Dėl kai kurių baltų kalbų augalų pavadinimų kilmės

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, II LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA O PŮVODU NĚKTERÝCH NÁZVŮ ROSTLIN V BALTŠTINĚ A. SABALIAUSKAS Kopr (Anethum graveolens) 1. Kopr je stará kulturní rostlina. Jeho domovinou je pravděpodobně jižní Evropa (srov. O. Schrader, Reall., 1,344; J. Hoops, Reall., 1, 468). Kopr používali k léčebným účelům již staří Egypťané. Je možné, že jej pěstovali také Hebrejci (srov. G. Buschan, 147). 2. V indoevropských jazycích nacházíme různé názvy této rostliny. Staří Řekové ji nazývali ἄνηθον. Byly pokusy spojovat toto slovo s řec. ἄνεμος „vítr, vánek“. Do řečtiny se však mohlo dostat také z Asie nebo z Egypta (srov. É. Boisacq, D. ét., 62). Z řečtiny přešel tento název do latiny — anethum, odtud franc. anet(h). Další románské jazyky mají název kopru odvozený od lat. feniculum (srov. A. Walde, Et. Wb., 282): it. finocchio, port. funcho, špan. hinojo, ale také franc. fenouil, angl. fennel. Rumuni a Moldavané mají opět jiný název: rum. mărăr, mold. мяряр. Toto slovo se vyskytuje také v albánštině — maráq „Feniculum officinale“. Zdrojem těchto slov je lat. marathrum (srov. G. Meyer, Et. Wb., 259-60). Germánské jazyky mají opět jiný název kopru nejasného původu: starohornoněmecky tilli, středohornoněmecky tille, něm. Dill, angl. dill, dán. dild, švéd. dill, norv. dill. Z germánských jazyků přešlo toto slovo také do některých ugrofinských jazyků: est. till, fin. tilli (srov. Л. Хакулинен, 2,55). 3. Slovanské jazyky mají také zcela odlišný název kopru než výše uvedené jazyky: ssl. копър, rus. укроп, укропина, кроп, копер (В. Даль, 2, 198; 4,485), balt. кроп, ukr. кpin, bulh. копър, srb.-chorv. kónap, čes. kopr, slov. koper, pol. копър, hornoluž. коприк (srov. F. Miklosich, Et. Wb., 129; E. Berneker, Et. Wb., 564). O původu tohoto slova existují různé názory. A. Meillet (Étud., 409) je považuje za výpůjčku, avšak neuvádí její zdroj. Jiní lingvisté se domnívají, že toto slovo je slovanského původu. F. Miklošič (Et. Wb., 129) spojuje s uvedeným názvem kopru také označení kopřivy: rus. крапива, bulh. коприва, čes. kopřiva, pol. pokrzywa aj. K této skupině má sklon přiřadit také ssl. коприна, bulh. коприна „hedvábí“. Dále tato slova, především ovšem název kopru, srovnává s lit. kvepėti, kvapas, lotyš. kūpēt, kvēpt, kvēpēt, kvēpes. Z hlediska významu je takové srovnání zcela možné, foneticky je však obtížné je zdůvodnit. Fo- 5. Kalbotyros klausimai II. 65 neticky je spojení tohoto názvu kopru s uvedeným názvem kopřivy velmi dobře podloženo. Zde nacházíme také metatezi souhlásek společnou oběma slovům. S takovým srovnáním F. Miklošiče má sklon souhlasit také E. Berneker (Et. Wb., 564-5). Podle jeho názoru *koprъ, *kroprъ původně znamenalo „kopřiva“. Protože se kopřiva používá také jako potravina a v lidovém léčitelství, mohla podle ní získat své jméno i jiná rostlina, totiž kopr. Obdobný případ uvádí u slova bbršč. Nelze však patrně tvrdit, že jde o zcela obdobný jev. Zde jedna rostlina převzala funkce druhé a její název, kopr a kopřiva jsou však pravděpodobně příliš rozdílné rostliny na to, aby mohly přebírat funkce jedna od druhé. V. Machek (Rost., 165) vysvětluje původ tohoto názvu kopru ještě jinak. Podle jeho názoru jde o slovanský kořen. Tento název kopru dále spojuje s rus. кропило „Oenanthe phellandrium“, pol. kropidło, rus. (o) кроп, укроп „vroucí voda“. Původní význam tohoto kořene by tedy byl „vařit“ a slova kropъ, kopr, kropidło měla znamenat rostliny určené k vaření. Je-li tato etymologie správná, patřil by kopr k nejstarším kulturním rostlinám užívaným člověkem. V. Machek (Rost., 165) také píše: „Anethum — jedna z nejstarších pěstovaných rostlin“ Ani toto vysvětlení však není příliš přesvědčivé. Především kromě tohoto srovnání neexistují žádné další argumenty, že by kopr byl rostlinou tak výjimečnou významem a starobylostí. Na druhou stranu slovo укроп patrně nelze oddělit od slovesa кропить (srov. A. Meillet, Étud., 219). Navíc, kdyby byl kopr tak důležitou a starou rostlinou, měl by se tento jeho název snad vyskytovat i v jiných indoevropských jazycích, zatímco dnes jej mají pouze Slované. Slovanský název kopru je tedy zatím třeba považovat za slovo nejasného původu. Ze slovanských jazyků přešel tento název kopru také do dalších jazyků: alb. kopër, maď. kapor. V pozdější době jej z ruštiny převzaly jazyky dalších národů Sovětského svazu: bašk. укроп, mokš. укроп, kaz. укроп, bur.-mong. укроп, oset. укроп, evenk. укроп, čuvaš. укроп, tuv. укроп aj. 4. Litevský název této rostliny krapas je rovněž výpůjčkou ze slovanských jazyků. Do litevštiny se toto slovo pravděpodobně dostalo z polštiny (srov. A. Brückner, Fw., 96; Pr. Skardžius, Lw., 109; E. Fraenkel, Et. Wb., 288). Nacházíme je již ve slovníku K. Sirvydase (Di., 104). Vyskytuje se také ve všech litevských nářečích. Z polštiny bylo převzato také kropas, které se vyskytuje v lotyšských nářečích Latgalska (Summent, 153; srov. E. Fraenkel, Et. Wb., 288). 5. V lotyštině se nejčastěji užívá název kopru dille. Vyskytuje se již v lotyšských písemných památkách 17. století: G. Mancélis (Phras. lett., XVI) píše „Dillen, Dilles“, J. Langijas (Wb., 27) „Dilles, Dill, herba“. Také v překladu Glückovy bible nacházíme: „juhs dohd ah to desmitu Teesu no Mehtrehm, Dilles un Kimmines“ (srov. J. Sehwers, 305). Lotyši tento název kopru převzali z němčiny. Z němčiny přešlo toto slovo také do litevštiny: dilė (L. k. žd., 2,375), dilutė (L. k. žd., 2,381; J. Dagys, 23). V litevštině se však užívá jen velmi zřídka. 66 6. Ve staropruských jazykových památkách název kopru nenacházíme. Nacházíme však pruské místní jméno Crapiten (G. Gerullis, Ort., 71), které je pravděpodobně utvořeno z Krape (takové pruské osobní jméno) a přípony -it-. V litevštině se rovněž setkáváme s příjmeními Krapaitis, Krāpas. Je však obtížné určit, zda tato osobní jména pocházejí z názvu kopru, nebo z nějakého jiného slova. 7. V indoevropských jazycích tedy nacházíme mnoho názvů kopru. Slovanské jazyky mají společný název kopru nejasného původu. Z polštiny tento název převzali Litevci a některá lotyšská nářečí. V lotyštině se jinak užívá název kopru německého původu. Občas se vyskytuje také v některých litevských jazykových památkách. O staré pruštině nelze říci nic jistého. Kmín (Carum carvi) 1. Kmín byl již ve starověku hojně užívanou kořeninovou rostlinou. Podle Dioskorida (De mat. med., 3, 61) pěstovali nejlepší kmín Egypťané, zejména obyvatelé nilské delty (srov. G. Buschan, 148). Hippokrates nazývá habešský kmín přímo královským — κύμινον βασιλικόν (srov. V. Hehn, 206). Zde se pravděpodobně míní druh kmínu Cuminum Cyminum. V Evropě je nejrozšířenějším druhem kmínu Carum carvi. Semena této rostliny se nacházejí již ve vykopávkách kůlových obydlí v Robenhausenu ve Švýcarsku (srov. G. Buschan, 149). Staří Slované prý užívali kmín při obřadech přijímání novorozence do své obce (srov. Л. Нидерле, 183). Něco podobného zuhelnatělému kmínovému semenu bylo nalezeno mezi jinými zrny při vykopávkách na hradišti Gabrieliškiai (srov. W. Swederski, 245). Kvůli nedostatku dalších přesvědčivějších dokladů však nelze o pěstování kmínu v tehdejší Litvě učinit žádné závěry. 2. Většina indoevropských jazyků má stejný název kmínu, který zpravidla získala vzájemným přejímáním. Řecký název kmínu κύμινον je pravděpodobně výpůjčkou ze semitských jazyků; srov. hebrejské kammōn, aramejské kammōnā, asyrské kamūnu atd. (srov. O. Schrader, Real., 1, 655). Při srovnání těchto semitských názvů kmínu s řeckým názvem upoutá určitý nesoulad ve vokalismu, a proto někteří, například P. Kretschmer (KZ, 29, 440-1), mají sklon o tomto názoru pochybovat. S uvedenými orientálními názvy kmínu spojuje řecké σκάμμωνία vedle χάμων (lat. scammonia), „druh popínavé rostliny“. Je však třeba říci, že vokalismus starých orientálních výpůjček se často neshoduje, a proto většina lingvistů zřejmě zcela oprávněně pokládá řecké κύμινον za slovo příbuzné s uvedenými semitskými názvy kmínu (srov. O. Schrader, Real., 1, 655; K. Lokotsch, Et. Wb., 84; Weigand, 1, 1169; E. Berneker, Et. Wb., 681; V. Machek, Rost., 157; A. Brückner, St. et., 239). Z řečtiny přešel tento název kmínu do latiny — cuminum — a odtud různými cestami do germánských a románských jazyků: starohornoněmecky kumil < kümīn, středohornoněmecky kumin, německy Kümmel, anglicky cumin, švédsky kummin, dánsky kommen, nizozemsky komijn, italsky comino, španělsky comino, portugalsky cominho, rumunsky chimen, 67 mold. kùmen. Toto slovo se rozšířilo také do dalších evropských jazyků: maď. kőmény, fin. kumina (srov. T. E. Karsten, IF, 26,249), est. köömen aj. 3. Tento název kmínu mají také slovanské jazyky: csl. kjuminъ, rus. тмин, тминъ, тминь, тминок, тминъ (В. Даль, 4,408), bělor. кмен, ukr. кмин, čes. kmín, srbocharv. kömin, pol. kmin, slovin. kumin, kum, čimin (srov. F. Miklosich, Et. Wb., 117; E. Berneker, Et. Wb., 681). Jak vidíme, ve slovanských jazycích se vyskytují různé fonetické varianty tohoto slova. Vysvětlují se rozdílnými zdrojovými jazyky, z nichž bylo přejato, nebo vznikly již na půdě slovanských jazyků. 4. Název kmínu s týmž kořenem se vyskytuje také v baltských jazycích. I do nich se dostal různými cestami. V litevských nářečích a písemných památkách se vyskytují různé fonetické varianty tohoto názvu: kmynas, akmynas, ikmynas, kȯynas, knȳnas, kimȳnas, kȯmelis, kimulis, kėmelis, kemelys (srov. J. Dagys, 74). V literárním jazyce se užívá a v nářečích je nejrozšířenější podoba kmynas. Nacházíme ji již ve starých litevských písemnostech (C. Szyrwid, Di., 86; M. Daukša, P., 314). Toto slovo se do litevštiny dostalo patrně z běloruštiny nebo polštiny (srov. A. Brückner, Fw., 95, 101; Pr. Skardžius, Lw., 104; J. Otrębski, Tw., 3,29). V litevštině není souhlásková skupina km— obvyklá. Proto byla kvůli snazší výslovnosti skupina km— v některých nářečích rozložena do dvou slabik, čímž vznikly podoby: akmynas (Rk, Sdk, Zr, Trgn), ikmynas (Všk, Grž), kimynas. Téměř ve všech žemaitských nářečích se vyskytuje podoba koȳnas. Tato podoba vznikla disimilací z podoby kmynas. Takové střídání v a m vedle jiné nosové hlásky se vyskytuje i v dalších indoevropských jazycích: v polských nářečích świntarz < cementarz (srov. M. Niedermann, Tiž, 2,440), ital. nov<ero < lat. numerus, pozdně sanskrtské śravaṇa < śramaṇa, vimamsā < mimāmsā (srov. J. Wackernagel, KZ, 43,282). V litevštině vidíme takové střídání také ve slově bezvėnas < bezmėnas < bělor. бязмен (srov. E. Fraenkel, IF, 53,127). Také v lotyšských nářečích nacházíme podobu téhož původu bazvanc (srov. M. A. Alksnis, FBR, 12,26). V okolí Linkuvy a Šeduvy se někdy vyskytuje podoba knȳnas, vzniklá asimilací z podoby kmynas. V litevských slovnících z Východního Pruska nacházíme podobu knyvai (srov. P. Ruhig, Lex., 1, 65; Chr. Mielcke, Wb., 1, 125; G. Nesselmann, Wb., 223). Tato podoba mohla vzniknout metatezí z podoby kūynai, srov. lotyš. senalas; litev. šėlenos, lotyš. notal; litev. nuolat, lotyš. gazore < garože (srov. I. Endzelins, La. Gr., 235). Protože se tato podoba v živém jazyce nevyskytuje, pokoušejí se její výskyt v uvedených slovnících vysvětlit i jinak. Tato podoba se nachází v rukopisném slovníku D. Kleina (=Lexicon Lithuanicum in usum eorum..., srov. G. Gerullis, KZ, 50, 233). Tam mohla být chybně zapsána místo kūynai a odtud se dostat i do dalších slovníků (srov. Pr. Skardžius, Lw., 105). Podoby s formantem -l- se do litevštiny dostaly z němčiny, jak ukazuje i zeměpisné rozšíření tohoto slova (Kbr, Vrb, Nm, Sdr, Gl, Plv, Snt, Grš). V Nesselmannově slovníku (Wb., 353) vedle podoby lauk-kmynai nacházíme 68 a také podobu laukkkimmėlei. Jde o kalky z německého Feldkümmel (srov. K. Alminauskis, 78). 5. V lotyštině rovněž nacházíme název kmínu se stejným kořenem. V nářečích a dalších jazykových památkách se setkáváme s různými variantami tohoto názvu: ķimene, ķimins, ķimens (EM, 2, 381; EH, 1, 703), ķimenis (EH, 1, 703), ķimans (EH, 1, 702), ķimuni (EH, 1, 703), ķimele (EM, 2, 381), ķėmele (EM, 2, 373), ķėmeles (EM, 2, 376), ķiemeles (EM, 2, 390), ķinepes (EM, 2, 382). Podoba ķimene se do lotyštiny mohla dostat z němčiny, srov. něm. cimen, nebo z ruštiny (srov. EM, 2, 381). J. Ževeris (306) ji pokládá spíše za výpůjčku z ruštiny. Zdrojem názvu kmínu s formantem -l- byla němčina. Podobu ķimeles nacházíme již ve slovníku G. Mancelia. Podoby ķėmele, ķieme le pravděpodobně pocházejí z dolnoněmeckého kömel (srov. J. Sehwers, 66, 306; EH, 1, 707). Podoba ķermeles pravděpodobně vznikla z ķėmeles vložením souhlásky r. Takové vkládání r mezi samohlásku a souhlásku se vyskytuje v různých jazycích, zvláště ve výpůjčkách; někdy je nacházíme i v lotyšských nářečích: iegārtnis < iegātnis, mēr telis < mētėlis, kārsis < kāsis, pār taga < pataga, paērg lis < paeglis (srov. J. Endzelīns, KZ, 44, 60; La. Gr., 237-8). Zvláštní je podoba ķinepes. Pravděpodobně vznikla pod vlivem slov kaņepes „konopí“ a sinepes „hořčice“. Je příznačné, že slovo ķinepes znamená na jednom místě kmín, jinde konopí a ještě jinde hořčici (srov. EM, 2, 382). Jak vidíme, Baltové a Slované mají názvy kmínu se stejným kořenem a cizím původem. Tento název se do těchto jazyků dostal různými cestami. Část Baltů převzala název kmínu ze slovanských jazyků, část z germánských. O názvu kmínu ve staré pruštině nemáme žádné zprávy. Křen (Cochlearia armoracia) 1. A. de Candolle (43, 553) pokládá za pravlast této rostliny východní Evropu. Na pobřeží Černého moře roste křen planě. Zplanělé rostliny křenu lze občas nalézt také na území Litvy a Lotyšska (srov. P. Snarskis, 381; P. Galenieks, 2,344). O užívání této rostliny ve starověku chybějí spolehlivé zprávy. P. Einhorn ve své „Historia lettica“ (35) uvádí, že Lotyši nepoužívají kořenné rostliny (srov. J. Sehwers, 305).1 2. V indoevropských jazycích se vyskytují různé názvy křenu. Tyto názvy však většinou nejsou staré: buď byly převzaty ze sousedních jazyků, nebo jde o poměrně nedávno vytvořená složená slova v jednotlivých jazycích, jejichž jedna složka označuje nějakou jinou rostlinu, nejčastěji „ředkev“; srov. port. rabano de cavalo (rabano „ředkev“, cavalo „kůň“), angl. horse-radish, švéd. pepparrot (peppar „pepř“) (odtud fin. piparjuutti), něm. Meerrettich. Švédský název této rostliny ukazuje, že Švédové zřejmě poznali pepř dříve než křen. 3. Starý název křenu mají slovanské jazyky: ssl. chrěnъ, rus. хрен, bělor. хрэн, ukr. хрін, bulh. хрян, srbochorv. хрен, slovin. hren, čes. křen, 1 P. Einhorn však mohl mít na mysli kořenné rostliny dovážené z východních zemí (pepř aj.). 69 staročes. chřen, slovac. chren, pol. chrzan, hornoluž. khrěn, dolnoluž. kšėn, polab. chrón (srov. F. Miklosich, Et. Wb., 90; E. Berneker, Et. Wb., 402; A. Будилович, 1,91; M. Vasmer, Et. Wb., 3,271; F. Sławski, Sl.et., 1,84). Původ tohoto názvu byl vykládán různými způsoby. Dosavadní výklady jsou však velmi nepřesvědčivé. J. Lioventakis (AfslPh, 37,384) se velmi uměle pokusil rekonstruovat indoevropské předlohy *kerāinō-s, *(s)kerāinō-s, *kserainō-s a spojit je se sanskrtským kśárā-h „pálící, leptající“ a latinským seresco „suším“. Stejně neúspěšný je jeho pokus (ZfslPh, 7,407) spojit tento název křenu s nizozemským schrijnen „štípat, pálit“. I když jsou tato srovnání ze sémantického hlediska odůvodněná, z fonetického hlediska jsou stěží možná. K dalším podobným výkladům srov. M. Vasmer, Et. Wb., 3,271; F. Sławski, Sl.et., 1, 84. Ke stejnému kořeni jako slovanské pojmenování křenu patří patrně také řecké χεράν. Toto slovo zmiňuje již Theofrastos. Píše (IX, 15,5): „...rostliny, které někteří nazývají planými ředkvičkami (ῥάφανον ἀγρίαν), jiní lékaři kerāin“ (srov. O. Schrader, Reallex., 2,55). Řekové i Slované mohli toto pojmenování křenu převzít z některého východního jazyka (srov. V. Machek, LP, 2,158; Rost., 66). Ze slovanských jazyků proniklo uvedené pojmenování křenu různými cestami do dalších jazyků: středohornoněm. krēn, krēne, franc. cran, makedonská rumunština (aromān) hreanu, dácká rumunština (dacoromān) hrean (srov. A. Rosetti, 44), moldav. хрян aj. V pozdější době přešlo toto slovo z ruštiny do mnoha dalších jazyků Sovětského svazu: erz. köpēn, bašk. керян, tádž. хрен, kazach. хрен, lezg. хрен, oset. хрен, burjatsko-mongol. хрен, avar. хрен, čuvaš. хе̌рен, tuv. хрен aj. 4. Ze slovanských jazyků proniklo takové pojmenování křenu také do baltských jazyků. Toto slovo nacházíme již ve slovníku K. Sirvydase (Di., 27). Do litevštiny mohlo proniknout z ruštiny nebo běloruštiny (srov. Pr. Skardžius, Lw., 110; A. Brückner, Fw., 97; J. Otrębski, Tw., 3,26; В. И. Костельницкий, 218). Takové pojmenování křenu (krienas) se užívá ve všech litevských nářečích. Znají je také latgalská lotyšská nářečí (srov. P. Galenieks, 2,344). 5. V lotyšských nářečích a spisovném jazyce se však jinak užívá jiné pojmenování křenu, neslovanského původu. V nářečích a různých jazykových památkách se vyskytují rozličné varianty tohoto názvu: mārrutks (EM, 2,584), mēr-rutks, mērāutks (EM, 2,620), mēr(r)uks (EH, 1,809), mārrakas (EM, 2,583), māraka (J. Endzelīns, La. Gr., 76). Tato slova jsou výpůjčky z němčiny, pouze druhá složka slova je přeložena (srov. J. Sehwers, 78). Hláskové varianty se vysvětlují rozmanitostí předlohy, z níž bylo slovo přejato (dolnoněm. mahrreddick, středodolnoněm. merredich), nebo změnami, k nimž došlo již v lotyšském jazykovém prostředí. Poslední dvě formy vznikly asimilací. Taková samohlásková asimilace je pro baltské jazyky zcela neobvyklá, proto je možné, že jde o vliv livonštiny (srov. J. Endzelīns, La. Gr., 76). V lotyštině nacházíme pojmenování křenu téhož kořene, jehož druhá složka není přeložena — mērdīķis (EM, 2,618; J. Sehwers, 299). Tato pojmenování křenu se objevují již v lotyšských jazykových památkách ze 17. století. G. Manc elis (Phras. lett. XVI) píše „Merrettich, Swāti Rutki, Mahra — Rutki“, I. Langijas (Wb., 114) — „Mahrrutki, Meerettig. Sonst heissen sie swāhti Rutki“ (srov. J. Sehwers, 299). 70 V této oblasti se vyskytuje také název křenu s tímto kořenem, a to bez druhé složky — márėne (EH, 1,792). 6. Po přezkoumání názvů křenu vidíme, že slovanské jazyky mají starý název křenu nejasného původu. Tento název se rozšířil i do dalších indoevropských jazyků, mezi nimi také do jazyků baltských. Nachází se v litevských nářečích a v malé části latgalských lotyšských nářečí. Ostatní lotyšská nářečí mají složený název křenu německého původu, nejčastěji s přeloženou druhou složkou. O názvu křenu ve staré pruštině nejsou žádné zprávy. ZKRATKY alb. — albánština angl. — angličtina aram. — aramejština asyr. — asyrština aukšt. — hornolitevština avar. — avarština balt. — běloruština bašk. — baškirština bulg. — bulharština bur.-mong. — burjatsko-mongolština ček. — čeština čuv. — čuvaština dan. — dánština erz. — erzja est. — estonština evenk. — evenčtina gr. — řečtina hebr. — hebrejština ide. — indoevropština isp. — španělština it. — italština kazach. — kazaština lat. — lotyština lenk. — polština lezg. — lezginština liet. — litevština lot. — latina luž. — lužičtina (lužická srbština) mokš. — mokšanština mold. — moldavština norv. — norština oland. — nizozemština oset. — osetština polab. — polabština port. — portugalština pranc. — francouzština rum. — rumunština rus. — ruština sen. — starověký serb.-chrv. — srbochorvatština skr. — sanskrt sloven. — slovinština slovk. — slovenština ssl. — staroslověnština suom. — finština švéd. — švédština tadž. — tádžičtina tuv. — tuvština ukr. — ukrajinština veng. — maďarština vid. — střední vok. — němčina žem. — žemaitština Gl — Gelgaudiškis, okres Šakiai Grš — Griškabūdis, okres Naumiestis Grž — Gružiai, okres Joniškėlis Kbr — Kybartai Nm — Kudirkos Naumiestis Plv — Pilviškiai, okres Vilkaviškis Rk — Rokiškis Sdk — Sudeikiai, okres Utena Sdr — Sudargas, okres Šakiai Snt — Sintautai, okres Kudirkos Naumiestis Trgn — Tauragnai, okres Utena Vrb — Virbalis, okres Kybartai Všk — Vaškai, okres Linkuva Žr — Zarasai 71 LITERATŪRA 1. M. A. Alksnis, Filologu biedrības raksti, 12, 26-48, Rīgā (1932). 2. K. Alminauskis, Die Germanismen des Litauischen, Kaunas, 1935. 3. E. Berneker, Slawisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg, 1908-13. 4. É. Boisacq, Dictionaire étymologique de la langue grecque, Heidelberg-Paris, 1916. 5. A. Brückner, Die slavischen Fremdwörter im Litauischen, Weimar, 1877. 6. A. Brückner, Słownik etymologiczny języka polskiego, Kraków, 1927. 7. А. Будилович, Первобытные славяне, 1, Киев, 1878. 8. G. Buschan, Vorgeschichtliche Botanik der Cultur- und Nutzpflanzen der alten Welt auf Grund prähistorischer Funde, Breslau, 1895. 9. A. De Candolle, Der Ursprung der Culturpflanzen, Leipzig, 1884. 10. J. Dagys, Lietuviškas botanikos žodynas, Kaunas, 1938. 11. B. Даль, Толковый словарь живого великорусского языка, 1-4, Москва, 1955. 12. Daukšos Postilė, fotografuotinis leidimas, Kaunas, 1926. 13. J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951. 14. J. Endzelin, Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen, 44, 46-69, Göttingen (1911). 15. EH— J. Endzelīns, E. Hauzenberga, Papildinājumi un labojumi K. Mühlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai, 1-2, Rīgā, 1934-46. 16. EM— J. Endzelīns, K. Mühlenbacha Latviešu valodas vārdnīca, 1-4, Rīgā, 1923-32. 17. E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg, 1955-8. 18. E. Fraenkel, Indogermanische Forschungen, 53, 123-34, Berlin-Leipzig (1935). 19. P. Galenicks, Latvijas PSR flora, 2, Rīgā, 1955. 20. G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, Berlin-Leipzig, 1922. 21. G. Gerullis, Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen, 50, 233, Göttingen (1922). 22. Л. Хакулинен, Развитие и структура финского языка, 2, Москва, 1955. 23. V. Hehn, Kulturpflanzen und Hausthiere in ihrem Übergang aus Asien nach Griechenland und Italien sowie in das übrige Europa. Siebente Auflage. Neu herausgegeben von O. Schrader mit botanischen Beiträgen von A. Engler, Berlin, 1902. 24. J. Hoops, Reallexikon der germanischen Altertumskunde, 1, Strassburg, 1911. 25. T. E. Karsten, Indogermanische Forschungen, 26, 236-58, Strassburg (1909). 26. В. И. Костельницкий, Русско-литовские языковые связи по словарным материалам литовского языка, Ленинград, 1953 (rankraštis). 27. P. Kretschmer, Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen, 29, 381-483, Gütersloh (1888). 28. L. k. žd. — J. Balčikonis, Lietuvių kalbos žodynas, 2, Kaunas, 1947. 29. J. Loewenthal, Archiv für slavische Philologie, 37, 377-94, Berlin (1920). 30. J. Loewenthal, Zeitschrift für slavische Philologie, 7, 406-8, Leipzig (1930). 31. K. Lokotsch, Etymologisches Wörterbuch der europäischen (germanischen, romanischen und slavischen) Wörter orientalischen Ursprungs, Heidelberg, 1927. 32. V. Machek, Česká a slovenská jména rostlin, Praha, 1954. 33. V. Machek, Lingua Posnaniensis, 2, 145-161, Poznań (1950). 34. A. Meillet, Études sur l’etymologie et le vocabulaire du vieux slave, Paris, 1902. 35. G. Meyer, Etymologisches Wörterbuch der albanesischen Sprache, Strassburg, 1891. 36. F. Miklosich, Etymologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen, Wien, 1886. 37. G. H. F. Nesselmann, Wörterbuch der littauischen Sprache, Königsberg, 1851. 38. Л. Нидерле, Славянские древности, Москва, 1956. 72 39. M. Niedermann, Tauta ir Žodis, 2, 438-44, Kaunas, 1924. 40. J. Otrębski, Wschodniolitewskie narzecze twereckie, 3, Kraków, 1932. 41. A. Rosetti, Influența limbilor slave meridionale asupra limbii române (sec. VI-XII), București, 1953. 42. Ph. Ruhig, Littauisch-Deutsches und Deutsch-Littauisches Lexicon, Koenigsberg, 1747. 43. O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, 1, Berlin, 1917. 44. J. Sehwers, Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen vornehmlich über den deutschen Einfluss im Lettischen, Leipzig, 1936. 45. Pr. Skardžius, Die slavischen Lehnwörter im Alt litauischen, Kaunas, 1931. 46. F. Slawski, Słownik etymologiczny języka polskiego, 1, Kraków, 1952-6. 47. P. Snarskis, Vadovas Lietuvos TSR augalams pažinti, Vilnius, 1954. 48. W. Swederski, Acta Sociatatis Botanicorum Poloniae, 3, Nr. 2, 242-52, Warszawa (1926). 49. C. Szyrwid, Dictionarium trium linguarum. Quinta editio, Vilnae MDCCXIII. 50. M. Vasmer, Russisches etymologisches Wörterbuch, 1-3, Heidelberg, 1950-7. 51. J. Wackernagel, Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen, 43, 277-98, Göttingen (1910). 52. A. Walde, Lateinisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg, 1910. 53. F. L. K. Weigand, Deutsches Wörterbuch, 1, Giessen, 1909. О ПРОИСХОЖДЕНИИ НАЗВАНИЙ НЕКОТОРЫХ РАСТЕНИЙ В БАЛТИЙСКИХ ЯЗЫКАХ А. И. САБАЛЯУСКАС Резюме Укроп (Anethum graveolens) Укроп является давно известным культурным растением. В индоевропейских языках встречаются разные названия этого растения. Славянские языки имеют общее название укропа (русск. укроп, укр. кріп, чеш. kopr и др.). Происхождение данного названия неясное. Вернее всего, оно имеет тот же корень, что и славянское название крапивы (русск. крапива, чеш. kopřiva, болг. коприва и др.). Литовцы название укропа (krãpas) позаимствовали у славян, скорее всего у поляков. Из польского языка это название попало и в некоторые диалекты латышского языка (kropas). Но вообще в латышском языке употребляется название укропа немецкого происхождения (dille). Иногда такое название (dilė, dilutė) обнаруживается и в литовском языке. О названии укропа в древнерусском языке что-нибудь определённого сказать трудно. 73 Тмин (Carum carvi) Исторические данные показывают, что тмин является давно известным культурным растением. В большинстве индоевропейских языков обнаруживается одинаковое название тмина. В греческий язык оно (κύμινον), по всей вероятности, проникло из семитских языков. Из греческого языка это название попало в латинский язык (cuminum), а оттуда разными путями — в другие европейские языки. В литовских диалектах больше всего употребляется название тмина (kmynas), позаимствованное у славян. В литовском языке это слово испытывало разные фонетические изменения: akmynas, ikmynas, kūmnas, knūnas, kitūnas. В небольшой части диалектов употребляется название тмина (kimelis), позаимствованное из немецкого языка. В латышский язык название этого растения попало тоже двумя путями: из немецкого и русского языков. Немецкого происхождения являются формы с формантом -l- (kimele, kēmele, ķimele), а русского — без этого форманта (ķimene, ķimins, ķimens и др.). Разные фонетические варианты названия тмина (kērneles, ķinepes) возникли уже на почве латышского языка. О названии тмина в древнепрусском языке нет никаких данных. Хрен (Cochlearia armoracia) В индоевропейских языках встречаются разные названия хрена. Но эти названия чаще всего не являются древними. Древнее название хрена обнаруживается в славянских языках (русск. хрен, болг. хрян, польск. chrzan и др.). Славянское название хрена, вернее всего, является того же происхождения что и греческое χεράνιον. Из славянских языков это название проникло и в другие европейские языки. У славян название хрена позаимствовали и литовцы (krienas). Это название обнаруживается и в некоторых латгальских диалектах латышского языка. В большинстве латышских диалектов употребляется название mār(r)utks и разные фонетические варианты этого слова. Данное название латыши позаимствовали из немецкого языка, только второй компонент перевели на латышский язык (ruts „редька“). О названии хрена в древнепрусском языке нет никаких данных.