Lietuvių kalba ir visuomenė: bendrasis ir terminologinis aspektai

Litevský jazyk a společnost: obecné a terminologické aspekty JONAS KLIMAVIČIUS Lietuvių kalbos institutas Straipsnio tema skaičiusiam Simo Karaliūno monografiją Kalba ir visuomenė (1997) gal pasirodytų reikalaujanti tik paprastos dedukcijos. Tačiau literatūros šia tema nepaprastai gausu, daug naujos (apie globalizaciją iki 1997 m. Lietuvoje dar mažai rašyta). Straipsnio autorius taip pat nestokoja minčių, ką ir kaip l i e t u v i š k o j e šios temos problematikoje reikėtų aktualizuoti ir kokius konkrečios situacijos akcentus dėlioti. Vis dėlto beveik viskas straipsnyje, nors siekiama aktualumo, dėstoma daugiausia konceptualumo lygmeniu, be jokios gausios empir ikos ir konkretikos – tai irgi svarbu, reikšminga, tvarkytina, bet tai jau kito lygmens dalykas. Šiuo atžvilgiu straipsnis labai skiriasi ir nuo Ritos Miliūnaitės knygos Apie kalbą ir mus (2006), nors jos tema ir panaši: „Visuomenės gyvenimo pokyčiai, pirmiausia – išorinis ir vidinis laisvėjimas, atsivėrimas pasauliui, nepalieka nuošaly ir kalbos. Kad geriau suvoktume, kas darosi kalboje, kaip mes ją veikiame ir kaip ji veikia mus, atrodo pravartu žvilgterti, kaip sugyvenome su savo kalba pastaruosius penkiolika metų“ (Miliūnaitė 2006: 6). I 1. Globalizace ozvěny varovného zvonu a mobilizace znějí už asi 20 let i v Litvě. Různé otázky užívání jazyků, jejich změn, budoucnosti a dokonce i osudu se velmi přímočaře spojují s globalizací a stále častěji se přitom mává jiným (slovem Arnolda Toynbeeho) v ý k ř i k e m. Samozřejmě lze a je třeba něco dělat, něco se daří, ačkoli o d p o v ě d i nejsou tak působivé, tím spíše že jsou poměrně nekonkrétní. Přímočarost je taková, že se často ani neusiluje o pochopení toho, co ta globalizace vlastně je. V litevské lingvistice se ohlasy globalizace objevují se zpožděním a v podobě útržkovitých poznámek. Poněkud obsáhleji, byť poměrně stručně, ale zcela přesně a jasně o ní hovoří Aldonas Pupkis v pododdílu 6.1. Mezinárodní kapitoly „Litevský jazyk v současné společnosti“ v knize Kalbos kultūros studijos 6 Lietuvių kalba šiuolaikinėje visuomenėje. 56 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:… kontext fungování litevského jazyka v oddílu 6.1.1. Globalizace (Pupkis 2005: 206–209). Nejprve se uvádí, že jde o „jev světové ekonomiky“, který však „v zásadě mění sociální vztahy mezi lidmi“ (Pupkis 2005: 206, 207), a poté se přechází k jazyku: „Ve spotřebitelské společnosti získává jazyk novou – s p o t ř e b n í f u n k c i. Tato funkce zřetelně orientuje jazykový akt na kupujícího – <...>. V určitých případech se jazyk podobá obalu – <...>. Spotřební funkce je výrazná v reklamě“ (Pupkis 2005: 207). „Ve spotřebitelské společnosti se jazyk sám stává zbožím, <...> (Pupkis 2005: 208). Domněnka, že „globalizace vyvolává lokální odvetu a posiluje lokální identitu“ (Pupkis 2005: 208), patří pouze do oblasti obtížně dosažitelných možností; v podstatě jde jen o antiglobalizační hnutí. Poté, co Pupkis vyhodnotil globalizaci jako jednu ze stran kontextu mezinárodního fungování litevského jazyka (tedy nikoli jako přímý faktor), tvrdí dále v oddílu 6.1.2. Litevský jazyk v Evropské unii: „Všechny příčiny ohrožení litevského jazyka jsou tedy vnitřní, spočívají v podmínkách našeho vlastního života a v našich postojích. <...>. <...>. Veškerá politika institucí Evropské unie je litevskému jazyku nakloněna. Neexistuje jediný právní akt Evropské unie, který by jakkoli omezoval užívání litevského jazyka v Litvě. <....>. <...> Jazyky všech zemí (státní jazyky) byly vyhlášeny oficiálními jazyky Evropské unie. Na oficiálních akcích Evropské unie se užívá litevština a právní akty i další dokumenty se do ní překládají. Tím se zvenčí posiluje autorita našeho jazyka a urychluje se jeho rozvoj“ (Pupkis 2005: 210). V těchto institucích se však „neoficiálně komunikuje převážně anglicky“ a „v mnoha vědních oborech se jí komunikuje nejen soukromě, ale i oficiálně“ (Pupkis 2005: 211). V samotné Litvě „byla vědecká produkce v angličtině finančně podporována, zatímco litevské vědecké texty nikoli“ (Pupkis 2005: 211). Proto „je třeba aktivně přispívat k mezinárodním iniciativám na prosazení jazykové rovnosti“ (Pupkis 2005: 211). Ohlasy globalizace dosáhly do litevské terminologie prostřednictvím referátů zahraničních terminologů na konferencích, které pořádáme, a jejich článků v časopise Terminologija. Tvrdí se, že vedle globalistického a antiglobalistického přístupu se objevuje i třetí stanovisko: „přirozeného rozvoje globalizace a společné mezinárodní materiální a duchovní kultury lze dosáhnout pěstováním kultury na národní nebo alespoň regionální úrovni: <...>“ (Leitchik 2006: 34), přičemž se nezapomíná ani na globální rozměry – „vytvoření společného světového jazyka“ a „mezinárodní vědeckou, technickou a ekonomickou terminologii“ (Leitchik 2006: 34, 34–35). Jde o velmi abstraktní hodnocení. Mnohem konkrétnější tvrzení jazykové politiky se týkají „optimálního umělého mezinárodního jazyka Terminologija | 2008 | 15 5 7 mezinárodního vytvoření, strojového překladu a výběru jednoho z nejčastěji užívaných jazyků“, stejně jako „možností politiky koordinace konvergentního vývoje terminologie příbuzných jazyků“ (Griniewicz 2006: 16). Není jasné, proč se navrhuje problematický strojový překlad a zapomíná se na prostý překlad, který evropská kultura zná již více než 2000 let. Hovořit o přímém vlivu sociálně-ekonomické globalizace na terminologii (Fóris 2006: 21) je poněkud přímočaré; skutečnost, že jazyky malých národů mohou užívat jen část světových termínů“ (Fóris 2007: 53), s globalizací přímo sotva souvisí. Správné jsou myšlenky: „Pouze jazyky se státním statusem lze užívat všestranně“ a „Terminologie je zárukou zachování jazyka“, avšak nebezpečí – „posilování globalizace“ a „praktické vytlačování národních jazyků“ (Пустай 2006: 41) – zůstávají hrozivá a trvalá. Když tedy hovoříme o dopadech tak hrozivého planetárního jevu na jazyk (a kulturu obecně), nelze se dále řídit pouze obecnými úvahami – je třeba podrobněji poznat tento jev, jeho genezi, historii i prognózu. Podívejme se nejprve na encyklopedické vysvětlení: globalizace – „zesilující pohyb zboží, kapitálu, lidí, informací a technologií mezi státy světa, který ovlivňuje různé oblasti života. – – – <...> v důsledku nerovnoměrného působení Δ se rozdíly v ekonomickém rozvoji ve světě zvětšily. – – – – Podle kritiků Δ mají sílící vazby mezi zeměmi světa negativní dopad na kulturu každé země, podporují zánik tradičních rozdílů, sbližování a standardizaci, případně prosazování populární kultury dominantní světové mocnosti – USA – v jiných zemích. Na rozdíl od tvrzení antiglobalistů ukazuje EU – <...> příklad, že odstranění překážek pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu nejenže kulturní rozdíly mezi členskými státy nezmenšilo, ale také zvýraznilo tendence k úspěšnému rozvoji národních kultur (na počátku 21. století se projevil vzestup popularity irštiny, – – – úloha Skotska v politice EU) (VLE VI 2004, Ramūnas Vilpišauskas). Jde o velmi vstřícnou a poměrně optimistickou definici, ale také neúplnou. Zaprvé je obsah pojmu načrtnut poněkud schematicky a hodnocení příčin a důsledků jevu částečně vylepšují žádoucí naděje a cíle; kritika se připisuje pouze antiglobalistům. Zadruhé má geneze a historie jevu mezery a prognóza v podstatě chybí. Jiná encyklopedická definice klade důraz na podstatně odlišné aspekty: globalizace – „zesilování a rozvoj lidských a společenských vztahů, především ekonomických, v jejichž důsledku rychle roste vzájemná závislost, význam států a jejich hranic klesá a svět se stává jednotnějším“ (PolEncŽ 2007). 58 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... Globalizaci uskutečňují a rozvíjejí mezinárodní korporace, internet, vojenské síly schopné „odhalit a zničit nepřátele vzdálené tisíce kilometrů“ a neurčité „atd.“ (PolEncŽ 2007). Pozitivním rysem globalizace je: „‚Zmenšování‘ světa zvyšuje vzájemnou závislost států a utváří nové světové společenství, které má mnoho společných zájmů“, negativní však je, že „v důsledku homogenizace světa dochází ke ztrátě rozmanitosti a vitality“ (PolEncŽ 2007). Oprávněně se rozlišuje globalismus – „teorie mezinárodní politiky, podle níž je mezinárodní politika jednotným procesem probíhajícím v měřítku celé planety, v němž hraje hlavní a rozhodující roli převládající světový ekonomický systém – kapitalismus“, v němž některé státy dominují a jiné jsou závislé (PolEncŽ 2007). Zčásti již funguje také globální vládnutí – „systém přijímání a provádění všeobecných rozhodnutí a trvalý proces“ – řešení problémů války a míru, ochrany životního prostředí, dopravy a podobně v měřítku lidstva (PolEncŽ 2007). Globalizace mi při úvahách o genezi jejího pojetí nedovoluje nevzpomenout na metaforu, kterou již v roce 1964 uvedl kanadský sociolog, literární vědec a filozof Herbert Marshall McLuhan (1911–1980), totiž globální vesnice (global village): „Naše specializovaná a fragmentární civilizace se strukturou centra a periferie náhle zakouší okamžité spojení všech svých mechanizovaných částí v organický celek. To je nový svět globální vesnice“ (McLuhan 2003: 103). „Rádio <...> nás dále vede zpět směrem imploze neboli reintegrace <...>. Extrémní podobou této imploze neboli smršťování je obraz kosmonauta uzavřeného v nepatrném prostoru, který ho obklopuje ze všech stran. Zdaleka náš svět nerozšiřuje, nýbrž ohlašuje jeho zmenšení na velikost vesnice“ (McLuhan 2003: 284). Tento obraz M. McLuhan rozvinul v roce 1968 v knize War and Peace in the Global Village (Válka a mír v globální vesnici): „Autor už tehdy, v době, kdy neexistovala ani masová informatizace, ani internet, pochopil, že nejnovější komunikační prostředky mění dosavadní pojetí času a prostoru“ (Kopaliński 2001). V litevském diskurzu je globální vesnice poměrně vzácná a působí poněkud neobvykle – bývá takzvaná, nebo mýtická, například: Za zmínku stojí ještě jeden model, <...>: Evropa není stát, protože státní instituce postupně zanikají, systém funguje sám od sebe a nejdůležitější každodenní úkoly lidé řeší ve svých malých místních komunitách. Taková Evropa může vzniknout, pokud se svět bude skutečně rozvíjet směrem k takzvané globální vesnici, což je docela pravděpodobné NŽA 2008 6 286 (tentýž překladatel knihy M. B. Stegera Globalizacija, E. Vareikis). <...> svět opravdu začne stále více připomínat mýtickou globální Terminologija | 2008 | 15 59 vesnici s vlastními místními komunitami NŽA 2008 3 139 (E. Varei-kis). Původní obsah globalizace rozhodně nebyl růžový: „Tato globalizace mění svět: mafie získává větší moc; šíří se pašování drog; modernizace výroby snižuje počet pracovních míst; technická revoluce škodí demokracii, protože vznikají miliony asociálních lidí; lidé přecházejí z výrobní sféry do sféry služeb; odbory se rozplývají; hospodářství se stále více privatizuje; rostou výdaje na výzkum a vývoj i na informační technologie; rozpočtová, měnová a finanční politika se stále více stává mezinárodní a globální“ (Kopaliński 2001). Tehdy se zvlášť vyčleňovala jedna oblast, označovaná podobným, ale samostatným termínem globalismus – „fáze studené války zahrnující období 1958–1990, kdy obě supervelmoci, USA a SSSR, soupeřily o to, aby se staly vůdčími mocnostmi světové politiky <...>“ (Kopaliński 2001). Jinak má globalismus dnes význam „ideologie a propagandy globalizace“. Lze ještě připomenout jeden z prvních pojmů této oblasti – Chruščovovu globální bombu. Když Kurt Waldheim, budoucí generální tajemník OSN (1972–1981), v roce 1971 psal svou knihu Der Österreichische Weg, pojem globalizace ještě nezmiňoval; hovořil pouze o fenomenálním tempu vědeckého a technického pokroku a celosvětovém rozvoji průmyslové revoluce (Вальдхайм 1976: 216) a také o překonávání izolace: „Dnes světem pronikají proudy informací v podobě obrazů, zvuků, rozsáhlé migrace zboží, lidí, stylů, idejí, vynálezů a – v poslední době – veřejného mínění“ (Вальдхайм 1976: 217). Ke cti Kurta Waldheima je třeba říci, že dobře viděl i druhou stránku tohoto jevu: „Tendence k větší jednotě na naší planetě je provázena hlubokým zájmem o zachování svébytnosti národů, kultur a národností. <...>, dalším rysem je snaha skupin, kultur, národů a jazyků odolávat nivelizační tendenci, <...>. Tak se rýsují obrysy světa, v němž bude více jednoty i více rozmanitosti, více pozornosti k budoucnosti i minulosti, více bohatství a více péče o zachování přírody, kultury a umění“ (Вальдхайм 1976: 220). „Mír, spravedlnost a pokrok na naší planetě nevyžadují jednotvárnost ani ničení hodnot zděděných z minulosti“ (Вальдхайм 1976: 221). Literatura o globalizaci je obrovská. Začít je třeba knihou, kterou v roce 2003 napsal profesor Manfred B. Steger z Illinoiské státní univerzity v USA, a to knihou 60 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... Globalization: A Very Short Introduction, Oxford University Press (Globalizacija. Labai trumpas įvadas, 2008, 208 s.). Velmi stručný úvod se těžko dá ještě více zkrátit, ale nezbývá než se o to pokusit. Prvním krokem je základní pojmový aparát: k tomuto tématu globální: globální trh 61, 75, 84, 103 (a integrovat trh 89), globální trhy 102 (a mezinárodní trhy 102), globální finanční trhy 9, globální měnové trhy 80, globální kapitálové trhy 102; globální směna 144, globální finanční směna 80; globální investoři 172; globální ekonomika 89, 102, globální ekonomický řád 69, globální ekonomický vývoj 102, globální řád 149; globální toky zboží 66, globální toky zboží a idejí 12; gigantické firmy a jejich globální strategie 86; globální vztahy 43, globální vzájemná závislost 24, 67; vzájemná závislost mezi globálním a lokálním 27; globální sítě 40, 101, globální síť vzájemné politické závislosti 99; globální infrastruktura 63, globální internet 164; globální mediální aktér [Al Jazeera] 23; globální kapitalismus 85, 101, globální konzumní kapitalismus 120; globální expanze komerčních produktů 58; globální sociální struktury 101, globální sociální interakce 42, globální spolupráce 195, globální síly 173, globální problémy 113, globální teze 148, globální jevy 21; globální procesy 25, globální ekonomický proces 184, globální akce 36, globální prostředí 12, 142, globální úroveň 85, globální měřítko 134, globální aréna 118; rychle se globalizující svět 19, g l o b a l i z o v a n ý s v ě t 105; globální svět 36, celý náš globální svět 36, globální Jih 27, globální Sever 40; globální správa 106, globální správní útvary 105, globální mocenské struktury 177 [Na počátku XXI. století se svět ocitl v přechodné situaci mezi systémem moderních národních států a postmoderními formami globální správy 106]; povahu globálních mocenských struktur utváří také „globální občanská společnost“ 109; globální města 103 [„Globální města“, jako Tokio, Londýn, Niu- Terminologija | 2008 | 15 61 York a Singapur usilují o to, aby byly vzájemně propojenější než s většinou měst ve svých zemích 107]; z perspektivy – globální parlament 111; integrovaný globální právní systém schopný fungovat od globální úrovně 111; kulturní možnost uskutečnění globální demokracie 111 a četná pejorativa: globální ekonomická deprese 66, globální ekonomická nestabilita 72, globální hospodářský pokles 83; globální spekulanti 80, globální úbytek ochrany práce 76, konflikt globálního rozsahu 195; globální vliv člověka na životní prostředí 136, globální degradace životního prostředí 135 / globální degradace životního prostředí 136 // degradace globálního přírodního prostředí 175, degradace životního prostředí 136; globální oteplování 137, globální oteplování klimatu 142, globální nárůst teploty 138; globální teroristická síť 104–105 [kalašnikov je jejich zbraní globální volby 26]; globalizace, např.: globalizace společenských vztahů v celosvětovém měřítku 34–35,... a globalizace organizovaného zločinu 26,... Autor knihy takto vysvětluje rozdíl mezi globalizací a globalitou: „<...>, neobratné spojení samotného procesu a podmínek, které mu umožňují probíhat, vede k nelogické definici, jež toho příliš nevysvětluje. Předpokládejme, že rozšířený názor, podle něhož g l o b a l i z a c e (p r o c e s) vytváří podmínky pro ještě větší g l o b a – l i z a c i (p o d m í n k y), neumožňuje odlišit příčinu od následku (=důsledku). Navrhuji tedy užívat termín g l o b a l i t a k vymezení společenské situace charakterizované interakcemi a tendencemi v g l o b á l n í ekonomice, politice, kultuře a přírodním prostředí, <...>. Neměli bychom tedy tvrdit, že g l o b a l i t a znamená stav – konečný bod, který brání dalšímu vývoji“ (Steger 2008: 28–29). Globalizace – „stejně jako jiná deverbatická substantiva s příponou ‚-izace‘ (Steger 2008: 30) – označuje děj. Globalizacijos terminas pradėtas vartoti XX a. septintajame dešimtmetyje (Steger 2008: 28), nors globalizacijos istorija sparti globalių mainų plėtra šuoliu pradėjusi aštuntajame dešimtmetyje (Steger 2008: 44). Ačkoli se termín globalizace připisuje pouze současnosti, již dlouho „ve světě přibývá vzájemných vazeb, které umožňují uznat a potvrdit společný 62 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... visiems žmogiškąją prigimtį“ (Steger 2008: 12), todėl „globalizacija yra tokia pat sena, kaip ir pati žmonijos istorija“ (Steger 2008: 45). Globalizacijos chronologija (Steger 2008: 46) pradedama, kai žmonės pasiekė kiekvieno žemyno įvairias vietas. Skiriami jos 4 periodai: priešistorinis (10 000 m. pr. Kr.–3500 m. pr. Kr.), priešmodernėjimo (3500 m. pr. Kr.–1500 m.), ankstyvasis modernėjimo (1500 m.–1750 m.), modernėjimo (1750–1970) ir dabartinis (nuo 1970); laikotarpį nuo 1960 m. kai kas apibūdina kaip „radikalios politikos taisyklių ir valdymo „deteritorializacijos“ (Steger 2008: 95) laiką. Přeskočíme-li do budoucnosti, můžeme připomenout: „globalizace je nezvratná“ (Bill Clinton) (Steger 2008: 152). A dodat: ale!.. Na úvod lze uvést 4 (3+1) rysy globalizace: 1) jde o „mnohostranný útvar sociálních procesů“ (Steger 2008: 10), 2) „nejde jednoduše o objektivní jev, nýbrž o množství názorů“ (Steger 2008: 10) a „konceptualizace globalizace je sama o sobě neustálým procesem, nikoli statikou“ (Steger 2008: 30), 3) jde o „geograficky omezený a nerovnoměrný proces“ (Steger 2008: 40), 4) odlišuje se také „ideologie, která konceptu globalizace propůjčuje neoliberální hodnoty a významy“ (Steger 2008: 145) – jde o globalismus. Manfred B. Steger, který nejprve upozornil na „fundamentální nedefinovatelnost globálnosti“ (Steger 2008: 29), nabízí tuto definici: „Globalizace je vícerozměrný soubor sociálních procesů, který vytváří, rozmnožuje, diferencuje a zintenzivňuje sociální vzájemnou závislost a sociální výměnu a současně umožňuje hlouběji vnímat sílící vazby mezi tím, co je lokální a vzdálené“ (Steger 2008: 36). Profesor sociologie na Pittsburské univerzitě Roland Robertson ji popisuje velmi stručně: „Globalizace jako koncept vychází ze zmenšování světa a z rostoucího vědomí světa jako jednotky“ (Steger 2008: 33). Ještě úsporněji to vyjadřuje známé rčení: „Globalizace stlačuje prostor a čas“ (Steger 2008: 35). Nyní se již můžeme podrobněji zabývat (byť co nejstručnější) strukturou globalizace, v níž najdeme i kulturní a jazykovou globalizaci, která nás zajímá nejvíce: E k o n o m i c k á (69) či e k o n o m i c k á globalizace bývá často, zejména kritiky, označována jako „globalizace korporací“ nebo „globalizace shora“ (84). Kdybychom ekonomickou globalizaci nazvali motorem a technologie palivem, Terminologija | 2008 | 15 63 finance – kyslík, světové trhy – silnice, pak by politická globalizace (94) byla motory – kola či pásy. Není třeba se tím dále zdržovat, jen stojí za to upozornit na jednu výraznou myšlenku: „<...>, Wilson nechtěně legitimizoval radikální nacionalistické síly, které velmoci postrčily k další válce globálního rozsahu“ (Steger 2008: 99). Globalizace je prohlašována za nezvratnou, ale ne bez válek (i když nyní – už lokálních)?.. Kulturní globalizace (112) podle některých komentátorů „tvoří podstatu současné globalizace“ (Steger 2008: 113), zatímco podle jiných – pesimistických hyperglobalistů – „se nepřibližujeme ke kulturní duze, která by odrážela rozdíly mezi světovými kulturami. Pozorujeme (=Vidíme) spíše šíření jakési stále více homogenizované populární kultury, <...>“ (Steger 2008: 114). Goethe již také uvedl pojem světová literatura (Fridental is 1977: 651); rozšířil se a vžil, jeho podstatou však zůstávají originalita a jedinečnost, národní charakter a především univerzálnost – v tomto smyslu použil V. Bielinskij již také pojem světový básník (Bielinskis 1948: 288–289), proto se pojem globální kultura (113) jeví jako hrozivé contradictio in adjecto. Ačkoli je podle autora knihy „šíření americké populární kultury zřejmě nezastavitelné“ (Steger 2008: 115) a nový Američan „Francis Fukuyama otevřeně vítá šíření angloamerických hodnot a životního stylu a přirovnává amerikanizaci světa k šíření demokracie a volného trhu“ (Steger 2008: 118), snahy vzdorovat „kulturnímu imperialismu“ (Steger 2008: 11) – přílivu americké populární kultury – neustávají a jsou zčásti úspěšné, zatímco starý Američan Roland Robertson tvrdí, že „kulturní globalizace se vždy projevuje v lokálním kontextu“, „nemluví o ‚globalizaci‘, nýbrž o ‚interakci globálních a lokálních prvků‘“ a „odmítá tezi o kulturní homogenizaci“ (Steger 2008: 120). Jinou věcí je kulturní „hybridizace, která je nejzřetelnější v módě, hudbě, tanci, filmu, kultuře stravování a jazyce“ (Steger 2008: 120) [mimochodem, stravovací kultura nových Litevců je otrocká, opičí a děsivě eklektická...]. Globální kulturní toky (120, 122) jsou nepochybným faktem, globální kulturní prostor (122) je obtížně představitelný, zatímco globální kultura by byla kulturní chudobou (v nejlepším z nejhorších případů). Média jako kulturní jev, pokud jsou pouze komerční, tedy nikoli kulturní, jsou teprve tehdy globální média (122): „vznik globálního trhu komerčních médií podporuje vznik globální oligarchie“ (Steger 2008: 123) – tehdy se televizní programy mění v globální „tržiště žvanění“ (Steger 2008: 123), jejich „šířené hodnoty nejen zajišťují nezpochybnitelnou kulturní hegemonii populární kultury, ale také podporují depolitizaci společenského života, oslabují 64 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... bendruomenės vidinius ryšius“ (Steger 2008: 129). Žurnalistikos doktrina – žinių ir verslo interesų atskyrimas – paminama ir pakasama. Globalizace jazyků (129) v zásadě představuje globální tendence v užívání jazyků (129): pokles počtu jazyků v jednotlivých částech světa, migrace jazyků (spolu s migranty), role turismu a zejména internetu při šíření a převládání některých jazyků, mezinárodní vědecké publikace v „jazycích globálního intelektuálního diskurzu“ (Steger 2008: 130). Význam angličtiny, čínštiny, španělštiny a francouzštiny roste a angličtina je považována za lingua franca 21. století (132). Ideologickým rozměrem globalizace (143) je již zmíněný globalismus (145). Propagace globalizace (145) se opírá o 5 sloganů: 1) globalizace znamená liberalizaci trhu a globální integraci (Steger 2008: 148), 2) globalizace je nevyhnutelná a nezvratná (Steger 2008: 152) [„zdá se, že síly globalistů oživují paradigma 19. století o avantgardní úloze Angloameričanů“ (Steger 2008: 155)], 3) za globalizaci nikdo nenese odpovědnost – určuje ji „neviditelná ruka trhu“ (Steger 2008: 155), 4) globalizace je prospěšná každému (Steger 2008: 158), avšak: „Dokonce i údaje Světové banky ukazují, že příjmové rozdíly mezi jednotlivými národy se zvětšují rychleji než kdykoli předtím“ (Steger 2008: 159), 5) globalizace napomáhá šíření demokracie po celém světě (Steger 2008: 166), avšak: „Čím více zemí se stává demokratickými, tím častěji si americké podniky vybírají diktátorské země“ (Steger 2008: 169). Závěr je tedy víceméně protisloganový: „Globalizaci tvoří množství přesvědčivých pohádek, které propagují neoliberální názory, formují kolektivní vědomí a identitu vnímanou veřejností“ (Steger 2008: 170). V kapitole Výzvy globalismu (171–195) se uvádí: „Globalismus – převládající ideologie naší doby – vtiskl do myslí mnoha lidí na světě neoliberální pojetí globalizace, které následně posílily a potvrdily mocné politické instituce a ekonomické korporace“ (Steger 2008: 171). Ačkoli je tento jev chápán jako „americká globalizace“ (173) nebo amerikanizace světa (173), spatřuje se nebezpečí i pro tradiční uspořádání samotné Ameriky: „V posledních letech v Americe velmi přibylo nacionalistických organizací, <...>. <...>. Globalismus považují za cizí a bezbožnou ideologii, která postupně pohlcuje jejich zemi, a obávají se, že transnacionální síly nemilosrdně rozkládají „tradiční americký způsob života“ (Steger 2008: 176).“ Terminologija | 2008 | 15 6 5 A zcela oprávněně se dochází ke kritickému závěru: „Rozdíly mezi ideologickými slogany a skutečnou lidskou zkušeností mohou vyvolat krizi dominantního paradigmatu“ (Steger 2008: 171). Pojmový aparát globalizace se zde podstatně rozšiřuje: globalisté 151–153, 155, 166, 174; antiglobalisté 173, 175, 207, aliance antiglobalistů 185, antiglobalistická hnutí 198, antiglobalistické protesty 170, antiglobalistické postoje 176, antiglobalistické nevládní organizace 175; hyperglobalisté 101–103, 205, optimističtí hyperglobalisté 118, tábor hyperglobalistů 95, hyperglobalistická předpověď světa bez hranic 104, hyperglobalizace 205, 206 (2×); globální rozdíly v bohatství a životní prosperitě 171, globální nerovnost 174, 200, „oběti globalizace“ 179, korporátní globalizace 180, globální solidarita 173, „globalizace zdola“ 174. Podstatné je také to, že „ani ti, kdo se stavějí proti modernizaci, nemohou uniknout procesu globalizace, který veřejně odsuzují. Chtějí-li šířit své názory a získávat nové příznivce, antimodernisté musí používat nástroje (– prostředky) globalizace“ (Steger 2008: 25). Kapitola 8 Prognózy budoucnosti globalizace (196–201) začíná poučně minulostí: „‚zlatý věk‘ globalizace byl obdobím od roku 1860 do roku 1914, <...>. <...>. <...>. Velká Británie – největší světová supervelmoc – rozšířila po celém světě svůj politický systém a kulturní hodnoty. Veškeré soustředěné úsilí o vytvoření trhu ovládaného britským impériem se však obrátilo v krutý úder proti globalizaci a skončilo první světovou válkou“ (Steger 2008: 197). Karl Polanyi ve své studii The Great Transformation (1944) vyslovuje myšlenku, že antiglobalistický „partikulární protekcionismus“ se náhle projevil v nejextrémnějších podobách italského fašismu a německého nacionálního socialismu“ (Steger 2008: 198)1. V souvislosti s možností, že se globalizace stane skutečně demokratickým a rovnostářským světovým řádem, se mimo jiné zmiňuje plán globálního rozvoje (201). Kniha významného amerického politologa Zbigniewa Brzezinského Mimo kontrolu má jasně kriticky orientovaný podtitul Globální chaos v předvečer 21. století (Vilnius, 1998, XVI+240 s.). O samotné globalizaci se v ní 1 Tato děsivá minulost nás vede k opatrnému hodnocení takové naděje na lepší budoucnost: „Po vlně globalizace obvykle vždy přichází vlna nacionalismu – ukazuje to evropská historie“ (Vaišnienė 2004: 7 48). 66 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... nepíše se (uvádí se pouze globalizace politické morálky 91), ale globálních věcí je mnoho a jsou rozmanité: globální politika XIV, 99, 221, globální politické probuzení XI, 53, 54, 75, 95, 154, globální probuzení lidstva XIII, globální politické společenství 51, globální politická perspektiva 55, globální politický konsenzus 84, globální politická síla 87, globální konsenzus 226, globální politický proces 91(2x), 92, 94, 99, 130, 147, 152, 153(2x), 223, 227, globální proces 100, globální politický proces vzájemné závislosti 97, miniatura globální politiky 97, globální politická váha 134, globální politické problémy 220, globální geopolitická dynamika 200; globální moc XIV, 48, 85 (Třetí část. Nepřekonatelná globální moc 85–148), 87, 90, 97, 105, 117, 152, 164, 197, 207, 225, globální moc Ameriky 100(2x), struktura globální moci 3, posuny globální moci 154, globální bezmoc 97; globální vláda (: globální moc Ameriky ještě neznamená globální vládu Ameriky) 100; globální ekonomický vliv 87, globální ekonomická prosperita 211, globální ekonomická a finanční převaha 121, globální ekonomické prvenství 124, globální ekonomická fragmentace 210; globální vojenská kapacita 87, globální kulturní a ideologická přitažlivost 87, globální přitažlivost 115, globální prvenství 103, globální autorita 102, 116, 127; globální supervelmoc 97, 124, 125, stát s globální misí spásy 83–84, globální konfederace 152, globální hierarchie 37, 97, globální anarchie 197, globální chaos (Čtvrtá část. Problémy globálního chaosu 149–200), globální katastrofa 185; globální systém 198, globální realita 153, globální status quo 199, 206; globální stabilita 133, globální nestabilita XIV, 167, globální role 129(2x), globální pozornost 193, globální dopad 100, globální vliv 206, globální spolupráce 100, 200, globální konsenzus 48, globální záležitosti 206, globální rozhovory 94, 132; globální myšlení 94, globální chápání XV, globální názory 226; globální chudoba XVI, globální nespravedlnost 77, globální nerovnost 115, 154, 182, 183, globální rozdíly 84, globální vzpoura mas 198, globální soudržnost 77, globální sociální soudržnost 77, globální rozdělení 211, 226; globální změny X, 89, 111, 151, 231, globální ideologická výzva 155, globální sociální problémy 81, globální vzdělávací výměna 94; Terminologija | 2008 | 15 6 7 globální televize 49, globální ochrana životního prostředí 221; globální vedení Ameriky 101, globální převaha Ameriky 111, globální převaha Ameriky 115, globální prvenství Japonska 125, globální status Japonska 129; globálně významný systém hodnot XIV, globálně destruktivní 151, globálně odpovědnější 224. Jak vidíme, cílevědomě a oprávněně kritický Brzezinského pohled se projevuje negativními pojmy – globální neschopnost, globální nestabilita, globální nespravedlnost, globální nerovnost, globální chudoba, globální ekonomická roztříštěnost, globální zmatek, globální povstání mas. Tuto kritiku korunuje globální duchovní krize 230 (a všeobecná duchovní krize 54). Naději ukazuje mravní imperativ: „<...> lidstvo potřebuje morální kompas a smysl pro uměřenost či rovnováhu, chce-li řídit svůj osud“ (Brzezinski 1998: 228). Na závěr tohoto teoretického a kritického přehledu globalizace lze říci, že globální ambice existovaly ještě před vznikem a prosazením probíraných jevů. Např.: <...> pro inspirátory revoluce je zmatek změn a přeměn jediným oblíbeným živlem, obejdou se bez chleba, jen jim dejte nějakou globální myšlenku světového měřítka (Pasternak 1991: 315). Na druhou stranu může globalizaci neutralizovat, nebo dokonce zastavit „koncepce“ vytvořená Samuelem P. Huntingtonem (1927–2009) v knize z roku 1996 Střet civilizací a přetváření světového řádu (The Clash of Civilizations and The Remaking of World Order), podle níž po skončení studené války a ideologického střetu liberalismu a komunismu, který v ní převládal, budou mezinárodní konflikty určovat především kulturní a civilizační rozdíly mezi západním a východním křesťanstvím, konfucianismem, islámem, hinduismem a dalšími směry“ – „státy náležející k téže civilizaci se budou sdružovat do regionálních celků“ (PolEncŽ 2007). Kniha Zygmunta Baumana (nar. 1925 v Polsku), profesora univerzity v britském Leedsu v letech 1971–1990 a později emeritního profesora, napsaná v roce 1998, Globalizace: důsledky pro člověka (2002; 2. vyd. 2007, Vilnius, 208 s.), nepřidává do pojmosloví příliš mnoho pojmů, celkově jich není mnoho: „globální lidé“ 9, globální elity 11, globální elita 84, globální elita 152, globální elita 189, „globalizovaná“ elita 154, „globalita“ elity 189, globalizovaní intelektuálové 9, globální podnikatelé, globální kulturní manažeři a globální vědci 136, globalizovaná špička 10, převaha globálních sil 187, globalizovaný svět 118, „globalizovaný“ svět 153, „globalizující se“ svět 153; 68 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:… globalizovaná ekonomika 11, „globalizace“ všech aspektů ekonomiky, globální společnosti 106, globální finance 106, 181, globální finanční trhy 103, globální kapitál 106; globalizace trhů a informací 109, globální informační síť 32; globální zákony 198, „globální politika“ 97, „globální řád“ 91, 98, globální záležitosti 92, 93, globální jevy 156, globální svobody 192, globální svoboda pohybu 107, 183, globální obzory 98, globalizující tendence 105, „globalizující“ procesy 109, globální symboly 154, „globální scéna“ 97, 99; globální iniciativy a záměry 94, globální důsledky 94. Nové jsou protiklady: globalita a lokalita 183, globální a lokální póly hierarchie 183; „lokální“ globalizovaný svět 9; domácí a globální trh 102; globální příčiny místní chudoby 115: G l o b a l i z a c e rozděluje stejně jako sjednocuje; rozděluje tím, že sjednocuje <...>. <...> začíná proces „l o k a l i z a c e“, který vymezuje prostor 8. <...> komunikace mezi stále g l o b á l n ě j š í m i a extrateritoriálnějšími elitami a stále více l o k a l i z o v a n ý m i ostatními lidmi se zhroutí stále rychleji 10. <...> obraz „g l o b á l n í h o řádu“ se vypařil a proměnil se v souhrn počtu l o k á l n í c h řádů, <...> 98. Bohatství je g l o b á l n í, zatímco chudoba je l o k á l n í, <...> 115. Cesty g l o b á l n í c h finančních zdrojů 116 a l o k á l n í stopy, které tyto cesty zanechávají <...> – zničení místních ekonomik 116. G l o b á l n í zákon, l o k á l n í řády (název kapitoly) 156. G l o b á l n í rozměr volby investorů v porovnání s přísnými l o k á l n í m i omezeními výběru dodavatelů „pracovní síly“ vytváří asymetrii, která následně zakládá nadvládu prvních 159. Mimochodem, tento protiklad je zároveň i jednotou – glokalizací: „To, co je pro jedny svobodnou volbou, dopadá na druhé jako krutý osud. A protože těchto „druhých“ neustále přibývá a propadají se do stále hlubšího zoufalství z existence bez vyhlídek, lze hovořit o „glokalizaci“ (výstižný termín Rolanda Robertsona, vyjadřující nerozlučnou jednotu „globalizujícího“ a „lokalizujícího“ rozhodnutí, – <...>“ (Bauman 2007: 109). Tento bolestný a nespravedlivý protiklad se často vyjadřuje i jinak: „<...> technologické rušení časových a prostorových vzdáleností nehomogenizuje lidský úděl, nýbrž jej spíše polarizuje. – – – Jedněm to předpovídá svobodu vytvářet v ý z n a m y, druhé odsuzuje k b e z v ý z n a m n o s t i. V současnosti někteří mohou, kdykoli se jim zachce, Terminologija | 2008 | 15 6 9 odjet – nezáleží na tom, z jakého místa, zatímco jiní bezmocně pozorují, jak jim jediné místo, kde žijí, mizí pod nohama“ (Bauman 2007: 33). „<...> globalizace je paradox: tím, že malé skupině poskytuje velmi mnoho, odvrhuje a marginalizuje dvě třetiny obyvatel světa“ (Bauman 2007: 111). „Široce známá a stále znepokojivější polarizace světa a jeho obyvatel polarizacija <...> – to je důsledek téže globalizace“ (Bauman 2007: 143). „Když jsou celé národy připravovány o své zdroje, říká se tomu ‚podpora volného obchodu‘; když jsou rodiny a komunity připravovány o prostředky k obživě, říká se tomu ‚snižování počtu pracovních míst‘ nebo jen ‚racionalizace‘“ (Bauman 2007: 186). <...> fragmentace a oddalování „dole“ a globalizace „nahoře“ jsou dvojčata (Bauman 2007: 193). Bauman tedy předkládá poměrně působivou antiglobalizační platformu. Stejně jako Brzezinski hovoří o globálním chaosu: „Obraz globálního chaosu odráží patrně nové chápání (které usnadnil, nikoli však nutně zapříčinil náhlý konec politiky bloků), že věci, které se dříve zdály být pevně pod kontrolou <...>, jsou v podstatě živelné a nahodilé“ (Bauman 2007: 91). „Globalizace je jiný název pro ‚nový světový chaos‘ [tak se jmenuje kniha tohoto autora] Kennetha Jowitta“ (Bauman 2007: 93). Bauman nahlíží na globalizaci nikoli jako na neúspěch či deformaci uskutečňování dobré myšlenky, nýbrž jako na něco od základu chybného: „světové záležitosti jsou neurčité, neovladatelné a ponechané samovolnému vývoji“ (Bauman 2007: 92). Globalizaci chápe jako odchýlení od původní myšlenky univerzalizace, která „vyjadřovala naději, záměr i odhodlání nastolit řád“, „ohlašovala úmysl změnit svět a učinit jej lepším, než byl, a rozšířit změny a zlepšení v globálním měřítku, na celé lidské pokolení“ (Bauman 2007: 93). Bauman vysvětluje, jak se stalo, že se věci vyvinuly tak špatně; nás zde zajímá pouze neblahý důsledek: „‚Globalizace‘ není to, co si všichni, nebo alespoň ti nejpodnikavější a nejnápaditější, přejeme a doufáme dělat. Globalizace je to, co se děje nám všem“ (Bauman 2007: 94). Autor s bolestnou ironií hovoří také o bezmocnosti státu tváří v tvář všemohoucnosti globalizace: „V kabaretu globalizace předvádí stát striptýz a na konci vystoupení zůstane jen s tím nejnutnějším – se svými represivními pravomocemi <...> – národní stát se tak stává pouhou bezpečnostní službou megakorporací...“ (Bauman 2007: 103). „Slabé kvazistáty lze snadno přimět, aby hrály (užitečnou) roli místních policejních stanic; <...>“ (Bauman 2007: 106). „Chudoba je kriminalizována“ (Bauman 2007: 190) a „věznění je spíše alternativou k zaměstnání: způsobem, jak se zbavit velkého počtu obyvatel 70 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... dalies (ar ją neutralizuoti), <...>“ (Bauman 2007: 169). Tai globalizacijos atstumtieji bei globalizacijos atliekos (171). Nyní, kdy už i v Litvě vycházejí knihy o tom, že politika bez hodnot je nemravná (Jokubaitis 2008), promlouvá regent Apoštolské penitenciárie ve Vatikánu monsignor Gianfranco Girotti o společenských hříších spojených s globalizací: „Genetické manipulace, znečišťování životního prostředí, sociální nerovnost, nesnesitelná sociální nespravedlnost: to jsou nové podoby hříchu, které se objevily na obzoru lidstva, jako by korunovaly nezadržitelný proces globalizace. — — — Jinými slovy, pokání je dnes chápáno spíše v sociální rovině, zejména poté, co se společenské vztahy oslabily a zkomplikovaly. A to je jeden z důsledků globalizace“ (Nuodėmė 2008: 12 6). Stručný závěr tohoto přehledu a hodnocení by mohl znít takto: globalizace je historicky zákonitý jev, avšak nevyhnutelnou skutečností jsou i její velké zápory, k nimž patří také rychlé, výrazné a náhlé ubývání světových jazyků a jejich rozdělování na světové, regionální, úřední/státní a domácí jazyky s omezenými funkcemi (to vše jsou trvalé procesy), ačkoli slovní zásobu nebo gramatiku jazyků, které přežijí, ovlivňuje nikoli přímo, nýbrž jen jako osudový kontext či nepříznivé pozadí. V litevském diskurzu se hodnocení globalizace a globalismu aktualizuje racionálně jen někdy: „Národní kulturu nezachrání uzavřenost, nýbrž expanzivnost, vstup do prostředí moderních národů a rozumná otevřenost vůči němu. Hovoříme-li dnes, a tím spíše zítra, o národním dědictví, je třeba upřednostňovat kladné vymezení, nikoli záporné (Treinys 2000: 18). To však nelze učinit sami, bez ‚dobře smýšlejících partnerů pro výměnu a kulturních spojenců‘, jimiž by byli ‚lidé a národy, které nechtějí ztratit svou tvář a stát se pouhými konzumenty makdonaldovské a teletubbiesovské kultury‘ (Treinys 2000: 18). Spojenci nemohou být terorističtí antiglobalisté, kteří ‚se snaží proměnit národnost v nástroj pomsty, teroru či jiné agrese, a proto <...> slouží jako vhodný argument apologetům totální globalizace, aby popírali jakékoli projevy ideologie národnosti‘ (Treinys 2000: 20). Ve veřejném diskurzu je výrazů globalizace a globalismu velmi málo, například: globalizující se svět MokslL 2008 6 2, globalizovaná ekonomika NŽA 2008 11–12 480, globalizace světového finančního systému Vd 2008 45 13, masová globalizace Vd 2008 24 53, tsunami globalizace Vd 2008 15 38, temná stránka globalizace NŽA 2008 11–12 501, „globální vláda“ Vd 2008 31 41, globální řád NŽA 2008 11–12 501, globální obchod L ir M 2008 44 3, Terminologija | 2008 | 15 7 1 globální kultura GŽ 2008 1 1 25, globální móda L ir M 2008 44 3, globální bezpečnost NŽA 2008 11–12 501, globální pragmatický mír NŽA 2008 6 286. Nyní jsou velmi aktuální negativní jevy: globální oteplování Sav su TV 2008 33 15, hrozby globálního rozsahu MokslL 2008 16 7, globální krize Sav su TV 2008 11 6, krize globálního kapitalismu NŽA 2008 11–12 501, globální finanční krize Sav su TV 2008 46 16, globální zdražování Sav su TV 2008 11 6, globální poptávka po potravinách Sav su TV 2008 11 7. Takto malý počet výrazů svědčí o nedostatečném porozumění významu globalizace. Nejvíce se píše a ukazuje o nepokojích a řádění antiglobalistů. Jen Donatas Katkus se odváží říci: Jsem kulturní antiglobalista L ir M 2008 44 3. Na závěr dvě čistě jazykové poznámky. Základní pojem globalizace systematicky vyžaduje také přídavné jméno globální (nikoli globalinis), a ne všeobecný, například: pandemie korupce, globální úplatkářství Vd 2008 51 45, a vedle toho použité všeobecné úplatkářství – jako by šlo o něco jiného. Je velmi pochybné, zda je vhodné měnit počítačový termín internacionalizace – „návrh softwaru a jeho datových struktur tak, aby bylo možné vše snadno přizpůsobit různým jazykům a kulturám“ EncKompŽ 2005 za globalizaci, například: „Velké naděje skýtají možnosti využití informačních technologií při řízení znalostí, kde pojem lokalizace nabývá stále většího významu <…>. <…> lokalizace znamená přizpůsobení produktu jazyku a kultuře. Lokalizace není totéž co globalizace (přizpůsobování tržních strategií požadavkům všech regionů) nebo internacionalizace (výroba produktu, například softwaru, který lze přizpůsobit požadavkům různých míst)“ (Crystal 2005: 148). Globální jméno, globální proměnná by nebylo na překážku. 2. Soustředit veškerou pozornost výhradně na dopady (výzvy) globalizace je velmi nesprávné nejen kvůli jednostrannosti, ale také kvůli zamlčování dalších důležitých faktorů. Nebyl jich pouze jeden a nebyly stejné. Za železnou oponou bujně vzkvétaly neblahé jevy 20. století, které by bylo možné alespoň částečně řadit k nepříznivému iracionálnímu pozadí fungování jazyka obecně i konkrétních jazyků, zvláště těch malých: kult uctívání spotřeby a koncentrace kapitálu – „to je sametová tyranie demokracie 20. století. – – – Dnes člověk vyjadřuje smysl svého bytí nakupováním. Hypermarkety jsou svatyněmi našeho kultu nakupování. – – – Kapitalismus konce 20. století vytváří potřeby, <…>“; spotřebitelská společnost – „Ve spotřebitelské společnosti musí nezbytně existovat dvojí- 72 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... jejich druhů otroků: otroci zvyku a otroci závisti“. Tak psal v knize „Tools of Conviviality“ (1973) Ivan Illich (Illich; nar. 1926)“; masová společnost – „kriticky hodnocená moderní společnost – bezpáteřní, konformistická, bez ideálů i tradičních hodnot, zaměřená pouze na materiální prospěch, pasivní, odcizená, zbyrokratizovaná, podléhající propagandě a reklamě. <...>“; civilizace na jedno použití – „nehospodárná, neúsporná, lehkomyslná a bezohledná civilizace 20. století, která pořizuje stále více věcí, i těch nepotřebných, jež se po jediném použití musí vyhodit, <...>. – – –“; marketing (angl. marketing) – „<...>. Vyžaduje <...> analyzovat psychologii spotřebitele a umět ji ovlivňovat, podněcovat potřeby společnosti <...>“; reklama – „— — — reklama 20. století už není založena na rozumových argumentech. Jen zřídka se v ní hovoří o vlastnostech výrobku, častěji se obrací k povaze spotřebitele, míří na jeho slabosti, sny, touhy a obavy.“ „<...> V 70. letech 20. století rozkvetlo umění televizní reklamy, jež využívalo chytřejší rétoriku a rafinovanější styl. Metody televizní reklamy převzala i politická propaganda: důležitějším se pro ni stal televizní obraz politika (image) než to, co má říci. V 80. letech už měly metody televizní reklamy vliv i na mnohé hrané filmy – <...>“; agitátor – „Umění agitátora spočívá v tom, že předstírá, že je stejně hloupý jako jeho posluchači, aby si mysleli, že jsou stejně chytří jako on“ (Karl Kraus (1874–1936), rakouský dramatik, básník a publicista), <...>“; média (angl. mass media) – „prostředky hromadného sdělování, <...>. Teorie tvrdí, že média jsou účinná pouze tehdy, když mají mnoho posluchačů (čtenářů, diváků), kteří jsou dostatečně vzdělaní, aby získané informace chápali a zajímali se o ně. Avšak <...> většina příjemců informací v nich nehledá ani tak poznání jako spíše co nejlevnější zábavu. Proto jsou organizátoři médií, živící se převážně reklamou, nuceni poskytovat horší, méně kvalitní informace, <...>. To vše, jak lze předpokládat, ochuzuje intelekt méně odolných konzumentů informací, zejména dětí a mládeže, a kazí jejich vkus“; masová kultura (angl. mass culture) – „termín, který vznikl v USA na počátku 50. let 20. století: označuje soubor intelektuálních, uměleckých a zábavních publikací typických pro současnou urbanizovanou společnost, které masám poskytují média. Těmto publikacím se vytýká nízká intelektuální, estetická a morální úroveň, zkarikování a zjednodušování děl <...>“; Terminologija | 2008 | 15 7 3 kultura tří minut – „lavina krátkých povrchních sdělení, která zahlcuje průměrného příjemce informací z rádia, televize a internetu a vyvádí ho z míry; běžný občan už nedokáže soustředěně sledovat jedno téma déle než 3 minuty. Televizní moderátoři to vědí, a tak (...) přeruší i nejzajímavější a nejobsáhlejší komentář odborníka po třech minutách a nedovolí mu dobrat se podstaty věci <...>“; vytváření hvězd – „<...>. Nejcennější vlastností filmové hvězdy se staly nikoli tolik herecké schopnosti a talent herce jako její aura, atmosféra obklopující hvězdu, schopnost svádět publikum osobním půvabem, fyzickou přitažlivostí a sexualitou. V Hollywoodu <...> působili odborníci schopní vymodelovat hvězdu jako nedosažitelný objekt snů, s nímž by se divák chtěl ztotožnit, jako jeden z archetypů moderní mytologie, proměňující se spolu s módou a zvyklostmi. – – –“ (Kopalįnski 2001). Společným jmenovatelem všech těchto jevů je zjednodušování člověka a jeho života. Podobná zkreslení dobře doplňují a zdůrazňují citáty století: „Dnešní celebrity nelze ani zahanbit, ani ponížit. To, čemu se kdysi říkalo hanba a ponížení, se dnes nazývá reklama“ (z knihy P. J. O’Rourka (P. J. Rourke; nar. 1947) „Gine War a Chanse“ („Dejte válce šanci“; 1992)) (Kopalįnski 2001: 79). „(To, co je) zajímavé, je dnes důležitější než pravda; to, co je podivné a vzrušující, vítězí nad skutečnými věcmi. <...>. Ve skutečnosti není v našem století nic levnějšího než pravda. A pravda bezpochyby zavazuje.“ Tak tvrdil francouzský spisovatel René Daumal (René Daumal; 1908–1944) <...>“ (Kopalįnski 2001: 173). Filosofas Karlas Raimundas Popperis (1902–1994) paskutiniame savo darbe – esė Nepiktnaudžiauti televizija (paskelbtame 1995 m.) nustatė televizijos maro diagnozę: „<...> televizija yra blogio jėga, ji galėtų tapti gėrio jėga. Deja, tai beveik neįtikimas dalykas. Priežastis paprasta: apskritai bet kokią kultūrinę jėgą yra be galo sunku priversti tarnauti gėriui“ (Popper 1995: 14). Kol televizijų konkurencija buvo nedidelė, tol ir paklausa buvo maža, tad „pirmaisiais savo gyvavimo metais laidų kokybei televizija buvo kur kas reiklesnė“ (Popper 1995: 15). Dabar gausybė k o m e r c i n i ų televizijų varžosi, kad „prisiviliotų kuo daugiau publikos, o šis siekimas, savaime suprantama, jokių auklėjamųjų tikslų neturi“ (Popper 1995: 14). Žiūrovų masėms jų nė nereikia – tik circenses. Kultūros paklausa nedidelė... Transliuotojams rūpi pelnas, o jį užtikrina reklama, duodama į tas laidas, kurių žiūrimumo rodikliai aukšti. Popperis greičiausiai klysta, kad transliuotojai n u o š i r d ž i a u s i a i įsitikinę, jog rodyti reikia tai, ko žmonės nori. Žiūro- 74 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... Televizní závislost lidí, zejména dětí a dospívajících, ale i důchodců, je rozhodně nezdravá. Paradox: konkurence ve výrobě zajišťuje kvalitu zboží, konkurence mezi televizemi kvalitu pořadů snižuje. O mnoho výše nestojí ani amerikanizace kultury – „Jednou z nejvýznamnějších kulturních událostí 20. století je změna směru transatlantického vlivu. Kultura USA, kterou až do počátku století živila Evropa, pak sama zaplavila Evropu i celý svět spolu s ekonomickým a politickým vlivem, který vyplýval ze dvou světových válek a úpadku Evropy, jejž způsobily; navíc USA velmi pomohly tyto války vyhrát i obnovit to, co v nich bylo zničeno.“ K projevům této kultury patří jazz, rock, popmusic, hollywoodské filmy, westerny, seriály, thrillery, kriminální filmy noir, automobily, drzá reklama, telenovely, rychlé občerstvení, džíny. „Pod vlivem anglosaské kultury se jazyk mění k nepoznání“ (Kopaliński 2001). Francie se snaží vzdorovat, ale výsledkem je franglais – „francouzština plná anglických slov a výrazů. Toto pojmenování, vytvořené spojením francouzských slov français (francouzsky) a anglais (anglicky), zpopularizoval kolem roku 1965 profesor srovnávací jazykovědy na Sorbonně René Etiemble (René Etiemble), <…>. Profesor vybízel k nahrazování anglických slov francouzskými, <…>. <…>. V dnešním Polsku se v listopadu 1996 deník „Gazeta Wyborcza“ pustil do iniciativy polonizovat anglické termíny; pomáhali mu i čtenáři, ale výsledky nebyly příliš povzbudivé: <…>“ (Kopaliński 2001). Dalším výsledkem je dřevěný jazyk – „takový jazyk, který je plný banalit a omšelých frází. <…>“ (Kopaliński 2001). Po pádu železné opony se tyto jevy přivalily i do Litvy, jejíž vyčerpané duši připadalo všechno ze Západu bohužel jen dobré. Pravda, ne všechno bylo neslýchané. Něco primitivně tloukla do hlav sovětská protiamerická propaganda, něco málo bylo známo z vážnějšího litevského filozofického diskurzu, něco zase z naší emigrantské literatury. Vážná kritika však často přicházela pozdě. Už v roce 1969 psal v Americe jeden z průkopníků litevské esejistiky a pronikavých publicistů, básník Jonas Aistis: „Reklama je velká síla dneška, před ní se musí sklonit všechny konfese, všechny trůny i všechna panství“ (Aistis 1991: 418). Je třeba také připomenout úsilí kritického ducha, které v posledních letech projevily Institut litevského jazyka a Společnost litevského jazyka (RekK 2004). Ačkoli ani v této oblasti opioidů nechybí apologetická hodnocení reklamního jazyka. Terminologija | 2008 | 15 75 Reklamos sesuo mada į XX a. mitų (Kopaliński 2001) tarpą nepateko, nes smarkiai reiškiasi nuo daug anksčiau. Jau rusų rašytojas N. Gogolis, Romoje lygindamas senojo meno grožį su savo laiku, rašė: „Ir kokia netauri, žema prieš šitą didingą, gražią prabangą pasirodė jam dabar XIX šimtmečio prabanga, smulki, niekinga prabanga, tinkanti tik krautuvės puošti – <...>. – – Kokie menki atrodė jam prieš šitą pastovią palaimingą prabangą, supančią žmogų daiktais, kurie kilmina ir auklėja jo sielą, nūdieniai smulkmeniški papuošalai, kuriuos laužo ir išmeta lauk nenuorama mada, tasai keistas, nesuprantamas XIX amžiaus padarinys [t. y. reiškinys], prieš kurį tyliai nusilenkę išminčiai, šitas žudyt ojas ir griovėjas visko, kas kolosalu, didinga, šventa“ (Gogolis 19541: 236). Savo kūrybos ataskaitoje Šešiasdešimt mano literatūrinio gyvenimo metų prancūzų akademikas A. Maurois teigia, kad dėl mados išpuolių pasidarė nuoseklus moralistas: „Tokiu metu, kai mada reikalavo nepaisyti doros normų ir dėsnių, be kurių negali egzistuoti jokia visuomenė, aš tiesiog savaime pasijutau priverstas, profesijos įpareigotas jas ginti. Todėl tapau moralistu. Vėliau rašiau romanus, biografijas, tačiau manyje romanisto ir biografo nugarkaulį sudaro moralistas“ (Morua 1991: 18). Kitam prancūzui – mokslinių esė knygos Viduramžių vaizduotė autoriui Jacques’ui Le Goffui mados gynimas ir gyrimas (gal pergy­rimas) irgi neišeina be naikinamos kritikos: „Po Roland’o Barthes’o esu pasiryžęs ginti madą. Ji dėmesinga naujovei, modernumo variklis, gali būti atsinaujinimo priemonė. Tai istorijos varomoji jėga. Kaip kiekvienas reiškinys, ji gali išsigimti ir nugrimzti į snobizmą – tiesą sakant, jaudinantį iškrypimą vyrų ir moterų, kurie stengiasi sustabdyti bėgantį laiką ir atitolinti mirties grėsmę apgailėtinu ir beviltišku noru visada būti mados viršūnėje ir užmiršti laiko jausmą, diena iš dienos keisdami išvaizdą“ (Le Goff 2003: 26). Šitai yra nuolat. O išlyga – daugiau teorinė: „Tačiau mada – tai pirmiausia Zeitgeist, laiko dvasios, apraiška, susiejanti išvaizdą su giluminiais istoriniais poslinkiais“ (Le Goff 2003: 26). Mados uniformizmas ir meninė, štampinė kalba – kalbos uniformizmas yra susiję paliegusios mūsų laiko dvasios ženklai. Vėl galima prisiminti mūsų guvųjį J. Aistį: „Kultūra turi kruvinu prakaitu išeiti iš tautos iščių. Kita vertus, mada visada išeina iš mados. – – – Labai madingi dalykai, išėję iš mados, yra juokingi ir kvaili“ (Aistis 1991: 476). Teprve po pádu železné opony se k nám ze Západu dostaly téměř půl století staré pravdy o našem vlastním životě v říši zla: novomluva (angl. newspeak) – „nový jazyk vytvořený monopolistickou mocí 76 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... jazyk, jehož významy slov se mění spolu s oficiálními politickými názory státu. V novomluvě není možné nejen vyjádřit, ale ani formulovat neloajální názory, protože k tomu chybějí potřebná slova. Termín pochází z románu „1984“ George Orwella (1903–1950); policie myšlenek – „instituce strany zobrazovaná v románu George Orwella (George Orwell) „1984“, která sleduje myšlenky členů vnější strany. Když zpozoruje (=usi. – J. K.) jakoukoli odchylku od stanovené „linie“, postará se (=ji. – J. K.) o to, aby byl viník zatčen, mučen (na Ministerstvu lásky) a zničen“; dvojmysl (angl. doublethink) – „současné vnímání dvou protikladných myšlenek či názorů a vědomá víra v obě. Termín pochází z románu anglického spisovatele George Orwella (1903–1950) „1984“ (1949); označuje vliv novomluvy na „zotročenou mysl“; „Zotročená mysl“ – „kniha Czesława Miłosze (1953), v níž autor analyzuje psychické obranné mechanismy spisovatelů Polské lidové republiky, které jim přikazují hlásat hesla odpovídající oficiální propagandě a pečlivě skrývat své skutečné myšlenky a pocity, <...>“ (Kopaliński 2001). Zotročování mysli začíná prázdnotou (prostředím bez náboženství) a absurditou bezcílného života, pokračuje nutností nového života a vrcholí povinným úspěchem (Miłosz 1995: 20, 22, 24, 30). Úspěch však nemá jen smutné důsledky: „v hloubi stále přetrvávají staré morální a estetické požadavky, proto se člověk rozdvojuje“ (Miłosz 1995: 36) – „všichni hrají před všemi a všichni vědí jeden o druhém, že hrají“ (Miłosz 1995: 76); „Nebyla by pravda tvrdit, že se hodnoty již nerozdvojují, odpor je však emocionální a málokdy dokáže odolat konkurenci racionalizovaných reflexů“ (Miłosz 1995: 244). Předchozí zhoubnou epochu by bylo možné stručně charakterizovat dvěma hrůznými dobovými výroky, symboly hodnot – z východní strany: хлам (harampádí) – zkratka slov художники, литераторы, артисты, музыканты (akronym); ze Západu: Wenn ich Kultur höre… entsichere ich meinen Browning (autorem je Hans Johst, popularizátorem Hermann Göring). Teprve 26.–27. 11. 1988 David Glencross vyslovil správnou dobovou myšlenku: „Je neuvěřitelné, že by se nějaká vláda po zaslechnutí slova ‚kultura‘ chopila pistole. Myslím, že by se měla chopit slovníku“ (Kopaliński 2001: 197–198). Ve světě polarizovaném do dvou antagonistických táborů s fluktuujícím a Terminologija | 2008 | 15 77 transformace z stagnujícího třetího světa2, dezintegrace stalinské říše, v níž se za Brežněvovy éry již otevřeně plánovalo a hlásalo sbližování a splývání jazyků, obnovení nezávislosti Litvy a ustavení litevštiny jako státního jazyka (její prohlášení za státní jazyk a poskytnutí státní ochrany, programy a projekty jejího užívání a rozvoje), národní obrození, demokratizace společnosti a vznik občanské společnosti, evropská a transatlantická integrace Litvy a následná anglizace, jakož i komputerizace a internetizace – to vše jsou konkrétnější činitelé; jejich význam pro národní identitu a sebeuvědomění, kulturu a jazyk, vědu a jazykovědu, jazykovou kulturu a terminologii je již 20 let rozhodující a ještě dlouho bude mít epochální význam. II 3. Hmotný svět je jeden. Přestože se krajina, rostlinstvo a živočišstvo, klima i s nimi související rozdíly ve způsobu života značně a výrazně liší, lidé tyto rozdíly jednak zmenšují (což je také jistá globalizace), jednak je hmotná lidská skutečnost již velmi rozsáhlá a ne tak odlišná. Logika je v celém rozumném světě jedna, ačkoli jí je někde více a jinde méně. Třetí podobou bytí světa je jazyk (Лукшите 1981: 166) – je jich nesmírné množství, které nelze přesně spočítat (3000, nebo 7000?). Každý živý jazyk je etnický či národní – mateřský. Také povaha národa, jeho duch, zvyky a způsob života jsou vlastní národu. Je jen třeba umět to vnímat a pochopit příčiny. Zde je jeden velmi zdařilý postřeh: „Odlišnosti zvyků vyčnívaly z každého činu a kroku. Gesta lidí odrážela zeměpisné zóny, rovnoběžky a poledníky; projevovala se v nich každodennost pastevců, zemědělců, kupců a námořníků; rožeň na pečení se v rukou Sparťana pohyboval jako kopí v boji, Argivec seděl na lavičce jako na koni, obyvatele lesů bylo možné poznat podle tichého kroku“ (Parandovskis 1984: 118). 2 Termín „třetí svět“ (fr. Tiers monde) použil kolem roku 1950 francouzský sociolog a demograf Alfred Sauvy: tak označil více než 130 postkoloniálních států Afriky, Latinské Ameriky, Asie a Oceánie, které odlišoval od rozvinutých států tržního hospodářství a zemí tehdejšího (do roku 1990) komunistického bloku“ (Kopalįnski 2001). Později se ostatně objevil zcela jiný třetí svět: „Podle K. Poppera [Popper K. Objective Knowledge: An Evolutionary Approach, Oxford, 1972] je ‚třetí svět‘ světem idejí vůbec, které spojují pravidla logiky. Zahrnuje všechny teorie a koncepce vytvořené v dějinách lidstva i ty, které teprve vzniknou, stejně jako všechny hypotézy, všechny úlohy a rovnice – vyřešené, řešené i dosud nevyřešené“ (Joninas 1987: 69). Jiná je také třetí bytí: „А. Ф. Лосев говорит, что „языковое и словесное бытие есть третий вид бытия, наряду с чисто логическим и чисто вещественным, или материальным“ [Лосев 1976, с. 399] (Лукшите 1981: 166). V roce 1959 formuloval Charles P. Snow konflikt dvou kultur – humanitních vědců a přírodovědců – a John Brockman v roce 1995 v knize Třetí kultura psal o těch, kdo přebírají „misi intelektuální elity hledat odpovědi na otázky, které lidstvo odedávna znepokojují: co je život, kdo jsme, kam jdeme (...) <...>“ (Kopalįnski 2001). 78 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... Mateřský jazyk a další věci vlastní našemu národu chrání naši svébytnost. Nemohou však zaručit úplnou čistotu, neboť kolem nás jsou cizí jazyky a všelijaké cizí vlivy: „A přece, navzdory této rozmanitosti, se mateřské Řecko zdálo téměř homogenní mezi fantastickými živly kolonií: Afrika, Iberie, Galie, Ilýrie, Skýtie, Sarmatie, Sýrie a Egypt vanuly z tajemných hlubin dějin a civilizace svou vůní do stovek řeckých měst, <...>. Při každodenním styku s barbary, na cestách karavan a v hluku přístavů ulpívaly na člověku cizí myšlenky, pověry a nectnosti, jako se pouliční prach dostává do kožních pórů“ (Parandovskis 1984: 118–119). „Jazyk, rozpadlý na nespočetné množství nářečí a mluvených variet, zarostlý v koloniích cizími plevely, působil strašlivá nedorozumění“ (Parandovskis 1984: 119). Náš mateřský jazyk – litevština – měl za podmínek nepřetržité subordinativní dvojjazyčnosti velmi mnoho kontaktů s polštinou, která jej doslova zaplavila natolik, že méně zasaženy zůstaly jen odlehlé ostrůvky, jež nezastínil kostel ani šlechtické sídlo. Proto přijal velké množství cizích prvků a ztratil značné oblasti mateřského jazyka i velkou část svých mluvčích – nejen šlechtice a zemany, ale i prostý lid. Odstraněna byla jen část následků; většina představuje nevratné ztráty. Po rozdělení Republiky obou národů se totéž začalo dít s ruštinou (přejímek z ní bylo již předtím dost) a pokračovalo to dvě století, jen s krátkými oddechy (nikoli však úplnými přestávkami) v době první a druhé republiky. Nyní, po znovuzískání nezávislosti, nastala epocha kontaktů s angličtinou. Proto je užitečné alespoň trochu se seznámit s těmito jazyky zevnitř – s tím, jak je chápou a hodnotí sami Rusové a Angličané. Zajímá nás především (sebe)kritický aspekt. Rusko-francouzská dvojjazyčnost je dobře známa, přesněji řečeno francouzsky mluvící ruská vyšší společnost. S tím úzce souvisí také vymezování spisovné ruštiny vůči jevu nazývanému obecný jazyk – „slova, výrazy, obraty, tvary skloňování, které nepatří k normě spisovného jazyka; často se připouštějí v literárních dílech a hovorové řeči, aby vytvořily určitý kolorit“ – angl. lidový jazyk, něm. Volkssprache (Ахманова 1966); lotyš. jednoduchá mluva (ValTV 1963) – ačkoli hovorová řeč, běžná hovorová řeč – sarunvaloda (ValTV 1963), avšak jednoduchá mluva – hovorový jazyk (LaLieŽ 1977). Pochybným ekvivalentem je také něm. Volkssprache. Poměrně nepřesným, příliš širokým ekvivalentem rus. просторечие je litev. neliterární mluva – „řeč typická pro obyvatele velkých měst, která se ve větší či menší míře odlišuje od norem spisovného jazyka. Lexikální, gramatické a fonetické rysy této mluvy vznikají v důsledku mísení nářečních Terminologija | 2008 | 15 79 a spisovných jazykových prvků, a také často v důsledku znatelně většího vlivu jiných jazyků.“ Srov. žargonový jazyk – angl. nestandardní řeč, lidový jazyk (Gaivenis, Keinys 1990). Překládat просторечие jako hovorový jazyk je nepřesné (Gudavičius 2000: 40), stejně jako lidový, hovorový jazyk (RLKŽ II 1967). Rus. просторечие je neoddělitelné od простонародье, zast. – prostí lidé, prostý lid (RLKŽ II 1967), prostý lid (RLKŽ III 1984), простолюдин, zast. – prostý člověk, člověk z nižší vrstvy, neprivilegovaný člověk (RLKŽ III 1984), простонародный, zast. – prostý, prostomyslný, lidový, patřící prostému lidu: простонародная речь – prostá [lidová] řeč (RLKŽ III 1984), tedy také просторечие – prostá mluva, prostá [lidová] řeč (nikoli knižní, spisovná) (RLKŽ III 1984) (zkr. prast. – slovo, výraz prosté mluvy – просторечное (RLKŽ I 1982: 15), prostá mluva – просторечие (LRKŽ 1988). Je třeba nezapomínat, že prostá mluva je ruský termín vztahující se pouze k ruštině. Protože je rus. просторечие přípustné v literárních dílech, ruští spisovatelé důrazně bojovali za lidovost – ruskost jazyka. V. Bielinskij v Literárních snech (1834) velmi dobře pochopil i příčinu: „Takže n á r o d, nebo lépe řečeno l i d, a s p o l e č n o s t se u nás každý vydal svou cestou. První zůstala žít svým původním drsným a polodivokým životem a zpívat své žalostné písně, jimiž tryskala její duše v trápení i radosti; druhá se zřejmě měnila, ne-li zlepšovala, zapomněla na všechno ruské, zapomněla dokonce m l u v i t r u s k y; <...>“ (Bielinskij 1948: 71). „<...> vyšší vrstvy měly důvod pohrdat rodným jazykem, neboť jazyk psaný byl v rozporu s jazykem mluveným“ (Bielinskij 1948: 95). Bielinskij vnímal rozmanitost ruského purismu a hodnotil ji diferencovaně, zatímco k purismu jako takovému přistupoval umírněně: „Slovo ‚pokrok‘ museli přirozeně přijímat se zvláštní nevraživostí puristé ruského jazyka, kteří byli proti jakémukoli cizímu slovu a považovali je za herezi či odštěpení od pravověrnosti rodného jazyka. Takový purismus má svůj oprávněný a vážný základ; přesto je to jednostrannost dovedená do krajnosti“ (Bielinskij 1948: 530). „Není pochyb o tom, že touha protkávat ruský jazyk cizími slovy bez jakéhokoli důvodu, bez dostatečného opodstatnění, je v rozporu se zdravým rozumem i zdravým vkusem; <...>. Opačný extrém, totiž bezbřehý purismus, však přináší stejné důsledky, neboť extrémy se shodují“ (Bielinskij 1948: 532). Panskou francouzštinu ruské vyšší společnosti kriticky hodnotil také N. Gogol: „Dámy z města N se vyznačovaly <...>, mimořádnou opatrností a slušností ve slovech a výrazech. <...>. V žádném případě nebylo možné po-“ 80 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... říci: „Tahle sklenice nebo tenhle talíř smrdí“, <...>. Aby ruštinu učinili ještě ušlechtilejší, téměř polovina slov byla z jazyka úplně vyřazena, a proto bylo velmi často třeba sáhnout po francouzštině; zato francouzsky – to je jiná věc, tam byla přípustná slova mnohem hrubší než ta výše uvedená“ (Gogolis 19542: 183). Když říká bolestnou pravdu, nevyhýbá se ani hořké ironii: „Ačkoli se autor s bázlivou úctou klaní spásonosnému užitku, který Rusku přináší francouzský jazyk, ačkoli se se stejnou úctou klaní chvályhodnému zvyku našich vyšších vrstev, jejichž představitelé každou denní hodinu vyjadřují své myšlenky v tomto jazyce, samozřejmě z velké lásky k vlasti – přesto se neodvažuje vložit do své ruské básně jediný výraz v cizím jazyce“ (Gogolis 19542: 211). Rusové z vyšších vrstev, od nichž „nikdy neuslyšíš jediné pořádné ruské slovo, zato francouzskými, německými a anglickými tě nejspíš zahrnou <...>, přičemž si zachovají všechny možné způsoby výslovnosti: francouzsky přes nos a huhňavě, anglicky vysloví slovo jako pták a dokonce i jejich fyziognomie bude ptačí“, přistupují k péči o rodný jazyk velmi svérázně: „Nutně chtějí, aby všechno bylo napsáno tím nejpřísnějším, nejčistším a nejušlechtilejším jazykem – zkrátka chtějí, aby ruština náhle sestoupila z oblak, náležitě opracovaná, a usedla přímo na jazyk, zatímco jim nezbývalo nic jiného než otevřít ústa a vypláznout jazyk“ (Gogolis 19542: 190). Jak se nad ruskou revolucí stahovala bouře, prostoduchý jazyk byl již (v roce 1914) chápán jako strašlivá hrozba nekulturnosti a barbarství: „В тягостные дни <...> варвар и дикарь с гаканием устремились на все, что нам дорого, и едва ли не первейшей задачей стремительного своего набега поставили уничтожение русской речи, оплевание и заушение нашего изумительного, чарующего, свободного языка, <...>“ (Соболев 2001: 330). Jazyk revoluční doby byl směsí nejrůznějších změn a nejneočekávanějších rysů: „В качестве характерных признаков языка революционного времени разными исследователями отмечались обилие заимствованных слов и выражений, большое количество разного рода сокращений, использование, с одной стороны, грубой, бранной и нецензурной, а с другой – высокой и архаичной лексики, повышенная экспрессивность и эмоциональность речи, достигаемая разными средствами (перифразы, метафоры и др.), интонационная близость к ораторской речи, влияние канцелярского стиля, штампованность; многие современники жаловались и на самую обыкновенную безграмотность (это касается Terminologija | 2008 | 15 81 především jazyka novin)“ [*Viz např.: Винокур Г. О. Культура языка. Очерки лингвистической технологии. М., 1925; Горнфельд А. Т. Новые словечки и старые слова. <...>. Петербург, 1922; Гус М., Загорянский Ю., Каганович Н. Язык газеты. М., 1926; Селищев А. М. Язык революционной эпохи. <...>. М., 1928; Mazon A. Lexique de la guerre et de la révolution en Russie (1914–1918). Paris, 1920; Mendras Ed. Remarques sur la vocabulaire de la révolution russe [<...>. Paris, 1925. P. 257–269] (Riniker 2001: 638–639). Tento rozhodující úpadek jazyka, později sice poněkud zpomalený, zůstal nezvratný. Na slavnostním připomenutí 125. výročí úmrtí A. Puškina v roce 1962 se A. Tvardovskij odvážil promluvit dokonce o spisovatelské bekal By stę – безъязыклость, stejně jako o „скудость, сглаженность и обезличение языка“ (Твардовский 1979: 14, 15). Jeho obava, že „вопрос об охране языка должен встать в государственном масштабе“ (Твардовский 1979: 14), samozřejmě zůstala bez sebemenší odezvy, neboť moc na všech úrovních stála právě v předvoji mrzačení jazyka. V letech stagnace a rozpadu Sovětského svazu se úpadek jazyka opakoval jako stále pevněji zakořeňující recidiva: „В последние десятилетия наблюдается активное вхождение жаргонной лексики во все сферы речевого общения – литературу (художественную и публицистическую), тексты СМИ, парламентскую речь и др. В связи с этим многие говорят о жаргонизации русского языка“ (КРусР 2003: 1862). Angličtina, jakožto někdejší imperiální a koloniální jazyk, dnes významný mezinárodní a světový jazyk, je důležitým předmětem úvah o tom, co – jaké vlastnosti – ji takovou činí, pozvedá a udržuje. Angličan Thomas Stearns Eliot bez okolků tvrdí: „Každý jazyk má své zdroje a své meze možností“, ačkoli se snaží „odhalit své možnosti, nakolik je to možné“ (Eliot 1990: 4 222). Když tvrdí, že „zralost jazyka se shoduje se zralostí ducha a zvyků“ (Eliot 1990: 4 222), spatřuje zralost angličtiny jako velmi zvláštní a netypickou: „V Anglii nemáme ani věk klasiky, ani klasického básníka; pochopíme-li, proč tomu tak je, vzápětí ztratíme chuť toho litovat; <...>. Génius angličtiny takový ideál neztělesnil – vždy měl jiné cíle“ (Eliot 1990: 4 222). A to se hodnotí jako potěšující úspěch: „<...>, neměli jsme snad štěstí, že máme jazyk, který se namísto zrození klasiky může pyšnit bohatou rozmanitostí minulosti a předvídatelnými novinkami budoucnosti?“ (Eliot 1990: 4 224). Osobitost mateřského jazyka Eliot dobře vystihuje srovnáním: „<...>, románské jazyky se mohou více přiblížit klasice – nikoli proto, že mají latinský původ, nýbrž proto, že jsou homogennější než angličtina a již 82 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... od přírody tíhnou k obecnému stylu; angličtina je svými jednotlivými složkami nejpestřejší z velkých jazyků, tíhne spíše k rozmanitosti než k dokonalosti, potřebuje více času, aby rozvinula své možnosti, a možná má stále více nevyužitých příležitostí. Vyznačuje se snad největší schopností proměňovat se, a přitom zůstávat sama sebou“ (Eliot 1990: 4 224). Místo aby směřovala ke klasickému stylu, normě (standardu), „poskytuje velkou volnost stylovým variacím: zdá se, že v tomto jazyce žádná epocha a samozřejmě ani žádný spisovatel nedokážou normy ustavit. Francouzština se zdá být mnohem silněji svázána normativním stylem a definitivně se ustálila v 18. století, avšak i v ní dřímá esprit gaulois* [*mocný duch], ona bohatost prostředků, kterou se vyznačovali Rabelais a Villon“ (Eliot 1990: 4 225). Eliotovu chválu jeho rodné angličtiny můžeme chápat nikoli jako racionálně podloženou věc, nýbrž jako „prvotní oddanost“ (Chesterton 1998: 76): „Lidé nemilovali Řím proto, že byl veliký. Velikým se stal proto, že ho lidé milovali“ (Chesterton 1998: 77). Eliot však měl i jinou lásku, která ho přivedla zpět do Anglie – klasické jazyky a antickou kulturu: „Je třeba obrátit se k oběma mrtvým jazykům: důležité je právě to, že jsou mrtvé, neboť teprve po jejich smrti jsme mohli převzít dědictví; samotný fakt smrti by jim nepřisoudil žádnou hodnotu, kdyby je nezdědily všechny národy Evropy“ (Eliot 1990: 4 225). A právě tam, kde Eliot nachází prvního (a snad jediného skutečného) klasika – Vergilia, který vytvořil i kritérium klasiky, se nachází také skutečný jazykový ideál – norma (standard), nikoli neomezená rozmanitost a nekonečné možnosti proměny. Eliot pouze lituje, že v moderní době se toto dědictví stává dosti problematickým, ba dokonce nejistým a pokřiveným: „V naší době, kdy lidé zřejmě jako nikdy předtím mají sklon zaměňovat moudrost za vědění a vědění za informovanost <...>, utváří se nový druh provincialismu, <...>. Není to provincialismus místa, nýbrž času: dějiny jsou pro něj pouhou metrikou, v níž jsou evidovány lidské vynálezy, jež dosloužily a byly odhozeny na smetiště, a svět je výhradním majetkem živých, na němž mrtvým nenáleží žádný podíl. <...> všichni dohromady, všichni lidé na zeměkouli, se můžeme ukázat jako provinční; těm, kteří takoví být nechtějí, nezbývá než stát se poustevníky. <...> on [tento provincialismus] podporuje naši lhostejnost tam, kde bychom měli zachovat jasné a neporušené dogma či standard, <...>“ (Eliot 1990: 4 226). Existuje tedy mateřský jazyk a cizí jazyky. Umět mnoho jazyků je jako mít k jednomu zámku mnoho klíčů (Voltaire). Člověk, který ovládá dva jazyky, má cenu dvou lidí, praví francouzská moudrost (Crystal 2005: 50). Polyglotství však není běžné. Cizích Terminologija | 2008 | 15 83 jazyků lze ovládat v mnoha stupních: umět překládat, psát, mluvit, dobře či jen trochu rozumět. „Když se učíme jiný jazyk, získáváme nový pohled na svět, <...>“ (Gudavičius 2000: 19). Ivan Bunin, který ovládal několik jazyků a překládal literární díla z angličtiny, francouzštiny, polštiny a ukrajinštiny, byl neoblomný: „Пишите на том языке, с которым родились и выросли. Двух языков человек знать не может“ (Бунин 2001: 224). Zásadním problémem fungování jazyků je jejich soužití a kontakt. Izolované soužití jazyků zřejmě nikdy nebylo příliš obvyklé, neboť starobylými jevy jsou jak mírové vztahy – exogamie a směna zboží –, tak války a zajímání zajatců. Mezijazyková komunikace se tedy projevuje jazykovým kontaktem, dvojjazyčností (různých druhů), překladem, kalky, výpůjčkami, cizími slovy a nakonec asimilací (jednotlivců, kmene či národa). Překlad je nejkulturnější a nejrovnoprávnější způsob mezijazykové komunikace. Dějiny překladů Písma svatého, krásné literatury i odborné literatury jsou dlouhé a rozsáhlé. Překlady především přinášejí nový obsah – pojmy, slova a významy (Genzelis 1980: 90). Podněcují také možnosti mateřského jazyka – cizí obsah oděný do mateřského jazyka zaručuje „možnost hlubšího porozumění“ (Laumenskaitė 2007: 11–12 551). Dvojjazyčnost má dvě podoby – koordinační a subordinační. Bilingvismus v mateřském a regionálním či mezinárodním jazyce se blíží typu koordinační dvojjazyčnosti, zatímco bilingvismus v mateřském a imperiálním jazyce typu subordinační dvojjazyčnosti. Po zániku Římské říše a vymizení klasické a ústupu vulgární latiny v Evropě nastaly dvě vlny dvojjazyčnosti. Jednou z nich bylo rozdělení funkcí mezi klasickou latinu a mateřské jazyky a jejich souběžné užívání. Existovaly i další formy dvojjazyčnosti: „Ve středověku existovaly například regionální jazyky – latina, arabština a staroslověnština. Užívaly je oficiální instituce té doby: církev, vědecké instituce a státní kanceláře. <...>. Volbu jazyků určovala náboženská příslušnost: katolictví – latina, islám – arabština, pravoslavná církev severních národů – staroslověnština. <...>. <...>, latina byla obecně pouze jazykem psaným; žádný národ jí nemluvil. Všichni středověcí spisovatelé, básníci a filozofové západní i střední Evropy psali latinsky. <...>. Ve filozofii se latina opouštěla až v novověku. Toto přechodné období dalo vzniknout mnoha dvojjazyčným kulturním osobnostem. Dante napsal „Božskou komedii“ italsky a filozofický traktát „O monarchii“ latinsky. F. Bacon a R. Descartes psali filozofická pojednání ve dvou jazycích: pro vědeckou obec latinsky, pro čtenáře své země v mateřském jazyce“ (Genzelis 1980: 92). 84 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... Další vlnu vytvořila lingua franca „(it. lingua franca – jazyk Franků, západogermánských kmenů, které později tvořily základ obyvatelstva západního Německa a východní Francie; v obecném významu – jazyk evropských křesťanů)“; konkrétně – 1. „Smíšený jazyk, pidžin. Jeho základem je italština smíšená s provensálštinou, španělštinou, portugalštinou, dále francouzštinou, řečtinou a arabštinou. Užíván od 11. do 19. století v oblasti Středomoří, především v severní Africe (dnešní Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libye, tedy země Maghrebu), jako mezinárodní obchodní jazyk Židy a obchodníky hovořícími různými jazyky, také piráty, zajatci, veslaři na galérách, vězni a přistěhovalci z Evropy. Známé je i synonymní označení sabiras („vím“; francouzsky savoir, španělsky saber); <…>“, později – v obecném smyslu 2. „Jakýkoli komunikační jazyk lidí hovořících různými mateřskými jazyky, pokud plní pouze jednu jazykovou funkci – funkci komunikačního prostředku. Je to jazyk nejprestižnějšího, nejvlivnějšího nebo ekonomicky nejmocnějšího národa (etnické skupiny, společenství) v určité zemi či regionu. Obvykle se používá v obchodě, může však být také jazykem kultury (např. latina) nebo diplomacie (např. francouzština). Ve 20. století se takový jazyk začal označovat také jako mezinárodní či globální (např. International English, Global English, Globish) [také 4. „uměle vytvořené jazyky určené pro mezinárodní komunikaci“ (volapük, esperanto, latino sine flexione, ido (reformované esperanto), occidental, novial, interlingua 2 aj.)] (VLE XIII 2008, Laima Kalėdienė). Zde je velmi správně vystižena podstata lingua franca – plnění pouze komunikační funkce. Mimochodem a bohužel, právě toto – pouze komunikační funkce – se obecně připisuje jazyku: „pojetí komunikačního prostředku jako prostředku sloužícího společnosti je příliš úzké“, neboť „vznik společnosti předpokládá tento prostředek jako sociální produkt, jako kolektivní tvorbu, která probíhá neoddělitelně od řečové činnosti jednotlivce“ (Лукшите 1981: 164). Někdy se v definicích jazyka nesprávně objevuje jen tato jediná funkce. Nebo se od ní poněkud neobezřetně začíná: jazyk – 1. „Systém znaků (nebo symbolů) užívaný k mezilidské komunikaci, schopnost používat jej jako prostředek informování“ a teprve poté: „Jazyk je individuální i společenský jev: prostředek lidské komunikace a zároveň myšlení, vyjadřování a tvorby jednotlivce, tj. plní společenské i poznávací funkce. <…> – přestože je sociální povahy, je ∆ zároveň kognitivním a gnoseologickým jevem. – – –“ (VLE IX 2006, Axel Holvoet). Ještě odvážněji se v Litvě vyjadřuje jinak stále nesmělá (stejně jako psycholingvistika dosud není v LKENc 1999 a 2008, ačkoli sociolingvistika tam je) etnolingvistika, antropologická lingvistika, kulturní lingvistika – „lingvisti- Terminologija | 2008 | 15 85 cké odvětví, které zkoumá souvislosti jazyka s kulturou společenství, jež jej užívá, zejména se skupinovou mentalitou a tradičním chováním. <...>. <...>. Upevňuje společensky uznávané poznání skutečnosti a zvláštní světonázor. Jazyk zároveň pomáhá analyzovat, klasifikovat a interpretovat kulturu, uchovávat vzpomínku na minulost společenství, <...>. – – –“ (VLE V 2004, Vincas Urbutis). Základem etnolingvistiky je hypotéza E. Sapira a B. L. Whorfa, „složená ze dvou principů: jazykového determinismu (náš jazyk určuje naše myšlení) a jazykového relativismu (určité rysy jednoho jazyka v jiných jazycích nenajdeme)“ (Crystal 2005: 60). V širším pohledu je jazyk chápán jako základ kultury a podmínka jejího rozvoje, jako fixátor kulturního obsahu; zkoumá se, jak se v jazyce projevuje národ a jak svébytný a relativní je obraz světa národního jazyka – nejde o odraz skutečnosti, nýbrž o její interpretaci (Gudavičius 2000: 7, 8, 10, 11), i kdyby šlo pouze o „relativismus v mezích univerzalismu“ (Gudavičius 2000: 43). „Předmětem etnolingvistiky je národ v jazyce, odraz mentálního a duchovního života národa v jazyce, neboť jazyk je jedním ze základních znaků národa“ (Gudavičius 2000: 10). Odhaluje se dokonce „izomorfismus struktury a funkčních zákonitostí“ jazyka a kultury (Gudavičius 2000: 40). Mateřský jazyk je národní už svou podstatou a národní literatury, které se probudily, upevnily národní jazyky. „<...>, pod vlivem myšlenek osvícenské filozofie se do popředí dostaly státní jazyky“ (Genzelis 1980: 93). „Původ národů tkví v jazycích“ (Crystal 2005: 48) a stát – to je jazyk: „Parafrázuje Ludvíka XIV. a Pluche [1751] tvrdí, že l’etat c’est la langue“ (Eco 2001: 310). Státních či úředních jazyků je sice možná o něco více než států, ale několikanásobně méně než jazyků celkem. Nestátní jazyky nejsou chráněny, nejsou však bezcenné. Ve sborníku článků Einara Haugena z roku 1971 The ecology of language bylo ekologické myšlení aplikováno také na jazyk: stejně jako „úkolem ekologie člověka je snažit se propojit strukturu lidského společenství s prostředím“ (Crystal 2005: 13), tak je ekologie jazyka popisována jako vztahy mezi jazykem a jeho prostředím, jako spojení společného vědomí uživatelů jazyka se sociálním a přírodním prostředím (Crystal 2005: 104). Ekolingvistika (Crystal 2005: 9), neboli „zelená lingvistika“ (Crystal 2005: 39), nevyhnutelně směřuje k preventivní lingvistice neboli perilingvistice (Crystal 2005: 93), ba i ke klinické lingvistice (Crystal 2005: 150). Jsou známy živé i mrtvé (zaniklé) jazyky. Zachování či ztráta mateřského jazyka, vzácně jeho opětovné získání, smrt jazyka a vzácně jeho oživení přesahují rámec lingvistiky. Litevština 86 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... má mrtvou sestru – pruštinu. Územní rozsah samotné litevštiny se na západě a zejména na jihovýchodě zmenšil; ostrovy, které zůstaly za jeho hranicemi, jsou pro lingvisty dosud živou Trójou, ale její život je slabý. Po mnoha staletích, během nichž zanikl nebo byl vyhuben neznámý počet jazyků, byla na konci 20. století, ještě před přesným sečtením všech živých jazyků světa (3000, 6000 nebo 6900–7000), vyhlášena hrozba ekologické jazykové katastrofy (zůstane jen každý desátý jazyk); v roce 1996 byla přijata Všeobecná deklarace jazykových práv z Barcelony (Crystal 2005: 97). Jazyky neumírají proto, že onemocní nebo zestárnou; jen zřídka umírají proto, že všichni či většina jejich uživatelů vymizí nebo zahyne, nýbrž v důsledku kulturní asimilace. Mechanismus je jednoduchý a někdy působí poměrně rychle: „Existují tři hlavní fáze. První se vyznačuje obrovským tlakem na lidi, aby mluvili dominantním jazykem. <…>. Může působit „shora dolů“, <…>; nebo „zdola“, – – – (Crystal 2005: 84). Mimochodem, tlak shora může podněcovat odpor, zatímco tlak zdola – materiální blahobyt či kulturní převaha – může asimilovat dokonce snadněji. Druhou fází je dvojjazyčnost, která nakonec vede k tomu, že: „Během jedné generace, někdy dokonce během jediného desetiletí, se vzkvétající dvojjazyčnost nenápadně mění ve vědomou polojazykovost (self-conscious semilingualism) a poté v jednojazyčnost“ (Crystal 2005: 85). Je samozřejmé, že v tomto mechanismu jsou dvojjazyční pouze uživatelé asimilovaných jazyků: „Během dlouhých staletí kulturní nadvlády se v myšlení [jednojazyčných] utvořil názor, že ostatní se mají učit jejich jazyk, zatímco oni jiné jazyky nepotřebují. Bylo zjištěno, že jednojazyčné a zastánci jednojazyčnosti jsou národy, které kdysi měly mnoho kolonií a prováděly náboženskou expanzi“ (Crystal 2005: 51). „Jednojazyčnost se zkrátka jako součást dlouhé tradice kolonizátorů stala běžným způsobem života“ (Crystal 2005: 85). Proto D. Crystal říká: „<…> musí zmizet pojem nadvláda“ (Crystal 2005: 86). Svět je svou podstatou mnohojazyčný, což je zárukou jeho úspěchu: „planetu jsme osídlili právě díky schopnosti vytvářet rozmanité kultury přizpůsobené různým prostředím“ (Crystal 2005: 40). „Úbytek rozmanitosti v lingvistickém světě je pravděpodobně větší ztrátou než úbytek rozmanitosti ve světě biologickém, neboť struktura jazyka svědčí o intelektuálních schopnostech člověka (Výbor pro ohrožené jazyky a jejich ochranu 1984: 5)“ (Crystal 2005: 41). Nejdůležitější je, že se ztrácí část jazykového fondu lidstva: „Veškerá moudrost lidstva není obsažena v žádném jednotlivém jazyce a žádný jazyk nemůže předat veškeré lidské vědění“ (Crystal 2005: 58). Umírající jazyk se vytrácí z minulosti, lidé ztrácejí osobní dějiny a národ ztrácí srdce (Crystal 2005: 48, 41, 43). Terminologija | 2008 | 15 87 D. Crystal tvrdí, že existují dvě pojetí jazyka jako součásti kultury: „jazyk je povinným znakem národní identity“ a „nepovinným znakem národní identity“ (Crystal 2005: 125, 126). O to se přou i zastánci nepovinnosti: „<...> ve Walesu se vášnivě diskutuje o tom, zda člověk může být Velšanem, aniž by uměl velšsky“ (Crystal 2005: 46). Je víc než zřejmé, že druhé pojetí se opírá o velmi sporadické příklady, ne-li o výjimky – nešťastné a jen občas snesitelné. Tragicky zřejmé je, že se zánikem pruštiny zanikl i pruský národ a že když litevští velmožové a šlechta hromadně převzali polštinu, tento stav v litevském národě přestal existovat, zůstaly jen jednotlivé, nepočetné výjimky; litevský stát byl proto ve 20. století obnoven a moderní litevský národ vytvořili lidé vzešlí z lidu. Pochybuji, že je úkolem lingvistů rozhodovat, které jazyky mají zaniknout. Zaprvé to nikdo přesně neví (možná zaniknou velké jazyky a přežijí malé někde v odlehlých džunglích), zadruhé, nebylo by lepší mluvit o tom, jak mohou jazyky přežít? Litevská literární společnost (Litauische literarische Gesellschaft), založená roku 1879 v Tilžė, si vytkla za cíl shromažďovat dědictví jazyka a kultury vymírajícího národa; začalo se jí přezdívat společnost hrobařů (Zemlickas, Kaunas 2008: 3 9). Lingvistům by možná stačilo říci toto: jazyky se statusem státního nebo úředního jazyka rozvíjejí všechny možné funkce a styly; jazyky s písmem, literaturou a školou mají budoucnost, ale fungují méně silně a v užší oblasti, zatímco jazyky bez písma, literatury a školy zůstávají na úrovni mluvených jazyků, třebaže i jejich budoucnost může být dlouhá. Svět bez nadvlády národních jazyků přece existuje, byť je jiný, ale také dvojjazyčný: „Svět, v němž lidé mluví nejméně dvěma jazyky – jazykem svého národa a mezinárodní lingua franca – je zcela možný a (...) žádoucí. Dva jazyky – dva odlišné cíle. Jeden proto, aby byla zachována identita, druhý proto, aby člověk rozuměl. Tyto cíle si navzájem neodporují“ (Crystal 2005: 37). Skutečnost je však od možností a potřeb značně vzdálená. Přetrvává také subordinační bilingvismus. Ačkoli „polovina lidí na světě mluví nejméně dvěma jazyky“ (Crystal 2005: 51), „v celé EU neovládá žádný cizí jazyk 47,3 procenta lidí“ a „dvě třetiny Britů neovládají žádný cizí jazyk“, zatímco „v Lucembursku je takových lidí jen 2,2 procenta, v Dánsku 12,3 procenta“ (TautGyvY 2008: 49 29). Ideál Evropské unie – znalost dvou cizích jazyků – se ztrácí v mlze deklarací, pokud vůbec není pouhým přeludem. UNESCO kurýra šéfredaktor Eduardo Glissano hodnotí mez jazykovou komunikaci slovy: „То, что человек говорит на своем языке, не исключает его способности понимать других людей и ценить их культуры...“ a formuluje to takto: „Я говорю с тобой на твоем языке,“ 88 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... но понимаю тебя на своем“ (Глиссан 1983: 8 9) tam tikrais atvejais galėtų būti dar pagerinta – kalbu su tavimi savo kalba, tave klausau tavo kalba: „Daugiakalbė Europa – <...> tai žemynas, kuriame žmonės galėtų susitikti ir kalbėtis kiekvienas savo kalba ir suprasti kito kalbą“ (Eco 2001: 320). Tai būtų visiška bendravimo lygybė. 4. O litevského jazyka užívání, funkcích a proměnách samotného systému se hovoří mnoho a na mnoha místech (nejen v lingvistice). V teorii litevské lingvistiky se jasně říká, že „jazyk je polyfunkční jev“ (Karaliūnas 1997: 119) a „tradice, kulturní jev“ (Karaliūnas 1997: 48). Vysvětluje se také dávno vzniklá, ale i pevně zakořeněná odchylka: „Představa, že jazyk je hlavním prostředkem komunikace, se v evropské lingvistické tradici prosadila <...> kolem roku 1930. <...>. <...>. Výzkum jazykových funkcí tehdy přešel z psychologie do kompetence lingvistiky. Poté, co byl jazyk uznán za prostředek komunikace, přešlo se do opačného extrému – komunikační úloha jazyka se přeceňuje a absolutizuje, za jedinou funkci jazyka se považuje komunikativní funkce“ (Karaliūnas 1997: 109). Někteří se dokonce domnívají, že „jazyk je monofunkční jev a všechny ostatní účely užívání jazyka jsou projevem komunikativní funkce“ (Karaliūnas 1997: 109). „Samotná komunikativní funkce jazyka však, jak se zdá, závisí na dalších funkcích, které jazyk plní, například na funkci označovací a reprezentativní. Abychom mohli druhému něco říci, sdělit, musíme to nejprve označit, pojmenovat“ (Karaliūnas 1997: 110). Tyto dvě funkce spolu souvisejí: „<...> Darstellungsfunktion je třeba chápat jak jako komunikativní, tak jako reprezentativní (referenční funkci R. Jakobsona). <...>. V odborné literatuře věnované této otázce se komunikativní a reprezentativní funkce jazyka velmi často přísně nerozlišují a souhrnně se nazývají symbolickou funkcí jazyka“ (Karaliūnas 1997: 134). O tom, že „podstatnou vlastností lidského jazyka je reprezentace“, svědčí i to, že „v komunikaci zvířat je exprese a apel, ale není v ní reprezentace“ (Karaliūnas 1997: 190). S. Karaliūno dar skiriama etninė kalbos funkcija (Karaliūnas 1997: 159) – tapatinamoji-vienijamoji, tautinio atribojimo, tautinės individualybės, kalbos tautinio priklausymo funkcija (Karaliūnas 1997: 163, 164). Nors „bendroji tautos kalba ir kalba, kaip etninio priklausymo reiškėja, yra skirtingi dalykai“, bet tik gana retais atvejais „vartojamoji kalba ir kalba – etnoso reiškėja – nesutampa“ (Karaliūnas 1997: 164) ir pastarosios „netekimas laikomas pirmąja tautybės praradimo pakopa“ (Karaliūnas 1997: 168). Terminologija | 2008 | 15 89 Dvojí povaha vztahu mezi jazykem a společností je zřejmá: „Úspěch zavádění jazykové regulace neurčují jazykoví regulátoři, nýbrž společnost, ačkoli bez prvních by neexistovala samotná plánovitá regulace, pouze přirozený vývoj jazyka“ (Grumadienė 1996: 13). Zde však nejde o dvojí, nýbrž přímo o nejednoznačné chápání samotné společnosti: „V současnosti se mnoho jazykových regulátorů tradičně stále orientuje na abstraktního uživatele spisovného jazyka, a přitom společnost není homogenní“ (Grumadienė 1996: 13). Spisovný jazyk ovšem neužívá celá tato různorodá společnost, nýbrž jen její část – vzdělaná vrstva; ani ta však není homogenní. Navíc většina společnosti, která spisovný jazyk neužívá, k němu zpravidla není nakloněna a někdy se proti němu dokonce staví. Není bezdůvodné konstatovat, že „obecné naladění společnosti a nedostatek jazykové vzdělanosti“ jsou „faktorem, který vyvolává potřebu rozvíjet jazykové povědomí společnosti“ (Miliūnaitė 2006: 63). Již v roce 1994 Pranas Kniūkšta konstatoval zhoršující se stav jazyka ve společnosti: „Základy nahlodané dvojjazyčností, rozvrácená kázeň a účelové znečišťování jazyka rozvrátily a snížily úroveň současného úzu“ (Kniūkšta 2001²: 199). „Jazyková kultura společnosti se dosud příliš nezlepšuje“ (Mikulėnienė 1998: 8). Rita Miliūnaitė vyvrací mýtus o přirozeném vývoji jazyka, který některým novinářům a kulturním publicistům slouží k přesvědčování veřejnosti, a dokonce i některých lingvistů, a říká: „Mluvíme-li o spisovném jazyce posledního desetiletí, nemohli bychom říci, že se mění přirozeně: vliv jiných jazyků je velmi silný“ (Miliūnaitė 2006: 166). Přesněji řečeno, vliv ruštiny se změnil – již není vnější, nýbrž vnitřní a má setrvačnou povahu; vliv angličtiny vychází spíše ze samotných Litevců – z jejich anglofonního prostředí, a také nepřichází shora, nýbrž zdola – z nekvalitní, často neanglické angličtiny. Albert Rosinas se neobrací na abstraktního uživatele spisovného jazyka, nýbrž na zcela konkrétní neuživatele nebo kazitele, když se ptá: Bude stát bránit státní jazyk? „Propagátory negramotnosti a polojazykovosti nejsou jen úředníci na všech úrovních, řada novinářů, vědců a pedagogů, ale také část vedoucích pracovníků nových nakladatelství, kteří nezodpovědně vydávají staré publikace napsané špatným jazykem i nové, neredigované publikace, <…>“ (Rosinas 1992: 2 28). Zde lze znovu připomenout, že stát znamená jazyk: „Jestliže stát neubrání svůj státní jazyk před svévolí negramotných a polojazykových, nebude hoden jména státu“ (Rosinas 1992: 2 8). Po obnovení nezávislosti se připomnělo Právní ochrana státního jazyka v letech 1918–1940: „Stát zákonem o tisku (1935) požadoval od 90 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... pracovníky tisku chránit svébytnost litevského jazyka, pečovat o jeho živost a správnost“ (Rosinas 1998: 10). Usiluje se také o upevnění a rozšíření teoretického základu jazykové regulace – především o „konstruktivní rozpracování obecné teorie jazykového kultivování s ohledem na podmínky užívání litevského spisovného jazyka a potřeby společnosti a bez obranné taktiky (...)“ (Rosinas 1996: 6). Obrany jazyka se ovšem zcela nevzdává – Státní komise pro litevský jazyk (VLKK) administrativně reaguje na porušování práv litevského jazyka, zatímco hlavní funkcí Jazykové inspekce je právě ochranná a obranná činnost. Teoretický základ by mohla rozšířit jazyková kritika, která se po válce stala populární v západní Evropě, dvojího druhu – filozofická i stylistická či textová – a zaměřená na normy i na nežádoucí užívání jazyka (Rosinas 1996: 4–5), ale v Litvě taková kritika přinejmenším pod tímto názvem neexistuje; nezmiňuje ji ani teoretik A. Pupkis (2005), přičemž úroveň konstruktivní kritiky je v Litvě obecně nízká. Ačkoli byla VLKK svěřena „státní působnost v oblasti jazykové regulace: vědecká (normativní), administrativní a právní“, ačkoli „správa jazyka zahrnuje jak jazykovou praxi, tak užívání jazyka (jazyků)“ (Mikulėnienė 1996: 18), „...ne vše bylo učiněno při naplňování statusu jazyka de fakto“, proto byla vláda požádána, aby vytvořila podmínky k uskutečnění ustanovení zákona o vědě a studiu: „Stát vždy uznává prioritu základního výzkumu litevského jazyka“ (Rezoliucija 1996: 242 3). Samotnou komisi zajímá patrně více jazyková regulace (termínem Bronise Savukynase jazyková správa), její cíle, strategie a teoretické základy (Kniūkšta 1995: 3–5), ačkoli nejde o nic zcela nového: „Systematičnost umožňuje hodnotit jazykové jevy jakoby zevnitř, z čistě jazykového hlediska, účelnost pak zvenčí, ze společenského hlediska“ (Kniūkšta 1996: 15). Novým prvkem je institucionalizovaná – administrativní jazyková regulace, má však i odvrácenou stránku: „Činnost komise není protikladem běžné regulace, <...>. Na druhou stranu je však jazyková regulace svazována předpisy a byrokracií a od ní je odsunována nejen veřejnost, ale i značná část jazykovědců“ (Kniūkšta 2001: 7). Dobrá základní věc byla zavedena administrativně: „Od roku 1996 byl na všech vysokých, vyšších odborných a profesních školách zaveden povinný kurz jazykové kultury a odborného jazyka (...)“ (Mikulėnienė 1998: 8). Nyní se chce předmět nejen upravit a upevnit, ale také rozšířit: „V magisterském studiu by byl vhodný kurz základů terminologie vyučovaný podle samostatného programu, <...>“ (Akelaitis 2008: 12 5). Střední škole jsou kladeny dobré cíle – „1) vštěpovat pojetí jazyka jako národní hodnoty, 2) vysvětlovat žákům účel a funkce spisovného jazyka, Terminologija | 2008 | 15 91 3) podněcovat motivaci k učení spisovného jazyka, 4) posilovat důvěru žáků v mateřský jazyk a jeho tvůrčí schopnosti“ (Miliūnaitė 2006: 63). Jak toho však dosáhnout, když „v kurzu litevského jazyka na všeobecně vzdělávacích školách se již systematicky nevyučuje jazyková kultura“ (Akelaitis 2008: 12 4)? Celkový obraz nových jazykových jevů, stejně jako nového chápání věcí, které nové nejsou, je zatím dosti povrchní, roztříštěný a děravý. Syntetické závěry tří významných jazykovědců, učiněné v různých dobách, jsou však velmi jasné, velmi podobné a velmi smutné: „bolestivě a hrozivě praská kmen našeho mateřského jazyka“ (Ambrazas 1990: 2 6). „Státní jazyk sotva dýchá“ (Vitkauskas 2008: 17 7). Třetímu se „přímé kázání“ a „apelování na pocit studu mluvčího či pisatele“ jeví jako naprosto neúčinné; zbývá jen ironie (Rosinas 2005: 3). Chybějí-li jasnější souvislosti mezi jazykovými změnami a konkrétnějšími faktory či příčinami, sotva mohou vznikat přesnější doporučení, jak změny, zvláště ty nežádoucí (narušující systém apod.), náležitě regulovat. Převládá imperativ – je třeba, nikoli vodítka pro jednání – jak. Lépe jsou patrné (a snáze se ukazují) rozsáhlé projekty jazykového užívání a kultivace, třebaže jsou často zcela běžné. Lze tvrdit, že se litevský jazyk polarizuje – zůstává (ale sotva sílí) poměrně široká, avšak stále tenčí vrstva dokonalého spisovného jazyka, zatímco se rozrůstá poměrně agresivní vrstva slangů a slangizace samotného spisovného jazyka. Rozrušené recenzentce nestačily prostředky spisovného jazyka k hodnocení špatného slovníčku špatného slangu (Zaikauskas 2007) – směle sáhla po mužském slangovém výrazu (Mataitytė 2007: 28), který se do smíšené společnosti nehodí. Co čekat – láska ke slangu je stará: „Marija Mašiotaitė-Urbšienė ve svých vzpomínkách živě líčí, že mluvit smíšeným rusko-litevským slangem bylo v meziválečném Kaunasu módní – a to nikoli mezi prostým lidem, nýbrž v prostředí nejvyšších vládních vrstev!“ (Sakalavičiūtė 2007: 8–9 398). Litevština se skutečně zhoršuje a vulgarizuje: „nejzranitelnější jsou složité, jemné a výrazové jazykové jevy. Ty jako první, <...>, neobstojí v konkurenci primitivnějších konstrukcí a hrubších jevů“ (Piročkinas 2004¹: 8 4). Zásada státní ochrany litevského jazyka se uskutečňuje, ale ne zcela důsledně. Objevuje se také alternativní „teorie“ jazyka, opřená o pseudoprincip opravovat lze mnoho, ale... Prý opravujme, nakolik nám to dovolí, nakolik se tomu nebrání. Normování velmi postrádá systematičnost a řada rozhodnutí je ad hoc. Člověk užasne – sice příjemně, ale i s nedůvěrou – nad postojem nového ministra kultury Remigijuse Vilkaitise: „Správná litevština musí 92 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... dominovat ve veřejném prostoru, ve státních institucích a ve školách“ (Vd 2008 48 20). Bude to dodrženo? Vztahy společnosti k jazyku jsou velmi široké téma. Začít bychom mohli jedním zobecněním: „Tak vznikají jakési nůžky: jazykovědci píší stále více o jazykové kultuře, poskytují stále více rad, zatímco společnost těchto rad využívá stále méně“ (Piročkinas 20042: 9 7). Toto zobecnění potřebuje značné upřesnění – situace je vrstevnatá a ne taková, jaká by měla být. Část jazykovědců píše pouze teorie (dost kompilativní), bez jakýchkoli rad, pracuje jen v bílých rukavičkách a do konkrétních oprav se prstíky neušpiní. Širší veřejnost čerpá rady spíše nepřímo – nikoli z článků jazykovědců v časopisech a časopisečcích Kalbos kultūroje, Terminologijoje, Gimtojoje kalboje, Gimtajame žodyje, ale prostřednictvím zprostředkovatelů – slovníků, příruček a knížek a knížeček jazykových rad. Velmi důležití by zde byli i zprostředkující pracovníci – jazykoví poradci samospráv, redaktoři knih, médií, ministerstev atd. Je však třeba s hrůzou konstatovat jak jejich nedostatek, tak jazykovou nezpůsobilost, ba i diskvalifikaci, nedbalost a bezprávnost. A bez tohoto důležitého mezičlánku je probudit „lhostejnou většinu“ společnosti (Piročkinas 20042: 9 7) jen snem s otevřenýma očima... Určitými zprostředkovateli jsou také pracovníci litevského jazyka v Bruselu. Kancelář Seimasu uspořádala konferenci Lietuvių kalba Europos Sąjungos erdvėje (Urnėžiūtė 2008: 12 20–24). Hlasy přicházející z této strany, že litevština takto „získává možnosti a otevírá se změnám“ (Morkus 2008: 7–8 347), protože oni jazyk a terminologický systém f o r m u j í (Morkus 2008: 7–8 348, 349), však vzbuzují i jisté obavy. Jazykové povědomí společnosti, přesněji řečeno uživatelů spisovného jazyka nebo těch, kdo jimi mají být, a aktivita založená na tomto povědomí jsou nedostatečné. Zato je tu mnoho špatně zaměřené aktivity, ba i agresivity. Především bychom si však měli připomenout nezapomenutelná slova Jona Basanavičiuse v Aušře z roku 1883, v Priekalbě: „<...>: Litva pozvolna zaniká, protože zaniká její jazyk“ (Basanavičius 1970: 695). A nemohli bychom říci, že nyní už nezaniká ani trochu. Neměli bychom zapomínat ani na Jonase Aistise. Vynalézavě hájil svůj pseudonym Kossu, ale hrubě napadal a urážel všechny jazykovědce; v dospělosti přiznal: „svůj jazyk dobře neovládám“ (Aistis 1991: 310), a nakonec vyslovil i velkou, ale hroznou pravdu: „Litevci si hlavu lámou jen se dvěma věcmi: s mateřským jazykem a dějinami vlastního národa“ (Aistis 1991: 457). A sotva si s nimi začnou lámat hlavu, nejeden napíše strašné nesmysly. Nejlehkovážněji se tak děje tehdy, když za zády stojí lidé, kteří mají podle svého postavení Terminologija | 2008 | 15 9 3 být jen rozumný Západ – pak není třeba na nic myslet, například: „Tok pisin je úředním jazykem Papuy-Nové Guineje, známějším jako Pidgin English (zjednodušená angličtina, slang). Smísily se v něm prvky angličtiny, němčiny a portugalštiny se 720 zcela odlišnými jazyky, jimiž mluví původní obyvatelé ostrova. Vycházeje ze svobodného vývoje tohoto jazyka, neregulovaného akademickými gramatickými pravidly, <...>“ (Tok pisin 2003: 37 52). Chvála svobodného pidžinu jako by vytýkala jazykovědci svazovanou litevštinu – dobromyslná neznalost, jak říká V. Bielinskis. Co na tom, že se i ti, kdo by se měli učit, dívají hlouběji: „<...> kniha znovu ustupuje, jazyk chudne. I Britové s dlouhou tradicí si stěžují, že jazyk jejich tisku je stále chudší. Nejprodávanější bulvární deník „The Sun“ má dokonce zvláštní počítačový program, který hlídá, aby text neobsahoval příliš mnoho slov delších než osm písmen. Je-li jich příliš mnoho a čtyřpísmenných slovíček příliš málo, počítač text automaticky vrátí autorovi“ (Gadeikis 2005: 6 4). Někdy se z hořké zkušenosti dokážeme vzpamatovat sami: „Se Španěly se o práci, vysvětlují muži, domluvíme skvěle. Filmový žargon je mezinárodní, slovo z jednoho jazyka, slovo z druhého... Ale když <...> zkusíme <...> mluvit o životě – stop, nic z toho není. <...>“ (Vd 2005 3 57). Mladé lidi, kteří považují novolitevce za provinční, jsem už dávno charakterizoval jejich nevyslovenými, ale z celé jejich pýchy jako by se vznášejícími slovy před námi byla potopa, no, snad kromě nějakého Greimase, ale Jablonskise rozhodně ne. V soutěži v psaní pro budoucí, ale již začínající novináře, kterou uspořádala Informační kancelář Evropského parlamentu, vzbudilo největší zájem téma Daugiakalbystė ES: galimybė ar trūkis? (Vd 2008 48 46). Budiž, i když alternativní formulace jako by třetí možnost nepřipouštěla. Ale proč má časopis, který se prohlašuje za kvalitní, ačkoli už upadá, zveřejňovat dětinské projevy dobromyslné neznalosti, například: „<...> měli bychom pochopit, že přejímání a přizpůsobování slov z jiných jazyků je pro náš národ prospěšné. Je beznadějné snažit se je nahrazovat litevskými novotvary, které často znějí přímo absurdně“ (Vd 2008 48 47). Tentýž časopis však správně píše, že i pro ty nejnadanější, dokonce i polygloty, „je litevština obtížná“, a konkrétně že obtíže působí nevhodné užívání mezinárodních slov (Laurinėnaitė 2008: 15 49, 50). Není to snad proto, že prestiž litevštiny je nízká a že je navíc spolu s národností a patriotismem znevažována? A jazykovědci bývají občas pořádně ztlučeni. Novinářka Renata Baltrušaitytė si například s potěšením bere na mušku, jak Vytautas Petkevičius ve svém kodėlčiuką „vysvětloval nepříteli odborníkům“ a jak „znalci litevské morfologie“ neobstáli (Vd 2008 51 52). D. Crystalova 94 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... překlad knihy Kalbos mirtis v Dalie Zabielaitė nevyvolává žádné souvislosti se zánikem či ničením litevštiny, nýbrž jen zlostnou konfrontaci: „nahlédne do širšího pole jazykových problémů než toho, do něhož uzavírá úzký purismus jazykovědců“ (NŽA 2005 10 502). Naujojo židinio–Aidų talžomoji kalbininkų kritika nykiuose Tomo Daugirdo straipsniuose neapsakomai keistai teorizuojama. Pradeda lyg žmoniškai: „Kas mums šiandien yra lietuvių kalba: lietuviškos tapatybės sandas, vienas instrumentų, padedantis keistis mintimis ir informacija [,] ar būdas kontroliuoti mintį ir raišką?“ (Daugirdas 2004: 11 535). Toliau apie tapatybės sandą nepasako nė žodžio, nemažai kalba apie „žmogaus santykio su pasauliu ir kitu žmogumi priemonę“, „informacijos teikimo ir gavimo instrumentą“ (Daugirdas 2004: 11 535, 536). O visas straipsnio patosas – prieš nežinia kieno ir kaip mėginamą kurti lietuvių kalbos stabą; prieš tai, kad kalbininkų neva kuriama kalba „kaip tiesos buveinė ir pasaulio esmės raiška“, nors „pasaulis yra įvairus, įvairiai prasmingas ar beprasmis“; prieš tik kalbininkų „galvose besirandantį lietuvių kalbos grynumą ir autentiškumą“, prieš „įvairiausias išgalvojamas normas“, prieš kalbininkus, kurie „pretenduoja tapti prižiūrėtojais kalbos kalėjimo, kuriame bus įkalinta šiuolaikinė Lietuvos visuomenė“, nes po sovietmečio „dingo visos išorinės grėsmės“ kalbai, o dabar... nuo kalbininkų „lietuvių kalbai gresia tolesnis išsigimimas, o lietuviams – likimas „be žado“ (Daugirdas 2004: 11 535–536). Rodos, skaitai kokį priekabų, bet neatsakingą pliurpalą, o ne „religijos, kultūros ir visuomenės gyvenimo menraštį“ – nei elementarios kultūros, nei krikščioniškos artimo meilės... Bjauriausia, kai lietuviškiems kalbininkams pikta valia primetami jau visai konkretūs nebūti dalykai, pvz.: „mėgino uždrausti užsienietiškų firmų prekinius ženklus“ (Daugirdas 2004: 11 536). Autorius peikia atseit kalbininkų sukurtus atitikmenis ir vertinius (?!), bet pavyzdys anekdotiškai įžeidus: „Kažkodėl ir šiandien mes pedagogo nevadiname tokiu tiksl(i)u ir gražiu [?! – J. K.] siūlytoju lietuviškuoju atitikmeniu „vaikžiedys“, tiesa kiek primenančiu „vaikžudį“ (Daugirdas 2004: 11 535). Kas siūlė ir ar kiekvienas siūlytojas – jau kalbininkas?! Jonas Varnauskas paklausė tiesiai – Ima šokas nuo gimtosios kalbos? (NŽA 2005: 3–4 140–141) ir ar čia taisomas išmaltas „bromininkų kelias“ (Varnauskas 2005: 3–4 140) – be „kontrolės“, be „kalėjimo“, tik vedantis į ištautėjimą. Tomas Daugirdas se však neuklidňuje – znovu píše, co dělat, aby „jazyk byl vhodným a praktickým nástrojem“ (Daugirdas 2008: 1–2 8). Autor bezútěšně rozvažuje o počítačové „myši“, která nekouše kabely a jejíž vzhled připomíná Terminologija | 2008 | 15 9 5 skutečnou, místo aby si připomněl, jak je pohyblivá, čilá (ta myška šup pod koště). Připomíná tu také kým ví navrhované náhrady za myš – ukazatel a sprukelys, i kým ví jakými jazykovědci navrhovaný skreitininkas místo přenosného počítače, a že „jazykovědci [kteřípak?! – J. K.] navrhovaný ‚vielbraukys‘ by řekl mnohem víc <...> než ‚trolejbus‘ (Daugirdas 2008: 1–2 8). Psal a vypisoval si, teď píše z klobouku... A pořád se mu zjevují modly – tu jazyka, tu vlastenectví (Daugirdas 2005: 3–4 121–122). Píše, píše, až z toho udělá strašáka z jazykovědce. Novinářka R. Baltrušaitytė se pak ujímá role prostředníka – sepíše stereotypy – 1) ohrožení litevštiny je dnes větší než za sovětské éry, 2) jazyk nejvíce przní mládež, slang, 3) jazykovědec je strašák (Baltrušaitytė 2004: 7 46), posadí proti sobě kulturního vědce (a novináře), spisovatele (a právníka) a dvě jazykovědkyně, aby tyto stereotypy vyvrátili, aby první obvinili všechny jazykovědce a druhé je nebránily, jen se samy omlouvaly – ne, ne my dvě, snad kdysi dávno jedna z nás byla černou „pupkininkė“, ale obě „bořily mýtus přísných jazykových normotvůrců, kteří nedovolují volbu“ (Baltrušaitytė 2004: 7 46). Smutný pohled na všechny: pro jednoho nesprávnost nic neznamená, důležitá je jen obraznost – z maloměstského prostředí a slangu; pro něj je to marketingas, a ne rinkodara, kterou by sám používal... s gramatickými chybami (Savukynas 2004: 7 46, 47, 48); jinému, který čte ruský tisk, stále připadá jako nějakému velkému odborníkovi, že „se tam mnohem méně bojí všelijakých cizích slov“; z toho „se nedělá tragédie, mnoho věcí se schvaluje lehkou rukou“ – „tam chápou, že jazyk je především prostředkem komunikace“ a že „ve slangu vznikají krásné litevské výrazy“ (Puklevičius 2004: 7 46); podle jedné jazykovědkyně mohou za to jazykovědci ze sovětské éry, „kteří dvěma generacím vzali chuť mluvit litevsky“ [??!! – J. K.], a „slang není špatný, jen je třeba dovolit jej tvořit“, vytuneloval – „slovo v daném kontextu [pro premiéra!] zcela přípustné“ [Savukynas chválí: „jazykovědná špička [tj. jazykovědní funkcionáři] už je tolerantní“ 47], bambalis, „před t ř e m i lety zaslechnuté v Ž e m a i t i j i“ – už je „jednotkou s p i s o v n é h o jazyka“ (Smetonienė 2004: 7 47, 48), jenže Savukynas ho v „otevřených slovnících“ nenachází, ačkoli ani jeden z nich se neobtěžuje nahlédnout do LKŽ, kde už d á v n o znamená v severní žemaitštině bambalis – 1. „nádoba na mléko, <...>, kanystr“, 2. „nádoba na petrolej“. A jen jedna jazykovědkyně dodává: „Veřejnost už nezajímá proces utváření jazyka“; „jazyk je chudý na slova také proto, že mladí nečtou“, „vždy budu odporovat těm, kdo říkají, že litevština není přizpůsobena současnému světu a že už se v ní nelze domluvit“, „svůj jazyk můžeme zahubit jen my sami – a nikdo jiný“ (Vaišnienė 2004: 7 46, 48). Tak už je z ní snad strašáček?.. 96 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... Ir mokinys, pasak Smetonienės, ne prieš šimtą metų sukurtas (Okmanas 2004: 8 40), o vartotas jau ir K. Sirvydo, Krauzės žodyne, ir A. Juškos dainose (Drotvinas 2001: 113, 114, 115). Jazykovědce, vůbec akademickou obec, už dlouho nahlodává jeden extralingvistický nádor. Oni mlčí a promlouvá jejich polský kolega: „Když litevští jazykovědci sedí v kavárně, dokážou odhalit mnohé neduhy tohoto oboru v zemi, ale nic z toho se nestává společensky významnou diskusí v tisku. Žijeme tedy jako ve dvou systémech – soukromém a oficiálním. To není pro vědu dobré. <...>. <...>. Lze z toho vyvodit jen jediný závěr: člověk, který otevřeně vyjádří svůj názor, má pocit, že riskuje svou vědeckou kariéru. – – – To je určitý druh korupce a je třeba o tom říci pravdu“ (Smoczyński 2008: 13 5). Komentáře nejsou potřeba – jsou potřeba činy. Je i důvod k optimismu, dokonce k radosti z úspěchů. Litevští jazykovědci, vůbec pracovníci humanitních a společenských věd, se odvažují vzdorovat protikulturní globalizaci a vítězí. Zmíním dva úspěchy. Díky značnému úsilí a po dlouhých bojích se prosazuje obhájená zřejmá pravda, že hlavním mezinárodním (a jediným domácím) jazykem litevistiky je litevština. Proto už není třeba, aby se vědecké práce z litevistiky, určené především litevské společnosti, povinně vydávaly v angličtině. Mezinárodní databáze těchto věd Lituanistika se připravuje v litevštině a – abstrakty – v angličtině (projekt uskutečňují dvě ženy – Ingė Lukšaitė a Danguolė Mikulėnienė, a těší mě, že se mé morální zálohy vůči sílícímu pohlaví přinejmenším v tomto případě skvěle vyplatily). Zde je vhodné připomenout: „Národ je v rukou matky“ (Aistis 1991: 160). Někdy stojí za to potěšit se, že poučení o tom, co je norma, lze získat i od někoho, kdo není jazykovědkyní: „<...>, aniž si to uvědomujeme, můžeme se dostat do nebezpečí, že statistický fakt budeme pokládat za východisko při určování normy: <...>“, ačkoli „lidská norma je založena na tom, co je pro člověka dobré, co vyplývá z jeho přirozenosti, o níž mnohem spolehlivěji než statistická data vypovídá antropologie“ (Laumenskaitė 2007: 11–12 550). Početní síly jazykovědců-terminologů jsou nepoměrně malé. Je nevyhnutelné pokrýt všechny oblasti. V současné jazykovědě by terminologové měli tvořit desetinu. Vychází však vědecký časopis Terminologija (vyšlo 14 čísel), od čísla XIII je mezinárodní (trojjazyčný). Pořádají se mezinárodní konference. Přesto je patrný kvantitativní průlom. Nashromáždila se jistá zásoba zkušeností. Dorůstá nová generace. S podporou Státní komise pro litevský jazyk a za podpory Terminologického centra se vykonává rozsáhlá terminologická práce. Terminologija | 2008 | 15 97 Litevština a písemná společnost, jazykověda a terminologie na nové výpravě, všímavá na rozcestích, snad směřují k napůl slepé cestě, která by mohla uspokojit jazykovědce i společnost. Je jen třeba překonat přirozenost, která „obdařila smrtelníky, zejména ty poněkud rozumnější, sklonem ošklivit si to, co je vlastní, a vážit si toho, co je cizí“ (Erazmas 1963: 45). ZÁVĚRY 1. Otázky užívání, proměn, budoucnosti a dokonce osudu jazyků se často, avšak velmi přímočaře spojují s globalizací a stále se přitom mává dalším, častěji užívaným slovem (Arnolda Toynbeeho) – výzvy. Odpovědi nejsou tak zvučné a nezřídka se ani nikdo nesnaží pochopit, co je ta globalizace. Její geneze a pojmový aparát umožňují rozlišit také kulturní globalizaci a v jejím rámci globalizaci jazyků, tj. globální tendence v užívání jazyků. Rozlišuje se rovněž globalismus – ideologie globalizace neboli teorie planetární mezinárodní politiky – a antiglobalismus, jemuž zatím chybí jasnější a pozitivnější teoretický základ, zatímco protestních, ba i teroristických činů je příliš mnoho a jsou příliš agresivní. Globalizace je tedy poměrně přímým ohrožujícím činitelem pouze pro užívání jazyků; pro fungování a užívání jazyka představuje nepříznivé pozadí. 2. Soustředit veškerou pozornost pouze na vliv neurčité globalizace je velmi nesprávné nejen kvůli jednostrannosti, ale také proto, že se zapomíná na jiné, důležitější a konkrétnější činitele nebo se o nich mlčí. Bylo jich a je jich mnoho. Za železnou oponou bujely zhoubné jevy 20. století, které je rovněž třeba chápat jako nepříznivé iracionální pozadí pro fungování jazyka obecně i jednotlivých jazyků, zejména menších, a zároveň jako přímé činitele – jde o konzumní společnost a společnost mas, jednorázovou civilizaci, marketing, reklamu, agitaci, média a především komercializaci televize, masovou kulturu, kulturu tří minut, módu, vytváření hvězd a také amerikanizaci kultury (popmusic, hollywoodské filmy, westerny, seriály, thrillery, mýdlové opery,...). Společným jmenovatelem těchto jevů je primitivizace člověka a života, konkrétně také dřevěný jazyk. Tyto jevy, silně otřásané sovětskou protiamerickou propagandou a poněkud vědecky hodnocené v litevském filozofickém diskurzu, se po pádu železné opony mohutně valily do Litvy, jejíž duchovně zbídačené společnosti bohužel připadalo dobré všechno, co přicházelo ze Západu. Ze Západu se k nám zároveň dostaly i téměř půl století staré pravdy o našem vlastním životě v říši zla – newspeak, myšlenková policie, dvojí myšlení, zotročení ducha. Dostaly se k nám, ale náležitě nás neovlivnily. Dezintegrace říše zla, obnovení nezávislosti Litvy- 98 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... a zestátnění litevského jazyka, národní obrození, demokratizace společnosti a vznik občanské společnosti, evropská a transatlantická integrace Litvy, jakož i přehnaná, byť neoficiální anglizace a dále informatizace a internetizace – to jsou nyní velmi konkrétní činitelé, jejichž význam pro národní identitu a sebeuvědomění, kulturu a jazyk je již 20 let zřetelný a ještě dlouho bude rozhodující, epochální. 3. Každý jazyk je etnický neboli národní – mateřský. Náš mateřský jazyk, litevština, měl během několika staletí nepřetržitého subordinačního bilingvismu velmi mnoho kontaktů s polštinou – ta doslova zaplavila celé území litevského jazyka. Odstraněna byla jen část následků; většina z nich (a část území) představuje nevratné ztráty, přestože tyto kontakty již dávno téměř ustaly. Podobnou zhoubnou práci vykonávala na území litevštiny po dvě století ruština. Nyní nastala epocha kontaktů s angličtinou – území se neztrácí, ale ubývá uživatelů litevštiny. Proto je užitečné seznámit se s těmito jazyky, imperiálními, koloniálními i mezinárodními (a jako linguae francae), zevnitř – tak, jak jim rozumějí a jak je hodnotí sami Rusové a Angličané. Je důležité nezapomínat, že podstatou linguae francae je pouze plnění komunikační funkce. K životu a zachování národního jazyka to nestačí – právě kvůli tomu může zaniknout. Litevština má mrtvou sestru, pruštinu; území samotné litevštiny je na západě i jihovýchodě okleštěné a ani uvnitř státních hranic není souvislé. Mluvčí velkých jazyků mohou teoreticky diskutovat o tom, zda je jazyk povinným, či nepovinným znakem národní identity a státnosti. Litevec zde může mluvit pouze o šťastných, nebo nešťastných (pro sebe!) výjimkách. Zaručena je jen stará, téměř univerzální zásada: bezpečný je pouze státní národní jazyk, jinými slovy: stát znamená vlastní jazyk. Ačkoli je svět dvojjazyčný (převážně opět jen v této komunikační funkci), bilingvismus je vlastní nikoli velkým, nýbrž malým jazykům, a je subordinační, tedy ne bez nebezpečí. 4. V teorii litevské jazykovědy již není funkce komunikačního prostředku považována ani za jedinou, ani dokonce za hlavní; S. Karaliūnas navíc rozlišuje etnickou funkci jazyka. Všelijací novináři, kulturologové a lidé jinak časově provinční (před námi byla potopa) však jen tak z rukávu mluví o jazyce jako komunikačním prostředku, požadují neomezený vývoj jazyka, hlásají protikodifikační postoje, práva a přednosti žargonu a podobné dobře míněné neznalosti, bijí jazykovědce a dělají z nich strašáka. Ovlivňují tím i některé jazykovědce, protože chybí ta nejzákladnější solidarita a kultura. Litevští jazykovědci se přesto odvažují čelit antikulturní globalizaci a někdy vítězí. Řady jazykovědců-terminologů jsou nepoměrně malé. Vychází však odborný časopis Terminologija | 2008 | 15 9 9 Terminologija (od č. XIII mezinárodní). Zásada státní péče o litevský jazyk se uskutečňuje, ale ne zcela důsledně. ŠALTINIAI GŽ – Gimtasis žodis (žurnalas). L ir M – Literatūra ir menas (savaitraštis). MokslL – Mokslo Lietuva (laikraštis). NŽA – Naujasis židinys-Aidai (mėnraštis). Sav su TV – Savaitė (su TV) (savaitraštis). Vd – Veidas (savaitinis žurnalas). LITERATŪRA Aistis J. 1991: Milfordo gatvės elegijos, Vilnius. Akelaitis G. 2008: Dėl specialybės kalbos dalyko ir jo programų. – Gimtoji kalba 12, 3–6. Ambrazas V. 1990: Kamieno braškėjimas. – Gimtoji kalba 2, 5–7. Baltrušaitytė R. 2004: Kalbos normintojas: tikras ar išgalvotas baubas [pokalbis]. – Veidas 7, 46. Baltrušaitytė R. 2008: Perspektyviausia literatūra. – Veidas 51, 52–53. Basanavičius J. 1970: Rinktiniai raštai, Vilnius. Bauman Z. 2007: Globalizacija: pasekmės žmogui. Vertė V. Rubavičius, Vilnius. Bielinskis V. 1948: Rinktiniai raštai. Vertė Z. Kuzmickis, Kaunas. Brzezinski Z. 1998: Nevaldomas pasaulis. Globalinė sumaištis XXI amžiaus išvakarėse. Vertė A. Survila, Vilnius. Chesterton G. K. 1998: Ortodoksija. Vertė R. Drazdauskienė, Vilnius. Crystal D. 2005: Kalbos mirtis. Vertė E. Šidlauskaitė ir G. Gailiūtė, Vilnius. Daugiakalbystė 2008: Nuo energetikos iki daugiakalbystės. – Veidas 48, 46–47. Daugirdas T. 2004: Kalba be žado. – Naujasis židinys-Aidai 11, 535–536. Daugirdas T. 2005: Aukos patriotizmas. – Naujasis židinys-Aidai 3–4, 121–122. Daugirdas T. 2008: Kančios dėl kalbos. – Naujasis židinys-Aidai 1–2, 7–8. Drotvinas V. 2001: Iš žodžio mokinys istorijos. – Terminologija 8, 112–118. Eco U. 2001: Tobulos kalbos paieškos Europos kultūroje. Vertė I. Tuliševskaitė, Vilnius. Eliot T. S. 1990: Kas yra klasikas? Vertė E. Pakštytė. – Proskyna 4, 220–226. EncKompŽ 2005: Enciklopedinis kompiuterijos žodynas, Vilnius. Erazmas 1963: Erazmas Roterdamietis. Pagiriamasis žodis Kvailybei, Vilnius. Fóris A. 2006: Terminology and social-economic globalization: Terminija ir socialinė-ekonominė globalizacija. – Tautinių kalbų terminologija ir globalizacija. Tarptautinės mokslinės konferencijos pranešimų tezės, Vilnius, 21: 21–22. Fóris A. 2007: Terminology and social-economic globalization. – Terminologija 14, 49–60. Frიდენტalis R. 1977: Getė. Vertė E. Vengrienė ir J. Kilius, Vilnius. Gadeikis L. 2005: Redaktoriaus laiškas. – Veidas 6, 4. Gaivenis K., Keinys S. 1990: Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas. Genzelis B. 1980: Kultūrų sąveika ir paribio kultūros. – Laikas ir idėjos, Vilnius, 88–106. Le Goff J. 2003: Viduramžių vaizduotė. Vertė D. Bučiūtė, Vilnius. Gოგolis N. 19541: Raštai 3. Vertė M. Miškinis, Vilnius. Gogolis N. 19542: Raštai 5. Vertė M. Miškinis, Vilnius. Griniewicz S. 20061: Terminology in the era of globalisation: Terminologija globalizacijos eroje. – Tautinių kalbų terminologija ir globalizacija. Tarptautinės mokslinės konferencijos pranešimų tezės, Vilnius, 25–26: 26–27. Griniewicz S. 20062: Terminology in the Era of Globalisation. – Terminologija 13, 10–16. Grumadienė L. 1996: Kalbos tvarkybos sėkmės laidas – ryšys su visuomene. – Lietuvių kalbos tvarkyba: teorinės ir praktinės problemos. Seminaro tezės, Vilnius, 13–14. Gudavičius A. 2000: Etnolingvistika, Šiauliai. Jokubaitis A. 2008: Politika be vertybių, Vilnius. 100 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... Joninas L. 1987: Dvi „Meistro ir Margaritos“ realybės. – Problemos 36, 59–71. Karaliūnas S. 1997: Kalba ir visuomenė (Psichosociologiniai ir komunikaciniai kalbos vartojimo bruožai), Vilnius. Kniūkšta P. 1995: Kalbos tvarkybos tikslai ir strategija. – Kalbos kultūros diegimo praktika ir metodika. Jono Jablonskio konferencijos pranešimų tezės, Vilnius, 3–5. Kniūkšta P. 1996: Apie kalbos tvarkybos strategiją. – Lietuvių kalbos tvarkyba: teorinės ir praktinės problemos. Seminaro tezės, Vilnius, 15–17. Kniūkšta P. 20011: Paprastoji ir administracinė kalbos tvarkyba. – Kalbos vartosena ir tvarkyba. Jono Jablonskio konferencijos pranešimų tezės, Vilnius, 7–8. Kniūkšta P. 20012: Kalbos vartosena ir tvarkyba, Vilnius. Kopaliński W. 2001: Žodynas. XX amžiaus įvykiai, sąvokos ir mitai. Vertė V. Kvietkauskas, Vilnius. LaLiėŽ 1977: J. Balkevičius, J. Kabelka. Latvių–lietuvių kalbų žodynas, Vilnius. Laumenskaitė E. 2007: Ir du taps vienu kūnu. – Naujasis židinys-Aidai 11–12, 550–556. Laurinėnaitė J. 2008: Vaikščiojanti enciklopedija: ar lengva tokiam būti. – Veidas 15, 48–50. Leitchik V. 2006: Globalization and problems of terminology: Globalizacija ir terminijos problemos. – Tautinių kalbų terminologija ir globalizacija. Tarptautinės mokslinės konferencijos pranešimų tezės, Vilnius, 32–34: 34–35. LKEnc 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija. Parengė K. Morkūnas, redagavo V. Ambrazas, Vilnius. LKEnc 2008: Lietuvių kalbos enciklopedija. Antrasis patikslintas ir papildytas leidimas, sudarė K. Morkūnas, redagavo V. Ambrazas, Vilnius. LRKŽ 1988: A. Lyberis. Lietuvių–rusų kalbų žodynas, Vilnius. Mataitytė I. 2007: Rec.: E. Zaikauskas. Kalbos paribiai ir užribiai: lietuvių žargono žodynėlis. McLuhan M. 2003: Kaip suprasti medijas. Žmogaus tęsiniai. Vertė D. Valentinavičienė, Vilnius. Mikulėnienė D. 1996: Kalbos tvarkyba: norminimas ir administravimas. – Lietuvių kalbos tvarkyba: teorinės ir praktinės problemos. Seminaro tezės, Vilnius, 18. Mikulėnienė D. 1998: Valstybinės kalbos statusas de jure ir de facto: jo įgyvendinimo ir tvarkybos problemos. – Valstybinė kalba ir integracija (Estija, Latvija, Lietuva). Seminaro tezės, Vilnius, 7–8. Miliūnaitė R. 2006: Apie kalbą ir mus. Straipsniai ir pokalbiai, Vilnius. Miłosz Cz. 1995: Pavergtas protas. Vertė A. Grybauskas, Vilnius. Morkus J. 2008: Lietuvių kalba Europos Sąjungoje. – Naujasis židinys-Aidai 7–8, 347–349. Morua A. 1991: Esė. Vertė J. Mikelinskas, Vilnius. Nuodėmė 2008: Nuodėmė vis labiau tampa kolektyvine. – Savaitė 12. Okmanas J. 2004: Lietuviškas kompiuterinis biuras. – Veidas 8, 40. Parandovskis J. 1984: Olimpijos diskas. Vertė D. Urbas, Vilnius. Pasternakas B. 1991: Daktaras Živaga. Vertė A. Mikuta, Vilnius. Piročkinas A. 20041: Publicistiniai pasvarstymai apie lietuvių kalbą atgavus nepriklausomybę. – Gimtasis žodis 8, 2–6. Piročkinas A. 20042: Didelės ir mažos kalbininkų nuodėmės. – Gimtasis žodis 9, 2–7. PolEncŽ 2007: Politikos mokslų enciklopedinis žodynas. Ats. red. A. Jankauskas, Vilnius. Popper K. R. 1995: Nepiktnaudžiauti televizija. Vertė J. Kunčius. – Kultūros barai 6, 14–16. Puklevičius A. 2004: Kalbos normintojas: tikras ar išgalvotas baubas [pokalbis]. – Veidas 7, 46–48. Pupkis A. 2005: Kalbos kultūros studijos, Vilnius. ReklK 2004: Reklamos kalba, Vilnius. Rezoliucija 1996: Akademikai pritarė rezoliucijai dėl lietuvių kalbos. – Lietuvos aidas 242, 3. RLKŽ II 1967: Rusų–lietuvių kalbų žodynas. Paruošė V. Baronas ir V. Galinis, Vilnius. RLKŽ I 1982: Rusų–lietuvių kalbų žodynas. Sudarė Ch. Lemchenas, Vilnius. RLKŽ III 1984: Rusų–lietuvių kalbų žodynas. Sudarė J. Kardelytė, J. Macaitis, A. Mankevičienė, Vilnius. Rosinas A. 1992: Ar valstybė gins valstybinę kalbą? – Lietuvos aidas 2, 8. Rosinas A. 1996: Kalbos priežiūra, kalbos kritika ir kalbos kultūra. – Gimtoji kalba 10, 1–7. Rosinas A. 1998: Valstybinės kalbos teisinė globa 1918–1940 metais. – Valstybinė kalba ir integracija (Estija, Latvija, Lietuva). Seminaro tezės, Vilnius, 9–10. Rosinas A. 2005: Tik prasėu be isterijos, 2005. Sakalavičiūtė K. 2007: Tarpukario Lietuvos periodika: ar rusiška spauda lygu rusų spauda? – Naujasis židinys-Aidai 8–9, 391–398. Savukynas V. 2004: Kalbos normintojas: tikras ar išgalvotas baubas [pokalbis]. – Veidas 7, 46–48. Smetonienė I. 2004: Kalbos normintojas: tikras ar išgalvotas baubas [pokalbis]. – Veidas 7, 46–48. Terminologija | 2008 | 15 101 Smoczyński W. 2008: Laringalai mano moksliniame gyvenime (Su prof. V. Smočinskiu kalbėjosi G. Zemlic-kas). – Mokslo Lietuva 13, 4–5; 14, 6–7. Steger M. B. 2008: Globalizacija. Labai trumpas įvadas. Vertė E. Vareikis, Vilnius. TautGyvY 2008: Tautinio gyvenimo ypatumai. – Savaitė 49. Tok pisin 2003: Atvyksta J. Stromgrenas. – Veidas 37, 52. Treinys M. 2000: Tautiškumo ir globalizacijos sankirta: problema ir sprendimai. – Lietuvių tauta ir pasaulis. Lietuvių tautos savimonė ir tautiškumas: dabarties vaizdas ir perspektyva 1, Kaunas, 16–20. Urnėžiūtė R. 2008: Vertėjai ir kalbos Europos Sąjungos institucijose. – Gimtoji kalba 12, 20–24. Vaišnienė D. 2004: Kalbos normintojas: tikras ar išgalvotas baubas [pokalbis]. – Veidas 7, 46–48. ValTV 1963: Valodniecības terminu vārdnīca. Sastādījuši R. Grabis, Dz. Barbare, A. Bergmane, Rīgā. Varnauskas J. 2005: Ima šokas nuo gimtosios kalbos? – Naujasis židinys-Aidai 3–4, 140–141. Vitkauskas V. 2008: Kitaip yra, sudėtingiau! – Mokslo Lietuva 17, 7. VLE V 2004: Visuotinė lietuvių enciklopedija 5, Vilnius. VLE VI 2004: Visuotinė lietuvių enciklopedija 6, Vilnius. VLE IX 2006: Visuotinė lietuvių enciklopedija 9, Vilnius. VLE XIII 2008: Visuotinė lietuvių enciklopedija 13, Vilnius. Zaikauskas E. 2007: Kalbos paribiai ir užribiai: lietuvių žargono žodynėlis, Vilnius. Zemlickas G., Kaunas D. 2008: Europos pilietis – Jurgis Zauerveinas. – Mokslo Lietuva 3. Ахманова О. С. 1966: Словарь лингвистических терминов, Москва: „Советская энциклопедия“. Бунин И. А. 2001: И. А. Бунин: pro et contra, Санкт-Петербург: Издательство Русского Християнского гуманитарного института. Вальдхайм К. 1976: Австрийский путь, Москва: „Прогресс“. Глиссан Э. 1983: Вавилонская башня. – Курьер ЮНЕСКО 8, 7–9. КРусР 2003: Культура русской речи. Энциклопедический словарь-справочник, Москва: „Наука“. Лукшите Н. 1981: К проблеме предмета лингвистики. – Kalbotyra XXXII/3, 162–169. Пустай Я. 2006: Терминология – гарант сохранения языка: Terminija – kalbos išlikimo garantas. – Tautinių kalbų terminologija ir globalizacija. Tarptautinės mokslinės konferencijos pranešimų tezės, Vilnius, 40–41: 41. Риникер Д. 2001: „Окаянные дни“ как часть творческого наследия И. А. Бунина [публикуется впервые]. – Иван Бунин: pro et contra, Санкт-Петербург: Издательство Русского Християнского гуманитарного института, 625–650. Соболев Ю. В. 2001: «Ред. на кн.:» Ив. Бунин. „Иоанн Рыдалец“. – Иван Бунин: pro et contra, Санкт-Петербург: Издательство Русского Християнского гуманитарного института, 330–334. Твардовский А. 1979: Слово о Пушкине. – А. С. Пушкин. Стихотворения, Москва: „Художественная литература“, 5–23. THE LITHUANIAN LANGUAGE AND SOCIETY: GENERAL AND TERMINOLOGICAL ASPECTS Questions of the usage of languages, their changes, their future and even their fate are often very directly linked with globalization. Another word frequently used is challenges (by Arnold Toynbee). Answers are not so loud and often there are no attempts made to understand what globalization is. Its genesis and concepts allows us to separate cultural globalization and within it – globalization of languages, i.e. global tendencies of the usage of languages. Also globalism – an ideology of globalization or a theory of global international politics – stands out together with anti-globalism, which at least for now has a confused and negative theoretical background and is associated with too many aggressive actions of protest and even terror. Thus globalization is a rather direct threatening factor for the usage of languages and an unfavourable background for the functioning and usage of the language. Concentration of everybody’s full attention only on the impact of undefined glo- 102 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:... balization is wrong not only because of its one-sidedness, but also because other more important and specific factors are forgotten or hushed up and they are and were abundant. On the other side of the iron curtain the ugly phenomena of the 20th century were flourishing, directly impacting upon as well as causing a negative background for the functioning of language in general and small languages in particular. Such phenomena include consumer and mass society, disposable civilization, marketing, advertising, agitation, mass media and especially commercialisation of television, mass culture, three minute culture, fashion, creation of stars, Americanization of culture (pop music, Hollywood films, westerns, TV serials, soap operas,...). In general terms a common denominator of these phenomena is their tendency to make a man and a life primitive, specifically the creation of a wooden language. These phenomena, strongly attacked by soviet anti-American propaganda and to some extent evaluated in Lithuanian philosophical discourse after the fall of the iron curtain swept into Lithuania, to the weary spirit of which everything coming from the West seemed to be good. At the same time fifty year old truths about our own life in the evil empire – new language, thought police, double think, enslavement of the mind – reached us from the West as well. These truths reached us, but did not have the right impact on us. Together with such things as the disintegration of the evil empire, restoration of the independence of Lithuania, status of the Lithuanian language as a state language, national rebirth, democratisation of the society and the creation of a civil society, European and transatlantic integration of Lithuania, came unofficial Anglization, computerization and internetization which are now very specific factors, the importance of which to national identity and self-awareness, culture and language has been considerable for twenty years and will remain crucial and epochal for a long time. Every language is ethnic or national – native. Our native language – Lithuanian – for a few centuries under the conditions of continuous subordinate bilingualism had very many contacts with the Polish language – the whole area of the Lithuanian language was flooded with it. Only a few consequences have been eliminated, and although contacts with Polish have for some time been almost broken, the majority of losses are, like loss of national territory, irreversible. For two centuries a similar destructive work in the Lithuanian language area was done by the Russian language. Now a new era of contacts with the English language has arrived – territory is not being lost, but a part of the Lithuanian language speakers are. Therefore it is useful to get acquainted with these imperial, colonial as well as international languages (and linguae francae) from inside – how they are perceived and judged by Russians and English themselves. It is important to remember that the essence of linguae francae is only the performance of the communicative function. This is not enough for the national language to live and survive – it could cause death. The Lithuanian language has a dead sister – the Prussian language. The area of the Lithuanian language has crumbled away in the west and in the south-east and it is not even continuous within the state borders. Speakers of a big language can have a theoretical discussion if the language is or is not an obligatory element of nationality and statehood. A Lithuanian can speak here only about lucky or unlucky (for himself!) exceptions. Only the old nearly universal order provides guarantees: only a national state language is safe or: a state is its own language. Although the world is Terminologija | 2008 | 15 1 0 3 bilingual (mostly in that communicative function), bilingualism is a characteristic not of big, but of small languages and it implies subordination, thus some dangers. In the theory of Lithuanian linguistics, the communicative function is considered to be neither the only, nor the main one. Simas Karaliūnas separates the ethnic function as well. Various journalists, specialists of culture and other provincials of the time (avant nous, le Déluge) are talking only about the means of communication, demanding unrestricted development of the language, declaring anticodification attitudes, rights and validity of jargon and similar good willed ignorance and demonising linguists. They defeat some linguists because of the lack of solidarity and culture of the latter. Lithuanian linguists dare to challenge anti-cultural globalization and sometimes win. The force of terminologists is small, but they publish the scientific (international from the 13th issue) magazine Terminologija (Terminology). The principle of state protection of the Lithuanian language is being implemented although not consistently. Gauta 2008-12-15 Jonas Klimavičius Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius E. paštas: [email protected] 104 Jonas Klimavičius | Lietuvių kalba ir visuomenė:…