Antanas Salys ir žodynas

KALBA ALDONAS PUPKIS Institut litevského jazyka ANTANAS SALYS A SLOVNÍK1 KE 110. VÝROČÍ NAROZENÍ KLÍČOVÁ SLOVA: lexika, lexikografie, kodifikace, novotvary. Jeden z nejvýznamnějších litevských jazykovědců 20. století, Antanas Salys (21. července 1902 v Rekětė, dnes okres Kretinga – 31. července 1972 ve Filadelfii v USA), se zasloužil o řadu oblastí litevské lingvistiky. Především je připomínán jako jeden z nejvýkonnějších badatelů v oblasti synchronní a diachronní litevské dialektologie, který pozvedl celý obor dialektologie na kvalitativně novou úroveň. V předválečných letech Salys obzvlášť plodně působil v oblasti litevského onomastického názvosloví: organizoval sběr místních názvů z živého jazyka, zkoumal původ místních jmen, osobních jmen a dalších vlastních jmen, stanovil jejich normativní podoby, významně přispěl k normování názvů obcí a příjmení ve Vilniuském kraji a spolu s dalšími připravil slovníky této oblasti a různé seznamy vlastních jmen. 1 Článek byl připraven v rámci projektu „Juozas Balčikonis lexikograf“ (č. LTI-5-14), financovaného Litevskou radou pro vědu. A. PUPKIS. Antanas Salys ir žodynas 9 V přehledových a encyklopedických článcích věnovaných Antanasi Salysi se zdůrazňuje, že se zasloužil také o další oblasti jazykovědy a jazykové praxe: lexikologii a lexikografii, terminologii, fonetiku a výslovnost, obecnou lingvistiku, jazykovou kulturu aj. Uvádí se, že byl vědcem s mimořádně širokými zájmy a velkými ambicemi, který dobře ovládal metodiku výzkumné práce své doby a ve svých dílech dovedně propojoval výzkum současného jazyka s historickou perspektivou. Tato schopnost jazykovědce opírat svá tvrzení o historická jazyková data činí mnohá jeho díla pro čtenáře obzvlášť přitažlivými. Čtenáře mimo jiné přitahuje také velmi osobitý jazykový styl Salysových prací, který ho odlišuje od téměř všech jazykovědců své doby jako vytříbeného stylistu. O Antanasi Salysi jako slovníkáři lze hovořit z několika hledisek: jednak z hlediska lexikologie – jako o historikovi jednotlivých slov (badateli jejich původu), vykladači a kodifikátorovi významů slov, badateli možností a perspektiv tvoření nových slov i mistru v jejich vytváření. Jednak nelze opomenout ani Salysovu lexikografickou práci: jako praktik je jedním z mnoha sestavovatelů a redaktorů slovníků a slovníčků, jako teoretik pak jedním z tvůrců teoretických základů velkého Litevského slovníku a také historikem obecné i litevské lexikografie. Vztah Antanase Salise ke slovníku – k lexikologii a lexikografii – se v různých obdobích života tohoto jazykovědce měnil. Zřejmě se vlivem okolností a proměnlivých jazykových potřeb společnosti pracovalo střídavě na přípravě slovníků a na výkladu a kodifikaci slov. Nejprve se setkal s lexikografickou prací Kazimierase Būgy. Jako nadaný student, který právě zahájil vysokoškolská studia na Litevské univerzitě, byl Salys pozván, aby Būgovi pomáhal při práci na jím započatém Litevském slovníku – pracoval jako tajemník redakce Slovníku. Po Būgově smrti mu bylo svěřeno prohlédnout a popsat jazykovědcův archiv. Tak vznikl článek „Písemná pozůstalost prof. K. Būgy“ – vyšel ve sborníku vědeckých prací Tauta ir žodis (sv. III, 1925, s. 564–577; viz Salys 1985: 136–154). Tato publikace se stala důležitým pramenem nejen pro vědecký životopis Būgy, ale také pro dějiny velkého Litevského slovníku. Později se Salysův kontakt s lexikografií na několik let přerušil kvůli studiu na Litevské univerzitě i v zahraničí. Po návratu ze studií v Německu se musel věnovat pedagogické práci; čekala ho navíc rozsáhlá, dosud neoraná pole jazykové praxe. Začal především prací v pravopisné komisi, poté se zapojil do organizovaných aktivit zaměřených na kulturu spisovného jazyka – bez Salysových článků, drobných příspěvků a různých zpráv si lze jen těžko představit tehdejší obsah časopisu Gimtoji kalba nebo činnost Litevské jazykové společnosti. Byl státním 10 KALBOS KULTŪRA | 85 poradce jazykové rady, člen a konzultant různých jazykových komisí, spolupracovník mnoha periodik. Z posledně uvedené oblasti lze vyzdvihnout „Jazykový sloupek“, zveřejňovaný roku 1938 v deníku Lietuvos aidas. Od 24. ledna do 12. listopadu téhož roku (s výjimkou července až září a poloviny října) v něm noviny každý den (s drobnými výjimkami) otiskovaly Salysovy kratší či delší články o aktuálních otázkách jazykové praxe (viz Salys 1979: 290–366). Ve značné části z nich se probíraly také různé lexikografické otázky. V těchto článcích, stejně jako v „Košíku otázek“ otištěném v časopise Gimtoji kalba (viz Salys 1979: 209–289) a v dalších příspěvcích zveřejněných v periodikách, se vykrystalizovaly Salysovy nejdůležitější zásady jazykové kodifikace a kultivace, teoretické základy a principy této práce. Vystupoval zde jako výrazný zastánce politevštění slovní zásoby litevštiny a prosazovatel principů živého jazyka v celé jazykové praxi. Za jednu z metodických zásad jeho práce lze označit soustavné sledování původu slov, pevné sepětí mezi slovotvornou stavbou slov a jejich sémantikou, jakož i mimořádně důkladné zdůvodňování zkoumaných faktů a stanovisek. V tomto ohledu znamenala jazyková praxe litevštiny velký krok vpřed ve srovnání s tehdy rozšířeným povrchním opravováním lexikografických záležitostí v tisku a nakladatelské praxi. Je třeba také říci, že Antanas Salys stejně jako ostatní lingvisté školy Gimtoji kalba předkládal svá doporučení nikoli jako závazná, nýbrž jako poradní; jazyková praxe se tedy ubírala spíše cestou kultivace než opravování. Neměli bychom zapomínat ani na to, že Antanas Salys byl redaktorem významné dobové publikace věnované jazykové praxi, Kalbos patarėjas (1939), společně s Pranem Skardžiusem; Salys „redigoval hlavně“ strany 28–46 této brožury, viz Salys 1979: 371. Lexikografické otázky mu nebyly cizí ani po odchodu na Západ: v tisku amerických Litevců publikoval také řadu hodnotných prací. Pro poznání názorů tohoto lingvisty je mezi nimi důležitý rukopisný článek „Novotvary současné litevštiny“ (v angličtině), otištěný v I. svazku jeho Raštai (1979: 165–169). Na základě tvrzení v tomto článku, jakož i dalších jeho oprav a doporučení zveřejněných v tisku, se již někdo pokusil do určité míry zhodnotit práci Antana Salise v této oblasti (Pupkis 2010: 201–208); Salysův odkaz v dějinách jazykové praxe je však obecně stále málo prozkoumán a čeká na podrobnější a soustavnější studie. Je také politováníhodné, že tento odkaz dnes v současném diskurzu o jazykové praxi téměř nefunguje. Antanas Salys zanechal osobitou stopu také v dějinách litevské lexikografie. Poprvé se s touto oblastí setkal ještě na konci studií v Německu. Antanasův spolužák Pranas Skardžius, který doufal, že se stane vedoucím a redaktorem obnovené práce na velkém Lietuvių kalbos žodynas, A. PUPKIS. Antanas Salys ir žodynas 11 (viz Pupkis 2012:106), rozdělil se se Salisem o práci a plánoval, že by Salys mohl převzít přípravu malého2 slovníku a také se stát jedním z redaktorů velkého slovníku. Když ministerstvo školství jmenovalo redaktorem Juozase Balčikonise, tyto plány padly, záhy však oba přispěli k diskusi o teoretických otázkách připravovaného velkého slovníku. Z různých pramenů je známo, že na počátku práce redakce Slovníku (přibližně v letech 1932–1933) probírali teoretické i praktické otázky slovníku redaktor Juozas Balčikonis a mladí přednášející Vytautasovy univerzity Pranas Skardžius a Antanas Salys. O čem přesně se tam hovořilo a k jakým závěrům se dospělo, není přesně známo – protokoly se zřejmě nepsaly a máme jen málo vzpomínek pamětníků. Z kusých faktů víme, že „se podíleli na vytvoření slovníkové šablony“ (Napalys Grigas. – Dėk žodį prie žodžio 2006: 194), probírali strukturu slovníku, otázku zařazování starších výpůjček (Skardžius 1997: 601) a hnízdní i abecední způsob uvádění sloves (Aleksandras Žirgulys. – Dėk žodį prie žodžio 2006: 209–210). Se Lietuvių kalbos žodynas se znovu spojili poté, co byl roku 1939 v Kaunasu založen Ústav lituanistiky a redakce Slovníku přešla pod tuto instituci. Antanas Salys se nejprve jako vedoucí jazykového oddělení ústavu a od 3. prosince 1941 jako jeho ředitel stal přímým nadřízeným redaktora slovníku Juoze Balčikonise. Zpočátku byly vztahy obou lingvistů normální, později se však změnily v konfrontaci a naprosté nepřátelství. Zde je třeba připomenout staré Balčikonisovy spory s Pranem Skardžiusem o slovník (podrobněji: Pupkis 2012: 108 a násl.). Skardžius, snad z pocitu křivdy, že nebyl jmenován redaktorem slovníku, vytýkal Balčikonisovi už od předválečných let v tisku nejednou jisté (blíže nespecifikované) nedostatky připravovaného slovníku a neustále zdůrazňoval, že slovník se má vydávat v upraveném (reformovaném) pravopisu, jehož byl sám jedním z autorů. O těchto pravopisných záležitostech se začalo jednat hned po založení Ústavu lituanistiky. Jednání se však protáhla a kvůli neshodám se dokonce uvažovalo o odvolání Balčikonise z funkce redaktora3. Přes všechny obtíže způsobené historickými převraty vyšel I. svazek slovníku ve starém pravopisu, který zvolil Balčikonis. 2 Ještě za života Kazimierase Būgy se plánovalo vydávat vedle velkého slovníku také malý slovník litevštiny určený pro praktické účely. Tak byl po dlouhou dobu v tisku a různých dokumentech nazýván tento praktický lexikografický projekt lingvistů. Když byl o několik desetiletí později připraven, dostal název Dabartinės lietuvių kalbos žodynas (1954). 3 Tak se také stalo v posledních týdnech první sovětské okupace, ale po příchodu Němců byl Balčikonis do této funkce znovu dosazen. 12 KALBOS KULTŪRA | 85 Jablonského pravopis. Při přípravě druhého svazku vedení ústavu neustále ohlašovalo záměry zlepšit redakční práci na slovníku a zavést nový pravopis. Začaly se uskutečňovat v létě 1942: na návrh ředitele Antana Salise byla kvůli údajně nezvládnutelnému rozsahu práce pro jednoho hlavního redaktora zřízena Vědecká pomocná komise (byli do ní jmenováni Juozas Balčikonis, Antanas Salys, Pranas Skardžius, Janas Otrembskis (Otrębski) a Petras Jonikas), která měla řešit otázky struktury slovníku a pravopisu. Členové komise si rozdělili práci: Salys měl například dohlížet na uvádění (transpozici) nářečních forem (Lyberis 2009: 268), přízvukování a tranzitivní a intranzitivní slovesa (tamtéž, s. 272), určování výpůjček a homonym, uvádění zpodstatnělých přídavných jmen aj. (Kruopas 1973: 259). 4 Jak uvádí Antanas Lyberis, „J. Balčikonis očekával od komise skutečně vědeckou pomoc“ (Lyberis 2009: 272), ale když byla na druhém zasedání vznesena otázka pravopisné reformy, redaktor na třetím zasedání 14. října 1942 vyjádřil odlišné stanovisko a na další zasedání už nechodil. Když komise nový pravopis velmi rychle projednala a přijala, Akademie věd jej schválila a tehdejší školský rada (ministr) podepsal, Balčikonis jej odmítl používat a z ústavu odešel.5 Lze se domnívat, že tyto neshody vznikly především kvůli dávnému sporu mezi Pranasem Skardžiem a Juozasem Balčikonisem a vyhrocovaly se v důsledku tvrdohlavosti a ambicí obou jazykovědců. Nakonec se to všechno změnilo v téměř planou hádku o to, zda psát, či nepsat souhlásku j v kořeni tří známých slov (bjaurus, pjauti, spjauti). Antanas Salys byl do celého toho zmatku vtažen jako vedoucí administrativy a přiklonil se nikoli k Balčikonisovi, nýbrž ke Skardžiusovi, přitom se však choval poměrně korektně. Tyto rozpory nemohly přispět k hladké přípravě slovníku. Především byli znepřáteleni pracovníci redakce. Když jim vedení ústavu přikázalo opravit pravopis již připravených slovníkových textů, rozdělili se na dva tábory: jedna strana podporovala Skardžiuse a Salise, ostatní nechtěli veřejně vystoupit proti 4 Od 28. září 1942 do 2. července 1943 se uskutečnilo celkem 44 zasedání Vědecké pomocné komise. Nejprve na nich byly potvrzeny nejdůležitější zásady sestavování slovníku, které stanovil Balčikonis, poté se projednávaly některé případy z již vydaného I. svazku a především texty II. svazku, na němž se právě pracovalo. Byla odhalena řada různých nepřesností a jiných chyb, zejména nedostatků, které bylo třeba opravit v připravovaném II. svazku. Pozdější redaktoři II. a dalších svazků jich při své práci úspěšně využili. 5 Všechny tyto peripetie mezi Vědeckou pomocnou komisí a redaktorem slovníku trvaly dlouhou dobu. Všechny nebo téměř všechny její dokumenty jsou v archivech, a lze tedy doufat, že podrobný popis jejich obsahu a zveřejnění samotných dokumentů pomohou lépe pochopit atmosféru, která tehdy panovala v Ústavu litevského jazyka, a zaplní dosud přetrvávající mezeru v dějinách Slovníku litevského jazyka. A. PURKIS. Antanas Salys ir žodynas 13 redaktory. Za války to byl příliš velký luxus. Včetně období, kdy byla Salysovým rozhodnutím dočasně zastavena tisková práce na slovníku, se kvůli těmto zbytečným ambicím ztratilo několik drahocenných let přípravy a vydávání slovníku. Vedle tohoto vnitřního rozkolu v ústavu se spor přenesl i do tisku. Pomineme-li předválečné a válečné diskuse Skardžiuse a Balčikonise v periodickém tisku, je třeba říci, že Antanas Salys k těmto otázkám zveřejnil pouze jeden článek. Byla to odpověď bývalému tajemníkovi redakce Napaliu Grigasovi na výtky vůči Vědecké pomocné komisi, které uvedl ve svém článku (Grigas 1944). Antana Salise zřejmě urazilo, že Grigas komisi vytýkal pouze opravování slovníkového textu, aniž dělá cokoli dalšího, a tvrdil, že nevidí důkazy, že by se komise osvědčila. Salys na to rychle reagoval a zveřejnil článek „Vysvětlení k záležitostem Slovníku litevského jazyka“ (Salys 1944). Autor se v něm snažil obhájit nezbytnost komise a tvrdil, že Balčikonis nebyl z redigování odvolán, ale sám neplnil své povinnosti, a proto se komise nyní stará o redigování a tisk slovníku. Mimo jiné zde také ostře opáčil Grigasovi, že redakce se rozprchla podobně jako Grigas, který při velmi dobrém platu jako první sám odešel z práce a šel za lepším, a že jemu, jako osobě zvenčí, nepřísluší starat se o to, kde se nachází kartotéka slovníku. Shrneme-li celý tento řetězec neshod mezi dvěma skupinami jazykovědců, je třeba říci, že do jisté míry měly pravdu obě strany. Zřízení Vědecké pomocné komise bylo v přípravě slovníku pozitivním krokem a její práce později umožnila zlepšit některé stránky redakční práce. Nadšení komise pro reformu pravopisu za války a jeho zavedení do slovníku však nepřineslo pozitivní výsledky, neboť povýšení tohoto úkolu na prvořadý význam přípravu a vydání slovníku jen zdrželo, a to kvůli tvrdohlavosti a ambicím obou stran. Zde bychom mohli, pomineme-li jiné věci, ocitovat úryvek z Balčikonisovy odpovědi Saliovi na tvrzení v jeho článku: „Byl jsem toho názoru, že měnit pravopis za války je obecně nesmysl. Často jsem říkával, že za války by se snad mělo vydávat i se sazečskými chybami; ty by se později daly opravit, ale kdyby se ztratily lístky se slovy, za žádné peníze by už nešly získat zpět. Vědecké instituce se však vydaly jinou cestou“ (Balčikonis 1978: 188). Juozas Balčikonis se zde ukázal jako mnohem prozíravější. Kromě toho, že ho v tisku a v dopisech redakci podporovali další lidé, byla kartotéka slovníku skutečně vystavena obrovskému nebezpečí a klíčovou postavou v této věci byl právě Antanas Salys. 14 KALBOS KULTŪRA | 85 Když německá okupační správa v březnu 1943 uzavřela Akademii věd a zaměstnanci ústavu se rozešli, ocitl se majetek ústavu i jeho důležitá část – Lietuvių kalbos žodyno kartotéka – v ohrožení. S blížící se frontou a možným bombardováním města ředitel Salys usoudil, že je třeba kartotéku z ústavu odvézt a někde ukrýt (a kdyby bylo třeba, možná ji dokonce vyvézt do zahraničí). Na podzim 1943 byla část kartotéky odvezena do Salantů ke známému faráři a další část byla později ukryta v Kaunasu, v kostele sv. Antonína. Sám Salys odešel v roce 1944 na Západ, aniž komukoli sdělil, kde je kartotéka ukryta. Po druhé sovětské okupaci Litvy a obnovení činnosti Akademie věd začalo pátrání po kartotéce slovníku. Díky úsilí ustavených pracovních skupin byla část ukryté kartotéky nalezena na podzim 1945 v Salantech a další část byla zásluhou Antana Lyberise objevena počátkem roku 1948 v Kaunasu. Tak byl vědě navrácen obrovský poklad, o který se dříve obával Balčikonis. Celý tento příběh podrobně vylíčili ve svých vzpomínkách účastníci pátrání, byly zveřejněny dokumenty o převzetí kartotéky (Kniūkšta 2007) a souhrnně jej představil článek Antana Balašaitise (Balašaitis 2010). Lze z něj vyvodit, že Salys k tomuto majetku nashromážděnému společností přistupoval zodpovědně, snažil se jej ochránit před ztrátou či zničením a vynaložil na to velké úsilí. Řediteli lze prominout, že kvůli naléhavosti situace nikomu v Litvě nesdělil, kde se kartotéka nachází, a můžeme být rádi, že se jí nic zlého nestalo. Všechny tyto události se nyní pěkně skládají v jeden z nejzajímavějších lingvistických detektivních příběhů v litevské kultuře. Po odchodu z Litvy a později i při úspěšné akademické práci Salys nezanedbával potřeby litevské jazykovědy a jazykové praxe. Kromě již zmíněných prací je třeba vyzdvihnout ještě tři oblasti jeho působení v tomto oboru. Jednou z nich byl obsáhlý článek „Žodynas“ (Salys 1985: 213–244), jakási studie o lexiku litevštiny a dějinách lexikografie, otištěný v XV. svazku (1968) takzvané bostonské Lietuvių enciklopedijoje. Vedle obecných poznámek se nejprve podrobně píše o změnách v lexiku litevštiny během sovětské okupace a kriticky se hodnotí řada tehdejších neologismů. V části věnované dějinám lexikografie jsou představeny druhy slovníků a přehled dosud vydaných litevských slovníků. Velký prostor je věnován dějinám velkého slovníku. Najdeme zde důležité skutečnosti z jeho historie, které zmiňuje pouze Salys, a to od vydání I. svazku. Mimo jiné se píše také o dvou variantách II. svazku slovníku, které se užívají, a uvádějí se jejich rozdíly. V části o lexikografii se navíc vypráví i o vydání Dabartinės lietuvių kalbos žodyno z roku 1954, A. PURKIS. Antanas Salys ir žodynas 15 jehož počátky se kladou do předválečného Lituanistického ústavu a jehož vydání je celkově hodnoceno kladně. Je třeba zdůraznit, že v této studii Salys Balčikonisovu práci nijak nehodnotí, pouze jej zmiňuje jako redaktora slovníku, zatímco celým textem se výrazně prolíná protisovětský postoj: jsou v něm ukázány snahy tehdejší vlády politizovat přípravu slovníku a učinit z něj služebnici ideologie. Na druhou stranu je tato Salysova práce, byť neobsáhlá, přesto první dostatečně rozsáhlou studií v litevské jazykovědě o lexiku litevštiny a dějinách litevské lexikografie. Další oblastí činnosti Antana Salysa byla práce na dvojjazyčném (litevsko-německém) Lietuvių rašomosios kalbos žodyno (1926–1968). Jeho přípravu zahájili v roce 1923 Alfredas Senas (Alfred Senn), Maksas Nydermanas (Max Niedermann) a Pranas Brenderis (Franz Brender). První sešity připravili všichni tři sestavovatelé; po Brenderově smrti (1938) pokračovali další dva a od roku 1947 se k nim připojil také Antanas Salys. Po Nydermanově smrti (1954) na slovníku pracovali Senas se Salysem a dokončili jeho vydávání. Kromě jejich společné práce (a Salysova přízvukovaného textu a dalších výsledků jejich společné práce) je třeba zmínit dodatek ke slovníku, který připravil Salys – seznam vlastních jmen (V. svazek, s. 481–560; viz Salys 1983: 185–266). Mnoha příklady a definicemi z tohoto slovníku se inspirovali sestavovatelé velkého Lietuvių kalbos žodyno i dalších lexikografických prací a dodatek se seznamem jmen poskytl dobrý základ pro normování celého litevského souboru vlastních jmen. Tato poslední oblast práce Antana Salysa je jinak jazykovědnými historiky málo prozkoumaná a stále čeká na své badatele i jejich objektivní hodnocení v celkovém kontextu dějin litevské jazykovědy. Kaip teigia Antano Salio biografas Petras Jonikas (1979: XVII), dirbdamas leksikografo darbą Antanas Salys nuolat jautė istorinės perspektyvos stoką. Todėl dar nebaigus leisti Lietuvių rašomosios kalbos žodyno, Salys pasisakęs norintis parengti trumpą istorinį lietuvių kalbos žodyną. Tuo reikalu 1969 m. lankėsi Lietuvoje, bet žodyno parengti nespėjo. Joniko teigimu, paliko surinktos medžiagos, tačiau daugiau apie ją informacijos neturime. Nėra aišku ir kur dabar ta medžiaga yra. Práce Antana Salysa v oblasti slovníku (lexikologie) a lexikografie tedy svědčí o šíři jeho jazykovědných zájmů a neztratily svou aktuálnost. Jeho pracovní metody – pevně se opírat o údaje živého jazyka, zkoumat otázky v široké historické perspektivě a přihlížet k principu účelnosti jevů, které se mají normovat – nejsou zastaralé ani dnes a poskytují mnoho podnětů k zamyšlení. Litevské jazykovědné dědictví by obecně mohlo v současné jazykovědě zastávat mnohem významnější místo než dosud. Není- 16 KALBOS KULTŪRA | 85 třeba zapomínat, že jazykovědná díla Antana Salysa tvoří zlatý fond celého našeho jazykovědného dědictví a že z jeho myšlenek a názorů může čerpat ještě nejedna generace badatelů litevštiny a tvůrců jazykových norem. LITERATŪRA B a l a š a i t i s A. 2010: Iš „Lietuvių kalbos žodyno“ kartotekos ir jos saugojimo istorijos. – Gimtoji kalba 7, 29–32. B a l č i k o n i s J. 1978: Rinktiniai raštai 1. Sudarė Aldonas Pupkis. Vilnius: Mokslas. Dėk žodį prie žodžio 2006: Dėk žodį prie žodžio – turėsi žodyną. Atsiminimai apie kalbininką Juozą Balčikonį. Sudarė Birutė Goberienė ir Aldonas Pupkis. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla. G r i g a s N. 1944: Lietuvių kalbos žodynas ir jo redakcija. – Ateitis, kovo 28, 29. J o n i k a s P. 1979: Antano Salio gyvenimo ir mokslinės veiklos pagrindiniai bruožai. – A. Salys. Raštai 1: Bendrinė kalba, XIII–XX. K n i ū k š t a P. 2007: Žodyno kartotekos perėmimo dokumentai. – Gimtoji kalba 11, 27–30. K r u o p a s J. 1973: A. Salio kalbinė veikla. – Lietuvių kalbotyros klausimai 14: Baltų kalbų veiksmažodžio tyrinėjimai, 257–259. L y b e r i s A. 2009: Leksikografijos teorija ir praktika. Sudarytoja Zita Šimėnaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. P u p k i s A. 2010: Antano Salio bendrinės kalbos norminimo pagrindai ir kriterijai. – A. Pupkis. Lietuvių kalbos normintojai ir puoselėtojai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 201–208. P u p k i s A. 2012: Pranas Skardžius ir didysis „Lietuvių kalbos žodynas“. – Acta Linguistica Lithuanica 67, 101–129. S a l y s A. 1944: Paaiškinimas Lietuvių kalbos žodyno reikalu. – Ateitis, balandžio 11. S a l y s A. 1979: Raštai 1: Bendrinė kalba. Redagavo Petras Jonikas. Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija. S a l y s A. 1983: Raštai 2: Tikriniai vardai. Redagavo Petras Jonikas. Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija. S a l y s A. 1985: Raštai 3: Įvairūs straipsniai. Redagavo Petras Jonikas. Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija. S k a r d ž i u s P. 1997: Rinktiniai raštai 2: Bendrinės kalbos dalykai. Sudarė ir parengė Albertas Rosinas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Gauta 2012 11 24 A. PUPKIS. Antanas Salys ir žodynas 17 ANTANAS SALYS AND THE DICTIONARY Summary Antanas Salys was one of the most famous Lithuanian linguists of the middle and second half of the 20th century prominent in the fields of dialectology, onomastics, phonetics, terminology and standard language codification. The article deals with Salys’ activities in the fields of lexicology and lexicography. Salys made a big contribution to the codification of the Lithuanian vocabulary. He wrote many articles about the origin, word-formation and meaning of various words and created quite a few neologisms many of which became widespread in the usage of the standard language. Salys was keen on the Lithuanization of borrowings and wrote a theoretical article about the principles of neologism creation. As a lexicographer Salys had his input in the establishment of theoretical principles of the academic edition of Lietuvių kalbos žodynas (Dictionary of the Lithuanian language). He was also one of editors of Kalbos patarėjas (Language advisor) and from 1947 – one of the compilers of so-called Niedermann’s dictionary (Wörterbuch der litauischen Schriftsprache). In 1939 Salys became head of the Language Department at the Institute of Lithuanian Studies, from 3 December 1941 he was director of the Institute of the Lithuanian Language. Here he took care about the matters of Lietuvių kalbos žodynas. Salys had discussions on various issues of editing with the editor of the dictionary Juozas Balčikonis in Mokslinė pagalbinė komisija (Scientific advisory commission) and in the press. This discussion always stayed within the limits of correctness and during the Second world war when the front was approaching he rescued the card files of the dictionary and took them to safety. After exile to the West he spoke positively about the compilation work of the dictionary and heavily criticized attempts to include ideological matters. Salys wrote the first wider study about the history of the Lithuanian lexicography for Lietuvių enciklopedija (Lithuanian encyclopaedia, Boston, USA). KEYWORDS: lexis, lexicography, codification, neologisms. ALDONAS PUPKIS Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] 18 KALBOS KULTŪRA | 85