ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLV (2001), 207–219

PŘEHLED NOVÝCH PRACÍ

Přehled nedávných publikací

LITVA

Rok 2000 zůstane v paměti poznamenán blížícím se přelomem tisíciletí, hospodářskou stagnací, která postihla zemi (a tedy i nedostatkem finančních prostředků), a krizí organizace a správy vědy. Přesto vyšlo v Litvě i v těchto vědě nepříznivých letech poměrně dost jazykovědných publikací. Zdá se, že bude snazší přehledně je rozdělit do tří skupin: nové výzkumy, odborná vydání starých písemných památek a publikace z odkazu litevské jazykovědy.

Monografie

Nových monografických studií vyšlo v roce 2000 málo, což pravděpodobně odráží současný stav litevské jazykovědy. Za nejzávažnější studii v této oblasti bych považoval monografii Sauliause Ambraze Vývoj tvoření podstatných jmen II. Substantivní odvozeniny v litevštině. (Vilnius: Institut pro vědecké a encyklopedické publikace, 2000, 352 s.).

Touto knihou autor soustavně pokračuje ve svém historickém výzkumu tvoření slov v litevštině, kterému se věnuje již téměř dvě desetiletí. V roce 1993 byly výsledky shrnuty v prvním svazku monografie. V něm byly rozebrány slovesné odvozeniny v litevštině. V úvodu zařazeném na začátek svazku autor pojednal o nejdůležitějších pojmech slovotvorby a o principech historického výzkumu tvoření slov v litevštině. Těchto principů se drží i v tomto, druhém svazku, věnovaném rozboru substantivních odvozenin.

Monografie si zaslouží a jistě se dočká nejedné důkladné jazykovědné recenze, proto se spokojím jen s několika obecnějšími poznámkami, které jsem si při jejím pročítání zaznamenal na okraj.

Autor rozlišuje sedm kategorií podstatných jmen utvořených od jmenných základů: názvy vlastností, nositelů vlastností, kolektiv, míst, osob a zvířat ženského pohlaví, osob a zvířat mužského pohlaví a zdrobněliny. Toto rozdělení slovotvorných kategorií se poněkud liší od rozdělení uvedeného v úvodu zmíněného prvního svazku (srov. I, 10): tam jsou názvy rozlišené podle pohlaví zahrnuty do jedné kategorie, zatímco samostatné kategorie tvoří názvy osob podle místa bydliště a názvy dětí podle rodičů. Je zcela pochopitelné, že se autorův názor na tuto otázku mohl během osmi let práce změnit, takové změny však zůstaly nevysvětleny a nové rozdělení není zdůvodněno.

Po krátké předmluvě se kniha věnuje samostatně každé slovotvorné kategorii. Jednotný plán tu není – výklad začíná základními slovotvornými typy a poté přechází k dalším, případně je materiál uspořádán chronologicky; těžiště každé kategorie je však zpravidla dobře vyznačeno a hlavní, nejproduktivnější typy jsou poměrně jasně vyčleněny.

Vývoj tvoření podstatných jmen autor zkoumá důkladně a opírá se přitom o bohatý materiál z nářečí a nejvýznamnějších starých litevských písemných památek. Při rozboru hlavních typů tvoření názvů vlastností autor zbytečně rozlišuje (§ 3) východní aukštaitská nářečí založená na dialektu XVI–XVII

208 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

a. texty (postilu M. Daukšy, Nový zákon S. B. Chylinského, katechismus M. Petkevičia). Uvedení autoři píšící v jazyce střední varianty psali jazykem, jehož základem jsou subdialekty západní aukštaitštiny (dnešní šiauliaiština). Později (např. v odkazech na s. 18, 21 atd.) je takto identifikuje i autor monografie.

Shrneme-li poznatky o produktivních litevských odvozeninách s -ysta, -ystė, kterých je podle autora mnoho i v západní aukštaitštině 16.–17. století, avšak v lotyštině téměř nejsou, zatímco v pruském jazyce je doložena jediná odvozenina cristionisto E 794, dochází se k závěru: „To vše umožňuje hledat centrum této inovace v západních dialektech baltských jazyků“ (s. 200). Západní aukštaitština je však dialektem litevštiny, východobaltského jazyka, takže tento závěr se jeví jako nedostatečně podložený nebo nepřesně formulovaný (stejně tak i na s. 20).

O zdrobnělinách s příponami -ikas, -ikė se píše, že jsou „zřejmě nejtypičtější pro dialekty západních baltských jazyků, které byly odedávna ovlivňovány slovanskými jazyky“ (s. 89). Tento závěr je podložen lépe než předchozí, protože v pruských textech mezi všemi zdrobnělinami převažují odvozeniny s *-iko, zatímco v lotyštině jsou takové zdrobněliny vzácné (s. 88). Kromě pruského jazyka jsou poměrně časté v některých žemaitských a západních aukštaitských dialektech. Tyto dialekty jsou tedy stejně jako pruský jazyk považovány za západní dialekty baltských jazyků. Autor má nejspíš na mysli substrát kuršský, skalvijský a nadruvský, nikde se o tom však nezmiňuje.

Slovotvorná kategorie místních názvů tvořených od jmen je podle autora „zcela nová, vzniklá na půdě litevského jazyka“ (s. 63; podobně i s. 207). Tento názor podporují hlavní přípony této kategorie -idė/-ydė, -udė; -inis, -inė. Přípony řazené k okrajové části této slovotvorné kategorie se však používají k tvorbě místních názvů i v lotyštině: srov. laukums, klājums; maiznīca, viesnīca; augstiene, priediene, snad dokonce bagažnieks aj. Autor se o vztahu těchto lotyšských slovotvorných typů k litevským vůbec nezmiňuje. Jde snad o výsledek paralelního vývoje, nebo o původ společné slovotvorné kategorie?

Kniha obsahuje poměrně obsáhlé shrnutí v němčině (s. 326–345), díky němuž je přístupnější nejen badatelům baltských jazyků, ale i indoevropským jazykům obecně. Jejich práci s monografií velmi usnadní rejstříky litevských slovotvorných afixů (s. 235–240) a litevských slov (zahrnujících slova probíraná v obou svazcích monografie, s. 241–325). Knihu uzavírá seznam oprav chyb zjištěných v první části monografie (1993), který je bohužel poměrně dlouhý.

Tato monografie je skutečně cenným dílem baltské jazykovědy.

Nová kniha Zigmo Zinkevičiaus Lietuvių poteriai (Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000, 272 s.) je rovněž studií jazykovědy. Byla napsána na základě předchozích prací autora i dalších jazykovědců a historiků. Téma je zajímavé a málo probádané; analýza krátkých modlitebních textů odhaluje celkový obraz vývoje litevského jazyka. Kniha je napsána živým, emotivním jazykem, místy publicistickým stylem. Téměř čtvrtina jejího rozsahu se věnuje historickým otázkám, jimiž se tato recenze nezabývá.

Kniha je zajímavá a přínosná, její hlavní myšlenka o vlivu němčiny na naše nejstarší modlitby je přesvědčivá. Čtenáře však unavuje opakování a některá tvrzení nejsou dostatečně podložena.

Při pojednání o litevštině ve 13.–15. století se autor v mnoha případech opírá o výsledky lingvistického experimentu. Někdy je to jeho jediný argument. Takový experiment je sice zajímavý a může sloužit jako určitá vědecká hra, nemá však důkazní hodnotu; jeho výsledky jsou patrně jen o málo spolehlivější než bajka, kterou v polovině 19. století napsal A. Schleicher, rekonst-

NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA

209

Údaje z rekonstruovaného indoevropského prajazyka. Text získaný takovou rekonstrukcí nelze považovat za původní podobu litevských modliteb a zařadit jej do „Chronologické tabulky změn textu modliteb“ s datací do 13.–14. století či pozdějších staletí (s. 200–226).

Kapitola „Christianizace Litvy a modlitby“ pojednává o změnách v jazyce modliteb způsobených polštinou před jejich písemným zaznamenáním. Protože v této kapitole nejsou žádné odkazy, není jasné, o co se autor opírá, když tvrdí, že probírané překlady vznikly ještě před prvními rukopisnými záznamy či knihami. Tím spíše, že dále v knize jsou téměř všechny tytéž případy probírány při rozboru jazyka pozdějších pramenů.

Vlivu originálu na překládané litevské texty nebyla vždy věnována dostatečná pozornost. Například konstrukce bez spojky ve Vaišnorově Žemčiūgos teologiškos 115b₁₈ je považována za archaismus (s. 138), ale ani v latinském originále na tomto místě spojka není.

Po prozkoumání jazyka Mažvydových modliteb činí Z. Zinkevičius mimo jiné tyto závěry: „Mažvydas do svého katechismu zařadil tu [variantu Vyznání víry], kterou sám znal, nejspíše se ji naučil od své matky, pouze ji poněkud přizpůsobil textu Seklucjana“ (s. 128); „rozhodně nelze tvrdit, že Mažvydas přeložil Vyznání víry ze Seklucjanova katechismu“ (s. 127). Autor své tvrzení opírá o rozdíly mezi Mažvydovým a Seklucjanovým katechismem. Významný badatel jazyka Mažvydových spisů Chr. Stangas ve studii Die Sprache des litauischen Katechismus von Mažvydas, vydané v Oslu roku 1929, porovnal Mažvydův text s jeho možnými předlohami a dospěl k tomuto závěru: „Mžv. da die litauische Tradition berücksichtigt hat, wo er es, ohne von seinen Vorlagen (Seklucjan 1545 und Malecki) abzuweichen, tun konnte“ (s. 16). Stangas ve své studii zjistil, že v určitých případech, kdy se Mažvydas odchyluje od Seklucjana, vycházel z Maleckého katechismu. Tyto případy představují nejméně polovinu příkladů, o něž Z. Zinkevičius opírá své závěry (s. 127 a 128), a proto citované závěry nejsou dostatečně podložené.

Není uvedeno, odkud pocházejí texty citované v kapitole „Modlitby v 18.–19. století v Malé Litvě a za hranicemi etnického území“. Při citování originálů se nepodařilo vyhnout chybám. Například při přepisu modliteb z Daukšova katechismu „jejich tehdejším pravopisem“ (s. 98) je slovo mûłłų napsáno s jedním ł, ve slově Szwiętoĩ chybí diakritické znaménko nad o, místo ſédi je napsáno ſėdi, slovo Szwiętą je napsáno s malým počátečním písmenem a ve slově ſwiętą po ę chybí diakritické znaménko; sporných je i několik dalších pravopisných případů. Také v příkladech ze Simona Vaišnora Žemčiūgos teologiškos (s. 138) se objevilo několik chyb – je napsáno chrikſcʒonilchkoië, správně má být Chrikſcʒonilchkaië; kromě toho jsou několikrát nepřesně uvedena místa příkladů. Údaje ze starých písemností jsou v knize uváděny několika různými způsoby: někdy v podobě, v jaké se píší v originále, jindy přepsané současným pravopisem a v dalších případech převedené do současného spisovného jazyka. Zdaleka ne vždy je jasné, kterou z těchto podob autor v daném případě zvolil.

Kniha obsahuje shrnutí v němčině, polštině a ruštině. Prameny jsou uváděny střídavě s literaturou. Bibliografie je výběrová: nenajdeme v ní například zmíněnou studii Ch. Stanga věnovanou speciálně jazyku Mažvydova katechismu. V orientaci v knize pomáhají připojené rejstříky: „Slov, tvarů a frází“ (s. 254–262) a „Příjmení (osobních jmen)“ (s. 263–267).

Monografie Vido Kavaliauskas Bendrinės lietuvių kalbos priesaginių veiksmažodžių kirčiavimas (Vilnius: Algarvė, 2000, 232 s.) vznikla na základě nedávno obhájené disertační práce. Uvádí to sám autor v předmluvě (s. 8) a je to zvláště patrné z úvodu (s. 9–18), který zachovává strukturu požadovanou u disertací: předmět a cíl práce, aktuálnost a novost a podobně. Podle těchto požadavků je sepsán i teoretický a praktický význam práce (s. 18). Všechno to jistě bylo možné uspořádat stručněji a elegantněji. Nicméně takto rychlá příprava disertačního textu k vydání a jeho publikování je skutečně chvályhodná a hodná následování.

210 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

stručněji a elegantněji. Takto rychlá příprava disertačního textu k vydání a jeho publikování je však skutečně chvályhodná a hodná následování.

Kniha se zabývá přízvukováním sloves tvořených devíti nejčastějšími příponami (-uoti, -inti, -(i)oti, -ėti, -auti, -telėti, -inėti, -enti a -yti). Přízvukování derivátů s každou příponou je vysvětlováno jejich slovotvorbou a morfonologickými, gramatickými a sémantickými vlastnostmi; zohledňuje se přízvuková síla přípon a další faktory. Faktický materiál byl čerpán z třetího vydání Dabartinės lietuvių kalbos žodyno (1993). V jednotlivých případech autor využíval také dvě předchozí vydání tohoto slovníku a další normativní práce o litevském přízvukování, včetně vícesvazkového Lietuvių kalbos žodynu. Údaje byly ověřovány pomocí Atgaliniu dabartinės lietuvių kalbos žodynu.

Kniha je podle probíraných slovesných přípon rozdělena do devíti částí. Pořadí přípon bylo určeno jejich produktivitou. Toto uspořádání není praktické – přízvukování derivátů se strukturálně blízkými příponami -ėti, -telėti a -inėti by bylo lepší probrat bezprostředně po sobě. Každá část knihy, a často i menší kapitoly a podkapitoly, začíná přehledem předchozího výzkumu, takže se nelze vyhnout zbytečným opakováním (srov. s. 47–49 a 51). Vzhledem ke stručnosti a množství odkazů se lze v těchto přehledech snadno ztratit (srov. s. 26–28). Části knihy obsahují závěry, které jsou následně shrnuty v závěrečných závěrech (s. 212–220); výsledky výzkumu jsou v nich uspořádány podle přízvukových vlastností přípon. Knihu uzavírá shrnutí ve francouzštině (s. 221–223) a seznam citované literatury (s. 224–230).

Časté autorovy poznámky k otázkám přízvukových norem vzbuzují jisté pochybnosti. Neopírají se o speciální výzkum: přízvukování sloves v současném spisovném jazyce je v knize zkoumáno na základě údajů normativních příruček (ty jsou často srovnávány s údaji z jiných normativních či teoretických prací), nikoli na základě živého úzu. To znamená, že se v řadě případů navrhuje změnit normu uvedenou ve třetím vydání Dabartinės lietuvių kalbos žodyno především na základě analýzy údajů samotného slovníku. Není to začarovaný kruh? Takový postup dává rozhodující váhu nikoli faktům živého jazyka ani nářečnímu základu normy, nýbrž obecným principům důslednosti a systémovosti.

Pozornost zasluhuje také další věc: ne všechno, co je uvedeno v Dabartinės lietuvių kalbos žodyne, jsou fakta spisovného jazyka; najdeme tam i nářeční a archaické prvky. V knize se všechny údaje tohoto slovníku obvykle zkoumají jako rovnocenné a náležející k jednomu systému: „Zde <…> se zkoumá přízvukování všech slovesných derivátů s příponami uvedených v ‚Dabartinės lietuvių kalbos žodyne‘ (1993)“ (s. 8). Závěry proto mohou být nepřesné. Například (s. 24–25) je probíráno přízvukování dvou sloves s příponou -uoti – gruoduoti ir varpučiuoti. Tato slovesa představují výjimku z obecného pravidla, podle něhož se slovesné deriváty s touto příponou, odvozené od podstatných jmen, přízvukují na příponě. Obě uvedená slovesa jsou však dialektismy (jak uvádí i sám autor), a proto by neměla být zkoumána na stejné úrovni jako ostatní příslušné deriváty ani zahrnuta do souhrnných statistických výpočtů.

Autor chápe komparativní metodu svérázně: údajně jde o srovnávání faktů uváděných odbornou literaturou, porovnávání nářečních přízvukových variant s normami spisovného jazyka a podobně (s. 18).

Kniha obsahuje množství statistických údajů, které jsou poměrně důmyslně prezentovány v podobě tabulek a barevných grafů. Jazyk je plynulý a správný. Bylo zaznamenáno jen několik málo tiskových chyb: ve větě „DŽ₃ fiksavęs daugelio veiksmažodžių kirčiavimo gretybių“ (s. 31) by místo daugelio mělo být daugelį, anebo místo gretybių gretybes; nejasná je věta „Tai apsunkina aiškinantis tokių veiksmažodžių priesaginio kirčiavimo priežastis“ (s. 76) – není zde něco vynecháno?

NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA

211

Jako jedna z prvních prací mladého vědce působí kniha příznivým dojmem a vzbuzuje očekávání dalších důkladných a pečlivých výzkumů přízvuku v litevštině.

Aldona Paulauskienė. Lietuvių kalbos kultūra (Kaunas: Technologija, 2000, 256 p.). Autorė pratarmėje rašo, kad ši knyga „leidžiama ne kaip įprastas vadovėlis, o kaip populiariai parašyta monografija“ (p. 7) ir „gali būti vadinama ir originaliu socialinės lingvistikos darbu“ (p. 8). Vis dėlto knyga visų pirma skiriama studentams (p. 7), todėl šioje apžvalgoje plačiau neaptariama.

Vydávání starých spisů

I v těžkých časech pokračovalo vydávání starých litevských spisů, byť ne bez obtíží. Organizátorem této práce byl Vytautas Ambrazas; jeho jméno je uvedeno také v předmluvách obou publikací vydaných v roce 2000.

Jako první vyšla kniha připravená Guidem Michelinim, Spisy Martynase Mažvydase a jejich prameny (Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000, 731[1] s.).

Titulní strany knihy mohou mást: nejde o autorské dílo, například o monografii o Mažvydasových spisech a jejich pramenech – jsou v ní otištěny faksimile Mažvydasových děl a jejich originály. Michelini je sestavovatelem či editorem knihy; jeho autorským dílem je úvodní studie (s. 8–18), textologické poznámky, seznam Mažvydasových textů podle prvních řádků (s. 715–725), seznam použitých pramenů (s. 726–729) a výběrová bibliografie (s. 729–730).

Kniha obsahuje všechna Mažvydasova díla: katechismus (s. 61–139), přetištěný z exempláře Toruňské univerzity; Giesme S. Ambraßejaus (s. 141–153), přetištěnou z exempláře knihovny v Kórniku; Forma Chriksitima (s. 155–196), přetištěnou z exempláře Toruňské univerzity; Paraphrasis (s. 197–210), přetištěnou z exempláře Uppsalské univerzity, a Gesmes Chriksčioniskas (s. 211–654), přetištěné z knihy J. Gerulise z roku 1923 Mosvid. Die ältesten litauischen Sprachdenkmäler bis zum Jahre 1570 (Heidelberg: Winter). Kromě toho jsou na konci publikace zařazeny fotokopie Mažvydasových dopisů z berlínského archivu (s. 655–693).

Poprvé jsou v knize vedle všech litevských textů uvedeny také jejich prameny. Při jejich výběru se editor opíral o dřívější výzkumy Chr. Stanga, P. U. Diniho, D. Pociūtė a J. Trilupaitienė a podle potřeby je ověřil a upřesnil. Výzkum melodiky Mažvydasova zpěvníku a určení pramenů nápěvů písní jsou zásluhou především Micheliniho. Protože exemplář Mažvydasova katechismu z Toruňské univerzity byl teprve nedávno zveřejněn ve fotografické reprodukci a je dosud snadno dostupný všem, bylo by v této publikaci přesnější zveřejnit druhý exemplář, vilniuský, jehož vydání z roku 1974 má nižší kvalitu.

V úvodu knihy, napsaném v litevštině, němčině (s. 19–31; přeložila Saskia Drude) a angličtině (s. 32–43; přeložil Jonas Steponaitis), je nejvíce prostoru věnováno Mažvydasovu zpěvníku. Probírá se jeho obsah a uspořádání, rozebírá se problém editora a uvádějí se prameny textů i původ nápěvů písní. Text je napsán poměrně komplikovaně a nevyhýbá se opakováním. Shrnuje články, které autor publikoval v odborných periodikách v letech 1997–1999, přináší však také nová tvrzení a závěry. V úvodu jsou stručně rozebrány a kriticky zhodnoceny práce předchozích badatelů Mažvydasova odkazu.

Důkladná studie „Martynas Mažvydasův pravopis“ (s. 44–60), kterou pro tuto publikaci napsal Jonas Palionis, zvyšuje hodnotu knihy a pokládá základy pro další výzkum jazyka Mažvydasových spisů.

Faksimile Mažvydasových děl jsou v knize otištěny podle fotografií nakladatelství „Baltų lankų“, které byly použity v jeho knize vydané v roce 1993 Martynas Mažvydas. Katekizmas ir kiti raštai.

212 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

V novém vydání jsou tyto fotografie poněkud zmenšené, takže drobnější či setřený text (například v katechismu a v Písni S. Ambraziejaus) se čte obtížně. Faksimile titulních stran jsou v publikaci naopak zvětšené, čímž se také vzdalují originálu.

Předlohy překladů předkladatel uvádí v současné latinské abecedě, v ostatních případech je jejich pravopis modernizován. Při přepisu originálů (alespoň polských) se nepodařilo vyhnout chybám. Například při přepisu katechismu J. Sekluciana z roku 1545 v knize Druki mazurskie XVI w., kterou S. Rospond připravil podle dotisku z roku 1948, se místo zlonkov objevilo zlonkov (s. 77), za slovem Cwartha chybí tečka (s. 78), místo Siodmy má být Syodmy (s. 79), místo Dziewiąt. má být Dziewiąte. (s. 80), místo arabské číslice 1 má být j. (s. 81), mezi slovy wszechmogącego a stworzyciela chybí obrácené lomítko \ (tamtéž), místo Trzecy má být Trzeczy (tamtéž), místo Syodmi. má být Syodmy. (s. 82), místo Wierzę – wierzę (tamtéž, dvakrát) byla změněna pozice číslování slok modlitby Oicže nasz, v její třetí sloce chybějí dvě obrácená lomítka (s. 83), stejné lomítko chybí mezi slovy bożego a pod (s. 85), odstavec začínající slovy To jest \ o ciele měl začínat na novém řádku (tamtéž), za slovem Christusa nebyla ponechána mezera (tamtéž), místo novy má být nowy (s. 87), místo bysciekol iek má být bysciekolwiek (s. 89), místo Nieczyn má být Nieczyn (s. 101). Tyto chyby vzbuzují pochybnosti také o přesnosti přepisu dalších uváděných originálů – latinských a německých. V případech, kdy měl editor k dispozici originály Mažvydových textů nebo jejich faksimile, by jejich fotografické reprodukování jen zvýšilo důvěryhodnost textů i hodnotu knihy. Například proč nevyužít příležitosti a nevytisknout faksimile katechismu J. Sekluciana v dobré kvalitě, nedávno nalezené v knihovně Litevské akademie věd (mimochodem jde o tentýž exemplář, jehož fotokopie publikoval v roce 1948 S. Rospond)?

V poznámkách pod fotokopiemi editor opravuje tiskové chyby a vysvětluje obtížně čitelná místa textů (srov. s. 68). Takových poznámek není mnoho. Při prohlídce poznámek k Mažvydovu katechismu vyvolaly některé opravy a doplnění pochybnosti. V některých poznámkách jsou vedle opraveného či vysvětleného slova v závorkách uvedeny jiné jeho podoby: kragis v MK 18₄ je opraveno na kraugis a vedle je připsáno (= kraughis) (s. 78); podobně je obtížně čitelný případ MK 25_10–11 vysvětlen jako schwentagi a vedle je připsáno (= schwentaghi) (s. 85); flad v MK 21₁₈ je opraveno na siad a vedle je připsáno (= sėdi) (s. 81); fauweta v MK 30₁₄ je vysvětleno jako sau weta a připsána podoba (= wieta) (s. 90); ij ftai tima v MK 31_22–23 je opraveno na ijstatitima a vedle je připsáno (= ijstatitima) (s. 91). Co znamenají podoby uvedené v závorkách? Jsou to snad opravy oprav? Palionis ve studii otištěné v této knize zjistil, že j/j bylo u Mažvydase označováno nejen sedmerým způsobem, ale že „distribuce grafém a grafémových spojení (digrafů), kterými bylo zapisováno, nebyla v jednotlivých publikacích rovnoměrná“ (s. 49). Kromě toho se tamtéž píše, že „v MK se j častěji zapisovalo grafémy j, g a digrafem ij“. Opravy schwentagi = schwentaghi a kraugis = kraughis proto nemají opodstatnění. Také oprava podoby weta na wieta je sporná: písmenem e se „často, zejména v MK, označoval také dvojhláskový [ie]“ (s. 46). Tím spíše není opodstatněna oprava siad = sėdi, protože foném /ė/ „není v prvních Mažvydových spisech (MK, GA) graficky označován“ (s. 46).

V probíraných poznámkách se Mažvydův digraf ij přepisuje rovněž jako ij: například případ MK 28_3–4 se přepisuje jako presiprawijges, nikoli jako presiprawyges (s. 88). Naproti tomu v přepisu polského pramene, který je otištěn vedle fotokopie, se tentýž digraf ij (téže tiskárny) důsledně převádí písmenem y (srov. například přepisy slov Ktorzij, thijm, godnij atd. na téže straně).

V editorových poznámkách jsou také chyby: glauſti v MK 10₆ je chybně opraveno na klausyti (s y); u případu MK 25₁₃ se chybně píše, že „za testament chybí značka stoupavého přízvuku“ (má být: za

NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA

213

testamen) (s. 85); žadžius v MK 28₈ je chybně opraveno na žodžius tus (s o místo a) (s. 88); Schwetąje v MK 45₄ je chybně opraveno na Schwetąje (s a místo ą) (s. 105).

Při vysvětlování vztahu přetiskovaných textů k originálům chybí odůvodněná různorodost popisků pod fotografiemi, srov.: doslovný překlad, v zásadě doslovný překlad, převážně doslovný překlad, téměř doslovný překlad, ne zcela doslovný překlad; volně přeloženo, volnější překlad, poměrně volný překlad, částečně volný překlad, přibližný překlad; volná úprava, volný překlad-úprava. Označují všechny různé vztahy mezi překladem a jeho prameny?

Seznam Mažvydových textů podle prvních veršů, otištěný na konci knihy, se od podobného „Seznamu církevních písní Pruské Litvy 16.–17. století“ sestaveného Dainorou Pociūtė (viz Pociūtė, D. 1995: XVI–XVII a. protestantų bažnytinės giesmės, Vilnius: Pradai, 147–178) liší tím, že zahrnuje části mešních žalmových zpěvů, které Pociūtė nepovažuje za samostatné písně; kromě toho stručně charakterizuje vztah originálu a překladu u každé písně. Mimochodem, tyto charakteristiky se zcela neshodují s odpovídajícími poznámkami u faksimilií.

Kniha vyšla z prostředků Státní komise pro litevský jazyk při Seimasu Litevské republiky (výtvarník Alfonsas Žvilius). Jde skutečně o cennou baltistickou publikaci. Nahrazuje knihu Martynas Mažvydas. Katekizmas ir kiti raštai (Vilnius: Baltos lankos, 1993), nenahrazuje však vydání z roku 1974 Martynas Mažvydas. Pirmoji lietuviška knyga (Vilnius: Vaga). Kniha, kterou připravil J. Gerulis, Mažvydas. Seniausieji lietuvių kalbos paminklai iki 1570 metams (Kaunas: publikace ministerstva školství, 1922), a její heidelberské vydání z roku 1923 mají – přinejmenším do nalezení Gesmes Chriks<em>cz</em>oniskas uchovávaných v Královci – hodnotu primárního pramene.

Mik alojaus Daukšos 1599 metų Postilė ir jos šaltiniai. Vydání připravil Jonas Palionis (Vilnius: Baltos lankos, 2000, 1331[5] s.).

Publikaci zahajují litevská (s. 7–8) a německá (s. 9–10) předmluva, následuje seznam zkratek (s. 11–12) a úvodní studie „Postila z roku 1599 a její vydání“ (s. 13–22). Po nich jsou zařazeny „Textologické komentáře“ (s. 23–35). Od strany 36 začíná paralelní faksimilní text překladu a jeho originálu.

Radost z vydání nového vědeckého vydání Daukšovy postily brzy zastíní rozčarování nad jeho nízkou kvalitou tisku. Základem tohoto vydání Postily je exemplář patřící Otonovi Praniauskasovi, uchovávaný v Litevské národní knihovně Martyna Mažvydase. Při vydání Postily v roce 1926 měl tento exemplář pomocnou úlohu: byly z něj znovu fotografovány jen některé listy a poslední strana „Errat“. Obě vydání tedy vycházejí z různých exemplářů překladu. Podle Palionise je v Litvě nejlépe zachovaným a nejúplnějším exemplářem exemplář Simona Stanevičiuse (srov. s. 1), a proto se oprávněně nabízí otázka, proč se základem nového vydání nestal právě tento exemplář – snad by kvalita otisku byla lepší? Lze jen spekulovat, že tomu zabránily podtržené pasáže a opravy, které Simon Stanevičius v této knize zanechal (s. 7).

Srovnáním nového vydání s vydáním z roku 1926 (Daukšos Postilė. Fotografuotinis leidimas, Kaunas: publikace Litevské univerzity) vidíme, že kvalita obou vydání je přinejlepším srovnatelná (ačkoli je dělí tři čtvrtě století!). Je to zvlášť zřejmé při porovnání stran 279–280 a 620–621, které byly v obou vydáních přetištěny z téhož originálu: ze čtyř stran je snad jen první vytištěna lépe v novém vydání; poslední tři jsou zřetelnější v knize z roku 1926. Porovnejme ještě některá místa v obou vydáních: ve frázi už tą didį susimilimą io 5₄₉ jsou ve starším vydání viditelné všechny nosovky, zatímco v novém pouze ve slově didį; v novém vydání není vůbec viditelný diakritický znak písmene e ve slově bedrinikais_6₁₆, ve slově kantrumas_9₂₇ už první písmeno k není vůbec čitelné atd.

214 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

Daukša překládal postilu nejspíše z druhého vydání Wujekovy Malé katolické postily, konečnou redakci překladu však provedl na základě jejího třetího vydání – tento závěr vychází ze srovnání stavby, obsahu a textových rozdílů mezi díly (s. 17–20). Na tomto základě je v knize vedle překladu fotomechanicky přetištěn polský text třetího vydání postily, získaný z mikrofilmu, který Wojciech Smoczyński opatřil pro Ústav litevského jazyka z knihovny Jagellonské univerzity v Krakově. Polský originál je však v této publikaci nekvalitní a na mnoha místech zcela nečitelný (srov. například s. 133 (43), 293 (131): písmena jsou „rozpitá“, bez vnitřních tahů, diakritická znaménka jsou nezřetelná). Vůbec není jasné, proč nebyly pro publikaci použity exempláře originálu uložené v Knihovně Vilniuské univerzity (za informaci o nich děkuji Jurgisi Pakerisovi): kvalitní, byť poněkud poškozené druhé vydání z kolekce Jurgise Lebedise, uložené v čítárně lituanistiky (signatura 25 SK-15), které se právě restauruje; třetí vydání (signatura II 5343), v současnosti snad rozebrané, a tedy vhodné k fotografování; a nedávno restaurované čtvrté vydání uložené v oddělení vzácných tisků (signatura II 1658). Usnadnily by práci editorovi i nakladatelství a kvalita tisku by pravděpodobně byla nesrovnatelně lepší.

Polský text originálu editor předkládá rozdělený na stránky podle litevského textu. Takové rozdělení může být vzhledem k rozdílům v gramatické stavbě a slovní zásobě jazyků či k volnějšímu překladu pouze přibližné. V některých případech vzbuzuje pochybnosti, například na rozhraní stran 245 a 246 chybí ukazovací zájmeno (nejspíše to). Nebylo by jednodušší řádky nerozdělovat, ale uvést celý poslední řádek na konci stránky a zopakovat jej na začátku následující stránky?

Na konci úvodního článku Palionis otevírá otázku překladatele postily. Za pozornost stojí jeho závěr: „při četbě textu DP a jeho srovnávání s originálem je patrné, že se některá jeho místa ve skutečnosti v určitých jazykových rysech značně liší“ (s. 21).

V oddílu „Textologické komentáře“ editor uvádí výraznější rozdíly mezi Daukšovým překladem a třemi vydáními originálu: místa překladatelem vynechaná nebo doplněná a nepřesnosti v překladu. Tyto rozdíly jsou řazeny za sebou podle místa v textu, bez tematického třídění. Některé jsou důležité pro určení originálu překladu (jeho vydání), jiné pouze odrážejí překladatelskou techniku (srov. poznámky 12, 40, 54, 72, 76, 92 a některé další).

V oddílu „Errata“ (s. 1304–1331) jsou otištěny „zřetelnější chyby překladatele nebo tisku“. Při sestavování seznamu oprav se Palionis, jak sám uvádí, opíral o opravy Eduardase Volterise. Některé opravy byly vypuštěny, seznam Volterise byl naopak doplněn o chybějící opravy chyb na stranách 457–630. V seznamu se opravují nejen chyby ve faksimile překladu tohoto vydání, ale i chyby vydání z roku 1926 (ty jsou označeny hvězdičkami). Do seznamu nebyly zařazeny opravy chyb, kterých si všiml sám Daukša, pod názvem „Paklydimus teip pataisik“. Ani ty nebyly reprodukovány fotograficky, takže v novém vydání zcela chybějí: čtenář musí znovu sáhnout po vydání z roku 1926, v němž uvedený seznam zabírá pět stran. Mimochodem, tento seznam obsahuje i zajímavé dialektologické poznámky.

V seznamu zkratek (s. 11) bijí do očí chyby: vysvětlení zkratek adj. a conj. neodpovídají. Nelze nesouhlasit s názorem editora, že jazyk překladu je třeba ještě důkladně a všestranně zkoumat. Právě takové vědecké vydání překladu klade základ pro tento výzkum. Posuzovaná publikace však naděje do ní vkládané nesplňuje. Kritická vydání starých písemných památek se používají po mnoho desetiletí, a proto by měla být připravována mimořádně pečlivě a důkladně. Při prezentaci knihy si editor i představitelé nakladatelství stěžovali na nedostatek času a peněz, které na publikaci poskytlo ministerstvo kultury – snad sto tisíc litasů. Zdá se však, že tomuto odvětví našeho vydavatelství nejvíce chybí prostá odpovědnost.

NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA

| 215

Vybrané spisy

V uplynulých letech vyšlo poměrně mnoho vědeckých publikací z našeho lingvistického dědictví. Zdá se, že do jisté míry vyvážily nedostatek nových zásadních výzkumů. Jde o výbor akademika Kazia Ulvyda Příslovce litevského jazyka (sestavila Elena Valiulytė, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000, XXXIII+463[1] s.) a Jona Kazlauskase Vybrané spisy (I. Historická gramatika litevského jazyka. Fotomechanické vydání. K tisku připravil Albertas Rosinas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000, XXIV+414[2] s.; II. Články, recenze, jazyková kultura… Sestavil a k tisku připravil Albertas Rosinas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000, 324 s.). Na základě těchto publikací lze vhodně pojednat o některých obecných otázkách sestavování a redakční přípravy publikací tohoto druhu, proto budou obě posuzovány souběžně, podle probíraných témat.

Zásady sestavení posuzovaných publikací se liší. Do souboru Jona Kazlauskase byly zařazeny v podstatě všechny vědecké práce a práce s vědeckou hodnotou, zatímco výbor Kazia Ulvyda zahrnuje články a studie o příslovcích a adverbializaci. Zvolený tematický princip uspořádání druhé knihy například odůvodňuje přetisk celé kapitoly z II. svazku akademické Gramatiky litevského jazyka i nedávno publikované studie „Neohebné slovní druhy v prvních gramatikách litevského jazyka“. Zdaleka nejde o celé Ulvydovo vědecké dílo. Jeho četné články o otázkách jazykové kultury by vydaly na samostatnou knihu, jakési pokračování této. Obě publikace mají společné to, že neobsahují nové práce vydávané z rukopisů.

Obě knihy, jak se sluší, začínají úvodními články, které přibližují život a dílo klasiků naší lingvistiky. Úvody napsali jejich žáci, dnes již známí lingvisté a autority ve svých výzkumných oborech: ke knize Ulvyda Vytautas Ambrazas a Elena Valiulytė, ke knize Kazlauskase Aleksas Girdenis a Albertas Rosinas. Úvodní články se neomezují na prostý přehled Ulvydových či Kazlauskasových prací, ale odhalují teoretické základy jejich vědecké práce a výzkumnou metodiku a přinášejí stručná, avšak výstižná hodnocení jejich díla. O Ulvydově redakci Gramatiky litevského jazyka se například píše: „pevný základ jak pro kodifikaci jazyka, tak pro další výzkum netvoří teorie popisu gramatické stavby, nýbrž důsledně prozkoumaná rozmanitost gramatických jevů“ (s. XXVI). Taková hodnocení uznávaných vědců, podávaná v obou knihách s určitým časovým odstupem, jsou sama o sobě zajímavá a cenná, protože odhalují další vývoj naší lingvistiky. Úvodní články posuzovaných publikací se v podstatných ohledech liší, což vyplývá z rozdílných názorů jejich autorů. Při líčení Ulvydova života se autoři neomezují na fakta a data, ale snaží se vystihnout osobnost významného lingvisty; připomínají ho jako učitele a kolegu, kulturního a společenského činitele (srov. zejména s. XXIV–XXV). Tento přístup odrážejí i fotografie (s. XII–XXIII), na nichž Ulvyda vidíme s kolegy a spolupracovníky, v rodinném kruhu a se žáky, u pracovního stolu i při odpočinku. V knize o Kazlauskasovi se naopak téměř nic nedozvídáme o osobním životě zesnulého, jeho způsobu jednání ani povahových rysech – autoři článku tyto věci zjevně oddělují od jeho vědeckého a veřejného života a vědomě se od nich distancují. V této knize mi velmi chyběly fotografie Kazlauskase na univerzitě, se studenty, o víkendech… Pěkné rodinné fotografie a portréty na titulních stranách zastírají fotokopie vysvědčení a diplomů (celkem sedm!), snímky pomníků a pamětních desek.

Sestavovatelé se řídili podobnými zásadami redakční úpravy přetiskovaných textů. Ve výboru Ulvyda jsou texty přetištěny ze skenů (text knihy připravilo k tisku nakladatelství Ústavu litevského jazyka); byly v nich opraveny „zjištěné tiskové chyby nebo zjevná přehlédnutí, stejně tak

216 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

několik drobných redakčních zásahů. Sjednoceno bylo jen několik pravopisných jevů s ohledem na změny uvedené v publikaci „Lietuvių kalbos rašyboje ir skyryboje (1992)“ – píše se v předmluvě (s. V). Kazlauskova monografie Lietuvių kalbos istorinė gramatika byla v prvním svazku spisů přetištěna fotografickou metodou, zásah editorské ruky v přetisku není znát. Ve druhém svazku jsou články, recenze a publicistika znovu vysázeny a redakčně upraveny: jak se píše v předmluvě (II, s. 5), „tu a tam byly opraveny zaznamenané tiskové chyby a jména autorů uváděných v textech“. Zásady redakčních úprav uvedené sestaviteli knih nevyvolávají větší pochybnosti. Byly však důsledně dodržovány? Abych na tuto otázku odpověděl, pozorněji jsem přečetl a s originály porovnal několik článků z každého vydání. Z Ulvydoovy knihy jsem vybral „Dėl vienaskaitos galininko prieveiksmėjimo dabartinėje lietuvių kalboje“ (s. 203–214) a „Daugiskaitos įnagininko kilmės prieveiksmių semantikos bruožai“ (s. 253–267); z Kazlauskova souboru články „Dėl kuršių vardo etimologijos“ (s. 148–152), „Baltų kalbų pakitimų santykinės chronologijos nustatymo galimybės ir ribos“ (s. 174–178), „О месте возвратной морфемы и ее ударении в литовском языке“ (s. 127–133) a recenze těchto děl: Chr. S. Stang. Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen (s. 246–261); I. Duridanov, Thrakisch-Dakische Studien (s. 289–291); Baltų ir slavų kalbų ryšiai (s. 291–294). Hned je třeba říci, že v poslední knize, v níž byly složité texty znovu vysázeny, zůstalo jen málo chyb. Přesto se v obou vydáních nějaké chyby i jiné sporné záležitosti najdou.

Z pravopisných jevů Valiulytė poměrně důsledně píše v kořeni slova řezat a jeho odvozenin místo i j (s. 207, 262 a jinde); místo vlastně se píše jako dvě slůvka vlastně tedy (s. 207, 208, 212, 255, 256 a jinde); místo čas od času se píše čas od času (s. 264). Opravena byla pravopisná chyba vynechává se > vynechává se (s. 265); kurzívou vytištěný příklad hmatem (s. 260). Přesto zůstala jedna či dvě drobnosti neopravené: místo slovesnou složkou spojení má být slovesným členem spojení (s. 265); místo v trvalých – v zátopových křovinách (s. 263); kurzívou by měl být vytištěn příklad darebáky (s. 265). V příkladu hrdě (s. 261) zůstalo znaménko diakritiky na nesprávném místě. V Kazlauskasově knize byl opraven pravopis ruských slov суффиксальная (s. 129) a распространения (s. 130). V revidovaných textech a pravděpodobně v celém svazku Rosinas ponechal slovo řezat (s. 149, 150, 294), napsané podle předchozího pravopisu, i jeho odvozeniny a místní názvy s odpovídajícím kořenem; snad je všude (s. 251, 256, 260) ponecháno psané jako dvě slůvka; tvary přídavného jména archaický byly ponechány bez j (s. 252, 256, 257, 258 a jinde); píše se jako jedno slovo příliš (s. 292).

Z interpunkčních úprav byly v knize Lietuvių kalbos prieveiksmiai důsledně odstraněny čárky před srovnávacími výrazy se spojkami kaip, negu i za nimi (s. 204, 208, 209, 212, 254, 255 a jinde), stejně jako čárky ve výčtech a ve spojeních uvádějících příklady se slovem kaip (s. 208, 209, 213, 254, 265, 266 a jinde). Stejný typ spojení však zůstal vyčleněn (s. 265): be tokių <…> lyčių, kaip akim aktais <…>. Podle nových interpunkčních pravidel by čárka neměla stát mezi spojkou a vsuvkou priešingai ve větě <…> laiko prieveiksmiai <…> linksnio reikšmės nė kiek nesustiprina, o, priešingai, ją dar nustelbia <…> (s. 208); za vsuvku také nelze pokládat ani vyčleňovat spojení apskritai paėmus ve větě Panagrinėję įnagininko linksnio, apskritai paėmus, ir atskirų jo rūšių santykį su prieveiksmiais <…> (s. 266). V Kazlauskových spisech byly opraveny i některé interpunkční chyby: za názvem „Literatūra ir kalba“ byly doplněny uvozovky (s. 249), byly doplněny chybějící čárky na konci vedlejší věty za slovem lie kana (s. 128) a mezi několikanásobnými větnými členy za výrazem esti (12 k.) (s. 260). V prohlédnutých Kazlauskových textech zůstaly neopraveny ještě tyto interpunkční případy: slovo matyt bylo ponecháno oddělené čárkami z obou stran, ačkoli ve větě není vsuvkou, nýbrž přísudkem (s. 253); na téže

NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA

217

stránce zůstala nevyznačena vsuvka priešingai; nadbytečná čárka zůstala u spojení dėl lingvistinės analizės netobulumo (s. 289), za slovem būtent (s. 293), před srovnávacím výrazem negu J. Pokornas (s. 294) a před polovětnou konstrukcí remiantis tuo metodu (s. 178). V této knize zůstalo neopraveno i několik jazykově-kulturně sporných jevů: podle současných jazykových norem by se měl akuzativ po záporném slovese změnit na genitiv (srov. neturi ką nors bendra, s. 151); ve spojení Kaip nežiūrėtum (s. 258) by se měla změnit předpona slovesa; opravit je třeba konstrukci prieita įdomių reikšmingų išvadų (s. 293).

Závažným problémem podobných publikací je redakční úprava odkazů a citací. V přetiskovaných dílech se vyskytují chyby, kterých se jejich autoři dopustili při citování nebo pouhém odkazování na jiné publikace. Domnívám se, že je nutné je opravit, ne-li přímo v textu, pak alespoň v poznámkách, jinak budou nadále uvádět v omyl vědce používající přetiskované práce. Kdo jiný než redaktor by měl tento nesnadný, ale důležitý úkol splnit? Bohužel právě v těchto případech zůstalo v obou posuzovaných knihách poměrně mnoho chyb.

V Ulvydoově knize zůstalo neopraveno skanas místo skanās (s. 210, poznámka 16, a s. 274, poznámka 7), Litauisches místo Litauisches (s. 210, poznámka 15), Delbruck místo Delbrück (s. 263, poznámka 6). V citátu z Būgovy práce by místo vakar mělo být *vakar (s. 210); navíc zůstal neopraven chybný údaj o stránkách v odkazu na Vinogradovovo dílo (s. 207): místo 308–381 má být 380–381. V dnešní době se při citování originálů již nelze vymlouvat na nedostatek znaků, přesto v příkladu převzatém od Endzelīnse zůstala nad i v podobě šuorit nevyznačená značka ^ (s. 208); v citátu z Rygiškių Jonase (s. 209) nebyly obnoveny dvě přízvukové značky (a nebyla označena tři vynechaná slova); zvlášť mnoho nesrovnalostí je v příkladech z Donelaitise, které Ulvydas cituje z Fraenkelovy knihy (s. 214): nezůstaly v nich jen diakritická znaménka, ale změnil se i původní pravopis; podobně je pouze přibližně citováno Otrębského dílo (s. 204): v sedmi slovech je sedm odchylek od originálu. Způsob uvádění Ulvydoových poznámek není sjednocen: v poznámkách ke stejnému Šapirovu článku (s. 204 a 205) je číslo časopisu v jednom případě uvedeno římskou, v druhém arabskou číslicí a v druhé poznámce po zkratce čísla chybí mezera.

V Kazlauskove knize byly odkazy rovněž částečně opraveny: například Stavski bylo opraveno na Stawski (s. 148). Přesto v odkazech, jak v textu, tak v poznámkách, zůstaly nepřesnosti: Vien místo Wien; Kraków místo Kraków; werden místo werden (s. 148); wie ir Bedeutungverwandtschaft zůstalo neopraveno na wie ir Bedeutungverwandtschaft (s. 149); zkratka Lit. et Vb. (s. 150) nebyla opravena na Lit. et. Wb.; chybně napsané příjmení Toivoven nebylo opraveno – správně má být Toivonen (s. 248); neověřené odkazy na stránky: na s. 291 má být místo 7–99 7–100; na s. 293 má být místo (s. 96 a násl.) (s. 90 a násl.). V této knize zůstalo neopraveno i několik závažnějších chyb v odkazech: v Kazlauskove recenzi se vloudila chyba v tvrzení, že „koncovku nom. pl. kmenů na ą v podobě -as odvozuje Ch. Stang od *-ās“ (s. 256). Ve skutečnosti Stang na uvedené stránce odvozuje příslušnou koncovku od *-āns; že jde o chybu, vyplývá i z další Kazlauskovi argumentace. Na s. 252 čtenáře ve spojení „začínající fonologizace nové hlásky ē- (> ei)“ mate obrácený směr znaménka: správně bylo ē- (< ei) (s. 252). V Kazlauskových recenzích sestavitel seřadil uváděné odkazy na stránky vzestupně (např. s. 256). Nebylo pořadí zvolené autorem náhodné?

Jak má redaktor postupovat při nepřesnostech v příkladech uváděných v přetiskovaných pracích nebo v jejich prezentaci? Ověřování příkladů je složitý, často dokonce neřešitelný úkol. Přesto se domnívám, že i v těchto případech by bylo třeba zjevné chyby opravit (alespoň v poznámkách). Například v Ulvydoově knize zůstaly nevysvětlené příklady (nejspíše vysvětlení vypadla při sazbě textů): padaržinsaliais (za ním před dalším příkladem navíc chybí čárka; s. 264), suskydaïs (ani za ním není čárka; s. 265). Pochybnosti vzbuzují příklady, které autor uvádí vedle sebe jako odlišné: didkūliais

218 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

a dūtkūliais (význam je u obou stejný; s. 259); na témže místě jsou uvedeny tvary se stejným významem strimgalviais a strimgalviais (bez přízvukových znamének); na témže řádku je dvakrát opakován tvar kìtandie (s. 211). Pochybnosti vyvolávají vedle sebe uváděné rekonstruované tvary anañde, anañdei, anañdiej ir anañdėj (s. 211). Ještě jedna drobná poznámka. Protože články do Ulvydoovy knihy byly převzaty z různých publikací a napsány v různých obdobích, liší se v nich způsoby uvádění příkladů a označování jejich významů (používají se různé uvozovky apod.). Kniha by byla ucelenější a pro čtenáře přehlednější, kdyby byly tyto i další podobné záležitosti při přetisku sjednoceny.

Samostatně je třeba probrat problém redigování terminologie ve vědeckých vydáních pozůstalosti. V tomto ohledu postupovali editoři zkoumaných knih různě. Rosinas, byť nedůsledně, aktualizuje některé Kazlauskasovy termíny: místo circumflektinė priegaidė – cirkumflexní přízvuk (s. 255, 256 a jinde), místo izoglosių – izoglos (s. 290). Ponechal však výrazy prosodija (s. 246), kardinalinis kirčio pobūdžio pakitimas (s. 178). Valiulytė ponechala všechny Ulvydoovy termíny, ačkoli některé z nich dnes nepůsobí bezvadně, srov.: individualiniai dariniai (s. 266), formalines reikšmes silpnėjimą (s. 205), formalinius ypatumai (s. 208), predikatyvinė prieveiksmių vartosena, predikatyviškai vartojamų <...> prieveiksmių (s. 256), predikatyviniai junginiai (s. 265), bendratinė kalba (s. 253). Domnívám se, že druhý přístup je přijatelnější. Používaná terminologie a její systém odrážejí vývoj lingvistiky, stejně jako jazykové kultury, autorovy názory, jeho ztotožnění s tou či onou lingvistickou školou, původ jeho teoretických názorů apod. V případě potřeby může editor v poznámkách vysvětlit zastaralé termíny a uvést jejich současné ekvivalenty.

Při novém vydání posuzovaných publikací se vloudila také ta či ona chyba, která v předchozích vydáních nebyla – velmi nežádoucí, avšak těžko se jí lze vyhnout: v Ulvydoově knize se místo nezřetelného n ve slově drusčin objevilo n: druscin (s. 208), místo původního Rygiškių je napsáno Rygrškių (s. 253, poznámka 1). Na straně 292 Kazlauskasovy knihy je na konci věty za slovem „výsledek“ místo původní tečky středník; správně citovaná slova z Daukšovy postily kelės, kėlės ir kėles (s tvrdým l) byla ve sborníku chybně přepsána s l (s. 130); participium bylo zcela zbytečně nahrazeno osobním tvarem turi (s. 252, poznámka 19).

Bylo by žádoucí, aby editoři při přetiskování textů uváděli také bibliografické údaje pozdějších vydání děl, která jsou v nich citována nebo zmiňována (pokud taková vydání existují). Například v případech, kdy Kazlauskas odkazuje na své práce odevzdané do tisku, které však vyšly až později, by se hodily editorovy poznámky s jejich přesnými bibliografickými údaji, nebo alespoň odkaz na příslušné místo v posuzované knize.

Sestavovatelé posuzovaných publikací přistoupili různě k cizojazyčným resumé článků: Rosinas je ponechal, Valiulytė nikoli. Domnívám se, že resumé zpřístupňují publikace zahraničním čtenářům a kromě toho v nich bývají zpravidla zdůrazněny hlavní myšlenky a nová zjištění daných prací, proto souhlasím s prvním řešením – resumé má smysl ponechávat.

Ve vědecké edici lingvistické pozůstalosti jsou velmi žádoucí rejstříky – věcný, nebo alespoň slovní. V tomto ohledu má Ulvydoova kniha navrch: obsahuje rejstřík příslovcí zkoumaných či zmíněných v knize, jehož sestavení zabralo mnoho času (s. 388–429; s pomocí operátorky Živilė Mockevičiūtė jej připravila Elena Valiulytė). Kniha obsahuje také společný seznam zkratek pramenů, který sestavila editorka (s. 361–375), a Ulvydoovu bibliografii zahrnující období od roku 1931 do roku 2000 (s. 376–387; sestavila ji Irena Andriukaitienė). Podle Rosinase by měla být Kazlauskasova bibliografie, „představující souhrn jeho prací vydaných, redigovaných a sestavených (samostatně či ve spolupráci s jinými)“ (II, s. 6), připravena později. Domnívám se, že takovou bibliografii bylo možné v posuzované knize skutečně otisknout. Tím spíše, že už bylo vykonáno mnoho přípravných prací: Vinco Urbučio připravená

NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA

219

„Bibliografie tištěných prací Jona Kazlauskase“ (Baltistica VII (1), 1971, 11–16), vyšly příslušné svazky bibliografických rejstříků Lietuvių kalbotyros.

Na základě těchto dvou knih vydaných v roce 2000 byly probrány pouze některé otázky vědeckého vydávání lingvistické pozůstalosti. Příprava a redigování takových publikací je náročná, časově nákladná práce vyžadující odborné znalosti, ale zároveň smysluplná.

Novým fenoménem v litevské lingvistice je souborné vydání Alekso Girdenio Kalbotyros darbai (I: 1962–1974, 420 s.; II: 1975–1987, 416 s., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000). Publikace přetiskuje články, recenze, lingvistické poznámky, a dokonce i dialogy aktivně vědecky a pedagogicky působícího profesora, které již byly dříve zveřejněny. Téměř všechny články a recenze vyšly v prestižních časopisech Kalbotyra a Baltistica, které jsou i dnes snadno dostupné. Iniciátorkou publikace a její šéfredaktorkou je Danguolė Mikulėnienė. Je také předsedkyní Státní komise pro litevský jazyk, která vydání knihy podpořila. Sestavovatelem spisů je sám autor. Jak se píše v předmluvě, do publikace „jsou zařazeny téměř všechny lingvistické práce napsané přibližně během čtyřiceti let vědecké činnosti“ (I, s. 11). Texty nebyly přepracovány, drobné komentáře se neuvádějí, opravuje se jen tu a tam nějaké místo a pouze v nezbytných případech se připojují stručné poznámky či odkazy na pozdější práce. Plánuje se vydání tří svazků spisů. Protože však třetí svazek, zahrnující období 1988–2000, ještě v roce 2000 nemohl vyjít, bude jistě ještě příležitost napsat o této publikaci více.

Artūras Judžentis