Mituvos upyno tarmės fonetika

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI,I LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA FONETIKA NÁŘEČÍ POVODÍ MITUVY1 E. GRINAVECKIENĖ Transkripce Nářeční příklady jsou v práci soustavně zapisovány běžnými písmeny spisovného jazyka (dále sj), pouze se je snažíme zaznamenat tak, jak jsou slyšet. Děje se tak proto, že zkoumané nářečí se od sj příliš nevzdaluje ani kvantitou, ani kvalitou jednotlivých hlásek. Někdy, když je nutné přesněji znázornit ten či onen případ výslovnosti hlásky nářečí, se používají transkripční značky z „Programu pro sběr materiálu k atlasu litevského jazyka“2. I. Obecné značky 1. Délka. a) Délku přízvučných samohlásek vždy označuje značka přízvuku s pevným začátkem nebo s pevným koncem, např.: lãšas, lẽkė ~ lėkė, mõlis, nỹkšt ~ nyksta, pẽrīt ~ pėrinti, sūris. b) Nepřízvučné dlouhé samohlásky se označují stejně jako ve spisovném jazyce, např.: didiji, grẽžiu, kąsniùks ~ kąsniukas, pėdai, plyšys, sūnùs, šokìms ~ šokimas, vãrnu. c) Délka dlouhého a v nepřízvučných příponách -av- sloves a od nich odvozených podstatných jmen se neoznačuje. Ukazuje ji přízvuk s pevným začátkem vedlejšího přízvuku, např.: šūkava ~ šūkavo. O takové délce samohlásky a se pojednává v § 20. d) Dlouhý člen přízvučných dvojhlásek se označuje značkou přízvuku s pevným začátkem nebo koncem nad prvním členem, např.: sáulė leĩdžes ~ saulė leidžiasi, šẽms ~ šėmas, žvỹrduobė ~ žvyrduobė; avšak první člen dvojhlásek s pevným začátkem i, o, u + l, m, n, r je vždy krátký, např.: pùlt ~ pulti, pìlt ~ pilti, raudõnė ~ raudonas. e) Polodélka členů přízvučných dvojhlásek se rovněž neoznačuje. Ukazuje ji značka přízvuku s pevným koncem nebo se středním přízvukem, kladená nad druhý člen. U dvojhlásek s přízvukem s pevným koncem jsou oba členy polodlouhé, např.: kõ teib graũdžei veĩket ~ kõ teip (= také) graudžiai veikiate; u dvojhlásek se středním přízvukem je první člen polodlouhý, druhý je vždy krátký, např.: geram⁴ ~ geramė, medum⁴ ~ medumi. 1 Fonetika nářečí povodí Mituvy (dále Mut) je první částí práce „Nářečí povodí Mituvy“. Celá práce je uložena v rukopisném oddělení Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR (viz E. Grinaveckienė. Mitu vos upyno tarmė, Vilnius, 1955). 2 Viz Program pro sběr materiálu k atlasu litevského jazyka, 2. vyd., Akademie věd Litevské SSR, Ústav litevského jazyka a literatury, Vilnius, 1956. 3 Ve dvojhláskách a slovech cizího původu je samohláska o slabě labializovaná a vyslovuje se s nepatrným odstínem a. Podrobněji se takové o rozebírá v § 13. O změně s v c po n viz § 98. 4 Samohláska e je v nářečí před tvrdou souhláskou vždy otevřenější a vyslovuje se jako sj ia. O takovém otevřeném e se pojednává v § 83. 119 2. Měkkost. Měkkost souhlásek před předními samohláskami se obvykle neoznačuje, např.: šešė, sesulė, šešė jaunoje, delkė atėjoji no motinėlės ~ sese sesulė, sese jaunoja, dėl ko atstojai nuo motinėlės, avšak v oddílu „Konsonantismus“, v části „Měkkost souhlásek“, se označuje obloučkem nad souhláskou. Měkkost souhlásek před předně zabarvenými zadními samohláskami se označuje změkčovacím znaménkem i, stejně jako v lk, např.: numėšiu didžių dovanėlių. 3. Aspirace. Obecně se aspirace souhlásek v práci neoznačuje, nepočítáme-li jedinou část oddílu „Konsonantismus“, „Aspirace souhlásek“. Tam se označuje obráceným obloučkem vpravo nahoře u souhlásky. 4. Přední posun samohlásek. Pravidelný přední posun samohlásek vlivem j se v práci nikde neoznačuje, např.: apjudīt ~ apjūdinti, jōje ~ jójo, žiōplas. 5. Polohlásky. Hláska vzniklá v nově utvořených dvojhláskách a trojhláskách, která je mezi u a v, se zapisuje jako v, zatímco hláska mezi i a j=j, neboť tyto hlásky jsou na konci slova svou výslovností podobnější souhláskám, např.: dangų̃ ~ danguję, medų̃ ~ meduję, šautuvus ~ šautuvas, tėvus ~ tėvas. 6. Interpunkce. V celé práci se používají obvyklá interpunkční znaménka lk: tečka, čárka, dvojtečka apod., např.: tai nāms būna gražūs, o dabar tik triōbėtes lika ~ tai nāmas buvo gražūs, o dabar tik triōbėvietos liko; kam jį gal pasikūsti: niēkam ō niēkam. 7. Ostatní značky. a) Značka ve tvaru vodorovného otazníku, která se nachází mezi dvěma slovy nebo větami, označuje převod nářeční formy do lk — je to vlnovka. V práci se vlnovka uvádí pouze tam, kde se nářeční slovo či tvar v důsledku hláskových změn vzdálil formě (slovu) lk, např.: kiēt ~ kiētas, lēč ~ lēdas, ale: pēda, šalta. b) Pokud se nějaké nářeční slovo v lk neužívá nebo se svým významem liší od odpovídajícího slova lk, jeho význam se ještě vysvětluje v závorkách, např.: bilkštis (rachot, hluk), drūc ~ drūtas (silný). II. Přízvuk a) Místo hlavního a (ve vzácných případech) vedlejšího přízvuku se v práci označuje přízvukovými značkami, např.: dūona, kitì, mylėdāva ~ mylėdavo, vilkāi. b) Slovo nesoucí větný přízvuk se tiskne tučně, např.: suvalgiau, niēka tāu nepalikau. III. Intonace 1. Intonace přízvučných slabik. a) Krátká intonace se označuje gravisem (`), např.: girè ~ giria, rankà, visi. b) Intonace s přízvukem na začátku se označuje akutem (´), např.: brōlis, lóva, sāulė ~ saulė. c) Intonace s přízvukem na konci se označuje cirkumflexem (~), např.: krāujas, luobai, raugai. d) Střední intonace se označuje znakem ve tvaru s postaveného kolmo, např.: pùs, vaikai (mn. č. vok.), visōms ~ visomis. 2. Intonace nepřízvučných slabik. V celé práci se intonace nepřízvučných slabik neoznačuje. V kapitole „Intonace nepřízvučných slabik“ se označují znakem příslušné intonace, např.: grēbēje ~ grėbėja, bópturgis ~ bóbturgis. 3. Intonace vedlejšího přízvuku. V práci se intonace vedlejšího přízvuku nikde soustavně neoznačuje. V kapitole „Intonace vedlejšího přízvuku“ se označuje stejně jako intonace nepřízvučných slabik, např.: šūkava ~ šūkavo. Úvod I. Rozloha nářečí, název, obyvatelé, prameny, hlavní nářeční rysy § 1. Mut leží na severním břehu Nemunu. Zaujímá oblast mezi Smalininkai, Vėdžgirisem, Šimkaičiai, Stakiai a Skišnemunė (viz mapu, obr. 1, dále mapa). Největším kulturním a správním střediskem této oblasti je Jurb- 5 Nosové n, stojící před velárními k, g, je vždy zadní jazykové. 120 barkas. Podle starého správního členění náležela oblast nářečí do okresu Raseiniai a tvořila okres Jurbarkas; podle současného členění zabírá zkoumané nářečí jižní okraj okresu Raseiniai a větší část okresu Jurbarkas, bez západního cípu u Smalininkai a jihovýchodního cípu u vesnice Paulių-Barzdžių. Ze západu, severu a východu obklopují oblast nářečí lesy, které zároveň tvoří zřetelné hranice. Jižní hranice nářečí vede podél Nemunu. § 2. Podle krácení nepřízvučných starých dlouhých koncovek -a, -as, -e, -es (spisovně -o, -os, -ė, -ės) (šaka ~ šako, šākas ~ šākos, šākė ~ šākė, šākės ~ šākės) se nářečí řadí k severozápadním aukštaitským nářečím. Hranice podmíněného stahování přízvuku (v pásu: Juodáičiai — Júodkėnai — Paislynys) je odděluje od ostatních severozápadních aukštaitských nářečí. Zkoumané nářečí zachovává spisovné místo přízvuku. Zachování tvrdého l před zadními samohláskami odlišuje zkoumané nářečí od severozápadních aukštaitských nářečí někdejšího Klaipėdského kraje (západně od Smalininkai se vlivem němčiny říká plíaũks ~ plãukas, suplióta ~ suplóta). Nářečí leží mezi žemaitskými dūnininky a aukštaitskými veliuonskými nářečími. V severozápadní části nářeční oblasti (pomezí žemaitských dūnininků: vesnice Vertimai, Valučkai, Dargaitėliai a Pāvidaujys) se vyskytuje více společných nářečních rysů se žemaitskými dūnininky. Již zde je patrná sporadická změna spisovného ė v > ie: miesą ~ mesą, tėves ~ tēvas; a > uo: muotina ~ mótina, muor ~ nória (chce); ie > y: vysnė ~ viešnia, žvyg ~ žviegią; uo > ū: akūc ~ akuotas. Infinitivní koncovka -t je zde vždy (i u mladých lidí) většinou měkká (infinitivní koncovka žemaitských dūnininků je -ti), např.: jōt, kráũt, šōkĭ. Ve východní části nářeční oblasti (pomezí aukštaitských veliuonských nářečí: vesnice Pāalsis a Pāantvardis) se vyskytuje více společných rysů s veliuonskými nářečími: infinitivní -t se vyslovuje tvrdě a aspirovaně: mištc, sūkrė; nepřízvučné koncové baltské ē přechází v > ė > i: maiši ~ maišė, šākĭ ~ šākė; ā > o > u: dāru ~ dāro, lāšu ~ lāšo; sporadicky se počáteční e ve slově mění na a: āgli ~ eglė, ainū ~ einū, aigulys ~ eigulys. V severní části nářeční oblasti, u hranice se severozápadními aukštaitskými nářečími, která podmíněně stahují přízvuk (vesnice Kniečiai, Vōlungiškė a Degimai), je patrné sporadické stažení přízvuku z krátké koncovky na dlouhou předposlední slabiku, např.: ēinu ~ einù, žēngiu ~ žengiu. Z uvedeného vyplývá, že zkoumané nářečí, které samo zabírá malou část oblasti severozápadních aukštaitských nářečí a nachází se mezi dvěma poměrně rozsáhlými nářečními oblastmi, je přechodným nářečím. § 3. Zkoumané nářečí bylo pojmenováno „nářečí povodí Mituvy“ na základě čistě geografické polohy. Oblastí nářečí protéká řeka Mituva téměř se všemi svými přítoky (viz mapa), které většinou pramení v lesích tvořících větší část hranic nářeční oblasti (srov. § 1). Název „nářečí povodí Mituvy“ se proto pro tuto oblast hodí nejlépe. § 4. Z jazykového hlediska je nářečí, jak lze říci, jednotné (s přihlédnutím k výše zmíněným rozdílům na okrajích nářeční oblasti). Ze sociálního hlediska tvoří většinu obyvatel nářeční oblasti členové kolchozů. Kromě nich je zde značný počet dělníků a inteligence. V řeči inteligence je patrný výrazný vliv spisovného jazyka a dalších nářečí. Kromě periodického tisku a rozhlasu jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů, jimiž do nářečí proniká vliv spisovného jazyka. § 5. Materiál pro popis nářečí byl shromažďován z živé řeči lidí v letech 1948 — 1955. Značná část byla získána od rodinných příslušníků a sousedů autorky této práce, 121 žijících hned u Jurbarku, v obci Krišiai. Významná část materiálu byla zaznamenána v místech ležících uprostřed nářeční oblasti: v obcích Kalnėnai, Smukučiai, Vajotai, Lukšiai, Gedžiai, Girdžiai, Dainiai, Kutuřiai, Rūtuliai, Geišiai, Jokūbaičiai a Pažerai (viz mapu). Další část materiálu byla zaznamenána v obcích na okraji nářeční oblasti a za jejími hranicemi: Palėkiai, Žirniškiai, Meškininkai, Mantviliai, Globijai, Žindaičiai, Bandzinai, Balniai, Jėrubškiai, Kavoliai, Pavidaujas, Paškynai, Vādžgirys, Žvirblaukis, Bebirvai, Pātolupis, Pagriaužis, Griaužai, Rievai, Aužgiris, Rupėikiai, Degimai, Jōvališkė, Kazokai, Pārituvys, Pauliai, Pāantvardis, Naūkaimis, Skirsnemuniškiai a Jakaičiai (viz mapu). Celkem bylo shromážděno přibližně 8 tisíc lístků s větami a frazeologií. Bylo dotázáno asi 400 mluvčích nářečí — lidí staršího i mladšího věku — a přibližně 50 lidí žijících v sousedství zkoumaného nářečí. Při dotazování mluvčích nářečí se dbalo na to, aby dotazovaný byl místní a nářečí dobře ovládal. II. Hranice nářečí § 6. Západní hranice. Tato hranice je krátká. Odděluje Mut od severozápadních aukštaitských nářečí někdejšího Klaipėdského kraje. Hranice se v podstatě shoduje s bývalou hranicí Klaipėdského kraje u Smalininkai — tvoří ji lesy Pašventys, Jurbarkinė a Mantviliai až k bažinám Laukėsai a k Eičiai. Do oblasti Mut patří obce Pašventys, Žirniškiai, Plėntrakiai a Mantviliai ležící při hranici. Za touto hranicí žijí stejní severozápadní Aukštaitové jako v Mut, pouze vlivem němčiny ve všech případech vyslovují hlásku l měkce, např.: gliuosnỹs ~ gluosnỹs, žỹliūtės (sýkorky), pliuokštas (vlákno), liūbas ~ liūbos. Je zde patrný také vliv žemaitských dūnininků: nepravidelné o > uo: pakūojes ~ pakōjos, rūope ~ rōpė; ie > y: prỹbutis ~ priebūtis, ruoputỹnė ~ roputienė (bramborová polévka); je zde mnoho germanismů, např.: nėgelis (hřebík), šmānta (zakysaná smetana), rindà (žlab), stalċ ~ staldas (chlév) atd. § 7. Severozápadní hranice. Tato hranice začíná u bažin Laukėsai poblíž obce Mantviliai. Východním okrajem lesa Mantvilinė vede na sever až k Mituvě u obcí Bandzinai a Vertimai. Odtud se stáčí na severovýchod a vede podél jižního okraje Žindaičiai, Balandinė (les) a Drebuly­nė (les), dále lesy Pavidaujinės a Šimkaitinės až k Vādzgirys a Kniečiai. Severozápadně za touto hranicí žijí žemaitští dūnininkové; v určitých případech mají oproti spisovnému jazyku ie > y: pỹnc ~ pienas, svỹsc ~ sviestas; uo > ū: púc ~ pūodas, siūls ~ siūolas (lavice); ē > ie: gieda ~ gėda, lielē ~ lėlė, žiūriek ~ žiūrėk; o > uo: mūotyna ~ mótyna, tūoke biūoba ~ tókio bóba, vyniōdas kalbūos ~ vienōdos kalbōs. Mluvčí Mut nazývají ty, kdo mluví žemaitsky, laiviais a mluvit žemaitsky nazývají laiviuoti. § 8. Severovýchodní hranice. Tato hranice začíná u Vādzgirys, vede na východ kolem Kniečiai a Mėdininkai a u Griaužai se opírá o rozsáhlý les Birbiliškė. Tato hranice odděluje Mut od severozápadních Aukštaitů, kteří podmíněně ustupují s přízvukem. Její poloha kolísá v rozmezí 6—7—10 km, protože vlastnosti přízvuku a intonace, 122 obvykle nemá přesné hranice6. Severně od této hranice se přízvuk přesouvá z krátké koncovky na dlouhou předposlední slabiku, např.: netuõli ~ netoli, žmuõna ~ žmonà, miẽsa ~ mẽsa, kruõpas ~ kruopas. Kromě toho je v blízkosti této hranice zřetelně patrné míšení dialektů žemaitských dūnininků a veliuonišků: stejně jako u žemaitských dūnininků se někdy 1k ė mění v >ie: niẽra ~ nẽra, sujiedi ~ suẽdė; a >uo: kuõjes ~ kójos, stuovemuoje ~ stoviamója (grįčia, obytná místnost); stejně jako v dialektu veliuonišků se někdy nepřízvučné 1k ie mění v >e, uo v >u: megõt ~ miegóti, rešutai ~ riešutai, tujau ~ tuojau, žedusė ~ žieduose; 1k e na začátku slova se mění v a: aĩk ~ eik, nuaini ~ nueini; přízvučné e se ve všech případech vyslovuje jako 1k ia, ve fonetickém přepisu se označuje ligaturou písmen a a e æ, např.: sænis ~ sėnis, vaikẽli ~ vaikėli, žẽme ~ žẽmė; slovesa v první a druhé osobě množného čísla budoucího času mají koncovku -sme, -ste: būsme ~ būsime, būste ~ būsite. Mluvčí z Mut označují lidi, kteří podmíněně přesouvají přízvuk, jako laukinaičiais a jejich způsob mluvy nazývají laukinaičiuoti. § 9. Východní hranice. Hranice mezi aukštaitskými veliuoniškými a severozápadními aukštaitskými nářečími u Skirsnemunė na nářeční mapě sestavené roku 19337 neodpovídá současné hranici mezi Mut a veliuoniškými. Ve skutečnosti nyní k veliuoniškým náleží také: Skirsnemunė, vesnice Paulių-Barzdžių, Stakiai a úsek v oblasti: Stakiai — Griaužų km. — Ariógala. Hranice mezi Mut a veliuoniškými, která začíná na severozápadním okraji Birbiliškės u Griaužų, tedy vede západním okrajem Birbiliškės jihozápadně od vesnic Rievų, Rupėikių, Kazokų a Jōvališkės, dále podél řeky Alsė a po severním okraji lesa Paslauskīnės až k vesnici Paulių-Barzdžių a k severozápadní straně lesa Rudzinskīnės. Odtud se stáčí přímo k jihu. Zde ji tvoří lesy Diferencijos a Jasinskīnės. U Skirsnemunė dosahuje Nemunu. Tato izofona se rovněž mění v pásmu širokém několik kilometrů, neboť v řeči týchž lidí se projevují jak charakteristické rysy Mut, tak veliuoniškých. Východně od této hranice se rozkládá dialekt veliuoniškých, který se vyznačuje těmito nejdůležitějšími rysy: a) nepřízvučné koncové 1k -ė odpovídá -i; o odpovídá -u, např.: kárvi ~ kárvė, kiaũli ~ kiaũlė, miši ~ mušė, nėši ~ nėšė, nāmu ~ nāmo, sāku ~ sāko, vaiku ~ vaiko; b) nepřízvučné koncovky -ės, -os zůstávají nezměněny jako v 1k8, např.: kātės, pēlės, rañkos, vāgos; c) e na začátku slova se vždy mění v a, např.: ainù, aigulỹs, arškētis; d) přízvučné e se ve všech případech vyslovuje s nádechem a, jako 1k ia, např.: mergēli ~ mergėlė, vaikēli ~ vaikėli. e) koncové -t infinitivu se vždy vyslovuje tvrdě a aspirovaně, např.: ait⁽c⁾ ~ eiti, jōr, šōktę; 6 Srov. P. Jonikas, Pagramančio tarmė (dále PT), § 5, Kaunas, 1939. 7 Viz A. Salys, Archivum Philologicum (dále APh), 4, Kaunas (1933) a mapu. 8 Tyto hlásky na konci slov mění v -is, -us pouze ti veliuonišké, kteří žijí východně od linie Veliuona – Ariogala. 123 f) slovesa v budoucím čase mají v 1. osobě množného čísla koncovku -sme, ve 2. osobě -ste, např.: nešme ~ nešime, skalpsme ~ skalbsime, skalpste ~ skalbsite; g) první složka sekundárních dvojhlásek y, ū + l, m, n, r se vždy vyslovuje krátce, např.: báltims (baltymas), sūrmaišis (sūrmaišis). § 10. Jižní hranice. Tato hranice, která začíná u Skirsnemunė, vede podél Nemunu na západ až k bývalé hranici Klaipėdského kraje u Smalininků. V Užnemunė se mluví stejným veliuonským nářečím, např.: ėmi ~ ėmė, dári ~ darė, lášu ~ lášo, mánu ~ máno, vīrs ~ výras, žvīrs ~ žvýras, jen se zde počáteční e ve slově nemění v a: einu, eilė; přízvučné e před měkkou souhláskou se zde nevyslovuje jako ia: kvailėlė ~ kvailėlė; 1. a 2. osoba množného čísla sloves v budoucím čase se vyslovuje jako 1k: ėsim, nėšim, šóksit. III. Mapa nářečí § 11. K popisu se připojuje mapa nářečí, která znázorňuje jeho území a hranice. Protože hlavním cílem mapy je vyznačit hranice nářečí, nejsou na ní vyznačeny menší lokality; největší pozornost se věnuje místům důležitým pro vymezení hranic a určení názvu nářečí. Všechny místní názvy uvedené na mapě jsou takové, jaké užívají mluvčí nářečí, pouze jsou převedeny do spisovného jazyka. Obr. 1. Hranice nářečí povodí Mituva. 1 — hranice správních okresů, 2 — hranice lesů, 3 — hranice nářečí severozápadních Aukštaitů, kteří změkčují t před samohláskami zadní a střední řady, 4 — hranice nářečí žemaitských dūnininků, 5 — hranice nářečí povodí Mituva, 6 — hranice nářečí severozápadních Aukštaitů, kteří podmíněně stahují přízvuk, 7 — hranice veliuonského nářečí, 8 — pásmo kolísání podmíněného stahování přízvuku 124 IV. Některé údaje o historii popisované oblasti a přehled výzkumu nářečí § 12. a) Území Mut leží v západní části aukštaitských nářečí a sousedí s nářečím žemaitských dunininků (viz § 2). Označení Aukštaitové a Žemaitové měla odedávna nikoli jazykový, nýbrž čistě zeměpisný význam: Žemaitové byli obyvatelé nížin, Aukštaitové obyvatelé vysočin⁹. K. Būga¹⁰ se domnívá, že tato dvě označení vznikla na počátku 13. století. Žemaitové tehdy žili v nížině řeky Nevėžis. Označení Žemaitové se v ruských pramenech objevuje na počátku 13. století¹¹. To ukazuje, že samotné označení muselo vzniknout dříve. Jestliže tato označení nesouvisela s jazykem, je zcela možné, že Litevci žijící západně od Nevėžisu, kteří nebyli Žemaiti, se začali nazývat Žemaiti — obyvatelé nížin. Území Mut tedy až do vzniku litevské dialektologie, kdy se označení Aukštaitové a Žemaitové stala názvy nářečí, náleželo z geografického i správního hlediska k Žemaitům. b) Historické údaje ukazují¹², že až do poloviny 14. století náleželo území zkoumaného nářečí, stejně jako větší část území jižních Žemaitů, k oblasti země Karšuva. Z údajů uváděných v kronikách je patrné, že v této oblasti žili Litevci¹³. Kroniky zmiňují některé tehdejší názvy hradů a míst v této oblasti, které se zachovaly dodnes beze změny, např.: Dusburgská kronika uvádí¹⁴, že se v této oblasti nacházel hrad Bebirvaitė, který roku 1307 vypálili křižáci. Bebirvytis je říčka na severu zkoumané oblasti. U Bebirvyti leží vesnice Bebirvai, vzniklá na místě někdejšího dvora Bebirvai (viz mapu). Dusburgská kronika poprvé zmiňuje roku 1315¹⁵ hrad Skirsnemunė (Cristmemele; dnes městečko Skirsnemunė na východním okraji popisované oblasti). Wigand z Marburgu poprvé zmiňuje roku 1357¹⁶ řeku zkoumané oblasti M i t u v a: „Roku 1357 maršál Siegfried… náhle vpadl do litevské země a dorazil k řece, kterou místní obyvatelé nazývají Mituva“…; Dusburgská kronika uvádí¹⁷, že křižáci roku 1259 v zemi Karšuva postavili hrad sv. Jiří (dnešní město Jurbarkas) a mnoho dalších. Ve 13.–15. století bylo zkoumané území neustále napadáno a pleněno křižáky. Z tohoto důvodu se počet obyvatel země Karšuva snížil a změnilo se také jejich správní rozdělení. V této zemi vzniklo několik valsčių. Prameny ze 16. století už v Žemaitsku uvádějí valsčius Karšuva¹⁸. V té době k němu náleželi pouze jihozápadní Žemaitové. Zkoumané území bylo v 16. století součástí Veliuonského pavietu a tvořilo severní část Jurbarka a 9 Žr. Lietuviškoji enciklopedija, 2, 199, Kaunas, 1934. 10 Žr. K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas (toliau LKŽ), LIII, Kaunas, 1924. 11 Žr. A. Salys, Die žemaitischen Mundarten (toliau ŽM), 6, Kaunas, 1930. 12 Ten pat, 31—32 ir žemėlapis. 13 Lietuvos TSR istorijos šaltiniai, 1, 53, Vilnius, 1955. 14 Ten pat, 53. 15 Tamtéž, 37. 16 Tamtéž, 78. 17 Viz A. Salys, ŽM, 31. 18 Viz Акты издаваемые Виленскою Коммиссиею для разбора древнихъ актовъ, 25, 8—93, Wilna, 1898. 125 Části veloniųské volosti. Z Jakubowského mapy19 je patrné, že veloniųský okres v 16. století na severozápadě dosahoval k volostem Pajūris a Karšuva, na severu sousedil s volostmi Viduklė a Raseiniai, na východě sahal až k volosti Vilkija a na jihu se táhl přes Němen až k Šešupė. Mapa ukazuje, že zkoumaná oblast byla v té době velmi zalesněná a řídce osídlená. Dokládají to poměrně nízké roční příjmy z těchto volostí. c) Z dějin dialektologie je známo, že různé přírodní překážky (lesy, bažiny, řeky apod.), které brání lidem ve vzájemném styku, nebo staré správní jednotky měly vliv na utváření hranic některých nářečí20. Na utváření nářečních hranic zkoumané oblasti a ustálení jejích nářečních rysů, stejně jako u mnoha jiných nářečí, pravděpodobně měla vliv geografická poloha oblasti a její správní příslušnost. Jak již bylo zmíněno, zkoumaná oblast od 16. století patřila k veloniųskému okresu a byla řídce osídlena. Kromě toho ji na severozápadě od Žemaitů oddělovaly rozsáhlé lesy. Počet obyvatel tak podle některých jazykovědců21 mohl být doplněn přistěhovalci ze západních aukštaitských oblastí, kteří se sem přesunuli z nížiny Nevėžis. S přihlédnutím k těmto okolnostem lze předpokládat, že to vše mohlo vytvořit podmínky pro převahu nářečních rysů západních aukštaitů v této oblasti. Západní aukštaitové z této oblasti mohli při udržování kontaktů se sousedy přejmout do svého nářečí i některé jejich nářeční rysy. Například po vzoru severozápadních sousedů, Žemaitů, mohli začít vyslovovat obě složky přízvučných dvojhlásek s cirkumflexovou intonací stejně dlouze a intonaci umísťovat doprostřed obou složek, např.: ãu.c ~ aũtas, ba.i.sei ~ baisiai, da.l.gis ~ dalgis22. Vlivem žemaitského nářečí lze vysvětlit také zákonitosti zkracování konce slova ve zkoumaném nářečí. d) Se vznikem vědeckého studia litevského jazyka se jeho jazykové území začalo členit na nářečí. Již D. Klein ve své gramatice uvádí, že od všech ostatních nářečí litevského jazyka se nejvíce liší žemaitské nářečí, ačkoli samotné označení Žemaiti užívá D. Klein ve správním smyslu23. Asi o 200 let později rozdělil litevský jazyk na aukštaitská a žemaitská nářečí A. Schleicher. Ani on však přesnou hranici mezi těmito nářečími nevymezil24. V roce 1861 vyšla tiskem práce J. Jušky „Kalbos Lėtuviszko lėžuv’o ir lėtuviszkas statraszimas arba ortografija“25. J. Juška zde poprvé přibližně rozdělil litevský jazyk na nářečí. Vyčlenil čtyři nářečí: žemaitské, pruské litevské, ariogalské a východolitevské. Území ariogalského nářečí se přibližně shoduje s územím západních aukštaitů. Při vymezování hranic ariogalského nářečí J. Juška 19 Viz J. Jakubowski, Mapa wielkiego księstwa litewskiego w połowie XVI wieku, 1, Kraków, 1928. 20 Viz A. Salys, APh, 4, 22, 27, 28, 29, Kaunas (1933). 21 Viz A. Salys, ŽM, 112—113. 22 Viz APh, 4, 28; PT, § 15. 23 Žr. Grammatica Litvanica... M. Danieli Klein, XVI, Regiomonti, 1653. 24 Viz A. Schleicher, Handbuch der litauischen Sprache, 4—6, Prag, 1856. 25 Jon’s Juszka, Kalbos Lėtuviszko lėžuv’o ir lėtuviszkas statraszimas arba ortografija, Peterburgas, 1861. 126 říká, že západní ariogalské nářečí sahá až k Jurbarku26. Jurbarkas se skutečně nachází blízko žemaitské hranice (viz mapu). Protože J. Juška přesné hranice neuváděl, lze říci, že jako první zařadil oblast Mut k západním aukštaitským (v terminologii J. Jušky ariogalským) nářečím. Když hovoří o ariogalském nářečí, J. Juška správně upozorňuje na některé typické nářeční rysy ariogalských mluvčích (včetně oblasti Mut), které se ve zkoumaném nářečí zachovaly a nezměnily až do dnešních dnů27. Koncem 19. století, když se o litevská nářečí začali zajímat pro praktické a vědecké účely, se začala podrobněji zkoumat také oblast Mut. Dokládá to dochovaný dopis z 14. září 1882, napsaný z Pasvalysu28. Autor dopisu (není známo, zda J. Jablonskis, nebo J. Spudulis) uvádí řadu fonetických a slovníkových zvláštností okolí Skirsnemunė (dnes oblast Mut). Při popisu nářečních rysů skirsnemunských mluvčích autor dopisu odlišuje od východních aukštaitských mluvčích podle odlišné výslovnosti souhlásky l, např.: „...Stejně jako Gruzdėčai (dnes severozápadní aukštaitští mluvčí, kteří stahují přízvuk — E. G.) Skersnemunėčzai (skirsnemunští mluvčí, které autor dopisu nazývá Skersnemuniečiai, zřejmě proto, že į v nářečí, mírně rozšířené, srov. § 13, mohlo neznalému uchu připomínat žemaitské ė < l—E. G.) říkají saulė, meilė, a ne saulta, meilta…“29, a když je srovnává s Gruzdėčai, správně spojuje tato místa do jedné nářeční jednotky a řadí skirsnemunské mluvčí k západním aukštaitům, např.: „...Skersnemunėčzai jako i Gruzdėčai vysžkalbos patří, nemýlím-li se, podle rozdělení jazyků kněze Baranauského k Wakarečzu Lētuwinįku, neboť již přešli do oblasti mezi Lētuwju Ryt. a Žemaičzu...“30. Dopis uvádí také některé slovníkové rozdíly mezi skirsnemunskými mluvčími a nářečím Gruzdėčai a srovnává jejich nářečí s jinými, např.: „...Jazyk Skersnemunėczu je, dá se říci, téměř stejný podle výslovnosti jako jazyk Gruzdėczu, jenže má mnoho slov vypůjčených z němčiny: například gricza nazývají sztubą, lopetu — szpatu, špatně — szlektai...“31 a „...Mnoho věcí nazývají jinak než jinde, totiž rupužę nazývají pamatinę a bulbes říkají rapukais; apuszę — drebulę; bezdą — alywą; miszką — giriją; medžus — malką; sodžus — kaimomis; kutę — twartu;... piszorių — rasztinįku;... mergaitę říkají merga, a velmi mile merguczę...“32. Nářeční rysy skirsnemunských mluvčích uvedené v tomto dopise jsou sice správné, ale náhodné a neúplné. Nářečí této oblasti podrobněji zkoumal K. Jaunius v popisu raseiňského nářečí33. V této práci se uvádí, že v raseiňském okrese „...trojúhelník... mezi 26 Jon’s Juszka, cit. dílo, 8. 27 Viz tamtéž, 24, 25, 27. 28 Viz fondy rukopisného oddělení Ústavu litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd TSR, č. 2256. 29 Tamtéž, 1. 30 Tamtéž, 1. 31 Tamtéž, 1. 32 Tamtéž, 2. 33 Žr. Кс. К. Явнисъ, Описание Россіенскаго уѣзда, 20—55, Ковна, 1893. 127 Poštovní stanice Vereduva a Tauragė jsou obydleny Litevci, kteří vyslovují pie- muo, lietuvis…“34 (akut v tomto případě označuje přízvučný zvuk — E. G.). Z uvedených příkladů je patrné, že K. Jaunius, stejně jako J. Juška, správně přiřadil jižní kout okresu Raseiniai (oblast Mut) k západoaukštaitskému nářečí, jen, možná pro nedostatek přesnějších a početnějších nářečních údajů, příliš rozšířil oblast západoaukštaitského nářečí v okrese Raseiniai (až k Tauragė!). V popisu nářečí Raseiniai se dále uvádí, že „aukštaitské nářečí v okrese Raseiniai náleží ke skupině západoaukštaitských nářečí a téměř ničím se neliší od nářečí sousedního okresu Kaunas, např.: mezi výslovností a gramatikou okolí Girkalnis a Ariogala není podstatný rozdíl“35. Protože K. Jaunius popisoval nářečí pouze v obecných rysech, je tato jeho poznámka správná, zvláště vezmeme-li v úvahu, že litevská nářečí byla v té době prozkoumána jen málo. Kromě srovnávání a systematizace nářečí okresu Raseiniai a sousedních okresů K. Jaunius správně poznamenal, že jižně od Kalnujai (v oblasti Mu — E. G.) pravidelně odpadají koncové skupiny -ja, -va, pokud následují po starých dlouhých samohláskách. K příkladům, které uvedl k potvrzení tohoto zákona, pūi (= pū̃ ~ pū̃va), gỹy (= gỹ ~ gỹja), by bylo možné připojit mnoho podobných slovních tvarů, které se nyní v zkoumaném nářečí vyskytují a foneticky se změnily podle týchž zákonů (viz §§ 61, 93). V roce 1894 byly v časopise „Живая Старина“36 otištěny texty z litevských nářečí, které shromáždil A. Pogodin, student IV. ročníku Petrohradské univerzity. Vedle žemaitských textů je zde uvedeno několik textů zaznamenaných v místech jižně od řeky Šaltuona, tj. z oblasti Mut. A. Pogodin toto nářečí nazývá litevským lk nářečím. Texty, které zaznamenal A. Pogodin, jsou prvními z oblasti Mut. A. Pogodin však zapisoval texty běžným pravopisem a kromě toho nerozlišoval délku samohlásek (žiūrėti = žiūreti, būne = būnie), často zapisoval stejně e a ė, např.: sutverė. A. Pogodin navíc zřejmě považoval zapisované nářečí za lk nářečí a snažil se zapisovat koncovky, které se přijímaly v gramatikách, např.: klausė, atsakė atd., ačkoli nepřízvučné e se na konci slova v nářečí vůbec nevyslovuje. To ukazuje, že A. Pogodin sluchem nerozlišoval e od ė, proto tyto zvuky uprostřed slova zaměňoval, zatímco v koncovce, teoreticky věda, kde se píše ė a kde e, zapisoval je bez ohledu na výslovnost. Texty A. Pogodina se proto pro studium fonetiky nářečí vůbec nehodí. Mohou být poněkud důležitější pro lexiku a částečně pro syntax. V roce 1898 A. Baranauskas ve studii „Заметки о литовскомъ языкѣ и словарьѣ“37 vytyčil hranici mezi severozápadními a jihozápadními západoaukštaitskými nářečími. Vedl ji přes Vadžgirys, Šimkaičiai, Girkalnis, Betygala, a tak oblast Mut (jižní kout raseiniaského nářečí, linie Jurbarkas — Skirsnemunė — Šimkaičiai) nesprávně přiřadil k jihozápadním západoaukštaitským nářečím38. 34 Кс. К. Явнисъ, Описание Россіенскаго уѣзда, 23. 35 Tamtéž, 23 — 24. 36 Viz Живая Старина, 2, 233 — 258 (1894). 37 А. Барановскій, Заметки о литовскомъ языкѣ и словарьѣ (toliau Zamietki), Санктпетербургъ, 1898. 38 Tamtéž, 50. 128 Za rozlišovací kritéria zde A. Baranauskas zvolil odsouvání přízvuku a koncovku slova. Ve skutečnosti se hranice, kterou uvádí A. Baranauskas, shoduje pouze s hranicí podmíněného odsouvání přízvuku39, není však rozhraním jižních a severních západních aukštaitských nářečí, neboť od ní jak na sever, tak na jih až k Nemunu je konec slova foneticky změněn zcela stejně, tj. hlásky o, io, jo na konci slova, které uvádí A. Baranauskas, vyslovují na obou stranách této hranice naprosto stejně. Že na sever od této hranice se hlásky na konci slova o, io, jo vyslovují jako a, ia, ja, potvrzuje i sám Baranauskas40; že se za touto hranicí směrem na jih tyto nepřízvučné hlásky na konci slova rovněž vyslovují jako a, ia, ja, částečně potvrzují texty A. Pogodina zaznamenané v době A. Baranauskase, např.: suleida ~ suleido, ateidava ~ ateidavo41, a také současná fakta zkoumaného nářečí (leží jižně od hranice stanovené A. Baranauskasem), viz §§ 63, 84. Že hláska lk o samostatně i ve spojení s j nemohla být v době, kterou A. Baranauskas popisuje, v nepřízvučné koncové pozici v Mut vyslovována jako o, io, dokládá vývoj fonetických zákonitostí nářečí. Staré dlouhé koncové a se ve zkoumaném nářečí na konci slova jednoduše zkrátilo na a, v žádném případě však neprošlo vývojovým stupněm změny v o. A. Baranauskasem vytyčená hranice tedy přes Vadžgirys, Šimkaičiai a Girkalnis pouze správně rozděluje samotné severozápadní Aukštajce na dvě části: severně od ní žijící severozápadní Aukštajci přesouvají přízvuk z krátké koncovky na dlouhou předposlední slabiku, zatímco jižně od ní žijí titíž severozápadní Aukštajci, kteří zachovávají lk místo přízvuku. Teprve roku 1924 K. Būga v LKŽ42 rozčlenil západní Aukštajce na podnářečí mnohem přesněji a podrobněji. Za kritérium považoval délku samohlásek v koncové slabice a rozlišil rovněž dvě podnářečí západních Aukštajců: severozápadní Aukštajce (jeho termínem „žiemių vakarietčiai“) a jihozápadní Aukštajce (jeho termínem „pietų vakarietčiai“). Za rozhraní těchto dvou nářečí K. Būga správně považoval Nemun. K. Būga tedy jako první zařadil oblast Mut k severozápadním Aukštajcům, pouze ji ještě neoddělil od Veliuony. Roku 1933 A. Salys upřesnil hranici mezi severozápadními Aukštajci a žemaitským nářečím dūnininků43. Přibližně se shoduje se severozápadní hranicí Mut (srov. § 7 a mapu nářečí). V téže, IV. knize APh A. Salys poprvé stanovil hranici mezi severozápadními Aukštajci a nářečím Veliuony44, ta však není zcela přesná: u Skirsnemunė se neshoduje s hranicí Mut a Veliuony, protože v současnosti k nářečí Veliuony náleží také oblast východně za linií Skirsnemunė, vesnice Paulių-Barzdžių, Stakiai, vesnice Griaužų a Ariogala (srov. § 9 a mapu nářečí). V této knize byla oblast Mut podle zkrácení nepřízvučných dlouhých koncových a, e správně přiřazena k nářečí severozápadních Aukštajců, kteří zachovávají lk místo přízvuku. Zkoumaná oblast, stejně jako mnohá litevská nářečí, nebyla od roku 1933 až do obnovení sovětské moci v Litvě téměř zkoumána. V současnosti 39 Viz APh, 4, mapu a popis zkoumaného nářečí § 8. 40 Viz A. Baranauskas, Zamietki, 54. 41 Viz Живая Старина, 2, 256 (1894). 42 Viz K. Būga, LKŽ, LXIII–LXIV. 43 Viz A. Salys, APh, 4, 26–28 a mapu. 44 Viz tamtéž, 28 a mapu. 0. Kalbotyros klausimai 129 V posledních letech, kdy se v celé zemi výrazně rozšířila síť škol a klubových čítáren, začaly prostřednictvím literatury, tisku a rozhlasu, dostupných všem, rychle pronikat do našich vesnic nové kulturní jevy. Litevská nářečí, která na ně působila, se začala výrazně nivelizovat a zanikat. Za sovětské vlády byly vytvořeny veškeré podmínky pro rozsáhlý výzkum litevských nářečí jako cenného pozůstatku jazykové minulosti, pro sepisování jejich popisů a přípravu monografií. Také oblast Mut byla v letech 1948–1955 intenzivně zkoumána, její hranice byly upřesňovány (zejména východní, viz § 9 a mapu), vznikala monografie jejího nářečí a shromážděný bohatý nářeční materiál byl zaznamenáván, shrnován a systematizován. Zvukový systém I. Samohlásky § 13. V nářečí Mut se vyskytují tyto samohlásky: a, ą, e, ę, ė, i, y, į, o, u, ū, ų. Kvalitou se samohlásky nářečí od odpovídajících samohlásek spisovné litevštiny liší jen málo. Za zmínku stojí pouze to, že samohlásky i, u se vždy vyslovují o něco otevřeněji a méně napjatě než ve spisovné litevštině. Samohlásky e, ę se před tvrdými souhláskami v nářečí vždy více otevírají, jsou napjatější a získávají odstín přední samohlásky a. Tak se e, ę vyslovují ve slovech jako lėsa, mės, nėš, pėštų, škėšta. Samohláska o v dvojhláskách a slovech cizího původu je slabě labializovaná a vyslovuje se s nepatrným odstínem samohlásky a. Tak se o vyslovuje ve slovech jako raudónas⁴⁵~ raudōnas, šónc~ šōnas, visóms, kalióšai. Nářeční a (< ā) samo a ve spojení ai, am, an se na konci slova po j a dalších měkkých souhláskách vždy přesouvá dopředu a mění se v e (viz § 84), např.: girė~ girià, grėbėl~ grėbliai, šėne~ šėnio. Z hlediska délky mohou být samohlásky a, e, o v nářečí dlouhé (nāks~ nāgas, sēnis, sōč⁴⁶~ sōdas), polodlouhé (gerām~ geramė, pačēm~ pačiamė, visōms~ visomis), krátké (mamà, sāva~ sāvo; nėždāva~ nėšdavo, vakarē, vyrešne~ vyrėšnė; gerōms, senōms); samohlásky spisovné litevštiny ą, ę, į, ų jsou dlouhé (kąsnis, sąšlavynas~ sąšlavynas; grėšt⁴⁷~ grėžti, grėžiu; li̇́st, grį̇́žau; si̇́ūst, vārnu) a krátké (vaika~ vaiką, pēle~ pėlę, žūvi~ žūvį, sīnu~ sūnų); samohlásky i, u jsou krátké (kiti, lupū) a polodlouhé (akims~ akimis, alum~ alumi); samohlásky ė, y, ū jsou vždy dlouhé (pēda, pēdaī, plyšys, šīrūs). Délka samohlásek je podrobněji popsána v kapitole „Vokalismus“, kde se pojednává o každé samohlásce zvlášť. II. Souhlásky § 14. V nářečí se vyskytují tyto souhlásky: b, d, g, j, k, l, m, n, p, r, s, š, t, v, z, ž, f, ch, h. Všechny mohou být tvrdé i měkké (sárks ~ sárgas, sēnis), pouze j je vždy měkké. Všechny souhlásky před samohláskami přední řady jsou v nářečí ⁴⁵ Souhláska s, která se po vypadnutí a, e ocitla za n, se v nářečí ve všech případech mění v afrikátu c, viz § 98. ⁴⁶ Souhlásky t a s, jakož i d a s, které se v důsledku vypadnutí a ocitly vedle sebe, v nářečí splývají v jednu a vzniká z nich afrikáta c, viz § 98. ⁴⁷ Koncové -t infinitivu se v nářečí nejčastěji vyslovuje měkce, avšak na hranici s oblastí Veliuona se vyslovuje tvrdě. 130 poněkud měkčí než v nářečí kapsų-zanavykų. Tento rozdíl v měkkosti je patrný sluchem, když posloucháme a porovnáváme výslovnost mluvčích zkoumaného nářečí a nářečí kapsų-zanavykų. Měkkost jednotlivých souhlásek je rozebrána v §§ 102—106. Souhlásky f, ch, h jsou v nářečí vzácné, neboť starší mluvčí nářečí místo nich dosud užívají hlásky p, k, g (pãbrikis ~ fabrikant, kórs ~ chòras, ligminas ~ himnas). Nosové n je před zadopatrovými g, k vždy zadojazyčné. Takto se n vyslovuje ve slovech lankė, lengvas aj. III. Afrikáty § 15. V nářečí se vyskytují tyto afrikáty: c, č, dz, dž. Z nich se nejvzácněji vyskytuje afrikáta dz. Afrikáty se vyslovují jako lk. Mohou být tvrdé i měkké, např.: lẽč ~ lėtas, ačáiža ~ atšaiža, dzangúot (chodit bez cíle a užitku), adžalà ~ atžala, čỹpt, čė ~ čia, džìnkt ~ džingt, adžėlė ~ atžėlė. IV. Dvojhlásky § 16. V nářečí se vyskytují tyto dvojhlásky: a) s a m o h l á s k o v é: ai, au, ei, ie, ui, uo, např.: raĩč ~ raitas, naĩt ~ nueiti, saũle ~ saulė, sėĩle ~ sėlė, prẽit ~ prieiti, siẽksnis, zuĩkỹs, žaibúo ~ žaibuoja; b) s m í š e n é: al, am, an, ar, el, em, en, er, ėl, ėm, ėn, ėr, il, im, in, ir, yl, ym, yn, yr, ol, om, on, or, ul, um, un, ur, ūl, ūm, ūn, ūr, av, ev, yv, uv, ov, uj, např.: kálnas, kanãls⁴⁸ ~ kanãlas, kañps ~ kañpas, pẽrkam, krañč ~ kraštas, álkanč ~ álkanas, daržas, kárs ~ kãras, kėlt, kėls ~ kelias, remt, lengvas, gẽls ~ gėlas, šėms ~ šėmas, tetėnč ~ tetėnas, bėrs ~ bėras, žĩls ~ žilas, arims ~ arimas, kãšpinc ~ kašpinas, piŕštas, akỹls ~ akylas, beržỹnc ~ beržynas, vãlgymc ~ valgy mas, vyrs ~ vyras, atóls ~ atólas, raudónc ~ raudonas, bufbuls ~ burbulas, piktūms ~ piktumas, malūnc ~ malūnas, šūrmaišis, jávs ~ javas, klẽvs ~ klevas, kalektyvs (kolektyvas), šáutuvas ~ šautuvas, stóv ~ stovia (stovi), meduj ~ meduje. Všechny staré dvojhlásky se vyslovují stejně jako v lk; u dvojhlásek ie, uo však není při výslovnosti slyšet jednotlivé složky. Všechny nově vzniklé dvojhlásky odpovídají v lk hláskám různých slabik. IV. Trojhlásky § 17. V nářečí se vyskytují tyto trojhlásky: iev, iel, iem, ien, ier, uol, uom, uon, ail, ain, air, aul, aun, aur, ein, např.: tievs ~ tėvas, viẽl ~ vėl, tiems, viẽnc ~ vienas, pōpiermalkes ~ popiermalkės, sūols ~ suolas, būoms ~ būomas, dúonku-bilis, kvails ~ kvailas, ráinc ~ rainas, žvaĩrs ~ žvairas, aũls ~ aulas, gáun ~ gauna, kiáurs ~ kiauras, eĩn ~ eina. Všechny trojhlásky v nářečí vznikly nově v důsledku zkrácení slovních koncovek a skládání slov. 48 V nářečí se nově vzniklé přízvučné dvojhlásky a, e, i, u + l, m, n, r, v vzniklé zkrácením konce slova vždy vyslovují s akutovým přízvukem. 131 Přízvuk I. Hlavní přízvuk § 18. Umístění přízvuku. Jak bylo uvedeno v § 2, Mut se v místě hlavního přízvuku od 1k neliší. Každé slovo má zpravidla pouze jednu přízvučnou slabiku (viz také § 20). Přízvuk je volný a pravidelně se přesouvá podle určitých pravidel (ta se vyjasní při rozboru jednotlivých slovních druhů); může být na kterékoli slabice slova, např.: kėpals ~ kėpalas, tárdytojis ~ tárdytojas, lydėkas ~ lydėkos, kepurės, vyturys. § 19. Síla přízvuku. Přízvučné hlásky jsou zřetelnější než nepřízvučné a vyznačují se silou výslovnosti. Při vyslovení slova dopadá vrcholná výslovnostní síla na přízvučnou slabiku, např.: šakà, nebylýs, lóva, diegai, sakaũ, pėilis, kálvis, nusigãnda ~ nusigaĩndo, kélmas, veršis, kílpa. II. Vedlejší přízvuk § 20. Kromě hlavního přízvuku se v nářečí v ojedinělých případech vyskytuje také vedlejší přízvuk. Nejčastěji jej mají slova s příponou -av-, pokud tato přípona nenese hlavní přízvuk a pokud jsou koncové slabiky slova, které po ní následují, v nářečí krátké. V tomto případě je samohláska přípony -av- nesoucí vedlejší přízvuk vždy dlouhá. Její délku signalizuje cirkumflexová přízvuková intonace vedlejšího (po přízvuku následujícího) přízvuku, např.: baltáva ~ baltavo, baltávima ~ baltavimo, baltavimą, juódáva ~ juódavo, mėly-náva ~ mėlynүavo, neĩdáva ~ neĩdavo, šúkáva ~ šúkavo, válgydáva ~ válgydavo, važiuódava ~ važiuódavo, ale: šúkavau, válgydavau. U mluvčích nářečí ovlivněných Lk, zejména v řeči školní mládeže, není vedlejší přízvuk v tomto případě slyšitelný a samohláska a v příponě -av- se vyslovuje krátce. Někdy je vedlejší přízvuk slyšitelný v předposlední slabice složených slov, avšak samohlásky, které jej nesou, se neprodlužují, např.: kàrkvabalis, dúonkubilis. Vedlejší přízvuk v postpřízvučných slabikách je charakteristický i pro ostatní západní aukštaitská nářečí49. III. Větný přízvuk § 21. Stejně jako 1k se při tvrzení nebo zdůrazňování něco ve větě vyslovuje jeden její výrazněji. Výrazněji se vždy vyslovuje pouze přízvučná slabika zdůrazňovaného nebo tvrzeného slova. Tak vzniká větný přízvuk, který se kromě své větší síly ničím neliší od přízvuku ostatních přízvučných slov ve větě. Například ve větě tą plutelę žiūrėk kaip čiulp⁵⁰~tą plutelę žiūrėk kaip čiulpia, aby se ukázalo, že dítě už samo umí jíst, se oproti ostatním slovům ve větě zdůrazňuje žiūrėk; chceme-li upozornit na to, jak umí sát, výrazněji se vyslovuje a říká čiulpia; chceme-li říci, že dítě saje právě kůrku, a ne něco jiného, vyslovuje se silněji plutelė. Ve větách 49 Srov. Fr. Kurschat, Grammatik der Litauischen Sprache (dále Gr.), § 213, Halle, 1876; Кс. К. Явнисъ, Памятная книжка Ковенской губернии, 142, Ковна, 1900. 50 Koncová souhláska nebo skupina souhlásek ve 3. osobě sloves ia-kmenů v nářečí se vždy vyslovuje měkce. 132 s několikanásobnými větnými členy může být stejně jako 1k několik větných přízvuků, např.: visko tuos miežiuos yr: i vikių, i žirnių, i kvietūka můžeš najít ~ v tom ječmeni můžeš najít všechno: vikev, hrách i pšenici. Při velmi silném zdůraznění některého slova ve větě se stejně silně vyslovuje každá slabika tohoto slova, např.: je ošklivé takhle dělat ~ je ošklivé tak (=tak⟧) dělat; běžím tam. IV. Proklize a enklize § 22. V souvislé řeči často splývají dvě nebo i několik slov v jednu fonetickou jednotku, která má také jediný přízvuk. Tak vzniká proklize a enklize. (Proklitika a enklitika se ve větě přízvukem neoznačují.) Proklitika a enklitika bývají nejčastěji: a) Předložky, např.: jis puolęs an tęs avžates (jde koupit tu ovečku); jau kätinc prei mešos ant aukšto (kočka vylezla nahoru k masu); už ką tu ją baudį ~ za co ji trestáš. Předložky vystupující jako proklitika apie, nuo, prie se v nářečí změnily na apė, no, prė, zatímco tytéž předložky užívané jako předpony zůstaly zachovány, např.: bėk apė tvartą ~ běž kolem chléva; šnėkan no Agótas (mluvíme o Agotě); ein prė manę (jde ke mně), ale: prievalgis (přejídání), núobrukos ~ núobrukos. b) Spojky, např.: a jūs dabar imsit a nīmsit tą buliūką (vezmete si teď toho býčka, nebo ne); būptelėjo i gūle (žuchl a leží). c) Příslovce, např.: kai čė senėj mažžiuks buvai, o dabar tóks didelis uždrembei ~ když jsi tu byl dávno maličký, a teď jsi tak velký usnul; tei kósū, tei suñku. d) Různá příslovečná a jiná jednoslabičná slova, např.: kodė tas mana vaiks tóks neklaũsa (proč to moje dítě tak neposlouchá); kaip ji ešenti be kasų ~ jak odchází bez copů; až daugiau nelaikau, dvi kiaulės, jagu tris, aukščiau (chovám nejvýše dvě prasata, nejvýš tři), Kasiuliene, ves tū ~ Kasiuliene, veď ho; mez dá viena ėkmeni ~ mešk dár ještě jeden kámen. V. Přízvuk a význam slova § 23. V nářečí existují slovní tvary, které se všemi svými hláskami zcela shodují a jejich rozlišovacím znakem je pouze přízvuk, jenž ukazuje význam slov, např.: a) v téže paradigmatické řadě: tėvai (j. č. vok.), tėvái (mn. č. nom.); vaikai (mn. č. vok.), vaikái (mn. č. nom.); vàrle (j. č. ak., vok.), varlė (j. č. instr.); vàrlės (mn. č. nom.), varlės (mn. č. ak.); žàlė (j. č. nom., instr.), žálė (j. č. ak.); žàlės (mn. č. nom.) a žálės (mn. č. ak.). b) U slovesa s předponami pár- (= per) a par-, např.: párduot (pérduoti) a pardúot; párėit (péreiti) a parėit; párbėkt (pérbėgti) a parbėkt ~ parbėgti. c) V tvarech jednotlivých slov, např.: àpnešta (trpné příčestí minulého času středního rodu) a apneštà (příčestí ženského rodu); àtnėš ~ atneša a atnėš; àpsėme ~ apsiemė a apsėme ~ apsėmė; kàsas ~ kąsasi a kasàs 133 (mn. č. ak.); krūžini (přít. č. j. č. 2. os.) a kruvini (mn. č. nom.); jūdu (dvojné č. nom., ak.) a judu (přít. č. j. č. 1. os.); nutraukyt a nutraukėt ~ nutraukinti (vyvařit); purvini (přít. č. j. č. 2. os.) a purvini (mn. č. nom.); šėja ~ sėja a sėjė ~ sėją; šalty ~ šaltyje a šaltyn ~ šaltyn; vartai (mn. č. nom.) a vartai (přít. č. j. č. 2. os.); vėžis ~ vėžins (bud. č. 3. os.) a vėžys. Ačkoli v zde uvedených případech přízvuk vystupuje jako rozlišovací znak několika tvarů, pomáhá určit pouze jednotlivé slovní tvary, a to nikoli všechny. V nářečí jsou tvary, které se shodují nejen hláskami, ale i místem přízvuku, např.: várna, žýle (j. č. nom., ak., instr., vok.), várnas, žýles (j. č. gen., mn. č. nom., ak., vok.). Podobně je tomu u mnoha dalších slovních tvarů. Ve skutečnosti se přízvuk jako jediné kritérium významu slova vyskytuje zřídka. Význam slova se většinou objasňuje z kontextu, a proto ani tvary shodné přízvukem v kontextu věty nevyvolávají žádné pochybnosti o svém významu. VI. Přesun přízvuku z obvyklého místa § 24. V písních a veršovaných výpovědích se kvůli rýmu vyskytují případy přesunu přízvuku z obvyklého místa, např.: svečei, svečei, nebūkit veršėi: susipratot ateit, susipraškit ir išeit ~ hosté, hosté, nebuďte jehňata: pochopili jste, že máte přijít, poproste se navzájem a také odejděte; kai jūs mažas buvau, šile ožius ganiau; vai kur būvai, laputaite, vai kur čiūžinėjei ~ ach, kde jsi byla, lištičko, ach, kde ses klouzala. Přízvuková intonace I. Přízvuková intonace přízvučných slabik § 25. V nářečí jsou čtyři přízvukové intonace přízvučných slabik: krátká (˘), akutová (´), cirkumflexová (~) a střední (˙). § 26. Krátká intonace. a) Krátká intonace se vyslovuje krátkým a silným hlasem. Vzhledem k její krátkosti proto nelze prostým sluchem určit, jaký je průběh hlasu. Stejně jako u všech ostatních intonací však stoupá a poté klesá⁵¹, jen není známo, která část, stoupavá, nebo klesavá, je delší. Ani změna jedné intonace v jinou to bez experimentů nepomůže objasnit, protože v nářečí se jak akutová, tak cirkumflexová intonace mohla změnit v krátkou, např.: *galvó > galvà, dabàr > dabà. b) Krátkou intonaci mají: 1. Staré krátké přízvučné samohlásky, pokud nejsou složkami dvojhlásek, např.: kàst, krìst, nèšt, sùkti. 2. Přízvučné krátké koncovky vzniklé zkrácením akutových samohlásek a dvojhlásek, např.: šakà < *šakã, laukè < *laukẽn, gerì < *geriẽ, vežù < *vežiò. 3. Přízvučné krátké koncovky krátkých slov, vzniklé odpadnutím přízvučných cirkumflexových koncovek, např.: à < ar̃, ì < ir̃, dabà < dabar̃. 51 Žr. G. Gerullis, Litauische Dialektstudien (toliau Lit. Dial.), XXVIII, Leipzig, 1930. 134 4. Samohláska o, která se vyskytuje v přejatých slovech proniklých do nářečí, např.: šòks ~ sòkas (šťáva), bòtikėi ~ bòtikiai (boty), kalìošai. § 27. Přízvuk s pevným začátkem. a) Pohyb hlasu při přízvuku s pevným začátkem je zřetelně slyšitelný. Je stoupavě-klesavý. Podle sluchu se zdá, že klesající část tohoto přízvuku je mnohem delší než stoupající. Hlas zvuku vyslovovaného s přízvukem s pevným začátkem nejprve náhle stoupá vzhůru, potom rovnoměrně slábne a klesá52. Někdy hlas při přechodu ze stoupající do klesající části přízvuku poněkud zeslábne a ztiší se, poté však jako obvykle rovnoměrně klesá a slábne. Nejvýrazněji je zeslabení pohybu hlasu v přechodové části mezi stoupáním a klesáním slyšet v příponě -átis ~ -áitis, -átė ~ -áitė, např.: avátė ~ aváitė, vežimátis ~ vežimáitis. Ačkoli v tomto případě není slyšet takový zlom jako v žemaitských nářečích, přízvuk s pevným začátkem v nářečí se přece jen poněkud přibližuje lámanému přízvuku, a proto G. Gerulis v Lit. Dial. XLII zcela oprávněně uvádí, že ani pro jižní sousedy Žemaitů, panemunské Aukštaiče, není lámaný přízvuk v určitých případech cizí. b) Přízvukový tlak u nářečního přízvuku s pevným začátkem se u samohlásek vždy objevuje na začátku výslovnosti, u dvojhlásek a trojhlásek pak na prvním členu. Hláska, na níž spočívá přízvukový tlak přízvuku s pevným začátkem, je obvykle dlouhá; pouze samohlásky i, o, u jsou jako první členy dvojhlásek s pevným začátkem krátké, např.: pìlt ~ pilti, órs ~ óras, pùlt ~ púlti. Někdy (při důrazné výslovnosti) se mohou prodloužit až na polodlouhé: pìrms ~ pirmas, dùlka ~ dùlka. c) Přízvuk s pevným začátkem se vyskytuje pouze na dlouhých slabikách. Mohou jej mít: 1. Staré dlouhé samohlásky, např.: éd ~ éda, lýgus, stóks ~ stógas, súris. 2. Staré dvojhlásky, např.: (samohláskové) báime ~ báimė, káulas, léist, liet, lúops ~ lúobas; (smíšené) málka, mélžam, mìltai, dùlkes ~ dùlkės, sántis, sémt, kìmt, kùmščia ~ kumščia (pěst), pántis, žénc ~ žéntas, kìnkas ~ kinkos, dùnda ~ dùnda, dárps ~ dárbas, gért, žìrnis, žiùrke ~ žiùrkė. 3. Nově vzniklé smíšené dvojhlásky: ty, jejichž první člen a, e v lk odpovídá cirkumflexové samohlásce, která není součástí dvojhlásky (srov. § 58b), např.: gáls ~ gálas, kéls ~ kėlias, náms ~ nám as, sénc ~ sénas, tvánc ~ tvánas, žéms ~ žémas; ty, jejichž první člen i, u v lk odpovídá téže přízvučné samohlásce s krátkým přízvukem, která není součástí dvojhlásky, např.: arìms ~ arimas, piktúms ~ piktumas, šùls ~ šulas, vaìkinc ~ vaikinas; ty, jejichž rozšířený, labializovaný první člen o v lk odpovídá téže přízvučné úzké samohlásce o s přízvukem s pevným začátkem nebo krátkým přízvukem (srov. § 58b), např.: kòrs ~ chòras, japónc ~ japónas, mólkasis, mergóms, šónkaulis, vórs ~ vóras; ty, jejichž první člen ė, y, ū odpovídá téže samohlásce s přízvukem s pevným začátkem, která není součástí dvojhlásky, např.: bèrs ~ bėras, eglýnc ~ eglýnas, kúnc ~ kúnas. 4. Nově vzniklé smíšené trojhlásky, jejichž třetí člen v lk odpovídá souhlásce začínající novou slabiku, např.: gáun ~ gáuna, súols ~ súolas, viénc ~ vienas. 52 Plg. F. Kuršaitis, Gr., §§ 193, 194; Кс. К. Явнисъ, Памятная книжка Ковенской губернии, 134—135, Ковна, 1900. 135 5. Dlouhé ą (< ãi, ăn), např.: kigulātė ~ kiaulaitė, kumelātė ~ kumelaitė, mergātė ~ mergaitė, ią (< *iān) ~ ją, jąs ~ jas, katrą ~ kątrą, katrąs ~ katras, tą ~ tą, tąs ~ tas. 6. e (< ēn), např.: gyvēt ~ gyventi, kedēt ~ kedenti (česat vlnu), sēt ~ sėti, sēnti ~ sęsta. 7. i (<īn): mīt ~ minti, pīt ~ pinti, skīt ~ skinti, tvīt ~ tvinti, vadīt ~ vadinti. 8. ų (< ūn): skūsk. § 28. Cirkumflexová intonace. a) Pohyb hlasu při cirkumflexové intonaci stoupá a klesá. Stoupající část intonace je výrazně delší než klesající. Hlas při zvuku vyslovovaném s cirkumflexovou intonací je zpočátku slabý, potom pomalu, dlouze a rovnoměrně stoupá, sílí a ke konci výslovnosti dosahuje svého vrcholného zesílení, na samém konci pak poměrně prudce klesá. Cirkumflexová intonace nářečí se svým pohybem hlasu zcela podobá cirkumflexové intonaci, kterou popisuje K. Jaunius a která podle jeho slov rovnoměrně stoupá (слабоначальная равномерно восходящая интонация)⁵³. Je mnohem kratší než kontinuální intonace žemaitských nářečí. b) Vrchol hlasové intenzity při cirkumflexové intonaci ve vokálech ē, y, ū + l, m, n, r v diftonzích se vždy nachází blízko konce výslovnosti; v diftonzích a, e, i, u + l, m, n, r leží na konci první složky a na začátku druhé (srov. G. Gerulis, Lit. Dial., XXXVII), zatímco v triftongu připadá jeho větší část na konec první složky a zbytek na druhou a třetí složku. Přízvučné vokály s cirkumflexovou intonací jsou méně napjaté než vokály s akutovou intonací. Vokály vyslovované s cirkumflexovou intonací jsou vždy dlouhé, např.: ãšaka ~ ãšaką, bērem ~ bēriame, dēžē ~ dēžę, gỹmis, kõšė ~ kõšė, pūka ~ pūką. Obě složky cirkumflexových diftongů a, e, i, u + l, m, n, r; ai, au, ei, ui jsou polodlouhé a vyslovují se podobně jako u některých jižních západních aukštaitských mluvčích, např.: baĩges ~ baigiasi, dãñ.htis ~ dangtis, vi.l.ks ~ vilkas. V cirkumflexových diftonzích ē, y, ū + l, m, n, r se první složka vyslovuje dlouze, druhá se podle sluchového vjemu zdá být krátká, např.: kūlverčēis ~ kūlverčiais, žvỹrỹs ~ žvỹras. První složka triftongů se vyslovuje jako polodlouhá, druhá a třetí krátce, např.: kiaulšēres ~ kiaulšēres (chovatelky prasat), smāilgalis. c) Cirkumflexovou intonaci mohou mít: 1. Staré dlouhé přízvučné vokály, např.: ēme ~ ēmė, gaidỹs, glõbis (lakomec, majetek), griūva. 2. Dlouhé vokály vzniklé z cirkumflexových tautosylabických diftongů, např.: grãžtas, grēšt ~ gręžti, grỹžt ~ grįžti, siūst. 3. Přízvučné staré krátké a, e, např.: lãkals ~ lãkalas, mēdis. 4. Staré diftongy, např.: baĩda ~ baĩdo, baũdž ~ baũdžia, peĩlis, kañps ~ kãmpas, paršas, kìrminc ~ kìrminas, purkšt. 5. Nově vzniklé smíšené diftongy, jejichž první složce ē, y, ū lk odpovídá stejný přízvučný vokál s cirkumflexovou intonací, který není součástí diftongu, např.: rēms ~ rēmas, kvỹnc ~ kvỹnas (kmín), žiūr ~ žiūria (dívá se). 53 Кс. К. Явнисъ, Памятная книжка Ковенской губернии, 135, Ковна, 1900. 136 6. Trojhlásky, např.: Gaũrkelis (cesta do Gaurė), Taũršilis (název lesa). § 29. Střední intonace. a) Pohyb hlasu při střední intonaci je v nářečí nezřetelný, ale prostým sluchem lze slyšet, že je stoupavě-klesavý. Stoupavá část intonace je o něco delší než klesavá. Svým hlasovým pohybem se tato intonace podobá nářečnímu cirkumflexu, jen její stoupavá část je kratší než stoupavá část cirkumflexu, a proto se vyslovuje mnohem kratší dobu: hlas zde pouze stoupne a klesne. b) Hlasový tlak při střední intonaci, stejně jako při cirkumflexu, spočívá na konci první složky a na začátku druhé. První složka dvojhlásek vyslovovaných se střední intonací se podle sluchu zdá být delší: označuje se jako polodlouhá; druhá je o něco kratší: označuje se jako krátká, např.: geràm ~ ge-ramė, katram ~ katramè, mergoms ~ mergomìs, viršum ~ viršumi. c) Střední intonace v nářečí vzniká přímo z cirkumflexu nebo z jiných intonací, nejspíše prostřednictvím stupně cirkumflexu (srov. §§ 33 a, 34 b). Nejčastěji ji má dvojhláska v koncové slabice, např.: geràm ~ geramè, vienam ~ vienamè, akìms ~ akimìs, alùm ~ alùmi, sūnum ~ sūnumì, skiedròms ~ skiedromìs, visòms ~ visomìs, anòms ~ anomìs, vòlš ~ vòlas, Adòms ~ Adõmas, Jõnc ~ Jõnas. Vyskytuje se také v různých krátkých slovíčkách, např.: kài (kai a kaip), tàì ~ tai, dùi ~ dùi, pùi ~ pui, kòl ~ kõl. Někdy je slyšitelná také v kořeni vokativu podstatných jmen a-kmenové deklinace, např.: vaĩke ~ vaike, vaĩkai ~ vaikai, vàrge ~ vàrge. II. Intonace nepřízvučných slabik § 30. Intonace předpřízvučných slabik. a) Bez ohledu na původní intonaci mají všechny nepřízvučné dlouhé slabiky stojící před přízvučnou slabikou cirkumflexovou intonaci⁵⁴, např.: audėjė ~ audėja, grėbėjė ~ grėbėja, skalbėjė ~ skalbėja, ačkoli: aũst, grė́pt ~ grėbti. Intonace předpřízvučných slabik je v nářečí slabá a nezřetelná. b) S intonací předpřízvučných slabik úzce souvisí v nářečí předsunutý přízvuk. Předsunutý přízvuk vzniká v první předpřízvučné nebo nově vzniklé dlouhé koncové slabice po zániku či vypadnutí koncového přízvučného vokálu. Předsunutý přízvuk zachovává cirkumflexovou intonaci předpřízvučných slabik (s výjimkou případů, kdy se cirkumflexová intonace mění ve střední, viz § 29 c), např.: kelỹ (< *kelvỹen) ~ kelyjè, galvõ ~ galvojè, akỹ ~ akyjè, dantỹ ~ dantyjè, vandenỹ ~ vandenyjè, gerõ ~ gerojè, visõ ~ visojè, namũõs ~ namuosè, tėvũõs ~ tėvuosè, vienuõs ~ vienuosè, dideliuõs ~ dideliuosè, avižõs ~ avižosè, triobõs ~ triobosè, svarbiõs ~ svarbiosè, tõs ~ tosè. § 31. Intonace po přízvuku následujících slabik. a) Všechny dlouhé nepřízvučné slabiky následující po přízvučné slabice mají akutovou intonaci, např.: čiaudėt ~ čiaudėti, kóšėt ~ košėti, žióvaut ~ žiovauti, žiõplėt ~ žioplinti, špū́lanktis ~ 54 Žr. K. O. Явнисъ, Грамматика литовскаго языка, переводъ К. Бугн, 45, Петроградъ, 1916. 137 spūllanktis, ačkoli: laiktis. Přízvuková intonace nepřízvučných slabik se v nářečí vyslovuje slabým hlasem. b) Nepřízvučné dlouhé samohlásky (koncové části kmene), které se staly spojovacími prvky složených slov, na sebe přebírají přízvuk. Takto přenesený přízvuk zachovává cirkumflexovou intonaci nepřízvučné slabiky, např.: gimnōkalis (kamenné kladivo na žernov), saulėtekis, saulėleidis, seilėtakis, tursōmiegis (lehký spánek), vasarōdrumnis (vlažný jako letní voda), žarnōgalei ~ žarnōgaliai. § 32. Stejné dlouhé nepřízvučné slabiky mají různou intonaci, pokud stojí před přízvučnou slabikou a po ní: ąžuols ~ ąžuolas a ąžuōlynė ~ ąžuolynas, maišai ~ maišai a sūrmaišis ~ sūrmaišis, žōlė ~ žolė a kiēmžōlės ~ kiemžolės (trávník). III. Střídání intonací § 33. Případy, kdy cirkumflexová intonace přechází v jiné intonace. Cirkumflexová intonace zkoumaného nářečí se někdy pravidelně mění v krátkou a akutovou. a) Krátká cirkumflexová intonace se pravidelně změnila na konci slova v týchž případech jako u 1k, např.: rankà (< *rankā), patì (< *patī), namė (< *namēn). Při zániku přízvučných koncovek na konci slova se v nářečí zkoumané oblasti přízvuk stahuje na předposlední slabiku. V tom případě se krátká intonace vzniklá z cirkumflexové pravidelně mění v akutovou nebo střední. Akutová intonace vzniká v tomto případě, pokud před zaniklou koncovou slabikou stála dlouhá slabika, např.: šakō (< *šakōjēn) ~ šakoje (srov. § 30 b); střední intonace vzniká, pokud byla samohláska slabiky předcházející přízvuku krátká, např.: aluj ~ alujė, meduj ~ medujė, gerām ~ geramè, akims (<*akimīs) ~ akimìs. Zde se krátká intonace snad mohla změnit přímo ve střední, anebo přes stupeň akutové intonace: *geramēn > geramè > gerām > gerām; srov. vols ~ volas, Jōnč ~ Jōnas a Gerulio Lit. Dial. XLVII—XLVIII. b) Cirkumflexová intonace se mění v akutovou: 1. Když se střídají kmeny slov stejného kořene, např.: kùrpė ~ kurpė a kùrpius, kūoc ~ kuodas a Kuōde ~ Kuodė (jméno člověka s copem), piuoc~ pūodas a puōdžius, pīlnas a artipīlnis, sēile ~ šeilė a sēilis (ten, komu se táhne slina), tēvs ~ tēvas a tētis. 2. Když se střídají přídavná jména a podstatná jména se stejným kořenem, např.: áukštas a áukštis, īlks ~ ilgas a īlgis, kārštas a karštis, márks ~ márgas a Margius, ráips ~ ráibas a raibus (strakatý kohout), ráinc ~ ráinas a ráinius (strakatý kocour), sárgus a Sargius (jméno psa), sárc ~ sártas (světle hnědý, o koních) a Sártis, šývs ~ šývas (bílý, o koních) a Šývis, ale: bērs ~ bēras a Bēris, júoc ~ júodas a Júodis. 3. Když se střídají slovesa a podstatná jména se stejným kořenem, např.: áukt ~ růst a ūgis, dúot a duōkle ~ duōklė, dūrt ~ bodnout a dūris, ēst a ēskus (ten, kdo hodně jí), glōpt ~ glōbti (mít) a glōbis (boháč, lakomec), klōt a paklōde ~ paklōdė, mōkam a mōkesnis, mazgōt a mazgōte ~ mazgōtė, rēšt ~ řezat a rēžis (kus, díl tkaniny, pozemek), rūpitis ~ starat se a 138 starost, sėst a pašōste ~ pašōstė, sėt a sėje ~ sėja, skūst a skūnic ~ skūndas, šaut a šūvis, tvėrt a tvōra ~ tvōrą. 4. Když se střídají příbuzná přídavná jména se slovesy, např.: bálc ~ báltas a baltuot, juoc ~ júodas a juóduot, márks ~ márgas a márguot, mėlync ~ mėlynas a mėlynuot. 5. Ve třetí osobě budoucího času sloves, např.: gulėsiu a gulės, grėpsiu ~ grėbsiu a grėps ~ grėbs, džiūsiu a džiūs (džius), išgysiu ~ išgysiu a išgỹs ~ išgys (išgis), miegosiu a miegos, pjau̇siu ~ pjausiu a pjaus, raut a raus, šaut a šaus, traukt a trauks, turėsiu a turės, žūsiu a žūs (žus). 6. Když se střídají příbuzná podstatná jména rodu společného se slovesy, např.: gūra (neobratný člověk) a gūrīt ~ gūrinti (zírat, chodit shrbeně), gōželis (hlupák) a gōžit ~ gōžinti (šišlat). 7. Když se z prostých sloves tvoří nedokonavá opakovaná slovesa, např.: láukt a lūkuriuot, snaust a snūduriuot, virt ~ virti a vỹruliuot. 8. Když se podstatná jména s akutovým kořenem stávají druhou složkou složených slov (nepočítaje slova s předponou) a zachovávají místo přízvuku, např.: abželtkōjis ~ apželtkōjis a kōje ~ koja, devyndarbė ~ devyndarbė a dárps ~ darbas, dykadrūnis a diūna, juodgalvė ~ juodgalvė a gálva ~ galva, dvinỹtis a nỹtis, šeravilnės ~ šeravilnės a vılna ~ vilna, raudonveidis a véic ~ veidas, šunkōjis (pravá rukojeť kosy), ale: besōtis, begėdis, beširdis. § 34. Případy změny cirkumflexové intonace v jiné intonace. Cirkumflexová intonace v nářečí někdy pravidelně nahradila krátkou, akutovou a střední intonaci. a) Krátká cirkumflexová intonace se zřídka objevuje na konci zkrácených příslovcí, spojek a jiných pomocných slov, např.: dabà (< dabar), à (< ar), ì (< ir). Změna cirkumflexové intonace v krátkou pravděpodobně proběhla přes stupeň střední intonace, např.: ar̄ > arˢ > à. b) V různých krátkých pomocných slovech a slovech cizího původu se cirkumflexová intonace někdy mění ve střední, např.: ańt ~ añt, kūr ~ kūr, kó̄l ~ kól, viẽl ~ vẽl, Adōns ~ Adōmas, pōnc ~ pōnas, uzbōnc ~ uzbōnas. c) Cirkumflexová intonace se mění v akutovou: 1. Když na konci slova vypadne (odpadne) nepřízvučné krátké a a cirkumflexové jednoslabičné a, e spolu s l, m, n, r tvoří nové dvojhlásky, nebo když v složených slovech vznikají tytéž nové dvojhlásky, např.: àr ~ āras (0,01 ha), bār ~ bāra, gēm ~ gēma, gēl ~ gēlia, gāls ~ gālas, gyvēn ~ gyvēna, kēls ~ kēlias, kērs ~ kēras, nāms ~ nāmas, pēltakė ~ pēltakė (způsob šití, kdy se steh vede zpět. Takové stehy připomínají myší stopu), kėlviētė ~ kėlviētė, sēnc ~ sēnas, šēr ~ šēria, trānc ~ trānas, žāls ~ žālias, žēmė ~ žēmas. 2. Když se z prostých sloves tvoří intenzivní opakovaná slovesa, např.: braida ~ braido a braidžio ~ braidžioja, drįst a drįsīt ~ drąsinti, gīt ~ ginti a gāiniot, lįst a lādžiot, rēkt a rēkīt ~ rėkinti (rozeřvat), siŕkt ~ siūgti a sārgiu ~ sār ginti, skēlst a skālsīt ~ skālsinti, skēst a skēndēt, šāukt a šūkaūt, švılp a švılpaūt ~ švilpauti, tēst a tēisīt ~ tēisinti, vılkt a vālkiōt, žvỹkt ~ žvỹgti a žvỹgit ~ žvỹginti. 139 3. Když předložky vystupují jako předpony jmen, stejně jako v litevštině spisovné (s výjimkou přízvučně stoupavých předpon ant- a tarp-), např.: į a įpiną ~ įpinas (stuha do copů), įpil­s ~ įpilas (impilas), įsaulis (místo před sluncem), įkalnis (úpatí kopce), įkapes ~ įkapės (oděv, v němž je zesnulý uložen do rakve); nė ~ nuė a niobrukas ~ nuobrukos, niuomec ~ nuometas, niotaka, niovalas ~ nuovalos, niomone ~ nuomonė, núožiūra; par (per) a párbėkti (přeběhnout), párvešt (převézt), párdurt (probodnout), párleist (propustit); pǒ a póretis, pósūnis, pókarštis, pó­kietis; pré ~ prie a príelips ~ prielipas, príepuola (úlek), príeglauda, príevalgis (přejedení, jídlo), príebuvails (poloviční blázen); pró a prótekinis (téměř tekoucí), próréksmeis ~ pró­rėksmiais (žalostným hlasem), próbrėkšmeis ~ próbrėkšmiais (za svítání); prieš a príešpilnis, príešpėčėi ~ priešpiečiai (přesnídávka), príežgyna ~ priešgyna, príešpriešės ~ priešpriešiais. 4. U některých sloves, která mají v přítomném čase kmen na -st, např.: gimsti ~ gimsti a gímti, mirsti ~ miršti a mirt. § 35. Případy změny krátkého přízvuku na jiné přízvuky. Krátký přízvuk v nářečí se může změnit na přízvuk stoupavý, když po zániku (vypadnutí) nepřízvučného krátkého a na konci slova krátké i, u s l, m, n, r, v tvoří nové dvojhlásky, a také když ve složených slovech vzniknou stejné smíšené dvojhlásky, např.: arims ~ arimas, gręštuvs ~ gręžtuvas, im ~ ima, piktūms ~ piktumas, pipėrs ~ pipiras, šilbaravykis ~ šilbaravykis, šūls ~ šūlas, vaikinc ~ vaikinas, vidūrlaukei ~ vidūrlaukiai. Při zkracování přízvučného konce slova se krátký přízvuk zkoumaného nářečí mění na střední, např.: alum ~ alumi, medum ~ medumi. Je možné, že k této změně přízvuku došlo přes přízvuk klesavý: lytūmi > lytūm > lytūm. IV. Přízvuk a význam slova § 36. Přízvuk může být zvukovým rozlišovacím znakem několika tvarů slov, které se zcela shodují v hláskách a přízvuku, např.: galbó ~ galvoja a galvō ~ galvo­ja, liepsnó ~ liepsnoja a liepsnō ~ liepsnoje, rasó ~ rasója a rasō ~ rasóje, pavajó ~ pavajója (dává pavają) a pavajō ~ pavajóje, siūlė ~ siūlėja a siūlė ~ siūlėje, šakó ~ šakoja a šakō ~ šakoje, vagó ~ vagója a vagō ~ vagóje; brinkt ~ bringti (zdražovat) a briñkt (bobtnat, zvětšovat se), gýt (uzdravovat se) a gīt ~ gīnti, išgirda ~ išgirdo (přít. čas, 3. os. j. č.) a išgīrda ~ išgīrdo (min. čas, 3. os. j. č.), iššaut ~ iššauti a iššaut ~ iššauti, iššaukt ~ iššaugti a iššaukt ~ iššauk­ti, kãmpa (část saní) a kãmpa ~ kampo, kampą, kárpa (rostlina) a kárpa ~ karpo (přít. čas, 3. os. j. č.), káršt (stárnout) a karšt (zpracovávat vlnu zvláštním strojem), kiñka ~ kinka (stehno) a kiñka ~ kiñko (přít. čas, 3. os. j. č.), kráujes ~ kraujasi a krau­jes ~ kraujas, lénke ~ lénkė (prohlubeň, údolí) a lénke ~ lénkė (min. čas, 3. os. j. č.), lýsta (kůl plotu) a lįsta (vlézá dovnitř), lópa ~ lópo (přít. čas, 3. os. j. č.) a lōpa ~ lópo, lōpą, mįt ~ minti (zpracovávat len) a mįt ~ minti (hádat hádanku), susėmės (příčestí minulého času) a susėmęs ~ susiėmęs (sevřev se), supįk ~ supink a supyk, susėję ~ susėjo a susėję ~ susiėjo, šīls ~ šilas a šīls (bud. čas, 3. os. j. č.), tįst ~ tinsta a tįst ~ tišta, užmiršt ~ užmiršta (omdlévá) a už­miršt ~ užmiršta (zapomíná), vārpa a varpa ~ varpo, varpą, žīls ~ žilas a žīls (bud. čas, 3. os. j. č.). 140 V nářečí jsou také takové slovní tvary, jejichž významy se zcela liší, avšak shoduje se nejen místo přízvuku, ale i přízvukový typ, např.: sakãi, laĩkai, maĩšai, lañkai, vaikaĩ a další tvary označují nominativ množného čísla i 2. os. j. č. přítomného času sloves. Význam takových slov je vždy zřejmý z věty. Vokalismus I. Vokalismus slovního kmene 1. Samohlásky a, ą. § 37. Dialektové a, odpovídající ĺk a, je téhož původu jako ĺk⁵⁵. a) Toto a je krátké v nepřízvučné pozici, např.: adatà, balanà, vakarè, žabarai (usušené větvičky používané jako palivo), a přízvučné v těchto případech: 1. V takových jednoslabičných slovech, která jsou jednoslabičná i v ĺk, např.: aš, kàt ~ kàd, kàs, pàc ~ pàts, tàs. 2. V předponách sloves a slovesných odvozenin (činných příčestí a polovětných vazeb), např.: ápmete ~ ápmete, ápnesu, ápsimat ~ apsimate, áp skalbiau, àtkasam, àtkemšu, pàkišu, pàsimat ~ pasimate, pàžiūriu, pràdedu, pràkalèi, pràlenkiau, àpkirpc ~ àpkirptas, àpverstas, àteinant, àtkasant, pàmestas, pàreinant, pràmuštas, pràvežant. 3. U primárních sloves s kořenovým a v infinitivu a jeho odvozeninách, stejně jako v ĺk, např.: làkt, plàkt, ràkt, ràsti, šàst, ràzdàva ~ ràsdavo, ràstų, ràzdavęs ~ ràsdavęs, ràzdams ~ ràsdams, ale: plàkc ~ plàktas, ràstas. 4. V tvarech osobních, posesivních a zvratných zájmen, stejně jako v ĺk, např.: màna ~ màno, sàva ~ sàvo, tàva ~ tàvo, mànę (mě), sàvę (sebe), tàvę (tebe), mànį (mne), tàvį (tebe), sàvi (sebe), mànim (mnou), sàvim, tàvim. 5. V nominativních tvarech jednotného čísla mužského rodu určitých adjektiv, číslovek a posesivních zájmen, např.: baltàsis, geràsis, kietàsis, aštuntàsis, dešimtàsis, manàsis, tavàsis. 6. Ve třetí osobě přítomného času onomatopoických sloves s příponou -ėti, např.: kvàkše ~ kvàksia (kváká), spràkše ~ spràksia (praská), tàkše ~ tàksia (cvaká). 7. V citoslovcích a slovesech od nich utvořených s příponou -elėti, např.: bàkst a bàkštelėt, stàpt ~ stàbt a stàptelėt ~ stàbtelėti, šmàkšt a šmàkštelėt, švàpt a švàptelėti, tràkšt a tràkštelėt. 8. V některých jednotlivých slovech, např.: àklei ~ àkliai (slepý hmyz napadající dobytek), anàpus, bàdik(uot) (mučit, bodat), bràške ~ bràškė, ràkalis (člověk, který stahuje kůži z koní), ràkaliuot (stahovat kůži z koní), šmàdaruot (rozhazovat), ràgius (velmi nafoukaný, jako by měl rohy), ràge ~ ràgė, skàlanduot (šplouchat), vàpaliuot (tlachat nesmysly). b) Toto a je dlouhé: 1. Je přízvučné hlavním přízvukem (kromě případů uvedených v oddílu a) tohoto paragrafu), např.: kràpšta ~ kràpšto, làksta ~ làksto, làps ~ làpas, pàšars ~ pàšaras, 55 Viz J. Endzelīns, Baltu valodu skaņas un formas (dále SF), § 12, Rīgā, 1948. 141 rãc ~ rãtas, stãkles ~ stãklės, šãke ~ šãkė, tãks ~ tãkas, vãkar, žãgre ~ žãgrė. 2. Přízvučné vedlejším přízvukem v příponě -av-, viz § 20. Nepřízvučné a odpovídající litevskému a je v příponě -av- dlouhé také v žemaitských nářečích⁵⁸. Je možné, že se tam prodlužuje rovněž vlivem vedlejšího přízvuku. O nářečním a odpovídajícím litevskému a na konci slova viz § 61. § 38. Nářeční a odpovídající litevskému a vzniklo z dvojhlásky an, stejně jako v litevštině. Toto a je vždy dlouhé, např.: ąžuols ~ ąžuolas, kąsnis, žąsinai, vąšas, vaškarą (zahnutý hák k zavěšení hrnce nad ohniště; přeneseně jakýkoli zahnutý předmět). Mladší představitelé nářečí, zejména školní mládež, mají sklon vyslovovat toto nepřízvučné a krátce, např.: šašlavỹnc ~ sąšlavýnas, vaš iùks ~ vaš iùkas, žasiùks ~ žąsiùkas. Nepřízvučné a < an je ve veliuonském nářečí vždy krátké, např.: kasniùks ~ kąsniùkas, sanarỹs ~ sąnarỹs. Je možné, že tato zvláštnost veliuonského nářečí ovlivňuje také mluvčí zkoumaného nářečí. O nářečním a na konci slova viz §§ 64, 65. § 39. Nářeční a odpovídající litevskému ai se vyskytuje v přízvučných příponách s přízvukem s pevnou intonací -atis ~ -aitis, -ate ~ -aitė, např.: kiaušinátis ~ kiaušináitis, lašináčei ~ lašináičiai, mergáte ~ mergáitė, obeláte ~ obeláitė, vežimátis ~ vežimáitis, viš táte ~ viš táitė. § 40. V nářečí se vyskytuje a, které v litevštině odpovídá hláskám a a ė, jakož i u a ė v sousedních slabikách. Toto a vzniklo kontrakcí a elizí. Pojednává se o něm v § 85. e, ė. § 41. Nářeční e odpovídající litevskému e má stejný původ jako v litevštině, viz Endzelynas, SF, § 10. a) Toto e je krátké v nepřízvučné pozici, např.: besmegeniù (instr. sg.), debesìs, ežerė, genėsỹs (cesta pro dobytek přes pole), a také přízvučné v těchto případech: 1. V takových jednoslabičných slovech, která jsou jednoslabičná i v litevštině, např.: bė, lėsk, nē, šė, tē, vė. 2. V předponách sloves a slovesných útvarů (trpných příčestí a přechodníků), např.: bėgulem ~ bėguliame (ležíme), bėker-tant, bėlesant, nēneši, nēperkam, nēkepc~nēkeptas, nēpirkc~nēpirktas, nēskustas. 3. V infinitivu primárních sloves s kořenovým e a v jeho odvozeninách, např.: dēkt ~ dēgti, kēpt, mēst, nēst, pēst, v ēst, v ēš t ~ v ēžti, nēždāva ~ nēšdavo, nēštų, nēždavęs ~ nēšdavęs, nēždams ~ nēšdamas, ale: pēstas, mēštas, vēstas ~ vēžtas. 4. Ve vyšším stupni prostých přídavných jmen, např.: gerēsnis, mažēsnis, sunkēsnis, vyrēsne ~ vyrēsnė. Ve vyšším stupni zájmenných přídavných jmen je přízvučné staré krátké e dlouhé, zatímco v litevštině mu odpovídá krátké přízvučné e, např.: didēsniī, sunkēsniī, vyrēsnioje ~ vyrēsniojo. 5. V citoslovcích a slovesech od nich utvořených, např.: tēkšt a tēkštelēt, trēkšt a trēkštelēt, trēpt a trēptelēt. 58Viz P. Jonikas, PT, § 50 c. 142 6. Ve vlastních jménech (většinou nelitevského původu), např.: Adėlė ~ Adėlė, Angelė ~ Angėlė, Anelė ~ Anėlė, Bėnė ~ Bėnė (Benedikta), Bėnius ~ Bėnius (Benediktas), Ėlė ~ Ėlė (Elena), Gėc ~ Gėdas (Gediminas), Gėne ~ Gėnė, Klėmencas ~ Klėmensas, Lėva (Levosė), Marcėlė ~ Marcėlė, Pėtre ~ Pėtre (ale Pėtras), Sėlė ~ Sėlė (Salomėja), Vėre ~ Vėrė (Veronika). 7. V příjmeních s příponou -eckis, např.: Burbėckis, Demerėckis. 8. V některých jednotlivých slovech, např.: bėbras, kebėklis (čím se něco zachytává), perėklė ~ perėklė, šėbur, šiūrėklis (čím se člověk při koupání drhne), švėplius (nevyslovující některé sykavky), švėplė ~ švėplė, vėpelis (trouba, ťulpas), vėkur, žėbrius (špinavec). b) Toto e je dlouhé, je-li přízvučné (kromě případů uvedených v oddílu a) tohoto paragrafu), např.: bėrem ~ bėriame, gėret ~ gėriate, lėpin ~ lėpina, mędis, šėrem ~ šėriame, žėmuogė ~ žėmuogė. O tomto nářečním e na konci slova viz § 66. § 42. Nářeční ę, které odpovídá spisovnému lk ę (a v určitých případech také en ve slovesech), vzniklo z dvojhlásky en; stejně jako spisovné lk e je vždy dlouhé, např.: gręst, gręžt ~ gręžti, gręžtuvas ~ gręžtuvas, kęst, skęst, spęst, gyvęt ~ gyventi, gyvęsiu ~ gyvensiu, gyvęs ~ gyvens. Nářeční představitelé mladší generace vyslovují e před přízvukem krátce, stejně jako v sousedním veljuonském nářečí, např.: grežiu ~ gręžiu, skęstu ~ skęstu. O nářečním e na konci slova viz § 69. § 43. V nářečí se vyskytuje e, které ve spisovném jazyce odpovídá hláskám e a a v sousedních slabikách. Toto e vzniklo kontrakcí a elizí. Pojednává se o něm v § 85. ė. § 44. Nářeční ė, které odpovídá spisovnému lk ė, vzniklo ze starého ē, stejně jako ve spisovném jazyce; viz Endzelynas, SF, § 11. Vždy se vyslovuje dlouze, např.: dilgėlė, mėta ~ mėto, sėdėje ~ sėdėjo, šėrėje ~ šėrėjo, vėgėlė. O ė na konci slova viz § 70. § 45. V nářečí se vyskytuje ė, které ve spisovném jazyce odpovídá hláskám e a ė v sousedních slabikách; hláskám i a ė. Toto ė vzniklo kontrakcí a elizí. Pojednává se o něm v § 85. i, y, z. § 46. Nářeční i, které odpovídá spisovnému lk i, je téhož původu jako ve spisovném jazyce; viz Endzelynas, SE, § 6. Toto i je vždy krátké (není-li součástí dvojhlásky), např.: Bišpilis (hradní návrší v okrese Jurbarkas), gile ~ gilė, giminė, ritinas ~ ritinasi, Šiline ~ Šilinė (městečko v okrese Jurbarkas). O nářečním i na konci slova viz § 71. § 47. Nářeční y, odpovídající spisovnému y, je stejného původu jako ve spisovném jazyce, viz Endzelynas, SF, § 7. y se vždy vyslovuje dlouze, např.: gydyt, krypót, lýdyt, lýgybė (lygybė), lýtys, lýtius, plyšys, ryšys, šulinys. O nářečním y na konci slova viz §§ 72, 73. § 48. Nářeční į, odpovídající spisovnému į (a v určitých případech také in ve slovesech), vzniklo z dvojhlásky in. Vždy se vyslovuje dlouze, např.: grįšt ~ grįžti, įlįst, išpįst, išdrįst ~ išdrįsti, mįslė, tįst ~ tįsti, įsta, žįst, jūdįs ~ jūdins, krūtis ~ krūtins, lėpįs ~ lėpins, nekabįk ~ nekabink, pažįt ~ pažinti. 143 O nářečním į na konci slova viz § 74. § 49. Nářeční i, į, odpovídající spisovnému, zastupují zvuky e a i, e a į vyskytující se v sousedních slabikách. Vznikly stažením hlásek. Tyto samohlásky se probírají v § 85. o. § 50. Krátké nářeční o, odpovídající krátkému spisovnému o, se vyskytuje v různých přejatých slovech, nejčastěji ve vlastních jménech, např.: Antšė ~ An-tōsé, Brōnius, Dōma, kōlera ~ cholera, Kōstas, Kōlius (Nikoliaus), Levōse ~ Levōsē, Ōlius (Aleksandras). § 51. Nářeční o, odpovídající dlouhému spisovnému o, stejně jako ve spisovném jazyce vzniklo ze starého dlouhého a, viz Endzelynas, SF, § 13. Vždy je dlouhé, např.: bōtkotis, mōtina, obelìs, piēvo ~ piēvoje, prōc ~ prōtas, roputē ~ roputē, stōks ~ stōgas, volungē, vovēris. u, ū, ų. § 52. Nářeční u, odpovídající spisovnému u, je stejného původu jako ve spisovném jazyce, viz Endzelynas, SF, § 8. Je vždy krátké (pokud není částí dvojhlásky), např.: grumulìuks ~ grumuliukas, rugùčiūs, runkulius (runkelius), sukūtis, tupūtē ~ tupūtē (ten, kdo se o sebe neumí postarat). O tomto u na konci slova viz § 77. § 53. Nářeční ū, odpovídající spisovnému ū, je stejného původu jako ve spisovném jazyce, viz Endzelynas, SF, § 9. Vždy se vyslovuje dlouze, např.: alkūne ~ alkūnė, drūc ~ drūtas (silný), grūdai, krūptelēt, mūšis (bití), prūc ~ prūdas, pūslē, rūgštūs ~ rūgštūs, rūkt (plakat), sūrūs. O ū na konci slova viz § 78. § 54. Nářeční ų, odpovídající spisovnému ų, vzniklo stejně jako ve spisovném jazyce z dvojhlásky un. Vždy se vyslovuje dlouze, např.: siųst, skįst. O ų na konci slova viz § 79. 2. Dvojhlásky Množství a kvalita dvojhlásek. § 55. Každá nepřízvučná dvojhláska tvoří dlouhou slabiku, ačkoli jsou obě její složky krátké, např.: baigiù, baudžiù, einù, giedōk, kuislē (která dlouho nemůže pracovat), kuolù, malkaut, milžìms ~ milžimas, prapùltis, ramstau, stemplē, stimpù, šlumbù, šankì (která vysoko vyskočí), šventà, švinkìms ~ švinkimas, tunkiù, tarpūtis, tirščiùs, tursūot (při práci v předklonu). Po získání přízvuku se jednotlivé složky dvojhlásek v závislosti na přízvuku příslušným způsobem prodlužují, např.: aukštas, baigēi, būnùs (tuční), bālč ~ bāltas, dēļčē ~ dēļčia, dīlkst ~ dīlgsta, dūlkē ~ dūlkė, glamžà ~ glamžo, glemaž ~ glemažia, grīžda ~ grīždo, grūmda ~ grūmdo, grānda ~ grāndo, grēndž ~ grēndžia, giṅčas, gūndyt ~ gūndyti, kārštas, kerštas, kirst, kurčēs ~ kurčias, srov. §§ 27, 28. U dvojhlásek vyslovovaných s cirkumflexovým přízvukem a, e, i, u + l, m, n, r jsou obě složky, jak bylo řečeno v § 28 b, polodlouhé; druhá složka je však ve skutečnosti vždy o něco kratší než první, neboť souhlásky l, m, n, r mají v tomto nářečí vůbec jen velmi malou tendenci se prodlužovat. I v tomto případě jsou tyto hlásky (l, m, n, r) podobnější krátkým hláskám než polodlouhým. § 56. Z hlediska kvality jsou všechny dvojhlásky téměř stejné jako v lk (s přihlédnutím k výše uvedeným rozdílům mezi samohláskami (§ 13) a souhláskami (§ 14)). 144 Samohláskové dvojhlásky. § 57. a) Nářeční dvojhláska ai, odpovídající 1k ai, má stejný původ jako v 1k, např.: baisybė ~ baisybė, laiškas, maišas, padraikės ~ padraikės, šlait ~ šlaitas. V přízvučné příponě s pevným přízvukem -atis ~ -aitis, -ate ~ -aitė se dvojhláska ai v nářečí pravidelně vždy změnila v jedinou samohlásku a (viz § 39), např.: daržinate ~ daržinaitė, marškināčei ~ marškinaičiai. b) Nářeční dvojhláska au, odpovídající 1k au, má stejný původ jako v 1k, např.: audims ~ -audimas, gliauma (špinavý člověk), kaũpt, kaũšas, paũkštis, šaũle ~ saulė. Před samohláskami se dvojhláska au, stejně jako v 1k, mění na av nebo na ov, např.: aūt ir āve ~ āvė, bliāut ir bliōve ~ bliōvė, gāut ir gāvo ~ gāvo, griāut ir griōve ~ griōvė. Dvojhlásky ai, au na konci slova viz § 81 a. c) Nářeční dvojhláska ei, odpovídající 1k ei, má stejný původ jako v 1k, např.: kreikt, kreivuot, leist, metėlis, peikt, šeimyna. Před samohláskami se dvojhláska ei, stejně jako v 1k, mění na ēj, např.: eit ir ējė ~ ējō. Dvojhláska ei na konci slova viz § 81 a. d) Nářeční dvojhláska ui má stejný původ jako v 1k a odpovídá dvojhlásce ui v 1k, např.: iškrūst (opásat, zčernat), kuil̃ys, kuislė, puĩkus, zuikỹs. Dvojhláska ui s pevným přízvukem je v nářečí vzácná. Vyskytuje se pouze ve slovech cizího původu (osobních jménech), např.: Čiūika ~ Čiūika, Šūika ~ Šūika. Dvojhláska ui na konci slova viz § 81 d. e) Nářeční dvojhlásky ie, uo mají stejný původ jako v 1k a odpovídají týmž dvojhláskám v 1k, např.: ieška ~ ieško, liesas, pūoc ~ pūodas, siuodys. Ačkoli se dvojhlásky ie, uo zapisují dvěma písmeny, při výslovnosti se spojení hlásek nerozděluje na jednotlivé části (i + e, u + o). Například stejně jako u samohlásek se přízvuk tvirtapradė vyslovuje na začátku spojení ie, uo (liežžiedis ~ liepžiedis, priepūola, žiec ~ žiedas, ūoc ~ ūodas, ūoga), přízvuk tvirtagalė pak na jeho konci (diēna ~ diēna, riēke ~ rieka, žiēve ~ žievė; duōbė ~ duobė, kuōla ~ kuolą, šuō). Tyto dvojhlásky se v nářečí podobají spíše dlouhým samohláskám než dvojhláskám. Podobný názor zastává A. Baranauskas, když hovoří o těchto dvojhláskách litevštiny⁵⁷. Někdy v nářečí nepravidelně vznikají dvojhlásky ie, uo z jednoslabičných samohlásek ė a o v kořeni těchto slov: dielė ~ dėlė, jiega ~ jėga, luoma ~ lomà, nenūjėgiu ~ nenūjėgiu (nepajėgiu), Pajėgei ~ Pajėgiai (Pagėgiai), niēr ~ nėra, tiēvs ~ tėvas, vēl ~ vėl. To je nejspíše žemaitská nářeční zvláštnost. ie, uo na konci slova viz § 81 b. f) Dvojhlásky ai, ei vznikly v nářečí nově také cestou kontrakce a elize (§ 85), např.: nainù ~ nueinu, painù ~ paeinu, preinù ~ prieinu, preit ~ prieiti. Nově vzniklé dvojhlásky ai, ei se svou délkou a výslovností nijak neliší od starých dvojhlásek ai, ei. Smíšené dvojhlásky. § 58. V nářečí jsou dva druhy smíšených dvojhlásek. Některé jsou staré, jiné vznikly nově v důsledku zkracování koncovek a skládání slov. 57 Žr. A. Baranauskas, Zamietki, 9. 10. Kalbotyros klausimai 145 a) Všechny staré smíšené dvojhlásky se svým původem nijak neliší od smíšených dvojhlásek spisovné litevštiny. Jejich výslovnost se rovněž téměř zcela shoduje s výslovností ve spisovné litevštině. O rozdílech ve výslovnosti jednotlivých dvojhlásek oproti spisovné litevštině viz §§ 16, 13, 14. V nářečí je 16 starých smíšených dvojhlásek, např.: málka, šámts, añtras, kártis, gélda, pémpe ~ pémpe, peñkc ~ peñktas, kérpcs ~ kérpės, pilvas, grimzda ~ grimzdo, kriñt ~ kriñta, pirštas, gùlkis, pùmpurs ~ pùmpuras, suñki, pū́rvas Smíšené dvojhlásky v kmeni slova bývají zpravidla úplné, pouze v některých případech se dvojhlásky en, in v nářečí změnily v ę, į, např.: gyvęt ~ gyvénti, vadįt ~ vadinti, viz § 96. O starých smíšených dvojhláskách na konci slova viz § 82. b) Na konci slov nářečí (a také první části složených slov) zanikají samohlásky a někdy i sonantní dvojhlásky; souhlásky, které náležely k poslední slabice, zůstávají bez samohlásky a nemohou tvořit slabiku, a proto se připojují k samohlásce předposlední slabiky. Tímto způsobem, splynutím dvou slabik v jednu, vznikají v kmeni slova sekundární dvojhlásky. Sekundární dvojhlásky v nářečí tvoří samohlásky a, e, ė, i, y, o, u, ū a souhlásky l, m, n, r, v, j. Kromě 16 starých smíšených dvojhlásek se v nářečí vyskytuje ještě 38 sekundárních smíšených dvojhlásek. 20 sekundárních dvojhlásek je utvořeno z krátkých samohlásek (a, e, i, u) a souhlásek l, m, n, r, v, j, např.: gál (gali), eīnam, mėlynam ~ mėlyn ame, peŕkams ~ perkamas, álkanc ~ alkanas, kárs ~ karas, kėls ~ kelias, kélviete ~ kelvietė, sém ~ sėmia, séne ~ senas, kėpenc (kepeny s), éžers ~ ežeras, sprágils ~ spragilas, akimñs ~ akimis, nóšims, ím ~ ima, mílvelis (zařízení k válení sukna), vaikin c ~ vaikinas, gír ~ giria, piktūms ~ piktumas, medum ~ medumi, Nėmun c ~ Nemunas, šúnmazgis, prákurs ~ prákuras, kūl ~ kūlia, jávs ~ jávas, klévs ~ klėvas, šáutuvs ~ šautuvas, leis túvs ~ leistuvas, aluj ~ aluje, meduj ~ meduje, spiėčuj ~ spiėčiuje. Tyto dvojhlásky se svou výslovností nijak neliší od starých smíšených dvojhlásek nářečí. První část ostatních dvojhlásek tvoří dlouhá samohláska (ė, y, o, ū), druhou část souhláska l, m, n, r, v. Takových sekundárních dvojhlásek je v nářečí 18, např.: bėrs ~ bėras, gėls ~ gėlas, tetėnc ~ tetėnas (manžel tety), šėms ~ šėmas, akýls ~ akylas, bá ltyms ~ balt ymas, beržýnc ~ beržynas, výrs ~ vyras, atóls ~ atolas, kòl ~ kol, rañkoms, šakom s ~ šakomis, eīd avom, raudónc ~ raudonas, órs ~ oras, siūls ~ siūlas, krūms ~ krūmas, kú ncs ~ kūnas, pūrs ~ pūras, mó l kasis, raudonviršis, šūrmaišis, žvýrduobe ~ žvyrduobė, gyvs ~ gyvas, kalektývs (kolchoz), stóv ~ stovia (stovi). Dvojhlásky y, ū + l, m, n, r se v nářečí vyslovují zcela stejně, jako se ve spisovné litevštině obvykle vyslovují jejich jednotlivé části. První část (o) dvojhlásek o + l, m, n, r je výrazně zkrácená, poněkud labializovaná, vyslovuje se s lehkým zabarvením samohlásky a, srov. § 13. Ve slovních koncovkách (nikoli v kmeni), kde vznikly zkrácením koncovek, se nepřízvučná samohláska ė v dvojhlásce ėm vyslovuje podobně jako e, např.: kėpem ~ kepėme, drobėms ~ drobėms, valgėm ~ valgėme, virėm ~ virėme. Obě části dvojhlásek ė + l, n, r si zachovávají svou barvu a vyslovují se stejně jako jejich jednotlivé části. Druhá část (v, j) dvojhlásek a, e, y, o, u + v, j je na přechodu mezi u a v, mezi i a j. Při výslovnosti takové dvojhlásky se její druhá část podobá více souhlásce než samohlásce, a proto je třeba tyto dvojhlásky považovat za smíšené. 146 Je třeba poznamenat, že vznik sekundárních dvojhlásek je nedávným jevem, neboť jejich první části si zachovaly svou původní délku. Tam, kde sekundární dvojhlásky vznikly již dříve, bývá jejich první část zpravidla zkrácena, např.: Ik devīntas, aštūntas, pūlli, septīmtas; ve veliuoniském nářečí malūnc ~ malūnas, vīrs ~ vyras; dvojhlásky in, un, ul atd. vznikly z yn, won, ūn, yr, srov.: devyni, aštuoni, pūola, septyni, malūnė, vyrai. Přízvučné sekundární dvojhlásky se bez ohledu na to, jaký přízvuk měla slabika, která je tvoří, vyslovují nejčastěji s přízvukem na první části, např.: arīms ~ arimas, gēr ~ gėria, nāms ~ namas, saldūms ~ saldumas; pouze dvojhlásky ē, y, ū + l, m, n, r, v si vždy zachovávají původní přízvuk, např.: kalektīvs (kolūkis), vȳrs ~ vyras, žvȳrs ~ žvėras; būn ~ būna, krūms ~ krūmas, malūnc ~ malūnas. Dvojhlásky ol, om, on, or s cirkumflexovým přízvukem se v nářečí vyslovují se středním přízvukem, např.: Jōnc ~ Jōnas. Jestliže přízvuk na druhé části dvojhlásky vznikl současně s jejím utvořením, bývá přízvuk těchto dvojhlásek nejčastěji rovněž střední, např.: akīms ~ akimis, medūm ~ medumi, viršūj ~ viršuje. 3. T r o j h l á s k y § 59. V důsledku krácení na konci slov a skládání slov vznikají v nářečí z ie, uo (ve vzácných případech také ai, au, ei) a l, m, n, r, které se původně nacházely v sousedních slabikách, trojhlásky ie, uo (ai, au, ei) + l, m, n, r, např.: blakšienc ~ blakstienas, kiėms ~ kiemas, pīenc ~ pienas, šiėnc ~ šiėnas, vīenc ~ vienas; kuōls ~ kuolas, pūol ~ pūola, sūols ~ suolas; rāinc ~ rainas, kvails ~ kvailas, spjāun ~ spjauna, gāun ~ gauna; ēin ~ eina; aniėms, jiems, mažiemsiems ~ mažiesiems, piktįemsiems ~ piktiėsiems, tiėms, viśiems; dúonkubilis ~ duonkubilis, dúonvabālis, dúonmilčei ~ duonmilčiai, Gaurkelis (cesta do Gaurė); śienpetis, śienmedis, išvien, każdiėn ~ kasdien, diėndaržis, śienkarte ~ šienkartė, śienvirve ~ šienvirvė, vienbōrės ~ vienborės (mající stejné oblečení), vienpūsis, vienciūlis ~ viensiūlis (oděv z nesprřádaných nití), vienmarškinis, vienplaukis, vientėkle ~ vientėklė (jednostranná, trojúhelníková, řečeno o šátku), vienmėčei ~ vienmečiai, vienrankis, viengungis. Trojhlásky jsou vždy dlouhé. V nepřízvučných trojhláskách jsou všechny složky krátké, u přízvučných závisí délka jednotlivých složek na přízvuku (viz §§ 27, 28). Trojhlásky, jejichž prvními složkami jsou dvojhlásky ai, au, ei, se v nářečí vyskytují zřídka a v úplné podobě se obtížně vyslovují, proto se jejich druhá složka (i, u) vyslovuje velmi slabě jako zanikající, redukovaný zvuk. Trojhlásky navíc nejsou v nářečí stabilní, zejména ty s cirkumflexovým přízvukem, a rychle se mění v dvojhlásky. Jejich prostřední samohláska i, u se obvykle zcela vypouští. V takovém případě vzniká nová sekundární dvojhláska, např.: kiaūlsere ~ kiaušlserė, kiaūlmilčei ~ kiaułmilčiai, kiaūlpūpes ~ kiaūlpupės, sukvālt ~ sukvalti, sukvālsta ~ sukvailsta, pagālsta ~ pagailsta, nesukvālk ~ nesukvailk, smālgālis ~ smailgalis. Vyskytují se případy, kdy se vypouští nikoli druhá, ale třetí složka trojhlásky. Pak se druhá složka vyslovuje v úplné podobě, trojhláska se mění ve dvojhlásku, např.: kiaūpūpes ~ kiaułpupės, kiaūviedris ~ kiaułviedris, smāigalis ~ smailgalis. 147 Aby se předešlo obtížné výslovnosti takové trojhlásky, někdy se nevypouští některá z jejích složek, nýbrž souhláska následující po třetí složce trojhlásky. Třetí složka se pak ocitne v další slabice, trojhláska se rozpadá a vzniká nová sekundární dvojhláska, např. kiaušliederis ~ kiaušlvedris. 4. Střídání kořenových samohlásek § 60. Kořeny příbuzných slov mohou, stejně jako v lk, střídat své samohlásky. V kořenech slov zkoumaného nářečí dochází ke kvantitativnímu i kvalitativnímu střídání samohlásek. Tato kapitola uvádí slova charakteristická pro nářečí, etymologicky spojená s příslušnou řadou střídání samohlásek. a) řada i (i-y-ie-ė-ei-ai): sucipau, čips ~ čipas (kuřátko), cyplýš, ciepšet. drikà (nitě sejmuté z navíjedla), driekes ~ driekiasi, draikytis, padraikės ~ padraikės. dýgus, dygulỹs, diekt ~ diegti, daigīt ~ daiginti, padáigas ~ padáigos. gývus ~ gyvas, gajùs, gaivīt ~ gaivinti. gýšt ~ gyžti, giežt ~ giežti, gaizus. keist, kaitýt, apkaitù (výměnou), pakaitoms ~ pakaitomis. kišt, kištùks ~ kištukas, kyšỹs, kaištis, kaišýt, kaišiot. výkřik, křik ~ křičení, křičet. klopýtnout, zakopnout, pokřivit. krýpt, kreipt, kraipytis, pakraipà (světonázor). lydėt, leist, leidžis ~ leidikas (ten, kdo pouští snopy do mlátičky), leistùvas ~ leistuvas, laidýt, palaïc ~ palaidas, išlaic ~ išlaidas. numìkt ~ numigti, mìgis (lůžko), ìmigìs (usnutí), mìėks ~ miegas, isimai-gīt ~ išsimaiginti, mìktácėi ~ migtačiai (lůžkoviny, lože). leje, lije (pršení, bití, sypání), předplný, téměř plný, břicho. pinu, píku ~ růžový, cop, bolest, ~ bolest (bolívalo), bolestivý. plėkt (rozprostřít, natáhnout), plaikstýt. plýšt, plyšỹs, plėšėt. vázat, vázat, vazač ~ vazač, vázat, vyřezávat. vázat, svazek, vázat, obvazovat, obvaz (obvaz). smilius (špičák, druhý prst ruky), smáilaut (mlsat). išmìga ~ išmigo, smėkt ~ smeigti, smáiks ~ smaigas, smaikstýt ~ smaigstyti. snìkt ~ snigti, sniėks ~ sniegas, snaigùles ~ snaigules. včelín, roj, rojem. išpìnda ~ išpindo, spėst ~ spėsta, spindulỹs. stìpt, nustýpęs (vysoký, bez postranních větví), stiėptis ~ stiebtis, staipýtis, pristai-pýt ~ pristatinti (vyčerpat, uštvat). šklebít se, posmívat se, výsměch. tìna ~ tino, tìt ~ tintì, tìst ~ tinsta. trýkšt, trėkšt, tráškyt, tráškanas ~ traškanos. vijūnc ~ vijūnas (žolė, kuri vejasi apie bulvių stiebus), výt ~ vyti, výnios, apynėi ~ apyniai, vėje ~ vėja, pavąjė ~ pavaja, pavajót, vainìks ~ vainikas. 148 b) u eilė (u-ū-uo-au-o): brūket, brūkšmis (brūkšnys), brūklys (lazda, mušimo įrankis), brūžėt ~ brūžinti, braukt, braukyt. buvau, būt, būn ~ būna, būvis (buvimas). dūkt, padūkęs, padūks ~ padūkas (išdykėlis). džiūt, džiūsna (sudžiūvęs), džiūau, džiova (džiovinimas ir liga). gniūšt ~ gniūžti, sugniūža ~ sugniūžo, sugniūžna ~ sugniūžino (sumaigė, deformavo), gniūžuls ~ gniūžulas, gniūšt ~ gniūžti, gniūžyt. sugriūva ~ sugriūvo, griūt, griūva, griūaut, griova (sugriuvėlis). griūžas (nuograuža), griaušt ~ griaužti. prijunka ~ prijunko, jaūkus, jaukėt ~ jaukinti. prakiurt ~ prakiurti, kiūr ~ kiūra, kiduras, kiduruot, kiauruot (iš augančio bulvių kero rankioti didesnes bulves). sukniūba ~ sukniūbo, kniūpščes ~ kniūpščias, kniaūptis ~ kniāubtis. kūgis (plaktukas), kaustyt. kiūtėt, apkiaūtęs (žioplas). mūck ~ mūktas (maukas, doušek), mūkt (potápět se), muñk ~ muñka, maūkt, maūktis. lūpt, lupiks ~ lupikas, laupyt. supūta ~ supūto, pusnīs, pūnt ~ pūnta, papautė (odřený puchýř). piūvenas ~ piūvenos, papiūtis ~ papiūtis, lentpiūvē ~ lentpiūvē, piūklas ~ piūklas, piáut ~ piáuti, pjaulāi ~ pjaulāi (části dřeva padající zpod pily), piáutuvs ~ piáutuvas, pjove ~ piovė. užpūlt ~ užpūlti, prapultis, prapūldyt, puldinėt, priepūola (leknutí), puole ~ puolė. rūc ~ rezavý, rūdyt, rūdys, nažloutlý, raudōnč ~ červený. rūkt, ruknā (zamračenec), raūktis, raukytis, raužgōles ~ raukžoles (druh léčivé byliny), raūklēs ~ raukšlės, raukšlēc ~ raukšlėtas. rūkt ~ kysat, rūkštus ~ kyselý, rūkštis ~ kyselina, išrūgas ~ syrovátka, raukt ~ kvasit, raugīt ~ kvasit, kvašené potraviny. snūstelėt, usnūda ~ usnul, snūduriuot, snāust, ospalost, ospalec. siuvinėt, siūt, siūls ~ siūlas, siūlē. stumū, stūmdyt, stūmā (zajištění dveří závorou). šliūžas (železná pomůcka k přidržování vozu při jízdě z kopce), šliūžē (místo, kudy se něco sesunulo), šliūošt ~ šliuožti, šliaūšt ~ šliaužti. tupēt, tupūte ~ tupūtė, tūptis, tūpčiot. trūktelėt, trūkt, trāukt, trāugžoles ~ trāukžolės (druh léčivé byliny). c) řada e (i-y-e-ė-a-o): blėšt (zahustit polévku moukou), blendžiū, blandus. brinkt ~ nabobtnat (zvětšovat se), brāngus ~ drahý, brangininks ~ obchodník s drahým zbožím. brīnkt, brankīt ~ brankinti. brīst, brydē, bredū, braidyt, braīdžiot. čirške ~ čirškė, čirškīt ~ čirškinti, čirškals ~ čirškalas (domácí pivo), čeršk ~ čerškia, čerkšlē (vrba), čerškīt ~ čerškintis (mučit). īlst, palsīt ~ paalsinti, Alsā (řeka v nářečí, které je předmětem zkoumání), Palsys ~ Paalsys (vesnice v nářečí, které je předmětem zkoumání). 149 irt ~ irti, ardýt, ardai (tyče na sušení lnu). dėkt ~ hořet, degėsė ~ žhavé uhlíky, dèglas, nedègulis, dagiòt, dagùs. dirpt ~ dirbti, išdirbis ~ išdirbis (zpracování, výroba), darb ~ darbas, uždarbis. drìpt ~ drìbti, drìmba (tlusťoch), drìpkus ~ drìbkus (tlusťoch), drèpt ~ drèbti, drapstýt ~ drabstýti. sudvìsa ~ sudviso (udusil se), dvèse ~ dvèsia, dvèst, dvàškus (vysušený člověk), dvàsnà (vysušený člověk, konec), bedvàsė ~ bedvàsė (panenka). gìlt ~ gilti, gỹl ~ gỹla, gỹlỹs, gėlt (bolet), geluonìs, pagėlà (vlhký chlad, studená vlhkost), sauzgėlai (suchým bodavým způsobem). gìmt ~ narodit se, gỹmis, àbgams ~ àpgamas. gìt ~ gìnti, gėnam, genesỹs (cesta přes pole pro dobytek), ganýt, ganyklà gãmiot. gìrdyt, girdùks ~ girdùkas (kojené tele), pagiriot, pãgires ~ pãgirios, gìrc ~ gìrtas, gért, gerklė, gėriau, gėrìms ~ gėrimas. glemžt ~ mačkat, glamžýt. grìmšt ~ grìmžti, gramžėt ~ gramžinti (ponořovat). adgrìsa ~ atgrìso, grès ~ grèsia, grèst, grãsus, grasīt ~ grasinti. grėst, grándyt, pagrandišk ~ pagrandiùkas. grįžt ~ grįžti, grìščė ~ grìžčia (nušukuotų linų sauja), grėžt ~ gręžti, grąžt ~ grąžinti, grąštas ~ grąžtas, sugrąštai ~ sugrąžtai. kìpt ~ kibti, kìbe ~ kìbė (priekabė), kabìtis ~ kabintis, priekabė, kabùs, kabė, kabõlys. kìlt, kilnòt, kylan, kėlt, kélc ~ kėltas, kėle ~ kėlė, kálmas, kalvà. kimšt, kemš ~ kemša, kamšà (susikimšimas), kamšàls, kamštis, kamšyt. klìmt ~ klìmpti, klampòt, klampùs. krèč ~ krėčia, krėst, kràtyt, kratìnyš. kriñšt, kreñt ~ krėnta, krantýt. pakvìpa ~ pakvìpo, kvėpė, kvàps ~ kvāpas, ãtkvaps ~ ãtkvapas (atsikvėpimas), kvapùs. lėk ~ lėkia, lėke ~ lėkė, lakiò ~ lakiòja, lakrà. liñkt, linkýmns ~ linkymas (pakinklis, įlinkusi vieta), leñkt, leñke ~ lénkė (dauba), lankstýt, lankštus, lañks ~ lañkas, lañktis. lìnda ~ lìndo, lìst, lendù, ländžiot, landýt, landà. sumìzga ~ sumìzgo, mėkst ~ mėgzti, susimãzgęs ~ susimãzgęs, mazgiòt, mazgýt. mìrkt, mirkýt, mėrkt, markýt ~ markinti, markà. nešt, nešiot, nãšči ~ nãščiai, našùs, sąnašas ~ sąnašos, panašùs, pasinašýt ~ pasinašinti. neršt, nerštas, išnaršas ~ išnaršos, naršyt. išnìra ~ išniro, nért, nėre ~ nėrė, išnara, išnarìt ~ išnarinti, narỹs (sąnaris), nársyti. plìnt ~ plìnta, plėčes ~ plėčiasi, plãtavotis (plačiai, netaupiai gyventi), platùs, samplàč (bendrai), plãtis, plóc ~ plótas. kopat, kopeček ~ kopeček, vykopat. zamotá se ~ zamotalo se, křičet ~ řvát, zápletka, zašmodrchat (zamotat). 150 rinkt, renkù, ránkiot, pāranka (záruka), parankùs, parankìnes ~ parankìnės (mělký talíř, nůž a vidlička), išrankas ~ išrankos. sìrpt, serbėnė ~ serbėntas, sarpėt ~ sarpinti. skimbelėt ~ skimbtelėti, skambīt ~ skambinti, skambāls ~ skambalas. skìrt, ackirai ~ odděleně, paskyrà (dar), skarmals ~ skarmalas, skariùke ~ skariùkė. skvirbīt ~ skvirbinti, skverpt ~ skverbti, skvarbýt, ackvarbāi ~ atskvarbai. slìņkt, slenk ~ slenka, slankius (sesouvající se stráň), slankioti. slēp ~ slėpia, slēpsnys, paslēpsnei ~ paslėpsniai, slapstýt ~ slapstyti, slaptāt. spēnkt ~ spéngti (hučet v uších), spaņgus (ohlušující), spaņks ~ spangas (hluchý). spìrt ~ kopat, spýris, spárdyt, sąspara. sprìņkt ~ sprįngti, sprēnksēt ~ spréngsėti (kašlat při zakuckání), sprangùs, sprangīt ~ spranginti. svìrt ~ svírti, svìrtis, svyruōt, svērt, svēriks ~ sverikas, lýksvara ~ lýgsvāra (rovnováha), svarùs, svárs ~ svāras, svōris. tekēt, aptakà (nádor na nehtu), intaks ~ įntakas, tāks ~ tākas, niùtaka. telkt, talkà, patalkýs, talkinìņks ~ pomocník. tìkšt, tēške ~ teškia, tēkšt, taškýt, taškiuot (brodit se blátem). ištvìna ~ ištvino, tvindýt ~ tvindyti, tvīt ~ tvinti, tvāņc ~ tvānas, tvaniùs (rozvodní se). vēst, nauvedzēi (novomanželé), vadžiōt, vādžes ~ vādžios, vadīt ~ vadinti. vìlkt, velk ~ velka, velke ~ velkė (zástrčka dveří), vālkiot, vālks, užvalkals ~ užvalkalas. vìrst, vērst, išvartas ~ vývraty. abžìrt ~ apžirti, abžýr ~ apžyra, žērt, žarstỳt. žìņksnis ~ žingsnis, žìņgine, žēņkt ~ žengti, žāngus (mající dobrý krok). žvilkterēt ~ žvilgterėti, žvēlkt ~ žvelgti, žvalgūtis, žvalks ~ žvalgas. II. Vokalismus na konci slova 1. Samohlásky a, ą. § 61. Nářeční a, vzniklé ze starého krátkého a (lk a), v otevřené koncovce nejčastěji odpadá. Případy zániku krátkého a se vyskytují ve 3. osobě prézentu sloves a v adverbializovaném středním rodě přídavných jmen, např.: dúdž ~ audžia, aug ~ auga, braūk ~ braukia, būn ~ būna, ēn ~ eina, gied ~ gieda, gyvén ~ gyvena, grēb ~ grėbia, girāž ~ girdžia, im ~ ima, kānd ~ kanda, kērt ~ kerta, kiš ~ kiša, lēs ~ lesa, lip ~ lipa, mýl (myli), nōr (nori), píl ~ pila, pīn ~ pina, skīn ~ skina, sūk ~ sūka, šāl ~ šąla, šnēk ~ šneka, velk ~ velka, žiūr (žiūri); kiēt ~ kieta, šālt ~ šąlta, šìlt ~ šilta, šveñt ~ šventa. V otevřeném konci slova po l, m, n, r a dlouhé slabice může a také zůstat, např.: bãla, kāre ~ karia, rēme ~ rėmia, šēre ~ šėria; kvaila. Pokud krátké a stojí na konci slova po j a historicky dlouhé slabice, vždy odpadá spolu s j, např.: bliáu ~ bliáuja, dainióu ~ dainúoja, gaišūo ~ gaišūoja (gaišta), viz § 93. 151 Krátké a se po v na konci slova většinou zachovává, např.: būva, grįūva, kliūva, pūva, siūva (ačkoli se říká také siūo), lengva. V uzavřené koncovce a v některých případech mizí, v jiných se zachovává. Jeho osud ve zkoumaném nářečí v tomto případě závisí na souhláskách, které mu předcházejí. Krátké a vždy vypadává, předchází-li mu jedna souhláska, např.: būc ~ būtas, drūc ~ drūtas (silný), diktōks ~ diktōkas, gyvẽnims ~ gyvenimas, ric ~ kitas, kiẽc ~ kietas, lāps ~ lāpas, nāms ~ nāmas, prūc ~ prūdas (tůň, rybník), prašýms ~ prašymas, puodūks ~ puodukas, raudōnc ~ raudonas, rýc ~ rytas, sārks ~ sargas, šic ~ šitas, vaiks ~ vaikas, vyrs ~ vyras; avšak toto a se vždy zachovává po s, š, z, ž, c, č, např.: bōsas, bėržas, daržas, grāmžas ~ grāmždas (bílá, tvrdá, velká jedlá houba), grūžas (střevle žijící pod kameny), gūžas, kalnōžas (kolchoz), kermēžas (dospívající chlapec), kėršas, lāsas, līzas ~ lizdas, māžas, pālšas, paršas, plempēžas (bramborová placka pečená bez tuku na zelném listu), pūžas (nafoukanec, domýšlivost), rāžas, saūsas, šāšas, šliūžas (železná pomůcka k usazení kola při sjíždění vozu z kopce, také dřevěná brzda podobná saním pro přepravu bran), vaikēžas (dospívající chlapec), vaikjōžas, vāžas; Eičas (příjmení), kicas (kocour), lēcas (štítek čepice), mācas. Méně často a v uzavřené koncovce vypadává po dvou souhláskách. V tomto případě je zánik a patrný pouze tehdy, stojí-li bezprostředně před ním souhláska t nebo p, např.: dėkc ~ dėgtas, drigañc ~ drigantas (hřebec), kañps ~ kampas, liēpc ~ lieptas, mālc ~ maltas, pālikc ~ pāliktas, rīmc ~ rimtas, sprikc ~ sprigtas, tīlc ~ tiltas, vīrc ~ virtas, ale: pėstas, vėžtas ~ vežtas. Ve všech ostatních případech se a zachovává, např.: baĩnas, bėrnas, driezlas (ještěrka), džĩaũksmas ~ džiaugsmas, gaĩsras, graĩpštas ~ graibštas (trojúhelníková síť na lov ryb), griaũšmas, griūškas (sýpka), grūmstas, kaŕstas, kaũksmas, krāštas, kītkas, lāiškas, mīnkštas, pīrštas, pūras, pūškas (pupínek), prāštas, spītras (slepý), švėplas, tī́kras, vīškas. § 62. a, vzniklé ze starého dlouhého a s přízvukem na první složce v koncovce, je v nářečí stejně jako v lk vždy krátké a odpovídá lk a, např.: kità (< *kitā), kūosa, mālka, mamā, mažā, tešlā, vārna, vārpa, vienā. Z toho plyne, že nejprve *lāvā > lāvā a teprve potom lóvā. § 63. a, vzniklé ze starého dlouhého nepřízvučného a s přízvukem na druhé složce v koncovce, je v nářečí zpravidla krátké a odpovídá lk o, např.: būva ~ būvo, dīrba ~ dirbo, kāsas ~ kāsos, kāula ~ kāulo, kīrta ~ kīrto, laĩka ~ laĩko, liepas ~ liepos, rāsas ~ rāso, rañkas ~ rañkos, šākas ~ šākos, tāša ~ tāšo, vaĩka ~ vaĩko, vā́rnas ~ vā́rnos. Přízvučné staré a s přízvukem na druhé složce se v nářečí změnilo v o, viz § 76. Případy, kdy se staré nepřízvučné ã změnilo v o, viz § 76 a, b, c. § 64. a (ą), vzniklé z koncového dvojhláskového an s přízvukem na první složce, je v nářečí stejně jako v lk obvykle krátké, např.: (instrumentál sing.) āviža, bangā, gerā, jūoda, kilpa, kitā, kelintā, rankā, vienā; (genitiv plur.) aguonās, kitās, kruopās, mažās, vištās. Jsou případy, kdy nářeční a < ān na konci slova je dlouhé (ą) a odpovídá krátkému lk a: 152 a) V přivlastňovacích tvarech ženského rodu: (u přídavných jmen) didžėję⁵⁸ (<*didjan̄jan) ~ didžiąją, didžėsęs ~ didžiąsias, geresnėję ~ geresniąją, geresnės ~ geresniąsias, gražiuosėje ~ gražiausiąją, gražesnėsės ~ gražiausiasias, juodąję ~ juodąją, juodąsęs ~ juodąsias; (u číslovek) pirmąję ~ pirmąją, pirmąsęs ~ pirmąsias, trečęję ~ trečiąją, trečęsęs ~ trečiąsias; (u příčestí) kulėmąję ~ kuliamąją, kulėmąsęs ~ kuliamąsias. b) U zájmen anà, jì, katrà, šì, šità, tà, např.: aną ~ aną, anąs ~ anàs, jė ~ ją, jės ~ jas, katrą ~ katrą, katręs ~ katras, šė ~ šią, šės ~ šias, šitą ~ šitą, šitas ~ šitas, tą ~ tà, tąs ~ tas. § 65. a (ą), vzniklé z přízvučného dvojhláskového an, na konci nářečních slov se zpravidla vždy vyslovuje krátce a odpovídá spisovnému litevskému ą, např.: áusta ~ áustą, bálta ~ báltą, dárža ~ dáržą, dírpta ~ dírbta, kėpta ~ kėptą, kìta ~ kìtą, laũka ~ laũką, píeva ~ píevą, pílka ~ pílka, pílama ~ pílama, pírma ~ pírma, púoda ~ púodą, rañka ~ rañką, siūta ~ siūtą, sõda ~ sõdą, súdyta ~ súdytą, tėva ~ tėvą, válgoma ~ válgomą, vìena ~ vìeną, vìsa ~ vìsą. Existují případy, kdy toto a, stejně jako ve spisovné litevštině, zůstává dlouhé (ą): a) V přivlastňovacích tvarech, např.: (u přídavných jmen) didžėję ~ didžiąją, bál-tąją, geresnėję ~ geresniąją, geriausėje ~ geriausiąją, juodąjį, juodąję ~ juodąją, pìktąjį, rùdąjį, sáldžėje ~ saldžiąją, vyriaùsėję ~ vyriausiąjį; (u číslovek) antrąję ~ antrąją, pirmąję ~ pirmąją, trečėję ~ trečiąją; (u příčestí) skaũdamąjį, švėstąję ~ švėstąją, sulýtąjį. b) V nominativu jednotného a množného čísla příčestí mužského rodu, např.: vãlgas, éisęs ~ éisias, gulsėsis ~ gulsiasis, dìrpsęs ~ dirbšias, mùšę ~ mùšią, nėsa (nesa), nėšęs ~ nėšias, pràsą, prisimėnas, sakýse ~ sakýsias, siūsę ~ siùsias, stãtą, šnėka. c) U zájmen anà, jì, katrà, šì, šità, tà, např.: aną, jė ~ ją, katrą, šė ~ šią, šitą, tą. e, ę. § 66. e, vzniklé ze starého krátkého e, na konci slova v uzavřené slabice v nářečí zpravidla zaniká, např.: ėkmenę (<*ekmenes) ~ ėkmens (akmenys), piemenc (piemenys), piemenč ~ piemeñs, smėgenc (smegenys), šuñc ~ šuñs, vovers (voverys), vovėrs, jen ve slovech šùnes, žmónes se toto e někdy vyslovuje vedle koncovky i-kmenu -ys, např.: šùnys || šùnes, žmónys || žmónes. Na konci slova v otevřené slabice se krátké e zachovává, např.: vaikė (vok. sg.), vaìge, vỹre. § 67. e, vzniklé ze starého dlouhého e, je na konci slova v uzavřené i otevřené slabice nepřízvučné zpravidla krátké a odpovídá spisovnému litevskému ė, např.: bãre ~ bãrė, dãre~dãrė, dìrse ~ dìrsė, kùrpes ~ kùrpės, medìnes ~ medìnes, nãgines ~ nãgines, pémpe ~ pémpe, rùgines ~ rùginės, vãrles ~ vãrlės, žiùrke ~ žiùrke, žiùrkės ~ žiùrkės. Koncové e < ē v nářečí odpadlo v první a druhé osobě množného čísla sloves ve všech časech, např.: bégam, bégat, bégom, bégot, bėgdavom, bėgdavot, bėksim ~ bėgsime, bėksit ~ bėgsite, bėktumem ~ bėgtumėme, bėktumėt ~ bėgtumėte, sėdžem (sėdime), sėdžet (sėdite). 58 Ę vzniklé v nářečí z ą v důsledku předního zabarvení je vždy otevřenější než obvyklé spisovné litevské ę a vyslovuje se jako dlouhé ia. Přední zabarvení a je probráno v § 84. 153 Po zániku koncového e < ē se v tomto případě předposlední slabika ocitla na konci. Takové e v předposlední slabice, která se ocitla na konci slova, tvořící s souhláskou poslední slabiky nový dvojhlásek, se v nářečí podobá spíše e než ė, např.: ver̃pem ~ verpėme, vir̃em ~ virėme, žer̃em ~ žėrėme, žarštem ~ žarštėme. Ve všech ostatních případech zůstává takové e, které bylo v předposlední slabice, nezměněno, např.: ver̃pėt ~ verpėte, žar̃štet ~ žarštėte. Případy, kdy nepřízvučné staré e v nářečí přešlo v ė, viz § 70 a, b, c. Přízvučné staré dlouhé e v nářečí přešlo v ė, viz § 70. § 68. e vzniklé z přízvučného diftongu en je na konci slova v nářečí, stejně jako ve spisovném litevském jazyce, obvykle krátké, např.: (instrumentál sg.) girinė, kovietinė, medinė, pelė, šiaudinė, virvė, žievė; (lokál sg.) beržė, ląngė, laukė, rasalė, skiedrynė, stogė; (lokál pl.) akįsė (akyse), ausįsė (ausyse), dantįsė (dantyse), raumenįsė (raumenyse), smegenįsė (smegenyse), širdįsė (širdyse). Enklitické zvratné částice sloves se (< sen) jsou na konci slova rovněž krátké, např.: pėstise (pėstis), pjaunase (pjaunasi), šausise (šausis). Existují případy, kdy e v nářečí, vzniklé z přízvučného diftongu en, na konci slova zaniklo: a) V lokálu singuláru, např.: (adjektiva) baltam ~ baltame, gilem ~ giliame, gražem ~ gražiame, juodam ~ juodame; (číslovky) ketvirtam ~ ketvirtame, pirmam ~ pirmame; (zájmena) anam ~ aname, katram ~ katrame, kitam ~ kitame, patim (pačiame), šitam ~ šitame, visam ~ visame; (participia) stovencem (stovinčiame), žydencem (žydinčiame). b) V lokálu plurálu, např.: (substantiva, kromě i-kmenů) daržuos ~ daržuose, ežeruos ~ ežeruose, grėbliuos ~ grėbliuose, loviuos ~ loviuose, šuliniuôs ~ šuliniuose, tvártuos ~ tvártuose, viduriuos ~ viduriuose; avižos ~ avižose, kūrpės ~ kūrpėse, triobôs (trobose), virkščios ~ virkščiose, ale akįsė (akyse), pušįsė (pušyse); (adjektiva) dideliuôs ~ dideliuose, didelės ~ didelėse, giliuôs ~ giliuose, gilios ~ giliosė, senuôs ~ senuose, senos ~ senose; (číslovky) dviejuos ~ dviejuose, dviejôs ~ dviejose, trijuos ~ trijuose, trijos ~ trijose; (zájmena) anuôs ~ anuose, anôs ~ anose, kituôs ~ kituose, kitôs ~ kitose; (participia) valgomuos ~ valgomuose, valgomos ~ valgomose. § 69. e (ė) vzniklé z nepřízvučného diftongu en je na konci slova obvykle krátké a odpovídá spisovnému litevskému ę, např.: didelę ~ didelę, eglinę ~ eglinę, karvę ~ karvę, kiaulę ~ kiaulę, mėlynę ~ mėlynę, milinę ~ milinę, pelę ~ pelę, ruginę ~ ruginę, varlę ~ varlę, virvę ~ virvę, žolę ~ žolę, žvaigždę ~ žvaigždę. Koncovka e v nominativu singuláru a plurálu maskulinních participií, vzniklá z nepřízvučného en, je v nářečí dlouhá (e) a odpovídá spisovnému litevskému ę, např.: atėję, buvęs, išdrisęs ~ išdrįsęs, išdžiūvęs ~ išdžiūvęs, išbėgę ~ išbėgę, nulakėję, nusiminęs, pasigrebęs, sugulę, supūvęs, susėdę, užsidėjęs ~ užsidėjęs. Mladí mluvčí nářečí i v tomto případě vyslovují nepřízvučné koncové e < ēn krátce, např.: būves ~ būvęs, ėjes ~ ėjęs, nusimines ~ nusiminęs. ė. § 70. e vzniklé ze starého dlouhého e se vyskytuje v přízvučné koncové pozici slova v nářečí. Ve spisovném litevském jazyce odpovídá ė, např.: duobės, gėlė, katė, kvieslė, rėksnė, srovė, varlė, varlės, vežės; lašės, stovės, rėkės, tylės, tingės, žiūrės. 154 Staré dlouhé e na konci nepřízvučného slova se v nářečí změnilo v krátké ę, viz § 67. V nářečí jsou případy, kdy se i na konci nepřízvučného slova vyskytuje ė vzniklé z dlouhého e: a) Ve třetí osobě budoucího času sloves s kořenovým přízvukem a příponami -ėti, -sėti a -inėti, např.: al̃pės (omdlí), áuklės, čiáudės, kláusinės, kósės, mi̇́rksės, sérgės, skéndės, súkinės, svérdės, šni̇́urpsės. V tomto případě se ė < ē zachovalo nezkrácené, nejspíše vlivem analogie jiných tvarů nebo přízvuku (srov. mi̇́rksėsiu, mi̇́rksėsi, … mi̇́rksėm; žydės, krutės, judės). b) V koncovce zvratných sloves, např.: braižėtės, bárės, máudėmės. Zde se ė < ē zachovalo nezkrácené v důsledku připojení zvratné částice (srov. § 76 b): c) Když se nedávno ocitlo na konci slova (v důsledku odpadnutí j spolu s celou slabikou), např.: áuklė ~ áuklėja, kláusinė ~ kláusinėja, súkinė ~ súkinėja; kúrpė ~ kúrpėja, nósinė ~ nósinėja, pelūdė ~ pelūdėja, žémė ~ žémėja; nėšet ~ nėšėte, rãšet ~ rãšėte. V tomto případě se ė < ē nezkrátilo proto, že se do koncovky dostalo až po ē > e (srov. § 76 c). i, y, į. § 71. i vzniklé ze starého krátkého i se v nářečí zachovalo neporušené pouze na konci kmene podstatných jmen i-kmenů, např.: ausis, naktis, pusis, svirtis. Ve všech ostatních případech krátké i na konci slova odpadlo, např.: akim ~ akimi, alum ~ alumi, medum ~ medumi. § 72. i (y) vzniklé ze starého dlouhého přízvučného i se na otevřeném konci slova zkrátilo, zatímco na uzavřeném konci (instrumentál plurálu) zcela odpadlo, např.: pati, marti, ji, vištoms ~ vištomis, avims ~ avimis, dróbėms ~ dróbėmis. y v příponě nebo kořeni ve třetí osobě budoucího času, ocitne-li se na konci slova, je vždy dlouhé, např.: dáigstys ~ dáigstys, dỹks (poroste), gỹs (bude žít), gáudys, kúrstys, lỹs (bude pršet), pílstys, plỹš (roztrhne), rỹs (bude sbírat), tráukys. § 73. i (y) vzniklé ze starého dlouhého cirkumflexního i (-jas, -ijas, -ije) je na konci kmene přízvučných podstatných jmen ia-kmenů dlouhé, stejně jako v 1k, např.: kumelỹs, gaidỹ, vėžỹs. Na nepřízvučném konci slova je toto i krátké, stejně jako v 1k, např.: dalgis, žvirblis. Toto i je dlouhé také v nepřízvučném nominativu plurálu podstatných jmen i-kmenů, stejně jako v 1k, např.: ãkys, daũtys. Z toho plyne, že *dures > durys vzniklo až poté, co už *kirvis > kirvis prošlo změnou, a proto se zde toto i již nemohlo zkrátit. § 74. i (i) vzniklé z cirkumflexního in je na konci slova obvykle krátké a odpovídá i v 1k, např.: kirvi ~ kirvi, širdi ~ širdį, verši ~ veršį. Existují případy, kdy je toto i na nepřízvučném konci slova dlouhé (i): a) V zájmenných tvarech: (u přídavných jmen) didįjį, kietąjį, paskutinįjį, pirmutlnijį; (u číslovek) antrąjį, pirmąjį. b) V nominativu jednotného a množného čísla mužských příčestí utvořených od nářečních sloves ia-kmenů, např.: žiūrįs, sėdįs, šienaujįs (šienaująs), šūkaujį (šūkaują), varliaujįs (šliající žáby), žoliaujį (žoliauja). 155 c) V koncovce akuzativu jednotného čísla zájmen anoks, jisai, nejoks, šitoks, toks, visoks, vienoks, např.: anokį, jįjį, nejokį, šitokį, tokį, visokį, vienokį. § 75. i vzniklé z přízvučného dvojhláskového ie je na konci otevřeného slova krátké, stejně jako v 1k, např.: gert (<*gerė), balti, juodi, kiti, maži, pirmi, šeri, vežti. V nářečí se vyskytují případy, kdy se staré ie na konci slova nemění v jednu samohlásku, viz § 81b. o. § 76. o vzniklé z přízvučného starého dlouhého a se vyslovuje stejně jako v 1k, např.: baladòs, kilavòs, lynòs; juodòs, purvinòs, sergančiòs, šakòs, tvarkòs, vagòs. Nepřízvučné staré dlouhé a na konci slova se v nářečí zkrátilo, viz § 63. V nářečí se vyskytují případy, kdy se nepřízvučné staré dlouhé a nezkrátilo a změnilo se v o, stejně jako v 1k, např.: a) Ve 3. osobě budoucího času sloves s kořenným přízvukem a příponou -oti: ašaros, kybos, kysos, kiūtos, klūpos, laidòs, pašakos, rymos, sąmanos, tykos. Dlouhé a se zde nejspíše nezkrátilo vlivem analogie podle jiných tvarů nebo přízvuku (srov. ašarosiu, ašarosi, ašarosim; bėgios, balnòs, nešios), srov. § 70. b) V koncovce zvratných sloves, např.: brėžos ~ brėžosi, dirbos ~ dirbosi, kirpos ~ kirposi, laikos ~ laikosi, pirkos ~ pirkosi, ra šos ~ rašosi, skaitos ~ skaitosi, siūvos ~ siūvosi, šliūostos ~ šliūostosi. V tomto případě dlouhé a zůstalo nezkrácené, protože po připojení zvratné částice již nebylo na konci slova, nýbrž ve slabice druhé od konce. c) Nedávno vzniklé na konci slova: (na konci otevřeného slova v důsledku zániku j spolu s celou slabikou) girio ~ girioje, kybo ~ kyboja, kyšo ~ kyšoja, lóvo ~ lóvoje, pievo ~ pievoje, pašako ~ pašakoja, pašakoje, rymo ~ rymoja; (na konci zavřeného slova) būvot ~ būvote, ėjot ~ ėjote, važiuavot ~ važiuavote. Zde se o < ā v koncovce objevilo poměrně nedávno, až poté, co koncové ā > přešlo v a (viz § 62). To lze tvrdit na základě skutečnosti, že kdyby například koncovka místního pádu *pievajēn zanikla ještě před změnou ā v o, místní pád by se nijak nelišil od nominativu *pievā (sg. nom.) a *pievā (sg. loc.). Když nastala doba změny koncového dlouhého a v krátké i, ā by se v obou případech zkrátilo stejně; protože k tomu nedošlo, koncovka je místního pádu (<jen) tehdy ještě musela být zachována. u, ū, ų. § 77. u vzniklé z krátkého u na konci slova stejně jako v 1k vypadlo, např.: aštuoniems (<*aštuon iemus), dukterims, gražioms, jiems, saktims ~ sagtim s, tiems, trims, vagims, varnoms, visiems. Na konci slovního kmene se toto u stejně jako v 1k zachovává a je krátké, např.: gražūs, spiečius, sūnūs. § 78. ū vzniklé ze starého ū je na konci slova stejně jako v 1k vždy dlouhé, např.: lygūs, nykūs, sūnūs, sū rū s, saldūs. Ū v kmeni infinitivu sloves v 3. osobě budoucího času, ocitne-li se na konci slova, zůstává v nářečí také většinou dlouhé, např.: džiū s (džius), griūs (grius), kliūs (klius), lūs (lus), pūs (pus), rūks (rugs), slūks (slugs), siūs, frūks (truks), žūs (žus), ale: bū s. 156 Délka se zde zachovala nejspíše v důsledku změny přízvuku tvirtapradė na tvirtagalė. § 79. u (ų), vzniklé z dvouhlásky s přízvukem tvirtagalė un, bývá na konci nářečního slova dlouhé i krátké. u < un se vždy vyskytuje v koncovce genitivu plurálu a ve třetí osobě podmiňovacího způsobu slovesa a odpovídá 1k ų, např.: aiškių, anūkių, baltų, baltių, ėčių, karčiųjų, ketvirtų, mėnesių, neštų, nosų, pelių, pirmųjų, spiečių, vienokių, važiuojančių ~ važiuojančių. V genitivní koncovce plurálu zájmen aš, tu je u < un v nářečí vždy krátké, nebo zcela vypadává, např.: mūsų || mūs ~ mūsų, jūsų || jūs ~ jūsų. Tvar bez u je v nářečí téměř častější. V akuzativu singuláru se vždy vyskytuje u < un, např.: grąžų ~ grąžų, kártų ~ kártų, medų ~ medų, rūkštų ~ rūgštų, saldųjį ~ saldųjį, spiečių ~ spiečių, sraūnųjį ~ sraūnųjį, sūkru ~ sūkru, sūrųjį ~ sūrųjį. § 80. u, vzniklé z dvouhlásky s přízvukem tvirtapradė uo, bývá na otevřeném konci slova zpravidla stejně jako v 1k krátké, např.: báltu (<*báltuo), dainúoju, dėdeliu, gaišúoju, gerų, kelių, kitų, langų, laukų, penktų, pačių, sergančių, sėdžiu, stoviu, vienu. V nářečí jsou případy, kdy staré uo na otevřeném konci slova na rozdíl od 1k zůstává nediftongizované, viz § 81 b. O starém uo na zavřeném konci slova viz § 81 c. 2. Dvojhlásky Vokálové dvojhlásky. § 81. a) Nářeční dvojhlásky ai, au, ei zůstávají na konci slova nezměněné, stejně jako v 1k, např.: baltái (sg. dat.), rašai, ró dái, sakai, vaikai, vienái; gaus, radau, šókau, vá lgiau, žarščiau ~ žarščiau; darėi, sakėi, žiūrėki. Víceslabičná vlastní jména se v singuláru vokativu zpravidla vyslovují s částicí ai, někdy však mohou být i bez tohoto ai, např.: Aí́tan (Antanai), Juózap (Juozapai). Po měkké souhlásce se dvojhláska ai na konci slova mění v ei, např.: pėilei ~ pėiliai, marčėi ~ marčiai, sámčėis ~ sámčiais, žvirbleis ~ žvirbliais (viz § 84). b) Staré ie, uo bývá na otevřeném konci slova v nářečí zpravidla monoftongizované, viz §§ 75, 80, jsou však případy, kdy zůstalo zachováno i na otevřeném konci slova. 1. V koncovce druhé složky pronominálních tvarů, např.: (u adjektiv) didėji ~ didieji, didesnėjie ~ didesnieji, didžiausėjie ~ didžiausieji, gerėjie ~ gerieji, kartėjie ~ kartieji, mažėjie ~ mažieji, saldėjie ~ saldieji, vyresnėjie ~ vyresnieji, gražiųjuo ~ gražiuoju, gražesniúoju ~ gražesniuoju, gražiausiuo-juo ~ gražiausiuoju, naujuójuo ~ naujuoju, piktúoju ~ piktuoju; (u číslovek) antrėjie ~ antrieji, pirmėjie ~ pirmieji, tretėjie ~ tretieji; antrúoju ~ antruoju, pirmúoju ~ pirmuoju, trečiúoju ~ trečiuoju; (u participií) einantėjie ~ einantieji, ėjusėjie ~ ėjusieji; dirbančiuoju ~ dirbančiuoju, vėrdančiuoju ~ vėrdančiuoju. Starší mluvčí nářečí mají v tomto případě místo koncového ie druhé složky ei (< ai), např.: gerėjei (gerieji), pirmėjei (pirmieji), sergantėjei (sergantieji). 157 2. V koncovce zájmen anas, anoks, jis, koks, kitoks, katras, nejoks, tas, toks, šioks, šitoks, šis, visokas, vienoks, např.: anie, anōkie, jie, kokie, kitōkie, katrie, nejōkie, tie, tokie, šiōkie, šitokie, šie, visōkie, vienōkie; anuo, anōkiuo, juo, kōkiuo, kitōkiuo, vienōkiuo. Koncové uo se v tomto případě mohlo v nářečí také změnit v u, např.: kōkiu, tōkiu. Lze říci, že se obě podoby užívají souběžně. Přízvučné ie, uo, na konci otevřeného slova se na rozdíl od Ik v nářečí vyslovují s přízvukem typu tvirtapradė. 3. V koncovce superlativu jednoduchých adjektiv, např.: baisiausie ~ baisiausi, geriausie ~ geriausi, gražiausie ~ gražiausi, baisiausiuo ~ baisiausiu, geriausiuo ~ geriausiu, gražiausiuo ~ gražiausiu. 4. Staré ie v koncovce infinitivu sloves a rozkazovacího způsobu ve 2. osobě jednotného čísla v nářečí nejčastěji odpadlo, např.: eit ~ eiti, nešt ~ nešti, pilt ~ pilti, siūt ~ siūti, verp t ~ verpti; eik, nešk, pilk, siūk, verp k. Starší mluvčí nářečí koncové ie v těchto slovesných tvarech vyslovují, např.: eitie, nėštie, praūstie, eikie, nėškie, praūskie. c) Na konci uzavřeného slova je staré ie vždy zachováno, zatímco uo se v některých případech zachovalo, v jiných se změnilo v u. Na konci uzavřeného slova se ie, uo vyslovují beze změny: 1. V koncovce první a druhé osoby přítomného času zvratných sloves, stejně jako v Ik, např.: prausiūos, stōjuos, sėdžiuos, vežčios; audies, dirbies, prausies, vežies. 2. Ve zvratných tvarech s enklitickou částicí se (<sėn), např.: laukiantiese ~ laukiantiese (neščia), šnekėdamiese (šnekėdamiesi). 3. Stejně jako v Ik v koncovce prvního členu složených tvarů, např.: gerie ~ gerieji, geruōsiuos ~ geruōsius, geresniōsiuos ~ geresniōsius, pirmieje ~ pirmieji, ketvirtuōsiuos ~ ketvirtuosius, kelintieje ~ kelintieji, kelintiuōsiuos ~ kelintuosius, skaudamieje ~ skaudamieji, sergančiūosios ~ sergančiuosius. 4. V genitivní koncovce jednotného čísla podstatných jmen s kmenem na i, např.: nōsties, širdies, usnies. Staré uo na konci uzavřeného slova v akuzativu množného čísla podstatných jmen, jednoduchých adjektiv, číslovek a participií se vždy monoftongizovalo a změnilo v u, stejně jako v Ik, např.: laukius, plaukus, namūs, ratus, ragus, retus, virtus, išgijusius ~ išgijusius. Staré uo na konci uzavřeného slova v akuzativu množného čísla jednoduchých zájmen se ve všech případech monoftongizovalo a změnilo v u, stejně jako v Ik: kelintūs, kitōkius, kitus, kōkius, nejōkius, pačius, šiōkius, šitōkius, vienus, vienōkius, visus, visōkius, avšak: anuōs, juōs, katruōs, šituos, šiuos, tuos. V tomto případě má přízvučné uo, na konci uzavřeného slova, na rozdíl od Ik, cirkumflexovou intonaci. d) Diftong ui na konci slova zůstává v nářečí nezměněn, stejně jako v Ik, např.: pašui, vaikui, vilkui, žvirbliui. Smíšené diftongy. § 82. O starých smíšených diftonzích an, en, in, un na konci slova viz §§ 64, 65, 68, 69, 74, 79. Všechny ostatní smíšené diftongy se na konci slova v nářečí obecně vyskytují jen zřídka. Výjimku tvoří pouze smíšené diftongy, které vznikly nově na konci slova v důsledku zkrácení koncovky, 158 např.: gẽr ~ gẽria, pìl ~ pila, šẽr ~ šẽria (viz § 58 b). V příslovcích, různých příslovečných částicích a spojkách, někdy také v zájmenech, nejčastěji odpadává druhá složka smíšených dvojhlásek na konci slova; dvojhlásky se rozpadají, např.: aukštỹn ~ aukštỹn, gerỹn ~ gerỹn, gražỹn ~ gražỹn, kiẽtỹn ~ kiẽtỹn, kvailỹn ~ kvailỹn, mažỹn ~ mažỹn, trumpỹn ~ trumpỹn; à ~ ãr, ì ~ ìr; dabà ~ dabar, dá ~ dar, kodẽ ~ kodėl, todẽ ~ todėl; mã ~ mãn, laũka ~ laũkan. III. Kombinační zákony samohlásek 1. Rozšíření samohlásky e § 83. V Mut, stejně jako v některých jiných nářečích litevštiny, lze za určitých okolností pozorovat rozšíření samohlásky e. Nářeční e (e < ė, e < en, e + l, m, n, r) se vždy rozšiřuje a získává odstín samohlásky a, pokud stojí před tvrdou souhláskou. Takto rozšířené e se ve fonetickém přepisu označuje jako ligatura písmen a a e (æ). V nářečí se vyslovuje jako lk ia, např.: bėržas ~ bėržas, bėrdams ~ bėrdamas, deg ~ dėga, dėlna ~ dėlna (dlaň), ėžers ~ ežeras, gẽrs ~ gẽras, išvẽrs ~ išvẽrs, kẽlc ~ keltas, kẽlmai ~ kẽlmai, kẽršas ~ kẽršas, kẽrp ~ kẽrpa, lẽs ~ lẽsa, mẽlžu ~ mẽlžu, menkà ~ menkà, mẽrgas ~ mẽrgos, mãs ~ mẽs, ōbels (jabloně), pã-šam ~ pẽšame, šėnc ~ šėnas, skvẽrnas ~ skvẽrnas, supelijẽs ~ supelijęs, šōke's ~ šōkės, švẽnt ~ švẽnta, tẽks ~ tẽks, vẽdam ~ vẽdame, vẽl̇kam ~ vẽlkame, žẽms ~ žẽmas, žẽnc ~ žẽntas. Přední odstín a má také dlouhé e na konci otevřeného slova v nářečí, vzniklé z cirkumflexního tautosylabického en, např.: nubẽgẽ ~ nubẽgę, nulašėjẽ ~ nulašėjė, įsisąūšėjẽ ~ išsisąūšėję, plukdýdavẽ ~ plukdydavę, válgydavẽ ~ válgydavę, tẽ ~ tẽn. Takové e se ve skutečnosti nezadňuje, nýbrž se z hlediska výšky jazyka pouze poněkud vzdaluje od běžného e a přibližuje se k a. Zůstává tedy přední, pouze velmi široké e. Případy rozšíření e se vyskytují také v jiných litevských nářečích. V nářečích puntininků východních Aukštaitů (okolí Kupiškisu) se e při rozšiřování mění v a, např.: và·da ~ vėda, vadù ~ vedu, va·stu (konjunktiv) ~ vėstų, vastù (podmiňovací způsob) ~ vestų, vàs ~ vės, avà·la. ~ avėlė, kumà·la. ~ kumėlė. Takové příklady uvádí také Pr. Skardžius ve svém článku „Dėl balsių asimiliacijos“, kde se píše: „Bylo zjištěno, že samohlásky se často vzájemně ovlivňují asimilativně, a to progresivně i regresivně. To lze zvláště snadno pozorovat v našich nářečích. Například Subatėnci, východní Aukštaité, říkají: bã·ga ~ bėga, bã·ktu (konjunktiv) ~ bėktų, nã·ša ~ nẽša, nãšt ~ nẽšt (z neštų), kumà·la. ~ kumėlė, ale bẽgì ~ bėgi, bẽkì ~ bėgti, nẽ·št ~ nešti, gen. pl. kumẽ·lu. ~ kumelių atd. Tímto způsobem můžeme konstatovat, že v subatėnském nářečí jsou přední samohlásky před zadními samohláskami v následujících slabikách důsledně 159 asimilují, tj. mění se v stejně široké, rovněž zadní samohlásky“59. S tvrzením tohoto citátu, že všechny následující zadní samohlásky mění e rovněž na zadní samohlásku, lze souhlasit jen částečně. Jak je však z citátu patrné, samohláska e, která se změnila v zadní, je vždy také stejně široká jako a. Proto vyvstává otázka, jak se mohla samohláska e rozšířit v případech, kdy se po ní v sousední slabice nachází užší zadní samohláska, řekněme u. V tomto případě bychom mohli mluvit pouze o částečné samohláskové asimilaci. Řekněme, že samohláska u mohla toto e pouze posunout dozadu, ale nemohla je rozšířit; příčinu rozšíření samohlásky e je třeba hledat někde jinde. Avšak jak v Mut, tak i v nářečích východních vysočinských puntininků jsou příklady, v nichž se samohláska e změnila i v případech, kdy po ní žádná jiná samohláska není a nikdy nebyla, např. kmenové e ve 3. osobě budoucího času sloves (Mut): lės ~ lės, nẽš ~ nėš; (v nářečích puntininků a dadininků) mās ~ mės, nāš ~ nėš, vàs ~ vės; dlouhé e vzniklé z tautosylabického en (Mut): šẽ ~ šen, nėšẽ ~ nėšę, šérẽ ~ šėrę, vẽžẽ ~ vėžę; koncové ē podstatných jmen kmene ē < ē (v nářečích puntininků a dadininků): avā́la. ~ avėlė, kumā́la. ~ kumėlė, katāˢ ~ katė, katāˢs ~ katės, sva.rā ~ svėrė, sva.rāˢs ~ svėręs a další. Uvedené příklady ukazují, že v nářečích existuje mnoho případů, kdy se samohláska e může stát podobnou samohlásce a nebo se v ni změnit zcela bez vlivu jiných samohlásek. Abychom objasnili příčiny změny samohlásky e v a nebo jejího připodobnění k ní, vraťme se k témuž článku. Nacházíme v něm: „Jak ukazují jiná, sousední nářečí, k tomu (ke změně e v a—E. G.) muselo dojít postupně, totiž: ve slově kumā́la. se nejprve, jak lze soudit, koncové ē po velárním l změnilo v a˙ (<a.), a teprve později se a objevilo místo e i v předposlední slabice“60. Z toho vyplývá, že zde se tvrdí, že koncové ē ve slově kumelė nejprve ovlivnilo velární l, které je změnilo v a. Z toho tedy vychází, že i souhlásky působí na samohlásky. Citát v tomto případě uvádí, že souhlásky působí na samohlásky pouze progresivně. Vyvstává však otázka, proč by velární l, které změnilo následující e v a a samo tím ještě více ztvrdlo, nemohlo dále působit na samohlásky vedle sebe, a proč mělo nově vzniklé koncové a připodobnit předcházející e. Vždyť v litevštině je znám vzájemný regresivní i progresivní vliv samohlásek a souhlásek. Regresivní vliv je navíc častější a pro litevštinu charakterističtější. Není tedy možné, že zde právě velární l změnilo v a také předcházející e? Prohlédneme-li si výše uvedené nářeční příklady, vidíme, že ve všech případech může být samohláska e skutečně ovlivněna progresivně i regresivně jak souhláskami, které jsou přítomné, tak těmi, které tu byly dříve. Jinak nelze vysvětlit rozšíření samohlásky e v současnosti v otevřeném konci slova v nářečí, které zkoumáme, ve slovech jako bėgẽ˙ (< *bėgēn) ~ bėgę, šẽ (< šen) ~ šėn, sāvē˙ (< *saven) ~ sāvę (savęs). To ukazuje, že rozšíření samohlásky e v Mut je starší než zánik souhlásky n. Teprve v době, kdy toto n 59 Viz Pr. Skardžius, APh, VII, 40, Kaunas (1938). 60 Tamtéž, 40. 160 ještě existovalo, e se mohlo rozšířit. Po zániku n na konci slova se rozšířená samohláska e zachovala. Také pouze vlivem ztvrdlých souhlásek se východní vysočinská samohláska e, ē (< ē) změnila v a ve slovech jako avāla ~ avėlė, gēra ~ gėrė, sva.rā ~ svėrė. Z toho vyplývá, že i v kupiškėnském nářečí se e, ē (< ē) mění v a v případech, kdy v následující slabice není měkká souhláska. Že souhlásky působí na samohlásky stojící vedle nich, jasně ukazují i tyto příklady z kupiškėnského nářečí: gėra ~ gėrė, kėptas ~ kėptas, gėras ~ gėras, šėra ~ šėrė, žėma ~ žemė, vėžė ~ vėžė, žėmas ~ žemas, jėma ~ ėmė. V těchto příkladech se samohláska e po g, j, k, š, ž nemění v a, přestože stojí před tvrdými nebo ztvrdlými souhláskami (před slabikou se zadní nebo střední samohláskou), protože její úzkost udržuje předcházející palatální souhláska g, j, k, š, ž, která je v těchto nářečích palatalizovanější než ostatní souhlásky. Za povšimnutí stojí také to, že v takových případech se samohláska e nejen nerozšiřuje, ale je ještě užší. Jedinou příčinou jejího zúžení může být pouze palatální souhláska, neboť už nic dalšího ji zužovat nemůže (po ní následuje tvrdá souhláska a široká samohláska). Lze uvést i další příklady z Mut, které ukazují, že za rozšíření e (nebo jeho změnu v a) odpovídá pouze souhláska. Ve větší části Mut je koncové -t infinitivu měkké. Tam je i samohláska e před měkkým t nezměněná, např.: nēšti ~ nešti, gyvēt ~ gyventi. Na východním okraji nářečí je koncové -t infinitivu tvrdé. Zde se samohláska e před tvrdým t rozšiřuje a vyslovuje se jako ia, např.: gyvėt ~ gyventi, vėst ~ vėsti. Záporné e se stojící pouze před zadními samohláskami následujícího slova nikdy nerozšiřuje, např.: nē uoga, nē olungė (nė volungė). Úplně jinak tomu je, když se mezi totéž e a zadní samohlásky vloží souhláska, např.: nēe uoga (nė uoga), nēe volungė ~ nė volungė. Když se ukázalo, že samohlásku e ovlivňují tvrdé nebo ztvrdlé souhlásky, nelze tvrzení „...samohlásky přední řady se před samohláskami zadní řady... mění v stejně široké samohlásky, rovněž zadní řady“ považovat za správné. Toto tvrzení je navíc nesprávné i proto, že ve skutečnosti nejsou všechny samohlásky zadní řady široké (např. o, u). Samohláska e se před měkkou souhláskou nikdy nerozšiřuje, např.: metį, vedį, nešį, pelė, senesnį. 2. Přední posouvání samohlásek § 84. Všechny samohlásky zadní řady (a, o, u) se po j a dalších měkkých souhláskách v dialektu Mut vždy posouvají dopředu, např.: jāuje ~ jāuja, pėllei ~ pėliai, gėrem ~ gėriame, lėkenčius ~ lėkiančius, kiāuras, ėjaū, jōjau, jōvals ~ jōvalas, žiōplas, jūks ~ jūkas (krevní polévka), kiūžis. Příklady ukazují, že samohlásky o, u a a se při posunu dopředu v dvojhlásce au nezměnily v jiné hlásky a že posun nejvíce zasáhl samohlásku a samotnou a ve spojeních ai, am, an. Posunutím dopře- 11. Kalbotyros klausimai 161 du se samohláska a v dialektu změnila v e. Toto e, vzniklé z a, má v závislosti na své délce a pozici ve slově různou šířku. V důsledku posunu dopředu se a v dialektu mění v e: 1. Je-li na konci otevřeného slova krátké, např.: gijė ~ gijà, sàujė ~ sàuja, žarijė ~ žarijà, delčė ~ delčià, pradžė ~ pradžià; uošvijė ~ uošvijà; akė ~ akià (okem), gėrė ~ gėrià, žiūrė ~ žiūrià (dívá se). 2. Když po něm následuje měkká souhláska, např.: áudženti ~ áudžianti, éisenį ~ éisianti, turentį ~ turinti (mající), lekentỹsis ~ lekian tỹsis, laukentėse ~ laukiančiose (těhotná), žydenčiója ~ žydiančiója (kvetoucí). 3. Je-li ve dvojhlásce ai, např.: brólei ~ bróliai, marčei ~ marčiai, šėnei ~ šėniai, peileis ~ peiliais, šereis ~ šeriais. Samohláska a posunutá dopředu se v dialektu mění v ę v těchto případech: 1. Je-li na konci slova dlouhá, např.: audženčėsės ~ audžiančiasis, vyriáusėji ~ vyriausiai, baltąjė ~ baltąja, jąjė ~ jąja, naũjėjei ~ naujajai, graũdžėje ~ graudžiaja, mišė ~ mušia, šiūsė ~ siūsią, žvėjosė ~ žvejosia. 2. Když po něm následují tvrdé souhlásky, např.: pylėvà ~ pyliavà, baudžėvà ~ baudžiavà, arklems ~ arkliams, peilems ~ peiliams, vadžės ~ vadžias, kójas ~ kojas, žiūrem ~ žiūrime (díváme se), tūret ~ tur iate (máte). Zúžilo se a změnilo v e také nepřízvučné staré dlouhé a na konci slova (lit. ę). Na konci otevřeného slova je užší, na konci zavřeného širší, např.: gaidžė ~ gaidžio, jáuče ~ jaučio; kójes ~ kojos, sáujes ~ sáujos; plóje ~ plójo, sėdėje ~ sėdėjo. Původ nového e je v tomto případě zcela pochopitelný: staré dlouhé a se v nepřízvučné pozici na konci slova zkrátilo a nemohlo se změnit v o. Později se takto zkrácené a pod vlivem přední asimilační působnosti souhlásky j změnilo spolu s krátkým a v e. 3. Kontrakce a elize § 85. Stahování a vypouštění samohlásek se nejčastěji vyskytuje tehdy, když slovesa nebo slova slovesného původu, jejichž kořen začíná samohláskou, dostanou předponu. V nářečí se nejčastěji kontrahují tyto skupiny: e + y; u + ė; a, u + ei; i + i, např.: najaũ ~ nuėjaũ, najė ~ nuėjai, nãję ~ nuėjo, najims ~ nuėjimas, naisiu ~ nueisiu, nãs ~ nueis, pãis ~ paeis, nãik ~ nueik, nãn ~ nueina, naini ~ nueini, nãty ~ nueitų, nãnam ~ nueiname, nãsiu ~ nueisiu, pãsiu ~ paeisiu, paini ~ paeinu, paikim ~ paeikime, pain ~ paeina, pãity ~ paeitu, pãik ~ paeik, prãisiu ~ pra eisiu, prainu ~ praeinu, praik ~ praeik, praitu ~ praeitų, prais ~ praeis, prainam ~ praeiname, tėr ~ tėra, nėr ~ nėra. Elize se v nářečí nejčastěji vyskytuje u těchto skupin: e + a; e, i + ė; e + i; e, i + ei; a + ė; i + a, např.: neptėrš̃k ~ neapteršk, netlaĩkys ~ neatlaikys, necakỹs ~ neatsakys, netidarỹs ~ neatidarys, necūks ~ neatsūks, netlaũš ~ neatlaũš, netpìrks ~ neatpìrks, netiduõs ~ neatiduõs, netmės ~ neatmės, nekėję ~ neakėjo, negurkãva ~ neagurkãvo, nerbãva ~ nearbãvo, nėjaũ, nėjėi ~ neėjai, nėmiaũ ~ nėmiau, nėmėi ~ nėmei, prėde ~ priėdė, prėst ~ priėsti, prėdžiau ~ 162 priedžiau, nęd ~ nėda, nėde ~ nėdė, prešk ~ priėšk, nėšk ~ nėešk, nėdrus ~ nėėdrus, nėdri ~ nėėdri, preijau ~ priėjau, prejęi ~ priėjai, preijims ~ priėjimas, preidims ~ priedimas, premiau ~ priėmiau, premėi ~ priėmei, premims ~ priėmimas, nikš ~ neįkiš, nievėš ~ neįvėš, ninėš ~ neįneš, ništums ~ neįstumš, nižąs ~ neįkąs, nidėks ~ neįdegęs, nimū ~ nėimu, nimį ~ nėimi, neinū, neinį, neilūok ~ neeiliuok, preinū ~ prieinu, preinį ~ prieini, preiliāva ~ prielįavo, susėinū ~ susieinu, susėini ~ susieini, prajaiū ~ praėjau, prajėj ~ praėjai, prajims ~ praėjimas, nižgėre ~ neišgėrė, nišvāre ~ neišvārė, nišmāude ~ neišmāudė, nišāude ~ neiššāudė, nižgāude ~ neišgāudė, ništrāuke ~ neištrāukė, nišlāupė ~ neišlāupė, susėjau ~ susiėjau, susėjė ~ susiėjai, susėjims ~ susiėjimas, nikš ~ neįkiša, nikel ~ neįkelia, nėme ~ nėėmė, nėmem ~ nėėmėme, nėmėt ~ nėėmėte, nėmes ~ nėėmės, preję ~ priėjo, prėjom ~ priėjome, prėjot ~ priėjote, prėjęs ~ priėjęs, nein ~ neina, nein am, neik, neiš, neikit, neikim, preiš ~ prieis, prei- bit ~ prieikite, nišplaukė ~ neišplaukė, nėtnėš ~ neātneša, nim ~ nėima, nimam ~ nėimame, premem ~ priėmėme, susėme ~ susiėmė, susėmei ~ susiėmei, pršėmiau ~ prišėmiau, pašėmė ~ pasiėmė, nišėme ~ nusiėmė, tšėmei ~ teišėmei, prājom ~ praėjome, prājė ~ praėjo, pājom ~ paėjome, pāję ~ paėjo, susėnam ~ susieiname, susėję ~ susiėjo, nuseičiau ~ nusieičiau (nueičiau), nepārc ~ neapārtas. Někdy jsou vypouštění a stahování samohlásek v nářečí tak úzce souvisejícími jevy, že je obtížné je od sebe odlišit; nejčastěji k tomu dochází, když v daném slově vedle sebe původně stály dvě stejné samohlásky, např.: pasilga ~ pasilgo, pasilgau ~ pasilgau, pasilsėt ~ pasilsėti, pasilsėje ~ pasilsėjo, pantaušys ~ paantaušys, Palsys ~ Paalsys (vesnice u řeky Alsa), pirmapaalsinei ~ pirmapaalsiniai (lidé z vesnice Paalsys I), antrapaalsinei ~ antrapaalsiniai (lidé z vesnice Paalsys II), Pantvardys~Paantvardys (vesnice u řeky Antvardė), prímam~ priimame, prim~ priima, pasiimt ~ usimt ~ prisiimt~ pasiimti, užsiimti, prisiiimti, priimc ~ priimk ~ priimt ~ priimsiu ~ niimsiu ~ priimsi ~ priimtu ~ priimkim ~ priimdavau ~ pasim ~ susim ~ ūsim ~ prisim ~ susimam ~ susimat~ priimtas, priimk, priimti, priimsiu, neimsiu, priimsi, priimtų, priimkime, priimdavau, pasiima, susiima, užsiima, prisiima, susiimame, susiimate. 4. V y p o u š t ě n í s a m o h l á s e k § 86. Velmi ojedinělé případy vypouštění samohlásek se vyskytují ve slovech cizího původu v okolí nazálních a likvidních souhlásek, např.: pālic (kabát), gimnāzije (gymnázium), gimnāziastas (gymnazista), cvilikai (cviklíci). 5. P ř i d á v á n í s a m o h l á s e k § 87. Přidávání samohlásek na začátku slova bylo zaznamenáno pouze u slov cizího původu, např.: Atkočāits~Atkočaitis (srov. polské tkacz), iškala (židovská modlitebna). 11. Kalbotyros klausimai 163 6. Vypadávání samohlásek § 88. Vypadávání samohlásek na začátku slov litevského původu nebylo v nářečí zaznamenáno. Počáteční samohlásky slov cizího původu nejčastěji vypadávají tehdy, když je význam těchto slov nebo jednotlivých hlásek nejasný, nebo když slovo svými hláskami připomíná litevské slovo, např.: Nastāze (Anastazija), vangelìks (evangeli-kas), Samidàuckas (Aksamitauškas), raplānc (aeroplanas), balatōrije (ambulato-rija), tamabìlius (automobilis), Zabēle (Izabelė), Džidorìus (Izidorius), raštānc (areštantas), raštìot (areštuoti), raštāva (areštavo). 7. Vypadávání samohlásek § 89. Vypadávání samohlásek se v nářečí vyskytuje zřídka, např.: vàdnas (vadinasi), Mitva (Mituva), Jērbiškei (Jerubiškiai, název vesnice), brōks (burokas), sąsūvinis (sąsiuvinis). 8. Odchylky na začátku slova § 90. Na začátku slova se v nářečí nepravidelně místo spisovného litevského a objevuje e, např.: elksnis (alksnis), elksnynė (alksnynas), Eñdrius (Andrius), ēitvars (aitvaras), ekmuõ (akmuo), ekmenyne (akmenynė), Emērikis (Amerika). Konsonantizmus I. Výslovnost a původ 1. Souhlásky b, d, g, k, l, m, p, r, s, š, t, v, z, ž. § 91. Souhlásky b, d, g, k, l, m, p, r, s, š, t, v, z, ž mají v nářečí stejný původ a vyslovují se stejně jako v spisovné litevštině, např.: balā, baltā, daržinė, gaigals ~ gaigalas, karštis, lapė, mōlis, pašiópa (mizerná stavba, nejčastěji dřevník), rōpe ~ rōpė, sulā, šatrā, tōsis, vežēš, žūrūnis (bručoun, který se chystá plakat), žāips ~ žaibas. § 92. Nářeční j má stejný původ jako v spisovné litevštině. Vyslovuje se vždy měkce, např.: jāuje ~ jāuja, jōvars ~ jōvaras, juōks ~ juōkas, jijē (ona). § 93. j se v nářečí vyskytuje méně často než ve spisovné litevštině. Nejčastěji chybí na konci nářečních slov. Tam zaniklo spolu s celou slabikou, pokud následovalo po starých dlouhých samohláskách a samohláskových dvojhláskách v těchto případech: 1. Na konci slova před starým krátkým a v otevřené slabice, např.: gỹ ~ gỹja, klō ~ klōja, kiaušiniau ~ kiaušiniauja (hledá v hnízdech vejce), kirmỹ ~ kirmyja, lỹ ~ lyja, lō ~ lōja, lynō ~ lynōja, lie ~ lieja, malkau ~ malkauja, mō ~ mōja, melūo ~ melūoja, plō ~ plōja, paukščiau ~ paukščiauja (chytá ptáky, ničí jejich hnízda), pelỹ ~ pelỹja, peliō ~ peliōja (chytá myši), rāu ~ rāuja, rūdỹ ~ rūdỹja, sē ~ sēja, skrie ~ skrieja, spē ~ spēja, šienāu ~ šienāuja, važiūo ~ važiūoja, ale: sāuje (<*sāujā) ~ sāuja, jāuje ~ jāuja, Vidāuje ~ Vidāuja, gijē ~ gija, vējē ~ vēja. 164 2. Na konci slova v otevřené slabice před e (< ēn), např.: akỹ ~ akyje, galvõ ~ galvoje, gerõ ~ geroje, nõsy ~ nosyje, pievõ ~ pievoje, patvorỹ ~ patvoryje, šulinỹ ~ šulinyje, tulžỹ ~ tulžyje, vandenỹ ~ vandenyje, žaliõ ~ žalioje, ale: meduj̃ ~ meduje, būčiuj̃ ~ būčiuje, spiečiuj̃ ~ spiečiuje. 3. Na konci prvního členu složených slov, když j stálo před a, např.: kraugerỹs (< kraujagerýs), kraũligė (< kraujaligė) ~ kraũligė, kraũžolės (< kraujāžolės) ~ kraũžolės, kógalvei (< kojagalviai) ~ kógaliai (končetiny), nauvedỹs (< naujavedys), vėrauṗlės (< vėjarauṗlės) ~ vėrauṗlės. § 94. Stejně jako ve spisovné litevštině zaniklo j v souhláskových skupinách před předními samohláskami, např.: áudi, jautl, láukei, renkì, skalbei, žiemỹs (sever). § 95. Ve skupinách se souhláskami před zadními samohláskami je osud j následující: 1. Druhá část starých skupin dj, tj zanikla stejně jako ve spisovné litevštině, přičemž první část změnila v afrikátu dž, č a samohlásku následující po této skupině změkčila, např.: gaidžė̃ ~ gaidžiai, gaidžė ~ gaidžio, gaidžiui, mačiaũ, matýčiau, paũkščė̃ ~ paũkščiai, svečė̃ ~ svečiai, kenč̃ ~ kenčia, leidž̃ ~ leidžia. Zdá se, že koncové a v tomto případě zaniklo až po skupinách tj, dj > č, dž, neboť jinak by se tj, dj již nemohly změnit v afrikáty (j by zaniklo spolu s a). 2. Staré skupiny bj, pj se v úplné podobě zachovaly pouze v kmeni slova, např.: bjaurùms ~ biaurumas, pabjūra ~ pabiūro, bjaurỹbė ~ biaurybė, bjaũrei ~ biaūriai, papjū̃ts (bída, konec), pjovìms ~ piovimas, pjáustyt ~ pjáustyti, pjovìks ~ piovikas, pjudýt ~ piudyti, pjūklas ~ piūklas, rūkpjūtė ~ rugpjūtė, papjaũc ~ papiautas, spjõvė ~ spiovė, spjáut ~ spiauti. Na konci slova vypadla druhá část skupin bj, pj stejně jako ve spisovné litevštině, např.: gnybiau, gnybiu, kaupiu. 3. Druhá část starých skupin gj, kj, lj, mj, nj, rj, sj, šj, vj, zj, žj rovněž vypadla, stejně jako ve spisovné litevštině, např.: vãgė ~ vãgio, sakiaũ, brólė ~ brólio, kūrme ~ kūrmio, skýniau, stúobre ~ stúobrio, bìldese ~ bìldesio, šiauc ~ šiaũdas, žyziaũ (naříkal jsem), ėžė ~ ėžio. ⁿ. § 96. Nářeční n má z hlediska původu a výslovnosti stejnou povahu jako ve spisovné litevštině, např.: norãks ~ norãgas, vãnak s ~ vã nagas, žandai. Na rozdíl od spisovné litevštiny se n v nářečí vyskytuje méně často. Bez jediné výjimky⁶¹ zde zaniklo nejen před všemi frikativními souhláskami v kořeni slova a v koncovce, jak je tomu ve spisovné litevštině, ale také ve slovesech před s a infinitivním t (jak se n při zániku zachovalo k samohlásce, která mu předcházela, viz §§ 38, 42, 48, 54, 65, 69, 74, 79), např.: bãl ~ bãla, grãžtas ~ grãžtas, gyvẽs ~ gyveñs, gyvėt ~ gyventi, kẽst, kūręs ~ kūrẽns, kūrėt ~ kūrenti, kabit ~ kabinti, kabìs ~ kabins, lìst, pìt ~ pinti, pìs ~ piñs, raugėt ~ rauginti, sãpara, sãl ~ sãla, sãnar ei ~ sãnariai, sãnašas ~ sãnašos, sãžinė ~ sãžinė, sãrašas, skẽst, skỹst, skẽsiu ~ skinsiu, skẽsi ~ skinsi, skẽs ~ skins, skẽsim ~ skinsime, skẽsit ~ skinsite, skẽt ~ skinti, skẽdams ~ skindamas, skẽtų ~ skintų, sėt ~ sėnti, sėstu ~ sėñstu, sėst ~ sėnsta, sėstų ~ sėntų, 61 Srov. J. Žiugžda, Lietuvių kalbos gramatika, 1, 20, Kaunas, 1956. 165 sėsi ~ sensi, sės ~ sens, sėčiau ~ senčiau, sėtum ~ sentum, sėdams ~ sendamas, šąslavas (sašlavos), šąl ~ šąla, tvės ~ tviñs, tvįt ~ tvinti, tvįst ~ tvinsta, tvįtu ~ tvintu. Případy, kdy se n mění v m, viz § 109. f, ch, h. § 97. Souhlásky f, ch, h se v nářečí vyskytují převážně jen ve slovech cizího původu a jsou vzácné. a) Z těchto souhlásek se v nářečí nejčastěji vyskytuje f, např.: fūktelis (zemědělský stroj podobný pluhu), futrā (teplý dámský plášť), férma, fināncai ~ finānsai, fýgusas (fíkovník), féleris (nedostatek, vada), frēnčius (sako). V jiných slovech se f nahrazuje hláskou p, např.: pābrikēs ~ fābrikas, pūrmonc ~ fūrmonas (vozka), purmānka (povoz s lidmi), partigrāps ~ partigrāpas (fotograf), pudamenc ~ fudamēntas (fundament). Mladší mluvčí nářečí vyslovují f v cizích slovech. b) Počáteční h v přejatých slovech se v nářečí nejčastěji vypouští, např.: aktārs (hektar), īmnas (hymna). Někdy se takové h mění v g, např.: Genārikṣ (Henrikas), gēṛps (erb), gektārs (hektar). V citoslovcích nářečí se h vyslovuje, např.: ahà (ano), ehē (mizerně!), uhū (haló, pozor!), ýhāha (řehtání koně), ohō. Mladí lidé v nářečí vyslovují h i v přejatých slovech. c) Souhláska ch se v řeči starších mluvčích nářečí vůbec neužívá. Ve všech případech ji nahrazuje litevské k (také v neologismech), např.: kòrs ~ chòras, kòlera ~ chòlera, tēkninkūms (technikum as), tēkninks (technikas), kirūrks ~ chirurgas, karāktorius (charakteris), kliòrke ~ chliòrkē (chloras), kuligānc ~ chuligānas, kytrī (chytře). Mladší mluvčí nářečí vyslovují ch v přejatých slovech. 2. Afrikáty c. § 98. Afrikáta c je v nářečí podstatně častější než v spisovném jazyce. Proto je také její původ rozmanitější ve srovnání se spisovným c. Stejně jako ve spisovném jazyce se c v nářečí vyskytuje především v přejatých slovech a ve slovech napodobujících zvuky přírody, např.: cūkruṣ, cigōnai (cikáni), cigārs ~ cigāras, cimēnc (cement); cipīks ~ cipūkas (kuřátko), ciepšet, cýpt, cyplȳs, cāpt, capūks (okraj oděvu, výčnělek, za který lze uchopit). Kromě toho vzniká afrikáta c v nářečí také v důsledku asimilace hlásek. Hláska c tohoto původu se v nářečí vyskytuje nejčastěji. V nářečí se nejčastěji asimilují sousedící hlásky t a s, d a s. Při asimilaci se tyto skupiny hlásek vždy mění v afrikátu c. V nářečí vzniká v těchto případech: 1. Při sousedním výskytu předpony t a kořene nebo zvratné částice s, např.: acisēda ~ atsisėdo, acīgule ~ atsigulė, acikēle ~ atsikėlė, ācliuoge ~ atšliuo gė, àcklende ~ atsklendė, àckleiskim ~ atskleiskime, àckverbe ~ atskverbė, acmeik ~ at smeik, acpēši ~ atspėsi, ackirtu ~ atskirtu, acvyrāva ~ atsvyravo, acpinda ~ atspindo, acūka ~ atsūko. 2. Ze sousedících slov, z nichž první je proklitikum a jeho koncové t se setkává s počátečním s druhého slova, např.: an cāules ~ ant saulės, an cēnas ~ ant sienos, an cṭāla ~ ant stālo. 166 3. Z koncového d, t první části složených slov a počátečního s druhé části, např.: drūčprandis ~ drūtsprandis, v̇ciene ~ vidsienė. 4. Na konci uzavřeného slova, s výjimkou krátkého a (§ 61), a při sousedství hlásek t a s, d a s, např.: lẽc ~ lẽtas, kẽpc ~ kẽptas, kiẽc ~ kiẽtas, píc ~ pintas, rãc ~ rãtas, rẽc ~ rẽtas, skíc ~ skintas, arúoc ~ arúodas, grúc ~ grūdas, júoc ~ júodas, kūoc ~ kūodas, lẽc ~ lẽdas, pãc ~ pãdas, prúc ~ prūdas, púoc ~ pūodas, pẽc ~ pẽdas, rúc ~ rūdas, sõc ~ sõdas, úoc ~ úodas, žíec ~ žíedas. Afrikáta c v nářečí vzniká ze s, které se ocitlo po n. Nejčastěji k tomu dochází na konci uzavřeného slova, s výjimkou krátké samohlásky, např.: geltõnc ~ geltõnas, mėlync ~ mėlynas, raudõnc ~ raudõnas, šẽnc ~ šẽnas, šiẽnc ~ šiẽnas, vandẽnc ~ vandẽns, víenc ~ víenas. s se mění v c také v příponě -nsk- u příjmení cizího původu, např.: Bagdánckis ~ Bagdánskis, Palánckis ~ Palánskis, Beržínckas ~ Beržínskas. Nejspíše vlivem analogie přípony -nsk- se s mění v c také v příponě -ausk- a rovněž v dalších slovech obsahujících hláskovou skupinu -ausk-, např.: pliauckà ~ pliauskà, Lazdáuckas ~ Lazdáuskas, Grubliáuckė ~ Grubliáuskė (Grubliauskaitė), bauckinė ~ bauskinė (přivezená z Bauskė). č. § 99. Afrikáta č je v nářečí z hlediska původu a užívání rovněž hojnější než v lk: 1. č, vzniklé z t + j, stejně jako v lk, viz § 95. 2. č, vzniklé napodobováním zvuků přírody, např.: čerkšt, čerkšlė, čirkšt, čiaupótis, čiauškėt, čiaudėt, čiūpt, čiūputė ~ čiūputė (o někom, kdo něco dlouho dělá, ohmatává). 3. Přejatá č, převzatá spolu se slovem, např.: česnãkas ~ česnãkas, čemerỹs (hořká bylina), čiobras, žemčiūgai. V nářečí je mnoho případů afrikáty č vzniklých v důsledku hláskové asimilace. Hlásky t a š, které se ocitnou vedle sebe, vždy dávají afrikátu č, např.: ačẽrt ~ atšẽrti, ačãla ~ atšãlo, ačáiža ~ atšáiža, ačvìlpė ~ atšvìlpė, ačliáužė ~ atšliáužė; an čiaudų ~ ant šiaudų, an čirdies ~ ant širdies, an čaliẽs ~ ant šalies; pikčšasė ~ piktsąsiai. Asimilací sousedících hlásek d + š vzniká afrikáta č, např.: Ei čas (<Eid+šas, příjmení), Ei čei ~ Ei čiai (vesnice), juõčkus (< juod+škus); Juõčakis ~ Juódsakis (potok v lesích Pašvenčio), mečerkė (<medsárkė). Hláska š se po n mění v afrikátu č, např.: grynčalã ~ grynšalã, Jončkìs ~ Jončkis (Jonas), Oñčke ~ Oñčke (Ona), Genčke ~ Genčke (Genė). Asimilací hlásek c a š v nářečí se afrikáta č vyslovuje ve skupině slov, např.: vien čon čyla, ki čon čala ~ vienc šonc šyla, kic šonc šąla ~ vienas šonas šyla, kitas šonas šąla. dz. § 100. Afrikáta dz je v nářečí vzácná. Vznikla: 1. Napodobováním zvuků přírody, např.: džinkt ~ džingt, džimbīt ~ džimbinti (líně jít), džangvót (jít daleko bez jasného cíle). 2. Asimilací sousedících hlásek t a z, d a z, např.: adžimbė ~ atzvimbė, adzylójė ~ atzylójo, adžiržė ~ atziržė; ka džiřžė ~ kad žiržė. 167 3. Asimilací se zvukem z předcházejícím n, např.: Bandžnai ~ Banzinai (název vesnice), bendžinc ~ benzinas, kombinzdžonc ~ kombinzonas. dž. § 101. Afrikáta dž se v nářečí vyskytuje častěji než ve spisovné litevštině. Mohla vzniknout: 1. Ze spojení dj, viz § 95. 2. Napodobováním zvuků přírody, např.: ei džium džium džium. 3. Asimilací sousedících zvuků, např.: (t+ž) adžvengė ~ atžvengė, adžėlė ~ atžėlė, adžygiuo ~ atžygiuoja, adžagrei ~ atžagariai, adžengė ~ atžengė, adžarštė ~ atža(r)štė, adžaibuo ~ atžaibuoja, adžabojė ~ atžabėjo; an džiemos ~ ant žiemos, an džėmes ~ ant žemės, an džolės ~ ant žolės; pigdžolės ~ piktžolės. Afrikáta dž se objevuje také ve složených slovech před znělými souhláskami, když se afrikáta č znělostně přizpůsobí, např.: drūdžgalys ~ drūčgalys (tupý konec), kurdžgalys ~ kurčgalys (konec patního zářezu), trėdždalis ~ trečdalis. II. Kombinační zákony souhlásek 1. A s i m i l a c e a) Měkkost souhlásek způsobená asimilací. § 102. V nářečí mohou být souhlásky tvrdé a měkké. Tvrdnutí nebo změkčování souhlásek v nářečí probíhá regresivně62. Před zadními samohláskami jsou souhlásky vždy tvrdé, stejně jako ve spisovné litevštině, např.: balà, bóbà, baigù, vãbalas ~ vãbalas, skam̃ba ~ skamba, šlum̃ba ~ šlumba, žvaigždùtė ~ žvaigždutė. Pokud v nářečí v důsledku zkrácení konce slova odpadne krátké a, zůstává souhláska, která mu předcházela a ocitla se na konci slova, tvrdá, např.: dírbo ~ dirba, drėb ~ drėba, ėd ~ ėda, kánd ~ kanda, leñd ~ lenda, žíb ~ žiba, žínd ~ žinda. Stojí-li souhlásky bezprostředně před předními nebo předními posunutými samohláskami, jsou vždy měkké, např.: bìtis (včela), Bėbirvýtis ~ Bebirvytis (potok), kiaušìnis ~ kiaušinis, kępìes ~ kepiesi, lėkìms ~ lėkimas, lýgýbė (rovnost), pélkė ~ pelkė, šiekšnìs, žydėt ~ žydėti, žioplas ~ žioplas. Pokud v nářečí v důsledku zkrácení konce slova před měkkou souhláskou odpadne krátké a nebo i, souhláska, která mu předcházela, se vždy vyslovuje měkce, např.: mýl ~ mylia (miluje), lýdž ~ lydi (doprovází), týl (mlčí), žýd (kvete), pér (pere), gúl (leží), gyvẽt ~ gyventi, matýt ~ matyti, sakýt ~ sakyti, žiūrėt ~ žiūrėti. § 103. Souhlásky g, k jsou měkké pouze tehdy, stojí-li bezprostředně před přední nebo přední posunutou samohláskou, např.: gìrgždėt ~ girgždėti, kìrbėt ~ kirbėti. Jsou-li mezi g, k a předními nebo předními posunutými samohláskami jiné souhlásky, vyslovují se velární g, k tvrdě, např.: grūžas ~ grūžas 62 V nářečí se vyskytuje několik slov s progresivní měkkostí souhlásek. Ve slovech: kėl’s ~ kėlias, žál’s ~ žalias, po odpadnutí krátkého a v důsledku zkrácení koncovky zůstává l měkké a změkčuje následující s. 168 (gružlys), gnỹbu ~ gnybiu, pagrėbstai ~ pagrėbstai, grižčė ~ grižčia (grįžtė, hrst vytrhaného lnu), greitai (greit), griebau ~ griebiau, grėblis ~ grėblis, gróva ~ grióva (který se rychle převrátí), grūva ~ griūva, griaužė ~ griaužė, kraukšlė ~ kriaukšlė (prasklý okraj bochníku), kriokė ~ kriokė, krūkis ~ kriūkis (hůl), klỹkė ~ klykė, klengė ~ klengė (závora dveří), klipytą ~ klipytą (shrbený člověk), skliauda ~ skliaudo (kroutí, o uších zvířete), kreipės ~ kreipiasi, krypst ~ krypsta. g, k jsou poněkud změkčené, když stojí na konci slova před měkkým t, které patří do téže slabiky, např.: pravirkti, išderkti (zhanobit, pomluvit), apnikti, išmigti, įtikti, ištrūkti, išalkti, išbrinkti, pradinkti, palinkti, ištrinkti, sėkti ~ sėkti, bėgti ~ bėgti, dēkti ~ dègti, sprógti ~ sprógti. Jestliže se v koncovce slova mezi měkkým t a k, g nachází ještě jiná souhláska nebo k, g patří do jiné slabiky, jsou v tomto případě tvrdé, např.: suplūkšti ~ suplūkšti, ištrūkšti ~ ištrūkšti, užtrókšti ~ užtrókšti, naktis ~ naktis, saktis ~ sagtis. § 104. Všechny ostatní souhlásky, které stojí před přední samohláskou nebo samohláskou, která se stala přední, jsou měkké, i když jich je několik; nejměkčí je ta, která stojí bezprostředně před přední samohláskou nebo samohláskou, která se stala přední, zatímco ostatní, které jí předcházejí, jsou méně měkké, např.: blyžoti ~ blyžoti (ležet jako ochrnutý), pasterblė ~ pasterblė (spodní část střechy, podstřeší), žvirbliukas ~ žvirbliukas, bliauna ~ bliauna, apžlibo ~ apžlibo (oslepl), Bliūdžiai ~ Bliūdžiai (vesnice), įblėndžiame ~ įblėndžiame (vmícháváme), brįnkti ~ brińkti, bristi ~ bristi, brydė ~ brydė (prošlapání obilím), silpnyn ~ silpnyn, pliūkas ~ pliūkas (rána), priėdė ~ priėdė, skelbkit ~ skalbkite, lieptėlis ~ lieptėlis, prikąsė ~ prikąsė, priešpriešiais ~ priešpriešiais, priglitęs ~ priglités (špinavý), žiūpsnis ~ žiūpsnis, prisakymas ~ prisakymas, sudrėbtinis ~ sudrėbtinis (který žije bez manželského svazku), drėžlas ~ drėžlas (ještěrka), dvikartė ~ dvikartė (povlak na přikrývku nebo lůžkoviny), dvišaks ~ dvišakas, bendrininks ~ bendrininkas, trinti ~ trinti, trinýtis ~ trinýtis, šienatvė ~ šienatvė (senoseč), senatvė ~ senatvė, triobà ~ trioba (stavení), triuša ~ triuša, triukšmas ~ triukšmas, treškėti ~ treškėti, šatrinis ~ šatrinis (tříska), Mantviliai ~ Mantviliai (vesnice), padugnės ~ padugnės, garnys ~ garnys, iškirtą ~ iškirto, papūrtė ~ papūrtė, užsprįngo ~ užsprįngo, skiedrynas ~ skiedrynas, apdrėbė ~ apdrėbė, apdrįžo ~ apdrįžo (přivíral oči), apsnigo ~ apsnigo, apdrisko ~ apdrisko, apdribo ~ apdribo, apžlibo ~ apžlibo (oslepl), apdegė ~ apdegė, apdėjo ~ apdėjo, apdėvėjo ~ apdėvėjo, apsistojo ~ apsistojo, atpiovė ~ atpiovė, triobvieta ~ triobvieta (základy stavení, místo), liepžiedis ~ liepžiedis, rudmė- 169 sẽ ~ rudmėsė, Vīdģīris ~ Vidgiris (les), Dēgūdģīris ~ Degūtgiris (les); šaugždētis ~ šaukšdėtis, kupētvieta ~ kupėtvieta. § 105. Souhlásky jsou měkké i v tom případě (stupeň měkkosti je slabší), když stojí před g, k, za nimiž následuje přední samohláska nebo jiné měkké či změkčené souhlásky, např.: slėnkstis ~ slenkstis, līnkšmybė ~ linksmybė, girgždėt ~ girgždėti, tvinkčot ~ tvinkčioti (tvinkseti), bīlkštis ~ bilkštis (hluk, rachot), vērkšlēna ~ verkšlėna, girgšēt ~ girgseti (kvokat), dirgīt ~ dirginti, bitkrēslis ~ bitkrėslis (rostlina), anglis ~ anglis, žīrklēs ~ žirklės. § 106. Měkkost souhlásek je velmi slabá, když stojí před g, k a další měkkou či změkčenou souhláskou, která náleží do následující slabiky, např.: abgriežau ~ apgriežiau, apškverbė ~ aפּškverbė, abgrōšt ~ apgriožti (obrátit, převrátit), abgnaušti ~ apgniaužti, abgrėšti ~ apgrėžti, apkņišti ~ apknisti, apkreipī ~ apkreipti, apkresti ~ apkrėsti, apklīmpt ~ apklimpti, adgriept ~ atgriebti, atkrīsti ~ atkristi, atkrōkt ~ atkriokti. b) Asimilací způsobené připodobňování souhlásek. § 107. V nářečí si navzájem připodobňují souhlásky, které stojí vedle sebe, i ty, které nejsou vedle sebe, ale nacházejí se v sousedních slabikách. Ve slovech domácí litevské tvorby si souhlásky nejčastěji navzájem připodobňují regresivně, zatímco ve slovech cizího původu se vyskytuje i jejich progresivní připodobňování. Souhlásky l, m, n, r na ostatní souhlásky nepůsobí a samy jejich působením nejsou ovlivňovány, ačkoli se v jejich okolí v nářečí někdy vyskytují neznělé či znělé souhlásky, např.: vartinglys (pavučina), vartingliauot (chytat pavučiny), šproklė (sproglė, místo s prasklinou). Ostatní souhlásky samy asimilují a jsou asimilovány jinými souhláskami. § 108. Znělé souhlásky, které stojí před neznělými, ztrácejí znělost; neznělé souhlásky, které následují před znělými, stejně jako k, naopak znějí, např.: (znělé souhlásky, které ztratily znělost) sudrėpt ~ sudrėbti, grėpt ~ grėbti, gērpt ~ gēr bti, gnīpt ~ gnībti, šlūpt ~ šlūbti, šlūps ~ šlūbas, ankstīps ~ ankstýbas, kīpkis ~ kibkis, saltkārčei ~ saldkarčiai (sladce hořké), smaiks ~ smaigas, varks ~ vargas, vānaks ~ vānagas, varškas ~ vargšas, vandenīnks ~ vandenингas, užpūole ~ užpūolė, duot peili ~ duoda peilį, brēt pūrva ~ brėda pūrvą; (neznělé souhlásky, které získaly znělost) lībdams ~ līpdamas, pūzgalve ~ pūsgalve, pūzbadžiu ~ pūsbadžiu, lībda ~ līpdo, liēbžiedis ~ liepžiedis, pigdagis ~ piktdagis, trūgžolės ~ trūkžolės (trávník s trūkio), Labgirinė (les), abdaīina ~ apdailino, abdgina ~ apdegino, abdaūže ~ apdaužė, abdaīnāvo ~ apdainavo, lēkz bitīs (lēks bitės), pjaūž bērža ~ pjaus beržą, tōz duobēs ~ tos duobės, vīz girēs ~ vis giriasi. § 109. V nářečí je mnoho případů, kdy se dva vedle sebe stojící různé znělé nebo neznělé souhlásky při asimilaci připodobňují z hlediska místa artikulace, např.: Souhláska s se v nářečí před č vždy mění v š, např.: mėščiau ~ mėščiau, veščiau ~ vėščiau, lėsčiau ~ lėščiau, kriščiau ~ kriščiau, smauščiau ~ 170 šnausčiau, šeščiaus ~ šeščiausi, kniupščes ~ kniupščias, gulščes ~ gulščias Giščius ~ Guščius (příjmení), Krščius ~ Krisčius (příjmení), riščė ~ risčia, kaš čė ~ kas čia, ankščiau ~ anksčiau. Souhláska ž, stojí-li před dž, se v nářečí vždy mění na ž, např.: oškaparždžė ~ oškaparždžiai (přesličky), laž džiukė ~ lazdžiukė, liždžiuks ~ lizdžiukas, skruždžių ~ skruzdžių. Nosová souhláska n, stojí-li před velárními souhláskami, je v nářečí vždy zadopatrová; ve fonetické transkripci se označuje kličkou zahnutou dovnitř, např.: laŋkà ~ lanka, lẽŋgvas ~ lengvas, sutĩŋka ~ sutinka, raŋgýtis ~ rangytis, ẽŋgė ~ ẽngė, raŋkà ~ ranka, raŋkiot ~ rankioti, raŋgos ~ raŋgosi, laŋguoc ~ langūotas. Souhláska n se před retnými souhláskami v nářečí mění na m, např.: pempirkščei (< penk-pirščiai) ~ pempirkščiai (modré vlčí boby), nukamputiit (< nukantupinti) ~ nukamputinti (nechat odkapat, utýrat), samplato (< samplatoje) ~ samplatoję (na hromadě), kampūžit (konfuzinti), kompiskūot (konfiskuoti), Grimberkis ~ Grinberkis (příjmení), Fémberks (Fainberg, příjmení). § 110. V nářečí se vyskytují případy, kdy se z hlediska místa artikulace asimilují i souhlásky sousedních slabik, které nestojí bezprostředně vedle sebe. Nejčastěji se souhláska s mění na š, začíná-li sousední slabika na š, např.: šušūka ~ sušūko, šušala ~ sušalo, šušla ~ sušulo, šušāudė ~ sušāudė, šąšlavas ~ sąšlavas, šąšlavynė ~ sąšlavynas, mūšškės ~ mūšiškis, jüšškės ~ jüšiškis. Vzdálená asimilace je patrná také ve slovech cizího původu, např.: pelicilinc (penicilin), leguliatorius (regulátor), levolzleris (revolver). § 111. V nářečí se vyskytují případy, kdy dva zvuky, které se ocitnou vedle sebe, splývají v důsledku asimilace v jednu afrikátu; viz §§ 98, 99, 100, 101. Případy, kdy se v důsledku asimilace n s, š mění na c, č, viz §§ 98, 99. c) Zánik souhlásek v důsledku asimilace. § 112. Zánik souhlásek v důsledku asimilace lze v nářečí pozorovat v těchto případech: 1. Když se setkají dvě stejné souhlásky, první zaniká kvůli obtížnosti výslovnosti geminát, např.: (k+k) Rōkalnis ~ Rokkalnis (hora v obci Pamituvys), šākotis ~ šākkotis; (l+l) špūlanktis ~ špūllanktis; (m+m) žiemitė ~ žiemmitė; (s+s) bū sārgu ~ būs sārgu, bū sulōs ~ būs sulōs, kelislyk ~ kelissyk, pūsaldīs ~ pūssaldis, pūsaušis ~ pūssaušis, pūskystis ~ pūsskystis; (š+š) išōka ~ iššōko išōvē ~ iššōvē, išērė ~ iššērė, išāla ~ iššālo, išsauke ~ iššauke, i šīeno ~ iš šīeno, i šaliēs ~ iš šaliēs, i šūne ~ iš šūnio; (t+t) an tāka ~ ant tāko, an tilta ~ ant tilto, an tulžiēs ~ ant tulžiēs; (ž+ž) užžėlė ~ užžėlė, užžyrāva ~ užžyrāvo, užžvengė ~ užžvengė, užžvygė (užžviegė), u žōdi ~ už žōdį, u žēmē ~ už žēmē. 2. Když se setkají dvě souhlásky, které se liší znělostí, např.: (d+t) bañtakis ~ bañdtakis (cesta, po níž se žene stádo); (g+k) dalkotis ~ dalgkotis; (k+g) būgalis ~ būkgalis (tupý konec cepu), žvāgalis ~ žvākgali s; (s+z) pasidarý žūkuls ~ pasidarýs žūkulas (vařené jídlo se seskupí do hroudy); (s+ž) bū žolēs ~ būs žolēs, mū žardý ~ mūs žardýje (v našem ohrazeném prostoru), pūžiemis ~ pūšiemis, pūžalis ~ pušzalis, pūžlibis ~ pūšlibis (skoro slepý); (š+ž) išžergė ~ išžergė, išžeŋkt ~ išžengti, i žolēs ~ iš žolēs, i žievēs ~ iš žievēs, 171 u žąsų ~ iš žąsų; (š + ž) išimbe ~ išzimbė (išzvimbė), išžylioje ~ išžyliojo, išzirzė ~ išzirzė, išzurgė ~ išzurgė (išpraše, išviliojo); (ž + s) usprink ~ užsprįngti, užsūka ~ užsūko, užsėk ~ užsėk, uskurdę ~ užskurdę, u sāva ~ už sāvo, u saūsa ~ už saūsa; (ž + s) ušōka ~ užšōko, ūšauke ~ užšaukė, ūšvilpe ~ užšvilpė, ušiaūse ~ užšiaūse, u šiaudų ~ už šiaudų, u šieno ~ už šieno. V tomto případě druhá souhláska asimiluje první a obě souhlásky se navzájem připodobní, stanou se stejnými, takže stejně jako v případě geminát první zaniká. 3. Když se setkají dvě znělé nebo dvě neznělé souhlásky, první se připodobní druhé a zaniká, např.: (ž + z) užzimbė (užzvimbė), užzirzė ~ užzirzė; (s + š) pūšaltis ~ pūšaltis, pūšiltis ~ pūšiltis, pušėsta ~ puššėsto, pušimtis ~ puššimtis, saūšake ~ saūššakė, gėr šautuvus ~ geras šautuvas; (š + s) išpirga ~ iššpirgo, išprōga ~ iššprōgo, išprūda ~ iššprūdo, isigąs ~ išsigąs, išūks ~ iššūks, isaūšit ~ iššaūsinti, išpāust ~ iššpāusti, i saūsa ~ iš saūso, i sāve (iš savęs), i skepetōs ~ iš skepetōs, i skiedrōs ~ iš skiedrōs. 4. Když vedle sebe stojí (nejčastěji ve složených slovech) dvě znělé nebo dvě neznělé souhlásky a za nimi následuje další souhláska odlišná co do znělosti (po znělých neznělá, po neznělých znělá), druhá souhláska vždy zaniká, např.: kìrpente (< kirvpen­tė), kìrkotis (< kirvkoktis), rankōgalis (<rankovgalis), diėmedis (< dievmedis), šalpusne (<šaltpusnė), Pìlkelis (<Piltkelis), vīžgaidis (<vištgaidis), pìkvotė (<piktvotė), pìgdagis (<piktdagis), skìmtelėje (<skimbtelėjo), apklimt (<apklimpti), višžiausis (<višt­žiausis). 2. D i s i m i l a c e § 113. V nářečí se vyskytují vzácné případy progresivní a regresivní disimilace, např.: lėndre (nendrė), lendrinis (nendrinis), párkelis (parkeris), órdelis (orderis), plūgeris (flygelis), registruoc (registruotas), kalikatūra (karikatūra), seliūnc (seniūnas), trėjingai (treningai). 3. A s p i r o v a n o s t s o u h l á s e k § 114. Na konci slova se závěrové souhlásky vyslovují s výraznou hlasovou aspirací. Nejčastěji jsou aspirovány souhlásky k, g, t, např.: àteinant, bėgat, bėk, lipk, aug ~ auga, dęg ~ dėga, sęg ~ sėga. Souhlásky předcházející aspirované souhlásce se vyslovují tvrdě. Ve skupině slov se aspirované hlásky vyslovují bez aspirace, např.: einant elksnynų, bėk namō. 4. Metateze § 115. Blízká metateze. V nářečí se nejčastěji střídají tyto souhlásky: 1. šk se mění na kš, např.: reišk ~ reiškia, reikšt; teškiu, tėkšt; blaškai (shozené slámy), blōškem ~ blōškeme, blōkšt; tryška ~ tryško, trykšt; taišk ~ tauškia, taukšt ~ taukšti; trešk ~ treškia, trėkšt ~ trėkšti; čiaušk ~ čiauškia, čiaūkšt ~ čiaūkšti; pliūška ~ pliūško (bliūško), pliūkšt ~ pliūkšti (bliūkšti); tešk ~ tėškia, tykšti, tiškas (cákání); pyšk ~ pyška, pyūkšt ~ pyūkšt; pōšk ~ pōška, pōkšt ~ pōkšt. 172 2. sk se mění na ks, např.: dreskiù, drėkst. 3. zg se mění na gz, např.: mėzg ~ mėzga, mėkst ~ mėgzti; režginỹs, režst ~ režgti; sumizga ~ sumizgo, mīkst ~ migzti. Může se stát, že se při střídání místy přesune i souhláska spolu se samohláskou, např.: pirmas ~ pirmas ir primdėlė (kráva s prvním teletem), primgalỹs (předek). § 116. Vzdálená metateze. Vzdálená metateze se nejčastěji vyskytuje ve slovech cizího původu. Nejčastěji se mezi sebou přesouvají souhlásky sousedních slabik, např.: altilėrije (artilerija), cvìliks (cviklis), dōrelis (doleris), mocōtiklas (motociklas), klingeris (kringelis, preclík), klingeriuot (kringeliuoti, kroutit, stáčet, vinout), levoriucije (revoliucija), rėpcec (receptas), nukampū̃ti ~ nukampūtinti (nukantupinti, nukankinti, nuvarginti), aukštinielks ~ aukštinielkas (aukštielninkas). Někdy se stává, že se souhláska jedné slabiky přesune ze svého místa do sousední slabiky, např.: pempir̃kščei (< penkpirkščiai) ~ penpirkščiai (modré lupiny), vorātlìnkis (< voratinklis). 5. Zánik souhlásek v důsledku zkracování koncovek § 117. V nářečí je patrné pravidelné zkracování konce slova. Toto zkracování postihuje zejména nepřízvučný konec slova, např.: šakas ~ šakos, ale: šakõs, galvōs, mergas ~ mergos, ale: mergõs, katrõs (srov. §§ 61, 63, 65, 66, 67, 68, 69, 71, 74, 79). V důsledku zkracování slovních koncovek po starých dlouhých samohláskách a dvojhláskách v nářečí zaniká j, viz § 93. § 118. V důsledku zkracování koncovek v nářečí zanikají také další souhlásky. Ve druhé osobě jednotného čísla rozkazovacího způsobu se nejčastěji vypouští k, pokud na konci kmene zůstává ještě jedna souhláska, např.: gér ~ gérk, pil ~ pilk, sém ~ sémk, sùp ~ sùpk. Někdy k nepravidelně zaniká v koncovce druhé osoby rozkazovacího způsobu po starých dlouhých samohláskách a dvojhláskách, např.: bė ~ bėk, palā ~ palāuk. Zdá se, že k muselo zaniknout nedávno, protože jeho změkčená souhláska zůstává na konci slova měkká. Příslovce s příponou yn (<ymiui) při zkracování v nářečí pravidelně ztrácejí n, např.: gerỹ ~ gerỹn, kvailỹ ~ kvailỹn, knapỹ ~ knapỹn (na zádech), žemỹ ~ žemỹn, tolỹ ~ tolỹn, tamsỹ ~ tamsỹn, tankỹ ~ tankỹn. Koncovou souhlásku nejčastěji vypouštějí příslovce, spojky a různá další krátká slova, např.: kodė ~ kodėl, todė ~ todėl, mā ~ man, dá ~ dar, dabā ~ dabar, à ~ ar, ì ~ ir, kā ~ kad, kai ~ kaip, tei (taip), štéi (šitaip), anai ~ anaip, kitai ~ kitaip, bele kai (bile kaip). Koncová souhláska se zachovává, stojí-li před slovem začínajícím samohláskou, např.: ar àš, ir àš, kaip àš. 6. Další případy zániku souhlásek n. § 119. Případy zániku starého n, které tvořilo druhou složku tautosylabických dvojhlásek, viz § 96. v. § 120. Pravidelný zánik v je patrný u složených tvarů číslovek a zájmen ženského rodu v nářečí (a tam, kde se tvary shodují, také mužského rodu), 173 v druhé složce, např.: abidì (obě), anuódi (ony dvě), katruódi (každá z těch dvou), júodi (černé, obě), šituodi (tyhle dvě), mùdi (ty dvě), jùdi (ty dvě), abiediejų (obou dvou), abiedem (oběma), vienudi (jedna z těch dvou), vienudiejų (jedné z těch dvou), ale: dvě, dvou, dvěma. Vyskytují se také nepravidelné případy vypadnutí v, např.: lyse (lysve), lysūte (lysvička), žimbė (zvimbí), pražimbė (prozvimbí), žimbims (zvimbání), žim-zims (zimzim), apynėi (< apyniai) ~ apyniai. d. § 121. Pravidelný zánik d je patrný v nářečních slovech s příponou -zda, např.: lazà ~ lazdà, lìzas ~ lizdas, lazúot ~ lazdúoti (bít holí), lažėlė ~ lazdėlė, ližėlìs ~ lizdėlis, baržà ~ barzdà, baržúot ~ barzdúoti (třít něco vousy), baržylà ~ barzdylà, baržùks ~ barzdiukas, blauždà ~ blauzda, blauždžiùkė ~ blauzdiūkė, bràžas ~ bràzdas, bražúot ~ brazduoti (strouhat mrkev či jinou zeleninu na drobné kousky), gramžas ~ gramždas (bílá tvrdá houba vhodná k nakládání), grūžas ~ grūzdas (totéž), vėžas ~ vėzdas (hůl, kyj), bėžas ~ bėzdas (keř podobný kalině s červenými bobulemi), skužbežais ~ skužbeždis (houba, z níž stoupá kouř). Mladší mluvčí nářečí vyslovují tato slova s d v příponě. § 122. Zánik souhlásek na začátku slova je řídký a náhodný jev, např.: okiėčėt (Němci), olungė (žluva), Ólungiškė (Volungiškė, název vesnice), ovėris (vever), rolàž (bratře), roliùk (bratříčku), rolyti (bratříčku), ėrem (jedli jsme), ėrsim (budeme jíst), ūpūžė (ropucha), inóutumei (věděl bys). V nářečí jsou častější a běžnější takové podoby těchto slov, jaké jsou v lk. 7. Přidávání a vkládání souhlásek § 123. Na začátku slova se v nářečí před ie vždy přidává j a před uo někdy v, např.: jėškau (hledám), jieva (vrba), jietis (kopí), jėšmas (šídlo), vūoga (bobule), vūogaut (sbírat bobule), vaūkštis ~ aukšlis (nádobka z březové kůry na sbírání bobulí). § 124. Mezi dvěma samohláskami, které nenáležejí do téže slabiky, a někdy i do téhož slova, se někdy vkládá j. Nejčastěji k tomu dochází, když je jedna ze samohlásek přední a druhá zadní, např.: Pajikojėi ~ Paikojai (název vesnice), į jūpą ~ į ūpą, įjaūdžiau ~ įjaudžiau, įjejau ~ įėjau, įjeit ~ įeiti. § 125. Nepravidelně se někdy na začátku slova vyskytují případy přidávání souhlásek, např.: taūkštas (vysoký), džiogjys (kobylka), silsėtis (odpočívat). § 126. Uprostřed slova se někdy vkládá k, např.: plūkštas (vlákno), raikštis (řemen), pėkščes (pěšky). Má se za to, že se vložené k v podobných případech objevilo analogií s jinými slovy⁶³. Pravděpodobně analogií s jinými slovy se k vyskytuje také ve slově sklidus (kluzký, srov. sklidinas). ⁶³ Жг. И. Эндзелинъ. О вставочныхъ k и g въ балтійскихъ языкахъ, 9 — 11, С.-Петербургъ, 1913. 174 8. Různé artikulační změny § 127. Na začátku slova se místo litevského b před l někdy vyslovuje p, např.: suplūška (zhroutilo se), plūnk (vadne). Na začátku některých slov cizího původu se p mění v b, např.: bliomba (plomba), bliombuot (zaplombovat). FONETIKA NÁŘEČÍ POVODÍ ŘEKY MITUVY Э. И. ГРИНАВЯЦКЕНЕ Shrnutí Cílem této práce je popsat a vědecky prozkoumat fonetický systém nářečí severozápadních Aukštaitů, v němž se zachovává místo přízvuku charakteristické pro spisovný jazyk. Práce vymezuje zvukovou soustavu, popisuje přízvuk a zkoumá intonaci, vokalismus a konsonantismus nářečí. Fonetické jevy nářečí jsou vysvětlovány historicky; porovnávají se s fakty litevského spisovného jazyka a sousedních nářečí. Práce rovněž stanovuje zákonitosti vzniku, šíření a užívání fonetických jevů nářečí. Fonetika nářečí je tak v práci představena jako systém ve svém vývoji. V úvodní části jsou vymezeny hranice a území nářečí. Zkoumané nářečí zaujímá čtyřúhelník tvořený okresy Jurbarkas a Raseiniai; na jeho okrajích leží tyto obce: Smalininkai, Vadžgirys, Šimkaičiai, Stakiai, Skirsnemunė. Podle krácení nepřízvučných starých dlouhých koncových -а, -as, -e, -es (v litevském jazyce -о, -os, -ė, -ės, např.: šāka „říká (-jí)“, šākas „větve“, šāke „řekl (-i)“, šākes „vidle“) nářečí patří k severozápadní aukštaitské nářeční oblasti. Hranice tzv. posunu přízvuku (po linii Juodaičiai — Juodkėnai — Paišlinis) odděluje toto nářečí od nářečí ostatních severozápadních Aukštaitů. Zachování tvrdého l před zadními samohláskami odděluje zkoumané nářečí od nářečí severozápadních Aukštaitů, které dříve patřilo ke Klaipėdskému kraji (západně od Smalininkai se vlivem němčiny vyslovuje pliauks „vlas“ místo pláuks apod.). Na východě nářečí sousedí s vėluonským nářečím. Tuto hranici poprvé vymezil A. Salys v roce 1933 (viz Archivum Philologicum, IV). V této práci byly hranice nářečí upřesněny. V současnosti k vėluonskému nářečí ještě patří území východně od linie: Skirsnemunė — Barzdžiai — Stakiai — Ariogala. Je třeba poznamenat, že východně od hranice vymezené v práci se nepřízvučné -ė, -o změnilo na -i, -u pouze v otevřeném konci slova (sāki „řekl (-i)“, sāku „říká (-jí)“), zatímco v zavřeném konci slova se tyto hlásky neliší od hlásek litevského jazyka. Úplná změna koncových nepřízvučných -o, -ė na -u, -i se vyskytuje až dále na východ (v okolí Vėluony a Ariogaly). Na jihu nářečí dosahuje 175 k severnímu břehu řeky Nemunas a dotýká se vėluonského nářečí Zanemunė. Na severozápadě oddělují rozsáhlé lesy toto nářečí od žemaitských dunininků. Zkoumané nářečí leží mezi nářečím žemaitských dunininků a vėluonským nářečím; na svém západním okraji má některé společné rysy se žemaitštinou, ve východním cípu pak s vėluonským nářečím. Jazykový materiál byl shromažďován dotazováním mluvčích zkoumaného a sousedních nářečí. V letech 1948—1955 se uskutečnilo přibližně 450 rozhovorů na různých místech zkoumaného území. Závěrem úvodní části jsou uvedeny údaje o dějinách kraje a podán přehled literatury (některá fakta o tomto nářečí se probírají v jazykovědných pracích I. Jušky, K. Jaunia, A. Baranauskase, A. Pogodina, A. Salise aj.). Zvuková soustava. V nářečí se vyskytují tyto samohlásky: a, ą, e, ė, ę, i, y, į, o, u, ų, ū. Výslovnost většiny samohlásek se shoduje s výslovností samohlásek v litevském jazyce; pouze samohláska e před tvrdou souhláskou se vždy vyslovuje s odstínem a. Tak se vyslovuje e ve slovech jako bẽržas „bříza“, nẽš „ponese (-ou)“. Ve slovech cizího původu a v diftongických spojeních bývá samohláska o slabě labializovaná a vyslovuje se s nepatrným odstínem a. Tak se o vyslovuje ve slovech kaliõšai „galoše“, raudõnc „červený“ aj. V nářečí se vyskytuje 19 souhlásek: b, d, g, j, k, l, m, n, p, r, s, š, t, v, z, ž, f, ch, h. Souhlásky f, ch, h jsou v nářečí méně časté než ostatní, protože starší mluvčí místo nich vyslovují hlásky p, k, g. Souhlásky se vyslovují jako v litevském jazyce. Všechny mohou být tvrdé i měkké, pouze j je vždy měkké. Nosové n před zadopatrovými k, g je vždy zadopatrové. Tak se vyslovuje n ve slovech lankà „louka“, lẽngvas „lehký“ aj. V nářečí se vyskytují 4 afrikáty: c, č, dz, dž. Nejméně častá je afrikáta dz. Afrikáty mohou být tvrdé i měkké; vyslovují se stejně jako v litevském jazyce. Nářečí zná stejné staré diftongy a diftongická spojení jako litevský jazyk. Kromě nich se v nářečí vyskytují sekundární diftongy a diftongická i triftongická spojení. Sekundární diftongy v nářečí vznikají kontrakcí a elizí samohlásek (praït „procházet“, preït „přijít blíž“). Sekundární diftongická a triftongická spojení vznikají ze samohlásky (a, e, ė, i, y, o, u, ū) nebo diftongu (nejčastěji ie, uo) a souhlásky l, m, n, r, j, v při krácení konce slova nebo při skládání slov (sprãgils „cep“, Nẽmunc „Nemunas“, tetẽnc „manžel tety“, akỹls „bystrý“, atõls „otava“, kūnc „tělo“, gỹvs „živý“, šãutuvs „puška“, alui „v pivu“, pienc „mléko“, tẽvs „otec“, žiemkenčei „ozimy“). Někdy se vyskytují triftongická spojení ai, au, ei + l, m, n, r (kiaũlvedris „vepřový kbelík“), často však přecházejí v diftongy (pagalst < pagailsta „je mu/jí to líto“). Přízvuk. Místo hlavního přízvuku se ve zkoumaném nářečí nijak neliší od místa přízvuku v litevském jazyce. Každé slovo má obvykle jednu přízvučnou slabiku (karvẽlis „holub“), avšak slova s nepřízvučnou příponou -av- 176 I některá složená slova mají někdy i vedlejší přízvuk. Vyskytuje se na předposlední slabice takových slov, jako jsou báltáva „bělalo se“, akétvirbàlis „zub brány“ aj. V nářečí se vyskytuje mnoho případů proklize a enklize. Někdy je místo přízvuku zvukovým kritériem rozlišení významu slov (šalty < šaltyje „v mrazu“, šaltỹ < šaltỹn „chladněji“). Intonace. V zkoumaném nářečí jsou 4 druhy intonace přízvučných slabik: krátká (trumpinė), klesavá (tvirtapradė), stoupavá (tvirtagalė) a střední (vidurinė). Samohláska s krátkou intonací se vyslovuje krátce, ale silně. S takovou intonací se vyslovují všechny přízvučné krátké samohlásky bez ohledu na jejich původ (kàst „kopat“, šakà „větev“, laukė „na poli“, gerì „dobří“, sukù „točím“, sŏks „šťáva“). Při vyslovování přízvučné samohlásky s klesavou intonací se hlasová síla soustřeďuje na začátku hlásky (bėkt „běžet“), zatímco v dvojhláskách, dvojhláskových a trojhláskových spojeních se soustřeďuje na první složce (báime „strach“). Samohláska s klesavou intonací bývá obvykle dlouhá, avšak první složka i, u, o + l, m, n, r, v je vždy krátká (vežìms „vůz“, órs „vzduch“). V příponě -aitis, -aitė se klesavá intonace svou výslovností blíží přerušované silně počáteční intonaci žemaitských nářečí. Stoupavá intonace se průběhem hlasu blíží rovnoměrně stoupavé intonaci litevštiny, kterou popsal K. Jaunius1. Je výrazně kratší než protahovaná intonace typická pro žemaitská nářečí. Při vyslovování přízvučné samohlásky se stoupavou intonací se hlasová síla soustřeďuje na konci hlásky (lėke „letěl“), zatímco v dvojhláskách a dvojhláskových spojeních se soustřeďuje na konci první a na začátku druhé složky. Obě složky takové dvojhlásky nebo dvojhláskového spojení bývají nejčastěji polodlouhé (baidė „strašil“), ale první složka dvojhláskových spojení se silným koncem ė, y, ū + l, m, n, r, v je vždy dlouhá (žvūrs „pravý“). V trojhláskových spojeních se hlasová síla soustřeďuje na první dvě složky (kiėmžolės „trávník“). Podle průběhu hlasu a místa soustředění hlasové síly je střední intonace zkrácenou, nedokončenou stoupavou intonací. První složka dvojhláskových spojení se střední intonací bývá obvykle polodlouhá, druhá krátká (ant „na“, medium „s medem“). S touto intonací se vyslovují: 1. sekundární dvojhlásková spojení s odsunutým přízvukem (geram „v dobrém“); 2. sekundární dvojhlásková spojení vzniklá ze silně zakončeného y, o + l, m, n, r, v (vols „val“, kolektyvs „kolchoz“). 1 Ср. Кс. К. Явнисъ, Памятная книжка Ковенской губернии, Ковна, 135, 1900. 12. Kalbotyros klausimai 177 V nepřízvučných dlouhých slabikách se rovněž rozlišují intonace. Dlouhé předpřízvučné slabiky se vyslovují se stoupavou intonací (grėbėję „hrabačka“), zatímco přízvučné slabiky následující po přízvuku s klesavou (bótkótis „násada biče“). Nářečí zná mnoho případů změny klesavé intonace ve stoupavou (kóje „noha“ a arželtkójis „chlupatonožec“), stoupavé a krátké intonace v klesavou (gyvén < gyvėna „žije (žijí)“, aríms < arìmas „orná půda“) a případy vzniku střední intonace ze stoupavé (par < per „přes“). Někdy je intonace zvukovým kritériem pro určení významu slov (šakó „větví se“ a šakō „na větvích“). Vokalismus. V této části práce se pojednává o vokalismu kmene a konce slova a o kombinačních jevech samohlásek. Staré krátké i, u, stejně jako a a o (ve slovech cizího původu) jsou v kmeni slova vždy krátké (sùkt „kroutit“). Samohlásky a, e jsou v nepřízvučné pozici krátké (katė „kočka“), zatímco pod přízvukem se obvykle prodlužují a vyslovují dlouze (lāps „list“); a, e se v přízvučné pozici neprodlužují za stejných okolností jako v litevském jazyce (mana „můj“, geràsis „dobrý“). Kromě toho se a s vedlejším přízvukem nejčastěji vyslovuje dlouze (šūkava „volal (-li)“). Všechny ostatní samohlásky, stejně jako dvojhlásky, dvojhláskové a trojhláskové kombinace jsou v nářečí vždy dlouhé, ať už v přízvučné, nebo nepřízvučné pozici. Příbuzná slova se v nářečí tvoří kvantitativním a kvalitativním střídáním kořenových samohlásek. Změny vokalismu na konci slova jsou novější než v jeho kmeni. V nářečí se poměrně výrazně projevuje zákon krácení nepřízvučného konce slova. Krátké a na konci slova nejčastěji zaniká (nàks „nehet“, nẽš „nese“), v uzavřeném konci slova se však zachovává po s, š, z, ž, c, č nebo po několika frikativních souhláskách (sausas „suchý“, daržas „zahrada“). V otevřeném konci slova se zachovává také po v a po dlouhé slabice (griūva „hroutí se“). Krátké e, i, u na konci slova obvykle zanikají (smẽgenc < *smegenes „mozek“, alum < alumi „s pivem“, vaikáms < vaikamus „dětem“); pouze v koncovce vokativu singuláru se krátké e zachovává (vỹre „muži“, vãrge „běda“), a v koncovkách slov se základem na u se zachovává i krátké u (áiškus „jasný“). Staré dlouhé ā, ē (v litevštině o, ė) se v nepřízvučném konci slova zkrátily (nāma, gen. sg. „domu“, rañkas „ruce“), zatímco v přízvučném se změnily v o, ē (pelės „myši“). Ke krácení těchto samohlásek v nepřízvučném konci slova došlo před jejich změnou v o, ē, protože z o, ē nemohly vzniknout krátké a, e. Staré u, ū zůstávají ve všech případech dlouhé ve 3. osobě budoucího času sloves (lỹs „bude pršet“, džiūs „uschne“). V tomto případě se u, ū nezkrátily kvůli změně klesavé intonace ve stoupavou. V nářečí se silně počáteční dvojhlásky a všechny staré dvojhláskové kombinace na konci slova změnily v krátké hlásky (vežù < *vežúo „vezu“, 178 lāpa < *lapan „list“, kāte „kočku“). Vyskytují se i případy dlouhých koncových, takzvaných nosových samohlásek: 1. u < un je v genitivu plurálu vždy dlouhé (s výjimkou osobních zájmen): nóṣu „nosů“, vārnu „vran“, ale: mūsu „nás“; 2. a < an je vždy dlouhé v nominativu singuláru i plurálu všech participií: bēgas „běžící“, bēga „běžící“); 3. ą < an a i < in jsou vždy dlouhé v koncovkách obou složek všech zájmenných tvarů (gēraji „dobrého“, gērāje „s dobrou“, gērāsęs „dobrých“); 4. ą < an je vždy dlouhé v koncovkách instrumentálu singuláru a akuzativu plurálu některých zájmen: tá „s tou“, tās „ty“; 5. i < in je vždy dlouhé v akuzativu singuláru některých zájmen: anóki „takový“, kitóki „jiný“. V nářečí se vyskytují případy, kdy se staré dvojhlásky na konci slova zachovaly, například v koncovkách instrumentálu singuláru, nominativu a akuzativu plurálu všech přídavných jmen, číslovek a některých zájmen: didesniúoju „se starším“, pirmúoju „s prvním“, baisiáusie „nejstrašnější“, anókìe „takoví“, gerúosiuos „dobrých“. V jazyce starší generace se dvojhlásky někdy zachovávají v koncovkách infinitivu a 2. osoby singuláru imperativu (nèštie „nést“, bėkie „běž“). Staré silně počáteční dvojhláskové spojení en se v nářečí změnilo v ẹ a v koncovce lokativu nejčastěji zaniká (pìevo „na louce“, laukuõs „na polích“, širdỹ „v srdci“, alu3 „v pivu“, ale: stóge „na střeše“, akìse „v očích“). V nářečí se nejčastěji vyskytují tyto kombinační jevy v oblasti samohlásek: rozšíření samohlásky e, přechod samohlásek zadní řady v přední, kontrakce a elize. Konsonantismus. V této části se pojednává o původu a výslovnosti souhlásek nářečí a o jejich kombinačních jevech. j na konci slova zaniká, stojí-li mezi dvojhláskou a krátkou samohláskou nebo mezi dlouhou a krátkou samohláskou (a, e < en): ló „štěká“, ráu „trhá“, rañko „v ruce“, vandený „ve vodě“, vėráuples < vėjarauples „plané neštovice“. Ve skupinách souhlásky s j před samohláskami zadní řady j obvykle zaniká (bróle < *broljà „bratra“), ale skupiny tj, dj se v nářečí, stejně jako v litevštině, změnily v afrikáty č, dž (gaidžei „kohouti“, svečei „hosté“); skupiny bj, pj se v kmeni slova zachovaly (bjaũrus „protivný“, spj́aut „plivnout“). Na rozdíl od litevštiny souhláska n v nářečních slovesech zaniká také před s, t (skį́t „trhat“, skį́siu „budu trhat“, šęt „stárnout“, pašęsį „zestárneš“, pašęs „zestárne“). Afrikáty se v nářečí vyskytují častěji než v litevštině. Vznikají také asimilací dvou sousedních souhlásek (t, d + s, š, z, ž; n a s, š, z): kìes < kietas „tvrdý“, pìkšāsei < pìktšāsei „strupovitost“, àdzirze < àtzirzė „přiletěl bzuče“, adžėle < atžėlė „znovu vyrostl“, šòc < šòdas „zahrada“, juõčkus < juod + škus „tmavý člověk“, viénc < víenas „jeden“, bendzínc < benzìnas „benzín“. Souhlásky mohou být krátké, ale l, m, n, r jako druhé složky silně zakončených dvojhláskových spojení bývají polodlouhé; ve srovnání s polodlouhými i, u ve stejném postavení jsou však výrazně kratší. 179 Před samohláskami přední řady a samohláskami posunutými dopředu jsou souhlásky měkké (tētis „tatínek“), před samohláskami zadní řady jsou tvrdé (lóva „postel“). Souhlásky k, g mohou být měkké pouze tehdy, stojí-li bezprostředně před samohláskami přední řady nebo samohláskou posunutou dopředu, anebo nacházejí-li se na konci slova před měkkou souhláskou náležející do téže slabiky (kiẽms „dvůr“, Kaišinis „vejce“, bėkt „běžet“). Stojí-li před samohláskou přední řady nebo samohláskou posunutou dopředu několik souhlásek, jsou všechny měkké (pašterblė „místo pod střechou“), jejich stupeň měkkosti se však regresivně snižuje. Souhlásky nářečí jsou měkké také tehdy, stojí-li před tvrdými k, g, po nichž následuje měkká souhláska nebo samohláska přední řady (liñkšmỹbe „veselí“, dĩrgit „dotýkat se“). Všechny závěrové souhlásky na konci slova se vyslovují s aspirací. Nejčastěji jsou aspirované k, g, t. Na hranici slov tyto hlásky aspiraci ztrácejí. Před neznělými souhláskami se všechny znělé souhlásky vyslovují nezněle (bėkt „běžet“), před znělými se všechny neznělé vyslovují zněle (lìbdams „vycházeje“). Kontaktní asimilace se vyskytuje na styku souhlásek s a č; z a dž. s se v tomto případě mění na š (mèščiau „hodil bych“), z na ž (liždžiuks „hnízdečko“). Souhláska n se před p někdy mění na m (pempirkščė < penkpirkščiai „lupina“). V nářečí se vyskytují případy distanční asimilace (šušuka < sušūko „vykřikl(a/i)“). Případy disimilace jsou v nářečí vzácné (lėndre < nėndre „rákos“). V nářečí se vyskytují případy zániku některých souhlásek: šākotis < šākkotis „rukojeť vidlí“, érsim < gėrsime „budeme pít“, mūdi < mūdvi „my obě“, mą < mán „mně“, gerỹ < gerỹn „k lepšímu“). V nářečí se vyskytuje kontaktní i distanční metateze (drėkst „trhat“ a dreskiu „trhám“, primdėlė < pirmdėlė „kráva po prvním otelení“; vorãtlinkis < voratinklis „pavučina“, viėlninks < viėnlinkas „jediný“).