SOCIALINĖS LINGVISTIKOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XIX (1979)

Laima GRUMADIENĖ

O SOCIOLINGVISTICKÉM STATUSU VILNIUSKÉ LITEVŠTINY V HOVOROVÉ PODOBĚ

S rozšířením a zpestřením forem masové komunikace a zintenzivněním všeobecného vzdělávání a učení se stala aktuálnější otázka spisovného hovorového jazyka a změnil se rozsah vlivu psaného a mluveného jazyka. Rostoucí význam hovorového jazyka vyvolal potřebu masově si osvojit jednotný spisovný hovorový jazyk. Příznivými podmínkami pro úspěšné řešení tohoto úkolu v naší republice jsou příprava akademické gramatiky a slovníků litevského jazyka, soustavné zdokonalování školních učebnic a metod výuky, práce Jazykové komise, periodické i jednorázové publikace o jazykové kultuře, jazykové rubriky v tisku, pořady v rozhlase a televizi a přednášky o jazykových otázkách.

Objevuje se však stále více praktických i teoretických otázek týkajících se litevského spisovného hovorového jazyka. Především této koncepci nerozumějí všichni stejně. Na otázky, kdo mluví spisovným jazykem a kdy a kde se jím mluví, proto neexistuje jediná všeobecně přijímaná odpověď.

Na spisovný hovorový jazyk různých jazyků jsou kladeny rozdílné požadavky. Lingvistka O. Lapteva (1976, 5) po přehledu odborné literatury o otázce ruského hovorového jazyka konstatuje, že lingvistický status ruštiny jako fenoménu spisovného hovorového jazyka je víceméně ustálený — jde o každodenní jazyk vzdělaných obyvatel kulturních center. Poměrně jednotnou jazykovou normu lze vysvětlit také tím, že se ruský spisovný jazyk utvářel na základě hovorového jazyka města Moskvy a jeho okolí, výrazně jej však ovlivnily jak severní, tak východní ruské dialekty [Котков С. И., 1974, 31]. Rozlišují se dvě varianty normy současného ruského spisovného jazyka — moskevská a leningradská hovorová podoba [Вербицкая Л. А., 1976, 71]. Spisovné jazyky některých národů mají dokonce několik variant. Například rétorománština ve Švýcarsku, jeden ze čtyř národních jazyků užívaných v zemi, má dalších šest variant své spisovné formy [Бородина М. А., 1973, 11]. Skutečnost, že tato jazyková norma není unifikovaná, se vysvětluje také absencí kulturního a ekonomického centra rétorománského jazykového společenství [Степанов Г. В., 1976, 124]. Také v Albánii se rozlišují dvě varianty spisovného jazyka, jejichž lingvistickým základem jsou dva odlišné dialekty [Десницкая А. В., 1960, 22]. Rozdíly mezi variantami norského spisovného jazyka (riksmålem a landsmålem) se vysvětlují tím, že při snaze sjednotit psanou a mluvenou podobu jazyka se postupovalo dvěma odlišnými cestami [Стеблин-Каменский М. И., 1953, 78].

Litevský spisovný jazyk nemá několik rovnocenných variant. Při utváření našeho spisovného jazyka se postupovalo podle normalizační zásady J. Jablonského — nemíchat prvky různých dialektů [Piročkinas A., 1977, 100]. Ačkoli fonologický systém dialektu, na jehož základě se utváří spisovný jazyk, slouží jako etalon výslovnostních norem pouze v počáteční fázi vzniku spisovného jazyka [Palionis J., 1976, 36], normy výslovnosti současného litevského spisovného jazyka se od fonologického systému západního aukštaitského dialektu příliš neliší [Pakerys A., Pupkis A., 1976]. Tato okolnost představuje pro příslušníky jiných dialektů poměrně obtížně překonatelnou překážku.

Je třeba věnovat pozornost vztahu a vzájemnému působení kodifikace jazyka, normy a úzu. Problematika různých jazykových norem se v lingvistice vykládá značně nejednotně—

93

miškai. Palyginti išsami šio klausimo apžvalga pateikta L. Verbickajos (1976, 5—19) darbe, skirtame rusų literatūrinės kalbos tarčiai. Pastaruoju metu lituanistai paprastai laikosi nuomonės, kad kodifikacija yra „mokslinis literatūrinės kalbos normų aprašymas bei susisteminimas, taip pat tam tikrų kalbos (ir rašybos) lyčių tikimo normai nustatymas“ [Palionis J., 1976, 44], kad „literatūrinės kalbos norma — tai literatūrinėje kalboje tam tikru metu tvirtai prigijusi ir visų arba bent daugelio jos vartotojų aprobuota kalbos lytis“, o „literatūrinės kalbos vartosenoje gali būti (ir paprastai būna) daugiau ar mažiau ir nenorminių, individualių, okazionalinių reiškinių, atskirų šios kalbos vartotojų susidarytų ar iš kitų kalbos tipų patekusių, bet plačiau nepaplitusių literatūrinėje kalboje ir netapusių jos norma“ (ten pat, 33). Pakitimai vartosenoje tam tikra prasme veikia normą, o pastaroji — kodifikaciją.

Úzus se mění z mnoha důvodů. Velký význam zde má sociální, funkční a teritoriální diferenciace jazyka. Důsledkem toho všeho je jazyková variabilita a kolísání. Ve spisovném jazyce jsou potenciálně možné tyto typy kolísání: sociální modifikace, funkčně-stylistické kolísání, žánrově-stylistické kolísání, prostorové (neboli teritoriální) kolísání a kolísání v čase [Гухман М. М., 1977, 6].

Sociální stratifikace jazyka je nezbytným důsledkem vývoje třídní společnosti. Sociální diferenciace jazyka vzniká proto, že jazyk musí především plnit svou komunikační funkci při dorozumívání určitých skupin lidí v rámci určité sociální struktury. Tito konkrétní lidé dosáhli určité úrovně materiální a duchovní kultury, která určuje jejich osvojení jazyka, hodnotovou orientaci a sociální postoje.

Jestliže sociální stratifikace jazyka v naší společnosti po zániku třídních hranic není tak výrazná, funkčně-stylistická diferenciace jazyka nemá tendenci mizet, protože s rozšiřováním oblastí společenské činnosti roste potřeba specifických jazykových výrazových prostředků.

Teritoriální diferenciace jazyka ustupuje a dialekty rychle uvolňují místo spisovnému jazyku [Zinkevičius Z., 1966, 17—22], pro přechodné období jsou však příznačné různé polodialekty, které se nevyznačují systematičností. Polodialekty se objevují na venkově i ve městě. V. Sobinikova (1975, 7), badatelka voroněžské mluvy, vyslovuje hypotézu, že obyvatelé měst, kteří se nedávno přestěhovali z venkova a ocitli se v novém jazykovém prostředí, mluví takzvaným polodialektem, v němž se nářeční rysy realizují tím méně systematicky, čím více se mluvčí vzdálil od nářečního základu. Částečně by to bylo možné vysvětlit „vertikálními pravidly“ americké sociolingvistky S. Ervin-Tripp (1971, 58). Přepínání od užívání jedné jazykové variety k jiné se zde vysvětluje vertikálními pravidly vzájemného sladění jazykových prvků, což znamená, že při užívání lexika jiné jazykové variety se odpovídajícím způsobem užívá i její morfologie, fonetika apod. Přepnutí může být úplné, kdy se ve všech případech dodržují vertikální pravidla, nebo částečné, kdy se přepíná například pouze na lexikální úrovni. Významné je také to, zda se mluvčí těmito pravidly řídí automaticky: čím automatičtější je toto přepínání, tím plynulejší je. Automatickost přímo závisí na četnosti užívání jazykových prvků.

Pro současnou vývojovou etapu rozvinutých jazyků je příznačná sociální i teritoriální stratifikace. Podle některých badatelů současné angličtiny lze strukturu anglického jazyka schematicky znázornit jako pyramidu, jejíž vodorovný řez by zachycoval teritoriální diferenciaci jazyka a svislý sociální diferenciaci. Základnu pyramidy by tvořila řeč dělníků s nízkými mzdami, vyznačující se výraznou teritoriální diferenciací. Na vrcholu pyramidy, kde už se teritoriální členění neprojevuje, by byly znázorněny minimálně odlišné varianty oxfordské a cambridgeské hovorové řeči [Halliday M. A. K., McIntosh A., Strevens P., 1973, 18]. Takto rozlišené jazykové variety se označují jako sociální regionální dialekty. Je nepochybné, že v naší socialistické společnosti není sociální stratifikace tak přísná, v jazykovém výzkumu je však relevantní.

94

V sovětské lingvistice se různé jazykové formy, charakteristické pro přechodné období od nářečí ke spisovnému jazyku, často nazývají polodialekty [Степанов Ю. С., 1975, 195; Жирмунский В. М., 1956, 574; Степанов Г. В., 1976, 222]. Podle F. Filina (1968, 12) mluví mnoho obyvatel dnešního ruského venkova buď spisovným jazykem, nebo koine, zvláštní přechodnou formou. V. Jarceva (1969, 27) a V. Kolesov (1975, 3) nazývají koine interdialektální jazykové formy velkých měst. Předpokládá se, že i ve Vilniusu se v 17. století utvořilo litevské koine, které plnilo funkci spisovného jazyka východní Litvy [Zinkevičius Z., 1972, 79 – 100]. Protože se přechodné jazykové formy nejvýrazněji projevují v řeči obyvatel velkých měst, vyznačující se výraznější sociální než územní diferenciací, zkoumá se tato jazyková varieta samostatně a dostává vlastní označení. B. Larin (1977, 187) při výzvě ke zkoumání městských mluvených jazyků v roce 1928 vyslovil hypotézu, že se ve městech mluví různými argoty, která vědec chápal jako dvojjazyčnost sestávající ze dvou řad: první tvoří profesní skupinová argota a druhou městská lidová mluva (просторечие). O. Lapteva (1976, 76) a L. Verbickaja (1976, 16 – 19), badatelky současné ruštiny, považují mluvený jazyk obyvatel velkých měst za spisovný jazyk s lokálními rysy. Obdobné pojetí mluveného jazyka obyvatel velkých měst se uplatňuje i v rozsáhlých výzkumech současné ruské mluvené řeči, které vedli M. Panov (ed., 1968), E. Zemskaja (ed., 1973) a L. Krysinac (ed., 1975). V. Jarceva (1977, 12 – 15) nazývá mluvený jazyk velkých měst regionálním substandardem. Někdy se městská mluva označuje prostě jako dialekt [Степанов Г. В., 1975, 30; Швейцер А. Д., 1976, 145; Лабов V., 1975, 213].

Matyt, teбėra aktualūs B. Larino (1977, 175) 1928 m. pasakyti žodžiai, jog, „jeigu žemėlapyje pavaizduotume lingvistinį šių laikų Europos tyrinėjimą, tai didžiausi balti plotai būtų ne patys tolimiausi užkampiai, o kaip tik didieji miestai“. Tame pačiame pranešime mokslininkas apibūdina ir miestų kalbos tyrinėjimo metodologinę reikšmę, pažymėdamas, jog šios problemos studijavimas galėtų stumtelėti lingvistiką pirmyn taip, kaip tai padarė kaimo tarmių tyrinėjimas XIX a.

Sociolingvistická otázka statusu městského mluveného jazyka se dosud řeší. Výzkumy jednoznačně prokázaly, že úspěšné řešení do značné míry závisí na metodologii a metodice práce.

Například mluvená angličtina v New Yorku byla zkoumána opakovaně. V roce 1950 dospěl A. F. Hubbell k závěru, že jazyk Newyorčanů nemá žádný systém [Hubbell A. F., 1950, 48], zatímco v roce 1966 V. Labov dokázal, že systém má [Labov W., 1966, 7].

Výzkum městského jazyka je důležitý nejen proto, že právě ve městech lze nejlépe pozorovat, jak se „nářečí slévají“ a jaké přechodné jazykové formy se objevují, ale také proto, že mluvený jazyk velkých měst se často stává hodnotovým orientačním bodem společnosti. Zde jsou možné dva přístupy: buď se norma městského mluveného jazyka ztotožňuje s normou spisovného mluveného jazyka, anebo se vědomě dodržuje norma městského jazyka („mluvíme takhle“). Jazyk měst, zejména hlavních měst, má velký význam pro normy spisovného jazyka: změna společenské orientace může změnit samotnou normu. Na tuto skutečnost upozorňuje G. Stepanov (1978, 40), když pojednává o vlivu mluveného jazyka Mexico City na spisovnou normu mexické španělštiny. Přesměrování spisovné jazykové normy v Itálii k mluvené italštině Říma je dnes již všeobecně uznáváno, ačkoli se Řím ještě nestal takovým jazykovým centrem jako Paříž [Касаткин А. А., 1976, 183].

Zřejmě nemá smysl hovořit o jednotné normě městského mluveného jazyka, neboť i tato jazyková varieta se vyznačuje určitou diferenciací, která závisí na sociálním postavení mluvčích, jejich územním původu, hodnotové orientaci, cílech a místě komunikace i na podobných okolnostech.

Je třeba poznamenat, že obyvatelé měst se často dostávají do diglosních situací, tj. užívají různé jazykové formy a variety v závislosti na sociálních okolnostech-

95

ch. Sociální postoje určují, která jazyková forma se v dané situaci stává prestižní. Prestižní forma se ne vždy stává spisovným jazykem. Škála hodnocení mluveného jazyka velkých měst je však velmi široká – od prestižní formy až po zavrhovanou. To do značné míry závisí na sociální diferenciaci jazyka: jazyk nižších sociálních vrstev v New Yorku [Labov W., 1966, 25] a koknejština (Cockney) v Londýně [Matthews W., 1970, 232] jsou jazykovými formami, které bývají často považovány za zavrhované.

Hodnotovou orientaci společnosti ve vztahu k jazyku je třeba utvářet vědecky. To se děje v rámci rozsáhlého úsilí o jazykovou kulturu. Podmínkou úspěchu této práce je všestranný výzkum jazykové normy a úzu. Městská mluva je pro tuto práci vhodnou půdou.

Z tohoto hlediska lze zkoumat také mluvenou litevštinu obyvatel Vilniusu. Vilnius, hlavní město republiky, je nejen hospodářským, ale i kulturním centrem národa. Právě z kulturních center se šíří realizace norem spisovného jazyka. Jazyk těchto kulturních center je v jistém smyslu také součástí městské mluvy, její nejvyšší vrstvou. Avšak stejně jako jsou vzájemně podmíněny prvky kterékoli struktury, jsou vzájemně podmíněny i vrstvy mluveného jazyka obyvatel Vilniusu. Je třeba zmínit, že mluvených jazyků ve Vilniusu je několik: litevština, ruština, místní polština a další. Normy různých jazyků různých sociálních vrstev obyvatel se tedy v každodenním úzu prolínají a vzájemně ovlivňují.

Je třeba věnovat pozornost také skutečnosti, že velká část Litevců ve Vilniusu přišla z venkova nebo z jiných měst Litvy. Bylo zaznamenáno, že i řeč přistěhovalců časem získává určité společné rysy. Mimochodem, děti rodičů, jejichž řeč nese nářeční rysy, mluví jazykem, který se může od řeči jejich rodičů značně lišit, ale téměř se neliší od řeči vrstevníků narozených ve Vilniusu. Tato skutečnost má velký význam pro zavádění normativního úzu spisovného jazyka, neboť artikulační základ se utváří v dětství. Děti se stávají nositeli určitého dialektu ve věku 4—13 let. Dítě ve věku 10—11 let se již nemusí být schopno naučit jiný dialekt tak, aby mluvilo bez přízvuku [Labov W., 1970, 34].

Vliv městské mluvy je poměrně značný. Porovnáme-li řeč lidí, kteří studovali na vysokých školách ve Vilniusu a v Kaunasu a která ke konci studia nutně získává určité více či méně výrazné rysy, můžeme si všimnout, že si osvojili dva druhy rysů – vilniuské a kaunaské.

Nejvíce společných rysů lze pozorovat v řeči lidí narozených a delší dobu žijících ve Vilniusu, ačkoli se často projevují i rozdíly.

Chceme-li odpovědět na otázku, jak se mluví ve Vilniusu, je třeba provést sociolingvistickou analýzu mluveného jazyka obyvatel Vilniusu. Bylo by třeba zkoumat jazyk Litevců narozených a žijících ve Vilniusu. Právě v jejich řeči se totiž nejvýrazněji projevují rysy „jazyka Vilňanů“, které si osvojují i nově příchozí. Objasnění původu, rozšíření a hodnocení těchto rysů by umožnilo účinněji bojovat proti žargonovým prvkům a někdy možná také znovu zvážit otázky normy a kodifikace spisovného jazyka. Použijeme-li takovou analýzu na mluvený jazyk všech větších měst Litvy, ukáže se skutečný vztah mezi normou spisovného jazyka a územ v současné litevštině. V městských podmínkách probíhá proces nivelizace nářečí obzvlášť rychle. Objasnění jeho tendencí by mělo velký význam pro vědomou regulaci vývoje jazyka, nakolik to dovoluje povaha zkoumaného objektu.

Pomocí konceptuálního systému sociolingvistiky, který navrhl sovětský vědec A. Šveicer (1976, 69—85), by bylo možné zkoumat jazyk obyvatel Vilniusu jako sociálně-komunikativní systém jazykového kolektivu, jehož jednou ze složek je litevština. Je třeba poznamenat, že složky sociálně-komunikativního systému jsou vzájemně propojeny vztahy funkčního doplňování. Rozdělení složek tohoto systému, podmíněné sociálními podmínkami, je dvojí: rozdělení podle oblastí užívání a společenských funkcí jazyka a rozdělení podle sociálních situa-

96

Proto je třeba hovorovou řeč litevských obyvatel Vilniusu jako samostatnou složku komunikačního systému všech obyvatel Vilniusu zkoumat ze stratifikačního i situačního hlediska. Stratifikační variabilita je sociální diferenciace jazyka, kterou podmiňuje sociální struktura společnosti. Situační variabilitu určují různé sociální situace. Při výzkumu městské hovorové řeči je nutné brát v úvahu tyto různé roviny variability.

Pro výzkum stratifikační jazykové variability je vhodné vyčlenit v kolektivu mluveného jazyka jazyková společenství mluveného jazyka, tj. určité sociální nebo sociálně-demografické skupiny, jejichž členy spojuje alespoň jeden společný znak (věk, vzdělání apod.).

Kolektiv hovorové litevštiny ve Vilniusu tvoří všichni Litevci žijící zde. Podle údajů celosvazového sčítání lidu z roku 1970 [Vilnius skaičiais, 1975, 11–12, 15] žilo ve Vilniusu 372 100 obyvatel, z toho 159 156 (tj. 42,8%) Litevců. Kolik Litevců z tohoto počtu jsou Vilňané, tj. narodili se ve Vilniusu a žijí zde bez dlouhodobého pobytu jinde, je obtížné přesně určit. Při vyhledávání takových osob byl využit archiv Ústředního statistického úřadu Litevské SSR a dotazníky z celosvazového sčítání lidu v roce 1970. Jsou v nich uvedeny údaje o tom, od kterého roku osoba žije ve stejném městě nebo vesnici. Informátoři tedy byli vybíráni porovnáním tohoto roku s rokem narození.

Byla vytvořena tři jazyková společenství hovorového jazyka, jejichž třídicím kritériem je věk. První společenství tvoří osoby narozené před rokem 1931, druhé osoby narozené v letech 1932–1952 a třetí osoby narozené v roce 1953 a později.

Výzkum lze provádět dvěma způsoby: buď získat mnoho odpovědí na malý počet otázek, nebo podrobněji dotazovat méně lidí. Byla zvolena druhá možnost. Na základě určitých požadavků statistické teorie bylo stanoveno, že minimální počet respondentů v jednom věkovém společenství hovorového jazyka je 19 [Урбанис Б. Ц., 1962, 251]. Podle poměrně rozsáhlého výzkumného programu bylo dotázáno 61 Vilňanů. Při analýze shromážděného materiálu se přihlíží k povaze zaměstnání informátorů [Руткевич М. Н., 1972], úrovni vzdělání, místu narození rodičů, kteří oba musí být Litevci, znalosti a užívání ruštiny a polštiny a dalším okolnostem.

Materiál od téhož informátora byl shromažďován několika způsoby: pomocí sociolingvistického rozhovoru a dotazníku, testů hodnotové orientace. Některé otázky byly zkoumány metodami audiotestů a spektrální analýzy. Po celou dobu výzkumu byly metodou nekontrolovaného pozorování vyhledávány výraznější rysy hovorové litevštiny ve Vilniusu.

Takový sociolingvistický výzkum hovorové litevštiny ve Vilniusu umožňuje z určitého hlediska sledovat vývoj litevštiny ve zvláštních podmínkách, kdy se mluvčí neustále nacházejí v situacích polilingvismu, bilingvismu a diglosie.

Literatūra

Ervin-Tripp S. Sociolinguistics. – In: Fishman J. (ed.). Advances in the Sociology of Language. The Hague, Mouton, 1971, Vol. 1.

Halliday M. A. K., McIntosh A., Strevens P. The Users and Uses of Language. – In: Bailey R. W., Robinson J. L. (eds.). Varieties of Present-Day English. The University of Michigan, 1973.

Hubbel A. F. The Pronunciation of English in New York City. New York, 1950.

Labov W. The Social Stratification of English in New York City. Center for Applied Linguistics, 1966.

Labov W. The Study of Nonstandard English. Columbia University, 1970.

Matthews W. Cockney Past and Present. A Short History of the Dialect of London. Detroit, 1970.

Pakers A., Pupkis A. Lietuvių kalbos bendrinė tartis. Plokštelių tekstai. V., 1976.

Palionis J. Lietuvių literatūrinės kalbos istorijos įvadas. V., 1976.

Piročkinas A. Prie bendrinės kalbos ištakų. V., 1977; Vilnius skaičiais. 1940–1974 metų statistinių duomenų rinkinys. V., 1975.

7. Užs. Nr. 1554

97

Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966.

Zinkevičius Z. Rytiėsiöji XVII a. lietuvių raštų kalba, jos kilmė ir išnykimas. — Baltistica. V., 1972. T. VIII (1).

Бородина М. А. Сравнительно-сопоставительная грамматика романских языков. Ретороманская подгруппа. — Л., 1973.

Вербицкая Л. А. Русская орфоэпия. — Л., 1976.

Гухман М. М. Введение. — В кн.: Ярцева В. Н., Гухман М. М. (отв. ред-ы). Социальная и функциональная дифференциация литературных языков. М., 1977.

Десницкая А. В. Из истории образования албанского национального языка. — Тр. Ин-та языкознания АН СССР. Вопросы формирования и развития национальных языков. М., 1960. Т. X.

Жирмунский В. М. Немецкая диалектология. — М.—Л., 1956.

Жирмунский В. М. Русская разговорная речь. Под ред. Е. А. Земской. — М., 1973.

Касаткин А. А. Очерки истории литературного итальянского языка XVII—XX вв. — Л., 1976.

Колесов В. В. Границы стилистической вариативности в современном русском произношении. — В кн.: Вопросы стилистики. Межвузовский науч. сб. Саратов, 1975. Вып. 10.

Котков С. И. Московская речь в начальный период становления русского национального языка. — М., 1974.

Русский язык по данным массового обследования. Под ред. Л. П. Крысина. — М., 1975.

Лабов У. О механизме языковых изменений. — В кн.: Новое в лингвистике. М., 1975. Вып. VII.

Лаптева О. А. Русский разговорный синтаксис. — М., 1976.

Ларин Б. А. История русского языка и общее языкознание. — М., 1976.

Русский язык и советское общество. Под ред. М. В. Панова. — М., 1968.

Руткевич М. Н. Методологические проблемы изучения социальной структуры социалистического общества. Свердловск, 1972.

Собинникова В. И. Заметки о речи городского населения. — В кн.: Изв. Воронежского гос. педагогического ин-та. Очерки по русскому языку. Воронеж, 1975. Т. 141.

Стеблин-Каменский М. И. История скандинавских языков. — М.—Л., 1953.

Степанов Г. В. Типология языковых состояний и ситуаций в странах романской речи. — М., 1976.

Урланис Б. Ц. Общая теория статистики. — М., 1962.

Филин Ф. П. Введение. — В кн.: Язык и общество. М., 1968.

Швейцер А. Д. Современная социолингвистика. Теория, проблемы, методы. — М., 1976.

Ярцева В. Н. О территориальной основе социальных диалектов. — В кн.: Норма и социальная дифференциация языка. М., 1969.

Ярцева В. Н. Соотносительность региональных и социальных вариантов языка в плане стиля и нормы. — В кн.: Социальная и функциональная дифференциация литературного языка. М., 1977.

Lietuvos TSR Mokslų Akademijos Lietuvių kalbos ir literatūros institutas

К ВОПРОСУ О СОЦИОЛИНГВИСТИЧЕСКОМ СТАТУСЕ ЛИТОВСКОЙ РАЗГОВОРНОЙ РЕЧИ ЖИТЕЛЕЙ г. ВИЛЬНЮСА

Резюме

В связи с развитием форм массовой коммуникации и интенсификацией всеобщего образования особенно актуальной стала проблема разговорной разновидности литературного языка.

В некоторых языках наблюдается разнообразие вариантов литературной разговорной речи, что часто объясняется наличием нескольких культурно-экономических центров на территории, где распространен определенный язык.

Литовская литературная разговорная речь различных вариантов не содержит. Однако узус литовского литературного языка неоднороден, различается несколько потенциальных его типов: „социальные модификации, варьирование функционально-стилистическое, жанрово-стилистическое, пространственное (или территориальное) и временное“ („Социальная и функциональная дифференциация литературных языков“. М., 1977).

Для узуса литовской разговорной речи очень характерна территориальная дифференциация. Наличие различного происхождения полудиалектов — характерная черта современного состояния литовского языка, особенно четко выступающая в городской среде.

Но язык города подлежит исследованию не только из-за обилия полудиалектов, по которым можно проследить процесс плавления территориальных диалектов, он часто является ценностным ориентиром носителей языка. В этом случае возможны два аспекта: норма

98

городской разговорной речи отождествляется с литературной нормой, или сознательно предпочитается городская норма и противопоставляется литературной.

Речь горожан отличается неоднородностью и в связи с тем, что значительная роль отводится социальной установке и ценностной ориентации. Поэтому следует уделять большое значение научному формированию ценностной ориентации общества по поводу языка. Это, в сущности, работа над культурой речи. Необходимым условием для успеха становится всестороннее исследование соотношения речевой нормы и узуса. Обширный материал для этой цели может дать изучение городской речи.

С этой точки зрения возможно социолингвистическое исследование и литовской разговорной речи жителей г. Вильнюса. Вильнюс – это столица, из культурных центров которой распространяется реализация нормы литературной речи. В данном случае в определенной степени проявляется взаимовлияние нормы и узуса. Дети даже тех родителей, которые являются недавними выходцами из диалектной среды, разговаривают уже на языке, отличающемся от речи родителей, но во многом совпадающим с речью ровесников. Из Вильнюса различными путями распространяется узус городской речи на всю Литву.

В исследовании жители-литовцы г. Вильнюса рассматриваются как речевой коллектив, а литовская речь — как компонент его социально-коммуникативной системы. Анализ данных проводится с учетом стратификационной и ситуативной вариативности речи.

Исследование литовской разговорной речи жителей г. Вильнюса способствует решению проблемы реального соотношения узуса и нормы литовского литературного языка.

7*