Acta Linguistica Lithuanica

LV (2006), 1 – 53

Poznámky k pojmu syntaktické dvojznačnosti a další související otázky

Rolandas Mikulskas

Institut litevského jazyka

Článek polemizuje s analýzou litevských vět typu Onutės žalios akys, kterou předložil Axel Holvoet. Autor nesouhlasí s Holvoetovým tvrzením, že věty tohoto typu jsou syntakticky dvojznačné mezi predikativními posesivními („patřící“) konstrukcemi a sponovými konstrukcemi, jejichž podměty jsou v důsledku vytčení nesouvislé. Podle autora by syntaktická dvojznačnost znamenala dvojznačnost sémantickou, zatímco konstrukce, o nichž je řeč, mají jasně vymezený význam (popisují osobu na základě charakteristického rysu), což nás opravňuje popsat je jako samostatnou konstrukci. Probíraný větný typ podle autora vznikl reinterpretací sponové konstrukce s podmětovou složkou rozdělenou syntaktickým pohybem motivovaným topicalizací. Autor polemizuje také s Holvoetovou teorií tematicko-rematické struktury, která je variantou teorie navržené Bogusławským, a poukazuje na to, že pojem příznakového vzorce tematicko-rematické struktury není jasně definován.

1.0. Ve třetím svazku prací Gramatika litevského jazyka Výzkum gramatických funkcí (Holvoet & Mikulskas 2005), v 6. kapitole Typy intranzitivních vět: existenční, lokativní a posesivní věty, v podkapitole 6.6 (153–159) pojednává Axel Holvoet o jedné posesivní konstrukci s nejasnou syntaktickou strukturou, kterou zastupují například tyto věty:

(1) Onutės žalios akys. (= 31)¹

(2) Petro sunkus charakteris. (= 32)

¹ Čísla v závorkách představují původní číslování příkladů citovaných z článku.

1

ROLANDAS MIKULSKAS

Autor článku na základě paralelismu mezi existenčními a lokativními větami, na jedné straně, a posesivními větami vyjadřujícími vlastnictví a příslušnost, na straně druhé, který byl formulován již dříve, pokud jde o aktuální členění a povahu syntaktických vztahů, analyzuje syntaktickou strukturu probíraných vět a zároveň se pokouší určit jejich místo mezi syntaktickými konstrukcemi, které jsou jim funkčně blízké. Poté, co autor vyzkoušel celý arzenál možností syntaktického členění, dochází k závěru, že kvůli možnému dvojímu syntaktickému členění je třeba věty jako (1) a (2) považovat za syntakticky dvojznačné a že samotnou konstrukci, kterou představují, lze údajně charakterizovat jako přechodnou mezi konstrukcemi vyjadřujícími vlastnictví a příslušnost. Autor článku se domnívá, že typ takových vět bychom mohli dokonce nazvat hybridním (Holvoet 2005: 158). Lze najít ne jednu ani dvě příčiny, proč bychom takový závěr autora měli považovat za neuspokojivý. Několik z nich se pokusím uvést dále.

1.1. Již na první pohled zarazí samotná formulace závěru. Článek skutečně přesvědčivě ukazuje, že žádný z dostupných modelů syntaktického členění nelze bez výhrad použít při analýze probíraných vět. Znamená to však, že se syntaktická struktura těchto vět stává dvojznačnou? Autorova poznámka, že „pro probíranou konstrukci je příznačný zvláštní význam“ (ibid., 156), by přece, jak se zdá, měla vést k hledání co nejprůhlednější syntaktické interpretace této konstrukce. Syntaktická dvojznačnost přece předpokládá i dvojznačnost sémantickou! I kdybychom souhlasili s autorovým tvrzením, že „aktuální členění je aspektem sémantické struktury věty“ (Holvoet 2003: 96), o sémantické dvojznačnosti probíraných vět v tomto smyslu nemůže být řeč, neboť článek analyzuje pouze „nepříznakové“ varianty těchto vět (tj. varianty bez kontrastního přízvuku, segmentového ukazatele či vytčeného tématu).

1.1.1. O dvojznačné sémantické struktuře je zřejmě vhodnější hovořit v případech, kdy existuje důvod přisoudit po všech stránkách totožné větě dva různé významy. Klasickým sémantickým základem dvojznačné syntaktické interpretace je rozdílný dosah kvantifikátorů ve větě. V lingvistické literatuře jsou všeobecně známé takové dvojznačné věty jako:

(3) Několik dětí rodiče neplatí školkovné.

(a) „Několik rodičů neplatí školkovné“ (například ze zlého úmyslu nebo proto, že si to nemohou dovolit),

2

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

(b) „Všichni rodiče, kteří vodí do školky více než jedno dítě, neplatí školkovné“ (tj. jsou od něj osvobozeni).

(4) Rodiče mnoha dětí mají málo volného času.

(a) „Mnoho rodičů má málo volného času“ (tj. hodně pracují, jsou zaneprázdněni),

(b) „Rodiče s mnoha dětmi mají málo volného času“ (tj. péče o mnoho dětí jim ho bere).

Na možnost dvojí interpretace takových vět upozornil jako první Lakoff (1970: 405); později o nich pojednali Jackendoff (1977: 60) a Hudson (1984: 79–81), zatímco kognitivní příčiny jejich sémantické (a syntaktické) dvojznačnosti odhalil Langacker (2000: 82–83). Podstata syntaktické dvojznačnosti vět jako (3) a (4) spočívá v tom, že kvantifikátory obsažené v jejich posesivních frázích (keletas, daugelis) jsou v případě interpretace (a) zahrnuty do dosahu jiných logických operátorů ve větě (záporu ne-, kvantifikátoru mažai), zatímco v případě interpretace (b) do něj zahrnuty nejsou, tj. posesivní fráze zůstává ve vztahu k záporu predikátu či druhému kvantifikátoru integrální součástí. O případech interpretace (a) se obvykle říká, že dosah záporu predikátu nebo druhého kvantifikátoru je „široký“ (wide scope). Podle Langackera poskytuje základ pro dvojí interpretaci vět tohoto typu sémantická specifičnost posesivních frází, které se v nich užívají, konkrétněji pak ambivalence příbuzenských termínů, z nichž se skládají. Jak je známo, příbuzenské termíny jsou z hlediska sémantiky vztahové povahy: jeden příbuzenský termín se vymezuje prostřednictvím vztahu k jinému. Idealizovaný kognitivní model (ICM; Lakoff 1987: 68–76) OTCE tedy například vždy implikuje vztah především k dítěti (dětem) (synovi (synům), dceři (dcerám)) a v poněkud menší míře k manželce (matce dětí). V kognitivní gramatice se takové fráze jako vaiko (-ų) tėvas (-ai), stejně jako jiné posesivní konstrukce, obvykle analyzují na základě pojmu REFERENČNÍHO BODU (reference point) (Langacker 2000: 80–81, podrobněji 171–193; Langacker 1991: 37–39, podrobněji 167–180). Zjednodušeně řečeno, v kognitivní analýze se posesorem (vaiko (-ų)) rozumí referenční bod, jehož prostřednictvím se vnímateli zpřístupňuje (identifikuje) posesum (tėvas (-ai)), které ve vztahu k referenčnímu bodu funguje jako cíl (target). Pokud jde o syntaktický vztah mezi komponentami takto chápané posesivní konstrukce, cíl zpravidla funguje jako řídící člen (head), zatímco referenční bod jako jeho modifikátor (modifier). Avšak

3

ROLANDAS MIKULSKAS

pokud posesivní frázi tvoří dva termíny příbuzenství, je důvod se domnívat, že v sémantické struktuře hlavního členu, například otec (-ové), je vždy „předpokládané“ místo i pro jeho zásadní „argument“ – dítě (děti), které lze „vyplnit“ nebo ponechat implicitní. Lze tedy tvrdit, že složky těchto frází spojuje syntaktická závislost dvou opačných směrů: především vztah modifikace a v menší míře (pravděpodobnost jeho aktivace je nižší) vztah doplnění (jinými slovy valence). Kognitivní základ takové ambivalence spočívá v tom, že oba termíny příbuzenství – jeden ve větší, druhý v menší míře – sémanticky zpřesňují (elaborate) substruktury jeden druhého. Nyní se můžeme vrátit k větám (3) a (4) a jasněji říci, proč jsou v případech interpretace (a) kvantifikátory jejich posesivních frází „přístupnější“ (accessible) záporu predikátu nebo druhému kvantifikátoru věty: posesorem těchto frází (vaikų, dětí) je zde chápán jako více či méně volitelný doplněk hlavního členu (tėvai, rodiče). Že tento poslední člen může sám zastupovat celou posesivní frázi (a být tedy kvantifikován), zjevně ukazují i parafráze (a) uvedených vět.

1.1.2. Touto poněkud dlouhou odbočkou jsem chtěl pouze říci, že užívání pojmu „syntakticky nejednoznačný“ při popisu větné struktury musí mít závažný sémantický a kognitivní základ. To ovšem neznamená, že pokaždé, když lze větu chápat dvojím způsobem, musíme již mluvit o její syntaktické nejednoznačnosti. Například i taková zdánlivě jednoznačná věta jako Jonui pakilo temperatūra může mít dvě interpretace. Za obvyklých okolností si po vyslechnutí takového výroku samozřejmě nejprve pomyslíme, že stoupla Jonova tělesná teplota, tj. že nejspíš onemocněl. Lze si však snadno představit i takové „technické“ okolnosti tohoto výroku (například práci v kotelně), za nichž bude znamenat, že stoupla teplota zařízení, za jehož hodnoty Jonas odpovídá. První aktant těchto a podobných vět (Jonui) spojuje s druhým aktantem (temperatūra) rovněž funkční model referenčního bodu, ačkoli posesivní vztah mezi těmito aktanty je pouze implikován. V prvním, prototypickém případě interpretace dativ pacienta profiluje samotný referenční bod (Jonovu osobu), ve druhém pak oblast spojenou s tímto referenčním bodem (reference point’s dominion), v tomto případě oblast odpovědnosti dané osoby. Takto analyzovanou větu však sotva můžeme považovat za syntakticky nejednoznačnou, protože příčiny jejích dvojích interpretací jsou vnější, závislé na kontextu, nikoli vnitřní, dané strukturálními vlastnostmi.

4

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

1.2. Z článku vyplývá, že dvě konstrukce predikativních posesivních vět, které autor pojednal již dříve – vlastnická a příslušnostní –, jsou jen slabou oporou pro charakteristiku sémantické specifiky vět typu (1) a (2). Je pravda, že aktuální členění vět zastupujících tyto konstrukce lze v určitých ohledech s aktuálním členěním pojednávaných vět srovnávat a v nouzi může posloužit jako argument pro hledání jejich místa mezi prvními (tj. mezi dvěma typy posesivních vět). Funkčně se však srovnávané větné typy značně liší: ani význam vlastnictví, ani význam příslušnosti neodpovídá funkčnímu účelu vět typu (1) a (2) – „charakterizovat osobu podle určitého příznačného atributu“ (Holvoet 2005: 155). Budeme-li tento argument sémantické neadekvátnosti považovat za obzvlášť důležitý, můžeme pochybovat, zda lze pojednávanou konstrukci vůbec považovat za posesivní. Možnost takové hypotézy probereme později, ale pokud by se ukázala jako správná, test korelace mezi predikáty se záporem a genitivem subjektu, který pomáhá rozlišit existenční věty od lokativních, a odpovídajícím způsobem věty vlastnické od příslušnostních, nelze na věty typu (1) a (2) použít. S ohledem na to vše může být charakterizace pojednávané konstrukce jako hybridní zavádějící.

2.0. Než přistoupíme k podrobnější analýze syntaktické struktury vět typu (1) a (2), bylo by vhodné probrat několik obecnějších otázek týkajících se vztahu mezi strukturou větných konstituentů a gramatickými funkcemi. Když nás sémantické argumenty vedou k podezření, že táž věta může mít alternativní struktury konstituentů, je přirozené se domnívat, že alternativní syntaktické členění odpovídá i alternativní rozložení gramatických funkcí. Podívejme se, zda tomu tak skutečně je v klasickém případě alternativní interakce dvou logických operátorů ve větě, kdy existuje závažný důvod mluvit o její syntaktické nejednoznačnosti. Vraťme se tedy na chvíli k příčinám dvojí interpretace právě probraných vět (3) a (4).

2.1. Jak jsme viděli, dvě interpretace těchto vět jsou v zásadě dány možností rozlišit uvnitř jejich jmenné fráze, tvořené posesivní konstrukcí se specifickým významem, dva typy syntaktických vztahů: v případě (a) je jejich hlavní člen – posesum – pouze doplněním druhého členu – posesora, zatímco v případě (b) je posesum druhým členem modifikováno. Je však třeba upozornit, že v obou případech zůstává hlavní člen zastupující jmennou frázi, a tedy i její gramatickou funkci, stejný (tėvai, rodiče). Nelze tedy tvrdit, že na úrovni věty dvojí

5

ROLANDAS MIKULSKAS

dvojí interpretaci takových vět odpovídá dvojí rozložení jejich gramatických funkcí; určitá nepřímá korespondence se nachází pouze uvnitř jejich složené jmenné fráze.

2.2. Že nejednoznačnost vět tohoto typu nesouvisí s rozložením jejich gramatických funkcí, ještě zřetelněji ukazují příklady s jednodušší strukturou jmenné fráze, srov.:

(5) Kiekvienas čia nerizikuos.

(a) „Všichni zde nebudou riskovat“,

(b) „Ne všichni zde budou riskovat“.

(6) Mažai žmonių skaito daug knygų.

(a) „Je jen málo lidí, z nichž každý čte mnoho knih“,

(b) „Je mnoho knih, které čte jen málo lidí“.

V případě interpretace (a) těchto vět zahrnuje první logický operátor do svého dosahu druhý, zatímco v případě interpretace (b) je tomu naopak. Například interpretaci (a) věty (5) určuje skutečnost, že kvantifikátor kiekvienas, každý, má ve svém dosahu zápor věty, tj. záporná predikace nerizikuos, nebude riskovat, se přiřazuje všem prvkům množiny předpokládaných referentů. Interpretaci (b) určuje opačné uspořádání logických operátorů: zápor má ve svém dosahu kvantifikátor, tj. záporná predikace se přiřazuje pouze některým prvkům množiny předpokládaných referentů.

2.2.1. Skutečnost, že dvojí interpretaci uvedených vět nelze spojovat s alternativním rozložením jejich gramatických funkcí, nás nutí hledat příčiny jejich nejednoznačnosti v alternativním syntaktickém členění. Alespoň na první pohled se však zdá, že v obou případech interpretace těchto vět musíme konstatovat tutéž strukturu konstituentů. Samozřejmě za předpokladu, že nebudeme po vzoru generativistů postulovat jakési hloubkové struktury. Připomeňme, že v generativní tradici je faktor syntaktického členění pro sémantickou analýzu věty mimořádně důležitý. Představitelé generativní sémantiky (srov. Lakoff 1969) se pokoušeli vysvětlit nejednoznačnost vět se dvěma logickými operátory postulováním dvou různých hloubkových struktur. K tomu bylo třeba ztotožnit logické operátory s predikacemi sloves, které v hloubkové struktuře vymezují jednotlivé propozice. Tento přístup bylo nutné přijmout, aby bylo možné ukázat, že v hloubkové struktuře je jeden logický operátor zahrnut do dosahu druhého prostřednictvím syntaktické subordinace

6

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

způsobem. Tak se syntaktickou derivací (při současném uplatnění určitého pravidla „snižování“ logických operátorů, které je přiřazuje odpovídajícím substantivům vedlejších vět v hlubinné struktuře) z „povrchové“ struktury jednoznačné z hlediska syntaktického rozvětvení odvozují dvě různé „hlubinné“ konstituentové struktury, odpovídající alternativní interakci logických operátorů. Právě ty jsou považovány za příčinu dvojí interpretace uvedených vět.

2.2.2. Brzy se ukázalo, že rozlišení alternativních konstituentových struktur uvedených vět formulované v termínech syntaktické subordinace nepostačuje k popisu všech jejich možných významů. Taková analýza například v zásadě nedokáže rozlišit případy, kdy žádný z logických operátorů použitých v těchto větách není zahrnut do dosahu působnosti druhého. Obsah věty (6) lze například chápat také tak, že pouze malý počet lidí čte velké množství knih. Šlo by o třetí interpretaci této věty, kterou určuje takové uspořádání jejích kvantifikátorů, při němž ani jeden z nich není nadřazen druhému.

2.3. Kognitivní gramatika věnuje značnou pozornost otázkám vzájemné interakce kvantifikátorů a záporů ve větě (srov. Langacker 1991: 118–141). Zástupci tohoto lingvistického směru na rozdíl od generativistů nepřikládají význam syntaktickému rozvětvení věty pro její sémantickou analýzu a v probíraném případě nespojují různé vzájemné interakce kvantifikátorů a záporů s alternativní konstituentovou strukturou, tím spíše, že takové struktury lze vymezit pouze na úrovni hlubinné syntaktické analýzy uvedených vět, kterou metodický rámec kognitivní gramatiky nepřipouští. Uznávají se zde totiž pouze konceptualizace struktur s fonologickou realizací². Vyhnu se složitým schématům, která kognitivisté kreslí, i specifickým termínům, a dále jen stručně nastíním, jak vysvětlují příčiny různých interpretací takzvaných nejednoznačných vět; zdůrazním pouze ty aspekty jejich analýzy, které mohou pomoci vyřešit otázky nastolené v naší diskusi.

2.3.1. Především je třeba poznamenat, že představitelé kognitivní gramatiky odmítají redukovat sémantickou analýzu uvedených vět na analýzu logických propozic

²Základní postulát kognitivní gramatiky vyžaduje, aby se v popisu jazyka objevovaly pouze fonologické struktury, sémantické struktury a symbolický vztah mezi nimi, tj. symbolické struktury. Toto omezení formuloval Taylor (2002: 292) jako symbolickou tezi.

7

Rolandas Mikulskas

interakci a považují takový přístup za příliš omezený. Takzvané logické prvky se proto v jejich analýze nepokládají za logické operátory v přísném slova smyslu, nýbrž jsou definovány jako jednotky složené sémantické struktury. Vzájemná interakce dvou kvantifikátorů nebo kvantifikátoru a záporu se vysvětluje prostřednictvím konceptuálních vazeb, které propojují jejich substruktury (correspondences). Pro interpretaci věty není příliš důležité, kterou cestou kompozice se při vytváření složité jazykové struktury – věty – postupuje. Rozklad struktury věty s určitou fonologickou realizací tudíž tak či onak neurčuje možnosti její různé interpretace. Tyto možnosti vznikají pouze odlišnou konceptualizací věty jako úplné kompoziční struktury. Různé konceptualizace téže věty nezávisí na její typologické segmentaci ani na rozdílných prioritách kompozičních úrovní, nýbrž na možnostech typu (složeného) procesu, který věta profiluje, vytvářet v určitých etapách (úrovních) kompoziční cesty různé kombinace svých instanciací; jejich specifikace mají imanentní vlastní hierarchickou strukturu a mohou být dále modifikovány a kvantifikovány.

2.3.2. Aby bylo jasnější, o čem je řeč, prozkoumejme jako příklad větu (6). Za základ konceptualizace takových vět s kvantifikátory je rozumné považovat nikoli jedinou instanciaci typu procesu (číst), nýbrž její replikovanou variantu, jejíž mnohost vyjadřuje množné číslo aktantů procesu. V tomto případě je taková násobná instance vyjádřena složenou strukturou lidé čtou knihy. Hned můžeme říci, že tuto strukturu lze konceptualizovat trojím způsobem, případně na jejím základě lze rozlišit tři specifikace složeného typu procesu:

(i) ‚několik lidí čte několik knih‘,

(ii) ‚tentýž člověk čte několik knih‘,

(iii) ‚táž kniha je čtena několika lidmi‘.

Nejjednodušší je vysvětlit povahu další konceptualizace specifikace (i): kvantifikátory málo a mnoho pouze upřesňují společenský počet lidí čtoucích knihy a knih, které tito lidé čtou. Alternativní vztah dosahu kvantifikátorů závisí na tom, která z obou specifikací typu – (ii) nebo (iii) – bude zvolena za základ konečné konceptualizace věty. Jinými slovy, na vyšší úrovni konceptuální organizace se replikuje jeden ze dvou typů složeného procesu tak, že se propojí s příslušně

8

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

s instanciacemi prvního nebo druhého akantu. Zvolíme-li tak specifikaci typu replikovaného procesu (skaito) (ii), získáme interpretaci (a) věty (6), v níž je do rozsahu kvantifikátoru mažai zahrnut kvantifikátor daug. Zvolíme-li specifikaci typu (iii), dostaneme interpretaci (b) věty (6), v níž je pořadí rozsahů kvantifikátorů opačné.

2.3.3. Je důležité správně chápat, co se míní tvrzením, že různé interpretace takových vět jsou dány určitou hierarchickou strukturou, která je obsažena již ve zvolených specifikacích typu procesu na vyšší úrovni konceptuální organizace a vyvolává efekt odlišného rozsahu kvantifikátorů. Celé toto hierarchické uspořádání konceptuální organizace je třeba chápat dynamicky, tj. jako určitou procedurální asymetrii konceptualizace, jejíž směr souvisí s volbou specifické a nespecifické reference kvantifikovaných účastníků replikovaného procesu. Dejme tomu, že jako základ interpretace věty (6) zvolíme specifikaci procesu typu (ii); v následující fázi konceptualizace jsou referenty podstatného jména kvantifikovaného subjektu (žmonės) chápány jako specifické individua, zatímco referenty podstatného jména objektu (knygos) zůstávají i po kvantifikaci (daug knygų) nespecifické. Kognitivními termíny řečeno, referenty prvního akantu jsou vnímatelem instanciovány ve fyzickém prostoru, zatímco referenty druhého akantu zůstávají v mentálním prostoru vymezeném specifikací typu. V závěrečné fázi konceptualizace věty první kvantifikátor (mažai) rozděluje tento prvek specifikace typu replikovaného procesu (ii), ‚daug knygų‘, mezi všechna individua chápaná specificky (lidi). V případě interpretace (b) dané věty, kdy se jako základ další konceptualizace volí specifikace procesu typu (iii), jsou naopak referenty podstatného jména objektu (knygos) kvantifikovány jako specifická individua, zatímco referenty podstatného jména subjektu (mažai žmonių) zůstávají v mentálním prostoru specifikace typu. Tato strategie alternativních konceptualizací, spojená se specifickou a nespecifickou referencí, se v jazyce logiky nazývá interakcí různých rozsahů kvantifikátorů.

2.3.4. Poněkud odlišně, avšak také prostřednictvím interakce specifické a nespecifické reference, je třeba vysvětlit alternativní konceptualizace vět s kvantifikátorem subjektu a negací predikátu. Obsah záporného predikátu takových vět můžeme definovat jako situaci lokalizovanou (v gramatickém čase) v diskurzním prostoru vzhledem k mluvčímu resp. posluchači, z níž je eliminován určitý proces. Například záporný predikát věty (5)

9

ROLANDAS MIKULSKAS

nerizikuos lze definovat jako označující budoucí situaci, z níž je eliminován proces ‚(někdo) riskuje‘. V určité fázi konceptualizace věty může být tato negativně vymezená situace zvolena jako specifikace typu situace pro závěrečnou konceptualizaci, během níž subjektový kvantifikátor tuto specifikaci replikuje a přiřazuje ji konkrétním individuím (se specifickou referencí). V případě interpretace (a) věty (5) tak kvantifikátor kiekvienas přiřazuje všem individuím předpokládané referenční množiny deskripci typu budoucí situace, z níž je eliminován proces ‚(někdo) riskuje‘. V případě alternativní interpretace takových vět označuje jejich popřená predikace situaci, z níž není eliminován abstraktně chápaný proces, jehož aktant může být vymezen pouze schematicky, nýbrž pouze proces, jehož aktant je popsán specifikací typu vyjádřenou podmětem věty. Například v případě interpretace (b) věty (5) je z budoucí situace eliminován proces ‚riskuje‘, jehož aktant reprezentuje všechny prvky referenční množiny předpokládané subjektem, který je zde zároveň kvantifikátorem (vždyť typovou specifikaci kvantifikátoru kiekvienas, -a tvoří reprezentativnost jím vyčleněného (profilovaného) prvku³).

2.4. Tento výklad kognitivní analýzy vět s alternativní interakcí dvou logických prvků bychom rádi uzavřeli několika předběžnými závěry, které nám poslouží při další analýze typu vět (1) a (2), jímž se zabýváme. V jazyce nejsou vzácné případy, kdy se zdánlivě týž významový kontrast dvojic vět vyjadřujících tutéž situaci opírá o vnější rozdíly jejich struktury, například o opačné rozložení gramatických funkcí (případ pasivizace) či o zjevně odlišnou strukturu konstituentů (srov. Pabučiuok mamai ranką

³ Takový popis významu kvantifikátoru kiekvienas, -a je značně zjednodušený. V kognitivní gramatice se entita profilovaná tímto kvantifikátorem vymezuje obvyklým způsobem na základě určitého základního konceptu, který zůstává mimo profil a je pouze implikován. Uvádí se, že sémantický základ kvantifikátoru kiekvienas, -a (angl. every, everyone, everybody) tvoří jím aktivovaný koncept replikovaného procesu, který se skládá z mnohonásobných instanciací schematicky chápaného typu procesu. Trajektor (TR) vyšší úrovně (kolektivní) takového procesu (nebo jiná figura vztahu vyjádřeného slovesem) se shoduje s předpokládanou referenční množinou (Ri). V rámci tohoto základního konceptu kvantifikátor kiekvienas, -a profiluje jeden libovolně zvolený prvek t_i kolektivního trajektoru TR, který reprezentuje všechny prvky referenční množiny R_i v tom smyslu, že je z hlediska jejich role v předpokládaném procesu ekvivalentní všem ostatním instanciacím TR (podrobněji viz Langacker 1991: 111–114; 136–138).

10

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

a Pabučiuok mamą ranką), opačné pořadí slov (srov. Pieštukas yra stalčiuje ir Stalčiuje yra pieštukas). Tyto strukturální faktory se mohou stát významnými kritérii pro typologii takových vět. Je však zřejmé, že typ vět (1) a (2) nabízí jen minimální možnosti uplatnění podobných kritérií. Ještě méně jsou tato kritéria použitelná při analýze právě probíraných dvojznačných vět. Proto, jak lze již tušit, nebyly zcela náhodou podrobně probírány právě vnitřní možnosti jejich alternativních interpretací. V kognitivní gramatice jsou tyto možnosti přesvědčivě spojovány s různými způsoby konceptualizace věty. Zbývá nyní krátce probrat faktory, které mluvčího resp. posluchače vedou k volbě té či oné konceptualizace. Po vymezení těchto faktorů bude snazší porozumět i možnostem odlišného „čtení“ vět, jako jsou (1) a (2).

2.4.1. Je třeba poznamenat, že ve větách s alternativní interakcí dvou kvantifikátorů je účastník profilovaného procesu přímo přístupný účastníkům diskurzu pouze jeden, tj. mluvčí resp. posluchač navazuje s tímto aktantem přímý mentální kontakt. Referenty tohoto kvantifikovaného aktantu považují účastníci rozhovoru za specifická individua. Reference druhého aktantu nepřekračuje hranice specifikace typu a tvoří pouze část sémantické charakteristiky prvního aktantu. Tento vztah aktantů se specifickou a nespecifickou referencí představuje jednu ze základních kognitivních schopností – identifikovat v diskurzním prostoru jednu entitu prostřednictvím jiné. Ta zde plní již zmíněnou funkci referenčního bodu (reference point). Je přirozené předpokládat, že jako referenční bod pro identifikaci diskurzních referentů se obvykle volí kognitivně výraznější figura. V lingvistice se nyní široce uznává, že subjekt je význačnou figurou vztahu profilovaného větou⁴. Není proto překvapivé, že ceteris paribus se ve zkoumaných větách specifická reference přiřazuje právě podstatnému jménu v roli subjektu a kvantifikátor, který je s ním spojen, se interpretuje jako kvantifikátor se širokým dosahem. Konkrétně řečeno, v neoznačené větě (6)

⁴ Čia minėtinas ne tik pamatinis Keenano ir Comrie (1977) darbas, kuriame šie autoriai reletyvizacijos testais patikimai įrodė, kad subjektas užima aukščiausią padėtį „prieinamumo hierarchijoje“ (accessibility hierarchy). Išskirtinę subjekto padėtį tarp kitų gramatinių funkcijų patvirtino ir van Hoek (1995, 1997) darbai, kuriuose ji parodė, kad labiausiai pronominalines anaforos referencijos poreikiams yra „prieinamas“ subjektas. Tomlino (1995, 1997) ir Forrest (1996) eksperimentiniai darbai įtikinamai parodė, kad diskurso dalyvių dėmesį pirmiausia patraukia sakinio subjektu koduojama informacija ir diskurso dalyvių dėmesį patraukusi informacija pirmiausia koduojama sakinio subjektu.

11

ROLANDAS MIKULSKAS

v tomto případě (default case) se volí interpretace (a) (mutatis mutandis takový výklad se hodí i pro větu (5), v níž interaguje kvantifikátor podmětu se záporem predikátu). Je také třeba poznamenat, že kognitivní prominence podstatného jména zvoleného jako výchozí bod může záviset i na dalších faktorech, jako je například jeho přednostní postavení ve fonologické sekvenci (slovosled), předávání nové informace prostřednictvím tohoto podstatného jména a kontrastní přízvuk a odpovídající intonace, které to často signalizují. Všechny tyto skutečnosti lze spojovat s aktuálním členěním věty, chápaným jako diskurzní kategorie, tj. téma a réma lze tradičně vymezit jako „topik versus komentář“, „známá versus nová informace“ nebo „presupozice versus fokus“ (srov. Lyons 1999: 227–232; Holvoet se řídí jiným pojetím aktuálního členění; diskusi o výhodách a nevýhodách tohoto pojetí pro analýzu věty viz dále).

2.4.2. Komunikační záměry nebo kontextové presupozice nemusí podporovat volbu obvyklé interpretace takzvaných dvojznačných vět. Pomocí různých prostředků vyznačeného aktuálního členění, jako je slovosled, kontrastní přízvuk, segmentální ukazatele aj., lze posluchači naznačit alternativní interpretaci věty. Interpretaci (b) věty (5) tak může podpořit kontrastním přízvukem zdůrazněný záporný predikát v rématické části, srov.:

(5^b) Každý zde NERISKUJE (jen ti nejzkušenější).

2.4.3. Pravděpodobně bychom mohli najít i akcentový kontur odpovídající alternativní interpretaci věty (6), který vede k tomu, aby byly kvantifikované referenty objektového podstatného jména chápány jako specifické individuální entity. Zde však patrně snáze dosáhneme požadované interpretace, vyměníme-li podmět a předmět věty, srov.:

(6^b) Mnoho knih čte málo lidí.

Slovosled této věty se nezdá být vyznačený. Není-li její předmět (mnoho knih) zdůrazněn kontrastním přízvukem, neměli bychom ani její aktuální členění považovat za vyznačené, přestože je opačné než to předchozí, tj. jmenná fráze předmětu tentokrát tvoří téma věty. Tato věta by se nejlépe hodila do kontextu, v němž se hovoří o nízké čtenosti mnoha knih (například odborných). „Obrácený“ slovosled ve větě (6ᵇ) bychom mohli považovat za funkčně motivovaný (k tomuto pojmu se vrátíme později) a zařadit jej mezi její typické rysy.

12

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

2.4.4. Také různé interpretace dříve probíraných vět (3) a (4) mohou podpořit odpovídající logické přízvuky uvnitř složené posesivní fráze. Výběr těchto přízvuků samozřejmě závisí na příslušných presupozicích, srov.:

(3^a) Platí všichni rodiče dětí školkovné? Ne, rodiče NĚKOLIKA dětí školkovné (zlovolně) neplatí. (3^b) Musí všichni rodiče dětí platit školkovné? Ne, rodiče několika DĚTÍ školkovné neplatí (jsou od něj osvobozeni).

Problémy s dvojznačností podobných vět lze samozřejmě vyřešit také volbou adekvátních parafrází, avšak pak budeme mít místo jedněch vět věty jiné.

2.5. Shrneme-li dosavadní výklad, lze tvrdit, že jestliže jsou dvojí interpretace takzvaných dvojznačných vět spojeny s konceptualizacemi určité hierarchické struktury, pak se při analýze struktury těchto vět zřejmě můžeme obejít bez pojmu syntaktické dvojznačnosti. Rozdíly v kompoziční cestě (struktuře konstituentů) nejsou pro tyto konceptualizace příliš významné. Obvyklé konceptualizace takových vět podporuje relativní prominence gramatických funkcí (především podstatného jména v podmětu) a funkčně motivovaný slovosled; jejich alternativní konceptualizace mohou být vyvolány faktory spojovanými s vyznačeným aktuálním členěním. Všechny tyto skutečnosti by měly podpořit jednoznačná rozhodnutí o syntaktické struktuře i ve složitějších případech, kdy lze dvojí interpretaci analyzovaných vět spojovat s alternativní strukturou konstituentů, jako například ve větách (1) a (2).

3.0. Z typologického hlediska jsou nám bližší lokativní existenční a posesivní (vlastnické a příslušnostní) věty, jimiž se Holvoet zabývá v témže článku, a které se podobají větám (1) a (2), jež nás zajímají. Při analýze syntaxe těchto vět a vyvozování určitých typologických paralel mezi nimi se autor ve velké míře opírá o pojem aktuálního členění. Než rozhodneme, nakolik lze s aktuálním členěním vůbec spojovat sémantickou strukturu a syntaxi takových vět a nakolik na něm může záviset jejich typologická klasifikace, měli bychom si alespoň stručně připomenout, jak autor článku chápe samo aktuální členění. Své osobité pojetí představil v prvním svazku publikace Lietuvių kalbos gramatikos darbai (Holvoet 2003: 79–98).

13

ROLANDAS MIKULSKAS

3.1. V návaznosti na myšlenky Bogusławského (1977) navrhuje Holvoet chápat aktuální členění věty jako vrstevnatou tematicko-rematickou strukturu. Členění predikace vyjádřené větou na úrovně neboli vrstvy se v první řadě pojí s dichotomií predikace a reference. Je totiž zřejmé, že žádná propozice, tj. přiřazení vlastnosti věci, není možná bez referenčního aktu. Etapové členění významové struktury věty se rovněž opírá o předpoklad, že současně je možný pouze jeden referenční akt. Vrstevnaté aktuální členění tedy ve skutečnosti znamená postupné rozvíjení referenčních a predikačních aktů, které v mnoha případech odpovídá lineární stavbě věty. V první fázi členění se rozlišuje primární téma a primární réma. Při dalším členění věty lze rozlišit jedno či více jejích sekundárních témat a jedno či více jejích sekundárních témat a jedno či více jejích sekundárních témat a jedno či více jejích sekundárních témat

3.2. Zde není prostor k podrobnějšímu pojednání o výhodách a nevýhodách vrstevnatého aktuálního členění věty ve srovnání s tradičním pojetím významového členění

⁵ Šiai minčiai vienaip ar kitaip pritaria ir kiti autoriai. Antai Li ir Thomson (1976: 484) minėtą sugramatinimo procesą vaizduoja taip: „In the process of being integrated into the case frame of the verb (at which point we call them subjects), topics become somewhat impure, and certain of their topic properties are weakened, but their topicness is still recognizable“. Gyvōnas taip pat pastebi, kad bent jau prototipiškai

14

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

pojetím. Některé aspekty nově navrhovaného členění <...>

ROLANDAS MIKULSKAS

členění, se pro ni příliš nehodí ani označení „aktuální“, protože pouze částečně a jen „ve zvláštních případech“ závisí na předpokladech aktuální diskurzní situace⁸. Za diskurzní kategorie lze téma a réma považovat pouze v označených případech kontrastního členění nebo vytčení tématu.

3.2.2. Zdá se, že téma (témata) rozlišované v rámci vrstevnatého aktuálního členění věty mají jen málo společného s tématem rozlišovaným v označených případech kontrastního členění nebo vytčení tématu. Pouze posledně jmenované téma souvisí s logikou diskurzu a lze je definovat tradičními termíny známé vs. nové informace nebo presupozice vs. fokusu. Naproti tomu složky vrstevnatého aktuálního členění jsou definovány spíše kognitivními termíny – reference vs. predikace. V posledně uvedeném případě je volba tématu určována stálými kategoriálními vlastnostmi substantiva: živostí, osobností, určitostí apod. Podle Holvoeta tvoří tyto vlastnosti spolu se sémantickými rolemi zastávanými ve větě pojem „inherentní tematickosti“ (topicworthiness). Tyto tytéž vlastnosti však určují i volbu gramatických funkcí (především subjektu) (sic!) (Holvoet 2003: 87). Chápeme-li tedy aktuální členění jako postupné rozvíjení referenčních a predikačních aktů, a zejména vyčleňujeme-li navíc jeho nemarkovanou variantu, stává se ve skutečnosti neoddělitelným od rozložení gramatických funkcí ve větě. Vrstevnaté aktuální členění proto může syntaktické analýze vět pomoci jen málo: opíráme-li se o něj, riskujeme vytváření tautologických tvrzení. Určitá tautologie je totiž již obsažena v samotné definici tématu v rámci takového aktuálního členění: větný subjekt odráží gramatikalizaci nemarkovaného tématu, přičemž toto téma je definováno jako téma shodující se s pozicí subjektu.... Není divu, že se z této obtížné situace uniká uchýlením se k formálním kritériím pro vymezení gramatických funkcí. Například se tvrdí, že „podmět, ačkoli funkčně odráží gramatikalizaci nemarkovaného tématu, je třeba definovat podle formálních znaků (nejčastěji kódujících nemarkované téma)“ (Holvoet 2005: 146).

rozložení gramatických funkcí v nich. Jinými slovy, sémantický kontrast těchto dvou vět je především dán opačným rozložením gramatických funkcí, odpovídajícím specifikům konkrétních předávaných situací, vzhledem k lexikálním, resp. referenčním hodnotám aktantů téhož slovesa (Jonas, garsus žurnalistas). Téma je však v obou větách stejné – Jonas, pouze ve druhé větě by mělo být považováno za markované, neboť se neshoduje se subjektem. O jeho takové „markovanosti“ lze však ještě diskutovat (viz dále).

⁸ Apie šią sąvoką žr. Langacker (1991: 97), plg. Mikulskas (2006: 37).

16

Del sintaksinio dviprasmiškumo

3.2.3. Ačkoli se zavedením markované varianty vrstevnatého aktuálního členění věty uznává, že toto členění se někdy neshoduje s rozložením gramatických funkcí, a tím se zároveň předchází úplnému ztotožnění těchto dvou jevů, markovaná varianta vrstevnatého aktuálního členění je na jedné straně rovněž závislá na rozložení gramatických funkcí, jen jiném; na druhé straně vzniká dojem, že tyto „odchylky“ od kanonického modelu jsou považovány pouze za výjimky potvrzující pravidlo (srov. Holvoet 2005: 145). To však, jak uvidíme později, odporuje jazykovým faktům.

3.2.4. Protože se zdůrazňuje, „že pojem ‚markovaného (vrstevnatého – R. M.) aktuálního členění‘ vychází z odchylky od určitého typického modelu aktuálního členění zakódovaného gramatickými funkcemi“ (Holvoet 2003: 88–89), je zřejmé, že tato „markovanost“ má jinou povahu než v případech kontrastního členění nebo vytčení tématu. V posledně uvedených případech je totiž odchylka od neutrálního akcentového rámce či obvyklého slovosledu motivována logikou diskurzu (kontextovými presupozicemi), nikoli rozložením gramatických funkcí odpovídajícím té či oné reálné situaci. Jistě, prototyp aktuálního členění věty nepochybně tvoří případy, kdy se primární téma věty shoduje s jejím subjektem a sekundární téma s objektem. Lineární pořadí těchto figur slovesného vztahu, které mají výjimečný gramatický status a odpovídá kanonickému tranzitivnímu vzorci, zároveň dokládá relativní kognitivní důležitost informace kódované subjektem ve vztahu k informaci sdělované objektem. Lze se domnívat, že když aktuální členění věty odráží tuto asymetrii (obvykle již zakódovanou v samotné sémantické struktuře slovesa), její konceptualizace (zpracování) probíhá nejplynuleji⁹. Je však smysluplné označovat jako markované jiné modely aktuálního členění, které se od tohoto odchylují, zvláště pokud je rozložení gramatických funkcí ve větách, které je zastupují, vzhledem k sémantickým rolím aktantů slovesa nebo jejich lexikálním resp. referenčním hodnotám¹⁰ funkčně motivováno a slovosled se zdá být obvyklý?

⁹ Plg. Langackerio (2001: 44) išsakytą mintį: „In particular, discourse tends to flow most smoothly when the participant chosen as subject is also the pivot corresponding to a salient topic“.

¹⁰ Ne vždy lze hovořit o rozložení gramatických funkcí ve větě vzhledem k sémantickým rolím jejích slovesných aktantů. Když jsou predikáty různých vět

17

ROLANDAS MIKULSKAS

3.2.4.1. V jakém smyslu nazývám distribuci gramatických funkcí funkčně motivovanou¹¹? Především když hovořím o adekvátní konceptualizaci výseku skutečnosti, který je profilován odpovídajícími větnými modely. Mohli bychom oprávněně předpokládat, že adekvátnost zvoleného větného modelu pro označovanou situaci nakonec závisí na dispozici archetypických sémantických rolí, které jeho aktanty v daném modelu plní, a na míře jejich gramatikalizace. Například základem kanonické tranzitivní věty je takzvaný ICM ŘETĚZCE PŘENOSU ENERGIE¹², srov.:

(7) Chlapec kopl do míče a (jím) rozbil okno.

V této větě zaujímá pozici subjektu prototypicky agens, zatímco pozici objektu (pozice) neživé věci, které podléhají působení aktivního agens (a v důsledku toho mění svou prostorovou polohu či stav), konkrétně mover (který je zároveň instrumentem) a pacient. Není třeba příliš dokazovat, že distribuce gramatických funkcí v takové větě je z kognitivního hlediska motivovaná. Strukturální asymetrie takových vět tkví už ve významu jejich sloves a potvrzuje se u jejich prototypických aktantů. O struktuře kanonické tranzitivní věty lze říci, že ikonicky reprodukuje asymetrii modelu ŘETĚZCE PŘENOSU ENERGIE.

3.2.4.2. V jiných případech není asymetrie dispozice gramatických funkcí tak výrazná (mohli bychom říci, že zde je míra gramatikalizace sémantických rolí nižší). Strukturální asymetrie nutná pro konceptualizaci vět může být pak mluvčímu implikována z odpovídajících kognitivních modelů skutečnosti, srov.:

jsou-li vyjadřovány týmž slovesem, je nejčastěji třeba hovořit o rozdílné distribuci gramatických funkcí vzhledem k lexikálním, resp. referenčním hodnotám aktantů slovesa.

¹¹Pojem funkční motivace lze chápat různě. Samotný termín lze užívat i v diachronním smyslu a označovat jím takzvané jevy systémového tlaku, například když motivaci k přestavbě starších, zděděných jazykových struktur vytváří vznik novějších, více gramatikalizovaných struktur. V tomto smyslu užívá termín funkční motivace také Holvoetas, když vznik novějších posesivních konstrukcí typu habeo namísto starších konstrukcí typu mihi est vysvětluje jejich vyšší mírou gramatikalizace. Nově zvolený predikát „mít“ umožňuje přisoudit tématu posesivních vět status subjektu, a tím „vyrovnat“ v tomto ohledu existující nesoulad v analogických větách typu mihi est (srov. Holvoet 2005: 149).

¹²Podrobněji viz Langacker (2000: 23–34; 2002: 209–225).

18

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

(8) Dítě má horečku.

(9) *Horečka má dítě.

Distribuci gramatických funkcí v takových a podobných větách vzhledem k sémantickým rolím určuje inherentní asymetrie posesivních vztahů, která je snad nejvýraznější tehdy, když celek vstupuje do vztahu ke své části.

3.2.4.3. Syntaktická asymetrie některých posesivních konstrukcí, například těch, které profilují příbuzenské vztahy, závisí na perspektivě konceptualizace, kterou si mluvčí zvolí, srov.:

(10) Tyto dvě děti mají matku.

(11) Tato matka má dvě děti.

Lze oprávněně předpokládat, že sémantický základ konceptualizace těchto dvou vět tvoří přibližně táž situace skutečnosti, ale kódují dva odlišné profily této situace. Liší se samozřejmě také okolnosti, za nichž lze vyslovit jednu či druhou větu. Mohli bychom tedy tvrdit, že sémantický kontrast takových vět spočívá ve dvou odlišných perspektivách konceptualizace téže situace skutečnosti. Volbu jedné či druhé perspektivy zachycuje alternativní distribuce gramatických funkcí, tentokrát však nikoli vzhledem k sémantickým rolím, které plní aktanty slovesa, nýbrž vzhledem k jejich lexikálním resp. referenčním hodnotám. Asymetrie dispozice gramatických funkcí zde souvisí nikoli tolik se specifiky konceptualizovaného výseku skutečnosti, jako se samotnou povahou konceptualizace, která v tomto případě tvoří obsah funkční motivace.

3.2.4.4. V jiných případech je alternativní volba postavy příbuzenského vztahu za subjekt věty určena kódováním dvou odlišných situací skutečnosti a odpovídajícím způsobem vytváří dvě věty s odlišným sémantickým obsahem, srov.:

(12) Přijel otec nevěsty.

(13) Přijela otcova snoubenka.

Volbu mezi hlavním členem posesivní konstrukce užitou v těchto větách a jeho modifikátorem (a tedy i funkční motivaci jejich uspořádání) určují dvě zcela odlišné situace ve skutečnosti.

3.2.4.5. Motivaci syntaktické distribuce v posesivních konstrukcích profilujících příbuzenské vztahy připomíná situace v tomto ohledu

19

Rolandas Mikulskas

u ekvativních konstrukcí. Například ve větách (14) a (15) určuje rozložení gramatických funkcí vzhledem k lexikálním, resp. referenčním hodnotám aktantů volba perspektivy konceptualizace (v zásadě téže situace, adekvátní komunikačním okolnostem), srov.:

(14) Moje žena je redaktorkou publikace.

(15) Redaktorkou publikace je moje žena.

Takovou volbu však mohou omezovat zvláštnosti kategorizace jevů ve skutečnosti. Například jednostranná asymetrie v uspořádání gramatických funkcí je možná pouze v ekvativních větách vyjadřujících vztah inkluze, srov.:

(16) Lvi patří do čeledi kočkovitých.

(17) *Kočky patří do čeledi lvovitých.

3.2.4.6. V některých případech lze v jazyce vyjádřit dvě různé perspektivy konceptualizace v zásadě téže situace ve skutečnosti predikáty opačného směru, které tvoří takzvané konverzní dvojice: kupovat vs. prodávat; dávat vs. brát; darovat vs. dostávat darem; půjčovat vs. půjčovat si a podobně, srov.:

(18) Jonas daroval Oně květiny.

(19) Ona dostala od Jonase darem květiny.

V takových větách závisí rozložení gramatických funkcí vzhledem k sémantickým rolím na volbě predikátu odpovídajícího komunikačním cílům. Možná stojí za pozornost zobecnění, že mluvčí prototypicky volí takzvanou perspektivu agenta (o přirozenosti takové strategie srov. Langacker 2001: 43), jako ve větě (18); proč by však volba recipienta za podmět ve větě (19) měla být považována za méně funkčně motivovanou, pokud odpovídá komunikačním úkolům?

3.2.4.7. Perspektivu konceptualizace a jí odpovídající rozložení gramatických funkcí vzhledem k sémantickým rolím lze v jazyce vyjádřit nejen lexikálními, ale i gramatickými prostředky, z nichž je třeba zmínit především pasivizaci, srov.:

(20) Pořad uvádí známý novinář.

(21) Pořad je uváděn známým novinářem.

Často vede k upřednostňování pasivních konstrukcí také logika diskurzu.

20

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

Předpokládejme, že určení referencí zájmen v anaforě, a tedy i jejich správná interpretace, usnadňuje takové uspořádání gramatických funkcí, při němž je dané zájmeno zároveň i podmětem věty, srov.:

(22) Pořiďte si bez váhání tento počítačový program. Nedávno byl zásadně aktualizován.

Ačkoli jsou pasivní konstrukce z hlediska gramatické struktury často oprávněně považovány za příznakové varianty příslušných aktivních konstrukcí (srov. Langacker 2002: 229–230), příklady jako (22) ukazují, že z hlediska diskurzu lze rozložení jejich gramatických funkcí často rovněž považovat za motivované a přirozené.

3.2.4.8. Shrneme-li, co bylo řečeno, můžeme tvrdit, že různé větné modely jsou funkčně motivovány, jestliže asymetrie vyjadřovaná uspořádáním jejich gramatických funkcí je ikonická vzhledem k profilované situaci. Jak jsme viděli, směr této asymetrie mohou určovat objektivní příčiny, vyplývající nejčastěji z povahy procesu označovaného samotným slovesem, mohou jej však určovat také příčiny subjektivní, jako například volba perspektivy konceptualizace výseku skutečnosti, kterou zase často podporuje logika diskurzu.

3.2.5. Pojem funkční motivace distribuce gramatických funkcí nás zajímá v rámci naší diskuse do té míry, do jaké jej lze opřít o bezpříznakovost (resp. příznakovost) příslušných větných modelů. Přihlížíme-li pouze k motivům gramatické větné struktury, měli bychom za příznakové považovat především všechny věty, jejichž asymetrie v uspořádání gramatických funkcí má opačný směr než vektor zmíněného ICM ŘETĚZCE PŘENOSU ENERGIE. Ten, jak si vzpomínáme, ikonicky realizuje kanonická tranzitivní věta. Strukturální asymetrie opačného směru je patrně nejzřetelnější v pasivních konstrukcích (jejich rozložení gramatických funkcí samozřejmě není zrcadlovým obrazem příslušné aktivní konstrukce: agens pasivních konstrukcí se nikdy nestávají jejich přímými objekty). „Gramatická“ příznakovost pasivních konstrukcí je tedy nejzřetelnější.

3.2.5.1. Při důsledném zohlednění gramatických motivů by se za příznakové měly považovat také větné modely jako (23) a (24), srov.:

(23) Obyvatelé získali zpět zkonfiskovaný majetek.

(24) Tato čepice patří Antonínovi.

21

Rolandas Mikulskas

Lze se domnívat, že sémantickým základem konceptualizace vět, jejichž predikáty tvoří konverzní dvojice, je tentýž idealizovaný kognitivní model. Směr procesu, který tvoří základ takového idealizovaného modelu, se však shoduje pouze se směrem procesu profilovaného jedním členem konverzní dvojice. Ačkoli tedy lze jednání, které provádí podmět věty (23) (gyventojai) (atgavo), s určitými výhradami chápat jako aktivní jak ve fyzickém, tak v psychickém smyslu (agensnost podmětu se zde projevuje synkretickou rolí recipienta – beneficienta), „směr“ takové aktivity je přesto opačný než hlavní směr pohybu moveru (majetku), který se shoduje s řetězcem přenosu energie v ICM DÁVÁNÍ – PŘIJÍMÁNÍ (jeho schéma viz Langacker 2002: 227). Tomuto směru odpovídá pouze směr procesu profilovaného druhým členem dané konverzní dvojice, duoti. „Aktivním“ členem posesivního vztahu vyjádřeného větou (24) je Antanas nejen proto, že je živou bytostí, ale také proto, že mu zde lze přisoudit roli beneficienta, jehož vektor psychické energie směřuje k posesu (čepici). Podstatné jméno Antanas však není podmětem této věty. Pozici podmětu (a posesu) v takových typech vět (srov. také Ši kepurė priklauso Antanui) obvykle zaujímá podstatné jméno označující neživý předmět. Je zřejmé, že bez značných výhrad by bylo obtížné hovořit o směru procesu, jímž sloveso v takových větách profiluje vztah vlastnictví. Jejich strukturální asymetrie spočívá v asymetrii kognitivního modelu posesivního vztahu. Základem této asymetrie je skutečnost, že posesum je vždy identifikováno vzhledem k posesoru. Jinými slovy, podstatné jméno označující posesora se stává referenčním bodem této kognitivní operace (reference point). Je zřejmé, že směr konceptualizace posesivního vztahu vyjádřeného větami typu (24) je opačný než asymetrie uspořádání gramatických vztahů, která se shoduje se směrem „čtení“ jejich fonologického sledu (zpracování v užším smyslu). Proto by všechny věty profilující vztah vlastnictví, navzdory své běžnosti, měly být rovněž považovány za příznakové. Za příznakové by měly být považovány i mnohé jiné větné modely (včetně toho, který nás zajímá a jehož příklady představují věty (1) a (2)), u nichž je rozložení gramatických funkcí nebo pouze jejich uspořádání¹³

¹³ Srov.:

(i) Vaikui įkando gyvatė.

(ii) Gyvatė įkando vaikui.

V obou větách se rozložení gramatických funkcí vzhledem k sémantickým rolím valenčních členů jejich sloves

22

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

tak či onak odchyluje od kanonu tranzitivní věty, ačkoli jejich běžnost a adekvátnost vzhledem k vyjadřovaným situacím (funkční motivace) nevzbuzuje pochybnosti. Lze důvodně předpokládat, že běžnost mnoha takových vět vyplývá z opakované konceptualizace týchž situací skutečnosti, podmíněné komunikačními potřebami. Proto je namístě hovořit o samostatných typech vět. Označujeme-li takové věty za příznakové pouze kvůli odchylce jejich gramatické struktury od kanonického modelu, v mnoha ohledech tím odporujeme empirickým jazykovým faktům. Zdá se mnohem smysluplnější uplatňovat rozlišení „příznakové vs. bezpříznakové“ při charakterizaci vět (nebo jejich typů) na základě výše předloženého pojetí funkční motivace.

3.2.5.2. Rozdělovat věty na příznakové a bezpříznakové pouze podle kritéria kanonické gramatické struktury je samozřejmě mnohem jednodušší. Lze předpokládat, že opírat toto rozlišení o kritérium funkční motivace může být v mnoha případech problematické, a možnosti jeho uplatnění je tedy třeba dále zkoumat. Už nyní však můžeme předpokládat, že pojem funkční motivace má smysl uplatňovat v případech, kdy lze hovořit o ustálených větných modelech, tím spíše o větných typech. Již samotná existence konvenčních větných modelů dokládá, že jejich vznik měl tu či onu funkční motivaci. Běžné větné modely a odpovídající slovosled by proto de definitione měly být považovány za bezpříznakové. Z tohoto hlediska by se za příznakové označovaly pouze jednotlivé realizace různých větných modelů, související především s neobvyklým aktuálním členěním, přičemž aktuální členění je samozřejmě chápáno jako diskurzní kategorie. Aktuální členění PODPORUJÍCÍ funkčně motivované rozložení gramatických funkcí by tedy bylo bezpříznakové. Je zřejmé, že takové bezpříznakové aktuální členění věty se nemusí nutně shodovat s hierarchií gramatických funkcí¹⁴. Lze snadno předpokládat, že budeme-li důsledně vycházet z funk-

z hlediska sémantických rolí, které vyjadřují, jsou stejné, ale jejich uspořádání ve fonologickém sledu je opačné (stejně jako aktuální členění). Ačkoli je uspořádání gramatických funkcí v obou případech svým způsobem motivováno, lze se domnívat, že ve větě (i) je běžnější než ve větě (ii), přestože v druhé z nich se směr vyjádřené asymetrie shoduje s vektorem ICM ŘETĚZCE PŘENOSU ENERGIE.

¹⁴ Zde se nebere v úvahu skutečnost, že i samotná hierarchie gramatických funkcí je v některých ohledech určována nejednoznačně. V úvahu přicházejí nepřímé objekty kódující různé archetypické sémantické role. Například nepřímý objekt v dativu zaujímá v uvedené hierarchii často vyšší pozici než

23

ROLANDAS MIKULSKAS

Zrušením principu motivace valenčními funkcemi by se odstranil rozdíl mezi neoznačeným, označeným a vrstveným aktuálním členěním. Ve snaze tento rozdíl zachovat bychom se nevyhnuli rozporům: museli bychom mluvit o větných modelech, v nichž je rozložení gramatických funkcí neoznačené, zatímco aktuální členění je označené. Za označené by pak bylo možné považovat pouze případy kontrastního členění a vytčení tématu, především ty, které lze rozpoznat podle neobvyklého slovosledu ve větě. Označené aktuální členění, jež vyzdvihuje predikační fokus neboli réma, vytýká pouze to slovo, jehož označená informace odpovídá na pochybnosti či otázky vyjádřené v presupozici věty. Mohli bychom říci, že takové aktuální členění věty úzce souvisí s jejímI SPECIFICKÝMI (Holvoetovými termíny: dodatečnými) presupozicemi.

3.2.6. Není žádným tajemstvím, že slovosled ve větě úzce souvisí nejen s rozložením gramatických funkcí, ale také s aktuálním členěním (srov. Lyons 1999: 230). Intuice však napovídá, že v jazycích, jako je litevština, v nichž je slovosled ve větě relativně volný, existují v tomto ohledu jistá specifika. Podívejme se na tyto otázky podrobněji. Holvoet (2003: 96) tvrdí, že „aktuální členění je aspektem sémantické struktury věty, který se může, ale nemusí odrážet ve slovosledu, AVŠAK ONTOLOGICKY JE NA SLOVOSLEDU NEZÁVISLÝ“ (zvýraznil jsem já – R. M.). Některé případy označeného členění lze skutečně rozpoznat pouze podle kontrastního přízvuku, odpovídající intonace a/nebo použití segmentálních ukazatelů. Zároveň je třeba poznamenat, že všechny případy vrstveného aktuálního členění, které, jak již lze snadno pochopit, zahrnují to, co navrhuji označovat jako funkčně motivované větné modely, jsou v zásadě spojeny se slovosledem. To nepřímo uznává i Holvoet, když tvrdí, že „důležitý rozdíl mezi označeným nekontrastním a označeným kontrastním aktuálním členěním spočívá v tom, že to druhé se ne vždy odráží ve slovosledu (ibid., 90). Z toho vyplývá, že označené nekontrastní (tj. vrstvené) aktuální členění se VŽDY odráží ve slovosledu věty¹⁵. Je samozřejmé, že neoznačené

objekty v instrumentálu nebo akuzativu. To lze vysvětlit tím, že role experiencera se v hierarchii iniciativnosti nachází bezprostředně za rolí agenta, a je tedy v tomto ohledu řazena výše než role instrumentu nebo patiens (viz Langacker 2002: 238–239; srov. Holvoet 2003: 88).

¹⁵Srov. také ibid., 91: „Odchyluje-li se aktuální členění od neoznačeného modelu zakódovaného gramatickými funkcemi, STÁVÁ SE SLOVOSLED JEDINÝM NEBO ALESPOŇ HLAVNÍM UKAZATELEM AKTUÁLNÍHO ČLENĚNÍ“ (zvýraznil jsem já – R. M.).

24

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

v případě vrstveného aktuálního členění je tím spíše namístě hovořit o odpovídajícím neoznačeném slovosledném modelu (ibid., 86).

3.2.6.1. Relativní nezávislost aktuálního členění na slovosledu ve větě je u Holvoeta (2003: 96–97) ilustrována následující dvojicí vět, srov.:

(25) Jonukas je velmi nadaný. (= 48)

(26) Velmi nadaný je ten Jonukas. (= 49)

Tvrdí se, že aktuální členění těchto vět se nijak neliší. V obou případech má být tématem podstatné jméno Jonukas, o jehož referentu se v obou větách říká, že je nadaný. Při tomto tvrzení se zapomíná na jeden důležitý detail: tyto dvě věty lze z hlediska sémantického členění srovnávat pouze tehdy, když se po obrácení slovosledu ve větě (26) přidá ke jménu Jonukas ukazovací zájmeno ten, které postverbální jmenné frázi dodává deskripci určitosti. Ačkoli se často a ne bezdůvodně tvrdí, že vlastní jména jsou inherentně určitá (srov. Mikulskas 2006: 41), v tomto případě však přirozená určitost vlastního jména nestačí k tomu, aby se zabránilo nežádoucí interpretaci věty (26), podle níž by Jonukas označoval novou, rematickou informaci věty a téměř automaticky by se vyslovoval s kontrastním přízvukem, srov.:

(27) Velmi nadaný je JONUKAS (a ne Petřík).

Takový nežádoucí účinek slovosledu souvisí se specifiky litevštiny při zajišťování koreference diskurzních entit. Jak víme, litevština nepatří k jazykům, v nichž se určitost či neurčitost jmenných frází pravidelně označuje příslušnými členy. V litevštině se koreference entit zmiňovaných v aktuálním diskurzním prostoru zajišťuje jinými prostředky, například ukazovacími zájmeny, určujícími adjektivy, relativními kvantifikátory vyjádřenými neurčitými či generickými zájmeny atd. (srov. Mikulskas 2006: 33). Některá fakta naznačují, že jedním z důležitějších prostředků koordinace reference diskurzních entit v litevštině je slovosled ve větě. Je zcela pochopitelné, že jmenná fráze pronesená na začátku věty, v prototypické tematické pozici, bývá většinou určitá, neboť její referent již byl uveden do aktuálního diskurzního prostoru: zpravidla se opěrným bodem pro další větu může stát pouze ta jmenná fráze, jejíž referent byl identifikován, a

25

ROLANDAS MIKULSKAS

kinické predikaci¹⁶. Je pravda, že někdy, když má presupozice věty velmi obecný obsah, může se na jejím začátku objevit neurčitá jmenná fráze. Nejčastěji však takové věty (alespoň v tradičním smyslu) nelze rozdělit na téma a réma: veškerá informace, kterou podávají, je nová, srov. (situace v dopravní zácpě):

(28) Proč se nepohybujeme vpřed? Nějaké auto stojí napříč silnicí, zřejmě nehoda.

Referent jmenných frází nacházejících se na straně rématu se naproti tomu pravidelně interpretuje jako nový, a tedy neurčitý prvek rozvíjejícího se diskurzu. Takový požadavek, vyplývající z kontextu nebo větné pozice, aby byla jmenné frázi přisouzena určitá hodnota rysu [± určitý], se v odborné literatuře často popisuje jako efekt (ne)určitosti a odlišuje se od vyjádření „skutečné“ určitosti (viz Lyons 1999: 27 a násl.; srov. Holvoet, Tamulionienė 2006: 30–32). Klasifikační hodnocení však nijak nesnižuje funkční hodnotu vyjadřování této kategorie určitosti. Naopak bychom mohli tvrdit, že v jazycích bez členů nejsou tyto „efekty určitosti“ spojené s větným slovosledem při koordinaci reference o nic méně důležité než odpovídající lexikální nebo morfologické prostředky. Tak či onak příklady (25) a (26) jasně ukazují, že ve větě v litevštině nemůžeme měnit slovosled a její členění (a tedy ani interpretaci) bez sémantických důsledků: efekt neurčitosti vyvolaný obráceným slovosledem ve větě (26) lze neutralizovat pouze vložením deskripce určitosti před jméno Jonukas, které se ocitlo v typicky rematické pozici; tato deskripce ukazuje, že predikace věty charakterizuje duševní schopnosti osoby zmíněné již dříve. Jen takto explicitně určená jmenná fráze může v rematické pozici zůstat tématem věty.

3.2.6.2. Tak úzká souvislost mezi aktuálním členěním a větným slovosledem spojeným s vyjadřováním určitosti vede k pochybnostem o výše citovaném tvrzení, že aktuální členění je ontologicky nezávislé na větném slovosledu

¹⁶ Pouze identifikace referentů genericky užívaných podstatných jmen má kognitivní základ odlišný od aktuálního diskurzního prostoru. Lze se domnívat, že odpovídající jmenné fráze se interpretují jako neurčité, tím spíše, že se v jazycích s členy často užívají s neurčitým členem (Lyons 1999: 233). Takovou „generickou“ neurčitost lze však v jistém smyslu přirovnat k deskripci určitosti (srov. Mikulskas 2006: 52–54).

26

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

nezávisí. Jednou z podmínek efektivní komunikace je totiž právě zajištění koreference mezi diskurzními entitami. Zastánce vrstevnatého aktuálního členění samozřejmě nemusí spojovat primární téma věty, které vyčleňuje, s presupozicí jedinečné identifikace jeho referentu, neboť takové členění umožňuje oddělit téma od jeho antecedentu. Proto se tradičně vyčleňované téma věty nemusí shodovat s primárním tématem vrstevnatého členění, srov.:

(29) Pamatuješ si vysokou lípu na našem statku? Vichřice ji zlomila.

Vycházíme-li z tradičního pojetí aktuálního členění, měli bychom v příkladu (29) za téma druhé věty označit zájmeno ji, jehož určitost vyplývá z jeho koreference s antecedentem vysokou lípu. Rematickou skupinu by pak tvořila predikace vichřice zlomila. Při použití metody vrstevnatého aktuálního členění se podstatné jméno v pozici podmětu vichřice nevyhnutelně vyčleňuje jako primární téma již v první fázi členění. Toto podstatné jméno je navzdory své počáteční pozici ve větě neurčité, protože označuje prvek nově uváděný do diskurzu. Ačkoli tedy vrstevnaté aktuální členění není úzce spojeno s určitostí tematické jmenné fráze, je jiným způsobem vázáno na určité vzorce větného slovosledu – vyjadřuje totiž posloupnost aktů referování a predikace.

3.2.6.3. Jak uvidíme dále, větný slovosled, její aktuální členění a určitost či neurčitost odpovídajících podstatných jmen spolu velmi úzce souvisejí v lokativních, existenčních a būti posesivních větách. Zdá se, že samotné podmínky predikace takových vět úzce souvisejí s určitými typickými kontextovými presupozicemi. Tuto kontextovou závislost těchto typů vět lze dokonce uvést jako jejich společný typologický rys. Pozice podmětu vůči přísudku u každého z těchto typů intranzitivních vět závisí na aktuálním členění daného typu věty. Jinými slovy, pro predikaci resp. interpretaci takových vět je nezbytná strukturální asymetrie, kterou obvykle zajišťuje určitá dispozice gramatických funkcí; ta zde vyplývá nikoli ani tak ze sémantiky přísudku, která je zde velmi chudá, jako spíše z aktuálního členění daného kontextovými presupozicemi a z tomu odpovídajícího slovosledu charakteristického pro každý z uvedených typů vět. Naopak právě efekty určitosti či neurčitosti spojené se slovosledem pomáhají správně interpretovat přísudky těchto vět s příliš obecným významem. Například náležitá, „existenční“ interpretace slovesa būti v existenčních větách je zásadně

27

ROLANDAS MIKULSKAS

závisí na neurčitosti jmenné fráze, která po něm následuje (v litevštině je zároveň podmětem); ta je zase implikována její rematickou pozicí na konci věty a navíc může být označena genitivem neurčitého množství (u podstatných jmen v množném čísle nebo látkových podstatných jmen) či lexikálními prostředky (srov. Rūsyje yra kažkokios kopėčios).

3.2.7. Vrstvené aktuální členění věty umožňuje maximálně oddělit její téma od kontextových presupozic. Tvrdí se, že toto nové pojetí tématu má „podstatně větší vysvětlovací sílu“ (Holvoet 2003: 80). Tato větší vysvětlovací síla by se zřejmě měla uplatnit jak při syntaktickém, tak při sémantickém popisu věty. Takové oddělení má však svou cenu. Zaprvé vrstvené aktuální členění povinně vyčleňuje téma (témata) i v případech, kdy členění v tradičním pojetí není možné kvůli příliš obecným presupozicím věty. Takové významové členění věty pouze kopíruje její syntaktické členění, a proto je obtížné označovat je za aktuální. Zadruhé v litevštině, kde slovosled ve větě není pevně stanoven, se značná část případů vrstveného aktuálního členění nevyhnutelně odchyluje od modelu zakódovaného hierarchií gramatických funkcí a stává se „příznakovou“. Příznakovost aktuálního členění těchto vět často není v souladu se skutečností, že jejich slovosled působí neutrálně, tj. nepříznakově. Rozdělení vrstveného aktuálního členění na nepříznakové a příznakové tak při jeho praktickém využití v analýze vět způsobuje určité obtíže. Například při srovnání modelů existenčních a lokativních vět, respektive Stalčiuje yra sąsiuvinis (= 1) a Sąsiuvinis yra stalčiuje (= 2), se tvrdí, že jejich protiklad souvisí s nepříznakovým modelem aktuálního členění (Holvoet 2005: 140). Z toho vyplývá, že nepříznakové aktuální členění má pouze druhá, lokativní věta, zatímco první, existenční věta, je příznaková, neboť její téma se neshoduje s jejím podmětem. Zároveň je třeba poznamenat, že každý z těchto typů vět má vlastní slovosled, který v obou případech působí neutrálně. Tento fakt patrně vede autory článku k tomu, aby u dále rozebírané analogické existenční věty Dežutėje yra saldainių (= 3) považovali aktuální členění za nepříznakové, když je třeba tuto větu srovnat s jejími skutečně příznakovými variantami Saldainių dėžutėje yra (= 7) a Saldainių yra dėžutėje (= 8) (ibid., 141–142).

3.2.7.1. Vrstvené aktuální členění je pro praktické použití nevýhodné

ještě v jednom ohledu: jeho nepříznaková a příznaková varianta se obvykle spojují s různými větnými modely, takže takové členění lze jen obtížně vztáhnout k odlišným podmínkám interpretace téže věty. Na základě dříve

28

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

na základě vyloženého pojmu funkční motivace by bylo možné upustit od rozdělování vrstveného aktuálního členění na příznakové a nepříznakové. Takový návrh samozřejmě odporuje samotnému duchu vrstveného aktuálního členění, neboť motivaci slovosledu některých větných modelů, a tedy i jejich aktuálního členění, by bylo třeba hledat v kontextových presupozicích. O tyto presupozice se však zastánci vrstveného aktuálního členění opírají pouze v příznakových případech kontrastního členění nebo vytčení tématu.

3.2.7.2. Není jasné, nakolik je oprávněné tvrdit, že v litevštině je slovosled vět, jejichž téma se neshoduje s jejich podmětem, resp. jejich aktuální členění, častěji motivován kontextovými presupozicemi než u vět, v nichž se tyto větné členy shodují. Na první pohled se takzvané nepříznakové případy aktuálního členění jeví jako méně závislé na kontextu. V jazyce bychom však snadno našli i opačné skutečnosti. Povaha vztahů mezi různými modely aktuálního členění a kontextovými presupozicemi v litevštině dosud čeká na výzkum. Už nyní však lze předvídat, že v praxi významového členění vět v tomto ohledu vzniknou určité problémy. Lze například předpokládat, že bez určité typologie presupozic může být někdy obtížné odlišit případy vytčení tématu od pouhého nekánonického slovosledu resp. případy aktuálního členění. Zdálo by se, že tato otázka by měla zastánce vrstveného aktuálního členění trápit nejméně. Pojmenování aktuálního členění věty, které se odchyluje od modelu založeného na hierarchii gramatických funkcí, jako příznakového však problém zřejmě pouze zastírá, nikoli řeší. Předběžná analýza několika nekánonických příkladů přesto ukazuje, že podobných problémů se není třeba příliš obávat, srov.:

(30) Juozą graužia sąžinė.

(31) Kaimyną išvežė greitoji.

(32) Mamai pakilo (kraujo) spaudimas.

(33) Pušį išvertė vėjas.

Vrstvené aktuální členění těchto vět je třeba považovat za příznakové, navzdory jejich obvyklému slovosledu. Je třeba poznamenat, že v litevštině toto ztotožnění tématu s přímým či nepřímým předmětem nemusí nutně souviset s vytčením tématu¹⁷. Pro tuto interpretaci je nezbytná specifická, s

¹⁷ V anglické větě, kde je slovosled pevně stanoven, krajní levá pozice předmětu nevyhnutelně označuje vytčení tématu (fronting, topicalization) a signa-

29

ROLANDAS MIKULSKAS

modalumu susijusi presupozicija (Holvoet 2003: 94–95), temos iškėlimas dažnai paryškinimas tam tikru segmentiniu rodikliu, plg.:

(34) Jak se po té události cítí Josef? Josefa (to) trápí svědomí.

Přirozenost slovosledu je zvlášť zřejmá ve větách (30)–(32), v nichž jsou tématem lidé. Lze oprávněně předpokládat, že takové větné modely jsou motivovány nejen příslušnými kontextovými presupozicemi, ale také adekvátností běžným životním situacím. Je přirozené, že mnohem více predikací vyslovovaných ve větách jsou určeny osobám než věcem či abstrakcím. O určité nepřirozenosti opačné volby tématu se lze snadno přesvědčit, srov.:

(35) ?Svědomí trápí Josefa.

„Neutrální“ čtení této věty, v němž by podstatné jméno svědomí v pozici podmětu zároveň představovalo neoznačené téma, si lze jen těžko představit. Přirozeně zní pouze v určitém specifickém kontextu, v němž osoba označená jménem Josef je novým prvkem diskurzu, a tedy rématem věty. Lze přirozeně očekávat, že jméno Josef bude ve větě (35) vysloveno s kontrastním přízvukem, tj. „Svědomí trápí Josefa, (a ne Petra).“ Mimochodem, táž informace může být vyjádřena i slovosledem bližším hierarchii životnosti, srov.:

(36) (To) Josefa trápí svědomí.

Ve větě (33) je slovosled stejný jako v prvních třech větách, její aktantová sémantika však poskytuje méně důvodů pro „inherentní“ asymetrii věty, neboť ani jeden z obou aktantů nemá rys životnosti a zdá se, že alespoň v tomto ohledu mohou přibližně stejnou měrou aspirovat na roli tématu, srov.:

(37) Vítr vyvrátil borovici.

Zdá se, že volba tématu ve větách (33) a (37) závisí pouze na kontextových presupozicích, obě věty však lze snadno číst „neutrálně“ a jejich aktuální členění lze odpovídajícím způsobem považovat za neoznačené. Jinými slovy, v obou případech zaujímají pozici tématu ve větách určité jmenné fráze, ačkoli, jak se samo rozumí-

dí, to neznamená, že aktuální členění musí být označené, např. Bill I admire; That friend of yours I really don’t like. (srov. Lyons 1999: 230).

30

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

Jejich antecedenty dokládající určitost se tedy liší. Ačkoli je v příkladech (33) a (37) rozložení gramatických funkcí stejné, a tedy totožná i jejich syntaktická struktura, ze sémantického hlediska bychom je mohli považovat za samostatné věty vzhledem k diametrálně odlišnému rozložení určitosti substantivních aktantů. Naproti tomu věty (35) a (36) jsou ze sémantického hlediska totožné, přestože se jejich slovosled liší podobně jako u prvních dvou. Příklady (30) a (36) bychom pak měli považovat za odlišné konceptualizace téhož větného modelu, neboť jejich sémantický kontrast vyplývá z rozdílného aktuálního členění: v prvním případě je neoznačené, ve druhém označené (kontrastní).

Stručná analýza vět, jejichž slovosled se odchyluje od kanonické podoby tranzitivní věty, ukazuje, že označené případy aktuálního členění – ať už jde o kontrastní členění, nebo o tematizaci – není nijak zvlášť obtížné odlišit od neoznačených.

3.3. Metodologické problémy vyplývající z příliš těsného vzájemného vztahu mezi vrstveným aktuálním členěním a distribucí syntaktických figur pomáhá v kognitivní gramatice řešit nové vymezení podmětu a předmětu. To umožňuje považovat téma výhradně za diskurzní kategorii a ponechat podmětu roli hlavního větného aktantu. O nutnosti rozlišovat větné téma a podmět navzdory tomu, že lingvistická literatura často zdůrazňuje jejich jistou totožnost, nedávno promluvil i sám autor Základů kognitivní gramatiky Ronald Langacker (2001: 11–48). Diskusi o aktuálním členění věty bych rád uzavřel stručným převyprávěním jeho stanovisek k této otázce. Hned na začátku je třeba poznamenat, že tento autor nepopírá jistou funkční podobnost tématu a podmětu, pro niž v pracích nejednoho současného lingvisty svědčí přesvědčivé doklady. Pro analytické účely by však tyto kategorie měly být oddělovány, přestože je v krajních případech někdy může realizovat tentýž prvek větné struktury.

3.3.1. Předpoklady pro toto rozlišení v kognitivní gramatice vytváří nové, psychologické vymezení základních syntaktických figur věty – podmětu a předmětu. Podstatou procesu profilovaného finitní větou je dynamický způsob konceptualizace vztahu vyjádřeného jejím slovesem, který mimo jiné umožňuje hovořit o určitých nárocích na procesní čas. Právě tyto časové nároky především zakládají asymetrii vztahu vyjádřeného slovesem. Krajní body této asymetrie

31

Rolandas Mikulskas

vymezují (a asymetrii formalizují) takzvané figury prvního a druhého stupně kognitivní výraznosti – trajektor (trajector) a landmark (landmark). Obě tyto figury, nebo alespoň jedna z nich – trajektor (u intranzitivního slovesa) – jsou neoddělitelnými prvky konceptuální struktury slovesa. Je třeba je chápat jako referenční body v nejobecnějším smyslu, bez nichž si lze jen stěží představit jakýkoli proces. Trajektor a landmark slovesného vztahu, vymezené kognitivními termíny, tvoří konceptuální základ hlavních gramatických funkcí – podmětu a předmětu. Další sémantické charakteristiky těchto syntaktických figur (takzvané archetypální role agenta, pacienta, hybatele, nástroje a proživatele) se odvozují z jazykového užívání, v němž se odrážejí prototypičtí účastníci příslušných kognitivních modelů (hlavním z nich je ICM ŘETĚZEC PŘENOSU ENERGIE, o němž byla řeč dříve).

3.3.2. Nyní se krátce vraťme k vrstvenému aktuálnímu členění věty. Jak si vzpomínáme, fakticky souvisí s problémy zpracování věty, nikoli s logikou diskurzu. Tvrzení, na němž spočívá pojem vrstveného aktuálního členění, že dva referenční akty nemohou probíhat současně, souvisí se specifikou soustředění pozornosti, a má tedy psychologický základ. Zároveň nepřímo poukazuje na časový parametr důležitý pro konceptualizaci složené (syntaktické) struktury. Právě tyto nároky na procesní čas určují, že v aktuálním členění lze rozlišit primární a sekundární témata. Snadno si všimneme, že jsou svou podstatou velmi blízká figurám relativní výraznosti rozlišovaným v kognitivní gramatice – trajektoru a landmarku. Právě jejich uspořádání gramaticky kódují podmět a předmět věty. Toto kódování se formálně projevuje nominativem resp. akuzativem nebo odpovídajícím slovosledem. Také si lze snadno všimnout, že tytéž parametry substantivní fráze důležité pro její „inherentní tematičnost“ tvoří i gramatickou charakteristiku větného podmětu. Z uvedeného je zřejmé, že definujeme-li podmět a předmět věty jako figury syntaktického vztahu prvního a druhého stupně kognitivní výraznosti, tyto pojmy v zásadě přebírají funkce primárního a sekundárního tématu rozlišovaných v rámci vrstveného aktuálního členění, zatímco samotný pojem tématu se tím uvolňuje pro analytické potřeby diskurzu. Jinými slovy, pojmy trajektoru a landmarku odvozené kognitivisty řeší problémy zpracování věty důležité pro zastánce vrstveného aktuálního členění, vyplývající z

32

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

dichotomie reference a predikace.

3.3.3. Takto chápané pojmy tématu a subjektu spojuje společná funkce jimi vymezovaných jmenných frází – funkce referenčního bodu. Tuto funkci plní jména tématu a subjektu každé ve své vlastní doméně. Doména jednoho tématu může zahrnovat jednu větu i celou řadu vět. Právě obsah propozic vyjadřovaných všemi těmito větami pomáhá náležitě interpretovat totožné tematické jméno. Doména subjektu jako referenčního bodu nepřekračuje hranice věty. Jinak řečeno, jméno subjektu pomáhá správně chápat obsah vztahu vyjadřovaného slovesem. Druhým nejdůležitějším prvkem z tohoto hlediska je větný objekt. Při interpretaci obsahu propozice vyjadřované větou tedy jména subjektu a objektu tvoří jakýsi řetězec referenčních bodů, srovnatelný s těmi, které tvoří prvky složených posesivních či lokativních konstrukcí (srov. advokát manželovy sestry mé matky; třetí díl prací z litevské gramatiky najdeš na webových stránkách, na horní polici boční knihovny, vedle seřazených čísel časopisu Acta Linguistica Lithuanica čísel).

3.3.4. Rozlišení pojmů tématu a podmětu napomáhají nejen odlišné domény substantiv označujících referenční body, které se shodují pouze v mezním případě, ale také rozdílné postavení těchto referenčních bodů vůči jejich doménám. Substantivum označující téma obvykle zůstává mimo interpretační pole, které samo vytváří. Věty se do jeho domény jakožto referenčního bodu zařazují výhradně na základě vnitřní logiky vývoje diskurzu. Naproti tomu substantivum v pozici podmětu, které plní funkci referenčního bodu, je imanentním prvkem větné struktury. Tento prvek je v abstraktní podobě obsažen již v samotném pojmu slovesa (v jeho konceptuální struktuře) a při utváření finitní věty a výběru aktantů odpovídajících situaci, kterou věta kóduje, se pouze sémanticky upřesňuje.

3.3.5. Budeme-li předpokládat, že společné téma pomáhá náležitě porozumět obsahu propozic vyjádřených celou řadou vět, pak v každé z těchto vět najdeme substantivní frázi (často její zájmennou podobu), která je s tímto tématem koreferenční¹⁸. Mohli bychom říci, že takové téma funguje jako všechny

¹⁸ Taková situace je poněkud idealizovaná. V jazyce mohou být do interpretačního pole společného tématu (zejména vezmeme-li v úvahu celý odstavec) zahrnuty i věty, v nichž není substantivní fráze koreferenční s tématem vyslovena a lze ji přibližně rekonstruovat pouze implicitně.

33

ROLANDAS MIKULSKAS

Společný antecedent těchto substantivních frází. Uvedené substantivní fráze se stávají jakýmisi opěrnými body (pivots), které umožňují přiřadit vlastnosti predikované ve větách správnému referentu, na nějž odkazuje téma. Je pochopitelné, že tato koreferenční funkce substantivní fráze se projevuje až v průběhu diskurzu. Na základě svých předběžných pozorování se Langacker (2001: 12–13) domnívá, že prvními kandidáty na koreferenční funkci opěrného bodu jsou v pořadí podmět, předmět nebo posesorem těchto dvou. Podle jeho přesvědčení by podrobnější výzkum tuto tendenci pouze potvrdil. Dříve probraná data ukazují, že na začátku litevské věty je poměrně běžné uvést přímý či nepřímý předmět. Tato skutečnost umožňuje předpokládat, že v litevštině je hierarchie větných členů – kandidátů na vykonávání funkce opěrného bodu – vytvořená Langackerem patrně méně přísná, srov.:

(38) Měli byste ochutnat náš koláč: (a) tady se peče podle zvláštního receptu, (b) tady ho pečou podle zvláštního receptu, (c) tady se jeho TĚSTO připravuje podle zvláštního receptu, (d) tady připravují JEHO TĚSTO podle zvláštního receptu.

Na první pohled není snadné říci, které z variant komentáře se v jazyce dává přednost. Srov. také:

(39) Včera jsme otce přivezli z nemocnice. Před týdnem MU tam úspěšně odstranili slepé střevo.

(40) Dnes byli na litevsko-ruské hranici zadrženi podezřelí lidé. Bylo u nich zabaveno velké množství pašovaných cigaret.

O prioritách při výběru větných členů pro koreferenční roli opěrného bodu bychom mohli s větší jistotou hovořit až po provedení podrobnějšího výzkumu.

3.4. Shrnutím této poněkud zdlouhavé diskuse o aktuálním členění věty můžeme říci, že vývoj kognitivní gramatiky nejen nabízí možnost nově vymezit pojem tématu výhradně pro potřeby analýzy diskurzu, ale také umožňuje jasněji rozlišovat mezi neoznačenými a označenými případy významového rozvíjení věty. To pomáhá lépe modelovat i podmínky alternativního „čtení“ téže syntaktické struktury.

4. Podívejme se na významové rozvíjení věty flexibilněji, než umožňuje pojetí vrstevnatého aktuálního členění, a podrobněji prozkoumejme existen-

34

Del sintaksinio dviprasmiškumo

...ních a lokativních vět s predikátem būti sémantiku a syntaxi. Již dříve jsme si všimli, že odlišná konceptualizace věty se stejnou syntaktickou strukturou (stejnou distribucí gramatických funkcí) do jisté míry závisí také na jejím aktuálním členění. Nyní se pokusme odpovědět na otázku, zda může příznakové aktuální členění změnit typ věty.

4.1. Připomeňme si nejprve, co se o větách probíraných typů říká v pojednávaném článku (Holvoet 2005: 139–147). Věty, které zde analyzujeme, přepišme jako (41) a (42):

(41) V zásuvce je sešit. (= 1)

(42) Sešit je v zásuvce. (= 2)

Tyto dvě věty jsou zřejmě tvořeny týmiž sémantickými prvky. Podle autora článku mají společné to, že obě znamenají „přítomnost určité věci na určitém místě“. Jak píše autor, „protiklad mezi větami (1) a (2) se neprojevuje odlišným rozložením gramatických funkcí: v obou případech je podmětem stejné substantivum (sąsiuvinis). Protiklad souvisí s aktuálním členěním věty, přesněji řečeno s jejím nepříznakovým modelem <...> V existenční větě tvoří téma místo, o němž se tvrdí, že se na něm nachází určitý předmět; réma tvoří tvrzení o existenci tohoto předmětu. V lokativní větě se existence předmětu předpokládá a rematické tvrzení tvoří pouze jeho přítomnost na určitém místě“ (ibid. 140). Dále správně poznamenává, že rozdíl v aktuálním členění není jediným rozdílem mezi těmito větami. Ve skutečnosti je těchto rozdílů podle autora článku více – „především souvisejí s významem slovesa būti. V existenční větě má toto sloveso právě existenční význam – tvrdí existenci předmětu (bytosti)“ (ibid. 140–141).

4.1.1. Tímto tvrzením se zároveň uznává, že rozdíl v aktuálním členění není jedinou příčinou sémantického kontrastu mezi těmito větami. Zůstávají však nejasné okolnosti, které vedou k tomu, že slovesu būti ve větě (41) přisuzujeme právě „existenční“ význam, zatímco ve větě (42), lokativní, je význam tohoto slovesa podle autorových slov „vůbec obtížné určit“ (ibid. 141). Lze se snadno přesvědčit, že určenost podstatného jména v pozici subjektu v lokativní větě a jeho neurčenost v existenční větě zůstávají jedinými stálými prvky sémantické struktury těchto vět, nezávislými na aktuálním členění (v tom smyslu, že jsou vůči němu primární), které umožňují odpovídajícím způsobem konceptualizovat jejich slovesa, tj.

35

Rolandas Mikulskas

v prvním případě jim přisoudit význam „lokalizace“ a ve druhém „existenční“ význam. K vysvětlení souvislosti mezi „existenční“ interpretací slovesa būti a neurčeností postverbální jmenné fráze stačí podrobněji prozkoumat ontologii samotné existenční predikace. Zdá se, že existenci nějaké entity lze tvrdit pouze tehdy, pokud se pochybuje o jejím statusu ve skutečnosti. Mohli bychom oprávněně předpokládat, že tato ontologicky nezbytná pochybnost je formálně vyjádřena neurčeností uvedené jmenné fráze (ne nadarmo se tento efekt (ne)určenosti spojovaný s existenční predikací v literatuře široce probírá; viz Lyons 1999: 236–246). Samozřejmě bychom při tomto tvrzení neměli zapomínat, že hlavní funkcí deskripce určenosti je zajistit koreferenčnost denotátu jmenné fráze v aktuálním diskurzním prostoru, nebo jednodušeji řečeno, vyjádřit totožnost referentů jmenné fráze a jejího antecedentu. Již dříve bylo ukázáno, že v litevské větě je neurčenost postverbální jmenné fráze prototypicky implikována z její rematické pozice. Pozornější pohled na vyjadřování existenční predikace umožňuje upřesnit, že taková indikace neurčenosti jmenné fráze, spojená s aktuálním členěním věty a jemu odpovídajícím slovosledem, pouze ikonicky odpovídá ontologickým podmínkám dané propozice, ale přímo nesouvisí s postavením referentu této fráze ve skutečnosti. Vždyť samotná deskripce určenosti pouze vyjadřuje možnosti jedinečné identifikace referentu jmenné fráze, který již byl do diskurzu uveden nebo je do něj nově uváděn. Je zřejmé, že status nějaké entity ve skutečnosti a její status jakožto referentu jmenné fráze v diskurzním prostoru nejsou totožné: referent určené jmenné fráze může být instanciován a identifikován i v mentálním prostoru (například prostoru předpokladů, domněnek či očekávání). Silná korelace jejich propozice s neurčeností postverbální jmenné fráze, která nám umožňuje hovořit o ikoničnosti vyjadřování existenčních vět, však naznačuje, že mluvčí tyto statusy často ztotožňují. O existenci referentu určené jmenné fráze ve skutečnosti obvykle není důvod pochybovat; řekli bychom, že je „naivně“ předpokládána. A naopak, referent nově uváděný do diskurzu (neurčenou jmennou frází) takovou „existenční“ presupozici nemá, takže jej lze v případě potřeby tvrdit.

4.1.2. O prototypické povaze korelace existenční propozice s neurčeností postverbální jmenné fráze se můžeme přesvědčit, pokusíme-li se představit si, že se ve větě (41) tvrdí nikoli přítomnost libovolného, nýbrž konkrétního (nedávno

36

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

existence sešitu (zmíněného v rozhovoru) (tj. jeho přítomnost v zásuvce). Taková interpretace věty je možná, ale méně pravděpodobná, srov.:

(43) Je v zásuvce sešit s účty? (a)?Ano, v zásuvce je ten sešit. (b) Ano, ten sešit je v zásuvce.

Tento příklad mimo jiné ukazuje, že při potvrzování existence referentu určité jmenné fráze je obvyklejší umístit ji na začátek věty. To je pochopitelné, neboť réma věty (b) tvoří pouze sloveso vyjadřující toto potvrzení je.

4.1.3. Jestliže se ve větě (41) přece jen mluví o konkrétním, dříve zmíněném sešitu, pak bude v ní vyjádřené místo nejspíše zdůrazněno kontrastním přízvukem, srov.:

V ZÁSUVCE je sešit (ale ne na stole).

Lze snadno pozorovat, že tato věta je z hlediska aktuálního členění výpovědi příznakovou variantou (42), lokativní věty: svědčí o tom nejen kontrastní přízvuk rematu (V ZÁSUVCE), ale také jeho neobvyklé umístění na začátku věty. Věta (44) tedy nemá s existenčním tvrzením nic společného.

4.1.4. Jestliže ontologické podmínky predikace existence správně spojujeme s neurčitostí postverbální jmenné fráze, pak je přinejmenším na první pohled obtížné vysvětlit zcela běžné užívání vlastních jmen, která jsou považována za inherentně určitá, v existenčních větách, srov.:

(45) V pokoji je Jonas.

Inherentní určitost takto užitého jména však pouze znamená, že jeho nositele účastníci rozhovoru znají. Taková určitost je sémantické povahy (jejím základem je ICM VLASTNÍCH JMEN) a v žádném případě neodkazuje ke koreferenční jmenné frázi v aktuálním diskurzním prostoru; jinými slovy, neimplikuje antecedent. Protože tato implikace je nezbytnou podmínkou tematičnosti jmenné fráze, vlastní jméno, které ji postrádá, může v existenční větě volně zaujímat rematickou pozici.

4.1.5. Specifičnost užívání vlastních jmen v existenčních větách ještě více zdůrazňuje další aspekt ikoničnosti těchto vět. V naivním obrazu světa se otázka existence člověka či živého tvora obecně ztotožňuje s otázkou jeho života: mrtvý člověk neexistuje! U daného typu

37

ROLANDAS MIKULSKAS

Věty, které tvrdí existenci osoby, nositele jména, jen zřídka míní její život: existence zde má být chápána jako přítomnost dané osoby na určitém místě. Život dané osoby, tj. existence vůbec, se v takových větách obvykle nezpochybňuje, nýbrž se jednoduše předpokládá nebo přijímá jako danost. Když mluvíme o osobách, mohli bychom tedy rozlišovat jejich existenci (přítomnost) na určitém místě a jejich existenci (život) vůbec. Při tvrzení existence věcí se v takových větách zpravidla rovněž lokalizuje. Zdá se však, že v tomto případě se přítomnost věcí na určitém místě ztotožňuje s jejich existencí ve světě vůbec.

4.1.6. Z těchto pozorování můžeme vyvodit jeden důležitý závěr: v existenčních větách se slovesem būti se jen zřídka mluví o existenci věci nebo osoby vůbec; tvrzení o jejich existenci je pro mluvčího, resp. posluchače důležité pouze potud, pokud jsou mu tyto objekty dostupné nebo přístupné jeho kontrole. Jinými slovy, ‚existenční‘ význam predikátu (būti) v takových větách prototypicky implikuje beneficienta. Je-li tomu tak, je zcela pochopitelný vznik a užívání posesivní konstrukce typu mihi est vedle existenčních vět se slovesem būti. Snadno lze vysvětlit i užívání lokativů v těchto větách: uvedení místa, kde se objekt nachází, současně označuje i míru jeho dostupnosti.

4.1.7. Mohli bychom oprávněně předpokládat, že prototypicky lokalizovatelné existenci nějaké věci v diskutovaném typu vět ikonic­ky odpovídá neurčitost podstatného jména, které ji pojmenovává, anebo spíše její netematickost vyjadřovaná tímto způsobem, jež signalizuje, že toto podstatné jméno nemá v aktuálním diskurzním prostoru antecedent. Jinými slovy, věc, jejíž existence je v takové větě tvrzena, se do diskurzu zpravidla uvádí poprvé. Ikonicita mezi existencí věci lokalizované v realitě a „nelokalizovaným“ podstatným jménem v aktuálním diskurzním prostoru (jeho referent není v tomto prostoru jednoznačně identifikovatelný) je obrácená. Je snadné pochopit, že její základ tvoří ztotožnění dostupnosti věci účastníkům rozhovoru v realitě s „dostupností“ (tj. rozpoznatelností) referentu příslušného podstatného jména v aktuálním diskurzním prostoru. S ohledem na to lze aktuální členění diskutovaného typu existenčních vět a jemu odpovídající slovosled v nich považovat za funkčně motivované. Za neoznačenou lze proto právem považovat nejen lokativní větu (42), ale i existenční větu (41) s obráceným slovosledem.

38

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

4.2. Obrácené aktuální členění je na první pohled nejvýraznějším rozlišovacím rysem existenčních a lokativních vět daného typu. Je-li tento rys zásadní pro jejich typologickou klasifikaci, pak by různé varianty označeného aktuálního členění těchto vět neměly natolik měnit jejich význam, aby se měnil i typ věty, tj. aby se existenční věta stávala lokativní nebo naopak. Příklady, jako je výše uvedený (44), by neměly mást. Ačkoli je slovosled v této větě stejný jako ve větě existenční (41), nebylo by správné ji s ní srovnávat, neboť je ve skutečnosti označenou variantou lokativní věty (42). Zdá se, že aktuální členění a jemu odpovídající slovosled určují typologickou příslušnost těchto vět jen do té míry, do jaké pomáhají vyjádřit nebo rozpoznat neurčitost podstatného jména v pozici subjektu v jednom případě a jeho určitost v případě druhém¹⁹. Například tematická pozice podstatného jména v pozici subjektu na začátku lokativní věty (42) zároveň naznačuje i pro vyjádření lokace nezbytnou určitost tohoto podstatného jména: lokalizovat lze pouze identifikovaný referent. Chceme-li takovou větu interpretovat jako existenční, musíme nejprve „odstranit“ určitost podstatného jména v pozici subjektu. To je obvykle možné jen tehdy, dodáme-li mu kontrastním přízvukem rématický status, srov.:

(46) SEŠIT je v zásuvce (a ne tužka).

Tato věta je však označenou variantou existenční věty (41).

4.3. Jestliže je určující deskripce podstatného jména v pozici subjektu vyjádřena explicitně, je nezávislost typologického zařazení těchto vět na jejich označeném aktuálním členění ještě zřejmější. Alespoň tomu tak je, když podstat-

¹⁹ Srov.:

(i) Antanas se vrátil domů pozdě večer. CHLAPEC byl úplně vyčerpaný.

(ii) Sigitas se vrátil až v noci. PŘEDÁKA odvezli domů kolegové.

Je snadné si všimnout, že od antecedentního tématu odděluje opěrnou jmennou frázi na začátku věty ve fonologické posloupnosti nejkratší možná vzdálenost. Mohli bychom oprávněně předpokládat, že se tak nejúspornějším způsobem zajišťuje určitá interpretace nezbytná pro její koreferenci. Ačkoli je určitost zásadním rysem opěrné jmenné fráze, tradičně nazývané jednoduše téma, neměli bychom tento útvar aktuálního členění ztotožňovat s určitou jmennou frází – tyto pojmy jsou definovány na různých základech. Je pochopitelné, že aktuální členění věty, které koreluje s předslovesnou určitostí a poslovesnou neurčitostí jmenné fráze, je neoznačené. Ve skutečnosti lze za sémantickou strukturu vět klasifikovaných z typologického hlediska považovat pouze takové aktuální členění.

39

ROLANDAS MIKULSKAS

neurčitost jmenné fráze se v existenčních větách označuje genitivem neurčitého množství, srov.:

(47) V zásuvce jsou sešity.

Tato věta by mohla být odpovědí na otázku Co je v zásuvce? Existenční povaha podstatného jména ve funkci podmětu takové věty zůstává snadno rozpoznatelná i poté, co je přesunuto do tématu, srov.:

(48) Jsou ještě (někde) nějaké sešity? Sešity (tam) jsou (v zásuvce).

Rámec této věty nadále tvoří existenční predikát je. Věta se stejným slovosledem může mít jako rámec i jiný druh příznakového aktuálního členění, jestliže je kontrastním přízvukem vyčleněno pouze místo (V ZÁSUVCE). Je zřejmé, že presupozice takové věty je poněkud jiná, srov.:

(49) Kde (ještě) jsou nějaké sešity? (Ty (= sešity) jsou) V ZÁSUVCE.

Je zajímavé, že při takovém členění se existenční predikát věty ocitá v tematické části, a má tedy status presupozice. Upozorňuje na to i Holvoetas (2005: 142), když rozebírá analogickou větu V krabičce jsou bonbony (= 8). Ačkoli aktuální členění vět jako (49) a (= 8) připomíná aktuální členění odpovídajících lokativních vět, mohli bychom je v souladu s Holvoetem považovat za existenční věty. A zde je důvod: v těchto větách je existence referentu jmenné fráze předpokládaná presupozičně jiného druhu než v lokativních větách. U posledně uvedených není pochyb o skutečnosti lokalizovaného referentu (tj. o jeho existenci ve skutečnosti). V prvně uvedených větách se pouze předpokládá, že referent podstatného jména ve funkci podmětu existuje ve skutečnosti. Mohli bychom dokonce říci, že existence tohoto referentu je presuponována pouze v mentálním prostoru předpokladů, neboli domněnek. Na presupozici takové hypotetické existence nejzřetelněji poukazuje genitiv neurčitého množství. Věty jako (49) a (= 8) nepochybně slouží k potvrzení této domnělé existence referentu jmenné fráze. Je však třeba poznamenat, že toto potvrzení existence je v uvedených větách vyjádřeno specifickým způsobem. Lze předpokládat, že na otázku položenou v příkladu (49) nejčastěji dostaneme odpověď – v zásuvce. Samotné lokativní určení však domnělou existenci věci potvrdit nemůže, pouze ve spojení se slovesem být (připomeňme, že jestliže nějaká věc NĚKDE JE, pak PROSTĚ EXISTUJE). Z toho plyne, že ačkoli predikát je ve větě (49) patří

40

Del sintaksinio dviprasmiškumo

k tématu, spolu s lokativním určením v rématu v zásuvce tvoří jeden predikát. Tento predikát bychom mohli obecně vyjádřit jako být kde. Ačkoli takový predikát formálně připomíná typický predikát lokativních vět (podrobněji viz Holvoet, Čižik-Prokaševa 2005: 74–78), vzhledem ke své dodatečné funkci, která se projevuje na diskurzní rovině – potvrdit domnělou existenci referentu –, je třeba jej považovat za existenční. Tímto tvrzením bychom fakticky mohli souhlasit s možnou alternativní interpretací věty (= 8), kterou uvádí Holvoetas (2005: 142, poznámka 2) a podle níž její predikát synkreticky vyjadřuje jak existenci, tak lokaci. Jinými slovy, sloveso být je v této větě zároveň existenční i lokativní. Typ vět jako (49) a (=8) bychom pak mohli charakterizovat jako přechodný mezi existenčními a lokativními větami. Museli bychom však také uznat, že příznakové aktuální členění může přinejmenším značně „nahlodat“ základy typologického zařazení věty. Každopádně, jestliže takové věty na základě spíše funkčních než formálních hledisek přesto zařadíme mezi existenční, sotva budeme moci, aniž bychom se zpronevěřili jazykovým faktům, označit v nich povinná lokativní určení za periferní (nebo fakultativní) větné členy (srov. Holvoet 2005: 146).

4.4. Ať se tedy sémantické členění mění jakkoli, existenční věty zůstávají existenčními a lokativní lokativními. Samotné příznakové aktuální členění nedokáže změnit jejich typologické zařazení. Dále uvidíme, zda lze toto tvrzení uplatnit obecněji.

5. Konečně můžeme přejít k analýze vět jako (1) a (2). Pro jednoduchost probereme pouze první z nich a uvedeme ji jako (50):

(50) Onutčiny zelené oči.

Při pojednání o strukturální výjimečnosti vět jako (50) Holvoetas poznamenává, že adjektivní modifikátor v nich nelze vypustit, „protože slovní řady Onutiny oči, Petrova povaha bychom nejspíš za žádných okolností nemohli považovat za věty“. Podle autora článku „<...> je zde přídavné jméno nezbytné, protože vyjadřuje hlavní predikát věty“ (Holvoet 2005: 153). Toto tvrzení je skutečně správné pouze tehdy, chápeme-li přídavné jméno v dané větě jako predikativum. Taková interpretace znamená, že podstatné jméno ve funkci podmětu oči tvoří s posesivním genitivem Onutčiny nesouvislý syntaktický celek, srov.:

41

ROLANDAS MIKULSKAS

[Onutės oči] jsou zelené.

Ačkoli jsou tato dvě podstatná jména ve fonologické sekvenci od sebe vzdálena, považovat je za komponenty jedné fráze umožňuje posesivní vztah (těla a jeho části), který je oba spojuje. Zvolíme-li takovou interpretaci věty (50), je třeba ji považovat za příznakovou variantu sponové věty Onutės oči jsou zelené, jejíž přídavné jméno by se mělo vyslovovat s kontrastním přízvukem, srov.:

(51) Onutės (jsou) zelené oči (a ne modré).

Zvolíme-li pro interpretaci tuto strukturu konstituentů, posesivní konstrukce Onutės oči je stejně jako v nepříznakovém případě podmětem věty, zatímco (jsou) zelené tvoří predikát. Je také třeba poznamenat, že réma věty pak tvoří pouze přídavné jméno zelené, zatímco podstatné jméno oči navzdory svému postverbálnímu (tj. typicky rematickému) postavení náleží k tématu věty. „Vytvoření“ takové nespojité tematické skupiny usnadňuje zejména vztah takzvaného nezcizitelného vlastnictví, který spojuje její komponenty.

5.1. Příznakovost věty (50), interpretujeme-li ji jako sponovou konstrukci, vede k tomu, že za přijatelnější je třeba považovat jinou strukturu jejích konstituentů, totiž Onutės [zelené oči]. Je totiž třeba přisvědčit Holvoetovu postřehu, že slovosled této věty „vypadá zcela neutrálně a nepříznakově: nesouvisí s příznakovou intonací ani s kontrastním přízvukem“ (ibid., 154). Je třeba souhlasit i s dalšími argumenty, které autor článku uvádí na podporu tohoto členění věty: zaprvé, slova uzavřená do hranatých závorek stojí vedle sebe; zadruhé, není-li sloveso būti vynecháno, zřetelně tato slova odděluje od podstatného jména na začátku věty, srov.:

(52) Onutės měla zelené oči.

Neměli bychom se však domnívat, že zvolíme-li pro interpretaci věty (50) tuto strukturu konstituentů, posesivní vztah mezi denotáty slov Onutės a oči zaniká: vztah spojující tělo a jeho část se vždy předpokládá, jen je tentokrát zastíněn jiným konceptuálním spojením.

5.2. Rozložení gramatických funkcí věty s takovou strukturou konstituentů (zelené oči – podmět, Onutės – povinný modifikátor) se nijak neliší od syntaktické distribuce posesivních existenčních vět, jejichž typ je v jazyce dobře doložen, srov.:

(53) Tento šátek je Onutės. (= 37)

42

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

Protože je slovosled tohoto větného modelu ve srovnání s právě zkoumaným modelem obrácený, lze uvažovat o možnosti interpretovat větu (50) jako příznakový variantu příslušné existenční věty. Pak bychom však museli nesouhlasit s Holvoetovým tvrzením, že věta Žalios akys yra Onutės (= 38) je v jazyce nemožná. Taková věta by ve zvláštních okolnostech, například při skládání puzzle nebo při úvahách o tom, po kterém z příbuzných dítě zdědilo oči, mohla znít zcela běžně. Připouští to i autor článku, byť se od takové interpretace distancuje (ibid., 155, poznámka 10). Uvedené okolnosti jasně ukazují, že marginalitu interpretačního čtení zkoumané věty jako věty vyjadřující příslušnost způsobují kognitivní faktory. U prototypických posesivních vět vyjadřujících příslušnost se posesum chápe jako předmět fyzicky oddělitelný od posesora. V případě nezcizitelného vlastnictví (prototypicky vztahu mezi tělem a jeho částmi) by tvrzení vztahu závislosti působilo nadbytečně a nelogicky. Proto můžeme větu (50) považovat za příznakový variant příslušné posesivní věty vyjadřující příslušnost pouze tehdy, chápeme-li oči jako relativně samostatný předmět. Vzhledem k omezeným možnostem takového chápání je málo pravděpodobná i interpretace zkoumané věty jako predikace vyjadřující vztah příslušnosti, srov.:

(53) Tento šátek je Onuty.

(54) Onuty je tento šátek (a ne Maryty).

ir

(55) ?Zelené oči jsou Onuty.

(56) ?Onuty jsou zelené oči (a ne Maryty).

5.3. Protože vlastní jméno Onutės ve větě (50) není označeno žádnou zvláštní intonací ani kontrastním přízvukem, mohlo by být stále považováno za vytčené téma již zmíněné sponové věty²⁰. Připomeňme, že vytčením tématu do první pozice ve větě se ukazuje, o které větné složce vznikají pochybnosti v presupozici věty (Holvoet 2003: 94–95). Takovou pochybnost bychom mohli formulovat jako příslušnou otázku, srov.:

²⁰ Nejjednodušší variantou vytčení tématu ze sponové konstrukce Onutės akys (yra) žalios by bylo Onutės tai akys yra žalios. Segmentální ukazatel tai je zde nezbytný, protože bez něj bychom vytčení tématu (Onutės) nerozpoznali, vždyť i v nepříznakové větě toto vlastní jméno zaujímá první pozici. Protože vytčení tématu v takové větě prakticky znamená vytčení posesora z posesivní konstrukce, téhož účinku lze dosáhnout i přesunutím posesu na konec věty.

43

ROLANDAS MIKULSKAS

(57) Pamatuješ si, jak Onutė vypadá? Má (= Onutės) (to) zelené oči, zrzavé vlasy, pěkné ruce atd.

Zdá se, že takové vytčení tématu nenarušuje syntaktickou strukturu sponové věty proto, že její posesivní konstrukce Onutės akys zůstává snadno rozpoznatelná navzdory fonologické vzdálenosti mezi jejími složkami, a to díky již zmíněnému vztahu nezcizitelného vlastnictví, který spojuje jejich denotáty. Z tohoto důvodu lze nesouvislé spojení Onutės <...> akys snadno interpretovat jako větný podmět. Zdá se však, že z důvodů aktuálního členění může být posesorem vytčen i z jiných typů posesivních konstrukcí, srov.:

(58) A jakou půdu měli rodiče? Rodiče (to) měli úrodnou půdu.

5.4. Je-li správný náš dřívější závěr, že příznakové aktuální členění nemůže změnit sémantický typ věty, pak i věty s vytčeným tématem, jako jsou (57) a (58), bychom měli nadále považovat za sponové konstrukce. Abychom větu (50) mohli chápat jinak, museli bychom předložit závažné sémantické argumenty svědčící o jejím strukturálním odtržení od věty, z níž vznikla. Z diachronního hlediska by to znamenalo, že existuje důvod hovořit o reanalýze věty (50). Ta by především znamenala, že za podmět této věty už nemůžeme považovat nesouvislé spojení Onutės <...> akys. Ze sémantického hlediska by to znamenalo, že posesivní vztah spojující složky tohoto spojení je novou predikací odsunut do pozadí. Tuto novou predikaci bychom mohli vymezit na základě Holvoetova správného postřehu, že účelem takových vět je „popsat osobu podle určitého charakteristického atributu“ (Holvoet 2005: 155). Tento postřeh tím, že konstatuje běžnost vět s takovým účelem v jazyce, zároveň umožňuje hovořit o jejich relativní funkční autonomii a klasifikovat je jako samostatný sémantický typ. Nyní bychom se měli podívat, nakolik tyto funkční motivy podporuje i možné nové syntaktické členění těchto vět. Je zřejmé, že při klasifikaci věty (50) jako samostatného typu ztrácí její vlastní jméno Onutės status vytčeného tématu, ačkoli už nadále nezůstává tématem věty. Hlavní predikace věty je vyjádřena spojením tvořícím větný rámec (jsou zelené oči (jestliže by větný rámec tvořila pouze vlastnost očí (zelené), jak tvrdí Holvoet (ibid. 158), museli bychom větu (50) považovat za sponovou konstrukci s vytčeným tématem). Jinými slovy, tématu věty se přisuzuje charakterizující je

44

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

atributem jsou ‚zelené oči‘. Při hledání přesnějšího popisu predikace vyjadřované větami tohoto typu bychom ji mohli nazvat PŘISUZOVÁNÍM CHARAKTERISTICKÉHO ATRIBUTU OSOBĚ. Slovesná složka takové predikace būti by pak měla význam ‚atribuce‘ neboli ‚přisuzování‘. Toto pojmenování významu slovesa būti odvozeného z konstrukce se nijak neliší od pojmenování jeho významů ‚existence‘ či ‚lokace‘ v příslušných konstrukcích. Samotnou konstrukci daného typu vět bychom mohli formálně znázornit takto:

[N_GEN[V_BŪTI[ADJ N]_NOM]]

Adekvátní syntaktická interpretace predikace vyjadřované zkoumanou větou (50) by tedy byla následující: téma Onutės je větným subjektem, zatímco (yra) žalios akys je složeným větným predikátem, který se skládá ze slovesa s významem přisuzování būti a skupiny takzvaného predikativního nominativu žalios akys, tvořené hlavním členem – podstatným jménem – a jeho adjektivním modifikátorem. Je třeba zdůraznit, že pokud při syntaktické interpretaci vět tohoto typu důsledně vycházíme z jejich funkčního účelu doloženého v užívání, musíme genitiv podstatného jména nevyhnutelně považovat za jejich subjekt, a to navzdory tomu, že nesplňuje formální kritérium (není v nominativu). Abychom tuto formální neadekvátnost zmírnili, mohli bychom se pokusit interpretovat genitiv jako partitiv, srov.:

(59) Višní se urodilo i letos. (60) Návštěvníků výstavy bylo hojně i ve sváteční dny.

Je však třeba uznat, že partitivní význam genitivu nemasových podstatných jmen v pozici subjektu je obtížně pochopitelný; vyžaduje příslušné doplnění, srov.:

(61) Větší část trupu lodi se ponořila pod vodu. (62) Výjimečným rysem Onutė jsou její zelené oči.

Je zajímavé si povšimnout, že když zkoumanou větu (50) postavíme vedle věty (62), mohli bychom ji přiřadit k typu ekvativních vět, tj. vět, v nichž se tvrdí totožnost referentů dvou jmenných frází. Pak bychom však museli slovesu věty būti přisoudit význam ‚totožnosti‘ a podle Holvoeta a Čižik-Prokaševové (2005: 79) bychom jmennou frázi žalios akys museli považovat za argument predikátu totožnosti, neboť-

45

Rolandas Mikulskas

²¹. Mimochodem, připomeňme, že tito autoři navrhují přisoudit význam ‚totožnosti‘ i slovesu spony (ibid., 80).

5.4.1. Tyto formální analytické obtíže nás vedou k tomu, abychom kódování syntaktických funkcí zkoumané věty považovali za neadekvátní významu, který vyjadřuje. Z tohoto hlediska by adekvátní syntaktická struktura takové věty byla:

(63) Onutė je zelenooká (dívka).

Je snadné si povšimnout, že účelem vět tohoto typu je zařadit referent podstatného jména v pozici subjektu do určité širší třídy referentů, a proto se v literatuře označují také jako askriptivní věty. Holvoetas a Čizik-Prokaševa navrhují interpretovat jejich syntaxi podobně jako u ekvativních vět (ibid., 80). Slovu (63) věty būti bychom tedy měli přisoudit význam ‚totožnosti‘ a postverbální skupinu žalių akių (mergina) považovat za valenční doplnění tohoto predikátu totožnosti, přestože ve skutečnosti vyjadřuje hlavní predikaci věty (predikativnost této skupiny je obzvlášť zřejmá, když její hlavní člen (mergina či jiný) zůstává pouze implicitní.

5.4.2. Pokud setrváváme na názoru, že účelem vět typu (50) je charakterizovat osobu podle atributu, který je pro ni charakteristický, pak věta (63) přibližně vyjadřuje význam věty (50). Protože subjekt věty (63) Onutė nelze formálně nic vytknout (je prototypicky označen nominativem), mohli bychom oprávněně usuzovat, že vznik vět tohoto typu je motivován neadekvátností kódování gramatických funkcí ve větách zkoumaného typu: ve větě (50) je podstatné jméno subjektu, které má prototypicky status tématu, označeno neprototypickým pádem pro subjekt – genitivem; ve větě (63) je situace „vyrovnána“ – podstatné jméno subjektu zde získalo svůj příznačný nominativní pád.

5.5. Samostatně bychom měli zvážit možnost považovat neurčitou jmennou frázi žalios akys v rematické pozici věty (50) za její subjekt. Pokud je tato fráze interpretována jako určitá, má status tématu a je jednoznačně chápána jako větný subjekt. V takovém případě ovšem máme co do činění s příznakovou variantou věty s posesivním vztahem – možnost takové interpretace jsme již probírali za určitých okolností. Dříve probírané existenční věty (Stalčiuje yra sąsiuvinis) a typologicky jim

²¹ O možnosti interpretovat takovou jmennou frázi jako predikativní nominativ (predikát) viz Langacker (1991: 67–68).

46

Del sintaksinio dviprasmiškumo

Blízké posesivní věty (Vaikui yra sloga) ukazují, že i v postverbální pozici se jmenná fráze, která si zachovala rematický status (a je tedy prototypicky neurčitá), stává podmětem věty. Jaké jsou možnosti chápat zkoumanou větu (50) jako existenční nebo posesivní? Stačí k takovému chápání pouze podobnost aktuálního členění?

5.5.1. Abychom větu (50) chápali jako existenční propozici, referent deskripce žalios akys by měl být chápán „substanciálně“. Jinými slovy, atributům popisujícím osobu – „zelené oči“, „kaštanové vlasy“, „půvabné ruce“ apod. – by měl být přiznán alespoň relativně samostatný existenční status, který lze potvrdit nebo popřít. Referent deskripce žalios akys má v této větě takový status:

(64) Mezi lidmi nejsou zelené oči žádnou vzácností.

Ve větách popírajících existenci takového atributu získává jmenná fráze, která jej označuje, pravidelně genitivní pád, srov.:

(65) Mezi obyvateli Ghany se zelené oči nevyskytují (nejsou).

Příklady (64) a (65) jasně ukazují, že tvrzení o existenci nějakého objektu si lze jen stěží představit bez jeho lokalizace. Připsat lokativní význam genitivu Onutės ve větě (50) by bylo obtížné. Možná právě proto je existenční interpretace této věty sotva možná. Ještě zřetelněji to ukazuje skutečnost, na kterou upozorňuje také Holvoetas (2005: 156): v odpovídající větě se záporným predikátem nezískává jmenná fráze žalios akys genitivní pád, srov.:

(66) Onutė neměla zelené oči.

(67) *Onutė neměla zelených očí.

5.5.2. Po odmítnutí existenční interpretace věty (50) a odhlédnutí od významu vlastnictví zbývá ještě jedna možnost, jak bez změny struktury konstituentů považovat postverbální jmennou frázi žalios akys za podmět – interpretovat tuto větu jako posesivní konstrukci vyjadřující vlastnictví. Odpovídající jmenné spojení, v němž se posesivní vztah vyjadřuje mezi osobou a atributem, který je pro ni charakteristický (nikoli částí těla!), si lze snadno představit, srov.:

(68) Andrių okouzlily ZELENÉ OČI ONUTĖ.

47

ROLANDAS MIKULSKAS

Věta (50), interpretovaná jako posesivní konstrukce vyjadřující vlastnictví, by pak připomínala podobnou konstrukci s dativem, která se v litevštině dochovala pouze jako relikt (Holvoet 2005: 150), srov.:

(69) Dítě má rýmu. (= 23)

(70) ?Onutė má zelené oči.

Konstrukce typu mihi est se v litevštině stále užívá k vyjádření vztahu vlastnictví v případech, kdy lze posesora chápat také jako prožitkového účastníka určitého stavu – experiencera. V zásadě je možná i věta (70), zní však archaicky, ačkoli podobná konstrukce – Bijūnėliui žali lapai (Šukys 1998: 162) – je doložena v nářečích. Holvoet (ibid., 159), který tuto větu cituje ve svém článku, předpokládá, že dativ je v této konstrukci starší než genitiv. Je-li však správné výše uvedené tvrzení, že posesivní konstrukci typu mihi est dal vzniknout existenční větný typ, pak by přinejmenším z hlediska původu nebylo správné srovnávat ji s konstrukcí, v níž je posesorem vyjádřen genitiv substantiva²². Původ posledně uvedené konstrukce totiž souvisí s vyčleněním tématu a podle Holvoeta (ibid., 159) také s vyčleněním posesora z příslušné jmenné fráze (na úroveň větných argumentů). Vzhledem k tomuto původu nelze na danou konstrukci vztáhnout ani test genitivu záporového, který se spojuje s existenční predikací.

5.5.3. K interpretaci predikace vyjádřené větou (50) jako vztahu vlastnictví mezi osobou a jejím charakteristickým atributem napomáhají určité specifické

²²V zásadě by v takových větách daného typu, reinterpretovaných „posesivně“, mohl být genitiv substantiva nahrazen dativem, zejména v případech, kdy je takto genitivem označený subjekt posesivního vztahu (posesor) chápán zároveň jako beneficient tohoto vztahu. Mohli bychom dokonce tvrdit, že tyto věty, které nabyly posesivního významu, odrážejí přechodnou fázi takzvaného vyčlenění posesora na úroveň větných argumentů. Snadno si lze všimnout, že po nahrazení genitivu posesora beneficientním dativem by se takové věty fakticky shodovaly s posesivní konstrukcí typu mihi est. Lze předpokládat, že dnes je taková náhrada těžko představitelná (nebo spíše řečeno – blokovaná) pouze proto, že posesivní konstrukce vyjadřující vlastnictví s dativem byla v současné litevštině téměř vytlačena novější konstrukcí typu habeo. Je však pravděpodobné, že v minulosti se část vět daného typu, reinterpretovaných „posesivně“, po nahrazení genitivu dativem z důvodů sémantických shodovala s posesivními větami typu mihi est, které vznikly z vět existenčních. K potvrzení této hypotézy by byl zapotřebí další diachronní výzkum.

48

Dėl sintaksinio dviprasmiškumo

kontexty, v nichž se tyto osobní atributy stávají „žádanými“ a jejich vlastnění může být pro danou osobu tak či onak výhodné, srov.:

(71) Onutė má pěkné nohy a štíhlý pas – mohla by se zúčastnit soutěže krásy.

V podobných okolnostech bychom větu (71) mohli bez obav nahradit posesivní konstrukcí s predikátem vlastnictví, srov.:

(72) Onutė má pěkné nohy a štíhlý pas – mohla by se zúčastnit soutěže krásy.

5.6. Shrneme-li to vše, můžeme tvrdit, že základem různých možných interpretací věty (50) jsou modely dvou větných typů: sponová konstrukce a posesivní konstrukce vyjadřující příslušnost (typologicky blízká lokativním větám). V obou případech je z hlediska aktuálního členění zkoumaná věta považována za příznakovou. Větu (50) lze chápat jako příznakovou variantu věty posesivní příslušnosti s obráceným slovosledem Zelené oči jsou Onutė pouze za zvláštních okolností, které umožňují považovat objekt příslušnosti (oči) za relativně samostatný. Je-li základem interpretace věty (50) sponová konstrukce Onutės oči jsou zelené, může být věta (50) vůči ní příznaková dvojím způsobem. Protože autor diskutovaného článku zdůrazňoval neutralitu věty (50), pokud jde o intonaci a kontrastní přízvuk, je nejvhodnější považovat ji za sponovou konstrukci s vytčeným tématem. Skutečnost, že slovosled vět, jako je (50), se rovněž jeví jako neutrální, nás však nutí nepřikládat příliš velký význam jejich původní struktuře a hledat pro tento slovosled jiné zdůvodnění než vytčení tématu.

5.6.1. Považujeme-li slovosled věty (50) za nepříznakový, může jej zdůvodnit pouze taková struktura jejích konstituentů, v níž se počáteční genitiv substantiva (Onutės) již nepovažuje za součást posesivní jmenné fráze. Analýza možných interpretací ukázala, že pravděpodobnost takového členění věty souvisí s možností konceptualizovat ji jednak jako ekvativní nebo askriptivní konstrukci, jednak jako posesivní konstrukci vyjadřující vlastnictví. Alternativní způsoby konceptualizace zkoumané věty předpokládají také alternativní rozložení gramatických funkcí v ní.

49

ROLANDAS MIKULSKAS

5.6.2. Pokud se správně zdůrazňuje, že hlavním účelem vět jako (50) je charakterizovat osobu podle atributu, který je pro ni typický, pak by jejich ekvativní nebo askriptivní interpretaci bylo třeba považovat za přijatelnější. Funkční obrysy takové interpretace doložené v jazyce skutečně umožňují hovořit o samostatném sémantickém typu vět. Za příznivého kontextu však nelze vyloučit ani možnost posesivní interpretace takových vět. Je však těžké přehlédnout i formální neadekvátnost zkoumané věty vzhledem k oběma zmíněným interpretacím. V prvním případě je třeba považovat genitiv substantiva (Onutės) za podmět věty, ve druhém případě za argument predikátu vlastnění. Kódovat genitivem jak podmět, tak posesora v posesivní konstrukci není pro litevskou aktivní větu typické.

5.6.3. Téměř všechny zmíněné možnosti interpretace věty (50) probírá ve svém článku i Holvoetas, avšak při hledání její jediné správné interpretace dochází k metodologicky nesprávnému závěru, že syntaktická struktura vět tohoto typu je dvojznačná. Zdá se, že správnější by bylo předpokládat, že volba jednoho či druhého směru konceptualizace těchto vět vede k jednoznačnosti i jejich syntaktické struktury. Navíc, pokud vůbec existuje důvod hovořit o samostatném typu probíraných vět, bylo by možné nazvat je hybridními nikoli proto, že „celou konstrukci lze popsat jako přechodnou mezi konstrukcemi vlastnění a příslušnosti“ (ibid., 158), nýbrž proto, že zděděná forma těchto vět neodpovídá novým tendencím v jejich konceptualizaci.

LITERATŪRA

BOGUSŁAWSKI, A. 1977: Problems of the Thematic-Rhematic Structure of Sentences. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

DOWNING, P., NOONAN, M., eds., 1995: Word Order in Discourse. Amsterdam: John Benjamins.

GIVÓN, T. 1984: Syntax: A Functional-Typological Introduction. Vol. 1. Amsterdam: John Benjamins.

GOLDBERG, A. E., ed., 1996: Conceptual Structure, Discourse and Language. Stanford, CA: Center for the Study of Language and Information.

50

Del sintaksinio dviprasmiškumo

Forrest, L.B. 1996: Discourse Goals and Attentional Process in Sentence Production: The Dynamic Construal of Events. In: Goldberg, ed., 1996, 149–161.

Holvoet, A. 2003: Aktualiosios skaidós problemos. In: Holvoet & Judžentis, red., 2003, 79–98.

Holvoet, A. 2005: Intranzityvinių sakinių tipai: egzistenciniai, lokatyviniai ir posesyviniai sakiniai. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2005, 139–160.

Holvoet, A., Čižik-Prokaševa, V. 2005: Papildiniai ir aplinkybės. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2005, 65–92.

Holvoet, A., Judžentis, A., red., 2003: Sintaksinių ryšių tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 1.)

Holvoet, A., Mikulskas, R., red., 2005: Gramatinių funkcijų tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 3.)

Holvoet, A., Mikulskas, R., red., 2006: Daiktavardinio junginio tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 4.)

Holvoet, A., Tamulioniene, A. 2006: Apibrėžtumo kategorija. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2006, 11–32.

Hudson, R. A. 1984: Word Grammar. Oxford: Basil Blackwell.

Jackendoff, R. 1977: X-Bar Syntax: A Study of Phrase Structure. Cambridge, MA / London: MIT Press.

Lakoff, G. 1969: On Derivational Constraints. Papers from the Fifth Regional Meeting of the Chicago Linguistic Society. Chicago: Chicago Linguistic Society, 117–139.

Lakoff, G. 1970: Repartee, or a reply to “Negation, conjunction and quantifiers”. Foundations of Language 6, 389–422.

Lakoff, G. 1987: Women, Fire, and Dangerous Things: What Categories Reveal about the Mind. Chicago / London: University of Chicago Press.

Langacker, R. W. 1991: Foundations of Cognitive Grammar. Vol. 2, Descriptive Application. Stanford, CA: Stanford University Press.

51

Rolandas Mikulskas

Langacker, R. W. 2000: Grammar and Conceptualization. Berlin / New York: Mouton de Gruyter.

Langacker, R. W. 2001: Topic, Subject, and Possessor. In: Simonsen & Endresen, eds., 2001, 11–48.

Langacker, R. W. 2002: Concept, Image, and Symbol: The Cognitive Basis of Grammar. Berlin / New York: Mouton de Gruyter.

Li, Ch. N., ed., 1976: Subject and Topic. New York: Academic Press.

Li, Ch. N., Thomson, S. A. 1976: Subject and Topic: A New Typology of Language. In: Li, ed., 1976, 457–489.

Lyons, Chr. 1999: Definiteness. Cambridge: Cambridge University Press.

Keenan, E. L., Comrie, B. 1977: Noun phrase accessibility and Universal Grammar. Linguistic Inquiry 8 (1), 63–99.

Mikuls kas, R. 2006: Apibrėžiamųjų būdvardžių aprašo perspektyva. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2006, 33–65.

Nuyts, J., Pederson, E., eds., 1997: Language and Conceptualization. Cambridge; Cambridge University Press.

Simonsen, H. G., Endresen, R. Th., eds., 2001: A Cognitive Approach to the Verb: Morphological and Constructional Perspectives. Berlin / New York: Mouton de Gruyter.

Šukys, J. 1998: Lietuvių kalbos linksniai ir prielinksniai: vartosena ir norma. Kaunas: Šviesa.

Taylor, J. R. 2002: Cognitive Grammar. Oxford: Oxford University Press.

Tomlin, R. S. 1995: Focal Attention, Voice, and Word Order. In: Downing & Noonan, eds., 1995, 517–554.

Tomlin, R. S. 1997: Mapping Conceptual Representations into Linguistic Representations: The Role of Attention in Grammar. In: Nuyts & Pederson, eds., 1997, 162–189.

52

Del sintaksinio dviprasmiškumo

VAN HOEK, K. 1995: Conceptual Reference Points: A Cognitive Grammar Account of Pronominal Anaphora Constraints. Language 7 (2), 310–340.

VAN HOEK, K. 1997: Anaphora and Conceptual Structure, Chicago: University of Chicago Press.

Rolandas Mikulskas

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio 5, 10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]

53