České roráty. K dezideratům a výzvám českého literárního dějepisectví

České roráty. Kdezideratům avýzvám českého literárního dějepisectví* Marie Škarpová Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky marie.skarpov[email protected] SYNOPSIS Czech Rorate Chants: On the Desiderata and Challenges of Czech Literary Historiography This article resumes research on the so-called Rorate chants, that is to say on the chants connected with morning Votive Mass in honor of the Virgin Mary in Advent, otherwise known as the Rorate Mass after its incipit. The central aim of this article is to present the Rorate chants as an interesting topic for (Czech) literary historiography as well as comparative hymnology. One may well point out that the polymedial nature of Rorate chants directly suggests an interdisciplinary approach. In the case of the Czech tradition, however, this only puts into sharper relief the imbalance of scholarship across the hymnological disciplines. On the one hand, one is struck by the almost total absence of research on literary historiography; in the first part of the article, we analyze how and under what circumstances Czech literary historians have excluded Rorate chants from Czech literary studies. On the other hand, one finds arather long history of musicological research, which, conversely, has carved out an important place for the Rorate chants in the history of Czech music, going so far as to establish them as acharacteristically Czech musical form. What the Czech Rorate chants seem to offer Czech society, as we show in the second part of the article, is acertain potential for self-identification— apotential that has manifested itself, at various times and with varying intensity, in atendency to identify the Rorate chants as aproduct of anational past and as one of the nation’s identifying features. However, the creation of aspecific vocal repertoire for the Rorate Mass is also documented in other (Central) European regions. The third part of our essay seeks to answer the question: how significantly does the Czech Rorate tradition differ from its counterparts? The difference between the various Rorate traditions cannot be understood (merely) with respect * Tato stať vznikla díky grantové podpoře programu Evropské unie Research Infrastructure on Religious Studies (ReIReS) vrámci badatelského projektu Czech Rorate Chants as aManifestation of the Czech National Spirit, or as aResult of Cultural Ex-change? realizovaného na Univerzitě Johanna Guttenberga vMohuči v roce 2019. Velkým díkem jsem zavázána kolegyním akolegům zmohučského Archivu kancionálů (Gesangbucharchiv), zejména Christiane Schäferové, Andree Ackermannové aAnsgaru Franzovi, za jejich obětavou pomoc při pátrání po hymnografických rorátních pramenech, za upozornění na sekundární literaturu, za podnětné debaty nad tématem iza vytvoření vynikajících studijních podmínek při mém mohučském pobytu. Můj upřímný dík náleží také Tomáši Slavickému za zprostředkování mnohých rorátních pramenů, za četné diskuse avneposlední řadě také za kritické přečtení této stati. OPEN ACCESS 128 SLOVO A SMYSL 32 to alanguage traditionally characterized by monolingually defined national philologies. It is therefore possible to study the Czech Rorate tradition in the context of apan-European process made up of various church denominations in the early modern period— that is, by investigating the Czech Rorate chants from the perspective of denominational liturgies, in reference to aparticular church polity or corresponding socio-cultural context. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Roráty; mše Rorate; matura; advent; tropovaný chorál; hymnologie; literatura raného novověku / Rorate chants; Rorate Mass; matins; Advent; chant with melodic and textual troping; hymnology; early modern literature. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2019.2.4 I. MÍSTO ÚVODU: PSÁT DĚJINY ČESKÝCH RORÁTNÍCH ZPĚVŮ Početné prameny bohemikální provenience označené jako „officium Rorate“, „Rorate“, „roramina“, „roráty“, „rorátní zpěvy“ či „písně (achorály) rorátní“ apod. nabízejí hymnologickému bádání značné možnosti: umožňují interpretovat české roráty jako pozoruhodný avmnoha ohledech ojedinělý slovesně-hudební projev (jazykově) české kultury, azároveň jako integrální součást západní (latinské) křesťanské kultury. Lze je prezentovat jako české specifikum, jež vminulosti disponovalo astále patrně disponuje nemalým sebeidentifikačním potenciálem pro českou společnost, která se knim vrůzných dobách srůznou intenzitou hlásila ahlásí jako kproduktu své minulosti anejednou je jako svůj sebeidentifikátor instrumentalizovala, azároveň je lze pojmout jako doklad bohatosti avnitřní rozmanitosti kultury křesťanské (evropské) ekumeny. Dochovaný pramenný materiál tak při vyprávění historie českých rorátů umožňuje nastavit různé referenční rámce: je možné akcentovat jejich svébytnost aupozorňovat na jejich jedinečné rysy, nebo je kontextualizovat jako integrální součást šířeji vymezeného kulturního prostoru, např.latinského univerza západního křesťanství nebo (středo)evropských vernakulárních či národně definovaných kultur, ahledat jejich předlohy, odvozeniny či soudobé pendanty aparalely vkřesťanské hymnografii jiných jazyků, či si vymezit výchozí referenční rámec ještě jinými způsoby. Tyto přístupy se přitom nemusí vzájemně vylučovat, naopak vminulosti byly ony dva výše zmiňované (jak se pokusíme ukázat níže) většinou různě propojovány. Doložené prameny bohemikální provenience, které lze označit jako rorátní, nadto pocházejí zpoměrně dlouhého časového období (od středověku prakticky až do současnosti) arepertoár vnich zaznamenaný vykazuje různou míru typizovanosti, potažmo variantnosti. Ono dlouhé časové období umožňuje dobře sledovat, jakými různými proměnami (jazykovými, hudebními, konfesijními, liturgickými, materiálně mediálními ad.) tento repertoár ipřes svou značnou stabilitu procházel (astále prochází), jak rozmanité způsoby jeho (re)produkce, distribuce, uchovávání akonzumace se používaly (apoužívají), jaké hodnoty sním byly (ajsou) spojovány, jak mnohokrát ajak různými způsoby byl (aje) rekontextualizován, reinterpretován avýznamově přepisován. To nabízí možnost využít při vyprávění příběhu českých rorátů (bez ohledu na to, zda jej chceme vyprávět zhlediska produkčního či OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 129 recepční ho) jak princip kontinuity, tak diskontinuity, resp.je ktomu historik snad přímo nucen. Bez obého se totiž neobejde ani ten, kdo chce historii českých rorátů podat jen ve stručnosti, nechce-li se přitom dopustit výrazné selekce pramenů či účelově jednostranné práce snimi. Rorátní zpěvy vznikly jako liturgické zpěvy určené pro tzv.missa Rorate (officium Rorate), jejíž jméno bylo odvozeno zincipitu jejího introitu Rorate coeli desuper. Rorátní mše byla tzv.adventní mariánskou maturou, tj.jitřní (první ranní) votivní mší kpoctě Panny Marie slouženou vadventní době. Tradici slavení mariánské matury (pochopitelně včetně matury adventní sformulářem Rorate) lze přitom sledovat již od karolínské doby avpozdním středověku byla všeobecně rozšířená vcelé západní (latinské) Evropě. Sloužila se každou sobotu jakožto den zasvěcený Panně Marii, ve vrcholném středověku se pak stala nedílnou součástí liturgie některých řeholních řádů matura každodenní. VČechách ina Moravě je slavení mariánské matury doloženo nejpozději od konce 13.století. Její každodenní slavení— vrámci votivního mariánského officia— zavedl vpražské katedrále KarelIV. azaložil ktomu účelu roku 1343 collegium mansionarum, čtyřiadvacetičlenný sbor kleriků působící při západním, mariánském chóru katedrály, které ovšem nemělo dlouhého trvání (po návratu svatovítské kapituly zexilu vroce 1467 už oněm není žádných zpráv). Vedle toho se zdruhé poloviny 14.století apočátku 15.století dochovaly doklady odalších nadáních na každodenní (nebo sobotní) mariánskou maturu ve farních kostelích pražské diecéze1 (Slavický 2018, s.244–246, tam také odkazy na další literaturu). Geneze formuláře mše Rorate je úzce spojena sřímskou liturgií adventního kvatembru,2 zejména stzv.zlatou mší (missa aurea), která se vzápadní křesťanské liturgii slavila brzy ráno vkvatembrovou středu (tj.ve středu třetího adventního týdne). Obsahovala introit Rorate coeli desuper ajako evangelijní lekce se četla pasáž Zvěstování zLukášova evangelia (Missus est angelus), jež se zejména vpozdním středověku vmnoha frankofonních oblastech prezentovala scénicky, na způsob liturgické hry (srov.Berlière 1919–1920). Protože její mešní texty připomínaly událost Zvěstování Panně Marii, nepřekvapí, že od 12.století získávala zlatá mše především ve Francii stále výrazněji charakter mariánského svátku. Převážná část formuláře zlaté mše byla posléze převzata do ranní votivní mariánské mše Rorate (Konrád 1881, s.105–106; Bieritz 2014, s.130).3 Jestliže se zlatá mše těšila značné oblibě ve frankofonních oblastech,4 slavení mše Rorate se ujalo od 13.století především vněmecky mluvících ob1 Jejich přehled podal K.Konrád (1881, s.89–91). 2 Kvatembr (suché dny) se opakuje čtyřikrát vprůběhu liturgického roku, vždy ve středu, pátek asobotu (po třetí neděli adventní, první neděli postní, ve svatodušním oktávu apo svátku Nalezení sv.Kříže); jeho slavení je doloženo již od 4.století. Jde opostní dny (mají kající charakter) akaždý ztěchto dnů má svůj vlastní mešní formulář. 3 Studie Dirka von Betteraye Gulden mehs— Beobachtungen zum Messproprium Rorate caeli aus textlich-musikalischer und liturgiegeschichtlicher Sicht (in Robert Klugseder akol.: Cantare amantis est. Purkersdorf 2014, s.69–75) mi bohužel zůstala nedostupná. 4 Zlatá mše byla oblíbená zejména vBelgii, severní Francii aHolandsku, kde jí byl připisován mimořádný ochranný účinek pro všechny, kdo se vydávali na cesty (podle toho také dostala jméno „zlatá“). OPEN ACCESS 130 SLOVO A SMYSL 32 lastech (Berlière 1919–1920, s.216), resp.ve střední Evropě vůbec. Slavila se— jakožto (výše zmíněná) mariánská matura— třetí adventní sobotu (kvatembrovou sobotu) či každou adventní sobotu, posléze každý den od 17.do 24.prosince či později naopak každý den vadventu až do 17.prosince (Podhradsky 1962; Berger 2013). Zejména zalpských zemí azBavorska je doloženo její slavení téměř každý, nebo dokonce každý den ráno po celý advent, jak se stalo typickým ipro české prostředí. Svědectví oslavení mše Rorate vČechách jsou četná apocházejí zmimořádně dlouhého časového období. Votivní mariánský mešní formulář (včetně formuláře Rorate pro adventní mariánskou maturu) obsahují nejstarší misály bohemikální provenience; formulář mše Rorate je také součástí Graduálu Arnošta zPardubic zroku 1363 astarší části Mariánského graduálu, vzniklé před rokem 1396, která je rovněž pražské (dokonce možná přímo mansionářské) provenience (Slavický 2018, s.251–255). Hymnologické prameny bohemikálního původu přitom dosvědčují, že nejpozději od počátku 15.století5 se kchorálnímu propriu mše Rorate vytvářel další repertoár (tzv.roramina), jenž obsahoval všechny formy tehdy užívaného liturgického zpěvu západního křesťanstva (sekvence, tropy istrofické písně— cantiones), aroráty tak získaly podobu tropovaného chorálu interpolovaného duchovními písněmi (určitou výjimkou zůstalo chorální, písněmi neinterpolované Graduale). Jedinečné svědectví otom podává Vyšehradský sborník zpoloviny 15.století, obsahující seznam sedmi latinských mešních oficií „tempore adventus“ od neděle do soboty sincipity chorálních zpěvů ado nich vložených cantiones (fol. 1r–2r), tedy sadu sedmi adventních mešních formulářů pro každý den vtýdnu. Během 16.století byl tento početně poměrně bohatý fond chorálních, menzurovaných ipísňových útvarů, jenž byl do značné míry vydělen zřejmě pouze pro tuto příležitost, vutrakvistickém prostředí přeložen— pochopitelně společně sdalšími liturgickými zpěvy— do češtiny. Tím vzniklo české Rorate. Jeho zpěvy byly dále textově obohacovány, mj.tak, že chorální melismata byla téměř důsledně sylabicky podložena novým textem. Ještě vtomtéž století byl český rorátní repertoár rovněž rozhojňován způsobem, který je ulatinského repertoáru doložen již ve výše zmíněném Vyšehradském sborníku, tj.že se kpůvodnímu jedinému mešnímu formuláři Rorate vytvářely další, alternativní formuláře, takže na konci téhož (16.) století je zutrakvistického prostředí doložena řadou pramenů existence uceleného souboru až sedmi (či někde dokonce ještě více) rorátních mešních formulářů, jež byly určeny pro každý den vtýdnu od neděle do soboty, případně nabízely ještě speciální formuláře pro všechny čtyři adventní neděle a/nebo pro Štědrý den (Kouba 2010, s.2–3). Takto rozsáhlý repertoár rorátních zpěvů začal být zgraduálů vyčleňován do zvláštní zpěvní knihy nazvané rorátník. Ta přitom zřejmě nemá jinde vEvropě obdoby.6 Územní rozšíření rorátníků, resp.českého rorátního repertoáru se vdobě jeho asi nejintenzivnější produkce více méně kryje súzemím pražské arcidiecéze, které bylo po jistou dobu de facto zároveň územím utrakvistické (české) církve; od 5 Ve Vyšebrodském sborníku zroku 1410 je latinská mariánská píseň Ave hierarchia opatřena rubrikou „In adventu ad missam Rorate“ (fol. 145r); tato rubrika se zřejmě vztahuje iknásledující zapsané skladbě Mittitur archangelus fidelis (fol. 145v). 6 Tomu nasvědčuje již ta skutečnost, že zřejmě neexistuje žádný jinojazyčný ekvivalent českého pojmu „rorátník“ (srov.např.Mráček— Sehnal 2001). OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 131 19.století pak jsou doloženy snahy ojeho distribuci na celé českojazyčné území (zejména na Moravu). Celek dochovaných rorátních pramenů bohemikální provenience tak umožňuje prezentovat snahy ouchovávání, šíření arecepci rorátních zpěvů jako skutečnost pramenně doložitelnou— byť vrůzné intenzitě arůzných podobách— počínaje dobou Arnošta zPardubic setrvale prakticky až do současnosti (přestože jde vmnoha případech oprameny anonymní, bez možnosti přesnější datace). Tyto prameny zároveň svědčí otom, že se rorátní repertoár tradoval vrůzných podobách včetně nejrozmanitějších úprav, výborů akompilací, které ho přizpůsobovaly novým potřebám apožadavkům. Různorodý charakter dochovaných rorátních pramenů, od finančně nákladných, skvostně iluminovaných notovaných graduálů arorátníků, jež patří knejreprezentativnějším písemným památkám mnoha měst aregionů, až po laciné drobné nenotované příruční zpěvníčky určené pro osobní potřebu, poukazuje na jejich rozmanité funkce, způsoby uchovávání adistribuce vnich zaznamenaného repertoáru ina rozdílné významy, které mu byly připisovány či sním byly spojovány. Vytváření specifického zpěvního repertoáru vázaného na mši Rorate je přitom vdějinách křesťanství doloženo vrůzných (středo)evropských oblastech. Jazykově české prostředí se však od všech ostatních odlišuje— nakolik to lze konstatovat na základě dosavadního jen skromného či téměř absentujícího bádání vjiných jazykových oblastech— množstvím dochovaného rorátního repertoáru zúctyhodně dlouhého časového období. To zčeských rorátů činí vrámci evropské rorátní kultury skutečnost hodnou pozornosti. České roráty tak jsou nepochybně vhodným materiálem vyzývajícím kpropracovávání metod anástrojů, jak psát dějiny, jak studovat komemorativní potenciál lidských výtvorů minulých generací (včetně technik astrategií kzajištění jejich dlouhodobé recepce). Rorátní zpěvy lákaly alákají kvyužití různě definovaných konceptů kontinuity či dlouhého trvání, které se zároveň neobešly bez členění dějin českých rorátů na menší časové úseky, vývojové etapy.7 Při analýze dosavadních rorátních historiografických narativů přitom nelze přehlédnout především jednu skutečnost. Polymediální povaha rorátních zpěvů, jež si žádá spolupráci celé řady oborů (muzikologie, literární vědy, jazykovědy, liturgiky adalších teologických disciplín, dějin výtvarného umění, knihovědy ad.), přímo vybízí kinterdisciplinárně koncipovanému hymnologickému výzkumu. To, že se tak dosud nestalo, si samo osobě zaslouží pozornost. 7 To vše, včetně analýzy praktik aprocesů členění historiografických narativů na menší úseky asledování jejich dynamiky (vytváření průběhu, následnosti, či naopak dějinných zlomů, cézur, přerušení apod.), má pro (literárně)historiografickou práci nesporný poznávací potenciál. Vždyť jen za předpokladu, že jsme si vědomi konstrukční povahy historiografických narativů, toho, že kontinuita, zlom či cézura neexistují per se, že nepředcházejí analytické práci, nýbrž že jsou mnohem spíše jejím výsledkem, aže definování epoch je významotvorným postupem, neboť epocha není „nevinnou“ pomůckou vědecké práce sloužící pouhému členění obsáhlého materiálu, nýbrž může generovat značný mocenský potenciál, jsme sto kriticky reflektovat svou vlastní pozici včetně limitů vlastní historiografické práce. OPEN ACCESS 132 SLOVO A SMYSL 32 II. RORÁTY JAKO (NE)PŘEDMĚT ČESKÉ NÁRODNÍ FILOLOGIE Jedním znejnápadnějších rysů dosavadního studia českých rorátů— tj.jejich konceptualizace jako předmětu české národní filologie, resp.národně definovaného českého hymnologického bádání— je zjevná nevyváženost zájmu jednotlivých hymnologických disciplín. Na jedné straně lze sledovat téměř úplnou absenci rorátního bádání vrámci literárního dějepisectví ijazykovědy, na straně druhé naopak dlouhou historii hudebněhistorického bádání, počínající nejpozději zakladatelskou prací české muzikologicky zaměřené hymnologie zpera Karla Konráda. Ten ve výkladu dějin „staročeského zpěvu posvátného“ rorátům vyhradil významné místo (Konrád 1881, zejména s.105–119). Ikdyž jeho výklad následně prošel razantní, apriori odmítavou kritikou Zdeňka Nejedlého (Nejedlý 1904/1954, zejména s.371–387) apodstatnými modifikacemi Dobroslava Orla (Orel 1921) inásledujících generací muzikologů, kteří na Orlovu práci navázali,8 staly se roráty standardní součástí dějin české hudby, jak dokazují hudebněhistorické výkladové syntézy (Kouba 1971, s.72; Kouba 1983, s.108–109) či lexikografické příručky (Orel 1929; Fukač 1997), ba dokonce jim byl přímo přiřčen status specificky české hudby (Kouba 1983, s.109; Fukač 1997, s.790). Snaha několika generací českých katolických kněží 19.a20.století (Václava Pešiny, Ferdinanda Lehnera, Dobroslava Orla ad.) uchovat zpívání českých rorátů jako součást katolické veřejné (kostelní) náboženské praxe adventní doby, případně je jako součást této praxe (znovu)zavést, učinila roráty rovněž předmětem české (katolické) aplikované hymnologie: vydávaly se praktické rorátní zpěvníky9 idalší hymnografické pomůcky typu varhanního doprovodu (Škroup 1847; ed. Lehner 1883).10 Oprosazení rorátních zpěvů do českého (katolického) hymnografického kánonu vprůběhu 19.století svědčí ijejich postupné zařazování do českých katolických kancionálů.11 8 Naposledy podal přehled muzikologického rorátního bádání Slavický 2018, zejména s.239–242. 9 Viz např.vydavatelské iniciativy Jana Hostivíta Pospíšila (ed. Pospíšil 1823 ad.) apředevším Václava Pešiny (ed. Pešina 1837 ačetná další vydání) imnoha dalších pořadatelů avydavatelů rorátních zpěvníků (dosud bohužel neexistuje soupis drobných českých rorátních tisků 19.a20.století, nicméně alespoň základní představu ojejich množství lze získat zkatalogů Národní knihovny ČR, Českého muzea hudby avídeňské Österreichische Nationalbibliothek, vjejichž fondech jsou rorátní tisky zastoupeny asi nejhojněji; základní přehled Pešinových vydání českých rorátních zpěvů irorátních vydavatelských aktivit Pospíšilovy tiskárny podává Škarpová 2017a, s.66). 10 Kmnoholetému úsilí V.Pešiny zajistit vytvoření varhanního doprovodu českých rorátních zpěvů ajeho vydání tiskem viz Škarpová 2017b, s.128. 11 Viz např.Pospíšilovo druhé vydání Koniášova kancionálu Cithara Nového zákona zroku 1848 ([Koniáš] 1848, s.25–130), kam byl nově— ve srovnání sprvním Pospíšilovým vydáním Koniášova zpěvníku pořízeným vroce 1808— zařazen kompletní repertoár českých rorátních zpěvů podle Pospíšilova rorátního tisku zroku 1823, nebo Český kancionál D.Orla, kam byly rorátní zpěvy zařazeny (ed. Orel 1921, s.23–105) dokonce se speciálním úvodním výkladem (srov.Orel 1921). OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 133 II.1 ZNEVIDITELNĚNÍ RORáTŮ ČESKÝM LITERáRNÍM DĚJEPISEcTVÍM Naproti tomu literární historie dosud českým rorátním zpěvům téměř vůbec nevěnovala pozornost. První a(zatím) zároveň zřejmě iposlední pokus začlenit roráty do dějin českého písemnictví učinil Josef Jungmann. Ten do druhého vydání Historie literatury české zařadil krátkou pasáž o„Roráte“ (Jungmann 1849, s.26), jíž zřejmě reagoval na výše zmíněné dobové snahy Václava Pešiny ouchování či (znovu)zavedení praxe zpívání českých rorátů, byť Jungmann kPešinově romantizující interpretaci českých rorátních zpěvů jako staročeské lidové adventní pobožnosti, kterou měl zavést do svatovítské katedrály iostatních kostelů nově vzniklé pražské arcidiecéze spodporou Karla IV. sám Arnošt zPardubic (viz dále), zaujal poněkud rezervovaný postoj. Na tento Jungmannův pokus už nikdo zčeských literárních historiků nenavázal, ovšem inezájem je aktivním procesem, jehož (ne vždy vědomým) cílem je zapomnění, atedy si rovněž zaslouží reflexi. Zřejmě zásadním způsobem přispěl kvytěsnění rorátů zdějin českého jazyka aliteratury zakladatel české literárněvědně profilované hymnologie Josef Jireček. Ten sice vdíle Hymnologia bohemica objevně prezentoval zpívané duchovní texty— inspirován mj.dobovou německou hymnologií, zejména dílem Philipa Wackernagela— jako kvantitativně ikvalitativně důležitou součást české básnické tvorby raného novověku, aprosadil tak pojetí hymnografie jako stěžejního pramenného materiálu literárněhistorické bohemistiky (Jireček 1878, s.95–97), rorátní zpěvy však vtéto první monografii očeském duchovním básnictví střední doby vůbec nezmínil. Ba co víc, výslovně přiznal, že ve svém výkladu „celou tu spoustu rukopisných gradualův XV. iXVI. století“ (tamtéž, s.95), atedy ipřevážnou většinu rorátních pramenů střední doby, záměrně pominul. Rovněž jeho soupis excerpovaných hymnografických pramenů dokládá, že jako základní literárněhistorický materiál představil jinou oblast hymnografické produkce, kancionálový písňový repertoár. Zřetelně přitom preferoval prameny tištěné (zpramenů rukopisných zmínil výhradně ty, které byly vytvořeny ještě v„předtiskovém“ období) aunich se pak zaměřil především na soubory duchovních písní dobře autorsky atribuovatelných. Je tedy zřejmé, že Jireček dějiny českého duchovního básnictví de facto pojal jako vyprávění příběhu opřechodu od hymnografického záznamu rukopisného kzáznamu tištěnému, implicite pojatému jako „pokrokovější“ médium, jehož užívání má doložit integrální začlenění české society do progresivního vývojového procesu evropské společnosti raného novověku; autorské zpěvníky pak Jirečkovi umožnily zařadit do dějin české literatury řadu nových jmen českých básníků (viz jejich závěrečný souhrnný výčet tamtéž, s.96–97) ajejich texty mohl většinou prezentovat jako doklady původní české slovesné tvořivosti. Do takto koncipovaného příběhu českého (duchovního) básnictví střední doby, jehož základními konstituenty Jireček učinil novodobý koncept autora jako autonomního tvůrčího individua záměrně využívajícího kdistribuci svých originálních, myšlenkově původních výkonů „pokrokového“ tištěného média anárodního (tj.českého) jazyka, se české rorátní zpěvy— navzdory svému jazyku, tj.češtině— nehodily. Umnoha rorátních textů jsou totiž na první pohled zřetelné jejich vazby na latinskou hymnografii, tedy jsou— hodnoceny kritérii Jirečkovy doby— spíše než původními literárními výkony „jen“ překlady či parafrázemi starších latinských textů. Ty rorátní části, unichž vazby klatinské textové předloze zřejmé nejsou, pak zase převážně OPEN ACCESS 134 SLOVO A SMYSL 32 vznikly technikou tropování či textových interpolací (více viz Fojtíková 1984): nahlíženo znovodobého hlediska jde orozšiřující textové vsuvky zasazené do přejatého základního textu, takže výsledný celek se jeví jako textová „koláž“ zpasáží převzatých apasáží nově vytvořených. Aprotože české roráty byly sestaveny zmnoha částí časově dosti různorodého původu,12 vyniká unich už na první pohled mnohem více než práce autorská práce de facto redakční: při vytváření jednotlivých rorátních sad se využíval především excerptový typ psaní, kdy byly již hotové rozsáhlejší textové části (chorální části, duchovní písně) sestaveny do nových celků. Ostatně ity zpěvy, unichž není dohledatelná přímá textová předloha, se zdají být výtvorem vzniklým kompilační technikou, jehož tvůrce chtěl především maximálně využít literární avůbec kulturní topický materiál, který měl kdispozici. To vše české roráty pochopitelně vočích Josefa Jirečka idalších literárních historiků 19.a20.století diskreditovalo. Vkontextu pokrokového (modernistického) vývojového modelu těžko interpretovat rorátní zpěvy jinak než jako přežitek či reziduum starší, středověké vývojové etapy. České roráty jsou nadto téměř důsledně anonymními výtvory (jedinými subjekty známými jménem jsou písaři některých rorátních rukopisů nebo jejich interpreti zřad literátských bratrstev);13 také to bylo pro dějiny literatury pojímané jako vyprávění ogeniálních umělcích slova avůbec pro přístupy, které autora pojímají jako základní kategorii literárněhistorického výkladu, jejich zjevným deficitem. Jirečkovo pojetí se včeském literárním dějepisectví, jak potvrzuje nahlédnutí do následných hymnologických syntéz či příruček dějin české literatury, stalo de facto kanonickým. Také další čeští literární historikové převzali bez výjimky Jirečkův koncept, atedy nabízeli výklad české hymnografie jako kvantitativně ikvalitativně nejbohatší oblasti českého básnictví střední doby, soustředili se však pouze na kancionálovou produkci azní pak především na tištěné autorské či autorsky atribuovatelné zpěvníky, vprvé řadě na kancionál jednoty bratrské (Vlček 1897/1940, s.418; Jakubec 1929, s.634, 677–682, 718–721; Novák— Novák 1939, s.97–98, 103; Hrabák akol. 1959, s.306, 333, 354–355, 371–373).14 Tak např.Jan Jakubec vDějinách literatury české, jež jsou materiálově jedním znejobsáhlejších anejpodrobnějších výkladů dějin české literatury, sice upozornil také na existenci rukopisných graduálů bohemikální provenience zejména z15.a16.století, prezentoval je však na základě sekundární literatury, kterou měl kdispozici, výhradně jako památky hudebního avýtvarného významu (podobně iNovák— Novák 1939, s.103; Hrabák akol. 1959, s.306); apřestože Jakubec upozornil, 12 To se přitom týká nejen vztahu (staršího) chorálu a(mladší) interpolující duchovní písně, ale také vztahu melodie atextu (hudební aslovesné složky), jež se rovněž mnohdy— vdůsledku hojného využití kontrafakturní praxe, při níž se na již existující melodii vytvoří nový text— od sebe odlišují různou dobou vzniku (zejména četné melodie rorátních písní jsou tedy většinou podstatně starší než jejich texty). 13 Rovněž sestavovatelé rorátních oficií jsou ve většině případů anonymní— D.Orlovi se podařilo zjistit pouze čtyři jména tvůrců sad českých rorátních oficií, aznich je nadto jedna atribuce nejistá (srov.Orel 1921, s.16). 14 Kpřevzetí Jirečkova konceptu Antonínem Škarkou akvýznamu jeho hymnologických prací pro další badatelské generace české literárněvědné hymnologie ikpreferování jiných typů hymnografických pramenů českou muzikologií či etnografií 19.a20.století viz Škarpová 2014, s.178–179. OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 135 že graduály „literárněhistoricky nejsou posud důkladněji probrány“, nebránilo mu to vapriorním kategorickém konstatování, že „literární obsah jejich se zdaleka nerovná jejich významu výtvarně uměleckému“ (Jakubec 1929, s.720). Asi největší množství českých rorátních pramenů se dochovalo ze 16.století. Přestože jde oliterární materiál nezanedbatelného množství, ve všech dosavadních syntézách byly pro výklad dějin české literatury 16.století upřednostněny podstatně jiné typy slovesného materiálu. Tyto příručky totiž de facto přejímají literárněhistorický výkladový koncept vytvořený na materiálu jiných evropských literatur, takže se snaží číst českou slovesnou produkci 16.století vprvé řadě optikou „velkých“ národních literatur, zejména italské aněmecké, resp.románské agermánské, jež jsou (vrůzném výběru) stavěny do pozice vzorového modelu či ideálu, aprakticky celý jejich výklad je veden základní snahou dokázat, že česká15 tvorba je rovnocenná literární tvořivosti těchto „velkých“ národních literatur, nebo— pokud se jí nevyrovná co do umělecké kvality— jde minimálně opísemné projevy prezentující stejně uvědomělé rozhodnutí svých autorů psát vnárodním jazyce, kteří upřednostnili potřeby národního společenství před osobním prospěchem, ba dokonce mnohdy vjeho prospěch obětovali isvé vyšší literární cíle.16 Dosavadní výklady dějin české literatury 16.století se tedy soustřeďovaly jednak na hledání projevů literární renesance, potažmo renesančního humanismu vbohemikálním slovesném materiálu, jakkoli to bylo zejména pro dobu přibližně až do čtyřicátých let 16.století poměrně obtížné, jednak na písemnictví tematizující nábožensky reformní myšlenky či písemnictví bezprostředně spjaté snově se emancipujícími konfesijními církvemi západního křesťanstva, ato zejména těmi radikálními či jinak vyhraněnými: jednotou bratrskou, luterstvím, potridentským (protireformačně vyhroceným) katolictvím. Zejména jednotě bratrské ajejímu písemnictví (včetně kancionálové tvorby) byl vliterárněhistorických výkladech věnován velký prostor:17 jako církev radikálně reformní, geneticky spjatá shusitstvím, tj.domácí reformní tradicí, azároveň se vymezující vůči ostatním reformním církvím domácího icizího původu umožnila asi nejlépe ztělesnit dobový ideál svébytné, plně emancipované české společnosti (srov.např.Vlček 1897/1940, s.482; Novák— Novák 1939, s.88–89; Hrabák akol. 1959, s.324). Některé literárněhistorické výklady pak ony dva preferované směry— humanistický areformační— stavěly proti sobě (viz např.označení kapitoly očeské literatuře období 1500–1620 vNovákových Přehledných dějinách literatury české jako „Období zápasu reformace shumanismem“), jiné zdůrazňovaly, že nejoriginálnější či vrcholné projevy české literatury té doby jsou naopak založeny na jejich svébytné syntéze.18 15 Tj.slovesná tvorba včeštině či latině; německy psaná produkce 16.století bohemikální provenience je včeských literárněhistorických syntézách (téměř) zneviditelněna. 16 „Zřekli se osobní slávy ve veliké internacionální obci humanistické, obětovali ji celku národnímu, vrstvám neodborně vzdělaným“ (Jakubec 1929, s.566; viz též Vlček 1897/1940, s.348–350; Novák— Novák 1939, s.78, 81 aj.). 17 VJakubcových Dějinách literatury české je jí vpasážích věnovaných náboženské literatuře 16.století dokonce vždy přiřčeno první místo aonáboženské literatuře jiných církví se pojednává převážně ve vztahu kní. 18 Podle J.Vlčka „vnejvětších literátech humanismus se křesťanští, tj.šlechtí se mravně, ačeské bratrství se humanizuje, tj.šlechtí se myšlenkově ikrasoumně“ (Vlček 1897/1940, OPEN ACCESS 142 SLOVO A SMYSL 32 oúpadku českého duchovního zpěvu 17.–19.století obecně (viz např.Orel 1907, s.185). Odlišné (para)liturgické určení českých rorátních zpěvů vkatolickém anekatolickém prostředí ovšem Orel netematizoval. Důraz na totožný jazyk— češtinu (viz epiteton „staročeské“, který rorátům přisoudil) mu naopak umožnil rozdílnou konfesijní příslušnost českých rorátních zpěvů vrůzných obdobích minulosti zneviditelnit: skutečnost různé konfesijní provenience bohemikálních rorátních zpěvů ve svém pojednání ojejich dějinách, zařazeném na úvod katolického Českého kancionálu (1921), vůbec nezmínil.40 Orlův zájem outrakvistické české roráty— ataké odalší českou hymnografii 15.a16.století nekatolického původu, kterou včlenil do svého českého katolického kancionálu— proto nelze hodnotit jako projev ekumenismu, ale spíše jako pokus začlenit do českého katolicky definovaného hymnografického kánonu rovněž českou raně novověkou hymnografickou produkci jiných křesťanských konfesí. Využití rorátních pramenů všech konfesí Orlovi umožnilo konstruovat kontinuitní trvání rorátů od středověkých počátků až po současnost.41 Místo Pešinova, Lehnerova či Konrádova konceptu bezproblémové kontinuity, sugerující totožnost českých rorátů napříč staletími, však Orel vpojednání odějinách českých rorátních zpěvů uplatnil poněkud odlišné vyprávěcí schéma, kopírující vývoj živého organismu: pokusil se popsat rozvoj rorátů od prvotní, zárodečné fáze až kfázi vývojově nejdokonalejší, za niž označil verzi fixovanou prameny druhé poloviny 16.století (jde osoubor bohemikálních rorátních pramenů nejen početně nejobsáhlejších, ale zároveň asi ivizuálně nejprestižnějších),42 po níž musela zákonitě následovat stagnace, či dokonce úpadek (to bylo podle Orla signalizováno „trpným“ opisováním rorátů v17.a18.století, jež navíc mělo redukující charakter— např.šlo pouze oopis textu bez notace). Orlovo pojetí tak vlastně implicite korigovalo Nejedlého důraz na český duchovní zpěv 15.století jako celek sui generis, jenž se měl zásadně kvalitativně odlišovat od doby předchozí inásledující. Nicméně ve výkladu dějin českého chorálu se prosadilo Nejedlého pojetí, jak to dosvědčuje svého času všeobecně přijímaná teze odvou nijak vzájemně nesouvisejících obdobích českého chorálu: nejprve chorálu husitského, reprezentovaného Jistebnickým kancionálem, poté českého chorálu doloženého vgra duálech 16.století, pro jehož vznik se předpokládala bezprostřední inspirace německou (luterskou) reformací. Teprve vnedávné době byl tento Nejedlého koncept opakovaně zpochybněn poukazy na existenci spojujících mezičlánků mezi oběma typy českých chorálních pramenů,43 tj.(opět) ve prospěch konstruování kontinuitního vývoje českého 40 Jako (obranný) argument pro zařazení rorátních zpěvů nekatolické provenience do katolického zpěvníku sloužila jejich interpretace jako „čistého avroucího výrazu mariánské úcty našich předků“ (Orel 1921, s.20) a poukaz na jejich původ ve zpěvech latinské ( římské) liturgie. 41 Zřejmě jediným příspěvkem 19.století, který české rorátní zpěvy tematizoval jako fenomén přesahující jednu křesťanskou konfesi, byla stať F.Pelikána (Pelikán 1840, s.557). 42 Právě tyto rorátní prameny— jak graduály, tak rorátníky— jsou nejzajímavější izhlediska dějin knižní malby; kvýtvarným kvalitám rukopisných rorátníků 16.století viz zejména Šárovcová 2013 aŠárovcová (vtisku). 43 Viz doklady oexistenci české utrakvistické bohoslužby v„předluterské“ době, jakými jsou české hymnografické prameny (Kolínský kancionál zroku 1517 ad.) obsahující mj.zpěvy mešní liturgie včeštině (Baťová 2009, s.37–42; Baťová 2011) či traktát Václava Korandy ml. OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 143 chorálu, avšak kontinuity pojaté spíše jako tvořivé přepracovávání starších modelů či jako následnost recenzí (Žůrek 2011a, s.75). Především Jiří Žůrek učeského chorálu (jehož adventní součástí jsou ičeské roráty) zdůrazňuje jeho vnitřní dynamiku:44 poukazuje na jeho poměrně výrazné melodické apředevším textové proměny, jež jsou vpramenech doloženy (např.téměř důslednou sylabickou textaci původních melismat, textové interpolace či elize, modernizace textu ad.— srov.Žůrek 2010, s.344–345). Včeských rorátech se přitom— alespoň co se týče pramenů 16.století— jako dynamizující faktor ukazuje spíše jejich složka textová než hudební; utextu je na první pohled zřetelnější větší variabilita afluidita, daná nejen změnou jazyka (čeština místo latiny). Ostatně právě hudební stránka rorátních zpěvů často sloužila jako argument jejich totožnosti napříč staletími (vzhledem kčastému užití kontrafakturní praxe byly totiž nápěvy rorátních chorálních částí většinou převzaty zlatinského chorálu amnohé melodie rorátních písní zase pocházejí ze starších latinských cantiones). Nepřekvapí tedy, že důraz na kontinuitu českých rorátů prosazovali především katoličtí hymnologové, ato zejména muzikologicky zaměření (viz výše). Ostatně Žůrek tento přístup předpokládá už urecipientů českého chorálu v16.století: „melodická linie […] unových českých zpěvů vytváří pevné pojítko se […] starobylou tradicí latinského chorálu: totožnost zpěvu se nezměnila. To mohlo hrát pozitivní roli pro případnou sebeidentifikaci nebo sebelegitimizaci utrakvistické bohoslužby“ (tamtéž, s.345). Záleží tedy zejména na úhlu pohledu, co se rozhodneme kvalifikovat jako (zásadní) změnu. Zdeněk Nejedlý nabídl výkladový model výrazně založený na diskontinuitě. Jím vymezené tři vývojové fáze českých rorátů— 1.latinskou maturu, 2.rorátní mši (tj.adventní maturu) vlatině aposléze češtině a3.české rorátní zpěvy— se však pokusil od sebe oddělit velmi uměle. Přesněji řečeno, Nejedlý se snažil maturu zdějin českých rorátů zcela odstranit popíráním jakékoli souvislosti mezi ní arorátními zpěvy. To mu spolu s(velmi problematickou) datací počátků rorátní mše irorátních chorálních zpěvů až do 15.století sloužilo jako argument pro výklad rorátní kultury jako výhradně husitské (viz výše). D.Orel naproti tomu zdůrazňoval přímý genetický vztah českých rorátů klatinské rorátní mši, uníž poukázal na pramenné dochování vliturgických knihách Arnošta zPardubic, atedy na její bezpečně prokazatelný předhusitský původ (Orel 1921, s.10–11). Co však Orla iNejedlého spojuje, je důraz kladený na předbělohorské období českých rorátů, atedy nezájem ostudium mladších rorátních pramenů, jež oba svorně považovali za úpadkové.45 Tak tomu bylo ivdalších Ozpievaní ačtení českém zroku 1493, vněmž se požaduje slavení liturgie vlidu srozumitelném, tj.českém jazyce (Baťová 2009). J.Žůrek se pokusil najít společné rysy českého chorálu zJistebnického kancionálu (přibližně 1430) schorálem zapsaným vněkolika českých utrakvistických graduálech, jejichž vznik nově datoval do dvacátých atřicátých let 16.století (Žůrek 2011a). Upozornění na tyto prameny tedy zpochybnilo tradiční tezi ozávislosti utrakvistické liturgie 16.století na nově vzniklé luterské liturgii. 44 „Český chorál 16.století je útvarem svýraznou vnitřní dynamikou, která dosud zůstávala pozornosti badatelů skryta ve zdánlivě monolitické skupině pramenů na první pohled jakoby typizovaných českých graduálů“ (Žůrek 2010, s.333). 45 Nejedlého dějiny českého středověkého zpěvu sice zůstaly nedokončené, nicméně ivjejich plánovaném rozvržení hodlal autor pojednat očeské hudbě od jejích počátků pouze do 16.století (Vlhová-Wörner 2016, s.179). OPEN ACCESS 144 SLOVO A SMYSL 32 badatelských generacích: vdějinách českých rorátů se ojejich pobělohorské fázi buď (téměř) mlčelo (např.D.Orel jí věnoval jedinou větu— tamtéž, s.14), nebo se předpokládal víceméně plynulý asnadný přechod od liturgického officia Roráte kčeské paraliturgické rorátní pobožnosti,46 aniž by se jakkoli tematizovala skutečnost, že existenci českých rorátů vkatolické náboženské praxi zřejmě umožnila především změna jejich funkce (tj.transformace zutrakvistických liturgických mešních zpěvů na katolickou lidovou pobožnost přede mší nebo při tiché mši),47 při zachování téhož typu jejich interpretů, tj.literátských bratrstev, vpobělohorské době včleňovaných do katolických náboženských konfraternit. Vrátíme-li se ještě jednou ke konceptu D.Orla, nelze přehlédnout, že soustředění na 16.století ajeho prosazení jako „zlatého věku“ českých rorátních zpěvů Orel zároveň spojil spokusem oprostorovou diferenciaci českých rorátních zpěvů oné doby. Tedy ne časové, nýbrž územní hledisko využil jako hlavní kritérium pro vymezení celkem tří paralelně existujících textových redakcí48 českých rorátů, královéhradecké, táborské arakovnické (tamtéž, s.16),49 jimiž de facto upozornil na vnitřní rozmanitost českého rorátního repertoáru 16.století. Odalší uchopení konceptu redakce se vposlední době pokusil na materiálu českého utrakvistického chorálu 16.století jako celku (tedy nejen jeho rorátní části) Jiří Žůrek vnávrhu osmi, resp.devíti redakcí českého chorálu (tj.včetně „pra-redakce“ zaznamenané vJistebnickém kancionále).50 Vedle zohlednění územně regionálního hlediska přitom poukázal též na význam ob46 Jak ukázaly zatím jen namátkové sondy do katolických rorátníků 17.a18.století, po textově-hudební stránce se tyto rorátní prameny od oněch předbělohorských příliš neliší (to ostatně není nijak překvapivé zjištění: ačkoli byly vpobělohorských Čechách ana Moravě všechny typy reformační liturgie zakázány, neznamenalo to plošné odstranění českého reformačního hudebního repertoáru— Horyna 2011, s.28). Dalším typem pramene poskytujícím informace očeské raně novověké katolické rorátní kultuře jsou pak např.roční zprávy (tzv.litterae annuae) zčeských amoravských jezuitských kolejí. Vnich se objevují přibližně od počátku 17.století údaje oslavení rorátní mše a„zpěvu Roráte“ (srov.Karasek— Lanz 1974, s.22 a240), avšak bohužel velmi kusé asporé anijak neupřesňují, ojaký typ zpěvního repertoáru vpřípadě „zpěvu Roráte“ vlastně šlo. Kopatrnosti při interpretaci těchto až příliš stručných údajů vybízí případy velmi volného užívání pojmu „roráty“ vdobovém jezuitském diskurzu, jakým je např.pojmenování úvodního (snad dodatečně začleněného) oddílu pěti starých českých adventních písní ve vánočním zpěvníčku je zuitské provenience Jesličky (1658) jako Rorate aneb Písně adventní. 47 Kdy ajak tato transformace probíhala, nejsme na základě současné sporé znalosti rorátních pramenů 17.a18.století zatím schopni uspokojivě zodpovědět. Je pouze zřejmé, že vprvní polovině 19.století katolický kněz V.Pešina české rorátní zpěvy pojímal výhradně jako katolickou adventní lidovou pobožnost; tak je také definují české všeobecné encyklopedie druhé poloviny 19.století (srov.např.ed. Rieger 1887, s.655). 48 Sám Orel používal pojem „úprava“, spojmem „redakce“ pracují při klasifikaci českého chorálu 16.století teprve mladší badatelské generace (viz zejména Žůrek 2010). 49 Ke zpřesňování Orlova konceptu tří redakcí českých rorátů vyzvala— na základě znovu nalezeného novoměstského rorátníku— E.Baťová (2014, s.22). 50 Žůrek 2010; Žůrek 2011b, s.18–25 (jeho pracovní vymezení redakcí českého chorálu by si ovšem zasloužilo ještě propracovávání na základě analýzy dalšího, početnějšího materiálu; ostatně sám badatel ho označil za předběžné). OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 145 jednavatele ipísařské dílny pro konečnou podobu repertoáru zpěvní knihy (Žůrek 2010, s.346–347). Vnávrhu redakcí českého chorálu sice výrazně uplatnil časové kritérium (za přelomové mezníky označil zejména počátek čtyřicátých apočátek šedesátých let 16.století), nicméně zároveň ho problematizoval poukazem na simultánní existenci repertoáru starších amladších vývojových fází či paralelní existenci několika různých redakcí českého chorálu, jež „koexistovaly zjevně vedle sebe bez zřetelných unifikačních tlaků“ (tamtéž, s.348). Zpředchozího výkladu je zřejmé, jak se přístup antiklerikálně založeného Zdeňka Nejedlého vmnohém vymykal postoji ostatních badatelů. Od dřívějších (avlastně ipozdějších) rorátních badatelů se Nejedlý odlišuje také tím, že mu nešlo o(znovu)uvedení českých rorátů do hymnografické praxe. Krorátům de facto přistupoval jako khistorickému pramenu, jenž mu sloužil jako argumentační materiál pro jeho výklad českých (hudebních) dějin. Důsledkem tohoto sekularizujícího pojetí rorátních zpěvů byla jejich značně zneživotňující „muzealizace“: jinak než koncertně nelze asi duchovní hudbu vprofánním prostředí provozovat, pro sekularizované, koncertní provedení ani pro recepci jako pendantu novodobé duchovní poezie se však české rorátní zpěvy příliš nehodí,51 ajsou tak odsouzeny do pozice muzejního exponátu či archivního dokumentu. Ostatně snahy zposledních let ouvedení českých rorátů do veřejného prostoru ukazují, že nejúspěšnějším anejživotnějším modelem je patrně právě ten, který neusiluje oúplnou emancipaci českých rorátních zpěvů zjejich (původní) náboženské funkce jakožto součásti duchovního či náboženského úkonu arezignuje na standardní koncertní provedení ve prospěch performancí založených na společném zpěvu amuzicírování účinkujících iposluchačů, jak ho realizuje zejména hudební soubor Ritornello. Naproti tomu vkatolickém prostředí, ato již počínaje obrozenskými intelektuály, byly české rorátní zpěvy pojímány jako vítaný prostředek kobrodě české katolické chrámové hudby, především kostelního zpěvu (Kamarýt 1831, s. XIII–XIV). Novodobé katolické přivlastnění českých rorátních zpěvů ssebou neslo jejich uplatnění jako katolické paraliturgické adventní pobožnosti, jejíž možné podoby ve třicátých ačtyřicátých letech 19.století detailně promýšlel zejména Václav Pešina, mj.isvyužitím specifických možností, jaké nabízela pražská katedrála.52 Byl to však především až Dobroslav Orel, kdo se odvážil podobu českých rorátů asi nejvýrazněji modifikovat pro potřeby soudobé katolické liturgie.53 Orel neusiloval oznovuzavedení praxe zpívání českých rorátů vpodobě, kterou podle něho získaly za „zlatého věku“, jak to bylo příznačné pro starší generace, zejména V.Pešinu, snažícího se ozpřístupnění celého rorátního repertoáru aonalezení způsobu, jak ho vcelistvosti zařadit do adventní 51 Zřejmě jediným známým koncertním provedením českých rorátů bylo Lehnerovo nastudování nedělních rorátů při příležitosti 500. výročí úmrtí Karla IV. (viz Lehner 1878). 52 Viz jeho návrhy publikované vČasopise katolického duchovenstva (jejich souhrn podává Škarpová 2017b, s.124–128). Ač Časopis katolického duchovenstva uchoval mnoho zajímavých údajů odobové katolické provozovací praxi českých rorátů na různých místech Čech první poloviny 19.století, zůstává otázkou, co ztoho bylo převzato zpředchozích dob. 53 Byť krůzným krácením avýpustkám— ato zejména kvůli velkému rozsahu, neboť přezpívání rorátní sady pro jeden den mělo podle svědectví z19.století trvat déle než hodinu— docházelo nejpozději už během 19.století (více viz tamtéž, s.126). OPEN ACCESS 146 SLOVO A SMYSL 32 náboženské praxe. Orlovo studium českých rorátů bylo spojeno spřípravou nového českého katolického kancionálu, aidentifikování „vrcholné“ vývojové fáze českých rorátních zpěvů pro něho bylo důležité vtom, že mu sloužilo jako základní selekční kritérium pro výběr pramenů, zjejichž repertoáru vytvořil zcela nově pojatý výbor českých rorátních zpěvů (ed. Orel 1921, s.23–105). Úsilí ofilologicky pečlivou rekonstrukci původních rorátních nápěvů54 přitom dokázal spojit spožadavky své doby, která již pro interpretaci rorátních zpěvů nemohla počítat spoloprofesionálními literátskými bratrstvy, ale pouze se společným zpěvem obce věřících. Orlova zkrácená verze českých rorátů tedy sice přejala princip sedmi sad pro každý den vtýdnu, je však založena na radikálně redukujícím výběru jak chorálních částí (znichž Orel převzal pouze introity), tak rorátních písní, které byly „sestaveny vrorátní mši, aby postupem iobsahem odpovídaly hlavním částkám mešní liturgie katolické. Tím vzniklo sedm ‚mešních písní‘, jimž včelo dán chorální introit, jakožto ukázka českého chorálu“ (tamtéž, s.20). Orel tak originálním způsobem zachoval základní strukturu českých rorátních zpěvů (tj.sepětí chorální části apísně), ato vpodobě ryze chorálního introitu aryze písňových následných částí; zároveň sady českých rorátů doplnil ovšechny tehdejší části (katolické) mše (tj.včetně částí Offertorium, Sanctus, Po pozdvihování, Benedictus, Agnus, Communio aZávěr).55 Touto odvážnou, leč poučenou apromyšlenou transformací zaručil Orel českým rorátním zpěvům další recepci vrámci katolické adventní (para)liturgie, neboť jeho model mohl být poměrně snadno převzat aupraven ipro katolickou adventní mši po liturgické reformě druhého vatikánského koncilu, jak otom svědčí isoučasná praxe bohoslužebného zpěvu včetných pražských katolických kostelích. Vdosavadních dějinách bádání očeských rorátech, jak jsme je ve stručnosti právě představili, lze sledovat dominanci přístupu, jenž české rorátní zpěvy konceptualizoval jako projev české kultury sui generis, interpretoval je vreferenčním rámci české národní kultury jako manifestaci českého národního ducha.56 Bylo tomu nejen uobrozenských generací, ale iubadatelů činných zejména na přelomu 19.a20.století, Z.Nejedlého (viz jeho tvrzení o„výlučné českosti“ rorátních zpěvů— Nejedlý 1904/1954, s.374) či D.Orla. Jak naznačuje název Orlova zpěvníku Český kancionál, zamýšleného jako jednotný katolický zpěvník všech českých imoravských diecézí, jeho distinktivním rysem vrámci katolického diskursu měla být právě (jazyková) českost. Jestliže Orel při sestavování repertoáru Českého kancionálu upřednostnil hymnografické prameny 15.azejména 16.století (včetně pramenů rorátních), bylo to 54 Snahy orekonstrukci rorátních nápěvů do původní podoby spojil súpravami (přebásněními) rorátních textů dle dobových normativních představ očeském verši, navzdory tvrzení, že „vpísních rorátních […] dály se změny textové vmíře velmi nepatrné, často jen přehozením slov, aby se docílilo lepšího spádu rytmického“ (ed. Orel 1921, s. XII). 55 Otom, že větší životnosti rorátních písní ve srovnání schorálními částmi si byl Orel vědom, svědčí skutečnost, že sestavil také zpěvníček Písně rorátní aadventní (ed. Orel [1904]; ed. Orel [1910]). 56 Reflexi toho, jak požadavek emancipující se novodobé české společnosti objevovat specificky české typy hudebních institucí ikonkrétních hudebních projevů předurčoval badatelská témata české hudební historiografie aovlivňoval také její metodologii, podal např.M.Horyna (2011, s.5–6). OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 147 dáno snahou pokud možno zcela vytěsnit repertoár se zjevnými vazbami kněmecké hymnografii, který mohl implikovat závislost české duchovní písňové tvorby na německé produkci. Svůj zpěvník, vydaný nakonec již vsamostatném Československu, Orel sestavil především pomocí cíleného emancipačního gesta „osvobozujícího“ českou hymnografii od jakýchkoli (zjevných) vazeb khymnografii německé. Avšak ani jemu, ač rorátním zpěvům vyhradil ve svém kancionálu přednostní místo, se nepodařilo prosadit je jako sebeidentifikační symbol české kultury (tím se vnovodobé české společnosti stal spíše kancionálový písňový repertoár). Zapříčinilo to ono výhradní přivlastnění rorátů katolickou částí novodobé české společnosti, resp.nemožnost začlenit je plně či výhradně do české nábožensky reformačně definované kultury?57 III. ČESKÉ RORÁTY JAKO SOUČÁST (STŘEDO)EVROPSKÉ ADVENTNÍ KULTURY Kontextualizace českých rorátních zpěvů mimo národně definovaný referenční rámec jsou dosud téměř nevyužitou možností jejich studia, ač ktomu rorátní zpěvy svým rozšířením mimo hranice jednoho (církevně)politického regionu, kulturní či jazykové oblasti přímo vybízejí. Česká hymnologie se tomuto přístupu spíše vyhýbala, neboť tradiční srovnávací studium pracovalo především spojmy původnosti aodvozenosti, přičemž pozice normativního centra se apriori přiřkla politicky aekonomicky silným národně definovaným kulturám západní Evropy avostatních re gionech, odsouzených do role oblastí okrajových či odvozených, se přednostně hledala přítomnost totožných či aspoň podobných projevů, jež měly doložit jejich rovnocenné postavení skulturami centrálními. Jak je však zřejmé zpředchozího výkladu, vpřípadě českých rorátních zpěvů tento model spíše selhává.58 Je proto pochopitelné, že dosud de facto jediný (jazykově) mimočeský kontext, se kterým české rorátní bádání pracovalo, byl kontext nadnárodní latiny jako univerzálního jazyka západního křesťanstva. Ten se využíval zejména při studiu geneze českých rorátů. Vazby českých rorátních zpěvů ke středověké latinské mši Rorate, tj.adventní jitřní votivní mariánské mši, přitom studovali především katoličtí muzikologicky profilovaní hymnologové (Pachta 1879–1881; Orel 1921; naposledy Slavický 2018), neboť jsou nejzřetelnější voblasti hudební (většina nápěvů českých rorátních zpěvů pochází zlatinského chorálu římské liturgie azpozdně středověkých latinských cantiones).59 Pro české rorátní bádání je tak příznačný zájem olatinské roráty jen zobdobí před doložením češtiny jako „rorátního“ jazyka, tj.prezentovaly se de 57 Připomeňme, že pro „husitské“ 15.století je příznačný nedostatek českojazyčných rorátních pramenů, v16.století jsou pak roráty výrazně spjaty sutrakvismem av17.–19.století téměř výhradně skatolictvím. 58 Kjiným možným konceptům, jež se nabízejí pro srovnávací studium (koncept kulturní výměny P.Burkeho, kulturního transferu A.Graftona či frankofonní koncept histoire croisée aj.), viz např.Čapská— Storchová 2015. 59 Byli to také muzikologové, kdo jako první poukázali na to, že české „rorátní zpěvy zhusta jsou překlady, rozšíření arozvedení textů latinských“ (Pachta 1879, s.83), tj.mají latinské textové předlohy. OPEN ACCESS 148 SLOVO A SMYSL 32 facto jako prvotní, „zárodečná“ fáze českých rorátů. To pak sloužilo českým badatelům kvýkladu rorátních zpěvů jako „specificky českého vyústění dlouhé tradice latinských rorátních mší“ (Kouba 2010, s.4), jako jedinečného projevu českého národa, jenž sice vyrostl ze společných latinských kořenů evropské kultury, avšak své vrcholné podoby nabyl vjazykově českém prostředí, astal se tak jejím unikátním přínosem do kultury celoevropské (naposledy Slavický 2018).60 Stranou rorátního bádání tedy dosud zůstávají další, časově mladší fáze latinské rorátní kultury, zejména zobdobí (raného) novověku.61 Doposud se nikdo systematicky nezabýval ani dochovanými latinskými vícehlasými rorátními mšemi bohemikální provenience raného novověku, ani jejich usouvztažněním shojným zhudebňováním latinské mše Rorate či jejích jednotlivých částí (středo)evropskými skladateli.62 Úkolem pro další bádání zůstává isrovnávací studium praxe latinské rorátní mše vkatolickém (raně) novověkém prostředí. Vedle „standardních“ mešních knih se prameny kněmu dochovaly zpolského jazykového prostředí (viz např.[Bartoszewski] 1613) azněmecky mluvících oblastí alpského kulturního okruhu, tam až do 20.století.63 Vchorvatském přímoří je pak praxe rorátní mše („misa zornica udošašću“) doložena jako součást staroslověnské (glagolské) mešní liturgie (ed. Doliner 1998, s.84–93, 183–188, 207–209, 238–240).64 Vkatolických oblastech střední Evropy lze nadto (minimálně) vobdobí raného novověku sledovat tradování různých zpěvů speciálně určených pro rorátní mši. Nejde přitom pouze o(liturgické) zpěvy latinské mše Rorate, zejména vpodobě figurální mše, ale také o(aspoň částečně) sdílený repertoár adventních (mariánských) písní explicitně označených jako rorátní. Vněmecké jazykové oblasti jsou ovšem písně „kRoráte“ pramenně doloženy teprve některými osvícenskými katolickými jihoněmeckými arakouskými diecézními kancionály65 adrobnými nenotovanými písňo60 Zatím nevyužitou možností zůstává interpretace (české) rorátní mše jako součásti (západo)křesťanských obřadů kpoctě Panny Marie, jako součást (pozdně) středověkého mariánského diskursu (západního) křesťanstva, na kterou upozornil J.Kouba (2010, s.3). 61 Ato včetně latinských rorátů utrakvistické provenience, vždyť utrakvistická církev byla po celou dobu existence zhlediska liturgie bilingvní, latinsko-česká (Holeton 2007, s.114–115; Holeton 2010, s.222); knovým rorátním kompozicím barokním aklasicistním viz Fukač 1997, s.790. 62 Základní přehled lze získat in RISM. 63 Papežské indulty pro německé arakouské diecéze týkající se slavení rorátní mše zmiňuje ještě např.Schott 1904, s.57. 64 Za upozornění na tento pramen vděčím Tomáši Slavickému. 65 Viz [Denis] 1774, s.39–42 (1 píseň „zum Rorate“); Mohuč 1790, s.105 (1 píseň „vor dem Rorate“); Kostnice 1812, s.31–35, odd. Meßgesang im Advent, bey der Roratemesse (1 píseň asoubor modliteb krorátní mši). Za jejich moravský pendant lze považovat kancionál Tomáše Fryčaje, obsahující dvě písně explicitně označené jako rorátní (Fryčaj 1815, s.154–157), za pozornost ovšem stojí zejména jeho verze přepracovaná Tomášem Bečákem. Ve třetím vydání Bečákova zpěvníku zroku 1850 totiž došlo— ve srovnání sjeho druhým vydáním zroku 1847— kzásadnímu rozšíření rorátního zpěvního repertoáru: byl do něj nově zařazen soubor úvodních rorátních antifon (ve verzi zrorátního tisku J.H.Pospíšila) azároveň byla podstatně rozhojněna jeho skupina rorátních písní, včetně „Zpěvu, kterýmž se každodenní Roráte zavírá“, tj.písně Zdráva buď, Panno Maria (Bečák 1850, s.264–266, 271–280). OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 149 vými tisky přímo určenými ke mši Roráte.66 Zjevně však nešlo oosvícenskou novinku. Osvícenství totiž bylo— přinejmenším vněmecké jazykové oblasti— především obdobím velké kritiky praxe rorátních mší ze strany katolických reformně zaměřených teologů ipokusů církevních vrchností rorátní mši odstranit či přímo zakázat (jako důvod se uváděla brzká ranní hodina jejího slavení, jež údajně věřící podněcovala k– blíže nespecifikovaným— nepřístojnostem anemravnostem).67 Tento zákaz však zejména valpských oblastech narážel na odpor věřících apředevším venkovské farnosti ho odmítaly akceptovat: např.vroce 1789 měla farnost Steinach am Brenner svého duchovního správce ke sloužení mše Rorate údajně přímo donutit (Hollerweger 1976, s.273 a435). Ostatně někteří rakouští ajihoněmečtí biskupové rorátní mši spoukazem na její tradici ve svých diecézích slavit dovolili68 ataké další vývoj umožnil její tiché tolerování: vnařízení zroku 1791 sice není výslovně dovolena, není však ani výslovně zakázána (tamtéž, s.435). Pořadatelé osvícenských zpěvníků ijejich pozdější následovníci69 tedy zjevně zaujali krorátní mši podobně smířlivý postoj: nabídkou specifického (mnohdy nově vytvořeného) vernakulárního písňového repertoáru určeného pro rorátní mši se pokusili projevy laické zbožnosti spojené sRorate usměrnit do mezí katolické ortodoxie aortopraxe. Nešlo tedy ozavádění nové praxe, ale spíše oklerickou kultivaci praxe již existující. Ostatně existenci zpěvního rorátního repertoáru vněmeckojazyčném prostředí zpředosvícenské doby dokládá rovněž (zatím) ojedinělý tištěný pramen, erfurtský katolický zpěvník zroku 1630. Součástí jeho oddílu adventních písní je totiž část nazvaná Das Catholische Rorate, již tvoří čtyři německé adventní písně stematikou starozákonních prorockých předpovědí aprefigurací Mesiáše, mariánská cantio Ave hierarchia (doložená zbohemikálního prostředí jako stabilní součást rorátního repertoáru nejpozději od začátku 15.století) ajejí německá verze Gegrüst seyst Maria, rorátní antifona Ecce concipies alatinská vstupní modlitba zrorátního mešního for66 Viz např.zpěvníček rorátních písní mohučské farnosti sv.Quintina (Advents-Lieder 1802 ajeho přetisky zroku 1808 azdoby kolem roku 1825) nebo— zmnohem pozdější doby— Gesänge 1895. 67 Např.nový katolický bohoslužebný řád pro Dolní Rakousy zroku 1786 mezi povolenými „pobožnostmi“ mši Rorate neuvádí, bohoslužebný řád pro Tyrolsko ztéhož roku ji pak výslovně zakazuje; podobně žádosti biskupů zTridentu, Brixenu aSeckau ojejí zachování zůstaly nevyslyšeny (Hollerweger 1976, s.239, 241, 329 a435; za upozornění na tuto monografii jsem zavázána vděčností Andree Ackermannové). 68 Např.vlinecké diecézi bylo ve farních kostelích slavení mše Roráte dovoleno, ovšem s„vídeňskou“ písní Tauet Himmel (srov.[Denis] 1774); podobně dovolil slavení rorátní mše vbohoslužebném řádu vydaném roku 1790 kostnický biskup (srov.též Kostnice 1812) aroku 1786 salcburský biskup (Hollerweger 1976, s.176, 281 a295). 69 Viz zvyšující se počet rorátních písní vmladších diecézních kancionálech (Duk 1835, s.26–31— 4 písně nadepsané jako Lieder, wie sie … gewöhnlich in der Rorate gesungen werden; Mohuč 1840, s.145, odd. Rorate=Messen, obsahující doporučení zpívat některou ma riánskou píseň do proměňování, po proměňování některou adventní píseň), jejich rorátních dodatcích (viz rorátní zpěvníček Gesänge 1846, který vznikl jako dodatek kuvedenému vydání mohučského zpěvníku) ikatolických modlitebních knihách spísňovými oddíly zejména rakouské provenience (viz např.Berger [1830], s.234–236— 1 píseň „zur Rorate“; Veith 1833, s.341–346— 2 písně „zur Rorate“). OPEN ACCESS 150 SLOVO A SMYSL 32 muláře (Erfurt 1630, s.14–27). Zdoby ještě oněco starší, zdruhého desetiletí 17.století, se dochovalo svědectví ospecifickém rorátním zpěvním repertoáru také zpolské jazykové oblasti: podává je polsko-latinský zpěvník Parthenomelica albo Pienia nabożne ([Bartoszewicz] 1613), obsahující latinské chorální zpěvy mše Rorate interpolované duchovními písněmi vpolštině. Ourčení dvou ztěchto polských adventních (mariánských) písní krorátní mši pak svědčí ještě Śpiewnik kościelny zprvní poloviny 19.století (Mioduszewski 1838, s.11, 20);70 podobně je specifický adventní písňový repertoár zpívaný vrámci glagolské staroslověnské rorátní mše doložen též vchorvatském přímoří (ed. Doliner 1998, s.251). Při zohlednění tohoto středoevropského kontextu rorátní písňové kultury— byť zatím jen letmo načrtnutého na základě nám dostupných kancionálových ajiných tisků71— se pochopitelně nabízí otázka, nakolik onen koncept českých rorátních zpěvů jako originálního projevu české kultury, jedinečným způsobem se vyvinuvšího zvšeevropských latinských kořenů, napomohl emancipující se české společnosti 19.a20.století především vjejím intenzivním vyrovnávání se skulturou německojazyčnou. Jak je zpředchozího (byť jen stručného) náčrtu zřejmé, tradice specificky rorátního zpěvního repertoáru vněmeckém jazyce je doložena vodlišné apředevším mnohem skromnější podobě, spočetně velmi omezeným hymnografickým repertoárem oproti tradici českojazyčné.72 Ač tuto skutečnost žádný zčeských rorátních badatelů 19.století explicite neformuloval, musela jim být minimálně zdobové adventní (para)liturgické praxe známa. III.1 SPEcIFIKA ČESKÝch RORáTŮ ZhLEDISKA KONFESIJNĚ LITURGIcKÉhO, cÍRKEVNĚ SPRáVNÍhO ASOcIáLNĚ-KULTURNÍhO Zpředchozího stručného srovnání je zároveň zřejmé, že odlišnost mezi rorátními tradicemi zjevně nespočívá (pouze) vjazyce, tradičně zdůrazňovaném monolingválně definovanými národními filologiemi. Jestliže vdějinách českého rorátního bádání tvořilo konfesijní vymezení vždy de facto základní součást referenčního rámce (viz výše), nabízí se studium českých rorátů raného novověku ivširším kontextu celoevropského procesu rozpadu jednoty (západního) křesťanstva aetablování konfesijně vymezených církví. Spoluutvářely české rorátní zpěvy konfesní identitu recipující a/nebo objednavatelské komunity např.vmultikonfesijním bohemikálním prostředí 16.století, které nebylo prosté— zejména na přelomu 16.a17.století— konfesní polarizace? Apokud ano, jakými způsoby? Nebo patřily spíše kprojevům všeobecně sdí70 Viz též založení tzv.polské královské kapely rorantistů zpodnětu Zikmunda I. vKrakově již roku 1543 (působící až do roku 1872) pro slavení rorátních ijiných bohoslužeb „cantu figurato“, tj.polyfonií italského stylu (Fukač 1997, s.789). 71 Průzkum rukopisných pramenů středoevropské provenience by nepochybně přinesl další svědectví ororátní kultuře střední Evropy raného novověku (apozdního středověku). 72 Navíc bylo vněmeckojazyčném prostředí zřejmě běžné slavení rorátní mše ibeze zpěvu ve vernakulárním jazyce, jak to dokládá existence příruček smodlitbami určenými pro soukromou pobožnost věřících speciálně při rorátní mši, vnichž se se žádným zpěvem ve vernakulárním jazyce během rorátní mše nepočítá (viz Kurtze Anleytung 1719, která je navíc bohemikální provenience; Die Feier 1829). OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 151 lené křesťanské supraidentity? Zodpovězení těchto otázek není jednoduché, neboť konfesionalita není stabilní veličinou, ale spíše faktorem kontextuálně proměnným, vážícím se na komunikační prostředí.73 Při hledání odpovědi je tedy třeba zohlednit kontextuální dotváření významu českých rorátů74 avzít přitom vúvahu limity našeho porozumění, „dnešní neúplnost kontextů vzhledem kmnožství rekontextualizací scílem překrytí významu ipaměti“ (Horníčková 2013, s.16), ito, že dosud není dostatečně známa sebeidentifikace tehdejších českých nekatolíků mezi luterskou, utrakvistickou, bratrskou či jinou věroukou, liturgií anáboženskou praxí (Bartlová 2013, s.40). Jelikož v16.století byly bohemikální rorátní zpěvy zjevně součástí liturgie (šlo ozpěvy mešního officia), nabízí se především otázka, zda apřípadně jak byly české rorátní zpěvy součástí onoho procesu vyhraňování se mešních liturgií nově se konstituujících konfesijních církví. Nezanedbatelným problémem přitom je, že— nahlíženo zhlediska mešní liturgie— je drtivá většina dochovaných českých rorátních pramenů zjevně neúplná, neboť vnich chybějí některé části mešního ordinaria (Agnus Dei, mnohdy též Sanctus) ipropria (Offertorium, Communio). To je však zřejmě příznačné pro celek jazykově českých graduálů 16.století (Žůrek 2011b, s.9–16). Dochovaná svědectví odobové praxi nahrazování liturgického zpěvu některé části propria či ordinaria duchovní písní vedou kpotřebě vnímat specificky rorátní prameny vkontextu dalších zpěvních knih, zejména graduálu akancionálu: zpěvní repertoár, který je vpramenech označen jako specificky rorátní, byl zřejmě při rorátní liturgii ad hoc doplňován další adventní hymnografií zjiných částí dané zpěvní knihy75 či zdalších zpěvních knih. Hlavním důvodem pro vyčlenění rorátních zpěvů do zvláštní knihy (rorátníku) tak zřejmě bylo— vedle jejich narůstajícího rozsahu— to, aby zpěváci nemuseli při zpěvu zpěvní knihou příliš často listovat: již D.Orel si všiml, že do rorátníků byly pojaty chorální části interpolované písněmi (apropriální Graduale); neinterpolované zpěvy totiž bylo možné snadno rychle nalistovat vjiné zpěvní knize (Orel 1921, s.15–16). Je zřejmé, že právě vprůběhu 16.století, které bylo dobou velkých změn vliturgii všech církví západního křesťanského světa, se česká rorátní liturgie začala zřetelněji odlišovat nejen vzhledem kliturgii katolické (ato asi nejnápadněji volbou 73 Vždyť např.již pouhý přenos konfesně neutrálních motivů do konfesně polarizovaného prostředí je provázen vznikem nových významů aurčitá minimální míra konfesionality je dána každému výtvoru, jestliže je umístěn vpolarizovaném náboženském kontextu. Zejména text jako místo konstrukce identity, resp.vícečetných identit (jež není třeba chápat jako vzájemně se vylučující), může velmi snadno vstupovat do různých kontextů anabývat různých významů. 74 Viz jejich kontext liturgický (roráty jako součást liturgie), kontext kodikologický (roráty jako součást repertoáru zpěvní či jiné knihy), kontext prostorově-architektonický (rorátní zpěvník jako součást sakrálního prostoru) atd. 75 Součástí adventních částí českých graduálů byl často také soubor adventních písní, ve starších, latinských zpěvních knihách (zejména graduálech zpřelomu 15.a16.století) se pak zaznamenávaly soubory chorálních zpěvů, jednohlasých cantiones ivícehlasých motet vždy zvlášť, voddělených skupinách; výběr písní či motet, vkládaných (podle obsahové příbuznosti, melodické vhodnosti apod.) mezi chorální zpěvy, tedy zjevně prováděli sami zpěváci (Orel 1921, s.15–16). OPEN ACCESS 158 SLOVO A SMYSL 32 Vinodolskom. Hrvatska akademija znanosti imjetnosti, Zagreb 1998. Fojtíková, Jana: České mešní ordinarium druhé poloviny 16.století. Miscellanea musicologica 31, 1984, s.227–264. Fukač, Jiří: Roráty. In: Jiří Vysloužil (red.): Slovník české hudební kultury. Supraphon, Praha 1997, s.789–790. Holeton, David Ralph: Bohemia Speaking to God: the Search for aNational Liturgical Expression. In: Milena Bartlová— Michal Šroněk (eds.): Public Communication in European Reformation. Artefactum, Praha 2007, s.103–132. Holeton, David Ralph: Liturgický život české reformace. In: Kateřina Horníčková— Michal Šroněk (eds.): Umění české reformace (1380–1620). Academia, Praha 2010, s.219–233. Hollerweger, Hans: Die Reform des Gottesdienstes zur Zeit des Josephinismus in Österreich. Pustet, Regensburg 1976. Horníčková, Kateřina: Konfesionalita díla. In: táž— Michal Šroněk (eds.): In puncto religionis. Konfesní dimenze předbělohorské kultury Čech aMoravy. Artefactum, Praha 2013, s.9–20. Horníčková, Kateřina— Šroněk, Michal (eds.): Umění české reformace (1380–1620). Academia, Praha 2010. Horníčková, Kateřina— Šroněk, Michal (eds.): In puncto religionis. Konfesní dimenze předbělohorské kultury Čech aMoravy. Artefactum, Praha 2013. Horyna, Martin: Česká reformace ahudba. Studie obohoslužebném zpěvu českých nekatolických církví vobdobí 1420–1620. Hudební věda 48, 2011, č.1, s.5–40. Horyna, Martin: Hudba vliturgii české reformace. In: Kateřina Horníčková— Michal Šroněk (eds.): In puncto religionis. Konfesní dimenze předbělohorské kultury Čech aMoravy. Artefactum, Praha 2013, s.73–83. Hrabák, Josef, akol.: Dějiny české literatury I.Starší česká literatura. Nakladatelství ČSAV, Praha 1959. Jakubec, Jan: Dějiny literatury české I.J.Laichter, Praha 1929. Jireček, Josef: Hymnologia bohemica. Dějiny církevního básnictví českého až do XVIII. věku. Královská česká společnost nauk, Praha 1878. Jungmann, Josef: Historie literatury české. České museum, Praha 1849; 2., dopl. vydání. Kamarýt, Josef Vlastimil: Předmluva. In týž (ed.): České národní duchovní písně. J.H.Pospíšil, Praha— Hradec Králové 1831, s. [V]–XXIV. Karasek, Alfred— Lanz, Josef: Krippenkunst in Böhmen und Mähren vom Frühbarock bis zur Gegenwart. N.G.Elwert, Marburg 1974. Konrád, Karel: Dějiny posvátného zpěvu staročeského I.Cyrilometodějská knihtiskárna, Praha 1881. Kouba, Jan: Období reformace ahumanismu (1434–1620). In: Československá vlastivěda IX, Umění, sv. 3.Hudba. Horizont, Praha 1971, s.53–86. Kouba, Jan: Od husitství do Bílé hory (1420–1620). In: Jaromír Černý akol.: Hudba včeských dějinách. Od středověku do nové doby. Supraphon, Praha 1983, s.79–141. Kouba, Jan: Staročeské roráty. Booklet CD Rorate. České adventní zpěvy 16.století. Schola Týnského chrámu pod vedením Bohuslava Korejse, Praha 2010, s.3–5. Kühtreiber, Thomas— Schichta, Gabriele: Einleitung. In tíž (eds.): Kontinuitäten, Umbrüche, Zäsuren. Universitätsverlag Winter, Heidelberg 2016, s.9–21. Lehár, Jan: Humanismus. In: týž— Alexandr Stich: Česká literatura I.Od počátků do raného obrození (9.století— první třetina 19.století). Český spisovatel, Praha 1997, s.115–141. Lehner, Ferdinand: Slavnost Karlova aRorate. Cecilie 5, 1878, č.12, s.89–91. Lehner, Ferdinand: Pražský seminář II. Advent (Zpěvy rorátní). Cyril 8, 1881, č.4, s.28–30. Maňas, Vladimír: Hudební aktivity náboženských korporací na Moravě. Rkp. disertační práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2008a. Maňas, Vladimír: Vulgus Bohemorum Musicae adictissimum. Music in the Recatholisation Strategies of the Czech Jesuits in the 17th Century. In: Ladislav Kačic— Svorad Zavarský (eds.): Aurora Musas nutrit. Die Jesuiten und die Kultur Mitteleuropas im OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 159 16.–18.Jahrhundert. Slavistický ústav Jána Stanislava SAV— Teologická fakulta Trnavskej univerzity, Bratislava— Trnava 2008b, s.209–214. Marti, Andreas: Die Rezeption des geistlichen Liedes als Gegenstand der Hymnologie. Jahrbuch für Liturgik und Hymnologie 57, 2018, s.165–178. Mráček, Jaroslav: Sources of Rorate Chants in Bohemia. Hudební věda 14, 1977, s.230–241. Mráček, Jaroslav— Sehnal, Jiří: Rorate Chants. In: Stanley Sadie (ed.): The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Sv.21.Macmillan Publishers, London 2001; 2.vydání, s.667. Nejedlý, Zdeněk: Dějiny husitského zpěvu I. Zpěv předhusitský. Nakladatelství ČSAV, Praha 1954. Novák, Arne— Novák, Jan V.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. R.Promberger, Olomouc 1939; 4., přeprac. arozšíř. vydání. Orel, Dobroslav: Nápěvy vnovém zpěvníku pražské arcidiecése. Časopis katolického duchovenstva 48, 1907, č.3, s.180–189. Orel, Dobroslav: Staročeské roráty. Úvodní slovo. In: týž (ed.): Český kancionál. Státní nakladatelství, Praha 1921, s.10–22. Orel, Dobroslav: Rorate. In: Gracian Černušák (ed.): Pazdírkův hudební slovník naučný I. Část věcná. Nákl. O.Pazdírka, Brno 1929, s.347–348. Pachta, Josef: Poznámky avysvětlivky kRorátním zpěvům dne nedělního, jak je vydal Lehner. Cyril 6, 1879, s.73–76, 82–86; 7, 1880, s.9–13, 18–21, 25–27, 33–35, 41–44, 57–61, 65–67, 83–85; 8, 1881, s.3–4, 9–10, 25–28, 41–44, 89–93. Pelikán, František: Zpěvy úsvitní nebo Roráte svobodného města Týniště nad Orlicí. Časopis katolického duchovenstva 21, 1840, č.3, s.553–567. Pešina, Václav: ORoráte, zvláště Králohradeckém. Předmluva kRoráte. Časopis katolického duchovenstva 18, 1837, č.3, s.518–528. Podhradsky, Gerhard: Rorate. In týž: Lexikon der Liturgie. Ein Überblick für die Praxis. Tyrolia-Verlag, Innsbruck— Wien— München 1962, sl. 328. Repertorium I: Linda, Jaromír— Stich, Alexandr— Fidlerová, Alena— Šulcková, Martina, akol.: Repertorium rukopisů 17.a18.století zmuzejních sbírek vČechách. I/1,2, A–J. Karolinum, Praha 2003. Repertorium II: Fidlerová, Alena— Bekešová, Martina, akol.: Repertorium rukopisů 17.a18.století zmuzejních sbírek vČechách. II/1,2, K–O. Karolinum, Praha 2007. Rieger, František Ladislav (ed.): Slovník naučný VI. Nákl. knihkupectví I.L.Kobra, Praha 1887. Schlierf, Wilhelm Josef: Adventus Domini. Geschichte und Theologie des Advents in Liturgie und Brauchtum der westlichen Kirche. B.Kühlen, Mönchengladbach 1998. Schott, Anselm (ed.): Das Meßbuch der hl. Kirche (Missale Romanum) lateinisch und deutsch mit liturgischen Erklärungen. Herder’sche Verlagshandlung, Freiburg im Breisgau 1904; 9.vydání. Slavický, Tomáš: Czech Rorate Chants, Missa Rorate, and Charles IVs Foundation of Votive Officium in Prague Cathedral. The Testament of Choral Melodies to the Long-Term Retention of Repertoire. Hudební věda 55, 2018, č.3–4, s.239–264. Šárovcová, Martina: Cantate Domino canticum novum. Iluminované hudební rukopisy české reformace. In: Kateřina Horníčková— Michal Šroněk (eds.): Umění české reformace (1380–1620). Academia, Praha 2010, s.413–428. Šárovcová, Martina: Ikonografie českých renesančních iluminovaných rorátníků. Clavibus unitis 2, 2013, s.5–18. Šárovcová, Martina: Královéhradecký rorátník jako uměleckohistorický pramen. In: Tomáš Slavický— Jan Baťa— A.A.Fidlerová— Martina Šárovcová— Marie Škarpová (eds.): Rorate karloarnoštské. České roráty podle Hradeckého rorátníku (1585), vtisku. Škarpová, Marie: Rukopisný kancionál jako svébytné hymnografické médium 17.a18.století. Několik předběžných poznámek. Acta Universitatis Carolinae. Philologica 3, Slavica Pragensia 42, 2014, s.177–184. OPEN ACCESS 160 SLOVO A SMYSL 32 Škarpová, Marie: Vydání českých rorátů Janem Hostivítem Pospíšilem. Drobnička krecepci staré české hymnografie v19.století. In: Veronika Faktorová— Jana Pácalová— Zuzana Urválková (eds.): Víno, ženy, zpěv. V(d)ěčné téma literárních dějin. Studie zliteratury ad honorem Dalibor Tureček. Jihočeská univerzita vČeských Budějovicích, České Budějovice 2017a, s.57–70. Škarpová, Marie: Roráte karlo-arnoštské. Kapitola zhistorie českých obrozenských mystifikací. Slovo asmysl 14, 2017b, č.28, s.115–140. Vlček, Jaroslav: Dějiny české literatury I. L.Mazáč, Praha 1940; 3.vydání. Vlhová-Wörner, Hana: Zdeněk Nejedlý’s Historical Narrative and Ideological Construction of Czech Medieval Music History. In: Sławomira Źerańska-Kominek (ed.): Nationality vs Universality. Music Historiographies in Central and Eastern Europe. Cambridge Scholar Publishing, Newcastle upon Tyne 2016, s.175–195. Žůrek, Jiří: Proměny českého chorálu v16.století— pokus oklasifikaci redakcí českého chorálu 16.století na příkladu svátku Nanebevzetí Panny Marie. Hudební věda 47, 2010, č.4, s.333–350. Žůrek, Jiří: The Analogies between the Chants of the Jistebnický Kancionál and the Repertory of the Oldest Czech Graduals in the 16th Century. Hudební věda 48, 2011a, č.1–2, s.41–78. Žůrek, Jiří: Introductory Notes. In týž (ed.): Graduale bohemorum. Proprium sanctorum. Krystal, Praha 2011b, s.6–25. INTERNETOVÉ ZDROJE Knihopis: KPS – Knihopis Database <http://www. knihopis.cz/knihopis-eng.html> [19. 9. 2019]. Manuscriptorium. Digitální knihovna bohemikálních rukopisů astarých tisků <http:// www.manuscriptorium.com> [19.9.2019]. MHB: Melodiarium hymnologium Bohemiae <http://www.musicologica.cz/melodiarium/> [19.9.2019]. LIMUP: Databáze obsahu liturgických rukopisů utrakvistické provenience 15.–16.století <http:// www.clavmon.cz/limup/> [19.9.2019]. RISM: Répertoire International des Sources Musicales <https://opac.rism.info/index.php> [19.9.2019]. OPEN ACCESS