Jaustukai kalboje ir šnekoje

JOLANTA ZABARSKAITĖ Institut litevského jazyka CITOSLOVCE V JAZYCE A ŘEČI Litevština je jedním z mála jazyků, v jejichž gramatických popisech jsou citoslovce a zvukomalebná slova považovány za dvě samostatné slovní druhy. V gramatice současné litevštiny se uvádí, že citoslovce jako samostatný slovní druh se od zvukomalebných slov odlišují pouze v litevštině a v některých neindoevropských jazycích (DLKG 2005: 469). Citoslovce jsou slova, jimiž se vyjadřují (nikoli pojmenovávají) pocity nebo akty vůle. Vedle slov tohoto slovního druhu se na základě podobných funkcí v jazyce – emocionální a apelativní – řadí invokativy, nadávky a specifická slovní zásoba jazykové etikety. Litevští badatelé citoslovce podrobně nezkoumali. Nepodařilo se objevit žádné rozsáhlé studie (monografie, studie, články) věnované pouze jim1. Jaustukai aprašyti LKG (1971: 698–733) ir DLKG (2005: 462–468), be to, Aldonos Paulauskienės morfologijos vadovėlyje (1976: 243–247). Ši kalbos dalis minima leksikologijos darbuose (plg. Jakaitienė 2009: 23). Jaustukai, kaip ekspresyvūs žodžiai, vertinami nagrinėjant kalbos poveikį, pavyzdžiui, reklamos kalbos tyrimuose (plg. Blažinskaitė 2002: 125–130). Kaip ir kita ekspresyvioji leksika, jaustukai yra nelengvai išverčiami į kitas kalbas, todėl jiems skiriama dėmesio nagrinėjant grožinio teksto vertimo teorinius ir praktinius klausimus (dėl lietuviškų keiksmažodžių vertimo žr. Balčiūnienė 2006). Nagrinėdama ekspresyviosios leksikos atrankos ir pateikimo žodynuose klausimus, apie jaustukų reikšmių aprašymo problemas yra užsiminusi šio straipsnio autorė (žr. Zabarskaitė 2006: 170–180). Apie jaustukus, kaip vieną iš raiškos būdų, rašo kalbos etiketo tyrinėtojai (Kučinskaitė 1985; Čepaitienė, Malakauskas 2006: 22–34; Čepaitienė 2007). Etnolingvistika věnuje značnou pozornost citoslovcím – nadávkám nebo frazeologismům plnícím funkci citoslovcí, tedy ustáleným nadávkám a ustálené slovní zásobě etikety (viz Jasiūnaitė: o nadávkách- 1Monografii Ireny Jašinskaitė (1975) věnovanou nejbližšímu slovnímu druhu citoslovcí – zvukomalebným slovům. J. ZABARSKAITĖ. Jaustukai kalboje ir šnekoje 91 mažodžių, pejoratyvų bei eufemizmų santykį (1995: 35–56); apie tradicinius vaišių linkėjimus – „užgėrimus“ (1999: 34–45); apie tradicinius formulinius keiksmus su žodžiu medis bei jo sinonimais (2006: 265–281); apie žemaičių formulinius keiksmus (2007: 257–276) ir kt.). Zahraniční literatura se zabývá teoretickými otázkami postavení citoslovcí v lexiku a jazykovém systému. Zda jde o „skutečná“ slova s charakteristickým sémantickým obsahem, konceptem, se zkoumá již od dob latinských gramatiků (Wharton 2003: 41–49). Z pragmatického hlediska se zkoumá slovní zásoba etikety (srov. Rathmayr 1996; ruský překlad 2003) a porovnává se vyjadřování emočních prožitků v různých jazycích (Wierzbicka 1997: 26–27; cit. podle Gudavičius 2007: 199). KLASIFIKACE SLOV VYJADŘUJÍCÍCH CITY A USTÁLENÝCH SLOVNÍCH SPOJENÍ PODLE FUNKCÍ, KTERÉ PLNÍ Citoslovce představují obtížně popsatelnou slovní třídu litevského jazyka. V tradiční (deskriptivní) gramatice zůstávají mimo popis této slovní třídy některá slova a slovní spojení vyjadřující city, případně nejsou dostatečně zdůrazněny jejich odlišnosti od citoslovcí v tradičním pojetí. Slova vyjadřující city a projevy vůle se, jak již bylo zmíněno, tradičně nazývají c i t o s l o v c e (blízké jsou jim invokace2 – zvukomalebná slova k přivolávání či zahánění domácích zvířat a ptáků). Tato slova nic nepojmenovávají ani neoznačují a neplní spojovací, upřesňovací ani modální funkce. Užívají se k tomu, aby (zpravidla záměrně3) vyjadřovala city, například: e – 1. při vyjadřování negativního hodnocení, obvykle zklamání, pohrdání apod. (emocionální funkce): E, raději se do toho nepouštěj. E, tak on dostal jen tolik na výplatu; 2. při zavolání na někoho s cílem upoutat jeho pozornost (apelativní funkce): E, kam jdeš? 2 Autorka článku se domnívá, že by bylo vhodnější nazývat invokace invokativy, srov. apelativy, expresivy etc. Tento termín se dále používá v textu. 3 Má se za to, že zvuky, které člověk vysloví nevědomky, nejsou slova, protože nepatří k řečovému aktu založenému na jazykovém jednání. Jeho cílem je co nejpřesněji formulovat myšlenku adresátovi (posluchači nebo čtenáři). Zvuk oi nebude slovem, pokud je vysloven nevědomky, například při říznutí do prstu (Zaikauskas 2002: 10; Jakaitienė 2009: 144–149). Nabízí se však otázka, za co považovat zapsaný nebo převyprávěný zvuk, který člověk mimovolně vydá a který je v textu či vyprávění sémantizován, tj. získává lexikální význam, například: Ee, teď už si dobře vzpomínám, člověče (zde je ee nevědomě vysloveným výplňkovým slovem, jímž se v řeči vyplňuje pauza – stejný význam bude mít i tehdy, když bude situace znovu převyprávěna nebo zapsána). Bude takový sémantický útvar nebo nevědomky vyslovené citoslovce, později užité při písemném či ústním převyprávění situace, považováno za slovo? 92 KALBOS KULTŪRA | 82 ech – k vyjádření povzdechu (emocionální funkce): Ech, to byl těžký úděl! ehe – k upoutání pozornosti, nejčastěji bez přímého oslovení (apelativní funkce): Ehe! – vykřikl zpoza rohu. ei – k upoutání pozornosti, obvykle přímým oslovením (apelativní funkce): Hej, pojďme spolu. fe – 1. k vyjádření odporu (emocionální funkce): Fuj, odhoď to!; 2. při znechucení (emocionální funkce): Fuj, jak je samý pupínek. fi – k afektovanému vyjádření odporu (emocionální funkce): Fí, to je ale hnusné. fu – 1. k vyjádření odporu: Fuj, jaký špinavý pes; 2. při znechucení: Fuj, to je nemožná holka. fui – 1. k vyjádření silnějšího odporu: Fuj, nejez to ovoce; 2. při ještě větším znechucení: Nerozumím těm novým zvykům – fui.4 Invokativy patří k citoslovcím, protože jako slova (byť z periférie slovní zásoby) plní apelativní funkci. Vedle všem známých ciu ciu ciu; k ac kac; kic kic – mnoho invokativů je zcela zapomenutých, málo užívaných nebo se neužívá vůbec, například: koš – zvukomalebné slovo k přivolávání koně: Koš, koš, koš abrako! Ob. Košius, košius, koš, koš, koš Zp. py – při přivolávání nebo napodobování kachňat a housat: Py py py – tak voláme kachňata Gs.5 Někdy mohou být tvořeny zvukovými spojeními, která nejsou pro litevštinu typická, srov.: tpruka – při volání na krávu či telátko (obvykle se opakuje): Tpruka tpruka, tady máš chleba Dgl. Tpruka tpruka, chudinko! Slm. Kaip jaustukų rūšis invokatyvai pateikiami tradicinėse gramatikose (LKG 1971: 715–718; DLKG 2005: 466–467). Naminų gyvulių ir paukščių šaukimo ar varymo garsažodžiai yra mūsų agrarinės praeities dalis, vertingas tautinis paveldas. Jų gausu tautosakoje, daug yra LKŽₑ ir jo kartotekoje. Invokatyvai labai mažai tyrinėti ir beveik nykstantys. Stejnou emocionální funkci jako citoslovce plní také vulgarismy – jednotky na periferii lexika, které v systému kolísají mezi citoslovci a 4 Více příkladů z připravovaného Slovníku spisovné litevštiny bylo vybráno záměrně, aby se ukázalo, jak bohatá, variabilní a rozmanitá je jazyková skupina citoslovcí. Trojčlenná opozice citoslovcí fi:fu:fui je předmětem interpretace fonosémantiky, tedy vyjádření ikoničnosti jazyka. 5 Není-li uvedeno jinak, jsou dále v článku uvedeny příklady ze Slovníku litevského jazyka (LKŽₑ 2005). J. ZABARSKAITĖ. Jaustukai kalboje ir šnekoje 93 frazeologismů. V popisu významů citoslovcí v LKG se vulgarismy neprobírají. Tvoří svébytnou část expresivního lexika a frazeologie. Vulgarismy mohou být jednoslovné: Rupūžės! Velniai! Od slov plnících nominativní funkci je odlišuje především intonace. Zajímavé je, že vulgarismy se často vyslovují nejen s jinou intonací než běžná slova, ale také s neobvyklým prodlužováním nebo zkracováním hlásek. Aleksas Girdenis například uvádí následující ilustraci tohoto jevu: intenzivní dlouhé souhlásky na pozadí neobvykle zkrácených samohlásek vyjadřují hněv, a proto vulgarismus rupūžės vyslovujeme přibližně takto: rruppūžes (Girdenis 2003: 37). Další skupinou vulgarismů jsou takzvané formulové kletby: Kad tu nueitum per sausas medžius! Sug; Eik tu velniop! Žd; Kad tau bala kur! Sug; Kad tave raistas priglaustų! Švn6 (Jasiūnaitė 2006: 265–281). Podle formy se takové kletby blíží frazeologismům, podle významu pak citoslovcím. Etiketní lexikum – pozdravy, omluvy, projevy soustrasti, přání při pohoštění a práci atd. jsou slova, která svou apelativní funkcí rovněž stojí blízko citoslovcím. Mnohá z nich jsou citoslovce původem ze jmen (v terminologii Evaldy Jakaitienė citoslovce vzniklá z jmenného spojení (srov. Jakaitienė 2009: 156)) nebo jmenná spojení, která se stala citoslovci: labas, labukas, labutis, sveiki gyvi, būkit sveiki, iki, sudie, lik sveikas atd. Funkci citoslovcí mohou plnit i slovesné tvary. Někdy jejich zjevná souvislost s homonymy téhož tvaru, která plní nominativní funkci, působí klasifikační zmatek; například ve Slovníku současné litevštiny (DLKŽe 2003) nejsou tvary sloves atleisti a atsiprašyti atleiskite / atleisk a atsiprašau považovány za citoslovce. Už jen kvůli kognitivnímu aspektu jejich významu by však tyto tvary–slova měly být uvedeny v samostatných lexikografických heslech jako citoslovce náležející do oblasti etiketního lexika. Etiketní lexikum může mít z hlediska formy podobu jednoslovných i dvouslovných jazykových jednotek (dėkui, labai ačiū, į sveikatą) a – stejně jako kletby – také ustálených spojení blízkých frazeologismům (padėk Dieve, garbė Jėzui Kristui; gero garo – přání při odchodu do lázní). Tradiční formulová přání při práci a pohoštění rychle mizí, např.: Sveikas murkt! – Dėkui gurkt! Srv; Šakni trahni! – Trakni šakni! TDr I 34 (Kdn); Duotas duotam, geras geram! Bržr7 (Jasiūnaitė 1999: 34–45). 6 Zkratky názvů zdrojů příkladů jsou uvedeny tak, jak je cituje autorka článku. 7 Zkratky jsou uvedeny tak, jak je cituje autorka článku. 94 K A L B O S K U L T Ū R A | 82 KLASIFIKACE SLOV VYJADŘUJÍCÍCH POCITY A USTÁLENÝCH SLOVNÍCH SPOJENÍ PODLE PŮVODU Z hlediska původu jsou citoslovce dvojího druhu. Mnohá z nich jsou univerzální, typická pro několik jazyků a vznikla z volních i mimovolních výkřiků, srov.: ach, och, cha, ha, mmmm, vai atd. Jsou považována za citoslovce p r v o t n í h o původu. K citoslovcím prvotního původu lze přiřadit také část invokativů. Jiná část citoslovcí tohoto typu souvisí s imitativy nebo zvukomalebnými slovy8, další část této zajímavé lexiky může mít onomatopoický původ. Jako příklad lze uvést analýzu invokativu alia. Toto slovo se užívá při plašení či odhánění někoho, např.: alia, aliai – Husu se volá: když jsou blízko – alia! alia!, a když jsou daleko, tedy – aliai! aliai! Vr. Jde o zvolání užívané při svolávání či pohánění zvířat. Protože toto expresivní slovo nenapodobuje zvuk ani obraz skutečnosti, neimituje prožívaný vjem – nelze je považovat za zvukomalebné slovo. Nejazykové zvolání, které se stalo slovem, vyjadřuje vůli. Blízké jsou mu takové invokativy jako ulia, uli, oliui, tule. Invokativum alia souvisí se slovesem alioti, -ioja, -iojo „odhánět, zahánět, vyhánět, plašit voláním“, např.: alioti – Všichni na ni jako na psa alioja (ž. Co na ni tak alioji, snad zajíce, a možná i vlka jsi uviděla! Ut. Děti, nealiokit siláka – už neodletí. Užp. Ernst Fraenkel v Etimologickém slovníku litevského jazyka (Fraenkel 1962 I: 7) se domnívá, že staré indoevropské sloveso alioti vzniklo ze zvolání. Invokativum alia označuje nejazykový hlasový projev člověka, zvolání. Stává se slovem, když nabývá významu – „někoho pohánět, zahánět pryč“. Zvolání s podobnou fonetickou strukturou, která označují člověku vlastní nejazykové zvolání, jsou rozšířena v mnoha různých jazycích, např.: ala ve svahilštině znamená, že člověk cítí netrpělivost nebo údiv, ēālā ve staré angličtině vyjadřuje pocit zklamání či zármutku a touhu po útěše. Podobné pocity vyjadřují také Katalánci – ai las, Dánové – helaas, Francouzi – hélas, ve finštině zvolání alas znamená „dolů“, „spusť“. Jedno z nejobecnějších zvolání, které se proměnilo v citoslovce-invokativum, má tedy v různých jazycích nyní různé, avšak související významy. Toto slovo může mít fonosémantický protiklad k invokativu aly – alia: aly. Koreluje s fonosémantickými protiklady blízkých invokativů 8 Plačiau apie ištiktukų imitatyvų arba vaizdo ištiktukų sąvoką žr. Zabarskaitė 2003: 146–148. J. ZABARSKAITĖ. Jaustukai kalboje ir šnekoje 95 ulia/ule: uli; olia/ole: oly; tule: tuly a podobně. Když chceme někoho odehnat, nevědomky volíme ten invokativ, jehož poslední hláska lépe odpovídá zamýšlenému cíli. Hláska e má o něco nižší tón a kratší trvání; alia se spíše zvolí při mírném plašení domácího zvířete nebo ptáka. Dlouhé y je samohláska s vyšším tónem a delším trváním, která invokativu aly dodává větší sílu a intenzitu. Lze předpokládat, že mluvčí by zvolil citoslovce aly, kdyby potřeboval někoho důrazněji zahnat. Jiná citoslovce, takzvaná – d r u h o t n é h o původu, vznikla z různých zvyků, tradic a náboženských přesvědčení, např.: dieomyly – k vyjádření údivu a překvapení: Dievomyly, kéž už tě nikdy nevidím dělat to znovu. An; Dievomyly jaký je zlý! An; Pročpak, dieomyly, je mezi vámi tolik těch, kteří se skutečně snaží o krásu? A. Baran. Jde o citoslovce se sémantickým základem, která většinou pocházejí ze slov s lexikálním významem a nominativní funkcí. Pouze u citoslovcí odvozených od vlastních jmen, například Jergau jergau, je zdrojem slovo s deiktickou funkcí, které nemá lexikální význam. Citoslovce druhotného původu a frazeologická spojení (ustálené nadávky, přání všeho dobrého) vznikla z kulturní, náboženské a společenské zkušenosti a jsou cenným zdrojem etnolingvistiky. Výzkumníci pragmatiky uvádějí kanonický příklad, v němž se projevuje souhra obou typů citoslovcí: C i t o s l o v c e p r v o t n í h o p ů v o d u C i t o s l o v c e d r u h o t n í h o p ů v o d u Pacient: Pozor na tu jehlu! Zubař: Sakra! Je mi to líto. Dentist: Jejda. Patient: Do háje! Vytáhněte mi tu zatracenou věc z tváře! Patient: Au! (podle Ameka 1992: 11)9. V gramatikách se obvykle rozebírají jednoslovné citoslovce primárního zvolacího původu (A, ty jsi ale tlustý!]; A, udělal jsem to špatně! Kp; A a a – a tvoje 9 Při překladu do litevštiny se volí citoslovce nejtypičtější pro danou situaci, srov.: Pacient: Dávejte pozor s tou jehlou! Zubař: Jejda! Pacient: Au! Zubař: Sakra! Promiňte! Pacient: Š...! Vytáhněte mi tu zatracenou věc z tváře! 96 KALBOS KULTŪRA | 82 zpěv!]nšk), jednoslovná citoslovce sekundárního původu a někdy i tradiční dvouslovná citoslovce. Invokativy se tradičně vyčleňují jako samostatná skupina, jednoslovné a dvouslovné nadávky se však nerozlišují. Domníváme se, že by bylo vhodné je vyčlenit jako samostatnou skupinu citoslovcí, protože jejich původ, sémantika i stavba mají specifické rysy. V kapitolách o citoslovcích v tradičních gramatických popisech se nerozebírají ani tradiční ustálené nadávky, které jsou podle své sémantické struktury frazeologickými citoslovci (Ať tě zabije devět hromů!; Ať vás odnese smrtka!; Kéž tě pohltí bažina!; viz Jasiūnaitė 2007: 257–276), ani tradiční formulové etiktní obraty (při práci, při pohoštění, při koupání v sauně apod., např. Na mé zdraví, nepřátelům na nemoc KrvP (VIkv)). Popis takových frazeologických útvarů v systému citoslovcí by pomohl tento jev podrobněji objasnit a těmto útvarům by našel jasné místo v systému litevské slovní zásoby; přinesl by také užitek dalšímu výzkumu. VZTAH CITOSLOVCŮ A ZVUKOMALBY Někdy je při klasifikaci a popisu citoslovcí pro vědecké a výukové účely (pro studenty navštěvující kurz lexikologie, mladé lexikografy) obtížné odlišit složitější citoslovce od zvukomalebných výrazů. Lze nahlédnout do DLKŽ, v němž se rozlišují citoslovce a zvukomalebné výrazy, avšak LKŽₑ není zdrojem, který by při klasifikaci těchto dvou slovních druhů mohl pomoci, protože citoslovce i zvukomalebné výrazy jsou v něm označeny stejnou zkratkou interj. (interjection). Srov. příklady vzácnějších citoslovcí z LKŽₑ: acit citosl. cit (při volání): Acit, ty tam křičíš! Gs. ač citosl. (?) 1. N dej mi: Ač man tavo sūnų BB 1 Král 17, 19. ači citosl. viz ač 1: Ači-m nu mana moteri, nesa čėsas yra eiti jospi BB 1 Mojž 29, 21. 1 ačià citosl. K I 575: Hele, tady, heleď (vyjadřuje překvapení, údiv). 2 ačià citosl. Kukú! (kukačka) Tady! (odpovídá člověk) Gs. dėku citosl. děkuji: Za poděkování se člověk nenají, bude třeba dát ruku do kapsy Sln. Zmatek někdy vzniká také proto, že citoslovce stejně jako zvukomalebné výrazy neplní nominační funkci, mají podobnou podobu (nesklonná, krátká slůvka) a společné rysy užití – často se používají opakovaně. Jejich hlavní J. ZABARSKAITĖ. Jaustukai kalboje ir šnekoje 97 Rozdíl spočívá v tom, že zvukomalebná slova patří k takzvané ikonické lexice10. Citioslovce, která nejsou arbitrárními jazykovými znaky11, se blíží znakům jednodušší struktury – indexům12 (česky by se těmto znakům dalo říkat odkazy). Zvukomalebnými slovy mluvčí / pisatel, který chce zapůsobit na posluchače / čtenáře (tato slova jsou blízká expresivům; viz o tom další kapitola tohoto článku), napodobuje objektivní dojem, který v něm vyvolal zaslechnutý zvuk (Zvoneček cink cink po vyučování Lkš), spatřený obraz (Chlapec když osedlal koně, tak klopýtal, klopýtal a předjel nás Vad), prožitý pocit (šplouch šplouch začalo se mi zvedat žaludek Šts). Citioslovce vyjadřují subjektivní pocity nebo vůli, které vyvolal nějaký dojem nebo pocit (může jít o objektivní prožitek i subjektivní přání). VZTAH CITOSLOVCÍ K EMOTIVŮM A EXPRESIVŮM Může vyvstat oprávněná otázka, proč se probíraná lexika vyjadřující pocity, která má status samostatného slovního druhu, srovnává s jednotkami na úrovni užití – obraznými slovesy a jmény, tj. expresivy a emotivy. Odhalení rozdílů mezi citoslovci a slovy náležejícími k jiným slovním druhům může lépe objasnit sémantickou a funkční povahu i stavbu citoslovcí, neboť emocionálně-expresivní složka je v sémantické struktuře expresiv a emotivů rovněž základem jejich existence v jazyce. Slova, která nejen pojmenovávají činnost, věc, jev, stav apod., ale zároveň poskytují dodatečnou expresivní informaci o označovaném denotátu, se v odborné literatuře nazývají expresiva (Jakaitienė 2009: 164). Například chce-li mluvčí zhodnotit člověka, který jde pomalu a namáhavě, může zvolit expresivum dūlinti: 10Ikonické slovo je slovo, které nemá nominační význam, tj. nepojmenovává skutečnost, nýbrž ji napodobuje. Nejjednodušším příkladem je onomatopoie, např.: kukū, miau, kre, kva apod. Jde o případ lexikálního ikonismu v jazyce. 11Arbitrární znak je volně zvolený plán výrazu, jehož obsah označuje něco, co existuje nezávisle na něm. V sémiotice se arbitrární znaky nazývají symboly. V lexikologii jde o slova, která mají nominační význam. Více o druzích znaků a jejich vlastnostech (Fiske 1998: 57–114). 12Index je znak, jehož plán výrazu odkazuje na plán obsahu v dohodnutém systému znaků (ODP 190–191). 98 KALBOS KULTŪRA | 82 Já dūlinu, tj. jdu neohrabaně, líně, zlehka J. Dūlina se svěšenou hlavou Škn. I pes to chápe – pokáráš ho, a už dūlina se sklopenýma ušima Pbs. Kdovíjaký člověk se loudá cestou dūlina Vžns. Jak dūlyt, tak se tam dūlyt domů Gs. Dūlink ty pomalu, my tě doženeme An. Viděl, jak přes pole liška dūlino Mš. V litevštině je obzvlášť mnoho expresivních sloves vyjadřujících pohyb (chůzi, běh, jízdu) a jedení a pití: plumpinti „jít těžkým krokem“: Dítě v kožichu plumpina přes pole Jnš. Jdu směrem k domu plumpinu – boty mám čisté Bsg; kicenti „běžet pomalu, drobným klusem, cupitat“: Šel kiceno za mnou a mával dlouhou holí rš. Byla to dobrá kobylka: pořád kicena a kicena, krokem nechodí Lnk. Rozkročmo na starém koni a kicena Slm. S takovou vyhublou kobylkou kicena Įnšk. Ať si kicena hříbátko – neunaví se, cesta není daleká Rs. Rudis mě vždycky kicendavo, chodil se mnou Vb. Děti kiceno pěšky Lnkv; kliaukti „hltavě pít, srkat“: Teď už všichni pomocníci kliaukia pivo Pbr. Hustý kisiel všichni jedí, řídkou krupicovou kaši nikdo nekliaukia Ml; marmalyti „jíst, žrát“: Marmalyk, i kevit KlvrŽ. Všechna tato slova mají převládající expresivní složku lexikálního významu, která samozřejmě souvisí s pocity. Mluvčí usilující o expresivitu se nespokojí pouhou suchou informací, ale volbou názorného slova chce, aby její příjemce informaci přijal nejen rozumem, nýbrž aby obraz vytvářený expresivem vnímal i citově13. Hlavním rozlišovacím znakem expresiv a citoslovcí je to, že první plní nominativní funkci a vztahují se k objektivnímu, konkrétně popsatelnému denotátu; expresivní prvek jako konotační složka v jejich významové struktuře sice převažuje, není však jediný. Denotát citoslovcí (konkrétní pocit a/nebo akt vůle v konkrétní situaci) je individuální; popsat jej lze tehdy, když se citoslovce objeví v mluveném nebo psaném vyprávění. Význam citoslovce je vždy krajní: v jazykovém systému velmi abstraktní – „vyjadřovat pocit“ –, v každém jednotlivém aktu řeči velmi konkrétní – „vyjadřovat bolest“, „vyjadřovat zármutek“, „vyjadřovat radost“, „vyjadřovat strach“, „vyjadřovat zklamání“ atd. Emotivy jsou rovněž slova, která vyjadřují mluvčího pocity vůči někomu (podrobněji viz Jakaitienė 2009: 161–164). V čem se tato slova liší od citoslovcí vyjadřujících pocity? Když mluvčí / pisatel použije emotiv, ne 13Dūlina unavený člověk nebo zvíře – cílem je vyvolat u posluchače soucit smíšený s nelibostí nad pomalým jednáním; marmalyja hladový, nenasytný člověk, který se příliš nestará o to, jak vypadá – cílem je vyvolat pocit odporu atd. J. ZABARSKAITĖ. Jaustukai kalboje ir šnekoje 99 pouze pojmenuje daný objekt či subjekt, děj, stav nebo vlastnost, ale také je hodnotí, charakterizuje a odhaluje své pocity vůči nim. Jestliže se mluvčí domnívá, že hlava je špatná, k ničemu a zaslouží si nízké hodnocení, zvolí pro její pojmenování emotiv makaulė: Tak jsem se o ten trám tak bolestivě praštil do makaulę, až to bylo skoro příjemné rš. Zrádcům jednu vrazím přímo do makaulę! Žem. Nelez tam, dostaneš lžící přes makaulę! Pgr. Chraň si svou makaulę před světlem (nezastiňuj ho) Jrb. Pořád to přeháníš, ještě si někde rozbiješ makaulę Vvr. Uzdravil se a ještě se mu to prorazí (prorazí) v makaulę Srv. Vtlouct mu to do makaulę, aby už tolik nevyváděl Alk. [Smaku] jednu makaulę useknou, tři čtyři dorostou S.Dauk. Jeho rozum se mu už nevejde do makaulėj Smn. S rohy se vlkovi vrhl přímo do makaulę PP 28. Lidem obvykle vyvolávají negativní či pozitivní pocity jiní lidé, a proto většina emotivů charakterizuje člověka nebo části jeho těla, povahové vlastnosti či osobnostní rysy, například: kepša „nešika, hlupák“: Doma je docela chytrý, ale mezi cizími je úplný kepša Bgs; žvėga „tlachal, žvanil“: Jakmile něco uvidí nebo uslyší, běží to povědět žvega J. Poslouchat takového žvegós je otrava Ktk. Když se ti žvegós sejdou, o řeči a smích není nouze Krs; kleišys „člověk s nohama do O, křivonohý, kulhavý“: Už se ten kleišys belhá Al. No jo, náš kleišys (křivonohý kůň) přiběhl S.Dauk. Tato slova pojmenovávají skutečnost a zároveň ji hodnotí, čímž vůči ní odhalují negativní nebo (méně často) pozitivní pocity. Od citoslovcí se však liší právě tou vlastností, kterou mají i expresiva – v jejich struktuře lexikálního významu je rovněž nominativní složka. Konotační složka lexikálního významu emotivu umožňuje mluvčímu / pisateli úsporně, bez vysvětlování či popisování, tedy volbou vhodného názorného slova, vyjádřit své pocity vůči charakterizovanému aspektu skutečnosti. Citoslovcem mluvčí / pisatel vyjadřuje své pocity vycházející z jeho vlastních subjektivních vnitřních vjemů, postojů (z hlediska etikety) a zkušeností. Zdrojem vzniku pocitů či vůle je sám mluvčí / pisatel; u emotivů je zdrojem pocitů subjektivně hodnocená skutečnost. Shrneme-li to, lze říci, že citoslovce mají individuální denotát, který lze popsat pouze tehdy, když se citoslovce objeví v mluveném nebo psaném vyprávění, protože jím mluvčí / pisatel vyjadřuje pocity vztahující se k sobě samému nebo ke svým postojům. 100 KALBOS KULTŪRA | 82 CITACE Z HLEDISKA PRAGMATIKY. PROBLÉM LEXIKOGRAFICKÉHO POPISU Primární citoslovce pouze naznačují, že mluvčí / pisatel něco cítí nebo něco chce, avšak k pochopení toho, o jaký pocit, přání či vůli jde, jsou zapotřebí další informace: intonace, jazykový i nejazykový (řeč těla) kontext apod. Například citoslovce oi může vyjadřovat celou škálu emocí a prožitků – od radosti po zklamání, od příjemných tělesných pocitů po bolest. Nadávkami se ne vždy vyjadřují negativní pocity ve vztahu ke skutečnosti; někdy se nadává také proto, aby se vyjádřily prostě silné, „přehřáté“ emoce (např. překvapení, úžas, dokonce i náhle dosažený úspěch apod.). Význam etiktní lexiky rovněž závisí na konkrétní situaci jejího užití, různých společenských dohodách, povaze vztahu mluvčího / pisatele k ostatním lidem, dokonce i na jeho světovém názoru atd. To vše ukazuje, že zkoumání citoslovcí a „citoslovečných“ frazeologismů se neobejde bez konceptuálních metodologických východisek a metod, o něž se opírá současný výzkum pragmatiky. Pro zkoumání citoslovcí je nezbytný „pragmatický východiskový bod: užití, které je nemožné bez kontextu chápaného velmi široce“ (Rathmayr 1996). Ke zkoumání a popisu citoslovcí jsou zapotřebí parametry expresivity probírané badateli v oblasti pragmatiky. Nejazykové parametry Jazykové parametry Situace Kontext Gesta, mimika Stylistické figury Způsob řeči Intonace Zabarvení hlasu Suprasegmentální jazykové prvky Hlasitost řeči (srov. Bally 1952) Zatímco se lingvisté snaží zjistit, zda jsou citoslovce „skutečná“ slova, lexikografové musí v souladu s tradicí tvorby slovníků tato slova vysvětlovat při sestavování nových slovníků a redigování starých. Při lexikografickém popisu citoslovcí je třeba vzhledem k tomu, že jejich významy se liší od významů slov-symbolů a ikonických slov, zkoumat, v jakých pragmatických situacích se citoslovce užívá nejčastěji, tj. jakým citoslovcem se nejčastěji vyjadřují typické pocity. Chceme-li lexikální význam citoslovce shrnout a do jisté míry abstrahovat, musíme analyzovat kontext jeho užití. V některých případech, aby se vyjas- J. ZABARSKAITĖ. Jaustukai kalboje ir šnekoje 101 Aby byl lexikální význam citoslovce popsán přístupně a srozumitelně uživateli a zároveň podrobně, měl by postačovat mikrokontext, zejména je-li citoslovce sekundárního původu a užívá se v běžných situacích, např.: labas, ačiū. Užívá-li se citoslovce nikoli vždy v běžných, nýbrž v situacích jasně omezených okolnostmi, bylo by k určení jeho významu zapotřebí širšího kontextu, např.: cit., brrr. Analýza kontextu by měla být velmi široká, pokud situace užití citoslovce není konkrétně popsána. To platí pro mnoho primárních citoslovcí, např.: aaa, ai, ak atd. Lze tvrdit, že jak pro vědeckou analýzu citoslovcí (která by nepochybně odhalila nové zajímavé poznatky o vývoji jazyka a o etnolingvistice), tak pro lexikografickou praxi jsou nezbytné pragmatické výzkumy citoslovcí. CITOSLOVCE Z HLEDISKA ETNOLINGVISTIKY A SOUČASNÉHO UŽÍVÁNÍ Stejně jako veškerá lexika sekundární nominace, která vznikla ze sociálních, kulturních a náboženských vztahů, vypovídají citoslovce, ustálené kletby, přání všeho dobrého a lexikum etikety o těchto vztazích mnohé. V této oblasti vykonala nejvíce lingvistka Birutė Jasiūnaitė. Při rekonstrukci etnolingvistického světa Litevce vychází z obrazného lexika a frazeologie. Badatelka zkoumala ustálené kletby a přání všeho dobrého, jednodvoupísmenným citoslovcím a invokativům však dosud pozornost nevěnovala. Kontext užívání citoslovcí a jim blízkého obrazného lexika, situace, četnost a další aspekty jsou zkoumány jen velmi málo. Například Dalia Blažinskaitė při rozboru motivace užívání slangových výrazů v reklamě upozorňuje na užívání slangových citoslovcí hei, ups. Dochází k závěru, že jde o „vůbec nejméně motivované“ případy užití slangových výrazů (Blažinskaitė 2002: 129). Neuvažuje se však o tom, proč se v reklamním jazyce volí cizí citoslovce. Komplexní výzkum citoslovcí z etnolingvistického hlediska ve spojení s výzkumem jejich užívání může přinést velmi zajímavé výsledky, zejména při srovnání s formami emocionálního vyjadřování, sémantikou a pragmatikou jiných jazyků. Například A. Wierzbicka ukazuje, jak se liší význam citoslovcí obsahujících Boží jméno. Tvrdí, že anglická citoslovce God!, Christ!, Jesus! vyjadřují hněv, zatímco polská Boże!, Chryste! vyjadřují spíše zděšení, německé Mein Gott! vyjadřuje nepříjemné 102 KALBOS KULTŪRA | 82 překvapení, francouzské Mon Dieu! souvisí s melancholickou reflexí apod. Autorka se domnívá, že toto užívání citoslovcí může souviset s religiozitou národa (Wierzbicka 1999: 26–27; cit. podle Gudavičius 2007: 199). Výzkum užívání a motivace citoslovcí i jejich národního aspektu může přinést užitek při podpoře užívání litevských citoslovcí v jazyce. To je zvlášť aktuální nyní, kdy se utváří nová podoba litevského jazyka – jazyk informačních technologií. Je úsporný, a proto by stálo za to nabídnout litevská krátká slovíčka k vyjadřování pocitů, dokud jejich místo zcela nezaujme mezinárodní slang. Bylo by vhodné více propagovat litevská citoslovce. Autorka tohoto článku již psala o tom, co mohou v této oblasti podniknout lexikografové, když vědomě zvolí směřování připravovaných slovníků: „propagace litevských sekundárních citoslovcí namísto ups, které dominuje v jazyce mládeže, je otázkou volby sestavovatelů slovníku“ (Zabarskaitė 2006: 177). UŽÍVÁNÍ CITOSLOVCÍ V NÁŘEČÍCH Výzkumy tendencí v užívání citoslovcí v litevských nářečích se nepodařilo nalézt. Zde jsou uvedeny údaje z textů Chrestomatie litevských nářečí (LKTCH 2004). Tyto texty byly vybrány proto, že jde o zaznamenanou mluvu v nářečích. Byly hledány příklady lexika vyjadřujícího všechny typy pocitů. Údaje nejsou úplné kvůli omezenému rozsahu textů; bezpochyby by je bylo třeba doplnit údaji z nářečního archivu Ústavu litevského jazyka14. Nelze proto zcela potvrdit některé zjištěné tendence, přestože jsou zajímavé a zaslouží si další výzkum. Mohlo by se zdát, že citoslovce jsou v nářeční mluvě obzvlášť častá, ve skutečnosti jde však o poměrně vzácný jev. Nejčastěji se užívají při převyprávění nějaké události či dialogu, ve vyprávěních o minulosti, pohádkách apod. Další tendencí, kterou pravděpodobně potvrdí i podrobnější výzkum, je, že v textech LKTCH užívají citoslovce výrazně častěji ženy. Poměr mezi aukštaitskými a žemaitskými nářečími 19: 3 stojí za pozornost, je však třeba jej ověřit, protože žemaitských textů je v LKTCH podstatně méně. V korpusu nářečních textů by stálo za to ověřit také, zda je náhodné, že citoslovce užívaná Žemajty v LKTCH jsou kletba a ustálená kletba, zatímco nejčastěji užívaná citoslovce Aukštajtů jsou sekundární citoslovce se zmínkami o Bohu a svatých. 14 Více o nářečním archivu Ústavu litevského jazyka viz www.lki.lt J. ZABARSKAITĖ. Jaustukai kalboje ir šnekoje 103 Rozmanitost citoslovcí nalezených v nářečních textech je malá, ustálená kletba je pouze jedna a přání všeho dobrého se nevyskytují; to patrně ukazuje, že toto lexikální dědictví v současných nářečích téměř zaniklo. Nejčastěji se užívají citoslovce se zmínkou o jménu Boha (Ježíše), jeden případ představuje citoslovce o Jackau: Tak to ušila, o Jackau. A ta šmudla – z lnu měla osnovu, vlnou tkala a šla do kostela v té blůze, milý Bože. Ó Ježíši, jak jsem plakala. (Rokiškio punktas, moteris, gim. 1902; LKTCH 133)15 Ach, Bože, jak to kapou (o dívkách). Nemůžu jíst ty lívance ach, Bože můj. (Jurgeliškės punktas, Švenčionių r., moteris, gim. 1907; LKTCH 113–114) Co tedy teď ženy dělají, co? No, teď, milý Bože, všichni jsou vyparádění, samé, no, hedvábné hadříky mají na sobě. Zpívali jsme, rozléhal se zpěv, milý Bože, vesnice. A kde jsou teď ty písně, co? (Verksnionių punktas, Rokiškio r., moteris, gim. 1901; LKTCH 147–148) Říká ona: „Ó Bože můj, co všechno jsem neudělala, a Ježíši Maria, zapomněla jsem říct jeden hřích. Co teď bude?“ (Pasakojimas apie pirmąją išpažintį, Pabaisko punktas, moteris, gim. 1940; LKTCH 166–167) Bože, no úplně, co to povídáš. My jsme tehdy zpívali jejda všelijaké (písně). (Musninkų punktas, Širvintų r., moteris, gim. 1920; LKTCH 171) Bože, jaká škoda těch kachen. Bože, ach jo. (Eržvilko punktas, moteris, gim. 1919; LKTCH 220) Další častější citoslovce jsou – ai/ajajai, např.: Tak jsme se pustili do obracení těch kuželů sena, a všechny jsme je převrátili a polámali tam ty rovné slámy. Ajajai. (Minkūnai, Rokiškis, žena, nar. 1938; LKTCH 135) Ach, tam jim hned odsekne, ani dlouho nečeká (chlapci a dívky se škádlí zpěvem). (Čiulai, Molėtai, žena, nar. 1928; LKTCH 138) Nebo když přišla nějaká sousedka, ai, říká, že jí tam prohlédly zlé oči. (Vyprávění o čarodějnicích, lotyšské sběrné místo, Daugavpils, Baltmuiža, žena, nar. 1897; LKTCH 141) Matka říká: „Ach, oni už je neochránili, ty je ochráníš. –Ach, mami, upeč mi housku a já půjdu.“ (Pohádka, Karsakiškis, žena, nar. 1917; LKTCH 190) Okres se uvádí tehdy, když sběrné místo nemusí být čtenáři známé. Pro přehlednost jsou v závorkách doplněny dodatky nebo vysvětlení autorky článku.15 104 KALBOS KULTŪRA | 82 Podobně se užívají také citoslovce oi/ojei, např.: No, jak lidé říkají, pes už – oi – kolik tam asi přežije, pět šest let. Ach, jednou k ní přišla liška, liščátko. (Vyprávění o psu, Jurgėnai, Pasvalys, žena, nar. 1904; LKTCH 188) Mně se to stávalo, já se moc nebojím, ale bývali takoví lidé, že je bodla včela – oi oi oi oi oi. (Vyprávění o včelách, Kučiūnai, muž, nar. 1928; LKTCH 95) Oi, vlků bylo, vlků. (Pelesa, žena, nar. 1908; LKTCH 97) Oi! Davali dva voli a dvanáct hektarů. (Kupreliškis, žena, nar. 1916; LKTCH 157) Ojei, škoda – sedm oveček najednou (sežral vlk). (Lazūnai, žena, nar. 1889; LKTCH 120) Podle četnosti je třetím nejčastějším citoslovcem nalezeným v textech a, např.: „Pane, – říká – už říká, – hele, takový vykrmený plemenný býk pošel. – A, tak si ho vezměte a zakopejte i s celou kůží.“ (Lieporių punktas, Šiaulių apyl., muž, nar. 1904; LKTCH 73) „Šel jsem, – říká, – přes celou vesnici a nikdo mě nepřijal na noc. A. A ještě – říká – už přichází noc, kam se já, dědeček, poděju?“ „A, dej, dědoušku.“ A, a pán vzal šavli a postavil se k oknu. „Klimas už přijde krást košile, tak mu, – říká, – useknu hlavu.“ Uhu. A tak tam stojí. (Pohádka, Varėna, muž, nar. 1894; LKTCH 92–93) No, když zatočíš provázkem, když se zatočí, tak se stáhne. A proto se zvedne nahoru. Aha. (O mletí, Punskas, muž, nar. 1914; LKTCH 99) Citoslovce použité po jednom výskytu: ačiū, aha, uhu, např.: Děkuji jim, vstala, odešla, zavolala syna a přivolala sanitku. (Mančiūšėnų punktas, Širvintų r., žena, nar. 1923; LKTCH 170) No teda, aha, spadla na silnici a leží mrtvá. (Varanavas, žena, nar. 1921; LKTCH 97) V žemaitských textech bylo nalezeno jednoslovné sloveso a formulové jednání: S cepy, a přesto, rupiūže, zvítězil. Car, rupiūže, ten kostel zavřít. Tak tedy, oi, tady došlo k velkému krveprolití. (Kražių punktas, muž, nar. 1918; LKTCH 214) A já jsem vlezl do jedné prázdné úlu a teď, ty mizerný čerte, přijít tu noc krást včely. A já, čerte, přijde vlk. (Sausgalvių punktas, okres Šilutė, muž, rok narození neznámý; LKTCH 283) J. ZABARSKAITĖ. Jaustukai kalboje ir šnekoje 105 Vypravěč, který užívá citoslovce, je opakuje nejednou. Ten, kdo citoslovce neužívá, je neužívá vůbec. Někde se citoslovce neužívají k vyjádření pocitů či vůle, nýbrž jako výplňková slova, k regulaci tempa vyprávění, vyplnění přestávek v řeči apod. V těchto případech plní funkci částic. Jak již bylo řečeno, tyto předběžné údaje o užívání citoslovcí by měly být ověřeny a doplněny; kromě toho je třeba prozkoumat užívání citoslovcí v dialogu. Zdá se, že v této oblasti řeči by se měla užívat častěji. Pro důkladnější výzkum užívání tohoto slovního druhu je třeba provést analýzu užívání citoslovcí v městské mluvené řeči. Užívání elektronických smajlíků v jazyce informačních technologií by nemělo vytlačit slova živého jazyka, která – zejména ta sekundárního původu – uchovávají mnohem více věcí důležitých pro živost jazyka, národní identitu a sociální dějiny jazyka, než se může na první pohled zdát.16. ZÁVĚRY Neomezíme-li se na formální strukturu citoslovcí a vezmeme-li v úvahu podobné či totožné funkce, které v jazyce plní, a jejich užívání, lze k tomuto slovnímu druhu přiřadit více jazykových jevů, než jich dnes rozlišují tradiční gramatiky. Citoslovce vyjadřují subjektivní pocity nebo vůli, které vyvolal nějaký dojem či pocit – může jít o objektivní prožitek i subjektivní přání. Jako komunikační znaky mají citoslovce nejblíže k znakům-ukazatelům. Jejich význam v jazykovém systému je velmi abstraktní: „vyjadřovat pocit“, zatímco v každém jednotlivém řečovém aktu je velmi konkrétní: „vyjadřovat bolest“, „vyjadřovat žal“, „vyjadřovat radost“, „vyjadřovat strach“, „vyjadřovat zklamání“ atd. Chceme-li proto odhalit místo citoslovcí v jazykovém systému, jejich úlohu v hierarchii lexika a vytvořit metodiky pro jejich uvádění ve slovnících i popis v databázích a anotovaných korpusech, je nezbytný soustavný a podrobný výzkum jejich užívání. Takový výzkum by přinesl i výsledky opačným směrem – byl by přínosný pro etnolingvistiku. Důležité je také podporovat užívání litevských citoslovcí v mluveném jazyce i v jazyce informačních technologií. 16 V roce 2010 vyhlašuje oddělení šíření vědeckých poznatků a popularizace jazyka při Ústavu litevského jazyka, Lituanistikos židinys, soutěž pro žáky a studenty – co nejzajímavěji a nejrůznoroději rozluštit digitální smajlíky. 106 KALBOS KULTŪRA | 82 LITERATŪRA Ameka F. 1992: Interjections: The universal yet neglected part of speech. – Journal of Pragmatic 18, 101–118. Balčiūnienė I. Keiksmažodžių vertimas. Pranešimas, skaitytas Lietuvos vertėjų sąjungos seminare-diskusijoje. – Prieiga per internetą: www.lvs.lt Bally Ch. 1952: Le Langage et la vie, Zurich: Max Niehans Éditeur. Blažinskaitė D. 2002: Žargonybių motyvacija reklamoje. – Kalbos kultūra 75, 125–131. Čepaitienė G. 2007: Lietuvių kalbos etiketas: semantika ir pragmatika, Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla. Čepaitienė G., Malakauskas A. 2006: Padėkos semantika ir raiška. – Acta humanitarica universitatis saulensis 1, 22–34. DLKG 2005: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. DLKŽ 2003: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Vyr. red. S. Keinys. 4 leidimas (elektroninis variantas), Vilnius: Lietuvos kalbos institutas. – Prieiga per internetą: www.lki.lt Fiske J. 1998: Įvadas į komunikacijos studijas, Vilnius: Baltos lankos. Fraenkel E. 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch. Band I. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Girdenis A. 2003: Teoriniai lietuvių fonologijos pagrindai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Gudavičius A. 2007: Gretinamoji semantika, Šiauliai: Šiaulių universitetas. Jakaitienė E. 2009: Leksikologija, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Jasiūnaitė B. 1995: Endriejaviškių pejoratyvinė leksika. (Neigiamieji žmogaus apibūdinimai). – Kalbotyra 44(1), 35–58. Jasiūnaitė B. 1999: „Į tavo sveikatą, į mano žyvata!“ Tradiciniai vaisių linkėjimai. – Lituanistica 2(38), 34–45. Jasiūnaitė B. 2006: Medžias Rytų Lietuvos folklore. – Baltistica 41(2), 265–283. Jasiūnaitė B. 2007: Žemaičių formulniai keiksmai. – Tautosakos darbai 34, 257–276. Jašinskaitė I. 1975: Lietuvių kalbos ištiktukai, Vilnius: Mintis. Kučinskaitė A. 1985: Lietuvių kalbos etiketas, Vilnius: Mokslas. KTŽ 1990: K. Gaivenis, S. Keinys. Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa. LKG 1965, 1971, 1976: Lietuvių kalbos gramatika 1–3, Vilnius: Mintis. J. ZABARSKAITĖ. Jaustukai kalboje ir šnekoje 107 LKTCH 2004: Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija. Sudarė: R. Bacevičiūtė, A. Ivanauskienė, A. Leskauskaitė, E. Trumpa, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. LKŽₑ 2005: Lietuvių kalbos žodynas 1–20 (elektroninis variantas). Red. kolegija: G. Naktinienė (vyr. redaktorė), J. Paulauskas, R. Petrokienė, V. Vitkauskas, J. Zabarskaitė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. – Prieiga per internetą: www.lkz.lt ODP 1996: S. Blackburn. Oxford Dictionary of Philosophy, Oxford–New York: Oxford University Press. Paulauskienė A. 1976: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslas. Rathmayr R. 1996: Pragmatik der Entschuldigungen, Köln, Weimar, Wien: Böhlou Verlag. Wharton T. 2003: Interjections. Language and the ‘showing/saying’ continuum. – Pragmatics & Cognition 11(1), 39–91. Wierzbicka A. 1999: Język–umysł–kultura, Warszawa: PWN. Zabarskaitė J. 2003: Ištiktukų reikšmių pateikimas žodynuose. – Leksikografijos ir leksikologijos problemos, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 136–150. Zabarskaitė J. 2006: Ekspresyvioji lietuvių kalbos leksika ir vartosenos žodynai. – Aiškinamųjų bendrinės kalbos žodynų aktualijos, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 170–180. Zaikauskas E. 2002: Teoriniai performatyvų pagrindai. Humanitarinių mokslų daktaro disertacija, Vilnius: VUB Rankraščių skyrius. Gauta 2009 11 11 INTERJECTIONS IN LANGUAGE AND SPEECH Summary Interjections make up a part of speech which is much more complex and varied than it looks at first sight. Without limiting to their formal structure and considering similar or equivalent functions and usage, the part of speech might include more linguistic phenomena than are usually attributed to interjections in traditional grammars. In dialects interjections are not so numerous. They are mostly used in re/telling a story, i.e. in telling about the past, in fairy-tales etc. 108 KALBOS KULTŪRA | 82 Research into the usage of interjections, their motivation and expression of national identity could promote their more frequent usage. This is particularly relevant today, when we can witness the evolvement of the language of information technologies. To identify the position of interjections in the system of language, to clearly define their role in the lexicon, to include them in dictionaries and define in the databases and annotated corpora, further detailed and consistent research into their usage would be indispensable. Such research could also contribute to ethno-linguistic investigation. JOLANTA ZABARSKAITĖ Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] J. ZABARSKAITĖ. Jaustukai kalboje ir šnekoje 109