Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose

VILIJA RAGAIŠIENĖ Institut litevského jazyka ORCID ID: https://orcid.org/0000-0002-5026-4667 OBLASTI VĚDECKÉHO VÝZKUMU: akcentologie, dialektologie, etnolingvistika, lexikografie. DOI: https://doi.org/10.35321/bkalba.2024.97.09 AKCENTUAČNÍ TENDENCE SUBSTANTIVNÍCH SLOV V RUKOPISNÝCH PRAMENECH VÝCHODNÍCH AUKŠTAITŮ UTENIŠKŮ Z 50. A 60. LET 20. STOLETÍ KLÍČOVÁ SLOVA: východoaukštaitský dialekt utenišků, nářečí, substantivní slovo, akcentuační varianta, rukopisný pramen. ANOTACE Článek se zabývá materiálem z rukopisných pramenů nářečí východních aukštaitů utenišků z 50. a 60. let 20. století, uchovávaných v Archivu nářečí Geolingvistického centra Institutu litevského jazyka, který dosud lingvisté z hlediska přízvuku podrobněji nezkoumali. Cílem výzkumu je určit tendence v přízvukování skloňovaných slov nalezených v těchto popisech (v odpovědích na otázky programu sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka a v přepsaných textech). Na základě poměrně rozsáhlého materiálu jsou rozebrány akcentuační modely převládající v dialektu utenišků ve zkoumaném období, přízvukové varianty slov a jejich tvarů, vysvětleny možné příčiny jejich existence a uveden seznam slovních tvarů s akcentuačními variantami v témže nářečí. Zkoumá se, jak v dialektu východních aukštaitů utenišků v 50. a 60. letech 20. století ovlivňovaly akcentuaci skloňovaných slov a jejich tvarů tyto faktory: formování zákonitého stahování přízvuku, morfologické vyrovnávání paradigmatu, zachování reliktů starobylého přízvukování, ústup akcentuačního a sémantického modelu dvou plurálů – prostého a kolektivního –, tendence k oxytonézi a další činitelé. ABSTRAKT Článek zkoumá rukopisné prameny východoaukštaitského utenišského nářečí z 50. a 60. let 20. století, uložené v Dialektologickém archivu Centra geolingvistiky Ústavu litevského jazyka, které dosud nebyly lingvisty podrobněji zkoumány z hlediska akcentuace. Cílem studie je určit akcentuační tendence deklinačních VILIJA RAGAIŠIENĖ. Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 179 slov nalezených v těchto popisech (uvedených v odpovědích na otázky Programu sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka a v přepsaných textech). Na základě rozsáhlého materiálu článek pojednává o akcentuačních vzorcích a akcentuačních variantách slov a slovních tvarů, které v utenišském nářečí v daném období převládaly, a také o možných příčinách jejich existence. Uvádí se seznam slovních tvarů s akcentuačními variantami v rámci téhož místního nářečí. Studie zkoumá, jak akcentuaci deklinačních slov a jejich tvarů ve východoaukštaitském utenišském nářečí v 50. a 60. letech 20. století ovlivňovaly faktory, jako bylo utváření pravidla odsouvání přízvuku, morfologické vyrovnávání paradigmat, zachování pozůstatků starobylé akcentuace, ústup akcentuačního a sémantického modelu dvou plurálů (prostého a kolektivního), tendence k oxytonézi a další činitelé. ÚVOD Akcentuační jevy východoaukštaitského utenišského nářečí byly dosud vědci zkoumány jen okrajově. V dialektologických pracích byl v obecných rysech popsán charakter odsouvání přízvuku v oblasti tohoto nářečí (LKT 1970: 34–35; LKA 1982: 123–124, mapa č. 105; Zinkevičius 1994: 74; 2006: 94; LKTCH 2004: 126–127; Markevičienė 1999: 16; Urbანavičiūtė-Markevičienė, Grinaveckis 1992: 12; RAU 2010: 35) a slova, která se v jednotlivých nářečích přízvukují odlišně1 (DST 2013: 23–24; MLT 2019: 24; Balčiūnienė, Meiliūnaitė, Rinkauskienė 2019: 189). Vědci věnovali největší pozornost zkoumání fonologického vedlejšího přízvuku (Kosienė, Girdenis 1979: 48–56), přízvukových kontur monoftongů, inesivu a ilativu, dativu a instrumentálu plurálu (Kosienė 1982: 61–71; Bacevičiūtė, Rinkauskienė 2007: 4–11; 2008a: 78–84; 2008b: 229–237). Výzkumů akcentuačního systému tohoto nářečí a publikací věnovaných jeho akcentuačním rysům a tendencím je tedy nedostatek. Tento článek se zaměřuje na materiál z jednoho období – na údaje z rukopisných pramenů z 50. a 60. let 20. století uložených v Dialektologickém archivu Centra geolingvistiky Ústavu litevského jazyka, které dosud nebyly lingvisty podrobněji zkoumány. Cílem článku je ze synchronního hlediska popsat deklinač- nalezená v rukopisných pramenech východoaukštaitského utenišského nářečí z 50. a 60. let 20. století. 1Máme na mysli slova, která se ve většině aukštaitských nářečí přízvukují podle jiné akcentuační paradigmata nebo jejichž hlavní přízvuková varianta náleží k jinému přízvukovému typu než v zkoumaném nářečí. 180 BENDRINĖ KALBA | 97 … skloňovaných slov a pojednat o jejich akcentuačních tendencích. Hlavní cíle výzkumu jsou následující: 1) určit skloňovaná slova přízvukovaná podle jedné akcentové paradigmatiky a slova s variantami přízvuku2 a sestavit jejich soupisy; 2) pojednat o rozšíření slov přízvukovaných podle paradigmatiky se stálým a/nebo pohyblivým přízvukem a jednotlivých tvarů s akcentovými variantami v nářeční oblasti; 3) určit faktory ovlivňující akcentuační tendence skloňovaných slov. Při výzkumu se používá deskriptivně-analytická metoda, dále také komparativní metoda a metoda vnitřní rekonstrukce. Přízvukování skloňovaných slov se v článku zkoumá podle kolísání místa přízvuku ve slovních tvarech a/nebo akcentových paradigmat, četnosti užívání akcentových variant a jejich rozšíření v nářeční oblasti aj. Provedený výzkum je nový a aktuální. Článek na základě materiálu shromážděného z celé oblasti východních aukštaitských utenišků poprvé popisuje akcentuační tendence skloňovaných slov a uvádí seznam slovních tvarů s akcentovými variantami v téže nářeční oblasti. Výzkum by měl být aktuální především pro badatele zabývající se akcentuačními tendencemi nářečí a proměnami akcentuačních jevů. O to spíše, že je možné porovnat materiál pojednaný v článku a předložené závěry s výsledky již uskutečněných výzkumů rukopisných pramenů z 50. a 60. let 20. století v nářečích jižních aukštaitů, západních aukštaitů kaunišků a východních aukštaitů kupiškénů a anykšténů (Ragaïšienė 2012: 219–231; 2018: 176–201; 2019: 1–19; 2020a: 1–17; 2020b: 211–226; 2022: 230–270). Lze předpokládat, že výzkumy tohoto typu mohou mít také praktický přínos pro editory nářečních textů a slovníků – dialektology a lexikografy. 1. ZKOUMANÝ MATERIÁL Při shromažďování materiálu pro Litevský jazykový atlas3 byly v 50. a 60. letech 20. století prozkoumány obce (body)4 náležející k oblasti východních aukštaitských utenišků a byly vypracovány jejich nářeční popisy. Rukopisný pramen z daného bodu se nejčastěji sklá- 2 V lingvistické literatuře se slova a jejich tvary s různým přízvukováním nazývají variantami přízvuku (Kardelytė 1975: 11; Zinkevičius 1979: 91 aj.), akcentovými variantami (Stundžia 1995: 22), přízvukovými alternativami (Pakerys 1994: 7) nebo přízvukovými variantami (Mikulėnienė, Pakerys, Stundžia 2007: 8). V posledních letech se prosazuje tradice užívat termíny přízvuková (akcentová) varianta a přízvuková (akcentová) alternativa jako synonyma (Ragaïšienė 2010; 2020a: 1–17; 2020b: 211–226; 2022: 230–270; srov. také Stundžia 2009: 66). 3 LKA 1977; LKA 1982; LKA 1991. 4 Zkoumané obce (názvy a čísla bodů) určili tvůrci Litevského jazykového atlasu. VILIJA RAGAÏŠIENĖ. Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 181 OBR. 1. Obce východních aukštaitských utenišků, z nichž byl shromážděn zkoumaný materiál … skládá z představení zkoumaných obcí, jazykových zvláštností nářečí a informátorů, odpovědí na otázky z oblasti lexika, fonetiky, morfologie a syntaxe v programu sběru materiálu pro Litevský jazykový atlas a transkribovaných textů. Během dvou desetiletí byl materiál shromážděn téměř ze všech obcí utenišků – v archivu bylo nalezeno 89 pramenů (přibližně 2100 stran) z 66 bodů (viz obr. 1)5. 5 Data chybějí pouze ze tří bodů – Vyžuonů (275), Aknyštėlių (307) a Deguliů (345). 182 BENDRINĖ KALBA | 97 Úkolem výzkumníků nářečí bylo fonetickou transkripcí zaznamenat a označit přízvukem „co nejvíce textů <...> z každodenního jazyka a folkloru“ (LKAP 1956: 9). Z předložených údajů vyplývá, že při sběru materiálu se usilovalo především o získání odpovědí na otázky v dotaznících⁶. Proto byly zaznamenány hlavně jednotlivé věty obsahující slova uvedená v otázkách dotazníků, případně jejich tvary jednotného čísla nominativu (méně často tvary jiných pádů), např.: mūšys Sgn (379), mūšiai Ut (308), snukýs Gtč (114), Alk (180), Ds (212), sprindýs Šlt (173), Rb (177), Ld (312), smėlys Rk (147), smėliai Brč (245) aj.⁷ Transkribované texty (pohádky, vyprávění o místě bydliště, reáliích aj.) jsou většinou krátké a nevyskytují se ve všech pramenech. Souhrn zkoumaného materiálu tvoří 183 dvouslabičných a víceslabičných skloňovaných slov (asi 2700 tvarů). Většina z nich byla nalezena alespoň v několika (čtvrtina v několika desítkách) rukopisných pramenů. Více než polovinu skloňovaných slov probíraných v článku tvoří různě přízvukované tvary dvouslabičných a víceslabičných slov s produktivními kmeny a a įa₂. Slova s produktivními kmeny ā a ē se v pramenech vyskytují podstatně méně. Ačkoli je k dispozici poměrně značné množství údajů, je třeba materiál z hlediska přízvuku hodnotit jako nedostatečný. Především proto, že zaznamenané tvary ne vždy stačí k určení přízvukové paradigmatu slova, např.: gyslà Spt (309), kálvėj Gtč (114), Šlt (173) / kalvėj Sgn (379)⁸, su rýkšte Skd (378) aj. V některých případech není jasné, zda má slovo přízvukové varianty, nebo zda se liší pouze přízvuk jednotlivých tvarů, např.: káulai Brč (245), Ut (308), Skd (378), káulų Užb (87), Rk (147), Rg (178), Vb (142), káulų, káulais Trg (346), káulais Šlt (173), Int (480) / kaulų̃ Gdr (504)⁹. Na základě místa přízvuku v jednotlivých tvarech lze určit přízvukovou třídu části víceslabičných odvozenin se sufixy (zejména v případech, kdy jsou údaje doloženy z několika nářečí). Především se to 6 Odpovědi na otázky byly zaznamenány transkripcí a s vyznačeným přízvukem. Přízvuková třída slov uvedena nebyla. Ve zkoumaných pramenech jsou slova zapsána různými transkripcemi, nelze se vyhnout nepřesnostem a chybám. Při uvádění příkladů užití z několika nářečí by často bylo třeba předložit několik variant téhož slovního tvaru. Pokud transkripce není pro probírané akcentologické jevy relevantní, jsou příklady v článku uvedeny pravopisnými znaky spisovné litevštiny. Tvary s přehozeným přízvukem a případy sloupcového přízvukování jsou uvedeny v transkripci. 7 V článku se uvádí nikoli zkratka zkoumané obce, ale název a číslo bodu Lietuvių kalbos atlaso. Děje se tak z praktických důvodů. Není účelné zavádět několik zkratek pro jediný bod, protože v mapě lze údaje uvést pouze u bodu Lietuvių kalbos atlaso. 8 Provedené výzkumy ukazují, že při určování přízvukové třídy slova nelze vycházet pouze z lokálových tvarů, protože jejich přízvuk se může lišit od přízvuku tvarů v jiných pádech, tj. nemusí vždy odrážet přízvukové paradigma (Ragaišienė 2023: 190–210). 9 U různě přízvukovaných tvarů slov se jako první uvádí hlavní přízvuková varianta. VILIJA RAGAIŠIENĖ. Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 183 to lze říci o tvarech adjektiv se sufixem -inis, -ė a substantiv se sufixy -inė ir -(t)uvė, které byly nalezeny v pramenech, např.: beržinis Drš (172), Vlč (240), Ut (308), Grs (412) / beržinis Ld (312), beržinės málkos Arn (526); daržinė Vlč (240), Ut (308), Ld (312), daržinė, daržinė̇j Gtč (114), daržinė, daržinėn Bjt (479) / daržinė, daržinė j Rg (178); kultuvė Gtč (114), Brč (245), Dgl (277), Spt (309), Ld (312), kultuvėm Gdr (504), Arn (526) / kultuvė Drš (172) aj. Pro určení paradigmatu skloňovaných slov však obvykle jednotlivé tvary nestačí, protože, jak upozornili badatelé tohoto subdialektu, existuje mnoho slov, která se přízvukují odlišně (DST 2013: 23–24; MLT 2019: 24). Na základě shromážděného materiálu nelze určit přízvukové tendence u některých konkrétních slov ani slovotvorných typů a podrobněji pojednat o vzájemném působení kmenů a o vlivu produktivních kmenů na přízvukování neproduktivních. Dostupné údaje však zcela jistě postačují k posouzení přízvukových poměrů v subdialektu východních aukštaitů utenišků v 50. a 60. letech 20. století a k určení tendencí v přízvukování skloňovaných slov. Tím spíše, že probírané prameny poměrně dobře odrážejí rysy zkoumaného subdialektu. Materiál v nich obsažený je cenný a spolehlivý, neboť většinu rukopisů připravili zkušení jazykovědci – K. Eigminas, E. Grinaveckienė, K. Morkūnas, Ž. Urbanavičiūtė, A. Valeckienė, K. Vosylytė, A. Vanagas aj. 2. PŘÍZVUKOVÉ TENDENCE U SKLOŇOVANÝCH SLOV 2.1. Přízvukové tendence skloňovaných slov a jejich tvarů ve východoutenském nářečí souvisejí především s posunem přízvuku. Materiál z rukopisných pramenů ukazuje, že v 50. a 60. letech 20. století působily v části uteniské oblasti dva zákony – slabý podmíněný posun přízvuku a intenzivnější podmíněný posun přízvuku (srov. LKA 1982; mapa č. 105). V okolí Gataučių, Vabalninka, Šaltėnů, Ōnuškia, Bučiūnů, Obėliů a Rōkiškia se přízvuk pravidelně přesouval z krátké koncovky na jakoukoli dlouhou předposlední slabiku, např.: gamta, juosva, lendì, pi̇̄jki, su runka, šal̇ta runka, viena Gtč (114), skūra, ēini, ēinu, galva, liepšna, lietus, jauni, kal̇bi, pi̇̄jki Bč (121), bal̇su, gývi, laiki, viēni, žmō.na Ob (148) aj. V okolí Molėtů, Suginčių, Panemunėlia, Kriaunàs a Sùviekas se přízvuk z krátké koncovky zpravidla přesouval na dlouhou slabiku, jejímž základem je dlouhá samohláska nebo ie, uo,10 10 V rukopisných pramenech se v případech posunutého přízvuku dvojhlásky a dlouhé samohlásky nejčastěji označují středním přízvukem, zatímco diftongy – cirkumflexním přízvukem. 184 BENDRINĖ KALBA | 97 např.: diẽna, juóda, nuõga põnia, tvóra, viẽna, žiẽma, žũsis, žvėris Sgn (379). V 50. a 60. letech 20. století působil tento zákon v těchto nářečích různě pravidelně; například v okolí Debeikiů a Vidėniškia se formy zachovávající přízvuk a formy s jeho posunem zřejmě užívaly střídavě, např.: bėda, dienàs, i.rà / i.ra, lietùs, soeiki, vienà / viẽna, žmõgus Dbk (274), aišù, i.rà, suŋkù, uždėtà / lietùs, raudõ·na (srov. raudanõ·s), õ·ška, ski·las Vdn (450). V sledovaném období byly projevy tohoto jevu zaznamenány také v uteniských nářečích, v nichž k posunu přízvuku nedochází11. O formování zákona svědčí především užívání tvarů s vedlejším neboli „dvojvrcholovým“ přízvukem12 (srov. Urbanavičiūtė-Mark evičienė, Grinaveckis 1992: 12; Stundžia 1995: 70; Ragaišienė 2020b: 214–215). V těchto pramenech však bylo nalezeno jen málo případů označení tohoto typu přízvuku, např.: ãi.nù, audėjà, suŋkù, telõkùs, uŋkšti, vaikù, viẽna Spt (309) aj.13 O šíření tohoto jevu v oblasti nářečí svědčí také jednotlivé případy posunu přízvuku. Přízvuk se přesouvá z krátké koncovky na slabiku tvořenou ie, uo nebo dlouhou samohláskou, např.: liẽtus (srov. letàus), raudõ.ni (srov. raudanõ·s), viẽni / viẽni Kkt (380), geltõna (srov. gelta.nù.), negì.va, sũnus, viẽna (srov. vienà) Brč (245) aj. Tvary s posunutým přízvukem se často užívají jako varianty, např.: skũrà / skũ.ra, sũnùs / sũ.nus, viẽna / vienà, tvo.rà / tvõ.ra aj. Lb (414), gi.và / gi.va, põ.ne / po.nè, sũ-nùs, sũnaũs / sũ.nus aj. Bjt (479). Badatelé východoaukštaitských nářečí upozornili, že ne všechny analogické případy souvisejí pouze s posunem přízvuku (srov. Zinkevičius 1979: 90). To se týká především tvarů podstatných jmen s akcentovou třídou 2 (méně často 4), které mají přízvuk na kmeni v jednotném čísle v nominativu, instrumentálu a lokálu a v akuzativu množného čísla. V nářečích bez posunu přízvuku se tyto tvary zpravidla přízvukují na kmeni (75 případů ze 109), např.: su susiėdu, kolkõzi, burõ.kus, lupì·nas, sijõ·nus Ds (212), mõrkvas, na.rá·gus, ka.pũ·stus Tlm (311), agur̃kus, knì.gas, rõzus, vaĩstus Trg (346), ma.ki·kla, darbinì·ku, kolkõzi, blì·nus, mergõtes, sõdus Prv (413), ma.ki·kla, ma.ki·klas, rũbus, sta.vi·kla Int (480), su diẽdu, baravi·kus, ragutėlas, rũbus, sijõ·nus, viščõ·kus Mdk (481) aj. Vznik tvarů s přízvukem na kmeni souvisí především s morfologickým vyrovnáváním akcentové paradigmatiky. Ana- 11 Například v popisu nářečí Spitrėnai se uvádí, že „proces posunu přízvuku se již dotkl i tohoto dialektu. U některých slov jsou jasně slyšet dva přízvuky“ (Urbanavičiūtė 1966). 12 Vedlejší přízvukový typ – „dvojvrcholový“ přízvuk – jako první zjistil a popsal v oblasti západních Aukštaitů Aleksas Girdenis (Girdenis 1978: 75–76). 13 Je pravděpodobné, že sledovaný jev měl v uteniském nářečí v 50. a 60. letech 20. století různou intenzitu, a proto nebyl vedlejší přízvuk označován ve všech případech. VIL IJA RAGAIŠIENĖ. Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 185 Analogicky se tyto tvary mají tendenci přízvukovat i v jiných aukštaitských nářečích (podrobněji viz Grumadienė 1994: 101–104; Mikulėnienė 1996: 149; Urbanavičienė 2006: 220; Ragaišienė 2010: 53; 2019: 11 aj.). Je třeba poznamenat, že v utenišském podnářečí mohou probírané tvary svědčit jak o tendenci k odsouvání přízvuku, tak k vyrovnávání paradigmatu; srov. tvary zaznamenané v nářečí Spitrėnai, v němž byly doloženy případy „dvojvrcholového“ přízvuku: su bli̇̀nu, su kariėtu, kruòpas, telõkus. Tím spíše, že přízvuk na kmeni se spíše zobecňuje v předposlední slabice slova, jejímž základem je dlouhá samohláska nebo ie, uo (slabé podmíněné odsouvání přízvuku). Na samotném východním a jihovýchodním okraji utenišské oblasti může být přízvukový systém ovlivněn také polštinou, méně často běloruštinou (srov. LKTCH 2004: 123; Geržotaitė, Meiliūnaitė 2014, mapa XIV). V těchto nářečích souvisí utváření paradigmatu s ustáleným přízvukem také s tendencí vyrovnávat paradigma podle vzoru slovanských jazyků, tj. s postupným přechodem k modelu dvou typů přízvukování – kmenového a koncového (Zinkevičius 1966: 31; Mikulėnienė 1995: 450; Tuomienė 2005: 65–69; Urbanavičienė 2006: 221 aj.). Podle paradigmatu kmenového přízvukování se v zkoumaném podnářečí přízvukují také nově přejatá slova (Markevičienė 1999: 16; DST 2013: 24; MLT 2019: 24; srov. Bacevičiūtė 2004: 27; Urbanavičienė 2006: 220; 2010: 177). Například u víceslabičných podstatných jmen ā-kmenů je tendence zobecňovat přízvuk převažující v paradigmatu, např.: mãšina Vb (142), Krš (149), Svb (150), Avl (213), Blč (347), Sgn (379), Int (480), be mãšinos Drš (172), po mãšina Bjt (479) / mašinos Zr (244), mašiną Int (480), mašinom Prv (413), gañykla Rb (177), mokýkla Prv (413), Bjt (479), Int (480), vãlanda Bč (121), Rg (178), Jnš (506) / valandà Lkš (120). Ne všechny tvary s přízvukem na kořeni u ohebných slov lze spojovat s odsouváním přízvuku, vyrovnáváním přízvukového paradigmatu nebo utvářením typu kmenového přízvukování. Je pravděpodobné, že některé z nich mohou být zděděny ze starších období. To se týká především tvarů nominativu jednotného čísla dvojslabičných adjektiv u-kmenů, která mají přízvuk v kořeni, baĩsus, –i, brángus, –i, lýgus, –i, suñkus, –i aj. (Skardžius 1935: 140–145; Būga 1961: 78; Vanags 1990: 75–81; Lazauskaitė 1998: 65–70). V utenišském podnářečí měly v 6.–7. desetiletí 20. století častěji tendenci k přízvuku na kořeni, např.: baĩsus, –i Sgn (379), Mlt (451), Kkt (380), baĩsus Avl (213)14, baĩsi Bjt (479) / baĩsus, –i Bjt (479), baisùs Ds (212), Lln (344), Blč (347), Pst (453), Jnš (506); brángus, –i Ds 14 Při odpovídání na otázky v dotaznících nebyly vždy uvedeny tvary obou rodů. Některé tvary byly nalezeny v souvislých vyprávěních. 186 BENDRINĖ KALBA | 97 (212), Prv (413), Ut (308), brángi Ds (212); lýgus, –i Ut (308), Lb (414); sunkus, –i Ld (312), Mlt (451) / sunkùs Spt (309), Gdr (504), sunkì Čl (452); gárdus, puìkus Arn (526); tiésus Trg (346), támsus, –i Dbk (274), Prv (413), támsus, támsų Sdk (276), tánkus, –i Ut (308), Tlm (311), Sgn (379) / kantrùs Jnš (506), kartùs Spt (309), smarkùs Int (480), bjaurùs Vlč (240)15. Většina tvarů s přízvukem na kořeni byla zaznamenána v nářečích, kde se přízvuk neodsouvá; srov. také tvary nalezené v popisu nářečních rysů nářečí Vilūčiai aiškus, –i, brángus, –i, lýgus, –i, puìkus, tánkus, –i, smùlkus, –i, sótus, –i, támsus, –i Vlč (240). Je pochopitelné, že nelze spolehlivě určit, které případy souvisejí s odsouváním přízvuku a které vznikly v důsledku utváření paradigmatu s ustáleným přízvukem, analogií nebo byly zděděny ze starších období. Je pravděpodobné, že probírané jevy spolu souvisejí a v podnářečí působí souběžně. Příkladem interakce těchto jevů v utenišském podnářečí je přízvukování podstatného jména žmogus, např.: žmogus Lkš (120), Rk (147), Svb (150), Krn (179), Alk (180), Atz (211), Brč (245), Ut (308), Ld (312), Pst (453), Mdk (481), žmõgus, žmõgaũs Lkrn (415), žmõgus, žmõgum Ob (148) / žmogùs Krn (179), Atz (211), Vlč (240), Brč (245), Ld (312), Pst (453), Gdr (504), žmogùs, žmogaũs Rg (178), Blč (347), žmogaũs Rk (147), Svb (150), Alk (180), žmogùm Ob (148). Spisy M. Daukšy a katechismus z roku 1605 dokládají, že kolísání v přízvukování tohoto slova může mít historické předpoklady (Skardžius 1935: 124; Zinkevičius 1975: 26–27). V nářečích, která odsouvají přízvuk z krátké koncovky na dlouhou slabiku, mohly tvary s přízvukem na kořeni vzniknout také nově, např.: žmogus / žmogaũs Rk (147), Svb (150) aj. Zobecnění přízvuku na kořeni lze vysvětlit analogií přízvukování souhláskového kmene žmuõ a tvaru nominativu množného čísla žmõnės. 2.2. Slova ženského skloňování se v utenišském podnářečí nejčastěji přízvukují podle jednoho přízvukového paradigmatu, např.: kráutuvė Vlč (240), Brč (245), Pst (453), kráutuvė, kráutuvèn Šlt (173), Grs (412), Bjt (479), kráutuvėj Rb (177), Ut (308), Lb (414), Kmn (278), iš laškõs „z postele“ Skd (378), markà „místo k namáčení lnu (zpravidla jezírko); místo na máčení lnu“, markõn Rb (177), markõs, markõn Vdn (450), iš markõs Mdk (481), pirkìą, pirkiõs, pirkiõj, pirkiõn Tlm (311), Sgn (379), Blč (347), Lb (414), Vdn (450), Pst (453), 15 Nesklonné adjektivní tvary se v podnářečí rovněž přízvukují dvojím způsobem, např.: baisu Vsk (241), Blč (347), Skd (378), Kkt (380), Pst (453) / baisu Sgn (379), Arn (526), brángu Vlč (240), Lb (414), sunkù Vsk (241), Brč (245), Skd (378), Kkt (380), Lb (414), Vdn (450) / sunkù Brč (245), Mdk (481), Gdr (504), šviesù Grs (412), Vdn (450), skaidrù, sunìku / baisù, bjaurù, skaudù, tylù Vlč (240). VILIJA RAGAIŠIENĖ. Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 187 pirkìōn Kkt (380), Čl (452), Bjt (479), Arn (526) / an pirkios Spt (309) atd. Zdá se, že v 6.–7. desetiletí 20. století se v nářečí poměrně dobře zachovávala baritonická akcentační paradigma podstatných jmen s dvouslabičným kmenem ã, např.: iš bãlos Rb (177), Kkt (380), bãloj Čl (452), iš bãlų Užb (87), kãktà, kãktos Grs (412), kãktos, kãktoj Rg (178), Vlč (240), kãkton Rg (178), Spt (309), iš pūtų Ut (308), Lb (414), sėkla Gdr (504), sėklų Sgn (379). Tendenci k baritonezi ukazují také formy starých oxytónů s přízvukem na kořeni džióva Ut (308), žárna Kmn (278), (nešiau) skiedrų Spt (309), výžų Ant (242), su výžom Trg (346) a akcentuace výpůjček ze slovanských jazyků (iš) bãčkos Užb (87), Rk (147), Drš (172), Stl (182), (iš) pėklos, pėkloj Mdk (481). Podle paradigmatu stálého přízvuku se v utenišském nářečí mají sklon přízvučně realizovat také deriváty se sufixem -iena označující místa, kde se pěstují kulturní rostliny, a názvy masa, např.: avižiena (: avižà 3b), dobiliena (: dóbilas 3a), kvietiena (: kvietỹs 4), rugiena (: rugỹs 4) Vlč (240), Ut (308), Arn (526); antiena (: ántis 1), arkliena (: arklỹs 3), jautiena (: jáutis 1), kiauliena (: kiaũlė 2), vištiena (: vištà 2), žąsiena (: žąsìs 4) Stl (182), Vlč (240), Ut (308), (duok) kiaulienos Dbk (274), Arn (526), vištienos Brč (245), Dbk (274), žąsienos Alk (180), Brč (245), Vdn (450) / linienõs (: linas 4) Mnk (210), rugienõs Vdn (450), Bjt (479), Gdr (504), Arn (526), rugienõn Rb (177)16. Oxytónní akcentované formy podstatných jmen označujících místa, kde se pěstují kulturní rostliny, mohou svědčit o souvislosti mezi akcentuací a sémantikou. Nelze vyloučit, že deriváty z uvedených sémantických skupin mohly být v nářečí rozlišovány nejen významem, ale i přízvukem, např.: kiaulienos / rugienõs Arn (526) aj. (Raga­šienė 2010: 125; 2016: 150; 2019: 4). Tuto domněnku nepřímo podporuje také materiál Lietuvių kalbos atlaso. V utenišském nářečí se deriváty kiauliena a vištiena přízvukují podle paradigmatu stálého přízvuku, zatímco slovo rugienà podle paradigmatu pohyblivého přízvuku (LKA 1982: 129; žml. Nr. 111). Akcentační modely uvedených podstatných jmen se mohly utvářet v různých obdobích. Varianty s pohyblivým přízvukem linienõs, rugienõs, rugienõn mohou být zděděny ze starých dob (podrobněji viz Girdenis 1972: 20; Rinkevičius 2015: 50–52). Deriváty založené na baritonech s cirkumflektovaným kořenem, které po zákonu Saussura–Fortunatova získaly přízvuk na sufixu, mohly časem zobecnit pohyblivý (sufixálně-koncovkový) přízvuk, např.: kiauliena, vištiena / kiaulienà, vištienà Vdn (450). Obdobné akcentační tendence uvedených derivátů jsou charakteristické i pro západní aukštaitské kaunaské nářečí (Ragašienė 2019: 4). 16 Přízvuk většiny uvedených derivátů přímo nesouvisí s akcentuací základových slov. 188 BENDRINĖ KALBA | 97 Kvůli nedostatku materiálu je obtížné posoudit oxytonezi dvouslabičných a víceslabičných deklinovaných slov s kmenem ã. S tímto jevem zřejmě souvisí dvojí přízvuk baritonu kupra, např.: an kùpros Spt (309), kùproj, kùpron Brč (245) / kuprõs Čl (452), kuprõm Rg (178); srov. také lubų Sdl (119), lubõm Čl (452), Bjt (479) / lùbų Ant (242). Jednotlivé tvary instrumentálu singuláru slov s pohyblivým přízvukem, nalezené v rukopisných pramenech, mohou rovněž svědčit o utváření modelu s přízvukem na koncovce, např.: su žmonà Vsk (241), Rg (178), su ožkà Ant (242), su vienà Krd (381)17. Za náhodné zřejmě nelze považovat ani akuzativ plurálu stálého přízvuku, s přízvukem na koncovce, u podstatného jména strėnos: po strènàs Čl (452). V utenišském nářečí se zdá být u dvouslabičných a víceslabičných podstatných jmen s kmenem ē výraznější tendence k přízvukování podle paradigmatu s přízvukem na koncovce, např.: biržė Užb (87), buožė, buožės Ds (212), Grs (412), drevė Drš (172), Ut (308), pušė Gtč (114), ugnė, ugnės Mnk (210), Krd (381) / ùgnės Spt (309), Atz (211), varlėm Ut (308), žagrė Ant (242), Ld (312), žemėn Brč (245), Dbk (274) / žėmėn Spt (309), žemėsna Int (480); bruktuve, su brùktuve Vb (142), bruktuvė, su brùktuve / brùktuvė Drš (172), brauktuvė Gdr (504), Vlč (240), dumtuvė Drš (172), dumtuvių Kmn (278) atd. Oxytónní přízvučné formy dvouslabičných podstatných jmen zřejmě vznikaly v různých obdobích. V lingvistické literatuře se formy žemėn a žemėsna považují za zděděné ze starých dob (Zinkevičius 1975: 190–20; 1980: 199–200; Mikulienienė 1994: 106; srov. také Kazlauskas 1968: 40–41). Přízvuk na koncovce tohoto podstatného jména dokládají příbuzné ekvivalenty v jiných jazycích, např. pr. semmē, slov. *zemljà, a tvary žemės, žemiškám nalezené v textech M. Daukši (Kudzinowski 1977: 462; Rinkevičius 2009: 90). Některé případy oxytónního přízvuku mohly vzniknout nově, například tvary podstatného jména búožė (lot. buõze), které se považuje za bariton s akutovým kořenem: buožė, buožės (Skardžius 1935: 15; Kazlauskas 1968: 43; Zinkevičius 1980: 42). Přízvuk na koncovce u slov pušė a ugnė byl zřejmě převzat ze starších tvarů s kmenovým přízvukem pušìs a ugnìs (Zinkevičius 1980: 205; Pakerys 1994: 95; Ragaišienė 2010: 96–100). Analogicky se zřejmě zobecnil přízvuk na koncovce u podstatného jména žagrė. Oxytónní akcentační paradigma slova biržė může být zděděno ze starých dob, srov. lot. birze, bīrze, bîrze, nelze však vyloučit ani jeho novější vznik, srov. různě přízvučné tvary kmenů įa2 a i v nářečích 17 Přízvuk na koncovce může být dán také akcentační analogií forem užívaných vedle sebe, srov. vienù akiù Krd (381). VILIJA RAGAIŠIENĖ. Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 189 biržìs / biržìs / biržìs18. Kolísání akcentových paradigmat může souviset také s měkkou koncovou souhláskou kmene (Ragaišienė 2010: 131). 2.3. Jiný přízvukový sklon je typický pro slova mužského skloňovacího typu (akcentová variabilita a oxytonéze), např.: šimtai Užb (87), Lkš (120), Rk (147), Alk (180), Svk (181), Ut (308), Ld (312), Lb (414), Jnš (506), šimtai, šimtų Sgn (379), šimtų Atz (211), Skd (378), šimtais Int (480), Mdk (481) / šimtai Krn (179), Brč (245), šimtų Zr (244), Blč (347) aj. (srov. LKA 1982: 130; mapa č. 112). V analyzovaných pramenech bylo nalezeno poměrně mnoho skloňovaných slov s dvojím přízvukem – na kmeni i na koncovce (tvoří téměř polovinu analyzovaných případů). Nejvíce bylo zaznamenáno tvarů dvojslabičných podstatných jmen s produktivními i neproduktivními kmeny, u nichž se vyskytují varianty přízvuku, např.: a kmen: inkstai Šlt (173), inkstų Prv (413) / inkstų Bln (243); kuõlai Drš (172), Pst (453) / kuolai Spt (309); kvietkai Vb (142), Ds (212), kvietkai, kvietkų Atz (211), Kkt (380), kvietkų Lb (414), Lkm (415), Pst (453), kvietkais Arn (526) / kvietkais Atz (211); an sklypų Drš (172) / sklypų Jnš (506); suolai Pst (453) / suólai Ut (308); šaukštų Sdl (119) / šaukštų Brč (245) aj.; ia2 kmen: ãlksnis Gtč (114), Pst (453) / alksniaĩs Gtč (114); kìrvis Imb (214), Vlč (240), Ld (312), Jnš (506), Arn (526), kìrvis, kìrvìai Dbk (274), kìrviais Ut (308), Spt (309), Prv (413) / kirvỹs Trg (346); vėršis Zr (244), vėršiai, vėršiais Jnš (506), vėršiais Spt (309) / veršỹs Sgn (379) aj.; u kmen: tùrgus Drš (172), Brč (245), Prv (413), Mlt (451), Pst (453), tur̃gus, tur̃gaus, tur̃gum Dbk (274), tur̃gaus Atz (211), Vlč (240), Ld (312), Blč (347), Sgn (379), Bjt (479), tur̃gun Sdl (119), Vb (142), Ld (312), Lkm (415) / turgùs, turgãũs Dbk (274), Spt (309), turgūn Užb (87), Drš (172), turgai, turgū, turgám, turgùs, turgaĩs Dbk (274), turgai, turgais Ut (308), turgų Pst (453)19; ių kmen: spiẽčius Rb (177), Ds (212), Vlč (240), Kkt (380), spiẽčiaus Lln (344) / spiẽčius Imb (214), Grs (412), spiẽčiai Ut (308); vãlsčius Imb (214), Grs (412) / vãlsčius Stl (182). Kolísání akcentových paradigmat a sklon k oxytonézi u probíraných podstatných jmen se v aukštaitských nářečích spojuje se zánikem dvou plurálů – prostého 18 Dėl šių formų paplitimo žr. LKA 1977: 191. 19 Neproduktivní u a iu kmenů si v jednotném čísle poměrně dobře zachovaly starou flexi. V množném čísle převažují nové tvary produktivních kmenů a a ia2. 190 BENDRINĖ KALBA | 97 a kolektivního – modelem, např.: kálnai Prv (413), Krš (149), Brč (245) / kalnaĩ Ut (308), Spt (309), súnūs Ld (312) / sūnaĩ Krš (149), Svb (150), Drš (172), Šlt (173), Ds (212), Brč (245), Dbk (274), Blč (347), Sgn (379), Prv (413), Lb (414), Gdr (504), Jnš (506)20, vaisiai / vaisiaĩ Ut (308) aj. (Stundžia 1981: 191–193; Grumadienė 1994: 102–104; Mikulėnienė 1996: 148–153; 2005: 164–166; Lazauskaitė-Ragaišienė 2001: 162; 2008: 46; Tuomienė 2001: 103–114; Urbanavičienė 2005: 108; Ragaišienė 2016: 137–138; 2018: 193–194). O jeho někdejší existenci svědčí podstatná jména s dvojím přízvukem v množném čísle a případy přízvuku na koncovce užívané v kolektivním významu. V analyzovaných rukopisech bylo nalezeno více než 50 tvarů množného čísla užívaných v kolektivním významu, např.: Tie broliai buvo labai giesminykai Šd (478); Lenkai lietuvių nekęnčia Mdk (481); Čia aplink mūs yr daug piliakalnių, vis švedai pylė Atz (211); O tas vis spiria tam pijoku dideliu kojų nūgaron kur inkstai Šlt (173); Paltai dabar tie pasiūta Brč (245); Girdėt, kad tetervinai burba Vdn (450); Svočia insideda valgymų Ant (242) aj. V utenišském nářečí si v 50.–60. letech 20. století kolektivní význam nejlépe zachovaly tvary množného čísla dvou mikrosystémů – termínů příbuzenství a názvů národností. Tvary vyjmenovaných slov s přízvukem na koncovce (občas také jednotné číslo) často označují národy a jejich vládu, armády sestavené na základě národů, zatímco varianty s přízvukem na kmeni označují jednotlivé příslušníky národa, srov. Čia vokiečiai užėjo karo pradžioj Jnš (506) / Voketys užėjo, rusus nustūmė Rb (177) / Tie vókiečiai atvaž iavo mašina Šlt (173) aj. Takových případů užití však bylo nalezeno málo. V oblasti utenišského nářečí, stejně jako v jiných aukštaitských nářečích, se významy prostého a kolektivního množného čísla většinou již nerozlišují, např.: Káimas tai būvo po Lénkijai, lenkų pusėj / Káimas nedìčas jau po lénkais Jnš (506); Lénkai su lietuviais bažnyčioj mušės Jnš (506); Tėvai kalbėjo lietuviškai / Tėvai nemokėjo lietuviškai Mdk (481); Paskui suotai išvažiuoja / Užvažiuoja ir suotai Atz (211) aj.21 Akcentová a sémantická opozice dvou množných čísel se zobecnila ve prospěch jednoho či druhého členu protikladu (srov. Stundžia 1981: 192; Lazauskaitė-Ragaišienė 2009: 172; Ragaišienė 2016: 137–138; 2018: 193–194). O její někdejší existenci svědčí tvary množného čísla podstatných jmen kmenů a a ia2 označujících osoby podle národnosti, která mají v nářečích dvojí přízvuk, např.: lénkai / lenkaĩ, lietùviai / lietuviũ Mdk (481), švedai, švedų Užb (87), Lkš (120), Atz (211) / 20 V tomto případě mohl přízvuk na koncovce nominativu množného čísla vzniknout také analogií podle tvarů podstatných jmen kmene a s pohyblivým přízvukem, srov. sūnaĩ / namai. 21 Tvary probíraných podstatných jmen s přízvukem na koncovce i na kmeni mohou označovat jak národ, tak jeho jednotlivé příslušníky. VILIJA RAGAIŠIENĖ. Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 191 švedų Gdr (504) aj. S modelem dvou množných čísel – prostého a kolektivního – souvisí kolísání přízvuku podstatných jmen považovaných za baritona, jako jsou brólis, kãrklas, káulas, tévas, tur̃gus aj. (Būga 1961: 40, 709–711; Skardžius 1935: 17, 36–37; Stundžia 1981: 193; 1994: 20 aj.), např.: bróliaĩ Jdp (89), Rk (147), Krš (149), Svb (150), Rb (177), Svk (181), Mnk (210), Atz (211), Vsk (241), Dbk (274), Kmn (278), Spt (309), Tlm (311), Trg (346), Prv (413), Mlt (451), Šd (478) / broliaĩ Dbk (274), Tlm (311), Šd (478), Int (480); kãrklai Tlm (311), kãrklų Vb (142) / karklaĩs Ds (212); tėvaĩ Onš (88), Jdp (89), Bč (121), Svb (150), Svk (181), Ant (242), Tlm (311), Ld (312), Blč (347), Mdk (481) / tėvai Zr (244), Mdk (481) aj.22 Obdobně lze vysvětlit i dvojí přízvuk odvozenin s příponou –ynas, např.: beržynaĩ Pst (453), eglynaĩ Drš (172), Kkt (380), lazdynų̃ Vdn (450), žolynaĩ Kmn (278), žolynaĩs Vsk (241) / pušynaĩ Brč (245), uogynaĩ Lb (414). V rukopisných pramenech z 50.–60. let 20. století se slova mužského skloňování častěji skloňují podle oxytónického přízvukového modelu. Ukazují to především tvary instrumentálu singuláru a akuzativu plurálu slov třetí (zřídka první) přízvukové třídy s přízvukem na koncovce, např.: mėšlù Spt (309), tėvù Lin (344), vienù Krd (381), Mdk (481), gyvùs Spt (309), tėvùs Kkt (380), (išmokė) sūnùs Blč (347), Šd (478), žiedùs Ds (212) aj. Tyto tvary se obvykle považují za výsledek nivelizace přízvukové paradigmatu. Tvary akuzativu plurálu podstatných jmen s přízvukem na koncovce mohly vzniknout z kolektivního plurálu (Mikulėnienė 2005: 156, 165), nebo dokonce oxytónním přízvukem (Kuzavinis, Girdenis 1997: 76–78). Sklon k oxytonezi dokládají také odvozeniny s příponou –(t)uvas, které se přízvukují podle paradigmatu s pohyblivým přízvukem, např.: brauktuvaĩ Ut (308); kultuvaĩ Ds (212), kultuvais Vb (142), Ds (212), Vsk (241); mintuvaĩ Bč (121), Vb (142), Rb (177), Vlč (240), Ut (308), Ld (312), mintuvaĩs Svb (150), Rb (177), Ld (312), Vdn (450), Mlt (451), Gdr (504); pjautuvaĩ, pjautuvaĩs Kkt (380), Gdr (504); mestùvai Drš (172), mestùvų Gtč (114) / mestuvaĩ Vlč (240). Podle paradigmatu s přízvukem na koncovce se přízvukuje také většina podstatných jmen označujících osoby podle národnosti (asi dvě třetiny nalezených případů). V oblasti nářečí převládají také tvary přídavných jmen geltonas, –a a raudonas, –a s pohyblivým přízvukem (srov. LKA 1991: 129; mapa č. 112). 22 Senųjų baritonų béržas, dvãras, váistas (Būga 1961: 710–711; Skardžius 1935: 17, 30–31, 36; Zinkevičius 1979: 91 ir kt.) tiriamuose šaltiniuose rasta tik galūninio kirčiavimo formų, pvz.: beržaĩ, beržám Ut (308), beržų̃ Brč (245), dvarų̃ Onš (88), Avl (213), Imb (214); vaistaĩ, vaistùs Rg (178), Sgn (379), Grs (412), Gdr (504), vaistų̃ Gtč (114), Sdl (119), Vb (142), Svb (150), Drš (172), Arn (526), vaistaĩ, vaistaĩs Brč (245), Pst (453), vaistaĩ, vaistám Bjt (479). 192 BENDRINĖ KALBA | 97 3. ROZŠÍŘENÍ PŘÍZVUKOVÝCH VARIANT V OBLASTI NÁŘEČÍ V utenišském nářečí východních aukštaitů se u skloňovaných slov v témže nářečí přízvukové varianty vyskytují poměrně zřídka – formy s dvojím přízvukem byly nalezeny v méně než polovině zkoumaných lokalit (v pramenech z 29 z celkových 66 bodů). Ve většině z nich byl zaznamenán pouze jeden či dva případy (viz tabulku). To ukazuje, že přízvukový systém utenišského nářečí byl v 50.–60. letech 20. století poměrně stabilní: skloňovaná slova se v nářečích nepřízvukovala nahodile, nýbrž podle jediného přízvukového paradigmatu. Někdy lze z několika tvarů slova uvedených v popisu nářečí poznat, která varianta se považuje za základní a která za vedlejší, srov. žmógùs / žmõgus Krn (179) a žmõgus / žmògùs Pst (453). V obou těchto případech je první varianta v pramenech doložena několikrát (7krát, respektive 9krát), druhá jen dvakrát. Specifika sběru materiálu však většinou neumožňují určit, která varianta v nářečí převládá (v odpovědích na otázky byly uváděny tvary nominativu singuláru a/nebo plurálu; zaznamenané vyprávění je krátké). TABULKA. Přízvukové varianty tvarů skloňovaných slov nalezené v témže nářečí Nářečí východních aukštaitů utenišků (číslo bodu) Skloňované slovo Gtč (114) ãlksnis / alksniaĩ, sėmenai, sėmenų / sémenai Drš (172) brolỹs / brõliai, su brūktuve / bruktuòvė Šlt (173) vókiečiai / vokiečiãĩ Bč (121) dienàs / diẽnas Ob (148) žmogùm / žmõgum Rg (178) su žmónà / žmõna Krn (179) žmógùs / žmõgus Kmj (209) vókiečių / vokiečiũ Atz (211) svõtai / svotai, žmógus / žmõgus Imb (214) žmógùs / žmõgus Ds (212) tėvãĩ / tė́vai, turkų / turkũ Brč (245) eglỹnė / eglỹnė, miestè / miẽste, žmógùs / žmõgus Vlč (240) bùlbinis / bulbìnis, mãšiną / mašiną VILIJA RAGAIŠIENĖ. Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 193 Východní aukštaitský utenišský dialekt (číslo bodu) Skloňované slovo Kmn (278) tur̃guos / turgaĩ Dbk (274) brólìai / broliaĩ, devyni / devyni, tur̃gus, tur̃gaus / tur̃gùs, turgaĩs Spt (309) sūnùs / sū̃nus Tlm (311) brólìai / broliaĩ Ld (312) žmògùs / žmõgus Lln (344) rū̃bùs / rū̃bus Kkt (380) viēni / viẽni Grs (412) su mókytoju / mokýtojai Lb (414) skur̃à / skur̃a, sūnùs / sū̃nus, viēna / vienà, tvorà / tvor̃a, žmògùs / žmõgus Pst (453) mãšina / su mãšinà, tur̃gus / tur̃gù, žmògùs / žmõgus Šd (478) brólìs / broliaĩ Bjt (479) bãisi / baisì, gyvà / gýva, ponià / pónià, sūnùs / sū̃nus Int (480) brólìs / broliaĩ, mãšina / mãšiną Mdk (481) lénkai / lenkãi, lietuvių / lietuvių, tēvai / tēvai Jnš (506) lénkai, lénkų, lénkais / lenkãi, lenkų, lenkãis, mokýtojas / mokýtoją, peñki / penkì, viēna / vienà Arn (526) kìrviu / kirviù, lietuvỹs / lietùviai, mokýtojas / mokýtojas Provedený výzkum podporuje předpoklady vyslovené v článku o působení akcentačních jevů v nářeční oblasti. Formy s dvojím přízvukováním nalezené v téže nářeční oblasti potvrzují, že vznik přízvukových variant způsobilo několik vzájemně souvisejících faktorů. Některé varianty mohou mít historické předpoklady (souvisí s rekonstruovaným modelem prostého a souhrnného plurálu), jiné vznikly nově (lze je vysvětlit stažením přízvuku, utvářením paradigmatu kolonického přízvukování a akcentační analogií). Údaje uvedené v tabulce ukazují ještě jednu důležitou skutečnost. V utenišském nářečí se více liší přízvukování slov mužského skloňovacího typu. Slova ženského skloňovacího typu mají k akcentační variabilitě menší sklon – nejčastěji se přízvukují podle jediného akcentačního paradigmatu. 194 BENDRINĖ KALBA | 97 OBR. 2. Rozšíření přízvukových variant tvarů skloňovaných slov zaznamenaných v témže nářečí Skloňovaná slova vykazují přízvukové varianty v celé oblasti nářečí (viz obr. 2). Z celé oblasti se vyčleňuje poměrně malé území, kde bylo zaznamenáno více variant v témže nářečí. Nejvíce forem s dvojím přízvukem bylo zapsáno na jihovýchodních okrajích oblasti uteniškijského nářečí, na hranici s vilniškijským nářečím (v okolí Labanóru, Pastovėlisu, Medeikiai, Jõniškis a Arnionys). Také ve vilniškijských nářečích sousedících s uteniškijským nářečím VILIJA RAGAIŠIENĖ. Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 195 bylo zaznamenáno mnoho tvarů skloňovaných slov s dvojím přízvukem (Ragaišienė 2010: 139). Lze předpokládat, že ve východních aukštaitských nářečích existuje malé souvislé území, kde je variabilita jako jev ve srovnání se sousedními nářečími nejintenzivnější. Pouze na základě materiálu z rukopisných pramenů nelze spolehlivě určit rozšíření variant v jednotlivých oblastech nářečí. SHRNUTÍ Na základě analýzy přízvuku skloňovaných slov nalezených v rukopisných pramenech z 50. a 60. let 20. století v uteniškijském nářečí východních Aukštaitů lze vyvodit tyto závěry: 1. V uteniškijském nářečí východních Aukštaitů se pro mužské a ženské skloňovací typy uplatňují různé akcentuační modely – slova s kmenem ā mají tendenci k baritónovému přízvukovému modelu, u podstatných jmen s kmenem ē jsou rozšířenější tvary s koncovým přízvukem; pro slova mužského skloňovacího typu je charakteristická tendence k přízvukové variabilitě a oxytonézi. 2. Na systém přízvukování skloňovaných slov působí komplex vzájemně souvisejících faktorů: utváření intenzivnějšího zákona podmíněného stahování přízvuku, vyrovnávání přízvukové paradigmy a utváření dvou typů přízvuku – kmenového a koncového; analogie v akcentuaci slov se stejným kmenem a odvozenin stejného slovotvorného typu; interakce kmenů. Vznik různě přízvukovaných tvarů podstatných jmen mužského skloňovacího typu a tendenci k oxytonézi lze spojovat s rekonstruovaným akcentuálním a sémantickým modelem dvou plurálů – běžného a kolektivního. Vývoj akcentuačního systému ovlivňuje také zachování reliktů starobylého přízvukování (kořenového přízvuku u přídavných jmen s kmenem u, tvarů kolektivního plurálu). 3. Z hlediska přízvukové variability lze přízvukový systém uteniškijského nářečí hodnotit jako stabilní (přízvukové varianty v témže nářečí byly nalezeny v méně než polovině zkoumaných lokalit; ve většině z nich byl zaznamenán pouze jeden nebo dva případy). Tvary slov s různým přízvukem jsou v oblasti nářečí rozšířeny nerovnoměrně – nejvíce tvarů s dvojím přízvukem v témže nářečí bylo nalezeno na jihovýchodních okrajích oblasti uteniškijského nářečí, na hranici s vilniškijským nářečím. 196 BENDRINĖ KALBA | 97 LITERATŪRA Bacevičiūtė Rima 2004: Šakių šnektos prozodija ir vokalizmas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Bacevičiūtė Rima, Rinkauskienė Regina 2007: Dėl rytų aukštaičių uteniškių inesyvo ir iliatyvo galūnių priegaidžių (eksperimentinis tyrimas). – Žmogus ir žodis 9(1), 4–11. Bacevičiūtė Rima, Rinkauskienė Regina 2008a: Rytų aukštaičių uteniškių daugiskaitos naudininko ir įnagininko priegaidės: audicinis tyrimas. – Žmogus ir žodis: didaktinė lingvistika 10(1), 78–84. Bacevičiūtė Rima, Rinkauskienė Regina 2008b: Dėl rytų aukštaičių uteniškių inesyvo ir iliatyvo galūnių priegaidės: audicinis tyrimas. – Baltistica 43(2), 229–237. Balčiūnienė Asta, Meiliūnaitė Violeta, Rinkauskienė Regina 2019: Kupiškėnų, uteniškių ir panevėžiškių paribio šnektos XXI amžiuje, Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla. Būga Kazimieras 1961: Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. DST 2013: Dusetų apylinkių tekstai, sud. R. Rinkauskienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Geržotaitė Laura, Meiliūnaitė Violeta 2014: Kitų kalbų vietiniai variantai Lietuvoje: žemėlapis ir komentarai. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai). Vilnius: Briedis. 255–257. Girdenis Aleksas 1972: Lietuvių kalbos vardažodžių priesagų kirčio susiformavimas. – Baltistica, 1 priedas, 66–72. Girdenis Aleksas 1978: Akcentologiniai mažmonis. – Baltistica 14(1), 75–76. Grumadienė Laima 1994: Keletas naujesnių Punsko šnektos linksniavimo ir kirčiavimo ypatybių. – Lietuvių kalbotyros klausimai, 97–106. Kardelytė Jadvyga 1975: Gervėčių tarmė (fonetika ir morfologija), Vilnius: Mintis. Kazlauskas Jonas 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika (kirčiavimas, daiktavardis, veiksmažodis), Vilnius: Mintis. Kosienė Otilija, Girdenis Aleksas 1979: Fonologinis šalutinis kirtis rytų aukštaičių uteniškių tarmėje. – Kalbotyra 30(1), 45–56. Kosienė Otilija 1982: Rytų aukštaičių uteniškių monoftongų priegaidės. – Kalbotyra 33(1), 61–71. Kudzinowski Czesław 1977: Indeks-słownik do Daukšos „Postilė“ 2 (O–Ž), Poznań: Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu. Kuzavinis Kazimieras, Girdenis Aleksas 1997: Kelios mintys dėl baltų vardažodžio kirčiavimo paradigmų ir jų raidos. – VIII tarptautinis VIL IJA RAGA IŠIENĖ. Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 197 baltistų kongresas „Baltų kalbos XVI ir XVII amžiuje“: pranešimų tezės. Vilnius: Vilniaus universitetas, 76–78. Lazauskaitė Vilija 1998: Dėl u kamieno būdvardžių ir jų abstraktų kirčiavimo raidos. – Baltistica 33(1), 65–70. Lazauskaitė-Ragaišienė Vilija 2001: Dviskiemenių u kamieno daiktavardžių kirčiavimo raida pietų aukštaičių ir rytų aukštaičių vilniškių šnektose. – Baltistica 35(2), 159–169. Lazauskaitė-Ragaišienė Vilija 2008: Dviskiemenių ijo kamieno daiktavardžių kirčiavimo variantai pietų aukštaičių ir rytų aukštaičių vilniškių šnektose. – Lituanistica 54(3), 37–50. Lazauskaitė-Ragaišienė Vilija 2009: Dviskiemenių o ir ijo kamienų daiktavardžių kirčiavimo variantų paplitimas pietų aukštaičių ir rytų aukštaičių vilniškių šnektose. – Garsas ir jo tyrimo aspektai: metodologija ir praktika, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 161–181. LKA 1977: Lietuvių kalbos atlasas 1. Leksika, aut. E. Grinaveckienė, A. Jonaitytė, J. Lipskienė, K. Morkūnas, M. Razmukaitė, B. Vanagienė, A. Vidugiris, Vilnius: Mokslas. LKA 1982: Lietuvių kalbos atlasas 2. Fonetika, aut. E. Grinaveckienė, A. Jonaitytė, J. Lipskienė, K. Morkūnas, B. Vanagienė, A. Vidugiris, Vilnius: Mokslas. LKA 1991: Lietuvių kalbos atlasas 3. Morfologija, aut. S. Ambrazas, G. Belickienė, E. Grinaveckienė, A. Jonaitytė, J. Lipskienė, K. Morkūnas, B. Vanagienė, A. Vidugiris, Vilnius: Mokslas. LKAP 1956: Lietuvių kalbos atlaso medžiagos rinkimo programa, 2-asis leidimas, aut. J. Balčikonis, B. Larinas, J. Senkus, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. LKT 1970: Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatija, sud. E. Grinaveckienė, A. Jonaitytė, K. Morkūnas, B. Vanagienė, A. Vidugiris, Vilnius: Mokslas. LKTCH 2004: Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija, sud. R. Bacevičiūtė, A. Ivanauskienė, A. Leskauskaitė, E. Trumpa, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla. Markevičienė Žaneta 1999: Aukštaičių tarmių tekstai 1, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Mikulėnienė Danguolė 1994: Dėl įvardžiuotinių būdvardžių kirčiavimo raidos. – Baltistica, 4 priedas, 106–108. Mikulėnienė Danguolė 1995: Tarmės garsyno ypatybės. – Dieveniškės, Vilnius: Mintis, 448–455. Mikulėnienė Danguolė 1996: Dėl linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo variantų pietinėse aukštaičių tarmėse. – Lietuvių kalbotyros klausimai 36, 148–155. 198 BENDRINĖ KALBA | 97 Mikulėnienė Danguolė 2005: Cirkumfleksinė metatonija lietuvių kalbos vardažodiniuose daiktavardžiuose ir jos kilmė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Mikulėnienė Danguolė, Pakerys Antanas, Stundžia Bonifacas 2007: Bendrinės lietuvių kalbos žinynas, Vilnius: Vilniaus pedagoginio universiteto leidykla. MLT 2019: Molėtų apylinkių tekstai, sud. R. Rinkauskienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Pakerys Antanas 1994: Akcentologija 1, Kaunas: Šviesa. Raga i šienė Vilija 2010: Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo variantai pietų aukštaičių ir rytų aukštaičių vilniškių tarmėse: daktaro disertacija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Ragaišienė Vilija 2012: Daiktavardžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečio pietų aukštaičių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose. – Respectus Philologicus 22(27), 219–231. Ragaišienė Vilija 2016: Accentuation models of disyllabic nouns in the Southern Aukštaitian dialect. – Kalbotyra 68, 125–147. Ragaišienė Vilija 2018: Rytų aukštaičių kupiškėnų akcentuacijos sistemos kaita XIX a. 7–9 deš.–XX a. 6–7 deš. – Rytų aukštaičių tarmė: kaita ir pokyčiai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 176–201. Ragaišienė Vilija 2019: Daugiaskiemenių daiktavardžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečio vakarų aukštaičių kauniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose. – Lietuvių kalba 13, 1–19. Prieiga internete: https://www.zurnalai.vu.lt/lietuviu-kalba/article/view/22489/21753. Ragaišienė Vilija 2020a: Būdvardžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečio vakarų aukštaičių kauniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose. – Lietuvių kalba 14, 1–17. Prieiga internete: https://www.zurnalai.vu.lt/lietuviu-kalba/article/view/22463/21725. Ragaišienė Vilija 2020b: Kirčio atitraukimas rytų aukštaičių anykštėnų patarmės tekstuose. – Acta Linguistica Lithuanica 83, 211–226. Prieiga internete: https://journals.lki.lt/actalinguisticalithuanica. Ragaišienė Vilija 2022: Dviskiemenių daiktavardžių kirčiavimo polinkiai 6–7 dešimtmečio vakarų aukštaičių kauniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose. – Vakarų ir pietų aukštaičiai: tarmių ir kitų kalbų sąveika, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 230–270. Ragaišienė Vilija 2023: Vietininkų kirčiavimo polinkiai pietų aukštaičių šnektose. – Acta Linguistica Lithuanica 89, 190–210. Prieiga internete: https://journals.lki.lt/actalinguisticalithuanica. RAU 2010: Rytų aukštaičiai uteniškiai, sud. R. Rinkauskienė, R. Bacevičiūtė, V. Salienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. VIL IJA RAGAIŠIENĖ. Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 199 R i n k e v i č i u s V y t a u t a s 2009: Prūsų kalbos kirčiavimo sistema: daktaro disertacija, Vilnius: Vilniaus universitetas. R i n k e v i č i u s V y t a u t a s 2015: Baltų ir slavų kalbų kirčiavimo istorija 1, Vilnius: Vilniaus universitetas. S k a r d ž i u s P r a n a s 1935: Daukšos akcentologija, Kaunas: V.D.U. Humanitarinių Mokslų Fakulteto leidinys. S t u n d ž i a B o n i f a c a s 1981: Daugiskaitiniai asmenvardiniai oikonimai ir jų reikšmės linksniavimo bei kirčiavimo sistemų rekonstrukcijai. – Lietuvių kalbotyros klausimai 21, 191–193. S t u n d ž i a B o n i f a c a s 1994: Daiktavardžių kamienų bei giminių variantai baltų kalbose (ide. ir bendroji baltų bei slavų kalbų leksika). – Baltistica 27(2), 13–29. S t u n d ž i a B o n i f a c a s 1995: Dėl kirčio atitraukimo lietuvių kalbos rytų aukštaičių šnektose. – Res Balticae, 67–72. S t u n d ž i a B o n i f a c a s 2009: Bendrinės lietuvių kalbos akcentologija, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. T u o m i e n ė N i j o l ė 2001: Ramaškonių šnektos o ir io kamienų daiktavardžių kirčiavimo ypatybės. – Baltistica 36(1), 103–114. T u o m i e n ė N i j o l ė 2005: Ramaškonių šnektos daiktavardžio kaityba: socio-lingvistinis tyrimas: daktaro disertacija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. U r b a n a v i č i e n ė J o l i t a 2005: Svirkų šnektos (rytų aukštaičių vilniškių) fonologinė sistema: vokalizmas ir prozodija: daktaro disertacija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Urbanavičienė 2006: Rytų aukštaičių vilniškių pakraštinių šnektų kirčiavimo ypatumai. – Baltistica 41(2), 212–231. Urbanavičienė 2010: Svirkų šnektos fonologinė sistema: vokalizmas ir prozodija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. U r b a n a v i č i ū t ė Ž a n e t a 1966: Spitrėnų šnektos aprašas: rankraštinis šaltinis, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyvas. U r b a n a v i č i ū t ė-M a r k e v i č i e n ė Ž a n e t a, G r i n a v e c k i s V l a d a s 1992: Lietuvių tarmės: fonetika, morfologija 2, Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas. V a n a g s P ė t e r i s 1990: u kamieno būdvardžių likimas lietuvių kalboje. – Lituanistica 3, 75–81. Z i n k e v i č i u s Z i g m a s 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis. Z i n k e v i č i u s Z i g m a s 1975: Iš lietuvių istorinės akcentologijos. 1605 m. katekizmo kirčiavimas, Vilnius: Vilniaus V. Kapsuko universiteto Leidyb inis skyrius. Zinkevičius 1979: Kirčio atitraukimas ir kirčiavimo paradigmos. – Kalbotyra 30(1), 90–93. 200 B E N D R I N Ė K A L B A | 97 Zinkevičius Zigmas 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1, Vilnius: Mokslas. Zinkevičius Zigmas 1994: Lietuvių kalbos dialektologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Zinkevičius Zigmas 2006: Lietuvių tarmių kilmė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. RYTŲ AUKŠTAIČIŲ UTENIŠKIŲ GYVENAMŲJŲ VIETOVIŲ (LIETUVIŲ KALBOS ATLASO PUNKTŲ) SANTRUMPOS Alk (180) – Aleksandravėlė, Rokiškio r. Ant (242) – Antâlieptė, Zarasų r. Arn (526) – Arníonys, Molėtų r. Atz (211) – Antãzavė, Zarasų r. Avl (213) – Aviliai, Zarasų r. Bč (121) – Bučiūnai, Rokiškio r. Bjt (479) – Bijūtiškis, Molėtų r. Blč (347) – Balčiai, Utenõs r. Bln (243) – Blýniškės, Zarasų r. Brč (245) – Berčiūnai, Zarasų r. Čl (452) – Čiulai, Molėtų r. Dbk (274) – Debeikiai, Anykščių r. Dgl (277) – Daūgailliai, Utenõs r. Drš (172) – Daršiskiai, Kùpiškio r. Ds (212) – Dùsetos, Zarasų r. Gdr (504) – Giedraičiai, Molėtų r. Grs (412) – Girsteitiškis, Molėtų r. Gtč (114) – Gataučiai, Biržų r. Imb (214) – Imbradas, Zarasų r. Int (480) – Inturkė, Molėtų r. Jdp (89) – Júodupė, Rokiškio r. Jnš (506) – Jõniškis, Molėtų r. Kkt (380) – Kùktiškės, Utenõs r. Kmj (209) – Kamajėliai, Rokiškio r. Kmn (278) – Kiemiónys, Zarasų r. Krd (381) – Kirdeikiai, Utenõs r. Krn (179) – Kriaūnos, Rokiškio r. Krš (149) – Kreščiónys, Rokiškio r. Lb (414) – Labanóras, Švenčionių r. Ld (312) – Lúodžiai, Zarasų r. Lkm (415) – Liñkmenys, Ignalinos r. VILIJA RAGAIŠIENĖ. Linkšniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 201 Lkš (120) – Lūkštai, Rokiškio r. Lln (344) – Leliūnai, Utenõs r. Mdk (481) – Medeikiai, Molėtų r. Mlt (451) – Molėtai Mnk (210) – Minkūnai, Rokiškio r. Ob (148) – Obėliai, Rokiškio r. Onš (88) – Onuškis, Rokiškio r. Prv (413) – Purvėnai, Molėtų r. Pst (453) – Pastovėlis, Molėtų r. Rb (177) – Robliai, Rokiškio r. Rg (178) – Ragėliai, Rokiškio r. Rk (147) – Rokiškis Sdl (119) – Sodėliai, Rokiškio r. Sgn (379) – Sugničiai, Molėtų r. Skd (378) – Skudutiškis, Molėtų r. Spt (309) – Spitrėnai, Utenõs r. Stl (182) – Stelmužė, Zarasų r. Svb (150) – Svõbiškis, Rokiškio r. Svk (181) – Sùviekas, Zarasų r. Šd (478) – Šiaudžiai, Molėtų r. Šlt (173) – Šaltėniai, Molėtų r. Tlm (311) – Tolimėnai, Ignalinos ir Zarasų r. Trg (346) – Tauragnai, Utenõs r. Ut (308) – Utenà Užb (87) – Užūbaliai, Rokiškio r. Vb (142) – Vabalnìškas, Biržų r. Vdn (450) – Vidėniškiai, Molėtų r. Vlč (240) – Vilūčiai, Utenõs r. Vsk (241) – V taiskūnai, Utenõs r. Zr (244) – Zarasai Gauta 2024-09-11 Priimta 2024-10-14 202 BENDRINĖ KALBA | 97 VILIJA RAGAIŠIENĖ ACCENTUATION TENDENCIES OF DECLINABLE WORDS IN THE MANUSCRIPT SOURCES OF THE EASTERN AUKŠTAITIAN SUBDIALECT OF UTENA FROM THE 1950S–1960S S u m m a r y The article analyzes the material from the manuscript sources of the Eastern Aukštaitian subdialect of Utena dating to the 1950s–1960s, which are stored in the Dialect Archive of the Centre of Geolinguistics at the Institute of the Lithuanian Language, from the perspective of accentuation. The study takes a synchronic approach to describe the features of accentuation of declinable words found in these sources and to discuss their accentuation tendencies. The article consists of an introduction, three chapters, conclusions, and lists of references and abbreviations of inhabited settlements. The first chapter presents the research material. The second chapter investigates the accentuation tendencies of declinable words and discusses the factors influencing the variation in the accentuation of word forms. The third chapter provides a list of word forms with dual accentuation found within the same local dialect and discusses the distribution of these variants across the subdialect area. The study resulted in three main findings. First, different accentuation patterns are characteristic of the masculine and feminine declension types in the Eastern Aukštaitian subdialect of Utena: ā-stem words tend to follow the barytone accentuation pattern, while ē-stem nouns are more commonly stressed on the ending; words of the masculine-declension stems typically exhibit a tendency towards accentual variability and oxy tone accentuation. Second, the accentuation system of declinable words is influenced by a complex of interconnected factors: the formation of a more intense rule of conditional stress retraction, the levelling of accentual paradigms, and the development of two accentuation types – columnar and inflectional; the analogy of accentuation for words of the same stem and derivatives of the same derivational type; the interaction between stems; the preservation of ancient accentuation relics (such as root accentuation in u-stem adjectives, collective plural forms); the accentual and semantic model of two plural forms (simple and collective) is reconstructed. Third, variously stressed word forms are distributed unevenly across the subdialect area – the majority of the forms with dual accentuation within the same local dialect were found in the southeastern edges of the subdialect area of Utena, near the boundary with the Vilnius dialect. Thus, from the perspective of accentual variability, the accentuation system of the Eastern Aukštaitian subdialect of Utena can be considered stable (accentual VILIJA RAGAIŠIENĖ. Linkšniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 203 variants within the same local dialect were found in less than half of the examined points; only one or two cases were recorded in most of them). The insights presented in the article lay the ground for more detailed comparative studies of the accentuation system in the subdialect of Utena. KEYWORDS: Eastern Aukštaitian subdialect of Utena, local dialect, declinable word, accentuation variant, manuscript source. VILIJA RAGAIŠIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] VILIJA RAGAIŠIENĖ LINKSNIUOJAMŲJŲ ŽODŽIŲ KIRČIAVIMO POLINKIAI XX A. 6–7 DEŠIMTMEČIŲ RYTŲ AUKŠTAIČIŲ UTENIŠKIŲ ŠNEKTŲ RANKRAŠTINIUOSE ŠALTINIUOSE Santrauka Straipsnyje kirčiavimo požiūriu analizuojama rytų aukštaičių uteniškių patarmės Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyve saugomų XX a. 6–7 deš. rankraštinių šaltinių medžiaga. Tyrimu siekiama sinchroniniu požiūriu aprašyti šiuose šaltiniuose rastų linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo ypatybes ir aptarti jų akcentuacijos polinkius. Straipsnį sudaro įvadas, trys dalys, apibendrinimas, literatūros ir gyvenamųjų vietovių santrumpų sąrašai. Pirmoje dalyje pristatoma tiriamoji medžiaga. Antroje dalyje nagrinėjami linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai, aptariami žodžių formų akcentuacijos įvairavimą lemiantys veiksniai. Trečioje dalyje pateikiamas toje pačioje šnektoje rastų dvejopai kirčiuojamų žodžių formų sąrašas, aptariamas variantų paplitimas patarmės plote. Tyrimu nustatyti trys dalykai. Pirma, rytų aukštaičių uteniškių patarmėje vyriškojo ir moteriškojo linksniavimo tipams būdingi skirtingi akcentuacijos modeliai – ā kamieno žodžius linkstama kirčiuoti pagal baritoninio kirčiavimo modelį, ē kamieno daiktavardžių labiau paplitusios galūninio kirčiavimo formos, vyriškojo linksniavimo kamienų žodžiams būdingas polinkis į akcentinį variantiškumą ir oksitonezę. Antra, linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo sistemą veikia tarpusavyje susijusių veiksnių kompleksas: intensyvesnio sąlyginio kirčio atitraukimo dėsnio formavimasis, akcentinės paradigmos išlyginimas ir dviejų kirčiavimo tipų – koloninio ir galūninio – susidarymas; to paties kamieno žodžių ir darybos tipo vedinių 204 BENDRINĖ KALBA | 97 akcentuacijos analogija; kamienų sąveika; senovinio kirčiavimo reliktų (šakninio kirčiavimo u kamieno būdvardžių, kuopinės daugiskaitos formų) išlaikymas; rekonstruojamas dviejų daugiskaitų – paprastosios ir kuopinės – akcentinis ir semantinis modelis. Trečia, įvairiai kirčiuojamos žodžių formos patarmės plote paplitusios nevienodai – daugiausia toje pačioje šnektoje dvejopai kirčiuojamų formų rasta pietrytiniuose uteniškių patarmės ploto pakraščiuose, paribyje su vilniškiais. Taigi akcentinio variantiškumo požiūriu rytų aukštaičių uteniškių patarmės kirčiavimo sistema vertintina kaip stabili (kirčiavimo gretybių toje pačioje šnektoje rasta mažiau nei pusėje tirtų punktų; daugumoje jų užrašyta tik po vieną ar du atvejus). Straipsnyje pateiktos įžvalgos sudaro prielaidas išsamiems gretinamiesiems uteniškių patarmės akcentuacijos sistemos tyrimams. ESMINIAI ŽODŽIAI: rytų aukštaičių uteniškių patarmė, šnekta, linksniuojamasis žodis, kirčiavimo variantas, rankraštinis šaltinis. VILIJA RAGAIŠIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] VILIJA RAGAIŠIENĖ. Linksniojamųjų žodžių kirčiavimo polinkiai XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių šnektų rankraštiniuose šaltiniuose 205