Kirtis, priegaidė ir jų poveikis vokalizmui Biržų tarmėje

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA PŘÍZVUK, INTONACE A JEJICH VLIV NA VOKALISMUS V BIRŽAJSKÉM NÁŘEČÍ I. JASINSKAITĖ Biržajským nářečím se zde rozumí nářečí, kterým mluví místní obyvatelé města Biržai a jeho okolí v okruhu 5–10 km. Toto nářečí patří k východním aukštaitům puntininkům. Specifika vokalismu biržajského nářečí určují některé procesy úzce související s přízvukem a intonací. Než tyto procesy a jejich výsledky přehledně popíšeme, je třeba se alespoň krátce zmínit o odsouvání přízvuku a intonaci v nářečí. Podle tradičního názoru se má za to, že Biržai patří do oblasti všeobecného odsouvání přízvuku. Ve skutečnosti tomu tak ale není. V biržajském nářečí se přízvuk odsouvá podmíněně, avšak nikoli tak, jak to činí jiná nářečí v oblasti podmíněného odsouvání přízvuku. Podmíněným odsouváním přízvuku se obvykle nazývá jev, kdy se přízvuk přesouvá z koncovky s cirkumflexem nebo krátké koncovky na dlouhý kmen (nebo předkoncovou slabiku). V biržajském nářečí však o všem rozhoduje kvantita koncovky, nikoli kmene. Zákon odsouvání přízvuku v nářečí je následující: z krátké koncovky se přízvuk odsouvá¹, z dlouhé koncovky (s akutem nebo cirkumflexem) se neodsouvá, např.: šak < šaka, neš² < nešu, bał̃t̃ < balti, rū̃nks < rankas, vaĩks < vaikus, ale šakõs < šakõs, vaĩkẽ < vaikai, sakõ < sakau, vaĩkām < vaikām, katrāi < katrāi. V nářečí je pět intonací: 1. Akutová (´)—je slyšitelná u dvojhlásek ai, au, ei a u realizací smíšených dvojhlásek na prvním členu v nářečí, např.: káims < káimas, káuls < káulas, véids < véidas, máł̃t̃ < málti, pírm̃s < pìrmas, stúm̃t̃ < stùmti, ším̃t̃ < šèmtì, lúŋgs < láŋgas. 2. Cirkumflexová (˜)—je slyšitelná u dvojhlásek ai, au, ei, ui a u realizací smíšených dvojhlásek na druhém členu v nářečí, např.: vaĩks < vaĩkas, láũks < láũkas, kreĩp̃t̃ < kreĩpti, pùĩks < puĩkus, bał̃ns < bałnas, kìr̃vìs < kìr̃vys (kirvis) rū̃nk < rankà, gùł̃t̃ < gùlti; na akutovém kmeni, když se přízvuk nově přesune na něj 1Výjimku tvoří zájmena katrās, anàs, viskàs, kaškàs, která se přízvukují jako jednoslabičná zájmena kàs, tàs. 2Měkkost souhlásek před předními samohláskami se neoznačuje, protože v nářečí jsou v takovém případě vždy měkké (s výjimkou l). 189 přízvuk; např.: kałñ < kalnė, bałt < baltà, lūng < langè, laĩb < laibà (to potvrzuje, že všechny dlouhé slabiky před přízvukem mají cirkumflexovou intonaci). 3. Krátká (˘) — zaznívá: u krátkých samohlásek v jednoslabičných slovech, např.: màt, bèt, tìk, sù; u nově přízvučných krátkých samohlásek, které získaly přízvuk po jeho stažení, např.: višt < viš t a, gèr < gerà, vĩs < visi, sùk < sukù; v některých slovesech 3. osoby budoucího času, v nichž nářečí má zkrácené samohlásky z původně akutových, zatímco spisovný jazyk má tvary s metatonií, např.: sakìs < sakýs (sakýs), kùs < káns (kãs), nebo tam, kde má nářečí krátké samohlásky namísto původních cirkumflexových, např.: tìs (tẽs), skìs (skẽs) (tyto krátké samohlásky mohly vzniknout analogií podle prvního případu nebo se prostě zkrátily z cirkumflexových); u zájmen anàs, katràs, viskàs, kaškàs, jejichž koncovky v nářečí nepodléhají stažení přízvuku analogicky podle jednoslabičných zájmen tàs, kàs. 4. Střední (˘) — zaznívá: na prodloužených po přízvučných i, u, např.: ši.ts < šitas, ri.s < riša, rū.ds < rūdas, tū.r < turi; na dlouhých samohláskách a dvojhláskách ie, uo, které nově získaly přízvuk po jeho stažení, např.: šùns < sūnùs, žmòn < žmonà, dien < dienà, juod < juodà; na přízvučných dlouhých samohláskách a dvojhláskách ie, uo, např.: vìrs < vyras, pìkt < pýkti, šòns < šónas, Jõns < Jõnas, piẽns < pienas, šiẽns < šienas, duòn < dúona, juòks < juõkas. 5. Střížná (˟) — zaznívá u cirkumflexových ė, o, ai, au, ei a ie, uo zkrácených na konci slova, např.: katẽs < katės, šakõs < šakõs, gerẽ < gerai, sakõ < sakau, sakẽ < sakei, anẽ < anie, katrõ < katruõ (ę—e s odstínem e, o—o s odstínem a, ę—ę s odstínem a). Lze si všimnout, že samohlásky a dvojhlásky spisovného jazyka odpovídají na konci slova jiným hláskám nářečí než na začátku a uprostřed slova. Z toho plyne, že zákonitosti na konci slova v nářečí se liší od těch, které platí v neslovních slabikách. Koncovky nářečních slov podléhají výraznému krácení, které zasahuje přízvučné i nepřízvučné slabiky. Zde se prolíná s dalším neméně charakteristickým nářečním jevem — krácením nepřízvučných slabik. V nářečí se zkracují zejména nepřízvučné koncovky, protože v nich probíhají oba tyto procesy. Dvojhláskové koncovky ovlivňuje ještě třetí faktor — asimilace složek dvojhlásek, která jejich zkracování urychluje. Všechny tyto tři procesy probíhaly v těsném vzájemném propojení a daly nářečí jeho dnešní koncovky slov. Probereme vokalismus koncovek nářečních slov, aby se objasnil průběh a důsledky těchto procesů. 1. Krátké koncové samohlásky a, e, i, u byly v nářečí odedávna nepřízvučné nebo se nepřízvučnými staly v důsledku stažení přízvuku. V této pozici vypadly nebo se vypustily, např.: šåk < šakà, vaĩks < vaikas, (su) kàt < katė, kàtẽs < katės, kìt < kiti, ùnt’s < antìs, dìrb < dirbu, vaĩks < vaikus. Vypadnutí těchto samohlásek je zcela pochopitelné — zkrátivše se už nemohou dále zkrátit, a proto vypadnou vlivem krácení koncovek a nepřízvučných slabik. V přízvučné pozici by pravděpodobně nevypadly, jak ukazují zájmena anàs, katràs, viskàs, kaškàs. 190 2. Dlouhé samohlásky ą, ę, į, y, ų, ū si v přízvučné koncovce zachovávají kvantitu (kvalitu si nezachovávají všechny), např.: nešùs < nešąns (nešąs), anù < anañ (aną), manì < manẽn (mane), gaidìs < gaidỹs, vaikù < vaikų. Jak je vidět, krácení koncovek na ně v této pozici nepůsobí. V nepřízvučné koncovce se tyto samohlásky zkracují na polodlouhé, např.: dirbùs < dirbans (dirbąs), vaikù. < vaikan (vaika), rašì:s < rašens (rašęs), kátì. < káten (katę), ãvì:s < ávys, ãki. < ãkį, sūnùs < sūnūs, sōdu. < sōdų. 3. Reflexy dlouhých samohlásek ė, o v nářečí nezávisí na přítomnosti či nepřítomnosti přízvuku, např.: katė < katē (katė), bùlbė < bùlbė (bulvė), šakõs < šakós, gẽldos < gėldos. Reflexy absolutních a neabsolutních koncovek se liší; u ostatních dlouhých samohlásek nebyl rozdíl zaznamenán. V absolutní koncovce odpovídají spisovné ė, o v nářečí hlásky e, a, např.: ù:pe (upė), gẽsmẽ (giesmė), varlà (varlė), rašà (rašo), šāvā (savo). Zdá se, že v tomto případě se absolutní koncovka zkrátila ještě v době, kdy místo spisovných ė, o byly ē, ā. Tyto ē, ā se v nářečí zkrátily na e, a a v době, kdy probíhala změna ē, ā > e, o, se již nemohly změnit. V neabsolutní koncovce dávají spisovné ė, o v nářečí e (po l ę), o, např.: gẽsmẽs < giesmės, giẽsmẽs < giésmės, varlẽs < varlės, varlės < varlės, šakõs < šakós, šākos < šakos. Neabsolutní koncovka se v nářečí zkrátila později, když se ē, ā již změnily na ė, o. Při zkracování koncovky se tyto ė, o zkrátily, a proto se otevřely a daly krátké e, ę, o. 4. Koncové dvojhlásky ai, au, ei se monoftongizují, pokud byly odedávna cirkumflexové (nepřízvučné nebo přízvučné), např.: vaikẽ < vaikai, lãukẽs < laukais, sodē < sõdai, matõ < mataũ, sunõs < sūnaũs, válgo < válgau, matē < matẽi, válge < válgei, kátē < káte i. Jsou-li tyto dvojhlásky přízvučné a akutové, nemění se, např.: anáí < anái, tinái < tenái, táu < táu, sáu < sáu (příklad s dvojhláskou ei se v tomto případě nenašel). Jsou-li tyto dvojhlásky odedávna akutové, ale nepřízvučné, zdá se, že se redukují, jak ukazuje jediný příklad ši.tai < šitai (užívané v sg.). Z toho plyne, že koncové ai, au, ei mají v nářečí různé reflexy: někdy zůstávají nezměněné, jindy se redukují a jindy monoftongizují. Jak je vidět, krácení nejvíce podléhají cirkumflexové ai, au, ei — dokonce se monoftongizují. Je to dáno jejich foneticko-artikulační strukturou. Dvojhlásky ai, au, ei — spojení otevřeného a úzkého zvuku — jsou zvláště nepohodlné, jsou-li přízvučné s cirkumflexovou intonací. První složka, která se v tomto případě vyslovuje slaběji, se redukuje a asimiluje s druhou, aby se usnadnila výslovnost. Krácení koncovek tento proces ještě urychluje. Možná se do jisté míry asimiluje i druhá složka. Když se obě složky vyrovnaly a splynuly (nebo snad když byla odříznuta druhá), vznikl ze dvou zvuků jeden, který musel být nejprve dlouhý a později se zkrátil. Tak se mohly cirkumflexové ai, au, ei monoftongizovat. Akutové ai, au, ei mají zcela jinou povahu — jejich první složka se vyslovuje zřetelně, a proto nemá sklon slábnout; druhá nevykazuje sklon k redukci a asimilaci, protože jako úzká přirozeně připravuje výslovnost následující souhlásky nebo uzavření úst. Z těchto důvodů se přízvučné akutové koncové ai, au, ei vůbec nemění, jak ukazují výše uvedené příklady; jsou-li nepřízvučné, nemají již hlasový důraz na první složce, ztrácejí odolnost a poněkud se redukují. 191 Takže reflexy koncových dvojhlásek ai, au, ei v nářečí jsou výsledkem asimilace složek a zkracování koncovek. 5. Dvojhlásky ie, uo se v přízvučné i nepřízvučné koncovce mění v jednoduché krátké samohlásky ė, o, např.: anė < aniė, naktės < nakties, šitie < šitie, ano < anuo, dainos < dainuos, šito < šituo. To je rovněž důsledek asimilace složek dvojhlásek a zkracování koncovek. 6. Dvojhláska ui je na konci slova vzácná; v původní podobě tam nebyla nalezena vůbec. Při přízvuku na první složce se redukuje na ū, v němž je patrná asimilace složek, např.: apsukbūi < apsukūi (kolem). V nepřízvučné koncovce ui zřejmě odpadá jako žádná jiná dvojhláska, např.: šūn < šūnui, stāl < stālui. Posuzujeme-li pouze koncovku jednotného čísla dativu, mohli bychom se domnívat, že zde odpadlo -u, které se v nářečích často vyskytuje v koncovce tohoto pádu. Avšak odpadnutí sekundárního ui v nářečí, např.: tūrg³ < tūrgui < tūrg uje, Vil̃n < Vilniuj < Vilniuje, umožňuje usuzovat, že i v dativu jednotného čísla odpadlo ui. 7. Koncové smíšené dvojhlásky jsou zpravidla sekundární, a proto se v nářečí dále nezkracují. Odedávna bývá koncovou dvojhláskou někdy ar — tehdy ztrácí druhou složku, např.: dā < dār, dabā < dabar. Jak je vidět, zákonitosti na konci slova působí nejvíce na krátké samohlásky — ty dokonce vypadávají. Dlouhé samohlásky se na konci slova zkracují, ale nestejně: některé více podléhají zkracování nepřízvučných slabik (a, e, i, y, u, ū), jiné zase zkracování koncovek (ė, o). Dvojhlásky se rovněž zkracují nestejně: na dvojhlásky ai, au, ei má vliv přízvuková intonace, zatímco ie, uo se mění v jednoduché samohlásky v každé koncovce. Ať už se změny na konci slova v nářečí jakkoli liší, vždy se řídí pravidly. V nekoncových slabikách odpovídají samohlásky, dvojhlásky a smíšené dvojhlásky spisovného jazyka poněkud odlišným nářečním hláskám. Jejich rozbor ukazuje, že i zde platí vlastní fonetické zákonitosti. Stejně jako na konci slova zde působí zákon zkracování nepřízvučných slabik, který některé samohlásky ovlivňuje ještě silněji než odpovídající samohlásky koncové. Vedle toho působí zákon prodlužování krátkých přízvučných slabik, podle něhož se krátké přízvučné samohlásky prodlužují. Tento zákon nemůže působit na konci slova, neboť koncové krátké samohlásky se zachovaly pouze v jednoslabičných slovech a ve slabikách, které vznikly nově na konci slova, a tyto slabiky zákon nepostihuje. V nekoncových slabikách probíhá také asimilace složek dvojhlásek (i smíšených dvojhlásek), známá i z konce slova. Koordinované působení všech těchto zákonů vytvořilo dnešní systém nekoncových samohlásek, dvojhlásek a smíšených dvojhlásek biržského nářečí. Zde jej přehledně popíšeme: 1. Nekoncové krátké samohlásky a, e se po přízvuku prodlužují, zdá se, na dlouhé, o, i, u na polodlouhé, např.: tāks < takas, kāšti < kašti, rēts < rėtas, mẽstī < mesti, lā̃k < lėkia, šĩts < šitas, ti.kras < tikras, mū.št < mušti, dū.jė < dūjai (dva). V nepřízvučné pozici jsou tyto samohlásky krátké, např.: sakīk < sakyk, pāmėte < pametė (pamėtė), sudėt < sudėti, tikrę < tikrai. 3 Že tato forma nemá kmen na -a-, jak bychom se mohli domnívat, ukazuje tvrdé koncové g. 192 2. Nekoncové dlouhé samohlásky ė, o, a, e, i, y, u, ū si v přízvučné pozici zachovávají svou délku, např.: rēkɪ < rēkti, lēkɪ < lēkti, ųžols < ąžuolas (dub), skɪsɪ < skęsti (potopit se), lɪsɪ < lįsti (vlézt), vīrs < vyras (muž), skūstɪ < skųsti (žalovat), būti < být. V nepřízvučné pozici se tyto samohlásky zkracují na krátké: ė, o se v tomto případě poněkud rozšiřuje a získává odstín e, a. ė po l v tomto případě dává ę (rozšířené ė). Např.: rekɪms < křik, lėki.ms < let, žmōnū < lidí, kušnīs < kasnys (sousto), tisi.ms < napnutí, inėšɪ < přinést, ritė < ráno, skuz-dām < kouříc, rukīt < kouřit, rāšims < psaní, vālgīt < jíst. 3. Nekoncové dvojhlásky ai, au, ei s přízvukem na první složce si zachovávají svou kvantitu a kvalitu (s výjimkou ei po l), např.: kāims < kaimas (vesnice), dāiktɪs < daiktas (věc), sāuj < sauja (hrst), lāuktɪ < laukti (čekat), vēids < veidas (tvář), lāistɪ < leisti (nechat). U těchto dvojhlásek s přízvukem na druhé složce je první složka poněkud redukovaná a asimilovaná druhou, např.: žāistɪ < žaisti (hrát), lāiks < laikas (čas), drāugs < draugas (přítel), dāug < daug (mnoho), kreīpɪ < kreipti (obrátit), āitɪ < eiti (jít). Jde o stejnou asimilaci složek, jaká byla pozorována na konci slova. To znovu dokazuje, že fonetické vlastnosti dvojhlásek s přízvukem na druhé složce vytvářejí příznivější podmínky pro asimilaci jejich složek než dvojhlásky s přízvukem na první složce. V nekoncových slabikách s přízvukem na druhé složce probíhá asimilace složek dvojhlásek samostatně, bez podpory zkracování koncovek jako na konci slova, a proto jsou její výsledky slabší — nedochází zde až ke splynutí v jednu samohlásku. V nepřízvučné pozici se dvojhlásky ai, au, ei zkracují stejně jako dvojhlásky s přízvukem na druhé složce, pouze zde není zdůrazněna druhá složka, např.: vaikē < vaikai (děti), laimētɪ < laimėti (vyhrát), lāuki.ms < laukimas (čekání), drāugē < draugai (přátelé), veīdeli.s < veidelys (tvářička), laidɪ.ms < leidimas (povolení). 4. Nekoncové dvojhlásky ie, uo si v přízvučné pozici zachovávají svou kvantitu a kvalitu, např.: vīens < vienas (jeden), šiēns < šienas (seno), pūods < puodas (hrnec), juōks < juokas (smích). V nepřízvučné slabice se zkracují na krátké e, o, např.: šenāutɪ < šienauti (kositi seno), vęnū < vienų (jednoho), odē < uodai (komáři), kolē < kuolai (kůly), joduoj < juoduoja (černá), obolīs < obuolys (jablko). Toto splynutí v jednu samohlásku je rovněž výsledkem asimilace složek. Jak je vidět, asimilace zde pokročila dále, až ke splynutí v jednu samohlásku, zatímco dvojhlásky ai, au, ei se v nepřízvučné slabice pouze redukují. Je tomu tak nejspíše proto, že složky dvojhlásek ie, uo jsou si svou povahou bližší a tvoří těsnější spojení, takže se snadněji asimilují a proto rychleji splývají v jednu samohlásku. 5. Dvojhláska ui s přízvukem na první složce nebyla v nekoncové slabice nalezena. S přízvukem na druhé složce se redukuje na bi, např.: pŏbīks < puikūs (pyšný), mbīls < mulas (mula). V nepřízvučné slabice dává ui také bi, např.: mbilē < muilai (mýdla). 6. Smíšené dvojhlásky am, em, an, en se v biržajském nářečí, stejně jako v ostatních pontininkaiských nářečích, změnily na um, im, un, in, např.: sūmtɪs < sąntys, sīmtɪ < semti, lūnks < lankas, dīnktɪ < dengti. Příčinou této změny mohla být asimilace složek. Vyslovovat široké samohlásky a hned po nich nosové souhlásky ve smíšených dvojhláskách s přízvukem na druhé složce bylo obtížné, neboť přízvuk připadá na druhou složku, zatímco první se vyslovuje slabě. Nejprve se v nich tedy a, e mohly zúžit na u, i, aby se přiblížily nosovým m, n, a později se tento jev mohl analogicky rozšířit i na ostatní smíšené dvojhlásky — konkrétně na ty s přízvukem na první složce 193 a nepřízvučné am, em, an, en. Tato asimilace je známa i v jiných jazycích a různými způsoby vede k té či oné změně těchto dvojhlásek (např. v lotyštině, ruštině). Ve smíšených dvojhláskách ar, er, al, el s přízvukem na druhé složce i v nepřízvučné pozici je rovněž patrná redukce a asimilace první složky, např.: var̃ds < vardas (jméno), var̃dė < vardai (jména), vė̃rkti < verkti (plakat), gerklà < gerklė (hrdlo), kal̃b < kalba (jazyk), vald̃yti < valdyti (řídit), pẽlns < pelnas (zisk), kelmė̃ < kelmai (pařezy). První složka se zde poněkud zúží a ztrácí svou barvu. Samohlásky i, u se již nemohou zužovat, a proto si ve smíšených dvojhláskách zachovávají svou podobu, i když na ně nepřipadá přízvuk. Např.: šim̃ts < šimtas (sto), šimtė̃ < šimtai (stovky), gũlt < gulti (lehnout si), sunkùms < sunkumas (obtížnost). 7. Přízvukový tlak v nářečí prodlužuje tu složku dvojhlásky nebo smíšené dvojhlásky, na kterou dopadá. Jak moc ji prodlužuje, lze bez příslušných přístrojů obtížně určit, zdá se však, že samohlásková složka se prodlužuje na polodlouhou, případně se poněkud prodlužuje souhláska. Protože toto prodloužení dosud nebylo důkladně prozkoumáno, v písmu se neoznačuje. Píše se tedy např.: káims < káimas, laĩks < laĩkas, píl̇ns < píl̇nas, šílts < šíl̇tas. Jak je vidět, hlavní procesy, které určily povahu vokalismu biržajského nářečí, jsou tyto: a) zkracování koncovek, b) zkracování nepřízvučných slabik, c) prodlužování krátkých přízvučných slabik, d) asimilace složek dvojhlásek a smíšených dvojhlásek. Všechny tyto procesy spolu úzce souvisejí a prolínají se natolik, že je někdy obtížné určit, kde jeden končí a druhý začíná. Tyto procesy neprobíhají stejně na konci slova a v nekoncových slabikách. Protože různé hlásky nářečí mají odlišné foneticko-artikulační vlastnosti a zaujímají v slově různé pozice, probíhá u některých hlásek výrazněji jeden proces, u jiných zase jiný. Systém vokalismu biržajského nářečí je v zásadě výsledkem těchto procesů. PŘÍZVUK, INTONACE A JEJICH VLIV NA VOKALISMUS BIRŽAJSKÉHO NÁŘEČÍ И. П. ЯШИНСКАЙТЕ Resumé Biržajské nářečí patří k té části východoaukštaitského dialektu, v níž se diftongy am, an, em, en změnily na um, un, im, in. Tímto nářečím hovoří místní obyvatelé města Biržai a jeho okolí v okruhu 5—10 km. V nářečí platí zákon přesunu přízvuku z krátké koncovky na předchozí slabiku. Z dlouhé koncovky se přízvuk nepřesouvá (bez ohledu na intonaci). Nářečí se vyznačuje pěti intonacemi: klesavou (ˈ), stoupavou (~), krátkou (˘), střední (ˑ) a střední přerušovanou (˟). 194 Hlavními procesy spojenými s přízvukem a intonací, které určily charakter vokalismu biržajského nářečí, jsou: 1) krácení koncovek, 2) krácení nepřízvučných slabik, 3) prodlužování krátkých přízvučných slabik, 4) asimilace sandhiových diftongů. Všechny tyto procesy spolu souvisejí natolik, že je někdy obtížné určit, kde jeden proces končí a druhý začíná. Probíhají různě na začátku, uprostřed a na konci slova. Jednotlivé hlásky mají různé foneticko-artikulační vlastnosti a zaujímají ve slově různé pozice, proto se jeden proces výrazněji uplatňuje u některých hlásek, jiný u jiných. Systém vokalismu biržajského nářečí je výsledkem všech těchto změn.