Bendrinės kalbos normintojai ir besikurianti skaitmeninio modernizmo visuomenė

KALBA RITA MILIŪNAITĖ Institut litevského jazyka NORMATIVCI SPISOVNÉHO JAZYKA A VZNIKAJÍCÍ SPOLEČNOST DIGITÁLNÍHO MODERNISMU V Litvě se utvořila silná tradice normativní práce a péče o spisovný jazyk: připravují a vydávají se kodifikační díla, vytvářejí se normativní databáze, redigují se texty psaného jazyka a zveřejňují se jazykové recenze různých publikací. Byly vychovány celé generace normativců, kteří se aktivně podíleli a podílejí na stanovování, zavádění a fungování norem spisovného jazyka. Značnou měrou to byla a stále je protiváha vlivu jiných jazyků – nejprve slovanských, nyní již angličtiny. Normování spisovného jazyka je tedy v Litvě výraznou a patrně veřejností nejlépe viditelnou oblastí jazykovědy. Proto si lidé představují jazykovědce především jako ty, kdo dbají na jazykovou správnost. Postupem času se měnila role normativců ve společnosti, problémy, kterým čelí, i jejich vztah k uživatelům spisovného jazyka. Metody práce normativců se však patrně mění nejméně. To je jeden z důvodů, proč svobodnější společnost v poslední době nešetří jazykovědce negativními výroky kvůli současné jazykové politice a konkrétní normativní činnosti*. Nejčastěji jsou jim vytýkány dvě věci: 1) údajně funguje uzavřená jazykovědná sekta a přijímá nenormální rozhodnutí; 2) jazykovědci ztěžují život společnosti neustálými zákazy, příliš se nimrají v detailech a namísto toho, aby se zabývali pouze jazykovým výzkumem, omezují svobodu projevu. Obecně * Článek byl připraven ještě před polemikou o smyslu a metodách jazykového normování, která začala počátkem roku 2011. (Poznámka autorky při čtení korektury článku – R. M.) 98 KALBOS KULTŪRA | 83 veřejně vyslovené připomínky k jazykové správnosti mohou být kdykoli a kýmkoli rozmetány na kusy1. Část společnosti je už zcela jiná a žije v jiném světě než před několika desetiletími. V různých myšlenkových systémech probíhá takzvaná změna paradigmat. Současná globalizace, rozšíření internetu a rychlý rozvoj nových informačních technologií, stejně jako různé ideologie, často přerůstající do krajností (feminismus, politická korektnost, genderismus2, antisexismus atd.), aktivně ovlivňují jazykové užívání a zároveň kladou nové úkoly před jazykové normativce. Není proto divu, že tradiční prostředky normativní činnosti stále více přestávají odpovídat potřebám společnosti. Na druhou stranu, jak ukazují výzkumy, ve společnosti existuje jak potřeba standardu, tak nespokojenost s przněním litevštiny. Lidé ochotně diskutují o jazykových otázkách, kritizují však způsoby, jimiž jazykoví normativci normy zavádějí nebo mění. Tato situace vybízí k tomu, abychom se na normativce podívali pozorněji a prozkoumali problémy jejich práce zevnitř, tím spíše, že takových výzkumů máme téměř nulové množství. Článek s ohledem na změny probíhající v současné společnosti v souvislosti s procesy rozšiřování internetu zkoumá, kam by normativci měli zaměřit svou činnost, aby její výsledky byly pro společnost přijatelnější. 1. NORMOTVŮRCI SPISOVNÉHO JAZYKA. AUTORITY A SUBJEKTY V jazykovědné literatuře lze nalézt různé modely a schémata aktivních společenských sil, které působí na proces normování. V sociolingvistice se při zkoumání teoretických otázek jazykových norem někdy vychází ze švédského původu 1Jedním z typických nedávných příkladů je reakce internetových komentátorů na stížnost sportovního diváka, který se podepsal jako Rimvydas Ž., adresovanou Státní komisi pro litevský jazyk. Stížnost se týkala sportovního komentátora televize TV3 Roberta Petrauskase, jenž v přímém přenosu utkání mistrovství světa v basketbalu z Turecka nesprávně užil sloveso s předponou nugriūti místo pagriūti (předpona významy výrazně rozlišuje). Viz www.delfi.lt: <http://sportas.delfi.lt/wbc2010/krepsinio-aistruolis-apskunde-netaisyklingai-kalbanti-komentatoriu.d?id=36165731> (navštíveno 6. 9. 2010, 1242 komentářů); www.balsas.lt: <http://www.balsas.lt/naujiena/500696/kalbos-komisija-sulauke-skundo-del-netaisyklingos-krepsinio-komentatoriaus-kalbos> (navštíveno 6. 9. 2010, 9 komentářů). Když byla zpráva o stížnosti zveřejněna na internetových zpravodajských portálech, jejich čtenáři píšící komentáře místo toho, aby uznali, že by se komentátor měl napravit, spustili mohutnou vlnu útoků na autora dopisu a ptali se, jak se vůbec může odvažovat rýpat v takových maličkostech. Basketbalový kult je v Litvě samozřejmě nesrovnatelně silnější než úcta k jazyku, tyto komentáře však jasně ukázaly i to, kolik nesnášenlivosti vůči jazykovým opravám se nahromadilo přinejmenším v části společnosti aktivně působící na internetu. 2 Apie genderizmo sąsajas su kalbos pokyčiais žr. Patackas, Žarkus 2010. R. MILIŪNAITĖ. Bendrinės kalbos normintojai ir besikurianti skaitmeninio modernizmo visuomenė 99 suomio filosofo Georgo Henriko von Wrighto (Wright 1963) normos samprata, pagal kurią skiriami normų autoritetai ir normų subjektai3. Šis skyrimas svarbus kalbant apie normintojų ir visuomenės santykius. Autoritou norem je činitel, který předepisuje, tj. propůjčuje normě normativní sílu. Normativní síla je adresována subjektům norem; autorita jim udává směr a dovoluje nebo zakazuje něco dělat. V odborné literatuře o jazykovém plánování se jazykoví plánovači, tj. aktivní síly, které vědomě ovlivňují vývoj jazyka, obvykle dělí do čtyř skupin (srov. Haarmann 1990: 120–121; Baldauf 2006: 151–154): • oficiální politická úroveň – rozhodnutí státní správy, • institucionální úroveň – státní instituce (vědecké, vzdělávací apod.), • úroveň společenských uskupení – různé organizace (spolky) a skupiny, • úroveň jednotlivců – konkrétní osobnosti. Jednou z patrných změn během více než sta let vývoje spisovné litevštiny a jejího normování byla proměna pojetí normotvůrců a jejich role ve společnosti: od autoritativní osobnosti přes organizovaný kolektiv až ke státním institucím správy a normování jazyka. Samotná normotvorná práce v období úsvitu spisovné litevštiny, v 17.–18. století ve Východním Prusku, stejně jako v době časopisů Aušros a Varpo, měla kolektivní charakter (viz Pupkis 2010: 13). Na samém konci 19. a počátku 20. století však mezi vzdělanci jako nejvýraznější autorita, která položila základy norem spisovné litevštiny, vynikl Jonas Jablonskis – do popředí se tedy dostala úroveň jednotlivců (Pupkis 1995: 2): Litva, která neměla vlastní tradiční vyšší společenskou vrstvu (do počátku 20. století byla tato vrstva v podstatě buď polonizovaná, nebo rusifikovaná), si nevytvořila prestižní jazyk, jaký byl typický pro jiné země. Pravda, po dobu nejméně dvou desetiletí byl měřítkem prestižního jazyka Jablonskis a jeho díla, avšak především pro jazykové normotvůrce a učitele, nikoli pro celou společnost – ta považovala za jazykový vzor zdaleka ne vždy příkladný jazyk novin a knih. Po smrti J. Jablonského (1930) začalo období organizovaného kolektivu normotvůrců. V meziválečné Litvě aktivně působila Litevská jazyková společnost, jejímiž členy byli (Pranas Skardžius, Antanas Salys, Petras Jonikas, 3 Dar žr. Ammon 2004: 277; Takahashi 2004: 173–174 – apie normų propaguotojus, pasipelnytojus iš normų, normų piktadarius, normų aukas ir kt. 100 KALBOS KULTŪRA | 83 Leonardas Dambrauskas a další diskutovali o teoretických základech kodifikace spisovného jazyka a věnovali se praktické kodifikační práci (viz Miliūnaitė 1991: 7–21). Tím se přešlo na další úroveň. V sovětských dobách vykonávaly kodifikační práci tehdejší Ústav litevského jazyka a literatury, katedry vysokých škol a v 60. letech 20. století také komise pro litevský jazyk zřízená při Akademii věd. Ačkoli práce už byla kolektivní, vynikaly rovněž výrazné autoritativní osobnosti, jejichž vliv na společnost z velké části určovala také média: Kazys Ulvydas, Juozas Pikčilingis a další. Po obnovení nezávislosti získala komise pro jazyk status státní komise a zároveň vznikla státní instituce dohlížející na jazyk – Státní jazyková inspekce. V Litvě tedy nyní připadá největší díl kodifikační práce na instituce a nezůstaly žádné jednotlivé autority schopné významně ovlivňovat společnost. Otázka autorit však není tak jednoduchá. V postoji k autoritám, symbolicky především k J. Jablonskisovi, se projevuje větší či menší rozpor mezi názory samotných jazykových odborníků (Pupkis 1995: 3): Jablonskisova autorita ve společnosti dnes bohužel zcela vybledla; kodifikátoři se na Jablonskise ve svých pracích odvolávají příliš zřídka a často jen tehdy, když se jejich názory shodují s tvrzeními velkého jazykovědce. V ostatních případech se někdy lehkovážně zříkají názoru největšího kodifikátora spisovného jazyka a pokoušejí se opírat o ne vždy jasná, všeobecně neprojednaná kritéria. Zapomíná se také na samotnou kodifikační tradici: od Jablonskise přes Balčikonise, Skardžiuse, Salise a Jonikase až po dnešek. Protiklad mezi zastánci myšlenek J. Jablonskise a myšlenkami vycházejícími z generace po Jablonskisovi označil už Bronys Savukynas jako spory „lidovců“ a „modernistů“ (Diskusija 2005): Nyní se nemůžeme vrátit k takovému litevskému spisovnému jazyku, jaký se Jonas Jablonskis snažil zavést v letech 1922–1930. Tento model už zastaral, přerostli jsme jej a neodpovídá potřebám 21. století. Změnilo se i samotné chápání spisovného jazyka. Jablonskis považoval za zdroj normy pouze jazyk lidu. Už časopis „Gimtoji kalba“ (1933–40) formuloval zásadu, že hlavním kritériem spisovného jazyka je jeho současné užívání. V sovětské době, kdy se zakládala jazyková sekce při vlastivědné společnosti a chystalo se vydávání časopisu „Mūsų kalba“, se znovu začali ozývat zastánci kritéria „živého lidového jazyka“, kteří jsou aktivní dodnes. [...] Práce na jazykové kultuře stále spočívá především v opětovném zavádění oprav J. Jablonskise. Musíme však také vidět a slyšet to, o čem se Jablonskisovi ani nesnilo. [...] Je tedy třeba usilovat o to, aby ve společnosti vzrostla prestiž spisovného jazyka. Jeho prestiž už značně poklesla. A poklesla kvůli sporům a neshodám samotných jazykovědců – „lidovců“ a „modernistů“. R. MILIŪNAITĖ. Bendrinės kalbos normintojai ir besikurianti skaitmeninio modernizmo visuomenė 101 Nalézt přijatelný vztah k tradici je úkol, který vyžaduje nové úsilí každé generace kodifikátorů. Dnes už snad nikdo nemluví o slepém „opětovném zavádění oprav Jablonskise“, přetrvávají však základní tradiční a časem prověřené hodnoty, kterým lze a je třeba dát nový smysl s ohledem na změněné životní podmínky společnosti. V důsledku půl století trvající sovětské okupace je v Litvě proměna jevů z hlediska obecného kulturního smyslu stále nerovnoměrná a různé ideologie a kulturní proudy přicházející ze Západu si razí cestu mnohovrstevnatými usazeninami, které zanechaly dřívější systémy názorů, a poměrně dlouho existují souběžně s jevy z minulých období. Není tedy divu, že se na počátku 21. století stále mluvilo o lidovcích a modernistech a že v současné kodifikační činnosti týkající se litevského spisovného jazyka nacházíme stopy romantické ideologie (viz Vaicekauskienė 2008: 36), ačkoli v západoevropské kultuře se už ve druhé polovině 20. století začalo přecházet od průmyslové společnosti ke společnosti konzumní a v kultuře během posledních tří desetiletí 20. století vystřídaly modernismus postmoderní tendence (srov. Lyotard 2010: 17; Žmuida 2010: 189). Pokud bychom postmodernismus chápali šířeji – nejen jako kulturní a umělecký jev, ale i obecně jako způsob myšlení a jednání, který uznává pouze „tady a teď“ a vyznačuje se skeptickým pohledem na svět (viz Pennycook 2006: 62–63), mohli bychom říci, že v Litvě se jím teprve v poslední době – s výrazným zpožděním – stále více inspirují jazykoví odborníci mladších generací. 2. SOUPEŘI SPISOVNÉHO JAZYKA. ANTIAUTORITÁŘI A NOVÍ INTELEKTUÁLOVÉ Modernismus zdůrazňoval ideály, jako jsou racionalita, objektivita a pokrok, zatímco postmodernismus se ptá, zda je existence těchto ideálů vůbec možná (srov. http://lt.wikipedia.org/wiki/Postmodernizmas). Právě proto se otázka autority jazykových normotvůrců v naší současné společnosti stává poměrně naléhavou. Dříve se na subjekty jazykové kultivace, tj. na společnost, nahlíželo jako na poměrně pasivní sílu, která měla pouze vykonávat rozhodnutí normotvůrců. Dnes však vidíme něco jiného. Vztah mezi autoritami jazykové kultivace a jejími subjekty se mění: autority – mezi nimi i J. Jablonskis – se někdo pokouší proměnit v antiautority a jejich práci znehodnotit, nebo se jí dokonce otevřeně vysmívat. Ve společnosti je slyšet stále více nespokojenosti s normotvůrci a pochybností o smyslu jejich práce (srov.: 102 KALBOS KULTŪRA | 83 „Ačkoli jsem se dlouho s jazykovými kontrolory setkávala jen nepřímo, jev jazykové regulace mi vždy připadal nespravedlivý, nesmyslný a vůbec nějak mimořádně odporně zraňující“; Azguridienė 2009: 276). Jonas Klimavičius o této postmoderní generaci nových litevských intelektuálů (cituje přitom některé příspěvky zveřejněné v časopise Naujasis židinys-Aidai, typickém pro tento směr) píše (Klimavičius 2008: 94): Nejmladší, považované za provinční nové Litevce, jsem už dávno charakterizoval slovy, která sice nevyslovili, ale jakoby vyzařují z veškeré jejich pýchy: před námi byla potopa, nu, snad kromě nějakého Greimase, ale rozhodně ne Jablonskise. Ukazuje se však, že i J. Jablonskis byl. V očích nových intelektuálů se však stává… autokratickým zakladatelem kulturního extremismu: „nespokojenost s nedemokratickostí norem, s omezováním individuálního a situačního jazykového vyjadřování a s konzervativními postoji k jazykové kultivaci umožňuje právě tušit zárodek kulturního extremismu skrytý ve standardizaci jazyka“ (Vaicekauskienė 2010: 170), neboť poznámka pod čarou k tomuto tvrzení zní takto: Je zajímavé, že odpor vůči autokratickému jazykovému plánování se objevil už ve třicátých letech, kdy se známí spisovatelé vzbouřili proti tomu, co nazývali Jablonského „diktaturou“, a požadovali právo vytvářet spisovný jazyk, aniž by se řídili výhradně měřítkem správnosti. V sovětské době byl tento odpor označen za „dialektovou anarchii“. Podobné myšlenky by nepůsobily podivně, spíše zákonitě, kdybychom pochopili, na čem spočívá jejich vznik – ve změně paradigmatu myšlení. Lze nanejvýš uvažovat o tom, jakou váhu a smysl by taková tvrzení měla, kdybychom vycházeli nikoli ze sta, ale ze tří či čtyř set let péče o kodifikovanou litevštinu a jejího fungování, jak je tomu u spisovných jazyků nejedné západoevropské země (srov. Milroy, Milroy 1999: 24–33; Subačius 2004). Možná je něco málo přes sto let prostě nepříznivě krátká doba, jestliže lze stavbu spisovné litevštiny, která za tu dobu vyrostla, lehkou rukou obrátit vzhůru nohama. Aniž bychom se v článku snažili obsáhnout celou problematiku postmodernismu, včetně té části, která souvisí s jazykovědou, a konkrétněji s jazykovým plánováním (podrobněji viz Pennycook 2006: 60–76), je třeba pouze říci, že podstatou postmoderního postoje je být na okraji, vyzdvihovat subjektivní zkušenosti a stavět subjekt proti kolektivní dohodě; postmoderní kultura a umění jsou spojovány s fragmentárností a hravostí, ironií, hybridností, eklekticismem, intertextua- R. MILIŪNAITĖ. Bendrinės kalbos normintojai ir besikurianti skaitmeninio modernizmo visuomenė 103 lumu, nihilismem a narcismem, kdy mizí hranice času a prostoru, chronologie a lineární analytické myšlení ztrácejí smysl a dochází k odpoutání od obecných teorií (srov. Pennycook 2006: 60; Arnatkevičiūtė 2006; Baranova 2006). Postmodernistům je obecně vlastní radikální přehodnocování moderních předpokladů o kultuře, identitě, dějinách či jazyce a demytologizace ustálených hodnot s prohlášením, že jde o reakci na modernismus a jeho směřování k autoritářství a totalitarismu (viz Kasparavičius 2010). Jeden z postmodernistických směrů – skepticismus – míří na mnohé tradičně pěstované pojmy a způsoby myšlení: muž, žena, třída, rasa, etnicita, národ, identita, vědomí, jazyk, moc, politika atd. jsou přijímány nikoli jako proměnné, nýbrž jako pojmy vytvářené pro určitý případ (srov. Pennycook 2006: 62). Při hodnocení kladů postmodernismu se říká, že „[p]ostmodernismus neusiloval o to prohlásit, že se úspěšně obejdeme bez moudrosti, kterou naši předchůdci nashromáždili před námi, nýbrž o znovuoživení kladných hodnot minulosti. [...] Pozitivní vlastnosti postmodernismu spočívají v jeho záměru odhalit skrytý poklad, který může ležet pod povrchem nevhodné metody, přístupu či strategie“ (Clark 2010). Dnes se však pojem postmodernismu nejčastěji používá ve spojitosti s téměř úplným odmítáním hodnot, snah a cílů předchozích generací: „Bohužel se postmodernismus ve své nejhorší podobě ukazuje jako pouhá další záminka k svévoli a zbavování se všech omezení, maskovanému nově přijatými kulturními normami. [...] Největší výzvou postmoderní kultury je, že umožňuje distancovat se od jakýchkoli jasných opěrných bodů [...]“ (Clark 2010). V Lietuvě se postmoderní postoje začaly výrazněji projevovat v postsovětském období, kdy se utvářely takzvané vztahy volného trhu a zároveň se přejímaly všechny grimasy pozdního kapitalismu. Má se za to, že v postsovětských zemích proniká postmoderna mnohem hlouběji než na Západě, protože relativismus a nihilismus zde mají nikoli teoretickou, nýbrž praktickou povahu (viz Žukauskaitė 2002 a článek A. Sverdiola tam citovaný). Lze na to pohlížet jako na přirozený vývoj kulturního myšlení, neboť v Lietuvě, jak už bylo zmíněno, teprve nyní končí upevňování generace intelektuálů, jimž jsou blízké myšlenky postmodernismu: národní mýty jsou dekonstrukcí rozebírány, jediná identita spojená s jazykem mizí. Eugenijus Žmuida, ačkoli píše o kontextu moderní tvorby Alfonso Nykos-Niliūnase v litevské kultuře a srovnává ji s pozdější postmoderní literaturou, míří podstatně dál a jako by předkládal snímek současného postmoderního bytí v Lietuvě (2010: 194–195): 104 KALBOS KULTŪRA | 83 Postmoderní člověk se osvobodil od tíživých závazků. [...]. Postmodernismus desakralizuje samo umění, nehledá hodnoty ani ve světě, ani v sobě. Všechno je stejně relativní, důležité i nedůležité zároveň. Všechno se liberalizuje. Hravě a vynalézavě si počínat, nepřikládat tomu význam, ale mít z toho užitek – snad jediné heslo. Karneval bez hierarchie hodnot, anebo jedinou hodnotou je požitek. [...] V postmoderním bytí ztrácejí význam pojmy vlasti a rodného kraje [...]. Nezáleží na tom, kde žiješ, protože jedna země se od druhé příliš neliší; vlastí může být místo, které zaručuje dobrý pocit, pohodlí v každodenním životě a vyžaduje co nejmenší idealistické angažmá. Lze říci, že k nejvýraznějším změnám dneška, které zasahují základy fungování společnosti, dochází z velké části proto, že se rychle přetrhává dříve jasné pouto země–národ–jazyk, jež určovalo lidskou identitu; národnost se odděluje od území. Přijímá se to jako nevyhnutelnost (a často se nevidí důvod tomu odporovat) a deklaruje se myšlenka vlastní liberálnímu proudu, že „myslící osobnost je důležitější než kolektiv, společenství, národ“; a že i v naší společnosti se nyní „dekonstruuje anachronické státní a národní vědomí 19. století a Smetonovy éry, které zakonzervoval sovětský režim a jehož dekonstrukce je už dávno na čase. Musí vzniknout nové státní a národní vědomí“ (Venclova 2010). Andrius Martinkus uznává, že demytologizace dějin je sama o sobě potřebná, a odhaluje i druhou stránku tohoto procesu – strach z odpovědnosti a závazků (Martinkus 2003): Vždyť se zdá, že ti, kdo dekonstruují staré mýty a boří tabu, jsou skvělí a nebojácní chlapíci, kteří plní velké kulturní poslání a vedou naši „konzervativní“, „puritánskou“ společnost k „normálnímu“ životu a „civilizovanému“ světu. Jde o to, že dobrý původ, čestná minulost, stejně jako vysoké postavení zavazují a nutí přijmout odpovědnost, která se obvykle nevyžaduje od jedinců, jimž osud přál méně, kteří získali horší vzdělání a mají menší životní zkušenost. A právě tady je zakopaný pes. [...] V naší zemi se za kritikou starých mýtů a výsměchem romantickému idealizování litevské minulosti (které, nutno uznat, není cizí naivita) často skrývá strach z odpovědnosti, již s sebou nese dějina litevské státnosti, minulost litevského národa a jeho historické cíle a ambice. Skutečné dějiny Lietuvy, ani přikrášlené, ani zlehčované, zavazují k něčemu víc než utěšování vlastní tvůrčí impotencí, že jsme malí a bezvýznamní, zaostalí, věční studenti, kteří neustále dohánějí Západ. A skutečně, v naší vícejazyčné společnosti, zmítané mezi provincialismem a globalismem, bují i krajní projevy postmodernismu. Identita měněná podle okolností se stává pokrytectvím, odpovědnost – lhostejností, kri- R. MILIŪNAITĖ. Bendrinės kalbos normintojai ir besikurianti skaitmeninio modernizmo visuomenė 105 …tičnost – nihilismem. Na úrovni litevského jazyka se objevuje jeden z nejvýraznějších styčných bodů – svoboda jednotlivce proti „diktatuře“ norem spisovného jazyka. Jazyk se ocitá ve světě bez hranic, kde každý normativní zásah znamená omezování svobody jednotlivce. Není proto divu, že se ironizováním, zesměšňováním a manipulací s citáty útočí na tradiční směřování normotvůrců spisovné litevštiny, kteří podporují umírněný vývoj jazyka a prosazují poměrně přísnou politiku dohledu nad veřejným jazykem ve srovnání s některými jinými evropskými zeměmi. Tímto konfrontačním postojem se deklaruje snaha zásadně liberalizovat kodifikované normy spisovného jazyka (viz Vaicekauskienė 2008, 2010). Normotvůrci se snaží vytlačit na okraj postmoderní společnosti – mezi takzvané tradicionalisty, kteří stále „zakládají identitu především na národní paměti, zvycích a hodnotách světonázoru, podřizují lidská práva a individuální svobodu kolektivní národní morálce a otevřenost jiným kulturám a globalismu chápou především jako hrozbu národní identitě“ (Švarplys 2010). Jenže individuální svoboda hlásaná postmodernisty jako by nikam nevedla. Proto je příznačná reakce L. Jonušyse na článek L. Vaicekauskienė o normativních ideologiích (Jonušys 2010; Vaicekauskienė 2010): Tento vědecký historický přehled útočí na „nejsvětější ze svatých“ principů – preskriptivní přístup k jazykové normě. Je to zajímavé, ale chybí tu dvě věci – srovnávací perspektiva (vždyť všechny jazyky jsou dodnes do větší či menší míry normovány) a praktické návrhy – máme tedy dovolit cokoli a jakkoli? A právě ve chvíli, kdy v nové generaci litevských kulturních pracovníků začíná postmodernistická ideologie nabírat na síle jako zákonitý posun myšlení postsovětské společnosti, se v západní Evropě, poté co si uvědomili, jaká nebezpečí přináší převaha svobody jednotlivce (která otevírá cestu i konfliktním projevům multikulturalismu) nad společnými cíli společnosti, ohlašuje: postmodernismus je mrtev4. Na počátku 21. století z postmoderní, ironické konzumní společnosti postupně vyrůstá nová – digitální společnost. 4 V různých pramenech se to spojuje dokonce s konkrétními daty a událostmi: teroristický útok spáchaný v USA 11. září 2001 (unesená letadla zničila dva mrakodrapy, takzvaná dvojčata) zásadně změnil světové společenství a postmodernismus byl údajně pohřben v jejich troskách; v roce 2007 zemřel jeden z nejznámějších teoretiků a ideologů postmodernismu Jean Baudrillard; v roce 2010 informace zveřejněné internetovou stránkou „Wikileaks“, které kompromitovaly zejména politiku velmocí, zásadně změnily pohled lidstva na veřejnost a na vliv digitálních technologií na ni. 106 KALBOS KULTŪRA | 83 3. NA CESTĚ K DIGITÁLNÍMU MODERNISMU Ke konci 20. století se ve světě začalo uznávat, že postmodernismus vyšel z módy. Objevily se nové kulturní projevy a směry (souhrnně se všechny označují jako postpostmodernismus), avšak žádný z nich není dominantní5. Je to pochopitelné: dokud nová epocha teprve začíná, je obtížné přesně vymezit její nejdůležitější rysy, nepochybně však většina změn souvisí s globalizací a rozšířením nových technologií, zejména internetu. Mezi všemi představami o tom, v co se postmodernismus proměňuje, vyniká koncept digitálního modernismu. Je to jeden ze způsobů, jak uspořádat změny kultury v širokém smyslu v současné společnosti. Umožňuje nám lépe porozumět i zcela novým procesům souvisejícím s fungováním jazyka v této společnosti a s vědomým působením na jeho vývoj. Co je tedy digitální modernismus? Současný britský kulturní teoretik Alan Kirby v roce 2006 publikoval článek, v němž tvrdil: „Postmodernismus je mrtev a pohřben.“ (Kirby 2006). Jako reakce na postmodernismus nastupuje na jeho místo nové paradigma autorit a tvorby vědění, které posouvají kupředu nové informační technologie a současné společenské síly a které zjevně mění stereotypy postmoderní společnosti. Kirby je nazval pseudomodernismem a o několik let později je přejmenoval na digitální modernismus (angl. digimodernism). Na podzim roku 2009 vyšla ve Spojených státech amerických autorova kniha Digitální modernismus: jak nové technologie ničí postmodernismus a rekonfigurují naši kulturu. Myšlenky Alana Kirbyho vytvářejí nový kontext nejen pro přehodnocení a výzkum myšlenek v oblasti kulturních studií, ale také lingvistiky, sociologie a sociolingvistiky. Kulturní postmodernismus byl prostřednictvím svého filozofického směru spjat s poststrukturalismem – dekonstrukcí strukturalismu. Vycházeje z postmodernismu, bude podle Kirbyho třeba toto pojetí jazyka vytlačit nebo doplnit jiným, to je však otázka budoucnosti. Na konci 20. století a na počátku 21. století nové technologie přenesly mnoho obvyklých věcí do digitálního prostoru. Podstatou digitálního modernismu jako kulturního jevu je střet textu s novými technologiemi. 5 Z výraznějších projevů postpostmodernismu stojí za zmínku altermodernismus (Nicolas Bourriaud), transmodernismus (Michail Epštein), postmilenialismus (Eric as Gansas), hypermodernismus (Gilles Lipovetsky) a performatismus (Raoul Eshelman) aj. Podrobněji viz http://www.answers.com/topic/post-postmodernism, rovněž http://www.tate.org.uk/britain/exhibitions/altermodern/manifesto.shtm (navštíveno 17. 8. 2010). R. MILIŪNAITĖ. Bendrinės kalbos normintojai ir besikurianti skaitmeninio modernizmo visuomenė 107 technologiemi, které podle Kirbyho přeuspořádaly autora, čtenáře a text, a zároveň i vztahy mezi nimi. Současná kulturní produkce podle něj ukazuje, že postmodernismus již není současným uměním; lze hovořit pouze o jeho pozůstatcích. Po seznámení s postmoderní beletrií, která se probírá na univerzitách ve Velké Británii, Kirby dochází k závěru, že tyto texty byly vydány v jiném světě, kde ještě neexistovaly počítače, internet, elektronická pošta ani mobilní telefony. Nové kulturní produkty jsou podle Kirbyho pomíjivé a nemají trvalou hodnotu, protože vznikají pouze v přítomném čase, bez jakéhokoli pocitu minulosti či budoucnosti; optimistům se proto jeví jako demokratizace kultury, zatímco pesimistům jako nesnesitelná banalita a bezvýznamnost. Britský kulturní teoretik, který má na mysli ve světě již dlouho pozorované disproporce mezi rychlým rozvojem technologií a zaostávajícím pokrokem humanitních věd, svůj kritický pohled na novou kulturu neskrývá. Přesto bychom rádi věřili, že její obsahová primitivnost je jen dočasná, dokud se ověřuje fungování nových technologií a větší pozornost se věnuje formě, takže časem by měla vznikat kvalitnější a vyzrálejší díla. Navíc teprve nyní dospívá první generace vychovávaná digitálním modernismem a Litva by se zde již neměla cítit příliš pozadu: všeobecná mobilita a elektronická komunikace umožňují výrazně vyrovnávat historicky vzniklé rozdíly ve vývoji naší společnosti oproti vyspělejším zemím. Dále je třeba zmínit několik nejdůležitějších rysů digitálního modernismu a zároveň zvážit, kde jeho projevy v naší současné společnosti otevírají nové možnosti také pro normotvůrce jazyka. 3.1. Text Podstatou digitálního modernismu je podle Kirbyho revoluce textu, nové objevování mechaniky textu, osvojování nové – digitální formy a zkoumání jejích možností. Text se stal středem všeho, paradigmatickou formou kulturních produktů. Když se tedy digitalizace střetává s formami kultury a umění, vzniká nový typ textu. Jeho rysy jsou: nestálost, pomíjivost, krátkodobost, neustálý vývoj, založení na náhodě a neukončenost (má začátek, ale nemá konec). Například při uvádění internetové adresy jako odkazu v publikaci se obvykle zaznamenává datum přístupu, protože text se může podstatně změnit, nebo daná stránka může jednoduše přestat existovat. 108 KALBOS KULTŪRA | 83 Náhoda určuje mnohosměrnost textu; v důsledku neustálých změn mizí trvalá hodnota konkrétního hmatatelného textu. Jedním z nejcharakterističtějších příkladů je všeobecně známá internetová encyklopedie vikipedija, kterou dobrovolníci z celého světa společně vytvářejí v různých jazycích (takzvaným principem viki) a která se od roku 2001 neustále mění – doplňuje a upravuje. Jsou v ní vytvořeny demokratické pracovní podmínky bez autoritářských rozhodnutí; ačkoli má stránka svého zakladatele, nemá jediného správce. Mimochodem, máme nejen litevskou, ale i žemaitskou verzi vikipedije (viz obrázek). Tradiční nářečí se přesouvají na internet: takto vypadá logo vikipedije psané žemaitsky. Cílem této nové kultury je vytvářet vysoce kvalitní produkt, avšak nikoli tolik z nového obsahu, jako spíše z toho, co již máme. Hypotéza digitálního modernismu zní: informatizace restrukturalizovala nebo ještě restrukturalizuje všechny nám známé formy textuality, a to nejen v internetové kultuře (Kirby 2006)6. Díla kodifikující spisovný jazyk se v Litvě rovněž převádějí do elektronického prostředí a uživatelům (ačkoli, jak již bylo uvedeno, nejde již jen o pasivní čtenáře) nabízejí nové možnosti. Lidé potřebují spolehlivé a snadno použitelné informace na internetu, vybavené moderními softwarovými nástroji a vzájemnými propojeními a průběžně aktualizované. Právě na to by se měly více zaměřovat produkty jazykové kodifikace – databáze, internetové slovníky, korpusy apod. V litevském internetu jich již lze najít poměrně dost, je to však teprve první etapa, v níž se nelze vyhnout roztříštěnosti a nesourodosti. Cílem normotvůrců proto musí být především zajistit snadnou dostupnost 6 Takovou proměnou prochází i samotný jazyk jako mnohostranný nástroj vytvořený člověkem. Kirby o konkrétních proměnách jazyka v digitálním prostoru zřejmě nehovoří, ale stačí se rozhlédnout a můžeme si jich jasně všimnout. Jazyk jako forma textuality vstoupil do elektronického prostředí a v poslední době prochází změnami, které byly dříve nepředstavitelné (text se mění v hypertext, vznikají nové internetové žánry, svébytný styl atd.). V elektronickém prostředí se dekonstruují i tradiční jazykové formy a proměňují se běžná slova. V litevštině získala nové významy například slova pelė, svetainė, tinklas. Ještě jakž takž rozpoznáváme původní podobu slov: tinklaraštis, tinklalapis, tinklalaidė, vebinaras („internetový seminář“), vikinomika („ekonomika vytvářená podle viki principu neboli rojová ekonomika“) apod. R. MILIŪNAITĖ. Bendrinės kalbos normintojai ir besikurianti skaitmeninio modernizmo visuomenė 109 již dostupné informace na internetu, aby z nich bylo možné vytvářet kvalitativně nový obsah a do této tvorby zapojovat i internetovou komunitu. Technické podmínky pro rozvoj digitálních produktů v Litvě jsou příznivé, neboť se uznává, že ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi je v naší zemi rozšířené využívání elektronických prostředků (internetu i mobilních technologií), což svědčí o otevřenosti společnosti vůči novinkám. 3.2. Autor a čtenář Postmodernismus, stejně jako před ním modernismus a romantismus, přikládal autorovi velký význam. Postmodernismus byl představován jako podívaná, před níž jedinec bezmocně seděl – jako před filmovým nebo televizním plátnem, na němž byly zkoumány problémy skutečnosti, zatímco divák mohl nakládat pouze s předem připraveným textem a jeho významy, nikoli jej vytvářet. Jinými slovy, četlo se, poslouchalo a dívalo. „Uživatel“ digitálního modernismu je sám aktivní: píše, kliká myší, vybírá, něco odesílá nebo stahuje. Ačkoli některé rysy připisované digitálnímu modernismu lze rozpoznat i v postmoderní kultuře („[u]mělecké dílo nemusí mít autora, nebo jím může být kolektiv“, „[k]aždý, kdo zapne počítač, se může stát umělcem – psát verše, skládat hudbu nebo vystavovat své fotografie. Tvořit a hned publikovat.“; viz Žmuida 2010: 194), nejspíš to pouze svědčí o plynulém přechodu z jednoho stavu do druhého. Digitální modernismus přetváří staré kulturní formy: účast jednotlivce – fyzický zásah do tvorby – je nezbytnou podmínkou vzniku kulturního produktu. Například některé televizní a rozhlasové pořady – reality show, loterie, seznamovací kanály a podobně – fungují díky divákům a posluchačům, kteří do pořadů přímo telefonují nebo píší zprávy a zčásti určují i samotný obsah a průběh pořadu7. Patří sem také počítačové hry, v nichž si hráči vytvářejí vlastní obsah, a také výběry hudebních skladeb, které si posluchač na rozdíl od autorských kompaktních disků (tj. kompozičně a ideově uceleného 7 To lze říci i o novém žurnalistickém žánru – reportážích zveřejňovaných na internetu v reálném čase (zejména ze sportovních událostí) a o bezprostředních reakcích na komentáře čtenářů (srov. Chovanec J. Online quasi-interactions: Male bonding in live text commentary. – Negotiating Transnational Space and Multilingual Encounters. Sociolinguistics Symposium 18, abstracts, 2010, dostupné online: <http://www.southampton.ac.uk/ss18>; navštíveno 5. 11. 2010). Například sportovní komentátor živě písemně komentuje na internetu zápas a vkládá citace ze zpráv, které mu posílají diváci, kteří zápas rovněž sledují přes internet. Autorství reportáže tedy již nenáleží výhradně novináři: za tímto účelem vzniká dočasná skupina lidí, kteří spolu virtuálně komunikují. 110 KALBOS KULTŪRA | 83 hudební dílo), si posluchač sestavuje na digitálních nosičích podle vlastních zájmů. Dokonce i pojmy – diváci a posluchači – už nejsou tak přesné, protože tito lidé často nejsou pouhými pasivními pozorovateli skutečnosti. Nejdůležitějším se tedy stává příjemce textu: stává se jeho částečným nebo úplným autorem. Jeden tradiční autor mizí; často vytváří pouze počáteční parametry produktu nebo alespoň pořadí jeho součástí a jeho role se zmenšuje, většinou zůstává stranou. Například webové stránky nebývají natolik personalizované, aby každý věděl, kdo je vytvořil nebo spravuje. Autorství už není něčím samostatným a individuálním, není ani vyzdvihováno, ani zcela odmítáno; stává se mnohostranným, částečně či úplně anonymním, šíří se prostřednictvím neznámého počtu uživatelů na nepředvídatelných místech a samotný vytvářený produkt je pokaždé jiný, neopakovatelný. To souvisí s růstem počtu samotných uživatelů internetu. Jazykoví normativisté by měli tuto aktivitu společnosti využívat mnohem více než dosud. Existují dobré příklady. Nová a nečekaná byla internetová diskuse o počítačových termínech, která v roce 2003 trvala téměř několik měsíců a kterou uspořádali autoři tehdy připravovaného Slovníku počítačových termínů. Všem zájemcům byla dána možnost diskutovat a předkládat návrhy a slovník z toho nepochybně těžil8. Obecně však dosud nemáme hodnotné internetové diskuse, jichž by se účastnili i odborníci, a ne pouze zástupci veřejnosti, kteří si stěžují na všechno – nejspíš ze strachu z celkově nízké úrovně kultury veřejné online komunikace. 3.3. Vztahy a postoje Bylo zmíněno, že digitální modernismus podle Kirbyho mění nejen text, autora a čtenáře, ale také vztahy mezi nimi. S proměnou kulturních forem komunikace a tím, jak nové žánry mění tradiční povahu mluvení (psaní), se zároveň mění i návyky čtenářů (uživatelů) textu. Počítač 8 Na internetových stránkách www.svarstome.lt bylo v roce 2003 napsáno: „Když se 3. října začalo projednávat znění projektu výkladového slovníku počítačové terminologie, jak se dalo očekávat, nikdo nezůstal lhostejný. Při diskusi o tom, zda jsou novotvary v oblasti, jako je výpočetní technika, vůbec zapotřebí, které termíny by byly přesnější a které jsou zcela nepřijatelné, to vře. Za něco málo přes 10 dní bylo předloženo přes dvě stě názorů. Zajímavé je, že míra aktivity je mimořádně vysoká: v tomto tématu bylo zaznamenáno 212 názorů, přičemž je navštívilo 344 různých návštěvníků (z celkového počtu 857 návštěvníků tématu terminologie). Více než každý čtvrtý návštěvník zanechá svůj názor a přibližně 60% návštěvníků nejsou jednorázoví návštěvníci; na diskusní stránky se vracejí opakovaně.“ Celkem stránky navštívilo 4159 autorů, z nichž 1684 bylo různých (podrobněji viz <http://www.musicalia.lt/svarstome/terminija/details.php?pid=3> (navštíveno 27. 9. 2010). R. MILIŪNAITĖ. Bendrinės kalbos normintojai ir besikurianti skaitmeninio modernizmo visuomenė 111 nutí člověka používat jej nepřetržitě, protože internet vytváří iluzi neustálé novosti. Vztah k textu přestává být lineární, kdy se postupuje souvisle od začátku do konce, a stává se kruhovým (pravda, to už není Kirbyho myšlenka9): na internetu se často brouzdá stále po stejných místech v naději, že člověk najde něco nového. Mění se emocionální vztah autora či čtenáře ke skutečnosti: od ironického postmoderního pozorovatele k aktivnímu, upřímnému aktérovi (tuto upřímnost lze dobře pozorovat například i v litevských blozích). Postmoderní obdivování sebe sama začínají překonávat víra, důvěra a dialog. Lidé nové generace jsou svobodní, nezávislí, vynalézaví, výrazní a dynamičtí, otevření světu. Postmodernismus i vše, co mu předcházelo, jim připadá elitářské (rozuměj: vzdálené a svazující), hloupé, protože se tehdy komunikovalo oficiálně a pronášely se monology. Zvláště důležitým rysem internetové komunity je altruismus. Je opakem egoismu, který vypěstoval postmodernismus. Aktivně se začínají projevovat nikoli uživatelé, nýbrž tvůrci, kteří se chtějí podělit o své znalosti s ostatními a usilují o to, aby jim někdo naslouchal, nebo aby se alespoň mohli veřejně vyjádřit. Tvůrci webových stránek fungujících na principu wiki bez postmoderní přetvářky zdůrazňují, že podstatou jejich práce je prospěch společnosti10. Na internetu vznikají podmínky pro svobodné a veřejné (byť anonymní) hovory o různých věcech, které lidi zajímají. Není proto divu, že v jazykových diskusích, komentářích k článkům a na fórech11 jsou dobře patrné četné problémy v užívání jazyka, s nimiž se setkávají novináři, spisovatelé, překladatelé, redaktoři, učitelé atd., koneckonců každý, kdo píše spisovnou litevštinou. Je také vidět, jak se lidé snaží nezištně si navzájem pomáhat a radit. Kromě toho se v blozích, na sociálních sítích a internetových fórech odehrává skutečná neomezená, nekontrolovaná a nepředvídatelná tvorba současného jazyka. Vznikají novotvary a nové prostředky stylistického vyjadřování. Je třeba je zkoumat a podporovat. Objevují se dosud nebývale příznivé podmínky k tomu, aby se ukázala síla jazykové tvořivosti skrytá v samotné společnosti. 9 Viz Adams T. Předznamenávají elektronické knihy konec velké tvorby? – Šiaurės Atenai, 29. 1. 2010. 10 Na podobném principu a s podobnými podněty působí internetová stránka „Wikileaks“, založená koncem roku 2006, která zveřejňuje informace odhalující rozsáhlou trestnou činnost páchanou na společnosti a nedávno se proslavila jako „první zpravodajská agentura lidu“ (http://wikileaks.org; podrobněji viz Lietuvos rytas, 27. 7. 2010), stejně jako litevská stránka www. ekspertai.eu. 11 Například jedno z nejpopulárnějších internetových fór www.supermama.lt má samostatná témata pro učitelky litevštiny, překladatelky, redaktorky atd. 112 KALBOS KULTŪRA | 83 Možnosti altruistické společné práce – nastolování problémů a jejich řešení – musí co nejšířeji využívat také kodifikátoři: dát počáteční impuls, ukázat směr, formulovat jasné cíle a především připravit tvůrčí prostředí pro podporu litevštiny. Samozřejmě nelze říci, že by se normotvůrci v Litvě vůbec nesnažili hledat kontakty s veřejností. Existují dobré iniciativy Státní komise pro litevský jazyk i dalších jazykových institucí. Snaží se vytvářet tradici národního diktátu a různých kvízů a vyzývá se k tvorbě neologismů (litevských ekvivalentů cizích slov). Chceme-li však znovu získat důvěru a autoritu veřejnosti, bude zapotřebí ještě hodně práce a času. 4. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY Do normotvorného procesu se nepřímo zapojuje stále více lidí. Jsou normotvůrci schopni ustát rozmanitost jejich názorů? Lze ji nějak řídit? Na tyto otázky lze zkusit odpovědět zkoumáním a strukturováním konkrétnějších problémů normotvůrců a hledáním způsobů, jak je řešit. V průběhu dějin utváření spisovné litevštiny se výrazně měnila nejen role normotvůrců, ale také problémy, jimiž se zabývali. Zpočátku bylo třeba v souladu se zákonitostmi vývoje spisovných jazyků rozhodnout o základu spisovného jazyka, kodifikovat základní normy a rozvíjet funkční styly. V současnosti lze s ohledem na perspektivy digitální společnosti, o nichž byla řeč, nejdůležitější problémy, s nimiž se normotvůrci spisovné litevštiny v Litvě potýkají, nebo nové otázky vyžadující řešení vymezit takto: • vědecký základ kodifikace: jak aktualizovat teorii kodifikace a vymezit její vztah k tradici? • výzkum úzu: jak do něj zapojit a vyhodnotit medialekty fungující na internetu? • možnosti modernizace jazyka: jak přizpůsobit spisovnou litevštinu současným potřebám (včetně rozšiřování slovní zásoby, tvorby nových termínů a aktualizace lexika a syntaxe administrativního jazyka, která zvláště souvisí s překlady dokumentů EU)? • organizace kodifikačního procesu: jak regulovat změny kodifikace a přejít k jazykovému plánování? • kontinuita a perspektivy normotvorné práce: jak připravovat odborníky na jazykové plánování? R. MILIŪNAITĖ. Bendrinės kalbos normintojai ir besikurianti skaitmeninio modernizmo visuomenė 113 • vztahy mezi normotvůrci a uživateli jazyka: jak vytvořit nové formy komunikace založené na vzájemné důvěře? K úvahám o těchto otázkách by velmi pomohlo fórum jazykových odborníků, podmínky pro jeho vznik se však zřejmě teprve utvářejí. ZÁVĚRY Výraznou dekonstrukci litevské identity a národních mýtů, proměnu autorit v antiautority, jakož i kritiku tradiční normotvorné činnosti a snahu liberalizovat normy spisovného jazyka, aby neomezovaly svobodu a sebevyjádření jednotlivce, k nimž v poslední době dochází v postsovětské litevské společnosti, lze vysvětlit přirozeným vznikem a posunem postmoderního myšlení. Na počátku 21. století se však ve světě již hovoří o konci postmoderní ironické konzumní společnosti a o nových směrech kultury, umění a filozofie, jejichž vznik podporují globalizace a rozvoj nových informačních technologií, zejména v souvislosti s rozšířením internetu. Takové nové projevy se vyskytují i v Litvě. Podstatou jednoho z nových směrů postpostmodernismu – digitálního modernismu – jsou změny obecných kulturních forem vyvolané novými informačními technologiemi. Britský kulturní teoretik Alan Kirby, který navrhl pojem digitální modernismus, zdůrazňuje, že nejde o ideologii, nýbrž o kulturní silové pole odporující postmodernismu: vliv informatizace na kulturu, umění a textualitu. Nehovoří se zde ani o lidských právech či svobodách, ani o odpovědnosti. Tento autor proto zatím neposkytuje jasnou odpověď na otázku, co je autorita a jakou roli má v nové digitální společnosti. I při kritickém pohledu na některé vznikající projevy digitálního modernismu však nelze ignorovat procesy, které v něm společnost podporuje. Pro normotvůrce je důležité zhodnotit nové možnosti, protože poznání zákonitostí vývoje nové digitální společnosti může pomoci lépe se přizpůsobit jejím potřebám. V podmínkách vznikajícího digitálního modernismu nabývá zvláštního významu role jazykové komunity jako aktivní síly. Je pravda, že v Litvě dosud působí především jako neúprosná kritička normotvůrců, avšak 114 KALBOS KULTŪRA | 83 vzniká příznivá půda pro zmírnění tohoto protikladu mezi normotvůrci a společností. Jazykoví normotvůrci toho musí využít ke zdokonalení procesu kodifikace: hledat způsoby, jak strukturovat živelný proces utváření a šíření nových úzusových norem; zapojit aktivní uživatele jazyka do tvorby a projednávání norem; cíleně působit na tvůrčí schopnosti společnosti; vytvářet a průběžně aktualizovat digitální kodifikační díla přístupná veřejnosti se zaměřením na jejich kvalitu – spolehlivost údajů a rychlou reakci na změny. LITERATŪRA Ammon U. 2004: Standard Variety. – Sociolinguistics. An international handbook of the science of language and society. Eds. U. Ammon, N. Dittmar, K. J. Mattheier, P. Trudgill, 2nd ed., V. 1, Walter de Gruyter, 273–283. Arnatkevičiūtė L. 2006: Lietuvių esė postmodernizmo situacijoje: Rolandas Rastauskas. – Lituanistica 65 (1), 63–72. Azguridienė G. 2009: Kaip aš likau be vardo. – Naujasis židinys-Aidai 7, 275–276. Prieiga per internetą: <http://www.aidai.lt/db/get_file_nza_article.php?id=1442> (žiūrėta 2010 10 27). Baldauf R. B. Jr. 2006: Rearticulating the Case for Micro Language Planning in a Language Ecology Context. – Current Issues in Language Planning 7(2–3), 147–170. Prieiga per internetą: <http://espace.library.uq.edu.au/eserv/UQ:121324/HCA10UQ121324.pdf> (žiūrėta 2010 11 01). Baranova J. 2006: Postmodernism in Lithuanian literature. – Athena 3, 135–155. Clark J. 2010: Postmodernusis pasaulis. [Vertė K. Pulokas]. – www.bernardinai.lt, liepos 18. – Prieiga per internetą: <http://www.bernardinai.lt/straipsnis/2010-07-18-jeff-clark-postmodernusis-pasaulis/47604> (žiūrėta 2010 07 20). Diskusija 2005: Iš diskusijos „Lietuvių kalba ir Lietuvos kultūra ateities Europoje: raidos perspektyvos“ Lietuvos Respublikos Seimo Konstitucijos salėje 2005 m. vasario 14 d. – Literatūra ir menas, gegužės 6. Haarmann H. 1990: Language planning in the light of a general theory of language: A methodological framework. – International Journal of the Sociology of Language 86 (1), 103–126. Jonušys L. 2010: Žodžių valstybėse. – Šiaurės Atėnai, liepos 16. Kasparavičius A. 2010: Kultūra, politika, moralė ir laimė. – www.balsas.lt, rugsėjo 18. Prieiga per internetą: <http://www.balsas.lt/naujiena/502487/kultura-politika-morale-ir-laime> (žiūrėta 2010 09 19). R. MILIŪNAITĖ. Bendrinės kalbos normintojai ir besikurianti skaitmeninio modernizmo visuomenė 115 K i r b y A. 2006: The Death of Postmodernism And Beyond. – Philosophy now. November / December. Issue 58. Prieiga per internetą: <http://www.philosophynow.org/issue58/58kirby.htm> (žiūrėta 2010 09 04). K i r b y A. 2009: Digimodernism: How New Technologies Dismantle the Postmodern and Reconfigure Our Culture. New York. K l i m a v i č i u s J. 2008: Lietuvių kalba ir visuomenė: bendrasis ir terminologinis aspektai. – Terminologija 15, 56–104. L y o t a r d J. F. 2010: Postmodernus būvis, Vilnius: Baltos lankos. M a r t i n k u s A. 2003: Principai, kompleksai ir baimė. – Šiaurės Atenai, rugsėjo 9. M i l i ū n a i t ė R. 1991: Kalbos norminimo teorija „Gimtojoje kalboje“ (1933–1941 m.). – Kalbos kultūra 61, 7–21. M i l r o y J., M i l r o y L. 1999: Authority in language: Investigating Standard English, 3rd ed., London: Routledge. P a t a c k a s A., Ž a r s k u s A. 2010: Nauj kalbė, arba Juodoji kalbos magija. – Lietuvos žinios, liepos 12–13. Prieiga per internetą: <http://www.lzinios.lt/lt/2010-07-12/poziuris/naujakalbe_arba_juodoji_kalbos_magija.html> ir <http://www.lzinios.lt/lt/2010-07-13/poziuris/naujakalbe_arba_juodoji_kalbos_magija_ii.html> (žiūrėta 2010 10 15). P e n n y c o o k A. 2006: Postmodernism in Language Policy. – An introduction to language policy: Theory and method. Ed. T. Ricento, Blackwell Publishing, 60–76. P u p k i s A. 1995: Prestižinė kalba ir Jablonskio autoritetas. – Gimtoji kalba 12, 1–4. P u p k i s A. 2010 [1984]: Prie lietuvių kalbos kultūros teorijos ištakų. – Lietuvių kalbos normintojai ir puoselėtojai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 11–17. S u b a č i u s G. 2004: Standartinių (bendrinių) kalbų istorijos chronologija. – Metmenys 84, 97–115. Š v a r p l y s A. 2010: Ar Grainio liepa yra Lietuvos sprendimas globaliame pasaulyje? – www.delfi.lt, rugpjūčio 2. Prieiga per internetą: <http://www.delfi.lt/news/ringas/lit/article.php?id=35059615> (žiūrėta 2010 08 03). T a k a h a s h i H. 2004: Language norms. – Sociolinguistics. An international handbook of the science of language and society. Eds. U. Ammon, N. Dittmar, K. J. Mattheier, P. Trudgill, 2nd ed., V. 1, Walter de Gruyter, 172–179. V a i c e k a u s k i e n ė L. 2008: Preskriptyvumas ir deskriptyvumas (skolinių) norminimo politikoje. – Darbai ir dienos 50, 31–41. V a i c e k a u s k i e n ė L. 2010: Lietuvių kalbos norminimo šimtmetis. – Naujasis židinys-Aidai 5–6, 165–172. 116 KALBOS KULTŪRA | 83 Venclova T. 2010: Aš dūstu. – IQ. The Economist partneris Lietuvoje, liepa. Prieiga per internetą: <http://www.delfi.lt/news/ringas/lit/article.php?id=34549563> (žiūrėta 2010 07 23). Von Wright G. H. 1963: Norm and Action. A Logical Inquiry, London: Routledge & Kegan Paul. To paties turinio paskaitos 1958–1960 m.: Gifford Lectures. Prieiga per internetą: <http://www.giffordlectures.org/Browse.asp?PubID=TPNORM&Cover=TRUE> (žiūrėta 2010 09 15). Žmuidā E. 2010: Alfonsas Nyka-Niliūnas ir modernizmas. – Naujasis židinys-Aidai 5–6, 189–195. Žukauskaitė A. 2002: Postmodernizmas, kapitalizmas ir regresyvi istorija posovietinėje arealybėje. – Menotyra 2 (27), 4–8. Gauta 2010 11 08 PRESCRIBERS OF STANDARD LANGUAGE AND THE EMERGING MODERN DIGITAL SOCIETY Summary The article presents the changing perception of language prescribers and users, or authoritative personalities and target audiences, and their role in the development of Standard Lithuanian. One of the changes involves a shift from an authoritative personality (Jonas Jablonskis) to an institutionalized state authority or, currently, an anti-authority. The criticism of authorities and the traditional standardization process as well as different attempts to apply liberal unrestrictive norms could be accounted for by a natural development of post-modern ideas and shifts in the post-soviet Lithuanian society. The beginning of the 21st century, however, marks the end of the post-modern consumer society and brings out new artistic and philosophical cultures and directions whose appearance has been mainly stimulated by globalization and new technologies, the Internet among them. One of the most distinctive interpretations of the postmodern transformation is the concept of the digital modernism. It proposes a structural view of cultural changes in the modern society. The author of the article relies on the ideas of the modern British culturologist Alan Kirby to distinguish peculiarities of the digital modernism. These peculiarities may contribute to a better understanding of social processes and, consequently, ease the current tension between language prescribers and the society at large. R. MILIŪNAITĖ. Bendrinės kalbos normintojai ir besikurianti skaitmeninio modernizmo visuomenė 117 The digital modernism relates cultural shifts to the increased role of the digital text in private and public life. Clearly, the new IT technologies have essentially changed the nature of the author, addressee (reader) and the text itself. Realizations of the digital modernism, one of them being the rise of the language community as an active force, provides grounds for a new standardization products and allows to involve in the standardization process the most active members of the community. RITA MILIŪNAITĖ Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] 118 KALBOS KULTŪRA | 83