Ona Vaičiulytė-Romančuk. „Gramatyka języka litewskiego. Wybrane zagadnienia morfologii i fleksji z ćwiczeniami“

ONA VAIČIULYTĖ-ROMANČUK GRAMATIKA LITEVŠTINY. VYBRANÉ OTÁZKY MORFOLOGIE A FLEXE S CVIČENÍMI Warszawa: Ex Libris Galeria Polskiej Książki Sp. z. o. o., 2006, 244 p. Autorka gramatiky Ona Vaičiulytė-Romančuk (zvláštní je, že její příjmení není uvedeno na obálce) absolvovala studium litevštiny na Vilniuské univerzitě. V letech 1985–1990 pracovala v oddělení současného litevského spisovného jazyka Ústavu litevského jazyka a literatury a v letech 1990 až 1995 v oddělení gramatiky Ústavu litevského jazyka. V roce 1994 obhájila doktorskou disertaci, na jejímž základě připravila monografii Vlastní jména v nářečí okolí Gervėčiai (1996, Vilnius: Ústav litevského jazyka). V současnosti působí na katedře obecné lingvistiky a baltistiky Varšavské univerzity. Mimo jiné vyučuje gramatiku a dialektologii litevského jazyka. Jak vyplývá z úvodu a ze zadní strany obálky, gramatika je určena nejrůznějším čtenářům, jak úplným začátečníkům, tak těm, kteří litevsky umějí na střední úrovni. Gramatická látka se autorka snažila podat co nejjednodušeji, aniž by však zkreslila podstatu. Své dílo autorka představuje jako kompendium gramatiky litevštiny: neusilovala v něm o podrobný popis systému litevské gramatiky, nýbrž pouze o uvedení základních, nejcharakterističtějších rysů gramatické stavby. Měla na zřeteli také didaktické cíle: hlavní oddíly gramatiky jsou zakončeny cvičeními a jejich řešení jsou uvedena na konci knihy. Upozorňuje se na nedostatek gramatik litevštiny, zejména učebnicových, v Polsku. Bibliografie recenzované gramatiky (pravda, výběrová) obsahuje pouze dva polské odkazy: třetí díl gramatiky Jana Otrębského vydaný před půlstoletím a nepublikovaný materiál z přednášek o popisné gramatice litevského jazyka Axela Holvoeta. To ukazuje na aktuálnost gramatiky On y Vaičiulytė-Romančuk. Probíraná látka je v gramatice uspořádána podle slovních druhů. Sedm popisovaných slovních druhů je řazeno v tomto pořadí: podstatné jméno, přídavné jméno, číslovka, zájmeno, sloveso, příslovce a předložka. Gramatické kategorie, skloňování a tvoření slov jsou u každého slovního druhu probírány systematicky. Samostatnou kapitolou jsou uvedena akcentuační paradigmata jmenných slovních druhů. Gramatika je praktická, nikoli teoretická, proto v ní nenajdeme definice gramatických termínů ani vysvětlení pojmů (například co je podstatné jméno, gramatická kategorie apod.). O. VAIČIULYTĖ-ROMANČUK. Gramatyka języka litewskiego. Wybrane zagadnienia morfologii i fleksji z ćwiczeniami 301 Dále se v recenzi přehledně probírá obsah gramatiky. Pozornost je věnována metodice výkladu, přednostem a nedostatkům, sporným či pochybným otázkám. V první kapitole knihy je uvedena hrstka informací o litevštině. Začíná se baltskými kmeny a jejich jazyky, připomíná se litevská mluva Zietela a její vztah k litevštině, pruštině a jotvingštině, uvádějí se obecné údaje o užívání litevského jazyka a probírají se litevská nářečí (jsou uvedeny jejich rozlišovací rysy). Tato část vložená hned na začátek knihy působí na nepřipraveného čtenáře příliš složitě. Vlastnosti litevských nářečí by bylo vhodnější probírat až na konci knihy. 1. V první kapitole knihy je uveden stručný přehled informací o litevštině. Začíná se baltskými kmeny a jejich jazyky, připomíná se žemaitská litevská nářeční mluva z okolí Zietely a její vztah k litevštině, pruštině a jotvingštině, uvádějí se obecné údaje o užívání litevštiny a probírají se litevská nářečí (jsou uvedeny jejich rozlišovací rysy). Tato část, zařazená hned na začátek knihy, připadá čtenáři bez předchozí přípravy příliš složitá. Rysy litevských nářečí by bylo vhodnější probrat na konci knihy. 2. Ve druhé kapitole gramatiky se probírá litevská abeceda a jsou v ní vyloženy nejdůležitější poznatky o fonetické stavbě litevštiny (samohláskách, souhláskách a dvojhláskách). Při charakteristice litevského pravopisu se nepřesně tvrdí, že je fonetický, s prvky historického pravopisu (s. 11)1. Jsou zdůrazněny nejdůležitější fonologické protiklady samohlásek (krátké: dlouhé) a souhlásek (tvrdé: měkké) i stavba dvojhlásek a diftongů. Za dvojhlásky, nikoli za střídavé samohlásky, jak je tomu v mnoha novějších pracích vydávaných v Litvě2, jsou v gramatice považovány [ie] a [uo]. V kapitole se vyskytují také drobné chyby ve fonetickém zápisu litevských příkladů (v transkripci slov cinkat, sedm, hrabat není vyznačena měkkost některých souhlásek, při transkripci tvaru bratra není vyznačena délka [o] apod.). 1 Aleksas Girdenis považuje za hlavní princip litevského pravopisu morfologický (nebo morfonologický), zatímco fonetický a historický princip pokládá za druhotné (srov. Ambrazas, red. ¹1994: 20); Adelė Valeckienė uvádí dva hlavní principy litevského pravopisu – fonologický a fonetický a morfologický neboli morfonologický (srov. Morkūnas, ed. ¹1999: 521). 2 Podle Alekso Girdenise se „splynulé dvojhlásky [ie, uo] nejčastěji [...] považují za samostatné fonémy (nikoli za spojení fonémů)“ (Ambrazas, red. ¹1994: 23). V Gramatice současné litevštiny jsou zařazeny do systému litevských samohlásek (tamtéž); srov. také Girdenis 1995: 174n.; Morkūnas, ed. ¹1999: 57. 302 KALBOS KULTŪRA | 81 3. Výklad podstatných jmen začíná zdůrazněním archaičnosti litevské slovní zásoby a uvádí příklady zděděných podstatných jmen. Dále je poměrně podrobně rozebíráno rozdělení podstatných jmen na vlastní a obecná, které se od polského liší jen málo (s. 24–25). Z gramatických kategorií podstatného jména jsou probírány rod, číslo a pád. Podstatná jména se podle rodu třídí pouze na základě jednoho pádu – nominativu singuláru –, takže je třeba hledat další znaky pro určení rodu podstatných jmen zakončených na -is. K tomu se využívá přízvukování v nominativu singuláru podstatných jmen ženského rodu s koncovým přízvukem (s. 27), zatímco o tvarech genitivu singuláru a zejména dativu singuláru se vůbec nezmiňuje. V příslušných tabulkách podstatných jmen mužského a ženského rodu je uvedena koncovka podstatných jmen se souhláskovým kmenem -uo (s. 26, také s. 30). To je zdůvodněno tradicí školské gramatiky. Přesnější by však bylo považovat zakončení tvarů akmuo, sesuo atd. nikoli za koncovky, ale za konce kmenů3; lépe by to odpovídalo jejich historii i současnému morfematickému členění. Takzvaná substantiva communia (naktibalda, nenuorama, mėmė atd.) jsou v gramatice nepřesně označována jako podstatná jména dvojího rodu (rzeczowniki dwurodzajowe). Výklad čísla podstatných jmen rovněž začíná historickými poznámkami o někdejším trojčlenném systému této kategorie. Pochybnosti vyvolalo zařazení podstatného jména v plurálu (pluralia tantum) pietūs výhradně mezi časové pojmy a slova atostogos mezi sémantickou skupinu svátků a obřadů (s. 32). Vokativ je v gramatice bez jakýchkoli výhrad považován za sedmý pád a uvádí se nejen v paradigmatech podstatných jmen, ale také přídavných jmen, číslovek a některých zájmen4. Je sporné, zda bylo v praktické gramatice třeba uvádět všechny postpoziční lokály – přinejmenším bez adesi vu a allativu se jistě bylo možné obejít a tvary rudeniop, vakarop atd. považovat za příslovce5. Za dobrou vlastnost gramatiky lze považovat výklad zkracování koncovek některých pádů v hovorovém jazyce (s. 33–34). Skloňování podstatných jmen je popsáno podle starší klasifikace, nikoli podle novější a systematičtější Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje (srov. Ambrazas, red. 11994: 69n.) a Lietuvių kalbos enciklopedijoje (srov. Morkūnas, sest. 11999: 385) uvedené 3 Právě tak, byť nedůsledně, jsou příslušné tvary vykládány v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje (srov. Ambrazas, red. 11994: 76). 4 Možný kompromis v tomto případě nabízí Dabartinės lietuvių kalbos gramatika: vokativní tvar se zde z tradice uvádí také v paradigmatech podstatných jmen, v popisu pádové kategorie se však vysvětluje, že nevyjadřuje syntaktické vztahy (srov. Ambrazas, red. 11994: 68). 5 Mimochodem, ve čtvrtém vydání Dabartinės lietuvių kalbos žodyno jsou uvedeny právě tak (srov. Keinys, red. 42000: 665 a 906). O. VAIČIULYTĖ-ROMANČUK. Gramatyka języka litewskiego. Wybrane zagadnienia morfologii i fleksji z ćwiczeniami 303 klasifikaci paradigmat podle konců kmenů, nikoli staré školské členění na deklinace, které vychází pouze z koncovek jediného pádu – nominativu singuláru. V tomto popisu bylo zjištěno několik nepřesností. Tvrdí se, že vokativní koncovku singuláru -au mají názvy povolání a profesí první deklinace tvořené příponou -tojas (s. 36), tato koncovka je však běžná i u odvozenin stejného významu s příponou -ėjas. Tvrdí se, že příjmení mužů druhé deklinace Butvilà, Dìrkė apod. se v plurálu skloňují podle první deklinace, tj. mají tvary nominativu plurálu Butvilaĩ, Dirkiaĩ atd. (s. 37). S tím nelze souhlasit. Ve spisovném jazyce mají příslušná příjmení pravidelné tvary druhé deklinace, tj. Bùtvilos, Dìrkės atd., zatímco uvedené tvary první deklinace je třeba považovat za nářeční nebo hovorové varianty (snad kolektivního plurálu) (srov. Stundžia 1981). Při popisu tvoření podstatných jmen se vychází z Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Chybně se však tvrdí, že v litevských gramatikách se za slovotvornou příponu (przy-rostek) považuje přípona společně s koncovkou (s. 40); proto sama autorka v celé gramatice pokládá posloupnosti přípon a koncovek různého rodu (např.: -el-is a -el-ė; -uk-as a -uk-ė) za různé přípony.6 Ještě několik poznámek k tvoření podstatných jmen. Tvrdí se, že odvozeniny s příponami -elis, -elė tvoří od jedné pětiny do poloviny všech zdrobnělin spisovného jazyka (s. 40). Ve skutečnosti je dolní hranice jejich počtu, kterou uvádí Vincas Urbutis, dvě pětiny (srov. Ambrazas, red. 11994: 88). Na konci kapitoly o zdrobnělinách je vložena odbočka o tvoření litevských osobních jmen (s. 43–44). Tvoření osobních jmen bylo možné probrat samostatně, nikoli společně s obecnými podstatnými jmény. Autorka považuje koncovku -ius za jednu z nejproduktivnějších slovotvorných koncovek v kategorii názvů činitelů (s. 45), Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje se však uvádí, že „odvozenin s koncovkou -ius patřících do této kategorie není mnoho“ (Ambrazas, red. 11994: 113). Mnohem produktivnější jsou jiné koncovky. Podle Vaičiulytė-Romančuk jsou názvy míst požemis, užjūris, už-sienis a podobné, stejně jako v polštině, vytvořeny z předložkových konstrukcí (s. 49). V litevské lingvistice převládá jiný názor7. 6 Podobně se také formanty komparativu mužského a ženského rodu -esn-is a -esn-ė považují za dvě různé přípony (srov. s. 58). 7 Vincas Urbutis a Stasys Keinys považují tato podstatná jména za odvozeniny příslušných předpon (srov. Urbutis 1978: 220; Ambrazas, red. 11994: 146, 148; Keinys 1999: 80), případně za slova tvořená smíšeným způsobem (srov. Urbutis 1978: 290). Autorskou interpretaci snad podporuje pouze Antanas Smetona (srov. 2005: 85–86). 304 KALBOS KULTŪRA | 81 4. Přídavné jméno je popsáno s poměrně malým odklonem od teoretických východisek Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos. Zajímavé a cenné jsou poznámky o odlišném vztahu mezi skloňováním přídavných jmen v litevštině a polštině a kategorií životnosti (s. 56). Upozorňuje se na supletivnost charakteristickou pro vyjadřování stupňovací kategorie v polštině. Stejně jako u podstatných jmen se vzory skloňování přídavných jmen rozlišují podle školské praxe, a proto je třeba uvést dva totožné příklady skloňování přídavných jmen ženského rodu III. deklinace (didelė a stiklinė). Skloňování zájmenných a prostých přídavných jmen je porovnáno nepřesně: „Paradigmaty przymiotników zaimkowych są bardziej regularne niż przymiotników prostych“ (zvýraznila jsem. – A. J., s. 67)8. V uvedených příkladech skloňování nejsou zastoupena přídavná jména III. deklinace (didysis, –ioji apod.) (srov. tabulku 4, s. 210). Popis tvoření přídavných jmen se značně liší od popisu uvedeného v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje. Byly vybrány pouze tři kategorie sufixálního tvoření (podle autorky častější): zdrobněliny (zdrobnienia), útvary vyjadřující rozdíly v míře vlastnosti (zmiana natężenia cechy) a podobnost (podobienstwo). Odvozeniny se sufixy –ingas, –inga byly zařazeny do druhé kategorie, zatímco odvozeniny se sufixy –inis, –inė do třetí9. Prefixální tvoření přídavných jmen v gramatice zahrnuje pouze odvozeniny od přídavných jmen (srov. Ambrazas, red. 11994: 224t). 5. V kapitole o číslovkách se bez jakýchkoli výhrad tvrdí, že násobná číslovka vieneri se užívá s pomnožnými podstatnými jmény (s. 85)10. Slovo vienetas je v gramatice charakterizováno jako souhrnná číslovka (s. 87), přestože se zároveň uvádí, že se užívá pouze jako podstatné jméno11. Mezi souhrnné číslovky je zařazena také číslovka 8Srov.: „Skloňování zájmenných tvarů je daugiau suvienodėjęs než skloňování prostých tvarů“ (Ambrazas, red. ¹994: 185; zvýraznila jsem. – A. J.). 9Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje jsou odvozeniny se sufixy –ingas, –inga řazeny mezi přídavná jména vyjadřující vnitřní vlastnost (Ambrazas, red. ¹994: 197t), zatímco odvozeniny se sufixy –inis, –inė mezi přídavná jména vyčleňovací, neboli druhová (Ambrazas, red. ¹994: 209t). 10Ani normativní Dabartinės lietuvių kalbos gramatika není tak přísná a ve spisovném jazyce v těchto případech považuje tvar vieneri za rovnocenný základní číslovce vieni (srov. Ambrazas, red. ¹994: 241). 11Mimochodem, Otrębski považoval nejen vienetą, ale také slova, která jsou v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos uváděna jako souhrnné číslovky, za souhrnná podstatná jména číslovkového původu (srov. 1956: 174). O. VAIČIULYTĖ-ROMANČUK. Gramatyka języka litewskiego. Wybrane zagadnienia morfologii i fleksji z ćwiczeniami 305 desítka (tamtéž), ačkoli ji autorka již dříve uvedla a skloňovala jako základní číslovku (srov. s. 81). Pochybné je srovnání slovotvorného formantu řadových číslovek -t-as, -t-a s ukazovacími zájmeny tàs, tà (s. 88). Nepřesné je považovat formu milijoninis (s. 90, 92), odvozenou od základní číslovky milijonas, za řadovou číslovku, neboť jde o přídavné jméno. 6. Gramatika pojednává o šesti skupinách zájmen: osobních, přivlastňovacích, ukazovacích, tázacích, vztažných a neurčitých. Je popsán jejich význam a uvedena paradigmata skloňování a přízvuku12. Potěšil oddíl, v němž je přehledně představena realizace sociálních vztahů pomocí osobních zájmen. Pojednává se v něm o užívání zájmen tu, jūs, tamsta, pats/pati. Ukazovací zájmeno tas/ta je v gramatice začleněno do deiktického systému jako člen označující distanci (vzdálenost od mluvčího) (s. 99–100). Na ose vzdálenosti je graficky znázorněno mezi zájmeny šis/ši, šitas/šita a anas/ana. Výklad ilustruje věta Ši knyga yra balta, ta mėlyna, o ana geltona. Taková interpretace významu zájmena tas/ta neodpovídá závěrům podrobnějších výzkumů jeho užívání13. Ve skupině neurčitých zájmen se rozlišuje opozice referenčních a nereferenčních zájmen (zaimki referencjalne i niereferencjalne). Význam příslušných zájmen není uveden zcela přesně: zájmena s formantem kaž- označují skutečně existující, avšak neurčité předměty (realnie istniejący, ale nieokreślony przedmiot), zatímco zájmena s nors označují předměty hypotetické (przedmiot hipotetyczny)14. 7. Přízvuku jmen je věnována samostatná, sedmá kapitola knihy. Nejprve se v ní připomínají některé obecné otázky přízvuku v litevštině a jeho značení. To nebylo třeba dělat: gramatika není tak rozsáhlá 12 V paradigmatech ukazovacích zájmen tas, toks jsou neopodstatněně uvedeny i tvary vokativu, srov.: „zájmena nemají vokativ, protože obvykle nefungují jako oslovení“ (Ambrazas, red. ¹994: 256). 13 Srov.: „zájmeno tas je vůči distanci indiferentní: lze jím označit blízký i vzdálený objekt“ (Rosinas 1996: 59); „Tas, ta je neutrálním členem. Může označovat předmět vzdálenější i méně vzdálený od mluvčího“ (Ambrazas, red. ¹994: 263). 14 A. Rosino nuomone, „įvardžiai su nors yra neutralūs egzistavimui“ (Rosinas 1996: 116). 306 KALBOS KULTŪRA | 81 rozsáhlá – v případě potřeby není obtížné nahlédnout do kapitoly o fonetice. Přízvuk v litevštině je charakterizován jako morfologický – místo přízvuku závisí na morfematickém složení slova. Jde o novější koncepci systému přízvuku v litevštině (srov. Stundžia 1995; Ambrazas, red. ¹1994: 49). Pro praktický popis přízvuku jmen však bylo nutné zvolit tradiční model čtyř přízvukových paradigmat. Pro čtvrté přízvukové paradigma jmen (s. 113) je uveden pouze jeden příklad (podstatné jméno vaikas), který jako naschvál ilustruje všechny výjimky v předloženém schématu přízvuku... 8. V rozsáhlé kapitole o slovese se nejprve stručně představuje systém litevského slovesa. Dále se probírají tranzitivita, reflexivita a vid, které se podobně jako v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje nepovažují za gramatické kategorie. Tranzitivita je považována za vlastnost slovesa, nikoli věty či dokonce diskurzu (srov. Hopper, Thompson 1980). Podle způsobu vyjadřování tranzitivity se slovesa, jejichž forma nerozlišuje významy tranzitivity (jež závisí na kontextu), stavějí do protikladu ke slovesům, která je rozlišují. Ta se dělí do tří skupin: do první patří slovesa, u nichž se opozice tranzitivity vyjadřuje střídáním samohlásek v kořeni; do druhé slovesa, u nichž se tranzitivita vyjadřuje kauzativními a kurativními příponami; do třetí slovesa, u nichž se intranzitivita vyjadřuje reflexivitou. Tato klasifikace je převzata z Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos (srov. Ambrazas, red. ¹1994: 83–288). Poněkud zjednodušuje obraz kategorie tranzitivity, protože nezahrnuje slovesa, která vůbec nemohou vyjadřovat opozici tranzitivity (būti, atrodyti, gulėti aj.). Reflexivita je zahrnuta do kategorie tranzitivity a stává se pouze prostředkem vyjadřování intranzitivity15. Přesto se reflexivní formy v gramatice probírají i samostatně. Je ukázána interakce reflexivity se střídáním samohlásek v kořeni: kelti: kilti: keltis (s. 119). Rozdíly ve významu obou posledních intranzitivních forem nebyly objasněny: obě prý označují stav nebo samovolný děj. Není vysvětleno, že reflexivita s významem dativu nemění tranzitivitu slovesa (srov. Ambrazas, red. ¹1994: 288). Dobře jsou zvýrazněny li- 15 Podobně jsou tyto formy vykládány také v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje (srov. Ambrazas, red. ¹1994: 287–288). Reflexivní formy litevských sloves lze interpretovat i jinak – lze je zařadit do kategorie slovesného rodu a chápat jako prostředek vyjádření média (viz Holvoet, Semėnienė 2004). O. VAIČIULYTĖ-ROMANČUK. Gramatyką języka litewskiego. Wybrane zagadnienia morfologii i fleksji z ćwiczeniami 307 Rozdíly ve významech pasiva zvratných sloves v litevštině a polštině (man nesimiega: nie mogę zasnąć apod.). Ostatní gramatické kategorie slovesa – čas, osoba, číslo – nejsou zkoumány samostatně, pouze stručně přehledně popsány při výkladu časování sloves. Tvary 3. osoby rozkazovacího způsobu teeinie, tesimokai apod. jsou považovány za zvláštní formy permísivu s přací významem (s. 150–151)16. Formy rozkazovacího významu (tepasako) a konstrukce (tegul pasako) jsou uvedeny nikoli jako přímé (srov. Ambrazas, ed. 11994: 306), nýbrž jako prostředky vyjadřování rozkazovacího způsobu. Při pojednání o slovesném rodu se uvádí, že každý činný tvar sloves (i příčestí) má svůj trpný protějšek (s. 156)17. Zvratná předponová slovesa tvoří protiklady slovesného rodu podobně jako slovesa nezvratná, zatímco proti zvratným bezpředponovým slovesům stojí složené nezvratné tvary trpného rodu, např.: Ramunė šukuojasi plaukus: Plaukai yra Ramunės šukuojami (s. 158)18. Výklad tvoření zvratných slovesných tvarů je sporný19: uvádí se, že zvratná přípona -si- má variantu -is/-s, avšak tvoření tvarů jako gydytis, suktis se vysvětluje vypuštěním jedné samohlásky i ve vzniklých geminátách: *gydyti-is → gydytis (s. 159)20. Dále se v gramatice probírají participiální tvary. Uvádějí se jejich slovesné a adjektivní vlastnosti. Nechybějí diachronní poznámky o archaických a novějších litevských participiálních tvarech. Důsledně popi- 16 Již jsou Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje charakterizovány jako zanikající, archaické (Ambrazas, ed. 11994: 305, 309). V Korpusu současné litevštiny (http://donelaitis.vdu.lt) nalezl autor této recenze sedm dokladů prvního tvaru a ani jeden (!) doklad druhého tvaru. 17 Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje se vysvětluje, že jeden činný tvar může mít několik trpných protějšků a naopak (Ambrazas, ed. 11994: 320n.). Podobně vysvětlují vztah činného a trpného rodu Holvoet a Semėnienė (2004), avšak protiklad slovesného rodu podle nich působí pouze sémanticky a netvoří flektivní kategorii. 18 Srov.: „nahrazují je tvary středního rodu zvratné, nebo mužského či ženského rodu nezvratné“ (Ambrazas, ed. 11994: 325). 19 Je rozdělen neopodstatněně: konjunktiv a rozkazovací způsob jsou uvedeny společně s odpovídajícími nezvratnými tvary, zatímco indikativ samostatně, až po probrání všech ostatních způsobů. Nelze se vyhnout opakováním; například střídání samohlásek před zvratnou příponou je probráno jak na s. 159, tak na s. 160–161 (podruhé). 20 Tvoření takových tvarů je mnohem jednodušeji vysvětleno v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje: „Infinitivy bezpředponových sloves připojují krátkou variantu tohoto formátu [-s(i)], -s, k infinitivní příponě: prausti – prausti-s...“ (Ambrazas, ed. 11994: 383). 308 KALBOS KULTŪRA | 81 … probírá se střídání a přízvukování časových tvarů činných a trpných příčestí, jsou uvedeny poznámky o častějším užívání některých participiálních tvarů. Zvlášť jsou pojednána participia nutnosti a také zvratné a zájmenné tvary příčestí, které se v současném jazyce užívají jen velmi zřídka21. Je nepodložené odvozovat všechna činná příčestí minulá v množném čísle (dokonce i ta rodu mužského!) z odpovídajících nezájmenných tvarů rodu ženského: „od tematu imiesłowu rodzaju żeńskiego, na przykład: dirbusi [...] → dirbusieji [...], dirbusiosios [...]“ (s. 183)22. V gramatice jsou dobře vystiženy rozdíly v užívání polopříčestí a příslovečného participia. Přehled neurčitých slovesných tvarů je zakončen oddíly o supinu a adverbiálním participiu. Je sporné, zda bylo třeba v praktické gramatice současné litevštiny malého rozsahu vykládat tvoření, význam a užívání supina23. Adverbiální participium je v gramatice pokládáno za slovesný tvar, nikoli za příslovce (srov. Ambrazas, red. 11994: 413). Toto rozhodnutí je sporné jak vzhledem k významu těchto tvarů, tak k vymezení jejich oblasti užívání; neobstojí ani z metodologického hlediska. Oddíl o slovesech končí pojednáním o tvoření. Stručně jsou přehledně uvedeny slovní druhy, z nichž se tvoří, střídání kořenových samohlásek, které může tvoření doprovázet, a slovotvorné formanty. Pochybnosti vyvolalo pojednání o poměrně vzácných příponových durativech (aušėti, brydoti, glūdoti apod.) (s. 190). 9. Autorka definuje příslovce jako neohebný slovní druh, zároveň však uvádí, že mnoho příslovcí se stupňuje. Považuje se stupňování příslovcí za flexi, nebo za slovotvorbu? Protože je v gramatice pojednáno odděleně od slovotvorby, lze se domnívat, že se za slovotvorbu nepovažuje. Jsou tedy stupňovány tvary většiny příslovcí?24 21 Korpus současné litevštiny (http://donelaitis.vdu.lt) neobsahuje ani jeden doklad užití žádného ze zvratných tvarů uvedených v gramatice, raššis a rašysiąsis, ani zájmenného tvaru dirbusiosios. 22 Srov.: „Zájmenný formant se připojuje k dlouhým tvarům mužského rodu jednotného čísla v nominativu, jejichž koncová samohláska je prodloužená: [...] minulé č. čin. dirbusys-is, tylėjusys-is, raši usys-is [...]“ (Ambrazas, red. 11994: 367). 23 Sama autorka upozorňuje na nářeční povahu tohoto tvaru a uvádí jeho spisovný ekvivalent – infinitiv (s. 187). 24 V gramatice současné litevštiny se tomuto problému vyhnuli: příslovce je v ní definováno jako „samostatný slovní druh, který se neskloňuje ani nečasuje“ (Ambrazas, red. 11994: 410). O. VAIČIULYTĖ-ROMANČUK. Gramatyka języka litewskiego. Wybrane zagadnienia morfologii i fleksji z ćwiczeniami 309 Při pojednání o tvoření příslovcí jsou -ai ir -iai uvedeny jako samostatné přípony (stejně tak v dodatcích, s. 233), -aip ir -iaip jako varianty jedné přípony, zatímco varianta přípony -ui, -iui, není zmíněna vůbec (srov. pramaišiui, pasroviui). Je otázka, zda bylo třeba v seznamu předložkových konstrukcí, které se změnily v příslovce (s. 200), uvádět zřídka užívaný příklad ligi laikui. Gramatika zvlášť uvádí skupinu příslovcí pocházejících ze starých lokálových tvarů podstatných jmen (s. 199). Vedle dalších jsou zde uvedeny namõ, odvozované z namõn, a namiẽ, odvozované z namiẽp (správně namiép). Historické vysvětlení těchto tvarů je zbytečné; navíc vzbuzuje vážné pochybnosti25. Stupňované tvary příslovcí se tvoří od kořene pozitivu (přesnější by bylo odvozovat je od kmene)26. U příslovcí, která nelze slovotvorně rozložit, se navrhuje tvořit superlativ pomocí přípony -iausia: daug > daugiausia, pirmà > pirmiausia (s. 201). Také v gramatice současné litevštiny se objevuje podobný návrh (Ambrazas, red. 11994: 417), je však omezen na několik konkrétních slov (daugiausia, pirmiausia, pirmučiausia) – bylo by nepřesné vztahovat jej ve všech případech k základovým tvarům, které nelze slovotvorně rozložit (srov. anksti: anksčiausiai a mnohé další); navíc toto pravidlo formulované lingvisty neodpovídá skutečnému úzu27. 10. Předložky se dělí na primární a sekundární, jednoduché a složené; pojednává se o vzácných případech postpozic (dėka, dėlei, link, vietoj) a o předložkové rekci. Pochybnosti, stejně jako v jiných případech, vyvolalo historické rozlišování primárních a sekundárních předložek. Jistě je užitečné porovnat některé předložky s odpovídajícími předponami (įėjau į kambarį, išėjau iš salės), historické zdůvodnění k tomu však není nezbytné. Ve všech příkladech jsou předložky nesprávně označeny přízvukem. To nebylo třeba, protože se tím narušuje slovní přízvuk i větná intonace. 25 Kazimieras Būga pokládal tvar namõ za adverbializovaný genitiv a odvozoval z něj namon (s přidaným -n) (Zinkevičius, sud. 1959: 183). Různě se vykládá i tvar namie: někteří jej pokládají za starý (nepostpoziční) lokál (srov. Zinkevičius 1980: 209). 26 V Gramatice současné litevštiny se nevylučuje možnost odvozovat příslovce nejvyššího stupně od přídavných jmen téhož stupně: „lze hovořit nikoli o příponě -iausiai, nýbrž o -iai“ (Ambrazas, red. 11994: 417). 27 Podle údajů Korpusu současné litevštiny (http://donelaitis.vdu.lt) se tvary daugiausiai, pirmiausiai v psaném jazyce (ve většině případů redigovaném!) hojně užívají, byť méně často než doporučované daugiausia, pirmiausia. 310 KALBOS KULTŪRA | 81 11. V přílohách je uvedeno 35 tabulek časování a tvoření tvarů různých slovních druhů. Ačkoli některé z nich pouze opakují paradigmata uvedená v příslušných kapitolách, jsou díky soustředění na jednom místě snáze dostupné a rozhodně užitečné. Není žádoucí, aby se informace v tabulkách lišily od výkladu v samotné gramatice. Bohužel k tomu došlo v první tabulce (s. 206–207). V tabulce jsou u podstatných jmen páté deklinace mužského a ženského rodu koncovky nominativu jednotného čísla nulové, zatímco v gramatice se podle tradiční interpretace uvádí koncovka -uo (s. 26 a 30). V gramatice jsou nejprve rozebrány číslovky a poté zájmena; v tabulkách je pořadí opačné – nejprve je shrnuta flexe zájmen a potom číslovek. V devatenácté tabulce (s. 225) by se stejně jako v jiných případech mělo i označující měkkost uvést nikoli s příponou budoucího času (tj. –si-uo-si), ale s koncovkou: –s-iuo–si. Ve druhé osobě budoucího času v této tabulce by značka měkkosti vůbec neměla být. Ve 34. tabulce (s. 233) jsou přehledně uvedeny tvary jednoduchých a zvratných, nikoli zájmenných, jak je napsáno, polopříčestí. 12. V gramatice jsou pečlivě vyznačeny přízvuky u všech litevských příkladů. Je to dobře provedeno, jen s několika drobnými chybami: Mėnuō (s. 42) – správně má být Mėnuo; namięp (s. 199) – správně má být namiep. Téměř nejsou patrné ani tiskové chyby (snad jen formy na s. 150 – správně má být formy, stopień wyższs na s. 201 – správně má být stopień wyższy). Je dobře, že vedle polských termínů jsou ve většině případů uvedeny jejich litevské ekvivalenty. Na konci gramatiky by se hodil rejstřík litevských termínů. Na závěr recenze je třeba říci, že gramatika, kterou připravila Ona Vaičiulytė-Romančuk, dobře vystihuje fonologickou a morfologickou strukturu litevštiny. Teoretické základy gramatiky jsou umírněně konzervativní. Je systematická, důsledná a srozumitelná – zdá se, že v ní lze najít vše, co se v podobných gramatikách obvykle hledá, a dokonce i několik věcí navíc. Nejvíce postrádá základy syntaxe. Recenzovaná gramatika plní svůj účel – bude užitečnou učebnicí litevštiny pro polsky hovořící a čtoucí studenty nejen v Polsku, ale i v Litvě. Doufám, že poznámky uvedené v recenzi budou autorce užitečné při přípravě dalších vydání gramatiky. O. VAIČIULYTĖ-ROMANČIUK. Gramatyka języka litewskiego. Wybrane zagadnienia morfologii i fleksji z ćwiczeniami 311 LITERATŪRA Ambrazas V., red. 11994: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Girdenis A. 1995: Teoriniai fonologijos pagrindai, Vilnius: Vilniaus universitetas. Holvoet A., Semėnienė L. 2004: Rūšies kategorija: mediumas ir pasyvas. – Holvoet A., Semėnienė L., red. Gramatinių kategorijų tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas [Lietuvių kalbos gramatikos darbai 2], 35–60. Hopper P. J., Thompson S. A. 1980: Transitivity in grammar and discourse. – Language 56, 251–299. Keinys S. 1999: Bendrinės lietuvių kalbos žodžių daryba, Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla. Keinys S., red. 42000: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Morkūnas K., sud. 11999: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Otrębski J. 1956: Gramatyka języka litewskiego 3. Nauka o formach, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe. Rosinas A. 1996: Lietuvių bendrinės kalbos įvardžiai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Smetona A. 2005: Pagrindinių darybos būdų skyrimo klausimu. – Acta Linguistica Lithuanica 52, 83–89. Stundžia B. 1981: Daugiskaitiniai asmenvardiniai oikonimai ir jų reikšmė linksniavimo bei kirčiavimo sistemų rekonstrukcijai. – Lietuvių onomastikos tyrinėjimai // Lietuvių kalbotyros klausimai 21, 185–198. Stundžia B. 1995: Lietuvių bendrinės kalbos kirčiavimo sistema, Vilniaus universitetas. Urb utis V. 1978: Žodžių darybos teorija, Vilnius: Mokslas. Žulys V. 1969: Vadinamųjų nekaitomųjų įvardžių vieta lietuvių kalbos gramatinėje sistemoje. – Baltistica 5(2), 167–177. Gauta 2008 08 26 ARTŪRAS JUDŽENTIS Vilniaus universitetas Universiteto g. 5, LT-01513 Vilnius Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] 312 KALBOS KULTŪRA | 81