Nuo liaudies terminijos prie mokslinės

TERMINOLOGIJA IR DABARTIS Jonas KLIMAVIČIUS OD LIDOVÉ TERMINOLOGIE K VĚDECKÉ Vědecká terminologie a lidová terminologie jsou velmi odlišné oblasti. Je to dáno rozdíly a rozpory mezi vědou, civilizací obecně a etnikem, lidovým životem. Z hlediska terminologie jsou však vědecká terminologie a lidová terminologie neoddělitelné. Alespoň ve střední a východní Evropě. Jejich vzájemný vztah však není rovnocenný. Jde o jednosměrný proces od lidové terminologie k vědecké. A tento proces nevyvolává ani neurčuje jeho výchozí bod – lidová terminologie, nýbrž potřeba pojmenovat soustavy vědeckých pojmů, obvykle mezinárodní a univerzální. Lidová terminologie nedává; vědecká terminologie si při výběru vypůjčuje. Nejsou tu dva aktéři – věřitelka a dlužník, nýbrž pouze zdroj a čerpající, která k uhašení žízně po pojmenování své soustavy vědeckých pojmů, když jí to odpovídá, čerpá svými nádobami i z tohoto zdroje. Mimochodem, ne všechny obory vědecké terminologie mají tyto zdroje stejně hluboké; někdy vůbec žádné nemají. V tradici litevské jazykovědy byla lidová terminologie především považována za nejdůležitější zdroj a vzor vědecké terminologie. Kazimieras Būga v recenzi nedokončeného „Slovníčku termínů zoologické systematiky“ J. Elisonase (Kaunas, 1920), která zůstala v jeho rukopisech, napsal: „Všechny vědní obory si musí brát termíny z mluveného jazyka. Co v mluveném jazyce chybí, to si vědec musí vytvořit z existujícího jazykového materiálu, z příkladů živého jazyka a podle pravidel“1. Je dokonce nemožné představit si, že by z lidového jazyka nečerpaly botanika, zoologie, anatomie, fyzická geografie, geologie, meteorologie, zemědělství, dokonce i technika. Čerpaly hojně, někdy dokonce velmi pečlivě a vynalézavě. I zde se však stává, že zbytečné výpůjčky, kalky či novotvary potlačují domácí výrazy a znesnadňují živou komunikaci, například: 1 Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1961. T. 3. P. 783. 4 jezevec (máme vlastní opšrūs); pelyněk, neustále vnucovaný místo domácího mėtelės (: mesti, srov. prametal as „pradaras, uždaras“: pramesti); tri-kažolė – čekanka; diastema – pradanitė; kolika – kolika; furunkulas – vřed (furunculus – furunkul – vřed, ale furunculosis už jen furunkulóza – mnohočetné furunkuly MedŽ); kariesas – zubní kaz; ligos recidyvas – recidiva nemoci; medikamentas – lék; krekenos – mlezivo; šnervė (šnervė) – nosní dírka (nosiaskylė). Juozas Balčikonis ve stati napsaném kolem roku 1939 s názvem „Náš jazyk a terminologie“ přímo zmiňoval termíny živého jazyka: „Ale mnohem více termínů máme přímo ze živého jazyka, který nám je přinesl z dávných dob. --- A nejen to: termíny živého jazyka, které přímo vycházejí z ducha našeho myšlení a nejsou vyrobeny podle kopyta cizího jazyka, jsou pro nás srozumitelnější a jasnější“². Ve výzvě z roku 1946 adresované vzdělancům a vědcům „Sbírejme živou terminologii“ napsal J. Balčikonis: „V lidovém jazyce je mnohem více termínů, než si leckdo z nás myslí – nejen z každodenního života, ale také z oblasti vědy“³. Termíny živého jazyka termíny, rozdělené do tematických skupin, se někdy nazývají názvy, označení. I zde dochází k značným výkyvům. V článku Antana Salise „Mūsų gentivardžiai“ z roku 1937 sice převládají příbuzenské vztahy GK 1937 1 14, ačkoli „příbuzenství vzniklé sňatkem – affinitas, Schwägerschaft, свойство – se někteří pokoušeli nazývat kmenová příslušnost, ale tento výraz se neujal“, a proto „mnohem lépe se sem hodí švagrovství <…>“ GK 1937 1 4, dále se užívá příbuzenství vzniklé sňatkem a poloviční příbuzenství GK 1937 1 5 76, avšak pouze zpočátku se objevuje výraz příbuzenské termíny GK 1937 1 4, jinak všude označení příbuzenství „Verwandtschaftsnamen, названия родства“. A. Salys totiž místo v Litvě již běžného výrazu kmene (gentis 1. „v prvobytné společnosti – společenství spojené příbuzenstvím, zvyky, hospodářstvím, jazykem a územím“: baltské kmeny DŽ₃) později užíval výraz kiltis⁴ (kiltis ve výkladu DŽ₃ – histor. „svazek kmenů (zpravidla příbuzných)“ už dávno neodpovídá úzu, je pouze v DŽ₁ a 2 Balčikonis J. Rinktiniai raštai. V., 1978. T. 1. P. 164. 3 Tamtéž. P. 194. 4 Salys A. Baltų kalbos, tautos bei kiltys. V., 1955. 5 DŽ2 dědictví]. Dnes se rodová jména v Litvě stále častěji a zcela oprávněně podle analogie etnonyma nazývají „názvem rodu“, dokonce: názvy rodů a druhů rostlin KK 1979 37 27. Termín příbuzenství používá Algirdas Sabaliauskas (LKK VIII 12). Je také badatelem terminologie chovu zvířat v baltských jazycích (LKK XII 7). Tato lidová terminologie však byla chápána a zkoumána jako tematická lexikální skupina, nikoli jako terminologický systém. Litevská jazykověda věnovala jen malou pozornost známým teoretickým tvrzením: „Za rozlišovací rys lidové terminologie se především považuje menší přesnost významů a užívání jednotek, které ji tvoří“5. G. Klepikova tvrdí, že lidovou terminologii lze zkoumat dvojím způsobem: zevnitř – v rámci nářečí jako jeho terminologický s y s t é m, zvenčí – jako terminologický s o u b o r celého lidového jazyka, v němž se projevuje jak polysémie, tak synonymie6. Při pohledu zevnitř se lidová a vědecká terminologie neliší mírou přesnosti, nýbrž pouze tím, že „ve vědecké terminologii se projevuje uvědomělá a důsledná snaha o jednoznačnost a vyhýbání se synonymii“. Takový je rozdíl mezi lidovou a vědeckou terminologií. Naši předchůdci ve vědecké terminologii mu dobře rozuměli. Povilas Matulionis v roce 1906 napsal: „ <…> živá lidská řeč, a ještě častěji písemné prameny označují jedním slovem hustě 2–3 zcela různé rostliny, a naopak: jedna rostlina se nazývá několika způsoby. – V takových případech jsem vybral jen ta jména, která jsou buď rozšířenější, nebo skutečně vyjadřují vlastnosti rostliny, nebo jsou staršího původu, anebo jsou lépe doložena v jazycích našich sousedních národů: lotyštině, polštině a ruštině“8. Vědecká terminologie čerpá z lidové terminologie podobně jako běžná slovní zásoba spisovného jazyka z nářečí – nepřebírá se jeden konkrétní systém, nýbrž čerpá se z celého souboru. P ř e s n o s t pojmenování vědeckých pojmů vyžaduje, aby se existující slovo t e r m i n o l o g i z o v a l o – jeho význam se rozšířil, zúžil, zobecnil nebo jinak m o d i f i k o v a l a oddělil od významů jiných termínů. Z tohoto hlediska lidová termino- 5 К л е п и к о в а Г. П. Славянская пастушеская терминология. М., 1974. С. 30. 6 Tamtéž. S. 31. 7 Tamtéž. S. 33. 8 M a t u l i o n i s P. Žolynas. V., 1907. P. 3. 6 jeho použití – nejde o přelévání z jedné nádoby do druhé, nýbrž o transfuzi podle správné skupiny; nejde o přemístění z jednoho místa na druhé, nýbrž o transplantaci či roubování. Kromě toho se z lidového terminologického souboru a dalšího materiálu vytváří systém vědeckých termínů. Je škoda, že se o tom teoreticky dostatečně neuvažovalo a že se často spokojíme s poznámkami, že někdo nějaký termín odněkud pochytil, rozšířil a ten se ujal, zakořenil, či nikoli. Problematickou povahu této otázky dobře dokládá článek J. Balčikonise „Včelařská terminologie“, který v roce 1960 vyvolal dramatickou odezvu9. V roce 1966 vyšel LKŽ VII, z něhož lze ověřit, že nesprávná varianta medonėšis Pkr, Všn, Užv, Šauk, Jrb není výmysl, zatímco správná medunešis Jnš, Vdn (medunešys Ob) byla zaznamenána již v DŽ₁ z roku 1954. Pojmenování je přesné; podobné termíny jsou běžné i v lidové terminologii, srov. dokonce ¹ bitkopis 1. „vylétání včel (medu)“, 2. „doba vylétání včel“ (bitkopis, bičkop(t)is) LKŽ I₂, senoseč, žňová sklizeň žita, sklizeň lnu, lámání lnu, vykopávání brambor. Pokud nějaký výraz v lidové terminologii chybí, ale věda jej potřebuje, lze pojmenování snadno zpřesnit: například ze slova žíla se odvozuje krevní céva (v lidové řeči se užívá krãugyslė, viz LKŽ VI, dokonce i název tepny gyvagyslė, viz LKŽ III) a mízní céva (šlacha – lidový výraz, viz LKŽ XII), ze slova blána – pobřišnice a pohrudnice. A když existuje včelí rodina a má matku, proč by mělo jít o slepý překlad? LKŽ XIV šeima 5. „včely z jednoho úlu, z jednoho kmene“. U hesla je také v Mšk označeno nj., ale: Tei ma iškada, ka šeimelę buvau padaręs, į ta motina žuvo Jrb. A také šeimyna 6. Aps, Nmč, S. Dauk – už není označeno nj. Může jít o včelí úl, jsou-li v něm pouze včely domácí. Etnologie zná také: rodinu včel domácích Zoopsich 138, a rodinu zemních včel Zoopsich 137, dále rodinu vos Zoopsich 137, rodinu mravenců Zoopsich 140, rodinu termitů Zoopsich 141. Nejen u společenského hmyzu – ve světě živočichů existuje mnoho variant rodiny, od izolované monogamní až po polygamní rodinu Zoopsich 130. Mateřská rodina, tvořená samicí a mláďaty, je rozšířenější u ptáků, zatímco otcovská u ryb a obojživelníků, <...> Zoopsich 130; existuje tedy i ptačí rodina Zoopsich 131, vlčí rodina Zoopsich 132. Už v DŽ₂ z roku 1972 je uvedeno heslo šeima 4. „včely z jednoho úlu, z jednoho kmene“. Kdo by mohl 9 Balčikonis J. Min. veik. P. 353 – 354. 7 zpochybňovat, že z živé nářeční terminologie – medaus nešimas a medunešis – je přesnější a systematičtější medunešis? A co včelí rodina, ať už pochází z živé terminologie, nebo jde o kalk, stejně jako matka (v živé terminologii bitinas, bitinėlis), ta nejpřesněji pojmenovává život včel: bičių šeima – „společenství tvořené dělnicemi, včelí matkou a trubci“ LTE II. Rozdíl mezi odbornou a lidovou terminologií je však mnohem větší než rozdíl mezi lidovou a odbornou terminologií. Neomezuje se ani na jednoznačnost, ani na přesnost a systematičnost pojmenování vědeckých pojmů. Je třeba doplnit ještě alespoň dva rozdíly – odborná soustava je mezinárodní a vyžaduje definice. Mezinárodní charakter soustav pojmů se v mnoha vědních oborech projevuje také formální mezinárodní povahou terminologie a nomenklatury. Terminologie botaniky, zoologie, anatomie a medicíny je latinská, utvořená podle určitých mezinárodních kodexů a schvalovaná mezinárodními kongresy odborníků. Její litevské ekvivalenty, mezi nimiž, jak již bylo řečeno na začátku, je mnoho slov z živé terminologie, jsou pouze národní variantou – ve vědě se užívají, pokud vůbec, zpravidla vedle latinského termínu; samostatně se používají spíše ve školní nebo populární literatuře. Vědecký charakter obsahu pojmů, který se projevuje nejen logickými definicemi, ale také velmi či poměrně přesnými rozměry předmětů nebo jevů a jejich složení či stavby, způsobuje, že některá slova z příslušného souboru lidových termínů mohou sama označovat jednodušší vědecký pojem, jiná mohou zůstat pouze lidová, nebo dokonce, slovy básníka Justina Marcinkevičiuse, pod ztrouchnivělým prahem rodného domu, zatímco věda používá pro složitější, velmi přesné pojmy mezinárodní termíny. Lidové slovo dulkės („prach“) se dobře hodí pro techniku, hornictví, meteorologii, dokonce astronomii a částečně geologii: prach rud, uhlí a dolů, prach sněhu a ledu, atmosférický, vulkanický, kosmický, mezihvězdný a radioaktivní prach, prachová vichřice, ochrana před prachem, prachové hospodářství, prachové prstence, odstraňování prachu, vysavač, odsávač prachu, rozmetadlo prachu, sběrač prachu, prachový vysavač, lapač prachu, měřič prachu, prachovod, prašné onemocnění (konióza), práškové palivo,... Prach jsou však jen určité „částice“: prach jsou „nejjemnější (<μm) pevné“ 8 částice látek rozptýlené ve vzduchu a jiných plynech nebo usazené na površích“ LTE III; dulkių dalelės – „nejjemnější částice půdy o průměru od 0,001 do 0,05 mm. Existují ještě jemnější částice (o průměru menším než 0,001 mm) – kalové, a hrubší, pískové částice – o průměru od 0,05 do 3 mm“ FGŽŽ. Petrografie, tj. „věda zkoumající mineralogické a chemické složení hornin a jejich geologické vlastnosti (podmínky uložení, rozšíření, původ a změny v zemské kůře a na zemském povrchu)“ FGŽŽ, přesněji litologie, tj. část petrografie zkoumající sedimentární horniny (magmatické a metamorfované horniny zkoumá petrografie), však ve své klasifikaci klastinių (nuotrupinių) uolienų prach nerozlišuje: „Struktury sedimentárních klastických a jílovitých hornin se rozlišují podle velikosti zrn – psef itinė struktūra (zrna o průměru >1 mm), psam itinė (1–0,1 mm; podle jiných klasifikací 1–0,05 mm), aleuritinė (0,1–0,01 mm; podle jiných klasifikací 0,05–0,005 mm), pelitinė (<0,01mm)“ LTE XI 555; psėfitai [ř. psēphos – kamínek, štěrk] – „klastické horniny vzniklé z úlomků o průměru >2 mm (podle jiných klasifikací >1 mm). Mohou to být zaoblené balvany, štěrk, drobný štěrk, štěrkopísek a nezaoblené bloky či drť“ LTE IX; psamitai [ř. psammitēs – písčitý] – „písčité horniny, které obsahují >50% úlomků minerálů a hornin o velikosti 0,05–2 mm (podle jiných klasifikací 0,05–1 mm). Nezpevněné psamity se nazývají písek, zpevněné pískovec“ LTE IX; pelitai [ř. pēlos – jíl], molingosios uolienos – „klastické horniny různého složení sestávající převážně z částic o průměru <0,01 mm. K pelitům patří jíl, kal a argilit“ LTE VIII. Mezi psamitų (smėlio) a pelitų (molio, dumblo, argilito) se řadí aleuritas [ř. aleuron – mouka] – kyprá akumulace minerálních částic o průměru 0,01–0,1 mm (jemnějších než písek a hrubších než jíl). K aleuritům patří dulkės, dumblas, liosas (prach, kal, spraš) a sprašové horniny. Zpevněný aleurit se nazývá aleurolit; s vodou vytváří hmotu zvanou kalová zemina“ LTE I. Vědecký rozdíl mezi prachem a aleuritem je již jasný. Je však třeba odbočit, protože se zde nabízí skvělá příležitost ukázat, že ani vědeckou přesnost nelze vždy dosáhnout, a především že její snaha vede i ke zcela nežádoucím a závažným rozporům mezi odbornou a lidovou terminologií a k 9 nejednoznačnostem odborných termínů. Jinými slovy, snaha o jeden druh přesnosti vede také k nepřesnosti jiného druhu. Tak například aleuritas (jednotné číslo!) leží mezi psamitų (pískem) a pelitų (jílem, kalem, argolitem), ale aleuritas znamená 1) prach, 2) kal, 3) spraš; aleuritas znamená také kal (kterému se říká také dribsmėliu). Tolik rozporů při zpřesňování! Je tedy třeba dále objasnit, co je jíl a písek, jíl a kal, kal a sapropel („shnilý kal“) a co je spraš. Jíl – „usazená hornina složená z velmi drobných částic, <...>. Takové částice se po vniknutí do vody mění v kal, <...>. <...>. Snadno nasákne, stává se plastickým, a jakmile získá takový tvar, zachovává si jej i po vyschnutí. Ocitne-li se hluboko pod zemí, jíl tyto vlastnosti ztrácí – mění se v jílovou břidlici nebo jinou jílovitou horninu“ GŽ. „Jílová břidlice se ve vodě nerozpadá“ FGŽŽ. Písek – „--- Písek je sypký a pórovitý (pórovitost 26–49%). --- Písek s vysokým obsahem aleuritu se nazývá aleuritický (prašný), s jílem jílovitý, se štěrkem štěrkovitý apod. Podle převládající velikosti částic bývá písek velmi jemný, jemný, střední, hrubý, velmi hrubý (...)“ LTE X. Existují také jejich směsi – písčitá a jílovitopísčitá půda (s vlastními definicemi). Sypký, ale nesypavý aleurit tedy leží mezi plastickým, mazlavým a hrudkovitým jílem a úlomkovitým – sypkým, pórovitým pískem, jehož existuje i aleuritická forma. Aleurit je 1) prach, ale rozhodně ne jakýkoli – existuje také bahnitý a písčitý prach, a také prach, který vůbec nepochází ze sedimentárních hornin, ba ani z hornin. prach. Aleurit je 2) bahno – „jemné měkké usazeniny na dně moří, jezer, řek a rybníků. 30–50% jejich částic má průměr menší než 0,01 mm. <...>“ LTE III; „jílovité částice usazené ve vodách jezer, bažin, moří či řek, často rozbředlé působením vody a obsahující organické látky. Existují různé druhy bahna: písčité, jílovité, organické (viz sapropel) aj.“ GŽ. „Za přirozených podmínek je bahno tekuté, po vyschnutí získává vlastnosti pevného tělesa, <...>“ FGŽŽ. Je tedy již zřejmé, že prach je pouze určitá částicová s t r u k t u r a, nikoli však s l o ž e n í látky (horniny i jiné) ani její s t r u k t u r a; kdežto aleuritas je určitá s t r u k t u r a určitých hornin – kyprá, ale nesypká akumulace klastických hornin; po navlhčení je mazlavá a tekutá, nikoli však plastická, po vyschnutí je křehká a štěpivá, ale nikoli tvrdá“; aleurito 10 struktura může být tvořena nejen úlomkovou horninou (nejčastěji), ale také jílovitou horninou – bahnem. Avšak bahno může být také nehorninového složení – sapropel [řec. sapros – shnilý + řec. pélos – bahno] – „bahno květnatých vod a bažin. Obsahuje mnoho organických látek. Vzniká především ze zbytků a usazenin planktonních a bentických organismů (písku, jílu, vápna). Obsahuje až 30% humusu, <...>“ LTE X¹⁰. Jeden druh bahna má pelitickou strukturu, jiný aleuritickou. Rozpory se netýkají pojmů, nýbrž pouze slov: jíl se liší od písku, ale existuje jílovitý písek; bahno je jílovité i písčité; bahno se liší od prachu, ale existuje také bahenní prach; existuje i písečný prach – pojmů a jejich rozlišení je více než slov. Aleurit je také 3) spraš [něm. Löss] – „sypká, pórovitá, nažloutlá hornina složená z velmi jemných částic jílu, písku a vápence, podobných prachu“ GŽ. „Prachových (o průměru 0,01–0,05 mm) částic je v ní 30–55%, jílu (<0,005 mm) 5–30%“ LTE VII – litevsky by to snad bylo prachové částice, nikoli „úrodná lehká hlinitá půda“ VLKŽ II. Nejobtížněji řešitelný rozpor je: dribsėlis nebo dumslas? V roce 1947 LKŽ II dribsmėlis (neologismus) – „?“: V dribsmėly se často stává, že se po nějaké době drenáž ucpe rš. Novotvar se vžil a byl kodifikován roku 1954 v DŽ I – dribsmėlis – „sesouvající se písek“. V roce 1956 se objevuje další novotvar: пыльный – думслас, о пыльнич песок – дрибсмелис GirFGTŽ. Dále se užívají oba, jen jedni je rozlišují, druzí 10 Užívány byly také synonymy sapropelu: гиттья – gitija, sapropelis, mauras GirFGTŽ, sapropelis, gitija, mauras GŽ. Gitija (švéd. gyttja – bahno, kal) – „jezerní sediment“, jinak sapropel TŽ, TLE I sotva může konkurovat sapropelu (sapropelis viz gitija JKTŽ 286 je krokem zpět). Tím spíše nemůže konkurovat maūras – 1) „bahno bohaté na organické zbytky, které vzniká v jezerních zátokách zarůstajících bažinatou vegetací nebo v zanášejících se říčních ramenech“, 2) „místní název vodních rostlin – řas“ GŽ: ačkoli řasy byly pojmenovány novotvarem (celá slovní rodina: zelené řasy, žluté řasy, modrozelené řasy, hnědé řasy, červené řasy, zlativky, parožnatky, rozsivky, slizové řasy, bičíkovci, vláknité řasy, houbové řasy, řasoví brouci), nikoli slovem maurai (existují jen rodová pojmenování bahenních rostlin maurenė, maurabragis, mauragimbė, maurakul­is, mauragryškėtė) – snad se proto ani nehodilo (jde spíše o porosty okřehků a žabníků); dvojznačnost slova maurai (mãuras) je velmi výrazná a navíc obrácená: 1. bot. „vodní rostlina okřehek (Lemna)“, 2. „bahno, kal“ (jakékoli, nikoli organické!) LKŽ VII. 11 ztotožňovány: dùmslas – „vodou rozředěný písek nebo jiné jemnozrnné sedimenty. Zanášejí (ucpávají) studny a vrty. Písčitý dumslas se také nazývá dribsmėlis“ GŽ; dùmslas, dribsmėlis – „vodou nasycená zemina, nejčastěji písek, která se může šířit a plazit“ FGŽŽ (ale sliuogas je něco jiného – „proud bahna, tj. vrstva půdy nebo zeminy menší tloušťky (méně než 1 m), nasycená vodou z tání, dešťovou nebo podzemní vodou a pohybující se po svahu dolů“ FGŽŽ; něco jiného je také šėlė [arab. sajl – proud] – „prudký, krátkodobý proud vody, bahna, štěrku a balvanů v korytech horských řek“ EGŽ). Mohl stačit jediný dribsmėlis, i když někdy nejde o písek. Stačí i dva, ačkoli ve skutečnosti dribsmėlis i dùmslas se stejně zanášejí. Pravda, dumslas je utvořen správně a velmi dobře motivován: dumti 7.// „unášet sedimenty“: Minija na jednu stranu hlodá, na druhou zanáší Krt. Za povodní voda vyhloubila velkou jámu Kal. Studna je zanesená, je třeba ji vyčistit Skr (LKŽ II₂). Proto se zcela zbytečně ruší dribsmėlis, odsouvá se dumslas a zápasí se s těžkopádnými termíny: dùmslas, jinak tekutá zemina, a trojice tekutá zemina, klouzavá zemina, dùmslas je navíc dvojznačná: „vodou nasycená, sypká zemina, která se při hloubení pod hladinou podzemní vody zředí, teče jako těžká, viskózní kapalina a rozrušuje výkopy. Rozlišuje se pravý a nepravý Δ. Pravý Δ je jemnozrnný, prachovitý, jílovitý nebo bahnitý písek obsahující koloidy. <…>. Tato zemina se proto <…>. Nepravý Δ se rozbředá, když je hydrodynamický tlak proudu podzemní vody vysoký. <…>. Jde o písky a štěrky různé zrnitosti. <…>“ LTE III. Tedy ačkoli jde o prachovitý, jílovitý, bahnitý, ale přece písek; rozbředá se, nikoli se zanáší nebo sesouvá, přestože nepravý Δ je také ze štěrku. Proto má DŽ₃ pravdu, když se drží tradice: dùmslas viz dribsmėlis. Rozlišení dribsmėlis a dum slo JKTŽ 273, když jsou ekvivalenty v ruštině, němčině a angličtině totožné, se nezdá být nutné. Obyčejné jasné, slunečné či zatažené počasí, při němž létají a poletují ptáci, hmyz či draci a skřítci, plují nebo stojí mraky a rozprostírají se pavučiny, je ve vědě složitou, všelijak strukturovanou atmosférou plnou nejrůznějších jevů [řec. atmos – vzduch + sphaira – koule] – „vzdušná vrstva obklopující Zemi, 12 která se otáčí spolu se Zemí“ GŽ. To je zemská atmosféra. Naměřený atmosférický tlak – to je také atmosféra, dnes již nesystémová jednotka tlaku; ve skutečnosti existují dvě atmosféry: jedna – normální neboli fyzikální atmosféra (atm), rovná 760 mm rtuťového sloupce, druhá – technická atmosféra (at), menší, rovná rovnoměrně rozloženému tlaku síly 1 kilogramu (1 kgf nebo kG) na rovinnou vodorovnou plochu o velikosti 1 cm² – to odpovídá 735,56 mm rtuťového sloupce neboli 0,968 atm. Zemská atmosféra se vertikálně dělí na 5 vrstev, které se liší také hustotou a teplotou: troposféra (nejhustší, do výšky 8–17 km, nad Litvou 9,8–11,2 km), stratosféra, mezosféra, termosféra, exosféra (nad 800 km). Existují také přechodné vrstvy, v nichž se teplota mění jen málo – tropopauza, stratopauza, mezopauza, termopauza. Horizontálně v troposféře probíhá atmosférická cirkulace, závislá na nerovnoměrném rozložení slunečního záření – rozdíly teplot vedou ke vzniku tlakových rozdílů a pohybu vzduchových hmot; probíhá také atmosférická turbulence – vířivý pohyb a promíchávání proudů vzduchu: dynamická, způsobená větry, a tepelná atmosférická turbulence neboli konvekce, která vyvolává také vzestupné proudy vzduchu neboli termiky. Zde se často mění počasí. To je rovněž vědecký termín; v lidovém jazyce jde o totéž nediferencované, mnohoznačné počasí. Podoba „počasí“ je navíc nová a její užívání se dosud neustálilo: погода – orai (jen množné číslo) (meteor.) GirFGŽŽ (1956); orai – „stav spodní vrstvy atmosféry (teplota, tlak, oblačnost, srážky, směr a síla větru a další atmosférické ukazatele) v určitém čase a na určitém místě“ GŽ (1972); orai, oras LTĖ VIII (1981); orai FGŽŽ (1987); orai, oras EGŽ (1994). Znamená to tedy, že všechno to množství rozlišených druhů počasí se vyskytuje na jednom místě v jednom čase? Meteorologický slovník Mykolase Mikalajūnase z roku 1975 to ještě netvrdí tak kategoricky, pouze rozlišuje jedno počasí na jednom místě a jejich množné číslo – orą a množné orus: погода – oras, orai: jasné / jasné počasí, větrné počasí, deštivé počasí, dusné [těžký vzduch] počasí, nevlídné počasí, zatažené počasí, příznivé počasí, počasí vhodné k létání, …, ale dubnové počasí, počasí v dané oblasti, převládající počasí, anebo suchý vzduch / suché počasí, vlhký vzduch / vlhké počasí, jasný vzduch / klidné počasí, počasí světa / světové klima: морозная погода – 1. velmi chladné, mrazivé počasí, 2. (klasifikace počasí- 13 ci) mrazivé počasí. Tak je tomu i v CAvŽ: počasí [povětrnostní podmínky] – weather conditions – условия погоды: současné počasí, budoucí počasí. To je blízké živému jazyku, v němž se slovo počasí užívá pouze v množném čísle: Během dne se vystřídá několik druhů počasí Pv. Chodí za každého počasí – za dobrého i špatného Trs (LKŽ VIII). Neobvyklé užívání jednotného čísla jako množného vzniklo vlivem jiných jazyků: schlechte Witterung – špatné počasí. od. Pl. špatná počasí K II 357, per ótrus atėjau – ich bin durch Wind und Wetter hergekommen (NLKŽ VIII). Sem by se hodilo i K. Donelaitisovo Tehdy hladivé počasí mírně osvěžovalo pole. Meteorologický úřad se už dávno změnil na úřad pro počasí, meteorologie je pouze věda o počasí MeteorŽ, jinak to být nemůže. Běžné je meteorologická služba, ale v prognostické literatuře meteorologická předpověď – předpověď počasí [atmosférická předpověď], předpověď počasí pro let, předpověď počasí pro trasu, samostatná předpověď typického počasí, orientační předpověď počasí CAvŽ. DŽ₃ uvádí při stejném významu jako DŽ₂, počasí 4. „stav atmosférických podmínek v určitou dobu“, stejné příklady jednotného a množného čísla poněkud jinak: počasí 4. zpravidla mn. číslo. Ve skutečnosti se pro Litvu předpovídá počasí – málokdy bývá ve Vilniusu a Palanze stejné, vždy se liší ve dne a v noci, ráno a v poledne, ale na jednom místě a v jednom okamžiku je pouze počasí. Vraťme se k vzduchu a atmosféře. Existuje atmosférický ozon, atmosférický tlak, zákal atmosféry, znečištění, radioaktivita, atmosférické proudění, cirkulace atmosféry, turbulence, atmosférická elektřina, optika atmosféry, fyzika, akustika, chemie, ale vzduchové masy, letadlo, vzduchový balón, vzduchová kapsa, vzdušná cesta, letecká doprava, letecký dopravce, vzdušná bitva, vzdušný výsadek. Existuje také atmosférický vzduch! Troposféra se dělí na mezní vrstvu (do 1,5 km) a volnou atmosféru. V mezní vrstvě vlastnosti vzduchu stále závisí na charakteru zemského povrchu. Rozlišují se v ní ještě dvě spodní podvrstvy: přízemní – „od zemského povrchu do výšky 2 m (vrstva s největším vertikálním gradientem teploty a vlhkosti vzduchu a rychlosti větru)“ LTE I a vrstva při zemi – „od 2 do 100 m (probíhá v ní nejintenzivnější promíchávání vzduchu – turbulence)“ LTE I (1976). Jinde je to jinak: přízemní vrstva vzduchu, přízemní vrstva – „<…>až do výšky 30–50 m, někdy až 250 m. <…>. Spodní část přízemní vrstvy vzduchu do výšky 2–2,5 m (vrstva nad povrchem půdy). <…>“ FGŽŽ (1987). Půda znamená také 2. „zemina“ DŽ₃, avšak výraz padirvys označuje pouze „místo, louku podél půdy“. 14 DŽ3 podporuje první variantu a slovu pažemys samozřejmě přiřazuje prostý a terminologický význam: pažemys 1. „prostor při zemi“: Vlaštovky létají těsně nad zemí. Okna kupců byla nízko při zemi [a pažemė „pažemys“: Letí nízko nad zemí; pažemiai „pažemys“. Z nízko položených míst stoupá kouř vzhůru. Sluníčko se už koulí nízko nad zemí], 2. geogr. „vrstva atmosféry do výšky 2 m“: přízemní vítr, mlha, vzduch; a priežemis geogr. „vrstva atmosféry od 2 do 100 m“. Protiklady mezi prachem a aleuritem, vzduchem a atmosférou ukazují na značnou rozlukou mezi lidovou a vědeckou terminologií. Častým jevem je převaha vědecké terminologie, protože teprve věda, ačkoli tyto jevy existovaly, je objasnila, definovala a pojmenovala. V kraji Biržai a Pasvalys se odedávna propadala země, mizely domy i dobytek; geologové říkají, že už dávno slýchali o propadlinách, pokleslinách, ale teprve zahraniční geologie tento jev objasnila a pojmenovala – kras, krasové jevy a krasový reliéf, ačkoli se nyní zkouší užívat i litevské slovo: krasový závrt, propadlina FGŽŽ; Když se ve vrstvách sádrovce vytvoří dutiny, země se propadne a vzniknou závrtové propadliny TLE II 226. V Litvě odnepaměti vane bríza a vyskytují se morény, sandry, kamesy, ozové hřbety a varvy, ale teprve věda řekla a definovala, že jde o brízu, morénu, sandr, kame, oz a varvy. Po nějaké době se objevují i litevské ekvivalenty: Ožas (švéd. äs- hřbet) – „dlouhý (až 30–40 km) a úzký (od několika metrů, někdy až 2–3 km) hřbet nebo val vysoký až několik desítek metrů. Nejčastěji vznikl z nánosů, které se ukládaly v údolích tavných vod tekoucích uvnitř ledovce. Skládá se z fluvioglaciálního štěrku a písku, někdy se v něm vyskytují nahromaděné balvany.<...>“ FGŽŽ má litevský ekvivalent ožnugaris GŽ, LTE VIII, TLE III, EGŽ, ačkoli v živém jazyce je to velmi vzácné slovo zcela jiného významu – „holé místo na kopci, kde téměř neroste tráva“ Srd (LKŽ VIII), přičemž žádný z litevských ozových hřbetů se nenazývá ožnugaris. Ani ve spisovném jazyce se slavný vilniuský ozový hřbet Šeškinė nikdy nenazývá ožnugaris; naopak existuje ulice Ozo. Proto ani DŽ3 neuvádí ekvivalent tohoto ozu jako geografický termín: ožnugaris „oz“. Ještě více úsilí bylo vynaloženo na to, aby švédské varvy měly nejen ekvivalent, ale i náhradu: ленточная глина – páskovaný jíl, varvy GirFGŽŽ, várvos neboli páskované jíly GŽ, páskované 15 jíly, várvos LTE V a várvos – „předledovcové jezerní usazeniny“, jinak páskované jíly LTE XII, páskovaný jíl, varvy TLE II a várvos, jinak páskovaný jíl TLE IV; pouze páskované jíly FGŽŽ. Lze se už radovat, zvítězila už litevská náhrada? Proč se tak liší číslo – páskované jíly, méně často páskovaný jíl. Z čeho jsou ty pásky? Domnívám se, že termín není přesný. Čtěme pozorně: páskované jíly – „předledovcové jezerní usazeniny složené z tenkých vrstev jílu a jemnozrnného písku – usazených ledovcových kalů. Na jaře a v létě, když ledovec taje, se usazuje písek, na podzim a v zimě jíl. Každá dvojice vrstev tvoří roční pásku. Z počtu pásků se určuje doba, za kterou vznikla celá mocnost páskovaných jílů; <-->“ FGŽŽ. A švéd. varv znamená „kruh, periodický návrat“, nikoli nějaký „jíl“ nebo „pásky“. Výstižnější by tedy bylo jílovopísčité pásy. Mezinárodní vědecké pojmy nemusí být nutně pojmenovány mezinárodními slovy či jinými výpůjčkami. Kameny (minerálem) litevského Skalių kalnelio jsou dolomit, zatímco metamorfovaná hornina dovážená z Estonska, kukersitová břidlice (: Kukersas – vesnice Kukruse v Estonsku), se litevsky nazývá degusis skalūnas („hořlavá břidlice“). Břidlice je známa přinejmenším od roku 1936 (LEnc IV 733). Vědecká terminologie se od lidové odděluje tím, že odstraňuje mnohoznačnost jejích termínů – pomocí mezinárodních termínů: prach – aleurit, vzduch – atmosféra, i vlastními prostředky: počasí – počasí (v plurálu). Při rozlišování pojmů věda velmi účinně využívá možností lidové terminologie. Z dvou významů litevského lidového a běžně spisovného slova lijundra – 1. „mrznoucí déšť, který vytváří ledovou vrstvu“: Kam půjdeš v takové ledovce, 2. „ledová vrstva vzniklá namrzáním deště (nebo mlhy)“: Země je pokryta ledovkou. Cesta je kluzká – ledovka DŽ₃ (ani GirFGTŽ dosud nerozlišuje: jak гололёд – lijundra, tak гололедица – lijundra), meteorologie ponechala slovu lijundra pouze první význam, zato však zavedla ještě dva termíny: гололёд – lijundra, отложение гололёда – 1. lijundra (proces), 2. ledová vrstva lijundry [nános], гололедица – náledí, zledovatělá vozovka, pop. [lidově] v zimě kluzká cesta MeteorŽ. Výraz apšalas se v běžném jazyce užívá jako termín i jako prosté slovo: 1. „ledová vrstva způsobená ledovkou“: <-->, 2. „lijundra“: ap- 16 zmrzlý, 3. „led přimrzlý k nějakému předmětu“: <...> DŽ₃. Málo známé plikledis 1. „ledovka, námraza“: Plikledis na stromech S. Dauk, 2. I, J „holý, sněhem nepokrytý led“ LKŽ X (plikledis 2. má synonymum grynledis MŽ, Š, Sn, grynledys Bd, grynledai (Šauk – LKŽ III) se stal široce užívaným termínem: plikledis – „led, který po sněhové břečce, dešti, ledovce nebo oblevě zmrzne na zemi a jiných površích; na silnicích také sníh udusaný a vyježděný vozidly“ LTE IX. Vztah plikledžio k lijundra je tedy pouze částečný: plikledis nemusí vzniknout jen z ledovky. Silniční plikledis je nyní už běžnější než hovorové slidus kelias, protože silnice může být kluzká nejen kvůli náledí, ale také kvůli sněhu (zejména na ledu) nebo mokrá. Jen je třeba každoročně po prvním plikledžio některým připomínat, že když je silnice kluzká, nejde o plikšala – tehdy po polních cestách kola rachotí a kodrcají11. Asi by se mělo připomínat, že vrstva ledu na zemském povrchu a různých předmětech (drátech, stromech, větvích atd.), která vzniká zamrznutím dešťových nebo mlžných kapiček při teplotě vzduchu od 0 do -3°C, není lijundra, jak uvádí FGŽŽ, nýbrž apšalas – vždyť hned dále je tam uvedena tloušťka námrazy (ale je tam i další nepřesnost: „Led vzniklý na zemském povrchu po oblevě se nazývá plikledžiu“ – plikledis vzniká především ze srážek a až nakonec z oblevy). Kdo by mohl věřit, že plikledis je „kondenzace vlhkosti a její přeměna v led na povrchu vychladlých předmětů, při níž vzniká tenká ledová krusta“, JKTŽ 178. Meteorologie rozlišuje pravidelné (sezónní) potvyniai od neočekávané dešťové poplūdžio (a tvano vůbec nepotřebovala). Výběr synonym z lidové terminologie pro systém vědeckých pojmů je snad ještě obtížnější. Ze synonym slova „mlha“ (nahromaděná vodní pára ve vzduchu) – rūkas, ūkas, ūkana, rūkana (= rūkana) učinila meteorologie v SinŽ dominantním slovem rūkas – „shluk produktů kondenzace vodní páry (drobných vodních kapek nebo ledových krystalků) v přízemní vrstvě atmosféry. <...>“ FGŽŽ. Rūkana má i v meteorologii dva významy, druhý však vyplývá z prvního – 1. „shluk drobných vodních kapek nebo ledových krystalků ve vzduchu, který snižuje viditelnost v atmosféře (avšak nejvýše na 1 km; hustší 11 Plačiau žr. Klimavičius J. Plikšala // Mūsų kalba. 1987. Nr. 4. P. 43 – 47. 17 Ani opar, který snižuje dohlednost na méně než 1 km, se nazývá mlhou“, 2. „zákal atmosféry způsobený rozptýleným světlem na velmi drobných kapičkách vody a ledových krystalcích ve vzduchu. <...>“ LTE IX. Podobně i DŽ: opar zeměpis. 1. „velmi slabá mlha, v níž je horší viditelnost na 1–10 km“, 2. „zákal vzduchu způsobený světlem rozptýleným na kapičkách mlhy nebo drobných ledových krystcích“ (v DŽ₁ vůbec není, zatímco v DŽ₂ je opar vůbec nedefinován – „mlhavý vzduch, opar, mlha“). Dvojznačnosti v MeteorŽ se vyhnuli (ostatně v tomto případě je charakteristická i pro jiné jazyky – rus. дымка, něm. Dunst, angl. haze), ale sotva zdařile: дымка – 1. opar; nevhodně mlžný opar, dým (dohlednost v atmosféře od 1 do 10 km), 2. zákal (zhoršení dohlednosti v atmosféře různého stupně). Existuje také opar – podobný mlžnému oparu?.. ale také odlišný: opar – „optický jev; za slunného horkého letního dne lze při pohledu k horizontu pozorovat, jak se od rozpálené země zvedá pára a vzduch jakoby vibruje, plyne a vlní se. <...>“ FGŽŽ, tedy opar je zákal atmosféry, kdežto opar je vlnění vzduchu. V DŽ₃ je opar „viditelná vrstva teplého odpařujícího se vzduchu nebo stoupající mlhy či oparu“: ranní, podzimní opar. V DŽ₁ a DŽ₂ je opar jen „mlha, opar“. V MeteorŽ je to pouze hovorové slovo: марево – hovor. 1. opar, 2. přelud. RLKŽ II марево – 1. přelud, 2. mlha, opar, zákal¹². „Ūkas“ je pro meteorology pouze hovorové slovo: мгла – 2. hovor. mlha, opar MeteorŽ, kdežto pro astronomii je to termín: mlhovina, kosmická mlhovina – „shluk mezihvězdného plynu a prachu“ AstrŽ (podobně LTE XI). Ve spisovném jazyce má tedy mlha běžný a odborný význam: ¹mlha 1. „opar“: <...>, 2. astr. <...> 12 To už je úplně mimo – směrem k oblakům: zákal „opar, zataženo“: Slunce zapadá do zákalu, může pršet DŽ₃; LKŽ II, zákalový – dokonce 2. „tmavý, zatažený, nejasný“: Zakalené oči Kp. Samý zákal – půlnoc, čas spánku Pl. Podobně už i opar – „mlhavé, zatažené počasí“ – пасмурная погода, Nebelwetter, cloudiness, cloudy weather JKTŽ 158. Jenže пасмурная погода znamená v MeteorŽ zatažené počasí; i MeteorŽ však odbočuje: пасмурно – zataženo, mlhavo, пасмурность – pouze mlhavost, пасмурный – zatažený (o obloze), zamračený (o dni, počasí); dokonce сумрачный – mlhavý, zamračený, ačkoli сумрак je šero. Zamračený a zamračený odvozený přídavný výraz znamenají jen „zatažený“ (je-li velmi, pak samozřejmě i „tmavý“), nikoli „mlhavý“; ve spisovném jazyce se už také vyskytuje podstatné jméno zamračenost, 1. „zatažené, zamračené počasí“ DŽ₃. 18 (DŽ₁, DŽ₂¹ *mlha* 2. astr. viz miglynas; v AstrŽ se miglynas vůbec nezmiňuje). V kosmickém prostoru tvoří prach mlhovinu. A co ve vzduchu? Právě zde došlo k největšímu zásahu: mlha – „zakalení vzduchu pevnými příměsemi (prachem, kouřem, sazemi).“ Hustá mlha, stejně jako opar, může výrazně snížit viditelnost <...>. <...>“ LTE VII (podobně i FGŽŽ). V živém jazyce (nářečích) má podobný význam také opar 2. sing. „prach“: Bože můj, jak jsme žili, jen v prachu – tolik prachu! Slm. Na šedém oděvu to není ani chmýří, ani opar MI (LKŽ X). Motivace je ostatně zcela jasná – srov. 1. rūkti 3. „zvedat prach, prášit“ (jen 6. „odpařovat se, potit se“) LKŽ XI. Mlha a opar jsou dva nejrozšířenější synonyma, avšak v meteorologii už dlouho převládá a vypařuje se také opar. MeteorŽ uvádí i mokrou mlhu (мокрый туман), ale poznamenává: сухой туман – nedoporučuje se suchý opar, nýbrž se má užívat (suchá) mlha: мгла – 1. (suchá) mlha (pevné příměsi ve vzduchu), samozřejmě 2. hovor. mlha, opar. Další druhová označení jsou prachová [prachová], mlhová mlha MeteorŽ a také JKTŽ mlžinka 153 viz dunksą „zakalení vzduchu – kouřový opar“, дымка, Dunst, haze 149 vyvolává úvahy. Dūmka je, jak už bylo řečeno, 1. rūkana, 2. ūkanotumas (нос дымиться – 2. rūkuoti, migloti) MeteorŽ. Jak by dunksa mohla znamenat „zakalení, kouřový opar“, když dunksoti znamená „být nejasně viditelný, rýsovat se v dálce“ DŽ₃. Pozornost terminologů by bylo možné obrátit k výrazu dūmaka, používanému v Švnč, Vdš, Rš, Ml ve významu „opar, mlha, zákal“: Na podzim bývá dūmaka Dglš. Takový opar se zvedl, že nebylo vidět na dva kroky Tvr. Ráno byl opar – nebylo vidět ani nebe, ani zemi Tvr (LKŽ II₂). Co se týče sémantiky, srov. dūmuoti 2. Vlkv, V. Piet. „zatahovat se, zahalovat se oparem, kalit se“, apsidūmuoti Ggr, Vdk „zahalit se mlhou, zatáhnout se“, padūmuoti 2: Den je tak mlhavý, obloha zahalená oparem Ds. Všechny okraje jsou zahalené oparem a zčernalé Alk, uždūmuoti 2. Grv, Trgn „zahalit se mlhou“; dūmyti 4. refl. Bsg „kalit se, zatahovat se“; apsidūmėti „zatáhnout se, zahalit se mlhou“: Zatáhlo se, asi bude pršet Šts, dūmėtas 2. Žeml, Srj „mlhavý, nejasný“; dūmsa Brt „zatažené, mlhavé počasí“, dumcus 1. Brt „tmavý a mlhavý“ LKŽ II₂. Analýzu tohoto mikrosystému lze uzavřít závěrem: lidová terminologie má velké tvůrčí možnosti a mnohé z ní bylo s úspěchem převzato do odborné terminologie, 19 pečlivě terminologizováno; něco je ještě problematické. Věda oddělila moře (teoreticky je nazvala lagunou – „mořský záliv, který od moře odděluje kosa“ GŽ) od moře (rozdělila je na: okrajové moře; vnitřní, například Baltské moře; mezikontinentální, například Středozemní moře, v němž je mimochodem ještě několik moří: Marmarské, Egejské, Jónské, Jaderské, Tyrhénské a Ligurské), odlišila moře od jezera (ačkoli se politici mohou domnívat, že Kaspické je moře) i od oceánu, ne však ve všem: existují jen oceánografie, oceánologie, ale už také oceánské inženýrství JKTŽ 47, existuje oceánská pánev, avšak fyzika moře, geologie moře, mořská biologie, námořní mapy / mapy moří, námořní míle / mořská míle, mořské pobřeží, hladina moře, mořská voda, mořské vlny, obvykle mořské proudy (oceánské proudy / mořské proudy GŽ, ale už oceánské proudy žl. mořské proudy FGŽŽ), námořník, námořnictví, námořník. Věda rozlišila: člověk – žaludek, pták – žlaz, zatímco výrazy pilvelis a vėdaras ze SinŽ zde vůbec nepotřebovala. Pro agronomii je dirva pouze 1. „orná, obdělávaná půda, pole“ DŽ₃, zatímco „povrchová vrstva země vhodná k růstu rostlin“ je dirvožemis DŽ₃, takže existuje také luční, lesní půda. Existují provzdušňování půdy, vlhkost půdy, půdní vzduch, voda, půdní eroze, zasolování, podzolizace, deflace, vápnění půdy, kyselost, zásaditost půdy, půdní profil, horizont, půdní struktura, typ; nauka o půdě je dirvotyra, její obor je dirvodara, existuje dirvožemininkas. Někomu se odborný termín dirvožemis nelíbí. Ale když existují černozem, běloba, červenozem, žlutá zem, hnědozem, šedozem, jemnozem, slaná zem, zasolená půda, jílovitá půda, písčitá půda, pak dirvožemis padá jako přetékající kapka. Jistěže, ačkoli termín zní mráz na povrchu půdy, a předpověď hlásí, že bude mráz na povrchu orné půdy, snad nikoho nenapadne, že pouze na polích. Příkladem využití i nevyužití souboru lidových termínů může být dokonce nikoli odborná terminologie, nýbrž běžný spisovný jazyk, který přijal výpůjčku grybas, ale odmítl domácí nářeční výrazy kremblys a budė. Proč? Není to ani jediný, ani vzácný případ, kdy rozšířená výpůjčka převážila nad úzce nářečním výrazem či jejich skupinou: šváb – kakšlė, prūsokas; karas – krakė; negė – graužavirba; koroptev – čerekslė; hospodářství 20 – duba, butà; kladivo – plaktas, kūgis, pasėkelis, luokas: váleček – valkas, velenas; oblek – eilutė, karta; kov – naugė. Je těžké přesvědčivě tvrdit, že by kremblys a budė vůbec vznikly jako rodová (obecná) označení pro „houbu“. Varianta 2budis sf. Sdk, Ds, LzP je pouze „houba z čeledi pečárkovitých“ LKKŽ I₂, [lakštabudiniai (Agaricaceae) – „<...> Častější jsou druhy rodů žampion (Agaricus), bedla (Lepiota), bedla vysoká (Macrolepiota), smulkižvynės (Phaeolepiota), šlakabudės (Cystoderma)“ LTE VI]. I širší varianta 2budė, būdė má mnoho druhových významů – 1. Arm „nejedlá houba, jedovatá houba“; Začaly růst všelijaké budė, džgs i houby Mrc, 2. Rdm „paniabudė (Phallus impudicus), 4. Tvr, Lz, BB In 19, 29 „choroš, houba“: Nevíš, že budė roste na stromě? Ad; také 2budelė 1. Kžt, Trgn „holubinka (Russula)“, budelė MŽ „taková houba“. Jen 2budė 3. Lkm, Ds, Rš „houba“: Nemunė – taková budė Lkm [ale nemunė je kelmutis bot. „jedlá houba rostoucí v trsech, s křivým vláknitým třeněm (Armillariella)“ DŽ₃]. Budžių tiltas Lkm (LKKŽ I₂). Výstižná věta: Práce jako budė (nejistá) Ds. Houby jsou totiž pevné a nepevné. Budė, budis patří k těm nepevným. Jiné se samy označují za takové: lepšė, težė / ¹težlis 1. „lepšė“, 2. „kozák“ LKŽ XVI, glébė / glebe „kozák“ LKŽ III, rud-mesė. Kremblys znamená jen 1. B, R, MŽ; Km, Vl „houba“ (krembiai Vžns), 4. Al „smrž“; jinými svými významy jasně naznačuje, že je tvrdý – nikoli „měkký jako lepšė, rozbředlý“, nikoli „masitý“, nýbrž „chrupavčitý“: 5. Krok „zkroucený, sukovitý strom“ (srov. 2kremlys Grv, Str, Švnč „kmen, pařez“), 6. přen. Krok „zatvrzelý člověk“ LKŽ VI, srov. kremzlė – nejen 1. „tvrdá, pružná pojivová tkáň v těle člověka či zvířete“ (a také kremblė, kremslė, ¹kremslys; ačkoli také kramslė MŽ, W, kramslys 1. B, N, Tv) a 3. „šlacha“, ale také 2. hanl. „nos“: Když tě uhodí do kremzlė, ještě se rozpláčeš! Skr, Vai, přestaň, vždyť máš kremzlė samou špínu! Dkš, 4. kom. střed. Arm „hubené zvíře“ (srov. také kremblys 2. přen. Vdžg „starý, slabý člověk“ – nikoli „měkký jako lepšė“, nýbrž „zcvrklý“) – nemusí tedy jít o přenesený význam – srov. kremzliai Ds „volně ležící zbytky slámy na poli; zbytky po hrabání, rozházené zbytky, shrabané“, dokonce i krem-slės J(BzF128) „takový druh hub“, dále – kremzdėti, krémzda, -ėjo. 21 VlkV, Alk „skrupšėti, skriauzdėti, grukšėti, grikšėti“: Když jíš, chrupou ti v zubech tvrdé brambory, které se neuvařily J. Brambory jsou tvrdé – při jídle až křupou Vrb; krėmsyti viz kramsėti 2: Houby se ti neuvařily, ještě křupou jako syrové Srv. Brambory křupou, ještě nejsou uvařené Srv; kramsėti2. Rm „grikšėti, trekšėti“: Když jíš nedovařenou bramboru, křupe J. A typické je: Ty moje houby křupou Ps. Zejména: Lepšė nikdy nemůže kramset Žml (pochybná výkladová vysvětlení: kramsėti 1. Nm, Vaižg „s mlaskáním jíst, chroupat“ a kramsčioti viz kramčioti 1. „pomalu okusovat, žvýkat“, pakramščoti „trochu požvýkat“, protože: Trochu si požvýkal syrových brambor Lp – velmi podobné „grikšėti, trekšėti“). Proto DŽ₃, budis, -iės m. znamená „nějaká lupenatá houba“, zatímco krembly s znamená „houba“: krembliai rychle rostou. V lidové terminologii jsou, řečeno slovy „Anykščių šilelis“ Antanase Baranauskase, houby a nejedlé houby neoznačeny názvy. K pojmenováním nejedlé houby (šunagrýbio, šūniagrýbio, šūngrybės) přibyly žūniabudė Srj, šūniamenunė Grv, šūnbaravykis Krs viz šėtonbaravykis LKŽ XV, grybekėsis Rdm, gribšis Rdm (LKŽ III). Slovanismus grybas (varianta grybė není etymologicky vysvětlena; gryba je patrně z lotyšského grība) možná bylo zapotřebí k označení příbuzného pojmu zahrnujícího ušlechtilé kremblius a měkké budės, tikrinius [v západní dzūkštině tikrìnis – „hřib“ LKŽ XVI], ve spisovném jazyce baravykas neboli tikrinis baravykas (Boletus edulis), protože existuje také rudakepuris baravykas (Xerocomus badius), geltonasis baravykas (Suillus variegatus), šilbaravykis 1. „Gyroporus cyanescens“, 2. „smiltyninis baravykas (Gyroporus castaneus)“, dokonce jedovatý šėtonbaravykis (Tylopilus felleus) a šūninis 1. „nepravý“ LKŽ XV] kremblius, pumpo-taukšlius, -tauškius, -tekšlius (:¹pumpa 3. „<···> boule“ LKŽ X), kukur-bezdalius (:kūkuràs „hrb“)/ (s)kūz-bezdalius. Mykologie v 70. letech 20. století vyděluje houby do samostatné říše organismů Mycetalia, stojící mezi říšemi rostlin a živočichů. Ve vědecké terminologii neexistuje protiklad houby a nejedlé houby, vůbec neexistují nepoživatelné houby – houby (Fungi) jsou jedlé (4 kategorie – patří sem i houby, které lidé obvykle nejedí, jsou málo hodnotné, ale nejedovaté, tedy údajně poživatelné) a jedovaté houby. Rozdělení tedy není logické: ne všechny 22 nejedovaté houby jsou jedlé, zatímco méně jedovaté jsou po uvaření a slití vody jedlé. Toto rozdělení zahrnuje vyšší houby, které se dělí do dvou tříd: 1) vřeckovýtrusné houby (Ascomycetes) – ucháč, smrže, ušíčko, lanýž, godūnas, a také takzvané houbičky – kvasinky, parazitický miltenis, raupėgrybis, proslulý štětičkovec (Penicillium); 2) stopkovýtrusné houby neboli srozumitelněji kyjové houby (Basidiomycetes) – „téměř všechny jedlé houby, nejedlé houby, choroše, pýchavky a hadovky (=paniabūdės DŽ₃) <...>; <...> rzi, sněti, trobāgrybiai“ PDŽ II 35 – dělí se na lupenaté houby (spodní strana klobouku s lupeny), pórovité houby (spodní strana klobouku s póry), slizovky aj., jejichž rodová jména jsou z velké části novotvary: podle živého jazyka kiaūliabudė, kėlmabudė LKŽ VI – gaibudė, jaunābudė, kreivābudė, kūgiabudė, plaušābudė, skydābudė, šlakābudė, tauriābudė, žvynābudė. Nižší houby se rovněž dělí do dvou tříd: 1) prvotní houby (Archimycetes) – „nejprimitivnější jednobuněčné houby bez podhoubí“ TLE I, „tělo – holý shluk protoplazmy nebo málo vyvinuté podhoubí (rhizomycelium)“ TLE IX; 2) řasovky (Phycomycetes) – houby rostoucí v bahně, ve vodě a na rostlinách, „nevytvářející složité plodnice“ PDŽ II 34 – „podhoubí většinou není přehrádkované, je mnohojaderné“ LTE III. Pátá třída je přechodná – nedokonalé houby (Fungi imperfecti neboli Deuteromycetes) – „podhoubí je přehrádkované, pohlavní rozmnožování však nebylo zjištěno“ LTE IV. Tak mnoho novotvarů přinesla vědecká systematika (a pojmenování všech hub, které neměly ani neznaly lidové názvy), celé řady názvů se složkami -grybis, -budė (dokonce -grybšis: skylegrybšis viz skylėgrybis LKŽ XII). Zde byla představena a poněkud zhodnocena malá část velkého putování od lidové terminologie k vědecké (s kompasem vědy a rozcestníky). Pohlédneme-li na věc z opačné strany – nikoli na to, co lidová terminologie poskytla, nýbrž co vědecká převzala či nepřevzala a co měla vlastní –, můžeme si oprávněně položit otázku, jak úspěšně tento úkol splnila. Jestliže nepřevzala vše, co mohla, je naděje, že to ještě může udělat. Nejdůležitější je, zda lidovou řeč nepotlačila, nezadusila a zda se s ní nestřetává ani do jejího staletého způsobu života drasticky nezasahuje. To je samostatné téma. Zde stojí za zmínku několik drobností. Zavedení hmotnosti namísto váhy se hrubě střetlo s živou terminologií – všichni denně vidíme, jak se tato hmotnost váží na vahá- 23 ch, a tak je tomu v mnoha jazycích; sami vědci o tom už mluví. Každý fyzik by řekl, že led a sníh netají, nýbrž rozmrzají, nevzniká roztok, nýbrž tavenina, meteorologie a geologie zde však užívají pouze výrazy tání, tání sněhu – nejsou v rozporu s živou terminologií. Vědecký a běžný jazyk by si měly pokojně rozdělit oblasti užití. Každý školák se může cítit jako vědec, když se při hodině zeměpisu dozví, že v Litvě nejsou hory, nýbrž jen pahorky, avšak když běží z kopečku do údolí, na tu vědu ani nepomyslí. Zkratky AstrŽ – Astronomijos enciklopedinis žodynas / Sudarė A. Juška. V., 1984. CavŽ – Slovník termínů civilního letectví / Redaktoři a vedoucí R. Eriksonienė, J. Klimavičius. V., 1996. DŽ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas: DŽ₁ – I leid., V., 1954. DŽ₂ – II leid., V., 1972. DŽ₃ – III leid., V., 1993. EGŽ – Vaitekūnas S. Enciklopedinis geografijos žodynas. K., 1994. FGŽŽ – Solovjovas V., Karpovas G. Fizinės geografijos žodynas-žinynas. K., 1987. GirFGTŽ – Gudelis V. Geologijos ir fizinė geografijos terminų žodynas. V., 1956. GK – „Gimtoji kalba“. GŽ – Agapovas S., Sokolovas S., Tichomirovas D. Geografijos žodynas. K., 1972. JKTŽ – Gudelis V. Jūros krantotyros terminų žodynas. V., 1993. KK – „Kalbos kultūra“. LEnc – Lietuviškoji enciklopedija. K., 1936, T. 4. LKK – Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1966, T. 8. 1970, T. 12. LKŽ – Slovník litevského jazyka. V., 1968, sv. 1, 2. vyd. 1947, sv. 2, 1. vyd. 1969, sv. 2, 2. vyd. 1956, sv. 3. 1962, sv. 6. 1966, sv. 7. 1970, sv. 8. 1976, sv. 10. 1978, sv. 11. 1981, sv. 12. 1986, sv. 14. 1991, sv. 15. 1995, sv. 16. V článku se užívají také zkratky tohoto slovníku. LTE – Litevská sovětská encyklopedie. V., 1976, sv. 1. 1977, sv. 2. 1978, sv. 3. 1978, sv. 4. 1979, sv. 5. 1980, sv. 6. 1981, sv. 7. 1981, sv. 8. 1982, sv. 9. 1983, sv. 10. 1983, sv. 11. 1984, sv. 12. MeteorŽ – Mikალjūnas M. Rusų-lietuvių kalbų meteorologijos terminų žodynas. V., 1975. PDŽ II – Pažinimo džiaugsmas: Gyvoji gamta. V., 1990. RLKŽ II – Rusų-lietuvių kalbų žodynas. V., 1983, T. 2 / Sudarė Ch. Lemchenas. SinŽ – Lyberis A. Sinonimų žodynas. V., 1980. 24 TLE – Encyklopedie sovětské Litvy. V., 1985, T. 1. 1986, T. 2. 1987, T. 3. 1988, T. 4. TŽ – Tarptautinių žodžių žodynas. V., 1985. VLKŽ II – Kr ž i n a u s k a s J., S m a g u r a u s k a s S. Německo-litevský slovník. V., 1992, T. 2. Zoopsich – B a g d o n a s A. Zoopsychologie. V., 1983. Číslice všude označují roky, čísla (římské – svazky), stránky. 25