Terminologija ir dabartis

TERMINOLOGIE A SOUČASNOST Pod názvem „Terminologie a současnost“ vydala Kaunaská technologická univerzita sborník článků1, do něhož byly zařazeny články napsané pro vědeckou konferenci „Problémy jazyka technických věd“, která se tam konala 4. června 1997. Kniha vyšla před konferencí, takže účastníci se mohli s myšlenkami přednášejících seznámit nejen v posluchárně, ale i po návratu domů. Ve sborníku bylo publikováno 43 článků. Jejich pět desítek autorů působí na devíti vysokých školách a vědeckých institucích. Jsou mezi nimi terminologové z Ústavu litevského jazyka a Ústavu lotyšského jazyka, početný zástup vyučujících litevštiny a cizích jazyků na vysokých školách v Kaunasu a Šiauliai, přibližně každý pátý autor je odborníkem na přírodní či technické vědy z Kaunaské technologické univerzity, Vilniuské univerzity nebo Ústavu matematiky a informatiky. Většina článků nějak souvisí s jazykem techniky a terminologií, jen několik se věnuje podstatně širším tématům, například „Jazyk – kulturní projev člověka“ L. Barzdžiukienė, „Funkce a znaky jazykového etiketu“ G. Čepaitienė a „Jazyk a vědomí na základě psycholingvistického výzkumu“ R. Lekavičienė. Jen v několika článcích se také alespoň poněkud podrobněji probírá některé téma teorie terminologie (K. Gaivenis a A. Kaulakienė, „Jazykové a věcné hodnocení technické terminologie“; V. Skujinis, „Mezinárodní prvky národní terminologie“; V. Skujinis a M. Kiry­tė, „Specifika terminografie z hlediska stylistiky odborného textu“) nebo se zkoumají rysy terminologie jednotlivých pramenů či způsoby jejího uvádění (N. Banevičienė, „Nedostatky definic v normách technických termínů“; J. Gaivenytė, „Srovnání struktur litevských a anglických čtyřslovných technických termínů [– srovnání struktur]“; J. Korsakas, „Fyzikální termíny z hlediska lexika metajazykových textů“; V. Nečiūnas a V. Nečiūnienė, „Produktivní latinské a řecké afixy a složky v lékařské terminologii“ aj.). Širokým historickolingvistickým pohledem se některými otázkami odborné slovní zásoby ve svých článcích zabývají- 1 Terminologija ir dabartis: Mokslo darbai. Kaunas: Technologija, 1997. 244 p. 80 V. Rimša („O některých technických termínech“) a Sk. Valent as („Termíny materiální techniky v indoevropské poetice“). Největší část článků se věnuje otázkám terminologické praxe a výuky. Věcná argumentace je charakteristická pro většinu článků napsaných odborníky na přírodní a technické vědy. Autoři v nich argumentovaně poukazují na nedůslednosti, které se vyskytují v terminologii některých oborů, a předkládají zajímavé návrhy (V. Dagienė, „Problémy terminologie výukového softwaru“; St. Ratautas, „Terminologické obtíže slova apranga“; St. Zajankauskas, „O termínech ėminys, pavyzdys, mėginys, tyrinys, bandinys aj.“; St. Žebrauskas, „Obtíže při užívání některých elektrotechnických termínů“; A. Žilinskas, „Úskalí litevské informatické terminologie“ aj.). Nejvíce je však článků, které se různým způsobem zabývají či vysvětlují otázky jazyka vědy a výuky terminologie. Uveďme jen několik takových článků: D. Aleknienė a V. Žulienė, „Rozvíjení správného přízvuku v odborném jazyce“; R. Bukauskienė, „Výuka anglické terminologie ekologie a agronomie na vysoké škole“; G. Klimovienė, „Výuka termínů podnikání a obchodu s využitím aktivních vyučovacích metod“; E. Mileškevičienė, „Metody výuky terminologie oboru“; Sv. Statkevičienė, „Specifika výuky odborného jazyka doktorandů“ aj. V některých z těchto článků se tu a tam opravují rozmanité jazykové otázky, především otázky odborného jazyka. Jsou tu i články věnované téměř výhradně kultuře odborného jazyka, například R. Bartkevičienė a N. Petniūnienė, „Jazykové nedostatky v odborném vyjadřování lesníků“; V. Cელiešienė, R. Žilinskienė a R. Žukienė, „Nedostatky v písemném a ústním projevu vyučujících“; V. Ljolienė, „Některé nepřesnosti v tvoření a užívání elektrotechnických termínů“; E. Molytes, „Nejčastější chyby v lékařské terminologii“ aj. Autoři článků často s velkým zaujetím nastolují aktuální otázky jazyka vědy, tvoření termínů, jejich užívání a výuky. Jejich myšlenky se většinou soustřeďují na současnou terminologickou praxi a otázky výuky odborného jazyka. Ostatně právě úzké propojení samotné terminologie a její praxe s výukou bude nejspíš nejzajímavějším rysem obsahu tohoto sborníku, které se dosud jen zřídka takto spojuje v jeden celek. 81 „Čistí“ terminologové ani různé terminologické komise se obvykle téměř vůbec nezajímají o výuku, přestože jde o jeden z nejdůležitějších (ne-li vůbec nejdůležitější) způsobů zavádění termínů do užívání. Celkově se tedy ve sborníku probírá nebo alespoň zmiňuje řada důležitých otázek existence termínů, jejich současného stavu a souvisejících záležitostí. „Terminologie a současnost“ je zajímavá a obsahově bohatá kniha, dobře technicky zpracovaná a vydaná. Budou ji nepochybně využívat a opírat se o ni jak terminologové, tak vyučující jazyků. Čtenář, který ji bude používat jako oporu, však musí být obezřetný – v celé knize se nahromadí slušná řádka různých nepřesností, omylů, chybných tvrzení a výkladů i nepodložených závěrů. Proto je cílem tohoto článku pomoci autorům knihy i jejím čtenářům a především upozornit alespoň na závažnější nepřijatelné či pochybné záležitosti, stejně jako na některé nepřesnosti v myšlení a jazyce. Starým problémem části našich odborníků z oblasti vědy, umění a dalších oborů je nedostatečná znalost dějin jejich oboru. Z toho vyplývá poměrně časté výrazné posouvání počátků do novější doby – mnohým se zřejmě zdá, že před 20. stoletím, nebo dokonce před prvním obdobím nezávislosti země v tomto století, v Litvě téměř nic neexistovalo – ani výtvarné umění, ani hudba, věda či technika, ačkoli jsme dědici kultury velkého Litevského velkoknížectví a máme jednu z nejstarších univerzit ve východní části Evropy. Bohužel i někteří autoři „Terminologie a současnosti“ podle všeho nacházejí počátky svých oborů zjevně příliš pozdě – v článku „Obtíže při užívání některých elektrotechnických termínů“ se tvrdí, že sedmdesáté páté výročí Litevské univerzity se shoduje se stejně starým jubileem technických věd (s. 216), zatímco autorce článku „Sufixální lékařské termíny v P. Avižonisově příručce očních chorob“ se zdá, že zmíněná kniha P. Avižonise, vydaná v roce 1940, je jedním z prvních pramenů litevské lékařské terminologie (s. 51). Počátky litevské terminologie, a zvláště pak vědy či techniky, je třeba hledat mnohem dříve. Máme ještě jeden poněkud zvláštní zvyk – lidi označujeme za jazykovědce velmi neurčitě. Dokonce i sami jazykovědci často nazývají učitele prvního stupně A. Vireliūnase (1887–1925) jazykovědcem, zřejmě 82 protože několik let na začátku třicátých let spolu s J. Jablonskim, K. Būgou a dalšími pracoval v Terminologické komisi, připravil sbírku termínů přijatých touto komisí a napsal několik článků a knížku. Možná byly někdy z podobných důvodů v článku „Lexikální [= Leksiniai] a stylistické zvláštnosti vědeckých textů“ nazvány lingvisty i inženýr A. Novodvorskis a lékař A. Šuminas (s. 154). Když však kolem sebe vidíme jména skutečných jazykovědců, jako jsou K. Gaivenis, E. Jakaitienė, J. Palionis, R. Piotrovskis, A. Reformatskis, G. Vinokuras a další, lze zcela oprávněně pochybovat, zda se zmíněné osoby do této společnosti nedostaly omylem. Ze článků ve sborníku lze snadno vybrat pořádnou řádku nepřesných výkladů různých jazykových jevů. Několik příkladů ze slovotvorby – slovo įeitis (s. 16), vytvořené pomocí přípony -tis, se pokládá za odvozeninu s koncovkou; a naopak – zjevná odvozenina s koncovkou užkratas je považována za odvozeninu s příponou -tas (s. 53). Když se ve slovech pragula a pažaida neobezřetně vyčlení přípony -ula a -da (s. 54), zůstávají v základových slovech pragulėjo a pažeidė neobvykle okousané kořeny -gu- a -žeid-. Takové případy jasně ukazují, že některé autorky zabývající se terminologií by měly důkladněji prostudovat základy morfematického rozboru. Obecně by autorům velmi pomohla lepší znalost teorie slovotvorby, gramatiky, jazykové kultury a jazykové normy. To by snad pomohlo vyhnout se vytváření neexistujících pravidel a umožnilo objektivněji hodnotit jak tvrzení druhých, tak dostupný jazykový materiál. Například když se opravují adjektiva s příponou -inis, -ė použitá v elektrotechnické publikaci jen proto, že údajně vznikla z mezinárodních slov s příponou -al- nebo -yv- (aktyvinė, diferencialinė aj., s. 128), lze snadno nabýt dojmu, že taková adjektiva se ve spisovném jazyce tvořit nesmějí. Jenže tak to není – proti správně utvořeným a užívaným odvozeninám tohoto typu nikdo nic nenamítá a není důvod namítat. V dalším článku jsou možnosti tvoření pomocí přípony -inis, -ė omezeny ještě více – tvrdí se, že před touto příponou „by se neměla užívat jiná přípona“ (s. 135). To je naprosto neslýchané. Především není jasné, jak by bylo možné takovou předchozí příponu použít. Ledaže se tím chtělo říci, že z výrazů s příponou se adjektiva s -inis, -ė netvoří. To by však byla velká nepravda. Přípona adjektiv -inis, -ė patří právě k těm, které 83 jsou dnes velmi produktivní a mají poměrně málo slovotvorných omezení. Bylo by třeba vyjadřovat své myšlenky mnohem přesněji, aby nevznikal dojem, že se vymýšlejí neexistující pravidla či jazykové tendence. To je nesmírně důležité při výuce studentů, nejen na vědeckých konferencích nebo ve vědeckých publikacích, protože učit je třeba pouze skutečné věci. Ve sborníku je také více vymyšlených pravidel a příliš širokých zobecnění. Například o slovech s mezinárodním komponentem hidro se tvrdí: „Komponent hidro nelze nahradit samostatným slovem. Záleží zde na tom, zda je druhý člen složeného slova litevský, nebo mezinárodní. Je-li mezinárodní a označuje termín či vědecký pojem [=ir yra terminas], mělo by se užít složené slovo, např. [=:] hidrostatika, hidrodinamika, hidrotransmisija apod.; je-li litevský, je třeba složený termín nahradit víceslovným, např. [=:] hidraulinė pavara, hidraulinis siurblys, hidraulinis variklis atd.“ (s. 238). Necháme-li stranou neobratné vyjadřování této pasáže (rozpor mezi první větou a závěrečnou částí výňatku však nelze přehlédnout – údajně nelze nahradit samostatným slovem, ale vzápětí se nahrazuje!), jde zde především o to říci, že současná jazyková norma spisovného jazyka vůbec nedává podnět k takovým pravidlům. Právě naopak. Kdyby se takovým pravidlem někdo začal řídit (a podobných mezinárodních prvků je kromě hidro celá řada), znamenalo by to značný převrat v současné jazykové praxi i normě. Odkud se takové věci berou? Možná z příliš doslovně pochopeného doporučení Státní komise pro litevský jazyk týkajícího se několika slov s prvkem auto (mimochodem, to by ukazovalo, jak opatrně by měly vysoké instituce zasahovat do jednotlivých dílčích otázek užívání jazyka a jak přesně by měly formulovat svá tvrzení, když už zasahují). Jednotlivé jazykové jevy nevysvětlují všichni jazykovědci stejně. To není problém. Tak lze hledat vědeckou pravdu. Není však správné, když se některé předpoklady či možnosti zveličují. K takovým případům by nejspíš patřilo absolutizované odmítání samotného skládání jako způsobu tvoření slov (složeniny se považují za odvozeniny s koncovkou), vycházející z jedné či druhé zajímavé a trefné úvahy prof. V. Urbučio o možných výkladech tvoření složených slov. Avšak i všechny akademické popisy tvoření slov i školní učebnice slova 84 tvořená pomocí koncovek a složeniny neházejí do jednoho pytle. Tohoto rozlišení by se měli držet i vyučující na vysokých školách (zejména ti, kteří neučí filology) a neměli by plést hlavu ani vyučujícím jiných oborů, ani studentům (s. 70). Stejně tak není vhodné nazývat zkrácená slova medpunktas, medsesuo, tubdispanseris a podobně složeninami či složenými termíny (s. 135–136). V publikaci je uvedeno značné množství různých jazykových oprav. Bohužel je u části z nich třeba pochybovat, některé jsou zcela nepřijatelné a místy se opravují i věci, které opravovat nemají. Bez širšího kontextu je těžké říci, zda je v sousloví iškirstos medienos gabaritas správně nahrazeno slovo gabaritas slovem tūris (s. 41), protože jde o slova zcela odlišného významu. Je-li tedy tato oprava uvedena bez širšího vysvětlení, může lidi mást. Zdá se, že takové vytrhávání slov i tvarů z jejich nezbytného kontextu a jejich opravování se dokonce začíná šířit. Je těžké pochopit, proč se opravuje zcela běžné sousloví medžio leidimas a v čem je lepší navrhovaná náhrada medžio vertimas, která se obvykle užívá v jiném významu (s. 41; k užívání těchto slov viz DŽ₃ 439 a 923, LKŽ VII 270). Není jasné, proč je termín šaknų papjovimas považován za podivný (s. 43). Jazykovědkyně se hluboce mýlí, když tvrdí, že se porušují jazykové normy, řekne-li se ačiū labai (s. 77). Jazykoví korektoři by měli být mnohem obezřetnější a především se snažit co nejlépe poznat živý jazyk i teorii a praxi jazykových oprav, protože když se začnou opravovat zcela dobré termíny utvořené na základě živého jazyka, nebo dokonce samotné jazykové výrazy, mimoděk člověku vyklouzne z úst: „Bože! Co se to děje s naším jazykem? Proč se někomu zdá umělý jazyk lepší než živý?!“ Opravy by měly být celkově zřejmé, zcela jasné a zdůvodněné; musí se přesně ukázat, co se opravuje a za jakých okolností. Místy může být pro čtenáře obtížné zorientovat se v tom, zda je vhodné, nebo nevhodné užívat jednotlivá slova či výrazy; například na jednom místě se ap-spręsti opravuje jako jazyková chyba (s. 71), zatímco jinde se jeho užívání doporučuje (s. 224). Tvrzení, byť podložené A. Pupkisem, že pronominální tvary jsou „nezbytným ukazatelem víceslovných termínů“ (s. 42), je značně přehnané. Opravdu je třeba pochybovat o tom, zda je nutné říkat, jak se uvádí na témže místě, pouze grynasis pušynas, laikinasis sandėlis, natūralu- 85 toto opětovné dorůstání. Není jasné, na čem je založena oprava přívlastku ve slovních spojeních hliníkové žíly, kondenzátorové motory do genitivu (s. 128). Každý odborník i běžný uživatel jazyka by jistě potvrdil, že obvykle, nebo alespoň nyní obvykleji, říkáme hliníková lžíce, ocelová kosa, stříbrná mince, měděný drát. A genitiv zde není ničím cizím, je dobře známý, ale v současném jazyce se v takových případech jakoby stal výsadou jazyka básnického a uměleckého, nikoli odborného. Výrazy motor kondenzátoru a kondenzátorový motor však zjevně označují různé pojmy, a proto se nemohou navzájem opravovat (z jazykového hlediska). Ledaže by někdo zaměnil samotné věci (to by však byla chyba věcná, nikoli jazyková)… Stává se, že v uvedených příkladech není opraveno všechno, co by opraveno být mělo. Například ve větě Při výběru antén se přihlíželo k jejich rozšíření, úplnosti vytvořené výpočetní metodiky se opravuje pouze slovo úplnosti (s. 69), ale pokud se nechtělo větu vylepšit více, hodilo by se opravit alespoň její začátek – Řídili se rozšířením vybíraných antén <...>. V některých výrazech se příliš jednostranně opravuje dativ účelového určení na infinitiv, např.: 1) Pro sestavení toleranční soustavy (= K sestavení toleranční soustavy) se stanoví jednotka tolerance (s. 70); Pro takové měření úhlů (= K měření takových úhlů) se nejčastěji používá sinusové pravítko (s. 70); 3) Velká pozornost se věnuje hodnocení kvality vyráběné produkce (= Velká pozornost byla věnována hodnocení kvality vyráběné produkce) (s. 65). Lepší a především živější by v takových případech bylo napsat třeba: 1) Aby byla sestavena toleranční soustava, stanoví se jednotka tolerance; 2) Takové úhly se nejčastěji měří sinusovým pravítkem; 3) Velmi dbáme na hodnocení kvality výrobků. Něco lze vytknout i jazyku samotných autorů článků. Tu je nevhodně použito nějaké slovo či slovíčko, tu zase rod, např.: 1) systematičnost definic (= systematičnost), s. 34; 2) mladší a starší (= nižší a vyšší) třídy, s. 100; 3) Nestačí konstatovat význam jazyka ve vědeckém poznávání (= pro vědecké poznávání), s. 21; 4) <...> 86 vhodně z f o r m u l o v a n é (=formulované, utvořené) jazykové prostředí <...>, s. 66; 5) <...> je třeba výrazně rozšířit <...> znalost m e z i n á r o d n í c h s l o v v l i t e v š t i n ě (= znalost mezinárodních slov užívaných v litevštině), s. 164 (ostatně i samotné toto tvrzení je velmi pochybné). Poměrně často se zapomíná na partitívní genitiv, např.: 1) Proto vznikají s t r u k t u r á l n í v a r i a n t y i d i o m ů (=strukturálních variant idiomů; ještě lépe: vzniká <...> variant), s. 25; 2) <...> mohou se utvářet i s y n o n y m i c k á f r a z e o l o g i c k á s p o j e n í (=synonymických frazeologismů, ještě lépe: utvářet se <...> frazeologismů), s. 27; 3) Do programu jsme zařadili také r ů z n é f o r m u l e s l u š n o s t i (=různých formulí zdvořilosti; ještě lépe: různých zdvořilých vyjádření), s. 102; 4) <...> učí se <...> sám tvořit v ě t y (=vět) s tímto slovem, s. 132; 5) <...> lze snadno najít minimální texty-syntagmata dosahující k prajazyku s i e k a j í c í m i m i n i m á l n í m i t e x t y-s y n t a g m a t y (=dosahujících minimálních / drobných textů-syntagmat), s. 194 a jinde. Bohužel, bohužel! Stále častěji ani sami jazykovědci, zřejmě se vzdalujíce živému jazyku, přestávají užívat partitívní genitiv i v případech, kdy si jej duch živého jazyka naléhavě žádá. V poslední době se velmi rozmáhá móda obráceného pořadí smíšených (shodných a neshodných) přívlastků. A pomník byl postaven na nejčestnějším místě Vilniusu velkému litevskému vévodovi, a nikoli litevskému velkovévodovi. I v recenzované publikaci je dost značný zmatek. Dokonce i v názvech článků jsou takové přívlastky řazeny snad podle logiky, nikoli podle jazykových zvyklostí, např.: „Pěstování správného přízvuku odborného jazyka“ (s. 11), „Nedostatky písemného a mluveného jazyka vyučujících“ (s. 68), „Zvláštnosti výuky odborného jazyka doktorandů“ (s. 189) a další. Plynulejší, obvyklejší a živější by bylo říkat a psát výuka správného přízvuku odborného jazyka (přízvuku se učíme, pěstování se zde nehodí), písemný a mluvený jazyk vyučujících, odborný jazyk doktorandů. Aniž bychom se zabývali různými nepřesnostmi probírané publikace, přesto ještě velmi stojí za to říci pár slov o zápisu osobních jmen z cizích zemí. Osobní jména z zemí používajících latinku jsou v knize většinou zapisována v původní podobě, často s připojenými litevskými koncovkami. Však… 87 …nejčastěji se zapisují v původní podobě, často s připojenými litevskými koncovkami. Tu a tam se však mezi nimi objeví i podoba přizpůsobená litevštině podle výslovnosti, například jakýsi W. von Humboltas (s. 46; jen z nějakého důvodu v takovém případě zůstalo cizí písmeno křestního jména), Heigensas (s. 22) a další. Ještě nedůsledněji se připojují litevské koncovky, takže jeden autor může napsat Wittgensteinas (s. 20; toto slovo bylo v publikaci omylem vytištěno s q místo g), zatímco jiný Wittgenstein (s. 124). V takovém případě je už těžké pochopit, zda se mluví o pánovi, či o paní. Zmatku je tu mnoho a vůbec se nebere v úvahu, že litevská koncovka se přinejmenším po celé toto století obvykle používala k rozlišování příjmení mužů a žen, tj. pan Heidegeris (vyslovováno, často i psáno [Heidegeris]), Osgoodas [Osgudas], Sapiras [Sepiras], ale paní Heidegger [Heideger], Osgood [Osgud], Sapir [Sepir] (tyto příklady jsou vybrány ze s. 46, 124 a 125 a jsou tam uvedeny nesprávně). To jistě ukazuje, že autorům tu zůstává mnoho nejasného. Tento hrst poznámek nebyl sepsán proto, abychom chtěli onen, jak už bylo řečeno, docela zajímavý sborník hanět. Ne! Chtěli jsme jen upozornit čtenáře (zejména nejazykovědce), že tuto knihu, stejně jako všechny ostatní, je třeba číst s rozmyslem a pochybnostmi, že nikdy není vhodné slepě následovat to, co kdo kde a jak řekne nebo napíše. Autoři „Terminologie a současnosti“ hledali pravdu. Ne vždy se hned rozzáří. Snad jim tedy i zde sepsané myšlenky a pochybnosti pomohou vykročit o krůček vpřed na cestě poznávání, výuky a výzkumu mateřského jazyka. Stasys KEINYS 88