С. Д. Шелов. Термин. Терминологичность. Терминологические определения

S. D. Šelov. TERMÍN. TERMINOLOGIČNOST. TERMINOLOGICKÉ DEFINICE1 Filologická fakulta Petrohradské státní univerzity Petrohrad, 2003, 280 s. Člen výboru pro výzkum ruské vědecké terminologie Sergej Šelov je odborníkům na terminologii znám již dlouho a velmi dobře. Ruská terminologie čerpá s novou silou vědecké zkušenosti i ze zahraničí, aniž by přitom pošlapávala principy vlastních tvůrců terminologických základů. Takové myšlenky jsou patrné i v nejnovější monografii S. Šelova Termín. Terminologičnost. Definice termínů. Jak se uvádí v Úvodu knihy, tato filologická studie je novou, zásadně přepracovanou a o dvě kapitoly rozšířenou verzí monografie vydané v roce 1998. V této práci autor představuje nový pohled na termín a terminologičnost. Nově jsou zodpovězeny důležité otázky: co je termín, definice termínu, jaké jsou typy a požadavky na definice termínů a jaká pojmová struktura termínů je definicemi zachycena. Všichni terminologové by souhlasili s názorem S. Šelova, že termíny jsou nejzajímavější a poměrně rozsáhlou částí slovní zásoby současných jazyků. Lingvistickou problematiku termínu a jeho historii představují práce badatelů, jako jsou A. Chajutin, V. Danilenko, V. Leičikas, V. Nikiforov, A. Superanskaja a další. Teoretické otázky nevyhnutelně souvisejí s terminologickou správou a standardizací (D. Lotte, I. Volkova). Existují práce, v nichž je termín jako jednotka vědecké teorie zkoumán z hlediska vědy o vědě nebo filozofie (E. Mamčur, E. Mulčenko, V. Nalimov). Logickým směrem se ubírají P. Achinstein a V. Karpovič. V lingvistické literatuře se definice pojmu termín značně různí. Základní požadavky na termíny jako zvláštní slova a slovní spojení jsou však v terminologii mnoha zemí ustálené a zahrnují: přesnost pojmové sémantiky termínu, jeho jednoznačnost, stylistickou neutralitu a vyhýbání se expresivitě, nominativnost a systémovost. Mezi nejdůležitější požadavky na termíny v teorii litevské terminologie patří správnost (Gaivenis 2002: 36) a jednoznačnost (Keinys 1980: 28). Lingvistická literatura široce pojednává o systémovosti termínu. Velká část badatelů ji uznává za vlastnost termínu 1 Sergej Šelov. Termín. Terminologičnost. Definice termínů, Petrohrad: Filologická fakulta Petrohradské státní univerzity, 2003, 280 s. 160 (A. Chajutin, B. Gorodeckij, V. Raskin a další). Podle S. Šelova je však obtížné označit konkrétní projevy systémovosti za spolehlivě stanovené. Poměrně kategorický závěr se týká prvních čtyř vlastností termínu (jednoznačnost, přesnost, absence citovosti a expresivity, nominativnost): údajně je nelze považovat za vlastnosti, podle nichž lze termíny charakterizovat jako speciální slova a odlišovat je od slovní zásoby obecného jazyka (s. 22). Systémovost je zdůrazněna jako nejdůležitější znak termínu, který formuje slovo či slovní spojení právě jako termín. Ještě kategoričtější stanovisko zastávají B. Gorodeckij a V. Raskin: termín vytržený z kontextu je fikce. Existuje pouze v terminologickém systému. Jiní autoři zdůrazňují funkční systémovost (R. Budagov); podle dalších jde o soubor termínů, které jsou vzájemně propojeny na pojmové, lexikálně-sémantické, slovotvorné a gramatické rovině a mají vazbu na určitou vědní oblast, problém, téma, školu apod. (F. Berezin, B. Golovin). S. Šelov především zdůrazňuje souvislost termínu s pojmem a přesnost jeho pojmové sémantiky. Základním rysem termínu je podle S. Šelova možnost vyjadřovat pojem. Zásadní otázkou je, jak odlišit speciální pojem od nespeciálního. Také slova země, strop, otec vyjadřují pojem; čím se tedy liší od termínů? Podle autora tento rozdíl ukazuje definice, která splňuje požadavky logiky a lingvistiky. Těmto požadavkům se S. Šelov věnuje v samostatné kapitole (IV). Na základě různých názorů předkládá S. Šelov dvojí pohled na význam slova – lexikologický a terminologický. Ve druhém případě je význam termínu zároveň jeho pojmem. Autor podle jazykových požadavků na termíny vymezuje dvě úzce související charakteristiky. Jde o jednoznačnost termínu a jeho sémantickou, pojmovou přísnost neboli přesnost. Protiklad tvoří kategorie přesnost a nepřesnost. Otázka přesnosti přesahuje rámec terminologické problematiky. V matematice je přesnost nezbytná, protože zde nemůže existovat „téměř trojúhelník“ ani podobná pojmenování. D. Lotte často pojednává o nepřesnosti termínů – o situaci, kdy termín nesprávně odkazuje k tomu či onomu předmětu či jevu. Autor monografie uvádí výstižné příklady přesnosti a nepřesnosti sémantického obsahu termínů: dítě, dospívající, mladý člověk, člověk středního věku, starší člověk, stařec; nízká výška, menší výška, střední výška, vysoká výška. Na tom, zda termín může, či nemůže mít citový nádech, nepanuje shoda. S. Šelov uvádí názor A. Reformatského, že je třeba odlišovat termíny mimo terminologickou oblast (např. v textech uměleckého stylu), tedy termíny, u nichž došlo k přenesení významu nebo ke stylistické konotaci. 161 Názory se rozcházejí i v otázce nominativnosti termínu. G. Vinokur a A. Reformatskij uznávají pouze substantivní termíny, zatímco V. Danilenko má sklon zahrnovat do terminologie nejen přídavná jména, ale i příslovce a také slovesa. S. Šelov souhlasí s tím, že termín nemusí být nutně podstatným jménem. Podrobněji se tomuto tématu nevěnuje; pro analyzovaný materiál si autor volí pouze substantivní termíny nebo termíny, jejichž hlavní složkou je podstatné jméno. Kapitola – Definice termínů: druhy a podstata. S. Šelov ne nadarmo cituje slova R. Descartes’a: „Definujte významy slov a zbavíte svět poloviny omylů“. Přítomnost definice je pro některé badatele nezbytným znakem rozpoznání termínu. J. Kruopas v článku z roku 1972 Větší pozornost terminologii napsal: „Nyní před námi vyvstal úkol přejít od inventarizace termínů k sestavování terminologických systémů, k definicím termínů při přípravě rozsáhlých, systematických výkladových terminologických slovníků“ (Kruopas 1998: 528). Zkoumání obsahu termínu, zachyceného definicí, se stává nejdůležitějším při studiu všech základních otázek teorie terminologie – sémantiky termínu, struktury terminologických pojmů, terminologického systému, motivace termínů apod. (s. 32). Definice není jediným způsobem, jak zachytit význam speciální lexikální jednotky. Význam lze vysvětlovat také popisně, charakteristikou, srovnáním apod. Výhodou definice je však to, že splňuje požadavky logiky a lingvistiky. S. Šelov plně souhlasí s názorem, že ve výkladovém terminologickém slovníku postačuje soubor vlastností věci, který umožňuje odlišit ji od ostatních věcí, zatímco další vlastnosti již představují encyklopedické vědomosti o této věci. Úkolem definice není potvrdit ani popsat, nýbrž pouze stanovit a vymezit objekt a odlišit jej od ostatních (s. 33). Dále se autor věnuje typologii definic termínů. Představuje funkci a strukturu definic i jejich klasifikaci. Kromě logické problematiky mají definice také lingvistické charakteristiky (morfologické, syntaktické, slovotvorné a sémantické) a vyžadují rovněž příslušnou lexikografickou techniku. Kniha S. Šelova vychází z nomenklatury definic uplatňované v logice. 1. Klasifikační definice (родовидовые или классифицирующие определения, s. 37). V definici se rozlišuje rodový pojem a jeho druhový znak, který umožňuje vymezit příslušný druhový pojem a stanovit jej jako význam definovaného termínu. Definice tohoto typu, jejichž historie sahá k Platónovi a Aristotelovi, se nacházejí ve všech výkladových terminologických slovnících. Klasifikační definice se dělí na partitivní (neuvádí se klasifikační úroveň rodového pojmu) a totativní (vytvářejí pojem z druhových či partitivních zástupců podle toho či onoho znaku). 162 2. Výčtové definice (перечислительные определения, s. 45). Už samotný název napovídá, že v tomto případě se pojmový obsah termínu zachycuje výčtem prvků, které jej reprezentují. Například základní větné členy – „podmět a přísudek“. 3. Zcela odlišnou povahu mají kontextové definice (контекстуальные определения, s. 51). Jsou charakterizovány jako přesný výčet všech kontextů, které určují význam definovaného termínu, např.: Stylistika zkoumá ty jazykové formy, které popisuje gramatika a lexikografie. Hranice textu takové definice – její začátek a konec – jsou velmi přesně vymezeny: čím delší kontext je potřebný k určení totožnosti pojmového obsahu příslušné definované jednotky, tím více je třeba odhalit její terminologičnost. Proto jsou přesné hranice a délka kontextové definice tak důležité. Neaxiomatické kontextové definice se podle S. Šelova vyskytují ve slovnících citátového typu, jako je Лингвистический словарь Пражской школы (Pražská škola – lingvistický slovník, 1964) od J. Vacheka, představitele Pražské školy, a Словарь американской лингвистической терминологии (Slovník americké lingvistické terminologie, 1964) E. Hampa aj. 4. Operační definice (операциональные определения, s. 62). Tento typ definic se od uvedených liší tím, že se jimi uskutečňují i některé nejazykové postupy. Operační definice jsou vždy spojeny s určitým imperativem, který je určen člověku vnímajícímu text definice, aby mohl vytvořit, sestavit objekt – udělej to tak, pozoruj takto! Odráží se v nich operační činnost, a proto jsou tyto definice typické pro fyziku a matematiku, např. acidobazický indikátor – „organická sloučenina, která mění barvu v určitém rozmezí pH“ (ChŽ 1997). 5. Monomorfní a polymorfní definice (мономорфные и полиморфные определения, s. 67). Jde o závěrečný oddíl, v němž jsou všechny typy definic rozděleny do dvou skupin. Zvláštností monomorfních definic je přesně vymezený obsah definovaného termínu, bez přechodných stupňů a bez odstupňování charakteristických rysů, kvality a vztahů. Definice tohoto typu nepřipouštějí objekty, které označují „téměř, více či méně“, např.: jednočlenná věta – „jednoduchá věta, která má pouze jeden základní větný člen“ (KTŽ 1990). Polymorfní definice naopak umožňují volnější interpretaci sémantiky pojmu, např.: asociace – „vazby mezi procesy vědomí, kdy vznik některých představ, pojmů, idejí či emocí vyvolává jiné podobné, související a protikladné představy, pojmy atd.“ (PT 1993). Pravidelný způsob vyjádření polymorfismu představují výrazy „a tak dále“, „a podobně“ – takové definice lze snadno 163 interpretovat. Nejsou dostatečně přesné, a proto se stejně jako synonymie a mnohoznačnost v normativní terminografii nedoporučují. Role polymorfismu však není vždy negativní (s. 85); takové termíny nelze z terminologie vyřadit. II. kapitola – Definice termínů a pojmová struktura terminologie: analýza klasifikační hierarchie pojmů. Zavádějí se nové třídy definic, nazývané obecné definice (s. 128), které nemají druhový znak a celý text definice tvoří rodový úsek, a nespecifické definice, které nezachycují druhovou diferenci nejbližší definovanému pojmu (s. 131). Teprve poté je představena konečná klasifikace definic termínů (6 typů). III. kapitola – Definice a motivace termínů. Již ve třicátých letech 20. století D. Lotte psal, že význam termínu zachycený v jeho definici musí být v souladu s jazykovou strukturou termínu. V. Danilenko zdůrazňuje, jak důležité je zkoumat jazykovou strukturu termínu a jeho definici jako celek a věnovat pozornost jejich gramatické, slovotvorné a jiné soudržnosti. Tato práce se synchronně snaží zdůvodnit vztah mezi strukturou termínu a jeho definujícím vyjádřením a také objasnit, za jakých podmínek je takový vztah pouze fakultativní a za jakých je nezbytný. IV. kapitola – Logičnost a lingvističnost definování termínů. Míra terminologičnosti. V této kapitole autor analyzuje, zda lze v terminografii splnit logické a lingvistické požadavky. Největší pozornost věnuje těm slovníkům, v nichž by tyto požadavky měly být splněny především – normativním terminologickým slovníkům. Uvádí sedm logických požadavků na definici termínu: 1) nezbytnou přiměřenost definice (соразмерность) – shodu rozsahu definovaného a definujícího; 2) nutnost použít v definici nejbližší rod a druhový rozdíl (per genus proximum et differenciam specificam); 3) nezbytnou specifičnost druhového rozdílu; 4) nepřípustnost vadného kruhu v systému definic (circulus vitiosus); 5) nepřípustnost logicky rozporných definic; 6) nezbytnou jasnost a přesnost definic; 7) nepřípustnost záporných definic. Ze všech pravidel je nejobecnější šestý požadavek – jasnost a přesnost celého systému. Dále jsou připomenuty staré pravdy terminologie: 1) požadavek jednoznačnosti všech lexikálních jednotek použitých v definici; 2) jazyková systematičnost, tj. jednotlivé významové složky musí být vyjadřovány jednotnými jazykovými konstrukcemi. V závěrečném slově se S. Šelovův pohled obrací i k budoucnosti: očekává se, že se v budoucnu rozšíří vazby terminologie nejen s tradičními směry výzkumu, ale také s nejnovějšími oblastmi studia jazyka – s hermeneutikou, kognitivní lingvistikou, počítačovou lingvistikou aj. 164 Přílohu knihy tvoří charakteristika definic termínů a analýza hierarchie klasifikačních pojmů. Je v ní uveden seznam termínů, termín a znění jeho definice, znění rodového úseku a typ definice; důležitou součástí jsou také poznámky týkající se analytického postupu a nepřesností v systému definic. S. Šelov je představitelem sémasiologického směru terminologie. Jak vyplývá ze seznamu literatury (nejvíce položek, osmnáct, tvoří profesorovy články), sám S. Šelov často psal o definicích termínů z logického a jazykového hlediska. Dosud jsme vycházeli z prací významných ruských vědců, jako jsou T. Kandelaki, D. Lotte, A. Superanskaja aj.; nyní se budeme moci učit také z příručky profesora S. Šelova o terminologii. Aktuálnost definování termínů je v litevské terminologii starým, avšak málo realizovaným tématem. LITERATŪRA ChŽ 1997: Chemijos terminų aiškinamasis žodynas, Vilnius. Gaivenis K. 2002: Lietuvių terminologija: teorijos ir tvarkybos metmenys, Vilnius. Keinys St. 1980: Terminologijos abėcėlė, Vilnius. Kruopas J. 1998: Rinktiniai raštai, Vilnius. KTŽ 1990: Gaivenis K., Keinys St. Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas. PT 1993: Pedagogikos terminai, Kaunas. Solvita LABANAUSKIENĖ Gauta 2005-11-02 Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius E. paštas [email protected] 165