Biržų tarmės įvardis

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, II LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA ZÁJMENO BIRŽSKÉHO NÁŘEČÍ I. JAŠINSKAITĖ Biržské nářečí patří k východním aukštaitským puntininkům. Přízvuk se v nářečí stahuje neobvykle podmíněně — z každé krátké koncovky, zatímco z dlouhé koncovky se nestahuje. Slovní koncovky jsou velmi zkrácené: krátké samohlásky zanikly, dlouhé samohlásky a dvojhlásky se zkrátily. Nářečí je poněkud ovlivněno lotyštinou. Oblast biržského nářečí zahrnuje okolí města Biržai v okruhu přibližně 10 km. Zde se popisují zájmena tohoto nářečí. Zájmena biržského nářečí se stejně jako zájmena spisovného jazyka dělí na osobní, zvratné, přivlastňovací, ukazovací, vymezovací, tázací, vztažná a neurčitá. V jejich užívání jsou některé rozdíly oproti užívání zájmen ve spisovném jazyce, např.: v biržském nářečí nejsou známa přivlastňovací zájmena manas, tavas, savas, maniškis, taviškis, saviškis, mūsiškis, jūsiškis, místo nich se užívá genitivů mano, tavo, savo; místo spisovného zájmena kuris se v nářečí užívá katras; zájmeno kiekvienas se v nářečí nahrazuje běloruským kožnas. V ohýbání zájmen se nářečí od spisovného jazyka liší o něco více. Stejně jako ve spisovném jazyce se některá zájmena ohýbají pouze podle pádů a čísel — jde o takzvaná bezrodá zájmena; jiná se ohýbají podle pádů, čísel a rodů — jde o rodová zájmena. K bezrodým zájmenům patří osobní zájmena 1. a 2. osoby, přivlastňovací zájmeno a zájmena kas, niekas, viskas. Ve větě obvykle zastupují podstatná jména. Rodová zájmena jsou všechna ostatní. Ve větě nahrazují přídavná jména. 1. Bezrodá zájmena Jednotné číslo V. àš, ã·šę~ãšei, tù, tū·ję~tūjei K. manęs~manies, manį~manę, mãn~manè, tavęs~tavies, tavį~tavę, tãv~tavè, savęs~savies, savį~savę, sãu~savè N. màn, tàu, sàu G. manį~manę, mãn~manè, tavį~tavę, tū̃~tavè, savį~savę, sãu~savè Į. màn, tàu, sàu Vt. manį~manyjè, tavį~tavyjè, savį~savyjè 187 Množné číslo V. mẽ's, jū's K. naše ~ naše, vaše ~ vaše D. mū̃m, jū̃m A. mū̃m, jū̃m 4. p. mū̃m, jū̃m Vt. námi~námyse, vámi~vámyse Vn. nom. delší tvary mají připojenou emfatičkou částici. Protože ve 2. osobě po připojení částice -ai vznikl hiát, vsunulo se j, a po j -ai > -ei. Analogicky se i v 1. osobě připojilo -ei místo očekávaného -ai. Vn. gen. užívají se trojí tvary. První tvary mají koncovku gen. sg. podstatných jmen i-kmenů, která byla nejspíše nově zavedena podle lokálu sg. a pl., jež mají koncovky i-kmenů. Tvary manę, tavę, savę vznikly ze starých genitivních tvarů přidáním akuzativního znaku -n. V nářečí se užívají také ve významu akuzativu. Krátké tvary jsou staré tvary genitivu–akuzativu. V nářečí se nadále užívají ve významu genitivu a akuzativu, zatímco ve spisovném jazyce pouze ve významu akuzativu. Vn. dat. ve tvaru mán měkkost koncového n ukazuje, že -i < -ie zde odpadlo později než ve spisovném jazyce, proto n ještě nestačilo ztvrdnout. Vn. ak. viz vn. gen. Vn. instr. se foneticky shoduje s krátkými tvary vn. gen.–ak., avšak patrně není důvod pokládat je za tvary téhož původu. Podobné tvary vn. instr. se vyskytují v některých jiných nářečích a také v části lotyšských nářečí. Dg. dat. má v nářečích široce rozšířený tvar bez -s, vytvořený podle ostatních dativů množného čísla, které v těchto nářečích mají tvary nebo koncovky dvojného čísla. Dg. ak. a instr. se shodují. Instrumentálový tvar odpovídá spisovnému tvaru mumís, pouze v nářečí odpadlo -s analogicky k ostatním nářečním instrumentálům množného čísla a podle fonetických zákonitostí nářečí odpadlo i i. Nářeční akuzativ plurálu se zcela liší od odpovídajícího spisovného tvaru. Stejné tvary se nacházejí i v některých dalších litevských a lotyšských nářečích. Endzelynas považuje takové akuzativní tvary za dativy nebo instrumentály užívané ve významu akuzativu2. Jak tomu skutečně je, těžko říci. Jednotné číslo V. kàs, niẽks, viskàs K. co, nic, všechno D. komu, nikomu, všemu G. koho, ničeho, všeho I. čím, ničím, ničím, vším 1 Srov. D r. F r. K u r c h a t, Grammatik der litauischen Sprache, §§ 854, 855, 859, Halle, 1876. J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 347 §, Rīgā, 1951. 2 Srov. J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 352 §, Rīgā, 1951. 188 Skloňování těchto zájmen se od 1k. příliš neliší. Zájmeno viškas má v nářečí ve všech tvarech přízvuk na koncovce, zatímco 1k. má přízvuk na kmeni. Tato zájmena mají pouze jednotné číslo. 2. Rodová zájmena Rodová zájmena je nejvhodnější probrat podle kmenů. akmen Jednotné číslo. N. tàs, tas̃~tasai, ši.tas~šitas, ki.tas~kitas K. tǫ~tǫ, ši.ta~šito, ki.ta~kito D. tãm, ši.tam, kitam A. tų~tą, ši.tų~šitą, ki.tų~kitą I. tǫ~tuo, ši.to~šituo, kit~kitu L. tãm~tame, ši.tam~šitame, kitãm~kitame Množné číslo N. tẽ~tie, ši.te~šitie, kit~kiti K. tų, ši.tų, kitų D. tiẽm, ši.tem, kitiem A. tǫs~tuos, ši.tǫs~šituos, kitǫs~kitus I. tēs~tais, tēm~taim, ši.tes~šitais, ši.tem~šitaim, kitēs~kitais, kitēm~kitaim L. tuõs~tuose, ši.tos~šituose, kituõs~kituose Stejně se skloňují také anas, katras, vi.sas. Lokál singuláru má na koncovce akut místo očekávaného cirkumflexu. Akutní intonace se zde zřejmě objevila podle dativu, který v nářečí splývá s lokálem po odpadnutí jeho koncového -e. Dativ plurálu má tvary bez -s, utvořené podle ostatních dativů plurálu, které mají v nářečí duálové koncovky nebo duálové dativní tvary. Instrumentál plurálu má dvojí tvary. První tvary se shodují s odpovídajícími tvary 1k. Druhé představují specifickou nářeční inovaci. Takovou koncovku mají všechny instrumentály substantiv (į) a-kmenového typu v biržském nářečí. Zvláště se ustálily severozápadně od Biržů, kde se tvary 1k. téměř neužívají. Základ pro vznik takových tvarů spočíval v samotné morfologii nářečí. Protože substantiva všech ostatních kmenů mají v instrumentálu plurálu duálové tvary nebo koncovky, končí na -m, např.: galvǫm, akim, pelėm, sunim, tǫm, baltǫm, baltǫsǫm. Analogicky k nim bylo koncové -s substantiv (į) a-kmenového typu v instrumentálu plurálu nahrazeno -m, převzatým z duálové koncovky. Tak vznikly tvary kalnēm~kalnam, bãtēm~bãtaim, brōlem~brōliaim, tēm~taim, ši.tēm~šitaim, baltēm~baltaim, baltaišēm~baltaišiam atd. Tvary lokálu jsou zřejmě novější, vznikly v nářečí později pod vlivem 1k. Tedy 189 Koncovka těchto specifických biržských forem vznikla kontaminací, křížením koncovky instrumentálu plurálu starého kmene (i) a s novým nářečním znakem instrumentálu plurálu -m. K jejímu rozšíření mohly přispět lotyšské instrumentály typu tēviem s koncovým -m. kmen Singulár N. jìs, jisė~jisai, tōks, toksė~toksai G. ją~jō, toką~tokio D. jām, tokām A. jį~jį, tokį~tokį I. jō~juō, tōk~tokiu, tokō~tokiuō V. jām~jamē, tokām~tokiāmē Množné číslo V. jẽ~jie, tokẽ~tokie K. jų, tokų N. jiem, tokiem G. jōs~juos, tōkōs~tokius, tokōs~tokiuos Į. jēs~jais, jēm~jāim, tokēs~tokiais, tokēm~tokiam Vt. juos~juose, tokiuos~tokiuose Takto se skloňují také kŏks, jŏks, nejŏks, ši.toks, kitŏks. Skloňování všech těchto zájmen se jen málo liší od skloňování odpovídajících litevských spisovných zájmen. V nářečí se v nominativu singuláru užívají emfatická zájmena. Rozdíly oproti litevské spisovné normě v lokálu singuláru, dativu plurálu a instrumentálu plurálu se vysvětlují stejně jako u zájmen se kmenem a. Zájmeno tōks má na rozdíl od litevské spisovné normy v nářečí vždy přízvuk na koncovce. Vedle obvyklých tvarů instrumentálu singuláru a genitivu plurálu mají toto i další zájmena tohoto typu delší tvary s nezkrácenými koncovkami — tyto tvary se v litevské spisovné normě neužívají. Zájmena ši.toks, kitŏks, nejŏks mají přízvuk na kmeni, nikoli na koncovce, jako ostatní zájmena tohoto kmene. kmen o Jednotné číslo V. tō, ši.to, kit~kità K. tōs~tōs, ši.tos~šitos, kitōs~kitōs N. tāi, ši.tai~šitai, kitai G. tū~tą, ši.tu~šitą, ki.tu~kitą Akuzativ. tō, ši.to, ši.tu~šita, kit~kitą Vt. tāi, ši.tai, kitai 190 Množné číslo V. tós, ši.tos, ki.tos K. tū¹, ši.tu, kitu- D. tóm, ši.tom, kitom A. tôs, ši.tos, ši.ts~šitas, kìts~kitas I. tóm, ši.tom, kitom M. tós~tosè, ši.tos~šitosè, kits~kitose Stejně se skloňují také anò „ona“, katrò „která“, vls~visà. V jednotném čísle v nominativu jsou zajímavé tvary typu tò s neobvyklou koncovkou. Je možné, že jde o pozůstatky emfaticých tvarů. Když emfaticá částice -ai začala v nářečí označovat nominativ jednotného čísla maskulinních určitých tvarů a znakem určitých tvarů feminina bylo zájmeno -ji (-ja), mohlo toto zájmeno analogicky začít plnit funkci emfaticé částice. Tímto způsobem se vedle emfaticého zájmena tasai mohl podle baltasai, baltoji, (baltoja) objevit tvar toji (toja). To, že tento nově vzniklý tvar nebyl v nářečí určitým zájmenem, dokládá skutečnost, že zájmeno bylo připojeno pouze k nominativu jednotného čísla a že se navíc určitá zájmena v nářečí neužívají. Protože zájmeno -ji (-ja) zde bylo čistě formálním dodatkem vzniklým analogií, mohlo snadno odpadnout. Takto se v nářečí z toji, (toja) stalo toj a potom tò. Takové zkrácení je v biržajském nářečí z fonetického hlediska možné, srov. místní pád j. č. šakõ<šakojè, galvõ<galvoje, kde rovněž odpadla koncová samohláska a potom j. V určitých nářečních tvarech typu baltoji<baltoji (baltoja) se j zachovalo, protože zde zdůrazňuje vztah určitého tvaru k zájmenu ji a tento vztah je v nářečí stále poměrně silný. Tvary typu tò je tedy třeba považovat za zkrácená emfaticá zájmena, odvozeniny téhož druhu jako nářeční tvary typu tasė~tasai. V instrumentálu jednotného čísla se vedle obvyklých tvarů užívají tvary nejasného původu, které se foneticky shodují s tvary instrumentálu jednotného čísla maskulina a-kmenů. Lokál jednotného čísla by měl mít podobu tŏ(j)<tojè, podle dativu jednotného čísla se však užívá tvar tái, protože lokály jednotného čísla i u jiných kmenů se přibližují dativům. Dativ a instrumentál množného čísla mají tvary bez -s, stejně jako všechna ostatní substantiva v nářečí. Tvary genitivu množného čísla typu tõs se foneticky shodují s odpovídajícími maskulinními tvary. Domnívat se, že genitiv množného čísla o-kmenů měl tvar tõs<tãs, zřejmě není důvod, protože genitiv množného čísla feminina u určitých adjektiv baltù·sis<baltánsias ukazuje, že v této koncovce bylo n, a adjektiva se přece skloňují podle zájmen. Tvar tõs má tedy nějaký jiný původ. Snad jsou tvary tohoto typu, stejně jako podobné tvary instrumentálu jednotného čísla, maskulinní tvary, které se z nějakého důvodu začaly užívat ve významu feminina. kmen Jednotné číslo V. i², jinè~jinai, tŏk~tokia, toki, tokì K. jõs, tokõs N. jai, tokái 191 G. jū~ją, tokū~tokią Į. jõ, tõk~tokią Vt. jąi, tokiài Množné číslo V. jōs, tokōs K. jū, tokū N. jōm, tokōm G. jōs, tōkēs~tokiàs Į. jōm, tokōm Vt. jōs~josē, tokōs~tokiosē Stejně se skloňují také kõk~kokià, kokì, jōk~jokià, ši.tok~šitokia, višõk~visõkia, kitõk~kitokia. Poslední tři zájmena mají přízvuk na kořeni po celé paradigma. Zájmeno tõk~tokia a další zájmena tohoto typu jsou v nářečí, na rozdíl od spisovné litevštiny, důsledně oxytonická. Tvary nominativu jednotného čísla typu tokì jsou zřejmě téhož druhu jako tõ, ši.to, anõ, totiž emfatičké tvary s odsunutou koncovkou. Tedy tokì < *tokýji (*tokýja), což ukazuje, že vedle zájmen kmene jo s koncovkou -ja byla v nářečí také zájmena s koncovkou -ji < -jì, např. první složka zájmena *tokýji (*tokýja) a snad také tõk < toki. Že jsou v jeho kmeni možné takové dvojí koncovky, dokládají kromě jiných jazykových faktů také dvojí podoby podstatných jmen litevského jazyka s kmenem jo, např.: valdžià, dvasià, ale martì. Instrumentál jednotného čísla, lokál jednotného čísla, dativ množného čísla, akuzativ množného čísla a instrumentál množného čísla mají tvary typu kmene na o, proto lze jejich rozdíly oproti spisovné litevštině vysvětlit stejně jako u kmene na o. Z á j m e n a sám, sama Jednotné číslo 1. p. sám 2. p. samého, sama 3. p. samému, samé 4. p. sám, sama 5. p. sám, samým 6. p. samém, samém Množné číslo V. pà.ti.s, pà.čōs K. pačū', pačū' N. patiēm, pačōm G. pàčēs~pačius, pàčēs~pačias Į. pačēs~pačiais, pačēm~pačiām, pačōm Vt. pačūdōs~pačiuosē, pačōs~pačiosē 192 Jak je vidět, v některých pádech má toto zájmeno staré koncovky kmenů na i, např. sg. nom., sg. gen., sg. akuz. a pl. nom. Od spisovného litevského jazyka se liší sg. lokál, který je přizpůsoben sg. dativu, stejně jako u jiných zájmen. Na rozdíl od spisovného litevského jazyka se zájmeno ženského rodu v sg. dativu přízvukuje na koncovce. V pl. instrumentálu má mužský rod vedle spisovné litevské formy také tvar se specifickou biržskou koncovkou, o níž již byla řeč. 3. Složená zájmena Stejně jako ve spisovném jazyce jsou i v nářečí složená zájmena, např.: ki.tkas, kaškas, kaži̇pkas, kažinkoks, biìkas, biìkatras, biìkoks. Skloňují se stejně jako jejich druhé komponenty. Složená zájmena nė_vìens, ke_kàs se skloňují jako vìens, kàs; u zájmena tas_pàts se skloňují obě slova, u zájmena toks_pà?i se skloňuje první slovo. ZÁJMENO BIRŽAJSKÉHO NÁŘEČÍ И.П. ЯШИНСКАЙТЕ Shrnutí Zájmena biržajského nářečí se stejně jako ve spisovném jazyce dělí na osobní, zvratná, přivlastňovací, tázací, ukazovací, vztažná, vymezovací a neurčitá. Ve skloňování zájmen biržajského nářečí a spisovného jazyka jsou určité rozdíly. Pro nářečí jsou charakteristická důrazová zájmena. Projevuje se tendence ke zjednodušování systému skloňování v souvislosti s šířením analogie. Zajímavá jsou osobní zájmena, u nichž se v jednotném čísle shodují krátké tvary genitivu, akuzativu a instrumentálu a v množném čísle akuzativu a instrumentálu. Některá zájmena se vyznačují tím, že se v jednotném čísle shodují dativ a lokál. U některých zájmen mají mužský a ženský rod v singuláru instrumentálu stejné tvary. V nářečí se vyskytuje specifická novotvarová forma — tvary instrumentálu množného čísla zájmen mužského rodu. 13. Kalbotyros klausimai II.