ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LII (2005), 157–166

POZNÁMKY

Remarks

O KLASIFIKACI Syntaktických vztahů

Zde předložené myšlenky vyvolala zajímavá recenze prof. Vytautase Ambrazase (ALL 52, 167–170) na knihu Sintaksinių ryšių tyrimus, vydanou v roce 2003. Tato recenze, obsahující cenné polemické poznámky, zejména k teorii syntaktických vztahů předložené ve zmíněné publikaci, ukazuje, že cíle autorů – podnítit teoretické diskuse o otázkách gramatiky litevského jazyka – bylo dosaženo. Zvláště potěšující je, že diskusi zahajuje významná autorita v synchronní a diachronní syntaxi litevského jazyka, autor mnoha prací, které se již staly klasickými, prof. Vytautas Ambrazas. Sám profesor se opakovaně účastnil seminářů Oddělení gramatiky Ústavu litevského jazyka, sledoval krystalizaci myšlenek a podněcoval ji jako vstřícný, avšak bystrý a kritický posluchač. Je třeba doufat, že se do diskuse zapojí stále širší okruh badatelů.

Žádná syntaktická teorie není dokonalá a dokonalá není ani teorie syntaktických vztahů představená v Sintaksinių ryšių tyrimuose, kterou budu pro stručnost dále označovat zkratkou „teorie SRT“. Profesor Ambrazas správně upozorňuje na některé problémy, které s ní souvisejí. Tyto problémy lze jen stěží popřít; nejhorší by bylo zamést je pod koberec. Autoři koncepce SRT se však rozhodli smířit se s nimi podle zásady „menšího zla“. Proto bych zde chtěl upozornit na některá závažnější úskalí, kterým teorie SRT umožňuje předejít.

Recenzent upozorňuje, že pojmy řízení a modifikace, které autoři SRT používají, jsou velmi široké. Například za modifikátory se považují jak atributy, tak příslovečná určení i predikativní atributy (zde je třeba upřesnit: podle teorie SRT se za modifikátory považují pouze volné predikativy nevyžadované slovesem). Částečnou oprávněnost této poznámky lze jen stěží popřít: upouští se například od „dvojího syntaktického vztahu“, podle něhož DLKG rozlišuje jmennou část přísudku a predikativní atributy. Problém spočívá v tom, že tento dvojí syntaktický vztah vede k rozporům, které lze jen těžko vyřešit.

Predikativní atribut se vymezuje podle dvou rysů: připojuje se ke slovesu a shoduje se s podmětem (Broliai grįžo linksmi) nebo s přímým předmětem (Visada matau Joną linksmą). Tím se predikativní atribut liší od příslovečného určení například ve větě jako Nudažiau duris žaliai. V této větě se příslovce žaliai s ničím neshoduje, takže jde v tomto případě o jednoduchý syntaktický vztah. Proč by však nebylo možné vznést tvrzení, že příslovce žaliai se připojuje k podstatnému jménu duris stejně jako ke slovesu? Vždyť z hlediska významu se jím vyjádřená vlastnost připisuje dveřím, nikoli malování: Nudažiau duris žaliai znamená „malováním jsem udělal dveře zelenými“. Takové tvrzení nelze dokázat, ale nelze je ani vyvrátit. Připojení je totiž takový „syntaktický vztah“, který není vidět – neprojevuje se morfologickými rysy. Tvrzení, že ve větě Nudažiau duris žaliai je slovo žalias spojeno dvojím syntaktickým vztahem, je tedy právě tak správné jako tvrzení, že je spojeno jednoduchým syntaktickým vztahem.

158 |

PASTABOS

To, že jedno a totéž tvrzení i jeho opak mohou být stejně správné, je samozřejmě nežádoucí.

Zde je třeba hned upřesnit: nevidíme nic špatného na tom, že se vyčleňuje typ syntaktického vztahu, který nemá morfologické rysy. V koncepci SRT se syntaktické vztahy rozlišují zcela bez ohledu na morfologické rysy. Obtíže vznikají tím, že se čistě morfologické jevy stavějí na jednu úroveň se vztahy syntaktické závislosti. Vztah morfologické závislosti (kdy je flektivní tvar jednoho slova určován morfologickými rysy jiného slova) lze konvenčně označit za typ syntaktického vztahu, zapomíná se však, že heuristické postupy jsou zcela odlišné podle toho, zda jde o morfologický jev – shodu – nebo o jev bez morfologických rysů – připojení. V případě shody se konstatuje morfologická vazba a z ní se vyvozuje existence syntaktického vztahu: právě na tomto základě se vymezuje jak vzájemná vazba, tak dvojí syntaktický vztah. Kdyby shoda neexistovala, bylo by možné chápat podmět jako řízený slovesem a predikativní atribut jako připojený ke slovesu. V případě připojení je postup opačný: předpokládá se, že mezi dvěma slovy musí existovat vztah syntaktické závislosti, a protože tímto vztahem nemůže být ani řízení, ani shoda, usuzuje se, že jde o připojení. Například ve větě Jis greitai atbėgo se předpokládá, že slovo greitai závisí na slovesu, a tento vztah závislosti se nazývá připojením, protože nemá morfologický ukazatel.

Tento předpoklad v žádném případě nechceme odmítnout. Ve zmíněné větě musí být slovo greitai na něčem závislé a předpoklad, že závisí právě na slovese atbėgo, se zdá zcela věrohodný. Takový předpoklad je oprávněný i v případě věty Nudažiau duris žaliai. Oprávněný je i při analýze věty Visada matau Joną linksmą. Přídavné jméno linksmas zde závisí na slovese matau, což již stačí k tomu, abychom tomuto přídavnému jménu našli místo ve struktuře syntaktické hierarchie věty. Je zcela zbytečné činit další předpoklad, že toto přídavné jméno závisí také na podstatném jménu Joną. Je pravda, že jeho tvar čísla a rodu závisí na čísle a rodu slova Joną, taková morfologická závislost však může spojovat i slova vyskytující se ve zcela odlišných větách (např. Ant stalo gulėjo pinigai. Išs idėjau juos į kišenę), a v takovém případě nikoho nenapadne určovat mezi nimi vztah syntaktické závislosti. Nejhorší je, že pokud na základě shody postulujeme syntaktický vztah mezi slovy Joną a linksmą ve větě mačiau Joną linksmą, přirozeně vzniká předpoklad, že syntaktický vztah existuje také mezi slovy duris a žaliai ve větě nudažiau duris žaliai. Vždyť je to zde podobné jak sémanticky, tak syntakticky; jediným rozdílem je slovní druh: užívá se buď (skloňované) přídavné jméno, nebo (nesklonné) příslovce. Může však být takový rozdíl syntaktický? Nejspíše ne, a proto je-li přijato stanovisko, že syntaktická závislost může být dvojí, tj. jedno slovo může záviset na několika jiných slovech, je přirozené předpokládat, že slova duris a žaliai spojuje vztah připojení. Lze namítnout, že v tomto případě (na rozdíl například od věty Jis greitai atbėgo) a priori není důvod předpokládat existenci syntaktického vztahu. Pak ale takový důvod chybí i v konstrukci Mačiau Joną linksmą. V této konstrukci vidíme pouze morfologickou vazbu, která – jak již bylo uvedeno – nepředpokládá existenci syntaktického vztahu.

Jak je vidět, logické rozpory v tradičním modelu syntaktických vztahů vznikají v důsledku toho, že se na jedné úrovni posuzují čistě syntaktické (připojení) a čistě morfologické (shoda) jevy. V zásadě není důvod zahrnovat shodu do klasifikačního schématu syntaktických vztahů. Explicitis verbis prof. Ambrazas to ve své recenzi nenavrhuje; navrhované pojmy vzájemné vazby a dvojího syntaktického vztahu však vycházejí z chybného předpokladu, že shoda je syntaktický vztah,

PASTABOS

| 159

nebo předpokládá syntaktický vztah. Odmítneme-li tento předpoklad, odpadá nutnost pracovat s pojmy vzájemné vazby a dvojího syntaktického vztahu a z tradičního schématu syntaktických vztahů pak zůstávají jen dva pojmy: řízení a přimykání. Tyto pojmy by přitom měly být definovány právě tak, jak je tomu v koncepci SRT.

Podle prof. Ambraze by užívání pojmu řízení pouze pro jednostranné připojení (při zachování vzájemné vazby a dvojího vztahu jako samostatných typů vztahu) „umožnilo naplnit potřebu, kterou uznávají sami autoři, totiž definovat funkce větných členů na základě syntaktických vztahů“. Schopnost obou modelů syntaktických vztahů – jak modelu navrženého prof. Ambrazem, tak modelu autorů SRT – rozlišovat větné členy podle povahy syntaktického vztahu je ve skutečnosti přibližně stejná. Koncepce SRT nerozlišuje podle syntaktického vztahu podmět, předměty a povinné predikativy. Zato rozlišuje předměty od příslovečných určení a povinné predikativy od volných, což model popsaný v DLKG nedokáže. Přijmeme-li vylepšenou variantu navrženou v recenzi prof. Ambraze, v níž se řízení a přimykání již nedefinují podle morfologických kritérií, skutečně se naskýtá možnost rozlišit předměty (řízené) a příslovečná určení (přimykající se) podle syntaktického vztahu. V případě „jmenné části přísudku“ a „přívlastků predikativních“ se to však nedaří. Tvrdí se, že ve větě Jonas je linksmas slovo linksmas není samostatným větným členem, protože spona būti nemá samostatný význam. Za větný člen se považuje „přívlastek predikativní“ ve větě Jonas grįžo linksmas. Jakou funkci však má slovo linksmas ve větě Jonas atrodo linksmas? Na tuto otázku nabízí DLKG dvě odlišné odpovědi: na s. 507–508 se sloveso atrodyti uvádí mezi neplnými sponami, zatímco na s. 589 je věta Mokytojas atrodė piktas uvedena jako příklad predikativního přívlastku. Z těchto řešení je třeba uznat za lepší druhé, protože lze jen těžko tvrdit, že sloveso atrodyti nemá význam, podobně jako būti. Podle koncepce SRT je adjektivum linksmas ve větách Jis atrodė linksmas a Jis grįžo linksmas spojeno odlišnými syntaktickými vztahy – v jednom případě řízením, v druhém modifikací. To vysvětluje, proč je adjektivum v prvním případě povinné (*Jis atrodė je neúplná věta), ve druhém nikoli. Tento rozdíl je v podstatě zcela obdobný rozdílu mezi předměty a příslovečnými určeními, který sám prof. Ambrazas obvykle vysvětluje rozdílem v syntaktických vztazích. V případě „přívlastků predikativních“ se však tento rozdíl skrývá pod jednotnou nálepkou „dvojí syntaktický vztah“. Na to, že by bylo lepší dvojího syntaktického vztahu se vzdát, neboť vede k zásadním rozporům, bylo upozorněno již dříve. Stejně jako pojem dvojího syntaktického vztahu je chybný i pojem vzájemné vazby. Proto je třeba pochybovat, zda lze na základě koncepce představené v DLKG rozlišovat podměty od předmětů podle syntaktického vztahu. Přesvědčivě se to daří pouze generativní gramatice, která vychází z analýzy bezprostředních složek a již v první fázi rozboru rozděluje větu na podmět a slovesnou frázi. Autoři SRT tuto metodu nepoužívají, a proto také uznávají, že rozdíl mezi podmětem a předměty není rozdílem mezi typy syntaktických vztahů. Jejich jediný syntaktický rozdíl souvisí s jejich pozicí v hierarchii jmenných výrazů (angl. obliqueness hierarchy) – ostatní rozdíly jsou morfosyntaktické.

Podle prof. Ambraze by pojem vzájemné vazby pomohl vyhnout se „rozpornému termínu povinná příslovečná určení“. Tento termín se v koncepci SRT užívá k popisu například výrazu prie ežero ve větě Namas yra prie ežero. Je třeba uznat, že samotný termín není příliš šťastný, lze jej však nahradit lepším. Jedna věc je termín, druhá podstata věci. Podstata je taková, že případ „povinného příslovečného určení“ představuje přechod mezi řízením a modifikací. Věta je lokativní a jmenný výraz označující místo zaujímá nepochybně pozici argumentu. Zaujímání pozice argumentu je jinak typické pro předměty, označit však prie ežero za předmět brání určitá anomálie ve formě vyjádření: přísně vzato by bylo třeba predikát formulovat jako „být u“, a tento predikát otevírá pozice argumentů pro označení věci a místa

160 |

PASTABOS

Ale prostorový vztah je vyjádřen nikoli slovesem, nýbrž předložkou užitou se jmenným výrazem. Výraz ežero se tedy významem i formou vyjádření podobá příslovečnému určení (volněji řečeno modifikátoru) – jenže v tomto případě tento modifikátor vyjadřuje nikoli doplňkovou, nýbrž hlavní predikaci věty. Přesněji řečeno, predikaci nevyjadřuje samotné substantivum ežeras, nýbrž předložka prie. Běžná pravidla syntaktického rozboru však nedovolují rozdělit větu Namas / yra prie / ežero. Obvykle se rozděluje jinak: Namas / yra / prie ežero. Takový argument syntakticky realizovaný jako modifikátor se podle zásady „co je po jméně, to je po jméně“ označuje jako povinné příslovečné určení. Existence přechodných případů mezi řízením a modifikací teorii neodporuje. Hranice jazykových kategorií bývají obecně neostré; nejdůležitější je, aby analytické nástroje, které badatel používá, byly přesné. Ani alternativy k „povinným příslovečným určením“ nejsou o mnoho lepší. Tvrdí-li se, že ve větě Namas yra prie ežero není slovní spojení prie ežero větným členem, nýbrž pouze součástí větného členu, jednoduše se tím obchází odpověď na obtížnou otázku. Jak vysvětlit, že slovní spojení prie ežero, které je v jedné větě (Namas yra prie ežero) „ničím“, se v jiné větě (Jis pasistatė namą prie ežero) stává větným členem?

Na tuto otázku by bylo možné odpovědět, že ve větě Namas yra prie ežero je ve skutečnosti prie ežero tím skutečným predikátem: potvrzovala by to možnost vynechat přítomný tvar slovesa būti, jev, jemuž prof. Ambrazas přikládá velký význam. Návrh autorů SRT považovat povinný predikativ se slovesem būti za řízený komentuje takto: „Bude tedy třeba předpokládat, že ve větě Knyga įdomi řídí nulová spona (tj. časový a způsobový ukazatel bez lexikálního významu) oba nominativy jako povinná doplnění významu slovesa.“ Jestliže však nulová spona představuje problém pro koncepci SRT, působí problémy také koncepci DLKG a prof. Ambraze. Nemůže-li nulová spona řídit, nemůže ani vstupovat do vzájemné vazby – jinými slovy, podmět věty Knyga įdomi nelze syntakticky definovat. Pokud jde o význam spony, je důležité si uvědomit, že to, zda jí přisuzujeme lexikální význam, či nikoli, je věcí dohody, kterou určují požadavky na konzistentnost teorie. Spona būti nespojuje vždy referenční výrazy s predikativními slovy (jako v příkladu Jonas yra linksmas); někdy spojuje také referenční výrazy s referenčními výrazy, například ve větě Jonas yra mūsų mokytojas, kde mūsų mokytojas není predikát, nýbrž určitý popis (angl. definite description), který označuje osobu. Spona yra v tomto případě vyjadřuje totožnost referentů dvou výrazů („Člověk jménem Jonas a člověk, který nás učí, jsou jedna a táž osoba“). Předpoklad, že spona nemá význam, zde nepřináší dobré výsledky, protože věta nemůže sestávat pouze z referenčních výrazů a nemít predikativní obsah. Jinými slovy, alespoň v některých případech je třeba sponě přisoudit lexikální význam. Každopádně je nutné přisuzovat lexikální význam „neplným sponám“ (DLKG 507–508), jako jsou atrodyti, apsimesti apod.; jejich doplnění jsou v koncepci DLKG ponechána na nikoho území někde mezi „jmennou částí přísudku“ a „přívlastkem predikativním“. Uznáme-li, že také būti, atrod yti mají určitý lexikální význam, lze jejich doplnění popsat jednotně jako řízená. Do popisu vět, jako je Jonas yra linksmas, to vnáší jistou redundanci, protože je třeba uznat, že samotné slovo linksmas již má predikativní význam. Ze všech možných nedostatků je však redundance patrně tím nejmenším, neboť nikdo koneckonců nepopře, že v jazyce existují redundantní jevy. Ze sémantického hlediska je spona ve větě Jonas yra linksmas nepochybně nadbytečná. Syntaktický popis, který předstírá, že v ní není, však vede k mnohem závažnějším rozporům.

PASTABOS

161

Pátrání musí pokračovat a konfrontace myšlenek a koncepcí jednou nepochybně umožní vytvořit lepší teorii syntaktických vztahů, než jakou vytvořila SRT.

Axel Holvoet Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva

Došlo 13. 5. 2005

DROBNOST 7

Odedávna víme a byli jsme učeni, že alofon sonanty n, ŋ, je měkký pouze před k’ (to zjistil prof. Aleksas Girdenis (Kalbotyra 48–49 (1), s. 165–167), a autor těchto řádků to uvedl ve Slovníku litevských nářečí Lietuvių kalbos tarmės žodyne (2001); takto se vyslovuje v celé Litvě (někteří jižní Aukštaitové, zvaní Dzúkové, jej vlivem slovanštiny mění na n).

Dabar žurnale Lituanistica (2004, 4 (20)) pasirodė (po Vilniaus pedagoginio universiteto mokslininkų darbų) Arimanto Raškinio, Gailiaus Raškinio, Astos Kazlauskienės straipsnis „Lietuvių bendrinės šnekamosios kalbos garsų fondo kūrimo principai“ (p. 53–62). Jame teigiama, turbūt pagal prof. Antaną Pakerį (kaip rodo prof. A. Girdenio minimas straipsnis), kad bendrinėje kalboje turi būti tariama an’ks’t’i, tan’km’ė, án’kš’t’is (p. 56), o paprastai visur lietuvių tariama ankš’t’i, tankm’ė, á.nkš’t’is ir pan. Tai neįtikinamas siūlymas ir neigiamas dalykas (gal tame straipsnyje nereikėjo keisti ir daiktavardžių su priesaga -ybė priegaidės – tikimybė (p. 61) = tikimybė).

Z VPU se přes žáky dostává nepravda i do LKI: v důležité publikaci Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija (2004) se píše luŋ’.kt’ „ohnout“ (širvintišké nářečí) (s. 162), an’kš’č’áu (Pákražantis) (s. 215), deŋ’.kt’ (s. 18 – teoretická část). Jde se dokonce proti konzultantovi knihy, prof. habil. dr. A. Girdenisovi! Objevuje se dokonce bě’kt’ (s. 62). A to je šiaulišké...

DROBNOST 8

Na severu Žemaitska (všichni dounininkové, severní dūnininkové, zvaní varniškiai, severní donininkové – od Saūgů na sever) se u všech krátkých a cirkumflexních koncovek přesouvá přízvuk na začátek slova (všeobecné přesouvání přízvuku). V těchto nářečích může nastat i to, že přízvuk padne na předponu ohýbaného slova (toho si povšiml Jonas Jablonskis při redigování slovníku Antana Jušky). Ve třetím svazku Lietuvių kalbotyros klausimų (1960) (s. 62–63) se o tom píše v souvislosti se žemaitskými nářečími – kuršėnským, papilským, kaunatavským, raudėnským a dalšími; četl jsem o podobných jevech v nářečí Kalnėliai (P. Kniūkšta), Laukuvy (V. Grinaveckis) a dokonce v šakynském nářečí západních Aukštaitů (A. Jonaiytė); sám jsem zaznamenal výslovnost vā·re aŋ darbu· u Šiupyliů nedaleko Gruzdžių. Mnozí dialektologové tomu uvěřili, zvláště akademik Zigmas Zinkevičius, autoři prvního vydání Lietuvių kalbos tarmių chrestomatijos.

Nyní o této otázce velmi podrobně píše dialektolog Aleksas Girdenis se svou žákyní dr. Linou Muriniene v článku „Zvláštnosti přesouvání přízvuku na proklitiku ve východním severním žemaitském nářečí“ (Baltistica 36 (1), 2001, s. 87–102). Zde je velmi přesvědčivě, na příkladech rozluštěných z nejrůznějších nahrávek, zkoumána již od roku 1960 nastolená otázka a uvádí se dokonce i četnost,