ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLII (2000)

Rita MILIŪNAITĖ

Lietuvių kalbos institutas, Vilnius

OD STARÉHO K NOVÉMU VYDÁNÍ „JAZYKOVÝCH PRAKTICKÝCH RAD“

1. O přípravných pracích

Podle Programu užívání a rozvoje státního jazyka na období 1996–2005 se připravuje nové, třetí vydání „Jazykových praktických rad“. První vydání vyšlo v roce 1976, druhé v roce 1985 jako publikace připravená autorským kolektivem (sest. A. Pupkis, šéfredaktor Z. Zinkevičius) pododdělením Litevské společnosti na ochranu památek a vlastivědu – tehdejší Republikánskou jazykovou komisí.

„Jazykové praktické rady“ (dále jen KPP) jsou autoritativním dílem jazykové kultury, příručkou pro uživatele spisovného jazyka. Ačkoli se v poslední době objevují různé podobné publikace (například kniha „Jak nemluvit“ (1991), kterou sestavila D. Mikulėnienė, „Jazykové rady pro novináře“ (1997) od N. Linkevičienė a L. Laužika, „Jazykové rady pro učitele dějepisu“ (1998) a „Jazykové rady pro učitele matematiky“ (1998) od J. Šukyse aj.), většinou jsou určeny ke konkrétnějším účelům a navíc se zjevně opírají o údaje KPP.

„Rady“ jsou tedy publikací určenou obecným potřebám uživatelů a spolu se „Slovníkem současné litevštiny“, „Gramatikou současné litevštiny“ a „Litevským pravopisem a interpunkcí“ představují soubor nejdůležitějších doporučení pro užívání spisovného jazyka (dále jen bk).

Na druhou stranu od vydání druhého dílu uplynulo už několik desetiletí – na takovou publikaci je to příliš dlouhá odmlka; téměř se blíží hranice, kdy bude možné připravované vydání ještě nazývat třetím, a ne v podstatě novým dílem. Kontinuitu bude třeba zachovat a lze se domnívat, že ji zajistí část členů někdejšího autorského kolektivu a redakční rady předchozích vydání – převezmou se jejich nashromážděné zkušenosti. Je však také pochopitelné, že se během tohoto období vytvořily různé objektivní okolnosti, kvůli nimž lze očekávat určité kvantitativní i kvalitativní změny třetího vydání KPP.

Za zmínku stojí dvě nejdůležitější okolnosti (ačkoli je lze dále rozdělit i podrobněji): 1) posuny v užívání spisovného jazyka (sem patří i změny potřeb uživatelů spisovného jazyka v užším smyslu); 2) změny v normativní jazykové práci (předpoklady pro ně vytváří mimo jiné možnost opírat se o rozsáhlejší údaje a jejich systematičtější soubory, jakož i posilování postavení institucí dohlížejících na jazyk). Právě tyto dvě okolnosti umožňují objasnit problematiku, která vyvstává při přechodu od starého k novému.

180

Během přípravných prací na třetím vydání KPP, které podporovala Státní komise pro litevský jazyk¹ (1996–1998), vyvstala řada otázek k diskusi, které bylo nutné projednat ještě předtím, než se autoři pustili do konkrétních úprav a doplnění textu nového vydání (viz Gairės 1998).

Přípravné práce probíhaly v těchto směrech:

1) sledovaly se změny v současném užívání jazyka (využíval se soupis variant současného úzu shromažďovaný na oddělení jazykové kultury Litevského jazykovědného ústavu);

2) z významnějších zdrojů důležitých pro jazykovou praxi se shromažďovala, systematizovala a digitalizovala jazyková doporučení zveřejněná po přípravě druhého vydání KPP (přibližně od roku 1983);²

3) druhé vydání KPP (v elektronické podobě) se zkoumalo ze systémového hlediska.

2. Kvantitativní změny v KPP

Při přípravě publikací podobných KPP je třeba odpovědět na několik zdánlivě jednoduchých otázek: co uvést, jak to uvést a jak zorganizovat práci. Na základě toho, co se již podařilo vykonat v uvedených pracovních směrech, a s ohledem na zmíněné okolnosti – změny v úzu a v normativní práci s jazykem –, lze tyto otázky konkretizovat.

Otázka „co uvést?“ vybízí k úvahám o obsahu KPP, tj. o rozsahu jazykových jevů hodnocených v publikaci. Samozřejmě byly zařazeny jevy aktuální pro dnešní uživatele spisovné litevštiny. Aktuálnost však nelze chápat doslovně a příliš úzce: současný úzus zahrnuje více než každodenní užívání jazyka. Zahrnuje i takové oblasti spisovné litevštiny (zejména publicistický a umělecký styl), v nichž jsou vrstvy jazykových jevů mnohem bohatší než jejich povrchová vrstva. Ze sociálního hlediska jde navíc o úzus tří generací, do něhož se promítají jazykové návyky lidí s různými jazykovými zkušenostmi.

Především by neměla klamat povrchová aktuálnost či neaktuálnost jazykových jevů, která souvisí s životními reáliemi, jež označují. Není rozumné tvrdit, že určitá věc, která ztratila význam v každodenním životě, zároveň nevratně

¹ Přípravné práce provedla redakce časopisu „Gimtoji kalba“, pomáhaly jí pracovnice oddělení jazykové kultury Litevského jazykovědného ústavu a také několik litevštinářů z jiných institucí.

² Zaznamenávají se diskuse jazykových odborníků, jazykové opravy, různé názory na konkrétní otázky jazykové kodifikace a také významnější návrhy uživatelů jazyka. Například rozdílný přístup ke stejnému jazykovému jevu – zda odstraňovat, či nikoli slovesa odvozená pomocí předpony nu- – dokládají tato doporučení: J. Palionise (1990: 156), A. Kaulakienė (1992: 9), Z. Mačionise (1995). Kromě toho jsou nejdůležitější jazyková doporučení zveřejněná od roku 1995 v periodickém tisku a odborné jazykovědné literatuře zařazována do „Informačního bulletinu jazykových doporučení“ (Biuletenis 1997; Biuletenis 1998).

181

odstraní se do minulosti slovo, které jej vyjadřuje, nebo jiný prostředek vyjádření, a ten jakožto již neaktuální nemá být zařazován do normativních příruček³.

Za druhé, pokud pojem v jazykovém povědomí společnosti přetrvává déle než samotná věc, i když jeho výraz přejde do pasivního užívání, je možný i opačný proces. Takto znovu ožily například daboklė a uredas (uredija), které ve slovníku DŽ₃ byly ještě uvedeny s odkazy psn. a istor.

Je tedy třeba odmítat pouze skutečně zastaralé jazykové jevy, případně ty, které se do KPP₂ dostaly náhodou, jakož i jevy s pochybným rozšířením (například milicionierius, gazo suvirintojas apod.). A naopak je třeba zařazovat to, co snad bylo zapomenuto, ale v úzu stále žije nebo znovu nabylo aktuálnosti (například výpůjčky ermyderis, važnyčioti, peškom, tačka, smičius; slovotvorný typ složených slov -imvietė: augimvietė, perimvietė apod.; bylo by vhodné zařadit také oddíl věnovaný slovosledu aj.).

Co je třeba doplnit, nově zařadit? Především to, co jazykoví normativci mezitím již kodifikovali v jiných dílech, například: anūkas, barchatas, kompromatas, kumyras, dukterinis, -ė (dukterinė įmonė), vinis (renginio vinis), volioti („házet sem a tam, povalovat se“); zakončení -abilus, -i (konkurentabilus, -i, transportabilus, -i), -menas (džiaზmenas, jachtsmenas), -ikas (kubikas, pufikas), případ genitivu přívlastku (šalto rūkymo kumpis) a mnoho dalšího.

Kromě toho není pozdě posoudit i to, na co dosud zřejmě nemáme jasnou odpověď: imlus, -i kam nebo čeho? Anebo: lze užívat slovesa pasimesti, susimėtyti ve významech „ztratit se, být zmatený“, když tyto významy nejsou uvedeny jako normativní ve slovníku DŽ₃ ani nejsou opravovány v KPP₂ a názory normativců se různí? (srov. Tarvydaitė 1990: 16; Vitkauskas 1991: 26).

KPP by měla uvádět co nejúplnější kontext hodnocených jazykových jevů, proto je třeba doplnit jak příklady doporučení, tak náhrady, například:

buvoti – nejen navštěvovat, být, ale také pobývat jako host, …;

įsirašyti į ką – nejen přizpůsobovat se čemu, ale také zapadnout mezi koho, …;

išlaikytas, -a – nejen zdrženlivý, -á, zdvořilý, -á, ale také sebeovládající se, -í, …;

išmislas – nejen výmysl, ale také výplod fantazie, …;

iššaukti – nejen vyvolat, ale také probudit (touhu), …;

pavesti – nejen zklamat, podvést, oklamat, ale také nenaplnit naděje, očekávání, …;

pergyventi – nejen znepokojovat se, trápit se, rmoutit se, […], ale také užírat se, … atd.

V zájmu důslednosti je třeba upravit i další údaje druhého vydání.

³Lze například považovat za závažný argument tvrzení, že oprava kerzavi (=kerziniai) batai (kerzos) již není aktuální, protože „tyto boty se už v obchodech neprodávají“? (Srov. větu z dopisu sepsaného prokurátorem v roce 1994: Z bytu byly odneseny kerziniai boty J. N. Gimtoji kalba, 1995, č. 1, s. 11.) Anebo jak působí srovnání těchto skutečností: když jazyková komise projednávala Seznam hrubých jazykových chyb (1993), byl v příkladech oprav předložky ant vyškrtnut výraz batai ant platformų – také jako již neaktuální, zatímco v roce 1996 se v „Verslo žinios“ již psalo, že se na veletrhu obuvi v Düsseldorfu ukázaly být opět módní dámské boty na „platformě“ (30. 8. 1996), nemluvě o tom, že se zanedlouho objevily i v ulicích, a znovu také v jazyce.

182

1. Rozšířený nežádoucí úzus si vynucuje doplňování i takových oddílů: atstatyti, gilus, -i, pastovus, -i, šviežias, -ia (je třeba doplnit i atšviežinti); v oddílu atmintis je třeba opravit spojení šviesos atminties; je zde grubus, -i, není zde grubiai, je zde turtingas kuo, není zde praturtėti kuo atd.

2. Je třeba doplnit některé obecné oddíly věnované tvoření slov, morfologii a syntaxi. Například u zájmenných tvarů nejsou žádná doporučení, jak je užívat při oslovování (Gerbiami svečiai! ar Gerbiamieji svečiai!) – v tomto případě není ani tak důležité, že jazykovědci zde nemají jednotný názor; uživatelé přesto potřebují nějakou odpověď, pokud se užívá více variant.

3. Některé jevy jsou v KPP₂ uvedeny pouze v podobě konkrétních výrazů – jako jednotlivé opravy, avšak údaje o úzu ukazují, že se někdy již rozvinuly v abstraktnější model. Například u zakončení -istinis, -ė je uvedeno pouze caristinis, -ė (zařazeno abecedně), ale mohou se vyskytnout také maksimalistinis, -ė, formalistinis, -ė a další; u předpony virš- jsou uvedena pouze tři jednotlivá slova (viršsvoris, viršgam­tinis, -ė, viršpel nis); u instrumentálu není uveden případ nesprávné vazby s přídavnými jmény, nýbrž abecedně osm konkrétních oprav (gera pienu, tvirtas dvasia a další) – v úzu jde o model, který se velmi šíří (srov. vyriausias amžiumi, didelis ūžmojais, nuostabus išore apod.).

4. Kvůli principu abecedního řazení se do KPP₂ dostaly i nahodilé záležitosti: existuje obecný oddíl o příslovcích, kde se příslovce od činných příčestí opravují na tvary trpné (pamokançiai – geriau pamokomai), a abecedně jsou zařazena čtyři slova (maldaujančiai, matančiai, niekinančiai, paniekinančiai; možná není zcela náhodné, že první a třetí byla kdysi zařazena do publikace „Kalbos patarėjas“ z roku 1939) – v čem by zde byla horší slova raminançiai ar bauginančiai? Existuje také obecný oddíl, který doporučuje neužívat příslovce se zakončením -iniai, a navíc jsou abecedně opraveny výrazy fiziniai, matematiniai a ještě řada dalších (proč ne muzikiniai, meniniai?..). Podobné nelexikalizované případy rozhodně není třeba uvádět samostatně.

5. Kvůli témuž principu abecedního řazení chybí systém při uvádění různých jevů téže úrovně, například předpon a přípon. V oddílu věnovaném každé předponě nenajdeme nevhodné případy roztříděné podle stejného principu. Někde jsou zvlášť uvedena odvozená slova, která k dané předponě nepatří, předponová slovesa nesprávně užívaná ve významu průběhového vidu a zvlášť názvy činitelů či zařízení nesprávně utvořené z předponových sloves (takový je například oddíl su-, tvořený třemi pododdíly), jinde je to vše smícháno dohromady (například u předpony at-). Také nenormativní případy u přípon -ėjas, -tojas, které se obvykle probírají společně, jsou uvedeny různě: v oddílu -ėjas jsou zvlášť vyčleněny názvy zařízení, strojů a materiálů, zatímco u -tojas je uveden pouze význam nástrojů a zařízení, ačkoli jsou připojeny různé příklady.

Závěr ohledně změn obsahu KPP tedy zní: je zde řada věcí, které je třeba sjednotit, a fakta by měla být předkládána důsledněji. Tomu by měl napomoci jiný zvolený princip psaní nového vydání – nikoli abecední, jako tomu bylo u předchozích vydání, nýbrž podle jazykových rovin (autoři píší zvlášť o lexiku, slovotvorbě,

183

morfologii a syntaxi). Napsat souvislý text uspořádaný podle rovin a po úpravách a redakčních zásazích jej rozčlenit abecedně by mělo být snazší (zachová se zvolený systém i pořadí subsystémů), než později redigovat a sjednocovat jazykové jevy téhož typu, rozptýlené abecedně po celém díle. Je však třeba zdůraznit, že konečný způsob uspořádání údajů v KPP₃ musí zůstat abecední – zdá se, že to uživatelům nejvíce vyhovuje.

Samostatně je třeba zvážit, kolik okrajových jevů spisovného jazyka má být do KPP zařazeno, především jevů odborného jazyka (zejména termínů), ale také žargonu a stylu (ve smyslu stylistické příznakovosti). V KPP₂ je od všeho něco; toho by se nemělo vzdávat ani nadále, je však třeba postupovat důsledněji. Pokud možno by se mělo vycházet ze statistických údajů – z toho, jak častý je ten či onen jev v úzu spisovného jazyka. Kdybychom například prohlédli litevské termíny uvedené v „Železničářském slovníčku“ (GŽ 1992), našli bychom nejen pojmy důležité pro železničáře, ale i jazykové jevy rozšířenější a potřebné pro veřejnost: karjeras – liet. kašvietė, domkratas – kėliklis, dinamometras – jėgomatis a další; a naopak, pro vydání KPP by nebyly nezbytné výrazy faskė (: spec. 1. nuožulna; 2. išdroža) ar flanšas (: jungė)., které se nacházejí ve druhém vydání.

Do KPP se z jazykových rovin tradičně zařazují jevy lexikální, slovotvorné, morfologické a syntaktické. Pravopis, interpunkce, výslovnost a přízvukování náleží do působnosti jiných normativních publikací. Přesto stojí za zvážení, zda by nebylo vhodné rozšířit část věnovanou morfologii a zařadit doporučení, jak užívat některé častější tvarové varianty. Uživatelům by například pomohlo ověřit si, jak nahlížet na varianty dalinti: dalyti, žvejas: žvejys, kraujuje: kraujyje apod., tím spíše, že KPP₂ obsahuje několik podobných doporučení (analizas – analizė, mėgiamas – mėgstamas a další).

V příloze KPP se tradičně uvádí seznam místních názvů. Objevily se návrhy, aby byl značně rozšířen (dnes bychom v něm nenašli ani samotný název Lietuvos, jehož přízvukování působí uživatelům jazyka potíže) a doplněn o místní názvy etnických litevských oblastí v zahraničí i o nejvýznamnější místní názvy světa.

3. Kvalitativní změny KPP

Změny v užívání jazyka a v normativní práci konkretizují také otázku, jak v KPP předkládat potřebné údaje. To souvisí s teoretickými a metodologickými základy normativní práce. Konkrétní kodifikační práce probíhá neustále, vydávají se publikace důležité pro jazykovou praxi, avšak za 15 let došlo k výraznějším teoretickým posunům v jazykové normě jen velmi zřídka⁴. Aniž bychom se pouštěli do širo

⁴ Srov. několik tezí z referátu J. Palionise „Několik poznámek k práci na kultuře našeho jazyka“ (Palionis 1996: 21): „2. Dosud jsme neformulovali a nezveřejnili dobře promyšlené a kolektivně prodiskutované teoretické základy kultivace kultury litevského spisovného jazyka, které by odpovídaly současné situaci fungování tohoto jazyka.“ […] „5. Úspěšné práci na kultuře spisovného jazyka brání také nedostatky metodiky naší kodifikační činnosti: a) tendence hypertrofovat tzv. „jazykové chyby“, b) rigorismus jazykových korektorů, c) nedostatečné zdůvodňování opravovaných jevů, d) ignorování úzu autoritativních lingvistů, e) slabá koordinace kodifikační práce […]“.

184

tesnius teorinius svarstymus (žr. Girdenis, Pupkis 1996: 1–5; Kniūkšta 1996: 28–39; Principai 1997: 1–3), žvelgtina, kas šiuo požiūriu svarbu KPP.

Nejprve je třeba znovu posoudit a upřesnit hranice mezi normou a chybou. Některé jevy bude nutné hodnotit nově – uznat je za jevy, které je třeba opravovat přísněji, zatímco jinde naopak hranice normy rozšířit. Lze to provést dvěma způsoby – změnit stupeň hodnocení nebo (a také) upravit způsob vymezení chyby a normy, tedy samotnou definici. Například KPP₂ přísně opravuje předložku apie se slovesy vyžadujícími akuzativ liudyti, skelbti, pažymėti, prisiminti aj. Bylo však zjištěno (Valiulytė 1995: 56–62), že tyto varianty – akuzativ a předložková konstrukce – mohou alespoň u některých sloves nést jisté významové odstíny (není to totéž: laikraštis skelbia apie loteriją a laikraštis skelbia loteriją), proto je třeba chybu přesněji popsat a zmírnit stupeň hodnocení.

Podstatou normování je zřejmě hledat hranici mezi tím, co je vhodné pro spisovný jazyk, a tím, co je pro něj nepřijatelné nebo přinejmenším nežádoucí. Vedle jevů existujících v čisté podobě však existuje značné množství přechodných případů, které jsou dány jak vnitřními příčinami samotného jazyka, tak různými vnějšími okolnostmi, včetně vlivu jiných jazyků. Jasné hranice norem stírají výjimky, pokud se jich nahromadí příliš mnoho. Například podle V. P. Būdy vznikají v systému mezery, příliš rozšíří-li se přípona -ietis (Būda 1996).

Zvláště obtížné bývají někdy případy, kdy základem pro rozlišení normy a chyby není forma, nýbrž sémantika. Celkově se zdá, že právě zpracování sémantických jevů v KPP působí nejvíce starostí. Jde o jazykové jevy, jejichž normování je obecně obtížné – nemáme příliš jasná stanovená kritéria, do jaké míry jsou změny významu slova možné a do jaké míry je třeba jim bránit. I sami lexikologové uznávají, že ve slovnících litevštiny „jsou výklady významů stále velmi nejednotné“ (Jakaitienė 1996: 4) – je třeba podrobně prozkoumat systémové vztahy mezi různými skupinami sémantických slov. Dokud takový výzkum chybí, není snadné v KPP náležitě uvádět opravy významů a vysvětlení normativního úzu.

Z různých důvodů se mohou stírat hranice mezi živým a neživým, abstraktním a konkrétním, mezi tím, co je stálé, a tím, co se mění. Například mohou být tvarkingas, protingas, intelektualus, profesionalus jen člověk, nebo také nějaký neživý objekt (srov.: netvarkingas dūmtraukis, protingos kainos, intelektualūs produktai, profesionalūs peiliai ar oro kondicionieriai)? Jsou-li do stejného kontextu vložena slova s odlišnou sémantickou slučitelností, může se tento rozdíl setřít: Nemluvme o tom, kolik sníme my a naši psi, ale o současné situaci a pořádku Respublika, 1992 08 04; V poslední době si Němci […] zdobí stěny svých oblíbených místností originálními milovaných lidí, zvířátek či ptáků zarámovanými fotografiemi Lietuvos rytas, 1997 03 05.

Další příklad. Bez váhání opravujeme odstraňovač dehtu, pojivo rzi, ale zarazíme se u mechanického kuchaře nebo automatického překladače, protože víme, že lze říci i takto: lék – dobrý tišitel bolesti (vždyť ne tišič!), a nevhodná strava – zkracovatel života.

185

Při hledání hranic, zvláště tehdy, když norma ještě není jasně ustálena, lze přesto rozpoznat určité tendence. Jak je ukázat? Zde by bylo třeba hovořit o systému stupňů hodnocení jazykových jevů (viz Miliūnaitė 1995: 45–46).

KPP₂ výrazně rozlišuje čtyři stupně hodnocení (srov. jejich popis na s. 9–10):

1) a=b; 2) a–b; 3) a||b; 4) a|b):

1) Nejvyšší stupeň hodnocení označuje zjevnou chybu; uvádí se např. nevart., tj. doporučuje se neužívat jev uvedený na levé straně: gvintas – n. cizí. srėgis, srūgis; išlaikyti – nevart. místo „vypočítat“ apod.; v konkrétních opravách se mezi hodnocenými variantami píše rovnítko⁵;

2) Mírnější stupeň hodnocení než nejpřísnější doporučuje daný jev raději neužívat; zkráceně se označuje geriau nebo geriau nevart., při opravách se mezi hodnocenými variantami píše jedna pomlčka: kalba eina – raději yra kalbama; faktinai – raději faktiškai, iš tiesų, iš tikrųjų apod. Jevy hodnocené v KPP₂ tímto stupněm jsou charakterizovány jako jevy, které se nepovažují za jazykovou chybu, ale jejichž užívání se nedoporučuje, protože existují lepší varianty (KPP₂: 9);

3) Varianty samotné normy, které přesto nejsou vždy rovnocenné, označují dvě rovnoběžné čárky mezi nimi; jev uvedený vpravo se z různých důvodů považuje za poněkud vhodnější: abažūras || lempos gaubtas; atsisakyti nuo ko || atsisakyti ko apod.;

4) Rovnocenné varianty normy (někdy dublety, někdy synonyma) se uvádějí v závorkách (obvykle tam, kde se probírá normativní užívání): akys džiaugsmu (iš džiaugsmo) spindėjo, darbymetyje (darbymetečiu) ir akmuo kruta apod.

KPP₂ obsahuje také ne zcela jasná (alespoň pro čtenáře) hodnocení – „někdy lépe“, „na některých místech lépe“, „na mnoha místech lépe“, např.: apspresti – na mnoha místech lépe lemti, nulemti, sąlygoti; kažkas – na některých místech lépe kas nors, kai kas, šis tas aj. Podobné způsoby rozlišování normy a chyby jsou značně neurčité a ponechávají spíše než svobodu určité volby prostor pro volnou interpretaci. Takové případy by se měly buď hodnotit podle výše uvedených stupňů, nebo, pokud souvisejí s dílčími stylistickými normami, označovat zvláštními zkratkami (někdy se to ostatně tak i dělá: klausimas – kanc., jinde se raději neužívá).

Systém stupňů hodnocení je třeba v KPP především zdokonalit tak, aby bylo sjednoceno hodnocení stejných jevů, které se na různých místech posuzují odlišně. Například liudyti apie ką (a=b, s. 24 a „někdy lépe“, s. 149), atlikti se substantivy odvozenými od sloves (a–b, s. 34) a įvykdyti s verbálními substantivy abstraktního významu (a=b, s. 348), jakož i vykdyti s verbálními substantivy (a||b, s. 349) aj.

⁵ Mimochodem, je třeba mít na paměti, že poté, co Jazyková komise schválila Seznam závažných jazykových chyb, objevila se jakoby ještě jedna kategorie chyb – obzvlášť zavrženíhodné chyby, za které lze v případě potřeby dokonce ukládat tresty; v KPP₃ by měly být zvlášť označeny, například hvězdičkou jako poddruh přísných oprav.

186

Za druhé, jasněji vymezuje, jaký vztah k jazykové normě vyjadřuje každý stupeň hodnocení, zejména dva přechodné (a–b a a||b). Samotná existence stupňů hodnocení umožňuje nahlížet na hodnocené jevy přesněji a pružněji a zaznamenávat změny normy posuny mezi těmito stupni, tj. vyhnout se revolučním skokům, kdy je něco dnes ještě dovoleno, ale zítra je to prohlášeno za velkou chybu. Je důležité ujasnit si a dohodnout se například na tom, zda „lépe“ znamená, že je lepší užívat skėtį, a nikoli lietsargį, ačkoli i lietsargis je správné (není chybou), nebo zda je třeba se lietsargio raději vyhýbat jakožto drobné chybě, nežádoucímu slovu, a místo něj upřednostňovat skėčiui, tj. hodnotit tyto dvě varianty stupněm a–b (s. 147), anebo se snad posunout ke stupni „o něco lépe“ a||b, jak je tomu v DŽ₃ (lietsargis viz skėtis; k tomu srov. Keinys 1996: 11–13).

Je zřejmé, že stupeň a–b („lépe“) by měl ukazovat větší posun hodnoty jevu směrem k chybě, zatímco a||b („o něco lépe“) směrem k jádru normy. Tyto dva mezilehlé, přechodné stupně by měly vyjadřovat potenciální chybu a periferii norem.

KPP si lze obecně představit jako publikaci, která nepředstavuje strnulý stav minulosti (kodifikace tak či onak vždy zaostává za skutečnou normou), nýbrž ukazuje krystalizaci norem v určitém období a směr jejich vývoje, přičemž uznává, že jazyk sám je živý a má určité sklony v užívání. Uživatel by tedy měl z KPP poznat, co má v běžném jazyce perspektivu a zasluhuje podporu a čeho se lze postupně vzdát.

Za zvážení stojí také vztah KPP k jiným normativním pracím, zejména ke „Slovníku současné litevštiny“ a „Mluvnici současné litevštiny“.

Normativní DŽ₂ byl pro druhé vydání KPP na některých místech skutečnou uzdou: deset let po vydání DŽ₂ se některé věci jevily jako nevhodné, bylo však třeba přizpůsobit se konzervovaným, byť zastaralým normám. Při pružnějším systému stupňů hodnocení by se „Doporučení“ přesto v některých případech neměla obávat půltónových odchylek od zmíněných děl (a také od DŽ₃; srov. Danielius 1997: 14–19), pokud je lze skutečně zdůvodnit jak změnami v užívání bk, tak proměnami normativní práce. Důležité je, aby nedocházelo k zásadním střetům a rozporům, které především podkopávají autoritu těchto děl ve společnosti a vyvolávají nedůvěru vůči těm, kdo stanovují jazykové normy.

* * *

Řešení otázek vznikajících na průsečíku tradice a současnosti bude nepochybně záviset na samotných autorech a redaktorech KPP. Tentokrát šlo o to ukázat, o čem je třeba přemýšlet ještě před tím, než se začne s konkrétním zpracováním údajů – přemýšlet o publikaci jako celku.

Je třeba zdůraznit, že takové průběžně vydávané dílo vyžaduje stálý pracovní kolektiv a systematický přístup – soustavný výzkum užívání jazyka a potřeb uživatelů, a dokonce i cílevědomou organizaci normativní práce. Nyní se pouze pok-

187

usilo vydat tímto směrem, a pokud se to alespoň trochu osvědčí, budou jasnější směrnice pro budoucí práci.

Přijato 1998 12 04

LITERATURA A PRAMENY

B i u l e t e n i s 1997: Kalbos patarimų informacinis biuletenis 1, 2, 3, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

B i u l e t e n i s 1998: Kalbos patarimų informacinis biuletenis 4, 5, 6, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

B ū d a V. P. 1996: Olympionik, nebo účastník olympijských her. – Dienovidis, 1996 06 28.

D a n i e l i u s M. 1997: Neteiktini žodžiai Žodyne (DŽ₂) ir Patarimuose (KPP₂). – Kalbos kultūra 70, 14–19.

DŽ₂ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mintis, 1972.

DŽ₃ – Slovník současné litevštiny, Vilnius: Vydavatelství věd a encyklopedií, 1993.

G a i r ė s 1998: Kalbos praktikos patarimai: trečiasis leidimas. Darbų gairės [pokalbis]. – Gimtoji kalba 12, 1–10.

G i r d e n i s A., P u p k i s A. 1996: Zásady jazykové normativní péče. – Gimtoji kalba 8, 1–5.

GŽ 1992: Slovníček železničáře. Sestavily N. J u š k a i t ė, St. K e i n y s, Vilnius.

J a k a i t i e n ė E. 1996: Otázky současné litevské lexikografie. – Gimtoji kalba 6, 1–5.

K a u l a k i e n ė A. 1992: Odsolená voda? – Gimtoji kalba 4–5, 9.

K e i n y s S. 1996: Skeitš ar liet­sargis bei čiaupas ar kranas – kas geriau? – Gimtoji kalba 2, 11–13.

K n i ū k š t a P. 1996: Cílem jazykové péče je rozvíjet jazyk. – Kalbos kultūra 68, 28–39.

KPP₂ – Kalbos praktikos patarimai, Vilnius: Mokslas, 1985.

M a č i o n i s Z. 1995: Proč neučinit jazyk pružnějším? – Lietuvos rytas, 1995 11 15.

M i l i ū n a i t ė R. 1995: Variantiški bendrinės kalbos vartosenos reiškiniai (fiksavimas ir vertinimas). – Kalbos kultūra 67, 39–49.

P a l i o n i s J. 1990: Jazyková kultura, její teorie a praxe. – Pergalė 1, 141–157.

P a l i o n i s J. 1996: Kelios pastabos dėl mūsų kalbos kultūros darbo. – Lietuvių kalbos tvarkyba: teorinės ir praktinės problemos. Seminaro tezės. Vilnius: Danielius.

P r i n c i p a i 1997: Lietuvių kalbos tvarkybos principai, kodifikacijos kriterijai ir jų taikymas / Patvirtinta Valstybinės lietuvių kalbos komisijos. – Gimtoji kalba 4, 1–3.

T a r v y d a i t ė D. 1990: Je slovo pasimesti správné? – Gimtoji kalba 6, 16.

V a l i u l y t ė E. 1995: Ar galima atsiminti, užmiršti apie ką? – Kalbos kultūra 67, 56–62.

V i t k a u s k a s V. 1991: Vertinių gausa – pavojus kalbai. – Žodžiai ir prasmės 1, 24–28, Vilnius: Mokslas.

Doporučení pro užívání jazyka („Kalbos praktikos patarimai“). Od starého vydání k novému

Shrnutí

Doporučení pro užívání jazyka (GLU) je soubor jazykových oprav a doporučení. Po více než desetileté přestávce se nyní připravuje jeho třetí vydání. Je proto přirozené, že je třeba řadu témat revidovat a aktualizovat. Přípravné práce proběhly v těchto oblastech: sledovaly se změny v současném úzu; shromáždila, systematizovala a elektronicky zpracovala se jazyková doporučení vydaná po vydání druhého vydání;

188

druhé vydání bylo analyzováno ze systémového hlediska a na základě jeho elektronické podoby.

Byly stanoveny kvantitativní a kvalitativní změny, které je třeba provést ve třetím vydání. Má se diskutovat o rozsahu a výběru údajů uvedených v GLU (jejich aktuálnosti a významu nových jevů) i o jejich prezentaci (jde také o její elektronickou verzi, která se nyní připravuje). Kromě toho je třeba vymezit chyby a normy, vztah GLU k jiným dílům tohoto typu a uplatňovat důslednější systém hodnocení. Cílem je tedy připravit nové vydání GLU systematičtějším způsobem.

189