Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis KVIEČIO paveikslas

VILĮA SAKALAUSKIENĖ Institut litevského jazyka ORCID id: https://orcid.org/0000-0002-0487-7710 VÝZKUMNÁ ZAMĚŘENÍ: etnolingvistika, lexikografie, lexikologie. DOI: https://doi.org/10.35321/bkalba.2024.97.06 DIALEKTÁLNÍ SLOVNÍK JAKO KULTURNÍ TEXT: JAZYKOVÝ A KULTURNÍ OBRAZ PŠENICE KLÍČOVÁ SLOVA: pšenice, jazykový obraz světa, etnolingvistika, dialektální slovník, definice, frazeologismus, paremie. ANOTACE Velké množství nářečních a folklorních příkladů a významů v dialektálních slovnících vybízí k tomu, aby se o tyto slovníky opíralo. Ze stejných důvodů se v dialektálních slovnících přikládá důležitost autentickým textům. Článek analyzuje jazykový a kulturní obraz pšenice, jedné ze čtyř nejdůležitějších obilnin využívaných Litevci, který vyvstává z údajů dialektálních slovníků, Velkého Lietuvių kalbos žodyno a dalších litevských lexikografických zdrojů. Slovo kvietys je známo a užívá se ve všech litevských nářečích. Studie se zaměřuje na vztah pšenice k lidské existenci a lidové kultuře, na hodnoty, které člověku poskytuje, a na její hodnocení ve srovnání s ostatními obilninami. Množství údajů o kvietį v lexikografických zdrojích umožňuje analyzovat kulturní obraz této rostliny na základě metodologie vytvořené lubelskou etnolingvistickou školou. Upozorňuje se na to, že dialektální slovníky poskytují podstatně omezenější materiál než folklorní narativy. Opíráme-li se však o ně, lze v materiálu slovníků nalézt dostatek etnolingvistických informací o jazykovém a kulturním obrazu rostlin. ABSTRAKT Množství příkladů a definic z dialektů a folkloru v nářečních slovnících činí z těchto slovníků zdroj, o který se lze opřít. Ze stejného důvodu mají autentické texty v nářečních slovnících důležité místo. Tento článek zkoumá jazykový a kulturní obraz pšenice, jedné ze čtyř hlavních obilnin v Litvě, jak jej dokládají údaje z rozsáhlého Slovníku litevského jazyka a dalších litevských lexikografických zdrojů. Slovo wheat je známé a užívá se ve všech nářečích litevského jazyka. Studie VILIJA SAKALAUSKIENĖ. Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 115 se zaměřuje na vztah mezi pšenicí, lidskou existencí a lidovou kulturou, na hodnotu, kterou člověku poskytuje, a na to, jak je pšenice hodnocena ve srovnání s ostatními obilninami. Množství údajů o wheat dostupných v lexikografických zdrojích umožňuje analyzovat kulturní obraz této rostliny pomocí metodologie vytvořené etnolingvistickou školou v Lublinu. Je třeba poznamenat, že nářeční slovníky poskytují mnohem omezenější materiál než folklorní narativy. Pokud však vycházíme z těchto narativů, lze ve slovníkovém materiálu nalézt dostatek etnolingvistických informací o jazykovém obrazu rostlin. ÚVOD Litevské lexikografické zdroje mají pro rekonstrukci obrazu světa1 velký význam, protože většina z nich výborně odhaluje archaickou litevskou kulturu a jejich účel chápou sestavovatelé především jako dokumentaci, uchovávání a zpřístupňování jejích základních projevů. Vedle dalších slovníků litevského jazyka lze nářeční slovníky, které se v poslední době vydávají ve velkém počtu a sestavují se na základě různých pramenů původní litevské kultury, považovat za kulturní, tedy na základě kultury vytvořené, slovníky (Rutkovska 2021: 152). Speciální litevské nářeční slovníky, které by zachycovaly jazykově-kulturní aspekt nářečí či mluvy, dosud nebyly sestaveny. Jsou však vynikajícím zdrojem údajů pro zkoumání jazykového2 obrazu světa. Velkou předností nářečních slovníků jsou dokladové věty zaznamenané z živého jazyka a folkloru, které zachycují život lidí v určité době: podrobnosti každodenního života a svátků, proměny nálad a myšlenek, svébytné vnímání a hodnocení světa. Nářeční slovníky jsou užitečné při lexikálně-sémantických výzkumech založených na metodologii odhalování jazykového obrazu světa, kterou vytvořila etnolingvistická škola v Lublinu. Článek vychází z předpokladu, že nářeční slovník je textem určitého žánru, který odhaluje kulturní kontext fungování slova. Při etnolingvistické analýze údajů z litevských nářečních slovníků se přihlíží ke všem údajům uvedeným v hesle: definicím, kolokacím, citátům ilustrujícím okolí heslového slova, synonymům, antonymům, odvozeninám, frazémům, paremiím aj. Jazykový obraz světa 1 Ve výzkumu jazykového obrazu světa připadá důležitá úloha lexikografii. Slovníky plní funkci, která propojuje lexikální a sémantické složky jazykového obrazu světa. 2 Analýza nářečních lexikografických zdrojů umožňuje zjistit, kolik slov je v jazykovém obrazu světa spojováno s popisovaným konceptem (P a p a u r ė l y t ė - K l o v i e n ė 2007: 41). 116 BENDRINĖ KALBA | 97 Při výzkumu jazykového obrazu byly využity všechny údaje z mikrostruktury slovníků. Zvláště důležité je zdůraznit, že takzvané textové údaje (frazeologismy, paremie, přirovnání) jsou v litevských lexikografických pramenech uváděny za ilustračními větami a náležitě označeny: frazeologismy znakem ♦ (kosočtvercem), paremie a přirovnání znakem ∧ (stříškou). Ilustrační věty s heslovým slovem pocházející z folkloru mohou náležet k různým žánrům: paremie, hádanky, přirovnání, zaříkávání, pověry, písně, pohádky apod. Článek se zaměřuje na vztah mezi lidskou existencí a kulturou3 prostřednictvím konceptu PŠENICE4. Cílem výzkumu je rekonstruovat jazykově-kulturní obraz pšenice v litevštině na základě litevských nářečních lexikografických pramenů. Rekonstrukce se provádí pomocí kognitivní definice, jejímž hlavním cílem je podle J. Bartmińského ukázat, jak představitelé jazykových a kulturních společenství vnímají určité objekty a jevy světa, tj. jaké poznatky o světě, jeho kategorizaci a hodnocení jsou obsaženy v jazyce užívaném daným společenstvím (Bartmiński 1988: 169; citováno z Niebrzegowska–Bartmińska 2020: 48). K dosažení tohoto cíle byly stanoveny následující úkoly: 1) přehled názvů pšenice a jejích částí v litevských lexikografických pramenech; 2) pojednat o hodnotách, které pšenice přináší člověku (využití v domácnosti, hospodářství a lidovém léčitelství), a o hodnocení pšenice ve vztahu k ostatním obilninám (zvyky, obřady a víry spojené s pšenicí); 3) uspořádat do celku (sémantických kategorií nazývaných fasety) fragmenty konceptu pšenice, které se vynořují v litevských nářečních lexikografických pramenech; 4) formulovat kognitivní definici konceptu pšenice. Empirický základ výzkumu tvoří údaje ze slovníku Zanavȳkų šnektos žodyno (ZanŽ), slovníku Kazlų Rūdos šnektos žodyno (KzRŽ), rukopisu Jurbarko šnektos žodyno (JrbŽ), slovníku Dieveniškių šnektos žodyno (DvŽ), slovníku Kupiškėnų žodyno (KpŽ), slovníku Vidiškių šnektos žodyno (VdŠŽ), slovníku Zietelos šnektos žodyno (ZtŽ), slovníku Šiaurės rytų dünininkų šnektų žodyno (DünŽ), slovníku Kretingos tarmės žodyno (KrtnŽ), slovníku Šiaurės vakarų žemaičių žodyno (ŠVakŽŽ), slovníku Druskininkų tarmės žodyno (DrskŽ), slovníku Pietinių pietų aukštaičių šnektų žodyno (PPAŽ) a slovníku Kaltanėnų šnektos žodyno (KltŽ). Klíčem k systematickému výzkumu je Lietuvių kalbos žodynas (LKŽₑ), který propojuje údaje v jeden celek a doplňuje chybějící údaje v nářečních slovnících. 3V posledním desetiletí 20. století se myšlenka zkoumat jazyk v kontextu kultury znovu výrazně oživila a dále se rozvíjí (podrobněji viz Bartmiński 2020: 25). 4Jazykový a kulturní obraz (představa) výseku skutečnosti, objektu (či jevu) se nazývá konceptem; jeho obsah tvoří nejen poznatky kognitivní povahy, ale také poznatky emoční a pragmatické, získané na základě individuální i společenské zkušenosti (Bartmiński, Chlebda 2013: 71). VILIJA SAKALAUSKIENĖ. Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 117 řetězec slovníkových údajů. Při výzkumu byly využity údaje ze Sinonimų žodyno (SŽe) a Antonimų žodyno (AŽe), které se vztahují k lexému kvietys. Do zkoumaného materiálu dále patří frazeologie, paremie, deriváty, synonyma a antonyma zaznamenaná v litevských lexikografických pramenech. Kromě uvedených slovníků se proto využívají také údaje z Frazeologijos žodyno (FŽe) a Lietuvių kalbos palyginimų žodyno (LKPŽe). K rozšíření souboru empirických údajů se někdy citují také údaje shromážděné v kartotékách Lietuvių kalbos žodyno Papildymų (LKŽePK) a Lietuvių kalbos žodyno Tarmių (LKŽeTK). Materiál některých uvedených nářečních slovníků byl zaznamenán již koncem 19. století, jiných v polovině 20. století a dalších na konci 20. století a v první dekádě 21. století. K analýze materiálu nářečních slovníků se používají interpretační, popisné a sémantickoanalytické metody a metoda kognitivní definice. Posledně jmenovaná metoda ukazuje obecné chápání světa a jejím cílem je zdůraznit všechny vlastnosti objektu, které jsou z kulturního hlediska relevantní. Tyto vlastnosti se určují analýzou jazykových a textových údajů (paremií, frazeologismů apod.) i extralingvistických údajů (popisů pověr a zvyků). 1. PŠENICE JAKO HESLOVÉ SLOVO V LEXIKOGRAFICKÝCH ČLÁNCÍCH Ve většině světa jsou pšenice nejdůležitější obilninou určenou k výrobě chleba. Historici uvádějí, že pšenice patří k nejstarším zemědělským plodinám. V Litvě se pěstuje ozimá a jarní pšenice setá (Triticum aestivum), avšak vykopávky na hradištích z 1.–13. století (Apuolė, Gabrieliškės, Veliuona) ukazují, že vedle pšenice seté (nazývané také obecná) byly rozšířeny i pšenice dvouzrnka, nahloučená a špalda. Až do počátku 20. století se pšenice vysévala především na panských polích. Podle etnoložky Pranė Dundulienė byly z obilnin nejdůležitější žito, po něm ječmen, pohanka a pšenice (Dundulienė 1982: 163). Slovo kvietys / kviečiai, kterému se v různých slovnících připisuje jeden význam ‚druh obilniny‘ a podvýznam ‚zrno této obilniny‘, se v litevštině užívá od 16. století a je doloženo v nejstarších písemných památkách (v postile Mikalojuse Daukši, Bibli Jono Bretkūna, Bibli Samuela Boguslawa Chylinského a ve slovníku Konstantinase Sirvydase). Ve většině litevských nářečních slovníků je tato obilnina charakterizována jako rostlina z čeledi lipnicovitých (DvŽ I 330) nebo z čeledi trav (VdŽ 337), jako obilnina k výrobě chleba (LKŽe), jejímž stonkem je sláma, a jejíž klas… 118 BENDRINĖ KALBA | 97 klas – složený klas, plody – nažloutlá nebo nahnědlá zrna, z jejichž mouky se peče koláč (LKŽₑ, ZanŽ I 828, KzRŽ I 414, JrbŽ, KpŽ II 554, PPAŽ I 545, KltŽ 133, ŠVakŽŽ I 361). V nářečních slovnících se někdy jako heslo uvádí samostatná forma množného čísla kviečiai, která znamená ‚pole s touto obilninou‘: Radom mes šitą mažiukę kviečiuos (odpověď na otázku, odkud se berou děti) (KzRŽ I 414), nebo se vedle jednotného čísla kvietys uvádí samostatný význam ‚pole oseté touto obilninou‘: Labai daug žolės buvo, teip apaugę kviečiai buvo (VdšŽ 337). Ve slovníku jedné z nejarchaičtějších jihovýchodních litevských nářečních skupin Zietelos šnektos žodyne je jako heslo uvedeno kviečias, kviečis (ZtŽ 337). V žemaitských nářečních slovnících se výrazem kviečiai označuje pouze jarní pšenice, zatímco zimní pšenici Žemaité nazývají pūrais: Žieminiai kviečiai yra vardu pūrai (ŠVakŽŽ II 109); Pūrų duona – irstanti (LKŽₑ, Šts); Vasariniai kviečiai, o žieminiai pūrai buvo (LKŽₑ, Rnv); Pūrai y[ra] raudons tas grūds (ŠVakŽŽ II 109); Pūrai stambesni y[ra], kvietys y[ra] smulkesnis (ŠVakŽŽ II 109); A pūrai y[ra] rudenį sėjams (ŠVakŽŽ II 109); Visų pirma rugius, paskiau pūrus [kūlė] (ŠVakŽŽ II 109); Mes kažną metą sėjom pūrų (KrtnŽ 326). Odrůdy pūrů jsou pūras papampusysis⁵ bílý sametový (Triticum turgidum album velutinum), puras visurtinis (všude rostoucí, obecný) zlatavý (zlaté barvy) (Triticum vulgare aureum), pūras plūksninis (Triticum pinnatum). V některých slovnících žemaitských nářečí se kvietys (DūnŽ 503) a pūras (DūnŽ 525) uvádějí na konci slovníku, v rejstříku. V diferenciálních slovnících (takovým je i DūnŽ) bývá základním principem výběru slov srovnání s ekvivalenty ve spisovném jazyce. Proto se místo definice uvádí kaip bk⁶. Pěstují se jarní i ozimé odrůdy pšenice. Údaje z nářečních slovníků ukazují, že ozimá pšenice je lepší než ozimé žito a jarní pšenice, a proto se jí v některých oblastech vysévalo více: Žieminiu kviečiu daug sėdavom, daugiau neg rugių (LKŽₑ, Skp); Kai padera žieminiai kviečiai, tai nepalyginsi su vasariniais (LKŽₑ, An); Žieminiai kviečiai yra lapingesni už žieminius rugius (LKŽₑ, Krišč); Kviečiai būdavo tokie žieminiai geltonieji, ne baltieji, irgi minkštūs (měkké), jagu tiktai vėjas, tai išbyra, iškulia juos (KpŽ II 554); Sėdavo kviečių žieminių ir vasarių (KpŽ II 554); Kviečiai žieminiai uždera ir grūdas didesnis kaip vasarinių (LKŽₑ, Ign). 5 Takové pojmenování může souviset s tím, že pšenice při klíčení nabobtnává (bobtná, zvětšuje se). 6 To znamená, že význam slova je stejný jako ve spisovném jazyce. VILIJA SAKALAUSKIENĖ. Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 119 Pšenice má různé odrůdy, které se hodnotí podle určitých vlastností a kritérií, a proto se také různě nazývají. Například pšenice, jejichž klasy mají osiny, se nazývají akuočiai: Akuočiai kviečiai auga ir prastesnėj žemėj (LKŽₑ, Šd). Určitá odrůda pšenice, jejíž klasy osiny nemají, jsou beakuočiai kviečiai (LKŽₑ, Kl); je kvalitnější a výnosnější. Podle výšky a velikosti zrna se rozlišují baltieji kviečiai (Triticum aestivum): Baltieji kviečiai geresni: šiaudai aukštesni (JrbŽ), dorůstající do výšky a tvořící velká světle žlutá až zlatá zrna; kietieji kviečiai jsou nižší než bílá pšenice, jejich zrna jsou také menší, ale tvrdší než zrna bílé pšenice; barva zrna je žlutá nebo hnědá, někdy může být i načervenalá. Podle doby setí se rozlišuje vasaručiai kviečiai (LKŽₑ, K), setá na jaře a sklízená v témže roce. Materiál z nářečních slovníků ukazuje, že jarní pšenici setou na jaře se také říká kviečiukais, kvietukais; jejich dokladové věty informují o její nízké úrodnosti: Kviečiukų pasėjo – vien dirsės, susimaliau, tai galvą pradėjo skaudėt nuo tų dirsių (KpŽ II 551); Kvietukai į dešimt metų vieną metą dera (ZanŽ I 828); Kvietukai sykiu su miežiais prieš (dozrají) (LKŽₑ, Gs). Pšenice se stejně jako žito, ječmen, oves a pohanka řadí mezi obiloviny používané k výrobě chleba; podle definic ve výkladových slovnících litevštiny je to tráva, jinými slovy bylina s nedřevnatým stonkem. 2. ČÁSTI PŠENICE Nejdůležitější částí pšenice jsou klasy, které vypovídají o výnosnosti této obilniny. Velikost klasů se měří na pídi: Zimní pšenice má klasy dlouhé jednu píď (LKŽₑ, Kl); velké a těžké klasy se ohýbají a neunesou svou váhu: Když jsem jel přes políčko, nemohl jsem projet, lámou se a sklánějí se klasy pšenice koni pod nohy (LKŽₑ, Plv); Žito se zelenalo, pšenice nasazovala klasy (LKŽₑ, Vlž). Fáze dozrávání klasů, kdy vyčnívají z kolének, se vyjadřuje slovesy plaukėti, plaukti: Žito už se rosí (kvete), ale pšenice teprve metá (LKŽₑ, Sn); Pšenice právě začíná metat (LKŽₑ, Pc); Pšenice už je v kolénku, brzy začne metat (LKŽₑ, Ėr). Na svátek Nanebevzetí Panny Marie se spolu s bylinami a dalšími obilninami světí také klasy pšenice; používají se rovněž k vázání ozdobných dožínkových kytic. Stéblo pšenice (sláma) bylo rovněž důležité a mělo své využití v každodenním životě a hospodářství Litevců; nejčastěji sloužilo jako objemné krmivo a podestýlka pro dobytek. V nářečních slovnících jsou zaznamenána synonyma pro stéblo/slámu: kvietienojas „stéblo“; kviečiojys: Pšenice se tu selom málo, samý písek, kde bys vzal pšeničnou slámu na krmení 120 BENDRINĖ KALBA | 97 (DrskŽ 180); kvietienis „sláma vymlácené pšenice“: Přines pšeničnou slámu, aby si na ni lehla zvířata (LKŽₑ, Lš); Krávy jedly jen ječnou slámu, pšeničnou (DūnŽ 164); Pšeničná stébla jsou jako nejhorší sláma (LKŽₑ, Trak); Bílá pšenice je lepší: její stébla jsou vyšší (JrbŽ); Možná déšť promočil pšeničnou slámu (VdšŽ 337); Pšeničná sláma je jen na podestýlku, je měkká, myši ji hned rozkoušou (KltŽ 133). Protože je pšeničná sláma měkká, nekvalitní a křehká, nehodí se na pokrývání střech: Pšeničná sláma se nehodí na střechy, je křehká, vyschne a rozpadne se (LKŽₑ, Klvr). Tvrdší než žitná sláma je sláma tritikale. Posečená pšenice se vázala do snopků, snopů, které se pak stavěly do kup, panáků / mandelů, stohů: Letní pšenice se stavěla po dvanácti snopech (LKŽₑ PK, Prk); Mandel je z pšenice a žita, zatímco rikė z ječmene a ovsa (LKŽₑ, Všt); Rikė je z pšenice a žita, zatímco kupeta je ze sena (LKŽₑ, Vl). Pšeničná sláma se dnes používá nejen jako krmivo a podestýlka pro dobytek, ale také při výrobě papíru, kartonu a košů. Lidoví řemeslníci používají pšeničnou slámu jako materiál pro tvorbu tradičních zahradních dekorací a pletení klobouků. K pletení se nejprve nařeže pšeničná sláma, která není příliš zralá; používá se přitom jen její horní část. Kořeny pšenice nemají, stejně jako kořeny jiných obilnin, žádnou hodnotu a nijak se neoceňují, proto o nich ve slovnících nejsou žádné údaje. 3. HODNOCENÍ PŠENICE Ze všech obilnin patří pšenice odedávna k nejrozšířenějším a nejcennějším. Je to zlato litevské země. V litevské lidové kultuře je pšenice symbolem bohatství, blahobytu a šťastného života. Dobrý život a dobré společenské postavení charakterizuje frazém kvetoucí pšenice: Tobě díky němu pšenice kvete (FŽₑ). Ve srovnání s žitem je pšenice symbolem svátků, štěstí a hojnosti. Důležitá je kvalita i kvantita pšenice; její hojnost, hustota a bujnost se hodnotí pomocí přirovnání jako močál, jako les ‚velmi husté‘, jako zeď ‚bujné‘, jako stěna: Pšenice jako močál – ani komár by tam nestrčil zobák (LKPŽₑ); Pšenice se na celé ploše vlnila jako les (LKŽₑ); Pšenice jako zeď (ZanŽ II 221); Pšenice je letos jako zeď (FŽₑ); Ach, dědečkova pšenice stála na polích jako zeď (LKPŽₑ); Pšenice jako stěna (FŽₑ); Pšenicí se stodoly prohýbají (LKŽₑ, Krsn). Pšenice silně voní: Vidíte, jak pšenice voní, až se z toho člověku tají dech (KpŽ II 554). Vzhled jiných objektů se přirovnává ke vzhledu pšenice: Krásní jako zralá pšenice (LKŽₑ, Vrb). VILIJA SAKALAUSKIENĖ. Termin s žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 121 Pšenice tvoří soubory s jinými obilninami. V ilustračních větách slovníků se pšenice často uvádí společně se žitem, ječmenem a ovsem, někdy také se lnem, hrachem aj.: Náš táta vždycky sel všechno, sel žito, i pšenici, i ječmen, a taky len (ZanŽ I 828); Svazují žito, pšenici, oves, ječmen, a hrách shrabují na hromádky (KpŽ II 554); Máme kravičku, trochu pšenice, žita, tak nějak žijeme (ZtŽ 337). Vysoké hodnocení pšenice dokládají také litevské kalendářní a zemědělské zvyky. Snopy pšenice, žita, ječmene a ovsa se o Vánocích stavěly do čtyř rohů světnice, aby byla sklizeň obilí v následujícím roce hojná a výnosná. V přáních k Vánocům se pšenice objevuje spolu s dalšími obilninami, zeleninou a rostlinami: koledníci přejí hospodářům, aby se urodila pšenice, žito, oves, proso, zelí a hrách. Nekvalitní pšenice se označuje odvozenými slovy: kvietaičiai, kvietynai ‚špatná pšenice‘: Ty kvietynai uschly, není v nich ani půl zrna (LKŽₑ, Trgn); Všichni jsme zaseli, jak neměli, bez zuparu (superfosfátu), proto vyrostly také tak slabé (vyrostly) kvietaičiai, pūraičiai (LKŽₑ, Šts). Kvalitativní a hodnoticí význam vyjadřuje přídavné jméno kvietinis: Ale kvietinė duona ma geriau patinka (KzRŽ I 414); Kvietiniai miltai gerai, kepu pyragus, bandeles i blyn am gerai (KltŽ 133); Jau ma kvietinė kruopa tai jau prasta (JrbŽ). Mezi ilustracemi v litevských lexikografických pramenech nacházíme také příklady z pohádek. Pohádkový materiál ukazuje, jakou vysokou hodnotu člověk pšenici přisuzoval a jak neobyčejným, zázračným předmětem bylo zrnko pšenice: V útrobách najdeš stříbrný prsten a zrnko pšenice (DvŽ I 330); Položíš to zrnko pšenice tam, kde se ti bude líbit nějaké místečko (DvŽ I 330). Věřilo se, že zrnko pšenice může přinést bohatý život, protože z něj vzejde něco neobyčejného, zázračného. Pro zemědělskou kulturu bylo příznačné cyklické pojetí času7, odrážející základní způsob života. Doba sklizně pšenice – kvieč(ia)pjūtė, kviečiapjūtis, kvietpjūtė – byla v životě zemědělce rovněž velmi důležitá: Letos je sklizeň pšenice deštivá (LKŽₑ, Ig); Budou-li pěkná počasí, tehdy začne sklizeň pšenice (ZanŽ I 828); Zimní pšenici je rozhodně třeba sklidit už před svatým Vavřincem (KpŽ II 554). Pšenice tvoří opozice vůči plevelům (dirsemis, kūkalais, raugėmis, usnimis, někdy také vůči ramunėlėmis, rudiagėlėmis) a parazitickým houbám – kūlė- 7 V litevských kalendářních zvycích lze rozpoznat jak pozůstatky archaického lunárního kalendáře, tak prvky agrární magie z později utvořených cyklů sezónních prací. Jde patrně o nejdůležitější část etnovědění, která odráží základní způsob života a ovlivnila také duchovní jevy národní kultury (Klimka 2015: 31). 122 BENDRINĖ KALBA | 97 plísně, snětí, rostoucími v klasech pšenice: Klasy pšenice černají kvůli velkému množství sněti (LKŽₑ, Jz); Pšenice je plná sněti, letos bude špatné pečivo (LKŽₑ, Skr); Když byla pšenice velmi napadená snětí, byl i chléb černý (LKŽₑ, Sdk); Když bývá někdy hodně sněti, pšenice už se nehodí na osivo (LKŽₑ, Mrj); I v čisté pšenici se objevuje koukol (JrbŽ); Dobrá pšenice, jen příliš mnoho koukolu (LKŽₑ, Dkš); A vyprávěla jim o koukolu, který se objevil v pšenici (LKŽₑ, Jabl); Tak za tebe, milý hochu, nepůjdu, když máš pšenici napadenou snětí (LKŽₑ, Smn). K setí a pěstování pšenice je zapotřebí dobrá, černá, hnojená, úrodná, jílovitá půda. Tuto potřebu půdy dokládají také ilustrační věty ze slovníků: Jíl je půda pro pšenici (LKŽₑ, Dkš); Půda u jílu se hodí pro pšenici (LKŽₑ, JT); Na kopci pšenice neroste (PPAŽ I 545); Tady je všude půda pro pšenici, ta nejlepší půda (LKŽₑ, Brž); Pšeničná půda, kde se pšenici daří (LKŽₑPK, Mrj); Na černé půdě roste pšenice (LKŽₑ, Dkš); Daří se tam (na úrodné půdě) ječmeni, pšenici a dalším plodinám (LKŽₑ, Jabl); I jarní pšenice potřebuje dobrou půdu (LKŽₑ, Srj); Na našich půdách roste jarní pšenice lépe (KpŽ II 554); Byla tři pole: jedno pole úhor, druhé – pšenice, žito, jetel – třetí pole (KpŽ II 554). Pšenice navíc potřebuje vláhu, proto jí vyhovuje i mokrá půda: Žito seje, aby se odlepilo, pšenici seje, aby přilnula (LKŽₑ, Gs). Pšenice roste i na horší půdě: Na písčité půdě dozrává pšenice rychleji (LKŽₑ, Up); Pšenice s osinatými klasy roste i na horší půdě (LKŽₑ, Šd). Zrna pšenice rostoucí v půdě s písčitým podložím vypadávají z klasů: Hodně se totiž sype na štěrku, ať už žito, nebo pšenice z takových půd (KpŽ IV 965). Půda oblíbená pšenicí, vhodná pro pšenici, se nazývá kvietyne: V kvietyne, a nebudeš mít koláč! (LKŽₑ, Užp). Úctu zemědělců k obilninám určeným na chléb dokládá opakovaná orba půdy, úhoru pro ozimé plodiny, a hnojení: Přioráváme půdu pro žito a pšenici (KpŽ II 554); [Na úhoru] se nic neseje, leží celé léto ladem a teprve potom se upravuje pro ozimé žito nebo pšenici (KpŽ II 554); Tam, kde se sela ječmen a pšenice, se půda ještě hnojila (PPAŽ I 545). Hojná a dobrá úroda pšenice se přirovnává k písku v moři: A bylo takové množství pšenice, že se vyrovnalo písku v moři, a ani do měřice se nevešlo (nezměrné množství) (LKŽₑ, Baran). Pšenice byla ceněna jako drahá obilnina: Zisk jako za pšenici (dobrý) (LKŽₑ, Gs); Účtuje jako za pšenici (velmi mnoho) (FŽₑ, Šll); Oškubal jsi mě jako za pšenici (LKŽₑ, Skr); pšenice slouží jako měřítko cen: Za kilo (kilogram) ryby se kupoval pud (váhová míra – 16,3 kg) pšeničné mouky (DrskŽ 181). Vzhled pšenice se spojuje se žlutou, zlatavou barvou: Mám žitko, mám ječmen, i žlutou pšenici (LKŽₑ, Jd). VILIJA SAKALAUSKIENĖ. Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 123 4. PŠENICE V DOMÁCNOSTI A HOSPODÁŘSTVÍ Jak již bylo zmíněno, pšeničné výhonky, zrna, mouka a sláma měly využití v domácnosti a hospodářství; používaly se nejen k jídlu a ke krmení zvířat, ale také k pletení různých předmětů, výrobě zahradních dekorací apod. Hlavní nástroje ke sklizni a zpracování pšenice: srp, kosíř ‘jednoruční kosa na žito nebo pšenici’, mlátička, cep, mlýnské kameny: Když byla dobrá pšenice, muselo se žnout srpy (KpŽ III 234); Jařiny se mlátily válci s koněm, kdežto žito a pšenice se musely mlátit ručně, mlátičkami (KpŽ II 554); Pšenici pak umeleš na malém mlýnku a proseješ ji jemným sítem (KpŽ I 675); Těmito cepy mlátili pšenici i žito (KpŽ III 815). 4.1. Jídlo, pokrmy, nápoje Zrna pšenice se označují za zlato litevské země. Pšenice byla uctívána jako obilovina na chléb; nepoužívala se tolik ke každodenní stravě, nýbrž spíše k přípravě svátečních a obřadních jídel (na Velikonoce a Štědrý večer). O pokrmech a nápojích vyráběných z pšenice se pojednává také v litevských lexikografických pramenech. Pekly se placky z pšeničné mouky, lívance, palačinky a kroucené pečivo, které Žemaité nazývali plóniais, plunčiais, plinčiais (KrtnŽ 307); v písemnostech Simona Daukantase se objevují ploniai, kepiai: Motriškosios kviečių plonius ant anglimis kepė ir iškepusios par ugnį mėčiojo vyriškiems valgyti (LKŽₑ, Dauk); Vaišindami davė užsikąsti kepių ar plonių, kvietinių ar pūrinių, kakalyje ar ant anglimis keptų (LKŽₑ, Dauk). Aukštaitské paliepsniai se jedly k snídani s kyselým mlékem nebo omáčkou: Da iš pyrago tešlos paliepsniai (KpŽ III 40); Duonos tešlos blynus, keptus prieš liepsną, vadina paliepsniais (KpŽ III 40); Kepame blynus anta lakšto, kvietinius tai daugiausia (DrskŽ 181). Pšeničná mouka se vedle ječné mouky nebo brambor používala k přípravě různých lívanců a krouceného pečiva: Pas mus visokius raguolius kepa: ir bulbinius, ir miežinius, ir kvietinius (LKŽₑ, Žmt). Z jemně mleté pšeničné mouky se pekly koláče, nazývané také kvietainiais „pšeničný chléb“ a „bochánek, houska“: Dėkui svočiutei už pyragėlį, už r incką (od Rýna) vynelį, už kvietainėlį (LKŽₑ, Plv); Ten (v koši) buvo įdėtas pyrago kvietainis (LKŽₑ, Bsg); Kvietiniai miltai gerai, kepu pyragus, bandeles i blynâm gerai (KltŽ 133). Koláče se pekly jen na svátky a pro návštěvy: Retai pyragus kepdavom, tik Velykom, Kalėdom tik (KltŽ 215); Velykom kvietinį pyragą kepam 124 BENDRINĖ KALBA | 97 (DvŽ I 330); An Velykų kepa kvietienį (ZtŽ 337); Kvietienius suvalciavoja (rozválcují) [mouku], tak tedy jen na koláče (KpŽ II 554); Pyragų naminių kviečių iškepdavo (PPAŽ II 225). Pro hostinu obyvatelů oblasti Užnemunė byl typický kroucený koláč, kterému říkali šakočiu – pečivo s dutinou uprostřed z pšeničné mouky, vajec a cukru, pečené před otevřeným ohněm: Labai skanų raguolį iškepė, burnoj tirpsta (ZanŽ II 515). Každodenní chléb se také vylepšoval pšeničnou moukou: Rugienių [miltų] nebebuvo, tai kvietieniais atminkiau duoną (KpŽ II 554). Rugienė [duona], o kad kviečių turi gerų, tai da paplaki šity kvietienių milty, tai toj kitoniška duona (KpŽ II 554); pekly se housky pakyšuoliai, nejčastěji plněné špekem, z těsta na koláče nebo chléb, které se namáčely do sádla: Pakišuolį kepdavom, ale maltų kvietienių miltų, tik mielių reikia (KpŽ II 554). Ve srovnání s jinými výrobky byly koláče z pšeničné mouky hodnoceny nejlépe: Man nereikia tavo pupinių raguolėlių, pakaks mano tėvelio kvietinių pyragėlių (d.) (LKŽₑ, Slk). Z hrubě mleté kvietinių juodmilčių (nebo razavinių „hrubě mleté“ mouky) se v první polovině 20. století pekl ragaišis „chléb z hrubě mleté pšeničné nebo ječné mouky“: Koks grūdas, toks ragaišis (PPr 264, Km); Tamsus ragaišis – kūlėtų kviečių (LKŽₑ, Dkš); Prastas pyragas iš juodmilčių (LKŽₑ, Alk); kvietinė, kvietienė „chléb z pšenice“: Atanėšė ligoniui kvietinės (LKŽₑ, Ut); Turim šviežių kviečių, reiks kept kvietienes (LKŽₑ, Tj); Kvietienę neraugina, tik anksčiau užmaišo (LKŽₑ, Tj); kvietinėlis „malý pšeničný koláč“; kvietinė duona: Pūrų (ozimé pšenice) duona irstanti (LKŽₑ, Šts); nepovedený, špatně upečený koláč nebo chléb se nazýval kepaišiu: Kepaišis prastas, prastai sumaltūs (špatně semleté) kviečiai (KpŽ II 554); Tokį kepaišį iškepė, o sako, ka pyragus kepiau (KrtnŽ 155). Z pšeničných zrn se vyráběla a dodnes vyrábějí kvietinės kruopos: Jau ma[n] kvietinė kruopa tai jau prasta (JrbŽ); Čielus gi kviečius verda, kas labai mėgsta, kviečius saldu (saldžiu) vandeniu apsipila, kaip skanu, kaip kruopos (LKŽₑPK, Imb). Připravovaly se i další pokrmy (kissel, palačinky, kaše, knedlíčky (klečiūkai), polévky): Kvietinę košę verdam, ruginę košę verdam (KzRŽ I 414); Kvietinis kisielius panašus į avižinį (ZanŽ I 828); Kvietiniai miltai gerai, kepu pyragus, bandeles į blyn am gerai (KltŽ 133); Kviečių luobus vadina šelenom, aba pas mus sako klynės (ZanŽ I 722); Prašom, prašom ant miežių syvo, ant kviečių pyrago (KpŽ II 554); Sudaigina kviečius, sudžiovina ir valgo [per Kūčias] (KpŽ II 554); Zacirkai va arba blyn am tai irgi maldavo kviečius (KpŽ II 554); Pusryčiui blynai grikiniai, žirnienai, kvietieniai (KpŽ II 554); Košės i(š)siverdi kvietinės razavos (hrubě mleté mouky), piene išverdi (VdšŽ 337); Ant šv. Jacko valgyk naujų kviečių klecką (LKŽₑ, VP 8). Kaše, VILIJA SAKALAUSKIENĖ. Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 125 napůl připravovaná z pšeničné (žitné) mouky, brambor a mléka, se u Žemaitů nazývá pusmarškone (ŠVakŽŽ II 114) nebo marškone: Išvirė pusryčiui pusmarškonės košės į pasitaisiau (KrtnŽ 328). Ve starých dobách byla pšeničná mouka pro přípravu každodenních jídel přepychem, jak dokládají i údaje ze slovníků: Šeimynai tai jau nelabai duodavo jau tę kvietienių nei blynų, nei niekur nieko, žirnių būdavo (KpŽ II 554); Dzacirka po karam būdavo rugienė, juoda, kas tau duos kvietinę (VdšŽ 337). Pro domácnost se vařila pšeničná polévka kvietienė nebo mnohem méně kvalitní zacirka: Jągų kvietienės pavalgai, tai šipšt šipšt, tai slidi, rokuoja, šleikštu, praščiau (KpŽ IV 917); Blynam, zacirkai maldavom žirnių su kviečiais (LKŽₑ, Kvr); Zacirkai arba blyn am tai irgi maldavom kviečius (KpŽ IV 917). Taková polévka byla nekvalitní a nechutná, vařilo se jí však velké množství, aby se domácnost najedla. Dalším pšeničným pokrmem připravovaným lidmi ze Zanavykije byly knedlíčky z pšeničné mouky kukulái čiai (kleckiūkai), které se jedly jako polévka s mlékem nebo se škvarky (Marcinkevičienė 2015: 138). Pšeničná zrna se musela v hmoždíři důkladně otlouct, aby se odstranily slupky: Kviečiai reikia krušti, tai gerai subvirs ir bus minkšti (LKŽₑ, Žl). Pšenice se používala také k výrobě domácí pálenky a piva: Samagoną darydavo iš rugių, kviečių, tiktai mažujų, be akuotų, senybiniai (KpŽ II 554); Pirmam kupke žalias vynas, kitam kupke saldus medus, trečiam kupke kvietinis alus (ZtŽ 337); Kvietinės [degtinės] bonką išrovė (sehnal) (DrskŽ 181); Kvietinę arielką daro (KltŽ 133); Atnešiau, pastačiau kvietienės ant stalo, tai jam akys ant kaktos iššoko (LKŽₑPK, Grnk). Pšenice se používala také k barvení kraslic: Avižom ir kviečių želmenim dažydavo kiaušinius žalsvai (LKŽₑPK, Dgč). 4.2. Krmivo Pšenice se používá nejen k lidské výživě, ale také jako krmivo pro hospodářská zvířata a domácí drůbež. Dokládají to i údaje z litevských lexikografických zdrojů: Kvietiniais miltais liuobdavo kiaules, tai lašinių būdavo (KpŽ II 554); Nusipirkau kiaulei kvietinių pradų (LKŽₑ, Plk); Nedėjo nedėjo, pradėjau kviečiais lesint ir pradėjo byrėt kiaušiniai (LKŽₑPK, Sur). Ke krmení se využíval i sklizený pšeničný lán – kvietieną: Rudenin in kvietienos avis gano (DvŽ II 330); Gi galit gyt ant kvietienos, mačiau, tokios gražios žolės jau prižėlė (LKŽₑ, Paj). Vařená pšenice se používala jako návnada k lákání ryb: Kuojas gaudo ant virto kviečio (LKŽₑPK, Krč). 126 BENDRINĖ KALBA | 97 4.3. Lidové léčitelství Pšenice setá, která má léčivé vlastnosti, se odedávna používala v lidovém léčitelství, například k léčbě poruch trávicí soustavy: Kad skrandys negeras, tai mat, anais laikais kviečius virdavo (LKŽₑPK, Mžš). V lidovém léčitelství se využívala nejen pšeničná zrna, ale také otruby, mouka a zejména klíčky. Používaly se při výrůstcích a k regeneraci organismu. Dnes se zjistilo, že rostlina odvádí z těla cholesterol, a pomáhá tak lidem trpícím aterosklerózou a při léčbě obezity. Pšenici lze používat při avitaminóze a nedostatku železa, protože je bohatá na vitaminy a železo. Pšenice setá pomáhá vytvářet ochrannou bariéru proti virům a bakteriím a posiluje organismus. Vařená pšeničná zrna se používala do obkladů a zábalů, protože zmírňují bolest: Kviečiai – vaistas, išverda, sutrina, deda ant skepetyčės, tik drobinės ir ant kojų (LKŽₑPK, Sur). Pšeničná zrna se i dnes používají k přípravě léčivých přípravků. Lze z nich lisovat olej (obsahuje velké množství vitaminu E), zrna lze fermentovat a destilovat (vyrábí se tekutina určená k léčbě kůže) a připravovat odvary. Pšeničná mouka se používá k výrobě kosmetických přípravků a pšeničné otruby k léčivým koupelím pokožky. 4.4. Předpovědi, kouzla, pověry a víra Vhodnou dobu k setí pšenice vybírali hospodáři podle rad předků a přírodních znamení. Nejvhodnější doba k setí pšenice nastává, když kvetou blatouchy a na listech kopřiv se objeví první kapky rosy. Rolníci nesejí obilí, když vane jižní vítr. Čekají na severní větry, které mají obilí chránit před červy. Proto se pšenice sela za ubývajícího měsíce, aby ji nenapadli červi. Zemědělci se snažili sít pšenici večer nebo za tmavé noci, bez slunce a měsíce, aby pšenice nebyla vymlácena: Kviečius sėjant, reikia žiūrėti, kad nebūtų mėnulio – bus kūlēti (LKŽₑ, Pnd); Šet kviečius, kai nėra mėnulio, ba bus kūlēti kviečiai (KpŽ II 554). Vrabci mají pšeničná zrna rádi, proto se lidé snaží zabránit tomu, aby jim připadla zrna při setí nebo při dozrávání: Žvirbliai mėgsta minkštuosius kviečius lest (LKŽₑ, Grž). Proto je třeba první úsek pšeničného pole (první pruh) osít tak, aby zrna letěla směrem k domu. To znamená, že se při rozhazování osiva nemají přilákat vrabci od domu, anebo je třeba hodit první tři hrsti pšenice směrem k severu, aby vrabci neozobávali pšenici dozrávající na poli. Kromě toho Kviečio grūdą įsikandęs VILIJA SAKALAUSKIENĖ. Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 127 turia [otec], dokud nezačne žně, a nesmí se nic žádat, vrabci tehdy nežerou [pšenici] (KpŽ II 554); Chceš-li, aby vrabci neútočili na zasetou pšenici, sněz trochu slaniny a potřísni si jí ruce (LTR, Kp); Když se jde sít pšenice, je třeba dbát na to, aby vrabci něco zobali (LTR, Grk). O budoucí úrodě pšenice se usuzovalo podle květenství borovic: Jestliže jsou květní šištice (samčí květenství borovic) bohaté, bude úrodný rok na pšenici (LKŽₑ, Trgn). Pokud listí dubů rychle opadá, pšenice dobře urodí. V naději na bílé koláče platilo: Při sečení pšenice se nesmí čekat, až zhnědne; koláče pak budou bělejší (Aruodai.lt). Věřilo se, že ozimou pšenici je nutné sklidit před svatým Vavřincem (10. srpna): Ozimou pšenici je nutné sklidit ještě před Vavřincem (KpŽ III 230). Věštění spojená se zemědělstvím byla velmi rozmanitá. Široce rozšířeným zvykem bylo na Štědrý večer při jídle nebo po něm vytahovat zpod ubrusu seno. Hospodář pod senem hledal zrna obilí a toho druhu, které našel, zasel více v naději na dobrou úrodu. Mnohá štědrovečerní věštění se pojila se štědrovečerními jídly. Například když někdo nabral lžíci pšenice nebo hrst ořechů, hrachu či fazolí, sledovalo se, zda je počet sudý (znamení zemřelých a také budoucích sňatků), nebo lichý (znamení živých). Na ochranu před zlem se do rohů domu zavěšovaly nejen větvičky jeřábu, ale i pšeničné snopky. Pšenice se zmiňovala také v zaříkávání proti nemocem. Postupovalo se takto: hrotem srpu se kroužilo kolem bolavého místa a říkalo se: „Žal jsem ječmen, žal jsem pšenici, žal jsem jarní obilí, požnu i tebe, nemoci!“ (Vaitkevičienė 2008: 346). 4.5. Zvyky a obřady Starobylé obřady zahájení a ukončení setby měly hlavní cíl – pomocí magie, věštění, modliteb a obětí zajistit budoucí úrodu a ochránit ji před všemi pohromami. Litevcům bylo zvykem navštěvovat osevy a provádět obřady na polích. Na konci 19. století objel rozsévač z okolí Panevėžys po dokončení setby pšenice několikrát na koni na tyči pole s pšenicí, oblečen naruby, aby úrodu nepoložil déšť ani kroupy (Dundulienė 2020: 153). Jiným zvykem byly kruhové tance mládeže kolem hodovního stolu, při nichž se opěvovaly pšeničné klásky a další obilí. Někdy se obilí přikazovalo, aby dobře kvetlo. Jestliže žito nebo pšenice 128 BENDRINĖ KALBA | 97 Když obilí dozrávalo a mohlo se začít sypat, ženy začínaly sekat brzy ráno, ještě za rosy, a končily při západu slunce nebo i později (podrobněji viz Dundulienė 2020: 193). S tímto zvykem souvisí frazém ne kviečiai byra ‚není kam spěchat‘: Ne rugiai krinta, ne kviečiai byra (FŽₑ). Při obřadech na závěr žní ženy připravovaly placičky z pšeničné mouky a muži je házeli přes oheň, dokud neztvrdly a nepropekly se. Dalším ze starobylých zvyků venkovských obyvatel spojených s obilím bylo vykuřování vyháněného dobytka bylinami s apotropaickou8 mocí, žitnou moukou, pšenicí a dalšími věcmi, protože se věřilo, že jejich kouř má chránit před všemi možnými pohromami (Dundulienė 2020: 140). 5. DERIVÁTY, SLOŽENINY, KOLOKACE, FRAZÉMY, PAREMIE Pšeničné deriváty netvoří početnou ani různorodou skupinu. Nejbohatší derivační řady představují zdrobněliny základních slov; názvy prací a lidí, kteří vykonávají činnosti související s pšenicí; období zahrnující práce na pšenici; a rostlin rostoucích a parazitujících v pšenici. Pšeničné zdrobněliny – kvieteliai, kviečeliai, kvietukai, kvietužėliai – se nejčastěji používají v písních: Nelapoja kvieteliai (LKŽₑ, JV 640); Težyd rugeliai, težyd kviečeliai (LKŽₑ, RD 80); Nedygo rugeliai, nedygo mieželiai – išdygo kvietužėliai (LKŽₑ, BsO 245). Důležitými deriváty sémantického pole pšenice jsou kvietiena, kvietynas ‚pole, na němž byla sklizena pšenice‘. Na poli po sklizni pšenice se kladl len, vyséval jetel, pásl dobytek i domácí drůbež: Klosim linus ant kvietienos (LKŽₑ, Ds); Kitą metą kvietienoj bus geri dobilai (LKŽₑ, Mrj); Rudenin in kvietienos avis gano (DvŽ I 330); Kitą metą kvietienoj bus geri dobilai (LKŽₑ, Mrj); Nugink vištas į kvietieną, lai lasio[ją] grūdus (KrtnŽ 202). S kvietiena souvisí frazeologické spojení vyjadřující negativní hodnocení svobodného muže: Eik kvietienos grėbti – merga sako senvaikiui (LKŽₑ, J). Dalším derivátem souvisejícím s pšeničným polem je pakvietė, pakvietys ‚místo u pšeničného pole‘: Pakviečiais pakviečiais ir išeisi į kelią (DūnŽ 235). Doba sklizně pšenice, kviečiapjūtė, obvykle začínala po žních žita, kolem svátku Nanebevzetí Panny Marie. Počasí bývalo různé – jasné i deštivé: Šiemet lietinga kviečiapjūtė (LKŽₑ, Ig). 8 Věci nebo rituální úkony, o nichž se soudí, že mají magickou moc chránit zvířata či lidi před zlem, neštěstím a nemocemi. VILija SAKALAUSKIENĖ. Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 129 Složenými názvy se označují určité druhy pšenice. Nejdůležitější slovotvorné odvozeniny od pšenice uváděné v nářečních slovnících odrážejí její význam v každodenním životě a její hodnocení: tritikale ‘pšenice smíšená s žitem’: Výsev tritikale, aby byl chléb bělejší (DūnŽ 164); Na jaře jsem zasel tritikale, a víš, moc dobře nevyrostlo (ZanŽ I 828). Další odvozeniny od pšenice zaznamenané v litevských lexikografických pramenech jsou: pšeničná zrna ‘pšeničná zrna’, pšeničná mouka ‘pšeničná mouka’, pšeničné zrno nízké kvality ‘velmi nekvalitná, sněťovitá pšenice’, tráva podobná pšenici ‘rostlina z čeledi lipnicovitých, ježatka kuří noha (Panicum crus galli).’ Slovo pšenice je součástí názvů dalších věcí. Rolníci, kteří se podivovali nad úrodnými rostlinami, jež jejich prarodiče neznali, nazývali kukuřici tureckou, tureckým obilím / tureckou pšenicí (LKŽᴱ PK, I). Jeden druh listnatých mechů – paprastasis gegužlinis – se nazývá zaječí pšenice. Frazeologické vazby odrážejí různé stereotypní rysy spojované s pšenicí a nejlépe je lze pozorovat ve vymezeném mikrokontextu. Nejlepší pšeničný výrobek – koláč – se nazývá kviečio žiedu: Dėkui svotuliam ažu pyragėlių, ažu kviečio žiedu (d.) (KltŽ 426). Negativní hodnocení životního stylu (nepořádnosti) se vyjadřuje nepřímo, pomocí analogie s možností zasít pšenici, a vztahuje se ke špinavému zátylku: Ant tavo pakarpos galima kviečius sėti (FŽᴱ, Grš); v uších roste pšenice (o nepořádném člověku) (ZanŽ I 828). Obvykle se uvádí, že „přirovnání je stylistický prostředek, jímž se jedna věc či jev staví vedle jiné nebo se s ní srovnává, aby se zdůraznil, vyčlenil, zvýraznil či upřesnil některý rys nebo znak“ (LKPŽᴱ, předmluva). Přirovnání, v nichž se užívá slovo pšenice nebo jeho deriváty, není mnoho, přesto však poskytují informace o vlastnostech pšenice či jejích produktů, kterých si Litevci všímají; například lenoch se přirovnává k pšeničnému těstu: Onos motina ugi kvietinė tešla: sėdi ir žiūri (FŽᴱ, Skr). Neobratný a líný člověk se obrazně přirovnává k pytli pšeničných otrub: Minkštas kaip kvietinių klynų (sėlenų) maišas (ZanŽ I 828). Pšenice byla považována za drahé obilí: Nulupai kaip už kviečius (LKŽᴱ, Skr); Pelnas kap už kviečius (LKŽᴱ, Gs); jako měřítko pro srovnávání cen: Už kilį (kilogram) ryby, būlo (bývalo), pūdą9 pšeničné mouky nusperki (DrskŽ 181). O nesplněných slibech a nevráceném dluhu se říká splácet pšenicí až po smrti, což znamená, že dluh nikdy nedostaneš zpět: Jis atsilygys posmert (po smrti) kviečiais (ZanŽ I 828). 9 Váhová jednotka – 16,3 kg. 130 BENDRINĖ KALBA | 97 Přísloví a pořekadla blízká frazeologii, v nichž se jako ve standardizovaných výpovědích odráží zemědělcův pohled na svět, životní moudrost a praktické rady. Pšenice a koláče a bochníky pečené z její mouky jsou symbolem dobrého, zámožného života, zatímco chléb je symbolem každodenního života; v paremiích se užívají antonymicky: Nedabok pyragų, dabok, kad duonos būt (KltŽ 215); Ieškodamas ragaišio, ir prastos duonos neteksi (PPr 185, Sv); Norėk ragaišio, bet žiūrėk duonos (PPr 222, Km); Balandas sėjęs, kviečių nepjausi (LKŽₑ, Vdk). Paremiemi se zdůrazňuje, že základní potravinou není koláč z pšeničné mouky, nýbrž chléb pečený z žitné mouky, bez něhož si člověk svůj život nedovede představit: Ragaišis nusibosta, o duona – niekuomet (PPr 227, Trg); Kasdien valgant ir pyragas nusibosta (LKŽₑ, Sld), kromě toho se zesměšňuje a ironizuje: Davė ragaišio ir kišenės prikaišė (PPr 324, Pš). 6. SÉMANTICKÉ KATEGORIE, KOGNITIVNÍ DEFINICE Údaje z litevských lexikografických pramenů jsou uspořádány podle seznamu specifických rysů, který předložila lublinská etnolingvistická škola, tedy podle základních parametrů pšenice, nazývaných fasety. [ZÁKLADNÍ KATEGORIE] – obilnina z čeledi lipnicovitých, obilnina, ozimá, jarní, chlebová a krmná plodina, kulturní rostlina; [NÁZVY, DERIVÁTY] – pūrai, kviečias, kviečis, kviečiukas, kvietukas, akuotis, beakuotis; [HYPERONYMA] – obilnina, rostlina, zrno, ozim, jařina; [HYPONYMA] – jarní pšenice, bílá, obecná, měkká, tvrdá, hustoklasá, dvouzrnka, ozimá; [VLASTNOSTI] – olistěná, hustá, bujná; [VZHLED] – žlutá, zelená, zlatá, péřovitá; [ČÁSTI] – květ, klas, stonek (sláma), kořeny. [STAVY, DĚJE] – roste, zelená se, žloutne, klasí; [PŘEDMĚTY] – otruby, plevy, koláč, bochník, kroupy; [MNOŽSTVÍ, KVANTITA] – jako les, jako zdivo, jako mokřina, jako zeď; [OBJEKT DĚJŮ] – světí se v kostele o svátku Nanebevzetí Panny Marie; snopy se stavějí do čtyř rohů domu o Štědrém večeru; spolu s ostatními obilninami se objevuje v koledách; o Štědrém večeru se spolu se senem pokládá pod ubrus; [ČAS] – klasení, tvorba klasů, sklizeň pšenice; [LOKALIZACE] – pšeničné pole, strniště, stodola; pakvietė, pakvietys; [PŮDA] – písčitá, na kopci, černá, jílovitá, úrodná, vlhká; [OPozice] – s plevelem (pýr, námel, bodláky, lebedy); s jinými obilninami (žito, pohanka), s luštěninami (hrách); se škůdci; s vrabci; VILIJA SAKALAUSKIENĖ. Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 131 [KOLEKCE] – s obilninami (žito, ječmen, oves), s luštěninami (hrách, vikev), s jinými rostlinami (len, jetel); [PRÁCE, ČINNOST] – svazovat do snopů, mlátit, čistit, převívat, prosévat; [NÁSTROJE] – srp, cep, mlátička, mlýnské kameny; [POTRAVA, KRMIVO, LÉČIVO, UŽITEK] – koláč, bochník, chléb, různé kaše, pivo, domácí vodka; krmivo (sláma, plevy, zrno, mouka); lék pro nemocné; [PŘEDPOVĚDI, KOUZLA, POVĚRY, VÍRA] – zrno, sláma; [ZVYKY, OBŘADY] – snopy (spolu s jinými obilninami) se o Vánocích stavěly do čtyř rohů domu, aby byla sklizeň obilí v nadcházejícím roce hojná a úrodná; [EKVIVALENCE] – se žitem; [SYMBOL] – svátků, bohatství, hojnosti, dobrého života. Po analýze systémových údajů lexikografických zdrojů (zejména nářečních) je třeba zdůraznit, že pšenice je obilnina, chlebové a ozimé i jarní obilí, jehož zrno a mouka se používají k potravě a jako krmivo; je symbolem svátků, bohatství, hojnosti a dobrého života; pšenice roste na výše položené písčité, ale dobře pohnojené půdě; je ceněna jako chlebová obilnina, která se používala nejen v každodenní stravě a k přípravě obřadních pokrmů, ale také jako prostředek k léčbě různých nemocí; je důležitým prvkem víry, obřadů atd. V litevské lidové kultuře byly podle hodnocení etnologů z obilnin nejdůležitější žito, poté ječmen, pohanka a pšenice (Dundulienė 1982: 163–164). Analýza lexikografických údajů odhaluje, že obsah kognitivní definice10 tvoří vlastnosti pšenice odrážející se v jazyce a jazykový materiál, který je dokládá. SHRNUTÍ Na základě shrnutí údajů z litevských nářečních lexikografických zdrojů lze konstatovat, že nářeční slovníky vytvářejí následující obraz pojmu kvietys: pro litevského rolníka, zemědělce a člena venkovské komunity není pšenice pouze zdrojem potravy či základem biologické existence, ale také významnou součástí jazykového obrazu světa (slovníkových definic, frazeologie, paremií, písní- 10 Za účelem rekonstrukce obrazu jazykového světa a jeho jádra (hodnot) se pro vyjádření výsledků výzkumu volí kognitivní definice, chápaná jako narativ o světě (Niebrzegowska-Bartmińska 2020: 52). Cílem kognitivní definice je popsat, jak danou věc vnímají lidé hovořící určitým jazykem, tedy poznat vědění o světě ustálené ve společnosti a poznatelné prostřednictvím jazyka a jeho užívání, kategorizaci jevů, jejich charakteristiky a hodnoty (Rutkovska, Smetona, Smetonienė 2017: 34; Bartmiński 1988: 169–170). 132 BENDRINĖ KALBA | 97 ní, pohádek), symbolem svátků, odrazem úcty k tradicím a měřítkem hodnocení. V litevské lidové tradici je kvietys symbolem bohatství, dobrého života a svátků. Pšenice jako obilnina určená k výrobě chleba se používala nejen v každodenní a sváteční stravě a k přípravě obřadních pokrmů, ale také při zaklínání a k léčbě různých nemocí. Analýza údajů z litevských nářečních slovníků a Lietuvių kalbos žodyno ukázala, že lexém kvietys a jeho deriváty se užívají v různých částech lexikografických hesel: 1) jako heslové slovo; 2) v definicích a dokladových větách; 3) v dokladech u hesel jiných slov (např. javas „obilnina“, grūdas „zrno“, pyragas „koláč“); 4) v terminologických spojeních (např. paprastasis kvietys); 5) v paremiích; 6) ve frazeologických spojeních. Lexikografická definice kviečio zdůrazňuje tyto kategorické rysy: rostlina, potravinářská a krmná obilnina, obilnina s klasem, jarní či ozimá obilnina, zrno této obilniny, symbol svátků a bohatství. ZKRATKY Alk – Alksnėnai, okres Vilkaviškis An – Anykščiai Baran – Antanas Baranauskas (1835–1902), jeho spisy. Brž – Biržai Bsg – Baisógala, území okresu Radviliškis. BsO – Ožkabalĭų dainos. Surinko d–ras J. Basanavičius. Du tomai, 1902. Dauk – Simonas Daukantas (1793–1902), jeho spisy. Dgč – Degučiai, okres Zarasai. Dkš – Daukšiai, území obce Marijampolė. Ds – Dūsetos, okres Zarasai. Ėr – Ėriškiai, okres Panevėžys. Grk – Girkalnis, okres Raseiniai. Grnk – Grinkiškis, okres Radviliškis. Grš – Grįškabūdis, okres Šakiai. Grž – Grūžiai, okres Pasvalys. Gs – Geistarai, okres Vilkaviškis. I – Laurynas Ivinskis (1810–1881), jeho spisy. Ig – Igliáuka, okres Marijámpolė. Ign – Ignalinà Imb – Imbradas, okres Zarasai. VILIJA SAKALAUSKIENĖ. Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 133 J – Litovskij slovarj A. Juškevičia s tolkovanijem slov na ruskom i poljskom jazykach, I (písmena A–D) – 1897, II (E–J) – 1904, III (po heslo kukštuotis) – 1922, Petrohrad. Jabl – Jonas Jablonskis (1870–1930), jeho spisy. JD – Lietùviškos dájnos užrašýtos par Antáną Juškevičę, I–III, Kazaň, 1880–1882. JT – Kazimieras Šaulys, Juodžiūnų tarmė. Kopie rukopisu předaná klubem důchodců v Adelaide v roce 1988. JV – Lietuviškos svotbinės dainos, užrašytos par Antaną Juškevičę ir išspausdintos par Joną Juškevičę, Petropylė: Tiskárna Císařské akademie věd, 1883. Jz – Jiežnas, okres Prienai. K – Deutsch-litauisches Wörterbuch von Friedrich Kurschat, Halle, I – 1870, II – 1874. Kl – Kuliai, okres Plungė. Km – Kamajai, okres Rokiškis. Klvr – Kalvarija, okres Marijampolė. Kp – Kupiškis. Krč – Krinčinas, okres Pasvalys. Krišč – Jonas Kriščīūnas (1888–1973), litevský agronom a včelař, pocházející ze Stebuliškiai v okrese Marijampolė. Krsn – Krosna, okres Lazdijai. Kvr – Kavarskas, okres Anykščiai. Lš – Liškiava, okres Varėna. Mrj – Marijampolė Mžš – Miežiškiai, okres Panevėžys Pac – Paistrys, okres Panevėžys Pc – Pociūnėliai, okres Radviliškis Plk – Plokščiai, okres Šakiai Plv – Pilviškiai, okres Vilkaviškis Pnd – Pandėlys, okres Rokiškis Prk – Priekulė, okres Klaipėda Pš – Pušalotas, okres Pasvalys RD – Liudo Rėzos dainos. Pirmojo lietuviško dainyno III leidimas. M. Biržiškos spaudai parengta, I ir II dalis, Kaunas, 1935, 1937. Rnv – Renavas, okres Mažeikiai Sdk – Sudeikiai, okres Utena Skp – Skapiškis, okres Kupiškis Skr – Skirsnemunė, okres Jurbarkas Sld – Saldutiškis, okres Utena 134 BENDRINĖ KALBA | 97 Slk – Sālakas, okres Zarasai. Smn – Sim̃nas, okres Alytus. Sn – Seinaĩ Srj – Seirijai, okres Lazdijai. Sur – Surdėgis, okres Anykščiai. Sv – Svėdasaĩ, okres Anykščiai. Šd – Šeduvà, okres Radviliškis. Šil – Šilalė Šts – Šātės, okres Skuõdas. Švd – Švedriškė, okres Ignalina. Tj – Taujėnai, okres Ukmergė. Trak – Trākai Trg – Tauragė Trgn – Taurāgnai, okres Utenõs. Up – Upýna, okres Šilalė. Ut – Utenà Užp – Užpaliai, okres Utena. Vdk – Vidūklė, okres Raseiniai. Vl – Veliuona, okres Jurbarkas. Vlž – Velžys, okres Panevėžys. VP – Motiejus Valančius, Patarles žemajcziu. Tilžėje, 1867. Vrb – Virbalis, okres Vilkaviškis. Všt – Vištytis, okres Vilkaviškis. Žl – Želva, okres Ukmergė. Žmt – Žemaitkiemis, okres Ukmergė. ŠALTINIAI Aruodai.lt – Lietuvių pasakojamosios tautosakos katalogas. Prieiga internete: http://www.aruodai.lt/pasakos/repertuaras/paieska.php. AŽ – Erm anytė Irena, Antonimų žodynas, 2003 (elektroninis variantas), Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2015. Prieiga internete: https://ekalba.lt/antonimu-zodynas/. DrskŽ – Naktinienė Gertrūda, Paulauskienė Aldona, Vitkauskas Vytautas, Druskininkų tarmės žodynas, Vilnius: Mokslas, 1988. DūnŽ – Vitkauskas Vytautas, Šiaurės rytų dunininkų šnektų žodynas, Vilnius: Mokslas, 1976. DvŽ – Dieveniškių šnektos žodynas 1–2, moksl. red. D. Mikulėnienė, A. Vidugiris, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005–2010. FŽₑ – Frazeologijos žodynas, sud. I. Erm anytė, O. Kažukauskaitė, G. Naktinienė, J. Paulauskas, Z. Šimėnaitė, A. Vilutytė, vyr. red. J. Paulauskas, Vilnius: VILIJA SAKALAUSKIENĖ. Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 135 Lietuvių kalbos institutas, 2001. Prieiga internete: https://ekalba.lt/frazeologijos-žodynas/. JrbŽ – Jurbarko šnektos žodynas: rankraštis, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. KltŽ – Vilutytė Angelė, Kaltanėnų šnektos žodynas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008. KpŽ – Vosylvytė Klementina, Kupiškėnų žodynas 1–4, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2007, 2010, 2012, 2013. KrtnŽ – Aleksandravičius Juozas, Kretingos tarmės žodynas, sud. D. Mikulėnienė, D. Vaišnienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2011. KzRŽ – Pupkis Aldonas, Kazlų Rūdos šnektos žodynas 1–2, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008–2009. LKPŽₑ – Vosylvytė Klementina, Lietuvių kalbos palyginimų žodynas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2014, elektroninis variantas, 2015. Prieiga internete: https://ekalba.lt/palyginimu-zodynas. LKŽₑ – Lietuvių kalbos žodynas 1–20 (1941–2002), red. kolegija G. Naktinienė, J. Paulauskas, R. Petrokienė, V. Vitkauskas, J. Zabarskaitė, vyr. red. G. Naktinienė, e. variantas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008 (atnaujinta versija, 2018). Prieiga internete: https://ekalba.lt/lietuviu-kalbos-zodynas. LKŽₑPK – Lietuvių kalbos žodyno Papildymų kartoteka. Prieiga internete: https://ekalba.lt/lkz-papildymu-kartoteka. LKŽₑTK – Lietuvių kalbos žodyno Tarmių kartoteka. Prieiga internete: https://ekalba.lt/lkz-tarmiu-kartoteka. LTR – Lietuvių tautosakos rankraštynas, saugomas Lietuvių literatūros ir tautosakos institute, Vilniuje. PPAŽ – Leskauskaitė Asta, Ragaišienė Vilija, Pietinių pietų aukštaičių šnektų žodynas 1–2, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2016–2019. PPr – Grigas Kazys, Jonynas Ambraziejus, Patarlės ir priežodžiai, Vilnius, 1958. SŽₑ – Lyberis Antanas, Sinonimų žodynas 2002 (elektroninis variantas), 2-asis patais. leid., Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2015. Prieiga internete: https://ekalba.lt/sinonimu-zodynas/. ŠVakŽŽ – Vanagienė Birutė, Šiaurės vakarų žemaičių žodynas: Ylakių, Len kimų, Mosedžio, Skuodo, Šačių apylinkių šnektos 1–2, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2014–2015. VdšŽ – Markevičienė Žaneta, Markevičius Aurimas, Vidiškių šnektos žodynas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2014. ZanŽ – Zanavykų šnektos žodynas 1–3, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, t. 1, 2003, vyr. red. Aldonas Pupkis; t. 2–3, 2004–2006, vyr. red. Vilija Sakalauskienė. ZtŽ – Vidugiris Aloyzas, Zietelos šnektos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1998. 136 BENDRINĖ KALBA | 97 LITERATŪRA Bartmiński Jerzy 1988: Definicija kognitywna jak narzędzie opisu konotacji. – Konotacja, Lublin, 169–183. Bartmiński Jerzy 2020: Kultūrinė lingvistika: teorinės prielaidos ir metodai. DARBO definicijos Slavų ir jų kaimynų aksiologiniame leksikone (LA-SiS) pavyzdys. – Vertybės lietuvių ir lenkų pasaulėvaizdyje 1. Teorinės prielaidos ir interpretacijos, Vilnius, Liublinas: Vilniaus universiteto leidykla, 24–45. Bartmiński Jerzy, Chlebda Wojciech 2013: Problem konceptu bazowego i jego profilowania – na przykładzie stereotypu EUROPY. – Etno-lingwistyka 25, 69–95. Dundulienė Pranė 1982: Lietuvių etnografija, Vilnius: Mokslas. Dundulienė Pranė 2020: Lietuvių kalendoriniai ir agrariniai papročiai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras. Klimka Libertas 2015: Zanavykų tradicijos ir papročiai. – Esam zanavykai, sud. A. Papievienė, Vilnius: UAB Meno žvaigždė, 31–48. Marcinkevičienė Nijolė 2015: Zanavykų tradicinė mityba. – Esam zanavykai, sud. A. Papievienė, Vilnius: UAB Meno žvaigždė, 135–160. Niebrzegowska-Bartmińska Stanisława 2020: Definiowanie i profilowanie pojęć w (etno)lingwistyce, Lublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej. Papaurelytė-Klovienė Silvija 2007: Lingvistinės kultūrologijos bruožai, Šiauliai: VŠĮ Šiaulių universiteto leidykla. Rutkovska Kristina 2021: Leksikografiniai šaltiniai lietuvių kalbos pasaulėvaizdžio tyrimuose. – Vertybės lietuvių ir lenkų kalbų pasaulėvaizdyje, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla, 181–200. Rutkovska Kristina, Smetona Marius, Smetonienė Irena 2017: Vertybės lietuvio pasaulėvaizdyje, Vilnius: Akademinė leidyba. Sabaliauskas Algirdas 1990: Lietuvių kalbos leksika, Vilnius: Mokslas. Vaitkevičienė Daiva 2008: Lietuvių užkalbėjimai. Gydymo formulės, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas. Gauta 2024-09-10 Priimta 2024-10-14 VILIJA SAKALAUSKIENĖ. Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 137 VILIJA SAKALAUSKIENĖ DIALECT DICTIONARY AS A CULTURAL TEXT: THE LINGUISTIC AND CULTURAL IMAGE OF WHEAT Summary Dialect dictionaries have been getting more attention from ethnolinguists lately, with the significance of dialects of dialect dictionaries as cultural texts increasingly emphasised, as their producers realise that the main purpose of a dictionary is to document, preserve, and publicise the fundamental manifestations of culture. A large part of a dictionary’s value consists of illustrative sentences recorded from the living language and capturing the people’s life during a particular period: details of everyday life and holidays, the shift in moods and ideas, the unique view and assessment of the world. Illustrative sentences for headwords come in a number of various genres, such as phraseological units, rhetorical proverbs, riddles, songs, fairy tales, charms, beliefs, and so on. The article emphasises that a dialectal word is a text that falls into a particular genre and reveals the cultural context in which a word functions. The main focal point is the relationship between human existence and culture through the concept of WHEAT. Ethnolinguistic analysis of the data of Lithuanian dialect dictionaries considers all of the data available in the entry for a word, such as collocations, citations that illustrate the setting of the headword, synonyms, antonyms, derivatives, phraseological units, rhetorical proverbs, and so on. In the culture of the Lithuanian nation, wheat is seen as a symbol of holidays and wealth. In folklore, wheat often goes hand in hand with other grains, such as rye, barley, and oats. People have been using wheat for food and medicine since ancient times. Owing to its medicinal properties, wheat held a place among folk remedies. Wheat is celebrated as a cereal and was part of the daily diet and ceremonial meals, just as it had its use as a remedy for various ailments. Folk medicine had application both for the grains of wheat and for its bran and flour as well. Wheat was also prominently featured in various beliefs. The lexicographic definition of wheat highlights the following attributes of category: it is an edible plant, a member of the poaceae family that grows in summer or winter, a symbol of holidays and wealth. KEYWORDS: WHEAT, linguistic worldview, ethnolinguistics, dialectal dictionary, definition, phraseological unit, paremia. VILIJA SAKALAUSKIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] 138 BENDRINĖ KALBA | 97 VILija SAKALAUSKIENĖ TARMINIS ŽODYNAS KAIP KULTŪROS TEKSTAS: KALBINIS IR KULTŪRINIS KVIEČIO PAVEIKSLAS S a n t r a u k a Pastaruoju metu daugiau etnolingvistų dėmesio sulaukia tarminiai žodynai, vis labiau pabrėžiama tarminių žodynų kaip kultūros tekstų reikšmė, nes jų rengėjai suvokia svarbiausią žodynų paskirtį dokumentuoti, saugoti ir viešinti esmines kultūros apraiškas. Didelė žodynų vertybė – iliustraciniai sakiniai, užrašyti iš gyvosios kalbos, fiksuojantys tam tikro laikotarpio žmonių gyvenimą: kasdienės buities ir švenčių detales, nuotaikų ir minčių kaitą, savitą pasaulio matymą ir vertinimą. Iliustraciniai antraštinio žodžio sakiniai yra įvairių žanrų: tai frazeologizmai, paremijos, mįslės, dainos, pasakos, užkalbėjimai, tikėjimai ir pan. Straipsnyje pabrėžiama, kad tarminis žodynas yra tam tikro žanro tekstas, atskleidžiantis kultūrinį žodžio funkcionavimo kontekstą. Dėmesys kreipiamas į žmogaus būties bei kultūros ryšį per KVIEČIO konceptą. Analizuojant lietuvių tarminių žodynų duomenis etnolingvistiniu aspektu, atsižvelgiama į visus žodžio straipsnyje esančius duomenis: kolokacijas, citatas, iliustruojančias antraštinio žodžio aplinką, sinonimus, antonimus, darinius, frazeologizmus, paremijas ir kt. Lietuvių tautos kultūroje kvietys pagal vertinimą yra švenčių, turtingumo simbolis. Tautosakoje kvietys dažnai minimas su kitais javais: rugiais, miežiais ir avižomis. Jau senovėje žmonės kviečius vartojo maistui ir vaistams. Gydomosiomis savybėmis pasižymintys kviečiai naudoti liaudies medicinoje. Kvietys gerbiamas kaip duoninis javas, naudotas ne tik kasdienėje mityboje ir apeiginiams valgiams ruošti, bet ir kaip priemonė įvairioms ligoms gydyti. Liaudies medicinoje buvo pritaikyti ne tik kviečių grūdai, bet ir sėlenos, miltai. Kvietys svarbus ir tikėjimuose. Leksikografinė kviečio definicija išryškina šiuos kategorinius bruožus: augalas, maistinis, varpinis, vasarinis ar žieminis, švenčių, turtingumo simbolis. ESMINIAI ŽODŽIAI: kvietys, kalbinis pasaulio vaizdas, etnolingvistika, tarminis žodynas, definicija, frazeologizmas, paremija. VILIJA SAKALAUSKIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] VILIJA SAKALAUSKIENĖ. Tarminis žodynas kaip kultūros tekstas: kalbinis ir kultūrinis kviečio paveikslas 139