LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987)

ADOMAS ŠOBLINSKAS

DIDAKTICKÉ MYŠLENKY J. BALČIKONISE

Více než deset let svého života věnoval prof. J. Balčikonis práci na středních školách. Jaké didaktické myšlenky propagoval J. Balčikonis při výuce metodiky vyučování litevštiny, jakými didaktickými principy se sám řídil při výuce litevštiny a jaké metody používal, dnes není snadné říci. O některých věcech můžeme usuzovat pouze nepřímo z jeho recenzí a ze zápisů přednášek, které si pořizovali studenti.

Není pochyb o tom, že J. Balčikonis znal didaktické myšlenky K. Ušinského a jeho názory na výuku mateřského jazyka a jeho úlohu ve škole. Srovnejme názory K. Ušinského a J. Balčikonise na tuto otázku.

K. Ušinskij v roce 1861 napsal: „Generace národa postupně přicházejí a odcházejí, ale výsledky života každé generace zůstávají v jazyce — jako dědictví potomkům. Do pokladnice rodného slova ukládá jedna generace za druhou plody hlubokých citových hnutí, plody historických událostí, víru, názory, stopy prožitého žalu i prožité radosti — zkrátka všechny stopy svého duchovního života národ pečlivě uchovává v lidovém slově“¹.

J. Balčikonis v roce 1930 řekl: „Vážení posluchači, doufám, že jste už slyšeli, že každý národ má svou osobitou tvář, že duch každého národa se liší od ducha ostatních národů. A podle čeho můžeme poznat ducha svého národa? Především podle jazyka. Národ ukládá bohatství svého ducha do jazyka jako do jakési sýpky. V jazyce se odráží myšlení národa, jeho city i důvtip. Je však třeba jazyk dobře znát, abychom z něj mohli porozumět duchu národa“².

J. Balčikonis pravděpodobně znal názory F. Buslajeva, J. Grota, I. Srezněvského a dalších slavných ruských filologů té doby na význam mateřského jazyka pro utváření duchovního světa mladého člověka.

To, že J. Balčikonis měl jasně vyhraněné didaktické názory na výuku mateřského jazyka, dokládá jeho recenze „Učebnice litevského jazyka“ J. Murky, napsaná již roku 1918 ve Voroněži. Z této recenze je zřejmý především Balčikonisův pohled na strukturu učebnice mateřského jazyka. J. Balčikonis vytýká autorovi uvedené učebnice především texty, „které zabírají přibližně třetinu učebnice a často neilustrují žádná gramatická pravidla“³.

¹Čítanka k metodice ruského jazyka / Ruština jako vyučovací předmět. — M., 1982, s. 47.

²Balčikonis J. Vybrané spisy. — V., 1978, sv. 1, s. 105. Dále citováno zkráceně: RR I (V., 1978), RR II (V., 1982).

³RR I 37.

32

Zásadně se staví také proti „velkému množství pravidel“, z nichž více než polovina „byla nedorozuměním označena za pravidla“. Po prozkoumání výhrad J. Balčikonise vůči pravidlům v učebnici J. Murky by bylo možné formulovat následující požadavky na tento prvek učebnice: pravidlo má být jednoduché a srozumitelné, má být v souladu s pravdou a má být vhodně formulováno.

J. Balčikonis se oprávněně vysmíval složitým cvičením z učebnice J. Murky, která nijak nepřispívala k osvojení jazyka. Recenzent cituje toto zadání cvičení: „Přečtěte si Vaižgantův text ‚Juostos‘, zavřete oči: před očima se objeví obrázky(!). Pokud by se obrázky neobjevily, čtěte znovu a znovu, dokud se nezačnou objevovat“ a připojuje poznámku: „Mně, a doufám, že i žákům, není příliš jasné, proč je třeba tu zavírat oči, aby se začaly objevovat obrázky“⁴. Podobné kritice J. Balčikonise podléhají i ta cvičení J. Murky, v nichž dětem ukládá kreslit různé obrázky. Ne bez ironie napsal: „Zpočátku člověk žasne a neví, jak se mají při hodinách jazyka kreslit ty obrázky, až konečně na str. 20 najde autorovo vlastní poučení, jak by bylo možné tento úkol splnit: ‚Při kreslení obrázky zdobí barvami, zatímco obrazy slov zdobí krásnými slovy a výrazy.‘“ A dodává: „Je velmi pochybné, nakolik mohou podobné kresby, a ještě ‚různými barvami‘, pomoci při osvojování jazyka“⁵.

Jak dokládají dochované zápisky z dob působení v Panevėžysu, J. Balčikonis vyučoval mateřský jazyk bez učebnice, tohoto základního a nezbytného učebního prostředku, a vystačil si s živým slovem, křídou a tabulí. Vzhledem ke skromnému materiálnímu zázemí školy nemohl ani pomýšlet na modernizaci výuky mateřského jazyka a uplatňoval tradiční vyučovací metody, známé z prací ruských metodiků a používané ve školách carského Ruska.

Soudě podle zápisků z přednášek volil J. Balčikonis vyučovací metodu s ohledem na povahu gramatické látky. Paradigmata vyučoval metodou pozorování; snažil se předkládat nikoli pouhé paradigma, jak se to dělá dnes, nýbrž tak, aby žák nebo student pocítil význam jeho tvarů a jejich fungování v jazyce. Například při výuce skloňování uváděl souběžně také otázky: Kdo jde? Dítě, děti. Zastav se! Zastavte se! U dítěte, u dětí. Čí čepice? Dítěte, dětí. Komu dal sýr? Dítěti, dětem atd.⁶

Paradigmata slovesných tvarů uváděl spolu se zájmeny: 1. Já nesu, 2. Ty neseš, 3. On nese atd.⁷

Výuku skloňování přídavných jmen a dalších adjektivních slovních druhů spojoval s výukou podstatných jmen: „N. dobré pole, G. dobrého pole, D. dobrému poli“ atd.⁸ Pravda, některé pády nazýval po svém: kromě již zmíněného davininko (D) měl také papildininką a įrankininką⁹.

⁴ RR I 37

⁵ Ten pat, p. 38

⁶ RR II 17.

⁷ Ten pat, p. 44.

⁸ Ten pat, p. 29.

⁹ Ten pat, p. 18.

2. 1835

33

Někdy bez dalších komentářů přikazoval žákům, aby si všimli, jak přízvuk ve vzoru skáče¹⁰. Pozorování jazykových jevů je specifickou metodou výuky jazyků, která se i dnes těší důvěře pedagogů. Dá se říci, že ji J. Balčikonis používal dokonale.

Při výuce jazyka se nelze obejít bez analogie. Nevyhýbal se jí ani J. Balčikonis. Například poté, co seznámil žáky s přízvukovým paradigmatem podstatného jména vyras, aniž je podrobněji analyzoval, uvádí, že stejně jako vyras se skloňují a přízvukují i slova auksas, inkštas, kaulas atd., zatímco podle vzoru lapas — putas, diržas, ginklas atd.¹¹

K lepšímu porozumění jazykovým jevům a odhalení jejich systematické povahy napomáhá klasifikace. J. Balčikonis tuto metodu používal při výuce spojek a při výkladu slovesné vazby.

Mnohem obtížnější je zjistit, jakými zásadami se J. Balčikonis řídil při výuce litevštiny a proč zvolil takové či onaké pořadí výkladu gramatické látky.

J. Balčikonis uvedl tři nejdůležitější cíle výuky litevštiny: „1) naučit vědomě využívat jazykový materiál, který si žáci přinášejí z domova do školy; 2) rozšířit jejich slovní zásobu a 3) naučit pravopisu“. A hned dodává, že z těchto tří věcí gymnázium naučí pouze pravopisu, a s hořkostí poznamenává: „ale to přece není jazyk“¹². Zajímavé je, že nedostatky ve výuce litevštiny uvedené v článku napsaném už v roce 1919 jsou příznačné i dnes. J. Balčikonis tvrdil: „Čím déle žák sedí ve škole, tím více si kazí svůj jazyk: žáci vyšších tříd ovládají jazyk hůře než žáci nižších tříd, pouze starší žáci obvykle dělají méně pravopisných chyb“¹³. Zdá se, že v našich školách přetrvává velmi podobná situace až dodnes. Ještě ocituji jednu pasáž z téhož článku: „Je samozřejmé, že škola bude moci naučit jazyk, až ho budou sami učitelé ovládat, a to nejen učitelé litevštiny, ale i ostatních předmětů. To znamená, že jazyk musí vyučovat všichni učitelé. Je třeba, aby žák při všech hodinách slyšel správnou řeč a aby mu každý učitel, bez ohledu na vyučovaný předmět, dokázal opravit jazykovou chybu“¹⁴. Každý, kdo je alespoň trochu obeznámen se současnou školou, dobře ví, že i po více než 65 letech zůstává tato myšlenka utopická, neboť stejně jako tehdy někteří diplomovaní učitelé litevštiny pomáhají ostatním kazit jazyk: často v žákově slohové práci nahrazují živější slovo či konstrukci otřelým knižním výrazem, někdy dokonce žargonem.

J. Balčikonis si uvědomoval, že teoretické znalosti o jazyce k jeho dobrému ovládání nestačí, a proto věnoval mimořádnou pozornost písemným pracím v litevštině jak na středních školách, tak na univerzitě; trpělivě je opravoval a probíral v nich jazykové chyby. Jeden z nejrozsáhlejších a nejpodrobnějších článků věnovaných slohovým pracím, „Písemné práce“, vyšel v časopise „Švietimo darbas“ roku 1928, č. 9 (108), gai-

¹⁰ Tamtéž, s. 19.

¹¹ RR II 20.

¹² Tamtéž, s. 156.

¹³ RR II 156.

¹⁴ Tamtéž, 157.

34

Jen to, že byl učitelům dlouhou dobu obtížně dostupný, a proto téměř upadl v zapomnění. Článek je na tak vysoké teoretické úrovni, že mnohá jeho tvrzení ani dnes vůbec nezastarala a jsou stále zcela aktuální pro naše školy.

J. Balčikonis chápe slohovou práci jako odpověď na položenou otázku, jím nazývanou „téma“. Přiznává slohové práci tvůrčí základ, proto je zcela pochopitelné toto tvrzení: „Slohové práce jsou svou myšlenkou malými uměleckými díly. V malém žákově slohovém cvičení se projevuje umělcova subjektivita a autonomie uměleckého díla“. Článek vybízí k pěstování literárních vloh žáků, zároveň však zdůrazňuje, že „jsou nerozvážní lidé, kteří nesmysly ve slohové práci považují za známku talentu¹⁵.

Aktuální je i dnes postřeh J. Balčikonise, že žáci musí být na slohové práce připravováni, zejména v nižších třídách, jinak bude jejich práce mít jen malý užitek; ve vyšších třídách může být tato příprava o něco menší, ale přesto je nezbytná.

Článek dostatečně podrobně rozebírá jak teorii slohové práce, tak její techniku — pojednává o druzích slohových prací, tématu, plánu, shromažďování materiálu, konceptu, čistopisu, rozsahu atd. Z uvedených oddílů článku představím několik aktuálnějších metodických myšlenek.

Při výběru tématu klade J. Balčikonis tyto požadavky: 1) téma musí odpovídat věku a vzdělání žáků; 2) musí vycházet z oblasti, kterou žáci znají a která je jim přístupná; 3) musí být logicky vymezené a přesně formulované. Ani dnes se tyto požadavky ne vždy respektují.

S postojem J. Balčikonise k plánu slohové práce lze zcela souhlasit. Poslechněme si jeho úvahy: „Nyní otázka, zda je vždy třeba psát plán? Jsou učitelé, kteří na jeho písemném zpracování příliš netrvají. Podle mého názoru je plán nezbytný, pokud mají žáci napsat slohovou práci doma. Bez plánu se lze obejít, když je času velmi málo, ale plán je přesto třeba mít alespoň v hlavě, jinak nebude mít slohová práce žádnou hodnotu: někde může dojít k vynechání, jinde k opakování, někde k odklonu od tématu atd.“¹⁶ Sami bychom mohli dodat jen tolik, že se plánu vzdáváme ještě v některých případech kvůli specifickému žánru slohové práce (žádost, miniatura, aforismus atd.), avšak běžná slohová práce bez plánu je nesmyslná záležitost, prázdné plýtvání časem. Dobrý plán slohové práce rozvíjí žákovo myšlení, a proto J. Balčikonis formuloval i určité logické požadavky a předložil jeho schéma, kterého se dodnes mnozí učitelé drží, když děti učí sestavovat plány.

Při shromažďování materiálu pro slohovou práci J. Balčikonis navrhuje používat lístky formátu 17 × 10, protože pak lze materiál „snáze uspořádat a rozdělit“ a odložit bezvýznamné, vedlejší věci. Na lístky doporučoval zapisovat také citáty potřebné pro slohovou práci, nepřetěžovat jí však text, aby neztratil svou samostatnost.

Článek obsahuje i další originální a dodnes aktuální myšlenky o konceptu a čistopisu („čistopisu“), začátku a závěru slohové práce.

¹⁵ RR II 231.

¹⁶ RR II 234.

2*

35

Za první požadavek na styl písemné práce považoval J. Balčikonis správnost. Podle něj „Tvrzení, že může být dobrý styl tam, kde je jazyk nesprávný, je jeden nesmysl“¹⁷. Domnívám se, že požadavky, které kladl na dobrý styl písemné práce, by jako připomínka mohly viset v kabinetu litevského jazyka a literatury na každé škole. Zde jsou:

1) Piš tak, jak mluvíš, a bude to dobré.

2) Nepiš příliš dlouhými větami: živá řeč dlouhé věty nemá ráda.

3) Věty musí mít vnitřní souvislost.

4) K vyjádření myšlenky je třeba vybírat taková slova, která se k ní nejlépe hodí¹⁸.

Zcela výstižně a stručně jsou zde vymezeny podstatné složky individuálního stylu: funkční příslušnost, lexikum, syntax a konečně text.

Velký význam pro rozvíjení dobrého stylu přikládal četbě. „Četba má pro styl velký význam, — psal, — proto snad nebude od věci připomenout, jak mají žáci číst. Při čtení si mají do zvláštního sešitu zapisovat důležitější místa z knih a jejich obsah. Jednak takové zapisování navyká žáky psát, jednak lépe chápou a déle si pamatují, co si zapíší“¹⁹. Z toho plyne, že chceme-li, aby naši žáci měli z přečtených knih skutečný užitek, musíme je navykat číst s perem a sešitem v ruce; jen tak si zvyknou psát a budou se učit vytvářet text.

Metodika J. Balčikonise pro opravování písemných prací byla originální a osobitá. Především vyžadoval, aby se práce opravovaly „pečlivě a odborně“, protože při špatném opravení „z toho není skoro žádný užitek“. Za úkol učitele považoval vysvětlit chyby v celé písemné práci a zapsat si je do zvláštního sešitu. Chyby v každé práci si sám zapisoval na lístky malého formátu (10cm x 4,5 cm), aby je mohl třídit do skupin. Na závěr rozboru písemných prací doporučoval přečíst třídě 1–2 lepší práce. Od žáků se vyžadovalo, aby vrácené práce pečlivě opravili; žádnou nedbalost či nepořádnost v tomto ohledu netoleroval a navrhoval „připočítat neopravované nebo špatně opravené chyby k chybám v nové práci a tím snížit známku“²⁰. Jak je patrné z dříve napsaného článku (1927), J. Balčikonis při rozboru písemných prací opravoval především logicky primitivní věty, tautologie a pleonasmy, různé anachronismy. Zde je několik vět opsaných z tématu „Význam Nemunu pro Litvu“ do zvláštního sešitu:

1. Stejně jako každý přírodní jev má i Nemunas pro Litvu svůj význam.

2. Naši knížata plula po Nemunu, protože tehdy ještě nebyly železnice, a i kdyby byly, byly nepohodlné.

3. V Nemunu je poměrně hodně ryb, které loví lidé zvaní rybáři²¹.

Někdo by zde snad mohl vytknout i učiteli, že vybíral tak úzká témata úvahového typu a nutil žáky pořádně se zapotit, než je rozlouskli. Pro zajímavost se podívejme, jak dnes píší maturanti našich škol. Například:

1. U Lapina je pořád plno dětí, které mají rády Lapinovy pohádky a rozumějí jim.

¹⁷ RR II 239.

¹⁸ Ten pat, p. 239.

¹⁹ Ten pat, p. 239.

²⁰ RR II 241.

²¹ RR I 68–69.

36

2. Liudas Vasaris – lyrický hrdina literárního díla. Obraz Liudase Vasarise obklopují neustálé pochybnosti, naděje, nespokojenost a zklamání.

3. A když si země stvořila člověka, jehož dvě nohy pevně spočívaly na zeměkouli a v rukou držel slunce, nazvala ho komunistou. Jeho ruce byly určeny tobě, země. Byly to pevné ruce dělníka. Byly jako větve jabloně obtížené nádhernými plody – prací.

Tak nepíší obyčejní žáci, nýbrž takzvaní premianti, medailisté.

Je třeba říci, že ani dnes nemáme pro naše školy didakticky podložený systém písemných prací, žáci nedostávají, nebo téměř nedostávají žádné teoretické znalosti o písemné práci, při rozborech písemných prací se i ve vyšších třídách mluví převážně jen o pravopisných a interpunkčních chybách a učitelé někdy opravují, nebo vůbec neopravují hrubé jazykové chyby v písemných pracích. Nejčastěji je tomu tak ve školách, v jejichž čele stojí nelituanista nebo člověk, který se o jazykové otázky vůbec nezajímá a nemůže takových „přešlapů“ lituanistů všimnout. Nejvíce znepokojuje okolnost, že počet lituanistů, kteří podobné chyby opravují, v našich školách klesá; bývalí žáci prof. J. Balčikonise, lituanisté, se již dožili úctyhodného věku a ve školách se s nimi setkáváme stále méně, zatímco jeho metodické myšlenky se stále více zapomínají; zapomíná se na jeho výzvu učit děti pracovat.

Když J. Balčikonis v roce 1921 učil v Panevėžysu, napsal: „Nezapomínejme, že studium je práce a práce nemůže být snadná, stejně jako čtverec nemůže být kruh. Nepovažujme práci za prokletí, nýbrž za štěstí, které bylo člověku dopřáno v tomto slzavém údol퓲².

Při příležitosti 100. výročí narození prof. J. Balčikonise máme skvělou možnost připomenout si jeho zásluhy o školství a znovu se podívat na metodické myšlenky, které publikoval. K naší společné radosti nezastaraly a jsou aktuální stejně jako v oněch dávných dobách; mladí učitelé litevštiny se od něj mohou mnohému naučit, když si přečtou dvousvazkovou knihu Raštu a vyberou si zajímavý materiál pro výuku litevského jazyka.

DIDAKTICKÉ MYŠLENKY J. BALČIKONISE

Shrnutí

Profesor J. Balčikonis byl nejen vynikajícím jazykovědcem, ale také pedagogem a přispěl k metodice výuky rodného litevského jazyka. Není však pochyb o tom, že při své pedagogické práci uplatňoval didaktické myšlenky K. D. Ušinského a dalších ruských metodiků. Metodickou koncepci J. Balčikonise tato studie rekonstruuje na základě jeho recenzí učebnic litevského jazyka, poznámek z přednášek o metodice výuky a metodických článků. Mnohé z profesorových didaktických myšlenek neztratily svou aktuálnost ve výuce litevského jazyka. Z didaktického hlediska je zvláště cenný jeho článek o školních písemných pracích, uveřejněný v roce 1928, v němž podrobně rozebírá otázky teorie a praxe slohových prací na střední škole.

²² RR II 228.