BĚLORUSKO-RUSKÝ SLOVNÍK

Akademie věd Běloruské SSR, Ústav jazykovědy Jakuba Kolase, Bělorusko-ruský slovník, redigoval akademik Akademie věd BSSR K. K. Krapiva, Moskva, 1962, 1048 s.

Litevský a běloruský národ spojuje nejen dlouholeté sousedství, ale i mnoho společných stránek dějin. Vývoj kultury a vědy těchto přátelských národů má také mnoho společných rysů. Stačí připomenout, že úředním státním jazykem písemností ve velkoknížectví litevském byl starý běloruský jazyk¹. To znamená, že Bělorusové se dnes při studiu minulosti svého národa a jazyka musí neustále zabývat také minulostí Litvy².

Podobné jsou také dějiny běloruské lexikografie. Za počátky běloruské lexikografie, stejně jako ukrajinské, se považují slovníčky (glosáře) sestavené ve druhé polovině XVI. století k vysvětlování neznámých slov nebo termínů v různých písemnostech. První takový slovníček byl připojen k překladu Bible a nazýval se „Лексись съ толкованіемъ словенскихъ мовъ просто“ (1581). Významnější byl „Лексись сиречь речения, выкратцѣ събраны и изъ Словенскаго языка на просто рускій діалектъ истолкованы (Вільня, 1956)“, který připravil filolog L. Zizanius a jenž byl připojen ke gramatice.

Mnoho běloruských slov obsahuje také slovník západních východoslovanských jazyků P. Berindy vydaný v Kyjevě³, který vyšel přibližně ve stejné době jako náš „Dictionarium trium linguarum“ K. Širvyda⁴.

Z významnějších slovníků vycházejících ze staré běloruštiny je třeba uvést tyto: rukopisný slovník ze XVII. století „Синонима славеноросская“, vydaný tiskem v Kyjevě P. Žiceckým roku 1889; rozsáhlý nevydaný slovník I. Nosoviče sestavený v letech 1853–1857 „Алфавитный указатель старинных белорусских слов, извлеченных из актов, относящихся к истории западной России“; „Словарь древнего актового языка северо-западного края и царства польского“ N. Garbačevského, vydaný roku 1874 ve Vilniusu, a řada dalších nevydaných nebo vydaných menších slovníků.

V XIX. století se začaly sestavovat slovníky běloruského národního jazyka, vycházející z jazyka tehdejších písemností a jednotlivých nářečí. Byly to „Словарь западнорусского наречия“ J. Grigoroviče (1847–1851, vytištěn pouze začátek), „Собрание белорусских слов“ S. Sokolova (1854), „Словарь белорусско-кривичанского наречия“ A. Kirkora (1856), „Словарь белорусского наречия“ I. Nosoviče (1870, asi 30 000 slov). Kromě slovníku I. Nosoviče bylo pro praktické potřeby vydáno také mnoho kratších dvojjazyčných slovníků, například:

¹ Termín starý běloruský jazyk je konvenční, srov. „Lietuvių literatūros istorija“ (red. K. Korsakas), I, Vilnius, 1957, s. 51–52. Někteří navrhují nazývat tento jazyk západoruským jazykem, viz Л. Л. Гумецкая, Вопросы украинско-белорусских языковых связей древнего периода, „Вопросы языкознания“, № 2, 1965, s. 39–44.

² Plg., Хрэстаматыя па гісторыі беларускай мовы, I, Мінск, 1961.

³ П. Беринда, Лексиконь славеноросскій, I, le id. 1627 m., II leid. 1653 m. Faksimilní vydání tohoto slovníku připravil Institut jazykovědy Akademie věd Ukrajinské SSR: Лексикон словеноросскій Памви Берынды, Київ, 1961.

⁴ Viz K. Pakalka, Iš K. Širvydo „Dictionarium trium linguarum“ žodyno istorijos, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, III, Vilnius, 1960, s. 277–287.

235

M. Gareckio „Невялічкі беларуска-маскоўскі слоўнік“ (Вільня, 1921), M. Baikovo ir M. Gareckio „Практичны расійска-беларускі слоўнік“ (Менск, 1924), V. Lastovskio „Расійска-крыўскі слоўнік (Kaunas, 1924), M. Baikovo ir S. Nekraševičiaus „Беларуска-расійскі слоўнік“ (Менск, 1926) ir kt.

Ve stejné době vznikaly také oblastní slovníky, například M. Federovského „Слоўнічак правінцыялізмаў“ (1889), V. Dobrovolského „Смоленский областной словарь“ (Смоленск, 1914), M. Kaspiarovičův „Віцебскі краёвы слоўнік“ (Віцебск, 1927); E. Karského „Краёвы слоўнік Чэрвеншчыны“ (Мінск, 1929) aj.

V roce 1932, po založení Akademie věd Běloruské SSR, se lexikografická práce rozšířila a začalo se pracovat kolektivně. Již v roce 1937 vyšel „Русka-беларускі слоўнік“, který redigoval A. Aleksandrovič. Z písemných pramenů a nářečí vznikl obrovský kartotéční fond běloruského slovníku čítající 3 miliony lístků, během Velké vlastenecké války však celý zanikl.

Po válce bylo nutné začít se sběrem lexikografického materiálu znovu. Začalo se současně vytvářet několik kartoték: kartotéka slovníku běloruského spisovného jazyka (z děl běloruských spisovatelů z XIX. a XX. století bylo dosud shromážděno asi 1,5 milionu lístků), slovníku staré běloruštiny (ze starých běloruských písemností bylo shromážděno asi 0,5 milionu lístků) a oblastních slovníků (celkem se plánuje sestavit osm oblastních slovníků nejdůležitějších nářečí běloruského jazyka⁵). Shromažďuje se také materiál pro běloruský etymologický slovník.

Prvním poválečným dílem běloruských lexikografů je „Rusko-běloruský slovník“ (asi 86 000 slov), který vyšel v roce 1953 a redigovali jej J. Kolas, K. Krapiva a P. Glebka. „Bělorusko-ruský slovník“ (asi 90 000 slov), vydaný v roce 1962, je vůbec největším slovníkem v dějinách běloruské lexikografie.

Oba zmíněné poválečné slovníky mají velkou praktickou hodnotu. Obsahují mnoho synonym a frazeologismů, uvádějí, která slova se mají užívat a která nikoli, a heslová slova jsou opatřena přízvukem. Oba tyto slovníky tedy významně přispívají k rozvoji a normování spisovného jazyka. Částečně zastupují čtyřdílný slovník současné běloruštiny, který se teprve připravuje. Tyto slovníky, jakožto dvojjazyčné (významy běloruských slov jsou vysvětleny rusky a naopak), jsou užitečné pro vědecké i praktické účely také příslušníkům jiných národů.

Pro nás, Litevce (překladatele a jazykovědce), je významnější „Bělorusko-ruský slovník“. Překladatelé jej potřebují k praktickým účelům, zatímco jazykovědcům poskytuje mnoho materiálu pro širší studium dějin jazyka a objasnění jazykových vztahů mezi litevštinou a běloruštinou. Konečně umožňuje sledovat, která slova přešla z běloruštiny do litevštiny a naopak.

Například ve zmíněném slovníku se nacházejí slova, která jsou podle názoru mnoha jazykovědců běloruskými výpůjčkami z baltských jazyků (zejména z litevštiny): апу́д←aruodas, баланда←balanda, до́йлид←dailidė, дзёгаць←degutas, eipca←diršė, дзірван←dirvonas, янтарь←gintaras, ядоўка←indauja, гўня←jauja, коўш←kaušas, клыша-ногі←klišas, клуня←kluonas, кулеша←kulšė, кумпяк←kumpis, пакульне, пакля←pakulos, парасё, парасок←paršiukas, рэгені←regzinės, рупец←rūpėti, сцірта←stirta, свірэн←svirnas, шакалана←šakalai, шишок←šeškas, шуля, шу-

⁵ Viz Инструкцыя па збіранню матэрыялаў для складання абласных слоўнікаў беларускай мовы, вып. I, Мінск, 1959, s. 3.

236

ло←шулас, твань←tvanas, потувнис, вагаць←vagoti, венецрь←venterīs, жлукта←žlugtac a další.⁶.

Za výpůjčky z baltských jazyků je nejspíše třeba považovat také tato běloruská slova: атоса←atsaja, атасіея, бамбіза „nemotora, dlouhán“, бурбалка „1. bublina, 2. leknín“, мянта, мянташка „foukačka“←mentė, шыпулька „trn←šipulys a další.⁸ V budoucnu, zejména po vydání úplného slovníku běloruštiny, bude nepochybně odhaleno ještě více takových výpůjček, neboť kvůli omezenému rozsahu recenzovaného slovníku se do něj část dnes známých baltských výpůjček nedostala; například v něm nejsou дулькі „prach z koudelí“⁹, лаума, лузме „lauma, čarodějnice“, путра←putra, свер, свіриня←svirtis, жэгіні←žaginys a další.

Na druhou stranu je v něm značné množství slov, která jsou v litevštině známa jako slavismy. Může tedy pomoci litevským etymologům určit přímý původ jednotlivých slavismů v litevštině. Ze starých přímých výpůjček z běloruštiny, užívaných v litevském spisovném jazyce a bez litevských náhrad, je třeba zmínit: barščiai←борщ, bulvė←бульба, noragas←нарог, smuikas←смык a další. Mnohem více výpůjček z jednotlivých běloruských nářečí se užívá v našich nářečích, např.: kožnas „každý“←кожны, skūpas „skoupý“←скупы, skūra „kůže“←скура, trivoti „trpět“←трываць a další. Lze očekávat, že běloruský slovník pomůže lépe objasnit také původ výpůjček užívaných v jednotlivých litevských nářečích.

Kromě mnoha předností má „Bělorusko-ruský slovník“ bohužel i nedostatky. Podle našeho názoru je zcela zbytečně přeplněn málo potřebnými internacionalismy (фанадізацыя, фантом, паліцыянія), názvy různých světových oblastí a měst (Сан-Хуан, Сарэма, Сарэнта) atd. Místo nich bylo vhodnější zařadit více běloruských lidových slov a synonym, kterých je v nářečích hojnost, ale do slovníku se nedostala, např.: грыўшына „tuřín, vodnice“, калубель „kolébka“, крошні „nůše“, плоскуны „šupiny, konopí“, зопка „sáček“ a další.¹⁰ Kromě toho se nezřídka stává, že jsou do slovníku zařazena slova, která jsou vzácnými synonymy: гладыш „hrnec“, кухцік „hrneček, naběračka“, мэндлік „otep“, рамень „řemen“, сірма „hromada sena, kužel“, жеродка „senová tyč“ a další, zatímco jejich rozšířenější podoby (ладыш, кухлік, мэндля, рамень, скірда, жердзь a další) vůbec uvedeny nejsou. U některých slov nejsou uvedeny všechny významy, např. ўсхода znamená mimo jiné také „úroda“, загон „ohradu“, хлуд a тын „část studničního roubení nad zemí“ a další.

Ve slovníku je mnoho morfologických a fonetických variant, které by bylo třeba sjednotit, např.: блішчаць; блішчаць, крутануць: крутануць, прыстасованы: прыстасаваны a další.

Přes uvedené nedostatky je však „Bělorusko-ruský slovník“ významným přínosem pro běloruskou lexikografii a velkou pomocí litevským lingvistům a překladatelům.

A. Vidugiris

⁶ Srov. A. Sabaliauskas, Naujas etimologinis rusų kalbos žodynas, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, IV, Vilnius, 1961, s. 319n., a také tento svazek, s. 84n.

⁷ Litevský původ tohoto slova uvedl také V. Urbutis, Senieji latvių kalbos žodynai, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, VI, Vilnius, 1963, s. 298–929.

⁸ Mnohá z těchto slov užívají sousední polská nářečí v okolí Białystoku, srov. Cz. Kudzinowski, Jaćwingowie w języku, „Acta baltico-slavica“, Białystok, 1964, s. 223–235.

⁹ Slovo дулькі (srov. наглыкацца дулькой) se užívá v běloruských nářečích v okolí Zietěly (Diatlova), Lidy a jinde.

¹⁰ Vychází se z lexikální části „Дыялекталагічны атлас беларускай мовы“ (Мінск, 1963).

237