Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai

RAMUNĖ VASKELAITĖ Litevský jazykový ústav JMENNÉ TVARY PARTICIPIÍ S ROZVÍJEJÍCÍMI SLOVY: KODIFIKOVANÁ NORMA A JEJÍ NEJASNOSTI KLÍČOVÁ SLOVA: jmenný tvar, jmenný tvar participia, jmenný tvar adjektiva, rozvíjející slova, určované slovo, přívlastek, podstatné jméno. ANOTACE Článek se zabývá uváděnou zvláštností při pojednání o jmenných tvarech: jmenný tvar participia se nemá užívat, pokud má participium rozvíjející slova, za něž se považují slova spojená s participiem vztahy rekce a přimykání. Autorka odhaluje nejednotné vymezení kritéria formulovaného v normativních pracích a zabývá se dvěma hlavními otázkami, které jeho formulace vyvolává: otázkou analogie v užívání jmenných tvarů participia a adjektiva; nejasnostmi souvisejícími s užíváním participia v pozici podstatného jména. Při zjišťování, nakolik se toto kritérium uplatňuje stejně u adjektiv a participií, se využívají nejen normativní, ale i výzkumné práce a rovněž popisy syntaxe. ÚVOD V litevštině se užívají slovní spojení tvořená jmenným tvarem participia s rozvíjejícími slovy (dále jen JMP), což by ukázal internet, který zachycuje obraz širokého úzu. Jeho vyhledávač Google by nabídl záznamy takových spojení téměř u každého JMP, např.: Jaká opatření mohou přijmout ti, kdo píší o jevištních kusech v této době, které dominují inovace a sociální média? Jedním z výjimečných zázraků 20. století – rozhlasových pořadů – jsou hlasy mluvících do mikrofonu; žena středního věku – statistický portrét člověka, který si bere spotřebitelský úvěr; Žena, která chce podstoupit tuto proceduru musí bezplatně získat doporučení od příslušníků orgánů činných v trestním řízení. Avšak Korpus současné litevštiny, který se zaměřuje spíše na užívání spisovného jazyka než na jazykový úzus obecně, by ukázal, že JMP mají řízená nebo připojená slova jen zřídka. Například participium ti, kdo píší je v nebeletristických zdrojích korpusu, který obsahuje 19 322 341 slov, má pouze v šesti případech, mluvící ve třech, beroucí ve dvou, zatímco mnoho participií tvořených i z tranzitivních sloves (dávající BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 2 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 nebo duodantieji, matantysis nebo matantieji, nugalintysis nebo nugalintieji atd.) ani jednou1. Že takové případy nejsou ve spisovném jazyce časté, potvrzují i nejnovější zdroje, které nebyly zahrnuty do korpusu. Při náhodném výběru deseti knih naučné literatury vydaných v posledním desetiletí byly přívlastňovací zájmenná příčestí (ĮD) s rozvíjejícími slovy nalezena ve čtyřech2, ve třech takové případy nalezeny nebyly3 a ve třech byly nalezeny pouze dva4. Je samozřejmě možné, že užívání ĮD rozvitých závislými slovy není pro jazyk autora či překladatele knihy příznačné; úplná absence takových případů v rozsáhlejším vydání však může také ukazovat na to, že se jim vyhýbají jazykoví redaktoři knih, kteří se řídí normativními příručkami. A skutečně, v některých normativních pracích nebo pracích zaměřených na šíření normy jsou ĮD s rozvíjejícími slovy uváděna jako nepřípustná. V gramatikách jsou za nepřípustná výslovně označována pouze zájmenná adjektiva rozvitá takovými slovy, avšak model popisu zájmenných tvarů, který se v nich uplatňuje, umožňuje předpokládat, že analogii lze vztáhnout také na příčestí. V popisech slovních spojení se spojení s ĮD nepopisují, v popisech morfologické struktury se o nich tím spíše nehovoří a opravy ukazují, že ĮD s rozvíjejícími slovy se často řadí mezi případy, které je třeba opravit, ačkoli kritérium oprav bývá formulováno jinak. To vše může způsobovat značnou nejistotu v užívání, nebo je dokonce omezovat. Zjistit, zda je užívání kodifikovanými normami skutečně omezováno, by samozřejmě bylo možné pouze po důkladném prozkoumání užívání i norem a jejich porovnání. Cílem tohoto článku však není toto. Považuje-li užívání a normy za rovnocenné předměty výzkumu, zaměřuje se pouze na normy. Přesněji řečeno, usiluje o prozkoumání normy užívání ĮD s rozvíjejícími slovy, kodifikované v normativních a normativně zaměřených pracích, i nejasností vznikajících při její kodifikaci, a také o odhalení hlubších příčin těchto nejasností. Článek by měl být relevantní z hlediska kodifikace, očekává se však, že může být užitečný i uživatelům jazyka, kteří v normativních pracích hledají odpověď na otázku, zda je přípustný zájmenný tvar příčestí, pokud k sobě příčestí váže řízená nebo připojená slova. 1 Korpusu současné litevštiny (http://tekstynas.vdu.lt) použito 25. října 2019. 2 J. Grigas. Po cestách poznání: pohled proti směru hodinových ručiček, Vilnius: Vydavatelství Vilniuské univerzity, 2013; V. Žutautas. Při hledání ráje na zemi. Cestovní reportáže, Kaunas: UAB „Kriminalistika“, 2011; J. Grudzinskas. Při hledání ztraceného ráje, Vilnius: Saulėle, 2015; E. Kuckailis. Tiché kroky mechem, Kaunas: Vox Altera, 2016. 3 D. Paluckas, J. G. Siaurukas. Socialdemokratija be socializmo, Klaipėda: Eglė, 2014; P. Pomerantsev. Niekas nėra tiesa ir viskas yra įmanoma: nuotykiai naujojoje Rusijoje, Vilnius: Sofoklis, 2015; V. Šmigelskas. Kur skraido liūdesio lėktuvai, Vilnius: Versus aureus, 2016. 4 A. Užkalnis. Prijaukintoji Anglija, Vilnius: Baltos lankos, 2010; Tibetas: tolimas ir artimas, Laisvės byla, Vilnius: VšĮ „Aštuntoji diena“, 2018; B. Tiknevičiūtė. Tėvas Stanislovas – mažutėlių tarnas. Penktoji laida, Kaunas, 2016. BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 3 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 Struktura článku je poměrně jednoduchá. První kapitola pojednává o normativním kritériu, které tak či onak předpokládá neužívání zájmenného tvaru participia, je-li rozvit závislými slovy; v následujících dvou kapitolách jsou pak vyloženy nejasnosti vyplývající z formulace tohoto kritéria: otázka analogie v užívání zájmenných tvarů participií a adjektiv (2. kapitola) a nejasnosti spojené se zájmennými participii užívanými v pozici substantiva (3. kapitola). Při objasňování těchto otázek se vychází nejen z normativních prací, ale také z morfologických výzkumů zájmenných tvarů; ve čtvrté kapitole je tato analýza doplněna rovněž analýzou syntaktického pojetí užívání zájmenných participií se závislými slovy. Měly by tak vyvstat jak problémy, kterým čelí kodifikace, tak otázka, zda je třeba všechny případy užívání zájmenných participií se závislými slovy hodnotit stejně. Ačkoli je normativní kritérium, jak bude patrné z první kapitoly, v různých zdrojích formulováno odlišně, pokud je formulováno jako neužívání zájmenného slova se závislými slovy, označuje spojení závislá slova pouze slova, která jsou na zájmenném slově závislá na základě řízenosti nebo přiléhání; tím se význam tohoto spojení liší od termínu závislé členy užívaného při popisu slovních spojení (ten by zahrnoval také slova spojená s hlavním členem shodným vztahem). Spojení závislá slova bude v tomto významu užíváno i v tomto článku a dále bude označováno zkratkou PŽ. 1. FORMULACE NORMATIVNÍHO KRITÉRIA PŽ se v několika pracích uvádějí jako kritérium neužívání zájmenného tvaru participia a v jedné z nich je pojmenován i jejich zdroj. V knize Arnodla Piročkina Administracinės kalbos kultūroje, vydané roku 1990, se uvádí: „Má-li adjektivum nebo participium slova, která řídí nebo k nimž přiléhá (substantiva, zájmena, příslovce), není pak vhodné užívat zájmenný tvar, např.: velmi vážený (=vážený) občane (nebo jednoduše: vážený občane)“ (Piročkinas 1990: 87). Na doklad tohoto tvrzení se uvádí také skupina vět opravených Jonem Jablonskim, například Země dlouho neudrží získané (=získané) teplo ze slunce, Za biskupy byli jmenováni lidé, kteří se dokázali něčím (=dokázali) zalíbit králi, Vlak, vyslaný (=vyslaný) chránit železniční stanici, byl brzy zastaven (Piročkinas 1990: 87), což by dovolovalo předpokládat, že formulace normativního kritéria může být převzata z oprav J. Jablonského. Že tomu tak skutečně je, ukazuje dřívější práce téhož autora, Jono Jablonskio kalbos taisymai., vydaná roku 1986. V ní se zmiňuje jedna recenze překladu připravená J. Jablonskim, BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 4 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 v níž recenzent po opravě devíti nesprávně užitých participií uvedl: „Všude jsou zde zapotřebí nezájmenná participia: jsou u nich takzvané předměty, příslovečná určení, která se vztahují k nim samotným... Proč je zde užito zájmenné participium (adjektivum)?“ (Piročkinas 1986: 141–142). Uvádějí se také věty opravené J. Jablonskim, které však nejsou převzaty ze zmíněné recenze, nýbrž z jiných prací tohoto jazykovědce, např.: obětovat... mají ti, kteří mají více = kteří mají více; Vlak, vyslaný (=vyslaný) chránit... železniční stanici (=stanici), byl brzy zastaven; Země dlouho neudrží získané (=získané) ze slunečního tepla [=šilumos – A. P]; (Za biskupy byli jmenováni) lidé, kteří se dokázali něčím (=dokázali se něčím) zalíbit králi; (Oni) byli většími vlastníky půdy, schopní postavit více vojska = (Oni) byli většími vlastníky půdy (zemany, statkáři), kteří mohli postavit více vojska; Z nich vznikly dnes užívané (=užívané, dnes užívané, užívané dnešní doby) podoby těchto pádů; Přívlastky jsou shodné a neshodné s rozvíjeným slovem = Přívlastky jsou (bývají) shodné nebo neshodné s rozvíjeným slovem. Jak je vidět, několik těchto vět bylo později převzato do Administracinės kalbos kultūroje. Při pojednání o participiích opravených J. Jablonskim A. Piročkinas zároveň upozorňuje na to, že jednou opravou jazykovědec odporoval pravidlu, které sám formuloval, a tak uvádí, že pravidlo formuloval J. Jablonskis. Projednávané pravidlo je formulováno v gramatice Lietuvių kalbos gramatikoje z roku 1922, kde se uvádí, že zájmennými adjektivy nelze vyjádřit „vlastnost“ věcí ve srovnávacím smyslu, tj. neužívají se se slovy tak a velmi, například: velmi dobrý, tak dobrý, tak svatý, velmi (zcela) červené jeteliny, takzvaný hospodář; věci, které se tak draze platí, jsou asi dobré (RR 1957: 415). Po upozornění na tento jazykový jev se dále tvrdí, že zájmenná adjektiva „obecně vzato nemají u sebe ani příslovečná určení, ani předměty pro ten účel, k němuž se užívají“, a na doklad této formulace se uvádějí téměř výhradně příklady participií5, z nichž vyplývá, že participium užívané s PŽ má pouze prostý tvar. Participia se uvádějí nejen se příslovci vyjadřujícími srovnání (Lidé, kteří tak těžce pracovali, si musí odpočinout), ale i s jinými slovy (Člověk, který celý den pracoval, může večer odpočívat; Proč vstupuješ do světnice, když už teď nežijí ani myši?); příklady však nejvíce spojuje to, že s výjimkou dvou vět (Muži, kteří prodali žito, jeli domů; Ti, kdo v létě nepracovali, čím se v zimě uživíte?), tvoří rozvíjející přívlastky užité za rozvíjeným slovem (RR 1957: 414–416). Když je však pravidlo formulováno ještě jednou, jako kritérium se neuvádí taková pozice, nýbrž určitá slova závislá na participiu: „Zájmenná adjektiva nemohou mít v jazyce pro potřebu vlastní (a větnou) předměty nebo 5 U adjektiva se zde uvádí pouze jeden příklad: Tyto věci musíme odlišovat od jiných jim podobných věcí (RR 1957: 415). BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 5 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 aplinkybės žodžių“ (RR 1957: 415). Nors 1922 m. išleistoje J. Jablonskio gramatikoje daugiausia pateikiama tik postpozicinių pažyminių pavyzdžių, vis dėlto iš minėtosios recenzijos matyti, kad vienoda klaida kalbininkas laikė ir prepoziciniais pažyminiais einančių dalyvių įvardžiuotinę formą (Čia pat ir laukiantieji savo laimės kandidatai), o kartu ir daiktavardžio pozicijoje vartojamų dalyvių įvardžiuotinę formą, pvz.: Norinčiųjų būti konsuliais pasirodydavo nedaug; Patarnaus žmogui ir išbrauks jį iš mokančiųjų duoklę sąrašo; Toliau ėjo bičiuliai ir priskirtieji prie pretoriaus... (RR 1959: 265). A. Piročkinas se zabývá pravidlem formulovaným J. Jablonskim, tj. klade otázku, proč nelze spolu se zájmenným tvarem užívat předmět nebo příslovečné určení (Piročkinas 1986: 142–143). Poté, co otázku označil za „největší problém ze všech oprav zájmenných a nezájmenných tvarů“, nejprve předkládá vysvětlení z článku Adelė Valeckienė: „podstatné jméno stojící u přídavného jména vysvětluje a rozšiřuje význam přídavného jména a odvádí je od určovaného slova“ (Valeckienė 1957: 220). Autorka v tomto článku zkoumala pouze užívání zájmenných přídavných jmen, takže závěr, k němuž v něm dospěla, se uplatňuje analogicky i na užívání zájmenného tvaru přídavného jména a participia. Že se tato analogie uplatňuje, vyplývá i z pokusu A. Piročkinase vysvětlit pravidlo formulované J. Jablonskim: když zájmenné participium označí vlastnost věci, stejně tak i předmět nebo příslovečné určení užité u něj označuje vlastnost, ale protože se jazyk vyhýbá dvojímu označování jevu, užívá se nezájmenný tvar participia (Piročkinas 1986: 143). Takovou analogii však uplatňoval i J. Jablonskis. Ačkoli je uvedené pravidlo formulováno v kapitole gramatiky nazvané Zájmenná přídavná jména, v jejím úvodu se uvádí, že při užívání termínu zájmenná přídavná jména se v této kapitole budou mít na mysli i jiné slovní druhy, které mohou mít zájmenné tvary, včetně participií: „Když budeme hovořit o zájmenných přídavných jménech, budeme mít zde všude na mysli i jiná zájmenná slova (participia, řadové číslovky a některá zájmena)“ (RR 1957: 414). Pravidlo formulované jako zákaz užívání zájmenného tvaru přídavného jména s „předměty nebo příslovečnými určeními“ se tedy stejně vztahuje i na participia. Již v gramatice z roku 1901 byla při probírání zájmenných přídavných jmen zmíněna také participia: „Tento zdvojený význam přídavných jmen mohou ovšem nabýt i zdvojená slovesa (participia), tj. přídavná jména utvořená ze sloves neboli činných slov“ (RR 1957: 86). Ještě v ní však nebylo formulováno, že se zájmenný tvar nemá užívat s „předměty nebo příslovečnými určeními“. Při formulaci tohoto pravidla v gramatice z roku 1922 se, jak je patrné, vychází ze zvláštností užívání přídavných jmen, především ze zákazu užívání zájmenných přídavných jmen s příslovci vyjadřujícími srovnání, ale příklady jsou uvedeny v zásadě pouze BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 6 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 z participií. V uvedené recenzi byla rovněž opravována pouze participia a A. Piročkinas při rozboru oprav J. Jablonského uvádí převážně příklady zájmenných participií. Při rozboru přídavných jmen opravovaných J. Jablonskim nejsou zmíněny dvě věty související s užíváním zájmenného tvaru, totiž Méně talentovaní (=kde ne tak, ne tak talentovaní...) jsou stále zapomenuti a objevují se i takoví velmi talentovaní, mezi nimiž = se objevují i velmi talentovaní lidé, a mezi talentovanými (Piročkinas 1986: 116), ale jak je patrné, obě věty souvisejí s vyjadřováním stupně a vliv může mít právě tato okolnost. Zdá se tedy, že ačkoli je pravidlo formulováno především na základě přídavných jmen, J. Jablonskis už musel častěji opravovat participia. Že se zájmenný tvar u obou slovních druhů užívaných spolu se závislými slovy nepoužívá stejně, se tvrdí také v článku Eleny Oginskienė publikovaném v roce 1993. V pasáži o užívání zájmenného tvaru přídavného jména se uvádí, že není potřebný, je-li význam přídavného jména vymezen závislými slovy, např.: Při střídání zaměstnanců odpovědných za vedení agendy se spisy předávají na základě protokolu (Oginskienė 1993: 37). O užívání tohoto tvaru u participia se uvádí: „Zájmenný tvar se neužívá, zužují-li význam závislá slova nebo stojí-li participium za určovaným slovem: Posuzuje se otázka zahraničních investic zakázaných a omezených oblastí činnosti. Dokumenty, zasílané do zahraničí, se tisknou na dvojjazyčných formulářích“ (Oginskienė 1993: 40). Kritérium závislých slov se stejně jako v pracích J. Jablonského uplatňuje i u participií zastávajících pozici podstatného jména – doporučuje se užívat jejich prostý tvar, např.: Zájemci o zemědělské hospodaření jsou zváni k poslechu rad týkajících se zemědělství; Ti, kdo si stavějí zahradní chatky dostávají půjčku; Každoročně se pořádají kurzy pro uchazeče o studium na vysokých školách (Oginskienė 1993: 38). Ještě před E. Oginskienė zmínila kritérium závislých slov A. Valeckienė. V článku publikovaném roku 1961 v Kultura jazyka podrobně rozebrala významy zájmenných přídavných jmen a poznamenala, že podobně jako zájmenná přídavná jména se užívají i zájmenná participia, přičemž uvedla několik případů nesprávného užití zájmenného tvaru. Jako jeden z nich označila právě „silnou tendenci užívat zájmenné tvary participií rozšířených o další slova a fungujících jako přívlastek“ (Valeckienė 1961: 15). Tendence je označena jako silná, což by zdánlivě potvrzovalo, že existuje větší sklon užívat zájmenná participia rozšířená o závislá slova než zájmenná přídavná jména. V článku se navíc jako nesprávně užívaná neuvádějí všechna participia, ale pouze ta, která fungují jako rozšířené přívlastky, takže se zdá, že kritérium je zamýšleno v užším smyslu. Při formulaci kritéria v Mluvnici současné litevštiny (dále jen DLKG) a v Mluvnici litevštiny (dále jen LKG) se pozice přívlastku nijak zvlášť nevyčleňuje. Kritérium je formulováno takto: „Zájmenné tvary přídavných jmen nemají závislá slova“ (DLKG 1997: 176); „Zájmenné tvary nemají přídavná jména rozšířená o podstatná jména, příslovce BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 7 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 arba neapibrėžiamuoju įvardžiu toks“ (LKG 1965: 513). Vis dėlto pateiktoji formuluotė LKG iliustruojama tik tokiais pavyzdžiais, iš kurių matyti, kad įvardžiuotinė forma nevartojami tik išplėstais pažyminiais einantys būdvardžiai: Krūmai, žole barzdoti, kraštais mišką rėčia; Nors kalnas aukštas ir status buvo, bet pilnos džiaugsmo žmonių akys žiūrėjo į jo viršūnę kaip į saulę, ir daugelis jau rengėsi lipti; O gyveno jis jau devintą dešimtį metų, tebeturėjo dar pilną burną dantų, blaių protą ir nuostabiai giedrą atmintį...; Dangiškai žydros jo akys, apvestos tamsiais antakių lankeliais, pridengtos ilgomis blakstienomis, žiūri prieš save. Dar vienu sakiniu iliustruojamas teiginys, kad įvardžiuotine forma nevartotini būdvardžiai, einantys su įvardžiu toks: Buvo šaltas, apniukęs rytas, ir ant viso miesto gulėjo toks storas rūkas, kad už kelių žingsnių nebuvo žmogaus matyti (LKG 1965: 513). O daiktavardžio poziciją užimančių būdvardžių pavyzdžių nepateikiama. DLKG formuluotė išvis neiliustruojama pavyzdžiais. Taigi, iš gramatikų neaišku, ar formuluotės apie įvardžiuotinės formos nevartojimą su PŽ taikomos tik pažyminiu einantiems būdvardžiams, ar ir vartojamiems daiktavardžio pozicijoje. Tačiau iš šių gramatikų neaišku nė tai, kiek toks kriterijus taikytinas dalyviams. Tiesiogiai įvardijamas būdvardis, bet ir formuluotės pateikiamos būdvardžio skyriuje. Vis dėlto įvardžiuotinės formos išsamiai ir teaptariamos tik būdvardžio skyriuje, o tai leidžia kelti prielaidą, kad čia išsamiai aprašytos reikšmės ir vartojimo ypatumai laikomi bendrais ir kitoms kalbos dalims, bet jų skyriuose vengiama kartoti informaciją. V Jazykových doporučeních vydaných roku 2002 (dále jen KP) se opravují zájmenná participia fungující jako rozšířené přívlastky. Za nepřípustný se hodnotí zájmenný tvar participií začleněných do odděleného přívlastku (Lidé, kteří mají (=mají) ten či onen hendikep, se sdružují do organizací; Vyvěšené plakáty, které vybízejí (=vybízejí) k účasti na jarní brigádě), zatímco za nevhodný se hodnotí zájmenný tvar participií začleněných do rozšířeného přívlastku (Vládnoucí (=vládnoucí) strana zvolila nového lídra; Byly zjištěny pravidelnosti, které bránily (–bránící) výrobě) (KP 2002: 27–28); tím jsou vymezeny všechny případy užití zájmenných participií v přívlastkové funkci se závislými slovy. V KP se však opravují také některá participia užívaná v pozici podstatného jména, včetně zájmenných: v kapitole Substantivní užití jsou jako nepřípustná hodnocena aktivní participia přítomného času označující osoby podle jejich funkcí (KP 2002: 43–44), za nevhodná aktivní participia přítomného času označující osoby podle jejich trvalé činnosti (KP 2002: 44–46); mezi opravovanými případy je také řada příkladů zájmenných participií užívaných se závislými slovy: Předsedající schůze (=předseda) udělil slovo hostu; Obraz Litvy v zahraničí utvářejí také mladí lidé, kteří tam studují (–studující (absolvující studium)); Ve městečku začal fungovat klub hráčů dámy a šachu, kteří hrají dámu a šachy (–hráčů dámy a šachu), a další (KP 2002: 44–46). Taková participia, která mají sklon přecházet v podstatná jména BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 8 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 vartojimas neigiamai vertinamas ir kitur (Pupkis 1980: 137–138; Banevičienė 1992; Brūzgienė ir kt. 2013: 151), bet būdvardžių daiktavardėjimo polinkiai niekur nevertinami neigiamai, ir tai skatintų kelti klausimą, ar įvardžiuotinės formos vartojimo analogija taikoma šiuo atveju. KP uvádí také tři případy užití činných příčestí přítomného času, přičemž jedním z nich je užití takových příčestí „k označení osoby, která právě v daném okamžiku (dočasně) jedná“ (KP 2002: 46)6. Zmínka o takovém případu by již vybízela k otázce, zda tato analogie vůbec existuje, neboť pro přídavná jména by tento případ nemohl být příznačný. Je pravda, že při jeho ilustrování příklady jsou uvedena pouze pronominální participia stojící bez PŽ, například Ti, kdo čekali, se na nás zvědavě zahleděli a Čekajícím byly rozdány zkušební lístky, a tak odpověď na otázku, zda lze pronominální participium v substantivní pozici užít s PŽ, není podána. Určité PŽ by se dalo najít snad jen ve větě Na poradu svolalipracující s dospívajícími, lze v ní však spatřovat i nerozčleněné spojení označující, že byli pozváni jak pracující, tak dospívající. Ať tak či onak, jediný případ, který navíc lze interpretovat dvojím způsobem, není potvrzením, že pronominální participium v substantivní pozici lze užít s PŽ. V příručkách jazykové kultury a morfologie se mezi opravami nejčastěji objevují pouze pronominální participia ve funkci rozvitého přívlastku, např.: Najít ti, kdo odhalují spiklence (=odhalující) dokumenty; Na Akademii jsou přijímány osoby do 35 let, ti, kdo ukončili (=kteří ukončili) střední školu a složili (=kteří složili) přijímací zkoušky (Paulauskienė 1994: 223; 2004a: 206–207; 2004b: 310). Je pravda, že kritérium oprav je zde formulováno jinak. Ve dvou příručkách jazykové kultury připravených Aldonou Paulauskienė jsou takové příklady uvedeny jako ilustrace tvrzení, že pronominální forma není potřebná, pokud nejde o vymezení nebo vydělení (Paulauskienė 2004a: 207; 2004b: 310); jinde se na příkladech, jako jsou Najít ti, kdo odhalují vědce (=odhalující) fakta, a studenti a všichni ti, kdo chtějí (=kteří chtějí) studovat, zakládá tvrzení, že pronominální formy se nemají užívat, „když není třeba nějak vyčlenit vlastnost, zdůraznit ji nebo individualizovat to, o čem se mluví“ (Pupkis 1980: 136). Uplatňuje se tedy sémantické kritérium a k vysvětlení tvrzení se často používají nejen příklady rozvitých participií ve funkci přívlastku: Byly zaznamenány nejdůležitější (=nejdůležitější) změny organismu; Román byl do litevštiny přeložen poprvé (–první) krát (Paulauskienė 2004a: 206). Ve vydaných v roce 1976 Doporučeních pro jazykovou praxi je taková skupina syntakticky odlišných příkladů použita k ilustraci toho, že pronominální slova se nemají užívat k prostému popisu vlastnosti věci (KPP 1976: 114). V jedné morfologické příručce se téměř výhradně příklady rozvitých přívlastků tvořených pronominálními participii 6 Kromě tohoto případu se uvádí také užití činného příčestí přítomného času, když pro označení osoby neexistuje podstatné jméno odpovídajícího významu (věřící, tonoucí), a jeho užití ve funkci přívlastku (Na místo události záhy dorazila sloužící policejní hlídka; O rok později jsem se stal hrajícímtrenérem; Přibylo lidí, trpících onemocněními dýchacích cest) (KP 2002: 46). BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 9 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 Tvrzení je ilustrováno tím, že „[L]idé, kteří necítí rozdíl mezi prostou a pronominální formou, neumějí užívat pronominální formy tam, kde by jich zřejmě mělo být skutečně zapotřebí, a užívají je tam, kde zapotřebí nejsou“ (Paulauskienė 1994: 223), což by naznačovalo, že tato skupina příkladů může být výsledkem určitého zobecnění. Ať tak či onak, i takové opravy znamenají, že se uplatňuje analogie mezi užíváním pronominální formy participia a přídavného jména. Obecně se tedy ukazuje, že normativní práce a práce zaměřené na šíření normy předpokládají různá kritéria PŽ: v některých se vztahují jak na pronominální participia, tak na pronominální přídavná jména, v jiných se výslovně uvádějí pouze přídavná jména; v některých se toto kritérium uplatňuje jen na pronominální participia ve funkci rozvitého přívlastku, v jiných i na ta užitá v substantivní pozici. Opravy se však soustřeďují především na pronominální participia (jak ve funkci rozvitého přívlastku, tak užitá v substantivní pozici), což vybízí k předpokladu, že mohou existovat důvody, proč se pronominální participia s PŽ užívají častěji než pronominální přídavná jména, a že úplná analogie v užívání pronominálních forem přídavných jmen a participií tedy nemusí existovat. V normativních pracích se však takové předpoklady neformulují ani neprobírají. Zde se pokusíme zamyslet nad otázkou analogie v užívání pronominálních forem přídavných jmen a participií, na níž závisí nejasná odpověď normativních prací na otázku, zda lze pronominální participium užívat s PŽ. 2. OTÁZKA ANALOGIE V UŽÍVÁNÍ PRONOMINÁLNÍCH FOREM PŘÍDAVNÝCH JMEN A PARTICIPIÍ Pronominální slova se probírají v samostatné kapitole pouze v některých příručkách morfologie a jazykové kultury. Obvyklejší je jiný způsob jejich morfologického popisu: v kapitole o přídavných jménech se popisují významy a zvláštnosti užívání pronominálních přídavných jmen, zatímco v kapitolách o ostatních slovních druzích se pouze zmiňuje, že i tyto slovní druhy mohou mít pronominální formy, a pokud je popis jazykové stavby podrobný, uvádí se jejich skloňování a přízvuk. Například v kapitole LKG o číslovkách se pouze uvádí, že řadové číslovky mohou mít pronominální formy, že se jejich skloňování neliší od skloňování pronominálních přídavných jmen a že mají častěji zdůrazňovací význam (LKG 1965: 628–629). V kapitole o zájmenech se vyjmenovávají zájmena, která mohou mít pronominální formy, probírá se jejich skloňování a uvádí se, že pronominální forma zdůrazňuje předmět označený zájmenem (LKG 1965: 664–665). V kapitole o přídavných jménech je pak podrobně zpracována podkapitola Významy pronominálních přídavných jmen, v níž jsou podrobně popsány zdůrazňovací a určovací význam; u druhého z nich se rozlišují tři podtypy (vyčleňování předmětů, označování druhu předmětů a ukazování na předměty), které se dále člení (LKG 1965: 505– BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 10 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 510). Je tedy předložena podrobná, vícestupňová klasifikace významů, které jsou hojně ilustrovány příklady užití. Po jejich rozboru se dále zmiňuje „korelace určitosti a neurčitosti“ vznikající mezi adjektivy s příznakovým významem v pronominální a základní formě a uvádějí se její výjimky i další zvláštnosti užívání pronominálních forem (LKG 1965: 510–514); při jejich výčtu je formulováno také tvrzení, že pronominální forma adjektiva se neužívá, je-li rozšířeno dalšími slovy. Takové podání informací by vedlo k předpokladu, že významy a zvláštnosti užívání pronominálních forem různých slovních druhů jsou považovány za analogické a že podrobný popis významů a zvláštností užívání pouze v oddílu věnovaném adjektivům je zvolen z důvodu stručnosti. Informace uvedené v oddílu o participiích však přinejmenším vybízejí k pochybnostem o shodě významů. Významy pronominálních participií zde nejsou rozebírány samostatně, zmiňují se však při popisu významů participia, přesněji atributivního užití participia7. Například při pojednání o atributivním užití trpných participií přítomného času se zde uvádí nejen označování vlastnosti vyplývající z právě probíhajícího děje, ale také vlastnosti stálé, vyplývající z děje trvalého; zmiňuje se rovněž význam možnosti, účelu a vhodnosti a vypočítávají se různé typy logicko-sémantického vztahu participia k určovanému slovu, jako je označení děje vyjádřeného participiem či místa a další (LKG 1971: 337–346). Při výčtu toho všeho se místy dodává, že participia vyjadřující ten či onen význam nebo vstupující do toho či onoho vztahu k určovanému slovu mohou mít také pronominální formu. Například po konstatování, že participia s významem účelu a vhodnosti, vyjadřují-li účel věcí, zároveň odlišují tyto věci od jiných podobných a označují jejich druh, se dodává, že stejně jako mnohá adjektiva označující druh mívají nejčastěji pronominální formu a užívají se k tvoření terminologie různých oborů (geriamasis vanduo, melžiamoji karvė, surenkamosios konstrukcijos), čímž se zmiňuje podtyp příznakového významu, označení druhu věci (LKG 1971: 339). Při pojednání o označování prostředku děje se však pouze říká, že pronominální formy participií vymezujících pojem prostředku „mají v literárním jazyce často funkci termínů z různých vědních a řemeslných oborů“ (siuvamoji, pjaunamoji, spausdinamoji mašina, ariamieji pavalkai) (LKG 1971: 340); při pojednání o vyjádření logického subjektu děje nebo stavu jsou pronominální formy rovněž charakterizovány pouze jako hojně užívané při tvoření nových pojmů a termínů (grįžtamoji šiltinė, degamosios dujos, atsakomasis redaktorius) (LKG 1971: 342). V popisu participia se tedy uvádí pouze jeden podtyp příznakového významu a s ním související 7 LKG rozlišuje tři hlavní typy užití participií: atributivní-predikativní (atributivní-predikativní) a predikativní užití participií (LKG 1971: 332). V tomto článku se užívá jednodušeji utvořené adjektivum atributinis, -ė. BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 11 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 funkce pronominální formy označovat termín. Nezmiňuje se ani zdůrazňovací význam, ani takové podtypy příznakového významu, jako je vyčleňování či ukazování věcí; tím méně se pojednává o zvláštnostech užívání pronominálních participií, což vyvolává otázku, zda jsou významy popsané v oddílu o adjektivech vlastní i participiím a zda vůbec existuje analogie mezi užíváním pronominálních forem adjektiv a participií. Odpověď na tuto otázku neposkytuje ani DLKG. Uplatňuje se v ní v zásadě stejný model popisu pronominálních forem; novinkou je pouze to, že se výslovně rozlišuje určitost. I ta se však probírá v oddílu o adjektivech a přímo se uvádí, že kategorii určitosti tvoří pronominální formy adjektiv v protikladu k základním formám (DLKG 1997: 174). V pododdílu Apibrėžtumas se předkládá také klasifikace významů, nyní však jako způsoby vyjadřování určitosti, přičemž zdůrazňovací význam zůstává stranou (DLKG 1997: 174–177). Klasifikace významů se podobá té, kterou uvádí LKG, rozlišují se však dva podtypy označování určitosti (vyčleňování věcí a ukazování věcí). Pronominální formy v popisu participií se, stejně jako v LKG, spojují především s terminologií (DLKG 1997: 369–372); participia v atributivním užití se však v této gramatice již označují jako participia s významem vlastnosti8. Z obou gramatik nelze objasnit nejen otázku analogie významů, ale ani zvláštností užívání pronominálních forem. Tyto zvláštnosti se rovněž vypočítávají pouze v oddílu o adjektivech: v obou gramatikách se nejprve uvádí, že opozice mezi pronominálními a nepronominálními formami není pevně ustálená, a poté se zmiňují případy, kdy se pronominální forma adjektiva neužívá buď vůbec, nebo jen s nechutí (LKG 1965: 511–514; DLKG 1997: 175–176). Mezi nimi se uvádějí i některé zvláštnosti syntaktického užití, například skutečnost, že pronominální formy adjektiv nemají PŽ. Z uvedených případů je zřejmé, že některé z nich by se mohly zcela jistě vztahovat i na participia, například možnost nahradit pronominální formu spojením základního adjektiva a ukazovacího zájmena nebo tendence v nářečích nepřipojovat zájmennou částici k adjektivům v superlativu (LKG 1965: 511), případně výjimka, kdy se neužívá několik pronominálních forem adjektiv vztahujících se k témuž určovanému slovu, pokud tato adjektiva označují samostatné vlastnosti (LKG 1965: 513). Na participia (v atributivním užití) by se mohlo vztahovat i tvrzení, že pronominální slova ve větě zpravidla zastávají funkci přívlastku (LKG 1965: 512); ale platilo by pro ně opravdu tvrzení „V některých nářečích se pronominální formy nerady užívají k vyjadřování velmi specifického významu vyčleňujících a druhových přívlastků, které mohou věci vyčleňovat už jen svým lexikálním významem“, ilustrované takovými příklady, jako je juodas pūdymas, 8 DLKG nerozlišuje typy užití participií, nýbrž jejich významy: význam vlastnosti, význam vedlejšího děje a význam hlavního děje (DLKG 1997: 369). BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 12 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 kanapėta višta (LKG 1965: 511), ar teiginys „Neturi įvardžiuotinių formų taip pat kai kurių būdvardžių leksinės reikšmės, paprastai tokios perkeltinės būdvardžių reikšmės, kurios yra atitrūkusios nuo pagrindinės būdvardžio reikšmės ir jau žymi ne pačią daikto kokybę, bet jos įvairius atspalvius“, pavyzdžiui, Marčiai reikėjo baisios (didelės) kantrybės ar Neturiu panašios (geros, riebios) vištos pjauti (LKG 1965: 512), matyt, reikėtų tirti atskirai. Kai kurie minimieji ypatumai, kaip antai galūnės -is vedinio, priesagos -opas, -a, -okas, -a vedinių, mažybinių būdvardžių nevartojimas įvardžiuotine forma (LKG 1965: 512; DLKG 176–177), išties jau gali būti būdingi tik būdvardžiams, o toks ypatumų kontekstas daro neaiškų ir tarp jų minimo PŽ nevartojimo kriterijaus taikymo dalyviui klausimą. Stejný model popisu pronominálních forem se uplatňuje také v některých učebnicích morfologie (Jakaitienė ir kt. 1976: 72–73; Paulauskienė 1994: 220–225; Ružė 2008: 73), existují však učebnice morfologie či jazykové kultury, v nichž se pronominální formy nebo pronominální slova probírají samostatně (Brūzgienė ir kt. 2003: 150–152; Šukys 2003: 112–114; Paulauskienė 2004a: 203–207; 2004b: 309–312; Kazlauskienė ir kt. 2011: 101–102). V těchto učebnicích se zdůrazňovací, určovací, vyčleňovací a další významy již uvádějí jako významy vlastní všem pronominálním slovům a pronominální formy jsou ilustrovány příklady nejen z adjektiv, ale i z participií a dalších slovních druhů. Nezmiňují se žádné významy ani zvláštnosti užívání vlastní pouze ID nebo pouze pronominálním adjektivům, což by svědčilo o uplatňování analogie jak ve významech, tak ve zvláštnostech užívání. V již zmíněném článku A. Valeckienė, publikovaném v roce 1961, se uvádí pouze podobnost: po rozboru významů pronominálních adjektiv se konstatuje, že „[P]odobně jako pronominální adjektiva se užívají i pronominální participia“ (Valeckienė 1961: 15); užívání ID s PŽ se navíc neposuzuje příliš přísně: „Lze také pozorovat výraznou tendenci užívat pronominální formy participií rozšířených dalšími slovy a zastávajících funkci přívlastku. Ani v tomto případě by se neměla činit zobecnění. Jestliže rozšířené přívlastky nevyčleňují známou věc z ostatních jí podobných, nýbrž pouze ukazují její vlastnost a podrobněji rozvádějí samotný pojem věci, lze se zcela dobře obejít bez pronominálních forem, např.: Takip pat surasti sąmokslininkus demaskuojantieji (=demaskuojantys arba demaskuoja) dokumentai. Všichni říkali, že letáky vylepené a rozházené po ulicích města, raginantieji (raginantys; kuriuose buvo raginama) vyzývající k zahájení generální stávky od 12 hodin“ (Valeckienė 1961: 15–16). Na druhou stranu se toto hodnocení uvádí po pojednání o pronominálních adjektivech, což znamená, že vychází z jejich užívání. BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 13 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 Autorství pojednávaného článku a oddílu o přídavných jménech v obou gramatikách se shoduje9, což by vybízelo k tomu, abychom otázku analogie v užívání pronominálních forem přídavných jmen a příčestí objasňovali také s pomocí dalších prací autorky. V některých z nich je taková analogie zmíněna. Například ve Funkční gramatice litevského jazyka A. Valeckienė vydané v roce 1998 jsou pronominální formy rovněž popsány v oddílu o přídavných jménech; pojednává se zde také o určitosti (Valeckienė 1998: 261–270), po jejímž probrání se však konstatuje, že činná i trpná příčestí užívaná jako modifikátory mají stejnou kategorii určitosti a plní rovněž určovací i zdůrazňovací funkci (Valeckienė 1998: 269–270)10. Myšlenku o určitosti vyslovila A. Valeckienė již v článku z roku 1986, v němž jsou rovněž zmíněna příčestí. Přesněji řečeno, po konstatování, že v litevštině lze vyčlenit kategorii určitosti, se uvádí, že tento podsystém tvoří pronominální formy přídavných jmen (příčestí) ve vztahu k odpovídajícím prostým formám, a v poznámce pod čarou se píše: „Dále výraz pronominální přídavná jména zahrnuje také pronominální příčestí“ (Valeckienė 1986: 169). Článek pojednává také o významech pronominálních přídavných jmen, což by naznačovalo, že se v něm předpokládá i analogie významů. Po pojednání o určitosti se znovu zdůrazňuje její společný rys pro přídavná jména i příčestí: „Kategorie určitosti / neurčitosti je vlastní nejen přídavným jménům, ale také atributivním příčestím“ (Valeckienė 1986: 176). Taigi, tiek reikšmių, tiek apibrėžtumo bendrumas įvardžiuotiniams būdvadžiams ir įvardžiuotiniams dalyviams yra įvardytas, tačiau nėra aišku, kiek bendri būdvardžiams ir dalyviams įvairūs įvardžiuotinės formos vartojimo ypatumai ir išimtys, pavyzdžiui, jau minėtas polinkis įvardžiuotinėmis formomis nereiškti labai specifinės reikšmės pažyminiu, galinčiu jau vien savo leksine reikšme išskirti daiktus. 1986 m. paskelbtame A. Valeckienės straipsnyje įvairių įvardžiuotinės formos vartojimo ypatumų bei išimčių irgi minima, ir dauguma minimųjų visiškai galėtų būti būdingi ir dalyviams, kaip antai įvardžiuotinės formos nevartojimas, jei kartu eina parodomasis būdvardiškasis įvardis ar būdvardis yra aukščiausiojo laipsnio (Valeckienė 1986: 171–172). Tačiau Funkcinėje lietuvių kalbos gramatikoje minima ir tokių išimčių, kurių dalyviui nėra kaip taikyti, pavyzdžiui, kad įvardžiuotinės formos nesudaro mažybiniai būdvardžiai ar neapibrėžtą ypatybės kiekį žymintys būdvardžiai su priešdėliais apy-, po- (apygeris, -ė; podelis, -ė) (Valeckienė 1998: 268). O juk būtent vardijant tokias išimtis šioje gramatikoje formuluojama, kad įvardžiuotiniai būdvardžiai neturi PŽ (Valeckienė 1998: 268). 9 Kad būdvardžio skyrių parengė A. Valeckienė, nurodoma pratarmėje (LKG 1965: 6; DLKG 1997: 8). 10 O funkci pronominální formy řadových číslovek a některých zájmen se zde říká, že je spíše zdůrazňovací, že zpravidla nemají určovací funkci a jejich kategorie určitosti je slabá (Valeckienė 1998: 270). BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 14 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 Nejpodrobněji byly zájmenné tvary zkoumány ve 147stránkovém článku A. Valeckienė z roku 1957 Užívání zájmenných přídavných jmen v současné litevštině (Valeckienė 1957). Jak je však patrné už z názvu, tato práce se zabývá pouze zájmennými tvary přídavných jmen; o příčestích se v ní vůbec nehovoří. Podrobně je v ní rozebráno také neužívání zájmenného tvaru přídavného jména s PŽ. Jak uvedl A. Piročkinas, vysvětluje se to skutečně především odtažením. Přesněji řečeno, po rozboru spojení přídavných jmen s podstatnými jmény v oddílu o rozvitých přívlastech (Keře, vousaté trávou, po okrajích les obtáčejí; Ačkoli byl kopec vysoký a strmý, oči lidí plné radosti hleděly k jeho vrcholu jako ke slunci a mnozí se už chystali vystoupit) a spojení přídavných jmen s příslovci (Nebesky modré jeho oči, lemované tmavými oblouky obočí a zastíněné dlouhými řasami, hledí před sebe) byly samostatně vyvozeny závěry, že PŽ připojená k přídavnému jménu vysvětlují a rozšiřují jeho význam a odtahují je od určovaného slova, že takto rozšířené přídavné jméno spolu s podstatným jménem, které řídí, tvoří samostatnou, nezávislou skupinu přívlastku, a proto se přídavná jména řídící podstatné jméno nebo příslovce také neužívají v zájmenném tvaru (Valeckienė 1957: 220, 221, 223). Spojení podstatných jmen se zájmeny jsou rozebrána samostatně a ze všech je vyčleněno zájmeno takový – uvádí se, že se s ním rovněž neužívá zájmenný tvar přídavného jména (Valeckienė 1957: 230). Srovnáme-li tyto závěry s již citovaným tvrzením LKG o PŽ, je zřejmé, že jde jakoby o shrnutí takových závěrů. Téměř zcela se shoduje také klasifikace významů zájmenných přídavných jmen uvedená v článku a v LKG, stejně jako vypočítávané zvláštnosti. Společné autorství tyto shody snadno vysvětluje; ty pak samy umožňují vyslovit předpoklad, že výzkum publikovaný v roce 1957 ovlivnil popis zájmenných tvarů přídavných jmen obsažený v prvním svazku LKG vydaném v roce 1965. Porovnáme-li myšlenku z článku z roku 1986 o možnosti rozlišovat na základě zájmenných přídavných jmen kategorii určitosti a neurčitosti s pododdílem Určitost zařazeným do popisu přídavných jmen v DLKG, lze vyslovit předpoklad, že popis uvedený v DLKG je výsledkem rozvíjení tohoto výzkumu; obecně lze předpokládat, že model popisu zájmenných tvarů představený v obou gramatikách byl nejspíše podmíněn nejen (ne tolik) snahou o stručnost, ale také (do jisté míry) mírou prozkoumání jazykového jevu – v litevské jazykovědě byly nejpodrobněji prozkoumány právě zájmenné tvary přídavných jmen. Shrneme-li zde předložené úvahy, vyplývá, že v některých normativních pracích se analogie v užívání pronominálních přídavných jmen a příčestí neuvádí, zatímco v jiných se uplatňuje; výzkumné práce se však zaměřují převážně pouze na pronominální formy přídavných jmen a jejich závěry, včetně závěru o PŽ, jsou formulovány především na jejich základě. Ačkoli některé výzkumné práce uvádějí společnost kategorie určitosti a BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 15 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 příčestí, analogie mezi zvláštnostmi užívání pronominálních forem příčestí a přídavných jmen však nebyla ani zkoumána, ani pojmenována. Není-li tato analogie pojmenována, není dostatečně jasná ani otázka uplatnění kritéria PŽ na příčestí. 3. UŽÍVÁNÍ URČITÝCH (ZÁJMENNÝCH) PŘÍČESTÍ V POZICI PODSTATNÉHO JMÉNA A ANALOGIE I když se v některých pracích kritérium neužívání zájmenného tvaru uplatňuje také u příčestí, zpravidla se nelze vyhnout příkladům ukazujícím, že určitá příčestí se zájmenným tvarem se přesto užívají. Vyskytující se příklady nejsou zcela stejné a nejsou ani stejně vykládány, všechny však souvisejí s užíváním určitých příčestí v pozici podstatného jména. Dvě takové věty uvádí článek E. Oginskienė. Jednu z nich se pokouší spojit s terminologickým užitím: „V jednotlivých případech se v terminologizovanějších spojeních se zájmenným tvarem užívají zájmenné formy: Část výdělku se připisuje na vykonávajících trest osobní účet“ (Oginskienė 1993: 38). V další větě – Současná státní hranice se téměř shoduje s vyznačenou na mapě – užití zájmenné formy se vysvětluje elipsou: když se vynechá slovo, které příčestí rozvíjí, je vhodnější zájmenná forma (Oginskienė 1993: 40). Jedna taková věta je uvedena také v článku A. Valeckienė publikovaném v roce 1961: Matka prý prohlížela šaty – látala a prala je, občas ušila i nové, protože ty od panstva dané (šaty) prý nebyly vhodné ani pro psa. Autorka uvádí, že v takovém případě je užití zájmenné formy dokonce nezbytné, nevysvětluje to však elipsou, nýbrž vyčleňujícím významem: „příčestí rozšířené jiným slovem vyčleňuje známou věc z ostatních podobných věcí, proto je jeho zájmenná forma nezbytná“ (Valeckienė 1961: 16). Z jednotlivých ojedinělých příkladů lze usuzovat, že tento typ elipsy se netýká pouze příčestí. Například v gramatikách se uvádí i věta Neuběhla ani chvilka, když mezi pohybujícími se šátky zahlédl modrou s bílými proužky a hned ji poznal a odlišil ode všech takových či alespoň podobných (LKG 1965: 506; DLKG 1997: 174). Příkladů přídavných jmen v zájmenném tvaru užívaných bez určovaného slova se vyskytuje více, přídavné jméno však nejčastěji stojí bez zájmenného tvaru: Bylo mu úzko, protože se bál pomsty starých bohů a nedůvěřoval nových moci (DLKG 1997: 174); V zahradě rostly nádherné květiny a vedle krásnějších byly přivázány stříbrné zvonky (Valeckienė 1998: 265). Ojedinělé příklady, které se vyskytují, by však celkově naznačovaly, že v tomto případě může existovat analogie mezi užíváním zájmenných forem příčestí a přídavného jména, avšak ani tato analogie, ani takové případy elipsy se nerozebírají. V popisech zájmenných forem se vyskytují také příklady s prostým tvarem BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 16 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 přídavného jména, například Posbírej někde větší brambory a menší nech (Valeckienė 1998: 265), což by ukazovalo, že označování elipsy není funkcí vlastní pouze zájmennému tvaru. Zmiňuje se také jiný druh elipsy, většinou však pouze při pojednání o užívání příčestí. V učebnici jazykové kultury připravené A. Pupkisem se hovoří o vypouštění konkrétních podstatných jmen. Přesněji řečeno, při pojednání o substantivizaci činných příčestí přítomného času se uvádí, že v lidové řeči a úzu spisovného jazyka jsou v takových případech častější nezájmenné formy (Nepraskající se hroutí, zatímco stojící), a dodává se: „Zájmenné formy se užívají pouze tam, kde je zřetelně vypuštěno podstatné jméno člověk, muž, dítě, žena...“ (Pupkis 1980: 137–138). Příklad ilustrující takové vypuštění ukazuje užití určitého příčestí se zájmenným tvarem: Lidé chodící po městečkách s flašinety s sebou nejčastěji nosili papoušky. Tento příklad je uveden také v části o příčestí v LKG11. Po popisu významů příčestí v atributivním užití se zde pojednává o substantivizaci příčestí; předtím jsou však zmíněna atributivní příčestí užívaná bez určovaného slova a vysvětluje se: „Nevyřčené určované podstatné jméno (nejčastěji označující obecný pojem – člověk, muž, žena apod.) se vyrozumívá z významu výpovědi nebo z kontextu“ (LKG 1971: 349). Při ilustraci takového užití bez určovaného slova příklady určitých i neurčitých příčestí jsou zde uvedeny už tři věty, v nichž dochází k užití určitého příčestí se zájmenným tvarem: Lidé chodící po městečkách s flašinety s sebou nejčastěji nosili papoušky, V té lahvi bydlící byli všichni mladí lidé a Sestry, jak jen mohly, pečovaly o do války povolaných děti a manželky. Ještě jeden příklad – Těm by jen z očí odvrácená – je uveden až v pasáži o substantivizovaných příčestích. Ilustruje tvrzení, že v substantivním významu se mohou užívat také zájmenné tvary ženského rodu některých trpných příčestí minulého času; dodává se však, že takové formy se vyskytují především ve frazeologismech a více či méně ustálených spojeních (LKG 1971: 350). Substantivizace příčestí je zde zmíněna odděleně od užití bez určovaného slova, uvádí se však, že zájmenná trpná příčestí přítomného času užívaná bez určovaného slova se často substantivizují, čímž je naznačena souvislost dvojího užití v pozici podstatného jména (LKG 1971: 349). V kapitole LKG o přídavných jménech se však užívání bez určovaného slova nezmiňuje; píše se pouze o substantivizaci přídavných jmen, přesněji řečeno, v oddíle Substantivizace přídavných jmen jsou samostatně popsána prostá a zájmenná substantivizovaná přídavná jména (LKG 1965: 529–534). Takové rozdíly by zdánlivě ukazovaly na zvláštnost užívání zájmenného tvaru příčestí: u určitých příčestí 11 Jako zdroj kapitoly o přechodu jednoho slovního druhu v jiný je v učebnici A. Pupkise uvedena LKG (Pupkis 1980: 138). BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 17 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 bývají užívána jak bez určovaného slova, tak i zpodstatnělá, zatímco zájmenná přídavná jména pouze zpodstatnělá. Z popisu zpodstatnělých přídavných jmen uvedeného v LKG přesto vyplývá, že ani „zpodstatnělá přídavná jména“ nejsou všechna stejná. Již na začátku kapitoly se říká, že ne všechna zájmenná přídavná jména s funkcí a významem podstatného jména jsou zpodstatnělá ve stejné míře, a následně se rozlišují samostatná a nesamostatná zpodstatnělá zájmenná přídavná jména. Nesamostatná jsou charakterizována jako taková, která lze užít jak jako přídavná jména, tak jako podstatná jména, a obě zmíněné podskupiny jsou rovněž spojovány s označováním osob: jedna je popsána jako zpodstatnělá zájmenná přídavná jména označující vymezenou skupinu osob (Alianci neovládali mocní, nýbrž lidu vyvolení12; Starému je dobré lhát mladým, když o tom nevědí; Po pestré cestě podél Nemunu se táhnou řady nití – pěší stezky), druhá jako zpodstatnělá zájmenná přídavná jména označující zobecněnou osobu nebo vůbec živou bytost (Pozorný by v něm byl rozpoznal obrovskou inteligenci, jenže nebyl nikdo, kdo by ji rozpoznal; Pracovitý práci najde, hovorný řeč, a lenoch – úkryt) (LKG 1965: 531). Z toho by vyplývalo, že zavádějící je pouze označení „zpodstatnělá“, neboť ve skutečnosti se zájmenná přídavná jména vyskytují jak zpodstatnělá (samostatná), tak užívaná bez určovaného slova (nesamostatná). Nakonec se však zmiňuje, že vedle nesamostatných se ve stejném kontextu často užívají prostá přídavná jména (Svobody dosáhnou jen silní; Nejdřív šel za cizími pracovat), a pouze o nich se říká, že ačkoli plní syntaktickou funkci podstatného jména, nelze je považovat za zpodstatnělá (LKG 1971: 531–352). O zájmenných přídavných jménech se takové poznámky neuvádějí, což by naznačovalo, že všechna zájmenná přídavná jména probíraná v kapitole LKG o zpodstatnělých přídavných jménech jsou považována za tak či onak zpodstatnělá a že se tím přídavná jména užívaná v pozici podstatného jména liší od participií – ta, jak naznačuje charakteristika zájmenných participií užívaných bez určovaného slova v kapitole o participiu jako „často přecházejících k podstatným jménům“, mohou být i nezpodstatnělá a pouze užívaná bez určovaného slova. Ať tak či onak, vztah participií a přídavných jmen užívaných v pozici podstatného jména je v LKG značně nejasný. Jasněji je tento vztah vymezen v učebnicích morfologie, kde se substantivizace probírá jako součást bezafixální slovotvorby neboli funkční slovotvorby (Paulauskienė 1983: 40–49; 1994: 38–46). Rozlišuje se v nich substantivizace (přeměna slov označujících vlastnost ve slova označující věc, tedy podstatná jména; substantivizace) a substantivní (jmenné) užití (pouhé užití v pozici podstatného jména), přičemž poslední z uvedených je výslovně označeno 12 Ačkoli je celá kapitola o podstatnělých adjektivech ilustrována výhradně příklady adjektiv, je zde zařazen i jeden příklad participia. BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 18 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 rovněž jako vlastnost přídavných jmen, pravda, přičemž jsou uváděna pouze prostá přídavná jména: Mladí se třesou zimou – zdi se chvějí, staří se třesou zimou – zuby jim drkotají; Snadno bosým chodit pěšky, bohatému lze, a starémusi postěžovat (Paulauskienė 1983: 43). V jiné práci se shrnuje, že za určitých okolností lze jako podstatná jména použít jakákoli slova vyjadřující vlastnost, tedy i příčestí a přídavná jména (Paulauskienė 1994: 39). V těchto učebnicích je však vztah mezi substantivizací a substantivním užitím vymezen méně jasně než v LKG. Na jedné straně se tvrdí, že užívání slova jako podstatného jména ještě neznamená jeho přeměnu v podstatné jméno, na druhé straně se uvádějí určité fáze: 1) totéž slovo, které se volně užívá jako přídavné jméno, se vyskytuje také v syntaktické pozici podstatného jména, ale ještě nelze hovořit o jeho substantivizaci (Slepý slepého daleko nedovede); 2) přídavné jméno nebo příčestí se proměnilo v samostatné slovo – podstatné jméno (ložnice, kuřárna) (Paulauskienė 1994: 39–40). Ať tak či onak, jak spojitost dvojího užití uváděná v LKG, tak analogie užívání přídavných jmen a příčestí v pozici podstatného jména předpokládaná v učebnicích morfologie by zřejmě byly v rozporu s normativními příručkami, v nichž se projevuje tendence brzdit substantivizaci příčestí činných v přítomném čase. V běžném úzu by se, jak naznačuje přehled užívání substantivizujících se příčestí uvedený v článku Algirdase Malakauskase zveřejněném roku 1987, analogie zřejmě uplatňovala. V článku je zaznamenáno poměrně mnoho takových substantivizujících se příčestí a dochází se k závěru, že takové užívání lze jen obtížně vysvětlit vlivem jiných jazyků (Malakauskas 1987). Jisté vysvětlení lze ovšem najít v pracích souvisejících s jazykovými normami: když Juozas Balčikonis začal opravovat podstatná jména s nepravidelným tvořením z hlediska lidového jazyka povstalec – ten, kdo povstal, odhodlanec – ten, kdo se odhodlal, ten, kdo je odhodlán aj., běžné užívání spisovného jazyka samo odmítlo příčestní podobu, rozšířilo typ tvoření, který nebyl nářečím vlastní, a zachovalo v úzu podstatná jména (Pupkis 1990: 138). Po rozboru užívání substantivizujících se participií A. Malakauskas uvádí, že přítomná participia někdy zastávají funkci podstatného jména spolu s PŽ, a uvádí dokonce sedm příkladů ID užitých s PŽ: Ačkoli se při léčbě pacientů s cukrovkou dosáhlo mnoho pokroku, zatím však tuto nemoc nelze zcela vyléčit; Uchazečů o režii se ptával nikoli na to, proč se chtějí stát režiséry, ale co chtějí lidem sdělit; Ke studiu všech oborů se přijímají pracující ve svém oboru aj. (Malakauskas 1987: 125–126). Z jejich uvedení není pravda jasné, zda jsou takové příklady spojeny s probíranými substantivizujícími se participii, nebo s užitím participia, které je v tomto článku rovněž zmíněno, k pojmenování konkrétní osoby nebo konkrétní skupiny osob podle činnosti vykonávané právě nyní či v okamžiku, o němž je ve větě řeč (Malakauskas 1987: 122). V učebnici morfologie je jeden takový příklad použit k ilustraci substantivního užití: Příchozí z cizích zemí nevěděli, jaké jsou naše zvyky (Paulauskienė 1994: 39). BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 19 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 Tak či onak se příklady, kdy se v pozici podstatného jména užívají ĎP s připojenými závislými slovy, vyskytují, avšak při pojednání o substantivním užití či procesech substantivizace se příklady, v nichž se s připojenými závislými slovy pojí adjektivum v zájmenném tvaru, vůbec neobjevují, s výjimkou již pojednaného případu jiného vynechání. Jediný příklad zájmenného tvaru užitého s připojenými závislými slovy, který se dostal do podrobného výzkumu užívání substantivizovaných zájmenných adjektiv, je rovněž případem užití ĎP s připojenými závislými slovy: Alianci nevládli mocní, nýbrž zástupci lidu (Valeckienė 1957: 242; LKG 1965: 531)13. Naproti tomu při pojednání o užívání participií se takovým příkladům nelze vyhnout; už to samo by ukazovalo, že úplná analogie mezi adjektivy užívanými v pozici podstatného jména a participii užívanými v pozici podstatného jména nemusí existovat. To by potvrzovala i již zmíněná formulace, kterou KP charakterizuje jeden z případů užití aktivních participií přítomného času – označení osoby, která právě v okamžiku promluvy (dočasně) jedná (KP 2002: 46). V článku A. Malakauska se, jak bylo právě uvedeno, rovněž zmiňují participia spojená s časem (Malakauskas 1987: 122). Ačkoli je v něm i v KP s časem spojeno pouze užívání aktivních participií přítomného času (protože se pojednává jen o takových participiích), gramatiky uvádějí, že s vyjádřením času souvisejí i jiná participia, což dokládá jejich slovesnou povahu. Například při pojednání o atributivním užití aktivního participia minulého jednorázového času LKG (LKG 1971: 332–346) uvádí i případy, kdy toto participium, stejně jako adjektivum, označuje trvalé vlastnosti nesouvisející s časem; obecně je však charakterizováno jako označující vlastnosti vyplývající z děje, který proběhl v minulosti nebo před dobou, o níž se ve větě mluví, a uvádí se mnoho případů, v nichž jsou výraznější právě jeho slovesné vlastnosti (LKG 1971: 334–337). Atributivní adjektiva časový význam nemají, nemohou tedy označovat osobu, která jednala (dočasně) v okamžiku promluvy či v minulosti. Kromě toho, ačkoli se vlastností silnější či slabší valence vyznačují i adjektiva (LKG 1976: 235–262), alespoň vlastnost řízení by měla být typičtější pro participium jako slovesný tvar. V popisu atributivního užití participia se také poměrně často uvádí, že takové participium může řídit slova nebo se k nim připojovat (LKG 1971: 333, 335, 336, 337, 338, 344). S takovými rozdíly může souviset i častější užívání připojených závislých slov s ĎP. 4. SYNTaktická interpretace 13 A. Valeckienės v tomto článku používá tuto větu k ilustraci substantivizace adjektiva a uvádí pouze adjektivum: Alianci nevládli mocní, nýbrž zástupci lidu (Valeckienė 1957: 242). LKG však již uvádí i participium (Alianci nevládli mocní, nýbrž zástupci lidu (LKG 1965: 531). Příklad je převzat také do popisu zájmenných tvarů v DLKG (DLKG 1997: 176). BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 20 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 V popisech slovních spojení se neuvádějí příklady užití zájmenných adjektiv ani ĎP s připojenými závislými slovy (Balkevičius 1963; LKG 1976; Sirtautas, Grenda 1988; Labutis 1994a, 1994b, 1998; DLKG 1997). Neuvádějí se v nich však ani příklady užití nezájmenných participií s připojenými závislými slovy, protože participiální spojení se nepopisují. Za východisko klasifikace slovních spojení se v popisech syntaktické stavby litevštiny považuje slovní druh; lze tedy předpokládat, že popisování participiálních spojení brání morfologické pojetí participia: v litevských gramatikách se participium nepovažuje za samostatný slovní druh, nýbrž pouze za slovesný tvar14. Důvody jsou však uvedeny i přímo a z nich vyplývá, že popisovat taková spojení není účelné: participia řídí slova stejně jako odpovídající slovesa, takže by se opakovaly informace uvedené v oddílu o slovesných spojeních: „Při klasifikaci slovesných spojení není třeba přihlížet k tvaru hlavního členu, neboť bylo zjištěno, že při změně tvaru hlavního členu slovního spojení se tvar závislého členu nemění (např. číst knihu, čte knihu, bude číst knihu atd.). Ještě více: aktivní participia, transgresivy a poloparticipia mají zcela tytéž vlastnosti řízení jako sloveso“ (Grenda 1964: 138). Možnost užití ĎP s připojenými závislými slovy však neukazují nejen popisy slovních spojení, ale ani mnohé popisy větných členů. Při popisu přívlastku se zmiňují rozvitá přívlastková spojení, obvykle se však uvádějí pouze příklady, v nichž je participium užito v nezájmenném tvaru: Jen srdce jedno, plné touhy, plné bolesti, zůstane samo; Kolem ohně shromáždění pastýři vyprávěli strašidelné příběhy (Labutis 1994b: 87–88). Jonas Balkevičius v knize Dabartinės lietuvių kalbos sintaksėje při pojednání o takových přívlastcích jako o rozvitých odhalil určitou nezbytnost připojených závislých slov, když uvedl, že doplňky a příslovečné složky rozvitého přívlastku se proměnily v doplňky a příslovečná určení přísudku (Děti se vracejí ze školy → Bylo slyšet dětské hlasy vracející se ze školy; Úly byly plné pilných včel → Úly, plné pilných včel, bzučí v zahradě) (Balkevičius 1963: 156); rozlišil dokonce přívlastky řízené participiem (Balkevičius 1963: 161–164), uvedl však pouze příklady rozvitých přívlastků tvořených nezájmennými participii15. V popisu větných členů v LKG jsou přesto i dvě věty, v nichž je přívlastkem ĎP, k němuž se připojila závislá slova: Všichni se ocitli v jednom koutě – Kurmelis se Zolym a dva sousedé, ten, který o nich mluvil; Ach, plakala a plakala naše sestřička, tak daleko odvedená (LKG 1976: 415). Jak je vidět, tyto 14 Participium je charakterizováno jako skloňovaný tvar tvořený ze slovesného kmene, který má vlastnosti slovesa a adjektiva (LKG 1971: 311; DLKG 1997: 354), jako neosobní slovesný tvar (Valeckienė 1998: 162), jako skloňovaný slovesný tvar (Paulauskienė 1983: 273; 1994: 273) nebo jednoduše jako slovesný tvar (Paulauskienė 1994: 351). Návrh nepovažovat participium za slovesný tvar viz Šveikauskienė (2018). 15 S výjimkou věty Domy, ty krásné a honosné z oněch časů, byly posunuty o několik desítek let zpět, nebo zcela zbořeny, a na jejich místě byly postaveny nové domy... (Balkevičius 1963: 163); užívání zájmenných adjektiv se slovy sám, všichni (celý) zmiňoval již J. Jablonskis (RR 1957: 87, 415). BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 21 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 ĮD jsou použita v takové pozici, v níž se stávají poměrně blízkými substantivně užívaným participiím, a při pojednání o nich je již uvedeno více příkladů užití ĮD s PŽ. Tak se v oddílu o přívlastech při výčtu slovních druhů, které mohou vystupovat jako přívlastky, zmiňují „substantivizovaná adjektivní slova – nejčastěji participiální určité tvary“ a přívlastky jsou ilustrovány větou Valdė Aljansą ne galingieji, o liaudies išrinktieji (LKG 1976: 398). V další větě je PŽ v genitivu zájmena: Vėlus jau buvo laikas, kada mūsų pažįstamieji, ištuštinę atsineštąsias raudongalves ir kišenes, pasiryžo grįžti namo. Před zmínkou o adjektivních slovech stojících za přívlastkovým výrazem se dále uvádějí substantivizovaná adjektiva a jeden příklad užití adjektiva se zájmenem: Bent vieną valandėlę pavogiau vienas sau, nors per lauką pereiti su mano gražiausiąja... (LKG 1976: 398). Jak lze soudit z těchto příkladů, užití PŽ v těchto případech souvisí se substantivizací. Příklady ĮD rozšířených o PŽ uvádí LKG také při pojednání o příslovečném určení a předmětu, neboť příslovečné určení a předmět jsou v této gramatice považovány za větné členy spojené nejen s přísudkem (LKG 1976: 454, 479). Předmět je sice charakterizován jako větný člen, který se obvykle pojí s přísudkem, uvádějí se však i předměty připojené k jiným větným členům (LKG 1976: 457–45). Při jejich probírání je uveden příklad Eigulį šaukiančiojo ukavimas skardėjo ilgai, pratisai, lyg skerdžiaus ragas (LKG 1976: 457), při pojednání o příslovečných určeních pak Vaikščiojantys po miestelius su katarinkomis dažniausiai nešiojosi papūgas (LKG 1976: 479), toto užití se však se substantivizací nespojuje. Do oddílu o příslovečných určeních se mimochodem dostal i jeden příklad rozvitého přívlastku, v němž je ĮD užito s PŽ: Pamiškiais ir papelkiais gyvenantys ūkininkai užtektinai turėjo pievų ir ganyklų ir vertėsi gyvulininkyste (LKG 1976: 480). Při pojednání o participiích opravovaných J. Jablonským se A. Piročkinas zmínil o tendenci zaznamenané v gramatikách a lingvistických pracích vyjadřovat podmět určitými tvary zájmen, které řídí předměty a příslovečná určení (Piročkinas 1986: 143), v LKG se však tato tendence neprojevuje – v oddílu o podmětu takové příklady uvedeny nejsou. V syntaxi současné litevštiny J. Balkevičiuse Dabartinės lietuvių kalbos sintaksėje se však jako samostatný podtyp složeného podmětu rozlišuje podmět vyjádřený slovním spojením, jehož řídícím členem je participium nebo slovesné substantivum; ilustrují jej také příklady takových řídících slovních spojení obsahujících ĮD, jinými slovy příklady užití ĮD s PŽ, například Sėdintieji aplink stalą susijuokė nebo Valstybės tvarką ardantieji baudžiami visų įstatymų griežtumu (Balkevičius 1963: 87–88). Přinejmenším první příklad ukazuje spíše na užití participia k označení skupiny osob, která právě v době promluvy (dočasně) jedná, než na jeho substantivizaci. Z uvedených příkladů je na druhou stranu zřejmé, že hranice mezi označením vztahujícím se k době promluvy a zobecněným označením, které se k času BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 22 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 nevztahuje, není příliš zřetelná, a právě to může v úzu vyvolávat nejasnosti ohledně užití přítomných činných participií, které se v normativních příručkách obvykle opravuje. Podmět vyčleňovaný J. Balkevičiusem je charakterizován jako podmět vyjádřený řízeným slovním spojením a jeho výklad rovněž naznačuje, že PŽ jsou pro určité větné členy potřebné jako určité předměty nebo příslovečné komponenty: „Složený podmět vyjadřují participia a slovesná substantiva s připojenými předměty a příslovečnými komponenty, které nejsou skutečnými předměty ani příslovečnými určeními, protože nezávisejí na větném přísudku“ (Balkevičius 1963: 87). Popisy syntaktické stavby tedy naznačují, že při uplatnění toho či onoho modelu inventarizace faktů syntaktického užívání jazyka je nevyhnutelné zmínit řízená nebo připojená slova jako doprovod ĮD. To odpovídá pojetí participia uváděnému v oddílech o morfologii: jako slovesného tvaru, který si zachovává slovesné vlastnosti, včetně schopnosti řídit nebo připojovat tytéž pády či předložkové konstrukce jako příslušné sloveso. A při popisu přívlastku se také zdůrazňuje: „Participium jako slovesný tvar velmi často připojuje další slova a konstrukce“ (LKG 1976: 414). Jak je patrné, příklady užití PŽ s určitou formou, které se vyskytují i v popisech syntaxe, souvisejí převážně s užitím participia v pozici substantiva. Příklady takového užití adjektiva se v syntaktických popisech téměř nevyskytují, což rovněž naznačuje, že užívání adjektiva a participia v pozici substantiva, včetně užití určité formy, není zcela totožné. O tomto rozdílu svědčí také tvrzení v historické studii o participiích, že participia nemají příliš sklon měnit se v substantiva: „V substantivní pozici si obvykle zachovávají slovesné rysy, řízení pádů a předložek, nebo se substantivům přibližují pouze v některém významu (srov. suaugęs, valgomasis apod.)“ (Ambrazas 1979: 65). Protože morfologická část gramatik výslovně uvádí pouze to, že adjektiva rozšířená o PŽ se neužívají v určité formě, příklady v syntaktické části LKG nejsou v rozporu s morfologickou částí. Popis syntaktické stavby věty v DLKG neuvádí příklady ĮD doprovázených PŽ, a tudíž tím spíše neodporuje zde formulovanému tvrzení, že určitou formu nelze užít s PŽ. Popis syntaktické stavby jazyka v této gramatice je však založen především na popisech slovních spojení; od tradičního popisu větných členů se upouští, aby se neopakovaly informace uvedené v oddílu o slovních spojeních, a popis věty zahrnuje pouze popis větných modelů a jejich rozvíjení (DLKG 1997: 587–678). BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 23 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 Absence příkladů rozvitých jmenných tvarů příčestí (ĮD) v PŽ v této gramatice tedy může souviset nikoli ani tak s jejich netypičností pro jazyk jako spíše se zvoleným modelem popisu syntaktické stavby jazyka. V popisech syntaktické stavby se ostatně neuvádí funkce jmenných tvarů příčestí ani adjektiv užívaných v pozici substantiva, protože rozlišovat takové funkce a pojednávat o jmenných tvarech je obvyklé v popisech morfologické stavby. V nich, stejně jako v některých článcích, se v takových případech zmiňuje vyčleňovací význam. Například věta Nepraėjo ir valandėlė, kaip jis tarp krutančiųjų skarelių pamatė mėlynąją su baltais ruoželiais ir tuojau pat pažino ir išskyrė iš visų tokių ar bent panašių je v DLKG uvedena jako ilustrace vyčlenění předmětů (DLKG 1997: 174). Případ užití jmenného tvaru příčestí s PŽ Motina žiūrėjusi drabužius – lopiusi ir skalbusi, kartais ir naujus pasiuvusi, nes dvaro duotieji buvę šuns neperkami je jako vyčleňování vykládán také v článku A. Valeckienė z roku 1961. Ve článku A. Valeckienė z roku 1957 je věta Valdė Aljansą ne galingieji, bet liaudies išrinktieji zahrnuta při pojednání o substantivizovaných adjektivech ve spojení s podstatným jménem, přičemž všechna nesamostatná substantivizovaná adjektiva v takovém spojení jsou zde charakterizována jako mající vyčleňovací význam (Valeckienė 1957: 244, 246). Význam samostatných substantivizovaných adjektiv v takovém spojení se v tomto článku neuvádí; v článku z roku 1961 je označen jako zdůrazňovací, když se říká, že substantivizovaná jmenná adjektiva zachovávají stejné významy (Valeckienė 1961: 15). Jak již bylo uvedeno, v nejedné práci se případy užití zájmenných tvarů v pozici podstatného jména označují také jako elipsa; ukazuje se však, že tato elipsa není jednotná – v jednom případě se vypouští již zmíněná větná část, v jiném slovo vyrozumívané z významu výpovědi nebo z kontextu. Popis syntaxe odhaluje souvislost mezi těmito elipsami poněkud odlišné povahy. Například LKG v kapitole o přívlastek uvádí dvojí vypuštění rozvíjeného slova: když se u přívlastku neopakuje již dříve zmíněné rozvíjené slovo (Neměl však dost síly, aby zvedl hrnec plný zlata, a tak si nabral peněz, kolik mohl unést,...a zbytek znovu pečlivě zakopal), a když se vypouští slovo vyrozumívané z kontextu nebo významu věty, které obvykle označuje člověka nebo nějakou zobecněnou věc (Déle budeš nosit záplatované, než nové) (LKG 1976: 399). Je pravda, že oba případy jsou ilustrovány pouze příklady bez zájmenných tvarů, avšak příklady participií jsou celkově uvedeny jen po jednom. Takové vymezení případů elipsy se velmi podobá výkladu ukazovacího významu v popisech zájmenných tvarů. LKG jej vysvětluje takto: „Předměty se ukazují tímto způsobem. Při prvním zmínění předmětu se jeho individuální vlastnost vyjadřuje prostým BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 24 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 adjektivem nebo se popisuje jinými slovy. V následujícím kontextu se dříve zmíněná vlastnost vyjadřuje jmenným adjektivem, chceme-li označit, že předmět je známý“ (LKG 1965: 508)16. ZÁVĚRY Kritérium neužívání jmenného tvaru s PŽ, formulované již Jonem Jablonskim, se předpokládá v různém rozsahu – někde zahrnuje jak jmenná adjektiva, tak ĮD, jinde pouze posledně jmenované. Formulace tohoto kritéria tedy nastolují otázku analogie v užívání jmenných tvarů adjektiv a příčestí. V dílech J. Jablonského, kde bylo kritérium formulováno, se analogie uplatňovala; uplatňuje se také v některých příručkách morfologie a jazykové kultury, jakož i v normativních pracích nebo pracích zaměřených na šíření normy. V obou podrobných popisech gramatické stavby jazyka, které jsou zároveň normativními pracemi, však taková analogie výslovně uvedena není. Může to souviset s modelem popisu jmenných tvarů použitým v těchto popisech. Popisné práce přímo souvisejí s výzkumnými pracemi, přičemž ty se v zásadě zaměřují pouze na jmenné tvary adjektiv a závěry vyvozují na základě jejich užívání. Pojednání o jmenných tvarech v gramatikách tedy mohl ovlivnit nejen zvolený model popisu, ale také míra prozkoumání jazykového jevu, tedy skutečnost, že nejlépe jsou prozkoumány právě jmenné tvary adjektiv. Není-li přímo uvedena analogie v užívání jmenných tvarů příčestí a adjektiv, zůstává poměrně nejasné i uplatňování kritéria PŽ, zmiňovaného v oddílu o adjektivu v gramatikách, na příčestí. Je pravda, že v některých pracích se analogie uvádí, avšak pouze analogie ve významech a ve vyjadřování určitosti; shoda zvláštností užívání jmenných tvarů či výjimek však nikde nebyla zkoumána ani pojmenována. Z vyjmenovaných zvláštností vyplývá, že některé by mohly charakterizovat i příčestí, jiné se však na ně vztahovat nemohou. Kritérium neužívání PŽ je formulováno jako jedna z takových zvláštností, takže nejasná zůstává i otázka jeho uplatnění na příčestí. Ačkoli se v některých normativních pracích nebo pracích zaměřených na šíření normy toto kritérium u příčestí uplatňuje, i v nich se vyskytují jednotlivé jazykové doklady ukazující, že ĮD s PŽ se užívá častěji než jmenná adjektiva. Takové příklady většinou souvisejí s užíváním příčestí bez rozvíjeného slova, jinými slovy s jeho užitím v pozici substantiva. Ačkoli je toto užití v popisech gramatické stavby i jinde vymezeno poměrně nejasně, 16 Podobně se vysvětlují substituční zájmena zastupující podstatná jména nebo celé jejich skupiny (tas, ta, šis, ši aj.) – označují „známou, již zmíněnou nebo po těchto zájmenech uvedenou osobu, živočicha, předmět či jev“ (Valeckienė 1998: 146). BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 25 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 Tím spíše by z pojednání o užívání substantivním a substantivizaci, jejichž vztah je nejasný, nebo z hodnocení užívání spojeného tak či onak s pozicí substantiva vyplynulo, že v tomto případě neexistuje úplná analogie v užívání adjektivních a participiálních určitých forem. To souvisí s rozdíly mezi adjektivem a participiem jako slovním druhem slovesného původu, který si zachovává jak časový význam, tak zvláštnosti slovesné rekce. Popisy syntaktické stavby jazyka rovněž ukazují, že zmínka o PŽ jako průvodních výrazech participií, včetně určitých participií, je nevyhnutelná. Určitou formu participií užívaných v pozici substantiva se pokoušejí vysvětlit buď vyčleňovacím významem, což by bylo morfologické vysvětlení, nebo vypuštěním, což by bylo vysvětlení syntaktické. Hranice vyznačované v popisech jazykové stavby mezi morfologickou a syntaktickou rovinou nedovolují tato vysvětlení spojovat, avšak výklad případů vypuštění uváděný v popisu syntaktické roviny se velmi podobá výkladu ukazovacího významu uvedenému v popisu morfologické roviny. LITERATŪRA Ambrazas V. 1979: Lietuvių kalbos dalyvių istorinė sintaksė, Vilnius: Mokslas. Balkevičius J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Banėvičienė N. 1964: Dalyvis ar daiktavardis? – Kalbos kultūra 63, 62. Brūzgienė R., Čekmonienė I. E., Žemienė A. 2013: Specialybės kalba, Vilnius: Mykolo Romerio universitetas. DLKG 1997: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Red. V. Ambrazas, 3-iasis patais. leid., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Grenda Č. 1964: Dėl veiksmažodinių junginių klasifikacijos. – Kalbotyra 10, 137–141. Jakaitienė E., Laigonaitė A., Paulauskienė A. 1976: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslas. Kazlauskienė A., Rimkutė E., Bielinskienė A. 2011: Bendroji ir specialybės kalbos kultūra, 2-asis patais. leid., Kaunas: Vytauto Didžiojo universitetas. KP 2002: Kalbos patarimai 1: Gramatinės formos ir jų vartojimas. Sud. R. Miliūnaitė, teksto aut. R. Miliūnaitė, A. Paulauskienė, vyr. red. A. Pupkis, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. KPP 1976: Kalbos praktikos patarimai. Sud. A. Paulauskienė, Vilnius: Mokslas. BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 26 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 Labutis V. 1994a: Lietuvių kalbos sintaksė 1, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Labutis V. 1994b: Lietuvių kalbos sintaksė 2, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Labutis V. 1998: Lietuvių kalbos sintaksė. 3-iasis patais. leid., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. LKG 1965: Lietuvių kalbos gramatika 1: Fonetika ir morfologija. Vyr. red. K. Ulvydas, Vilnius: Mintis. LKG 1971: Lietuvių kalbos gramatika 2: Morfologija. Vyr. red. K. Ulvydas, Vilnius: Mintis. LKG 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3: Sintaksė. Vyr. red. K. Ulvydas, V. Ambrazas, A. Valeckienė, Vilnius: Mokslas. Malakauskas A. 1987: Veikiamosios rūšies esamojo laiko dalyviai sintaksinėje daiktavardžio pozicijoje. – Lietuvių kalbotyros klausimai: Lietuvių kalbos sandaros tyrinėjimai 26, 122–127. Oginskienė E. 1993: Įvardžiuotinės formos kanceliarinėje kalboje. – Kalbos kultūra 64, 34–42. Paulauskienė A. 1983: Lietuvių kalbos morfologijos apybraiža, Kaunas: Šviesa. Paulauskienė A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija: paskaitos lituanistams, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Paulauskienė A. 2004a: Lietuvių kalbos kultūra, Kaunas: Technologija. Paulauskienė A. 2004b: Teisininkų kalba ir bendrosios normos, Vilnius: Justitia. Piročkinas J. 1986: Jono Jablonskio kalbos taisymai, Kaunas: Šviesa. Piročkinas J. 1990: Administracinės kalbos kultūra, Vilnius: Mintis. Pupkis A. 1980: Kalbos kultūros pagrindai, Vilnius: Mokslas. RR 1957: J. Jablonskis. Rinktiniai raštai 1. Sud. J. Palionis, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. RR 1959: J. Jablonskis. Rinktiniai raštai. Du tomai. Sud. J. Palionis, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Ružė A. 2008: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla, 2008. Sirtautas V., Grenda Č. 1988: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mokslas. Šukys J. 2003: Kalbos kultūra visiems, Kaunas: Šviesa. Šveikauskienė D. 2018: Kokia kalbos dalis yra dalyvis? – Bendrinė kalba 91, 1–19. Valeckienė A. 1957: Dabartinės lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių vartojimas. – Literatūra ir kalba 2, 161–328. BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 27 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 Valeckienė A. 1961: Įvardžiuotinių būdvardžių reikšmės ir keletas įvardžiuotinių formų netikslaus vartojimo atvejų. – Kalbos kultūra 1, 12–16. Valeckienė A. 1986: Apibrėžtumo / neapibrėžtumo kategorija ir pirminė įvardžiuotinių būdvardžių reikšmė. – Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 168–189. Valeckienė A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Gauta 2019 08 11 Priimta 2019 12 18 BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 RAMUNĖ VASKELAITĖ. Įvardžiuotiniai dalyviai su priklausomais žodžiais: kodifikuotoji norma ir jos neaiškumai | 28 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.01 PRONOMINAL PARTICIPLES WITH DEPENDENT WORDS: THE CODIFIED STANDARD AND UNCERTAINTIES SURROUNDING IT Summary The paper discusses the peculiar use of the pronominal form envisaged by Jonas Jablonskis: the pronominal form of the participle, as well as that of the adjective, shall not be used where that participle has dependent words. The uneven coverage of this criterion is revealed, which calls for discussing the issue of the analogical use of the pronominal form of participle and adjective. It turns out that some works of a research nature do indicate the analogy, yet at the same time they present peculiarities in the use of the pronominal form that cannot be applied to the participle; such context also makes unclear the issue of the application of the dependent words criterion to participles mentioned among those peculiarities. The issue of the application of this criterion to participles used as nouns is unclear in particular: while, in some works, the criterion is applied to participles used as nouns, the examples occurring in discussing the participle, and the formulations provided in the assessment of participles that turn into nouns or of participles used in the position of a noun in addition, nevertheless, show that the use of the participle in the position of the noun and the use of the adjective in the position of the noun do not quite match. This would be in line with the concept of participle, as a part of the language of verbal origin, characterised by the denotation of time and verbal government features. It is these differences between the adjective and the noun that the irregularities in the use of the pronominal form could be related to, confirmation of which would be the discussion of parts of the sentence provided in some descriptions of syntax composition. Those descriptions reveal that mentioning of some additional components of the subject, object or circumstantial adverb, or examples where the words governed by or contiguous with the participle function as such components, cannot be avoided. KEYWORDS: pronominal form; pronominal participle; pronominal adjective; dependent words; attribute; noun. RAMUNĖ VASKELAITĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204