LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997)

LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS

Vilija LAZAUSKAITĖ

O HODNOTĚ NOVÉHO PŘÍZVUKOVÁNÍ NĚKTERÝCH SLOV*

Při recenzování „Slovníčku zoologických systematických termínů“, který vyšel v roce 1920, K. Būga tvrdil, že ve slovnících je nutné označovat přízvuk a intonaci, neboť „slova rozšířená z písemných pramenů v jazyce naši inteligenti vyslovují nelidsky, tj. kladou přízvuk tam, kde jej lidová řeč nemá. A tak slova komolí“ (Būga 1961:785). K. Būga uvádí, že slova se stálým přízvukem áudra, ýda, óda, próga, rūšìs, šiẽla znají inteligenti pouze z písemných pramenů, a proto mnozí vyslovují audrà, ydà, odà, progà, rūšìs.

Totéž později tvrdil J. Balčikonis, který si stejně jako K. Būga povšiml, že inteligenti mají sklon měnit intonaci neznámého slova, a dokonce i místo přízvuku (Balčikonis 1978: 95). Nerespektování autentických (tj. zděděných přízvukových) variant bylo a je považováno za porušení normy spisovného jazyka.

Rozšířené tvrzení v literatuře, že se v litevštině prosadí koncovkové přízvukování jmen, B. Stundžia podkládá analýzou konkrétních faktů, tj. uvádí statistické údaje o přízvukových variantách dvojslabičných substantiv (Stundžia 1984: 88). Autor tvrdí, že převažují varianty kořenově-koncového přízvukování (285 slov, neboli 86%), z nichž se svou produktivitou výrazně odlišují varianty akcentových paradigmat 2/4 (50,2% všech variant), například bažina (2) / bažina (4), talíř (2) / talíř (4). Přibližně stejně časté jsou varianty akcentových paradigmat 1/3 (18,2%) a 1/4 (16,7%), například: bříza (1,3), cena (1) / cena (4). Podle údajů B. Stundžii mají ke koncovému přízvukování statisticky významný sklon souhláskové, i- a o-kmenová substantiva, ke kořenovému pak slova e-kmene (např. kukačka (1) / kukačka (2) (Stundžia 1984: 88). Volbu přízvukové varianty by tedy bylo možné spojovat s morfonologickými faktory. Pro akcentovou sílu kmenů dvojslabičných primárních substantiv je zvláště důležitý morfologický činitel (Stundžia 1995: 33).

D. Mikulėnienė spojuje vznik variant s koncovým přízvukem s tendencí hovorového jazyka obecně zjednodušovat přízvukování skloňovaných slov. Podle jejího názoru se proto v řeči obyvatel měst zobecňují dva typy přízvukování: 1. a 2. přízvuková třída jako paradigma se stálým přízvukem na kmeni a 3. a 4. jako paradigma s pohyblivým přízvukem. Vznikající nový skloňovací-

^*Upřímně děkuji doc. dr. V. Vitkauskasovi za návrh tématu příspěvku (a tohoto článku).

111

systém přízvukování slov ukazuje jednu důležitou skutečnost – postupné oslabování vztahu mezi místem slovního přízvuku a intonací předposlední slabiky. Autorka má sklon vysvětlovat zánik této souvislosti vlivem přízvukového systému slovanských jazyků (především ruštiny) (Mikulienienė 1993: 78).

Koncové přízvukování se vedle starobylého kmenového přízvuku vyskytuje také v nářečích, například óda (1) Kv / odà (4) Gs (nj.), Plv (nj.), Skr (nj.) (LKŽ VIII 993); próga (1) Klvr, Mrc, Rdn, Rm, Ukm / progà (4) Krž (nj.), Pv (nj.), Škn (nj.) (LKŽ X 785); rūšis (1) Kl, Rt, Sg, Šr, Trk / rūšìs (3) Jrb, Sb (nj.), Žln (nj.) (LKŽ XI 1030); siẽla (1) Rtr, Š / sielà (4) Slk (nj.) (LKŽ XII 518). V prvním vydání LKŽ je uvedena pouze varianta áudra (1) (LKŽ I 375). Ve druhém vydání je audrà (4) (LKŽ I₂ 458) uvedeno pouze z DŽ. Podle V. Vitkauskase „je to zcela správné (řeč nářečí už má na mnoha místech koncové přízvukování z bk., to všichni víme, ale pro historický výzkum je to sotva důležité – je to věc, kterou musí znát sociologie a budoucnost akcentologie)“ (Vitkauskas 1987: 16). V kartotéce dodatků ke „Slovníku litevského jazyka“ se nacházejí obě přízvukové varianty: áudra (1) End, Klp, Krš, Ms, Plšk, Prk, Trk / audrà (4) End, Grnk, Kpr, Snt.

Ve „Slovníku nářečí severovýchodních dünininků“ jsou uvedeny pouze varianty slova rūšis se změněným kmenem: rūšè (1) a rūšẽ (3). Podstatná jména áudra (1) a próga (1) jsou uváděna jako slova se stálým přízvukem; ostatní slova probíraná v článku (oda, siela) zmíněna nejsou.

V nářečích Lazūnů a Druskininků nejsou slova audra, oda, proga, rūšis, siela zděděná, a proto se v LžŽ a DrskŽ vůbec neuvádějí.

Z několika málo shromážděných faktů je tedy patrné, že přízvuk probíraných slov kolísá dokonce i v nářečích.

Příčinu, proč se prosazuje koncové přízvukování jmen, se pokusil objasnit A. Girdenis. Jedním z předpokladů je nežádoucí shoda pádových tvarů. Například gen. sg. šakós a nom. pl. šakos. Podle A. Girdenise „se v spisovném jazyce neujímá ‚kmenové‘ přízvukování takových slov, jako jsou yda, oda, proga aj., protože je mohlo vyvolat nutné rozlišování různých pádů“ (Girdenis 1967: 6). Autor se domnívá, že tato hypotéza by se potvrdila, kdyby se ukázalo, že přechod ke koncovému přízvukování je nejrozšířenější v těch nářečích, v nichž je největší míra shody nepřízvučných koncovek (řekněme v severozápadních aukštaitských nářečích).

J. Balčikonis zřejmě proto napsal, že „nelze se vždy opírat pouze o to, co je dnes v nářečích, neboť tam nacházíme mnoho věcí pokažených“ (Balčikonis 1978: 95). Všiml si tedy, že tento problém se netýká jen řeči inteligentů, ale také nářečí. Jako příklad autor uvedl slova óda, próga, rūšìs a řekl, že se v živé řeči vyslovují s přízvukem nesprávně přesunutým na koncovku – odà, progà, rūšìs. J. Balčikonis nevysvětlil, proč se místo přízvuku uvedených podstatných jmen mění; pouze poznamenal, že „naše jazyková nářečí, která zachovala přízvuk na konci, mají sklon z neznámého důvodu přesouvat přízvuk na konec u slova, které přišlo odjinud“ (Balčikonis 1978: 95). Srov. spisovné váistai a jihoaustaitské vaistai,

112

spisovného jazyka móteris a západních aukštaitských nářečí moterà (K).

Proto K. Būga, J. Balčikonis a později i jejich žáci důsledně rozlišovali autentické nářeční jevy od nově vzniklých, požadovali přihlížet k zděděnému přízvuku slov a jejich užívání v nářečích (srov. Vitkauskas 1988: 99, 103).

Zatímco jazykovědci zvažují předpoklady přechodu slov se stálým přízvukem k přízvuku na koncovce, je pro odborníky na jazykovou kulturu a slovníky důležité určit účelnost užívání variant s přízvukem na kmeni a na koncovce (áudra / audrà). V. Vitkauskas tvrdí, že pro výzkum dějin jazyka „jsou vhodné pouze zděděné jevy, historicky doložené skutečnosti“, nelze však přehlížet ani údaje z hovorového jazyka, je třeba je sledovat a hodnotit (Vitkauskas 1988: 95). Normativní varianty s přízvukem na kmeni, dlouho uváděné ve spisovném jazyce (áudra, óda, próga, rūšis, siela), jsou tedy vytlačovány z užívání prosazujícími se podstatnými jmény s přízvukem na koncovce (audrà, odà, progà, rūšìs, siẽla).

A. Girdenis a A. Pupkis uvádějí, že takový přízvuk odhaluje rozpor „mezi kodifikací a normou (srov. kodifikovaný přízvuk spisovného jazyka próga, óda, rūšis a skutečnou statistickou normou progà, odà, rūšìs)“ (Girdenis, Pupkis 1970: 66). Tento rozpor prohloubila také změněná norma spisovného jazyka zavedená samotnými jazykovědci (Pakerys 1994: 7).

Uvedené varianty byly ve „Slovníku současné litevštiny“ prezentovány různě. Vydání slovníku z roku 1954 uvádí tuto normu užívání: áudra (1) / audrà (4) je zapsáno ve dvou variantách, zatímco óda (1), próga (1), rūšis (1), siẽla (1) jsou uvedena pouze jako slova se stálým přízvukem. Druhé vydání slovníku uvádí, že „vedle archaického přízvuku některých slov se objevuje nový, životaschopnější přízvuk, který není ničím jiným než výsledkem přirozeného vývoje jazyka“ (DŽ₂: III). Na první místo se v tomto slovníku klade přízvuková varianta běžnější ve spisovném jazyce bez ohledu na její stáří. Proto jsou probírané varianty v tomto slovníku uvedeny jak jako slova se stálým, tak s pohyblivým přízvukem: audrà (4) / áudra (1), odà (4) / óda (1), progà (4) / próga (1), rūšìs (4) / rūšis (1), siẽla (4) / siẽla (1). V novém vydání slovníku z roku 1993 zůstaly pouze dva případy: áudra (1) / audrà (4), óda (1) / odà (4). Ostatní slova jsou uvedena pouze se stálým přízvukem: próga (1), rūšis (1), siẽla (1).

Variantům přízvuku se nevyhýbá ani „Slovník litevské výslovnosti“: audrà (4) / áudra (1), óda (1) / odà (4), próga (1) / progà (4), rūšis (1) / rūšìs (4), siẽla (1) (LKTŽ). Tvůrci slovníků tedy nemohli ignorovat skutečné tendence v jazykovém úzu.

Probírané přízvukové varianty však zřejmě při jejich kodifikaci třeba hodnotit nejen z hlediska normy, ale i systémovosti (Mikulėnienė 1995: 36), tj. přihlížet k tomu, jak se přízvukují odvozeniny těchto podstatných jmen (srov. próga – próginis, rūšis – rūši-nis). Protože se vedle progà dosud neužívá přídavné jméno *próginis, vedle rūšìs – *rūšìnis, nelze považovat přízvuk na kmeni a na koncovce za rovnocenné (Kuzavinis 1981: 7). Jinými slovy, rovnocenná přízvuková varianta musí být derivačními vztahy spojena s jinými tvary (Vitkauskas 1985: 11).

113

Probírané přízvukové dvojice tedy nejsou rovnocenné. Proto je třeba ve slovnících vždy uvádět na prvním místě varianty se stálým (tj. starým kmenovým) přízvukem. Statistická norma – varianty s přízvukem na koncovce – by měly být uvedeny pouze se zkratkou šnek. Tím by byly odlišeny od oficiálního stylu spisovného jazyka. Varianty označené zkratkou šnek. však na druhou stranu nelze považovat za jazykové chyby. Pro nižší úroveň spisovného jazyka by jazykovědci měli uplatňovat spíše kritérium systémovosti než normy.

LITERATŪRA

B a l č i k o n i s J. 1978: Netikusi publicistika. – Balčikonis J., Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Mokslas.

B ū g a K. 1961: Zoologijos sistematikos terminų žodynėlis. – Būga K. Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

DrskŽ – N a k t i n i e n ė G., P a u l a u s k i e n ė A., V i t k a u s k a s V. Druskininkų tarmės žodynas, Vilnius: Mokslas, 1988.

DŽ₁ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1954.

DŽ₂ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mintis, 1972.

DŽ₃ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993.

DünŽ – V i t k a u s k a s V. Šiaurės rytų dzūnininkų šnektų žodynas, Vilnius: Mokslas, 1976.

G i r d e n i s A. 1967: Kodėl įsigali “galūninis” vardažodžių kirčiavimas. – Mokslinė aukštųjų mokyklų dėstytojų konferencija lietuvių kalbos klausimais. Programa ir pranešimų tezės, 6.

G i r d e n i s A., P u p k i s A. 1970: Bendrinės kalbos normos ir jų kodifikacija. – Kultūros barai 7, 65–67.

K – Littauisch-deutsches Wörterbuch von F r i e d r i c h K u r s c h a t, Halle a. S: Verlag der Buchhand- lung des Waisenhauses, 1883.

K u z a v i n i s K. 1981: Kirčiavimo gretybės ir normos stabilumas. – Mūsų kalba 5, 6–7.

LKTŽ – Lietuvių kalbos tarmės žodynas. Sudarė V. V i t k a u s k a s, Vilnius: Mintis, 1985.

LKŽ I – Lietuvių kalbos žodynas 1, Kaunas: Spindulys, 1941.

LKŽ I₂ – Lietuvių kalbos žodynas 1, Vilnius: Mintis, 1968.

LKŽ VIII – Lietuvių kalbos žodynas 8, Vilnius: Mintis, 1970.

LKŽ X–XII – Lietuvių kalbos žodynas 10–12, Vilnius: Mokslas, 1976, 1978, 1981.

LžŽ – P e t r a u s k a s J., V i d u g i r i s A. Lazūnų tarmės žodynas, Vilnius: Mokslas, 1985.

M i k u l ė n i e n ė D. 1993: Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo tendencijos. – Kalbos kultūra 63, 75–79.

M i k u l ė n i e n ė D. 1995: Variantai normos ir sistemos požiūriu. – Kalbos kultūra 67, 36–39.

P a k e r y s A. 1994: Akcentologija 1, Kaunas: Šviesa.

Rtr – Lietuviškai-latviškas žodynas. Sudarė J. Ryteris, Ryga, 1929.

S t u n d ž i a B. 1984: Lietuvių kalbos dvikskiemenių daiktavardžių kirčiavimo variantai. – Kalbotyra 35, 86–92.

S t u n d ž i a B. 1995: Lietuvių bendrinės kalbos kirčiavimo sistema, Vilnius: Petro ofsetas.

Š – Lietuvių ir rusų kalbų žodynas. Sudarė d-ras J. Š l a p e l i s, Vilnius, 1921. Taip pat jo užrašyti lapeliai, jei nenurodytas šaltinis.

V i t k a u s k a s V. 1987: J. Balčikonio pažiūros į paveldėtąją leksiką. – Lietuvių kalbotyros klausimai 26, 13–18.

114

Vitkauskas V. 1988: Ar sunkus lietuvių kirčiavimas, Vilnius: Mokslas.

ZUR EINSCHÄTZUNG DER NEUEN BETONUNG EINIGER WÖRTER

Zusammenfassung

Es werden Substantive des Typs óda (1) / odà (4) untersucht, wobei festgestellt wird, daß diese Varianten nicht gleichwertig sind. Deshalb sollen die Varianten mot dem ständigen Akzent (d. h. der alten Wurzelakzentuierung) in den Wörterbüchern an der ersten Stelle sein. Die statistische Norm (Varianten mit betonter Endung) ist durch die Abkürzung śnek. (umgangssprachlich) zu kennzeichnen und dadurch von der Standardsprache zu trennen. Andererseits soll man die durch die Abkürzung śnek. (umgangssprachlich) gekennzeichneten Varianten nicht als Sprachfehler betrachten. Für die niedrigere Stufe der Gemeinsprache ist von den Sprachwissenschaftlern nicht das Kriterium der Norm, sondern das des Systems anzuwenden.

115