stravovaných studentů závisel na dobrovolných sbírkách a příjmech z domén (stůl Teologické fakulty financovala správa pruských domén). Žádosti o bezplatné stravování posuzovalo shromáždění eforů (dozorců); uvolněná místa se obsazovala losováním, nepřijímali však ty, kteří nestudovali pilně a chovali se nevhodně. V případě nemoci se peníze na stravu nepoužívaly; každému nemocnému se za týden strhávaly tři feniky. Zpočátku bylo možné využívat stravování po dobu tří let, později se s rostoucím počtem zájemců doba zkrátila na dva, a dokonce na jeden rok. Každému stolu byl přidělen starší (Senior) z řad úspěšných a všestranně důvěryhodných studentů. Na stoly dohlížel inspektor, který každé pondělí pořádal konference se seniory. Všechny stoly spravovala rada dozorců (Collegium Ephphorum), složená ze čtyř profesorů (po jednom z každé fakulty), kvestora, který spravoval veškeré finance, a inspektora. Studenti se stravovali také v sirotčinci.

13 „30 Regeln zur Bewahrung des Gewissens und guter Ordnung in der Conversation oder Gesellschaft“, Halle, 1689; „Ordnung so unter denen Studiosis die in dem Waysen=Hause zu Glaucha an Halle des Freyen Kost genießen, zu beobachten ist“, Halle, 1699; „Akademische KLUGHEIT eines christlichen Studiosi Theologiae in einigen nutzlichen Regeln […] Idea Studii Theologiae, oder Abbildung eines Studiosi der Theologie […]“ ertheilet von August Hermann Francke, Halle, in Verlegung des Waysenhauses, 1712.

50 |

VINCENTAS DROTVINAS

První seznam členů pruského litevského stolu je datován 2. ledna 1728. Po starším Straubem jsou v něm zapsáni Richter, Haack a další, celkem 11 členů litevského jazykového semináře¹⁴ (Drehyaupt 1755: 17).

Nové údaje přinášejí akty Teologické fakulty Hallské univerzity, takzvané protokolní knihy konventu Teologické fakulty¹⁵, které obsahují údaje o průběhu studia a chování studentů (Juntke 1960: 7). Jde o protokoly ze zasedání, jimž předsedal děkan fakulty za účasti několika profesorů či vyučujících teologie (některé protokoly ze zasedání podepsal děkan a jeden z profesorů).

Z protokolních knih konventu je dobře patrná sociální diferenciace hallských studentů. Lišili se věkem, sociálním postavením, vzděláním i názory na studium a život obecně. Někteří studovali poprvé a byli nejmladší (16–18 let), jiní, kterým bylo 24 nebo i kolem 30 let, nestudovali poprvé. Studenti bydleli různě: někteří v sirotčinci, jiní si pronajímali pokoj ve městě; různá byla také jejich ekonomická situace: některé podporovali rodiče, jiní si přivydělávali vyučováním na různých hallských školách a podobně. To vše ovlivňovalo i každodenní chování studentů.

O čem se na zasedáních jednalo, ukazuje obsah protokolů. Nejprve se zapisovalo jméno a příjmení studenta, obvykle také místo původu a věk, jakož i doba jeho studia v Halle. Uvádělo se místo bydliště (příjmení ubytovatele či ubytovatelky) a příjmení spolubydlícího (zpravidla bydleli po dvou). Dále se v jednotlivých případech zmiňovaly žádosti či stížnosti týkající se chudoby a jiné prosby či doporučení významnějších osob. Dokládá to i následující příklad: Christoph Liebe, pruský Litevec, v Halle 3 roky, studoval také v Královci 5 a půl roku, člen zdejšího semináře, bydlí a vyučuje v sirotčinci, 27 let, jde příkladem, žádá o vysvědčení (Testimonium), neboť chce zastávat místo litevského kazatele v Žiliuose. Dále se píše, že protože jej navrhuje prof. Francke, bude mu vydáno osvědčení (záznam z 28. března 1732). Nejčastěji se píše o skládaných (složených) zkouškách. Záznamy obvykle končí tradičními stručnými hodnoceními, jakýmisi vysvědčeními bonae mentis, bonae indolis, Excitatur ex acedia, promittit optima. Quod est factum, est per Schedulam a podobně.

Jak vyplývá z dat zasedání, konala se nepravidelně, nejspíš podle potřeby. V jarním semestru roku 1728 se zasedalo nejméně několikrát. Na jednom zasedání se projednávali dva či tři, případně i více než deset studentů. Jejich chování se hodnotilo slovy: Videt ur bonae notas, aber blöde; nondum satis notus; bishier weiß man nichts gutes von ihm; Animi non mali, sed scrupulosi. V protokolech je nemálo záznamů o chování studentů, které bylo v rozporu se studentským řádem¹⁶. Někteří studenti se veřejně vyslovovali proti studiu teologie. Jeden z nich, Gericke, 10. srpna 1728 veřejně prohlásil, že nechce být na fakultě; před konventem děkana se objevil v červeném oděvu a velmi zpupně prohlásil, že nemá

¹⁴ „[...] členové, kteří byli vybráni pro své dosavadní řádné chování: pan Straube jako senior, pan Richter, pan Haack, pan Haffenstein, pan Schöneich, pan Wolff, pan Preuss, pan Biermann, pan Grüneberg, pan Gerich, pan Ebenteder“.

¹⁵ Archiv Univerzity Martina Luthera v Halle-Wittenbergu Rep: 27 B. 4. Tom 3 Nr. 1202 (zahrnuje období od 21. listopadu 1721 do 14. července 1730).

¹⁶ Christian Friedrich Spener je obviněn, že o Vánocích tři noci nepřenocoval doma, nýbrž chodil v županu (Schlafrock) po Štědrovečerním nádvoří (Strohhof). Prý by s ním měli promluvit, stejně jako s jeho spolubydlícím (Crusius), o němž Spener řekl, že také v županu a s tabákem

J. RICHTERIS IR LIETUVIŲ KALBOS SEMINARAS HALLĖJE | 51

neměl žádnou chuť studovat teologii. O mnoho lépe se nechovali ani studenti, kteří přijeli z Pruské Litvy. Například v záznamu z 30. června 1730 čteme, že Johann Gottlieb Perkūnas napsal bezbožné dopisy, je velmi drzý, kvůli špatnému chování byl předmětem projednávání a podobně. Život tedy plynul svou cestou a vedení univerzity muselo vynaložit značné úsilí, aby zejména studenty teologie odradilo od životních pokušení.

V uvedených knihách konventních protokolů se Richterovo příjmení objevuje čtyřikrát:

1) – záznam z 9. prosince 1727: Johannes Richteris, Memel-Boruss. musí za přestupek do vězení, bydlí u Frau Gumbrachtin (?)¹⁷, viz dále;

2) Richterovo příjmení nacházíme v uvedeném seznamu účastníků Lietuvių kalbos seminaro Freytisch z 2. ledna 1728. Jsou zde uvedeni studenti vybraní ke „stolu“ Prusů za své dobré chování. Richter byl tedy svým chováním a autoritou prvním členem Freytisch;

3) – záznam z 26. května 1728: Johannes Richter, Prus z Klaipėdy, bydlí u pana Horna, knihvazače. [Složil] morální [teologii], Hist. def. et Symb. [název předmětu není jasný – V. D.] podle Izaiášovy knihy. Vyučuje litevský jazyk¹⁸;

4) – 27. srpna 1728: Joh. Richteris, Memela Borussus. Je zde jeden rok. Vrací se do Pruska. Dává naději, v poslední době se polepšil. Byl prvním docentem Lietuvių kalbos seminaro¹⁹.

Není dosud zjištěno, jaký význam měl trest vězením pro Richterův osud a co znamenají slova z Richterova hodnocení bonae spei. „V poslední době se zcela polepšil“ (znamená to, že dříve nebylo všechno bonae spei?). Zde bychom se měli vrátit k záznamu z 9. prosince 1727 o tom, že Richter byl za nevhodné chování potrestán vězením. V záznamu se neuvádí, čím se student a vyučující semináře Richter provinil. Zatím se nepodařilo zjistit, zda Richter skutečně dostal trest vězením a kolik dní tam strávil. Univerzitní statut (kap. 12) uvádí, že právnická fakulta dohlíží na chování studentů, udržuje spojení s prorektorem a děkany, má pravomoc rozhodovat občanské spory do výše 20 tolarů a soudit za trestné činy, za které se ukládá trest vězením (Dreyhaupt 1755: 23). Je znám případ, kdy byli studenti potrestáni za to, že se večer vydali ven kouřit zakázanou dýmku (záznam z 6. února 1728). O Joh. Andr. Jaegerovi z Magdeburgu se ví, že se sám potuloval po městě a rozmlouval se ženami (mit Weibes Volck conversire). Před třemi dny ho pan D. Lange sám marně hledal během oběda ve 12 hodin. Jeho chování je třeba dále prošetřit (záznam z 6. února 1728). To se také stalo 20. února. Jednadvacetiletý Johann Konrad Roland, který je v Hallě půl roku, byl napomenut, protože nedodržuje řád, po obědě chodí ven se střelnou zbraní a podobně. Z protokolů jsou patrné milostné avantýry některých studentů. Takový Christian Gottlieb Gauke, který bydlel u domácí Ehrbachin, byl 7. listopadu 1727 napomenut, že často hovoří se služebnou. Popíral to s tím, že dívka už v Halle nebydlí. Zdá se být lehkovážný. Jedenáctého listopadu byla časně ráno v jeho posteli nalezena služebná (die Magd). Vysvětloval, že se to stalo v době jeho nepřítomnosti, a bylo konstatováno: quod incredibile. Protože si dívku přivedl proti vůli domácí, ta ho nechtěla dál zaměstnávat. Dne 19. prosince chce Gauke znovu využívat Freytisch. Je však obviněn, že se objevil na soubojovém kolbišti. Popírá to a při akademickém soudu mluvil drze. Bylo mu doporučeno, aby se na čtvrt roku stáhl, aby se mohl polepšit. Jedenáctého května Gauke skládal zkoušky (z fyziky, exegeze, polemiky), polepšil se tedy.

¹⁷ „d. 9. Dez. 1727: 3. Joh. Richter, Memel-Boruss. však brzy poté kvůli stěhování přišel in carcerem, lhal Fr. Gumbrachtin (?)“.

¹⁸ „Johannes Richter, Memela Prussus, bydlel u pana Horna, knihkupce; morální teologie, dějiny obrany a symboly v Izajášovi. Vzdělával se v litevštině“.

¹⁹ „Joh. Richter, Memela Borussus. 1 rok zde. Vrací se do Pruska. Dobrá naděje se v poslední době dobře udržela. Byl prvním vyučujícím v Seminario Lithuanico“.

52 |

VINCENTAS DROTVINAS

Na sněmu zemských stavů Dolního Saska byli zatčeni a na několik dní uvězněni v káznici (Kertscher 1996: 4). Neznáme-li tedy obsah Richterova provinění ani okolnosti, za nichž k němu došlo, a neznáme-li ani výši trestu, lze o důsledcích tohoto rozhodnutí jen těžko říci něco bližšího. Lze se domnívat, že nemělo bezprostřední vliv alespoň v následujících měsících: jak jsme uvedli, 2. ledna 1728 byl Richter na seznamu členů Freytisch zapsán jako první po seniorovi, což znamená, že svým chováním a autoritou byl skutečně prvním uživatelem „stolu“.

Dosud nebyly s konečnou platností objasněny ani čas a místo, kde Richter získal akademický titul magister artium. Winter uvádí, že ve zmíněném královském reskriptu z 8. září 1727 se hovoří o magistru Richterovi; takto je titulován i v Pauliho dopise Franckemu (Winter 1954: 48). Pokud tomu tak bylo, mohl Richter získat magisterský titul pouze na Královecké univerzitě. Soudě však podle archivních dokumentů nebyl Richter v Halle nikde označován za magistra. Vaclovas Biržiška tvrdí, že titul magister artium získal Richter v Halle (Biržiška 1963: 66). To by se zdálo přesvědčivé, avšak v archivu univerzity v Halle nebyly nalezeny žádné dokumenty, které by toto tvrzení potvrzovaly. Naopak Richterovo příjmení bylo nalezeno v knize udělených titulů Filozofické fakulty Wittenberské univerzity, z níž vyplývá, že profesor řečtiny Georgas Wilhelmas Kirchmaieris udělil 30. dubna 1728 magisterský titul 23 osobám, mezi nimi i Richterovi: XI. Jo. Richterus, Memela Borussus²⁰. Georgas Wilhelmas Kirchmaieris (1673–1759), syn profesora řečtiny a výmluvnosti na Wittenberské univerzitě Georga Gaspara Kirchmaiera (1635–1700), po otcově smrti zaujal jeho profesorské místo v oboru řeckého jazyka. Jeho hlavním jazykovědným zájmem bylo očistit jazyk Nového zákona od hebraismů (Friedensburg 1917: 592). Kirchmaier, který působil ve Wittenbergu téměř 60 let, měl mnoho žáků. Je známo, že v roce 1742 věnoval knihovně Wittenberské univerzity 2000 programů, tezí disertací a brožur (Programme, Disputationen und Flugschriften), viz Friedensburg (1917: 536, pozn. 4). Přesnější údaje, například téma a obsah disertace, školitel, oponenti apod., se dosud v archivu Wittenberské univerzity nepodařilo nalézt.

Dosud zůstává nezodpovězena otázka, proč Richterovo studium a jeho pedagogická kariéra v Halle tak nečekaně skončily. Proč Richter, který se projevil jako první docent Semináře litevského jazyka, musel opustit Seminář, jenž teprve vstupoval do prvního roku své činnosti, a rozloučit se s Halle vůbec? Winter pouze konstatuje, že Richter odjíždí z Halle pracovat do vlasti (Winter 1954: 54). Vzhledem k teologickému vzdělání (studoval na dvou univerzitách) a věku (24 let) mohl být Richter ustanoven knězem. Známe-li jejich nedostatek, patrně právě to rozhodlo o Richterově návratu do Malé Litvy. Na druhou stranu měl seminář svého kandidáta na vedení – Haacka.

* * *

Takové byly první pracovní roky Semináře litevského jazyka v Halle pod Richterovým vedením. Není jasné, jak by se vyvíjel Richterův život a činnost celého Semináře litevského jazyka

²⁰ „A.C. MDCCXXVIII PRIDIE KAL. MAII ORDINIS PHILOS. QVINTVM DECANO GEORG. G’IL. KIRCHMAIE-RO CONSILIARIV REGIO ET GRAEC. LIT. P. P. SAPIENTIAE ATQ. INGENVARVM ARTIUM MAGISTRI RITE CREATI SVNT TRES ET VIGINTI“. – Archiv univerzity v Halle, Rep. 1, XXXV, 1, Bd. 4 (1714–1812), srov. také Juntke (1960: 376).

J. RICHTERIS IR LIETUVIŲ KALBOS SEMINARAS HALLĖJE | 53

semináře, kdyby Richter zůstal v Halle a déle působil jako vedoucí a docent semináře. Není pochyb o tom, že Richter, první učitel semináře, měl tvůrčí záměry a závazky týkající se přípravy a vydávání litevské pietistické literatury a učebních pomůcek pro litevštinu, během jediného roku však nestihl podniknout nic konkrétního. Mohli bychom se domnívat, že publikaci Dawadnas Mokslas apie duszios Iszganima, která vyšla v roce 1729, začal překládat Richter, ale dokončil ji Haack se svými žáky.

Pirmuoju Seminaro laikotarpiu (1727–1732) jame dirbo du vedėjai ir docentai – Richteris (1727–1728) ir Friedrichas Wilhelmas Haackas (1728–1732). Jų veiklos rezultatus susumavo Augustas Gotliebas Francke Haacko žodyno (Halle, 1730) pratarmėje (Vorbericht) nurodęs, kad baigė studijas ir jau kunigauja 13 asmenų, o dar 10 studijuoja. Išleista pirmoji Hallėje lietuviška knyga – A. J. Freylinghauseno Ordnung des Heyls (Dawadnas Mokslas apie duszios Iszganimą, 1729), ir svarbiausia – pats žodynas. Galima manyti, kad Richteris buvo pradininkas tų darbų, kuriuos nudirbo jo įpėdinis, antrasis seminaro docentas Haackas. Čia ir yra Richterio indėlis.

LITERATŪRA

ARNAŠIUS, H. 1994: Prūsijos pietizmo dvasinis fonas. Lukšaitė, I. ir kt., red., Protestantizmas Lietuvoje: istorija ir dabartis. Vilnius: Apyaušris, 48–59.

BENSE, G. 1974: Lithuania in Halle. Zeitschrift für Slavistik 19(2), 295–297.

BENSE, G. 1994: Die lithuanistische Tradition in Halle. Bense, G., Hrsg., Diachronie-Kontinuität-Impulse. Sprachwissenschaftliches Kolloquium Halle. Frankfurt am Main: Peter Lang, 79–95.

BIRŽIŠKA, V. 1963: Jonas Richteris. Biržiška, V., Aleksandrynas II. Čikaga–Vilnius: JAV LB kultūros fondas, 66.

BRECHT, M. 1993: August Hermann Francke und der Hallische Pietismus. Brecht M., Hrsg., Geschichte des Pietismus. Der Pietismus vom siebzehnten bis zum frühen achtzehnten Jahrhundert. Bd. I, Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 485–502.

DREYHAUPT, J. Ch. 1755: Ausführliche diplomatisch-historische Beschreibung des zum Herzogthum Magdeburg gehörigen SAL-KREYSES, und allen darinnen befindlichen Städte […] Insonderheit der Städte HALLE […] Erster Theil, Halle, in Verlegung des Waysenhauses.

DROTVINAS, V. 1998: F. H. Haacko „Vocablvarivm Litthvanico–Germanicum, et Germanico–Litthvanicvm“ (Halle, 1730). Lietuvių kalbotyros klausimai 39, 82–100.

DROTVINAS, V. 1998a: Das Seminarium Lithuanicum an der Universität Halle in seinem Einfluß auf die Herausbildung der litauischen Philologie. Wallmann, J. und Sträter, U., Hrsg., Halle und Osteuropa. Zur europäischen Ausstrahlung des hallischen Pietismus. Halle: Verlag der Franckeschen Stiftungen Halle im Max Niemeyer Verlag, 157–171 (= Hallesche Forschungen, 1).

FRIEDENSBURG, W. 1917: Die Philosophische Fakultät. Geschichte der Universität Wittenberg. Der vereinigten Friedrichs-Universität Halle-Wittenberg zur Jahrhundertfeier ihrer Vereinigung. Halle a. S.: Max Niemeyer, 530–535.

HERTZBERG, G. F. 1891: Geschichte der Stadt Halle an der Saale während des 16. und 17. Jahrhunderten (1513–1717). Halle.

JUNTKE, F. 1960: Matrikel der Martin Luther-Universität Halle-Wittenberg. Bd. 1: 1690–1730. Halle.

JUŠKA, A. 1997: Mažosios Lietuvos bažnyčios XVI–XX a. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla.

KATHE, H. 1998: Die Universität Halle in den ersten fünfzig Jahren ihres Bestehens. Speler, R. T., Hrsg., Die Universität zu Halle und Franckens Stiftungen. Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg, Zentrale Kustodie Halle, 12–19.

KAWERAU, W. 1888: Aus Halles Litteraturleben. = Id., Culturbilder aus dem Zeitalter der Aufklärung. Zweiter Band. Halle: Max Niemeyer.

54 |

VINCENTAS DROTVINAS

KERTSCHER, H.-J. 1996: „Unser Bürger ist ein halber Städter“. Johann Wilhelm Ludwig Gleim und Gottfried August Bürger. Sonderdruck aus: Hallesche Beiträge zur europäischen Aufklärung, Bd. 3. Tübingen: Max Niemeyer.

KROLLMANN, Chr. 1967: Pauli Johann Arnoldt. Altpreußische Biographie. Im Auftrage der Historischen Kommission für ost- und westpreußische Landesforschung hrsg. von Kurt Forstreuter, Fritz Gause. Bd. 2. Marburg-Lahn: Elwert, 492.

MARTENS, W. 1989: Pietisten als Philologen. FRÜHWALB u.a., Hrsg., Literatur und Frömmigkeit in der Zeit der frühen Erklä­rung. Tübingen: Max Niemeyer, 167–169. (Studien und Texte zur Sozialgeschichte der Literatur, Bd. 25).

MARTENS, W. 1989a: Officina Diaboli. Das Theater im Visier des halleschen Pietismus. HINSKE, N., Hrsg., Zentren der Aufklärung. I. Halle. Aufklärung und Pietismus. Heidelberg: Verlag Lambert Schneider, 183–208.

MOELLER, F. 1968: Altpreußisches Evangelisches Pfarrerbuch von der Reformation bis zur Vertreibung. Bd. 1. Hamburg: Selbstverlag des Vereins für Familienforschung in Ost- und Westpreußen.

SCHILLER, Ch. 1994: Das litauische Seminar in Halle (1727–1740) und seine Mitglieder. Auf Spurensuche. Acta Baltica 32, 195–223.

SCHILLER, Ch. 1994a.: Die litauischen Seminare in Königsberg und Halle. Eine Bilanz. Nordostarchiv. N. F. 3. Heft 2, 375–392.

SPECHT, F. 1935: Das Litauische Seminar an der Universität Halle. Archivum Philologicum 5, 36–53.

STRÄTER, U. 1996: Francke August Hermann. Deutsche Bibliographische Enzyklopädie, Bd. 3, 392–394.

STORZ, J. 1992: Franckens Stiftungen zu Halle an der Saale. Raabe, P., Hrsg., Die Franckeschen Stiftungen zu Halle an der Saale. Wolfenbüttel: Herzog August Bibliothek, 29–36.

WINTER, E. 1954: Halle und die Pflege der litauischen Sprache. Id., Die Pflege der west- und südslawischen Sprachen in Halle im 18. Jahrhundert. Berlin: Akademie-Verlag, 39–54.

Vincentas Drotvinas

Gauta 2001 05 30

Vilniaus pedagoginis universitetas

Ševčenkos g. 31, 2009 Vilnius, Lietuva

[email protected]