Iš etnonimų istorijos

Z dějin etnonym VINCENTAS DROTVINAS Vilniaus pedagoginis universitetas Etnonymum (z řeckého ethnos – národ, kmen a onyma – jméno), též označení národa, se nazývá název národa, národnosti, kmene, rodu apod. Etnonyma (etnonymii), jejich strukturu, původ, typy, rozšíření a fungování zkoumá odvětví onomastiky zvané etnonymika. Etnonyma se rozlišují podle toho, jak si příslušníci národa říkají sami (autoetnonyma neboli vlastní označení) a jak určitý národ nazývají jeho sousedé (aloetnonyma). Vztah mezi etnonymem a názvem země je dvojí. V některých případech je etnonymum prvotní a jakoby určuje název země, např.: Řekové – Řecko, v jiných případech je název země základem etnonyma, např.: Řím – Římané, Egypt – Egypťané. Ve starověku znali Litevci pouze názvy kmenů a národností svých nejbližších sousedů, s nimiž měli hospodářské a kulturní styky a často také válčili. Etnonym přibývalo průběžně s tím, jak se rozšiřovaly vztahy litevského národa a státu s evropskými zeměmi, zejména poté, co Litva přijala křesťanství, vzniklo litevské písemnictví apod. Také ve starých slovnících se nachází řada názvů bližších i vzdálenějších etnických společenství. Etnonyma jsou proto součástí slovní zásoby (rejstříku) litevských slovníků a odrážejí lexikum určitého období. Ve slovnících se etnonyma nejčastěji uvádějí vedle názvů zemí a krajů a nezřídka se připojuje také přídavné jméno odvozené od etnonyma. Článek přináší přehled charakterističtějších etnonym ve starých písemných památkách*, od Martyna Mažvydase po Kristijonase Donelaitise, zejména v rukopisných a tištěných litevských slovnících 17.–18. století, a zabývá se jejich původem, přizpůsobením litevštině a zachováním ve spisovném jazyce. Armén Nachází se pouze ve slovníku K. Sirvydase: Orminian / Armenius, armenus, Armenas SD3. * Zde nejsou probírána biblická etnonyma nacházející se ve starých písemných památkách, např.: ugareņai, ebiōnitai, efėzai, galatai, galilėjiečiai (a galilėjūnys), jeruzalimonys, korinčionys, samaritōnai aj. 160 Vincentas Drotvinas | Iš etnonimų istorijos Čech Etnonym se vyskytuje pouze ve slovníku K. Sirvyda: Czech / Bohemus. čiekas SD1, SD3. cikán, cikán Romové, kteří pocházejí z Indie, se v Evropě objevili ve 13.–14. století, ve východní Evropě nejprve na Slovensku a v Uhrách (srov. uherské cigány ze 14. století), později se začali objevovat v Polsku a Litvě. Podle A. Salise se Romové mohli v jihovýchodní Litvě objevit přibližně v polovině 15. století a o století později dosáhnout i západu Litvy (Salys 1985: 499). Forma cigonas se vyskytuje ve slovníku K. Sirvyda: Cygan. Cyngarus, Cygonas SD3. Ve slovnících Malé Litvy vedle cigonas nacházíme také dnešní podobu čigonas: Cigeuner. Cigonas, o. M. C IV; Cigeunerin. Ciganka, os. F. C IV; Cigeuner. Czigonas. Cigeunerin, Cziganka Kr. Etnonym pochází z novověké řečtiny Atsinganoi (Salys 1985: 497). Druhé označení Romů – Egypťané – angl. Gypsies, šp. a port. gitanos aj. (Salys 1985: 497). Ve Francii se Romové nazývají Bohémien. Na prvním světovém romském kongresu v roce 2001 bylo jejich označení romai (rōm „člověk, muž“) oficiálně přijato. Tento snad nejkočovnější národ světa má patrně také nejvíce aloetnonym. Egypťan „Egypťan“ Odvozeno od zeměpisného názvu Egiptas. Tuto podobu nacházíme ve slovnících Malé Litvy ze 17. století: Apkasse Egyptena į Smilty C I, také C II aj. Nacházíme i jiné varianty: egipcionas DP; Aegypt er Egipcion‘s Egyptionas B. Dán „Dán“ Vyskytuje se v Postile M. Daukši (< pol. Dunczik „Dán“). Řek Starověké řecké vlastní označení je Helénové (Hellēnes), jejich země – Hellada (Hellas). Pozdější název Řek (graikos) se rozšířil prostřednictvím lat. graecus. Nejstarší podoba v litevštině je grakas: Greczyn / Graecus, Grakas SD3 (srov. Grecki. Graecus, Graecanicus. Grakißkas; Grecya / Graecia (bez litevského ekvivalentu)). Podoba grykas, ovlivněná fonetikou němčiny, se nachází ve slovnících Malé Litvy, např.: Grieche, Grykas, o. M. C II (srov. Griechen=Land. Grykißka Zeme). Terminologija | 2006 | 13 161 Bělorus Termín gudas známe z Postily M. Daukšy. Ve slovnících Malé Litvy nacházíme: Reuß gudas, o. M. C III; Reußen. Guddas. Guddu Zeme C III; Guddas, do – eine Gudde, Gothe R, MŽ. Ve slovníku J. Brodovského nacházíme také ekvivalent maskolius: Reuß Moſcovita Guddas, Maſkolus. Význam etnonyma gudas se historicky značně měnil. Ve slovníku G. H. F. Nesselmanna se Guddas, o. M. překládá polsky: ein Pole. Ve slovníku K. G. Milka se nacházejí také odvozeniny: Gudduk‘s, ko, m., které jsou podrobněji vykládány jako ein junger Gudde, schlechter polnischer Kerl M; rovněž Paguddoju, oju, osu, oti ich rede nach einem polnischen Akzent, spreche schlecht littauisch. Izraelita, Izraelionis Odvozeno od vlastního jména Israel: Israel, Israels, o. M. C II, Israel (Gottes Fürst, nom viri. Izrael). V Postile B. M. Daukšy nacházíme podobu etnonyma izraelionis, rovněž Israeliter, Israelitas, Israelitenas B, Izraelitas, ta, Izraelitenas, ene R, MŽ. Kuršan Vyskytuje se ve slovnících 17. století, což ukazuje, že Kuršové byli ostatním Baltům stále dobře známi. Podoba je poměrně proměnlivá: Chure Kurßys Lex, Cure Kurßis, io. M. C, Cure Kurszys Kr, srov. Churland Kurlendrija, Churländer Kurlendikas (?) Richt. Ve slovníku K. G. Milka je Kurßis, ßio, m. ein Kur vykládáno jako obyvatel klajpedského kraje ein Einwohner im Memelschen Hauptamt (dále se uvádí také sloveso pakuršiuoti, srov. pakurßoju, ójau, awau, óśu, oti – mluvit litevsky s klajpedským přízvukem ich rede nach dem Memelschen Akzent Littauisch). Lotyš Nachází se ve slovnících Malé Litvy ze XVII–XVIII století: Liefland Latvija, Lieflander latwys Lex, Lieffländer Latwys Kr, Liefland Latwya, os. F., Lieflander, Latwys, jo. M. C II. Terra Letthorum je zmiňována v historických dokumentech XI–XIII století, název země Lotyšsko se objevuje až v písemnostech XIX století, zatímco slovo Lotyš je poprvé zmíněno roku 1648 (Sabaliauskas 1990: 352). Podle údajů starých slovníků lze název země Lotyšsko posunout přibližně o 200 let zpět. 162 Vincentas Drotvinas | Iš etnonimų istorijos Polák Etnonymum Polák je jednou z nejstarších výpůjček ze staré ruštiny, v níž se až do poloviny X. století vyskytovaly nosové samohlásky, které se později změnily v dvojhlásku en. Je doloženo ve slovnících Velké i Malé Litvy: Pohle lenkas Lex; Pole Lenkas Richt; Polak / Polonus Sarmata. łynkas SD1. Kdybychom tuto výpůjčku převzali až po X. století, měla by jinou podobu, srov. polské vlastní označení polak, rus. поляк (Būga 1961: 756; Sabaliauskas 1990: 228). Kořen tohoto etnonyma se zachoval v názvu země Polska. Litevín, Litevec Nejstarší kmeny našich předků, žijící na východním pobřeží Baltu, se nazývaly jménem Aistů. Dokládá to název Germania v díle římského historika Tacita (asi roku 98) Aestiorum gentes. Současné označení Baltové je poměrně nové – jako první je roku 1845 použil německý baltofilolog G. H. F. Nesselmann ve svém díle „Staropruský jazyk“ (Die Sprache der alten Preussen, Berlin). Název Litvy v latině Lithuania je poprvé zmíněn roku 1009 v kvědlinburských análech, avšak jméno národa muselo být známo mnohem dříve. Vzhledem k poměrně pozdnímu vzniku písemnictví v litevštině zůstávala označení Litevců (známá v latině a staré ruštině) dlouho nezapsána litevsky. Lietuvininkas – staré označení Litevce se nachází nejen ve slovnících Malé Litvy ze XVII–XVIII století: Littauer lietuwinink‘s Lex; Littauer Lietuwininkas, o. M. ka. os. F. et [Lietuwin]ke, es C II; Littauer Lietuwininkas Kr atd., ale také ve slovnících K. Sirvydase: Litwin / Lithuanus, Lietuwinkas SD1, Litwin. Lituanus. Lietuwinkas SD3 (a Litua / Lithuania, lietuwa; litewſki / Lithuanicus: lietuwiszkas SD1, Lituá / Lithuania. Lietuwa; Litewſki / Lithuanicus. Lietuwiſzkas SD3). Přejaté etnonymum Litvín, srov. pol. Litwin, se dnes zachovalo v příjmeních. Současné etnonymum Litevec patrně jako první použil Simonas Daukantas (Daukantas 1993: 340). Význam staršího etnonyma lietuvininkas je dnes specializovaný – používá se při označování Litevců z Malé Litvy. Moskal Ve slovnících Malé Litvy se nacházejí podoby: Muſkowiter, Maskolus (srov. také Muſcou, Makswa) Kr, Mascowiter, Mazkolus (srov. také Mascau, Makswa) Richt. Ve slovníku K. Sirvydase nacházíme více zlitevštěná označení maskvytis: Moſkwa / Moſcouia. Maſkwiciey / Maſkwiciu žieme, Moſkwicin / Moſchus. Maſkwitis SD3. Nejnovější variantou etnonyma je maskvėnas, srov. Terminologija | 2006 | 13 163 Mykolas Lietuvis, „O zvycích Litevců, Tatarů a Moskalů“ (Vilnius, 1988). pinas „Fin“ Nachází se ve slovnících Malé Litvy ze 17. století, např.: Finnen, Pinna, u. M. pl. Finnland Pinnu Zeme C II. Srov. také něm. Finne, angl. Finn, franc. Finnos, pol. Fin, rus. фин. Suomiu; vlastní název je Suomi. Etnonymum suo-mis (K. Būga: somai, nář. sominis [vítr]; somis, soma) a název země Suo-mija se začaly užívat až koncem 19. století (srov. také lotyšské soms, somiete). Francouz Pochází z francouzského vlastního označení François, které přes střhněm. Franzois, Franseis získalo dnešní podobu Frantzose a přes pol. franzuz a rus. француз se dostalo do litevštiny. Je doloženo ve slovnících Malé Litvy ze 17.–18. století: Frantz̧os Prancusas C II, Frantzose Prancuzas Kr. Prus Etnonymum Prusů (Bruzi) je poprvé zmíněno v 9. století v díle tzv. Bavorského geografa (LKE 1999: 514). Toto označení západních Baltů je společné jak pro slovníky K. Sirvydase, tak pro slovníky Malé Litvy: prufak / Boruffus. Prutenus, prufas SD¹; Preuβ prusas Lex; Preuβ Prusas, o. M. C III; také později prusokas, prusoke, pruselka N. rymionis, rymionas „Říman“ Jde o etnonymum s patrně největším počtem variant ve starých písemných památkách: M. Mažvydasovo rymionys; v Postile M. Daukši Rimionis (pol. Rzymianin, Rimionka, Rzymianka); ve slovníku K. Sirvydase Rzymianin / Romanus, Rimionis SD¹. Také Römer Rymionis, nio. M. C III, rymionas se vyskytuje ve slovnících Lex a Milkause. V takzvaném Krauzově slovníku Römer, Rimienas, srov. také rymianas (viz Palionis 2004: 395). To lze vysvětlit kolísáním základového slova: Rymas v Katechismu M. Daukši, Rimas (pol. Rzym) v Postile M. Daukši, Rzym / Roma, Rimas SD¹, Rom, Rimija, Rimas Lex a také Rom, Rimija Kr., Rymas R a MŽ. Ještě do posledních desetiletí byla rozšířená podoba etnonyma romėnas; dnes se nejčastěji, zejména v textech katolické církve, užívá romietis. 164 Vincentas Drotvinas | Iš etnonimų istorijos šatas „Skot“ Nachází se ve slovníku K. Sirvyda: Szot / Scotus, Szatas SD3 a ve slovnících Malé Litvy: Schott Szatas Lex, Schott, Szatas, o. M. C III, Schotte Szatas Richt. švedas Nachází se v Postile M. Daukšy (Szwedai) a ve slovnících Malé Litvy: Schwede Szwedas, a Lex, Schwed Szwedas, o Richt, M, C III aj. S. Daukantas užíval svébytně motivovanou podobu tohoto etnonyma žuvedus (žuvis + ėsti), ta se však neujala. šveicorius, šveisteris „Švýcar“ Schweitzer Sweiczorus Kr., Schweitzar C III – bez litevského ekvivalentu. U K. Donelaitise také šveisteris: Často jsem jedl s Francouzi i se švýcarskými žoldnéři. Ty, francouzský hlupáku, se statným švýcarským žoldnéřem, A co víc, vypravili jste se do Litvy strádat. švобas „Šváb“ Szwab / Sueuus, βwobas SD3, srov. také βwobu žieme tamtéž. Německy Schwabe C III – bez litevského ekvivalentu. totorius První Tataři (krymští) se v Litvě usadili za časů Vytautase Velikého. Etnonymum totorius je doloženo v Postile M. Daukšy (Totorei) a v pramenech 17. století: Tatarzyn / Tartarus, Scytba, Tatoris SD1; Horda Tatarłka. Tartarorū caetas, ciuitas. Republica. Sueyga / wisotine Totoriu SD3. Ve slovnících Malé Litvy nacházíme Tartar Totorus Lex; Tartar, Totorus, aus, M. [Toto]rene, es, F. C IV; Tartar Totorus R aj. turkas Nachází se v písemnostech M. Mažvydase, v Postile M. Daukšy a později ve slovnících ze 17. století: Turczyn / turca. Turkas SD3; Turcke turkas Lex, srov. Turckey Turku zeme; Turcke. Turkas, o. M. C IV aj. ulendras „Nizozemec“ Nachází se ve slovníku F. Pretoria: Holländer. Ullendras, o. M. C II, srov. polské Holender „Nizozemec“. Podoba v současném jazyce je оландас. Terminologija | 2006 | 13 165 Uhersko viz Maďar Maďar, uherský Etnonymum je v litevštině známo ve dvou podobách: ve staré uherské a současné maďarské. Uherské je stejně stará výpůjčka ze staré ruštiny jako polské: po změně nosové samohlásky ų v 10. století v dvojhlásku un, srov. něm. Ungar „Maďar“, také lat. Hungaria, hungaristica „maďarský jazyk a kultura“. Pochází od řeky Jugry na severním Uralu. Vlastní označení Magyar. Podoba maďar ve spisovném jazyce je příkladem druhotné, pozdější výpůjčky, srov. pol. Węgier „Maďar“, Węgrzy „Uhry“ (Būga 1961: 757). V Postile M. Daukši se objevuje novější podoba Węgrai. Současná podoba maďar se objevuje již v slovnících 17. století: Ungar Wengras, dále M. C IV a ve slovníku K. Sirvyda Węgrzyn / Pannonius, Hungarus, Wingris SD3 a Węgierka ziemia / Panonia inferior, ungaria vel hungaria, Wingriu žieme SD3. Valach, ulak „Ital“ Podoba valakas se objevuje ve slovnících K. Sirvyda: Włoch / Italus, Walakas SD1, włoch / Italus, watakas SD3, srov. wlachas (Palionis 2004: 548). Podoba Vłakas se vyskytuje v Postile M. Daukši (< pol. włoch „Ital“, srov. Włochy „Itálie“). Němec Jde o jedno z etnonym nejasného původu, které nesouvisí s německým vlastním označením Deutscher. Původ etnonyma Němec objasnil Kazimieras Būga v článku 93. Vokia, miksai ir Kuršas (Būga 1959: 226–230). Z názvu země Vokia (lot. Vāca, kurš. *Vākijā „země Vikingů“, viz také Mažiulis 1996: 144–145) máme staré etnonymum *vākis „Viking“, přejaté prostřednictvím kurštiny, doložené v Postile Jonase Bretkūnase: Tassai szodis Jesus ne lietuwniku, ne Lenku, nei wokių szodis ira. Ze samotného názvu Vokia jsme vytvořili označení Němce, poprvé zmíněné v dokumentu Litevské metriky z roku 1498 (viz také Vokia „Deutschland“ Būga 1961: 550–552). Zde Būga upozorňuje, že přízvukování vókietis je archaické a vyskytuje se v textech M. Daukši, P. Ruigia, K. G. Milka a dalších. Etnonymum Němec nacházíme v Postile M. Daukši, ve slovníku K. Sirvyda Niemiecka žiemia / albo rzę|ża niemiecka / Alemania, germania, teutonia. Wokia / wokiečių žiame SD1, Niemiec / Germanus, teutono, Alemanus. wokietis SD1, a také Niemka / Germana, alemana, teutona, wokiete SD1; také ve slovnících Malé Litvy: Deutscher Woketis Lex; 166 Vincentas Drotvinas | Iš etnonimų istorijos Deutscher Wokėtis, czio C I; Deutscher Woketis Kr. Deutschland tauta Wokė Lex, Deutschland Wókie, es. Tauta, os F. C I; srov. Deutschland Woke Tauta Kr, také ve slovnících Ruigia a Milka. Název území Vokietija, odvozený od označení národa Němec, se poprvé objevuje pravděpodobně ve slovníku Frydrichase Kuršaitise z roku 1870. zaksas „Sas“ Nachází se v rukopisu tzv. Richterova slovníku: Sachse. Zaksas. Ve slovníku F. Pretoria Sachse a Sachsen C III – bez litevských ekvivalentů. Žid Etnonymum žydas je odvozeno od názvu starověkých Judejců, tj. potomků Judy (Jehudy), srov. také název země Judėja. Židé žijící ve Španělsku (půl milionu) byli roku 1492 ediktem velkého inkvizitora Torquemady pronásledováni a nuceni přijmout křesťanství nebo uprchnout ze země. Vyhnaní Židé se rozšířili do Portugalska, Anglie a Německa, kde žili na obou stranách Rýna, a později dosáhli východní Evropy. Vedle obecného etnonyma hebrajai (větev semitských národů, Izraelité), odvozeného z řeckého hebraios „Žid“, srov. ital. ebrei, rus. евреи, dostali Židé samostatná pojmenování podle země, v níž žili; například portugalští Židé se nazývají marranos, Židé ze Španělska a Portugalska sefardai (sefardini), z Německa aškenaziai (podle hebrejského názvu Německa Aškenazi), Židé z Litvy, Polska a Běloruska jsou litvakai apod. Z lat. Judaeus přes stř.hornoněm. jude vznikl název jazyka aškenázských Židů judisch – (j)ididisch. Hebrejštinu biblických textů přizpůsobil potřebám 20. století odeský Žid Eleazar Ben Jehuda (1858–1922), který vydal dílo Thesaurus totius Hebraitatis (1908). Etnonymum se nachází v textech M. Mažvydase (Mažiulis 1996: 438), ve slovnících 17. století: żyd / Judaeus, hebraeus, źidas3; Jude Zydas, Judin Zydelka Lex; Jude Zydas, o. M. Judin, Zydelka, os. F. C a další. Vznik souhlásky ž se vysvětluje (Преображенский 1959: 211) tím, že slovanské jazyky převzaly toto slovo z germánských jazyků a ty z románských jazyků, jimiž se mluvilo severně od Alp; srov. lat. Judaeus, franc. juif, ital. giudeo, čes. Žid, Židovka, pol. Żid, Żidowka. ZÁVĚRY Článek se věnuje skupině etnonym ze sémantického pole „pojmenování osob podle národnosti“, vybraných ze starých litevských textů (16.–18. století). Pojednává o původu etnonym, jejich adaptaci v litevštině a zachování ve spisovném jazyce. Terminologija | 2006 | 13 167 Z hlediska obsahu jsou probíraná etnonyma názvy evropských národů, které jsou Litevcům bližší. Z hlediska původu jsou etnonyma (s výjimkou vlastního označení Litevců) součástí přejaté slovní zásoby litevského jazyka. Etnonyma mají různý původ: baltský (liet uvis, latvis, prūsas), výpůjčky ze staré ruštiny (lenkas, vengras), z němčiny (lit. vokietis, lot. vā cietis), novější etnonyma byla přejata prostřednictvím zprostředkujících jazyků. Většina starých etnonym se zachovala v současné litevštině. Některá stará přejatá etnonyma se stala archaickými a nyní byla nahrazena novějšími (unguras – vengras, pinas – suomis, šatas – škotas). Tradiční soubor starých etnonym se průběžně doplňuje o nová etnonyma. Příčinou jsou hospodářské a kulturní vztahy Litvy s národy Evropy a světa. ŠALTINIAI B – Lexicon Germanico-Lithvanicum et Lithvanico-Germanicum... von Iacobo Brodowski (~ 1740, rankraštis Lietuvos mokslų akademijos bibliotekoje). C – Clavis Germanico-Lithvana (fotografinis leidimas). Rankraštinis XVII a. vokiečių-lietuvių kalbų žodynas, I–IV. Parengė Vincentas Drotvinas, Vilnius, 1995–1997. Daukantas – Simonas Daukantas. Didysis lenkų–lietuvių kalbų žodynas. Lt. Parengė Giedrius Subačius, Vilnius, 1993; III t. Parengė Giedrius Subačius, Vilnius, 1996. DK – Mikalojaus Daukšos 1595 metų Katekizmas. Parengė Vida Jakštienė ir Jonas Palionis. Vilnius, 1995. DP – Indeks-słownik do „Daukšos Postilė“. T. II. Opracował Czesław Kudzinowski, Poznań, 1977. Kr – [Andriejus Kraužė?] Vokiečių–lietuvių kalbų žodynas (XVIII a., rankraštis Lietuvių kalbos instituto bibliotekoje). Lex – Lexicon Lithuanicum (fotografinis leidimas). Rankraštinis XVII a. vokiečių-lietuvių kalbų žodynas. Parengė Vincentas Drotvinas, Vilnius, 1987. M – Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch... von Christian Gottlieb Mielcke... Königsberg, 1800. MR – Dominykas Urbas. Martyno Mažvydo raštų žodynas, Vilnius, 1997. N – Nesselmann G. H. F. Wörterbuch der Littauischen Sprache, Königsberg, 1851. R – Littauisch-Deutsches und Deutsch-Littauisches Lexicon... von Philipp Ruhig... Königsberg, 1747. Richt – [Johannas Richteris?] Vokiečių–lietuvių kalbų žodynas, Halle, 1728 (rankraštis Halles-Wittenbergo Martino Lutherio universiteto Frankės fundacijos bibliotekoje). SD¹ – Senasis Konstantino Sirvydo žodynas (fotografinis leidimas). Parengė Kazys Pakalka, Vilnius, 1997. SD³ – Pirmasis lietuvių kalbos žodynas: Konstantinas Sirvydas. Dictionarium trium linguarum (fotografinis leidimas). Parengė Kazys Pakalka, Vilnius, 1979. LITERATŪRA Būga K. 1959: Rinktiniai raštai 1, Vilnius. Būga K. 1961: Rinktiniai raštai 3, Vilnius. LKE: Lietuvių kalbos enciklopedija. Parengė Kazys Morkūnas, redagavo Vytautas Ambrazas, Vilnius, 1999. Mažiulis V. 1996: Prūsų kalbos etimologinis žodynas 3, L–P. Vilnius. 168 Vincentas Drotvinas | Iš etnonimų istorijos Palionis J. 2004: XVI–XVII a. lietuviškų raštų atrankinis žodynas, Vilnius. Sabaliauskas A. 1990: Lietuvių kalbos leksika, Vilnius. Salys A. 1985: Čigonai. – Raštai 3. Roma. 497–499. Преображенский А. Т. 1959: Этимологический словарь русского языка. Том первый, А–О. Москва. FROM THE HISTORY OF ETHNONYMS This paper deals with a group of ethnonyms in the semantic field of the names of nationalities, taken from old Lithuanian writings (16–18th centuries). It discusses the origin of ethnonyms, their Lithuanisation and survival in the standard language. In respect of content, the ethnonyms discussed are names of European nationalities. According to origin, ethnonyms (except for the name of Lithuanians themselves) are part of the borrowed vocabulary of the Lithuanian language. The origin of ethnonyms differs: they are Baltic (lietuvis (Lithuanian), latvis (Latvian), prūsas (Prussian)), borrowings from the Old Slavonic (lenkas (Pole)), German language (Lith. vokietis, Lat. vā­cietis) or newer ethnonyms which came through intermediary languages. The majority of old ethnonyms have survived into modern Lithuanian. Some old borrowed ethnonyms became archaisms and were substituted with newer names (unguras – vengras (Hungarian), pinas – suomis (Finn), šatas – škotas (Scott)). The traditional inventory of old ethnonyms is constantly being complemented with new ethnonyms. This is a reflection of economic and cultural relations between Lithuania and other European and world nations. Gauta 2006-07-10 Vincentas Drotvinas Vilniaus pedagoginis universitetas Lietuvių kalbotyros katedra T. Ševčenkos g. 31, LT–03111, Vilnius E. paštas [email protected] Terminologija | 2006 | 13 169