Pavydėtina profesoriaus Vito Labučio darbų ir veiklos įvairovė

PERSONALIJOS ALBINAS DRUKTEINIS Klaipėdská univerzita ZÁVIDĚNÍHODNÁ ROZMANITOST PRACÍ A ČINNOSTI PROFESORA VITA LABUTISE V jubilejním článku obvykle očekáváme charakteristiku vědecké práce a další činnosti, odhalení osobnosti. To by samozřejmě nemělo chybět. Na druhou stranu se však při jubileích naposloucháme ústně pronášených charakteristik, a pro samotného oslavence ani pro ostatní by to nebylo nic nového. Pro vědce jsou patrně cennější různé, dokonce polemické úvahy o tématech jeho publikovaných výzkumů a o otázkách dalších vědeckých prací. Proto bude tento, byť jubilejní, článek věnován především komentářům k výzkumům, přehledům a jednotlivým poznámkám publikovaným během dlouhé vědecké dráhy, ve snaze postřehnout 232 KALBOS KULTŪRA | 85 v nich nejužitečnější (samozřejmě ze subjektivního hlediska) tvrzení, popisy a stanoviska pro jazykovědu. Profesora Vita Labutise známe především jako syntaktika, který navazuje na výzkumy a popisy syntaxe litevského jazyka Jona Jablonského a Jona Balkevičiuse. Již v učebnici Žodžių junginių problemos (Labutis 1976), vydané v roce 1976, jsou představeny klasifikace slovních spojení, zejména syntakticko-sémantická, které tvoří základ pro charakteristiku slovních spojení a vztahů mezi slovy jak v popisech syntaxe jazyka, tak v kurzech syntaxe na vysokých školách. Ať už čteme jakkoli mnoho různých výzkumů a popisů spojení, stále přesvědčivěji působí nezařazování dvojic slov spojených slučovacím vztahem mezi slovní spojení a rozdělení vztahu mezi slovy zastávajícími roli predikativního centra na vztah slovního spojení a predikativní vztah věty, tj. interpretace jako vztahu dvou různých úrovní; tím je zároveň odůvodněno i odmítnutí názvu predikatinis junginys. Různé směry syntaktického popisu nabízejí i jiné interpretace syntaktických vztahů, přesto však nepůsobí tak přesvědčivě ve srovnání s pojetím syntaktických vztahů, které se pojí se syntaktickými vazbami vyplývajícími z poznávání skutečnosti a vyjadřovanými plnovýznamovými slovy. Pravda (nevyhýbáme-li se polemice), dosud se nedaří soustavně vysvětlit pojem složeného slovního spojení. Považujeme-li za spojení vazbu dvou slov se samostatným lexikálním významem, která jsou spojena vztahy podřízenosti, je obtížné představit si, jak by sem mohl vstoupit třetí výraz. Závislý člen, který k sobě připojí další závislý člen, jednoduše vytvoří nové slovní spojení. Vzájemné vztahy mezi slovními spojeními už nejsou otázkou struktury slovního spojení. Při hodnocení syntaktických jevů se vždy usilovalo o respektování funkčních podobností či rozdílů. Vždyť i slova zastávající roli predikativního centra lze interpretovat jako člen spojení i jako centrum věty, rozlišíme-li roli této dvojice slov v komunikační jednotce – větě (výpovědi) – od její role jako jednotky realizující syntagmatické vztahy. Vzhledem k funkční blízkosti se v Lietuvių kalbos sintaksėje (Labutis 1998 a další) pojednává o vedlejších členech vedle větných členů téhož druhu. Teoretické otázky funkčního přístupu Profesor nastoloval už velmi dávno. V článku z roku 1981 Kalbotyroje autor při polemice o směru popisu jazykových jevů, od formy k významu, nebo od významu k formě, odmítá stanovisko „buď–anebo“: oba směry výzkumu jsou potřebné a vzájemně se doplňují (Labutis 1981: 57). Obvykle se soudí, že v počátečních fázích popisu jazykových jevů či úrovní převažuje popis od forem k významům, zatímco v pozdější fázi, po shromáždění potřebných informací o každé jazykové jednotce či A. DRUKTEINIS. Pavėdėtina profesoriaus Vito Labučio darbų ir veiklos įvairovė 233 její skupině, je tomu naopak. Zdálo by se, že litevská gramatika je nyní popsána dostatečně. Přesto je výzkum metajazykových komentářů, který úzce souvisí s úmysly mluvčího a charakterizuje fungování jazyka, jak jej podává popis konkurence jazykových prostředků Kazimierase Župerky (Župerka 1995), stále třeba zařadit k výzkumu od formy (výrazu) k významu. Zdá se, že každý nový pohled na jazykový jev, každý nový aspekt výzkumu vyžaduje určit funkce jazykových jednotek ve zvoleném prostředí, v tomto případě v komunikačním aktu. Požadavek obou funkčních směrů, formulovaný ve zmíněném článku, byl tedy důležitým teoretickým východiskem funkčního výzkumu, aktuálním nejen v tomto konkrétním diskusním článku. K podrobnému popisu jednoho z funkčních směrů se autor vrací mnohem později – v článku zveřejněném v elektronickém časopise Lietuvių kalba (Labutis 2007). Název článku „Úvod do funkční gramatiky mluvčího“ ukazuje, že dříve zmíněný směr od významu k formě je na straně významu rozšířen až k záměru mluvčího, ke komunikačnímu aktu. To je zcela pochopitelné a přijatelné: mnohé jazykové skutečnosti, ba i zákonitosti jazykového systému lze vysvětlit, a možná je třeba je vysvětlovat, přáním mluvčího předat tu či onu informaci o vnějším či vnitřním světě. Samotného tvůrce jazyka lze z popisu jazykových jevů vyloučit jen podmíněně. Článek přináší přehled různých modelů funkčního popisu a dochází k závěru, že model funkční gramatiky mluvčího, diskutovaný na základě prací Simona Dika a Any Sievierské, je nejzajímavější a nejslibnější. V litevské jazykovědě existují příklady funkčního popisu gramatiky. Funkční popis Adelė Valeckienė (Valeckienė 1998), založený na londýnské (Hallidayově) funkční škole, je sice zajímavý, zaměřuje se však na rysy jazykového systému a jeho strukturu, což popis vzdaluje od specifik komunikačního aktu a nejdůležitějších jazykových funkcí, ačkoli jeho směr vede od významu ke způsobům jeho realizace, tj. jde o popis systematičtější a blízký současným teoriím. Článek V. Labutise, který je programovým textem funkčního výzkumu – ostatně je nazván úvodem do funkční gramatiky –, je důležitý pro nejrůznější výzkumy litevského jazyka, přinejmenším v této oblasti. Jedním z rysů pojednávaného článku, příznačným i pro další autorovy články a vlastně pro veškerý jeho výzkum, je pečlivý přehled dějin výzkumu analyzované oblasti. Například pojem propozice, který se v popisech sémantiky zdá být novinkou, se podle článku používal již v polovině 17. století u autorů gramatiky Port-Royal. Také signifikát (způsoby signifikace) pochází od spekulativních gramatiků 12. století, takzvaných modistů. 234 KALBOS KULTŪRA | 85 Nebo zcela jiný případ pozornosti věnované minulosti i drobným aspektům popisu. Víme, jak důležité je při výzkumu správně pracovat s příklady. Lze vybrat ty nejvhodnější k ilustraci tvrzení, lze zobecňovat na základě dostatečného množství příkladů. Způsob výběru příkladů rozhoduje o důvěryhodnosti úvah a tvrzení. Nedávno přednesený Profesorem referát na konferenci věnované stému výročí Lietuvių kalbos sintaksės Jana Jablonského se týkal právě příkladů uváděných v tomto popisu syntaxe, jejich rozmanitosti a významu*. Bylo poukázáno na význam přirozených příkladů rozšířených v mluveném jazyce i příkladů z různých zdrojů, které někdy dokládají popisovanou skutečnost neméně než jejich zobecnění. Zároveň jde opět o pohled na práce z minulosti, na to, co je v nich hodnotné a použitelné v současném výzkumu. Důraz na přesnost vyjadřovaného obsahu a hledání nejvhodnějšího slova či fráze k vyjádření myšlenky – to je to, čemu se lze učit z publikovaných výzkumů Profesora a jeho učebních publikací, a také to, čemu jsme se učili při psaní vlastních vědeckých prací z jeho připomínek coby vedoucího či z recenzí článků. Vědecké zájmy Vita Labutise jsou mimořádně rozmanité. Tak například vychází publikace Senasis Konstantino Sirvydo žodynas (1997), kterou připravil Kazys Pakalka, a zanedlouho je publikován článek „Kodėl Konstantino Sirvydo žodyne neįvardytos aprašomosios kalbos?“ (Labutis 2001). Jsou v něm předloženy zajímavé úvahy o důvodech, které snad vedly k tomu, že litevština nebyla ve slovníku uvedena, a zároveň nebyly v názvu slovníku pojmenovány ani žádné z jazyků. Přibývá překladů z angličtiny i do angličtiny – vychází článek o ekvivalentech neosobních vět v litevštině a angličtině a o srovnání jejich modelů (Labutis 2008). V roce 2002 je připravena publikace, která by se mohla zdát pro syntaktika vzdálená, Daukšių krašto žodynas – pocta rodnému nářečí. A také lidem z rodného kraje: v roce 2011 vychází obsáhlý článek o významné osobnosti kraje Daukšiai Juozasi Lazauskasi (Labutis 2011). A to zdaleka není vše, co by mohlo tuto rozmanitost doložit. Ačkoli by měl být jazykový badatel vědcem v jednom z vědních oborů, pro lingvistu je pravděpodobně nejtěžší omezit se pouze na vědecký výzkum. Jazyk je prostředkem myšlení i předávání myšlenek jak pro vědce všech oborů, tak pro mluvčího věnujícího se jakékoli činnosti, a tak se všichni domnívají, že mají kompetenci vyjadřovat se k jazyku. Lingvista, jakkoli by se rád ponořil do nejhlubších zákoutí vědy, nemůže zůstat stranou různých diskusí o jazyce a lingvistech, o užívání jazyka a jeho regulaci. * Na základě referátu předneseného na konferenci byl připraven článek profesora Vita Labutise, který vychází v tomto svazku Kalbos kultūros, s. 19–36. A. DRUKTEINIS. Pavydėtina profesoriaus Vito Labučio darbų ir veiklos įvairovė 235 Profesor reaguje v několika článcích na názory lingvistů i nelingvistů na jazykovou politiku a ideologii regulace jazyka. Velmi důsledně a argumentovaně odpovídá například na úvahy vyslovené v rozhovoru skupiny intelektuálů o neopodstatněné regulaci jazyka, diktátu lingvistů, uctívání litevštiny a její neschopnosti či nevhodnosti pro určité oblasti činnosti (Labutis 2011a). Autor někdy volí i jízlivá slova, avšak o tvrzeních, která mají k uměřenosti a vědeckosti daleko, uvažuje poměrně zdrženlivě. Lze plně souhlasit s autorem, že nechápání jazyka jako součásti národní kultury a historie vede do slepé uličky, a podivovat se nad tím, jak neobratně je interpretován vývoj jazyka a činnost související s jeho analýzou. Analyzovány jsou také úvahy takzvaných moderních lingvistů, které se dotýkají jazykové teorie – o preskriptivních a deskriptivních popisech (Labutis 2011b). Autor na příkladech konkrétních výzkumů ukazuje, že tyto dva způsoby popisu nelze oddělit a že každý návrh na regulaci užívání jazyka vychází z analýzy jazykového systému, jeho zákonitostí a vývoje. Lze dodat, že jen lingvista, který podobnou práci nedělal, si může myslet, že normotvůrci stanovují normu od oka nebo ji vytahují z klobouku. Již celé desetiletí neutichá diskuse o regulaci užívání cizojazyčných příjmení, zčásti zapisovaných nelitevskými znaky; přerůstá v obecnější témata ochrany litevštiny, vztahu jazykového systému a úzu, užívání jazyka a jeho regulace. Profesor k těmto otázkám publikoval celou řadu článků nebo jinak reagoval na záležitosti týkající se příjmení. Profesor jasně hájí stanovisko, že cizojazyčná příjmení se mají zapisovat adaptovaně, podle výslovnosti, a podle potřeby uvádět také v původní podobě. Komentuje-li autor preambuli návrhu předkládaného Seimasu, spatřuje v jejím obsahu rozpor s jazykovou teorií a nebezpečí pro jazyk. Podle jeho názoru, který opírá také o lexikologický výzkum Evaldy Jakaitienė, jsou osobní jména součástí jazykového systému stejně jako jiná podstatná jména, pouze jejich sémantika je odlišná (Labutis 2010). S tím nelze než souhlasit. Přinejmenším v určitých oblastech a textech daných oblastí by měla být adaptace povinná (nejen gramatická integrace). Obecná formulace bodu 5.1 zmíněného 60. usnesení Státní komise pro litevský jazyk je však imperativní, tedy měla by být chápána jako požadavek povinné adaptace; teprve rozporně formulované podmínky adaptace ji činí víceznačnou a umožňují její volitelné uplatňování. Toto stanovisko je hájeno i v dalším diskusním článku (Labutis 2007b), který zdůrazňuje význam přesných a přesvědčivých argumentů. 236 KALBOS KULTŪRA | 85 Profesor věnoval mnoho času a energie normativní práci. Je autorem části Kalbos praktikos patarimų (1976, 2. vyd. 1985), autorem Kalbos patarimų 2: Sintaksė (S1, S2, S3 – 2003) a mnoha článků o různých otázkách užívání jazyka v Gimtojoje kalboje. S touto prací úzce souvisí také jeho činnost ve Státní komisi pro litevský jazyk a v její pracovní skupině zřízené k přípravě jednotlivých částí Kalbos patarimų, stejně jako v Litevské jazykové společnosti, jak v období jejího obnovení (od roku 1989), tak v době rozvíjení její činnosti. Analýza prací, která zachycuje hloubku této činnosti, byla na sjezdech Společnosti vždy dobrou oporou pro další práci. Nyní, když se Společnost vzdálila aktuálním jazykovým otázkám, by bylo užitečné připomenout si úvahy V. Labutise o koncepčním pojetí její činnosti. Ne viename straipsnyje Profesorius atkreipia dėmesį į blogus vertimus (Labutis 2005a, 2005b) ir pateikia įvairių siūlymų, kaip išvengti vis blogėjančios vertimų padėties. Praktinis kalbos aspektas neišslysta iš akiračio net visiškai teoriniuose tyrimuose. Tarkim, gabenimo veiksmažodžių semantikos analizėje (Labutis 2007a) autorius nepraleidžia progos pakomentuoti veiksmažodžio gabenti skverbimąsi į konkretesniųjų jo sinonimų vietą vartosenoje ir pateikia kaip vieną iš tyrimo išvadų. Tak široké zájmy má profesor Vitas Labutis. I v úctyhodném věku bylo možné ho potkat na některé konferenci věnované jazykovým otázkám, číst jeho myšlenky, například v komentářích k diskusi o programu litevštiny pro střední školy, nebo se s ním setkat na mezinárodní letní lingvistické škole na ostrově Salos v okrese Rokiškis. Kdo ví, zda my, mladší, máme tolik chuti a vytrvalosti, abychom neztráceli ze zřetele všechny nejdůležitější jazykové záležitosti. Tímto přehledem jsme chtěli vyjádřit radost z činnosti Profesora, znovu připomenout vykonanou práci a hledat v ní nejdůležitější ohniska zájmu, pokusit se rozpoznat špičku myšlenky, nejdůležitější bod zájmu, které mají ty, kdo se na tuto práci dívají, povzbudit, aby se nedomnívali, že už se něco udělalo a lze si na chvíli odpočinout. LITERATŪRA Labutis V. 1976: Žodžių junginių problemos. – Mokymo priemonė, Vilnius: Vilniaus valstybinis universitetas. Labutis V. 1981: Sintaksės aprašymo galimybės ir uždaviniai. – Kalbotyra 32(1), 54–61. A. DRUKTEINIS. Pavydėtina profesoriaus Vito Labučio darbų ir veiklos įvairovė 237 Labutis V. 1998: Lietuvių kalbos sintaksė. Antrasis pataisytas leidimas, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Labutis V. 2001: Kodėl Konstantino Sirvydo žodyne neįvardytos aprašomosios kalbos? – Interneto svetainė-leidinys Postilei – 400. Prieiga per internetą: <http://postilla.mch.mii.lt/Informacija.htm> (žiūrėta 2012 m. gruodžio mėn.). Labutis V. 2005a: Išaugusi vertėjų paklausa – nauji pavojai lietuvių kalbai. – Kalbos kultūra 78, 205–209. Labutis V. 2005b: Recenzija: Bill Mc Farlan. Kalbėk paprastai ir suprantamai. Vertė Rasa Klikūnienė. – Gimtoji kalba 5, 19–24. Labutis V. 2007: Kalbėtojo funkcinės gramatikos įvadas. – Lietuvių kalba 1. Prieiga per internetą: <http://www.lietuviukalba.lt> (žiūrėta 2012 m. gruodžio mėn.). Labutis V. 2007a: Gabenimo veiksmažodžių semantika ir sinonimika. – Kalbos kultūra 80, 32–44. Labutis V. 2007b: Diskutuokime kalbos klausimais garbingai! – Bernardinai.lt; 2007 06 08. Prieiga per internetą: <http://www.bernardinai.lt> (žiūrėta 2012 m. gruodžio mėn.). Labutis V. 2008: Lietuvių kalbos beasmeniai sakiniai ir jų atitikmenys anglų kalboje. – Kalbų studijos 12, 5–10. Labutis V. 2010: Ar asmenvardžiai yra žodžiai? – Bernardinai.lt; 2010 03 09. Prieiga per internetą: <http://www.bernardinai.lt> (žiūrėta 2012 m. gruodžio mėn.). Labutis V. 2011: Juozas Lazauskas – pedagogas, vadovėlių autorius, lituanistas, filosofas, redaktorius... Mokslo Lietuva, Nr. 21 (465), gruodžio 21. Labutis V. 2011a: Modernieji intelektualai atsuka nugarą lietuvių kalbai ir tyčiojasi iš kalbininkų. – Lietuvos aidas, rugpjūčio 19. Prieiga per internetą: <http://www.aidas.lt> (žiūrėta 2012 m. gruodžio mėn.). Labutis V. 2011b: Kalbos kultūros šaknys ir kylantys modernizmo vėjai. – Kalbos kultūra 84, 9–16. Valeckienė A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Župerka K. 1995: Kalbos priemonių konkurencija kaip lietuvių kalbos stilistikos objektas, Šiauliai: Šiaulių pedagoginis institutas. Gauta 2012 12 20 238 KALBOS KULTŪRA | 85