Daiktavardėjimas ir daiktavardiškumas architektūros ir statybos terminijoje

doi.org/10.35321/term30-2 Substantivizace a substantivnost v architektonické a stavební terminologii Substantivizace a substantivnost v architektonické a stavební terminologii LINA RUTKIENĖ Litevský jazykový institut ORCID id: https://0000-0001-6661-3115 A N O T A C E Článek se zabývá otázkami substantivizace a substantivnosti na základě termínů získaných ze slovníků architektonické a stavební terminologie a z odborné a učební literatury těchto oborů. Poté, co bylo zjištěno, že v architektonické a stavební terminologii se substantivizují nebo užívají substantivně adjektiva s příponou -inis, -inė, zájmenná adjektiva, zájmenná příčestí a složená adjektiva, jsou rozebrány stupně substantivnosti těchto slov užívaných jako termíny. Hodnotí se, ve kterých tematických skupinách termínů mají adjektiva a příčestí největší sklon k substantivizaci. KLÍČOVÁ SLOVA: substantivizace, stupeň substantivnosti, vedlejší složka termínu, termín. A B S T R A K T Článek zkoumá otázky substantivizace a nominalizace na základě slovníků architektonické a stavební terminologie a také odborné a vzdělávací literatury z těchto oborů. Určuje míru substantivizace přídavných jmen s příponami -inis, -inė, zájmenných přídavných jmen, příčestí a složených přídavných jmen v architektonické a stavební terminologii. Posuzuje tematické skupiny, v nichž přídavná jména a příčestí obsažená v těchto termínech nejčastěji podléhají substantivizaci. KLÍČOVÁ SLOVA: substantivizace, stupeň substantivnosti, sekundární složka termínu, termín. 34 Lina Rutkienė Daiktavardėjimas ir daiktavardiškumas architektūros ir statybos terminijoje ÚVODNÍ POZNÁMKY Substantivizace neboli substantivizování se v litevské jazykovědě nejčastěji zkoumá na slovech obecného jazyka. Podrobně se tomuto tématu věnovaly Adelė Valeckienė (1957), Pranas Kniūkšta (1976), Aldona Paulauskienė (1983, 1994) a Aurimas Markevičius (2012); široce je pojednáno také v publikaci Lietuvių kalbos gramatikoje (LKG 1965). Substantivizaci v obecném jazyce v rámci zkoumání jiných témat probírali také Saulius Ambrazas (1995), Vincentas Drotvinas (1963), Ramunė Vaskelaitė (2019) a další. Tento jev je však neméně aktuální i pro terminologii (je však třeba přiznat, že terminologických výzkumů na toto téma je nedostatek). Substantivizovaná slova užívaná jako termíny lze patrně najít ve všech vědních oborech, ne všechna jsou však zachycena ve slovnících. Tento článek si na základě termínů shromážděných ze slovníků architektonické a stavební terminologie a z odborné i vzdělávací literatury těchto oborů klade za cíl pojednat o otázkách substantivizace a substantivnosti v jejich terminologii. K dosažení cíle byly stanoveny tyto úkoly: 1) na základě poznatků jazykovědců pojednat o jevu substantivizace; 2) určit tematické skupiny architektonických a stavebních termínů, v nichž se uplatňují slova náchylná k substantivizaci nebo již substantivizovaná; 3) pojednat o stupních substantivnosti těchto termínů. Hlavní metodou použitou v článku je analyticko-popisná metoda. Při její aplikaci se shromažďují, systematizují a analyzují empirická data a zobecňují se výsledky. Shromážděné termíny se nejprve z morfologického hlediska rozdělují do tří skupin, poté do tematických skupin a zkoumají se jako jejich členové. Materiál pro výzkum byl shromažďován převážně ze zdrojů z konce 20. století a z 21. století: ze slovníků architektonické a stavební terminologie (hlavních zdrojů) a z učebních knih, monografií, učebnic, sborníků článků a skript. Článek se opírá také o několik zdrojů z dřívějšího období (první poloviny 20. století), potřebných k zachycení vývoje termínů. Celkem bylo z 21 zdrojů shromážděno 165 neopakujících se substantivizovaných, substantivizujících se a substantivních termínů. Architektonické a stavební termíny se zkoumají společně, protože tyto obory spolu souvisejí a řada termínů je společná architektonické i stavební terminologii. Například v předmluvě ke slovníku Valdemara Michalauskase Mediniai ir mūriniai pastatai, konstrukcijos bei elementai se uvádí, že kniha „je určena studentům oborů architektury a pozemního a průmyslového stavitelství“ (MMPK 1988: 3), takže jedna publikace obsahuje termíny z architektury i stavebnictví. Terminologija | 2023 | 30 35 Je třeba upozornit, že všechny myšlenky článku vycházejí pouze ze shromážděného materiálu – výzkum z jiné oblasti a založený na jiném materiálu může samozřejmě odhalit odlišné výsledky. Zkoumat otázky substantivizace a substantivnosti je nelehký úkol, protože tyto procesy jsou pozvolné a dlouhodobé; určit počátek substantivizace konkrétního slova, vztah mezi dvouslovným termínem a nesubstantivním členem, který se mění v substantivum, a stupeň substantivizace bývá někdy velmi obtížné. Přesto se lze domnívat, že i rozbor údajů z různých období, byť omezený co do množství i šíře zastoupených vědních oborů, může poskytnout důležité informace k danému tématu. 1. TEORETICKÉ POZNATKY K OTÁZCE SUBSTANTIVIZACE A SUBSTANTIVNOSTI Substantivizace je jedním z typů transpozice neboli hypostaze1. V Terminologickém slovníku litevské lingvistiky se substantivizace, neboli substantivace, definuje jako „[P]řeměna slov jiných slovních druhů (v litevštině zejména adjektiv a číslovek, ale také participií) v substantiva“ (Gaivenis, Keinys 1990: 41). A. Paulauskienė tento jev, řazený k neformantnímu tvoření slov2, definuje pomocí významového kritéria: „<...> přeměna slov označujících vlastnost ve slova označující věc“ (Paulauskienė 1983: 42). Lze se setkat s názory, že substantivizace by se neměla zaměňovat s paradigmatizací; například slova jako daugiabutis (daugiabučiam (adjektivum) – daugiabučiui (substantivum)), laukinis (laukiniam (adjektivum) – laukiniui (substantivum)) jsou příklady nikoli substantivizace, nýbrž paradigmatizace. V tomto článku se však přikláníme k názoru Vinco Urbutise, který tvrdí, že formální „přetvoření dřívější paradigmatu adjektivního skloňování v substantivní“ je pouze dalším stupněm substantivizace (Urbutis 2009: 349). Substantivizace tedy souvisí především se změnami kategoriálního významu – při substantivizaci začíná slábnout význam vlastnosti či jiný význam (v závislosti na slovním druhu) a slovo nabývá kategoriálního významu substantiva. V definicích substantivizace, neboli substantivace, litevských lingvistů je více zdůrazněn proces přeměny, přechodu. Už samotné litevské označení substantivizace- 1 Hypostaze – „[P]řeměna slova nebo tvaru jednoho slovního druhu ve slovo jiného slovního druhu: jaunoji (určité adjektivum přeměněné v substantivum), truputį (adverbializovaný akuzativ singuláru substantiva), dėka (substantivum přeměněné v postpozici) a podobně“ (Gaivenis, Keinys 1990: 79). 2 V morfologii litevského jazyka považuje lingvistka substantivizaci za jev funkčního tvoření slov (Paulauskienė 1994: 43–46). 36 Lina Rutkienė Daiktavardėjimas ir daiktavardiškumas architektūros ir statybos terminijoje Stejně jako termín substantivizace předpokládá i termín substantivace sémantické rysy procesuálnosti a časové kontinuity. Projednávaný jev však samozřejmě může souviset nejen s procesem přeměny, ale také s tvořením. Stefan Höfler, který zkoumal substantivizaci adjektiv, tvrdí, že v klasických indoevropských jazycích může substantivizace vznikat dvěma různými způsoby: 1) adjektivum se mění v podstatné jméno v důsledku slovotvorby, při níž se uplatňují morfologické nebo morfonologické operace – jde o takzvanou „přímou“ substantivizaci; 2) adjektivum se postupně mění v podstatné jméno. Nejprve existuje spojení adjektiva a podstatného jména označující složený pojem, později se podstatné jméno vypouští. Jde o substantivizaci, k níž dochází elipsou (Höfler 2020: 181–186). Za jednu z příčin tohoto druhého typu substantivizace je třeba považovat princip jazykové, a tedy i terminologické ekonomie. Na druhé straně je tento princip zdánlivě v rozporu s principem terminologické přesnosti, podle něhož složený termín vyjadřuje vědecký pojem přesněji, a tedy i jasněji. Přímou substantivizaci v terminologii lze spojovat s tvorbou nových termínů podle slovotvorných typů, které se utvořily v důsledku substantivizace elipsou, a s vytvářením nových termínů podle vzorů, z nichž většina je rovněž výsledkem substantivizace elipsou. Na základě shromážděného materiálu by druhý případ (tj. vytváření podle vzorů) zahrnoval substantivní užívání zájmenných adjektiv a participií v terminologii – jestliže se pro potřeby pojmenování v daném vědním oboru vybere jako jednoslovný termín rovnou zájmenné adjektivum nebo participium, nelze hovořit o tvoření termínu, protože zde k slovotvornému aktu nedochází a na tomto procesu se nepodílí žádný slovotvorný formant. Proto se říká, že jde o tvorbu nového termínu podle již existujících vzorů. Při tvoření termínů podle ustálených slovotvorných typů je přesnější hovořit nikoli o substantivizaci (jako procesu), nýbrž o substantivnosti adjektiv a participií – tento termín použil Pranas Kniūkšta ve své monografii Priesagos -inis būdvardžiai (Kniūkšta 1976). Termín, který použil P. Kniūkšta, je v tomto případě relevantní, a proto jej pro tuto studii převezmeme. Badatel rozlišuje několik stupňů substantivnosti. Slova tvořená příponou -inis přímo jako podstatná jména řadí lingvista do skupiny slov prvního³ stupně substantivnosti. Další stupeň substantivnosti (v tomto článku jej podle pořadí nazveme druhým) nastává tehdy, když odvozeniny s příponou -inis „lze užívat souběžně substantivně i adjektivně a 3 P. Kniūkšta neupřesňuje ani číselně neoznačuje, o který stupeň jde; výrazem první se míní pořadí. Terminologija | 2023 | 30 37 adjektivně“. Dalším stupněm (v této publikaci jej budeme považovat za třetí) je „[S]ubstantivně se užívají takové odvozeniny s příponou -inis, které se jinak běžně užívají jako adjektiva“ (tj. okazionálně substantivizovaná adjektiva)4. Podle P. Kniūkšty však „[T]o může být i naopak: slova, která se ustálila jako podstatná jména, se užívají adjektivně“ (Kniūkšta 1976: 117–118) (čtvrtý stupeň substantivnosti). Pro tuto studii je klasifikace P. Kniūkšty užitečná také proto, že se hodí i pro další případy substantivizace, tj. pro substantivizaci a substantivní užívání zájmenných adjektiv a participií i složených adjektiv. Ačkoli tedy P. Kniūkšta rozlišuje pouze stupně substantivnosti odvozenin s příponami -inis, -inė, v tomto článku se pokusíme badatelovu teorii uplatnit na všechny zjištěné případy substantivizace a substantivního užívání v terminologii architektury a stavebnictví. Ačkoli v obecné češtině mají sklon k substantivizaci různé slovní druhy, empirický materiál ukazuje, že v terminologii architektury a stavebnictví se nejčastěji substantivizují nebo substantivně užívají adjektiva, méně často participia. V průběhu substantivizace se mění a konkretizuje význam adjektiva nebo participia – zahrnuje také význam podstatného jména. Takový termín tedy označuje celou skutečnost i její charakteristický rys, a má proto značný sémantický obsah. Substantivizace samozřejmě mění gramatické vlastnosti a často i fonetické rysy. 2. PODSTATNÁ JMÉNA A ADJEKTIVA A PARTICIPIA PODSTATŇUJÍCÍ SE V TERMINOLOGII ARCHITEKTURY A STAVEBNICTVÍ V obecném jazyce se podle A. Paulauskienė mohou v podstatná jména měnit „zájmenné tvary adjektiv a participií, odvozeniny přípon -inis, -inė (malkinė), -ienė (bulvienė), -ėtis (varsškėtis), složená a předponová slova (juodadarbis, beprotis, begalvis), protože jejich význam i gramatická struktura jsou vhodné k plnění funkcí podstatného jména“ (Paulauskienė 1983: 43). Údaje z této studie ukázaly, že v terminologii architektury a stavebnictví je případů substantivizace a substantivního užití mnohem méně: substantivizují se nebo se substantivně užívají 1) adjektiva s příponami -inis, -inė, 2) zájmenná adjektiva a zájmenná participia a 3) složená adjektiva. Kvantitativní údaje jsou uvedeny na obr. 1. 4 A. Paulauskienė tyto případy probírá v souvislosti se substantivním užitím adjektiva (Paulauskienė 1994: 39). 38 Lina Rutkienė Daiktavardėjimas ir daiktavardiškumas architektūros ir statybos terminijoje 26% termínů vyjádřených substantivně užitými zájmennými adjektivy a participii 13% termínů vyjádřených substantivně užitými složenými adjektivy 61% termínů s adjektivními příponami -inis, -inė Obr. 1. Případy substantivizace a substantivního užití v terminologii architektury a stavebnictví 2.1. Termíny s adjektivními příponami -inis, -inė Problematické otázky týkající se termínů s těmito příponami je třeba probrat podrobněji. Hlavní otázka zní: lze vůbec odvozeniny s těmito příponami, které fungují jako termíny, spojovat se substantivizací? V lingvistice panují různé názory také na zařazení odvozenin této přípony se substantivním významem k slovním druhům. P. Kniūkšta považuje slova s příponami -inis, -inė, která jsou v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje zařazena mezi podstatná jména, jako jsou milinė, nosinė, skardinė, stoginė, vamzdinė apod., za adjektiva užívaná substantivně (Kniūkšta 1976). Stasys Keinys v článku publikovaném téměř ve stejnou dobu pojednává o termínech jako durpinė, muitinė, siurblinė aj. jako o podstatných jménech (Keinys 1975: 71). V Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje se při pojednání o odvozeninách s příponou -inė uvádí, že „[V]ýznamná část podstatných jmen s touto příponou (stejně jako s příponou -inis, která následuje dále) byla zpočátku zřejmě jen běžnými adjektivy -inis, -inė, která se podstatnými jmény stala až později“ (DLKG 2005: 115). S. Ambrazas označuje -ina, -inė, -inis za adjektivní přípony (Ambrazas 1995: 191). A. Markevičius upozorňuje, že „[V] různých slovnících panuje značná nejednotnost, neboť chybějí jasná kritéria pro rozlišení adjektiva a podstatného jména“ (Markevičius 2012: 144). Vrátíme-li se k termínům z oblasti architektury a stavebnictví, je třeba zdůraznit, že většina z nich byla utvořena jako podstatná jména, podle ustáleného slovotvorného typu. Podle teorie stupňů substantivity P. Kniūkšty by tyto termíny spadaly do prvního stupně substantivity. Většina takových termínů zřejmě nikdy nefungovala jako adjektiva; jako adjektiva nejsou zaznamenána ve slovnících (např.: areštinė ALKAAŽ 2009, kareivinės ALKAAŽ 2009, lif­tinė STŽ 2002). V tomto případě je tedy opět vhodné hovořit nikoli o substantivizaci, ale o substantivitě. Takové termíny je při synchronním hodnocení třeba spojovat s morfologickou slovotvorbou. Jak uvádí V. Urbutis, „[S]ubstantivizace Terminologija | 2023 | 30 39 může skončit tím, že původní adjektivní přípona je synchronně již vnímána jako přípona pro tvoření podstatných jmen“ (Urbutis 2009: 350). Z diachronního hlediska jsou však patrné souvislosti se substantivizací a lze rozpoznat příčiny vzniku slovotvorného typu. Termíny s příponami -inis, -inė proto často nejsou považovány za příklady substantivizace; pouze se u nich spatřují souvislosti se substantivizací a podle P. Kniūkšty lze hovořit o stupni jejich substantivnosti. Některá jednoslovná terminologická označení s příponami -inis, -inė mohou být naopak také výsledkem substantivizace. Při synchronním zkoumání, kdy není zřejmá konkurence jednoslovného a dvojslovného termínu, je však obtížné přesně určit, která vznikla podle slovotvorného typu a která jsou výsledkem přechodu. Jednoslovných termínů s příponami -inis, -inė je v architektonické a stavební terminologii poměrně mnoho: bylo nalezeno 101 termínů náležejících ke dvěma hlavním tematickým skupinám, tedy k názvům míst a konstrukčních částí stavby. Jak ukazují empirické údaje, deriváty s příponami -inis, -inė se nejčastěji pojmenovávají místa. Tuto skupinu lze dále rozčlenit na menší podskupiny: 1. Z velké části jde o názvy budov, místností a zařízení, v nichž se nachází, provádí či vyrábí to, co označuje základové slovo. To vyplývá nejen ze slovotvorného významu, ale také z definic termínů: durpinė „kůlna, kam se ukládá rašelina“ STŽT 1978: 49; kareivinė „ubikace pro vojáky, známé již od římských dob“ ALKAAŽ 2009: 23; merginė „dívčí pokoj“ ALKAAŽ 2009: 32; padarginė „místo, místnost k ukládání nářadí“ MMPK 1988: 44; paukštinė „drůbežárna, kurník“ MMPK 1988: 75; sargybinė „strážní budka nebo věžička, stavěná u hradu, panského sídla nebo městské brány“ ALKAAŽ 2009: 23; varpinė „samostatná budova nebo část budovy přiléhající ke kostelu, určená k zavěšení zvonů“ ALKAAŽ 2009: 26; pašarinė „část stodoly k uskladnění plev a krmiva“ MMPK 1988: 75; degutinė „místnost nebo jáma, kde se pálí dehet“ STŽT 1978: 43. 2. Deriváty s příponami -inis, -inė označují místo určené k tomu, co vyjadřuje základové slovo. Ačkoli i slova z první skupiny mají odstín účelového významu, zde je tento význam výraznější; navíc základová slova první skupiny jsou konkrétní podstatná jména, zatímco ve druhé skupině jde o podstatná jména abstraktní. Ve většině případů se však účelový význam v definicích neaktualizuje, např.: pavėsinė „malá lehká letní stavba v zahradě či parku, obvykle bez dveří a oken“ MMPK 1988: 79, „malá stavba ve tvaru altánu, typická pro zahrady a parky 16.–19. století 40 Lina Rutkienė Daiktavardėjimas ir daiktavardiškumas architektūros ir statybos terminijoje architektury; [A]součást architektonického komplexu, nejčastěji samostatně stojící jednopodlažní budova“ ALKAAŽ 2009: 124. Do dalších podskupin náleží jen málo termínů. Termíny s adjektivními příponami -inis, -inė mohou také označovat stavbu nacházející se na místě, které vyjadřuje základové slovo: žeminė „stavba vyhloubená v zemi“ ALKAAŽ 2009: 55, nebo stavbu zhotovenou způsobem uvedeným základovým slovem: krėstinė „chýše zhotovená z dusané hlíny“ ALKAAŽ 2009: 5. Většina derivátů s příponami -inis, -inė, které fungují jako jednoslovné architektonické a stavební termíny označující místa, by podle stupňů substantivnosti P. Kniūkšty patřila k prvnímu ze čtyř uvedených stupňů. Ve slovnících V. Michalauska je však doložen pár termínů druhého stupně substantivnosti: deriváty s příponami -inis, -inė se užívají jak v adjektivním významu jako atributy určující hlavní člen dvojslovného termínu, tak v substantivním významu jako jednoslovný termín, např. mėsinė – mėsinė kamera MMPK 1988. Ve zmíněných slovnících je mnohem častější konkurence přípon užívaných k tvoření názvů míst než tato konkurence, srov.: arklinė – arklidė STŽT 1978, avinė – avidė STŽT 1978, kiaulinė – kiaulidė, kiaulinis STŽT 1978, ledinė – ledainė MMPK 1988, paukštinė – paukštidė, paukštininkas MMPK 1988. Pokud jde o názvy míst, které byly od počátku tvořeny jako podstatná jména, je třeba upozornit na diachronní výzkum litevských názvů míst S. Ambraze: vědec tvrdil, že tvoření názvů místností v litevštině pomocí přípony -inė mohly podnítit slovanské deriváty s -ьn’a. Podle S. Ambraze „[Š]io tipo vedinių randame jau senuosiuose raštuose“ (Ambrazas 1995: 191). Taková slova vytvořená podle slovanského slovotvorného modelu lze tedy považovat za kalky: v tomto případě se již setkáváme se substantivizací či substantivností v jiném jazyce, nejde o jev v našem jazyce. Tyto slovotvorné kalky však mohly přispět ke vzniku slovotvorného typu také v litevštině. Tento slovotvorný typ se stal v architektonické a stavební terminologii poměrně produktivním: jak v odborné literatuře 20., tak 21. století se v uvedených oborech nachází řada názvů míst – jednoslovných termínů s adjektivními příponami -inis, -inė. Ve Statybos terminų žodynu (STŽ 2002) jich bylo nalezeno 21, zatímco v Anglų–lietuvių kalbų aiškinamajame architektūros žodyne (ALKAAŽ 2009) 16. Je třeba připomenout, že dříve podle P. Kniūkšty tento slovotvorný typ nemohl být produktivní, protože podle jazykovědcova názoru „by se nemohla rozšířit slova s hybridní příponou přípona -inyčia <...>. Kromě toho i litevská místní Terminologija | 2023 | 30 41 pavadinimai buvo populiaresni su priesagomis -idė, -udė“ (Kniūkšta 1976: 117). Gal galima manyti, kad šiam darybos tipui lietuvių kalboje įsitvirtinti padėjo būtent terminija. Jak je patrné z příkladů, všechny uvedené názvy míst jsou ženského rodu. Je to pravděpodobně formální ukazatel vztahu vedlejšího členu dvouslovného termínu k původnímu hlavnímu členu termínu, jako například patalpa, kamera apod. Názvy jiné tematické skupiny – konstrukčních částí stavby – se však tvoří jak v ženském, tak v mužském rodě. Někdy je tentýž pojem označován podstatnými jmény s adjektivní příponou různého rodu: garinis / garinė „otvor pro odvod kouře do komína“ STŽT 1978. Existují však i termíny se stejným kmenem, u nichž mužský rod označuje jeden pojem téže tematické skupiny a ženský rod jiný, např.: skersinė – spyrys, skersinis – traversa STŽT 2002. Například dūminis („vysoký komín“), dūminė („udírna; špatný pokoj; obytný dům bez komína“ MMPK 1988: 47) označují členy různých tematických skupin. Pojednávanou tematickou skupinu v zásadě tvoří dvě podskupiny: názvy různých otvorů v budově určených ke zlepšení vzduchu v interiéru a názvy trámů, klád a prken plnících určitou konstrukční funkci. Do první podskupiny by patřily například tyto termíny: aukštinis, dūminis, kiaurinis „otvor ve stropě kouřové chalupy pro odvod kouře“ STŽT 1978: 27, 84; miglinė „otvor pro odvod páry do komína“ MMPK 1988: 33; orinė „větrací okénko“ MMPK 1988. Příklady termínů z druhé podskupiny jsou balkinis „stěnový trám, na nějž se pokládají trámy“ STŽT 1978: 29; gairinė „kláda ve hřebeni střechy“ STŽT 1978: 52; ilginis „podélný nosný trám“ ALKAAŽ 2009: 26; ilaidinė, spraustlentė STŽT 2002; išilginis „nadpraží, kláda, trám, tyč, kladená podélně“ STŽT 1978: 66; pagegninis „stěnová kláda nesoucí krokve“ MMPK 1988: 46; pamtinis „první, spodní kláda stěny, pokládaná na základ“ MMPK 1988: 58; pavartinė „prkno připevněné v podstřeší“ MMPK 1988: 78. Z hlediska slovotvorného významu v této tematické skupině převažují názvy, jejichž základové slovo udává, k čemu je pojmenovávaná věc určena (orinė „otvor, okénko pro vzduch“), kde se nachází (pavartinė „prkno v podstřeší“) nebo jak je položena (išilginis „položený podélně“). Jak je vidět, první dva významy se shodují se slovotvornými významy názvů míst. Na rozdíl od první tematické skupiny však nebyl v odborné literatuře o architektuře a stavebnictví 21. století nalezen ani jeden nový termín s příponami -inis, -inė, který by označoval stavební otvor. 42 Lina Rutkienė Daiktavardėjimas ir daiktavardiškumas architektūros ir statybos terminijoje V terminologii architektury a stavebnictví existují i další termíny s adjektivními příponami -inis, -inė, avšak vzhledem k jejich malému počtu by nebylo účelné vyčleňovat nějaké tematické skupiny. Jako příklady lze uvést termíny kirvinė „ohnutá tyč připevněná ke stěně, za niž se zasouvá sekera“ STŽT 1978: 85 nebo molinė „hliněná krytina (taška)“ MMPK 1988: 33. Pokud jde o termíny s příponami –inis, –inė, je třeba upozornit, že část z nich (např. daržinė, kiaulinė, mėsinė, skersinis) se do terminologie architektury a stavebnictví dostala z obecného jazyka nebo z živého lidového jazyka. Proces přechodu k substantivnímu užití či tvoření podle ustáleného slovotvorného typu tedy probíhal v obecném nebo živém lidovém jazyce a teprve později byly tyto výrazy terminologizovány. 2.2. Termíny vyjádřené substantivizovanými zájmennými adjektivy a zájmennými příčestími Při přechodu k dalšímu pojednávanému případu – substantivizaci a substantivnímu užití zájmenných adjektiv a příčestí – je vhodné opřít se o výzkumy A. Valeckienė. Podle lingvistky se vlastnost vyjádřená zájmennými adjektivy „vztahuje pouze k určitým věcem, sama může tyto věci vymezovat, a proto není třeba ani jejich pojmenování“ (Valeckienė 1957: 253). Tato myšlenka částečně pomáhá pochopit i příčinu substantivizace zájmenných příčestí. Vědkyně však hovoří o slovech obecného jazyka; při pohledu na terminologii je třeba mít na paměti požadavky na srozumitelnost a přesnost termínů. Zvláště v případech, kdy totéž zájmenné adjektivum či příčestí funguje jako atribut různých termínů, může substantivizovaný tvar vyvolávat nejasnosti. Na druhou stranu podle A. Valeckienė je tento případ substantivizace starým jevem, který mohl „probíhat již od samého vzniku funkčních významů zájmenných adjektiv – od utváření zájmenných tvarů“ (Valeckienė 1957: 256). Lze tedy předpokládat, že se časem může ustavit způsob tvorby termínů, při němž se pro pojmenování vybírá zájmenné adjektivum nebo příčestí se sklonem k substantivizaci, a že tento způsob tvorby termínů je produktivní. Je však třeba dodat, že substantivizované zájmenné tvary se mohou v terminologii objevit i jako výsledek terminologizace – k substantivizaci došlo v obecném jazyce a jako termín se pak volí již substantivizovaný zájmenný tvar. Například výrazy jako gyvenamoji, miegamasis jsou podle Lietuvių kalbos žodynu (LKŽe) doloženy i v lidovém jazyce, a do terminologie architektury a stavebnictví se tedy pravděpodobně dostaly terminologizací. Terminologija | 2023 | 30 43 V tomto případě je tedy opět vhodnější hovořit nikoli o substantivizaci, nýbrž o substantivnosti v terminologii. V terminologii architektury a stavebnictví však není mnoho podstatně substantivizovaných zájmenných adjektiv a participií. V prostudované literatuře bylo nalezeno pouze 21 takových termínů, které však náležejí k poměrně různorodým tematickým skupinám. Stejně jako mezi deriváty se sufixem -inis, -inė mezi nimi převažují názvy míst. Těmito slovy se označují budovy nebo místnosti určené k vykonávání určité lidské činnosti (např. miegamasis „místnost určená ke spaní“). Ve všech nalezených termínech této tematické skupiny jsou podstatně substantivizována trpná příčestí přítomná: gyvenamoji STŽ 1978, laukiamasis STŽ 2002, miegamasis MMPK 1988, STŽ 2002, ALKAAŽ 2009, priimamasis ALKAAŽ 2009. Většinu termínů této tematické skupiny vyjádřených podstatně substantivizovanými participii je patrně třeba považovat za příklady druhého stupně substantivnosti – tato participia v terminologii architektury a stavebnictví fungují také jako atributy základních termínů (srov.: gyvenamoji patalpa PKSŽ 2009, miegamasis kambarys PKSŽ 2009). Termín priimamasis však konkuruje pouze variantě priėmimo kambarys – ve studovaných zdrojích nebylo nalezeno spojení priimamasis kambarys. Při celkové analýze shromážděného materiálu nebylo zaznamenáno, že by k substantivizaci inklinovala adjektiva a participia s předponou. Je pravděpodobné, že termín priimamasis není výsledkem substantivizace, ale vznikl přímým překladem ruského slova приёмная. Termíny z další tematické skupiny – názvy barev – jsou rovněž většinou druhého stupně substantivnosti. Užívají se jak adjektivně – jako atributy základní složky dvouslovných termínů –, tak substantivně – jako jednoslovné termíny. Statybos terminų žodyne jsou termíny juodieji, raudonieji uvedeny s odkazem na dvouslovné termíny juodieji dažai, raudonieji dažai (STŽ 2002). Konkurence těchto termínů je patrně dlouhodobým jevem, který se odráží ve slovníku. Hlavní redaktor uvedeného slovníku Antanas Kudzys napsal, že při jeho přípravě využíval meziválečnou stavební literaturu (Kudzys 2002), přičemž učebnice z tohoto období užívají jak termíny juodieji, raudonieji, tak juodieji dažai, raudonieji dažai. Termín žalieji je však ve STŽ 2002 uveden již bez odkazu na dvouslovnou variantu. Statybos terminų žodyne jsou pouze jako substantiva uvedeny také dva názvy z další tematické skupiny – konstrukčních prvků: uždaromoji STŽ 2002, skirstomoji STŽ 2002. V jiných zdrojích se tyto termíny nepodařilo nalézt – ani v substantivním, ani v adjektivním užití. Patrně je 44 Lina Rutkienė Daiktavardėjimas ir daiktavardiškumas architektūros ir statybos terminijoje tvůrci slovníku vytvořili na základě již existujících příkladů. Je třeba upozornit také na to, že podle Terminologické banky Litevské republiky se v jiných oborech skirstomoji, uždaromoji užívají pouze jako atributy složek základních termínů, např.: skirstomoji dėžutė LRTBe, uždaromoji armatūra LRTBe. Termíny jako dedamoji STŽ 2002, pastovioji STŽ 2002 se do stavební terminologie patrně dostaly z jiných oborů – matematiky a fyziky. 2.3. Vedlejší složky, které inklinují k substantivizaci a jsou vyjádřeny složenými adjektivy Třetí případ substantivizace souvisí se složenými adjektivy plnícími funkci terminologických atributů. Je třeba uznat, že při posuzování složených substantiv fungujících jako termíny bývá často obtížné určit, která z nich jsou substantivizovaná adjektiva a která byla utvořena jako substantiva, neboť pro tvoření složených adjektiv i složených substantiv se v zásadě používají tytéž základní slovotvorné typy. Možná právě proto se v této skupině termínů (nalezeno 43 termínů) vyskytuje nejvíce slov druhého stupně substantivnosti, tj. takových, která se užívají jak adjektivně, tak substantivně. Pokud jde o konkurenci jednoslovného termínu vyjádřeného složeným adjektivem a dvouslovného termínu, jehož vedlejší složku tvoří složené adjektivum, lze na základě empirického materiálu říci, že v pozdější literatuře se nejčastěji užívá jednoslovný termín – v tomto případě tedy lze nepochybně hovořit o procesu substantivizace, který, slovy S. Höflera, probíhá v důsledku elipsy. Souvisí s morfologicko-syntaktickým tvořením termínů. Tato substantivizace zahrnuje složeniny z různých termínových skupin, které fungují jako atributy dvouslovných termínů: 1) názvy míst – nikoli však místností (jak bylo patrné z rozboru termínů předchozích skupin), nýbrž pouze budov, např.: daugiaaukštis namas MSSA 1955 – daugiaaukštis PKSŽ 2009, daugiabutis namas MSSA 1955, RLKP 1959, ALKA 1980 – daugiabutis DFSRL 2012, ŠVOK 2019; 2) názvy strojů, např.: akmenskal dė mašina SDKŽ 1940 – akmenskaldė KP 1978, STŽ 2002; 3) názvy nástrojů, např.: tridantis įrankis JTŽ 1982 – tridantis STŽ 2002; 4) názvy materiálů, např.: angliarūgštė rūgštis SŽD 1939 – angliarūgštė RLSTŽ 1992. Jak vyplývá ze zdrojů, proces substantivizace souvisí s užíváním termínů, jak dokládají termíny nalezené v učebnicích a výukových knihách. Nelze však vyloučit ani možnost, že některé Terminologija | 2023 | 30 45 Substantivizace složenin, tedy přeměna vedlejších členů v termín, je, slovy Alvyda Umbrase, pouze „situační“ (Umbrasas 2010: 118). V anglicko-litevském výkladovém slovníku architektury byl zaznamenán ještě jeden sklon: jako termín se uvádí substantivně užívaná složenina, zatímco v definici termínu je užita adjektivně: keturkolonė „antický chrám se čtyřmi sloupy; jeho hlavní průčelí má čtyři sloupy“ ALKAAŽ 2009: 161. Víceslovný termín, jehož atributem je tedy adjektivum keturkolonė, se stává základem výkladu termínu keturkolonė. Tento příklad i další příklady ukazují, že víceslovný termín je pochopitelně jasnější a přesnější. Tato příčina zřejmě vede k dalšímu jevu souvisejícímu se substantivizací a substantivním užíváním, který zkoumal P. Kniūkšta při pojednání o substantivním užívání derivátů s příponou –inis: k adjektivizaci substantivizovaných adjektiv. Dosud v tomto článku nebyly takové příklady v litevské terminologii architektury a stavebnictví zaznamenány – ani deriváty s příponami –inis, –inė, ani adjektiva či participia s určitým tvarem, která se ustálila jako substantiva, ale později byla užita adjektivně či participiálně, tj. následně se znovu stala vedlejšími členy dvouslovných termínů. Při zkoumání třetího případu však byly nalezeny dva termíny související právě s takovým procesem – mohli bychom jej nazvat desubstantivizací. Ve stavební terminologii se přibližně od poloviny 20. století vyskytují ustálené termíny savaeigė a savivartis. Termín savaeigė však v některé pozdější literatuře SEŽ 1967 nahrazuje dvouslovná varianta savaeigė mašina BŽSM 1982 a termín savivartis SP 1965, PLST 1972, STŽ 2002 – savi vartis sunkvežimis PAPŠ 20085. Takové případy desubstantivizace mohou být samozřejmě také pouze kontextové neboli situační. Při hledání odpovědi na otázku, co by mohlo desubstantivizaci termínů podněcovat, je přesto vhodné vrátit se k principu přesnosti. Je možné, že tuto desubstantivizaci (byť situační) podněcuje nárůst dvouslovných termínů, jejichž vedlejší člen vyjadřuje tutéž vlastnost a je tvořen týmž složeným adjektivem, což souvisí s rozvojem vědy. Například v anglicko-litevském a litevsko-anglickém slovníku stavebních termínů vystupuje totéž složené adjektivum savaeigis jako vedlejší člen několika dvouslovných termínů: savaeigis kranas ALLA 1993, savaeigis skirstytuvas ALLA 1993, savaeigis gręžtuvas ALLA 1993, savaeigis skreperis ALLA 1993. Na základě 5 V roce 1966 Kazimieras Gaivenis savi varčiu vs. savi varčiu sunkvežimiu ilustroval substantivizaci adjektiv či participií užívaných jako atributy (Gaivenis 2014 [1966]: 505–506). 46 Lina Rutkienė Daiktavardėjimas ir daiktavardiškumas architektūros ir statybos terminijoje Podle A. Paulauskienė platí, že pokud je velmi výrazná či výjimečná vlastnost věci spojena pouze s určitou věcí, „časem se samotné označení věci stává jakoby zbytečným“ (Paulauskienė 1983: 43). To je patrně jedna z nejdůležitějších příčin substantivizace jako procesu. Příčinu desubstantivizace je tedy třeba spatřovat v opačném jevu: když se táž vlastnost začne spojovat s několika různými věcmi a tyto věci je třeba pojmenovat, stává se označení věci nezbytným. ZÁVĚRY 1. Substantivizace slov je starý jazykový jev, který probíhá dodnes a zahrnuje jak slova obecného jazyka, tak termíny. Substantivizace je proces probíhající v čase, souvisí s morfosyntaktickým tvořením termínů i s jejich užíváním; s morfologickým tvořením termínů souvisí podle slovotvorných typů a s tvorbou termínů podle vzorů. 2. Na základě empirického materiálu byly v terminologii architektury a stavebnictví zjištěny tři případy substantivizace a substantivního užívání: substantivizují se nebo se substantivně užívají adjektiva s příponami –inis, –inė, adjektiva s určitým tvarem, participia s určitým tvarem a složená adjektiva. Při synchronním zkoumání substantivizace a substantivního užívání termínů, pokud se dostatečně nezohledňuje konkurence jednoslovného a dvouslovného termínu, často nelze určit, zda substantivně užívaný termín vznikl podle slovotvorného typu či vzoru, nebo zda vznikl tím, že vedlejší člen termínu převzal funkce členu hlavního. Mnohé prameny však tuto konkurenci zaznamenávají. 3. Většina derivátů s adjektivní příponou –inis, –inė, které fungují jako termíny v architektuře a stavebnictví, označuje místa (budovy a jiné stavby spojené s lidskou činností) nebo konstrukční části staveb. Substantivně užívaná adjektiva a participia s určitým tvarem také nejčastěji pojmenovávají místa; méně často se užívají pro označení barev a konstrukčních prvků. Substantivizovaná složená adjektiva označují místa, stroje, nástroje a materiály. Výzkum tedy ukázal, že ve všech třech případech se jak ve 20., tak ve 21. století substantivizují nebo substantivně užívají adjektiva a participia náležející do terminologické skupiny názvů míst. 4. Termíny vytvořené podle slovotvorného typu, který vznikl v důsledku substantivizace slov, jsou obvykle prvního (podle stupňů substantivnosti P. Kniūkšty Terminologija | 2023 | 30 47 (pořadí stupňů), zatímco termíny vzniklé v důsledku procesu substantivizace vedlejšího členu jsou druhého stupně substantivnosti. Když přídavné jméno nebo příčestí přejímá význam hlavního členu dvojslovného termínu vyjádřeného podstatným jménem, může být tento hlavní člen vypuštěn a vedlejší člen se pak stává označením celé skutečnosti. S rozvojem vědy a vznikem většího počtu složených termínů, jejichž hlavním členem je tentýž atribut vyjádřený přídavným jménem nebo příčestím, však mohou substantivně užívané slovní druhy vést k nejasnostem. V takovém případě lze očekávat opačný jev – desubstantivizaci. Tento jev byl zaznamenán u substantivizovaných složených přídavných jmen užívaných jako termíny z oblasti architektury a stavebnictví. Pro širší výzkum substantivizace a substantivnosti v terminologii by bylo třeba shromáždit více empirického materiálu, vyhodnotit vztah mezi dvouslovným termínem a nesubstantivním členem, který se mění v podstatné jméno, a zjistit, jaký vliv mají na substantivizaci principy jazykové ekonomie, srozumitelnosti a přesnosti. ŠALTINIAI ALKA – Anglų–lietuvių kalbos architektūros terminų žodynėlis, sud. A. Glemžienė, Vilnius: VISI, 1980. ALKAAŽ – Anglų–lietuvių kalbų aiškinamasis architektūros žodynas, sud. L. Kitkauskienė, N. Kitkauskas, Vilnius: Technika, 2009. ALLA – Anglų–lietuvių kalbų statybos terminų žodynas, sud. A. Kudzys, Vilnius: Technika, 1993. BŽSM – Bendrosios žinios apie statybos mašinas: paskaitų konspektas, aut. D. Midvikis, J. Starkus, Vilnius: LTSR aukšt. ir spec. vid. mokslo ministerija, 1982. DFSRL – Daugiabučių funkcines struktūros raida Lietuvoje, aut. V. Gerdvilis, Vilnius: Technika, 2012. ĮTŽ – Jaunojo tinkuotojo žinynas, aut. V. I. Goriačevas, vert. A. Zimanienė, Vilnius: Mokslas, 1982. KP – Konstrukciniai plienai, aut. A. Pavaras, Vilnius: Mokslas, 1978. LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas. Prieiga internete: https://ekalba.lt/lietuviu-kalbos-zodynas/. LRTBe – Lietuvos Respublikos terminų bankas. Prieiga internete: http://terminai.vlkk.lt/. MMPK – Mediniai ir mūriniai pastatai, konstrukcijos ir elementai: mokomoji knygelė, aut. V. Michalauskas, Vilnius: VISI rotaprintas, 1988. MSSA – Miestų sodybinės statybos architektūra, aut. A. Spelskis, Vilnius: Valstybinės politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1955. PAPŠ – Pastato apdaila. Pastato šiltinimas ir tinkavimas. Apdaila plytelėmis ir apdailos elementų montavimas: vadovėlis, aut. M. Černius, E. Kuliešius, V. Rutkevičienė, V. Savarauskienė, Vilnius: Mintis, 2008. PKSŽ – Pastatų konstruktoriaus ir statybininko žinynas, red. kolg. J. Gajauskas, J. Jonas Amšiejus ir kt., Kaunas: Naujasis lankas, 2009. PLST – Prancūzų–lietuvių statybos terminų žodynėlis, sud. A. Gudaitis, Vilnius: VISI, 1972. RLKP – Rusų–lietuvių kalbų politechninis žodynas, red. kol. A. Novodorski, L. Kumpikas, J. Mikućkas, J. Stanaitis, S. Vasauskas, J. Vidmantas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1959. RLSTŽ – Rusų–lietuvių kalbų statybos terminų žodynas, aut. J. Kivilša, A. Kudzys, A. Rosinas, Vilnius: Lietuvos ūkis, 1992. SDKŽ – Statybos darbininkų kvalifikacijos žinynas, reng. S. V. Bašinskij, P. V. Blaževič, I. A. Petrov, Kaunas: Vilnius, 1940. SEŽ – Statybos ekonomisto žinynas, aut. P. Rogožinas, Vilnius: Mintis, 1967. 48 Lina Rutkienė Daiktavardėjimas ir daiktavardiškumas architektūros ir statybos terminijoje SP – Statybos pagrindai, aut. A. Iljičiovas, A. Kokinas, J. Rebortovičius, vert. R. Kuosaitė, Vilnius: Vaizdas, 1965. STŽ – Statybos terminų žodynas, aut. A. Kudzys, A. Rosenas, B. Kudzienė, Vilnius: Lietuvos mokslas, 2002. STŽT – Statybos terminų žodynas. Trobesiai, aut. V. Michalauskas, Vilnius: VISI, 1978. ŠŽD – Statyba II. Žemės darbai, aut. J. Šimoliūnas, Kaunas: Spindulys, 1939. ŠVOK – Šildymas, vėdinimas, oro kondicionavimas: teorija ir praktika, aut. J. Čiuprinskienė, K. Čiuprinskas, V. Motuzienė, Vilnius: Super namai, 2019. LITERATŪRA Ambrazas Saulius 1995: Lietuvių kalbos kuopinių ir vardažodinių vietų pavadinimų darybos raida. – Lietuvių kalbotyros klausimai: gramatika ir leksikologija 33, 180–200. DLKG – Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, red. V. Ambrazas, 4-as patais. leid., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2005. Drotvinas Vincentas 1963: Lietuvių literatūrinės kalbos sudurtinių būdvardžių struktūriniai-semantiniai tipai (remiantis XVI–XVIII a. raštų medžiaga). – Kalbotyra 6, 75–97. Gaivenis Kazimieras 2014 [1966]: Sudėtiniai terminai su žodžiu mašina. – Kazimieras Gaivenis. Rinktiniai raštai, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 505–506. Gaivenis Kazimieras, Keinys Stasys 1990: Kalbotyros terminų žodynas, Vilnius: Šviesa. Höfler Stefan 2020: Substantivization of adjectives. – Indo-European linguistics 8, 181–204. Keinys Stasys 2005 [1975]: Priesaginė lietuviškų terminų daryba. – Dabartinė lietuvių terminologija, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 21–77. Kniūkšta Pranas 1976: Priesagos -inis būdvardžiai: daryba, reikšmės, gramatiniai sinonimai, Vilnius: Mokslas. Kudzys Antanas 2002: Kad susikalbėtume. – Mokslo Lietuva 19(265). Prieiga internete: http://mokslasplius.lt/mokslo-lietuva/2002-2004/200219/20021902.htm [žiūrėta 2019 m. sausio–kovo mėn.]. LKG – Lietuvių kalbos gramatika 1: Fonetika ir morfologija, vyr. red. K. Ulvydas, Vilnius: Mintis, 1965. Markevičius Aurimas 2012: Kalbos dalių paribio problemos. – Acta Linguistica Lithuanica 67, 140–155. Paulauskienė Aldona 1983: Lietuvių kalbos morfologijos apybraiža, Kaunas: Šviesa. Paulauskienė Aldona 1994: Lietuvių kalbos morfologija: paskaitos lituanistams, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Umbrasas Alvydas 2010: Lietuvių teisės terminija 1918–1940 metais: pagrindinių kodeksų terminai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Urbutis Vincas 2009: Žodžių darybos teorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Valeckienė Adelė 1957: Dabartinės lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių vartojimas. – Literatūra ir kalba 2, 161–328. Vaskelaitė Ramunė 2019: Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai, – Bendrinė kalba 92. Prieiga internete: https://etalpykla.lituanistika.lt/fedora/objects/LT-LDB-0001:J.04~2019~1583831591243/datastreams/DS.002.0.01.ARTIC/content. SUBSTANTIVISATION AND NOUNNESS IN ARCHITECTURAL AND CONSTRUCTION TERMINOLOGY Summary Substantivisation is an old yet ongoing linguistic phenomenon that encompasses both general language words and terminology. This article explores substantivisation and nounness issues based on architectural and construction terminology, drawing from dictionaries of architectural and construction terms and other scientific and educational literature. The research material was mainly collected from sources dating from the late twentieth century to the twenty-first century, resulting in 165 terms compiled from a total of 21 sources. While various parts of speech tend to undergo substantivisation in everyday language, empirical evidence shows that in architectural and Terminologija | 2023 | 30 49 construction terminology, adjectives are most frequently nominalized or used in a noun-like way, while participles are less common. Substantivization is both an ongoing process in terms of time, related to morphological and syntactic term formation, and an action performed from an external source, linked to morphological term formation according to formation types and term creation by examples. During substantivization, the meaning of the adjective or participle becomes more specific and concrete, encompassing the meaning of a noun. Thus, such a term denotes the entire reality and its characteristic feature, which means it has a significant semantic load. Grammatical features often change due to substantivization, including phonetic characteristics. It was found that there are three cases of substantivization in architecture and construction terminology, namely, adjectives with the suffixes –inis, –inė, definite adjectives and adjectival participles, and compound adjectives. Most derivatives with adjectival suffixes –inis, –inė in architecture and construction terms refer to places (buildings and other structures related to human activity) or structural components of a building. Nominalized definite adjectives and participles are also typically used as place names, albeit less commonly used for materials and structural components. Compound adjectives undergoing substantivization encompass the names of places, machinery, tools, and materials. According to the formation type that has developed due to substantivization, terms are usually in the first degree of nounness (in terms of the nounness degrees sequence by P. Knjiūkšta), and as the process of secondary element nominalization progresses, they reach the second degree of nounness. When an adjective or participle takes on the meaning of a two-word term, expressed by a noun, the primary element may be omitted, and the secondary element becomes the name of the entire entity. However, as science develops and more complex compound terms emerge, where the attribute of the primary element is the same adjective or participle, parts of speech used in a noun-like way may lead to ambiguities. In such cases, de-substantivization is expected. This phenomenon has been observed in the group of compound adjectives that have undergone substantivization in architecture and construction terminology. Gauta 2023-10-06 Lina Rutkienė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius E. paštas [email protected] 50 Lina Rutkienė │ Daiktavardėjimas ir daiktavardiškumas architektūros ir statybos terminijoje