Kirtis ir priegaidė Kretingos tarmėje

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, I LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA PŘÍZVUK A INTONACE V KRETINGSKÉM NÁŘEČÍ J. ALEKSANDRAVIČIUS Zde jsou popsány přízvuk a intonace kretingského nářečí. Popisovaná oblast zahrnuje nejen Kretingu, ale také některá místa v okolí Kretingy, konkrétně Palangu, Darbėnai, Karteny aj. Popsané nářečí podle klasifikace přijaté v litevských dialektologických výzkumech patří k přímořskému žemaitskému donininskému nářečí. Protože se rysy nářečí jakožto jazykového systému nejvýrazněji projevují při srovnání se spisovným jazykem, jsou zde přízvuk a intonace zkoumány především metodou srovnávání se spisovným jazykem. Přízvuk Přízvukování přímořského žemaitského donininského nářečí se velmi liší od přízvukování spisovného jazyka. Zvláště je zde třeba upozornit na neshodu v umístění přízvuku oproti spisovnému jazyku. Nejcharakterističtějšími rysy přízvukování přímořských Žemaitů jsou stažení přízvuku a sklon mít ve slovech nikoli jednu, nýbrž dvě přízvučné slabiky. Právě kvůli těmto rysům přízvukování se umístění přízvuku ve slovech nářečí většinou liší od spisovného jazyka. Předpokládá se, že vznik stažení přízvuku ovlivnily jazyky Kuronců a Sélů. Stažení přízvuku je tendence v nářečí přesouvat přízvuk od konce slova k jeho začátku. Stažení přízvuku má dvě podoby: v některých nářečích se přízvuk stahuje jen za určitých okolností, v jiných pak za všech okolností (s výjimkou koncovky s původně dlouhou slabikou s padající intonací). Pokud se přízvuk nestahuje ve všech případech, ale z krátké koncovky (původně s akutem) pouze na dlouhý kořen, např. gȉvė ~ gyva (povodí řeky Mūša), nazývá se takové stažení podmíněným stažením přízvuku1. Druhý typ stažení přízvuku nastává tehdy, když se přízvuk z koncovky s cirkumflexem a z krátké koncovky (s výjimkou koncovky s původně dlouhou slabikou s akutem, z níž se přízvuk vůbec nestahuje) přesouvá na každý kořen, dlouhý i krátký: 1 Viz Archivum Philologicum, 4, 32, Kaunas (1933). 7. Kalbotyros klausimai 97 ža.u,kā ~ laukāi, rọ.n,kā ~ rankā, gė,rā ~ gerā, ša,kā ~ šakā (severní a severozápadní Žemaité), laūkai ~ laūkai, gžīva ~ gyvā, šaka ~ šakā (Joniškis)². Takové stažení přízvuku se nazývá všeobecné stažení přízvuku. Kretingský dialekt má všeobecné stažení přízvuku. Zde se přízvuk stahuje z dlouhého cirkumflexu a krátké koncovky (s výjimkou koncovky s dlouhým cirkumflexem, např.: sakâu ~ sakáu (říkám), darā ~ darái (děláš), laukāms ~ laukáms) na každý kořen — dlouhý i krátký: lā.u,kā ~ laukāi, dā.r,žā ~ daržai, vie,žīs³ ~ vėžys, rọ,gīs ~ rugys, kộp,rà ~ kuprà, mėg,là ~ migla. V kretingském dialektu je třeba upozornit na zvláštnost stahování přízvuku. Zde se přízvuk nestahuje úplně, nýbrž se rozděluje mezi začátek a konec slova: část přízvuku se přesouvá na začátek slova, zatímco druhá část zůstává na původním místě přízvuku. Proto se po stažení přízvuku ve slově objevují dva přízvuky — vedle starého přízvuku vzniká ještě nový přízvuk, nazývaný stažený přízvuk: ša,kā ~ šakà, lė.ntā ~ lentà, rọ.n,kā ~ rankà, gāi,dīs ~ gaidýs, á.rk,līs ~ arklys, lọ.n,gā ~ langāi, vie,žīs ~ vėžys, dọ.u,bže ~ duobė. Z hlediska hlasového důrazu nejsou tyto dva přízvuky v dialektu stejné: stažený přízvuk je silnější než starý přízvuk, nazývaný vedlejší přízvuk. K. Būga v úvodu svého slovníku zdůrazňuje, že „Žemaité vedle nového staženého přízvuku vyslovují i nadále také starý koncový přízvuk, který je však slabší než nový“⁴. Vedlejší přízvuk v dialektu odpovídá přízvuku spisovného jazyka, např.: akìs ~ à,kės, ausìs ~ à.u,sės. Je třeba poznamenat, že ne v celém severovýchodním žemaitském dialektu dounininků se vyskytuje taková zvláštnost stahování přízvuku, kdy se přízvuk při stažení rozdělí na dvě části. V severovýchodním cípu dialektu dounininků (Veg eriai, Klykoliai, Akmenė), který spadá do oblasti všeobecného stahování přízvuku, se přízvuk stahuje z konce slova na začátek úplně, aniž by na původním místě zanechal jakékoli stopy: rọ.nka ~ rankà, āusės ~ ausis. V tomto případě se přízvuk stahuje z konce slova na začátek zcela, takže ve slově vzniká pouze jeden přízvuk. V dialektu jsou slova se třemi a čtyřmi přízvuky, které vznikají v tříslabičných nebo čtyřslabičných slovech stažením přízvuku z konce slova na začátek: šė,lộmà ~ šilumà, blėz,dingà ~ blez dingà (vlaštovka), dá.r,bėninkùs ~ darbininkùs, drė,gọntùs ~ drigantùs (hřebce), vė,lienėjė ~ velėnijà. Třetí přízvuk (druhý od konce) se zde nazývá vedlejší stažený přízvuk. Vzniká stažením přízvuku z konce slova na začátek, když na konci slova zůstává nejen starý přízvuk, ale přízvučný je také sousední slabika. Právě tato slabika má vedlejší stažený přízvuk. Nazývá se vedlejším staženým přízvukem proto, že je slabší než stažený, řekněme hlavní stažený přízvuk, ale silnější než vedlejší přízvuk. ² Žr. Archivum Philologicum, 4, 32, Kaunas (1933). ³ Všechny souhlásky před samohláskami ę, į (i) a dvojhláskou ie, a souhlásky č, g, k, l, š, ž také před samohláskami e, ė (ę, ē) a dvojhláskami ei, ėi se nijak neoznačují jako měkké, protože v těchto případech jsou vždy měkké. Zde se používá transkripce navržená programem pro sběr materiálu pro Atlas litevského jazyka (1956). ⁴ K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, 1 sąs., LI, Kaunas, 1924. 98 V nářečí jsou slova se dvěma přízvuky, které vznikly nikoli v důsledku posunu přízvuku, nýbrž sklonem vyslovovat dlouhé slabiky s přízvukem. Když hovoříme o vzniku přízvuku v důsledku sklonu vyslovovat dlouhé slabiky s přízvukem, setkáváme se se dvěma přízvuky — hlavním a přesunutým. Hlavním přízvukem se zde nazývá takový přízvuk, který mají slova, u nichž se přízvuk nepřesouvá z konce slova na začátek. Taková slova, u nichž se přízvuk nepřesouvá, mohou mít kromě hlavního ještě jeden přízvuk — takzvaný přesunutý. Ten mají slova, která mají v nářečí po hlavním přízvuku dlouhou slabiku. Dlouhá slabika následující po hlavním přízvuku se v nářečí vyslovuje s přízvukem. Kvůli takové přízvučné výslovnosti slabiky vzniká kromě hlavního ještě nový přízvuk — přesunutý. Nazývá se přesunutým proto, že se hlavní přízvuk rozdělí na dvě části a jedna jeho část se jakoby přesune z počátku slova na konec, tj. přízvuk se rozdělí mezi počátek a konec slova: árk,lõu ~ arkliuo (arkliui), vã,kõu ~ vaikuo (vaikui), sẽi,nã ~ sienai, šǫ,nẽi ~ šunie (šuniui), prãus,tẽis ~ prausties (praustis). Hlavní přízvuk se vyslovuje silnějším hlasem, přesunutý slabším. Vznik přesunutého přízvuku je jakýmsi obráceným procesem oproti přesunu přízvuku z konce slova na začátek. Přesunutý přízvuk se vyskytuje v případech, kdy po hlavním přízvuku následuje dlouhá slabika nebo slabika, která se stala dlouhou po vypadnutí krátké samohlásky uzavřené koncovky: lõn,gõu ~ lánguo (langui), trũo,bã ~ tróbai, kãrk,lã ~ kãrklai, bīm,bãls ~ biṁbalas, vẽr,pãls ~ vẽrpalas, giẽ,rãls ~ gėralas, dū,bẽls ~ dóbilas, kẽr,mẽns ~ kìrminas, žǭ,sẽns ~ žąsinas, kón,dõuls ~ kánduolas (jádro). V některých případech bývá melodický průběh hlavního přízvuku u slov s přesunutým přízvukem krátký. Dochází k tomu tehdy, když slabiku, na niž padá hlavní přízvuk, tvoří krátce vyslovovaná samohláska: kã,tẽns ~ kãtinas, ã,vẽns ~ ãvinas, stã,lõu ~ stãluo (stalui), gà,lõu ~ gãluo (galui), ã,vẽi ~ ãvie (aviai), šã,kã ~ šãkai, sǫk,tẽis ~ sùkties (suktis). Je třeba poznamenat, že v případech, kdy slovo nemá přesunutý přízvuk, je melodický průběh přízvuku dlouhý: kãtẽna ~ kãtiną, ãvẽno ~ ãvinų, stãla ~ stãlo, gãla ~ gãlą, ãvis ~ ãvys, šãkas ~ šãkos. Složená slova, která bývají zpravidla víceslabičná, mají většinou dva přízvuky — hlavní a přesunutý. V těchto případech, stejně jako u nesložených slov, následuje přesunutý přízvuk po hlavním. Přesunutý přízvuk mají především ta složená slova, u nichž hlavní přízvuk padá na spojovací samohlásku nebo na první část složeného slova: avẽ,kãilis ~ avikailis, galvūo,vẽršis ~ galvovi̇ršis, saulẽ,kãita ~ saulėkaita, griẽblà,kūotis ~ grėblãkotis, ognà,vẽitė ~ ugnãvietė, akì,brǫ́ukšmis ~ akibruokšmis, sãldà,rū́kštis ~ sáldrūkštis, põs,brúolis ~ pùsbro­lis, rẽt,sĩkis ~ rẽtsykis, kél,vẽitė ~ kélvietė, luopẽt,kūotis ~ lopėtkotis, meškẽr,kūotis ~ meškėrkotis. Pokud ve slově po hlavním přízvuku v nářečí není dlouze vyslovovaná slabika, takové slovo nemá ani přesunutý přízvuk, přestože hlavní přízvuk padá na spojovací samohlásku nebo na první část složeného slova: miešlãvežis ~ mėšlãvežis, arklãganis ~ arklãganis, kaulãšeris ~ kiaulãšeris, tãrpšakis ~ taĩpšakis, pō.spadė ~ pùspadė. 99 Přesunutý přízvuk se nevyskytuje ani v případech, kdy hlavní přízvuk v nářečí leží na druhé části složeného slova: vėinrọnkis ~ vienrañkis, stuorlūpis ~ storlūpis, dẹtpẹlvis ~ didpilvis, mažakālbis ~ mažakalbis, veĩnakis ~ vienāki̇s. Z toho, co bylo řečeno o přízvuku v nářečí, vidíme, že nářečí má celkem pět přízvuků: posunutý (hlavní posunutý), vedlejší, vedlejší posunutý, hlavní a přesunutý. Slova v nářečí mohou mít nejen jeden přízvuk, jako ve spisovném jazyce, ale také dva, někdy dokonce více přízvuků. Přízvuková intonace V kretingském nářečí se přízvukové intonace slov, stejně jako místo slovního přízvuku, velmi liší od spisovného jazyka. V tomto nářečí je pět přízvukových intonací, nikoli tři jako ve spisovném jazyce: krátká, cirkumflexová, zlomová, střední a akutová. Některé přízvukové intonace jsou podobné intonacím spisovného jazyka, zatímco některé jsou příznačné pouze pro nářečí. Pohybem hlasu se příslušným intonacím spisovného jazyka nejvíce podobají krátká, cirkumflexová a akutová, kdežto zlomová a střední přízvuková intonace jsou příznačné pouze pro nářečí. Od intonací spisovného jazyka se nejvíce liší zlomová intonace, která se v nářečí vyslovuje místo akutové intonace spisovného jazyka a vyznačuje se prudkým poklesem a hlasovým zlomem, mnohem výraznějším než u akutové intonace spisovného jazyka. Cirkumflexová intonace se podobá cirkumflexové intonaci spisovného jazyka pouze stoupáním hlasu, poklesem hlasu se však liší. Nářeční cirkumflexová intonace je delší a více se protahuje než ve spisovném jazyce. Spisovný jazyk střední přízvukovou intonaci vůbec nemá. Podobá se cirkumflexové, je však podstatně kratší. V nářečí se střední intonace vyslovuje na prodloužených krátkých samohláskách, když se krátká intonace prodlouží nebo když se přízvuk přesune z koncovky s cirkumflexovou délkou na kořen s cirkumflexovou délkou. Jak již bylo uvedeno, některá slova mají v nářečí dva, někdy dokonce více přízvuků; přízvuky mohou být hlavní, stažené nebo přesunuté. Přízvukové intonace mají v nářečí nejen hlavní, ale i stažené a přesunuté přízvuky. Protože všechny přízvučné slabiky mají také přízvukové intonace, znamená to, že slova se dvěma přízvuky mají také dvě přízvukové intonace a slova s více přízvuky mají stejný počet přízvukových intonací. Přízvuková intonace staženého přízvuku má tři podoby: krátkou, střední a akutovou. Krátká intonace staženého přízvuku nastává tehdy, když se přízvuk stáhne z krátké koncovky nebo koncovky s cirkumflexovou délkou na krátký kořen: lãz,dà ~ lazdà, mė,dõs ~ medùs, rà,sà ~ rasà, sà,là ~ salà, šẹ,lòmà ~ šilùmą, tẹ,kėnà ~ tekinà, nãš,lĩs ~ našlỹs, šẹ,rĩs ~ šerỹs, d,veñã ~ avinãi, kã,teñã ~ katinãi, pẹ,lẹnã ~ pelenãi. Střední intonace staženého přízvuku nastává tehdy, když se přízvuk stáhne z krátké koncovky nebo koncovky s cirkumflexovou délkou na kořen s cirkumflexovou délkou: ã.u,sẹs ~ ausis, lộ,n,kà ~ lankà, bã.rz,dà ~ barzdà, skũo,là ~ skolà, žẹ.i,mà ~ žiemà, lã.u,kã ~ laukai, dọ.u,biẹ ~ duobė, vie,žie ~ vežė, žũo,lie ~ žolė, pũs,lie ~ pušlė. 100 Akutová intonace staženého přízvuku nastává tehdy, když se přízvuk stáhne z krátké koncovky nebo koncovky s cirkumflexovou délkou na kořen s akutovou délkou: á.rk,lìs ∼ arklỹs, grieblìs ∼ grėblỹs, ló.nigà ∼ langai, še.r,dės ∼ širdìs, tie,vã ∼ tėvai, čã.u,dõlìs ∼ čiaudulỹs. V nářečí se přízvuk vůbec nestahuje z koncovky s akutovou délkou: gerà ∼ gerái (prospěch), nušãls ∼ nušãls (zchladne), laukáms ∼ laukáms, arkliẽms ∼ arkliáms, gerám ∼ gerám, ausìms ∼ ausìms, galvióms ∼ galvóms; stejně tak ve slovesech v první a druhé osobě jednotného čísla, protože v těchto případech má nářečí koncovku s akutovou délkou: darãu ∼ darãu (daraũ), rašãu ∼ rašãu (rašau), palekáu ∼ palikáu (palikaũ), matã ∼ mataĩ (matai), darã ∼ darái (darai), skaitė ∼ skaitėi (skaitėi), nešė ∼ nešėi (nešėi), padarė ∼ padarėi (padarėi). Vedlejší přízvuk, který v nářečí vznikl v důsledku stažení přízvuku, má také přízvukovou intonaci. Jeho intonace má dvě podoby: krátkou nebo cirkumflexovou. Jestliže se přízvuk stahuje z koncové krátké slabiky, je přízvuková intonace vedlejšího přízvuku v této slabice (na konci slova) krátká: à.kẽs ∼ akìs, gè.rà ∼ gerà, lã.u,kùs ∼ laukùs, põ.i,kòs ∼ puikùs, šà,kà ∼ šakà, vã,r,kùs ∼ vaikus; jestliže se však přízvuk stahuje z koncové slabiky s cirkumflexovou délkou, je přízvuková intonace vedlejšího přízvuku v této slabice (na konci slova) cirkumflexová: dã.r,bã ∼ darbai, è,žỹs ∼ ežỹs, lã.u,kã ∼ laukai, lã,šẽnẽ ∼ lašiniai, vã,kã ∼ vaikai. Vedlejší stažené přízvuky mají dva typy intonace: krátkou nebo cirkumflexovou: Vúo,kitėjè ∼ Vokytiją (Vokietiją), Krẽ,tingà ∼ Kretingą. Z uvedeného vyplývá, že v nářečí v důsledku stahování přízvuku a sklonu vyslovovat dlouhé slabiky s přízvukem vznikají stažený, vedlejší a přesunutý přízvuk s pěti přízvukovými intonacemi: krátkou, cirkumflexovou, zlomovou, střední a akutovou. Krátká přízvuková intonace. Krátkou přízvukovou intonaci (značenou levým diakritickým znaménkem „`“) mají krátké slabiky tvořené samohláskami, které se v nářečí vyslovují krátce: a, e, ė, i, o, u. Hlasový tlak při její výslovnosti je krátký a středně silný. Krátká přízvuková intonace se v nářečí vyskytuje v těchto případech: a) V jednoslabičných slovech na krátkých samohláskách a, e, ė, i, o, u, které odpovídají krátkým samohláskám spisovného jazyka a, e, i, u, u: kàs, tàs, ràs, nèš, vèš, lès, šès ∼ šis, krès ∼ kris, vès ∼ vis, lìg, dò ∼ dù, sò ∼ sù, pùkš, bùpt. b) Na krátkých samohláskách e, o, které odpovídají krátkým samohláskám spisovného jazyka i, u, v jednoslabičných nářečních slovech vzniklých z dvojslabičných slov po zániku krátké samohlásky uzavřené koncovky: kèts ∼ kitas, dèkts ∼ diktas, pẽkks ∼ piktas, bòts ∼ būtas, tòšts ∼ tuščias, sòkts ∼ sūktas. c) Na krátkých a, e, odpovídajících a, e spisovného jazyka s cirkumflexovou intonací, v jednoslabičných slovech vzniklých z dvojslabičných po zániku krátké samohlásky v zavřené koncovce: kàps ∼ kąpas, làps ∼ lapas, šàps ∼ šapas, gràps ∼ grąbas, màšes ∼ mažgas, pàts ∼ padas, ràks ∼ rągas, slàpts ∼ slaptas, tàks ∼ takas, lèts ∼ lėdas, mèts ∼ metas, šèšts ∼ šeštas, šèšks ∼ šeškas. d) Na krátkých samohláskách a, e, odpovídajících samohláskám a, e spisovného jazyka s cirkumflexovou intonací, v jednoslabičných slovech, která v nářečí vznikla z dvojslabičných — 101 slabičných slov po zániku krátké samohlásky v otevřené koncovce: kàs ~ kasa, žàd ~ žada, nèš ~ neša, kėp ~ kepa, lės ~ lesa, mèt ~ meta, vėž ~ veža. e) Na krátkých samohláskách ę, ė odpovídajících samohláskám i, u spisovného jazyka, v jednoslabičných slovech, která v nářečí vznikla z dvojslabičných po zániku krátké samohlásky v otevřené koncovce: lėp ~ lipa, tėk ~ teki, kėš ~ kiša, lóp ~ lupa, sōk ~ suka, krōt ~ krūta. f) Na začátku slova na krátkých samohláskách a, e, ę, ė, u odpovídajících samohláskám a, e, i, u, u spisovného jazyka s krátkou přízvukovou intonací — ve slovech s přízvukovým přehozením z krátké či dlouhé koncové slabiky na krátký kořen: 1) z krátké koncové slabiky: à.kės ~ akis, grà.žūs ~ gražūs, à.vežà ~ aviža, mè.dòs ~ medūs, lè.gà ~ liga, vė.dòs ~ vidus, pǫ.šės ~ pušis, ǫg.nės ~ ugnis, nù.krės ~ nukris, nù.lòps ~ nulups; 2) z dlouhé koncové slabiky: là.šėnė ~ lašiniai, àt.àudà ~ ataudai, è.žīs ~ ežys, vė.dòris ~ vidurys, pǫ.šė ~ pušė(i) (pušyje), ǫg.niė ~ ugnė(i) (ugnyje), nù.dàuš ~ nudauš, nù.ės ~ nueis. g) Na začátku slova na krátkých samohláskách a, e odpovídajících samohláskám a, e spisovného jazyka s cirkumflexovou intonací, ve dvouslabičných nebo víceslabičných slovech s vedlejším přízvukem, který vznikl nikoli přesunutím přízvuku z konce slova na začátek, nýbrž v důsledku prodloužení a dlouhé výslovnosti slabik v nářečí: bamà.tònt ~ bamāt ant, sà.kǫnt ~ sàkant, là.kǐntė ~ lãkinti, kà.tė ~ katė, là.pė ~ lapė, lė.sìntė ~ lėsinti, mè.tā ~ mėtai, švè.tìntės ~ švėtinties (švėtintis, uchýlit se někam před deštěm). i) Na začátku slova na krátkých samohláskách a, e odpovídajících samohláskám a, e spisovného jazyka s cirkumflexovou intonací, ve slovech s vedlejším přízvukem, který vznikl po zániku krátké samohlásky zavřené koncovky, čímž vznikl sekundární dvojhláskový spoj a prodloužila se slabika: à.vė̀ns ~ avìnas, àb.dàrs ~ áp daras, àd.bòls ~ atbulas, kà.ràms ~ kàramas, bà.ràms ~ bãramas, kà.tėns ~ kàtinas, svè.tėms ~ svėtimas, tè.kėns ~ tėkinas, vè.dėns ~ vėdinas. j) Na začátku slova na krátkých samohláskách ę, ė odpovídajících samohláskám i, u spisovného jazyka s krátkou přízvukovou intonací, ve dvouslabičných slovech s vedlejším přízvukem, který vznikl v důsledku prodloužení slabik, jež se v nářečí vyslovují dlouze: rė.hìntė ~ rìkinti, rè.tìntė ~ ritinti, švè.tìntė ~ švītinti, dè.dìntė ~ didinti, pǫ.šėi ~ pušies (pušiai), pǫ.tùoms ~ pūtoms, jǫ.dìntė ~ judinti. k) Na začátku slova na krátkých samohláskách ę, ė odpovídajících samohláskám i, u spisovného jazyka s krátkou přízvukovou intonací, ve dvouslabičných nebo víceslabičných slovech s vedlejším přízvukem, který vznikl po zániku krátké samohlásky koncovky, čímž se slabika prodloužila: dė.dėn ~ didina, rė.tėn ~ ritina, kǫ.šėn ~ kušina, jǫ.dėn ~ judina. l) Na začátku slova na krátkých samohláskách a, e odpovídajících samohláskám a, e spisovného jazyka s cirkumflexovou intonací, ve dvouslabičných nebo víceslabičných slovech s vedlejším přízvukem, který vznikl po zániku krátké samohlásky otevřené koncovky, čímž se slabika prodloužila: mà.šėn ~ mašina, mà.žėn ~ mažina, dè.dėn ~ dedina, kè.pėn ~ kepina. m) Na konci slova na krátkých samohláskách a, e, ę, i, ė, u odpovídajících krátkým samohláskám spisovného jazyka s krátkou přízvukovou intonací, v nářečním vedlejším přízvuku 102 v přízvuku slov s odtaženým přízvukem: šã,kà~šakà, à,vėžã~avižà, gà,lė~galè, kè,i,mė ~ kiemè, dzà,sė~dvasia, và,lė~valia, à,kìs~akis (gal.), ã,u,sìs ~ ausis (gal.); rō,n,kō~ ranka (nag.), krŏ,tò ~ krutù, stà,lùs ~ stalùs, lã,u,kìs ~ laukùs. Pevný přízvuk. Pevný přízvuk (označovaný vlnovkou „~“) se v nářečí vyslovuje s plynulým a dlouhým hlasovým tlakem. Při jeho vyslovování hlas pozvolna a déle stoupá, a pak náhle klesá. Nářeční pevný přízvuk se od pevného přízvuku spisovného jazyka liší tím, že pokles hlasu je v nářečí prudší a kratší než ve spisovném jazyce. Místo hlasového tlaku intonace v dvojhláskách se velmi liší od spisovného jazyka. Ve spisovném jazyce se při vyslovování cirkumflexové intonace v dvojhláskách hlasový tlak soustřeďuje na druhou složku, kdežto v popisovaném nářečí se hlasový tlak této intonace v dvojhláskách vždy soustřeďuje na první složku dvojhlásky: màišas ~ maišas, làiks ~ laikas, lãuks ~ laukas, kẽims ~ kiemas, kŏmps ~ kampas, tẽmptę ~ tempti, rŏnkas ~ rankos, lŏnks ~ lankas, lėkte ~ lėkti, driėpte ~ drėbti, diėdę ~ dėdė, tiėr ~ tera, ǫz,būons ~ uzbonas, Jūons ~ Jōnas, žūodis ~ žodis, lūops ~ lōpas. V důsledku soustředění hlasového tlaku této intonace na první složku dvojhlásky má v nářečí druhá složka některých dvojhlásek (ai, ei) tendenci zanikat. Zde je několik příkladů, v nichž druhá složka dvojhlásky v nářečí zanikla: vãks ~ vaikas, ẽte ~ eiti, grẽts ~ greitas, svẽks ~ sveikas, rẽkals ~ reikalas. Cirkumflexová intonace popisovaného nářečí se podobá stejné intonaci žemaitských dūnininků. Shodují se v druhu tlaku, kvantitě a pohybu hlasu, liší se však místem hlasového tlaku, neboť cirkumflexová intonace dūnininků se ve všech dvojhláskách rozkládá na obou složkách, přičemž se více přibližuje žemaitským dounininkům a má tendenci soustřeďovat se na první složku⁵. Cirkumflexovou intonaci mají: a) Dlouhé slabiky tvořené samohláskami s cirkumflexovou kvantitou: ėšėgōstę ~ išsigąsti, grōžts ~ grąžtas, škęštę ~ skęsti, lįstę ~ lįsti, pīkę ~ pykti, šūstę ~ siūsti, liūts ~ liūtas, mūris ~ mūris, liūdns ~ liūdnas. b) Dlouhé slabiky tvořené přízvučnými prodlouženými samohláskami a, e: dãrę ~ darė, eglãsakę ~ eglasakė, mãžos ~ mažas, šãkę ~ šakė, šãsos ~ šašas, sãkę ~ sakė, kẽkę ~ kėkė, mẽdis ~ medis, šẽnis ~ senis. Ve slovech, v nichž po zkrácení koncovky v nářečí vzniká krátce vyslovovaná slabika, mají samohlásky a, e v takové slabice, jak již bylo uvedeno, krátkou intonaci: bāts ~ batas, lāps ~ lūpas, kāps ~ kāpas, lēts ~ lėdas, svēts ~ svečias, neš ~ neša, vēd ~ vėda. c) Dlouhé slabiky tvořené čistými nebo smíšenými dvojhláskami s cirkumflexovou kvantitou; v tomto případě nesou intonaci první složky dvojhlásek: lāuks ~ laukas, āuls ~ aūlas, šāuktę ~ šaukti, lāiks ~ laikas, pēiktę ~ peikti, dėina ~ dieną, šēins ~ šienas, jōuks ~ juokas, mōils ~ muilas, kālts ~ kaltas, šāltis ~ šaltis, kōmps ~ kampas, lōnks ~ lankas, pāršos ~ paršas, šēlptę ~ šelpti, lēngvos ~ lengvas, vērstę ~ versti, tēlptę ~ tilpti, īmtę ~ imti, gīntę ~ ginti, ⁵ Srov. P. Jonikas, Pagramančio tarmė, § 15, Kaunas, 1939. 103 sėrkte ~ onemocnět, gõlte ~ lehnout si, trūmps ~ krátký, šūnkte ~ šunět, põrus ~ pūvas. Cirkumflexní intonace. Cirkumflexní intonace (značená stříškovým znaménkem „^“) je charakteristická pro Žemajty s přízvukovou retrakcí, tedy i pro popisované nářečí, v němž je stažení přízvuku zvlášť výrazné. Tento tlakový průběh hlasu se liší od akutové intonace spisovného jazyka. Při vyslovování cirkumflexní intonace je zřetelně slyšet náhlý zlom stoupajícího hlasu uprostřed zvuku, neboť v tu chvíli dojde k náhlému uzavření hlasivkové štěrbiny. Když se hlasivková štěrbina v témže okamžiku znovu otevře, druhá část přízvučné fonémy se vyslovuje s klesajícím hlasem. Zlom hlasu u cirkumflexní intonace je výraznější než u akutové intonace spisovného jazyka. Při vyslovování cirkumflexní intonace se hlasivková štěrbina neuzavírá vždy stejně. Při vyslovování některých hlásek se uzavírá více, při vyslovování jiných méně. Závisí to na kvalitě hlásek. Hlasivková štěrbina se neuzavírá úplně například při vyslovování hlásek ī a ū: rīts ~ rytas, lūpa ~ lūpa. V souvislé řeči se hlasivková štěrbina rovněž zpravidla uzavírá méně než při vyslovování týchž slov samostatně. Hlasivková štěrbina se více otevírá při vyslovování samohlásek ā, ē: sāu ~ sau, gārs ~ gāras, gērs ~ gēras, dēr ~ dēra. Navíc se více otevírá při vyslovování slova samostatně, s důrazem. Cirkumflexní intonace se z hlediska místa hlasového tlaku neliší od akutové intonace spisovného jazyka, protože místo hlasového tlaku u cirkumflexní intonace je stejné jako u akutové intonace spisovného jazyka, totiž: v diftonzích, diftonzích se sekundárním stoupáním a diftonzích odpovídajících spisovnému o, ē (uo ~ o, ie ~ ē) se soustřeďuje na první komponent: kāilis ~ kāilis, šāukšts ~ šaukštas, sēile ~ seilė, lēipa ~ liepa, dōuna ~ duona, šālts ~ šaltas, ōmžos ~ amžius, pōntis ~ pantis, tārps ~ tarpas, kēlte ~ kelti, lēmba ~ lėmė, sēnte ~ senti, gērte ~ gerti, kā,tēns ~ kątinas, lēns ~ linas, gērs ~ gēras, grūopte ~ gróbti, mūolis ~ móolis, dēte ~ dėti, siedēte ~ sėdėti. Při vyslovování cirkumflexní intonace je pohyb hlasu stejný jako u akutové intonace, totiž stoupavě-klesavý. K jejímu vyslovení je třeba více času než k vyslovení akutové intonace v nářečí (viz oddíl „Akutová intonace“). Cirkumflexní intonace se svou povahou podobá lotyšské cirkumflexní intonaci. K. Būga v úvodu svého slovníku nazývá žemaitskou cirkumflexní intonaci explozivní nebo lámající (cirkumflexní) a srovnává ji s lotyšskou cirkumflexní intonací, lotyšsky nazývanou „krituoša“ a „grūsta“ nebo „lauzta“. Nářeční cirkumflexní intonace se od lotyšské liší místem hlasového tlaku, protože lotyšská cirkumflexní intonace se soustřeďuje na obě komponenty fonémy, zatímco žemaitská cirkumflexní intonace na první komponent. Liší se od lotyšské cirkumflexní intonace také z hlediska uzavírání hlasivkové štěrbiny, neboť při vyslovování žemaitské cirkumflexní intonace se hlasivková štěrbina uzavírá více. Cirkumflexní intonaci mají v nářečí: a) Dlouhé slabiky tvořené samohláskami akutové délky: kõsnis ~ kąsnis, kõste ~ kąsti, sprēste ~ spręsti, žīste ~ žįsti, rīts ~ rytas, gīte ~ gyti, vīrs ~ vyras, skūste ~ skųsti, sūls ~ siūlas, grūts ~ grūdas, lūpa ~ lūpa. 6 K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, 1 sąs., XXIV. 104 b) Dlouhé slabiky tvořené čistými nebo smíšenými dvojhláskami s cirkumflexovou intonací: bãime ~ báimė, káuls ~ káulas, sáulė ~ saũlė, méilė ~ meilė, pẽiva ~ pieva, sẽina ~ siena, pẽins ~ pienas, dṹna ~ duona, ǒusis ~ ũosis, kálts ~ káltas, sãmtis ~ sám tis, põntis ~ pántis, kãrvė ~ kárvė, bãrtė ~ bártė, dẽlns ~ dẽlnas, pẽmpė ~ pémpė, lẽnkė ~ lénkė, gẽrvė ~ gérvė. U smíšených dvojhlásek spisovného jazyka tvořených i, u + l, m, n, r a u dvojhlásky ui se přízvuk s cirkumflexovou intonací označuje čárkou zleva, protože samohlásky i a u jsou vždy krátké a krátké zůstávají i v těchto dvojhláskách. V popisovaném nářečí se první složky dvojhlásek tvořených i, u + l, m, n, r a dvojhlásky ui vyslovují dlouze a mají nikoli krátkou, nýbrž přerušovanou intonaci: skėlte ~ skílti, ė́lks ~ ilgas, tẹ́lts ~ tiltas, tĩmpa ~ timpa, pĩntė ~ pinti, trĩnka ~ trinka, bẽrtė ~ birti, kṓltė ~ kulti, dṹmtė ~ dumti, kṓrpė ~ kurpė, õitė ~ ūiti. Stejnou intonaci mají také smíšené dvojhlásky sekundárního původu tvořené i, u + l, m, n, r: pẽl ~ pila, šẽls ~ šilas, vežẽms ~ vežimas, liekẽms ~ lėkimas, pẽn ~ pina, lẽns ~ linas, mẽn ~ mina, tẽn ~ tina, kõl ~ kulia, gõl ~ gula, aukštõms ~ aukštumas, gelõms ~ gilumas, dõr ~ duria. Přerušovanou intonaci mají také smíšené dvojhlásky sekundárního původu v nářečí, tvořené a, e + l, m, n, r, které vznikly zánikem krátké uzavřené koncovky v nářečí: gãls ~ galas, nõms ~ namas, trãns ~ trãnas, gãrs ~ gãras, kẽls ~ kelias, pẽns ~ penas, gẽrs ~ gẽras. c) Dlouhé slabiky nářečí s vedlejším přízvukem, který nevznikl přesunem přízvuku z konce slova na jeho začátek, nýbrž prodloužením slabiky v nářečí: lūo,pĩtė ~ lópyti, vĩ,rã ~ vyrai, vã,kõu ~ vaikუo (vaikui), ãrk,lõu ~ arkliuo (arkliui), gnãi,bĩtė ~ gnaibyti, dãik,stĩte ~ daigstyti, trẽ,lĩnks ~ trilinkas, dė-, gĩntė ~ dėginti, dẹ,dĩnte ~ didinti, lẽ,sãls ~ lėsąlas, sprã,gẽls ~ spragilas, pã-, šãrs ~ pašaras, vã,bãls ~ vabalas. Střední intonace. Střední intonace (označuje se svislým vlnovkovým znaménkem „⁀“) je výrazně kratší než cirkumflexová intonace a vyslovuje se bez prodloužení. Její přízvučná fonéma je méně napjatá než u cirkumflexové intonace. Od cirkumflexové intonace se liší také průběhem stoupání a klesání hlasu. Z hlediska místa hlasového tlaku se v nářečí neliší od cirkumflexové intonace. V dvojhláskách se hlasový tlak soustřeďuje na první složku: dẽ.i,nã ~ dieną, dõ.u,bĩe ~ duobė, lã.u,kã ~ laukai. V nářečí se střední intonace vyskytuje u: a) Samohlásek ę, ǫ, které ve spisovném jazyce odpovídají i, u s krátkou intonací, v otevřených slabikách s jediným přízvukem (tj. ve slovech bez vedlejšího přízvuku): vẽ.sos ~ visas, bẽ.jė ~ bijo, lẽ.pa ~ lipo, tekẽ.nis ~ tekinis, krẽ.ste ~ krėsti, šõ.kas ~ šūk os, bõ.va ~ buvo, šõ.ni ~ šunį, nõ.gara ~ nūgara, šõ.tẽni ~ šūtinį. Mají-li dvojslabičná nebo víceslabičná slova dva přízvuky, tj. hlavní a vedlejší, pak mají samohlásky ę, ǫ, které ve spisovném jazyce odpovídají i, u s krátkou intonací, v nářečí nikoli střední, nýbrž krátkou intonaci: vẽ,sãs ~ visais, bẽ,júom ~ bijom, lẽ,pãm ~ lipam, tekẽ,nẽ ~ tekiniai, krẽ,tiuot ~ 105 kritot, šõ,kuoms ~ šukoms, bõ,vuom ~ būvom, šõ,nõ ~ šuniu, nõ,gario ~ nūgaro(j), šõ,tęnõu ~ šutiniu (šutiniu). b) Dlouhé slabiky v dvojslabičných nebo víceslabičných slovech s přesunutým přízvukem od konce slova na kořen s cirkumflexovou délkou: õ,sà ~ ąsa, plì,tà ~ plyta, žõ,sės ~ žąsis, dìg,lìs ~ dyglys, bù,rìs ~ būrys, lã,i,kã ~ laikai, sã,u,lã ~ aulai, žė,i,mã ~ žiema, kã,l,vã ~ kalvà, dõ,n,gõs ~ dangūs, mã,r,kã ~ markà, lė,n,tã ~ lentà, dė,r,vã ~ dervà, kõ,l,nės ~ kulnis, dė,r,và ~ dirvà, lã,i,kėnã ~ laikinai, kù,m,pnūosõ ~ kumpnosà, lã,uk,nėšà ~ lauknešà. Akutový přízvuk. Pohyb hlasu při akutovém přízvuku (označovaném pravým znaménkem „´“) stoupá a klesá. Stoupající část pohybu hlasu je kratší než klesající. Při výslovnosti se hlasový tlak prudce zvýší a ke konci déle a rovnoměrně klesá. Akutový přízvuk se z hlediska umístění hlasového tlaku shoduje se spisovným jazykem. Hlasový tlak přízvuku se v dvojhláskách soustřeďuje na první složku: á,rk,lìs ~ arklys, šė,r,dės ~ širdis. Na první složku se soustřeďuje hlasový tlak také v dvojhláskách odpovídajících samohláskám o, ė ve spisovném jazyce: žùo,gã ~ žiogai, grìeb,lìs ~ grėblys. Akutový přízvuk mají v nářečí pouze slova, u nichž se přízvuk přesouvá od konce slova k začátku. Jak známo, v nářečí se přízvuk přesouvá z cirkumflexové a krátké koncovky; přízvuk při přesunu může být trojí: krátký, střední nebo akutový, podle toho, na jaký kořen se přízvuk přesouvá. Akutový přízvuk nastává při přesunu přízvuku na akutový kořen, tj. na takový, jehož přízvučná slabika má akutový přízvuk: vie,žīs ~ vėžys, gì,và ~ gyvà, vie,gėlė ~ vėgelė, gá,l,và ~ galvà, gė,l,žės ~ gelžis, vùo,žīs ~ ožys, gė,lž,gàlīs ~ gelžgalys, vùo,bėlė ~ obelė, tie,vã ~ tėvai, vùo,šėkà ~ ožika (ožka), tā,u,kã ~ taukai, šė,r,dės ~ širdis, dá,r,bėninks ~ darbininkas. Protože slov, u nichž se přízvuk přesouvá na akutový kořen, není v nářečí příliš mnoho a akutový přízvuk se objevuje pouze při přesunu přízvuku na akutový kořen, je tento přízvuk v nářečí vzácný. PŘÍZVUK A INTONACE V KRETINGSKÉM NÁŘEČÍ И. И. АЛЕКСАНДРАВИЧЮС R e z j u m é Popsané nářečí patří podle přijímaného rozdělení v litevské dialektologii k přímořskému žemaitskému nářečí – dounininkai. Toto nářečí již dávno upoutalo pozornost jazykovědců, protože se v něm zachovaly staré jazykové rysy. Vzhledem k tomu, že se rysy nářečí jako jazykového systému nejzřetelněji projevují při srovnání se spisovným jazykem, studuje se přízvuk a intonace především srovnávací metodou. 106 Přízvuk a intonace popisovaného nářečí se liší od spisovného jazyka. Nejcharakterističtějšími rysy v oblasti přízvuku jsou v tomto nářečí retrakce přízvuku a výskyt dvou či více přízvučných slabik. V kretingském nářečí se přízvuk přesouvá z rostoucí kvantity a krátké koncovky (s výjimkou koncovek s klesající kvantitou) na každou dlouhou či krátkou slabiku; nepřesouvá se však úplně, nýbrž se rozděluje mezi začátek a konec slova: část přízvuku se přesouvá na začátek slova a druhá část zůstává na původním místě. V důsledku takové retrakce přízvuku se ve slově zvyšuje počet přízvučných slabik. Slova s retrakčním přízvukem proto nemají pouze jednu přízvučnou slabiku, nýbrž dvě či více. Vedlejší přízvuky v nářečí vznikají nejen v důsledku přesunu přízvuku, ale také tehdy, když po hlavním přízvuku v nářečí následuje dlouhá slabika. Pokud po hlavním přízvuku ve slově nenásleduje dlouhá slabika, nemá takové slovo vedlejší přízvuk. V kretingském nářečí je pět intonací: krátká, stoupavá, přerušovaná, střední a klesavá. Z hlediska pohybu hlasu jsou spisovnému jazyku nejbližší krátká, stoupavá a klesavá intonace, zatímco přerušovaná intonace se od klesavé intonace spisovného jazyka liší prudkým poklesem hlasu. Stoupavá intonace v nářečí se podobá stoupavé intonaci spisovného jazyka pouze stoupáním hlasu. V nářečí je stoupavá intonace delší a rozvinutější než ve spisovném jazyce. Střední intonace nářečí ve spisovném jazyce chybí. Podobá se stoupavé intonaci, je však mnohem kratší. V nářečí se střední intonace vyskytuje tehdy, když jsou přítomny krátké samohlásky vzniklé prodloužením krátké intonace, anebo když se přízvuk přesouvá ze slabiky s rostoucí kvantitou na kořen s rostoucí kvantitou. V nářečí mají intonaci jak hlavní, tak vedlejší přízvuky, bez ohledu na to, jak vedlejší přízvuk ve slově vznikl: zda v důsledku retrakce přízvuku, nebo v důsledku výskytu přízvuku na dlouhé slabice. Slova se dvěma či více přízvuky mají také dvě či více intonací.