LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997)

LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS

Juozas KARACIEJUS

O HISTORICKÝCH A ETYMOLOGICKÝCH SLOVNÍCÍCH LITEVŠTINY

Vydávání velkého „Slovníku litevského jazyka“, byť pomalé, se přesto již blíží ke konci. Nemůže však v žádném případě nahradit slovník starých písemností ani historický slovník litevského jazyka, jehož stále častěji postrádáme. Takový slovník potřebují nejen historikové jazyka, ale i praktici, neboť historický slovník litevského jazyka, který by měl zahrnovat všechny naše jazykové památky, tištěné i rukopisné, přinejmenším do počátku XIX. století, by měl uvádět nejen četnost užívání slov, ale také významy, v nichž se jednotlivá slova užívají, a jazykové vlivy, které mohly zvláštnosti jejich užívání podmínit. Připravit takový slovník však není vůbec snadné. Jeho sestavovatelé se především musí dobře seznámit se všemi našimi starými písemnostmi a jejich specifiky. Základ týmu připravujícího historický slovník litevského jazyka by tedy měli tvořit odborníci na dějiny litevského jazyka. Je proto zcela pochopitelné, proč se před více než deseti lety začalo v tehdejším Institutu litevského jazyka a literatury poměrně hlasitě hovořit o historickém slovníku litevského jazyka. Iniciátorem této myšlenky bylo oddělení dějin jazyka a dialektologie. Otázka historického slovníku litevského jazyka byla dokonce projednávána tehdy působící zvláštní radou pro rozvoj a koordinaci filologických věd. Kromě toho, že se po válce tolik oblíbená a dodnes horlivě užívaná neurčitá, nezávazná slova pověřit, projednat, uložit, nic dalšího se však neudělalo. Jistě, když si dnes na tehdejší dobu vzpomeneme, mohli bychom zmíněné diskuse hodnotit pozitivně alespoň v tom smyslu, že byla vznesena skutečně aktuální otázka. Bohužel, po jednom či dvou zasedáních a diskusích začalo nadšení opadat a na otázky historického slovníku litevského jazyka se vzpomínalo stále méně.

Může vyvstat otázka, proč se to stalo. Odpověď je velmi jednoduchá. Po celé poválečné období se sice zdůrazňovaly úspěchy litevských studií, zejména litevské jazykovědy, ale když se rozdělovaly prostředky na vědecký výzkum, litevská studia se ocitala na konci seznamu uchazečů. Pravda, nelze popřít tvrzení, že litevská studia dosáhla v poválečných letech významných úspěchů. Nejčastěji jich bylo dosaženo díky nadšení lidí, kteří do litevských studií vstoupili po válce, jejich lásce k rodnému jazyku a své vlasti. Nebyly však vytvořeny běžné podmínky pro jejich práci. Za takových poměrů nebyly přiděleny žádné dodatečné prostředky na přípravu historického slovníku litevského jazyka, a dokonce se ani neuvažovalo o tom, kdo by takový slovník mohl připravit a kolik lidí s jakou kvalifikací by tato práce vyžadovala.

209

Je pravda, že oddělení dějin jazyka a dialektologie začalo vlastními silami shromažďovat materiál pro historický slovník: na samostatné lístky se vypisovaly věty z některých památek starých písemností, aby je bylo možné rozmnožit a vytvořit tak kartotéku historického slovníku litevského jazyka. Tento způsob je možný, ale jen jako nouzové řešení, protože významy slov ve všech starých písemnostech nelze snadno určit z kratšího či delšího slovního spojení. Často jsme nuceni hlouběji se zabývat kontextem a nezřídka je třeba litevský text (pokud jde o překlad) porovnat s originálem, zjistit, jaké slovo původního jazyka je daným litevským slovem přeloženo, a ověřit si, v jakých významech užívali překladatelé daného jazyka toto slovo v originále v té době. Totéž lze říci také o litevských ekvivalentech a jejich variabilitě ve dvojjazyčných rukopisných slovnících připravených v XVII.–XVIII. století v Malé Litvě, protože v těchto slovnících jsou litevské ekvivalenty většinou uvedeny bez dokladových vět. Jak navíc ukazují nejnovější výzkumy, tyto slovníky skrývají ještě mnoho nevyřešených hádanek (srov. Drotvinas 1984: 163–167; Urbutis 1987: 57–75).

Druhou okolností, která značně brzdí přípravu historického slovníku litevského jazyka, je skutečnost, že jazyk našich starých písemností je dosud prozkoumán poměrně málo. Podrobněji byl analyzován jazyk M. Mažvydase (Zinkevičius 1977–1979), M. Daukšy (Kudz inoc?

otázky koncepce připravovaného historického slovníku litevského jazyka je třeba zvážit a prodiskutovat.

Cílem těchto poznámek není vyslovit absolutní pravdu. Měly pouze ukázat, že přípravu historického slovníku litevského jazyka nelze zahájit bez provedení řady přípravných prací. Šlo by o sestavení slovníků a rejstříků jednotlivých písemných památek a zároveň o výzkum jazyka těchto památek.

* * *

S otázkami přípravy historického slovníku litevského jazyka úzce souvisejí také problémy přípravy etymologického slovníku litevského jazyka, tím spíše, že se v poslední době stále častěji vydávají historicko-etymologické slovníky jednotlivých jazyků, v nichž výklad původu slova začíná jeho historií, neboť, jak říká K. Baltinger, „moderněji pojatá etymologie je životopisem slova“ (Baltinger 1977: 219). Patří k nim známé etymologické slovníky latiny francouzských lingvistů A. Ernouta a A. Meilleta (Ernout, Meillet 1959) a řečtiny P. Chantrainea (Chantraine I–IV). Svůj význam si zachovaly i tradiční etymologické slovníky. Je jich dokonce více a liší se zásadami sestavení. Téměř se v nich nezkoumá sémantika slova ani její vývoj; na základě příbuzných slov v jiných jazycích se pokoušejí rekonstruovat jeho archetyp.

Ačkoli je litevština jedním z nejarchaičtějších živých indoevropských jazyků, etymologický slovník litevského jazyka dosud nemáme. K. Būga v díle „Jazyk a starověk“ v roce 1922 napsal: „Etymologický slovník litevského jazyka bude snadné napsat, až se pro něj nashromáždí dostatek materiálu v literatuře“ (Būga II 293). Nyní již máme nejen dostatek materiálu v lingvistické literatuře, ale také „Etymologický slovník litevského jazyka“ významného německého baltisty E. Fraenkela. V poměrně četných recenzích a anotacích tohoto slovníku byly uvedeny nejen jeho kladné stránky a upozorněno na nepřesnosti a nedostatky, které se v něm vyskytují, ale také opatrně vyslovena myšlenka, že při přípravě dalšího vydání tohoto slovníku, či dokonce nového etymologického slovníku litevského jazyka, by se podobným nedostatkům mělo předejít. Po těchto návrzích však nastala dlouhá léta mlčení a teprve z iniciativy katedry baltské filologie Vilniuské univerzity se začal shromažďovat materiál pro etymologický slovník litevského jazyka. Shromažďování etymologického materiálu, tedy sestavování kartotéky etymologického slovníku, se však značně liší od sestavování kartoték slovníků jiného typu. Především proto, že je třeba pečlivě prohlédnout velmi mnoho lingvistické literatury, neboť z názvu článku či monografie často nelze vyvodit, zda daná práce obsahuje materiál cenný pro etymologický slovník litevského jazyka, nebo ne. V našich knihovnách je bohužel jen málo lingvistických publikací vydaných v zahraničí. Proto nemá téměř smysl hovořit o systematické práci. Druhou okolností, která značně zpomaluje shromažďování etymologického materiálu, je způsob, jakým jsou etymologie v lingvistických pracích podávány. Často není po prvním přečtení příliš jasné, co je nejdůležitější a co by se mělo zapsat na kartičku. Vždyť každé budoucí

211

Základem slovníku je kartotéka, na níž závisí i jeho struktura. V tomto případě vyvstává ještě jeden problém, který bychom mohli nazvat problémem výběru pramenů neboli „seriózních“ a „neseriózních“ prací, tj. zda shromažďovat materiál ze všech pramenů, nebo zda některé po rozdělení na „seriózní“ a „neseriózní“ ignorovat. Sotva pak ale bude možné hovořit o dobré kartotéce. Pro lepší představu uvedu několik příkladů. V pracích belgických indoevropeistů, například významného specialisty na tocharštinu A. J. Van Windenkense, se poměrně často citují práce A. Carnoye (Carnoy 1955, 1957), které vycházejí také z faktů litevského jazyka. E. Benveniste však v recenzi uvedených prací A. Carnoye poukázal na to, že jazyk nazývaný A. Carnoyem praindoevropským, jehož slovník předkládá, se v mnoha případech velmi podobá jazyku, který A. J. Van Windenkensas nazývá „pelasžským jazykem“, a dále zdůraznil: „Je třeba jasně říci, že nejen ‚pelasžský jazyk‘ je čistou fikcí [...], ale i etymologické metody zavedené touto myšlenkou odporují celé metodě etymologie a plodí ty nejnepodloženější kombinace“ (BSL 1957–1958: 53(2): 52). Když si člověk přečte tak ostrá slova známého indoevropeisty, okamžitě znejistí a samozřejmě už nemá chuť shromažďovat etymologický materiál z prací A. Carnoye. Jestliže můžeme na radu E. Benvenista odložit A. Carnoye stranou, co si počít s pracemi A. J. Van Windenkense věnovanými problémům „pelasžského jazyka“, zvláště když jeho první práci na toto téma (Van Windenkens 1952) najdeme i v bibliografii „Etymologického slovníku litevského jazyka“ E. Fraenkela. Po této práci vydal A. J. Van Windenkensas ještě „Výzkumy pelasžského jazyka“ (Van Windenkens 1960) a o tuto teorii se opíral také při psaní dodatků k „Etymologickému slovníku řeckého jazyka“ P. Chantrainea. A v článku o struktuře a původním významu indoevropských číslovek „čtyři“ a „pět“, zveřejněném roku 1982 v časopise „Indogermanische Forschungen“, na základě prací A. Cunyho a A. Carnoye vysvětluje, že ide. *qʷet̯uor „čtyři“ se skládá z *qʷe, znamenajícího „a“, a kořene *tuor, který nacházíme v litevských slovech tveriu, turiu (Van Windekens 1982: 9).

Druhým příkladem by mohl být tematický etymologický slovník indoevropských jazyků X. Delamarra, vydaný roku 1984 v Paříži (Delamarre 1984), jehož mottem je sloka z Maironisovy básně „Chtěl bych probudit...“ a v jehož „Předmluvě“ se uvádí, že vychází proto, že ve francouzštině neexistuje publikace podobná slovníkům Waldeho-Pokorného, Pokorného a Buckova. Také v něm se velmi často vychází z faktů litevského jazyka, které jsou mnohdy podány nepřesně. M. Mayrhofer však zakončuje anotaci tohoto slovníku v časopise „Kratylos“ (1986, 31: 186–187) velmi příkře: „Darum: in den Giftschrank“. Samozřejmě i v tomto případě by nejjednodušší bylo spolehnout se na názor významného etymologa a podobné publikace ignorovat. Co si ale počít, když podobná hodnocení chybějí? Anotace článků, a tím spíše recenze, se totiž píší velmi zřídka. Navíc i s takovými negativními hodnoceními člověk začne pochybovat, zda jejich odmítnutím získáme dobrou kartotéku, a s ní i dobrý etymologický slovník, tj. zda je nebudeme potřebovat při psaní etymologického slovníku litevského jazyka. Kromě toho začíná být zajímavé také to, jak jsou v takových publikacích

212

uváděna fakta litevského jazyka, jak jsou interpretována, zda nebudou zavádět badatele, kteří litevštinu dobře neovládají, a podobně. To jsou otázky, které při této práci vyvstávají a na něž je třeba nějakým způsobem odpovědět.

LITERATŪRA

Baltinger K. 1977: L’étymologie hier et aujourd’hui. – Etymologie (Wege der Forschung 373), Darmstadt, 201–224.

BSL – Bulletin de la Société de linguistique de Paris, Paris, 1868.

Būga K. II: Kalba ir senovė. – Būga K. Rinktiniai raštai 2, Vilnius, 1959, 7–328.

Carnoy A. 1955: Dictionnaire étymologique du protoindoeuropéen, Louvain.

Carnoy A. 1957: Dictionnaire étymologique de la mythologie greco-romaine, Paris.

Chantraine P. I–IV: Dictionnaire étymologique de la langue grecque. Histoire des mots 1–4, Paris, 1968–1980.

Drotvinas V. 1984: Kada parašytas vadinamasis Krauzės žodynas. – Baltistica 22(2), 163–167.

Delamarre X. 1984: Le vocabulaire indo-européen. Lexique étymologique thématique, Paris.

Ernout A., Meillet A. 1959: Dictionnaire étymologique de la langue latine. Histoire des mots 4 éd., Paris.

Kruopas J. 1970: 1598 m. Merkelio Petkevičiaus katekizmo leksika. – Lietuvių kalbotyros klausimai 12, 83–154.

Kudzinowski Cz. 1977: Indeks-słownik do “Daukšos Postilė”. Oprac. Cz. Kudzinowski, 1–2, Poznań.

Mayrhofer M. 1986: [rec.] X. Delamarre. Le vocabulaire indo-europeen Lexique etymologique thematique, Paris, 1984, 332 p. – Kratylos 31, 186–187.

Morkūnas K. 1980: Konstantino Širvydo “Punktų sakymų” veiksmžodis (indeksas). – Lietuvių kalbotyros klausimai 20, 109–222.

Pakalka K. 1979: K. Širvydo “Dictionarium trium linguarum”. – Pirmasis lietuvių kalbos žodynas: K. Širvydas. Dictionarium trium linguarum, Vilnius, 13–83.

Palionis J. 1995: 1595 metų katekizmo žodžių formų rodyklė. – Mikalojaus Daukšos 1595 metų katekizmas, 627–748.

Urbutis V. 1987: 1728 m. klaipėdiškių žodyno leksikografiniai šaltiniai. – Baltistica 23(1), 57–75.

Van Windekens A. J. 1952: Le pélasgique, Louvain.

Van Windekens A. J. 1960: Études pélasgique, Louvain.

Van Windekens A. J. 1982: Structure et sens primitif des noms de nombre indoeuropéens *qʷetour “quatre” et *penqʷe “eing”. – Indogermanische Forschungen 87, 8–14.

Zinkevičius Z. 1970–1971: M. Petkevičiaus Katekizmo (1598) tarmė. – Baltistica 6(2), 227–243; 7(1), 67–86.

Zinkevičius Z. 1971: Dėl K. Sirvydo “Punktų sakymų” genezės ir kalbos. – Baltistica 7(2), 153–167.

Zinkevičius Z. 1977–1979: M. Mažvydo raštų kalba. – Baltistica 13(2), 358–371; 14(1), 38–44; 14(2), 139–146; 15(1), 16–22.

Žulys V. 1966: Kaip J. Rėza keitė J. Bretkūno leksiką. – Kalbotyra 14, 149–159.

Žulys V. 1970: Jono Rėzos raštų leksika. Filologijos m. daktaro disertacijos rankraštis.

213

ON HISTORICAL AND ETYMOLOGICAL DICTIONARIES OF THE LITHUANIAN LANGUAGE

Summary

We have been missing a historical dictionary more and more frequently. Its preparation, however, is very complicated work, as it should contain not only the statistics of word usage but also indication of the meanings in whish the words are used most frequently or most seldom. Without thorough investigation of the language of separate written records this is impossible to do. Therefore, the first thing to start with is dictionaries – indexes of separate written records.

* * *

The structure of a new etymological dictionary of the Lithuanian language can be discussed only after all the material has been collected. Compiling the card index of an etymological dictionary is not an easy task. Therefore, the paper concentrates on the principles of compiling a card index and the problems related to this work.

214