Eilėraščiai iš „meistarnės“

GVIDAS LATAKAS Centrum národní kultury v Kaunasu Výtvarná škola Antana Martinaitise v Kaunasu DOI: https://doi.org/10.35321/al182-10 BÁSNĚ Z MEISTARNĖS GVIDAS LATAKAS Rod Výšina nebes šířka moří vidím – a ty patříš k některému ze starých kmenů, starými slovy jako kostmi lýtek se opíráš místo železa klíčení nebes, bodání moří, mizení nebes, třpyt moří, záštita nebes, zmar moří – budeme toužit jako kdysi, můj synu, z konopí Auliai Gavėnové se brodí auliai – kostnatí muži přes závěje z Kurzemė, jako hadi se zavíjí buben zastíněný na vydlabaném špalku z dubu Postřehy / Insights 189 GVIDAS LATAKAS z kůže obrovského medvěda – tři ji sotva zvedají na rohaté lavici, sami jsou také zahaleni do kožešin, zababušení, řekly by báby, na hlavách mají svázané špičaté ozdoby z vrbového proutí a stužek darovaných děvčaty s košťaty, hrají na dudy z kozích rohů, kvílí a hřmí, jiní z nich nahánějí děvčata, zahánějí je do kouta, chytají – ta, jak zakvílí, padnou společně do závějí – dudy chraňte – nakabijové vám roztrhají měch Jednou v Kurzemi odhaduji – děj se odehraje v ráji oblíbeném všemi – v Drážďanech Na sever od nás, ty znamenitý lenochu, ty znamenitý lenošku, přihodilo se něco, co se nestalo; co uslyší tvé uši, zvyklé na jiné písně, Kurzeme, lidé jiné víry a jiného proudu, jejich řeč – jako zraněná, jako sokol zraněný ve vichřici, sokol modrý, mnoho křižáckých slov tam zaznělo, také ruských, mluvili, jako by byli bratři, ale ničemu nerozuměli, proto také chodívali do Lotyšska vydělávat – kosit seno platili rubly stříbra, a tak jsem se vydal s nimi – vzal jsem bratrance Třeťáka, protože velmi prosil 190 Acta Linguistica Lithuanica LXXXII Básně z meistranė tak tedy vstoupíme do světnice za soumraku a tam – mrtvola – leží nebožtík úplně sám, světlo oslňuje jako při veselce, svíčky mihotají, stůl se prohýbá pod sneseným jídlem, posadil jsem se úplně sám a láduji se (kam se poděl můj napůl dospělý synovec – už si nevzpomínám, možná zůstal poskakovat v předsíni, celý strnulý strachem), ach, zapomněl jsem říct – u Lotyšů je zvykem radovat se, když člověk odejde na onen svět, říkají – podívej, první opustil toto údolí slz – naše těla jsou jen pomíjivý oděv, papírky od bonbonů důmyslně stočené kolem stěny poletují, sem zabloudily přes mlhy sotva jsem se posilnil – počkám, říkám zdvořile, na hostitele – budu bdít, černý kocour jen šup dveřmi, nebožtík ve své rakvi plíživě – a sedíce a říkaje mi – ty jsi jedl a já nejedl – pojďme si to rozdat, jsi připraven? – jak si teď vzpomínám – říkám – připraven, já jsem vždy připraven a jinak to ani být nemůže Železná kost Železná kost, kost do železa, železo – kost – mísa Prusové volí smrt, přikazují svým pacholkům kovat slova, učit se žvatlat jazyk příchozích cizinců guten morgen štarben geboren Postřehy / Insights 191 GVIDAS LATAKAS milovat macechu více než otrhanou matku, tisknout se k maceše, co je tvrdší – železo, kost? kost do železa? železo – kost – mísa Uprostřed zimy U nich ve Vilkiji datel – ne datel, nýbrž tesař, sedí v proutěné kleci, čas od času si přihne asi si přihne, nikdo si ani nevšimne, jak gramulensija zmizí, znovu nalijí rovným dílem s muži – muži jsou tam drsní, vousatí, není ani jasné, komu co patří, zda vous obličeji, nebo je obličej jen přívažkem k porostu trnů hledači zlata, hledači zlata v zimě, lze ještě něco najít, když je všude kolem jen stříbro? zčistajasna – v saních mrtvý vlk jeden se začne hádat, že je to datel, jakýpak datel – nevidíš – tesař, a basta, klep klep, ten pochybující usekne, já do něj šťouchnu – zase není žádný mok, do hospody vejde nový vousáč 192 Acta Linguistica Lithuanica LXXXII Básně z meistrinė ó – a máte i tesaře! – podiví se, já jsem u nich celý shrbený a vlaštovky nejsou vlaštovky, nýbrž skregždės, ne sníh – kaše ocitnout se uprostřed zimy mezi vlky, povozy u dveří, vyděšený kůň, vlčí kůže v saních, sáně bez kočího Juškova chalupa je hned tady, tam kouř a také vous, ale stříbrný bílý, slaměné sady, tam pod stropem se točí – dá-li Bůh – dorazím tam Medaile Antanasi Juškovi 200, 11×9 cm, bronz, litá, 2019, autor Gvidas Latakas Postřehy / Insights 193 GVIDAS LATAKAS GVIDAS LATAKAS – BÁSNÍK Z MEISTARNĖS Malíř a klenotník Gvidas Latakas je jedním z nejsvéráznějších umělců, od mládí píše také básně. Vyšly tři jeho básnické knihy: „Kol išsiris varniukai“, „Nekalendoriniai šventieji“, „Lokenos“. Všechny jeho knihy byly oceněny cenami. V básních Gvidase Latakase se neustále mění perspektivy, živelně se pohybují živly: výtvarné umění pomáhá poezii, poezie výtvarnému umění. Záleží mu na jazyce, je hutný, přibližuje se mluvenému jazyku. Z básně do básně putují biblické a historické postavy, postavy bájí, mýtů a pověstí. Minulost je zakoušena skrze svědectví, archetypální relikty, které jako by znovu ožívaly. Přítomnost se mihotá epizodicky, jako by se do příběhů dostala náhodou. Básníkova díla připomínají z pevného krovu zbudovaný, podle jeho vlastních slov, budinkas, palocis. Bujné a zároveň dobře prokrvené příběhy se valí dál. Z vitálních přirovnání plných humoru a vnitřní veselosti nečekaně vystupují pozapomenutá žemaitská slova, která dosvědčují paměť a minulost. Gvidas Latakas se neohlíží na literární módu, ale nevyhýbá se „novým starobylostem“. Člověk v jeho básních věří, že ne všichni nebeští svatí se pyšní v našich kalendářích, nýbrž žijí mezi námi, jedí a pijí, konají své vlastní práce. Na druhou stranu člověk svým způsobem zpozorní: „Věřím řemeslům, nechť jsou oslavována po věky.“ Vytautas Stulpinas 194 Acta Linguistica Lithuanica LXXXII