Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai

RAMUNĖ VASKELAITĖ NEUŽÍVÁNÍ URČITÝCH TVARŮ V TERMINOLOGII A VÝZVA, KTEROU TO PŘEDSTAVUJE PRO NORMU KLÍČOVÁ SLOVA: určovací význam, určitost, určitý tvar, norma, zdůrazňovací význam, označení druhu, úzus, indikátor termínu. ÚVOD Formulace v normativních publikacích týkající se užívání určitých tvarů (dále jen UT) v terminologii jsou přísné: většina z nich uvádí, že adjektivní složka termínu se má užívat výhradně v UT. Toto tvrzení se však značně odlišuje od obecného normativního kontextu, který ukazuje, že se obvykle pouze vyjmenovávají významy, jež UT mohou mít, a po konstatování, že se již neumějí užívat, se jejich povinné užívání v těchto významech nestanovuje. Takový normativní kontext by plně odpovídal výsledkům diachronních a synchronních jazykových výzkumů, které odhalují, že UT zanikají – ustupují z nářečí a v běžném jazyce jsou často nahrazovány prostými tvary. Tyto rozpory by vybízely k otázce, o co se opírá norma stanovující povinné označování termínu morfologickým ukazatelem a nakolik je odůvodněná, a zároveň k předpokladu, že základem normy může být pravidelnější úzus. Už samotné příklady uváděné při zkoumání terminologie určité odborné oblasti (např.: Umbrasas 2002; Zemlevičiūtė 2003; Stunžinas 2005) však naznačují, že ani v termínech se UT neužívají vždy. Jejich neužívání v terminologických slovnících konstatovala v roce 1973 Angelė Kaulakienė a označila tuto tendenci za dobový trend. Tendence neužívat UT v terminologii se však zmiňuje i později, přičemž se současně poukazuje na obecnou tendenci UT neužívat. V gramatice současné litevštiny (dále jen DLKG) se rovněž uvádí, že užívání UT kolísá i v termínech, ačkoli pro spisovný jazyk jsou preferovány (DLKG 1997: 175). Opakované konstatování této tendence by již vybízelo k jinému předpokladu – že přísné tvrzení týkající se terminologie se nejen liší od obecného normativního kontextu a je v jistém rozporu s jazykovým výzkumem, ale také nenachází dostatečnou odezvu v úzu, který, jak lze hypoteticky usuzovat s ohledem na opakované konstatování této tendence, spíše následuje obecný směr vývoje UT a normy, jež mu lépe odpovídají tím, že povinnost jejich užívání nestanovují BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 2 Normy. Ověřit tyto předpoklady a hypotézy lze samozřejmě pouze výzkumem normy a úzu. Takové výzkumy však chybějí, nepočítáme-li jednu práci, v níž se konstatuje, že se UT neužívají v odborných textech o svařování (Gedzevičienė, Gedzevičius 2011), a zmíněný článek A. Kaulakienė (1973), který normu spíše předkládá, než zkoumá. Významný výzkum úzu provedla Adelė Valeckienė (1957), jeho přímým předmětem však nejsou termíny a od zveřejnění výzkumu uplynulo již 60 let. Existuje několik publikací, které se otázky užívání v terminologii dotýkají nepřímo – zkoumají významy UT (Valeckienė 1961), případy jejich nesprávného užívání v úředním jazyce (Oginskienė 1993), trpná příčestí (Ambrazas 1964) nebo adjektiva se sufixem -inis, -ė (Kniūkšta 2001). Názor na užívání UT se v terminologických pracích vyjadřuje také zřídka (Gaivenis 1975; Keinys 2004), někdy jej lze vyčíst nepřímo (Gaivenis 1995; Keinys 2005). Aniž by se zkoumala norma nebo úzus, jeho nedůslednost narůstá. Už to samo by vybízelo k položení otázky, jak se UT užívají v terminologii. Nepravidelné označování termínů tímto morfologickým ukazatelem je zřetelně patrné i v jazyce ekonomie. Lze v něm však pozorovat také některé pravidelnější tendence. Jejich zkoumání by umožnilo určit, jaký je vztah těchto tendencí k normě, a posoudit, zda jsou odůvodněné. Zjištěné normativní rozpory však naznačují, že k posouzení odůvodněnosti by samotná analýza úzu nestačila. Pokud není dostatečně objasněno, zda norma vykazuje určité nepravidelnosti, bylo by nelogické vyvozovat z rozporu s územ, že její tendence nejsou odůvodněné. Je možné, že se v úzu pouze více respektuje tendence zanikání UT, kterou odhalují diachronní jazykové výzkumy a kterou normativní práce rovněž nevylučují. Odůvodněnost úzu tedy lze posoudit pouze po prozkoumání normy a jedním z kritérií hodnocení normy je míra, do jaké se jí úzus řídí. Právě tyto vzájemné souvislosti určují cíl tohoto článku – prozkoumat normu užívání UT v terminologii, tendence projevující se v úzu a na základě srovnávací analýzy posoudit jak tendenci v úzu, tak odůvodněnost normy. Zkoumaný úzus zastupují texty dvojího druhu: souvislé texty, konkrétně články publikované v periodikách věnovaných ekonomickému výzkumu, a bezkontextové prostředí užívání termínů, tj. slovníky ekonomických termínů a terminologické slovníčky uvedené v právních předpisech. Dalším předmětem výzkumu jsou tvrzení o užívání UT v terminologii formulovaná v pracích normativního, popisného, výkladového, pedagogického a výzkumného charakteru, jakož i přístupy vyplývající z výkladu podstaty UT, jejich hodnocení z hlediska gramatických kategorií, klasifikace jejich významů a souhrnu výzkumných prací. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 3 Hlavními použitými metodami jsou komparativní analýza, indukce, dedukce a syntéza, které jsou charakteristické pro práce teoretického zaměření. Výzkum užívání adjektivních určitých tvarů vychází ze srovnávání a hodnocení statistických údajů z terminologických slovníků a právních předpisů. 1. OBECNÝ NORMATIVNÍ KONTEXT Označování termínu v litevštině není jedinou funkcí adjektivních určitých tvarů. Existuje i řada dalších jejich funkcí, nejčastěji označovaných jako významy. Právě jimi se obvykle vysvětluje opozice adjektivních určitých a neurčitých tvarů (dále jen NF). Klasifikace významů se však liší a adjektivní určité tvary dosud nemají vymezené místo ani v systému gramatických tvarů a kategorií. Při volbě jednoho či druhého modelu jejich hodnocení se konstatuje také řada výjimek, které lze v rámci daného modelu jen obtížně vysvětlit. O tom, že tento jazykový jev představuje těžko rozluštitelnou záhadu, svědčí i výzkum vývoje jazyka. Z něj lze vyvodit, že adjektivní určité tvary zanikají, avšak příčiny tohoto zániku nejsou zcela jasné. To vybízí k tomu, aby byly nejasnosti podrobněji zkoumány a kodifikované normy užívání adjektivních určitých tvarů hodnoceny s ohledem na ně. 1.1. Výzkumné práce odhalující problémy a souvislosti Adjektivní určité tvary nejsou předmětem, který by se v litevské jazykovědě často volil ke zkoumání, přesto byly zjištěny některé zásadní skutečnosti. Bylo například určeno, jak vznikly: adjektivní určité tvary se utvořily tak, že se k jednoduchým tvarům jako enklitiky připojilo zájmenné kmenové jis, ji – *io- (Rosinas 1975; Valeckienė 1986; Zinkevičius 1957, 1966, 1981, 1996). Mnohé otázky však zůstávají zcela nevyjasněné. Původní základ je sice znám, ale význam zájmena *io- se vykládá různě a rozdílné chápání jednoho z derivačních formantů vede k rozdílnému chápání významu samotného útvaru. Tuto souvislost lze vyčíst z přehledu teorií o původu tohoto zájmena, který A. Valeckienė (1986, 1990) podává ve svých článcích: je-li zájmeno *io- považováno za anaforické (ukazovací), adjektivní určité tvary bývají chápány jako označující určitý předmět či vyjadřující determinaci a jako odpovídající určitým členům v jiných indoevropských jazycích; je-li zájmeno považováno za relativní (vztažné), vysvětlují se tyto tvary většinou emfází – zdůrazněním označovaného předmětu nebo trvalé vlastnosti. A. Valeckienė (1957) již dříve upozornila na dvojznačnost sémantické funkce. Nazvala ji zdůrazňovací ukazovací funkcí a uvedla, že některá adjektiva s určitým tvarem nabývají určitého (determinačního) významu, jiná pak zdůrazňovacího (emfatického). Tato dvojí BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 4 povaha funkce byla vysvětlována specifickým vznikem adjektivních určitých tvarů: „V důsledku neoddělitelného spojení zájmena s adjektivem začaly funkční významy adjektiv s určitým tvarem záviset také na syntakticko-sémantickém vztahu mezi adjektivem a slovem, které rozvíjí. <...> Adjektiva s určitým tvarem označující takový předmět, jehož rozlišovací vlastnost vyjadřují, tvoří s rozvíjeným slovem jeden sémantický celek a nabývají určitého významu – ukazují na určitý známý předmět; adjektiva s určitým tvarem označující takový předmět, jehož charakteristickou známou vlastnost vyjadřují, netvoří s rozvíjeným slovem těsný syntakticko-sémantický celek a nabývají čistě zdůrazňovacího významu.“ (Valeckienė 1957: 210). Ačkoli se tvrdilo, že adjektiva s určitým tvarem mají v současném jazyce dva významy, zároveň byl rozpoznán i vývoj významů: zdůrazňovací adjektiva byla hodnocena jako zanikající a bez tendence k dalšímu rozvoji, zatímco adjektiva s určitým významem byla považována za hlavní v tehdejším jazyce. Koncepce vývoje významů je dále rozvíjena v pozdějších článcích A. Valeckienė, kde je zájmeno *io- již spojováno s konstrukcemi v indoíránských a řeckých jazycích. Tvrdí se, že toto zájmeno v těchto konstrukcích stálo za podstatným jménem na pozici, která mu odpovídala, nebylo ani čistě relativní, ani skutečně anaforické; ze své podstaty mělo zdůrazňovací, opakovaně ukazovací („identifikační“) funkci, zatímco určitá funkce se rozvinula později. Mezi určitým a zdůrazňovacím významem navíc v litevštině neexistuje ostrá hranice (Valeckienė 1986: 184–185; 1990: 27–28). Právě taková zjištění mohla být základem pro vymezení kategorie určitosti v litevštině. V kapitole prvního svazku Lietuvių kalbos gramatikos (dále jen LKG), kterou připravila A. Valeckienė a která se zabývá korelací určitosti a neurčitosti, se o ní pouze stručně zmiňuje; v článku z roku 1986 je již určitost jasně vymezena a později je vymezena také v DLKG. Mimochodem, v článku z roku 1986 se již nepoužívá termín označovacího, ale určovacího významu (nebo „určitost“); aby se tedy předešlo nejasnostem, bude tento termín používán i v tomto článku, s výjimkou případů, kdy bude důležité vystihnout přesnou terminologii použitou v jednotlivých pracích. Jakmile se v LKG přistoupilo k rozlišení opozice určitosti a neurčitosti, stala se otázka zdůrazňovacího významu okamžitě problematickou. Gramatika uvádí, že zdůrazňovací adjektiva s určitým tvarem stojí mimo tuto korelaci – jejich funkce má stylisticky zdůrazňovací povahu (LKG 1965: 511). V nejnovějších výzkumech gramatické stavby litevštiny se však adjektivní určité tvary zkoumají již pouze jako prostředky vyjadřující určitost (Holvoet, Tamulionienė 2006; Mikulskas 2006; Spraunienė 2008a, 2008b, 2011; Judžentis 2012: 99–110). Tím zpravidla zůstává bez povšimnutí skutečnost, že adjektivní určité tvary se v litevštině na rozdíl od jazyků s členy užívají také ve zdůrazňovacím významu. Pravda, objevují se jednotlivé pokusy řešit otázku zdůrazňovacího významu, naznačují však, že tento význam má být zahrnut do BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 5 kategorii určenosti: tvrdí se, že zdůrazňovací význam je třeba považovat za pragmatickou funkci ĮF (Mikulskas 2006: 64), zatímco v jedné disertační práci se uvádí, že „všechna zájmena s adjektivním skloňováním, tradičně označovaná jako zdůrazňovací, lze oprávněně považovat za taková, která mají funkci určitou“ (Spraunienė 2011: 112). Při pokusu vysvětlit ĮF v litevštině pomocí určenosti vyvstávají i další nejasnosti. Jako adjektivní kategorie je opozice určenosti a neurčenosti vymezena již v DLKG, toto rozlišení však bylo kritizováno: jednak proto, že ĮF adjektiva je pouze jednou z mnoha morfologických forem vyjadřujících určité rysy a že je tato opozice patrná na úrovni lexémů i gramatických forem (Paulauskienė 1994: 225), jednak při rozvíjení pojetí jmenné fráze odlišného od pojetí obvyklého v tradiční litevské jazykovědě – protože jde o kategorii jmenné fráze, nikoli adjektiva (Holvoet, Tamulionienė 2006: 12). Práce předkládající tuto kritiku přesto jasně neodpovídají na otázku, zda je taková gramatická kategorie litevštině vůbec vlastní. Článek Axela Holvoeta a Aurelije Tamulionienėové uzavírá hledání odpovědi myšlenkou Christafera Lyonsa, že určenost nemají všechny jazyky, a konstatováním, že gramatický popis litevštiny se bez tohoto pojmu neobejde (Holvoet, Tamulionienė 2006: 32). Artūras Judžentis se přesto odvažuje vymezit gramatickou kategorii určenosti, chápe ji však jinak než tradiční litevská gramatika – jako kategorii zahrnující nejen rovinu morfologie a syntaxe, ale také sémantiky a pragmatiky. Určenost je spojována především s posledně jmenovanou rovinou (Judžentis 2012: 99–110). Snad hlavní nejasností, která vyvstává, když se ĮF v litevštině začnou považovat za prostředek vyjadřování určenosti, je značná nepravidelnost vyjadřování opozice: existuje mnoho příkladů, kdy se ĮF užívají bez zřetelné určenosti, zatímco určenost se vyjadřuje i bez ĮF (Spraunienė 2008b, 2011). A. Valeckienė pojednala také o nepravidelnosti užívání se zdůrazňovacím významem, její vysvětlení je však přesvědčivější: zdůraznění vlastnosti věci závisí na subjektivním postoji autora k dané věci (Valeckienė 1957: 203–212). Celkově připomínají pokusy badatelů rozluštit hádanku funkce ĮF v litevštině pohyb v bludném kruhu: přehled pokusů o její rozluštění, který A. Valeckienė podala v roce 1957, ukazuje, že na základě výhradně determinativní nebo výhradně emfativní teorie se hádanku rozluštit nepodařilo; problém se proto badatelé pokoušeli vyřešit uznáním dvou hlavních sémantických funkcí, zatímco výzkumy určenosti se opět soustředí pouze na jednu z nich a výsledkem bývá konstatování, že vyjadřování určenosti prostřednictvím adjektivních ĮF je v litevštině nepravidelné (Valeckienė 1986; Holvoet, Tamulionienė 2006; Spraunienė 2011; Judžentis 2012). Na druhou stranu dosud pokračující pokusy objasnit funkci a najít pro ĮF určitější místo v systému gramatických forem BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 6 a kategorií vedou k předpokladu, že tato funkce nejspíš není pro jazyk příliš důležitá, neboť její podstata by už za tak dlouhou dobu musela být objasněna. Předpoklad, že funkce není zásadní, by potvrzovaly výzkumy jazykového vývoje, které odhalují, že ĮF zanikají. Zigmas Zinkevičius (1957, 1966, 1978, 1981, 1996) uvádí nářečí, v nichž se již neužívají. A. Valeckienė (1957) dochází k závěru, že zaniká zdůrazňovací význam, spatřuje však také známky zániku významu určovacího v nářečích – v tomto významu se ĮF již neužívají u západních Dzúků a v jižní části východních a středních Aukštaitů; méně často se užívají v nářečích sousedících s oblastmi, kde se ĮF téměř vůbec nevyskytují, konkrétně ve východní části jižních západních Aukštaitů. Považuje-li se určovací význam za hlavní a nejživější v současném jazyce, zatímco zdůrazňovací význam užívaný v uvedených nářečích za zanikající, článek dochází k závěru, že v těchto nářečích zanikají i všechna zájmena s adjektivním skloňováním (Valeckienė 1957: 303). Na otázku, proč zanikají, však není jasně odpovězeno. A. Valeckienė upozornila na to, že určovací význam se vyjadřuje prostými formami i v nářečích, která stále hojně užívají zájmena s adjektivním skloňováním, a označila jednu z příčin: jde o specifický způsob určování věcí litevskými adjektivy s adjektivním skloňováním: „V litevštině je zájmeno kmene *io-, které plní determinativní funkci, neoddělitelně spojeno s adjektivem; proto určení věci – její odlišení od ostatních – do značné míry závisí na lexikálním významu adjektiva a na jeho syntakticko-sémantickém vztahu k určovanému slovu <...>. Jestliže adjektivum svým specifickým lexikálním významem dokáže odlišit jednu věc od druhé, není již třeba ani značky determinace – koncovky zájmenného skloňování.“ (Valeckienė 1957: 303). Tvrdí se, že právě takové jednotlivé případy nedůsledného vyjadřování určovacího významu adjektiv mohly přispět k počínajícímu zániku forem zájmenného skloňování. Podobně se v LKG vysvětluje volnost korelace určenosti a neurčenosti (LKG 1965: 511). Při hledání příčin neužívání ĮF v pracích o současné litevské gramatické stavbě se uvádí ještě jeden faktor – malý významový rozdíl. Ačkoli se v LKG považuje význam za hlavní kritérium odlišující ĮF od prostých forem, v roce 1986 se poznamenává, že se významový rozdíl nevytváří ani v psaném jazyce, ani v nářečích, a jeho existence se zpochybňuje (Paulauskienė, Tarvydaitė 1986: 136). Později se uvažuje: „Kdyby mezi prostými adjektivy a adjektivy se zájmenným skloňováním existoval velký (zásadní) významový rozdíl, nebyli by lidé hovořící spisovným jazykem, kteří se obejdou bez adjektiv se zájmenným skloňováním. Lidé pocházející z nářečí, v nichž se adjektiva se zájmenným skloňováním neužívají, se bez nich obejdou i při mluvení spisovným jazykem, a přispívají tak k celkovému zániku těchto adjektiv. <...> Vezmeme-li v úvahu současné BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 7 mísení obyvatelstva, urbanizaci země, dvojjazyčnost či trojjazyčnost, je třeba předpokládat, že lidí, kteří neumějí užívat formy zájmenného skloňování a dokážou se bez nich obejít, je dnes velmi mnoho.“ (Paulauskienė 1994: 222–223). Kromě uvedených faktorů se jako další příčina zániku ĮF uvádí vliv sousedních jazyků (Pupkis 1980: 137; Paulauskienė, Tarvydaitė 1986: 136–137; Paulauskienė 1994: 223), avšak většinou se zmiňuje pouze ruština a tento faktor se podrobněji nerozebírá. 1.2. Odraz rozporů v normativních pracích Pokud jazykový jev sám od sebe ustupuje z úzu, mělo by být obtížné a nejspíš i nevhodné takové tendence omezovat jazykovými normami. Při normování užívání ĮF by měla působit potíže také dosud ne zcela objasněná funkce těchto forem. Tato souvislost se při úvahách o normách užívání ĮF nezmiňuje, uvádějí se však některé faktory, které by měly být značnou překážkou pro tvrzení, že užívání ĮF je nezbytné. Ve většině učebnic morfologie či jazykové kultury, stejně jako v LKG, se tendence neužívat ĮF ve spisovném jazyce spojuje především s nářečními vlivy: existují nářečí, která ĮF téměř nemají, a proto jejich mluvčím není snadné vnímat jejich specifičnost (Piročkinas 1990: 86; Šukys 2003: 113); v mnoha nářečích ĮF zanikly nebo se zachovaly jen v ustálených formách, a proto se ani ve spisovném jazyce lidé ne vždy naučí správně je užívat (Pupkis 1980: 137); mluvčí nářečí se při vyjadřování spisovným jazykem bez ĮF obejdou (Paulauskienė 1983: 212–213; 1994: 222), takže již nemají vnitřní jazykový cit pro adjektiva s určitou formou (Paulauskienė 2004: 309). Odpovídající tendence jazykového vývoje může být dána i malým významovým rozdílem: „Poukazem na velmi malý významový rozdíl mezi adjektivy s určitou formou a adjektivy prostými se vůbec nechce tvrdit, že by se spisovný jazyk měl určitých forem zcela vzdát. Chce se tím pouze ukázat, že nejsnáze lze opustit tu formu, která nemá příliš jasný specifický význam a kterou nechrání vrozený jazykový cit.“ (Paulauskienė, Tarvydaitė 1986: 137). Když se upozorní na takové faktory, často se pouze vyjmenují možné významy ĮF a nezbytnost jejich užívání se nezdůrazňuje. Uvedené významy se však liší. A. Valeckienė (1957), která předložila patrně nejpodrobnější jejich klasifikaci, rozlišila dva základní typy – určovací a zdůrazňovací. Jako hlavní rozdíl uvedla, že adjektiva s určovacími významy doplňují pojem vyjádřený určovaným slovem a činí jej konkrétnějším (starý dům), zatímco adjektiva se zdůrazňovacím významem pouze zesilují a zdůrazňují vlastnost vyjádřenou určovaným slovem (studený pramínek). BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 8 U určovacích významů byly rozlišeny dva podtypy – význam vyčleňovací, v němž adjektiva s určitou formou vymezují předměty tím, že je odlišují od jiných podobných předmětů, a význam odkazovací, v němž jimi vymezují předměty poukazem na jejich dříve zmíněné, známé vlastnosti (viz obr. 1).1 Vyčleňovací význam se dále dělil na vyčleňující a druhové přívlastek; právě s druhými z nich se spojuje užívání ĮF v terminologii. 1 PAV. Įvardžiuotinių formų reikšmių klasifikacija (Valeckienė 1957: 174–210). Podobná klasifikace byla použita i v LKG, pouze v ní se druhové přívlastky, které A. Valeckienė považovala za jednotku třetí úrovně členění, staly jednotkou druhé úrovně členění (viz obr. 2). 1 Odkazovací význam A. Valeckienė ilustruje například pojmenováním světla jako zázračného v povídce J. Biliūna: Na vysoké strmé hoře se objevilo zázračné světlo. Zářilo jako hvězda, obklopené světlým kruhem ze zlatých písmen. <...> Uplynuly však už celé roky obětí a odříkání, a přece dosud žádný z těch, kteří stoupají vzhůru, nedosáhl vrcholu hory, nedotkl se zázračného světla (Valeckienė 1957: 189). V novějších výzkumech ĮF v litevštině se takové vyjadřování určitosti spojuje s pragmatickou rovinou (Holvoet, Tamulionienė 2006). BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 9 2 PAV. Įvardžiuotinių formų reikšmių klasifikacija LKG (1965: 505–510) DLKG rūšinės ypatybės žymėjimas vėl tampa tretinės skiaidos vienetu (DLKG 1997: 174–176) (žr. 3 pav.). Tokia keliapakopė klasifikacija pateikiama ir Funkcinėje lietuvių kalbos gramatikoje (Valeckienė 1998). Užsienio kalbotyrai būdingu modeliu grindžiamuose ĮF tyrimuose skiriamos kelios apibrėžtumo rūšys: deiktinis, anaforinis, situacinis ir kt. apibrėžtumas (Holvoet, Tamulionienė 2006; Spraunienė 2008b, 2011; Judžentis 2012: 103–105). 3 PAV. Įvardžiuotinių formų reikšmių klasifikacija DLKG (1997: 174–175) BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 10 K nejasnosti významu a funkce přispívá i to, že se jako rovnocenné uvádějí také různé případy užití. Například v jedné učebnici odborného jazyka se vyjmenovává užívání ĮF k vyjádření druhu, k odlišení předmětu od jiných předmětů, ke zdůraznění vlastnosti, a zároveň jejich užívání při pojmenovávání institucí, úřadů a funkcí, při uvádění významného data a při oficiálním oslovení (Brūzgienė ir kt. 2013: 150), ačkoli poslední tři jednotky členění jsou patrně pouze případy vyjadřování uváděných významů. Jakmile se případy užití oddělí od významů, začínají se výrazněji rozcházet názory na jejich hodnocení. Doporučují se pouze první část, druhý díl, první oddíl, druhý oddíl (Paulauskienė 2004: 307), avšak pokud bychom tyto případy považovali za vyjádření zdůrazňovacího významu a spojili je s výzkumem A. Valeckienė, zůstalo by jen přiznat právo volby podle toho, zda chce mluvčí něco zdůraznit. Neustálé přibývání případů užití a rozdílů v jejich hodnocení může být rovněž jedním z faktorů všeobecné necitlivosti vůči ĮF. Že značné nejasnosti panují jak v úzu, tak v normě, dokládá statistika doporučení k užívání ĮF, kterou uvádí Rita Miliūnaitė: ve dvou třetinách z nich se vysvětlují případy, kdy se má místo NF užít ĮF, zatímco autoři zbývající třetiny navrhují užívat místo ĮF NF (Miliūnaitė 2003: 81–82). Přehled normativního kontextu odhaluje, že závisí na míře prozkoumanosti jazykového jevu a že výzkum značně ztěžují nejasnosti, jejichž kořeny sahají až k základu vzniku ĮF – k významu zájmena *io-. Když toto zájmeno splynulo s adjektivem, již nelze určit jeho původní význam; na interpretaci přitom závisí pojetí ĮF a jejich funkcí, a tedy i jejich místo v systému gramatických kategorií. Je pravda, že tyto vědecké interpretace umožnily vytvořit určitý základ klasifikace významů ĮF, v pracích popularizujících normu se však objevují i různé jiné kombinace významů. Kolísání normy zase způsobuje i vnímaná tendence ĮF ustupovat z úzu. 2. NORMA UŽÍVÁNÍ V TERMINOLOGII Vzhledem k tendenci nahrazovat pronominální formy (ĮF) nepronominálními a s vědomím závažnosti jejích příčin se obvykle netvrdí, že jejich užívání je nutné v různých významech. Názor na ĮF v terminologii je však jiný: ve většině prací se opakuje tvrzení, že užívání ĮF v termínech je nezbytné. Tvrzení je formulováno jasně, avšak základ normy není uveden a ani samotná formulace mnoho neříká. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 11 2.1. Formulace normy Būtinybę terminuose vartoti ĮF nurodo A. Kaulakienė (1973), atkreipusi dėmesį į tai, kad vartosena terminijoje2 ir terminų žodynuose dar nėra iki galo sutvarkyta. Ši norma teikiama ir Kalbos patarimuose, NF vartojimą rūšiai ir išskiriamajai daikto ypatybei reikšti sudėtiniuose terminuose ir pavadinimuose įvertinant nuoroda neteiktina (KP 2002: 26). Vadovėlyje aukštųjų mokyklų studentams teigiama: „Įvardžiuotinės formos yra būtinas sudėtinių terminų rodiklis (išskyrus tuos žodžius, kurie negali būti įvardžiuotiniai, pvz., priešagos -inis būdvardžiai). Net ir tada, kai būdvardinio žodžio forma pati rodo išskyrimą, terminas turi būti įvardžiuotinis. Antai žymėtieji būdvardžių laipsniai jau išskiria ypatybę iš kitų, bet terminuose turėsim tik vyresnysis inžinierius, aukščiausiasis teismas ir kt.“ (Pupkis 1980: 136). Teikiant administracinės kalbos normas pritariama: „Taigi įvardžiuotinės formos būtinai vartotinos terminuose. Neįvardžiuotinė forma čia pažeidžia lietuvių kalbos dėsnius, ją niveluoja. Kas sako raudoni, geltoni, juodi serbentai, užuot sakęs raudonieji, geltonieji, juodieji serbentai, jau daro kalbos klaidą“ (Piročkinas 1990: 86); „Rūšiai nusakyti ir terminams sudaryti netinka paprastosios formos.“ (KKP 1998: 123). Visuomenei skirtame kalbos kultūros vadovėlyje irgi formuluojamas griežtas principas: „Įvardžiuotinės formos būtinos, kai pasakoma daiktų rūšis, tam tikras tipas ir sudaromas sudėtinis terminas.“ (Šukys 2003: 113). Z takových tvrzení lze usuzovat, že ĮF jsou považovány za ukazatel termínu, který jej má odlišit od běžného slovního spojení. Na jednom místě jsou dokonce přímo označeny za nezbytný ukazatel víceslovných termínů (Pupkis 1980: 136). Není však uvedeno, co má tento ukazatel označovat či rozlišovat a v jakém typu užívání. Označovat termíny pomocí ukazatele v určitých souborech termínů (slovnících, databázích, glosářích) by totiž zřejmě nebylo účelné – status termínu lze rozpoznat už z jeho zařazení do souboru termínů. Pouze v článku A. Kaulakienė se výslovně uvádí, že adjektiva s pronominálními formami se mají užívat jak při sestavování terminologických slovníků, rejstříků, příruček, bulletinů a terminologických projektů, tak i v textech (Kaulakienė 1973: 30–31). Jinde se hovoří poměrně abstraktně o nezbytnosti ĮF v termínech, při tvorbě termínů. Že norma byla stanovena spíše pro souvislé i nesouvislé texty, lze nepřímo usuzovat z oprav (Keinys 2006: 299). 2Terminologie se obvykle chápe jako soubor termínů, z článku A. Kaulakienė je však zřejmé, že se tímto slovem označují spíše souvislé texty. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 12 Vztah navrhované normy k funkčnímu stylu lze rovněž určit spíše nepřímo. Hlavní oblastí užívání termínů jsou samozřejmě odborné texty. Toto tvrzení se však objevuje i v publikacích určených specialistům na administrativní jazyk a právníkům (Piročkinas 1990; KKP 1998; Paulauskienė 2004; AKA 2014), což ukazuje, že norma se vztahuje také na administrativní jazyk. V jedné publikaci se opravují termíny s NF užívané v publicistice (Paulauskienė, Tarvydaitė 1986: 138), takže oblastí uplatnění této normy je i publicistický styl, který se vyznačuje prvky volného stylu. Konečně se na jednom místě přímo uvádí, že ĮF se mají užívat jak ve vědeckém, tak v každodenním běžném jazyce, stejně jako v krásné literatuře a publicistice (Paulauskienė 2004: 308). Přesto se v Kalbos patarimuose uvádí poznámka, že v mluveném jazyce a dalších volných stylech lze termíny užívat i s NF (KP 2002: 26). A. Valeckienės (1957) tyrimas atliktas ir ĮF klasifikacija pateikta remiantis tik būdvardžio vartosena, A. Kaulakienė irgi mini tik būdvardžių vartojimą, DLKG apibrėžtumas siejamas tik su būdvardžiu. Tačiau iš pateiktųjų citatų matyti, kad termino visuotinio žymėjimo principas taikomas ir kitomis kalbos dalimis, būtent dalyviams, įvardžiams ir skaitvardžiams. Viename straipsnyje pateikiama rišlaus teksto pavyzdžių, kur esamojo laiko neveikiamieji dalyviai vartojami tiek ĮF, tiek NF, tačiau terminų pavyzdžių pateikiama tik tokių, kurių būdvardinis dėmuo yra pavartotas ĮF (Ambrazas 1964). Kanceliarinės kalbos patarimuose tiesiogiai nurodoma, kad daiktų rūšiai nusakyti vartojamos ir dalyvių ĮF (KKP 1998: 123). Įvardžių ĮF terminijai neturėtų būti būdingos, nes jas gali turėti tik parodomieji, keli savybiniai įvardžiai ir asmeninis įvardis jis, ji. Kiek labiau joje galimi terminai, į kurių sudėtį įeina skaitvardžių formos, tačiau morfologijos ir kalbos kultūros vadovėliuose šis galimybių klausimas nesvarstomas – ĮF aptariamos ir su terminija susiejamos būdvardžio skyriuje, o kitų kalbos dalių skyriuose tik užsimenama, kad šios kalbos dalys irgi gali turėti ĮF (Jakaitienė ir kt. 1976; Paulauskienė 1983, 1994). Tiesa, A. Valeckienė rašė, kad apibrėžtumo ir neapibrėžtumo kategorija būdinga atributiniams dalyviams, tačiau tokios kategorijos visai negalima išskirti įvardžių ir skaitvardžių klasėse (Valeckienė 1986: 176). Při stanovení povinného označování termínu pomocí ĮF se v normativních dílech nepřipouštějí výjimky nejen pro funkční styly či slovní druhy, ale ani pro jednotlivé případy. Pouze v Kalbos patarimuose se uvádí, že NF lze užívat, pokud jsou tradičně ustálené, a jsou uvedeny příklady jako juoda duona, juoda kava, juodas darbas, riebi mėsa, liesas pienas, saldus pienas, sausas vynas, sausas davinys, pieniški ledai, spygliuota viela (KP 2002: BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 13 26–28). Kazimieras Gaivenis však již pochyboval o statusu těchto slovních spojení jako termínů: při rozboru tvrzení v DLKG z roku 1994, které se o ně opírá a podle něhož není opozice mezi adjektivy s pronominálními a běžnými formami příliš výrazná a důsledná, uvedl, že k označení čerstvého i kyselého mléka není třeba ĮF, protože se pojmenovává dočasná vlastnost pojmu, zatímco ĮF vyjadřují trvalou druhovou vlastnost (Gaivenis 1995: 8). A. Valeckienė tento případ pojednala pouze jako jeden z možných případů neutralizace opozice určitosti a neurčitosti, která je typická pro označování druhů věcí, a přímo jej nespojovala s terminologií (Valeckienė 1986: 172). Přesto se i ve vydání DLKG z roku 1997 na základě těchto příkladů uvádí, že běžné formy některých adjektiv se ustálily také při tvorbě termínů (DLKG 1997: 175). Tak či onak DLKG neuvádí povinnou výjimku, pouze konstatuje tendenci v úzu. Za konstatování tendence lze považovat i formulaci v DLKG, že ĮF v termínech kolísají (DLKG 1997: 175). Příklad ilustrující tuto formulaci, vyriausias redaktorius, je uveden již v roce 1986 spolu s další možnou příčinou tendencí v úzu – délkou formy a obtížností užívání ĮF (Paulauskienė, Taryvdaitė 1986: 138). Upozorňuje se zde také na nepravidelné užívání ĮF slov přejatých z jiných jazyků (Paulauskienė, Taryvdaitė 1986: 139). Jako výjimka v úzu se dále uvádí označování druhů věcí běžnými formami s příponou –iškas, –a: tvrdí se, že tato přípona, podobně jako –inis, –ė, může sama označovat druh věci, takže pronominální formant se stává nadbytečným (Valeckienė 1986: 172; DLKG 1997: 175). V terminologii se tedy zmiňují výjimky v úzu, nejsou však přímo uváděny jako norma. V Kalbos patarimuose se opravuje způsob užívání – užívání adjektiv s příponou –(ut)inis, –ė; –(urinis), –ė ve víceslovných termínech k vyjádření rozlišovací vlastnosti (KP 2002: 26–27). DLKG je však normativní publikace, takže výjimky v ní zmíněné lze chápat nejen jako případy vyskytující se v úzu. Při pojednání o obecných tendencích v užívání ĮF se uvádí mnohem více výjimek, ačkoli se přímo nespojují s terminologií. LKG se nejprve zdůrazňuje, že opozice mezi určovacím významem a běžnými adjektivy není obecně ustálena důsledně, a dodává se, že od samého počátku svého vzniku byla ovlivňována různými vývojovými tendencemi obecnější povahy, které vyplývají ze specifiky označování věcí pomocí ĮF. Nejprve se poukazuje na význam lexikálního významu adjektiva: adjektivum s pronominální formou věc rozlišuje či označuje tím, že pojem označovaného slova doplňuje svým lexikálním významem, zatímco zájmenná částice pouze signalizuje, že vyčleňovaná či označovaná věc je známá; proto se vyskytují případy, kdy adjektivum může věc dostatečně charakterizovat i samo, bez zájmenné částice, BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 14 učinit jej známým – tehdy se místo zájmenných tvarů objevují tvary prosté. Jako druhý projev neúplné korelace se uvádí, že se v nářečích zájmenná částice nepřipojuje k adjektivům ve 3. stupni, protože jsou svou funkční významovou stránkou velmi blízká zájmenným adjektivům, která vyčleňují předměty na základě většího množství označovaného příznaku (vyriausias sūnus, srov. vyriausias redaktorius). Za třetí se zvlášť uvádí, že v některých nářečích se ZT nepoužívají k vyjadřování velmi specifického významu vyčleňujících a druhových přívlastků, protože mohou předměty vyčlenit už jen svým lexikálním významem, např.: juodas pūdymas, kanapėta višta (LKG 1965: 511). A. Valeckienė (1986) tuto výjimku ilustrovala příklady juoda ir balta duona, saldus ir rūgštus pienas. Jako čtvrtou výjimku uvádí LKG skutečnost, že relační zájmena ZT nemají. Pátou výjimkou jsou přenesené významy adjektiv, které se odchýlily od základního významu adjektiva (baisi kantrybė, gyvas tėvas). Uvádí se také, že adjektiva s příponou -inis, -ė se v ZT neužívají (LKG 1965: 511). Protože LKG má normativní charakter, lze tyto výjimky chápat nejen jako nářeční jevy či údaje o současném úzu, ale také jako normu. DLKG se rovněž zmiňuje, že adjektivum může svým samotným lexikálním významem vymezit předmět jako známý, a uvádí se, že opozice mezi tvary prostými a ZT není výrazná ani důsledná; poukazuje se na případy neutralizace (DLKG 1997: 175). A. Valeckienė vysvětlovala neutralizaci opozice takto: „vymezení předmětů zájmennými adjektivy závisí nejen na jejich vztahu k prostým adjektivům, ale také na jejich syntaktickém a sémantickém vztahu k podstatnému jménu a na širším kontextu. Proto se za určitého kontextu neutralizuje korelace určitosti / neurčitosti, tj. „obecné“ / „individuální“, a místo zájmenného adjektiva se užívá adjektivum prosté. Za syntagmatických podmínek neutralizace se opozice zájmenných / prostých adjektiv oslabuje a užívání prostých tvarů se rozšiřuje.“ (Valeckienė 1986: 171). Gramatiky a další práce tedy výjimky týkající se přímo terminologie neuplatňují, uvádějí však různé případy neutralizace charakteristické pro užívání ZT obecně a závažné činitele, v jejichž důsledku mohou být ZT nahrazeny tvary prostými. Jak se ukazuje, tyto výjimky a činitele by v terminologii měly záviset na tom, jaký vztah se předpokládá mezi označováním druhu a užíváním ZT, a zejména na vztahu mezi označováním druhu a označováním termínu. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 15 2.2. Přímá a nepřímá argumentace V normativních pracích se přímo neuvádí, o co se opírá norma povinného užívání v terminologii. Je samozřejmé, že argumentovat ji ani není účelem prací tohoto typu, argumentů se však uvádí jen velmi málo i při výkladu jazykových norem. V některých pracích se autoři pokoušejí opřít o opozici mezi PT a ZT, která se často popisuje jako rozdíl ve významu. Předpokládá se více významů, a proto se rozdíl vysvětluje několika významy nebo jejich kombinacemi (LKG 1965: 505). Při uplatnění koncepce určitosti se za základ rozdílu považuje opozice určitosti: ZT označují vlastnost předmětu a ukazují přitom, že daný předmět je známý, zatímco PT pouze označují vlastnost předmětu (DLKG 1997: 174). Taková opozice však může popisovat pouze rozdíl mezi prostými a zájmennými adjektivy, nikoli sloužit jako kritérium užívání ZT v terminologii. Například spojením didžioji upė se předmět označuje jako známý, toto spojení však není termínem. Arnoldas Piročkinas se pokusil využít užší sémantickou podskupinu – vyčleňující význam: nezájmenná adjektiva vyjadřují obecně vlastnost předmětu, pouze konstatují, že předmět tuto vlastnost má (např.: greitas traukinys, raudona uoga), zatímco ZT vlastnost nejen konstatují, ale také ji vyčleňují z ostatních vlastností předmětu, např.: greitasis traukinys, raudonoji uoga (Piročkinas 1990: 86). I toto vysvětlení je však příliš obecné, protože ZT vyčleňuje bobuli, spojení raudonoji uoga však termínem není. Ani A. Valeckienė při rozlišování dvou ukazatelů vyčleňujícího významu – vyčleňujících a druhových přívlastků – mezi nimi neviděla velký rozdíl; jako rozlišující rysy uvedla pouze těsnější spojení druhových přívlastků s určovaným slovem, větší zobecnění, přesnější vymezení předmětů (vyjádření jejich názvů) a skutečnost, že k pochopení předmětů označovaných druhovými zájmennými adjektivy není zapotřebí určitého kontextu, neboť jim každý rozumí v jakémkoli kontextu (Valeckienė 1957: 184). Snad proto se v práci A. Piročkinase uplatňuje ještě jedna opozice, která teprve tehdy spojuje ZT s terminologií: „V prvním případě může být vlastnost i náhodná, dočasná, ve druhém případě bude trvalá, podstatná. Proto se zájmenné tvary mají užívat při tvoření termínů, když se k základu připojuje přívlastek vyjadřující podstatnou vlastnost, jako ve spojení greitasis traukinys.“ (Piročkinas 1990: 86). Opozici dočasných a trvalých vlastností považoval za kritérium také K. Gaivenis a ilustroval ji ještě tímto příkladem: gyvenamasis namas může být v určité době neobývaný, přesto se však stále nazývá gyvenamuoju namu; geriamojo vandens nyní nemusí nikdo pít, přesto to stále bude geriamasis vanduo, tj. voda určité kvality (Gaivenis 1995: 8). BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 16 V jedné učebnici jazykové kultury se povinné označování termínu ZT zdůvodňuje možnou dvojznačností: PT mohou rovněž označovat druh, jejich význam by však byl dvojznačný, proto se v terminologii musí užívat pouze zájmenný tvar adjektiva nebo jiného slova (Paulauskienė 2001: 24). O normu se však jen zřídkakdy někdo pokouší alespoň trochu vysvětlit. Mnohem častější je jiný postup: vyjmenují se nebo klasifikují možné významy ZT a po pojednání o jedné jejich podskupině, totiž o označování druhu, se uvede, že ZT se užívají v terminologii. O příčinné souvislosti ani o vztahu mezi označováním druhu a užíváním v terminologii se obvykle nehovoří. Mimochodem, i tato podskupina významů se nazývá různě: někdy druhové přívlastky (Valeckienė 1957), jindy označování druhu předmětů (LKG 1965) či předmětu (Jakaitienė ir kt. 1976), vyjadřování druhu předmětů (DLKG 1997), označování druhové vlastnosti předmětu (Paulauskienė, Tarvydaitė 1986: 137), označování druhu předmětu (Paulauskienė 1994). A. Valeckienė po pojednání o druhových přívlastcích konstatuje: „Protože druhové přívlastky nejčastěji označují nějaké individuální vlastnosti zobecněné pro skupinu předmětů a spolu s určovaným slovem vyjadřují název této skupiny, velmi často se s takovými zájmennými adjektivy tvoří termíny, např. termíny z jazykovědy.“ (Valeckienė 1957: 186). V LKG se toto tvrzení opakuje, pouze se předtím uvádí, že zájmenná adjektiva mohou s určitými přívlastky vyjadřovat název druhu předmětů (LKG 1965: 507). Ani DLKG nezmiňuje žádnou příčinnou souvislost či vztah; pouze uvádí, že vyčleňující zájmenná adjektiva mohou s určitými určovanými slovy označovat také druh předmětů, a dodává, že se z takových adjektiv často tvoří termíny z různých vědních oborů (DLKG 1997: 174). Z těchto formulací by na rozdíl od normativních prací citovaných v oddíle 2.1 vyplývalo, že se nestanovuje ani univerzálnost označování druhu, ani povinnost označovat termín. Na druhou stranu se tím, že se označování druhu vymezuje jako podskupina vícestupňové klasifikace, nepřímo předpokládá možnost druh neoznačovat. Vždyť je-li druhový význam vymezen jako podskupina určovacího významu (nebo jeho podskupiny – vyčleňujícího významu), neměly by se na tuto podskupinu nevztahovat zákonitosti skupiny. Při pojednání o skupině se přitom předpokládají různé výjimky, neutralizace a případy konkurence PT se ZT. Zmiňuje se dokonce i neutralizace přímo související s označováním druhu – neužívání ZT adjektiv specifického významu. Protože označování druhu je také jedním z případů užívání ZT obecně, měly by se na něj vztahovat i obecné tendence k neužívání ZT. Ty se opírají o závažné činitele, jako je ústup ZT v nářečích a jejich zánik ve spisovném jazyce, malý významový rozdíl oproti PT (a tedy i malá důležitost opozice); zbývalo by tedy předpokládat, že další ZT BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 17 Vývoj označování druhu užití, stejně jako tendence užívat je v jiných významech, by měl směřovat k zániku. Při použití vícestupňové klasifikace se však vyčleňuje i mezilehlý článek, který se nachází mezi vymezovacím významem a označením druhu, totiž význam vyčleňovací. A. Valeckienė (1957) uvedla, že vyčleňující přívlastek vyděluje předměty podle lexikálního významu přídavného jména, a rozlišuje vyčleňující a druhové přívlastky. Způsoby vyčleňování jsou ovšem pro obě tyto podskupiny přívlastků shodné: 1) vyčlenění jednoho či několika předmětů z množství jiných podobných předmětů na základě poměrně vyššího stupně označované vlastnosti (Matka se s nejstarší dcerou prala; Nová sousedka se ukázala jako jízlivá); 2) odlišení předmětu od jiného podobného předmětu nějakou vlastností, která je protikladná vlastnosti onoho druhého předmětu (Pravé rameno je o něco níže; Nový farář je lepší než starý); 3) vyčlenění jednoho předmětu z množství jiných předmětů téhož druhu na základě nějaké specifické, individuální vlastnosti, která obecně není vlastní všem předmětům daného druhu (Kdysi zde bylo posvátné místo, stál tu oltář a hořel věčný oheň; Pytle s děrovanou vazbou nechte na obilí a do hladkých nasypte brambory). Přesněji řečeno, způsoby vyčleňování předmětů jsou uvedeny a ilustrovány příklady v oddíle o vyčleňujících přívlastcích, zatímco v oddíle o druhových přívlastcích se pouze uvádí, že vymezují předměty týmiž způsoby jako vyčleňující přívlastky, jen druh je označován prvním způsobem méně často, nejčastěji třetím, a uvádějí se příklady druhových přívlastků: 1) Abys prošel několik brázd, hned bych zasadil rané brambory; Gailius vaří od zácpy, od černého kašle; 2) Velké kopretiny jsou k ničemu, malé (heřmánky) voní; Je třeba kulatý nopielnyk; 3) Sladká cibule; Červené brambory se nebojí hniloby; Červené jetele. Jak je vidět, rozdíl mezi příklady ilustrujícími vyčleňující a druhové přívlastky je malý, což, jak bylo právě uvedeno, konstatuje i A. Valeckienė. Pokud je rozdíl skutečně nepatrný, pak by taková klasifikace dovolovala předpokládat, že oběma podtypům mezilehlého významu – vyčleňujícím a druhovým přívlastkům – budou vlastní stejné tendence. V jiných pracích se však mezi vyčleňováním a označováním druhu stanovuje hranice: v prvním případě je rozdíl mezi ĮF a NF malý a lze jej odstranit intonací či prvky kontextu, takže v mnoha případech lze pro sdělení téže informace volně volit mezi formami; v terminologii je však ĮF něco jiného – mají zvláštní funkci označovat druhovou vlastnost předmětu (Paulauskienė, Tarvydaitė 1986: 137). Z toho by vyplývalo, že označování druhu je nezbytnější než vyčleňovací význam, který mají jmenné formy, ačkoli A. Valeckienė uvádí stejné způsoby vyčleňování předmětů podle vlastnosti jak u vyčleňujících, tak u druhových přívlastků. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 18 Tokio skirtumo darymo priežasčių irgi galima ieškoti A. Valeckienės (1957) atliktame vartosenos tyrime. Remdamasi senaisiais raštais kalbininkė galiausiai padarė išvadą, kad rūšiniai pažyminiai yra tolesnės išskiriamųjų pažyminių raidos rezultatas – išskiriamoji reikšmė rutuliojosi apibendrinimo ir kartu stipresnės determinacijos linkme. Padaryta ir tokia išvada, kad apibrėžiamoji reikšmė dabartinėje kalboje tampa pagrindinė, o pabrėžiamoji nyksta. Nebent tai leistų paaiškinti rūšinės ypatybės žymėjimui teikiamą didesnę svarbą, o ir spėti, kad rūšies žymėjimas ĮF turbūt laikomas perspektyviu kalbos raidos polinkiu, todėl, šiaip jau ĮF funkcijoms dylant, jį kaip visuotinį principą linkstama perkelti į terminiją. Tento předpoklad by jako by potvrzovaly změny v doporučování ĮF pro terminologii, které lze postřehnout v pracích Aldony Paulauskienė. V práci, kterou připravila se spoluautorkou v roce 1986, je závěr týkající se terminologie formulován ještě s jistou pochybností: „V případech, kdy je terminologické určení slova výrazné, by možná bylo lepší užívat jmenný tvar, v ostatních případech bychom však patrně měli připustit volnou konkurenci tvarů.“ (Paulauskienė, Taryvdaitė 1986: 138). V publikaci z roku 1994 jsou sice po vyjmenování významů jmenných přídavných jmen stanovených tradiční gramatikou přídavná jména vyjadřující druh v terminologickém smyslu vyčleněna jako ta, která se nejméně podřizují obecnému sklonu ĮF neužívat, avšak zároveň se dodává: „člověk nemusí být terminologem, aby si všiml tendence užívat namísto jmenného tvaru tvar prostý“ (Paulauskienė 1994: 224). Nutnost užívat ĮF v terminologii není vymezena. V roce 2001 je však již formulováno pravidlo nepřipouštějící výjimky, podle něhož při tvoření dvouslovných termínů „je třeba dodržovat pravidlo: může-li mít přídavné jméno nebo jiné slovo jmenný tvar, je v terminologii náležitý pouze jmenný tvar, a to bez jakýchkoli výjimek.“ (Paulauskienė 2001: 204). Pokus o zdůvodnění pravidla naznačuje, že ĮF se pro terminologii doporučují nikoli kvůli své vrozené schopnosti označovat druh, nýbrž kvůli všem možným významům: „Základní funkcí tvoření jmenného tvaru je zdůraznění, vymezení a vyčlenění. Jmenná přídavná jména nebo adjektivizovaná participia se proto velmi dobře hodí do terminologie, pro niž jsou příznačné vymezenost a odlišení od ostatních analogických věcí.“ (Paulauskienė 2001: 204). I toto tvrzení by potvrzovalo, že právě v terminologii se patrně spatřuje perspektiva opozice, která má jinak sklon k nivelizaci. Zároveň se však uvádí ještě další kritérium – normativní tradice: „Takové tvoření termínů je již tradiční, uzákoněné a kodifikované, ačkoli i nejmenný tvar může označovat druh.“ (Paulauskienė 2001: 204). Je samozřejmé, že zde uvedený pokus objasnit základ normy je pouze interpretací autorky tohoto článku, neboť norma se obvykle přímo nezdůvodňuje. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 19 Přímé argumenty lze najít snad jen v jediném článku A. Kaulakienė. Uvádí se v něm, že důsledné užívání ĮF „by přispělo k vytvoření systémovosti termínů, která obvykle odráží souvislosti mezi odpovídajícími pojmy. Na druhou stranu by se dalo předejít kolísání, jež je v terminologických slovnících nežádoucí“ (Kaulakienė 1973: 30–31). Z toho by vyplývalo, že základem normy stanovující povinné označování termínu je snaha o systémovost. Nakolik je oprávněn další argument – že neužíváním ĮF v terminologických slovnících se odporuje již ustálenému úzu jmenných přídavných jmen –, bylo by možné posoudit pouze na základě výzkumu úzu daného období (kolem roku 1973). A. Kaulakienė navrhuje uplatňovat tento princip všude, tj. bezpodmínečně označovat ĮF termíny s adjektivem jako závislým členem jak v textech, tak ve sbírkách termínů. Z toho by tedy vyplývalo, že označování druhu, které se ve zkoumaných pracích většinou chápe pouze jako výrazná tendence úzu a přímo či nepřímo se spojuje s případy neutralizace, by se mělo v terminologii stát všeobecným principem; jako takový jej předpokládají terminologické motivace, konkrétně princip systémovosti termínů. V terminologických pracích však i ohledně povinného užívání ĮF vyvstávají jisté pochybnosti. Například K. Gaivenis (1975), který se poprvé podrobněji zabýval složenými dvouslovnými termíny, mezi jejich možnými gramatickými konfiguracemi uváděl nejen jmenné, ale i prosté tvary ( (rušivý faktor, padající pramen). V dalším článku uvažoval, že ve skutečnosti často není snadné určit, zda termín potřebuje ĮF, ačkoli obecně jsou tyto formy pro terminologii potřebné (Gaivenis 1995: 8). Stasys Keinys pak poznamenal, že vlivem terminologie se jmenné tvary velmi výrazně šíří a vytlačují z úzu tvary prosté, a přímo uvedl, že v terminologii nejsou potřebné, natož pak nezbytné ve všech případech (Keinys 2004: 81). Otázka, zda jsou ĮF v terminologii nezbytné, či nikoli, se však v terminologických pracích samostatně neprobírá. Z předloženého přehledu vyplývá, že norma, která se na první pohled jeví jako jednoznačně doporučovaná, je dvojznačná. Na jedné straně se stanovuje povinné užívání ĮF v terminologii, avšak i kdyby se toto tvrzení opíralo o snahu o systémovost, tendenci vývoje ĮF k silnější determinaci či o jiné přesvědčivé argumenty, které autorce tohoto článku unikají, takovou normu vyvrací klasifikace významů uváděná nejen ve výzkumných, ale i v normativních pracích. Skutečnost, že se označování druhu považuje za podskupinu vyčleňovacího či vymezovacího významu, dovoluje domnívat se, že podskupině by měly být vlastní tendence sémantické skupiny, pro niž se předpokládají různé výjimky, případy neutralizace a obecně se uvádějí faktory, které představují dostatečně pádné důvody neužívat ĮF. Na druhou stranu možnost neužívat ĮF připouští i výjimka přímo spojená s označováním druhu (černý a bílý chléb) a také většina stručně BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 20 Formulace uváděné při pojednání o této sémantické podskupině by naznačovaly, že jakožto ukazatel druhu by ĮF měla být poměrně fakultativní. Lze tedy rozpoznat dvojí normu – jednu, která vyžaduje nezbytné označení termínu pomocí ĮF, a druhou, která toto označení chápe jako v zásadě fakultativní. K takovým nejasnostem by nedocházelo, kdyby normativní příručky jasně vymezovaly vztah mezi označováním druhu a terminologickým užitím, tak tomu však není. Z některých prací lze usuzovat, že označování druhu pomocí ĮF a termín jsou ztotožňovány. V příručce Jazyková praxe: doporučení (1976) se mezi případy užití adjektivních tvarů se zájmennou příponou uvádělo označení druhové vlastnosti předmětu, ilustrované však příklady jako jedlá sůl, krátké vlny, šicí, mláticí, řezací stroj, kombinovaná krmiva aj. (KPP 1976: 114). V jedné učební publikaci se nejprve uvádí, že se adjektivy se zájmennou příponou tvoří termíny z různých vědních oborů (kvalifikovaná krádež, veřejný pořádek, obecný režim žalob, svobodná ekonomická zóna), zatímco při výčtu nejtypičtějších případů užití těchto adjektiv se zmiňuje už jen užití ĮF k vyjádření druhové vlastnosti předmětu a uvádějí se obdobné příklady, např.: samostatné usnesení, radioaktivní látky, drobné podnikání, veřejná správa (Kunevičienė 2003: 146). Je pravda, že v příručce Jazyková doporučení, která stanovuje současné morfologické normy, lze rozpoznat rozdíl: jako pravidlo se v ní pro termíny předepisuje povinné vyjadřování druhu, zatímco jako výjimka (černý chléb apod.) se uvádí výjimka běžná při vyjadřování druhu (KP 2002: 26). V DLKG, která rovněž stanovuje současné morfologické normy, se však na základě takové výjimky dochází k závěru, že prosté tvary některých adjektiv se ustálily i při tvoření termínů. Jestliže se přirozená schopnost ĮF označovat druh skutečně využívá pouze jako odůvodnění normy doporučující jejich užití v termínech a princip se kvůli požadavkům na systémovost terminologie uplatňuje všeobecně, pak by se výjimky z označování druhu neměly na terminologii vztahovat. Jestliže je tedy norma vyžadující užívání ĮF v terminologii něčím zdůvodněna, toto zdůvodnění není dostatečně jasné a dochází k záměně i v normativních příručkách. Nejasnost zdůvodnění, jeho nevysvětlení či uvádění odlišných kritérií při jeho výkladu a možnost různé interpretace vyvolaná klasifikací významů ĮF by měly ztěžovat posuzování, zda užívání odpovídá normě, která může mít určité zdůvodnění. 3. TENDENCE V UŽÍVÁNÍ V SOUVISLÝCH TEXTECH K konstatování nesouladu mezi normou, která považuje ĮF za povinný ukazatel termínu, a územ stačí kterýkoli ekonomický vědecký časopis dostupný na internetu. Avšak hned BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 21 je třeba zmínit také jedno zásadní omezení tohoto úzu – zjevně se v něm jazykové normy dodržují nedostatečně, nebo se nedodržují vůbec. Jazyková úroveň článků otištěných v téže publikaci, a dokonce i v témže čísle, se však liší. To vede k předpokladu, že publikace nemají jazykového redaktora a redakci mají na starosti sami autoři, kteří podle vlastního uvážení využívají služeb jazykových korektorů s různou kvalifikací, případně se spoléhají na své jazykové znalosti. Jazyk mnoha ekonomických vědeckých periodik vykazuje ve větší či menší míře nedostatky i z hlediska jazykových norem, takže není možné vybrat ideální úzus. Na druhou stranu má tento reálný úzus jednu výhodu – lépe odhaluje nejasnosti, s nimiž se uživatelé jazyka setkávají. S ohledem na všechny tyto okolnosti byl zvolen následující výběr textů: vyřazeny byly vědecké články, které nerespektují ani nejobecnější jazykové normy, a zkoumány byly pravidelnosti v neužívání ĮF, které se projevují v ostatních textech. Celkem bylo vybráno 60 publikací vydaných v letech 2006–2016. 3.1. Nejasnosti kritéria a sémantického vymezení Považovat za porušení normy všechny případy kolísání tvaru závislého členu slovního spojení užitého v textu by nebylo oprávněné, protože normativní příručky takové kolísání připouštějí. Na základě jediného slovního spojení se může uplatnit obecná opozice NF a ĮF, kterou gramatiky spojují s určovacím významem typickým pro ĮF nebo s kategorií určitosti. DLKG uvádí, že ĮF adjektiv vytvářejí kategorii určitosti ve vztahu k prostým tvarům takto: ĮF označují vlastnost předmětu a zároveň sdělují, že daný předmět je známý, kdežto prosté tvary označují pouze vlastnost předmětu (DLKG 1997: 174). Je pravda, že taková opozice, jak již vyplynulo z prací A. Valeckienė a z klasifikace významů uváděné v LKG a DLKG, umožňuje označit známý předmět různými způsoby – vyčlenit jej (vyčleňovací význam), poukázat na jeho vlastnost známou již z dřívějška (poukazovací význam) a označit druh předmětu. Tato opozice tedy předpokládá, že i při označování druhu bude předmět uváděn jako známý, nepředpokládá však, že tentýž předmět nelze v témže textu uvést jako neznámý, pouze vyznačující se tou či onou vlastností. Vědecké texty poskytují příznivé prostředí pro uplatnění takové opozice, kterou předpokládají nejen normativní příručky, ale i gramatický systém jazyka. Vždyť pojmy se v nich často definují a vysvětlují a definice či vysvětlení pojmu svědčí o tom, že předmět je známý. Při definování nebo vysvětlování těchto pojmů však mohou být zmíněny také vlastnosti, které se staly základem pro vytvoření termínu označujícího daný pojem. To je patrné i z jednoho vědeckého článku BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 22 jsou předkládány obecné přehledy dějin trhu: Evropská integrace souvisí především s vytvářením a zdokonalováním trhu (Miniokas, 2003), proto se v Jednotném evropském aktu z roku 1986 hovořilo o vytvoření společného trhu. V té době ještě více vyvstala nutnost vytvořit společný trh, na němž by státní hranice nebránily hospodářské činnosti. Společný trh se definuje jako forma hospodářské integrace států charakterizovaná volným pohybem zboží, kapitálu a osob (Vilpišauskas, 2003)3 (EVAP 2007 1(8): 101). V prvních dvou případech užití slovního spojení společný trh se uvádí právě taková obecná vlastnost, která se, jak vyplývá z třetího případu užití, následně stává základem termínu označujícího pojem. Při popisu tohoto případu pomocí výše probíraných formulací normy by bylo možné tvrdit, že slovní spojení společný trh uvádí vlastnost dvakrát jako prostou a potřetí jako rozlišující předmět. Při použití jiných formulací uváděných v normativních pracích by bylo možné vlastnost označenou ĮF pojmenovat nikoli jako náhodnou či dočasnou, ale jako trvalou a podstatnou. Při použití kritéria klasifikace významů ĮF by bylo třeba slovní spojení společný trh považovat za případ označení druhu. Ať se tedy v tomto případě použije kterékoli kritérium uvedené v normativních pracích, jež odlišuje ĮF od NF, všechna by předpokládala použití ĮF ve třetím případě a všechna by se shodovala. V jiných případech je však otázka kritéria komplikovaná. Nejasnosti vyvolává především kontext, v němž se objekty či jevy klasifikují nebo se jednoduše uvádějí jejich druhy. Při rozlišování či uvádění druhů věcí by se podle způsobů odlišování věcí spojených s označováním druhové vlastnosti měly uvádět věci rozlišené na základě vlastností opačných vůči vlastnostem jiných věcí nebo vyznačujících se specifičností; mělo by se tedy užívat ĮF. V úzu se vyskytují například tyto případy: Zastavovatelný majetek lze rozdělit na nemovitý a movitý (T 2005 3(32): 17); Podle ekonomické klasifikace se výdaje státu dělí na běžné a mimořádné výdaje (EVAP 2015 2(37): 7); Učení se v tomto kontextu zkoumá v širokém pojetí, zahrnujícím jak formální, tak neformální i informální učení (VPA 2011 4(10): 634); Dobrovolná migrace zahrnuje následující typy migrace: dočasnou, cirkulační, trvalou, turistickou a sezonní (VPA 2014 1(13): 154). Často se však objevují také případy užití NF, například: Tato opatření se používají ke sladění vizí zainteresovaných stran na dvou úrovních: místní úrovni (takzvaná „horizontální koordinace“) a vládní úrovni („vertikální koordinace“) (VPA 2013 4(12): 596). Názvy pojmů označených ve větě zvýrazněnými slovními spojeními jsou utvořeny na základě protikladnosti vlastností věcí, a proto by se podle kritéria vyjadřování druhu měly jejich adjektivní složky užívat 3 Jazyk ilustračních vět nebyl upraven. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 23 ĮF. Kritérium vyjadřování druhu by podporovalo užívání ĮF také ve větách Cílem regionální politiky je rozvíjet hmotný i nehmotný majetek a potenciál regionů (VPA 2013 1(12): 65), Jde o formální a neformální vzdělávání v podnikání, školení a také další vzdělávací programy v oblasti podnikového řízení (VPA 2012 2(11): 223), zvýrazněných přídavných jmen, a tím spíše označování druhu ve větě Migrace se podle organizační povahy rozlišuje na organizovanou a institucionalizovanou, samostatnou atd. (VPA 2014 1(13): 153), protože se zde užívá sloveso rozlišovat, které umožňuje vyjmenovávat druhové jednotky. Pokud se však uplatňuje právě kritérium označování druhu, a nikoli bezvýjimečné užívání ĮF v termínech, může jít právě o případ neutralizace spojený s označováním druhu či obecně s užíváním ĮF: ĮF se neužívá proto, že věci dostatečně rozlišují specifické významy určujících slov, druhové protiklady a konečně sémantický kontext a syntaktické okolnosti, které nedovolují vznik dvojznačnosti mezi označením prosté a rozlišovací vlastnosti. Při uplatnění dalšího kritéria uváděného v normativních pracích – protikladu mezi dočasnou vlastností pojmu a trvalou druhovou vlastností – by bylo v těchto případech pravděpodobně zcela oprávněné i NF. Vlastnosti pojmů totiž nemusí být chápány jako trvalé druhové, ale jako dočasné. A skutečně lze v úzu pozorovat sklon užívat ĮF pravidelněji při třídění objektů do již známých, ustálených druhů věcí, jako je movitý a nemovitý majetek, kdežto při rozlišování nových druhů uváděných pouze v tom či onom článku užívání více kolísá. Často se dává přednost NF a od její volby neodrazují ani slovesa rozlišovat, třídit, diferencovat, druhovat, seskupovat, jak ukazují příklady. A ve větách Všechny obyvatele lze tedy považovat za lidské zdroje; rozlišujeme-li však skutečné (v produktivním věku, ekonomicky aktivní) a potenciální (osoby před vstupem do produktivního věku, nepracující, důchodci, kteří mohou být zapojeni do různých druhů práce) (T 2008 3(44): 2), Proto je vhodné rozdělit všechny investory do tří skupin: konzervativní, racionální a agresivní (EVAP 2007 1(8) 52) přispívá také skutečnost, že taková slovní spojení, v nichž je vynecháno hlavní slovo, lze jen obtížně považovat za termíny. Uvedené nejasnosti tedy mohou vznikat v důsledku neurčitosti kritéria použitelného v terminologii nebo nepřímého předpokládání několika kritérií; i při uplatnění kritéria bezvýjimečného označování termínů, které ve svém článku navrhuje A. Kaulakienė a které uvádí mnoho normativních prací – podle nějž se termíny v textu musí vždy označovat pomocí ĮF –, by však v těchto případech nejasnosti vznikaly. I v jiných případech vznikají v textech okolnosti vyvolávající nejasnosti, nastolující otázku kritéria a dokonce odhalující určitý rozpor mezi kritérii. Například v textu o BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 24 u rozhodování o udržitelném rozvoji se nejprve pojednává o pojmu udržitelného rozvoje a adjektivní složka termínu, který jej označuje, se důsledně užívá v určitých tvarových formách (ĮF), např.: Pokud však udržitelný rozvoj budeme považovat za politiku, pak jeho realizace závisí na významu a důležitosti institucí a jejich kompetencích; Je zřejmé, že udržitelný rozvoj souvisí s demokracií, lidskými právy a praxí řádné správy věcí veřejných (Dumitrache 2013) (MLA 2015 2(7): 190). Tato důslednost se však v určitých větách nedodržuje, např.: Udržitelného rozvoje nelze dosáhnout bez zapojení podniků do této činnosti; Podniky mohou udržitelného rozvoje dosáhnout pomocí několika modelů (MLA 2015 2(7): 192). V těchto případech užití určitých tvarových forem (ĮF) zřejmě brání význam slovesa, které je součástí složeného přísudku 4 – zamýšlený objekt není charakterizován určitostí. Označování druhové vlastnosti by podle klasifikace uváděné v gramatických pracích mělo samo o sobě určovat i určitost, avšak vytvářená věc určitou charakteristiku nemá; patrně se proto i v případech, kdy byl pro termín zvolen určitý tvar a tento princip je poměrně důsledně dodržován, činí výjimka a užívá se neurčitých tvarů (NF). Tyto výjimky, částečně dané vazbou řídícího členu slovního spojení na slovesa vytvářet, vznikat, objevovat se, uskutečňovat, usilovat o a podobná, se uplatňují i v jiných publikacích, např.: Zásadní otázkou je, jak můžeme vytvořit udržitelnou společnost či udržitelný rozvoj? (TE 2008 1(2): 37); Globalisté (hyperglobalisté) definují globalizaci jako novou epochu dějin lidstva, v níž vzniká jeden globální trh s globální konkurencí jako motorem pokroku (VSE 2011 3(12): 205); Administrativní člověk <...>, ačkoli nemůže dosáhnout absolutní racionality, přesto o ni usiluje (VPA 2012 2(11): 324). K volbě neurčitých tvarů (NF) patrně vedou také slovesa používat, měřit, neboť se s nimi neužívá ustálené slovní spojení, nýbrž spojení označující objekt s určitou vlastností, např.: Soubor ukazatelů tohoto typu <...> se obtížně používá při měření udržitelného rozvoje v podniku (MLA 2015 2(7): 193); Jinými slovy, využívání nehmotného majetku nesnižuje množství ani rozsah samotného majetku (VSE 2014 2(4): 214). Přesto se adjektivní členy slovních spojení s NF užívají nejen v takových výjimečných případech, ale také tehdy, když mohou být pouze součástí termínu, protože slovním spojením je pojmenován pojem nebo přímo souvisí s koncepcí, např.: To umožňuje vyvodit závěr, že pojem udržitelného rozvoje je mnohostranný a komplexní (MLA 2015 2(7): 190); pojem udržitelného podniku úzce souvisí s koncepcí udržitelného rozvoje pojem (MLA 2015 2(7): 192). NF slovních spojení pojmenovávajících klasifikované objekty by bylo možné vysvětlit také jako výsledek uplatnění kritéria dočasnosti a trvalosti vlastnosti pojmu; některé případy by snad bylo možné považovat za konstatování vlastností, avšak když jsou klasifikované 4 DLKG tokie tariniai laikomi prijungiamaisiais žodžių junginiais (DLKG 1997: 508–509). BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 25 objekty jsou definovány, je již zřejmé, že se jim vlastnost přisuzuje jako trvalá, zásadní i jako vlastnost odlišující danou věc od ostatních, že označovaná věc je známá, že se označuje určitý druh a že slovní spojení pojmenovává pojem, tedy jde o termín. Ať se tedy použije kterékoli kritérium, všechna se shodují a měly by se užívat určité tvary (ĮF). Tato forma se však nevolí vždy, např.: Podle činnosti se fondy rozdělují na fondy otevřeného a uzavřeného typu. Fondy otevřeného typu nemají stanovenou dobu činnosti. <...> Fondy uzavřeného typu mají stanovenou dobu činnosti (VSE 2011 1(1): 118); Aktivní správa investic – je způsob správy, při němž se investiční rozhodnutí zakládají na prognózách budoucích trendů. Pasivní správa investic – je způsob správy, jehož cílem je, aby charakteristiky výnosnosti a rizikovosti investic odpovídaly výnosnosti a riziku určitého tržního segmentu či indexu (VSE 2011 1(1): 118); V odborné literatuře se současné podnikové skupiny dělí na skupiny s vertikálními a horizontálními organizačními strukturami. Pro podnikové skupiny s vertikálními organizačními strukturami je typické zaměření na vztahy mezi dodavateli a výrobci, tj. „soubor podniků propojených vztahy mezi dodavateli a výrobci“, zatímco horizontální skupiny tvoří „propojené podniky z různých odvětví, svou strukturou podobné konglomerátům“ (Lamin, 2007) (VSE 2012 2(2): 68). V některých případech se jako by činí rozdíl: adjektivní člen slovního spojení pojmenovávajícího pojem se užívá v ĮF, zatímco při pojmenování objektu, zejména závisí-li na slovesech, jako je měřit, se volí NF, např.: Aby bylo dosaženo cíle, byla nejprve prozkoumána problematika koncepce udržitelného rozvoje, pojetí dimenzí a úrovně realizace, protože teprve po objasnění podstaty samotné koncepce lze stanovit konkrétní úkoly udržitelného rozvoje a plánovat opatření k jejich realizaci (MLA 2015 2(7): 190); Při zkoumání nehmotného majetku se vědci potýkají s nehmotného majetku, jeho identifikací, měřením a oceňováním (VSE 2014 2(4): 214–215). Zde by se dalo předpokládat, že se rozlišuje mezi slovním spojením s objektovým významem a termínem označujícím pojem, avšak v týchž textech se vyskytují i opačné případy, např.: Těžko vysvětlitelný nárůst produktivity ve druhé polovině 20. století je třeba považovat za počátek výzkumu nehmotného majetku. Výrazný nárůst produktivity byl tehdy nicméně vysvětlován kvalitnějšími lidskými zdroji a technologickým pokrokem, aniž by byl konkrétně spojován s nehmotným majetkem (VSE 2014 2(4): 214–215). Takové případy by však již ukazovaly nikoli na pravidelné výjimky, ale na to, že zřejmě není známé žádné z kritérií uváděných v normativních příručkách, případně není jasná hranice mezi vyčleňujícím a prostým označováním vlastností, pojmenováním trvalých a dočasných vlastností, a zejména mezi označováním druhové vlastnosti a termínem. Pravděpodobně proto BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 26 V probíraném úzu se vyskytuje také řada příkladů, které by bylo možné spojovat nikoli s nějakými zákonitostmi či faktory, nýbrž nanejvýš s nedostatečnou schopností slyšet, respektive s necitlivostí vůči přívlastným adjektivům, jak ji konstatovala A. Paulauskienė, např.: Přechodná ekonomika je dnes chápána jako přechod od centralizovaného řízení trhu k volnému trhu. Mnoho zemí, které usilují o přechod k volné ekonomice, přešlo od volné ekonomiky k regulované. <...> Přechod k volnému trhu začíná privatizací, protože během privatizace vzniká možnost vlastnit majetek (VSE 2012 1(2): 62); V zemích s primitivní ekonomikou tvoří většinu investic reálné investice (investice do fyzického majetku), zatímco v moderním ekonomickém systému jde o finanční investice. Reálná aktiva vyjadřují ekonomické bohatství země, zatímco finanční aktiva představují nároky na reálná aktiva (Bodie, Kane, 2008). Rozvoj institucí finančního investování výrazně ovlivňuje růst reálných investic a obě tyto formy se obvykle vzájemně doplňují, nikoli si konkurují (EV 2010 15: 178). Projednávané případy souvisejí především s nejasnostmi, které mohou v úzu vznikat v důsledku neurčitosti kritéria nebo záměny kritérií, vědecké články však odhalují i takové případy neužívání přívlastných forem, které lze nejspíše spojovat s neostrou sémantickou hranicí oddělující přívlastné formy od nepřívlastných forem, a tedy s obtížemi při jejím určování. Například z níže uvedeného kontextu je patrné, že adjektiva hmotný, -á; nehmotný, -á ve většině případů spíše popisují věc, než aby označovala její rozlišovací vlastnost či druh; v takovém kontextu se od nich příliš neliší ani sousloví hmotný majetek, které se jinak ustálilo jako termín, např.: Obchod se tradičně chápe jako obchod s hmotnými, fyzicky existujícímu zboží, (hmotnými předměty), s výjimkou elektřiny, vody a plynu, pokud nejsou připraveny k prodeji v omezeném objemu nebo stanoveném množství. Směrnice Rady Evropské unie (2006) „o společném systému daně z přidané hodnoty“ definuje „zboží“ jako hmotný majetek. Podle této směrnice „zbožím je jakýkoli předmět“. Je však třeba poznamenat, že USA a Japonsko řadí do kategorie zboží také zboží nehmotné povahy. Prodej zboží nehmotné povahy (angl. digital goods) začaly obchodní společnosti provozovat tehdy, když vznikla možnost prodávat (tj. objednávat a dodávat) zboží přes internet. Zbožím nehmotné podoby se staly výrobky, které až do té doby měly v tradičním obchodě hmotnou podobu (příkladem takového zboží může být hudba, hry či knihy) (Diorio, 2001). Zásadní rozdíl spočívá v tom, že v Evropské unii se zboží nehmotné povahy přesto řadí do kategorie služeb (VSE 2013 2(3): 235). Zvláště časté je také užívání nepřívlastných forem adjektiv formální, -í; neformální, -í; legální, -í; nelegální, -í; oficiální, -í; neoficiální, -í. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 27 vartojimas irgi turbūt atspindi semantinės ribos neryškumą, tampantį neaiškumu vartosenai, pvz.: Tampant sudėtingiems ir mažiau apibrėžtiems valstybės ir visuomenės ryšiams, formalios ir neformalios šios sąveikos priemonės tampa lankstesnės ir universalesnės (VPA 2013 3(12): 381); Nelegalų darbą kontroliuojančių institucijų statistinė informacija atskleidžia, kad nelegalaus darbo mastai pastaruoju metu didėja. 2012 m. nelegalaus darbo atvejų užfiksuota tris kartus daugiau nei 2011 m. per tą patį laikotarpį; Nelegalus darbas dažnai įvardijamas skirtingais pavadinimais. Tokios sąvokos kaip „juodasis darbas“, „nedeklaruojamas darbas“, „neoficialus užimtumas“, „neoficialus darbas“, „paslėptas nedarbas“ ir daugelis kitų pavadinimų yra vartojami apibūdinti šį paradoksalų reiškinį (VPA 2014 4(13): 660); B. Martinkus ir kt. mano, kad viena iš priežasčių, kodėl atsiranda nelegalaus darbo reiškinys, yra oficialaus darbo neradimas (VPA 2014 4(13): 661); Taip pat nereikia pamiršti, kad bet kokius duomenis vienam gyventojui šiose šalyse gali iškreipti migracija, kuri oficialioje statistikoje fiksuojama pavėluotai (MLA 2010 2(2) 15). Malý je také významový rozdíl mezi slovními spojeními otevřená ekonomika a otevřená ekonomika, společný trh a společný trh, volný obchod a volný obchod, volný trh a volný trh, smíšená ekonomika a smíšená ekonomika, dokonalá konkurence a dokonalá konkurence apod. I když jsou tato spojení do ekonomických slovníků nejčastěji zařazována jako výrazy s určitými tvary, v úzu jsou zvláště časté neurčité tvary. Z kontextů vyplývá, že ustalování určitých tvarů těchto spojení pravděpodobně brání jejich blízkost ke slovním spojením označujícím prostou vlastnost věci. Například za případy konstatování prosté vlastnosti by bylo možné považovat slovní spojení v následujících větách: Specializace a volná směna vytvářejí podmínky pro inovace, růst efektivity a blahobytu všech zúčastněných stran (ŽŪM 2009 3–4(16): 185); Přechod k volnému trhu měl naplnit očekávání obyvatel, že dosáhnou životní úrovně západoevropských zemí (VSE 2016 2(1): 63); Pokud dokonalá konkurence existovala v reálném světě, strategie zaměřené na tržní pozici by byly neúčinné (MLA 2009 3(1): 35); Potlačování vlivu pěti konkurenčních sil a uplatňování generických strategií má oporu v nedokonalých konkurenčních tržních strukturách: otevřeném monopolu, monopolistické konkurenci a oligopolu (MLA 2009 3(1): 36–37). V těchto případech, alespoň v některých z nich, by samozřejmě kontext umožňoval použít i určité tvary, rozdíl ve významu by však byl malý a určité tvary jsou delší. Na druhou stranu se v týchž textech často objevují okolnosti, v nichž by se zdálo vhodnější slovní spojení označující prostou vlastnost, např.: Model financování studia zavádí svobodnou konkurenci v sektoru vysokého školství (VPA 2012 2(11): 269); Volný obchod je zvláště důležitý pro malé a otevřené ekonomiky, jako je Litva (ŽŪM 2009 3–4(16): 185). Všechno BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 28 Podstata termínu však vyžaduje jeho jednotnost, a to i po stránce formálního vyjádření; právě tento požadavek může být podnětem k tomu, aby se v textu ve všech případech používalo spojení slov s jednotnou formální podobou. Všechny tyto nejasnosti vznikající při užívání, malý rozdíl ve významu mezi ĮF a NF a zároveň požadavek jednotné podoby termínu mohou být podnětem k tendenci opačné k variabilitě formy – k jejímu sjednocování. V analyzovaném úzu se vyskytují příklady, kdy se v textu nejen při označování prosté vlastnosti, ale také při zjevném pojmenování pojmu slovním spojením, jeho spojování s koncepcí, pojetím či metodou volí jednotné formální vyjádření, a to právě NF, např.: Ve vědeckých pracích je udržitelný rozvoj chápán a definován velmi různě.<...> V různých zemích jsou analyzovány teoretické a praktické aspekty udržitelného rozvoje (TE 2008 1(2): 37); Souhrnně lze říci, že efekt měřítka ukazuje možnosti slučitelnosti prvků plánovaného centralizovaného a tržního hospodářství ve smíšeném ekonomickém systému, zatímco analýza předloženého konkurenčního modelu smíšeného ekonomického systému (hospodářství) to nejen potvrzuje, ale také odhaluje předpoklady konkurenčních výhod soukromého podnikání (EV 2009 14: 854); Při přecenění majetku musí být reálná hodnota stanovena podle aktivního trhu. Aktivní trh – trh, na němž majetek splňuje stanovené podmínky (EVAP 2013 4(32): 13). NF je univerzálnější – hodí se za takových okolností, kdy kontext více vybízí, nebo alespoň umožňuje, zvolit konstatování vlastnosti. Na druhou stranu, pokud je slovním spojením pojmenován pojem, který je v daném textu definován, vysvětlován či klasifikován, a pokud se toto spojení přídavného jména a podstatného jména používá k pojmenování pojetí, teorie, koncepce či metody, lze je již jen na základě toho rozpoznat jako termín. Dodatečný morfologický ukazatel přestává být nezbytný. Status slovního spojení jako termínu navíc označuje i jeho časté opakování v textu. Tím se ve vědeckých textech téměř vylučuje možnost vzniku dvojznačnosti, zejména proto, že, jak je patrné, v mnoha případech se ĮF od NF liší jen nepatrným významovým rozdílem. 3.2. Faktor původu slova Některé příklady analyzovaného úzu naznačují, že se v něm litevská a mezinárodní slova uvádějí poněkud odlišně, ačkoli taková rozlišovací hranice není vytyčena v žádné normativní publikaci. Je pravda, že o nepravidelném užívání ĮF u slov cizího původu se na jednom místě krátce zmiňuje (Paulauskienė, Tarvydaitė 1986: 139). Rozdílné hodnocení slov litevského a nelitevského původu by především naznačovaly případy, kdy se obě slova ocitnou ve slovním spojení, jehož členy jsou spojeny rovnocenným syntaktickým vztahem, BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 29 avšak u jednoho se užívá ĮF, u druhého NF, např.: Netradičně se hodnotí také principy veřejného a soukromého partnerství, jejich obsah a význam v kultuře řízené se zaměřením na výsledky. Na konci 15. století výrazně sílí vztahy založené na modelech podnikání veřejného a soukromého sektoru. Při analýze problematických aspektů řízení kultury však lze rozlišit snahy zajistit efektivitu veřejného a soukromého partnerství (VPP) v kultuře (VPA 2010 32: 62); Teorie absolutní a komparativní výhody zpochybnily merkantilismus (ŽŪM 2009: 3–4(16): 185); Likviditu podniku lze hodnotit různě, nejčastěji se však používají tyto ukazatele: běžná likvidita, pohotová likvidita, okamžitá likvidita a čistý pracovní kapitál podniku (MLA 2016 2(8): 193). Rozdílná je navíc podoba litevského a mezinárodního slova i tehdy, když nejsou ve větě spojena přímým syntaktickým vztahem, např.: Zastánci menšího veřejného sektoru se domnívají, že vyšší podíl státních výdajů na hrubém domácím produktu škodí ekonomice a jejímu rozvoji, neboť stát přesouvá dodatečné zdroje z efektivního sektoru ekonomiky, k němuž se řadí soukromý sektor, do veřejného sektoru (EVAP 2015 2(37): 7); Země má komparativní výhodu, pokud dokáže vyrábět produkty (zboží) relativně levněji, tj. s nižšími alternativními náklady než její obchodní partner, a volně s nimi obchodovat (ŽŪM 2009: 3–4(16): 185). Apskritai tokie nelietuviškos kilmės būdvardžiai kaip absoliutus, –i; efektyvus, –i; maksimalus, –i; minimalus, –i; modernus, –i; nominalus, –i; optimalus, –i; potencialus, –i; privatus, –i; racionalus, –i, realus, –i šio tyrimo objektu pasirinktuose moksliniuose straipsniuose dažniausiai vartojami NF, pvz.: Šie svarstymai reikšmingi apskaičiuojant minimalias kapitalo sąnaudas, t. y. siekiant maksimalios įmonės vertės ir kartu racionalios kapitalo struktūros (EVAP 2011 2(22): 88); Iš visų neoklasikinių modelių, skaidomų pagal tobulos ir netobulos kapitalo rinkos veiksnius, esant tobulos kapitalo rinkos prielaidoms, labiausiai paminėtinos optimalios kapitalo struktūros tezės yra optimalaus įsiskolinimo laipsnio teorija ir kapitalo struktūros nustatymas pagal Modigliani ir Miller (1958) teoremą (EVAP 2008 4(13): 76); Krizė – tai žemiausia potencialaus nacionalinio produkto atžvilgiu ekonominio ciklo stadija (MLA 2016 2(8): 163); Lietuvos ekonomika buvo viena sparčiausiai augančių pasaulyje, nes realus BVP augimas siekė net 10,3 proc. (EVAP 2009 1(14): 169); Primityvios ekonomikos šalyse didžiąją investicijų dalį sudaro realios investicijos (investicijos į fizinį turtą), o šiuolaikinėje ekonominėje sistemoje – finansinės investicijos (EV 2010 15: 178); Čia skiriamas: realus kapitalas – mašinos, pastatai, įrengimai, nominalus kapitalas – piniginis (EVAP 2008 4(13): 72). BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 30 V těchto případech působí nejsilněji také faktory podporující volbu litevských adjektivních NF: blízkost takových slovních spojení slovním spojením označujícím vlastnost; okolnosti, které se v textu často vytvářejí a za nichž lze vyjádřit jak vlastnost věci, tak použít termín; malý rozdíl mezi ĮF a NF nebo obtížnost rozlišit tuto sémantickou hranici; nejasný základ a kritérium užívání ĮF v terminologii. To vše se již ukázalo v pododdílu 3.1 při zmínce o sklonech k užívání slov formalus, -i; neformalus, -i; legalus, -i; nelegalus, -i; materialus, -i; nematerialus, -i; oficialus, -i; neoficialus, -i. V NF se však všechna tato i další mezinárodní slova užívají také tehdy, kdy je lze považovat pouze za součást termínu, protože těmito slovními spojeními se označují teorie, metody, koncepce, hypotézy, ba i termíny, např.: Teorie moderního portfolia H. Markowitzovy práce, zaměřené na hledání efektivního portfolia, měly velký vliv na jeho rozvoj. H. Markowitz jako první navrhl termín efektivní portfolio. Efektivní portfolio je charakterizováno jako portfolio s nejnižším rizikem při dané výnosnosti nebo s nejvyšší výnosností při dané úrovni rizika (EVAP 2007 1(8): 52); Další teorie strukturálního přístupu ke konkurenci – hypotéza efektivní struktury – tvrdí, že pozitivní vztah mezi ziskovostí a koncentrací trhu nevzniká v důsledku tržní síly (TE 2008 1(2): 103); Teorie kumulativní kauzality zdůrazňuje zpětný vliv migrace jak na motivaci jednotlivce, tak na sociální a ekonomické struktury (VSE 2013 1(3): 110). Při klasifikaci objektů či jevů a pojmenovávání jejich druhů se mezinárodní slova, která se jako závislé členy termínů vžila poměrně výrazně, rovněž často užívají v NF, např.: VKC při hodnocení hospodářské činnosti lesních správ zcela oprávněně používá nikoli nominální cenu, nýbrž metodu diskontovaných peněžních toků (ŽŪM 2016 2(23): 89); Závislost úrovně nákladů na objemu výroby určuje horizontální a vertikální hranice růstu podniku. Horizontální hranice se chápe dvojím způsobem: jako objem výroby jednoho produktu <...> a jako rozmanitost zboží v rámci jednoho podniku <...>. Vertikální hranice souvisí nejen s úsporami z rozsahu uvnitř podniku, ale i mimo něj (TE 2007 2(1): 32); Podle Ferreiry a kol. (2009) se produktivní veřejné výdaje definují jako výdaje, které doplňují produkci soukromého sektoru a vytvářejí pozitivní externality pro podniky soukromého sektoru a pozitivně ovlivňují mezní produktivitu kapitálu a práce. Neproduktivní výdaje rovněž vytvářejí v zemi blahobyt, jejich vliv však často brzdí hospodářský růst (EVAP 2015 2(37): 11); P. Sanchez a J. E. Ricart (2010) představili dvě konfigurace podnikových modelů, které lze uplatnit na trzích s nízkými příjmy: 1. Izolované podnikové modely, založené na strategii využívání, jejímž cílem je BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 31 k efektivnímu využití vlastních zdrojů a kapacit podniku. 2. Interaktivní podnikové modely, založené na strategii průzkumu (angl. exploration) (TE 2016 1(10): 179). Volbu ĮF u slov maksimalus, -i; minimalus, -i; optimalus, -i může podporovat i takový faktor, jako je neutralizace zmiňovaná nejen ve výzkumných, ale i v normativních pracích. V nich se sice uvádí pouze to, že existuje tendence neužívat u litevských adjektiv superlativní ĮF, a tato tendence se s terminologií přímo nespojuje; jak však bylo ukázáno, možnost nepřímé souvislosti předpokládá klasifikace významů ĮF uváděná v gramatikách, stejně jako neurčitost vztahu mezi označováním druhové vlastnosti a termínem. To lze v užívání interpretovat jako možnost morfologicky neoznačovat ani cizojazyčné ekvivalenty adjektiv v superlativu. V prozkoumaném úzu se vyskytují také neoznačená litevská adjektiva v superlativu, která jsou součástí termínu, např.: Vektor parametrů β se odhaduje podle nejvyšší věrohodnosti (MLA 2016 2(8): 194); K odhadu parametrů každé rovnice (ekonometrického modelu) byla použita metoda nejmenších čtverců (MTS 2010 2(23): 54). ĮF se často vynechává i u dalších adjektiv cizího původu, např.: Osoby pracující s individuální činnosti odvádějí příspěvky VSD a PSD ve výši 1,5násobku (EVAP 2015 2(37): 27); Za nejméně důležitý se považuje nedostatek podpory ze strany vedoucích pracovníků a jejich pobídek k zavádění inovativních změn v organizaci (EVAP 2013 3(31): 29); Globální ekonomika a mezinárodní otevřenost vedou k tomu, že není jediný vyspělý stát, který by zvýšení konkurenceschopnosti nevyhlásil za jednu z hlavních priorit své hospodářské politiky (EVAP 2015 2(37): 39); Z této definice lze jasně pochopit vliv krátkodobých aktiv, peněžních toků a likvidních aktiv na velikost aktiv a hodnotu podniku (MLA 2016 2(8): 194); Další dvě statisticky významné fiktivní proměnné byly určeny k zahrnutí finanční krize z roku 2008 do modelu (TE 2012 2(6): 183); Teoretické studie racionální kapitálové struktury umožňují v moderní teorii financování vymezit dvě základní oblasti výzkumu (EVAP 2008 4(13): 73); Tehdy je již patrná nečinnost základních faktorů a stává se důležitým porozumět příčinám očekávání a budoucímu chování spotřebitelů (VSE 2012 1(2): 66). Do ekonomické terminologie vstupuje mnoho mezinárodních slov při překladu termínů z angličtiny, v níž se ĮF nepoužívá. To by především podporovalo tendenci, patrnou i v souvislých textech, spojovat neužívání ĮF u mezinárodních slov s přímým překladem, tedy s vlivem angličtiny. Tento faktor však pravděpodobně působí společně se všemi dosud zmíněnými faktory. NF je navíc univerzálnější a kratší. Zvlášť důležitým faktorem může být skutečnost, že mezinárodní slovo se ve vědeckém textu často pojí s termínem a právě ono může plnit funkci, kterou BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 32 V normativních příručkách se rozlišují adjektivní tvary, tj. k označení termínu. Na druhou stranu mají přejatá slova zpravidla také specifický lexikální význam. Je-li rozdíl ve významu mezi neadjektivními a adjektivními tvary malý, možnost dvojznačnosti nevzniká. Jak ukazují probírané případy, právě nastávají okolnosti, kdy lze označovat jak prostou, tak vyčleňující vlastnost věci, a jak dočasnou, tak trvalou. Pokud se navíc slovní spojení s takovým závislým členem neustále opakuje a/nebo je jím označovaný pojem v daném textu definován či klasifikován, může být morfologický ukazatel stanovený v normativních příručkách – adjektivní tvar – ve vědeckých textech jednoduše nadbytečný. 3.3. Nepoužívání adjektivních tvarů příčestí V analyzovaném úzu je patrná tendence neužívat nejen adjektivní, ale ani participiální určité tvary, zejména ty utvořené z mezinárodních slov. Je zřejmé, že se mají tendenci neužívat tehdy, když participium, zvláště minulé, označuje vlastnost vyplývající z pasivního děje, zobecněnou jako charakteristickou vlastnost věci (diskontované peněžní toky, pevná úroková sazba, konsolidovaný rozpočet, kvalifikovaná práce, kvalifikovaný zaměstnanec, kvalifikovaná pracovní síla, monopolizovaný trh, kryté dluhopisy, vyvážený růst, vyvážený rozpočet, zainteresovaná osoba, smlouva na dobu určitou aj.), např.: Konsolidovaného rozpočtu struktura je znázorněna na obrázku 1 (MLA 2014 1(6): 51); V Evropské unii je v praxi nejrozšířenějším pevných tarifů pobídkovým nástrojem (VPA 2014 2(13): 260); Dalším faktorem určujícím přímé zahraniční investice je – kvalifikovaná pracovní síla (MLA 2(8): 215); Pátým aspektem je – zainteresovaných osob příspěvek (VPA 2007 22: 12); Výzkumy ukazují, že i zaměstnanci pracující na pracovní smlouvy na dobu určitou mají větší šanci na pracovní postup, pokud pracují na plný úvazek (VPA 2013 4(12): 546). Adjektivní tvary se nepoužívají ani u příčestí trpného přítomného času, která označují vlastnosti související se zobecněným dějem, např.: Provedené výzkumy ukázaly, že kapitálová struktura společností kótovaných na burze v pobaltských zemích se liší od kapitálové struktury společností ve vyspělých zemích (EV 2010 15: 177); Disponibilní příjmy jsou jedním z faktorů, které nejvíce ovlivňují osobní spotřebu (EVAP 2012 3(27): 13). Při vyjadřování zjevných protikladů rodu se někdy nepoužívají ani adjektivní tvary příčestí činného rodu, např.: Objednávky potřebné k zajištění efektivního fungování mateřské společnosti umožnily úspěšný provoz dceřiných společností, které uspokojovaly potřeby mateřské společnosti, a pokrytí fixních nákladů mateřskými BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 33 objednávkami umožnilo poskytovat služby externím zákazníkům za konkurenceschopné ceny (VSE 2012 2(2): 75). Určité tvary nenabývají ani participia s litevským kořenem, ačkoli tato tendence je méně častá, např.: Podle vědců, učící se ekonomika – je taková ekonomika, v níž úspěch jednotlivců, podniků a regionů odráží schopnost učit se (a zapomínat staré návyky) (VPA 2014 3(13): 635); Učící se organizace vytváří takové prostředí pro učení, v němž se neustále získává nové porozumění jak na individuální, tak na kolektivní úrovni (VPA 2014 3(13): 636); Pojem zisku se chápe jako součet součinu vlastního kapitálu a vnitřní úrokové míry se vypůjčeným kapitálem a součinu rozdílu mezi vnitřní úrokovou mírou a vypůjčeného kapitálu sazbou nákladů (EVAP 2008 4(13): 74); Příjmy jsou osvobozeny od daně, pokud jejich roční výše nepřesahuje roční nezdanitelné minimum stanovené hranice pro uplatnění (VPA 2006 15: 48). Pouze s určitými tvary se ustálily termíny rozvojová země (ekonomika, trh) a vyspělá země (ekonomika, trh), např.: Obchodní skupiny jsou jak v vyspělých, tak v rozvíjejících se ekonomikáchzemích (VSE 2012 2(2): 65); Zkoumá se také rozvíjejících se a vyspělých kapitálových trhů interakce (VPA 2012 2(11): 142). Dále se užívají účelová participia, v terminologii tohoto oboru jich však není mnoho, např.: Hlavními proměnnými likvidity, které ovlivňují hodnotu podniku, jsou: zásoby, peníze a jejich ekvivalenty, pohledávky (oběžná aktiva) a rezervy, závazky a úvěry a jiné závazky (krátkodobé závazky) (MLA 2016 2(8): 194). Všechny participiální tvary používané v neadjektivní podobě – ať už jde o litevská slova, nebo slova cizího původu – tedy mají poměrně typické významy, tj. vyjadřují trvalé, zobecněné vlastnosti charakteristické pro věc a související s dějem probíhajícím v přítomnosti nebo proběhlým v minulosti. Jejich význam se od významu adjektivních tvarů liší jen velmi málo a adjektivní protějšek by podle zásady, že termín musí být označen morfologickým ukazatelem, mohl nanejvýš naznačovat, že slovní spojení má status termínu. Neostrost sémantických hranic, z ní plynoucí nejasnosti a nakonec sjednocování forem zřejmě způsobují, že neadjektivní tvar se používá nejen ve větě Chaebol – jde o rodinou kontrolované, diverzifikované podnikatelské skupiny, které byly ve vědecké literatuře jak chváleny, tak kritizovány (VSE 2012 2(2): 72), kde konstatování prosté vlastnosti vyplývá ze syntaktických okolností, ale také ve větě Závěrem lze říci, že stejně jako jiné rodinou kontrolované diverzifikované podnikatelské skupiny spojují chaeboly výhody i nevýhody rodinného vlastnictví a kontroly (VSE 2012 2(2): 78), kde by již mohl být použit adjektivní tvar označující vyčleňující význam či druh. Jednotná podoba se z výše uvedených důvodů pravděpodobně volí také ve větách Distribuce omamných látek prostřednictvím organizované skupiny – to BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 34 rozšířená kriminalita, podporovaná ekonomickými a operačními zdroji a velmi často spojená s mezinárodními vazbami. Proto se distribuce omamných látek při činnosti jako organizovaná skupina může rozšířit natolik, že bude představovat přímé nebezpečí pro klid a fyzickou bezpečnost veškerého obyvatelstva nebo jeho velké části (VPA 2013 1(12): 143–144), ačkoli v první větě se slovní spojení organizovaná skupina v textu objevuje poprvé a mohlo by jít o případ konstatování vlastnosti bez adjektivní formy, zatímco v následující větě by již mohlo označovat známý druh věci, a proto by se použila adjektivní forma. Zřejmě však rozhodují i jiné faktory než tyto nejasnosti. Samotné příčestí může označovat charakteristickou vlastnost věci a slovo má často specifický lexikální význam, takže adjektivní forma jako ukazatel přestává být potřebná, zvláště když slovo prodlužuje a znesnadňuje jeho užívání, aniž by v zásadě přinášela významový rozdíl. V odborném textu se taková forma často stává nefunkční nejen jako ukazatel druhu, ale také jako ukazatel termínu, protože, jak bylo ukázáno, status termínu v tomto typu textu vyjadřují i mnohé jiné prostředky, například vazba slovního spojení na definici, jeho časté opakování a specifický význam. Je-li příčestí slovem cizího původu, představuje další ukazatel termínu i tento fakt; patrně proto se adjektivní formy činných či trpných příčestí cizího původu užívají obzvlášť zřídka. K tomu mohou značně přispívat zvláštnosti zkoumaného úzu – jsou v něm velmi rozšířené termíny, jejichž závislý, případně i hlavní člen je slovem cizího původu. Samozřejmě tento sklon patrný v úzu, stejně jako jiné pojednávané sklony, není univerzálním principem. K variaci dochází jak mezi texty, tak v rámci textu i slovního spojení, takže se užívá i adjektivní forma, např.: V prvním případě se analyzuje rozdělení tržních příjmů <...>, zatímco ve druhém – disponibilní příjmy, již po zdanění a sociálních dávkách (EVAP 2015 1(36): 20); Řediteli těchto nových podniků se stali někteří z ovládající společnosti, její vedoucí pracovníci a akcionáři (VSE 2012 2(2): 75); Nejdůležitějším aspektem vnějšího prostředí v kontextu organizace sociálního podnikání jsou zainteresované strany. Zainteresované strany jsou segmenty společnosti, které nemusí být organizací přímo ovlivňovány, její činnost je však může ovlivnit (VSE 2013 2(3): 217). Přesto se určitá skupina účastníků vyznačuje specifickými tendencemi v užívání: domácí příčestí s různými netypickými významovými odstíny (prostředku děje, místa či času děje apod.) se užívají pouze v ĮF, např.: Největší část státních výdajů (asi 30%) tvoří běžné výdaje (EVAP 2015 2(37): 9); Litva se neliší od ostatních tranzitivních ekonomik zemí (VSE 2012 2(2): 82); Reformy důchodových systémů v členských státech EU mají podporovat na fondovém principu fungující doplňkové dobrovolné důchodové systémy (VPA 2006 17: 67); K tomu je třeba uplatňovat strategii měnového portfolia, která maximalizuje kupní BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 35 sílu v určitém okamžiku v budoucnosti nebo umožňuje zvolit maximální hodnotu kupní síly po určitou dobu (VTP 2006 1(7): 56). 3.4. Rozlišovací funkce Užívání ĮF v termínech se značně liší, některé termíny se však užívají pouze v ĮF. V analyzovaném úzu nebyl nalezen adjektivní tvar NF ve spojení lidský kapitál, ačkoli DLKG uvádí tendenci v úzu neoznačovat ĮF u derivátů s příponami -iškas, -a. Z textů vyplývá, že u tohoto adjektiva se taková výjimka neuplatňuje, např.: Ukázaly se i další rozdíly v přístupu občanů nových a starých členských států EU k lidskému kapitálu rozdíly (T 2012 3(60): 215); Různé studie prokázaly, že lidský kapitál je hlavním zdrojem rozdílů v příjmech a blahobytu různých zemí (VSE 2014 1(4): 90). Za žádných syntaktických okolností se adjektivum NF neužívá ani ve víceslovném termínu lidské zdroje, např.: Lidské zdroje byly vždy důležité pro rozvoj států a národů (T 2011 1(54): 11); Za největší překážku v procesu zavádění a rozvoje inovací považují respondenti nedostatek finančních a lidských zdrojů ve veřejných organizacích (EVAP 2013 3(31): 29). Jiná odvozená slova s příponou -iškas, -a se, jak předpokládá výjimka pro označování druhu adjektivní formou, často užívají v neadjektivní podobě, např.: Samostatné učení – systém učení, v němž má mnoho aspektů vzdělávacího procesu pod kontrolou sám student (VPA 2008 26: 100); Dobrovolnická činnost jako neplacená činnost ve prospěch společnosti je oblastí stále rostoucího zájmu (OV 2012 64: 106). Tik ĮF terminuose vartojamas būdvardis grynas, -a, pvz.: Grynųjų investicijų kitimo rodikliai parodo šalies ekonomikos būseną tam tikrame ekonomikos cikle (MLA 2016 2(8): 167); Atliekant ekonominį projektų vertinimą, jeigu įmanoma, siekiama nustatyti ekonominę vidinę grąžos normą ir grynąją dabartinę vertę (ŽŪM 2013 1(20): 65). O ir būdvardis viešas, -a beveik visada įgyja įvardžiuotinę formą, pvz.: Šiuolaikinis viešasis valdymas yra itin sudėtingas reiškinys, nulemtas globalių pokyčių, suponuojančių viešojo valdymo reformų, viešųjų institucijų modernizavimo būtinumą (EVAP 2013 3(31): 22); Laikydami komunalinių paslaugų ir viešųjų gėrybių teikimo sektorių itin saugiu, finansiniai investuotojai skolino reikalingus verslo grupių plėtrai kapitalo srautus už mažesnę nei priimta rinkoje rizikos premiją (VSE 2012 2(2): 77). Ačkoli se přídavné jméno společný, -á často užívá i v neadjektivní podobě, ve spojeních jako hrubý domácí produkt, hrubý národní produkt, hrubá nabídka, hrubá BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 36 poptávka, všeobecné náklady atd. V analyzovaných textech byly nalezeny pouze jmenné tvary, např.: Základem těchto účtů je hrubý domácí produkt (HDP), který charakterizuje skutečné roční ekonomické ukazatele země a vyjadřuje tempo růstu ekonomiky (EVAP 2009 1(14): 167); A. Okun (1962) analyzoval údaje o změnách míry nezaměstnanosti a hrubého národního produktu (HNP) v USA v období 1953–60 a empiricky zjistil, že existuje pravidelná negativní vazba mezi procentním poměrem skutečného HNP k potenciálnímu HNP a rozdílem mezi skutečnou a přirozenou mírou nezaměstnanosti (EV 209 14: 140); Z toho vyplývá, že největší vliv na všeobecné náklady má úroková sazba (MLA 2012 3(4): 255). Pouze jmenný tvar se užívá u závislého členu slovního spojení třetí země, např.: Omezení lze uplatnit na vývoz nebo dovoz při obchodování s třetími zeměmi (T 2011 4(57): 97); Částečně to ovlivnila změna obchodního režimu se třetími zeměmi po vstupu Litvy do EU (ŽŪM 2009 3–4 (16): 187). V jednom článku se pouze jmenný tvar užívá jako závislý člen slovních spojení inteligentní ekonomika a inteligentní město, např.: V nejnovější odborné literatuře a literatuře aplikovaného zaměření i ve strategických dokumentech se stále častěji objevuje pojem inteligentní ekonomiky (angl. smart economy) , který se používá v různých kontextech: při vytváření inteligentního města, při rozvoji ekonomiky, strategickém plánování a zdůrazňování (propagaci) jedinečnosti měst. Inteligentní ekonomika je jednou ze složek inteligentního města, proto je přirozené, že se odborná literatura a literatura aplikovaného zaměření věnuje především koncepci inteligentního města (VPA 2014 3(13): 270). U dalších termínů užívaných v tomto článku, jejichž řídícím členem je rovněž ekonomika, se adjektivní členy v jmenném tvaru neužívají, a to ani tehdy, jsou-li tyto termíny definovány nebo vysvětlovány, např.: V odborné literatuře se síťová ekonomika obvykle spojuje s rozšířením internetu a jeho využíváním v ekonomických procesech a každodenním životě; Inovativní ekonomika je založena na přímých a zpětných vazbách mezi vědou, výrobou a odbornou přípravou zaměstnanců (VPA 2014 3(13): 473). Jak ukazují příklady, ne-jmenné protějšky všech termínů užívaných pouze v jmenném tvaru by měly zcela jiný význam, nebo by byly dokonce sémanticky nesmyslné. Důslednost, která se tak vyčleňuje z kolísavého úzu, tedy ukazuje, že se v něm jmennému tvaru – na rozdíl od kodifikované normy – přisuzuje funkce odlišit termín nikoli od každého, ale pouze od ne-jmenného protějšku s očividně odlišným významem. Taková tendence by byla pochopitelná, protože status termínu v odborném textu signalizuje i řada dalších výše zmíněných ukazatelů. Na druhou stranu bylo v pododdílu 2.2 uvedeno, že jedním z argumentů uváděných při formulaci normy je snaha předcházet dvojznačnosti. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 37 Jde tedy o snahu vyhnout se dvojznačnosti, a proto norma z tohoto hlediska není zpochybňována, pouze je interpretována specifickým způsobem. Skiriamąją funkciją būtų galima aiškinti ir gana nuoseklių lietuviškos raiškos neveikiamosios rūšies dalyvių, turinčių veiksmo priemonės, būdo, laiko ar kitų reikšmės atspalvių, ĮF vartojimą, pvz.: Skirstomasis teisingumas (plg. skirstomas teisingumas) buvo pirmasis teisingumo komponentas, į kurį tyrėjai atkreipė dėmesį (OV 2012 64: 42); Todėl socialinį – ekonominį mokesčių vaidmenį atlieka žemiau apibūdintos svarbiausios funkcijos: reguliavimo ir perskirstomoji (plg. perskirstoma) (MLA 2015 2(7): 247); Maisto produktų ir gėrimų gamybos pramonė yra viena didžiausių apdirbamosios pramonės (plg. apdirbama pramonė) šakų Lietuvoje (ŽŪM 2009 1–2(16): 77); Fiksuotas tarifas ir ilgas skatinamasis laikotarpis (plg. skatinamas laikotarpis) sumažina finansinę riziką (VPA 2014 2(13): 261); Investicinių fondų valdymo įmonių metinėse ataskaitose skelbiami du rodikliai, kurie susieti su lyginamaisiais indeksais (plg. lyginamas indeksas) (MLA 2011 4(3): 6); Kaip ir ankstesniais laikotarpiais, santykinai prasčiausi buvo vartojamųjų paskolų portfelio kokybės rodikliai (VSE 2012 2(2): 86). Šiais atvejais dalyvių NF žodžių junginiams suteiktų ryškų objektinės reikšmės atspalvį ir moksliniame tekste tokie junginiai būtų semantiškai neprasmingi. Tipinės reikšmės dalyvių ĮF tokios svarbios skiriamosios funkcijos neatlieka, todėl ji daugiau ir įvairuoja, o neretai kaip bendra pasirenkama NF. Akivaizdžios skiriamosios reikšmės neturi ir lietuviškų, juolab nelietuviškos kilmės būdvardžių ĮF. Tai, be viso komplekso kitų veiksnių, matyt, irgi lemia laisvesnį jos vartojimą ir dažną keitimą paprastąja forma. Iš tų būdvardžių grupės vartojimo polinkiais išsiskiria bendras, –a; grynas, –a ir viešas, –a, tačiau tai irgi paaiškintų skiriamoji funkcija: ekonomikos srities tekstuose dažnai vartojami ir tiesiogiai sumas įvardijantys žodžių junginiai, tokie kaip bendra suma, bendras rodiklis, bendras pelnas, bendra vertė ar pan., pvz.: Mažas pinigų sumas yra brangu ir sunku investuoti, tačiau bendra pinigų suma, žmonių sudedama į fondą, susidaro pakankamai didelė (VSE 2011 1(1): 116); Svarbu įvertinti ne tik tai, kokia yra atskirų veiksnių būklė, bet ir kiek jie svarbūs bendram konkurencingumui bei kokį poveikį atskiram veiksniui turi finansiniai ištekliai (VSE 2013 2(3): 268). Taigi, ta pati forma, parinkta tiek sumą įvardijančiam žodžių junginiui, tiek terminui, keltų dviprasmybės pavojų. Dviprasmybė šioje srityje dažnai galėtų susidaryti ir ĮF nepavartojus būdvardžių viešas, –a ir grynas, –a. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 38 4. KONTEXTOVĚ NEZÁVISLÉ UŽÍVÁNÍ Ověřit, nakolik zkoumané užívání ovlivňují terminologické slovníky, by bylo obtížné, tím spíše, že je široký výběr nejen slovníků, ale i různých terminologických databází. S ohledem na specifičnost ekonomické oblasti lze přesto předpokládat, že vzájemné působení je oboustranné. Ekonomická věda v Litvě prošla transformací teprve poměrně nedávno, a proto bylo nutné vytvořit značnou část terminologie znovu; jak ukazují slovníky vydané v tomto období, potřebu termínů uspokojovaly především slovníky překládající termíny z angličtiny. Vzhledem k nedostatku terminologie bylo třeba vycházet z překládaných slovníků. Zároveň je v nich patrná jistá proměna termínů, což dovoluje předpokládat, že užívání zase upravuje terminologii uváděnou ve slovnících, tím spíše, že obrat termínů je v něm vysoký. Za současných podmínek terminologické práce ovlivňují užívání také různé terminologické databáze. Zvláště důležitým zdrojem termínů jsou právní předpisy Evropské unie a Litevské republiky. Dále se tedy zkoumá, jaké tendence se utvářejí v takových zdrojích. 4.1. Poměr adjektivních forem s příponou určitého členu a bez ní v ekonomických terminologických slovnících Pro posouzení dodržování stanovené normy bylo vybráno pět ekonomických terminologických slovníků: Ekonomikos terminų žodynas Christophera Passa, Bryana Lowese a Leslieho Daviese, vydaný v roce 1994 Ekonomikos terminų žodynas (dále jen ETŽ₁), opravené a doplněné vydání tohoto slovníku z roku 1997 (dále jen ETŽ₂), učební slovník Ekonomikos terminai ir sąvokos vydaný Vilniuskou pedagogickou univerzitou v roce 1999 Ekonomikos terminai ir sąvokos (dále jen ETS), Ekonomikos terminų žodynas Rūty Vainienė z roku 2005 Ekonomikos terminų žodynas (dále jen EŽ) a Aiškinamasis ekonomikos anglų–lietuvių kalbų žodynas Davida W. Pearce z roku 2006 Aiškinamasis ekonomikos anglų–lietuvių kalbų žodynas (dále jen AŽ). Všechny byly přeloženy, redigovány nebo recenzovány odborníky na ekonomii, avšak jazykově byly připraveny různě: některé redigoval jazykový redaktor (ETŽ₁, EŽ), u jiných jméno jazykového redaktora uvedeno není (ETŽ₂, ETS), zatímco u AŽ je uvedeno nejen jméno redaktorky, ale mezi překladateli, redaktory a konzultanty slovníku je uvedeno také Terminologické oddělení Institutu litevského jazyka. Žádný ze slovníků však nebyl schválen Státní komisí pro litevský jazyk, a proto reprezentují spíše úzus než normu. Z pěti slovníků vydaných v posledních dvaceti letech uplatnil zásadu povinného označení termínu adjektivní formou s příponou určitého členu pouze jeden – ETŽ₁; obsahuje přitom 8 dvouslovných termínů, které adjektivní formu s příponou určitého členu odmítají BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 39 (besivystanti šalis, besivystantis regionas, brangūs pinigai, išsivysčiusi šalis, neišsivysčiusi šalis, paskutinis kreditorius, prastas gaminys, taupus žmogus) a 8 víceslovných termínů: besivystančių šalių ekonomika, ekonomiškiausias užsakymo dydis, jauna pramonės šaka, nukainotų prekių parduotuvė, tinkamiausių išlaidų kreivė, popieriniai ženklai su paskelbta verte, teisingas ir nešališkas požiūris, didžiausio palankumo šalių išlyga. Ostatních 264 termínů definovaných v tomto slovníku, které mohou mít adjektivní formu s příponou určitého členu, ji získaly5. Je pochopitelné, že takovou podobu mají jak adjektiva (atviroji ekonomika, bendrasis pelnas, būsimoji integracija, dvigubasis apmokestinimas, juodoji rinka, karštieji pinigai, laisvoji rinka, mišrioji ekonomika, pigioji paskola, tvirtoji valiuta), tak příčestí (apmokestinamosios pajamos, apmokėtinosios sąskaitos, didėjančiosios pajamos, keičiam osios obligacijos, nematomoji rinka, nemokamosios akcijos, nepadengtoji valiuta, skolinamasis kapitalas), jakož i termín obsahující číslovku (pirmasis atvykęs – pirmasis aptarnaujamas). Výjimky nebyly učiněny ani u mezinárodních slov (absoliutusis pranašumas, kontroliuojančioji bendrovė, konsoliduotoji renta, nominalioji kaina, pozityvioji ekonomikos teorija, privačioji bendrovė, privilegijuotoji akcija, specializuotoji parduotuvė, subalansuotojo biudžeto multiplikatorius, terminuotoji paskola), ačkoli termínů s takovými závislými členy není v tomto slovníku mnoho (42 z 264, které získaly adjektivní formu s příponou určitého členu). Tvar označující termín byl přidělen také adjektivům ve třetím stupni (žemiausiasis lygis, mažiausiasis ekonominis poveikis, mažiausioji paskolos palūkanų norma) a odvozeninám s příponou -iškas, -a (gruboniškasis kainų nustatymas, sąlygiškasis pasiskirstymas, visiškojo užimtumo pusiausvyra). Tímto tvarem jsou označeny jak tříslovné termíny (atvirosios rinkos operacija, dvigubosios buhalterijos sąskaitos, laisvosios prekybos zona, natūralusis nedarbo lygis, neigiamasis ekonominis poveikis), tak termíny složené ze čtyř či více slov (mažėjančiojo ribinio pelno dėsnis, naujųjų vertybinių popierių išleidimo rinka, nustatytosios palūkanų normos vertybiniai popieriai, sumokėtojo akcinio kapitalo dalis, laikinasis nedarbas dėl perėjimo į kitą darbą). 5 Jeden termín – daugelį prekių gaminančioji rinka – patří mezi ty, které jsou v Kalbos patarimuose hodnoceny jako nepřípustné. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 40 Odlišné tendence v užívání ĮF se projevují také ve druhém vydání tohoto slovníku – ETŽ2. V tomto souboru termínů nemá ĮF 24,8 procenta termínů, které jsou v něm definovány a mohly by tuto formu mít, tj. 64 termínů (194 ji má, viz tabulku 1)6. Výjimky se týkají jak přídavných jmen, tak příčestí, nejsou však pravidelné, srov.: flexibilní politika monopolů, ale systém flexibilního směnného kurzu; nové průmyslové odvětví, ale země nové industrializace; záporné investice, záporné úspory, ale záporná daň z příjmu; dodatečný užitek, ale dodatečná dovozní daň; skryté zásoby, skrytá nezaměstnanost, skryté daně, ale skryté snižování cen, skryté zvyšování cen; stálé příjmy, ale hypotéza stálého příjmu; soukromý sektor, ale soukromé výdaje, soukromé produkty; krátké období, ale průměrné náklady v krátkém období atd. Zdá se, že se ĮF vynechává u přídavných jmen ve třetím stupni (výhrada nejvyšších výhod pro země, nejlepší lineární nestranné odhady), v jiných termínech se však taková přídavná jména uvádějí v ĮF (minimální efektivní objem výroby, nejnižší úroveň). TABULKA 1. Poměr určitých a neurčitých tvarů v terminologických slovnících Poměr ĮF a NF v terminologických slovnících | ETŽ₁ | ETŽ₂ | ETS | EŽ | AŽ Určitý přívlastek: | 264 | 194 | 67 | 149 | 385 přídavné jméno | 140 | 119 | 48 | 99 | 220 příčestí | 123 | 75 | 18 | 46 | 160 mezinárodní slovo | 42 | 43 | 19 | 42 | 87 Neurčitý přívlastek: | 16 | 64 | 49 | 66 | 114 přídavné jméno | 8 | 31 | 35 | 37 | 65 příčestí | 8 | 34 | 13 | 29 | 49 mezinárodní slovo | 0 | 16 | 20 | 39 | 12 Analogické termíny neumožňují vysvětlit neurčitý tvar přídavného jména jeho pozicí (systém flexibilního směnného kurzu, neprůhledný směnný kurz, ukazatel naléhavé likvidity), protože jejich přívlastkový člen ve stejné pozici nabývá určitého tvaru (oblast volného obchodu, flexibilní výrobní rozpočet, systém pohyblivého fixního směnného kurzu). Určitý tvar nemá 16 mezinárodních slov 6 Údaje slovníků zahrnují pouze ty termíny, u nichž jsou uvedeny definice. Opravované termíny nebo termíny spojené s hlavními termíny jinými odkazy se nezapočítávají. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 41 (diskontované peněžní toky, hypotéza efektivních trhů, systém fixního směnného kurzu, fiktivní proměnná, licencovaná depozitní instituce, kotovaná společnost aj.), tato výjimka však není pravidelná, neboť mezinárodní slova, která jsou součástí jiných termínů, nabývají určitého tvaru, např.: absolutní hodnota, efektivní poptávka, horizontální integrace, konsolidovaný dluh, hmotný majetek, minimální mzdová sazba. Užívání určitého tvaru příčestí je rovněž různorodé, např.: kotovaná společnost, ale kótovaná společnost; splatitelný cenný papír, ale nesplatitelný cenný papír; cenný papír s neomezenou splatností, ale dluhopis s neomezenou splatností (konzole); disponibilní příjmy, ale vydělané příjmy atd. Z toho vyplývá, že v ETŽ2 se neprojevují žádné pravidelné výjimky, snad jen to, že se výjimky týkají jednotlivých termínů. Mohly vzniknout v důsledku nedostatečně uspořádaného jazyka slovníku; může to však také znamenat, že tento slovník pouze lépe odráží tendence tehdejšího úzu, tj. že jednotlivé termíny, v nichž se rozšířily NF, byly do slovníku zařazeny právě v této podobě. Ve skutečnosti mnoho nových termínů ve srovnání s ETŽ2 dosud nezískalo ĮF, např.: předstihové ukazatele, splacený kapitál, systém fixního směnného kurzu, trh nekotovaných cenných papírů, optimální kombinace faktorů, stanovení omezujících cen, skryté zásoby, skryté příjmy. Tačiau ETS (1999) irgi įtraukti 49 terminai, neturintys ĮF, ir jie sudaro 42,2 procento visų šiame žodyne pateikiamų ĮF galinčių įgyti terminų. ĮF neįgijo 29 lietuviški žodžiai, įskaitant tris terminus, kuriuose šios formos neįgijo vienas iš dviejų ją galėjusių įgyti žodžių (grąžintina išperkamoji nuoma, nevisiškasis matomasis darbuotojų užimtumas ir nevisiškas paslėptasis darbuotojų užimtumas), pvz.: bendra įmonė, dvigubas apmokestinimas, ilgas laikotarpis, nedirbantys asmenys, neteisėta veikla, pakankama konkurencija, papildoma mokesčių našta, užimti gyventojai. Iš tarptautinių žodžių ĮF nėra įgiję 20, pvz.: disponuojamos pajamos, elastinga paklausa, likvidus turtas, natūrali oligopolija, optimalus vartojimas; aktyvi darbo paieška, efektyvus gyventojų užimtumas, minimalus gyvenimo lygis, natūralus nedarbo lygis, racionalus gyventojų užimtumas. Slovník však uplatňuje nekonzistentní výjimky, neboť některá mezinárodní slova jsou uvedena i v ĮF, např.: alternativní náklady, centralizovaná ekonomika, horizontální integrace, prioritní akcie; dlouhodobý hmotný majetek, kategorie nelegální práce, neoficiální trh práce, potenciální poptávka po práci, reálná úroková sazba. Vyskytují se i případy zjevné nekonzistence, např.: absolutní chudoba, ale absolutní výhoda; otevřená ekonomika, ale operace na otevřeném trhu; alternativní náklady, ale alternativní mzda; společný podnik, ale BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 42 společný trh; individuální podnik, ale individuální (osobní) podnik; nejnižší cena, pravidlo nejnižších nákladů, ale pravidlo nejnižší daně. EŽ (2005) pateikiami 66 ĮF neigi̇ję terminai, šią formą yra įgiję 149, taigi, morfologiniu rodikliu nežymima 30,7 procento juo galimų žymėti terminų. ĮF nepažymėti 29 terminų sudėtiniai dėmenys dalyviai, pvz.: asocijuota įmonė, dolerizuota ekonomika, išskaidytas žinojimas, monopolizuota rinka, nepadengti pinigai, nelisting­uojami vertybiniai popieriai, neribota atsakomybė, riboti ištekliai, subalansuota rinka, susiję asmenys, valdomas valiutos kurso svyravimas. Išskyrus termino gautinos sumos priklausomąjį dėmenį, kuris yra reikiamybės dalyvis, visi kiti ĮF neiġiję dalyviai yra esamojo arba būtojo kartinio laiko dalyviai, pasakantys su dabartyje vykstančiu ar praeityje vykusiu veiksmu susijusias apibendrintas ypatybes. Kai kurie iš tų terminų yra perkeltinės reikšmės žodžių junginiai, pvz.: lengvi pinigai, nematoma ranka, nemokami pietūs, melžiamos karvės, užburtas ratas. V tomto slovníku je 46 termínů, v nichž příčestí získalo adjektivní formu (ĮF), takže celkem se ĮF neužívá u 40,9 procenta termínů uvedených v EŽ, jejichž součástí je příčestí. Jak ukazují níže uvedené příklady, ĮF nabývají poměrně dlouhá slova; kritérium úspornosti by tedy nemělo být hlavním činitelem rozhodujícím o tom, že příčestí není označeno jako ĮF, např.: kompenzační dotace, konvertibilní cenný papír, kvalifikovaný podíl na základním kapitálu, příjmy nepodléhající zdanění, prioritní akcie s kumulativní dividendou, termínovaný vklad. Při přehledu poměru mezinárodních slov, která získala a nezískala ĮF, je prvních 42 a druhých 39. Stejně jako ve dvou dříve rozebraných slovnících se tedy výjimky nečiní podle kritéria původu slova ani slovního druhu, nýbrž u jednotlivých termínů. Jinak by nebylo možné vysvětlit, proč slovní spojení absolutní cena, absolutní výhoda, ideální typ získala ĮF, zatímco fundamentálního faktoru je závislý člen užit v NF, nebo proč splacený kapitál získal ĮF, ale darovaný kapitál ji nezískal; srov. také kompenzační dotace, konvertibilní obligace a společnost kotovaná na burze; syndikovaný úvěr a konsolidované výkaznictví; dokonce i holdingová investiční společnost a ovládající osoba; svobodná ekonomická zóna a volný vstup na trh; negativní daň z příjmu a negativní externalita; oficiální seznam a oficiální nabídka; veřejné vlastnictví a veřejná emise. Nejnovější slovník ekonomických termínů – AŽ – se vyznačuje tím, že mezi jeho zpracovateli je uvedeno také Oddělení terminologie Ústavu litevského jazyka. Patrně proto se v něm ĮF užívá důsledněji. Většina dříve zmíněných termínů, u nichž se NF dříve doporučovala, nebo které se ve slovnících uvádějí v takové BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 43 podobě, je v AŽ uvedena s ĮF, např.: hypotéza absolutního důchodu, otevřená ekonomika, společný trh, disponibilní důchod, fiktivní proměnná, horizontální spravedlnost, kumulativní prioritní akcie, volný obchod, volný trh, likvidní majetek, hmotný majetek, neformální sektor, nominální hodnota, potenciální produkce, soukromý statek, racionální očekávání, vyrovnaný rozpočet, dokonalý trh, udržitelný rozvoj. Ani v tomto slovníku se zásada povinného označování termínu pomocí ĮF neuplatňuje univerzálně. Například ĮF nezískalo 114 termínů vysvětlených v tomto slovníku7. O něco více je vysvětleno termínů, v nichž adjektivum ĮF nezískalo (65), např.: dvojitá záměna, mladé odvětví, volná pracovní místa, nové nábory, neúplná zaměstnanost, progresivní sektor, slabá měna, pružný kapitál, přesné sladění, silná měna. Dále je zde 49 termínů, v nichž příčestí nemá ĮF, např.: konkávní funkce, fixní poměr kapitálu a práce, rozvinuté země, licencované depozitní instituce, klesající mezní užitek, trh okamžitého vypořádání, rezervy na nepředvídané výdaje, nepřítomný vlastník půdy, nežádoucí statek, hypotéza zklamaného pracovníka, požadovaný základní kapitál, doplňkové dávky, měnová kvóta, kterou lze ponechat, důvěryhodná akcie, nabídková cena, vypůjčené prostředky, zbídačující růst, koordinované akce, vhodné produkty. V tomto slovníku se činí poměrně pravidelné výjimky; například se v termínech užívají slova minimální, -í; optimální, -í v NF: zákony o minimální mzdě, minimální úroková sazba z půjček, minimální cíl zaměstnanosti, optimální velikost továrny, optimální clo, optimální kapacita. V termínech s ĮF má adjektivum stejný, -á podobu NF, např.: stejná odměna, teorie stejných obětí, stejný užitek, křivka stejných nákladů. Existuje tendence neužívat adjektiva s příponou -iškas, -a v ĮF, např.: dobrovolné omezení vývozu, dobrovolná nezaměstnanost, úplná slučitelnost. Podobnou tendenci vykazují odvozeniny s příponou -ingas, -a, které AŽ uvádí jako součást termínů, např.: zákony o spravedlivém obchodu, Úřad pro spravedlivý obchod, spravedlivá míra výnosnosti, spravedlivá mzda, spravedlivá cena. Avšak účinný, -á se užívá v ĮF (hypotéza efektivních trhů, teorie efektivní mzdy); zahrnuty jsou také termíny pracující obyvatelstvo, pravidlo jednomyslného souhlasu. 7 Stejně jako při počítání údajů z dalších terminologických slovníků se termíny, které jsou pouze zmíněny a nejsou vysvětleny, nezapočítávají. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 44 Zdá se, že se v přenesených významech nepoužívají jmenné tvary, jako například drahé peníze, „horké“ peníze, snadno vydělané peníze, levné peníze, slabá měna, pohyblivý kapitál, avšak používají se výrazy neviditelná ruka, plíživá inflace, „tekoucí“ emise. U některých termínů se jmenný tvar používá pouze u jednoho ze sousedících adjektivních členů, např.: volný plovoucí směnný kurz, regulovaný plovoucí směnný kurz. V jiných termínech se však jmenný tvar používá u obou adjektivních členů, např.: omezené závislé proměnné, čistý hmotný produkt, losovací spořitelní dluhopisy, daň z děděných nemovitostí. I další výjimky ukazují, že se spíše zavádějí pro jednotlivá slovní spojení, např.: otevřená ekonomika, avšak zdroje s otevřeným přístupem; maximální možný úvěr, cenotvorba při nejvyšší poptávce, avšak maximální věrohodnost, nejvyšší poptávka po práci; metoda nejmenších čtverců, dvoustupňová metoda nejmenších čtverců; nabytá funkce (nabytost), avšak křivka nabídky práce získaná odvozením; konsolidované dluhopisy, avšak konsolidovaný fond; očekávaná inflace, avšak očekávaný čistý výnos; smíšená tržní ekonomika, avšak společnost se smíšeným kapitálem. Z ekonomických terminologických slovníků tedy vyplývá, že zásada označování termínů jmennými tvary se obecně neuplatňuje, s výjimkou ETŽ. Přesto jsou určité termíny, v nichž jmenný tvar plní zjevnou rozlišovací funkci, v terminologických slovnících uváděny jako takové, které jmenný tvar mají, pokud jsou v nich dané termíny obsaženy, např.: hrubý domácí produkt a hrubý národní produkt, hrubý zisk, hrubé příjmy; hotovost, čistý domácí produkt a čistý národní produkt, čistý zisk, čistá současná hodnota a čistá hodnota; kupní síla; spotřební zboží a spotřebitelský úvěr; veřejné práce; lidský kapitál. Tuto tendenci však sotva lze vysvětlovat vlivem úzu, nebo naopak, protože například ve vědeckých článcích se u některých přídavných jmen jmenné tvary nepoužívají (otevřená ekonomika, fiktivní proměnná, volný obchod, nominální hodnota, dokonalý trh, uzavřená ekonomika), ačkoli tato slovní spojení se do terminologických slovníků obvykle zařazují jako výrazy se jmenným tvarem. Kromě toho se v analyzovaných souvislých textech výjimky u příčestí a internacionalismů vyskytují častěji, než by se dalo usuzovat z těchto slovníků, zejména u příčestí s mezinárodním kořenem. Za shodu mezi terminologickými slovníky a územ by bylo možné považovat neoznačování jmenných tvarů u přídavných jmen v superlativu a jejich nelitevských ekvivalentů; jak však ukazují uvedené příklady, i ve slovnících se objevují nepravidelnosti. V některých slovnících je patrnější tendence neoznačovat jmenné tvary u určitých příčestí, v jiných je uvedeno poměrně mnoho internacionalismů, které takto označeny nejsou, avšak celkově tento jev ve slovnících, stejně jako v souvislých textech, nepředstavuje obecné pravidlo. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 45 Z analýzy terminologických slovníků by ještě zřetelněji vyplynulo, že používání jmenných tvarů v termínech je značně proměnlivé, avšak obecně se prosazuje zásada uplatňovat výjimky u jednotlivých termínů. 4.2. Jmenné tvary v právních termínech Právní předpisy představují specifickou oblast používání termínů. Nejprve se v nich definují termíny (pojmy) a poté se používají pouze v této podobě. V jednom textu tedy není možné používat různé tvary téhož termínu. Různé podoby jednoho termínu se mohou vyskytnout nanejvýš v různých právních předpisech, ačkoli, jak by naznačoval litevský termínový bank, jehož účel je popsán8 a jehož cílem je vymezena mezirezortní terminologická databáze Evropské unie IATE (angl. Inter-Active Terminology for Europe)9, usiluje se o sjednocení terminologie. Protože se formální podoba termínu při jeho užití v textu nemění, zbývá prozkoumat glosáře obsažené v právních předpisech a zjistit, jaký je v nich poměr jmenných a neslovesných tvarů. Pro toto hodnocení bylo vybráno 20 zákonů Litevské republiky upravujících oblast ekonomiky (včetně financí) a 20 směrnic a nařízení Rady Evropské unie a/nebo Evropského parlamentu10. Z 192 termínů definovaných ve zkoumaných zákonech Litevské republiky, u nichž by alespoň jeden člen mohl mít jmenný tvar, jej nemá 91 termínů11. U 34 takto neoznačených termínů je závislým členem příčestí s typickým významem, např.: přidružené osoby, fond profesních penzí s definovanými dávkami, zprostředkovatel jednající vlastním jménem, centrální úložiště regulovaných informací, zúčastněná společnost, dominantní postavení, pevná daň ze zisku, financující subjekt, ovládaná společnost, vyslaný zaměstnanec, ovládající osoba, neveřejná jednání, mateřská společnost, dohlížená společnost, regulovaný trh, spřízněné osoby, spřízněná společnost, spřízněný trh. Členy 53 termínů jsou přídavná jména, např.: obdobný subjekt, blízký pomocník, otevřené výběrové řízení, celková částka hrazená příjemcem spotřebitelského úvěru, fiktivní banka, úzké vazby, samostatná výdělečná činnost, příslušný orgán, minimální doba účasti, osoby bezúhonné pověsti, neprofesionální účastníci trhu, dobrovolná veřejná nabídka, nezávislá společnost, uzavřený investiční fond, veřejná nabídka cenných papírů. 8 Litevský termínový bank je dostupný na internetu: http://www.vlkk.lt/terminu-bankas. 9 IATE je dostupné na internetu: http://iate.europa.eu/switchLang.do?success=mainPage&lang=lt. 10 Všechny dokumenty jsou uvedeny v seznamu pramenů. 11 U tří termínů má jeden člen jmenný tvar, zatímco druhý jej nemá: holdingová společnost provozující smíšenou činnost, holdingová společnost smíšeného pojištění, důležité veřejné služby. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 46 Takové užívání ještě více ukazuje, že při volbě formy závislého členu se nevychází z vymezených kritérií. Některé případy naznačují, že buď není o podobě rozhodnuto, nebo právní předpisy nejsou vzájemně sladěny, např.: kontroliuojantis asmuo, kontroliuojama įmonė, bet kontroliuojamasis vienetas, kontroliuojamasis apmokestinamasis vienetas, kontroliuojančioji investicinė bendrovė, finansų kontroliuojančioji (holdingo) bendrovė, mišrią veiklą vykdanti finansų kontroliuojančioji (holdingo) bendrovė; patronuojanti įmonė, jinde – patronuojančioji, patronuojamoji įmonė. Na jednom místě se uvádí regulovaný trh, ale také reguliuojamasis trečiosios šalies dalyvavimas. V ĮF se objevují participiální formy, které jsou součástí poměrně dlouhých termínů (např.: asmenys, susiję su kontroliuojančiosios investicinės bendrovės depozitoriumu, informuotiesiems investuotojams skirtas kolektyvinio investavimo subjektas, reguliuojamasis trečiosios šalies dalyvavimas), což by rovněž potvrzovalo, že kritérium úspornosti není přinejmenším hlavním důvodem neužívání ĮF. V ĮF se vždy vyskytují trpná příčestí se specifičtějšími významovými odstíny, např.: draudžiamasis įvykis, finansų rinkos politikos formavimo patariamoji komisija, išperkamoji suma, jungiamosios linija, kilnojamasis daiktas, lyginamasis indeksas. U mezinárodních slov se užívají jak ĮF, tak NF, např.: fiksuotoji vartojimo kredito palūkanų norma, horizontalioji integracijos priemonė, likvidusis turtas, neformalusis investuotojas, ale fiksuotas pelno mokestis, fiktyvus bankas, individuali veikla, kompetentinga institucija, neprofesionalūs rinkos dalyviai. Slovníčky termínů (pojmů) v právních předpisech Evropské unie již ukazují převahu NF: ve 20 dokumentech bylo nalezeno 80 termínů s ĮF a 105 termínů bez tohoto označení. Častěji než u přídavných jmen ĮF chybí u příčestí, především trpných, např.: konsoliduota bazė, negrąžinamas indėlis, nusikalstama veikla, organizuotos prekybos sistema, padengta obligacija, paskirta nacionalinė makrolygio rizikos ribojimo institucija, paskirta valdžios institucija, perleidžiami vertybiniai popieriai, pertvarkoma įstaiga, priklausoma draudimo įmonė, pripažinta birža, pritaikyta sąsaja, prižiūrimas subjektas, reguliuojama rinka, stambių emisijų padengtos obligacijos, struktūrizuotas indėlis. Vyskytují se také činná příčestí bez ĮF, např.: glaudžiai bendradarbiaujanti dalyvaujanti valstybė narė, susijusi šalis, susijusios įmonės, susijusios priemonės, susijusių klientų grupė. V jiných termínech však ĮF mají jak činná, tak trpná příčestí, např.: apdraustieji indėliai, asocijuotoji įmonė, atidėtųjų mokesčių tarifas, fiksuotosios atkarpos, kintamųjų palūkanų atkarpa, koreguojamosios operacijos, nacionalinė paskirtoji institucija, patronuojančioji finansų kontroliuojančioji bendrovė, perleidžiamieji vertybiniai popieriai, priimančioji valstybė narė, Sąjungos patronuojančioji įmonė, susietasis kredito tarpininkas, terminuotųjų indėlių pritraukimas. Taková rozmanitost převládá i BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 47 při užívání ĮF přídavných jmen, např.: greitasis konkursas, laikinieji skirtumai, nematerialusis turtas, patvarioji laikmena, tikrasis savininkas, ale fiktyvus bankas, glaudūs ryšiai, kompetentinga institucija, laikina įstaiga, likvidi rinka, nemateriali forma, nematerialių įrašų sistema, sąveiki sąsaja, unikalus identifikatorius. Uvádí se mnoho termínů, v nichž ĮF nemá přídavné jméno bendras, -a, např.: bendra sąskaita, bendros procedūros, bendras priežiūros mechanizmas, bendro 1 lygio nuosavo kapitalo priemonės, bendros kredito kainos metinė norma. ĮF nemá ani přídavné jméno svarbus, -i, např.: svarbi priežiūrima grupė, svarbus prižiūrimas subjektas, svarbus prižiūrimas subjektas dalyvaujančioje ne euro zonos valstybėje. Shrneme-li tendence k užívání ĮF, které se rýsují v právních předpisech, je třeba konstatovat, že je stále více nahrazují NF, avšak užívání obou forem je nepravidelné. Ačkoli lze pozorovat určité tendence, stále více se prosazuje přístup, podle něhož se v každém konkrétním případě rozhoduje, zda termín označit pomocí ĮF. 5. VZTAH MEZI UŽÍVÁNÍM A NORMOU Vztah mezi užíváním, jak se rýsuje ve vědeckých článcích z oblasti ekonomie, termínových slovnících a právních předpisech, a kodifikovanou normou stanovující povinné označování termínu pomocí ĮF lze označit jako nesoulad: o označení některých termínů tímto morfologickým prostředkem se sice usiluje, takové označování však není všeobecné. Analýza kodifikované normy však ukazuje, že ani ona není jednotná. Na jedné straně se stanoví povinné označování termínu morfologickým prostředkem, na druhé straně se při formulaci této zásady vychází z funkce označování druhu věci, která takové nevýlučné označování nepředpokládá. Označování druhu je jednotkou druhého nebo třetího stupně v klasifikaci významů ĮF uváděné v popisných a normativních pracích – podtypem vymezovacího nebo vydělovacího významu, případně jedním ze způsobů vyjadřování určitosti; užívání ĮF ve vymezovacím významu (vyjadřování určitosti) však v litevštině, jak vyplývá z gramatik a výzkumných prací, není pravidelné. Nejen výzkumné, ale i normativní práce uvádějí různé případy neutralizace opozice určitosti a neurčitosti a výjimky a zdůvodňují je takovými objektivními činiteli, jako jsou specifika tvoření zájmenných přídavných jmen, malý významový rozdíl mezi ĮF a NF, vliv kontextu aj. Jestliže je již vyjadřování druhu podtypem vymezovacího významu nebo způsobem vyjadřování určitosti, měly by se takové výjimky vztahovat i na ně. Kromě toho výzkumné i normativní práce výslovně uvádějí také výjimku související s označováním druhu BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 48 a vysvětlují ji týmž činitelem jako neutralizaci opozice určitosti a neurčitosti. Vztah mezi označováním druhu a termínem, mezi užitím ĮF ve druhovém významu a užitím ĮF v terminologii se neuvádí a rozdíl se nevymezuje, což vytváří prostor pro interpretaci užívání, podle níž takový rozdíl neexistuje. Z některých normativních prací by se dalo usuzovat, že se takový rozdíl vůbec nečiní. S utvářením takové dvojznačnosti normy se objevuje rozkolísanost i v užívání. Prozkoumaný materiál – vědecké články z ekonomie, termínové slovníky a právní předpisy – ukazuje, že se vyznačuje mimořádně velkou variabilitou. O termínech se sice usiluje rozhodovat podle povinného označení stanoveného kodifikovanou normou, některé tendence v užívání však ukazují, že se spíše uplatňují výjimky z opozice určitosti a neurčitosti nebo z užívání ĮF obecně, jak je uvádějí normativní práce. Především z užívání v souvislých textech vyplývá, že ĮF se obvykle neoznačují termíny, jejichž závislým členem je mezinárodní přídavné jméno nebo příčestí. Mnohá mezinárodní slova mají specifický lexikální význam a specifičnost lexikálního významu je ve výzkumné i normativní literatuře uváděna jako jeden z činitelů a případů, kdy se určitost neoznačuje pomocí ĮF. V ekonomické terminologii se s mezinárodními slovy tvoří a užívá obzvláště mnoho termínů; už samotná skutečnost, že závislý člen je vyjádřen slovem cizího původu, může být ve vědeckém textu známkou termínu. Doplňkový ukazatel termínu – ĮF – se tak stává nedůležitým. V textech tohoto typu označují termín i další ukazatele: uvedení definice, vysvětlení, užití slovního spojení pro pojmenování pojetí, teorie, koncepce, metody či modelu, klasifikace označovaného objektu nebo jevu a časté opakování slovního spojení v textu. Funkce ĮF jako ukazatele termínu je zvláště oslabena v textech, jako jsou právní předpisy, kde je termín nebo pojem definován a povaha textu vylučuje nejen sémantickou, ale i formální variabilitu. Za druhé, zkoumané užívání ukazuje, že mezi prostým tvarem a ĮF často není velký významový rozdíl, zejména mezi činnými a trpnými příčestími přítomného a minulého času dokonavého, která mají typické významy, a jejich zájmennými protějšky. Taková příčestí sama dostatečně charakterizují předměty a odlišují je od ostatních, takže i v tomto případě se ĮF v podstatě stává nadbytečnou. Příčestí se jejím užitím pouze prodlouží. Působí-li další ukazatele svědčící o termínovém statusu – specifický význam, časté opakování slovního spojení v textu, kontextové okolnosti odhalující jeho přímou souvislost s pojmem či pojetím, uvedené definice nebo vysvětlení –, stává se další označování příčestí pomocí ĮF zbytečným. Malý významový rozdíl, jak ukazují vědecké texty, odlišuje také některé BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 49 která litevská i nelitevského původu přídavná jména a jejich zájmenné protějšky. Dvojznačnost mezi slovním spojením označujícím prostou vlastnost a slovním spojením či termínem označujícím druh, jejíž hrozba je považována za jeden ze základů pro užívání ĮF v terminologii, tedy ve většině případů nevzniká. Právě sémantická hranice je natolik neostrá, že je v úzu výhodné používat jednotné slovní spojení v jedné podobě, které může zobecnit různé významové odstíny. Analýza souvislého i bezkontextového úzu odhaluje nejen faktory, jako jsou specifický lexikální význam slova a malý významový rozdíl, které se předpokládají jako podněty k neutralizaci protikladu určitosti a neurčitosti, ale také další možné výjimky z užívání ĮF. Ačkoli nepravidelně, i v něm se lze setkat s tendencí neužívat ĮF, pokud je závislým členem termínu přídavné jméno ve 3. stupni, odvozenina s příponou –iškas, –a nebo pokud má slovní spojení přenesený význam. V zásadě se tedy neodráží norma, která by vyžadovala povinné označení termínu, nýbrž obecná norma užívání ĮF, jež předpokládá její poměrně fakultativní užívání. Úzus na druhou stranu ukazuje také to, že se jakoby usiluje o sladění dvou normativních směrů a vzniká svébytná interpretace kodifikované normy: pro souvislý text se předpokládají různé další ukazatele termínovosti a ĮF se přisuzuje funkce označovat nikoli každé slovní spojení, nýbrž pouze takové, které se od ne-zájmenného protějšku zřetelně liší významem. Tím však vzniká mimořádná míra kolísání, která je značně v rozporu se zásadou systémovosti důležitou pro terminologii. Zejména z bezkontextového úzu – terminologických slovníků a glosářů v právních předpisech – jasně vyplývá, že úzus se naopak stává mimořádně nesystematickým a výjimky se uplatňují téměř u každého slovního spojení zvlášť, což je v rozporu s cílem, který stanovuje norma. Užívání ĮF v terminologických slovnících a právních předpisech zároveň odhaluje vývoj, který ukazuje, že ĮF stále více konkurují NF a že dokonce převládají NF. Tyto tendence odpovídají tendencím užívání ĮF v jiných významech, které uznávají jak normativní publikace, tak obecně i tendence užívání ĮF: ve spisovném jazyce ĮF stále více nahrazují NF a ĮF obecně ustupují, ačkoli normativní směřování naznačuje, že právě v terminologii se spatřuje hlavní perspektiva opozice mezi ĮF a NF, která jinak stále více vykazuje známky nivelizace. Perspektivu tohoto směru v zásadě vyvrací nedostatečné posouzení a vymezení vztahu mezi označováním druhu a užíváním termínu. Není-li toto vymezení dostatečně určité, úzus v zásadě pouze odráží nevyřešené otázky kodifikace a její rozpory. To vše ukazuje na nutnost přesně vymezit kodifikační kritérium. Jedním možným řešením je upřednostnit s ohledem na požadavek systémovosti uplatňovaný v terminologii kritérium BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 50 povinného označení termínu zájmenným tvarem; druhým je založit normu na zákonitostech označování druhu a předpokládaných výjimkách. Z provedené analýzy úzu lze usuzovat, že uplatnění prvního kritéria by pravděpodobně zvýšilo systémovost užívání termínů, při rozhodování o kodifikaci by však zřejmě bylo třeba dostatečně zohlednit i možný vliv charakteru textu: funkce ĮF jako ukazatele termínu může být ve vědeckých a administrativních textech méně důležitá než ve volnějších stylech, neboť v těchto textech označují status termínu i jiné ukazatele. Na druhou stranu by volba kritéria označování druhu znamenala nutnost připustit pokračující nepravidelnost užívání ĮF, obecné tendence jejího užívání a závažné faktory, a tím také oslabování funkce ĮF v terminologii. Tento směr by nejspíše přetrval, i kdyby se úzus ponechal zcela samovolnému vývoji. Závěry o tendencích v úzu a možném dalším směřování užívání ĮF v terminologii by samozřejmě významně doplnily výzkumy úzu v různých dalších funkčních stylech, nejen v oblasti ekonomie. Stále zbývá prozkoumat také mnoho zdrojů úzu z oblasti ekonomie, a to jak vědeckého, tak administrativního stylu, například monografická díla z ekonomické teorie a praxe, vysokoškolské učebnice, různé přehledy a zprávy i překlady z jiných jazyků, především z angličtiny, která ĮF nemá, atd. ZÁVĚRY 1. Úzus neodpovídá normám uváděným v jazykových publikacích, které stanovují ĮF jako povinný ukazatel termínu. 2. Tendence v úzu odhalují nedostatečnou určitost kodifikace, ale ještě výrazněji poukazují na její zásadní problémy. 3. Nastoluje se problém kritéria, tedy se ukazuje, že při stanovení ĮF jako povinného označení termínu se v zásadě postupuje podle kritéria označování druhu, které předpokládá mnohem fakultativnější užívání. 4. Fakultativnost kritéria vyplývá z klasifikace významů ĮF. 5. Nejasnosti kodifikace vyplývají také z toho, že není vymezen vztah mezi označováním druhu a termínem. 6. Výzkum úzu ukazuje, že se v něm nepostupuje podle funkce ĮF stanovené pro terminologii, nýbrž podle výjimek z užívání ĮF předpokládaných pro určující význam a jeho podskupiny. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 51 7. Výjimky se v terminologii interpretují specificky: ukazatelem termínu se často stává mezinárodní slovo nebo příčestní tvar. 8. Důležitým faktorem neutralizace opozice mezi ĮF a NF v terminologii je kontext: ve souvislém odborném textu lze slovní spojení rozpoznat jako termín i bez morfologického ukazatele. 9. Užívání, které se pokouší kritérium zohledňovat, je značně nesystematické; výjimky se v něm uplatňují u každého slovního spojení zvlášť. 10. Tato situace staví kodifikaci před možnost volby: buď jasněji formulovat princip všeobecného označování termínů pomocí ĮF a usilovat o důslednost a systematičnost terminologie, nebo upřednostnit kritérium vyjadřování druhového znaku, a tím v podstatě rozhodnout o dalším oslabování funkce ĮF jako označení termínu. Tímto směrem by se užívání pravděpodobně ubíralo i v případě, že by bylo rozhodnuto ponechat je samovolnému vývoji. ŠALTINIAI Mokslo žurnalai EV – Ekonomika ir vadyba / Economics and management. Prieiga internete: http://internet.ktu.lt/en/science/journals/manage/frames1_1.html. EVAP – Ekonomika ir vadyba: aktualijos ir perspektyvos. Prieiga internete: http://su.lt/index.php?option=com_content&view=article&id=599&Itemid=17344&lang=lt. MLA – Mokslas – Lietuvos ateitis / Science – future of Lithuania. Prieiga internete: http://www.mla.vgtu.lt/index.php/mla/index. MTS – Management theory and studies for rural business and infrastructure development / Vadybos mokslas ir studijos – kaimo verslų ir jų infrastruktūros plėtrai. Prieiga internete: http://mts.asu.lt/mtsrbid/index. OV – Organizacijų vadyba: sisteminiai tyrimai / Management of organizations: Systematic research. Prieiga internete: https://ejournals.vdu.lt/index.php/management-organizations/index. T – Tiltai. Prieiga internete: https://www.ku.lt/leidykla/turinys/leidiniai/moksliniai-zurnalai/tiltai. TE – Taikomoji ekonomika: sisteminiai tyrimai / Applied economics: Systematic research. Prieiga internete: https://ejournals.vdu.lt/index.php/applied-economics/index. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 52 VPA – Viešoji politika ir administravimas / Public policy and administration. Prieiga internete: https://www.mruni.eu/lt/mokslo_darbai/vpa/apie_leidini. VSE – Verslo sistemos ir ekonomika / Business systems & Economic. Prieiga internete: https://www.mruni.eu/lt/mokslo_darbai/vse/apie_leidini. VTP – Verslas: teorija ir praktika / Business: theory and practice: http://www.btp.vgtu.lt/index.php/btp/index. ŽŪM – Žemės ūkio mokslai. Prieiga internete: http://www.lmaleidykla.lt/ojs/index.php/zemesukiomokslai. Terminų žodynai AŽ 2006 – Aiškinamasis ekonomikos anglų–lietuvių kalbų žodynas. Sudarė D. W. Pearce, Vilnius: Tyto alba. ETŽ₁ – Pass Ch., Lowes B., Davies L. 1994: Ekonomikos terminų žodynas. Red. A. Pupkis, ekonomikos terminijos red. konsultantas St. Vaitkevičius, Vilnius: Baltijos biznis. ETŽ₂ – Pass Ch., Lowes B., Davies L. 1997: Ekonomikos terminų žodynas. Antrasis papildytas ir pataisytas leidimas. Redagavo ir tikslino A. V. Rutkauskas, St. Vaitkevičius, Vilnius: Baltijos biznis. ETS 1999 – Ekonomikos terminai ir sąvokos. Mokomasis žodynas. Sud.: J. Bagdanavičius, P. Stankevičius, L. Lukoševičius. Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas. EŽ 2005: Vainienė R. Ekonomikos terminų žodynas, Vilnius: Tyto alba. Lietuvos Respublikos teisės aktai Draudimo įstatymas (2003 09 18, Nr. IX-1737). – Valstybės žinios, 2003 10 08, Nr. 94-4246. Elektros energetikos įstatymas (2000 07 20, Nr. VIII-1881). – Valstybės žinios, 2000 08 04, Nr. 66-1984. Finansinių priemonių rinkų įstatymas (2007 01 18, Nr. X-1024). – Valstybės žinios, 2007 02 08, Nr. 17-627. Finansų įstaigų įstatymas (2002 09 10, Nr. IX-1068). – Valstybės žinios 2002 09 18, Nr. 91-3891. Gyventojų pajamų mokesčio įstatymas (2002 07 02, Nr. IX-1077). – Valstybės žinios 2002 07 19, Nr. 73-3085. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 53 Indėlių ir įsipareigojimų investuotojams draudimo įstatymas (2002 06 20, Nr. IX-975). – Valstybės žinios, 2002, Nr. 65-2635. Informuotiesiems vartotojams skirtų kolektyvinio investavimo subjektų įstatymas (2013 06 18, Nr. XII-376). – Valstybės žinios, 2013 06 28, Nr. 68-3410. Įmonių, priklausančių finansų konglomeratui, papildomos priežiūros įstatymas (2004 07 15, Nr. IX-2387). – Valstybės žinios, 2004 08 03, Nr. 120-4433. Kolektyvinio investavimo subjektų įstatymas (2003 07 04, Nr. IX-09). – Valstybės žinios, 2003 07 25, Nr.74-3424. Konkurencijos įstatymas (1999 03 23, Nr. VIII-1099). – Valstybės žinios 1999 04 02, Nr. 30-856. Kontroliuojančiųjų investicinių bendrovių įstatymas (2003 07 04, Nr. I-1710). – Valstybės žinios, 2003 07 25, Nr. 74-3425. Pelno mokesčio įstatymas (2001 12 20, Nr. IX-675). – Valstybės žinios, 2001 12 29, Nr. 110-3992. Pinigų plovimo ir teroristų finansavimo prevencijos įstatymas (1997 06 19, VIII-275).– Valstybės žinios 1997 07 04, Nr. 64-1502. Pridėtinės vertės mokesčio įstatymas (2002 03 05, IX-751). – Valstybės žinios, 2002 04 05, Nr. 35-1271. Profesinių pensijų kaupimo įstatymas (2006 07 04, Nr. X-745). – Valstybės žinios, 2006 07 27, Nr. 82-3248. Smulkiojo ir vidutinio verslo plėtros įstatymas (1998 11 24 d., Nr. VIII-935). – Valstybės žinios, 1998 12 11, Nr. 109-2993. Vartojimo kredito įstatymas (2010 12 23, Nr. XI-1253). – Valstybės žinios, 2011 01 04, Nr. 1-1. Vertybinių popierių įstatymas (2007 01 18, Nr. X-1023). – Valstybės žinios, 2007 02-08, Nr. 17 626. Viešojo administravimo įstatymas (2006 06 27, Nr. X-736). – Valstybės žinios, 1999 07 09, Nr. 60-1945. Viešųjų pirkimų įstatymas (1996 08 13, Nr. I-1491). – Valstybės žinios, 1996-09-06, Nr. 84-2000. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 54 Europos Sąjungos teisės aktai 2005 m. spalio 26 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyva 2005/60/EB dėl finansų sistemos apsaugos nuo jos panaudojimo pinigų plovimui ir teroristų finansavimui. 2005 m. lapkričio 16 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyva 2005/68/EB dėl perdraudimo ir iš dalies keičianti Tarybos direktyvas 73/239/EEB, 92/49/EEB ir Direktyvas 98/78/EB bei 2002/83/EB. 2007 m. lapkričio 13 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyva 2007/64/EB dėl mokėjimo paslaugų vidaus rinkoje, iš dalies keičianti direktyvas 97/7/EB, 2002/65/EB, 2005/60/EB ir 2006/48/EB ir panaikinanti Direktyvą 97/5/EB. 2009 m. lapkričio 25 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyva 2009/138/EB dėl draudimo ir perdraudimo veiklos pradėjimo ir jos vykdymo. 2013 m. birželio 26 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyva 2013/36/ES dėl galimybės verstis kredito įstaigų veikla ir dėl riziką ribojančios kredito įstaigų ir investicinių įmonių priežiūros, kuria iš dalies keičiama Direktyva 2002/87/EB ir panaikinamos direktyvos 2006/48/EB bei 2006/49/EB. 2013 m. birželio 26 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyva 2013/34/ES dėl tam tikrų rūšių įmonių metinių finansinių ataskaitų, konsoliduotųjų finansinių ataskaitų ir susijusių pranešimų, kuria iš dalies keičiama Europos Parlamento ir Tarybos direktyva 2006/43/EB ir panaikinamos Tarybos direktyvos 78/660/EEB ir 83/349/EEB. 2013 m. birželio 26 d. Europos Parlamento ir Tarybos reglamentas (ES) Nr. 575/2013 dėl prudencinių reikalavimų kredito įstaigoms ir investicinėms įmonėms ir kuriuo iš dalies keičiamas Reglamentas (ES) Nr. 648/2012. 2013 m. spalio 15 d. Tarybos reglamentas (ES) Nr. 1024/2013, kuriuo Europos Centriniam Bankui pavedami specialūs uždaviniai, susiję su rizikos ribojimu pagrįstos kredito įstaigų priežiūros politika. 2014 m. vasario 4 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyva 2014/17/ES dėl vartojimo kredito sutarčių dėl gyvenamosios paskirties nekilnojamojo turto, kuria iš dalies keičiamos direktyvos 2008/48/EB ir 2013/36/ES bei Reglamentas (ES) Nr. 1093/2010. 2014 m. balandžio 16 d. Europos Centrinio Banko reglamentas (ES) Nr. 468/2014, kuriuo sukuriama Europos Centrinio Banko, nacionalinių kompetentingų institucijų ir nacionalinių paskirtųjų institucijų bendradarbiavimo Bendrame priežiūros mechanizme struktūra. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 55 2014 m. balandžio 16 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyva 2014/49/ES dėl indėlių garantijų sistemų. 2014 m. balandžio 16 d. Europos Parlamento ir Tarybos reglamentas (ES) Nr. 596/2014 dėl piktnaudžiavimo rinka (Piktnaudžiavimo rinka reglamentas) ir kuriuo panaikinama Europos Parlamento ir Tarybos direktyva 2003/6/EB ir Komisijos direktyvos 2003/124/EB, 2003/125/EB ir 2004/72/EB. 2014 m. gegužės 15 d. Europos Parlamento ir Tarybos reglamentas (ES) Nr. 600/2014 dėl finansinių priemonių rinkų, kuriuo iš dalies keičiamas Reglamentas (ES) Nr. 648/2012. 2014 m. gegužės 15 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyva 2014/59/ES, kuria nustatoma kredito įstaigų ir investicinių įmonių gaivinimo ir pertvarkymo sistema ir iš dalies keičiamas Tarybos direktyva 82/891/EEB, direktyvos 2001/24/EB, 2002/47/EB, 2004/25/EB, 2005/56/EB, 2007/36/EB, 2011/35/ES, 2012/30/ES bei 2013/36/ES ir Europos Parlamento ir Tarybos reglamentai (ES) Nr. 1093/2010 bei (ES) Nr. 648/2012. 2014 m. gegužės 15 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyva 2014/65/ES dėl finansinių priemonių rinkų, kuria iš dalies keičiamos Direktyva 2002/92/EB ir Direktyva 2011/61/ES. 2014 m. liepos 15 d. Europos Parlamento ir Tarybos reglamentas (ES) Nr. 806/2014 kuriuo nustatomos kredito įstaigų ir tam tikrų investicinių įmonių pertvarkymo, vienodos taisyklės ir vienoda procedūra, kiek tai susiję su bendru pertvarkymo mechanizmu ir Bendru pertvarkymo fondu, ir iš dalies keičiamas Reglamentas (ES) Nr. 1093/2010. 2014 m. liepos 23 d. Europos Parlamento ir Tarybos reglamentas (ES) Nr. 909/2014 dėl atsiskaitymo už vertybinius popierius gerinimo Europos Sąjungoje ir centrinių vertybinių popierių depozitoriumų, kuriuo iš dalies keičiamos direktyvos 98/26/EB ir 2014/65/ES bei Reglamentas (ES) Nr. 236/2012. 2014 m. gruodžio 19 d. Europos Centrinio Banko gairės (ES) 2015/510 dėl Eurosistemos pinigų politikos sistemos įgyvendinimo (ECB/2014/60). 2015 m. balandžio 29 d. Europos Parlamento ir Tarybos reglamentas (ES) 2015/760 dėl Europos ilgalaikių investicijų fondų. 2016 m. gegužės 11 d. Europos Parlamento ir Tarybos reglamentas (ES) 2016/792 dėl suderintų vartotojų kainų indeksų ir būsto kainų indekso, kuriuo panaikinamas Tarybos reglamentas (EB) Nr. 2494/95. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 56 LITERATŪRA AKA 2014: Administracinės kalbos aktualijos. Sudarė L. Murinienė, R. Vladarskienė. Prieiga per internetą <http://administracinekalba.lki.lt>. Ambrazas 1964: Esamojo laiko neveikiamųjų dalyvių būdvardinė vartosena. – Kalbos kultūra 7, 30–36. Brūzgienė R., Čekmonienė I. E., Žemienė A. 2013: Specialybės kalba. Vadovėlis psichologijos ir sociologijos krypčių programų studentams, Vilnius: Mykolo Romerio universitetas. DLKG 1997: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Red. V. Ambrazas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų institutas. Gaivenis K. 1975: Dvižodžiai sudėtiniai terminai dabartinėje lietuvių kalboje. – Lietuvių kalbotyros klausimai 16, 57–89. Gaivenis K. 1995: Keletas minčių apie terminų standartizaciją. – Terminologija 2, 6–10. Gedzevičienė D., Gedzevičius I. 2011: Dėl kai kurių netaisyklingos vartosenos atvejų suvirinimo srities darbuose. – Mokslas – Lietuvos ateitis 3(6), 67–70. Holvoet A., Tamulionienė A. 2006: Apibrėžtumo kategorija. – Daiktavardinio junginio tyrimai. Red. A. Holvoet, R. Mikulskas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 11–32. Jakaitienė E., Laigonaitė A., Paulauskienė A. 1976: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslas. Judžentis A. 2012: Lietuvių kalbos gramatinės kategorijos, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Kaulakienė A. 1973: Įvardžiuotinių būdvardžių vartojimas sudėtiniuose terminuose. – Kalbos kultūra 25, 27–31. Keinys S. 2004: Terminologijos raida, būklė, vaidmuo ir uždaviniai į XXI amžių žengus. – Lietuvių terminologijos raida, 74–88. Keinys S. 2005: Ekonomistų diplominių darbų kalba. – Dabartinė lietuvių terminologija, 296–303. Kniūkšta P. 1971: Įvardžiuotiniai ir priesagos -inis būdvardžiai. – Kalbos vartosena ir tvarkyba, 421–430. Kunevičienė A., Pečkuvienė L., Žilinskienė V. 2003: Specialybės kalbos kultūra. Vadovėlis, Vilnius: Lietuvos teisės universitetas. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 57 KKP 1998: Kancelari 7nės kalbos patarimai. Parengė P. Kniūkšta, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. KP 2002: Kalbos patarimai. Kn. 1: Gramatinės formos ir jų vartojimas. Sud. R. Miliūnaitė, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. KPP 1976: Kalbos praktikos patarimai. Sud. A. Paulauskienė, Vilnius: Mokslas. LKG 1965: Lietuvių kalbos gramatika 1. Ats. red. K. Ulvydas, Vilnius: Mintis. Mikุลskas R. 2006: Apibrėžiamųjų būdvardžių aprašo perspektyva. – Daiktavardinio junginio tyrimai. Red. A. Holvoet, R. Mikulskas, 33–66. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 33–66. Miliūnaitė R. 2003: Lietuvių kalbos gramatikos norminimo pagrindai. Opera linguistica Lithuanica 3, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla. Oginskienė E. 1993: Įvardžiuotinės formos kanceliarinėje kalboje. – Kalbos kultūra 64, 34–42. Paulauskienė A. 1983: Lietuvių kalbos morfologijos apybraiža, Kaunas: Šviesa. Paulauskienė A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija: paskaitos lituanistams, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Paulauskienė A. 2001: Lietuvių kalbos kultūra, Kaunas: Technologija. Paulauskienė A. 2004: Teisininkų kalba ir bendrosios normos, Vilnius: Justitia. Paulauskienė A., Tarvydaitė D. 1986: Gramatikos normos ir dabartinė vartosena, Kaunas: Šviesa. Piročkinas J. 1990: Administracinės kalbos kultūra, Vilnius: Mintis. Pupkis A. 1980: Kalbos kultūros pagrindai, Vilnius: Mokslas. Rosinas A. 1975: Ar baltų *i-, *io- resp. *ī-, iā- kamienai buvo reliatyviniai. – Baltistica 11(2), 163–170. Spraunienė B. 2008a: Apibrėžtumo kategorija ir jos tyrimai lietuvių kalbotyroje. – Lietuvių kalba 2. Spraunienė B. 2008b: Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje kaip apibrėžtumo sistema. – Acta Linguistica Lithuanica 59, 109–139. Spraunienė B. 2011: Apibrėžtumo žymėjimas lietuvių kalboje lyginant su danų ir kitomis artikelinėmis kalbomis. Daktaro disertacija. Vilnius. Stunžinas R. 2005: Statybos terminijos sinonimija. – Terminologija 12, 7–26. Šukys J. 2003: Kalbos kultūra visiems, Kaunas: Šviesa. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotinių formų nevartojimas terminijoje ir jo keliamas iššūkis normai | 58 Umbrasas A. 2002: Lietuvos Respublikoje (1918–1940) veikusio Baudžiamojo statuto vertimų teisės terminijos skirtybės. – Terminologija 9, 78–94. Valeckienė A. 1957: Dabartinės lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių vartojimas. – Literatūra ir kalba 2, 161–328. Valeckienė A. 1961: Įvardžiuotinių būdvardžių reikšmės ir keletas įvardžiuotinių formų netikslaus vartojimo atveju. – Kalbos kultūra 1, 12–16. Valeckienė A. 1986: Apibrėžtumo / neapibrėžtumo kategorija ir pirminė įvardžiuotinių būdvardžių reikšmė. – Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 168–189. Valeckienė A. 1990: Įvardžiuotinių būdvardžių kilmė. – Baltistica 26(1), 23–28. Valeckienė A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Zemlevičiūtė P. 2003: Antano Vileišio (1856–1919) medicinos mokslo darbai ir jų terminija. – Terminologija 11, 70–99. Zinkevičius Z. 1957: Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Zinkevičius Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis. Zinkevičius Z. 1978: Dėl įvardžiuotinių būdvardžių raidos. – Lietuvių kalbotyros klausimai 18, 99–103. Zinkevičius Z. 1981: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 2, Vilnius: Mokslas. Zinkevičius Z. 1996: Lietuvių kalbos istorija: vadovėlis aukštosioms mokykloms, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Gauta 2016 11 11 Priimta 2017 01 20 RAMUNĖ VASKELAITĖ [email protected] BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204