Liepiamosios nuosakos dvejopos formos ir jų vartojimas rytų Lietuvos tarmėse

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA DVOJÍ FORMY ROZKAZOVACÍHO ZPŮSOBU A JEJICH UŽÍVÁNÍ VE VÝCHODOLITEVSKÝCH NÁŘEČÍCH J. KARDELYTĖ Nářečí našeho jazyka jsou každým rokem zkoumána stále více. Z východní Litvy bylo shromážděno značné množství materiálu. Ve východolitevských nářečích se nacházejí různé archaické pozůstatky, které představují cenný materiál pro dialektologii, dějiny jazyka i srovnávací gramatiku baltských jazyků. V těchto nářečích se vyskytuje řada zajímavých jevů gramatické stavby, o nichž naše jazykovědná literatura dosud hovoří jen málo. Zde se zaměříme na jeden jazykový jev, široce rozšířený ve východních nářečích, totiž na dvojí formy rozkazovacího způsobu neboli na dva časy. Několik příkladů dvojích forem lze nalézt v pojednáních ruských a německých jazykovědců. Prof. J. Endzelīns již rozkazovací způsob zkoumá podrobněji. Tvary rozkazovacího způsobu lotyšského jazyka bez -k srovnává s tvary rozkazovacího způsobu litevského jazyka bez -k¹. V popisu tverečského nářečí prof. J. Otrembského² se užívání těchto tvarů zmiňuje a pojednává se také o jejich tvoření. V naší jazykovědné literatuře se o této otázce dosud nepsalo. Většina našich nářečí má pouze takové tvary rozkazovacího způsobu jako spisovný jazyk, např. nešk, daryk, lipk, suk, būk... neškite, darykite, lipkite, sukite, būkite... Takové tvary se vyskytují v žemaitských, západních a středních hornolitevských nářečích, v západní části východních hornolitevských nářečí a také u západních Dzūků. Ve východolitevských nářečích se vyskytují dvojí tvary rozkazovacího způsobu. Jedny tvary jsou takové, které se užívají také ve spisovném jazyce, jiné se od prvních liší jak užíváním, tak přízvukem. Např. vedle tvarů daryk, rašyk, kapok, nešk, tylėk, atsikąsk jsou i tvary dārai, rāšai, kapōj, nēš, tylý, atsikāñt³. Tyto dva druhy tvarů mají odlišné významy. První tvary, tj. ty, které se užívají také ve spisovném jazyce, se v některých východolitevských nářečích používají tehdy, když se chce vyjádřit, že rozkaz má být vykonán nikoli hned, ale až po nějaké době, v budoucnu. Druhé tvary, které se od prvních liší, se užívají- 1 J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 887—893, Rīga, 1951; J. Endze-līns, Baltu valodu skaņas un formas, 211—213, Rīga, 1948. 2 J. Otrembski, Wschodniolitewskie narzecze twereckie, 1, 381—392, Kraków, 1934. 3 Nářeční tvary (s výjimkou příkladů v podobě vět) jsou převedeny do spisovného jazyka. 12. Kalbotyros klausimai 181 Používají se tehdy, když chceme říci, že příkaz má být vykonán ihned, neprodleně, v okamžiku promluvy. Např. představitel těchto výslovností, který chce, aby někdo jiný něco okamžitě vykonal či udělal, řekne: pasākai pohádku; dārai, proč stojíš; odvez koně; parai trávu; vykopej tuhle jamku; přines vodu; nakāl kosu; nešūkau jako někdo, kdo se zapletl do plotu; jděte pracovat a nestůjte; zazpívejte, bude veseleji. Jestliže však chceme, aby byl děj či práce vykonán později, nikoli v okamžiku promluvy, řekneme: pasakyk pohádku; odvez koně; paraūk trávu; vykopej jámu; jdi pracovat atd. Vidíme tedy, že tvary odlišné od lk vyjadřují příkaz, který má být vykonán nyní, zatímco tvary shodné s lk vyjadřují příkaz, který má být vykonán v budoucnosti. Tvary, které lk a ostatní výše uvedená nářečí neznají, lze proto nazývat přítomným časem rozkazovacího způsobu, neboli tvary bez přípony -k, a tvary známé v lk i v mnoha nářečích budoucím časem rozkazovacího způsobu, neboli tvary s příponou -k. Budoucí čas rozkazovacího způsobu se tvoří stejně jako v lk, proto zde jeho tvoření nebudeme probírat. Tvoření tvarů přítomného času je zcela jiné. 2. osoba jednotného čísla U sloves o-kmenových tvoření těchto tvarů formálně připomíná tvary 2. osoby jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu. Např. u slovesa rašyti je tvar rozkazovacího způsobu, přítomného času rašai, u slovesa baidyti — baidai, barstyti — barstai, laužyti — laužai, gaudyti — gaudai, mėtyti — mėtai, plaukyti — plaukai, ardyti — ardai, vėtyti — vėtai, laupyti (lupinėti) — laupai; baidai žv. rblus iš vi̇šnų. (Linkmenys); parašai lakšteli. sunėliu (Linkmenys); šakai, šakai, ko prikundai ležūvi. (Linkmenys); nemėtai duona.s, trūpinus rinksi (Saldutiškis); pasākai, mā.ma, nesusarma.ci. (Kretuonys); nesvā.idai šopieru. un padlā.gos (Žibališkė, Švenčionių raj.); atā.j kruopė.lyn. (Gražuliai, Švenčionių raj.), pasā.kai, kāp tu j.tu. vadzini (Dvarapievė, Švenčionių raj.); padā.rai, bra.lė.li, grė.bli. (Dūkštas); išārdai lā.pini. (Dūkštas); parašai pavali (Stelmužė, Zarasų raj.). Zvratná slovesa mají v těchto tvarech koncovku -ais. Např. klausais, klausais (poslouchej) dainė.lu. (Linkmenys); mokais (uč se), durnas nebū.si (Linkmenys); dairais (rozhlížej se) aplink sau (Kirdeikiai); mā.udai̇si (koupej se), kȯ stovi (Palušė). Tyto tvary mají vždy přízvuk na kmeni. Jestliže se v kmeni slovesa vyskytuje čistý nebo smíšený dvojhlásek, intonace závisí na tom, na které slabice je přízvuk v odpovídajícím tvaru 2. osoby jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu daného slovesa: 1) Má-li tvar 2. osoby jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu přízvuk na koncovce, má tvar 2. osoby jednotného čísla přítomného času rozkazovacího způsobu cirkumflexní intonaci, např. baidai (baidyk), daužai (daužyki), barstai (barstyk). 2) Jestliže tvar přítomného času oznamovacího způsobu 182 Jestliže jsou tvary 2. os. sg. indikativu přízvučné na kořeni, pak mají tvary 2. os. sg. prézentu imperativu přízvuk na první části přízvuku. Např. šaudai (šaudyk i), gaudai (gaudyk i), l odai (l odyk i), valgai (valgyk i), saldai (saldyk i). U sloves i-kmenové třídy mají tvary 2. os. sg. prézentu imperativu koncovku -y. Např. l ydy (lydek i), klūpy (klūpek i), tyly (tylėk i), pamyl y (pamylėk i), žydy (žydėk i), tūry (turėk i), gūly (gulėk i), raz y (ravėk i), neklapsy (neklapsėk i): patil i kai vyresnis užtura (ztichni, když mluví starší. Linkmenys); patūri l aždu. (podrž hůl. Palūšė); miegi, miegi, da, gaidžei negiedaja. (spi, ještě kohouti nezpívali. Kaltanėnai); dzi-ri, dzi-ri i dzievu. mi-li (ztichni a miluj Boha. Dotenėnai, okres Švenčionėliai); išrav i gi dvzviliku. šotku. (vyplej dvanáct arů. Vosiūnai, okres Ignalina); neklapsi jau, galvoj net uža (neklapsej, v hlavě to dokonce hučí. Saldutiškis). Zvratná slovesa mají tyto tvary stejné jako zvratné tvary 2. os. sg. prézentu indikativu. Např. turės (drž se), sėdies (sedni si), gules (lehni si), klūpies (klekněte si): turies, kat neišlėktum (drž se, abys nevypadl. Linkmenys); sa-dies, ko stipsai (sedni si, proč tu stojíš. Kirdeikiai); gulies gerau, jau meira akisu (lehni si raději, už se ti klíží oči. Linkmenys). Tyto tvary se přízvukují takto: 1. Je-li 2. osoba jednotného čísla prézentu indikativu přízvučná na kořeni, pak mají přízvuk na kořeni také tvary 2. os. sg. prézentu imperativu. Např. sėdy (sėdeki). 2. Má-li tvar 2. os. sg. prézentu indikativu přízvuk na koncovce, pak se místo přízvuku nemění ani u tohoto tvaru imperativu. Např. raz y (ravėki), l ydy (lydeki), žydy (žydėki). 3. Má-li sloveso krátkou samohlásku u v kořeni, pak jsou tvary 2. os. sg. prézentu imperativu přízvučné pouze na kořeni. Např. tūry (turėki, laikyki), gūly (gulėki), tūpy (tupėki). Výjimka nastává v případě, že se vyskytuje vložená skupina hlásek -ks-, -kš-; přízvuk pak připadá pouze na koncovku. Např. stuksy (stuksek i), truksy (truksek i), kriuksy (kriuksek i), niuksy (niuksek i), puksy (puksek i). Zvratné tvary jsou přízvučné pouze na koncovce. U sloves (i)a-kmenové třídy jsou tvary 2. os. sg. prézentu imperativu tvořeny kmenem prézentu indikativu. Končí-li kmen souhláskou, je tato souhláska vždy měkká, s výjimkou k, m. Souhlásky p, n, t mohou být měkké i tvrdé. Znělé souhlásky se odznělují. Např. lauk (lauki), lėk (nář. lak: lėki), sem (semki), grėp (grėbki), bar (barki), gul (gulki), ve (veski), siuk, neš (neški), bėk (beski), gel (gelki), sviet (svi e ski), dur (durki): ain, abzdairai un Martinu (jdi, rozhlédni se u Martyna. Linkmenys); nedi.re.ji.s nuvein in Maruti. apklausais (nelelkuj a jdi za Marytí jako dohazovač. Linkmenys); duonė.la.s acikūn t, undene lū asiger ir buz gerai (chléb) 183 Ukousni si, zapij to vodou a bude dobře. Linkmenys); pašil před. ohníček, venku je taková pagela (zahřej se u ohníčku, venku je taková pagela. Kirdeikiai); šluo, šluo ačláimu., šuńde tą.vasei atuš (zametej dvůr, dnes je tvůj atuš. Saldutiškis); pasverėt šunų, tai ir la.si (proměň se v psa, a budeš štěkat. Kaltanėnai); parau ža.lės kaūle.m (okres Dūkštas). Jestliže mají tvary 2. a 3. osoby jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu příponu -v-, pak má tvar 2. osoby jednotného čísla přítomného času rozkazovacího způsobu v koncovce buď -j, nebo -n, anebo zůstává pouze kmen. Všechny tři tvary se téměř na celém území těchto nářečí užívají souběžně. Např. būj, būn, bū (būki), griūj, griūn, griū (griūki), kliūj, kliūn, kliū (kliūki), siūj, siūn, siū (siūki), pūj, pūn, pū (pūki): pabūj, da. (zůstaň ještě. Linkmenys); bū'n ti (zůstaň tam. Ignalina); bū' bū', kur laki (zůstaň, zůstaň, kam letíš. Kaltanėnai); sūj nezdairus (šiij, nedívej se. Adutiškis). Jestliže mají tvary 2. a 3. osoby jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu příponu -n-, pak jsou tvary 2. osoby jednotného čísla přítomného času rozkazovacího způsobu buď s koncovým n, nebo bez něj. Např. griaūn, griaū (griauki), maūn, maū (mauki), šaūn, šaū (šauki), bliaūn, bliaū (bliau ki), gaūn, gaū (gauki), raūn, raū (rauki). Oba tvary se užívají souběžně: g r a ū n || g r a ū ši.tu. stulpu. (převrhni ten sloup. Linkmenys); apsmaūn || apsmaū kė.lne.m. (obleč si límec. Kirdeikiai); su b l aūn || sublaū kai kárve. (zafoukej, kráva...). Jestliže mají tvary 2. a 3. osoby jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu kořenovou samohlásku y a příponu -j-, pak jsou tvary 2. osoby jednotného čísla přítomného času rozkazovacího způsobu bez koncového j. Např. gy (gyki), ly (lyki), ry (ryki). V ostatních případech, tj. jestliže kořenová samohláska není y, užívají se tvary jak bez j, tak s j. Např. atsistoj || atsistà (atsistoki), šluoj || šluo (šluoki), dainuoj || dainuo (dainuoki), šokuoj || šokuo (šokuoki), ropoj || ropà (ropoki), nujoj || nuj à (nujoki), kapoj || kapà (kapoki): dainuoj || dainuo viz bus ramjau un širdės (zpívej, hned bude v srdci veseleji. Linkmenys); kapāj || kapà má.lkas (sekej dříví. Kirdeikiai); nujāj || nuj à pamiškėn (odjeď... Ignalina). Jestliže má infinitiv primárních sloves a-kmenového typu příponu -o-, -ė-, pak je koncovka 2. osoby jednotného čísla rozkazovacího způsobu -y. Např. raudý (raudoki), giedý (giedoki), miegy (miegoki), drebý (drebėki), čiūty (lindėki), virpý (virpėki), blizgý (blizgėki): neraudi šit baisei (neplač tak strašně. Linkmenys); miegi, kat miegi (spi, když spíš. Kaltanėnai); drabi, drabi, vis ne te bu šá.lta (třes se, jinak ti nebude taková zima. Ignalina). Následující tvary vytvořené od zvratných sloves mají koncovku -ies. Např. žadìes (žadėkis), derìes (derėkis), knìsies (kniskis), barìes (barkis): žadìes ateit, ko ti.li (slib, že přijdeš, proč mlčíš. Linkmenys); derìes greita. ir važuojam (domluv se rychle... Ignalina); barìes, dau gau teip nedaris (hádej se, už to tak víckrát neudělá. Kaltanėnai). Tvary rozkazovacího způsobu od sloves (i) a-kmenového typu bez -k se přízvukují takto: 184 Jestliže jsou kořenové samohlásky 3. osoby jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu a, e a mají cirkumflexový přízvuk (v nářečí střední), pak mají tvary 2. osoby jednotného čísla přítomného času rozkazovacího způsobu krátký přízvuk. Např. kàš (kaski), pavàk (pavoki), pašàk (pašoki), nèš (neški), vèšk (veski), mèt (meski). Jestliže jsou kořenové samohlásky 3. osoby jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu i, u a mají krátký přízvuk (v nářečích střední), pak mají tvary 2. osoby jednotného čísla přítomného času rozkazovacího způsobu rovněž krátký přízvuk. Např. lìp (lipki), rìš (riški), knìš (kniski), rìš (riški), pùšk (puški), lùp (lupki), skùt (skuski). Jestliže mají tvary 2. osoby jednotného čísla přítomného času rozkazovacího způsobu čistou nebo smíšenou dvojhlásku, pak je přízvuk na druhém prvku a má cirkumflexový přízvuk. Např. laĩt (leiski), bàrk (barki), gèrk (gerki), kùlk (kulki), vèrs (verski), šàl (šalki), màl (malki). Tvary 2. osoby jednotného čísla přítomného času rozkazovacího způsobu od sekundárních sloves a-kmenového typu jsou tyto: 1. Veiksmažodžių, kurių bendratis turi priesagą -au-, liep. nuos. II-jo asm. galūnė yra -au arba -au­n. Abi lytys vartojamos lygia greta. Pvz., šùkaun || šùkau (šūkauki), rė́kaun || rė́kau (rėkauki), riešutaũn || riešutaũ (riešutauki), grybaũn || grybaũ (grybauki): šùkaun || šùkau ir prisišauks (Linkmenys); gri.baũn || gri.baũ nebizdė.le.vi.s (grybauk, nelakstęs. Kirdeikiai). Jestliže se infinitiv těchto sloves přízvukuje na kořeni, pak i tvar 2. os. j. č. přít. času rozkazovacího způsobu má přízvuk na kořeni. Např., ùkaun || ùkau (ūkauki), sùpaun || sùpau (sūpuoki). Jestliže je infinitiv přízvučný na příponě, pak mají přízvuk na příponě také tvary 2. osoby jednotného čísla přítomného času rozkazovacího způsobu. Rozdíl je pouze v tom, že v těchto tvarech je přízvuk cirkumflexový. Např. žuvaũn || žuvaũ (žuvauki), lapaũn || lapaũ (lapauki; lapauti: sbírat listí). 2. U sloves, jejichž infinitiv má příponu -uo-, je koncovka 2. osoby jednotného čísla přítomného času rozkazovacího způsobu -uo nebo -uoj. Oba tvary se užívají souběžně. Např. dainúo || dainúoj (dainuoki), siūbúo || siūbúoj (siūbuoki), sopúo || sopúoj (sopuoki: těžce dýchej), šokúo || šokúoj (šokuoki). Přízvuk je na koncovce. 3. U sloves, jejichž infinitiv má příponu -o-, je v koncovce 2. osoby jednotného čísla přítomného času rozkazovacího způsobu -oj. Např. knaĩsioj (knaisioki), laĩpioj (laipioki), raĩčioj (raičioki), vaĩkščioj (vaikščioki): nelàipja:j tak vysoko nelez, spadneš (nelai-piok tak vysoko, spadneš. Linkmenys); vaĩkšččoj po zahrádce a dainuoj (procházej se po zahrádce a zpívej. Kirdeikiai). Přízvuk je stejný jako u infinitivu příslušného slovesa. 4. U sloves, jejichž infinitiv má příponu -ė-, je koncovka 2. os. sg. rozkazovacího způsobu -ėj. Např., didėj (didėki), mažėj (mažėki), sunkėj (sunkėki): didė.j akmenė.li, mažė.j tu varge.li (didėki, akmenėli, mažėki ty, vargeli. Linkmenys). Přízvuk je na koncovce. U sloves, jejichž infinitiv má příponu -in-, -en-, je tvarem 2. os. sg. rozkazovacího způsobu pouze kmen. Např., blógin (bloginki), gėrin (gerinki), 185 svėiki̇n (sveikinki), vārgin (varginki), dárgin (lepinki), barbēn (barbinki), gyvēn (gyvenki), dardēn (dardenki), klebēn (klebenki), šokdēn (šokdenki): svėiki̇n rychle, dokud neodešel. (sveikink rychle, než odešel. Kirdeikiai); dá.rgi.n, dá.rgi.n, tak uvidíš, jak vyroste. (lepink, tak uvidíš, jak vyroste. Linkmenys). Tvary s příponou -in- mají přízvuk na kořeni; tvary s příponou -en- mají přízvuk na koncovce a cirkumflexní intonaci. Reflexivní tvary sekundárních sloves a-kmenového typu mají koncovku -ies. Např., graudenės (graudenki), gabenės (gabenki), šukuojies (šukuokis): šukuojies grāita. ir_lāk (šukuokis greitai ir lėk. Linkmenys). Přízvuk se řídí stejně jako u reflexivních tvarů přítomného času oznamovacího způsobu. 1. osoba množného čísla Tvary 1. os. mn. č. rozkazovacího způsobu jsou stejné jako tvary 1. os. mn. č. přítomného času oznamovacího způsobu. Např., dainuojam (dainuokime), nešam (neškime), tylim (tylėkime), barstom (barstykime). Vedle těchto tvarů 1. os. mn. č. se ve Švenčionském kraji vyskytují také tvary s koncovkou -te. Např., einamte (eikime), bėgamte (bėkime), važiuojamte (važiuokime), lipamte (lipkime). Tyto tvary s koncovým -te jsou nejspíše analogické podle běloruského tvaru 1. os. mn. č. rozkazovacího způsobu (идѐмте), nebo podle tvaru 2. os. mn. č. rozkazovacího způsobu (viz níže). 2. osoba množného čísla Tvary 2. osoby množného čísla se tvoří z tvarů 2. osoby jednotného čísla přítomného času rozkazovacího způsobu přidáním koncovky -te, -e. Např. dāraite (dělejte), klaušaitė (poslouchejte), barštaite (sypte), dainuojte (zpívejte), šokinejte (skákejte), detė (dejte), lintė (lezte), ritė (jeďte), būjte (buďte), šūktelle: klaušaitė, kas ti_bīr_bja (poslouchejte, co tam bzučí. Linkmenys); všichni dainuojte (Linkmenys); ritė, ritė a.kmenus (Kaltanėnai); kū̄_ĝi lā.kat, pabu.jte (kam to letí, chvíli počkejte. Ignalina); svieċte ju.s į.tu. i aintė kalkuozan (rozsviťte světlo a jděte na vápencovou pálenici. Adutiškis). Koncovkou zvratných tvarů je -tės. Např. klaušaitės (poslouchejte), šluojtės (zametejte se), praustės (myjte se), šukuojtės (češejte se). Dvouslabičné tvary 2. osoby množného čísla mají přízvuk pouze na koncovce a krátkou intonaci. Např. liptė (lezte), neštė (neste), suktė (otáčejte). Tříslabičné a víceslabičné tvary se přízvukují obdobně jako tvary 2. osoby jednotného čísla: jestliže je 2. osoba jednotného čísla přízvučná buď v kořeni, nebo v příponě, nebo v koncovce, pak bude mít přízvuk v kořeni, příponě, nebo koncovce také 2. osoba množného čísla. Např. mokāte (učte se), gūlyte (lehněte si), rāšaite (pište), sėdyte (seďte), padainuojte (zazpívejte), važiuojte (jeďte), bėginėte (běhejte), tylyte (mlčte), miegite (spěte), paklylyte (zablouďte), panėšyte (podobněte se), išravyte (vyplejte). 186 Přízvukové místo zvratných tvarů je stejné jako u nezvratných. Např. mokaitės (učte se), šukuotės (češte se). Zde je popsáno užívání dvojích tvarů rozkazovacího způsobu, jejichž tvoření je takové, jaké se vyskytuje ve východolitevských nářečích: v okolí Saldutiškisu, Linkmenyse, Ignaliny, Adutiškisu, Tverečiusu, Dūkštasu aj. Dvojí tvary rozkazovacího způsobu se vyskytují nejen ve východolitevských nářečích, ale také v jižní části. V těchto jižních nářečích je tvoření tvarů rozkazovacího způsobu bez přípony -k téměř stejné, jen se někdy liší v drobných detailech. Kromě toho jižní nářečí často užívají tvary přítomného a budoucího času rozkazovacího způsobu souběžně, bez významového rozdílu. Tvary rozkazovacího způsobu bez přípony -k se vyskytují také v okolí Gervėčių, Lazūnů, Apso (Běloruská SSR) aj. Např. pagiedžì kokù grą˙ žu giėsmì (v okolí Gervėčių); šluotė, mergos, pìr̃ku; palùrkė, grùdza ir grùdza (v okolí Gervėčių); móumula, nebėdavoji (v okolí Lazūnů); lãndz iš papėčės (v okolí Lazūnů); vàlgai dúonu ir dúo žmonėmu (v okolí Lazūnů). V Žemaitsku, v západních dzūkijských nářečích a v dalších nářečích je známé následující rčení: „když je — sekal jsi, když není — strádal jsi“. V tomto případě může jít buď o ustrnulé tvary starého optativu, nebo o tvary vytvořené kvůli rytmu. O stáří těchto tvarů lze jen těžko soudit. Prof. J. Endzelýnas tvrdí, že 2. osoba jednotného čísla imperativu v lotyštině je totožná s 2. osobou jednotného čísla přítomného času indikativu; totéž by mohlo platit i v litevštině4. Lze se domnívat, že v litevštině jsou tvary sloves o-kmenového typu bez přípony -k starší než tvary s příponou -k. V jiných indoevropských jazycích se nacházejí příklady starého optativu s -ai-, -oi-, např. v řečtině φέροι (ať nese), (F)δοι (ať vidí; -oi vyjadřuje žádací způsob), v gótském bairais, -ai (nes, ať nese), nimais, -ai (vezmi, ať vezme), haitais, -ai (pojmenuj, ať pojmenuje). Tvary sloves (i)a-kmenového typu by mohly být totožné s tvary 2. osoby jednotného čísla indikativu, jen s odpadlým koncovým i (kùl, vėrì, mėt). V našich starých písemných památkách (Daukšově Postile, Katekismu, Sirvydových „Punktuose sakymų“) se nacházejí tvary rozkazovacího způsobu bez přípony -k. Tyto tvary jsou zaznamenány jak s -i, tak bez -i. Např. v Daukšově Postile je Dūdi Diewe (dej), dùd Diewe, atleid (odpusť). Existují také řecké tvary s -i: κλύθι <* kludhi, δόθι (dej), ale koncovka řeckého imperativu je ve skutečnosti indoevropské -dhi. Východolitevské nářeční tvary rozkazovacího způsobu sloves typu (-i)a-kmenů měly dříve koncové i; i muselo odpadnout teprve nedávno, protože koncové souhlásky jsou měkké (vẽl, nėš, kẽl). U jiných slov vypadla z artikulačních důvodů dokonce i souhláska (dúot (t) || dúo, šlúoj || šlúo, dainúoj || dainúo, kapój || kapù). Původ tvarů i-kmenových sloves je rovněž nejasný — fonetické protějšky v indoevropských jazycích nebyly nalezeny. V latině je imperativ čistý kmen (audi, laudā, dēlē), zde však jde pouze o morfologickou podobnost. Litevské tvary tylý, mylý, ravý..., jsou nejspíše zobecněny podle jiných kmenových typů. 4 J. Endzelīns, Baltu valodu skaņas un formas, 213, Rīgā, 1948. 187 DVOJÍ TVARY ROZKAZOVACÍHO ZPŮSOBU A JEJICH UŽÍVÁNÍ V NÁŘEČÍCH VÝCHODNÍ ČÁSTI LITEVSKÉ SSR Я. И. КАРДЕЛИТЕ Resumé Článek analyzuje užívání dvojích tvarů rozkazovacího způsobu. Tvary bez přípony -k se v některých oblastech východní Litvy užívají tehdy, když mluvčí chce, aby byl rozkaz vykonán ihned, zatímco tvary s příponou -k vyjadřují, že má být rozkaz vykonán v budoucnu, za nějakou dobu. Je pojednáno pouze o tvoření tvarů bez přípony -k a jejich přízvuku, tedy tvarů, které se neužívají ve spisovném jazyce ani v jiných nářečích. Tvary utvořené od slovesných kmenů na o- jsou formálně totožné s tvary 2. os. j. č. oznamovacího způsobu. Tvary bez přípony -k jsou historicky starší než tvary s příponou -k. Dokládají to i ostatní indoevropské jazyky. Tvary utvořené od slovesných kmenů na i- (krátké i) mají koncovku u (dlouhé u). Jejich původ dosud nebyl objasněn. Tvary utvořené od slovesných kmenů na (i)a jsou totožné s tvary 2. os. j. č. oznamovacího způsobu, pouze bez koncového i (krátkého). 1. os. mn. č. se shoduje s 1. os. mn. č. oznamovacího způsobu. 2. os. mn. č. se tvoří od rozkazovacího způsobu bez přípony -k pomocí koncovek -te, -e.