Teisės aktų terminų ir jų apibrėžčių reikalavimų klausimu

doi.org/10.35321/term29-07 K otázce požadavků na termíny právních předpisů a jejich definice ALVYDAS UMBRASAS Institut litevského jazyka ORCID id: https://orcid.org/0000-0002-5184-0056 ANOTACE Terminologická úprava právních předpisů má v Litvě již tradici, avšak požadavky kladené na termíny právních předpisů a jejich definice mohou být předmětem diskuse. Vzhledem k tomu, že tvorbu právních předpisů upravují samotné právní předpisy, stojí za to objasnit, jaké terminologické požadavky jsou v nich stanoveny. Právě tomu je věnován tento článek. Lepší právní úprava požadavků na termíny právních předpisů a jejich definice může přispět ke zvýšení kvality legislativy. KLÍČOVÁ SLOVA: termíny právních předpisů, jazykové požadavky, logické požadavky, terminologická úprava, definice. ABSTRAKT Správa terminologie právních předpisů má v Litvě již tradici, avšak požadavky na tyto termíny a jejich definice mohou být předmětem diskuse. Jelikož tvorbu právních předpisů upravují samotné právní předpisy, stojí za to objasnit terminologické požadavky, které jsou na ně kladeny. Právě tomu je věnován tento článek. Lepší právní úprava požadavků na termíny a definice v právních předpisech může přispět ke zvýšení kvality legislativy. KLÍČOVÁ SLOVA: termíny právních předpisů, jazykové požadavky, logické požadavky, terminologické uspořádání, definice. ÚVODNÍ POZNÁMKY Právní předpisy jsou ve státě jedním z nejdůležitějších prostředí, v nichž se užívá jazyk, a jejich jazyk ovlivňuje jazyk užívaný v jiných prostředích. Právní předpisy jsou důležité také z terminologického hlediska, protože se v nich termíny nejen užívají, ale také definují. Terminologické aspekty právních předpisů jsou předmětem výzkumu tohoto článku. Článek deskriptivně-analytickou metodou 120 Alvydas Umbrasas | Teisės aktų terminų ir jų apibrėžčių reikalavimų klausimu zkoumá požadavky kladené na termíny v právních předpisech – hodnotí je nejen z terminologického hlediska, ale také z hlediska právní regulace. Cílem je zjistit, jaké požadavky na termíny právních předpisů a jejich definice stanovují zdroje upravující přípravu právních předpisů, posoudit dostatečnost těchto požadavků a na základě praxe předložit určité postřehy a doporučení. Článek se zaměřuje především na terminologické aspekty právních předpisů přijímaných v Litvě, tj. vnitrostátních právních předpisů, podle potřeby však přihlíží také ke kontextu právních předpisů Evropské unie překládaných do litevštiny, neboť jsou si z terminologického hlediska podobné a navíc ovlivňují vnitrostátní právní předpisy. S ohledem na povahu zkoumaných otázek a stav probíraných jevů jsou v další části článku vyčleněny dvě části, v nichž jsou údaje analyzovány odlišně: první část bez rozboru konkrétních příkladů souhrnně popisuje požadavky kladené na termíny právních předpisů, zatímco druhá část se naopak více zaměřuje na příklady definic termínů právních předpisů, aby ukázala jejich specifika. Jak bude patrné, stanovení požadavků na tyto definice je úkolem do budoucna. Kromě právních pramenů se článek opírá především o výzkumy Kazimierase Gaivenise, který se v naší terminologii nejvíce věnoval požadavkům na termíny a jejich definice i obecným terminologickým otázkám (viz Gaivenis 2002: 14–49). O požadavcích důležitých pro tento výzkum psal již dříve také Stasys Keinys (1980: 27–58). V současnosti se o požadavcích na termíny hovoří častěji v didaktickém kontextu (např. Akelaitis a kol. 2009: 36–44). K POŽADAVKŮM NA TERMÍNY PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ Postavení litevštiny jako státního jazyka je zakotveno v Ústavě Litevské republiky i v zákoně Litevské republiky o státním jazyce. Tento zákon výslovně stanoví užívání jazyka v oblasti právotvorby: „Zákony a jiné právní předpisy Litevské republiky se přijímají a zveřejňují ve státním jazyce“ (VKI 1995: 31). Právní předpisy upravující přípravu právních předpisů stanoví také kvalitativní jazyková kritéria. Již v roce 1995 byl přijat zákon Litevské republiky o postupu při přípravě zákonů a jiných normativních právních aktů, v němž se uvádí, že „[P]rávní předpisy 1 Zde i dále se u právních předpisů a doporučujících publikací uvádějí čísla článků nebo bodů, nikoli čísla stran. Terminologija | 2022 | 29 121 se píší v souladu s normami spisovné litevštiny a požadavky právní terminologie“ (ĮTNARTĮ 1995: 12). Toto tvrzení bylo převzato do Doporučení pro přípravu zákonů a jiných právních předpisů (ĮTARR 1998: 1.8). Později se formulace poněkud změnila2, avšak ustanovení, že právní předpisy musí dodržovat normy spisovného jazyka a požadavky právní terminologie, bylo zachováno v zákoně Litevské republiky o základech zákonodárství přijatém v roce 2012 (TPĮ 2012: 14), jakož i v Doporučeních pro přípravu návrhů právních předpisů schválených v roce 2013 (TAPRR 2013: 5) a v jejich pozdějších zněních. Mimochodem, při přípravě vícejazyčných právních předpisů Evropské unie se dodržování jazykových norem posuzuje z čistě praktického hlediska – Společná praktická příručka Evropského parlamentu, Rady a Komise pro osoby, které připravují právní předpisy Evropské unie, uvádí, že „[P]ředpisy vypracované v souladu s gramatickými a interpunkčními pravidly lze snáze správně pochopit a přeložit do jiných jazyků“ (BPV 2015: 1.4.2; toto ustanovení bylo obsaženo i v prvním vydání Společné praktické příručky (BPV 2008: 1.4.2)). Správnost je tedy v tomto ohledu funkčně důležitá a pomáhá nejen na vnitrojazykové, ale i na mezijazykové úrovni. Požadavek dodržovat v právních předpisech požadavky na právní termíny je právně zakotven téměř od počátku obnovení nezávislosti, je však třeba mít na paměti, že po obnovení nezávislosti Litva téměř žádné slovníky právních termínů neměla3. Lze se tedy domnívat, že právním základem bylo nikoli řídit se nějakými slovníky právních termínů, nýbrž ustálenou praxí užívání právních termínů a termíny rozvíjenými podle obvyklých modelů. Na termíny se kladou jazykové a logické požadavky; obvykle zahrnují správnost, přesnost, systematičnost, stručnost, snadnost tvoření, emocionální neutralitu atd.4 (Gaivenis 2014 [1994]: 206, 211). Tyto požadavky se v zásadě hodí pro jakoukoli oblast, jazyk právních předpisů se však liší od jazyka vědy; v právu je důležitá formální regulace vyjadřování a dodržování pokynů a doporučení týkajících se vyjadřování. Ačkoli požadavky na právní termíny nejsou nijak systematizovány a ne vždy jsou jasně a explicitně vyjádřeny, 2 Mimo jiné se začalo zdůrazňovat nikoli vypracovávání právních předpisů, nýbrž příprava jejich návrhů; namísto právní terminologie se objevuje právní terminologie. 3 V období první nezávislosti nebyly vydány žádné slovníky právních termínů (ačkoli existovaly seznamy termínů a návrhy slovníků). Slovník právních termínů sestavený Alfonsasem Žiurlisem, který vyšel na počátku sovětského období, Teisinių terminų žodynas (Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1954, 240 p.), zůstal jediným slovníkem po celé sovětské období. Od roku 1995 vyšla řada překladových slovníků nejen termínů, ale i právního jazyka obecně (podrobněji viz Umbrasas 2008), kvalitní právní terminografie však stále chybí. 4 K. Gaivenis ve starších publikacích mezi požadavky na termíny uváděl jejich přeložitelnost do jiných jazyků, a dokonce i zvučnost a jedinečnost (Gaivenis 2014 [1979]: 115). 122 Alvydas Umbrasas | Teisės aktų terminų ir jų apibrėžčių reikalavimų klausimu hovoří o nich doporučení pro přípravu právních předpisů jak na vnitrostátní, tak na úrovni Evropské unie. První právní předpisy obnovené nezávislosti, které upravovaly jazyk právních předpisů, obecně apelovaly na dodržování norem spisovného jazyka; nakonec se objevilo přesné ustanovení – „[T]ermíny právních předpisů musí být <...> správné“ (TAPRR 2013: 6.5). Požadavek správnosti je v právních předpisech v zásadě obecný – vztahuje se na jazyk jako celek i na terminologii jako jeho součást. Správnost termínů souvisí rovněž se všemi jazykovými rovinami a zahrnuje nejen slovotvorbu, morfologii a syntax, ale také výslovnost, přízvuk, pravopis a interpunkci. Se správností souvisejí také otázky vlivu jiných jazyků a jazykové čistoty5. V právních předpisech upravujících jazyk právních předpisů bylo dříve výslovně uvedeno: „Mezinárodní slova se užívají pouze tehdy, nemá-li litevština jejich ekvivalenty“ (ĮTNARTĮ 1995: 12; ĮTARR 1998: 1.8). Později bylo ustanovení upřesněno: „Přednost mají litevské termíny. V případě potřeby lze vedle litevského termínu uvést i mezinárodní termín (jeden z nich v závorkách)“ (ĮTARR 2002: 6). Zavést do praxe pravidlo o vyhýbání se mezinárodním termínům v právních předpisech však bylo pravděpodobně poměrně obtížné, neboť chyběla objektivní hodnoticí kritéria – domácí a mezinárodní termíny nejsou vždy funkčně rovnocenné, stejně rozšířené a stejně ustálené a umělé upřednostňování jednoho z nich nemusí odpovídat tendencím úzu nebo může být jednoduše subjektivní. Ačkoli se tedy v praxi terminologické práce na kritérium čistoty de facto bere zřetel, ustanovení o mezinárodních slovech z doporučení pro přípravu právních předpisů postupně zmizela a větší pozornost se začala věnovat výpůjčkám přicházejícím prostřednictvím překladu; zároveň se připustila možnost běžně uvádět vedle nedostatečně ustálených litevských termínů jejich ekvivalenty v jiných jazycích: „Všechny obecné výrazy z jiných jazyků musí být v právním předpisu přeloženy do litevštiny“ (ĮTARR 2002: 6); „V právním předpisu se nesmějí užívat obecné výrazy z jiných jazyků, s výjimkou nelitevských slov nebo spojení užívaných z tradice v některých oblastech (nejčastěji latinských). V případě potřeby lze vedle litevského výrazu uvést v závorkách výraz v jiném jazyce (nejčastěji termín)“ (TAPRR 2013: 6.2). U ekvivalentu musí být uvedena jazyková zkratka (TAPRR 2021: 134). Termíny se dnes do vnitrostátních právních předpisů často přebírají z právních předpisů Evropské unie a při jejich překladu je třeba řešit otázky přejímání a 5 Jazyková a terminologická čistota se obecně nechápe jako požadavek; jde o extralingvistický princip jazykové kodifikace, který nesouvisí se samotným jazykovým systémem a projevuje se tím, že se upřednostňují slova vlastního jazyka (Gaivenis, Kaulakienė 2014 [1996]: 229–230). Terminologija | 2022 | 29 123 další problémy, které vedou k negativnímu postoji k jazyku dokumentů: „Texty plné výpůjček, doslovných překladů nebo žargonových výrazů se obtížně chápou a stávají se zdrojem kritiky aktů Unie, které jsou v takových případech považovány za ‚cizí‘“ (BPV 2015: 5.4). Z toho vyplývá snaha, aby text působil přirozeně a nebylo patrné, že jde o překlad. Požadavek na srozumitelnost právního jazyka se vztahuje i na právní terminologii (právní tvorba je obecně založena na zásadě srozumitelnosti (TPĮ 2012: 3)). Tento požadavek lze chápat jako protiklad složitosti, nepřehlednosti a komplikovanosti, z čehož vyplývá snaha o jednoduché termíny. Tvůrcům právních aktů Evropské unie se doporučuje „snažit se vyjádřit účel právní normy jednoduchými termíny, aby jej bylo možné jednoduše sdělit. V co největší míře je třeba používat každodenní jazyk. V případě potřeby se dává přednost srozumitelnosti formulací před stylistickou vytříbeností“ (BPV 2015: 1.4.1). Nedostatečná srozumitelnost může být překážkou jak pro překladatele právních aktů, tak pro ty, kdo je uplatňují, proto „musí být výchozí text zcela jednoduchý, jasný a srozumitelný, protože pokud bude příliš složitý nebo dvojznačný, může být při překladu do jednoho či více dalších jazyků Unie nepřesný, přibližný nebo zcela chybný“ (BPV 2015: 5.2). V současnosti se stále častěji hovoří o plynulém, jednoduchém, zjednodušeném jazyce (angl. plain language), analyzují se možnosti zjednodušování právního jazyka a nahrazování termínů jednoduššími výrazy, aby byl právní jazyk srozumitelný i bez pomoci odborníků (Čės­nienė 2014b). V tomto kontextu se již objevila koncepce intralingválního překladu právního jazyka, tj. rozšiřuje se pojetí překladu a hovoří se o překladu v rámci téhož jazyka, jehož cílem je zpřístupnit právní text cílovému publiku, usnadnit jej odborníkům nebo zjednodušit pro laiky (Čės­nienė 2014a). Z praxe však zatím nevyplývá, že by snaha o zjednodušení právního jazyka přinesla nějaké hmatatelnější výsledky. V doporučeních pro tvorbu právních aktů v Litvě není požadavek na stručnost termínů výslovně stanoven6 (nemohl by ani být přísným požadavkem, nýbrž jen doporučením), avšak pro větší pohodlí se počítá s možností zavádět v právním aktu zkrácené podoby termínů platné pouze v daném právním aktu; v souvisejících nebo prováděcích právních aktech by se měly zavádět znovu z 6 V praxi tvorby právních aktů se někdy usiluje o stručnost termínů až přehnaně, a to na úkor přesnosti. Překladatelům právních aktů EU se stručnost uvádí mezi požadavky na termíny s cílem zajistit, aby se termín pohodlně používal (TV 2006: 1.1). Někteří se domnívají, že délka termínu může svědčit buď o jeho novosti, nebo o nedostatečné standardizaci. Vychází se z předpokladu, že čím lépe je terminologie rozvinuta a standardizována, tím více by měla obsahovat kratších termínů (Kaulakienė, Makariūnienė 2014 [1999]: 36). V praxi standardizace však kritérium stručnosti nemá přednost. 124 Alvydas Umbrasas | Teisės aktų terminų ir jų apibrėžčių reikalavimų klausimu naujo (TAPRR 2013: 6.5; TAPRR 2021: 116). Rekomendacijose aiškiai pasakyta, kad teisės aktų terminai turi būti tikslūs (TAPRR 2013: 6.5; TAPRR 2021: 11). Čia reikia turėti omenyje, kad tikslumo reikalavimas gali prieštarauti trumpumo reikalavimui. Kita vertus, termino tikslumo samprata gali būti diskusijų objektas. K. Gaivenis tikslumą pirmiausia sieja su vienareikšmiškumu ir reikšmės apibrėžtumu, tačiau pripažįsta, kad šie dalykai sunkiai pasiekiami (Gaivenis 2014 [1994]: 207). Akivaizdu, kad apskritai kalboje terminų vienareikšmiškumas yra utopija, apie jį galima kalbėti nebent tik vienos konkrečios terminų sistemos ribose (Keinys 2003: 50). Terminų dviprasmiškumo vengimas teisės akte (BPV 2015: 6.2) visiškai suprantamas, tačiau vienos reikšmės turėjimas savaime negarantuoja termino tikslumo. Rengiantiems teisės aktus sakoma, kad „[S]iekiant tikslumo ir norint išvengti aiškinimo problemų gali tekti apibrėžti terminą“ (BPV 2015: 6.2.3). Lyginant terminą su apibrėžtimi jau galima kalbėti apie jo tikslumą. Termino tikslumas, be abejo, susijęs su jo semantika, siejasi ir su motyvacija, tačiau, kaip teisingai pastebi K. Gaivenis, negalima sakyti, kad motyvuoti terminai yra tikslūs, o nemotyvuoti – netikslūs (Gaivenis 2014 [1994]: 208). Termino motyvacija gali būti ir neaiški (svarbu, kad nebūtų klaidinanti), bet reikia pripažinti, kad motyvuotų terminų aiškumas didesnis7. Vien tik aiškumo savaime neišeina tapatinti su tikslumu, bet paprastai laikoma privalumu, jei terminas gali būti aiškus ir be apibrėžties. Tikslumo matavimas gali būti grindžiamas apibrėžtyje nurodytų požymių atitikimu ir būtų svarbesnis vertinant ne giminius, o rūšinius terminus. Pastarųjų terminų rūšinių požymių įvardijimas distinktyvumo atžvilgiu ypač svarbus, o tai lemia ir tikslumą. Při vypracovávání právních stanovisek k návrhům vnitrostátních právních aktů se posuzuje, zda termíny použité v návrhu „odpovídají termínům zakotveným v platné právní úpravě, především v právních aktech upravujících obdobné právní vztahy“ (TINTARR 2010: 15.3.3). Důraz na to, že terminologie má být používána jednotně a v návaznosti na již platné právní akty, se klade také v doporučeních pro tvorbu právních aktů Evropské unie (BPV 2015: 6.2.1). Zároveň se usiluje o jednotnost terminologie v témže právním aktu, jeho přílohách a prováděcích právních aktech (BPV 2015: 6; 6.2.1). Jednotnost je důležité hlídat při přípravě návrhů novel právních aktů, aby v konsolidovaném znění 7 Lze předpokládat, že například dobře odůvodněné neologismy mají větší šanci se vžít. Terminologija | 2022 | 29 125 neatsirastų terminologinių skirtybių (TAPR 2021: 111). Taikymo patogumo atžvilgiu gerai, kai sutampa nacionalinių ir Europos Sąjungos teisės aktų terminai, tačiau dėl susiklosčiusių tradicijų tai ne visada pasiekiama ir nebūtinai visada siektina. Terminų nuoseklumo reikalavimas apskritai atsiskleidžia per vienodumo siekį. Europos Sąjungos teisės aktų rengėjams paaiškinama: „Terminijos nuoseklumas reiškia, kad vienodoms sąvokoms reikšti turi būti vartojami tie patys terminai, o tas pats terminas neturi būti vartojamas skirtingoms sąvokoms reikšti“ (BPV 2015: 6.2). Antroji teiginio dalis orientuoja į daugiareikšmiškumą, o jis, kaip rodo praktika, apskritai yra neišvengiamas, tačiau vienareikšmiškumas siektinas bent jau susijusių teisės aktų ribose. Praktikoje dėl daugiareikšmiškumo didelių problemų paprastai nekyla (prireikus padeda apibrėžtis) arba jos yra retos, daugiau problemų kelia sinonimija, ypač kol terminai yra nauji, nes skirtingos raiškos priemonės kartais gali klaidinti, kurti sąvokų skirtingumo iliuziją. Susijusiuose europiniuose teisės aktuose skirtingai išversti tapatūs terminai gali kelti taikymo problemų ir kelti sumaištį tuos teisės aktus įgyvendinančiuose nacionaliniuose teisės aktuose, todėl sinonimų vengimo siekis (BPV 2015: 1.4.1) natūraliai kyla norint užtikrinti terminijos nuoseklumą. Jis pasiekiamas ir per suderinamumą – ES teisės aktų rengėjams pasirenkant vartoti teisės terminus siūloma atsižvelgti į šių aktų daugiakalbį pobūdį, todėl nurodoma vengti sąvokų ir terminų, būdingų tik tam tikroms nacionalinėms teisės sistemoms, juos vartoti atsargiai (BPV 2015: 5; 5.3.2). Kartu, kiek įmanoma, siekiama teisės aktų terminų, jų sampratų derėjimo su terminais mokslo, technikos ir apskritai bendrinėje kalboje (BPV 2015: 6). Požadavek na systematičnost termínů není v doporučeních pro tvorbu právních aktů výslovně zmíněn, v praxi je však důležitý a uplatňuje se při úpravě terminologie v jakékoli oblasti8. Lze říci, že termíny nefungují izolovaně – jsou součástí určité terminologické soustavy. Překladatelům právních aktů EU se doporučuje dbát na systematičnost termínů: „Při používání stávajících termínů nebo vytváření nových je třeba zajistit, aby odpovídaly systému“ (TV 2006: 1.1). Požadavek systematičnosti lze chápat jako logický i jazykový požadavek. K. Gaivenis považuje požadavek systematičnosti termínů za logický a spojuje jej s klasifikací pojmů a logickým členěním 8 Je třeba mít na paměti, že zásada systematičnosti je jednou z obecných zásad uplatňovaných v právní tvorbě, podle níž se mimo jiné usiluje o to, aby právní normy byly vzájemně v souladu (TPĮ 2012: 3). 126 Alvydas Umbrasas | Teisės aktų terminų ir jų apibrėžčių reikalavimų klausimu základu. Pro terminologii je relevantní hierarchická klasifikace, při níž se mezi tříděnými skupinami stanovují vztahy nadřazenosti a podřazenosti, a fasetová klasifikace, při níž se abeceda třídí z různých hledisek (Gaivenis 2014 [1994]: 211–213). Z tohoto hlediska se tedy termín právního předpisu nesmí ocitnout na nevhodné klasifikační úrovni (např. generický mezi specifickými), ani v nevhodné klasifikační skupině (například při klasifikaci činností do ní nesmí patřit výsledek činnosti). V praxi se však systémovost často posuzuje z hlediska vyjádření termínu, přičemž se zároveň přihlíží i k obsahu a základu klasifikace, tj. jazykové a logické požadavky zde působí společně a usiluje se o to, aby se vyjádření termínů určité klasifikační skupiny navzájem shodovala. Nejde přitom pouze o otázku typičnosti tvoření termínů (kterou zmiňuje K. Gaivenis (2014 [1994]: 213)), například o volbu stejné kategorie tvoření nebo stejného derivačního formátu, nýbrž také o sjednocování syntaktických konstrukcí, které zastávají funkci termínů, sjednocování počtu slov apod. V souvislosti s tvořením je třeba zmínit také požadavek derivační produktivity termínů. Derivační produktivita9 se chápe jako vhodnost termínu pro tvorbu nových, sémanticky a formálně na něm závislých slov, tj. dalších termínů (Gaivenis 2014 [1994]: 210). Doporučení pro tvorbu právních předpisů o tom nehovoří a v praxi správy terminologie právních předpisů se tento požadavek skutečně neřadí mezi nejdůležitější, ačkoli se neignoruje. Překladatelům právních předpisů EU se uvádí, že termín má být vhodný pro tvoření nových termínů; tento požadavek se nazývá produktivnost (TV 2006: 1.1). Pravda, v lingvistice se produktivnost obvykle chápe jako vlastnost derivačního formátu nebo určitého derivačního typu, lze ji však přisoudit i základovému slovu. Mezi požadavky na termíny se někdy řadí stálost; tak je tomu například v doporučeních pro překladatele právních předpisů EU. Uvádí se v nich, že „termíny mají být stálé, neměnit se každých několik či deset let. Někdy jsou zavedené a široce užívané termíny, byť ne zcela přesné, lepší než nové přesné termíny, neboť nahradit termín ve vědomí uživatelů není snadné“ (TV 2006: 1.1). Stálost však není ani tak požadavkem jako spíše zásadou normalizace termínů, kterou se v praxi skutečně snaží dodržovat. Podle K. Gaivenise je „[C]ílem normalizace terminologie nezrychlovat změny termínů a zachovávat neměnnost mikrosystémů terminologie“ (Gaivenis 2014 9 Derivační produktivita se také označovala jako derivační potenciál, derivační perspektivnost (Keinys 1980: 45–46). Terminologija | 2022 | 29 127 [1996]: 227). Obvykle se mění dosud neustálené, variantní termíny, zatímco tradičních se lidé spíše nedotýkají10. K POŽADAVKŮM NA DEFINICE TERMÍNŮ PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ K. Gaivenis řadí mezi logické požadavky na termíny požadavek přesnosti definic11 (Gaivenis 2014 [1994]: 211). Není však přesné považovat jej za požadavek na samotné termíny. Požadavky na definice lze oprávněně pokládat za samostatné. Vědci na základě logických a dalších kritérií rozlišují dva či několik typů definic, ale i několik desítek (podrobněji viz Rimkutė 2021: 180–184). Požadavků na definice samozřejmě není tolik; závisely by na tom, kdo je adresátem definice a v jakém médiu je zveřejněna (např. učebnice, vědecká monografie, terminologický slovník, terminologická norma apod.). Stejně jako požadavky na termíny mohou být i požadavky na definice jazykové a logické. Z litevských lingvistů věnoval definicím termínů patrně nejvíce pozornosti K. Gaivenis, ve svých pracích však požadavky na definice nesystematizoval. Upozornil, že definice termínů se mohou lišit od běžných lexikografických definic a že při tvorbě definic lze použít model uvádějící nejbližší nadřazený pojem a druhové odlišnosti při dodržení těchto nejdůležitějších pravidel: „a) definice musí být adekvátní, tj. rozsah definovaného pojmu se musí rovnat rozsahu pojmu definujícího; b) nesmí obsahovat bludný kruh; c) musí být přesná, jasná a jednoznačná; d) nesmí být záporná“ (Gaivenis 2014 [1979]: 116). Jiné zdroje uvádějí také požadavky na vzájemné sladění definic, uvedení podstatných znaků, stručnost, vyhýbání se vysvětlování slovy totožnými s termínem apod. (podrobněji viz Rimkutė 2021: 184–185). Požadavky na definice termínů obvyklé ve vědě lze alespoň zčásti uplatnit také při formulování definic termínů právních předpisů, avšak vnitrostátních 10 Průsečík tradice a novinek v terminologii K. Gaivenis charakterizoval s ohledem na snahu o pokrok a funkční účelnost: „Někteří tvůrci terminologických norem striktně požadují, aby byly terminologické normy závazné a aby terminologie v nich obsažená byla zakonzervována na desetiletí. Z hlediska systému terminologie je tento požadavek nerealistický, neboť součásti systému se musí neustále měnit a obnovovat. Jen tak se bude systém postupně zdokonalovat. V opačném případě bude systém degradovat. Zásada stálosti terminologie tedy nebrání změnám systému, pouze brzdí jeho neúčelné rozkládání. Při hodnocení zavedeného termínu je třeba nejprve zvažovat nikoli to, v čem je nový termín lepší, ale proč je starý termín špatný“ (Gaivenis 2014 [1996]: 228–229). 11 K. Gaivenis zmiňuje přesnost definicí, dnes se však obvykle používá termín definice. Správa terminologie právních předpisů přispěla právě k rozšíření tohoto termínu, protože právě definice se používá v zákoně o Terminologické bance (LRTBĮ 2003) a v právních předpisech, které jej provádějí. 128 Alvydas Umbrasas | Teisės aktų terminų ir jų apibrėžčių reikalavimų klausimu Doporučení pro přípravu právních předpisů stanovují jen velmi málo požadavků na definice termínů. Na definice termínů v právních předpisech se stejně jako na samotné termíny samozřejmě vztahuje požadavek správnosti, protože jde o obecný jazykový požadavek kladený na právní předpisy. Logické požadavky se téměř nekladou, stanovují se pouze omezení při tvorbě definic: „[V] jednom zákoně definovaný pojem se nemá definovat v jiných zákonech, ledaže definice pojmu ve zvláštním zákoně je typická pouze pro určitou oblast vztahů“ (TAPRR 2013: 6.5; TAPRR 2021: 11). Zároveň se stanoví, že „[P]rávní předpisy provádějící zákony nemají definovat pojmy používané nebo již definované v zákonech, mohou však definovat pojmy používané pouze v daném prováděcím právním předpisu“ (TAPRR 2021: 11). Jestliže jsou termíny použité v právním předpisu chápány tak, jak jsou definovány v jiných právních předpisech, je třeba uvést, definic kterých právních předpisů se používá (TAPRR 2021: 35, 48). O obsahu definic se uvádí pouze to, že „by v nich neměly být stanoveny požadavky, podmínky apod.“ (TAPRR 2021: 11). Podobně se i tvůrcům právních předpisů EU doporučuje, aby definice termínů neobsahovaly samostatná normativní ustanovení12 (BPV 2015: 14) a aby se v definicích raději neuvádělo to, co lze stanovit jako oblast působnosti nebo předmět právního předpisu (BPV 2015: 13.4). Tvůrcům právních předpisů se připomíná, že definic předložených termínů je nutné se držet v celém textu a že termíny se mají užívat právě ve významu, který jim byl vymezen (BPV 2015: 6.4). V právních předpisech se vymezení významu termínů snaží omezovat: „[D]efinice termínu nesmí být v rozporu s jeho obvyklým významem“ (BPV 2015: 14.1). V zásadě jde o to, aby byly termíny chápány tak, jak je obvyklé v regulované oblasti, a aby byly jasné i bez definice. Zároveň se zdůrazňuje potřeba definice, pokud se obvyklé pojetí v právním předpisu zužuje nebo rozšiřuje. Zákon Litevské republiky o bance termínů Litevské republiky (LRTBĮ 2003), který je v platnosti již téměř dvě desetiletí, a jeho prováděcí právní předpisy vedly k tomu, že se správě termínů v právních předpisech věnuje poměrně značná pozornost. Banka termínů Litevské republiky je od roku 2005 postupně doplňována státními institucemi o termíny z právních předpisů; Terminologická podkomise Státní komise pro litevský jazyk na svých zasedáních, která se konají v průměru každý týden 12 Zdůvodnění vychází nejen z logiky definic, ale také z překážek praktického uplatňování. Do definic „[S]amostatná pravidla se nemají zařazovat nejen proto, aby byla zachována logická přesnost. Jsou-li do definic termínů zahrnuty takové prvky, hrozí, že si jich čtenář při interpretaci nevšimne mezi normativními prvky, které nejsou uvedeny na jednom místě spolu s ostatními normativními prvky“ (BPV 2015: 14.4). Terminologija | 2022 | 29 129 (s výjimkou léta) se téměř na každém zasedání projednává několik desítek termínů ze zákonů, ministerských nařízení a dalších právních předpisů13. Praxe ukazuje, že jen poměrně zřídka vyvolá diskusi samotný termín; nejvíce připomínek se na zasedáních týká definic. Tyto připomínky bývají často redakčního charakteru a nějakým způsobem souvisejí s volbou formulace, nezřídka však vyvstávají otázky srozumitelnosti, přesnosti a dalších aspektů souvisejících s obsahem pojmu. Jednou z možných příčin problémů při definování termínů v právních předpisech je nedostatečná regulace definic termínů v této oblasti. Souhrnně lze říci, že termíny jsou v právních předpisech definovány třemi způsoby: vysvětlujícím (uvedením znaků), výčtovým a odkazovacím. Požadavek při přípravě právních předpisů nedefinovat to, co již definováno bylo, a přímá použitelnost části právních předpisů Evropské unie vedou ke vzniku odkazovacích definic, např.14: akreditace – jak je definována v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 765/2008 ze dne 9. července 2008, kterým se stanoví požadavky na akreditaci a dozor nad trhem týkající se uvádění výrobků na trh a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 339/93. konzulární úřad Litevské republiky – pojem se chápe ve smyslu definice uvedené v konzulárním statutu. velkoobchod s veterinárními léčivými přípravky – tento pojem odpovídá pojmu „velkoobchodní distribuce“ definovanému v čl. 36 nařízení (EU) 2019/64. podstatná změna klinického hodnocení léčivého přípravku – tento pojem odpovídá pojmu „podstatná změna“ a používá se ve stejném významu, v jakém je definován v čl. 2 odst. 2 bodě 13 nařízení (EU) č. 536/2014. Někdy se uvádějí znaky a zároveň se připojí odkaz, např.: konečný příjemce – právnická nebo fyzická osoba, které se poskytuje financování z prostředků finančního nástroje. Tento pojem odpovídá pojmu „konečný příjemce“ uvedenému v čl. 2 bodě 12 nařízení (EU) č. 1303/2013. přetížení elektrické sítě – situace, kdy elektrická síť nemůže přijmout veškeré množství elektrické energie nabízené účastníky trhu s elektřinou, protože síť 13 Na podzim roku 2022 bylo v Bance termínů Litevské republiky z právních předpisů shromážděno přibližně 18 000 terminologických hesel schválených Státní komisí pro litevský jazyk. Více o koncepci, obsahu a právním základu této databáze viz Umbrasas 2013. 14 Následující příklady pocházejí z Banky termínů Litevské republiky a ze souborů termínů právních předpisů, které jí byly předloženy. Konkrétní právní předpisy ani jejich návrhy se neuvádějí, protože v tomto případě to není příliš důležité. Důležitější jsou samotné výrazové modely než místo jejich výskytu. 130 Alvydas Umbrasas | Teisės aktų terminų ir jų apibrėžčių reikalavimų klausimu Prvky by takové množství této energie nedokázaly vydržet. Tento pojem odpovídá pojmu „přetížení“ uvedenému v čl. 2 bodě 4 nařízení (EU) č. 2019/943. Takové dvojí uvádění je částečně v rozporu se stávajícími požadavky na přípravu právních předpisů, v případě potřeby však umožňuje upravit formulaci definice, jazykově ji redigovat, učinit ji plynulejší apod. Obecně navíc odkazové propojení termínů umožňuje termín upřesnit, je-li to třeba (jak ukazují již uvedené příklady), nebo opravit nesprávné termíny (dokud nejsou nahrazeny v souvisejících právních předpisech), jako například v tomto případě: králíkovitá zvěř – tento pojem odpovídá pojmu „zajícovití“, definovanému v bodě 1.4 části 1 přílohy I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004 ze dne 29. dubna 2004, kterým se stanoví zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu. Je třeba dodat, že vznik odkazových definic někdy vyplývá také z vnitřních důvodů právního předpisu – pokud je znaků pojmu mnoho a jsou podrobně popsány v samostatném článku právního předpisu, místo jejich vyjmenování v definici se jednoduše odkáže na článek téhož právního předpisu, např.: velké pojistné riziko – pojistné riziko splňující kritéria uvedená v článku 10 tohoto zákona. Systém a hierarchie právních předpisů ovlivňují jejich definice – odkazový výklad pojmů je v tomto případě založen na samotných specifikách tvorby právních předpisů. Pro uživatele se na jedné straně snižuje pohodlí při používání právního předpisu (je třeba nahlížet i do dalších právních předpisů), na druhé straně však jednotné chápání usnadňuje opravu ustanovení. Nejčastěji se však pojmy v právních předpisech vysvětlují nikoli odkazem, ale uvedením znaků nebo výčtem všech prvků, které pojem zahrnuje. Výčtové definice výslovně omezují obsah pojmu – patří do něj pouze to, co je konkrétně uvedeno, např.: konzulární úřad – generální konzulát, konzulát, vicekonzulát nebo konzulární agentura cizího státu v Litevské republice. ukazatele jakosti mléka – celkový počet bakterií (tis. KSV/ml), počet somatických buněk (tis./ml), inhibiční (potlačující) látky a teplota mrznutí mléka (m°C). subjekt reklamní činnosti – zadavatel reklamy, poskytovatel reklamních služeb. Výčtové definice nejsou v právních předpisech příliš časté, protože pojmy obvykle zahrnují příliš mnoho prvků na to, aby bylo možné je všechny vyjmenovat, Terminologija | 2022 | 29 131 nebo nejsou předem známy ani všechny možné případy, není rozsah prvků konečný. Protože výčet určuje konečný počet prvků, bylo by třeba právní předpis změnit, aby bylo možné doplnit další prvky. V případě výčtu mohou nastat problémy se vztahem mezi termínem a definicí, např.: zařízení poskytující služby očkování v oblasti zdravotní péče – Veřejná instituce Nemocnice Kaunské kliniky Litevské univerzity zdravotnických věd, Veřejná instituce Nemocnice Santaros kliniky Vilniuské univerzity, Veřejná instituce Klaipėdská univerzitní nemocnice, Veřejná instituce Republikánská nemocnice Panevėžys, Veřejná instituce Republikánská nemocnice Šiauliai. Taková definice předpokládá konečný seznam zařízení poskytujících služby očkování v oblasti zdravotní péče, avšak, jak lze předpokládat, ve skutečnosti neposkytují služby očkování pouze tyto vyjmenované subjekty. Problém spočívá v tom, že návrh právního předpisu, z něhož byla tato definice převzata, se týká pouze specifického očkování určitou vakcínou. To ukazuje, že v tomto případě není cílem definovat uvedený termín (v daném kontextu je příliš obecný), nýbrž pouze uvést, komu jsou svěřeny očkovací úkoly stanovené v právním předpisu. Nejde tedy o otázku definice; subjekty, jimž právní předpis ukládá povinnosti, je vhodnější uvést v některém článku právního předpisu než v části věnované termínům a definicím. V některých případech lze za účelem větší určitosti a jasnosti pojmu kombinovat výčtový způsob definování s uvedením znaků, např.: ukazatele kvality služeb zásobování pitnou vodou a odvádění a čištění odpadních vod – ukazatele (zásobování pitnou vodou, tlaku dodávané pitné vody, přerušení dodávek pitné vody, kvality pitné vody, obsluhy odběratelů a uživatelů, odvádění odpadních vod, zaplavování odpadními vodami, přerušení odvádění a čištění odpadních vod), podle nichž se stanovuje kvalita služeb zásobování pitnou vodou a odvádění a čištění odpadních vod. Nejcharakterističtějšími definicemi v právních předpisech jsou vysvětlující (znakové) definice. Jako nadřazený pojem se v takové definici obvykle uvádí určitý obecnější pojem (někdy i více pojmů) a rozlišující znaky, např.: subjekt kontroly shody – právnická osoba nebo pobočka podniku usazeného ve státě Evropského hospodářského prostoru, registrovaná v Litevské republice, která posuzuje shodu měřením, sledováním, zkoušením a kontrolou parametrů uvedených v právních předpisech a (nebo) normách. konsolidující subjekt – subjekt, jehož údaje z účetní závěrky jsou konsolidovány do souboru konsolidovaných účetních závěrek skupiny subjektů veřejného sektoru. 132 Alvydas Umbrasas | Teisės aktų terminų ir jų apibrėžčių reikalavimų klausimu ukazatele dohledu nad projektem – ukazatele, které charakterizují ekonomickou životaschopnost příjemců podpory, jejich finanční situaci a realizaci projektu. Určení rozlišujících znaků pojmu je jedním z nejdůležitějších cílů, které by si měl klást autor definice. Porovnejme tato vysvětlení: zakladatel politické strany – občan Litevské republiky nebo občan jiného členského státu Evropské unie s trvalým pobytem v Litevské republice. zakladatel politické strany – občan Litevské republiky, který zakládá politickou stranu a dosáhl věku 18 let. Na rozdíl od druhého případu neobsahuje v prvním případě definující formulace žádné znaky, které by z ní činily definici ve vztahu k definovanému termínu. Rozdělení implicitního tvrzení zakladatelem politické strany může být občan Litevské republiky nebo občan jiného členského státu Evropské unie s trvalým pobytem v Litevské republice na dvě části automaticky nepromění druhou část v definici; je třeba ji přeformulovat tak, aby uváděla znaky a vztahovala je k termínu. Po vyčlenění znaků pojmu by druhým krokem bylo již samotné hodnocení termínu. Porovnejme: správce dávek – instituce pověřená vládou Litevské republiky. správce státních dávek určených na výživu dětí – instituce pověřená vládou Litevské republiky správou státních dávek určených na výživu dětí. Ani v prvním případě zde neexistuje logická souvislost mezi termínem a domnělou definicí (uvádí se pouze, komu je svěřena funkce správy dávek, což však není předmětem definice). Jsou-li v definici uvedeny znaky (druhý příklad), vyjasní se, o jaké dávky jde, což vytváří předpoklady pro pojmenování pojmu přesnějším termínem, který lépe odpovídá znakům pojmu. Vzájemné sladění termínu a definice je hlavním úkolem, který vyvstává při úpravě termínů a jejich definic v právních předpisech. Obecně je třeba říci, že definice termínů v právních předpisech se ne vždy řídí klasickým modelem definice známým z vědy per genus proximum et differentiam specificam (kdy se uvádí nejbližší nadřazený pojem a druhové rozdíly). Důvodem je, že cílem dokumentu nemusí být definovat pojem – uvést jeho znaky a odlišit jej od jiných pojmů. Často se usiluje pouze o omezení množiny prvků zahrnutých do pojmu v kontextu právního předpisu, např.: Terminologija | 2022 | 29 133 právnická osoba – právnická osoba, jiná organizace nebo její organizační složka zřízená ve státech Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru. projekt – projekt připravený k uspokojení podnikatelských, profesních, vědeckých, výzkumných a jiných potřeb, s výjimkou spotřeby, a zveřejněný na platformě skupinového financování, na jehož realizaci se vlastník projektu snaží získat prostředky ze skupinového financování. Jak je vidět, výklad je zde tautologický15 (což se obecně považuje za vadu definic), avšak v tomto případě subjekt legislativního procesu neusiluje o uvedení znaků právnické osoby (to je spíše předmětem právní teorie), nýbrž pouze uvádí, které právnické osoby jsou pro něj relevantní. Podobné je to i v případě projektu – pro větší pohodlí se volí obecnější termín podle podstaty věci (vždyť nejde o jakýkoli projekt) a vymezuje se okruh relevantních projektů. Při omezování rozsahu pojmu v definici lze částečně použít jak metodu výčtu, tak metodu vyčlenění určitých znaků. V závislosti na oblasti a potřebách může být tentýž termín (shoda ve vyjádření sama o sobě neznamená totožnost pojetí) v různých právních předpisech definován odkazem, výčtem nebo uvedením znaků, např.: úvěrová instituce – úvěrová instituce definovaná v čl. 4 odst. 1 bodě 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013 L 176, s. 1), její pobočka nebo pobočka úvěrové instituce zahraničního státu zřízená v Litevské republice. úvěrová instituce – banka, pobočka zahraniční banky, Litevská centrální úvěrová družstevní záložna nebo úvěrová družstevní záložna. úvěrová instituce – podnik, který má licenci k přijímání vkladů nebo jiných návratných prostředků od neprofesionálních účastníků trhu a k jejich poskytování formou úvěrů a tuto činnost vykonává. Jak již bylo uvedeno, doporučení pro tvorbu právních předpisů v zásadě nestanoví, jak mají být definovány termíny právních předpisů. Ačkoli lze alespoň částečně tvrdit, že platí obecné terminologické zásady a požadavky, stanovení určitých modelů definic a požadavků by pravděpodobně legislativní práci usnadnilo, tím spíše, že tato oblast má svá specifika, která nejsou vlastní jiným prostředím pro předkládání termínů (např. terminologickým slovníkům). K tomu by přispěl rozsáhlejší výzkum termínů právních předpisů a jejich definic. 15 Tautologie – logická chyba v důkazu nebo definici, kdy je definovaný pojem charakterizován pomocí sebe sama nebo svého synonyma (VLEe). 134 Alvydas Umbrasas | Teisės aktų terminų ir jų apibrėžčių reikalavimų klausimu ZÁVĚREČNÁ SHRNUTÍ Zákonem o terminologické databance Litevské republiky a jeho prováděcími právními předpisy je právně upravena správa termínů právních předpisů, což vede k zamyšlení nad požadavky kladenými na termíny právních předpisů. Doporučení pro přípravu návrhů právních předpisů ukládají dodržovat požadavky právní terminologie a normy spisovného litevského jazyka a jasně stanoví, že termíny právních předpisů musí být přesné a správné a musí být v souladu s termíny již platných právních předpisů. Požadavky na jazykovou správnost, logickou přesnost a důslednost se tedy, dalo by se říci, považují za nejdůležitější, protože jsou výslovně uvedeny. Požadavek na soulad termínů s termíny jiných právních předpisů do určité míry předpokládá také požadavek systematičnosti. Tento požadavek, stejně jako případný požadavek na srozumitelnost termínů, souvisí se zásadami srozumitelnosti a systematičnosti uplatňovanými obecně v legislativním procesu. Jiné požadavky na termíny známé z odborné literatury, například požadavky na stručnost, snadnou tvořitelnost a emocionální neutralitu, nejsou v doporučeních pro přípravu právních předpisů výslovně vyjádřeny. V praxi se v právních předpisech o stručnost termínů usiluje, stručnost se však nechápe jako požadavek; je spíše dána praktickými důvody a snahou zajistit pohodlné užívání. Střet požadavků na přesnost a stručnost se někdy neřeší snadno, proto doporučení pro přípravu právních předpisů umožňují používat zkrácené podoby termínů, čímž zajišťují snadnější fungování sjednocených termínů v textu. V právních předpisech je obvyklé vymezovat používané termíny, doporučení pro přípravu právních předpisů však v zásadě neuvádějí, jak to dělat; pouze oddělují normativní ustanovení právních předpisů od definic termínů, tj. zakazují v definicích stanovovat požadavky, podmínky apod. (to má být obsaženo v textu právního předpisu). Autoři právních předpisů se někdy v definicích pokoušejí uvést předmět právní úpravy, funkce přidělené subjektům apod., jde však nikoli o definice pojmů, nýbrž o obsah ustanovení vymezujících významy v textu právního předpisu. Z praxe vyplývá, že termíny se v právních předpisech obvykle definují vysvětlujícím způsobem (uvedením znaků), výčtem a odkazem. Vznik odkazovacích definic je důsledkem předpokladu založeného na vztazích mezi právními předpisy a jejich hierarchii, že se nemají definovat termíny právních předpisů vyšší úrovně ani termíny definované v jiných souvisejících právních předpisech. Vzor formulace odkazovacích definic není standardizován; nelze vyloučit, že v důsledku přímého uplatňování některých právních předpisů Evropské unie bude takových definic přibývat. Definice výčtem jsou v právních předpisech někdy praktické, jejich širší využití však v zásadě omezuje Terminologija | 2022 | 29 135 samotná povaha pojmů – jen zřídka pojem zahrnuje předem známou, konečnou množinu prvků. Obvykle je praktičtější uvést znaky, aby pojem mohl zahrnovat známé i potenciální prvky. Na formulace definic lze uplatnit logické požadavky na definice termínů známé z odborné literatury, specifika právních předpisů však ukazují, že by bylo vhodné do doporučení pro přípravu právních předpisů zahrnout také doporučení týkající se definic termínů. Současná právní úprava definic termínů právních předpisů je nedostatečná. Obecně je třeba si uvědomit, že definice je základem správy termínů – představuje základ pro posouzení přesnosti a srozumitelnosti termínu, a proto na ní závisí i naplnění požadavků kladených na samotný termín. LITERATŪRA Akelaitis Gintautas, Pečkuvienė Laima, Žilinskienė Vida 2009: Specialybės kalba: administracinės kalbos vadovėlis, Vilnius: Mykolo Romerio universiteto Leidybos centras. BPV 2008: Europos Parlamento, Tarybos ir Komisijos bendrasis praktinis vadovas asmenims, rengiantiems Bendrijos teisės aktus, Liuksemburgas: Europos Bendrijų oficialiųjų leidinių biuras. BPV 2015: Europos Parlamento, Tarybos ir Komisijos bendrasis praktinis vadovas asmenims, rengiantiems Europos Sąjungos teisės aktus, Liuksemburgas: Europos Sąjungos leidinių biuras. Češienė Žaneta 2014a: Intralingvistinio vertimo samprata ir jos evoliucija teisiniame diskurse. – Logos 78, 194–202. Prieiga internete: http://www.litlogos.eu/L78/Logos_78_194_202_Cesniene.pdf. Češienė Žaneta 2014b: Lexical Units Impeding the Perception of Legalese in the Context of Plain Language. – Res Humanitariae 16, 37–53. Prieiga internete: https://e-journals.ku.lt/journal/RH/article/1874/info. Gaivenis Kazimieras 2002: Lietuvių terminologija: teorijos ir tvarkybos metmenys, Vilnius: LKI leidykla. Gaivenis Kazimieras 2014 [1979]: Bendrieji lietuvių terminijos kūrimo ir norminimo principai. – Kazimieras Gaivenis. Rinktiniai raštai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 107–117. Gaivenis Kazimieras 2014 [1994]: Kalbiniai ir loginiai terminų reikalavimai. – Kazimieras Gaivenis. Rinktiniai raštai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 204–213. Gaivenis Kazimieras 2014 [1996]: Apie du terminų norminimo principus. – Kazimieras Gaivenis. Rinktiniai raštai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 224–229. Gaivenis Kazimieras, Kaulakienė Angelė 2014 [1996]: Ekstralingvistiniai terminų norminimo principai. – Kazimieras Gaivenis. Rinktiniai raštai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 229–235. ĮTARR 1998: Įstatymų ir kitų teisės aktų rengimo rekomendacijos (patvirtintos Lietuvos Respublikos teisingumo ministro 1998 m. rugpjūčio 17 d. įsakymu Nr. 104). Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/TAR.84BA09B7F50B. ĮTARR 2002: Įstatymų ir kitų teisės aktų rengimo rekomendacijos (patvirtintos Lietuvos Respublikos teisingumo ministro 1998 m. rugpjūčio 17 d. įsakymu Nr. 104 (Lietuvos Respublikos teisingumo ministro 2002 m. kovo 21 d. įsakymo Nr. 75 redakcija)). Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/TAR.6E8262E60853. ĮTNARTĮ 1995: Lietuvos Respublikos įstatymų ir kitų teisės norminių aktų rengimo tvarkos įstatymas Nr. I-872. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/TAR.502CB1B9F3DB. Kaulakienė Angelė, Makariūnienė Eglė 2014 [1999]: Statistinis terminų trumpumo vertinimas. – Angelė Kaulakienė. Terminologija. Terminografija. Terminija: straipsnių rinkinys, Vilnius: Technika, 36–38. Keinys Stasys 1980: Terminologijos abėcėlė, Vilnius: Mokslas. Keinys Stasys 2003: Dėl mokslo terminų vienareikšmiškumo supratimo. – Terminologija 20, 47–55. Prieiga internete: https://journals.lki.lt/terminologija/article/view/471. LRTBĮ 2003: Lietuvos Respublikos terminų banko įstatymas Nr. IX–1950. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/TAR.D1F51C2190D5/asr. 136 Alvydas Umbrasas | Teisės aktų terminų ir jų apibrėžčių reikalavimų klausimu Rimkutė Aušra 2021: Sudėtinio termino dėmenų ir apibrėžties subordinacija: vieno atvejo analizė. – Terminologija 28, 175–191. Prieiga internete: https://journals.lki.lt/terminologija/article/view/2095. TAPRR 2013: Teisės aktų projektų rengimo rekomendacijos (patvirtintos Lietuvos Respublikos teisingumo ministro 2013 m. gruodžio 23 d. įsakymu Nr. 1R-298). Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/9f8e8430723411e3a1f1b21417c4c75e. TAPRR 2021: Teisės aktų projektų rengimo rekomendacijos (patvirtintos Lietuvos Respublikos teisingumo ministro 2013 m. gruodžio 23 d. įsakymu Nr. 1R-298 (Lietuvos Respublikos teisingumo ministro 2021 m. lapkričio 18 d. įsakymo Nr. 1R-388 redakcija)). Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/12575f60488c11ec992fe4cdfceb5666. TINTARR 2010: Teisinių išvadų dėl norminių teisės aktų projektų rengimo rekomendacijos (patvirtintos Lietuvos Respublikos teisingumo ministro 2009 m. gegužės 29 d. įsakymu Nr. 1R-168 (Lietuvos Respublikos teisingumo ministro 2010 m. rugsėjo 8 d. įsakymo Nr. 1R-190 redakcija)). Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/TAR.78663FCA5223. TPĮ 2012: Lietuvos Respublikos teisėkūros pagrindų įstatymas Nr. XI-2220. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/TAR.B4FA4C56B8D5. TV 2006: Terminologijos vadovėlis: Europos Komisijos Vertimo raštu generalinio direktorato Lietuvių kalbos departamento vertėjams, Liuksemburgas. Prieiga internete: https://ec.europa.eu/info/sites/info/files/terminology_guidelines_lt.pdf. Umbrasas Alvydas 2008: Lietuvių teisės terminografija: nuo rankraščių iki duomenų bazių. – Specialybės kalba: terminija ir studijos: mokslinių straipsnių rinkinys, Vilnius: Mykolo Romerio universiteto Leidybos centras, 100–109. Umbrasas Alvydas 2013: Lietuvos Respublikos terminų bankas: 10 metų po įstatymo priėmimo. – Terminologija 20, 96–122. Prieiga internete: https://journals.lki.lt/terminologija/article/view/475. VKĮ 1995: Lietuvos Respublikos valstybinės kalbos įstatymas Nr. I-779. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/TAR.0B0253BB424C. VLEe – Visuotinė lietuvių enciklopedija, e. variantas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras. Prieiga internete: https://www.vle.lt. ON THE REQUIREMENTS FOR THE TERMS OF LEGAL ACTS AND THEIR DEFINITIONS Summary The article analyses the requirements for legal terms not only from a terminological point of view, but also from the point of view of legal regulation. The aim is to find out what requirements are placed on legal terms and their definitions in the sources governing the drafting of legislation, to assess the sufficiency of these requirements, and to provide some practice-based insights and recommendations. The focus of the paper is on the terminological aspects of the legislation adopted in Lithuania, i.e., national legislation, but the context of European Union legislation is also considered where appropriate, as the terminological nature of these pieces of legislation is similar. The guidelines for drafting legal acts oblige compliance with the requirements of legal terminology and the norms of the standard Lithuanian language; they make it clear that the terminology of legal acts must be precise, correct, and consistent with the terminology of the existing legal acts. The requirements for linguistic correctness, logical precision, and consistency are thus considered to be of paramount importance, as they are explicitly stated. The requirement that terms be consistent with the terms in other legal acts implies, to some extent, the requirement of systematicity. The latter requirement, as well as the requirement of the clarity of terms, is linked to the Terminologija | 2022 | 29 137 principles of clarity and systematicity applied to legislation in general. Other requirements for terms known in terminology theory, such as conciseness and derivability, are not explicitly expressed in the drafting guidelines. It is common practice for legislation to define the terms to be used, but the drafting guidelines do not, in principle, specify how this should be done. The guidelines only distinguish regulatory provisions in legislation from definitions of terms, i.e., they do not allow requirements, conditions, etc. to be imposed in the definitions. In practice, it appears that terms are usually defined in legislation by reference to the attributes of the concept, by listing the elements included in the concept or by reference. The pattern of the formulation of definitions is not standardised. While the formulation of definitions may be subject to the logical requirements of definitions known in terminology theory, the specific nature of legislation suggests that it would be worthwhile to include guidance on the definition of terms in the drafting guidelines. The current regulation of definitions of terms in legislation is insufficient. Gauta 2022-11-03 Alvydas Umbrasas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius E. paštas [email protected] 138 Alvydas Umbrasas | Teisės aktų terminų ir jų apibrėžčių reikalavimų klausimu