Lietuvių kalbos trumpųjų ir ilgųjų balsių kiekybės ir kokybės etalonai

JURGITA JAROSLAVIENĖ Institut litevského jazyka ETALONY KVANTITY A KVALITY KRÁTKÝCH A DLOUHÝCH SAMOHLÁSEK LITEVŠTINY 1. ÚVODNÍ POZNÁMKY Systematických instrumentálních výzkumů kvantity a kvality krátkých a dlouhých samohlásek spisovné litevštiny není mnoho. Avšak i výzkumy provedené staršími metodami (ve druhé polovině 20. století), i moderními současnými metodami[1] jsou dodnes aktuální nejen z hlediska čisté lingvistiky. Jejich cíle a úkoly, zkoumaný materiál, vzorek, metodika nahrávání a analýzy zvuků, počet a pohlaví informantů atd. se liší. Proto je, jak známo, při provádění nových experimentálních výzkumů a porovnávání dat s odpovídajícími údaji z jiných výzkumů důležité postupovat metodicky, neboť kvantitativní a kvalitativní parametry samohlásek závisí na různých jazykových i nejazykových faktorech; pokud se k nim nepřihlédne, lze získat velmi rozporuplné údaje a následně dospět k rozporuplným závěrům. Různí výzkumníci zkoumali a popisovali především přízvučné a/nebo nepřízvučné samohlásky spisovné litevštiny vyslovené mužskými informanty v jednotlivých jednoslabičných, dvojslabičných, trojslabičných a čtyřslabičných slovech (srov. Pakerys 1982: 31–34 a další; Kliukienė 2002: 73–78, 2003: 81–91, 2005: 361–367; Girdenis 2003: 222; Kaukėnienė 2002: 41–59, 2003: 35–47, 2004a, 2005: 65–71; Балшайтийте 2004: 169–175; Kliukienė, Raudžiūtė 2013: 111–119 a další). (Některé výsledky a závěry uvedených výzkumů budou dále v tomto článku pojednány.) Chybějí nám však komplexní synchronní (i diachronní) instrumentální a typologické studie variant kvality a kvantity samohlásek v mluveném jazyce. Systematičtěji byly zkoumány určité hlásky, jejich rysy a aspekty v kontextu proměn oficiálního (veřejného) litevského jazyka apod. (srov. Kruopienė, Kačiūskienė 2008: 38–42; Vaicekauskienė 2011: 191–207; Nevinskaitė 2013: 118–136; Čičirkaitė 2014: 45–58 a další). Jinými slovy, stále chybí podrobnější instrumentální analýza vlivu různých faktorů na kvantitu a kvalitu samohlásek ve veřejném i neveřejném mluveném jazyce. V řečových aktech totiž může být méně akustických informací, než je třeba k přesnému rozpoznání určitých fonémů, a vše, co skutečně chybí, se obvykle doplňuje na základě jiných předpokládaných informací – kontextu, obsahu výpovědí apod. (Girdenis 2003: 224 a uvedená literatura). Výzkumníci navíc upozornili, že v některých případech nestačí zkoumat pouze délku samohlásek, protože právě kvalita může být stabilnější než délka (srov. Vaitkevičiūtė 2001: 79–80; Kazlauskienė 2002: 33–35, 2009: 27; Kaukėnienė 2004a: 62–63; viz také Pakerys 1982: 94, 2003: 26). Bylo například zjištěno, že kontrast v kvantitě konkrétních samohlásek se značně liší a statisticky významný může být již rozdíl v délce samohlásek 15–20 ms (dlouhé samohlásky jsou v tomto případě přibližně 1,1–1,2krát delší než krátké), pokud je experiment proveden správně a metodicky, tj. jsou zvoleni mluvčí s jednotným tempem, kteří srovnávaná slova (nejlépe se stejnou či velmi podobnou zvukovou stavbou) přečetli se stejnou intonací, za podobných podmínek atd. (Kazlauskienė 2002: 34; srov. Kaukėnienė 2003a: 46, pozn. 8). Nebyly zkoumány ani hlásky vyslovené izolovaně[2], tj. jednotlivě, o něž by se bylo možné opřít při zkoumání výše uvedené variabilnosti vokalických alofonů, zejména při objasňování citlivých otázek normativnosti výslovnosti samohlásek z hlediska kvantity a kvality[3] a které bychom mohli považovat za prototypy spisovného jazyka či za vzor, když hovoříme o vzorové výslovnosti jako o hodnotě (kultuře výslovnosti[4]) a obecně o jazykové politice ve druhém desetiletí 21. století[5]. Nejnovější vědecké výzkumy ukazují, že z hlediska geolingvistiky patří gramotnost k nejdůležitějším rysům moderní společnosti: na jedné straně funguje spisovný jazyk v komunitách jako jazykový faktor (tj. podmínka), který určuje proměny regionální variability a její transformace; na druhé straně představa spisovného jazyka jako prestižního kódu neméně ovlivňuje procesy vývoje a změn regionálních jazykových variant (podrobněji viz Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014: 257–262; srov. také Zabarskaitė 2015; Mikulėnienė 2015 a další). Zvlášť Po podrobném prozkoumání problému gramotnosti se za jednu z důležitých příčin negramotnosti považují negativní jazykové postoje společnosti; zdůrazňuje se také nepříznivé celkové jazykové prostředí, v němž je stále obtížnější učit se správnému jazyku a neztrácet nabyté dovednosti (podrobněji viz Miliūnaitė 2013: 192–211 a uvedená literatura). Vzhledem k potřebě výzkumů, které pomohou určit, jaké poměry délky samohlásek by měly či mohly být považovány za normu spisovného jazyka a jaké vzorové artikulační standardy kvality samohlásek lze doporučit, je cílem tohoto článku na základě údajů z instrumentálního výzkumu[6] prozkoumat izolovaně (bez jakéhokoli kontextu a co nejpřirozeněji) vyslovené dlouhé a krátké samohlásky spisovné litevštiny s ustálenou artikulací jako možné standardy výslovnosti spisovné litevštiny, a to z hlediska kvantitativní opozice samohlásek (poměrů délky) i jejich nejdůležitějších kvalitativních rysů. Standard výslovnosti spisovné litevštiny je potřebný také zejména ke zdokonalení metodiky výuky litevského jazyka: je žádoucí, aby zvukové výukové pomůcky splňovaly nezbytné požadavky na výslovnost spisovného jazyka (srov. Miliūnaitė 2013: 208)[7]. Spisovnou litevštinou se v tomto článku rozumí jazyková varieta užívaná jako kodifikovaná a standardizovaná varieta určená pro potřeby veřejného života a kultury (srov. LKE 2008: 87–91). Jak známo, utvořila se na základě západoaukštaitského kaunaského nářečí[8]. 2. VÝZKUMNÝ MATERIÁL A METODIKA JEHO VÝZKUMU V současné spisovné litevštině se celkem rozlišuje 14 vokalických fonémů (DLKG 2005: 23): OBR. 1. Systém litevských samohlásek Právě tyto izolovaně vyslovené dlouhé a krátké samohlásky současné spisovné litevštiny (včetně krátkého [ɔ], které se řadí na periferii fonologického systému) jsou předmětem tohoto výzkumu (viz také tabulka 1). Během výzkumu se však ukázalo, že informanti si krátké [ɛ] nedokážou představit jako samostatnou, tj. izolovaně vyslovenou hlásku (variantu „oboustranného“ fonému /e/, jinak řečeno alofon) a mají sklon ztotožňovat ji s běžným [e] (variantou fonému /e/), proto se [ɛ] bez jakéhokoli kontextu nevyslovovalo[9]. Lze se domnívat, že ukotvení samohlásky středního stupně otevřenosti [ɛ] v systému spisovného jazyka brání její specifické užívání (navíc nemá distinktivní funkci), poměrně nízká frekvence (fakultativnost) a také skutečnost, že se v písmu označuje stejným písmenem jako krátké [e] nižšího stupně otevřenosti (podrobněji viz Pakerys 2003: 32–34 a uvedenou literaturu; srov. také Girdenis, Pupkis 1978: 61–62; Girdenis 2003: 191), jakož i další důvody. Žádným jiným písmenem se neoznačují dvě krátké samohlásky odlišné kvality, srov. tabulku 1 (srov. Pakerys 2003: 29, schéma 2). Mimo rozsah tohoto výzkumu zatím zůstávají také izolovaně vyslovované[10] ie, uo, které v litevském fonologickém systému a také na základě nejnovějších experimentálních výzkumů (viz Girdenis 2009: 213–242) fungují jako samostatné dlouhé vokalické fonémy vyššího stupně otevřenosti s proměnlivou výškou jazyka (Girdenis 2009: 240). V tomto článku se jimi nezabýváme kvůli odlišné metodice výzkumu a popisu. Je pravda, že v Současné gramatice litevského jazyka (2005: 23–26) a v Teoretických základech litevské fonologie Alekse Girdenise Teoriniuose lietuvių fonologijos pagrinduose (2003: 209, tabulka 23) jsou samohlásky s proměnlivou artikulací /ie/, /uo/ řazeny mezi samohlásky nižšího stupně otevřenosti (srov. také Bacevičiūtė 2002; Pakerys 2003; Kaukėnienė 2003b, 2004a). Je však třeba upozornit, že zařazení dlouhých samohlásek s proměnlivou artikulací /ie/, /uo/ mezi vokalické fonémy toho či onoho stupně otevřenosti je podmíněné. Jak je patrné, vokalické fonémy spisovné litevštiny jsou v tabulce 1 červeně zapsány v hranatých závorkách také znaky Mezinárodní fonetické abecedy (TFA neboli IPA – angl. International Phonetic Alphabet) (podrobněji viz IPA 2005). Tradiční symboly litevských samohlásek se stálou artikulací /i, e, a, ə, u, iː, eː, aː, oː, uː/ tedy odpovídají následující znaky TFA: /ɪ, ɛ, æ, ɔ, ɪː, ɛː, æː, ɑː, oː, uː/. Tyto samohlásky (tj. s výjimkou /ė/, /ie/, /uo/ – podle TFA postupně /e/, /ie/, /uɔ/) budou dále popisovány pomocí znaků TFA. Tyto ekvivalenty TFA nebyly zvoleny náhodně (srov. níže obr. 3–7) – vysvětlíme to při rozboru akustických vlastností samohlásek, z nichž lze usuzovat také na některé jejich artikulační rysy. TABULKA 1. Fonologický systém litevských samohlásek (tradiční znaky černě, TFA červeně) a písmena označující samohlásky (zeleně)[11] Mezinárodní fonetická abeceda, vytvořená Mezinárodní fonetickou asociací (angl. International Phonetic Association), je standardizovaný univerzální systém znaků určený k popisu a studiu zvuků různých jazyků světa s ohledem na jejich výslovnost. Znaky TFA byly pro zvuky litevštiny použity například v akademické gramatice litevského jazyka v angličtině, vydané v roce 1997, nazvané Lithuanian Grammar (LG 1997). Tento článek používá mírně upravenou transkripci TFA, tj. vychází z novější verze TFA (z roku 2005). 1 lentelėje balsiai suskirstyti pagal diferencinius požymius (plačiau žr. Girdenis 2003: 191 tt.)[12], apie juos plačiau bus kalbama aptariant spektrinės analizės rezultatus. Zvukové záznamy pro výzkum pořídilo 12 informantů (6 žen a 6 mužů ve věku 20 až 50 let), představitelů spisovného jazyka bez řečových vad (většina z nich má vysokoškolské filologické vzdělání; všichni používají spisovný jazyk denně nebo téměř denně nejen ve veřejném prostoru, ale ovládají také jeden či několik dialektů a cizí jazyky) ze všech regiolektů litevského jazykového území (obr. 2, podrobněji viz Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014: 257 a násl.). Cílem bylo zajistit co největší objektivitu výzkumného materiálu a získat výsledky, které by co nejvěrněji odrážely skutečnou výslovnost samohlásek spisovné litevštiny. V tomto článku nejsou údaje jednotlivých informantů probírány; v tabulkách (a v grafech) jsou uvedeny souhrnné údaje za všechny informanty (průměr). OBR. 2. Regiolekty litevského jazykového území[13] Nahrávky byly pořizovány v uzavřených prostorách profesionálním diktafonem (Tascam HD-P2) a směrovým vokálním mikrofonem upevněným na hlavovém pásku (AKG C 520). Informanti měli materiál vyslovovat obvyklým tempem a co nejpřirozeněji. Poté byly nahrávky přeneseny do paměti počítače a uloženy ve formátu typu .wav (celkem více než 5 000 souborů). Segmentace zkoumaných prvků byla provedena pomocí bezplatných počítačových programů pro zpracování a analýzu zvuku: Praat 5.3.63 a novějších verzí (autoři Paul Boersma a David Weenink) a WaveSurfer 1.8.8.p4 (autoři Kåre Sjölander a Jonas Beskow). Pro zkoumání kvalitativních vlastností samohlásek byla měřena celá stacionární (nejčistší) část litevských samohlásek; byly měřeny hodnoty prvních čtyř formantů (F1, F2, F3 a F4) (v hertzech), základní tón (v hertzech) a délka (v milisekundách). K další analýze údajů z instrumentálního výzkumu byl použit program MS Excel; například podle vzorce Anthonyho Bladona a Gunnara Fanta (Bladon, Fant 1978: 3; viz také Fant 1983: 7) byly vypočítány statistické průměry (v hertzech a barkech), směrodatná odchylka (v hertzech) a hodnota efektivního druhého formantu (F2′) (v barkech), k jejímuž výpočtu jsou zapotřebí nejen hodnoty prvních dvou formantů, které obvykle určují hlavní akustické charakteristiky samohlásek, ale také hodnoty třetího a čtvrtého formantu a základního tónu (frekvence). Výsledky byly převedeny na barky podle vzorce Hartmuta Traunmüllera (Traunmüller 1988: 97). Samohlásky jsou graficky znázorněny nejen v akustickém (v hertzech), ale také v psychoakustickém prostoru F2′/F1 (v barkové škále) – předpokládá se, že takové znázornění systému samohlásek přesněji vystihuje vlastnosti lidského sluchu, tj. atsižvelgiama į logaritminę suvokimo prigimtį (Grigorjevs 2013: 303). Psichoakustinėje erdvėje (žr. 3, 4 pav.; taip pat plg. 5 pav.) tiriamieji balsiai žymimi 1 barko dydžio skersmens apskritimais, atstumai tarp kurių rodo suvokiamos kokybės skirtingumo laipsnį (Iivonen 1987). Apibūdinant bendrinės lietuvių kalbos balsių sistemą, taip pat naudojami tonotopiniai atstumai (barkais) tarp pirmosios formantės ir pagrindinio dažnio (tono) (F1–f0) ir tarp pirmosios ir antrosios formančių (F2–F1): tokie skirtumai glaudžiai susiję su balsių atvirumu ir su balsių priešakinės ir užpakalinės eilės požymiu (Miller 1989: 2119). Kaip bus matyti, rūpimus rezultatus pavertus į psichofizinius vienetus ir naudojant tonotopinių atstumų reikšmes, skirtumai tarp vyrų ir moterų duomenų taškų gerokai sumažėja. Hodnoty měřených formantů samohlásek vyslovených ženami (souhrnné údaje) a akustické parametry (kompaktnost, bemolovost, tonalita, napětí) jsou uvedeny jak v původní, tj. nenormalizované podobě (tabulka 4; údaje o výslovnosti mužů viz tabulka 7), tak po normalizaci pomocí koeficientů 17% (tabulka 3) a 14% (tabulka 4), aby bylo možné získané výsledky co nejobjektivněji porovnat s odpovídajícími údaji o výslovnosti mužů (o univerzálních koeficientech viz Fant 1975: 8). Normalizační koeficienty byly vypočítány na základě údajů o druhém formantu [i] a konkrétních údajů o formantech, které závisejí na celém vokálním traktu nebo na některé konkrétní dutině (viz Fant 1975: 8; Grigorjevs 2008: 45–61). Pro přesnější popis kvalitativních vztahů mezi dlouhými a krátkými samohláskami v litevštině byl použit program FORMANT2.PAS[14], který na základě průměrných hodnot prvního, druhého a třetího formantu (Hz) vypočítal následující akustické parametry (číselné hodnoty): bemolovost, kompaktnost, napětí a tonalitu (viz tabulky 4–7). Jak bylo uvedeno v úvodu článku, výsledky týkající se kvantity a kvality samohlásek se porovnávají s údaji z některých předchozích výzkumů (tabulka 3; obr. 7). 3. DISKUSE VÝSLEDKŮ VÝZKUMU 3.1. KVANTITA SAMOHLÁSEK STANDARDNÍ LITEVŠTINY VYSLOVENÝCH IZOLovaně Z výsledků měření délky samohlásek (viz tabulka 2) vyplývá, že samohlásky [ɐ], [ɛ] vyslovené ženami i muži jsou nejdelší z krátkých samohlásek, zatímco [æː], [ɑː] jsou nejdelší z dlouhých; krátké [ɪ], [ʊ] jsou nejkratší z krátkých samohlásek a [iː], [uː] nejkratší z dlouhých. Ostatní samohlásky ([ɔ] z krátkých a odpovídající [eː], [oː] z dlouhých) zaujímají z hlediska délky přechodné postavení: jsou kratší než příslušné nízké krátké a dlouhé samohlásky, ale delší než příslušné vysoké samohlásky. Takové zákonitosti v zásadě odpovídají tendencím inherentní délky (srov. Pakerys 1982: 43–48 a uvedenou literaturu). TABULKA 2. Kvantita samohlásek standardní litevštiny: souhrnné údaje za muže a ženy (N samohlásek vyslovených ženami = 60, N samohlásek vyslovených muži = 72) SAMOHLÁSKY vyslovené ŽENAMI Průměrná délka (ms) ± směrodatná odchylka (ms) Relativní délka SAMOHLÁSKY vyslovené MUŽI Průměrná délka (ms) ± směrodatná odchylka (ms) Relativní délka [i:] 352±40 2.06: 1 [i:] 350±38 2.11: 1 [ɪ] 171±25 [ɪ] 166±18 [e:] 370±44 [e:] 414±55 [æ:] 397±79 1.99: 1 [æ:] 422±42 1.99: 1 [ɛ] 199±29 [ɛ] 212±16 [ɑ:] 406±76 2.06: 1 [ɑ:] 451±38 2.16: 1 [ɐ] 197±17 [ɐ] 209±12 [ɔ:] 393±49 2.14: 1 [ɔ:] 399±37 2.16: 1 [ɔ] 184±13 [ɔ] 185±22 [u:] 362±49 2.07: 1 [u:] 368±43 2.22: 1 [ʊ] 175±14 [ʊ] 166±23 Dlouhé: Krátké 380: 185 2.05: 1 Dlouhé: Krátké 401: 188 2.13: 1 Jak je patrné ze souhrnných výsledků uvedených v tabulce 2, dlouhé samohlásky vyslovené ženami a muži jsou 2,1krát delší než krátké. Intervaly spolehlivosti příslušných krátkých a dlouhých samohlásek se nepřekrývají (tato a některé další statistické informace popisované dále nejsou v tabulce uvedeny), rozdíl v jejich délce je statisticky významný (hladina spolehlivosti je nejvyšší možná). Při srovnání údajů mužů a žen se projevil sklon mužů vyslovovat izolované samohlásky déle, tento rozdíl je však malý a statisticky nevýznamný a intervaly spolehlivosti se v mnoha případech překrývají. Bylo však zjištěno, že délka samohlásek u žen kolísá více (od 7 do 20%) než u mužů (od 6 do 14%). TABULKA 3. Poměry kvantity krátkých a dlouhých samohlásek spisovné litevštiny podle údajů některých předchozích výzkumů POZICE A. PAKERYŠ (1982: 93, 95, 112) L. KAUKĖNIENĖ (2004a: 62) D. BAIŠATYTĖ (2004: 174) Přízvučné krátké: dlouhé (přízvuk. krátké: akútové: cirkumflexní) 1: 1,72: 2,09 1: 2,2 1: 1,94 Nepřízvučné krátké: dlouhé 1: 1,76 1: 1,4 – Jak bylo uvedeno na začátku článku, ostatní výzkumníci zkoumali především slova vyslovovaná samostatně (izolovaně) (počet slabik se pohybuje od jedné do čtyř), nikoli jednotlivé hlásky. Informanty byli převážně muži. Jak však vidíme (viz tabulku 3), poměry kvantity přízvučných krátkých a dlouhých samohlásek (s výjimkou akútových samohlásek) jsou poměrně podobné těm, které jsou popsány v tomto článku. Podrobnější rozbor výsledků různých výzkumů ukázal, že poměry délek krátkých a dlouhých samohlásek ve slovech kolísají od 1,9 do 2,4násobku; pouze akútové samohlásky jsou delší než přízvučné krátké samohlásky, a to 1,5 až 1,9krát. V nepřízvučné pozici mohou být rozdíly mezi krátkými a dlouhými samohláskami i zcela nepatrné, přesto se ukazuje, že jsou statisticky významné: pohybují se od 1,1 do 1,9násobku. Pro fonologickou opozici fonémů je však důležité opírat se také o rozdíly v kvalitě a přihlížet k různým jazykovým i nejazykovým faktorům. Jak známo, fonologické prvky jazyka jsou absolutní, nikoli relativní: zvuky s podobnou či stejnou spektrální strukturou mohou být vnímány odlišně, liší-li se jejich zvukové prostředí, neboť, jak již bylo zmíněno, v některých případech může být akustických informací méně, negu jos reikėtų tiksliai fonemoms atpažinti (Girdenis 2003: 224). 3.2. NEJDŮLEŽITĚJŠÍ KVALITATIVNÍ VLASTNOSTI SAMOHLÁSEK SPISOVNÉ LITEVŠTINY Analýza získaných výsledků ukázala, že spektrum samohlásek závisí na konkrétním mluvčím; rozdíly mezi spektry samohlásek vyslovených muži a ženami navíc ovlivňuje také menší velikost rezonančního prostoru u žen. Je však třeba poznamenat, že vždy přetrvávají určité poměrně stabilní poměry (srov. Girdenis 2003: 222). Tento článek popisuje pouze souhrnné údaje o výslovnosti žen a mužů. Jak je vidět, po normalizaci údajů podle mluvčích se rozdíly mezi samohláskami žen a mužů snížily na minimum (srov. tabulku 4 a tabulky 5–7). Při popisu výsledků výslovnosti žen byla vybrána tabulka 5; ostatní tabulky (tj. 4 a 6) jsou uvedeny pro srovnání a mohly by být užitečné i při provádění nových instrumentálních výzkumů. Výsledky výslovnosti mužů jsou uvedeny v tabulce 7 a na obrázku 4. První formanta vyslovených samohlásek [iː], [eː], [ɪ] všech informantů (mužů i žen[15]) má vyšší hodnotu než 2000 Hz, zatímco jejich první formanty jsou velmi nízké: od 285 Hz do přibližně 450 Hz (viz tabulky 4–7). Při zkoumání vzdálenosti mezi první a druhou formantou a mezi druhou a třetí formantou bylo zjištěno, že ze všech litevských samohlásek, dlouhých i krátkých, je největší vzdálenost mezi první a druhou formantou samohlásek [iː], [eː], [ɪ], zatímco nejmenší vzdálenost je mezi druhou a třetí formantou těchto samohlásek. U samohlásek [uː], [oː], [ɔ], [ʊ] vyslovených všemi informanty (muži i ženami) jsou obě formanty poměrně nízké (viz tabulky 4–7): F₁ přibližně od 300 Hz do 600 Hz a F₂ od 630 Hz do 1100 Hz. Ze všech dlouhých samohlásek je nejmenší vzdálenost mezi první a druhou formantou samohlásek [oː] a [uː], zatímco největší vzdálenost je mezi jejich druhou a třetí formantou. Stejná zákonitost je patrná u krátkých samohlásek [ɔ] a [ʊ]. První formanta samohlásek [ɑː], [ɐ] a [æː], [ɛ] je poměrně vysoká – přibližně od 610 do 850 Hz. Druhá formanta [ɑː] a [ɐ] je poměrně nízká, tedy od první formanty vzdálená jen málo, přibližně 1200–1300 Hz; druhá formanta [æː] a [ɛ] je však vyšší – kolem 1700 Hz a více, tedy vyšší než druhá formanta [ɑː], [ɐ], ale nižší než druhá formanta [iː], [eː], [ɪ] (viz tabulky 4–7). Ze všech dlouhých a krátkých samohlásek je třetí formanta samohlásek [ɑː] a [ɐ] nejméně vzdálena od první formanty. Naopak třetí formanta samohlásek [iː], [eː] a [ɪ] je od první formanty vzdálena nejvíce. TABULKA 4. Hodnoty formantů krátkých a dlouhých samohlásek spisovné litevštiny (v hertzech) a jejich hodnocení: nenormalizované údaje o výslovnosti žen SAMOHLÁSKY F1 (Hz) F2 (Hz) F3 (Hz) Kompaktnost Bemoličnost Tonalita Napětí [iː] 334 2710 3379 727 105 813 2255 [ɪ] 439 2381 2909 774 105 643 1351 [eː] 468 2611 3227 773 104 655 1870 [æː] 866 2159 2951 869 103 261 1476 [ɛ] 712 2085 2922 846 104 320 1219 [ɑː] 996 1442 2675 935 104 -108 729 [ɐ] 831 1486 2654 904 105 1 499 [oː] 552 868 2620 914 110 -283 804 [ɔ] 677 1090 2598 914 108 -170 685 [uː] 376 745 2658 872 113 -255 1037 [ʊ] 476 1006 2595 869 110 -87 613 TABULKA 5. Hodnoty formantů krátkých a dlouhých samohlásek spisovné litevštiny (v hertzech) a jejich hodnocení: normalizované údaje o výslovnosti žen (k = 17%) SAMOHLÁSKY F₁ (Hz) F₂ (Hz) F₃ (Hz) Kompaktnost Bemolovost Tonalita Napětí [i:] 285 2316 2888 721 108 814 1419 [ɪ] 375 2035 2486 770 108 648 674 [e:] 400 2232 2758 768 106 655 1090 [æ:] 741 1845 2522 866 105 260 608 [ɛ] 609 1782 2498 843 106 320 393 [ɑ:] 851 1233 2286 934 107 -107 832 [ɐ] 710 1270 2269 902 107 1 671 [ɔ:] 472 742 2239 912 112 -283 1047 [ɔ] 578 931 2221 912 110 -171 926 [u:] 322 637 2272 869 115 -256 1269 [ʊ] 407 860 2218 866 112 -87 1015 TABULKA 6. Hodnoty formantů (v hertzech) krátkých a dlouhých samohlásek spisovné litevštiny a jejich hodnocení: normalizovaná data ženské výslovnosti (k = 14%) BALSAI F₁ (Hz) F₂ (Hz) F₃ (Hz) Kompaktiškumas Bemoliškumas Tonalumas Įtempimas [i:] 293 2377 2964 722 107 813 1548 [ɪ] 385 2089 2551 770 107 648 755 [e:] 410 2291 2831 769 106 655 1212 [æ:] 760 1894 2589 867 104 261 743 [ɛ] 625 1829 2563 844 106 320 517 [ɑ:] 874 1265 2347 934 106 -108 762 [ɐ] 729 1304 2328 902 107 1 597 [ɔ:] 484 762 2298 912 112 -282 956 [ɔ] 594 956 2279 912 110 -171 859 [u:] 330 654 2331 869 115 -255 1185 [ʊ] 417 882 2276 867 112 -86 925 TABULKA 7. Hodnoty formantů (v hertzech) krátkých a dlouhých samohlásek spisovné litevštiny a jejich hodnocení: souhrnná data mužské výslovnosti SAMOHLÁSKY F₁ (Hz) F₂ (Hz) F₃ (Hz) Kompaktnost Bemolovost Tonalita Napětí [iː] 287 2351 3059 719 107 799 1623 [ɪ] 385 2001 2609 773 107 601 725 [e] 447 2169 2833 784 106 570 1055 [æ] 745 1697 2610 874 105 171 552 [ɛ] 613 1718 2616 846 106 265 447 [ɑː] 832 1216 2508 932 106 −149 623 [ɐ] 709 1280 2479 900 107 −31 450 [ɔː] 496 743 2562 920 111 −362 823 [ɔ] 576 1036 2522 895 109 −131 562 [uː] 320 631 2571 869 115 −315 1120 [ʊ] 436 893 2592 871 111 −151 763 Akustické parametry samohlásek vypočtené podle průměrných hodnot prvních tří formantů (viz tabulky 4–7) se vztahují k těmto příznakům: „vysoký“–„nízký“, „kompaktní“–„difuzní“, „bemolový“–„prostý“, „napjatý“–„nenapjatý“. Podle výšky tónu (témbru) lze izolovaně vyslovené [iː], [e], [æ] a [ɪ], [ɛ] považovat za vysoké, zvuky vysokého témbru (jejich druhý formant je vyšší než 1500 Hz a stupeň tonality je kladný[16]), ve srovnání s odpovídajícími zvuky nízkého témbru[17], nebo přesněji ne-vysokými samohláskami [ɑː], [ɔː], [uː] a [ɐ], [ɔ], [ʊ] (druhý formant těchto samohlásek nedosahuje 1500 Hz a stupeň tonality všech zvuků nízkého témbru je záporný, s výjimkou ženského [ɛ]) (srov. také fonologickou klasifikaci samohlásek uvedenou v tabulce 1). Podle údajů o výslovnosti mužů a žen (srov. druhý formant a stupeň tonality v tabulkách) má z dlouhých samohlásek spisovné litevštiny nejvyšší témbr samohláska [iː], zatímco nejnižší témbr mají samohlásky [uː] a [ɔː]. Z krátkých samohlásek má nejvyšší témbr samohláska [ɪ] a nejnižší témbr samohlásky [ʊ] a [ɔ]. Je třeba zdůraznit, že samohlásky s nejnižším témbrem mají také nejvyšší index bemolovosti (viz tabulky 4–7). Podle akustické klasifikace lze samohlásky [ɔː], [uː], [ɔ], [ʊ] považovat za bemolové: [uː] má nejvyšší index bemolovosti, proto lze předpokládat, že při vyslovování tohoto zvuku jsou rty nejaktivnější. S ohledem na polohu obou formantů lze izolovaně vyslovené litevské samohlásky rozdělit podle stupně kompaktnosti (nebo difuznosti, která je ke kompaktnosti nepřímo úměrná). Jak je patrné z tabulek 4–7 (srov. obr. 3 a 4), nejkompaktnějším zvukem je [ɑː]: jak již bylo zmíněno, první dva formanty této samohlásky jsou od sebe i od centrální části spektra poměrně málo vzdálené (číselná hodnota kompaktnosti je nejvyšší). Na samých okrajích spektra se nacházejí [iː] a [uː] – nekompaktní, neboli nejdifuznější samohlásky (jejich spektrální energie je rozptýlena na okrajích spektra a číselné hodnoty kompaktnosti jsou nejnižší). Z krátkých samohlásek je nejkompaktnější nízká samohláska [ɛ] (její index kompaktnosti je nejvyšší ze všech krátkých samohlásek), zatímco na okrajích spektra, avšak o něco blíže středu než difuzní dlouhé [iː] a [uː], se nacházejí první a druhý formant krátkých [ɪ] a [ʊ]. Číselné hodnoty napětí dlouhých a krátkých litevských samohlásek (srov. index napětí v tabulkách 4–7) ukazují, že průměrná hodnota tohoto parametru je výrazně vyšší u dlouhých samohlásek [iː], [uː], [ɔː] než u odpovídajících krátkých [ɪ], [ʊ] a [ɔ]. Jak však bylo možné očekávat (srov. také Girdenis 2003: 222, 226), rozdíly v napětí mezi dlouhými [æ], [ɑː] a jejich krátkými protějšky [ɛ], [ɛ] jsou podstatně menší. OBR. 3. Samohlásky litevštiny v psychoakustickém prostoru: souhrnné údaje o výslovnosti žen (v barkách, N = 60) OBR. 4. Samohlásky litevštiny v psychoakustickém prostoru: souhrnné údaje o výslovnosti mužů (v barkách, N = 72) Spektrální charakteristiky samohlásek úzce souvisejí s potenciálními artikulačními vlastnostmi (viz obr. 3–4). Druhý formant je určován místem artikulace: vysoké hlásky [iː], [eː], [æː], [ɪ], [ɛ] se považují za přední, protože se vyslovují s jazykem posunutým do přední části ústní dutiny. Nevysoké neboli nízké hlásky [ɑː], [ɔː], [uː] a [ɑ], [ɔ], [ʊ] se považují za nepřední neboli zadní, protože se vyslovují s jazykem posunutým do zadní části ústní dutiny. Avšak i při vyslovování samohlásek téže řady se poloha jazyka liší: ze všech samohlásek je [iː] nejpřednější a [uː] nejzadnější; z krátkých samohlásek je nejpřednější [ɪ] a nejzadnější [ʊ]. První formant je určován stupněm otevřenosti a zdvihem při artikulaci samohlásek. Podle těchto vlastností se litevské samohlásky dělí na nízké (kompaktní), tj. otevřené samohlásky [ɑː], [æː], [a], [ɛ], a ne nízké (nekompaktní) samohlásky: vysoké (difuzní), tj. zavřené samohlásky [iː], [uː], [ɪ], [ʊ], a nevysoké neboli střední samohlásky [e] a [ɔ], [ɔ] (nedifuzní a nekompaktní). Podle otevřenosti úst je nejzavřenější litevskou samohláskou [iː] a nejotevřenější [ɑː]. Z hlediska polohy rtů jsou krátké zaokrouhlené [ɔ], [ʊ] a dlouhé [oː], [uː] labializované hlásky (vyslovované se zaokrouhlenými rty). Všechny ostatní samohlásky (tj. nezaokrouhlené neboli prosté samohlásky) jsou nelabializované. Kruhy samohlásek na obrázcích 3 a 4 se navíc nedotýkají (nebo se dotýkají jen nepatrně) – to také znamená, že dlouhé a krátké samohlásky spisovné litevštiny jsou vnímány jako zvuky, které se v zásadě kvalitativně liší. OBR. 5. Samohlásky litevštiny v psychoakustickém prostoru (souhrnné údaje o výslovnosti mužů a žen v barkách, hodnoty formantů samohlásek vyslovených ženami normalizovány (k = 17 procent)) Potenciální artikulační vlastnosti samohlásek a jejich vzájemné vztahy znázorňuje také schéma psychoakustického prostoru (viz obr. 5), na jehož ose x jsou vyneseny rozdíly mezi hodnotami druhého a prvního formantu (F2−F1), zatímco na ose y jsou vyneseny rozdíly mezi hodnotami prvního formantu a základního tónu (frekvence) (v barkách) (k takovému typu schémat srov. Ladefoged, Maddieson 2002: 284–286; Grigorjevs 2012: 163–165). Ze schématu je patrné, že vzdálenosti mezi předními hláskami jsou podstatně větší než mezi zadními: levá strana trojúhelníku znázorňující vztahy mezi samohláskami přední řady od [iː] po [æː] je znatelně delší než pravá strana, která spojuje samohlásky zadní řady od [ɑː], [ɔ] po [uː], [ʊ] (srov. Фант 1964: 114). Jak známo, větší vzdálenosti mezi samohláskami přední řady ukazují, že jejich horizontální posun jazyka směrem k zubům bývá výraznější než u samohlásek zadních. Dlouhé [iː] je hláska s nejpřednější artikulací; při jeho vyslovování je jazyk posunut nejvíce do přední části ústní dutiny. Nejotevřenější a nejnižší z předních samohlásek je dlouhé [æː]. Krajnou zadní polohu zaujímá dlouhé zaokrouhlené [oː]. Jazyk klesá nejníže při vyslovování nízké zadní hlásky [ɑː] – Je nejotevřenější a nejnižší nejen z řad zadních, ale ze všech samohlásek vůbec. OBR. 6. Klasifikace samohlásek podle TFA (IPA)[18] Systém litevských samohlásek na obrázku 5 lze vhodně porovnat s odpovídajícím systémem samohlásek podle TFA (IPA) (obr. 6), který byl sestaven s ohledem na výslovnost hlásek (artikulační vlastnosti samohlásek). S ohledem na spektrální analýzu dlouhých a krátkých samohlásek litevštiny a na výslovnost hlásek byly tedy pro litevské samohlásky zvoleny odpovídající znaky TFA. Je však třeba upozornit, že podle mezinárodní klasifikace bychom při rozdělování litevských samohlásek měli zohlednit více artikulačních vlastností než při tradičním (národním) rozdělení (srov. Pakerys 2003: 27, tabulka 1). Například: 1) podle nejvyšší části jazyka se rozlišují samohlásky přední řady (dlouhé /iː, eː, æː/ a krátké /ɪ, ɛ/), střední řady (krátká /ɘ/) a zadní řady (dlouhé /ɑː, oː, uː/ a krátké /ɔ, ʊ/), zatímco tradičně se rozlišují samohlásky přední řady (/iː, eː, æː, ɪ, ɛ/) a zadní řady (/ɑː, oː, uː, ɐ, ɔ, ʊ/); 2) podle vzdálenosti jazyka od patra se rozlišují zavřené (dlouhé /iː, uː/, zatímco krátké /ɪ, ʊ/ by v tomto případě zaujímaly mezilehlou polohu mezi zavřenými a polozavřenými samohláskami), polozavřené (dlouhé /eː, oː/, ačkoli podle získaných akustických parametrů by litevská /eː/ mohla být považována za mezilehlou mezi zavřenými a polozavřenými samohláskami), polootevřené (/ɛ, æː, ɔ/) a otevřené samohlásky (/ɑː/); tradičně se obvykle rozlišují samohlásky vysoké (tj. zavřené /i, uː, ɪ, ʊ/), střední (mezilehlé /eː, oː, ɔ/) a nízké (otevřené /ɑː, æː, ɛ/) výšky; 3) podle činnosti rtů se rozlišují labializované (tj. zaokrouhlené /uː, oː, ʊ, ɔ/) a nelabializované (nezaokrouhlené /iː, eː, æː, ɑː, ɪ, ɛ, e/) samohlásky, stejně jako v tradiční artikulační klasifikaci litevských samohlásek. Mezinárodní klasifikace samohlásek je zvláště užitečná při zkoumání a porovnávání zvukového systému různých jazyků podle jednotných artikulačních principů. OBR. 7. Samohlásky vyslovené izolovaně a ve slovech v akustickém prostoru (údaje z různých výzkumů, v hertzech) [19] Na základě hodnot první a druhé formanty (v hertzech) byly výsledky tohoto výzkumu (izolované hlásky) porovnány také s odpovídajícími údaji z některých předchozích výzkumů – se samohláskami vyslovenými ve slovech (viz obr. 7): litevské samohláskové etalony popsané v tomto článku jsou v akustickém prostoru vyznačeny velkými černými symboly (kroužky – dlouhé samohlásky, trojúhelníky – krátké samohlásky); údaje z výzkumu Alekse Girdenise (Girdenis 2003: 222, tabulka 25) jsou označeny malými světle šedými symboly; údaje z výzkumu Lidije Kaukinienė (Kaukinienė 2004b: 201, tabulka 1) jsou označeny malými tmavě šedými symboly; údaje z výzkumu Danutė Balšaitytė (Balšaitytė 2004: 171, tabulka 1) jsou označeny malými bílými symboly. Jak je patrné, většina samohlásek zkoumaných v této studii zaujímá v akustickém prostoru více či méně podobnou nebo perifernější polohu než samohlásky vyslovené ve slovech. Je třeba poznamenat, že spektra nízkých samohlásek se překrývají nejvíce, avšak ve všech případech se kvalitativní charakteristiky krátkých litevských samohlásek a odpovídajících dlouhých samohlásek významně liší: podle různých výzkumů jsou krátké samohlásky posunuty blíže ke středu akustického prostoru než jejich odpovídající dlouhé protějšky. 4. SOUHRNNÉ ZÁVĚRY Etalony krátkých a dlouhých samohlásek litevštiny je třeba založit na rozdílech v kvantitě a kvalitě: 1. Bylo zjištěno, že poměr trvání krátkých samohlásek spisovné litevštiny vyslovených izolovaně k odpovídajícím dlouhým samohláskám činí 1: 2,1. Při výslovnosti v souvislé řeči se poměry kvantity mohou měnit, proto je při instrumentálním zkoumání krátkých a dlouhých samohlásek třeba zohledňovat také jejich kvalitativní charakteristiky. 2. Dlouhé samohlásky vyslovené izolovaně ženami a muži zaujímají v akustickém a psychoakustickém prostoru perifernější polohu než jejich krátké protějšky. To se dalo očekávat, neboť dlouhé a krátké samohlásky litevštiny se liší nejen kvantitou, ale především kvalitou. 3. Přestože se průměrné hodnoty první a druhé formanty litevských samohlásek zjištěné v různých výzkumech liší, obecné tendence vzájemných vztahů mezi samohláskami zůstávají stejné a klasifikace samohlásek odpovídá témuž modelu (pouze více idealizovanému a perifernějšímu). Lze se proto domnívat, že samohlásky vyslovené izolovaně by mohly být považovány za etalony výslovnosti spisovné litevštiny. LITERATŪRA Aliūkaitė D., Mikulėnienė D. 2014: Geolektų ir regioninių dialektų formavimosi ypatumai Lietuvoje. – Mikulėnienė D. ir kt. 2014: XXI amžiaus pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas: žemėlapiai ir jų komentarai. Sudarė Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė, Vilnius: Briedis, 257–262. Bacevičiūtė R. 2002: Lietuvių kalbos kintamųjų garsų [ie], [uo] eksperimentinė analizė. – Kalbotyra 51 (1), 5–17. Bacevičiūtė R. 2009: Instrumentinio garsų tyrimo kryptys ir problemos Lietuvių dialektologijoje. – Respectus Philologicus 16 (21) A, 202–215. Bladon R. A. W., Fant G. 1978: A two-formant model and the cardinal vowels. – Speech Transmission Laboratory – Quarterly Progress and Status Report 1/1978, Stockholm: KTH, 1–8. Cidzikaite D. 2002: Anglų kalbos terminai common language, national language, literary language, King’s language, standard language ir jų lietuviški atitikmenys. – Archivum Lithuanicum 4, 273–282. Čičirkaitė R. 2014: Idealiosios bendrinės tarties beieškant: ilgojo-įtemptojo balsio o vartosena 1960–2011 m. informacinėse laidose. – Darbai ir dienos 62, 45–58. DLKG 2005: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Redaktorius Vytautas Ambrazas, autoriai Vytautas Ambrazas ir kt., 4-as patais. leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. English Phonetics and Phonology. Prieiga internete: https://www.facebook.com/English-Phonetics-and-Phonology-268299689848577/?fref=ts (žiūrėta 2015-10-28). Fant G. 1975: Non-uniform vowel normalization. – Speech Transmission Laboratory – Quarterly Progress and Status Report 2–3, 1–19. Fant G. 1983: Feature analysis of Swedish vowels – a revisit. – Speech Transmission Laboratory – Quarterly Progress and Status Report 2–3, 1–18. Girdenis A. 2003: Teoriniai lietuvių fonologijos pagrindai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Girdenis A. 2008: Kardinaliniai balsiai. – Žemaičių dzūkai: Tekstai su komentarais, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 29–32. Girdenis A. 2009: Vad dinamųjų sutaptinių dvibalsių [ie uo] garsinė ir fonologinė sudėtis. – Baltistica 44(2), 213–242. Girdenis A., Pupkis A. 1978: Bendrinės kalbos norminimo ir kodifikavimo principai. – Baltų kalbos ir jų tyrinėjimo metodai. Vilnius, 53–66. Pakerys A. 2003: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika, Vilnius: Enciklopedija. Grigorjevs J. 2008: Latviešu valodas patskaņu sistēmas akustisks un auditīvs raksturojums, Rīga: LU Latviešu valodas institūts. Grigorjevs J. 2012: Acoustic and auditory characteristics of the Latvian monophthong system. – Linguistische Berichte, Heft 230, Hamburg: Helmut Buske Verlag, 155–182. Grigorjevs J. 2013, Problems using the traditional acoustic cues for the phonological interpretation of vowels. – Baltistica 48(2), 301–312. Iivonen A. 1987: The critical band in the explanation of the number of possible vowels and psychoacoustical vowel distances. – Helsingin yliopiston fonetiikan laitoksen monisteita 12, Helsinki: University of Helsinki. IPA 2005: International Phonetic Association. Prieiga internete: <https://www.internationalphoneticassociation.org/content/full-ipa-chart> (žiūrėta 2015 09 11). Jakobson R. ir kt. 1963: Preliminaries to Speech Analysis, 4th ed., Cambridge: The MIT Press. Jaroslavienė J. 2014: Spectral characteristics of the Lithuanian vowels: some preliminary results of a new experimental research. – Linguistica Lettica 22, 68–84. Jaroslavienė J., Kaukėnienė L. 2004: Danielo Joneso kardinalių balsių spektrinės charakteristikos. – Kalbotyra 53(1), 25–38. Jassem W. 1973: Podstawy fonetyki akustycznej, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe. Kaukėnienė L. 2002: Lietuvių bendrinės kalbos nekirčiuotų balsių spektrai. – Kalbotyra 51(1), 41–59; Kaukėnienė L. 2003a: Lietuvių bendrinės kalbos nekirčiuotų balsių kiekybė. – Acta Linguistica Lithuanica 48, 35–47. Kaukėnienė L. 2003b: Lietuvių kalbos kirčiuotų ir nekirčiuotų kintamos artikuliacijos balsių [ie], [uo] kokybinės ir kiekybinės charakteristikos. – Žmogus kalbos erdvėje: mokslinių straipsnių rinkinys 3 (1), Kaunas. Kaukėnienė L. 2004a: Dabartinių baltų bendrinių kalbų nekirčiuotų skiemenų vokalizmas (Instrumentinis tyrimas), Humanitarinių mokslų daktaro disertacija, Vilnius, Vilniaus universitetas. Kaukėnienė L. 2004b: Dabartinių baltų bendrinių kalbų balsių spektrai. – Baltistica 39(2), 199–211. Kazlauskienė A. 2002: Balsių trukmė: norma ir vartosena. – Profesinė kalba: teorija ir praktika, Vilnius: Lietuvos teisės universiteto Leidybos centras, 33–35. Kliukienė R. 2002: Regresyvinis minkštųjų priebalsių poveikis trumpųjų balsių spektrui bendrinėje lietuvių kalboje. – Kalbotyra 51(1), 73–78. Kliukienė R. 2003: Bendrinės kalbos nekirčiuotų trumpųjų balsių spektrų dinamika. – Kalbotyra 52(1), 81–91. Kliukienė R. 2005: Bendrinės lietuvių kalbos trumpųjų balsių spektrų dinamika (žvalgomasis tyrimas). – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 1. Sudarė Saulius Ambrazas ir kt., Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 361–367. Kliukienė R., Raudžiūtė I. 2013: Minkštųjų priebalsių poveikis lietuvių bendrinės kalbos ilgųjų kirčiuotų balsių spektrui. – Žmogus ir žodis 15(1), 111–119. Kruopienė I., Kačiukienė G. 2008: Ilgųjų ir trumpųjų balsių realizavimas sakytinės žiniasklaidos darbuotojų kalboje. – Žmogus ir žodis 10(1), 38–42. Ladefoged P. 1975: A course in phonetics. New York, Chicago, etc.: Harcourt Brace Jovanovich, Inc. Ladefoged P., Maddieson I. 2002: The Sounds of the World’s Languages. Malden: Blackwell Publishers. LG 1997: Lithuanian grammar. Redaktorius Vytautas Ambrazas, Vilnius: Baltos lankos. LKE 2008: Lietuvių kalbos enciklopedija. Sudarė Kazys Morkūnas, redagavo Vytautas Ambrazas. 2-as patiksl. ir papild. leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Mikulėnienė D. et al. 2014: XXI amžiaus pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas: žemėlapiai ir jų komentarai. Sudarė Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė, Vilnius: Briedis. Mikulėnienė D. 2015: Valstybinė lietuvių kalba: lūkesčiai ir rūpesčiai. Prieiga internete: http://alkas.lt/2015/02/06/d-mikuleniene-valstybine-lietuviu-kalba-lukesciai-ir-rupesciai/ (žiūrėta 2015 09 11). Miliūnaitė R. 2013: Raštingumo problema interneto bendruomenės ir mokytojų akimis. – Kalbos kultūra 86, 192–211. Miller J. 1989: Auditory perceptual interpretation of the vowel. – Journal of the Acoustic Society of America 85, 2114–2134. Murinienė L. 2007: Rytinių šiaurės žemaičių fonologija: vokalizmas ir prozodija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, Vilniaus pedagoginis universitetas. Nevinskaitė L. 2013: Viešosios kalbos kaitos kontekstas: viešosios erdvės ir žiniasklaidos raidos Lietuvoje bruožai. – Lietuvių kalba: idealai, ideologijos ir tapatybės lūžiai (pirmasis kolektyvinės monografijos variantas). Sudarė Loreta Vaicekauskienė, 118–136. Pakerys A. 1982: Lietuvių bendrinės kalbos prozodija, Vilnius: Mokslas. Pakerys A. 2003: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika, Vilnius: Enciklopedija. Pakerys A., Pupkis A. 2004: Lietuvių kalbos bendrinė tartis: kompaktinės plokštelės tekstai, Vilnius: Gimtasis žodis. Roca I., Johnson W. 1999: A course in phonology, Blackwell Publishing Ltd. Traunmüller H. 1988: Analytical expressions for the tonotopic sensory scale. – Perilus 8, Stockholm: University of Stockholm, 93–102. Vaicekauskienė L. 2011: Oficialioji lietuvių kalba yra negyva kalba. Žurnalistai apie lietuvių kalbos standartą televizijoje ir radijuje. – Darbai ir dienos 55, 191–207. Vaitkevičiūtė V. 2001: Lietuvių kalbos tarties pagrindai ir žodynas, Vilnius: Pradai. Valstybinės lietuvių kalbos komisijos nutarimas „Dėl lietuvių bendrinės tarties būtiniausių reikalavimų“. Prieiga internete: http://www.vlkk.lt/aktualiausios-temos/tartis-ir-kirciavimas/apie-skyriu-tartis-ir-kirciavimas (žiūrėta 2015-11-10). Valstybinės lietuvių kalbos komisijos nutarimas „Dėl valstybinės kalbos vartojimo, norminimo ir sklaidos programos patvirtinimo“, 2015-04-30, Nr. N-2 (157). Prieiga internete: http://www.vlkk.lt/vlkk-nutarimai/nutarimai (žiūrėta 2015 11 10). Zabarskaitė J. 2015: Pasaulinė raštingumo diena: Lietuvių kalbos ir skaitmeninės visuomenės santykis šiandien, 2015-09-08, straipsnį parengė Dovilė Balčiūnaitė. Prieiga internete: http://www.fm99.lt/pasauline-rastingumo-diena-lietuviu-kalbos-ir-skaitmenines-visuomenes-santykis-siandien/ (žiūrėta 2015 09 11). Балашайте Д. 2004: Спектральные характеристики гласных (монофтонгов) современного литовского литературного языка. – Respectus philologicus 5(10), 169–175. Фант Г. 1964: Акустическая теория речеобразования. Москва: Наука. Пиотровский Р. Т. 1960: Еще раз о дифференциальных признаках фонемы. – Вопросы языкознания 6, 24–38. Gauta 2015 11 17 Priimta 2015 12 16 JURGITA JAROSLAVIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT–10308 Vilnius [email protected] [1] Šiuolaikiniai eksperimentiniai garsų tyrimai (paprastai tiriami garsų akustiniai požymiai) dažniausiai atliekami specialiais prietaisais arba kompiuterinėmis programomis. Svarbiausi metodai – oscilogramų, spektrogramų analizė, garso trukmės, pagrindinio tono ir intensyvumo matavimai. Norint nustatyti tiriamų elementų fonologinį savarankiškumą, atliekami ir audiciniai eksperimentai. Jeigu neaptariami audiciniai eksperimentai, tik instrumentiniams tyrimams apibūdinti vartojamas instrumentinės fonetikos terminas (Bacevičiūtė 2009: 202). [2] Atkreiptinas dėmesys, kad natūraliu kalbėjimo tempu izoliuotai ištarti balsiai nepainiotini su Danielo Joneso kardinaliaisiais (arba kitaip – kardinaliniais) balsiais (Ladefoged 1975: 194–199; Jassem 1973: 190, lentelė 13.1) ir pagal specialius reikalavimus ištartais lietuvių kalbos (ir kitų kalbų) bei tarmių izoliacijaistais balsiais: kardinalieji balsiai naudojami kaip teoriniai konstruktai, tam tikra etaloninė sistema konkrečių kalbų ar tarmių balsynui apibūdinti ir palyginti, tačiau visai tiksliai nesutampa su jokios konkrečios kalbos atitinkamais garsais (pvz., plg. Roca, Johnson 1999: 126; Jaroslavienė, Kaukenienė 2004: 25–45; Kaukenienė 2004b: 199–211; Murinienė 2007: 116–118; Girdenis 2008: 29–32 ir kt.). [3] Iš lietuvių kalbos būtiniausių tarties reikalavimų minėtini bent keli: skirti trumpuosius balsius nuo ilgųjų ir kirčiuotuose, ir nekirčiuotuose skiemenyse; skirti balsius e, ė, o nuo ie, uo kirčiuotuose ir nekirčiuotuose skiemenyse; skirti dvibalsių ir mišriųjų dvigarsių tvirtapradę priegaidę nuo tvirtagalės; laikytis kietųjų ir minkštųjų priebalsių tarimo taisyklių ir pan. Kirčiuotų trumpųjų balsių negalima pailginti (netaisyklingas jų tarimas griauna balsių sistemą, nes trumpė lietuvių kalboje yra vienas iš skiriamųjų balsių požymių, tik balsių ilgumu gali skirtis kitais atžvilgiais vienodi žodžiai: mẽs – mès, lĩs – lìs ir pan.). Plačiau apie tarties normas žr. Valstybinės lietuvių kalbos komisijos (toliau – VLKK) nutarimą „Dėl lietuvių bendrinės tarties būtiniausių reikalavimų“; taip pat žr. Girdenis, Pupkis 1978; Girdenis 2003: 24–25; Pakerys, Pupkis 2004 ir kt. [4] Arba kitaip – kultūros kalbą (žr. Mikulėnienė 2015), kaip pridėtinės vertės ženklą, kurį reprezentuoja ne tik kalbos kultūros išmanymas, bet ir taisyklinga, aiški tartis. [5] Kaip žinoma, pagrindinis valstybinės kalbos politikos tikslas – stiprinti valstybinės kalbos statusą ir prestižą, skatinti jos plėtrą, užtikrinti lietuvių kalbos funkcionalumą visose viešojo gyvenimo srityse, išlaikyti ją kalbų rinkoje (žr. VLKK nutarimą „Dėl valstybinės kalbos vartojimo, norminimo ir sklaidos programos patvirtinimo“, 2015-04-30, Nr. N-2 (157)). [6] Straipsnyje aptariami rezultatai apskaičiuoti Lietuvių kalbos institute 2013–2015 m. vykdant Lietuvos mokslo tarybos finansuojamą projektą „Dabartinės baltų kalbos: spektrinės garsų charakteristikos (instrumentinis tyrimas)“. Projekto vykdytojai: dr. Juris Grigorjevas, dr. Inesė Indričānė, dr. Jurgita Jaroslavienė (projekto vadovė) ir dr. Jolita Urbanavičienė. [7] Taisyklingos, aiškios tarties klausimas aktualus ne tik lietuvių kalbai, priskiriamai prie mažai vartojamų pasaulio kalbų, bet ir didžiosioms kalboms, tokioms kaip anglų. Pvz., žr. internete English Phonetics and Phonology <[https://www.facebook.com/English-Phonetics-and-Phonology-268299689848577/?fref=ts]> (žiūrėta 2015-10-28). [8] Vis dar trūksta išplėtotų diskusijų ir nusistovėjusios nuomonės dėl dabartinės bendrinės kalbos (angl. common language), standartinės kalbos (angl. standard language), paprastosios kalbos (angl. plain language) sampratos, vartosenos ir vartojimo sričių bei santykio su valstybine kalba. Glaustą tokių terminų kaip rašomoji kalba, bendrinė kalba, literatūrinė kalba, standartinė kalba vartosenos apžvalgą žr. Cidzikaitė 2002: 280–282 ir ten min. lit. [9] Norint panagrinėti, ar svetimos kilmės žodžių balsio [ɛ] (t. y. fonemos /ɛ/ alofono) tarimas (ypač kokybė) panašiose pozicijose skiriasi nuo paprasto trumpojo [e] (t. v. fonemos /e/ alofono), planuojama atlikti instrumentinį ir audicinį tyrimą pasirenkant atitinkamo pobūdžio tiriamąją medžiagą. Antano Pakerio duomenimis (2003: 33), balsių [ɛ] ir [e] funkcinį savarankiškumą galima patikrinti palyginus žodžių formas gęstų (daiktavardžio gęstas dgs. kilm.) ir gęstų (veiksmažodžio gęsti tariamoji nuosaka): 75–80 proc. klausytojų teisingai atpažino tuos izoliuotai ištartus žodžius. [10] Izoliuotai ištartų kintamojo pakilimo ilgųjų balsių pavyzdžių galima pasiklausyti paspaudus „[ie]“ ir atitinkamai „[uo]“. [11] Minkštumo ženklo žymėjimas prieš a, ą tipo raides simbolinis (laikydamiesi nuoseklumo, turėtume rašyti ir prie u, ū, uo tipo raidžių), norint parodyti, kad tuo atveju garsas vartojamas po minkštojo priebalsio, dėl to jo kokybė pakinta. Du šio vienodai rašte žymimi skirtingos kokybės trumpieji balsiai apibraukti raudonai (plačiau dėl raidžių žr. Pakerys 2003: 29, 3 išn. ir min. lit.; Girdenis 2003: 194; DLKG 2005: 24–25). [12] Kaip žinoma, efektyvi gali būti tik tokia fonemų klasifikacija ir tokia diferenciacijų požymių sistema bei hierarchija, kuri leidžia kuo nuosekliau ir paprasčiau aprašyti visų fonologinių elementų santykius ir visos fonologinės sistemos funkcionavimą (Girdenis 2003: 201tt.; taip pat plg. Pakerys 2003: 32–37; DLKG 2005: 21–26). [13] Paveikslas imtas iš XXI amžiaus pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas: žemėlapiai ir jų komentarai, sudarė Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė, autoriai D. Mikulėnienė ir kt., Vilnius: Briedis, 2014. [14] Kompiuterinę programą FORMANT2.PAS sukūrė Aleksas Girdenis, remdamasis Raymond Piotrovsky (Пиотровский 1960: 24–38) pasiūlytu metodu. [15] Nenormalizuotų ir normalizuotų duomenų rezultatai smulkiau neaptariami. [16] Kuo aukštesnis tembras, tuo didesnė antrosios formantės skaitinė reikšmė ir tonalumo koeficientas (laipsnis), rodantis garso aukštį. [17] Lietuvių kalbos balsiai [ɔ], [uː], [ɔ], [ʊ] (taip pat [uo]) realizuojami dvejopais alofonais: prieš šiuos balsius gali eiti ir kietieji, ir minkštieji priebalsiai (ir /j/). Po minkštųjų priebalsių (ir /j/) vartojami supriešakėję balsių variantai: jų tarimo pradžioje liežuvis yra gerokai pasislinkęs į priekį, bet paskui dažniausiai atsitraukia į pagrindinį („paprastųjų“) alofonų padėtį (plg. Girdenis 2003: 192 ir min. lit., 229; Jaroslavienė 2014: 76–77). Šiame straipsnyje nagrinėjama pagrindinių (nesupriešakėjusių) alofonų kokybė ir trukmė. [18] Paveikslas parengtas pagal https://www.internationalphoneticassociation.org/content/ipa-chart (žiūrėta 2015 09 02). Labializuoti (lūpiniai) balsiai išsidėstę kiekvienos kraštinės dešinėje pusėje, nelabializuoti (nelūpiniai) – kairėje. [19] Paveiksle apskritimai žymi ilguosius balsius, trikampiai – trumpuosius balsius.