Daiktavardžių (i)u linksniavimo nykimas

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, II LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA ZÁNIK DEKLINACE SUBSTANTIV K (Ų) KMENI J. KAZLAUSKAS Zánik kmene ū a jeho vliv na kmen u Samostatný deklinační typ tvoří podstatná jména s kmenem ū ve staroindštině, řečtině a slovanských jazycích. V baltských jazycích máme pouze pozůstatky deklinace ū. Jediné slovo, které si zachovalo tvary některých pádů s kmenem ū, je původně jednoslabičné žuvìs „ryba“, jehož dnešní nominativ singuláru vznikl vlivem ostatních pádů namísto *žūs, srov. ř. ἰχθύς¹. Ve starých památkách litevského jazyka a dosud v nářečích se užívá genitiv singuláru s kmenem ū žuvẽs² (Linkmenys aj.), srov. stsl. svekrъve (nom. svekrъ — tchyně, srov. staroind. śvaśrūḥ, lat. socru), ř. ἰχθύος — ryby, staroind. bhuvaḥ (nom. bhūḥ — země); nominativ plurálu — žìzves (Svedasai, Leipalingis aj.), srov. stsl. svekrъvi, vzniklé namísto *svekrъve, ř. ἰχθύες, staroind. bhuvaḥ; genitiv plurálu — žuvų³ (také v spisovném jazyce), srov. stsl. svekrъvъ, ř. ἰχθύων, staroind. bhuvām. Dnes se v mnoha nářečích užívají tvary s kmenem i žuvìes, žuvys, dokonce žuvų; ve skloňování má také již zanikající bruvìs,-iẽs⁴ — obočí (SzD 18, Tverečius), vzniklé stejně jako žuvìs namísto *brūs, gen. *bruvēs, srov. staroind. bhṛūḥ — obočí, ř. ὀφρύς, stsl. brъvь z *bry (srov. stsl. krъvъ — krev a staropol. kry, polab. kroi < kry, kašub. kry). V baltských jazycích se nezachovaly žádné jasné víceslabičné podoby slov ani tvary s kmenem ū. Kmen ū mohlo mít plurálové pelùs, které má v „Postile“ M. Daukšy ženský rod: tomìs pėlùmis⁸⁶₁₇, srov. lotyšský ženský nom. plur. pelus a nářeční peluas, které vzniklo patrně podle gen. plur. *peluvuon (srov. ¹ O formálním vztahu mezi litevským žuvis a ř. ἰχθύς viz F. Specht, Die Flexion der n-Stämme im Baltisch-Slavischen und Verwandtes, KZ 59, 221, 228, 288. Zde i jinde označují arabské číslice stránku citovaného pramene. Vysvětlivky všech zkratek jsou uvedeny na konci článku. ² Srov. gen. sg. žuvies DP 228₄₁, žuvẽs DP 523₅, zuwes PS II 248₂₁ aj. Zde i jinde označují dolní arabské číslice řádek citovaného pramene. ³ Srov. gen. plur. žuvų DP 299₃₃, 379₁₆, 521₆, žuvũ DP 123₃₂, žuwu PS I 88₂₀, 370₂₅, ₂₈, ßuwu Br P I 234₁₉, 306₆, II 272₆. Graféma ʒ (s diakritickými znaménky) ve starých jazykových památkách se všude přepisuje písmenem ž, graféma ʒ písmenem z a ʃ písmenem s. ⁴ Srov. také brivai < bruvai MLLG 4, 168 (Zietela), mergelė su juodām brūvelēm (Latakiškė). 2. Kalbotyros klausimai II. 17 stsl. svekrъvь, řec. ὀφρύων aj.), který se shodoval s genitivem podstatných jmen ū-kmenového skloňování. Tvary ū-kmenového skloňování má dativ, instrumentál a lokál plurálu ū-kmenů ve staroslověnštině, např. svekrъvamъ, svekrъvami, svekrъvachъ, vzniklé podle gen. pl. svekrъvь. Takto mohl vzniknout také lotyšský nářeční nom. pl. dzirnuvās, srov. stsl. žrьny — mlýnské kameny, gótské -qairnus⁵. Z hlediska formy by ū-kmenové mohly být také lotyšské dativně-instrumentální tvary pl. pelīm, dzirnīm, ragūm⁶, srov. dativ-instrumentál-ablativ duálu ve staré indičtině vadhūbhyām (nom. sg. vadhūḥ — žena), ale mohou jít o novotvary vytvořené podle kmene (avīm)⁷. Skloňování podstatných jmen ū-kmenového typu v baltských jazycích zaniklo. Způsobila to hlásková shoda některých pádových tvarů s u-kmeny. Již časně se mohly hláskově shodovat akuzativy jednotného a množného čísla u- a ū-kmenů, srov. ak. sg. ū-kmenu ve staré indičtině vadhūm, řec. ὀφρύν, stsl. liuby (ve výrazu liuby dėjati, prėliuby dėjati⁸), ak. pl. ve staré indičtině vadhūḥ, řec. ὀφρύς. Odpovídající litevské tvary měly být: ak. sg. *pelūn, ak. pl. *pelūs. Po zkrácení dlouhých samohlásek v tautosylabických spojeních s n a akútových koncovek slova se tyto pádové tvary vyvinuly v totožné tvary u-kmenů, srov. ak. sg. *sūnun, ak. pl. *sūnuns > sūnus. Po splynutí tvarů nejčastěji kolísajících akuzativů jednotného a množného čísla začalo směšování těchto kmenů. V nominativu plurálu byl zobecněn ū-kmenový tvar pelūs < *peluves, srov. stsl. *svekrъve, staroind. śvaśruvaḥ, řec. ϝψῡές aj., protože lépe zapadal do celého systému skloňování podstatných jmen, srov. nom. pl. rankās, žemės, avīs a ak. pl. rankas, žemes, avis. Starý ū-kmenový tvar byl vytlačen. Dodnes se vyskytuje v některých litevských nářečích. V okolí Debeikiai a západně od Alunta se užívají nom. pl. lietaus, sūnaus, pietaus, gražaus, smulkaus aj.⁹ Koncovka -aus se vyvinula z baltského -*aves, srov. stsl. synove, a -*aves vzniklo namísto ie. -*eves, srov. řec. πῆχεες, gótské sunjus, staroind. sūnavah, nejspíše pod vlivem gen. pl. *sūnavon (srov. stsl. synovъ). Po vzniku dvojslabičného nominativu plurálu sūnus byl přeformován i genitiv plurálu. Namísto *sūnavon byl podle vzoru jiných kmenů vytvořen *sūnun, analogicky k *vyrųon, *rankuon, *akmenuon aj., k nom. pl. vyrai, rankės, akmenės aj. Sotva mohl mít genitiv plurálu v baltském prajazyce koncovku -*ōn, jak předpokládá J. Endzelīns¹⁰, protože nom. pl. -aus < *aves mohl vzniknout pouze pod vlivem gen. pl. -*avon. ⁵ Viz J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika (dále jen Gramatika), 449, Rīgā, 1951. ⁶ Stejně soudí i mnozí indoevropeisté, srov. J. Schmidt, Die Pluralbildungen der indogermanischen Neutra... 67, Weimar, 1889; F. Specht, Zur litauischen Nominalflexion, IF 42, 295 aj. ⁷ Viz J. Endzelīns, Gramatika, 448. ⁸ Srov. A. Селищев, Старославянский язык, 2, 111, Москва, 1951; H. ван-Вейк, История старославянского языка (dále jen История...), 258, Москва, 1957. ⁹ Srov. též MLLG 4, 426; K. Būga, Kalbos dykai, 16, Kaunas, 1909; A. Baranowski—F. Specht, Litauische Mundarten, 2, 106, Leipzig, 1922; F. Specht, Zur litauischen Nominalflexion, IF 42, 293. ¹⁰ Viz J. Endzelīns, Gramatika, 448. 18 Ostatní pády byly sjednoceny podle vzoru u-kmenů (o sg. dat. viz níže). Tvary ū-kmenů byly vytlačeny u-kmenovými tvary, které tvořily paralelu k i-skloňování a svým krátkým kmenovým u odpovídaly příslušným pádům i-kmenů, srov.: sg. nom. sūnus — ugnis, gen. sūnaus — *ugneis, ak. *sūnun — *ugnin, instr. sūnumi — ugnimi, lok. *sūnuo — *ugnie, pl. nom. sūnūs — ugnys, dat. sūnumus — ugnimus, instr. sūnumis — ugnimis, lok. sūnusu — ugnisu11. Sbližování podstatných jmen (i)u- a (i)o-kmenů Typ u-skloňování nebyl v indoevropských jazycích příliš rozšířený. Proto podléhal vlivu silnějších typů o-, ā- a i-skloňování. V řečtině se vyskytují u-kmenová podstatná jména, která přešla k o-kmenům, srov. υἱός v klasické řečtině namísto υἱύς12. V latině bylo u-skloňování silně ovlivněno o- a i-skloňováním13. Také v keltských jazycích na ně působilo i-skloňování14. V germánských jazycích se typ u-skloňování začal rozpadat na počátku historického období germánských jazyků15, pod vlivem o-, i- a ā-skloňování. Zánik u-skloňování ve slovanských jazycích začal již v praslovanštině16. Zánik skloňování u-kmenových podstatných jmen byl podmíněn fonetickými příčinami. Například ve slovanských jazycích se velmi záhy shodly tvary nominativu a akuzativu singuláru u-kmenů a o-kmenů: ide. -us (srov. stind. -uḥ, řec. -υς, litev. -us, lat. -us) a -um (srov. stind. -um, řec. -υν, lat. -um, litev. -ų) se ve slovanském jazyce změnily v -ъ. Stejná koncovka vznikla v důsledku fonetických změn i v nominativu a akuzativu singuláru o-kmenů ve slovanském jazyce17. To vedlo k nivelizaci u-kmenových podstatných jmen a k jejich přechodu k silnějšímu o-skloňování. V nejstarších památkách slovanských jazyků se u-kmeny často skloňují podle o-kmenů, srov. sg. gen. syna, dat. synu, lok. vьršė — nahoře aj. Ve slovanských jazycích nacházíme jen stopy i-kmenových podstatných jmen ve vokativu singuláru, srov. mǫžiu, koniu aj.18, snad také v dativu singuláru, srov. mąževi. V baltských jazycích, stejně jako ve slovanských, a také zčásti v germánských a latinských jazycích u-kmenová podstatná jména zanikají a přecházejí k o-kmenům. Pruského jazyka 11 O lok. sg., ak. pl. aj. viz níže. 12 Viz П. Шантрен, Историческая морфология греческого языка, 78, Москва, 1953. 13 Viz A. Ernout, Historische Formenlehre des Lateinischen, 78, Heidelberg, 1920. 14 Viz Г. Льюис и Х. Педерсен, Краткая сравнительная грамматика кельтских языков, 214, Москва, 1954. 15 Viz Э. Прокош, Сравнительная грамматика германских языков, 214, Москва, 1954. 16 Srov. А. Мейе, Общеславянский язык, 330, Москва, 1951. А. Шахматов, Историческая морфология русского языка, 20, Москва, 1957; Н. Ван-Вейк, История..., 241. 17 Srov. А. Мейе, Общеславянский язык, 330, Москва, 1951; А. Шахматов, Историческая морфология русского языка, 20, Москва, 1957; Н. Ван-Вейк, История..., 241. 18 Viz K. Brugmann, Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen (dále Grundriss...) 2, 1, 224; W. Vondrak, Vergleichende slavische Grammatik, 2, 5, Göttingen, 1908; А. Мейе, Общеславянский язык, 333; Селицев, Старославянский язык, 2, 94; Ф. Фортунатов, Избранные труды, 2, 141, 402, Москва, 1957; Л. П. Якубинский, История древнерусского языка, 161, Москва, 1953. 19 V památkách se vedle tvarů u-kmenů užívají také tvary o-kmenů, srov. sg. nom. sūñs — sūnus, gen. sūnãs (jako deivas — dievo), akuz. sūnãnan, dangãn — dangų, peckan — galvijus. Ve starších památkách pruského jazyka je u-kmen ještě zachovalejší než v posledním, třetím katechismu¹⁹. Typ u-skloňování zaniká také v litevštině a lotyštině. V lotyštině mají maskulina u-kmenů dnes již o-kmenovou plurálovou deklinaci²⁰ a substantiva iu-kmenů zcela vymizela²¹. Také v litevštině u-kmenová substantiva zanikají přechodem k o-kmenu; zejména v nářečích se často vyskytuje jejich o-kmenový plurál. Ve spisovném jazyce je u-skloňování téměř zachováno, zatímco plurál iu-skloňování je již io-kmenový. Plurál, nikoli singulár, zaniká rychleji proto, že o- a u-kmeny mají homonymní pádové tvary plurálu. Kromě genitivu se ve shodných tvarech vyvinuly také akuzativy substantiv o- a u-kmenů. Plurálový akuzativ u-kmene sūnus se vyvinul z *sūnuñs, srov. staroind. sūnūn, řec. krét. υυϝς, góts. sununs, staroslov. syny aj. Vývojová cesta plurálového akuzativu o-kmene vilkus byla v žemaitských a aukštaitských nářečích rozdílná. Žemaité déle zachovávali staré n v koncovce plurálového akuzativu²². Dokládají to akuzativy pronominálních tvarů gerūñcius < gerunsius, jūdūñcius < jūodunsius (Kuršėnai), žemaitské dounininské baltūsius, gerūsius (Kretinga aj.) < baltunsius, gerunsius, nikoli z baltuosių, geruosių, protože v takovém případě bychom zde měli* balousius atd., srov. sg. instr. baltuoju < baltūoju. Samotný tvar plurálového akuzativu vīrus s úzkým u v koncovce ukazuje na svůj nedávný původ, na vznik až poté, co přestal působit žemaitský zákon rozšiřování u, neboť žemaitští kretingští rozšiřují staré krátké u, srov. sg. nom. sūnos. Žemaitští kretingští rozšiřují i u < uo, srov. sg. instr. vīro < vīru < *vīruo. Z toho plyne, že ani plurálový akuzativ vīrus nemůže pocházet z *vīruos. Původ plurálového akuzativu vīrus z *vīruns dokládají také žemaitské formy lokálu plurálu utvořené z akuzativu a postpozice, srov. galūsi (Kuršėnai), viejējs (Kretinga) aj. < galuns-, viejuns-, srov. „Genovaitė“ L. Ivinského²³: anunse amžunse 9, 16, tunse daiktunse 38, kapunse 35, 106, namunse 17, 102, 124, 155, nuludimunse 37, nasrunse 82, kununse 94, metunse 62, 124, rumunse 10, 19, 44, 141, 162, 180, rubunse 13, tarpunsė 49, margunse 83, viduriunse 179, žodunse 121 aj., kurjunse LChr 321₁₄, ūnsi LChr 323₃₃ (Endriejavas) aj.²⁴ V aukštaitském nářečí probíhal vývoj tvaru plurálového akuzativu jinak: vilkùs < *vilkūos (srov. gerūosius) < *vilkuons < *vilkōns, srov. staroind. vṛkā́ṃśa; k -ns srov. pr. deiwans, řec. dial. ἀδελφούς aj.²⁵. Z toho plyne, že v aukštaitském nářečí se akuzativy substantiv o- a u-kmenů mohly shodovat teprve poté, co se *sūnuns vyvinulo v sūnus a *vilkūos v vilkus, tj. po zkrácení dlouhých akútových 19 Viz R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, 230 Göttingen, 1923. 20 Srov. J. Endzelīns, Gramatika, 443. 21 Srov. J. Endzelīns, Baltu valodu skaņas un formas, 73, Rīgā, 1948. 22 Obecně žemaité déle zachovávají staré souhlásky n, m na konci slova, srov. plurálový genitiv s přízvučnými koncovkami: sūnūn, sūnūm (Kartena) aj. 23 L. Iwinskis, Genawėje pasaka viena tarp gražiausių..., Wilnuje, 1858. 24 Viz také F. Kurschat, Grammatik der litauischen Sprache, 150, Halle, 1876; A. Schleicher, Litauische Grammatik, 176, Praga, 1856. 25 Srov. И. Эндзелинъ, Славяно-балтийские этюды, 167, Харьковъ, 1911. 20 V žemaitském nářečí došlo k proměně koncových samohlásek a dvojhlásek ie, uo, o ve *vilkuons — v *vilkūns. Zkracování akcentovaných koncovek v litevštině podle názoru K. Būgy probíhalo nejdříve ve XII — XIII století.26 Shoda často užívaných tvarů akuzativu plurálu způsobila přechod celého plurálu u-kmenů k o-kmenům. Plurál o-kmenů působil na singulár u-kmenů. Nemalý význam pro zánik u-kmenů měla také shoda tvarů nominativu-akuzativu duálu o- a u-kmenů ze stejných příčin, srov. *vilkūo (stind. ἀδελφώ, staroind. vrkā(u), stsl. ducha) > vilkū a *šūnū (stind. sūnu, stsl. syny) > šūnu. Je možné, že dříve bylo podstatných jmen u-kmenů o něco více, ale všechna se zcela změnila v o-kmeny. Tak se stalo se slovy pėkas ‚dobytek‘, kvailys ‚hlupák‘ (Švenčionys); a manašis pėkas (= dobytek), ne smekas (= drak)27. Dříve se zřejmě šířeji užívalo také u-kmenové ledus místo obvyklého ledas, srov. ledus (Lazūnai), gen. sg. led aus TD VII 173, 174 (Seliniai, Baičiai; oblast Klaipėdy), lotyšské ledus, stsl. ledъ28 (o-kmenové s u-kmenovými tvary). Možná bylo u-kmenové také rytas ‚ráno‘, srov. lotyšské nářeční rītus, ale kvůli častému užívání vedle vakaras ‚večer‘ (srov. rytas vakaras ‚ráno a večer‘) se snadno mohlo změnit v o-kmen. V současné litevštině je podstatných jmen u-kmenů málo. Značnou část z nich tvoří široce užívaná, velmi stará litevská slova, která mají protějšky v jiných indoevropských jazycích, např. sūnus ‚syn‘, srov. stsl. synъ, gótské sunus, stind. sūnuḥ, avestánské hūnu aj.; medus ‚med‘, srov. lotyšské medus, pruské meddo < *medu, stsl. medъ, řecké μέθυ — opojný nápoj, starohornoněmecké metu-midus, stind. madhu — med, opojný nápoj aj.; vidus ‚vnitřek‘, srov. lotyšské vidus, staroanglické widu — les, starohornoněmecké witu — les aj.; viršus ‚vršek‘, srov. lotyšské virsus, stsl. vrьchъ (lok. sg. s postpozicí vrьchu — nahoře) aj.; možná také alus ‚pivo‘29, srov. lotyšské alus, pruské alu — medovina, stsl. olъ aj.; dangus ‚nebe‘, srov. pruské dangus; lietus ‚déšť‘, srov. lotyšské lietus; další z nich jsou výpůjčky, např. midus ‚medovina‘30, cukrus ‚cukr‘31, turgus ‚trh‘ aj. Třetí skupinu tvoří stará podstatná jména u-kmenů, která však dnes již vymírají, např. pėkus (Zietela, Žasečiai), srov. pruské pecku, gótské faihu, stind. paśu, avestánské pasu-, latinské pecū aj. V památkách XVI. století je pėkus stále časté, např. nom. sg. pėkus BrP I 224₂₃, pėkus Br P II 464₉, BrB (často), pėkus SzD 32, pėkus DP 350₃₁, pėkus DP 349₄₀, gen. sg. pėkaus BrP II 194₁₄, E 13₁₀–₁₁, BrB (často), pėkaus DP 428₁₈, pėkaus DP 290₄₀, acc. sg. pėku BrP I 93₁₉, pėku DP 307₁, instr. sg. 26 Žr. K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, I sąs., XXXIII, Kaunas, 1924. Kad XII — XIII a. lietuviai būtų išlaikę ilguosius tvirta pradžius žodžio galo balsius, K. Būgos manymu, rodo iš sen. rusų kalbos pasiskolinti žodžiai storasta, gromata, muka ir muilas (rusų моло), vynas (rusų вино), dyvas (rusų диво). Jeigu lietuvių kalboje tada tvirtapradžiai žodžio galo balsiai būtų sutrumpėję, tai turėtume *muila, *vyna, *dyva, kaip ištariami XIV — XV aa. skoliniai pekla (lenkų piekło), prova (lenkų prawo) ir kt. 27 Viz J. Būtenas, Švietimo darbas, 48, 1930. 28 Viz H. Bahr-Bejk, История..., 244; E. Fraenkel, BS 2, 248; KZ 61, 272. 29 Viz E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch (dále jen — Wörterbuch), 8 aj., Göttingen, 1955. 30 Viz E. Fraenkel, Wörterbuch, 446; K. Būga, Kalba ir senovė, 65, 218, Kaunas, 1922; P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, 55, Vilnius, 1943. 31 Viz E. Fraenkel, Wörterbuch, 70. 21 pēkumì E 15₉, BrB (často), pēkumì DP 40₄₇ aj. Staré substantivum pelūs (Kupiškis, Dusetos aj.), srov. lotyš. pelus (vedle pelavas), prus. pelvo, ukr. polóva, čes. mn. č. pléva aj.; také je již na vymření. V textech 16. století se ještě užívá, srov. mn. č. nom. pelus BrP I 119₂₇, mn. č. instr. těmi pelumis DP 86₁₇, pelumis PS I 82₂₉ aj. V některých nářečích jej nahradilo o-kmenové pelai (Nemajūnai aj.). Čtvrté jsou užívány jen v jednotlivých nářečích, např. badūs — bad as (Leipalingis), šeškūs (Jieznas, Nemajūnai, Kvė darna aj.), šeškus (Dusetos), sniegūs (Lazūnai; vzniklo snad vlivem tvaru ledus)32, stogus (Biržai, soudě podle gen. sg. stōgos = stog aus), opšrūs — jezevec, gelčkūs — žlutý kocour, jūočkus, kurčkus — hluchý, dvāskus — vyhublík, dribkus — tlouštík, pliūrp-kus — žvanil (Jurbarkas) aj. V litevštině je častější iu-kmen33. Někteří jeho zástupci mohli také již dávno přejít do io-kmene. Například žvej as může být z hlediska tvoření starým kmenem iu, srov. litev. žvejas: žveja, žem. žveju — lovím ryby, a staroind. mṛgayuḥ — lovec: mṛgayā — lov; mṛgayate — loví. iu-kmen mohl být kdysi také vėjas34, srov. lok. sg. vėjuje, vok. sg. vėjau, staroind. vāyuḥ — vítr. Vývoj dativu singuláru Současný tvar dativu singuláru podstatných jmen u-kmene v litevštině sūnui vykládají lingvisté velmi různě. Jedni jej odvozují z ide. -*evai nebo -*evei, srov. staroind. sunave, staroslov. synovï35, jiní z *sūnvai, *sūnu-vai, *sūnuvei36. Fonetický vývoj všech těchto architypů v sūnui je však sotva možný. Z *sūnvai, -ei se mohl vyvinout pouze *sūnovie s cirkumflexním -ie; *sūnuvei mohlo dát pouze *sūnuvie. Vývoj *-uvie > *uie > -ui sotva mohl nastat. Připustíme-li, že k tomu dojít mohlo, zůstávají nevysvětleny žemaitské dat. *sūnuo a gervėčský tvar sūnuo, jejichž -uo rozhodně nemohlo vzniknout uvedeným způsobem. Podle názoru N. van Wijka37 vznikl dativ singuláru sūnui tak, že se podle vzoru jiných kmenů připojila ke kmeni koncovka -i: galvā > galvai galvai, žemēi žemei, *šird(s)i širdi; tedy také sūnus: sūnui. I v tomto případě zůstávají nevysvětleny výše uvedené dativní tvary sūnuo. Žemaitský *sūnuo (dounininkové sūnou, dūnininkové sūnū) a gervėčský tvar sūnuo jsou totožné s dativem o-kmene vaikuo a nepochybně vznikly v u-kmeni z o-kmene namísto starých dativních tvarů u-kmene, po nichž v baltských jazycích nemáme žádné stopy. Z o-kmene budou převzaty také 32 Viz E. Fraenkel, Das im Wilnagebi͡e gesprochene Litauisch BS 2, 48. 33 Viz P. Skardžius, cit. dílo, 76 a násl. 34 Viz J. F. Lohmann, Lit. žvejas-Fischer, žveja-Fischgang=ai. mṛgayuḥ-Jäger mṛgayā-Jagd. KZ 57, 241. 35 Viz J. Schmidt, Die Pluralbildungen der indogermanischen Neutra... 67, Weimar, 1889. O. Wiedemann, Handbuch der litauischen Sprache, 31, 61, Straßburg, 1897. 36 Viz A. Leskien, Die Bildung der Nomina im Litauischen, 91, Leipzig, 1891. A. Baranowski—F. Specht, Litauische Mundarten, 2, 174. F. Specht, IF 42, 295. 37 Viz ZfslPh 12, 248. 22 aukštaičių dat. s -uⁱ³⁸, -a. Jednotné číslo dativu, jakožto poměrně zřídka užívaný pád, rychle podléhá vlivu jiných kmenů; srov. rychlejší zánik starých forem dativu singuláru kmene i, rychlejší zánik dativu plurálu u-kmenových adjektiv než instrumentálu, vliv skloňování substantiv na dativ adjektiv: balui, gerui (Svedasai)³⁹. Vývoj instrumentálu singuláru Stará forma instrumentálu singuláru sūnumi, srov. stsl. synъmь, lotyš. su- adverbializovaný instrumentál virsum, se ve starých litevských památkách dochovala nestejnoměrně. V některých z nich, např. v spisech M. Daukši a K. Širvydase, se užívají pouze u-kmenové formy instrumentálu singuláru substantiv. Sílu u-kmenových forem instrumentálu singuláru v 16. století dokládá skutečnost, že v některých starých památkách je mají ještě i u-kmenová adjektiva. Takových adjektiv je zvláště mnoho v „Postile“ M. Daukši: apžkrimi 476₃₆, apvalumi 365₅₁, 367₃₆, báisumi 3₁₀, 10₄₀, 94₂₁, 165₃₁, 169₂₈, 384₅₂, 391₁₄, 424₅₁, 477₄₇, biaurumi 482₂₇–₂₈, brágumi 146₂, 182₂₂, 240₁₄, 291₁₇, 429₁₀, 479₉, 553₃₈, 572₄₉, brūgumi 481₂₇, būdrumi 392₃₁, 554₄₄, 35₃₅, dósnumi 84₂₄, 298₂₁, 511₁₈, gáilumi 302₂₇, gąstumi 355₂₈–₂₉, gáusumi 147₄₃, 358₇, 563₂₃, graudumi 177₃₂, 476₃₈, grúbumi 90₄₀, imánumi 161₁, kàntrumi 9₁₆, 178₂₅, kàrtumi 285₂₉, láimumi 86₁₇, 200₄₀, 273₃₉, 349₄₇, 590₃₀, 616₃₂, łapumi 406₃₃, 501₆, lagwumi 219₂₀, ligumi 40₃₃, 79₂₁, 150₄₆, 170₂₅, 244₃₉, 249₃₅, 261₃₄–₃₅, 434₁₃, 438₂₄,₂₆, 448₈, 470₄₀, 482₂₇,₃₇, 517₁₃, lóbumi 355₂₉, malonumi 171₁₉, 250₃₆,₃₇, 347₂₄, 368₃₄–₃₅, 424₅₀, 617₂₁, méilumi 96₂₃, 358₂₉, méilingumi 406₃₄, 389₃₃, méitaširdumi 434₈, métaširdumi 587₂₂, nóbažnumi 609₄₁, paktusnumi 103₁₁, 186₅₁, 210₁₂, 256, 264₁₁–₁₂, 328₄₄, 365₂₄, 465₃, 482₃₈, 501₁, 419₂₆, padórumi 160₃₃, 161₂, patógumi 362₃₄, 407₈, 467₃₄, 478₃₉, 482₃₀, 490₄₃, 495₃₆, pigumi 90₃₉, 264₃₅, 455₄₂, planumi 90₃₀, 270₅, 274₃₄, priežumi 608₈, prįzwalumi 255₂₃, pìtlumi 533₄, rómum 84₂₄, 398₄₄, 422₁₃, 424₅₀, 437₂₃–₂₄, saldumi 101₄, sargumi 35₃₅, skáistumi 332₄₂, smárkumi 62₄₇, 168₄₆, 174₂₇, 191₄₈, 361₄–₅, 384₅₁, stiprumi 234₆, 31₅₃, 277₂₄, 334₁₉, 350₈, 448₃₃, 543₁₈, 607₂, staigumi 499₉, síkumi 191₄₉, 512₁₂, bąkumi 594₆, žviesumi 66₄₂, 152₃₃, 560₃₉, 594₆, tąkumi 367₂₈, teisumi 84₃₇, 120₄₀, 161₄₉, 168₄₆, 171₅, 284₃₉, 310₄₀, 348₂₃, 366₉ (2krát), 371₂₇, 424₅₁, 434₈,₂₄₅, 352₃₈, 359₄₁, 393₂₄, 543₁₅, 607₁₉, tiésumi 483₂₂, weikumi 3₁₉, 237₁₄, 15₄₃, žimumi 178₁₉, 355₂₈. Formy instrumentálu singuláru adjektiv kmene io se zde nepodařilo nalézt. Ve spisech K. Širvydase se rovněž užívají u-kmenové formy teysum PS I 25₂₀, teysumi PS I 327₁₆, sotumi PS I 379₂₂, klausumi PS II 216₂₈, 217₇, vedle brungu PS II 214₂₄, brungiu PS I 227₄, II 100₇, 207₄, ipatu PS I 116₁₅, II 137₂₉, 164₅, meylu PS I 37₂₁, 71₁₇, smuku PS I 309₈, žimu PS I 98₂,₂₄₂, gilu PS II 153₁, skalsu PS II 208₁₉, 210₂₃, gausu PS II 210₂₂, plačiu PS I 305₇, tunkiu PS I 360₈, patogiu PS II 87₂₅. Časté jsou také v „Margaritoje Teologikoje“ z roku 1600: ³⁸ Srov. K. Brugmann, Grundriss..., 112, 605. ³⁹ V některých litevských nářečích (Pandėlys, Kupreliškiai aj.) se užívají formy dativu singuláru dangum, sūnum, medum, turgum, karalum, šaučum aj. Jde o formu instrumentálu užívanou ve významu dativu. 23 teisami 61ᵇ, 78ᵇ, 79ᵃ, 84ᵃ, 88ᵇ, 264ᵃ, ischkumi 111ᵇ, 204ᵇ, 208ᵇ, APM 27ᵇ, 27ᵇ, netsiumi 79ᵃ, matczami 113, macsnumi 117ᵇ vedle ischku 112ᵇ, 133ᵃ, stipru 72ᵃ, 98ᵃ. V jiných starých památkách se vyskytují zřídka, srov.: 1) v „Biblii“ J. Bretkūna gražumi Gen. 24, kitum Pred 9, ligumi Jes. Sir 13, teisami Hiob 32, 2) v katechismu M. Petkevičia biaurum 53₁₈, cistumi 62, neteysum 86, teysumi 62, 3) ve spisech D. Kleina baisumi KIM 35, brangumi KIM 114, 178, įpkumi KIG 130. M. Mažvydas, B. Vilentas a J. Bretkūnas v „Postile“ vůbec neužívají u-kmenové formy instrumentálu singuláru adjektiv. V některých starých písemných památkách se však již setkáváme se substantivy u-kmenu, která mají instrumentálovou formu analogickou substantivům o-kmenu. Taková forma se užívá 1) ve spisech M. Mažvydase: sunu 45₁₅, žmogų 166₁₈, 153₄, 192₁₀, 204₇, 441₉, 2) ve spisech B. Vilentase: sunu E 12,27₁₃ (vedle sunumi (6krát)), Jesu EE 202₁₄ (vedle Jesumi), Christu EE 208₄–₅, 211₁₄ (vedle Christumi), 3) v „Postile“ J. Bretkūna žmogų I 157₂₁, sunu II 88₄, Jesu Kristu II 138₄ (vedle u-kmenových forem), 4) v katechismu M. Petkevičia sunu 176₁₉ (vedle sunum 198, 113₂, 215, 226, sunumi 253). Obdobná situace je u instrumentálu singuláru kmene iu, jehož forma na -iu je ve starých památkách vzácná; srov. karalu EE 14₇ (vedle karalumi (7krát), kripu E 33₉, pakau Mž 225₄, sanariu EE 51, sanariu MT 150ᵃ (vedle sanariumi MT 155ᵃ), su schitu bagotiru BrP II 197, su bagotiriu BrP II 200, liekariu BrP I 190 (srov. gen. sing. liekoriaus 191), su Lazaru BrP II 200, didziu neprieteliu BrP II 248. V pozdějších spisech se tyto instrumentálové formy vyskytují častěji. V „Bromoje“ M. Olševského z roku 1753 nacházíme alėju 130, 142, likzvoriu 152, neprietelu 212, pleščių, poteru 154 (vedle u-kmenových forem, srov. ploščiami 69 aj.). „Evangelie polskie i litewskie“ J. Jaknavičiuse z roku 1752 obsahují karalu 4 (vedle karalum 51). Zvláště časté jsou v žemaitských spisech, srov. 1) „Živatas“ z roku 1787: ciesoriu 179, križiu 218, 221 (vedle velmi častého križiumi), karalu 189, 190, 192 (2krát), 232 (vedle karalumi), kupčiu 132, dangų 32 (2krát), Ložoriu 109, prietelu 134, 212, sekretoriu 290, sunu 37, 130, 165 (2krát), 234, 252, 288, 296 (vedle častého sunumi), žmogų 304 (vedle častého žmogumi, žvyrssumi), 2) „Balsas širdies“ z roku 1790: sunu 262₅ (vedle sunumi 9, 196₁₁), žmogų 120₈ (vedle žmogumi 257, žmogum 246). Ve spisech S. Daukantase a M. Valančiuse tvoří naprostou většinu instrumentálů formy na -(i)u, srov. 1) „Istorija“ M. Valančiuse: karalu 75 (2krát), 76 (3krát), 82, 85, 87, 123, 127, prietelu 114, medu 24, sunu 23, 27; 2) „Žemaičių vyskupystė“ M. Valančiuse: popiežiu 46, 120, prokuratoriu 137, sekretoriu 147, sunu 73, 125, wirszu 80, 90 (vedle vzácných karalumi 21 aj.); 3) „Živatas“ M. Valančiuse: karalu 100, 150, 151, 172, 223, križiu 99, 186, 242, kupčiu 235, ciecoriu 7, 19, 158, 196, 203, litu 29, Messiosziu 183, 225, 256, popiežiu 59, 63 (2krát), 153, 156, 171, 176, 201, 219, sunu 93, 174, 211, 243, 270, wirszu 49, 125, 153, 211, žmogų 131, šalnieriu 188 (2krát), 200, 221 (vedle vzácných žmogumi 69 aj.); 4) „Būdas“ S. Daukantase: aló 27, 61, qmžio 163, gaspadorio 63, 53, 159, 160, karaló 159, karalió 230, medó 61, 24 midõ 56, 61, skajtlò 34, wirszò 56, 106, 128, 196, wirszù 195, žmógu 160, nebėžmógo 238, doró žmógo 8, 64 (vedle vzácných litumi 191 aj.). V nářečních textech zaznamenaných A. Baranauskasem se rovněž setkáváme s instrumentály podstatných jmen kmene (i)u s koncovkou -i(u), srov. dideliu kùpczu 314₃ (Batakiai), sò weinu kùpczu 343₂₇ (Darbenai), budams kòpczò 350₁₁ (Viekšniai), sò žalmiėrò 350₂₁ (Viekšniai), kùpczu 354₂ (Tirkšliai) sù rozòncu 369₂₉ (Kartenai), pastósio gaspadòriò 380₁₃ (Laižuva), noris būtė gaspadòriò 380₁₉, būte žalmiėrio 381₅ (Laižuva), bõwa dorniò wadinams 396₁₉ (Salantai), swiets dòrniò wadın 400₇ (Salantai), sositkti sù kūkóriu 383₅ (Grinteliškė), sù kūkóriu 383₂₈ (Grinteliškė), sò karàl 131₂₉, 132₁₀ (Klovainiai), sò gaspadòr’ 141₅₆₇ (Pakruojis), būwa didž bagòcz (Pušalotas), su sawa tavòrczu (Kruopiai), su karàlu 270₂₅ (Pakapė), sù karàlu 184 (Joniškis), 198₁₇ (Krakės), karàlù 199₁₀ (Krakės), pò pàczu 200₂, 204₂₂ (Grinkiškis), su kraùczu 207₃₂ (Pagiriai), būt kùpczù 210₃₄, kùpczù 211₃ (Pagiriai), tókìu bagòczù 211₂₀ (Pagiriai), manì karàlì statyt’ 217₂₇ (Naujamiestis), nèprietelì 215₂₅ (Šeduva), pakàju 116₂₉ (Papilė), iszėjė su suno 351₁ (Viekšniai), su sūnu (Kriukai), sò sūn 141₆₇ (Pakruojis), sunì 81₂₄ (Vabalninkas), súni 88₆ (Biržai), su liėtu 266₂₁ (Radviliškis), žmógu 354₅ (Tirkšliai), žmógu 356₂₀ (Telšiai).40 V současnosti používá velká část žemaitského nářečí (všichni dounininkai aj.) pouze posledně uvedené instrumentálové tvary, srov. kàralo, tòrgo, sūno, vėršo (Kretinga, Sėleniai, Salantai, Mosėdis aj.). Tvary sg. instrumentálu kmene u se dosud užívají v některých nářečních varietách dūnininkai sousedících s aukštaitskými nářečími, srov. kėrdžome, sūnome (nářečí Laukuva), rãčum, sūnūm (nářečí Pagramantis)41, sūnum (Šaukėnai), alum (Eržvilkas), ūmžum, spīt̄lum, sūnum, dungum (Kuršėnai) aj. V aukštaitských východních a středních nářečích a v dzūkštině se často užívají vedle sebe oba tvary (s -um a -(i)u), srov. turgum||turgù, sūnum||sūnù, pūodzum||pūo-dzù (Linkmenys), sūnu||sūnum, madù||madùm (Skapiškis), sūn||sununù, tùrg, žmòg||žmògum, vòlì||vòlìnum (Biržai), sūnu, alum, medum, sùkčù (Gelyonai), sū-nu||sununù, liėtu||liėtum, medum, dungum (Palomenė), sūnu||sununù, alù||alùm, medù||medùm, dùngu||dungum (Raguva), tùrgu, liėtu, skìru (Palėvenė) aj. V nářečích povodí řeky Mūša se instrumentály na -um již nevyskytují, srov. tòrg, sūn, vòrš, pėč, ãmž (Pašvitinys, Vaškai, Šeduva aj.). Kmenový instrumentál jednotného čísla na u se nejlépe zachoval v západních aukštaitských nářečích. Někteří lingvisté42 se pokoušejí spojovat instrumentál sg. litevských podstatných jmen kmene u na -u s av. -ī. Tento tvar se však snadno vysvětluje jako novotvar vzniklý podle instrumentálu sg. kmene o. Přechod plurálu kmene u ke kmeni o způsobil také zánik singulárového tvaru kmene u. Slova alus, medus, jejichž plurál se neužívá, si v nářečích déle zachovávají také instrumentál sg. kmene u. Instrumentálové tvary na -u se ve starých památkách našeho jazyka nevyskytují ve velkém počtu 40 Žr. A. Baranowski — F. Specht, Litauische Mundarten, 1, Leipzig, 1920. 41 Žr. P. Jonikas, Pagramančio tarmė, 46, Kaunas, 1939. 42 Žr. A. Baranowski — F. Specht, Litauische Mundarten, 2, 76. 25 archaického původu, neboť ke splynutí kmenů u a o došlo ještě před počátkem naší písemné tradice. Ve starých památkách nacházíme také instrumentál singuláru kmene (i)o tvořený podle kmene u, srov. Dievumi PK 12₁₉, 28₂₀–₂₁, 240 (vedle Dievu), kraujumi MT 99₅–₆, 120ᵇ, 130ᵇ, 152ᵇ, 153ᵃ, 158ᵃ, 166ᵃ, 203ᵃ, 207ᵇ, 250ᵃ, 251ᵇ, 122ᵇ (2krát), 158ᵇ, APM 3ᵇ32ᵃ, Ponum PK 110, 112 (vedle Ponu), Brolumi K1 M 70₁₂. Takové novotvary máme i v pozdějších textech, srov. tuomi ponu wel ponumi Univ. 5; Dievwm Jass P I 110₂₇, tiewum Jass P I 28₇, Tewumi Jass P I 176₁₈ aj., broliomi DB 161, ežerum ŽW 134, Diewumi ŽS 78 (2krát), su wiskupum ŽW 74 aj. Z toho plyne, že není žádný důvod srovnávat instrumentál singuláru litevského kmene u na -u s avestským instrumentálem na -ū. Lotyšský instrumentál singuláru na -u lze rovněž snadno vysvětlit jako novotvar⁴³. Kmen u byl v singuláru, kromě dativu, silně ovlivněn kmenem o v instrumentálu, nikoli v jiném pádu, protože nové instrumentály na -u lépe odpovídaly celému systému skloňování litevských podstatných jmen; srov. instrumentál singuláru sūnu a akuzativ singuláru sūnų, instrumentál singuláru ranka, žeme, širdžia, vaiku a akuzativ singuláru ranką, širdį, žemę, vaiką. Vývoj lokálu singuláru Dnes má lokál singuláru kmene u téměř ve všech litevských nářečích, s výjimkou žemaitských, podobu turguj, viršuj aj. Vyvinula se z delší podoby turguje, viršuje. Tato podoba se soustavně užívá v M. Daukšově „Postile“, srov. daguie 195₄₄, dąguie 203₃₉, 255₄₂, 548₂₃, dąnguie 253₂₀, dąnguie 222₂₉, dąguia 470₁₉, pakāuie 543₁₁, tūrguie 220₄₂, tūrguie 92₃₉, widuie 293₁₈ aj., a také v „Margarita Theologica“ z roku 1600, srov. sunuie 2ᵇ, 12ᵇ, 14ᵇ aj. (celkem asi 90 takových lokálových tvarů). Již v památkách XVI—XVII století se však vedle dlouhých tvarů užívají i zkrácené. V katechismu M. Daukši z roku 1595 má ze 22 lokálů singuláru zkrácený tvar zatím jen jeden: dągui 61₂₉. V Bretkūnových spisech jsou sice stále častější dlouhé tvary, ale nezřídka se vyskytují i zkrácené, srov. danguie BrP I 10, 21, 312, 345 a dangui BrP I 61, 10, 411 aj. Častější zkrácené tvary se zde vyskytují pouze u adverbializovaných lokálů widui, wirschui. V „Modlitebních knihách“ D. Kleina jsou častější dlouhé tvary, zatímco v „Nových zpěvnících“ se již častěji užívají tvary zkrácené (v mnoha případech zřejmě kvůli rytmu). V textech M. Mažvydase jsou častější zkrácené tvary, srov. dangui (asi 17krát), dangugi (2krát), danguie (1krát) apod. V katechismu M. Petkevičiuse z roku 1598 a v K. Sirvydasových „Punktuose sakymų“ se užívají pouze zkrácené tvary. Zkrácené tvary jsou častější také v kėdainských tiscích z roku 1653. To vše ukazuje, že zkracování lokálového tvaru začalo poměrně brzy, ještě před počátkem naší písemné tradice. V různých litevských nářečích probíhalo zkracování v odlišných dobách a nejde o pravidelný fonetický jev, nýbrž o zkracování podmíněné systémem: protože nejčastěji užívané pády měly o jednu slabiku méně, postupně se jim přizpůsobil i lokál singuláru, stejně jako instrumentál, a vypustil krátké koncové samohlásky e a i. 43 Srov. J. Endzelins, Gramatika, 444. 26 Původ lokálu danguje se vysvětluje různě. F. Specht pokládá tento tvar za novotvar vytvořený analogicky podle tvarů kmene ū: -ūmi: -umi, -ūmus: -umus, -ūmis: -umis, -ūset -use; vedle -ūje tedy mohlo vzniknout i -uje⁴⁴. V litevštině však nejsou jasné pozůstatky těchto pádů kmene ū a tvar na -ūje se podle všeho dnes v litevských nářečích nevyskytuje nikde⁴⁵. Podle N. van Wijka takový tvar nejspíše vznikl podle dativu na -ui na základě proporce *mergai: *mergaien = sūnui: x⁴⁶. V takovém případě vyvstává otázka, proč vedle dativu singuláru namui nevznikl lokál *namuje? Starý litevský tvar lokálu singuláru se obvykle objasňuje na základě adesívu singuláru. Kmen u má v singuláru adesívy, které se ve starých litevských památkách stále hojně užívají. Zvlášť četné jsou u M. Daukši, srov. Jésup DP 483₁₆, DK 81₂, altōriup DP 296₁₀, 443₃₅, 539₅₁, 547₃₄, 551₁₃, Esaiofiup, Isaiofiup DP 14₁₃, 109₁₉,₂₉, 253₄₁, 257₄₁, 259₃₁, 260₄₂, 261₄₅, 620₄₆, Christup DP 327₂₈, 348₉, 540₁₀, 615₁₂, DK 101₁₇, 81₂, Jeremiófiup DP 60₄,₁₁, 208₂₅, 508₁₉, Ambraziejiup DP 369₃₃, Kaiphojiup DP 167₂₁, 169₄₈, karātup DP 237₄, Lukojiup DP 6₃, 12₃₂, 18₄₀, 25₂₃, 81₈, 101₄₄, 141₂₉,₃₂, 193₂₁, 211₂₄, 274₇, 287₃₅, 293₁₄, 373₃₂, 391₈, 426₂₉, 437₃₉, 461₃, 470₅₀, 476₃, 488₁₄, 491₄₁, 495₁₃, 552₂, 556₃₀, 562₁₆, 571₃, 618₈, Mōrkup DP 75₃₇, 100₂₇, 142₄₆, 347₂₇, Neemiófiup DP 340₂₈, sunup DP 355₃₀, 442₁₈, sunup sawap DK 58₂, 59₁₀, Tobiōfiup DP 108₂₆ 196₂, 214₅₂, tānciup DP 440₁₅, žmōgup DP 255₃₅, 287₉, 315₂₉, 322₂₈, 327₂₇, 344₅₁, 371₄₂, 477₁₈. Takové adesívy se vyskytují i v dalších starých památkách, srov. 1) v textech M. Mažvydase: Matheupi 23₄, 24₉, Markupi 24₁₄, 2) v textech B. Vienta: Mottheupi E 24₈, Marcupi E 25₁, 3) v katechismu M. Petkevičiuse: sunup tawo milampe 198, sunup 30, 4) v „Margarita Theologica“ z roku 1600: Lukoschup 156₆, Morkup 123₄, 5) v anonymním katechismu z roku 1605: mietup sunup 59₁₁, 6) v „Summě“ z roku 1653: sunup 129₃₀, sunup sawampi 137₂–₃, tamp’ žmōgup’ 257, 7) v „Křesťanských modlitbách“ z roku 1653: sunup savo milamp’ 62, sunup savo numiletamp 33 aj. Soudě podle singulárových adesívů žmogur aj., které se dnes užívají v okolí Gervėčiai⁴⁷, musela být koncovka -up v adesívech starých jazykových památek vyslovována krátce⁴⁸. Adesív žmōgup by měl být stejně jako inesiv žmoguje utvořen ze starého lokálu *žmāgu a postpozice. Mohlo kdysi v baltských jazycích existovat lokálové *žmāgu? Starý lokál singuláru podstatných jmen kmene u, který pochází z ide. -ō(ž), srov. stsl. synu, staroind. sūnau, se zachoval v žemaitském nářečí, srov. *turg uoje (v dounininkském nářečí torgou a dūnininkském tōrgū). Takový tvar se užívá v S. Daukantově „Būde“, srov. amžiuonie (často), danguouie 81, 91, 82, 102. 44 Viz F. Specht, Zur litauischen Nominalflexion, IF 42, 295. Dříve, viz Lit. Mundarten, 2, 97, považoval Specht koncovku -uje za zcela nejasnou: „völlig unklarbar bleibt nur die Kürze in dem Loc. Sg. der u-Stämme“. 45 Pravda, F. Kuršaitis ve své gramatice uvádí lokály na -ūje. Uvádí je také J. Jablonskis, viz Ryg iškių Jonas, Lietuvių kalbos gramatika, 24, Vilnius, 1922. 46 Viz ZfslPh 12, 250. 47 Viz A. Laigonaitė, Pašalio vietininkai dabartinėje lietuvių kalboje. Kai kurie lietuvių kalbos gramatikos klausimai (Straipsnių rinkinys), 26, Vilnius, 1957. 48 F. Specht, viz Litauische Mundarten, 2, 96 a IF 42, 295, nesprávně pokládá za možné považovat -up za dlouhé. Správné stanovisko, totiž že -up je krátké, zastává N. van Wijk, viz ZfslPh 12, 249. 27 (2krát), 174, 199, dagoji 99, klosztoriuje 27, pakajuje 102, 160, Paryžiuje 239, walstiuoje 167, Wilniouie 103, 242, 231, Wilniouji 70, v „Živatuose“ M. Valančiuse: danguoje 44, 65, danguoj 192, v „Genovaitė“ L. Ivinského: danguoje 107, 110, 129⁴⁹ atd. Také lotyšské nářečí augšzemnieku zná lokálové tvary s -uo⁵⁰. Z toho plyne, že stará baltská podoba lokálu jednotného čísla u-kmenu zněla *sūnuo. Připojením postpozice vznikla podoba *sūnuoje, která se zkracováním vyvinula v lot. augšz. sūnuo a litev. žem. *sūnuo. Lokál u-kmenu měl akutový přízvuk. Dokládá to přízvuk v současných slovanských jazycích, srov. rus. саду (gen. sg. сада), берегу (gen. sg. берега), srb. саду (gen. sg. сада) atd. ⁵¹ Také lokál jednotného čísla v baltských jazycích musel znít *sūnuo. Po připojení postpozice se uo s cirkumflexem nemohlo zkrátit: tak vzniklo žemaitské *sūnuo < *sūnuoje. Vedle postpozičního tvaru *sūnuoje mohl nějakou dobu existovat i nepostpoziční *sūnūo, který se při zkracování dlouhých cirkumflexních samohlásek na konci slova musel vyvinout v *sūnu. Že vedle postpozičních lokálů mohly existovat také nepostpoziční, dokládají tvary lokálu množného čísla u-kmenů v litevských nářečích⁵². Navíc ani srůst postpozice se slovem neproběhl najednou, nýbrž šlo o složitý proces, který trval patrně dosti dlouho, podobně jako složitý byl proces srůstání prostého přídavného jména se zájmenem v jedno slovo — zájmenné přídavné jméno⁵³. Podle příkladu lokálů jiných kmenů se zřejmě i tvar *sūnu změnil na sūnuje. V aukštaitských nářečích se tento tvar prosadil, protože se zde svou krátkou kmenovou samohláskou u dobře shodoval s illativem jednotného čísla sūnuna a s lokálem jednotného čísla i-kmenu avyje. Je-li tomu tak, není pak třeba ani lokál jednotného čísla sūnup vysvětlovat vlivem konsonantického skloňování⁵⁴. Mohl vzniknout z lokálu *sūnu připojením postpozice, nebo se nově utvořit podle inessivu sūnuje a illativu sūnuna. Lokál jednotného čísla u-kmenu je poměrně stabilní pád. U slov vidus, viršus se nejčastěji užívá lokál jednotného čísla; lokál jednotného čísla se poměrně často užívá také u slov dangus, medus atd. Proto se lokály přešlé k o-kmeni vyskytují méně často. Ve starých památkách se tvary o-kmenu téměř neužívají⁵⁵, srov. pouze mieliausiami suni sawo PS II 206₈, dangie KnN 18₁₉ 49 Jistě, všechny tyto podoby jsou hyperkorektismy. Žemaité v 19. století bezpochyby lokály zkrátili. 50 Viz J. Endzelins, Gramatika, 444. 51 Viz А. Шахматов, Историческая морфология русского языка, 250; А. Мейе, Общеславянский язык, 332; H. Hirt, Indogermanische Grammatik, 5, 146, Heidelberg, 1929. 52 Viz s. 37 a násl. 53 Viz Z. Zinkevičius, Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai, 5 a násl. Vilnius, 1957. 54 Viz N. van Wijk, Die pronominalen Adessivformen des Altlitauischen, APh 4, 47; ZfslPh 12,249. 55 Ve starých památkách se vyskytují také lokály jednotného čísla přídavných jmen u-kmenu, srov. 1) „Postilė“ M. Daukšy: ajbkume 596₆, apgalame 134₇, bragume 197₄₅, laimume 353₈₃, 573₂₆, bwiesume 596₆, wėikume 582₅₃; 2) „Margaritos Teologikos“ z roku 1600: baisume sturme 249ₐ, 3) katechismu M. Petkevičiuse: sunkum trofškume 65₁, sunkume gundime 141, 4) v textech J. Bretkūna: brangume (na okraji místo textového brangeme) Judic 5, gilume Ps 69, Drach 32, gražume Ps 45, ligume (opraveno z -ame) Luk 23, ligume prafšuidime BrP I 390₁₅, stiprume (opraveno na stiprame) Ps 31, 5) v textech D. Kleina: brangume czese KIG 384, sunkume uriede KIM 4. 28 a také adesiv suniep Su 133₁₀⁵⁶. V současných litevských nářečích má již i lokál často podobu s o-kmenem. V textech, které shromáždil A. Baranauskas, máme: dungį 74₂₄ (Vabalninkas), sodžį 81₇ (Vabalninkas), pakūjį 98₁₇ (Krinčinas), Vilni 109₅ (Subačius). Žemaité často vedle starších tvarů u-kmene užívají také tvary o-kmene, srov. veršė, šūnė (Šel niai, Mosėdis aj.). V aukštaitských nářečích, zvláště v severních aukštaitských, se rovněž užívají tvary o-kmene: turgį, liėti (Palėvenė), tūrgi, dūngį (Raguva), turgį|turgų (Skapiškis), cūkri (Gelvonai), tōrgį||tōrgu, sōdž||sōdžu (Šeduva), tōrgį, šūnį, verš (stejně jako vīr) (Pašvitinys, Vaškai) aj. Ve starých památkách nacházíme podstatná jména o- a io-kmene, která mají tvary u-kmene: Diewui este priglausti Mž 188₁₇, diewuie BrB Colos 3, Diewuie BrB Thes 1₂, 2 Thes 1, Juda 1, Diewui (snad dat.) MT 17ᵃ, Ponnie BrB Joel 2, Sach 10, Jes 61, Tewuie MT 39ᵃ, Tiewuie BrB 1 Thes 1₃, 2 Thes 1, 1 Josan 2, Juda 1. Lokály o-kmene vytvořené podle vzoru u-kmene nacházíme i v pozdějších textech, srov. Diewuje Jass P I 164₄ aj., diewuje GN Matth 27, 43, Joh 3, 21, kialuje GN Mork 10, 32, 35 (vedle kialieje), kraujuje, mieguje GN Luk 22, 20, Matth 1, 20, pilwuje GN Matth 12, 40, tewuje GN Joh 10, 38, 14₁₀, 11, 20 aj. Některé z nich mohly vzniknout podle u-kmene proto, že lokály osobních jmen nejsou neobvyklé (srov. dieve, pone aj.), a lokál — danguje je ve starých památkách častý; jiné mohly v jednotlivých nářečích vzniknout vedle delších lokálních tvarů na -je u jiných kmenů (ā, ē, ī), srov. miškui, ąžuolui, sviestui (Pandėlys). Vokativ singuláru Vokativ singuláru (i)u-kmene sūnau, kerdžiau, srov. staroslověnské synu, męžiu, staroindické sūno, ovlivnil také vokativ singuláru některých litevských podstatných jmen io-kmene. Takový vokativ singuláru iu-kmene mají v litevštině nomina agentis s příponami -tojas, -ėjas. Už v litevských památkách XVI.–XVII. století jsou tvary vokativu singuláru těchto podstatných jmen io-kmene vzácné, srov. Gelbetoje KIG 530 (2krát), 531, atpirkėie DK 132₂₈, ižganitoie DK 132₂₈, ižganitoie DP 157₃₁, Mokitoie DP 287₄₄, skaititoie DP 467₁₆ aj.⁵⁷ Zde jsou mnohem častější vokativy sg. na -au, srov. u M. Mažvydase: atpirktojau 425₁₈, 553₅, atpirktoyau 152₅, atpirktoiau 175₇, Apgintoiau 483₂, gelbetouau 565₂, 566₁₅–₁₆, 566₄, giebetouau 426₂₃, moki-toiau 426₁, 419₁₀, Sutwertoi au 175₅; u J. Bretkūnase: tirtai au BrP I 415 aj.; u M. Daukšovi: atgīditaie u DK 139₁₆₉, Daritoiau DK 123₂₃, Giditoieau DK 128₂₃, Izganitoiau DK 127₂₀, mitetoieau DK 149₁₂, Sutwėréieau DK 139₁₆ aj.; u M. Petkevičiusovi: atgaywintoi au 222, abgineiau 117₃, atpirkiejau 203, Gintoiau 37, gialbetoiau 146, rupintoiau 54, Sutwereiau 144 aj.; u D. Kleinovi: Apgin- 56 V Gervėčiai, Lazūnai a Zietele jsou dnes častější již podoby adesivu singuláru s o-kmenem, srov. sūniek (Gervėčiai) aj.; viz A. Laigonaite, Pašalio vietininkai dabartinėje lietuvių kalboje. Kai kurie lietuvių kalbos gramatikos klausimai (straipsnių rinkinys), 26. 57 O odpovídajících lotyšských vokativech mācītāj, kalēj viz J. Endzelīns, Gramatika, 398 aj. 29 toiau KIM 76, KIG 62, Atpirkto jau KIM 73, KIG 1, 396, 596, 617, Gelbėto jau KIM 111, 122, KIG 45, 98, Išganyto jau KIM 31, 29, 58, 111, 116, 88, KIG 63, 393, Išlaikyto jau KIM 77, Linksminto jau KIG 426 (2krát), Pérgaleto jau KIM 51, 52 aj. Proč měl zanikající vokativ singuláru iu-kmene vliv na podstatná jména io-kmene? Vokativ singuláru (i)u-kmene je zpravidla dobře zachován; tvary o-kmene jsou vzácné, ale vyskytují se, srov. sunai KIG 339, žmãge (Tverečius), sūn, sūne (= ai, Linkuva). Podstatných jmen iu-kmene, která označují nejčastěji nomina agentis a pojmenování živých činitelů, je velmi mnoho, srov. basius, bedžius, dainius, bambalius, išminčius, juodžius, drignius — neposedný, driskius, druskius — milovník soli, duonius, ėdalius, galvočius, kerdžius, kuprius, kušlius, murzius, purvius, seilius, sermėgius, skarmalius, raganius, skurdžius, slunkius, snarglius, sukčius, terlius aj. ⁵⁸. U podstatných jmen s příponami -tojas, -ėjas mohl být starý vokativ zaměňován s vokativem ženského rodu na -toja, -ėja, srov. mokytoje a mokytoje (<-a)⁵⁹. Aby se zabránilo homonymii, mohl být starý vokativ mužského rodu nahrazen často užívaným vokativem iu-kmene. Z analogických důvodů byl vokativ podstatných jmen io-kmene nahrazen tvarem iu-kmene také ve slovanských jazycích⁶⁰. Z těchto podstatných jmen se mohl vokativní tvar iu-kmene rozšířit i k dalším podstatným jménům io-kmene, srov. v lidových písních dievuliau, tėvuliau, brołiau⁶¹, bróło (Linkuva), berniãlio (= iau) L Chr 339₈ (Pumpėnai), biarnužėlio L Chr 347₃₉, 348₂₀, biarniãlio L Chr 348₁₁, 349₁ (Naujamiestis), ožio (= iau) vedle oži, oži (Raguva), vélni au (Alunta)⁶². Vývoj nominativu plurálu Podstatná jména s kmenem na iu mají ve starých litevských jazykových památkách také formu nominativu plurálu s kmenem na iu. V „Punktai sakymų“ K. Širvyda mají karalius, gėrius, ceklerius, neprietelius, prietelius, valsčius aj. pouze formu nominativu plurálu s kmenem na iu: ceklerius PS II 159₇, gierius PS I 301₄₂, II 106₁₂, karalus PS I 167₁₉, 253₁₇, II 99₈, 147₆,₈, 150₉, 202₁₅, neprietelus PS II 222₂₄–₂₅, 230₃,₃₃, walscius PS I 301₂₂, prietelus PS II 6₁₅, Wilnius PS I 50₆, zie gorius PS I 184₂₈. Formy s kmenem na io má pouze nominativ plurálu senotariey PS II 161₂₀, sunariey PS II 228₃. M. Daukša v „Postile“ rovněž užívá formy nominativu plurálu s kmenem na iu: sūkas Adwersō- ⁵⁸ Srov. P. Skardžius, cit. dílo, 76 a násl. ⁵⁹ Srov. F. Sommer, Der litauische Vokativ brolau und Verwandtes, IF 42, 324; E. Fraenkel, KZ 61, 271. ⁶⁰ Viz A. Шахматов, Историческая грамматика русского языка, 23. ⁶¹ Viz Rygiškių Jonas, Lietuvių kalbos gramatika, 19. ⁶² Vok. sg. brolau, který se užívá již v památkách 16. století, viz BrP II 156, 245, 291, 294, 489, vedle broli BrP I 313, 284, 166, 262, II 292 aj., vznikl nejspíše podle sūnau, viz Sommer, IF 42, 323 a násl.; E. Fraenkel, KZ 54, 291. Analogicky k uvedeným označením příbuzenských vztahů vzniklo také vok. duk tau, srov.: O dūktau, dūktau, dukrele JLD 877₁₆, Vincau (Leipalingis); podle příkladů broliau, dievuliau aj. vzniklo širdžiau, srov. Patė manų, širdžiau manų JLD 495₁. Ke gaidau, často se vyskytujícímu v Donelaitisových spisech, viz E. Fraenkel, Wörterbuch, 128. 30 rių 139₁₉, patį Adwersōrius 193₁₀, Adwersōrius klepōcie 193₄₉; blūżnierius prakeikti 345₂₁, kiti blūżnierius 444₁₆, tie blūżnierius 469₄₆, blūżnierius… kurie netiki 232₂₂–₂₃; jaunieji blūżnierius 239₄₁, didieji Ciēsorius 323₃₁₂, wissi draugia Karālųs ir Ciēsorius 15₁₀–₁₁, stiebai, arba filōrius 14₃₀, falpius, wīlei 276₅₃₂, kiti paklaidunai kacierius 44₂₁, kaciērius… uβmuβineia 246₂₃, tegi nenaikin kaciērius galβes 255₂₃; kiti karālus 3₇, 4₁, karālus 4₆, karālus ir didieji kunigaikβczey 59₁₃, Karālus Tharso ir Sātos 59₁₄, βitie karālus 62₄₃, aniē βwentiei karālus 323₁₃, aniē didieji… karālus 323₂₁–₂₂, Tris karālus 409₁₆–₁₇, muczelnikai yra labesneis neg Karālus 539₂₁–₂₂, Karālus ir kunigāikβczei 539₂₂, Karālus Kunigāikβczei 208₂₃, wissi draugia Karālus ir Ciēsorius 15₁₀–₁₁, prāmāpai ir karālus 321₄₄, wissi karālus 504₁, trys Karālus 62₄₂, karālus Arābų ir Sabos 59₁₅, karālus 59₁₈, piktāβirdżei karālus 99₅₁, tris karālus 266₅₀, Karālys żemēs 203₃₉, kiti Karālys 212₉, βwenti karalus 503₃₂, βitie Karālys 59₂₀; gentes arba prietelus 382₃₄, nekurie prietelus 485₃₃, brōlei ir prietelus io 229₄₂, βwętieji, o prietelus 343₃₀, aniē didieji prietelus 222₄₅, o neprietelus regēdami 155₁₃, pikti Popieżius 505₇₂, nekurie pōpieżius 50₄₈, tancius yra tūli 71₃₂, tancius, pūtos 472₅₃; sanarīus… rūpinas wieni apē kitūs 547₄₉, wissi sanarius 548₁, kiti sanarius 559₃₀, 568₄₈, mes sanarius 145₄₃, mes sanarius io 604₄₇, sanarius yra Bākos 606₁₅, kur galwā, ten ir sanarius bus 229₄₁, auglus sanārus 306₃₁, kiti sanarius 109₂₂; ney panāczey, ney reteżius 18₂₄–₂₅; kiti skaiczius 611₃₆, sakramentōrius 343₁₅–₁₆, wisi ir czebatōrius ir siūwike 142₃, evekutatai ir βeforius 156₃, eikwotoiei arba βeforius 388₃₇, paloczīus 448₂₇, priwadzieie sektōrius 84₄₂, o βio mēto sektorius wel’ tiki 344₂₂, kiti sektōrius 219₂₇, ne iβtikimēii Thambōbius 402₄₇–₄₈; wissi wīlus 125₅₀, wīlys ir papikcinimai 373₁₁, kokie waisius 513₉, yra wertus waisius nūżaminimo 513₂₁, pikti wāisius 285₂₉; żolnierius ne karunawōie 153₃₄, aniē βarwinikai żalnierius 156₅₀, żalnierius io, kuriē 181₃₇, żalnierius ii nukriżewōio 172₁₂, żalnierius tatāi padare 172₂₀, żalnierius priejidamēs 172₂₁, żalnierius stōras tos 168₇, form plurálu s kmenem na iu u podstatných jmen s kmenem na io užil M. Daukša jen několik: Tātōrei 51₃₈, Totōrei 467₆, Totōrei 572₃₈–₃₉, sanariei 8₉, sanarei 527₁₃, 572₄₇, 229₄₇–₄₈, wīlei 276₅₃, wilai 301₃₂, wilai 324₃₅. Pouze formy nominativu plurálu s kmenem na iu se užívají v katechismu M. Petkevičia z roku 1598: (ne) prietelius 67₁₄, 87₂₀, 88, 89₁₀, 99, 162₅, ricierus 86, stalcius 92. Nominativ plurálu s kmenem na iu se dobře zachoval v „Postile“ J. Morkūna, kde se často užívají nominativy bagočius, karaliūs, neprietelūs, prietelīs, ricielūs, sanariūs, sūnelūs, šeforiūs, vaysiūs. V ostatních litevských jazykových památkách 16. století jsou častější formy nominativu plurálu s kmenem na io než s kmenem na iu. V písemnostech autora první litevské knihy je nominativ plurálu s kmenem na iu vzácný: Nu todel Karalius permanikiet 506₁₆, susstoiose karalus žemes ir kungai 505₁₈, neprietelus 515₁₂, 63. Mažvydas obvykle užívá formy s kmenem na io: karalei 195₁₇, 223₇, 289₇, 292₆, 474₉, neprietelei 287₃, 397₄–₅, 398₅, 401₁₆, 471₇, 473₆–₇, 514₇, 530₁₃, prietelei 97₉, 106₁₁, 469₁₈. V písemnostech B. Vilenta se vedle forem nominativu plurálu s kmenem na io vyskytují: karalei (2krát), kodzei (1krát), (ne)prietelei (3krát), reteżei (1krát), šeforei. 63Poslední příklad může být také nominativ singuláru s kmenem na iu. 31 (1 occurrence) forms with the iu stem are still also used: Švėkšna forms Karalus EE 17616–17, Balnierius EE 2145, 2169–10, 2172, 2202, szalnierius EE 2161. In the writings of J. Bretkūnas, the iu-stem nominative plural form is likewise represented only sparsely. In the “Postilė,” alongside the considerably more numerous io-stem forms karalei (11 occurrences), kodžei II 727, prietelei (6 occurrences), retežei PI 28021, sanarei (3 occurrences), žalnierei or želnierei (11 occurrences), forms with the iu stem also occur: karalius P I 60102, geri prietelius P I 7524, II 19527, 3438, schipporus P I 20111. In J. Bretkūnas’s translation of the “Biblija,” the io-stem forms are frequently used: karalei, kupčei, prietelei, nepriete-lei, ricerei, ricerai, sanerei, žel­nerei. However, we also encounter here forms with the iu stem: karalius, kupčius, dumčius, baius, plaščius, (ne)prietelus, puikorius, liekorius, ricier(i)us, strėlčius, šiparus, šippor(i)us, rubežus, valsčius, žėlnerus, žalnerus. In the “Biblija,” -ius is quite often corrected to -ei. The io-stem forms also predominate in the 1600 “Margaritoje Teologikoje”: karalei (about 5 occurrences), (ne)prietelei 103b, 209a, 249a, rubežei 217a,b, sanarei 106a, 215b, alongside iu-stem forms popiežus APM 38b, waisius 127b, mažesnieghi waisius 158b, 15918,19. V pozdějších litevských jazykových památkách 17. století se nominativ plurálu s kmenem iu stále užívá, byť velmi zřídka. Nejlépe se zachoval v „Knygoje nobąžnystės“ z roku 1653: Bagočius žiames 1815, karalus 309, 119b, (ne)prietelus 8b30, 19, 20, 23, 26, 148, 200b alongside the io-stem forms (ne)prieteliay 25b, 44a, žalnierey 158. In the 1653 “Maldose krikščioniškose” only one iu-stem form is used: prietelus 45. Only one iu-stem nominative plural form is also found in the 1653 “Sumoje”: waisius pakutos gausus. Tuos tada vaisius … 1524. Here the io-stem forms are already used: bluźnieriay Su 121, kāraley Su 203, neprietelay Su 73, 179, 216, prietelay Su 178, sanariay MKr6, 34, sanariay Su 83, 164, źolnieriay Su 258, źalnieriay Su 259, 261 (3 occurrences), 263. In D. Kleino’s “Maldų knygelėse,” forms of the iu-stem nominative plural also still occur: Dumczus Rotininkai 1617, koceras ir kleidunai 1320, wissos tos naudos bey waisus 55, although io-stem forms are otherwise used here: karalei 127, neprietelei 47, 57, 86, neprietelei 89, prietelei 131. Nominatives plurals with the iu stem also occur in D. Kleino’s “Naujosė giesmių knygose”: Jog neprietelus neigi peklos nasrai Ne yweike mus 205, waisus žėmiški 4497, although io-stem forms are also generally used here: Karālei 30, 43, 62, 461, néprietelei 357, prietelei 287, 289, 523, sanarei 193, žalnėrai 8564. u Kmenová koncovka nominativu plurálu je ve starých litevských jazykových památkách z XVI—XVII aa. zachována neporušená: ssunus EE 5728, sunus PK 189, DP 8320, BrP II 18710, 436, BrB 191, 2 Cor 6, 2 Luc 2, sunus Ischm 9, Tob 14, 1 Makk 1, Chron 9, 2 Chron 31, Jes 60, Jerem 11, 35, Hiob 1, Ezech 23 aj., pelus BrP I 11926,27, Su 39, pealus Su 4315, vietus MKr 44. u-kmenový nominativ plurálu se zachoval i v pozdějších písemných pramenech: sunus O Br 3, JE 28, 106. Dokonce i v dílech z XVIII—XIX aa. psaných na základě žemaitského nářečí se ještě vyskytují zachované nominativy plurálu s kmenem u. V „Pavinastysė“ P. Klimavičiuse z roku 1767 je použit nominativ plurálu sunus 89. V žemaitském „Živate“ z roku 1787 se rovněž setkáváme s nominativy plurálu s kmenem u-kmenovými 64 It is unclear whether these are plural or singular nominatives: Kaip nor žalnerus daro 462, Jeib mus nepriete-lus Buklystemis neraudintu 171, Kada néprietelus skusis ant musu 136. 32 nominative sumus 121. In the 1790 “Balse širdies,” alongside sunay 158₁₂ and pelav 111₆, we also have sumus 147₇. In S. Daukantas’s “Būdė,” alongside the o-stem form wisrenije sunay 179, the u-stem form is also used: Didije sunus 179₂, Tij sunus 162. J. Rupeika’s “Jonas iš Svisločės” has sunus 176 in addition to sunay 160. M. Valančius’s “Žemaičių vyskupystė” likewise still has the u-stem nominative plural form: dideli litus 20. In M. Valančius’s “Istorija” and “Živatai,” only o-stem forms are used⁶⁵. V současnosti nominativ plurálu s u-kmenem v samogitštině zcela zanikl; pouze v jižní části samogitského nářečí se ještě užívají u-kmenové tvary⁶⁶. Nominativ plurálu s u-kmenem zaniká také v ostatních litevských nářečích. V dzūkijských a východních aukštaitských mluvených podobách se obvykle užívají o-kmenové tvary: sūnai, turgai, lietai, viršai⁶⁷ (Leipalingis, Merkinė, Varėna, Linkmenys), sūnai (Tverečius), sūnai, turgai, viršai (Skapiškis), sūnė, dungė (Raguva), sūnai (Gelvonai), sūnai, lietai, pietai, viršai (Palomenė), sūnai, turgai, lietai (Palėvenė), sūnai (Šakyna), lōfige (Šeduva) atd. Vedle o-kmenových tvarů se v nářečích stále užívají i u-kmenové tvary: sūnus||sūne (Biržai), piētōs||piēte, lietōs||liete, sūnōs||sūne, mēdōs||mēde (Pašvitinys). U-kmenový tvar nominativu plurálu nejlépe zachovali západní jižní Aukštaitové, ačkoli i oni často užívají vedle něj o-kmenové tvary, srov. viršus||viršai, sūnūs||sūnai, piētūs||piētai, lytūs||lytai (Kybartai, Vilkaviškis, Jurbarkas). Vývoj dativu plurálu Starší koncovkou dativu plurálu kmenů (i)u je -(i)um(u)s, srov. stsl. synъmъ. Takový tvar má ve starých památkách litevského jazyka ještě také dativ kmene iu. K. Sirvydas užívá pouze tvary dativu plurálu kmene iu: karalums PS I 135₃, 195₂, 214₂, 234₂, 262₃, 134₄, karalums patiemus PS I 134₃₂, neprietelumus PS I 185₁₁, II 112₂₉, 132₁₉, neprietelumus PS I 347₁. Tvary dativu plurálu kmenů io K. Sirvydas dosud neužívá. V „Postile“ M. Daukši jsou tvary dativu plurálu kmene iu rovněž téměř výhradní: trimus karalūlums 62₂₇–₂₈, perlaidžia karalūlums 70₂₃, širdes žalnieriumus priūaga 107₁₆, tiēmus žalnieriumus 157₂₄, kaciēriumus atsakit 119₃₄, iumus kaip priētelumus 223₃₂, priētelumus saviemus 417₃₆, Pōpiežiumus... grinēmus 459₂₆, ik˙ pastariausiemus rubēžtumus 604₁₆, padā- ⁶⁵ Tvary s kmenovým o má v 18.–19. století v žemaitských textech také nominativ plurálu adjektiv, srov. 1) „Živatas“ z roku 1787: biaury 311, kantry 328, stypry 187, 2) J. Rupeikův „Jonas iš Svisločės“: graži 225, stipri 188, rami 178, 3) „Būdas“ S. Daukanta: apali 189, drousi 63, 72, 197, iwajri 11, 208, garsī 117, kantri 3, 63, maloni 63, ligi 36, narsi 3, 63, 115, plati 76, skajsti 133, smarki 79, 155, stipri 115, stambi 33, smolki 74, tanki 76, 77, wejkli 43, tajki 63, nożmi 79, 4) „Živatas“ M. Valančiuse: bajsi 38, 174, nebragi 58, daili 105, iwajri 213, dransi 220, maloni 6, padori 167, stipri 28, plati 8, 5) „Genovaitė“ L. Ivinskise: apwali 73, maloni 72, stati 176. Některá z těchto adjektiv mohou být stará adjektiva kmene o. ⁶⁶ Viz P. Jonikas, Pagranančio tarmė, 46. ⁶⁷ Viz K. Morkūnas a A. Vidugiris, Kai kurie šiaurės rytų Lietuvos tarmių bruožai. Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai, A, 2, 181 (1957). 3. Kalbotyros klausimai II. 33 re rubežiumis tawiėmus pakāiu 487₃₀. Tvary kmene io jsou v „Postile“ M. Daukši vzácné: gimditoiemus... nebo prietel emus 519₄₈, dāro karālamus 4₅, ne karālamus 41₂₄, kitiėmus... sanariamus 559₂₉. V „Postile“ J. Morkūna jsou rovněž výrazně častější tvary kmene iu: šeforium(u)s (časté), bagočiumis (časté), sanarium(u)s (časté), neprietelum(u)s (časté), karaliumus 322ᵇ, sanariumis 160ᵃ₂–₃, tazvoribiumus 257ᵇ₄₂–₄₃, augliumis III 74ᵃ, ciesorium s III 31ᵃ. Tvary kmene io jsou zde méně časté: sanariamus 277ᵇ, III 12ᵇ, neprieteliams⁶⁸ 12ᵇ, 23ᵃ, prietelems 162ᵇ₁₁, rubežiamus 346ᵃ, šef oriamus 127ᵇ, 306ᵇ. V ostatních památkách litevského jazyka ze 16.–17. století převládá tvar dativu plurálu kmene io. V textech M. Mažvydase se setkáváme pouze s jedním dativem plurálu kmene iu kocerums 233₅. Dativy ostatních slov jsou zde již tvořeny podle kmene io: karalems 557₁₁, neprietelems 337₅. V textech J. Bretkūna jsou tvary dativu plurálu kmene iu rovněž vzácné. V „Postile“ nebyl nalezen ani jeden tvar kmene iu. Užívají se zde pouze tvary kmene io: karalems, neprietelems, prietelems, žalnerems aj. V „Biblii“ se vedle častých dativů kmene io karaliams, prietelems, neprietelems, želnerems aj. stále vyskytují i tvary kmene iu: karaliums Apok 16₁₂, prietelums Ps 127₃. Někde se tvary kmene iu zde opravují na tvary kmene io, např. karaliums Ps 144₁₀ bylo opraveno na karaliams, prietelums Esth 6—i na prieteliams, žalnierums Matth 28—i na žalnerams. Jeden tvar dativu plurálu kmene iu nacházíme užitý také v „Modlitebních knížkách“ D. Kleina: rubežums 127₁₇. V katechismu M. Petkevičiuse, v katechismu M. Daukši z roku 1595, v textech B. Vilenta, v „Margarita Theologica“ z roku 1600 a v anonymním katechismu z roku 1605 nebyl nalezen ani jeden tvar dativu plurálu kmene iu. Užívají se zde pouze tvary kmene io, srov. karalams MT 218ᵃ, karaliams PK 134, neprietelems MT 212ᵇ, sanariams MT 138ᵃ, prieteliamus PK Spr 49, prietelamus DK 61₂₆, prietelamus AK 61₂₇. Také v kėdainiských tiscích z roku 1653 se užívají pouze tvary kmene io: karaliams Su 25, 28, 32, 35, 37, (ne)prieteliar(u)s KnN 8ᵇ, 65, 76ᵃ, 241, MKr 61, Su 156, 198, 210. Dativ plurálu kmene u se ve starých památkách litevského jazyka vyskytuje zřídka. V textech B. Vilenta, ve II. části „Postile“ J. Bretkūna, v „Margarita Theologica“ z roku 1600, v anonymním katechismu z roku 1605, v „Křesťanských modlitbách“ z roku 1653, v „Sumě“ z roku 1653 a v „Modlitebních knížkách“ D. Kleina nemáme ani jediný příklad tohoto dativu. V ostatních prohlédnutých textech ze 16.–17. století má dativ plurálu kmene u ještě starou flexi kmene u, srov. sunūmus DP I₃₀, 175₃₃, DK 79₂₉, KnN79₂₉, sunumus KnN 228₂₇, PK 21, sunums Mž 65₁₄, PK 209, BrP I 144₂₅, KIG 332. V „Postile“ M. Daukši si také adjektiva kmene u zachovala tvar kmene u: budrumis 41₂₇, 55₄₅, tapumis 601₄₆, 615₄, meilabirdumis 340₅, priešburnus 573₃₄, pūtlumus 433₃₂, būviesāmus 226₂₆, 403₁₅, tamsumus 156₄₉ (vedle biauriemus 495₃₆, kantriemus 448₃₀, paklusniemus 175₃₄, 533₅–₆, teisiemus 2₂₃). Pouze v „Biblii“ J. Bretkūna se již užívají také tvary dativu plurálu kmene o — vedle častého tvaru kmene u sunums BrB 18, 127, 128, 132, ⁶⁸ Srov. akuz. sg. neprieteli 153ᵇ, 172ᵃ. 34 134, 148, 187, 1 Makk 1, Jerem 29, 2 Chron 13 atd. se zde užívá kmenové sunamus BrB 143, Esra 9, Neh 13, sunams Neh 13, sunams Jes 66 atd. V litevských dialektech jsou nyní častější tvary dativu plurálu o-kmenového typu. V žemaitském dialektu se užívají pouze tyto tvary. V 18.–19. století se, jak se zdá, tvary dativu plurálu u-kmenového typu ještě v žemaitském nářečí užívaly. V žemaitském „Živate“ z roku 1787 se ještě vyskytují tvary dativu plurálu u-kmenového typu, srov. sunums 298. Užívá je „Būdė“ vedle o-kmenových tvarů, např. sunams 13, a také Daukantas: sunóms 176, lytums 14. Dnes jsou známy ještě v jižní části žemaitského dialektu⁶⁹. Džūkajové a východní aukštaitové užívají nejčastěji o-kmenové tvary: sūnām || sūnāmī (Leipalingis), turgām, sūnām, viršām (Linkmenys, Varėna, Merkinė), sūnām (Tverečius), sūnām, dungām (Raguva), sūnām, lietām, pietām (Palomenė), sūnām (Gelvonai), turgóm, lietóm (= turgám, lietám) (Palėvenė), sūnām (Debeikiai), sūnām, viršām, pietām (Šiauliai), sūnām (Šakyna), turgám (Sėduva) atd. Vedle o-kmenových dativů plurálu se v některých nářečích užívají také u-kmenové tvary: turgóm, viršóm, ale sūnóm || sūnūm (Skapiškis), turgám, sūnūm || sūnām (Biržai), lietem || lietom, pietem || pietom, sūnem || sūnom, medem || mēdom (Pašvitinys), pietūm || pietām (Svedasai), pietūm || pietām (Šeduva) atd. Stejně jako v nominativu si u-kmenovou flexi v tomto pádu nejlépe zachovalo západní a jižní aukštaitské nářečí, srov. viršům, vidům, pietům, sūnům (Kybartai, Vilkaviškis, Naumiestis, Jurbarkas). Vývoj instrumentálu plurálu (i)u-kmenová stará koncovka instrumentálu plurálu je -(i)umis, srov. stsl. synǫmi. Staré tvary instrumentálu plurálu iu-kmenů se stále užívají ve starých litevských jazykových památkách. K. Širvydas používá pouze je: bus karalums PS I 135₁₂, karalumis PS I 167₆, 221₃₂, II 150₇–₈, gierumis PS II 100₃₀, pahonczumis PS II 202₂₃, neprietelumis PS II 166₁₉–₂₀, 259₄–₅, prietelumis PS I 157₁₇–₁₈, II 8₅, sunarumis PS I 125₁₀, 294₂₉. V „Punktuose sakymų“ nejsou tvary io-kmenů. V „Postile“ M. Daukšy se rovněž užívají instrumentální tvary plurálu iu-kmenů: Wądinas Elióßiumis 19₂₄, karálumis būtų buvę 59₂₂, bū karálumis 59₂₃, prieg karálumis stoweio 59₂₅, trimis karalumis wadina 59₂₈, iūs karálumis wadina 59₃₃, tikrāiséis Karálumis 167₂₄, ne duksėtus karálumis 223₄₀, Bwentieji bus karalumis 491₁₇, bū Ciesoriūmis Rimo 459₂₄, girumis kokiais... 439₃₁, ēssa neprietelumis 164₃₅, buvo neprietelumis 167₁₀, budami ne prietelumis 343₄₈, anīs yra neprietelumis 384₈–₉, tápę est’ prietelumis 164₂₃–₂₄, nor būt prietelumis 175₉, prietélumis... tur būt algōti 343₃₀–₃₁, žinomais rubežiumis yra 611₄₃, retėžiumis ir wirwemis rāibioio 157₈, retėžiumis... suriḅimais 508₁₈, wissais sanariumis 153₃₈, wissais sanariumis 442₉, su sanariumis sawáis 229₉, kitáis sanariumis 320₅, Essmē sanariumis 453₄₇, būdami sanariumis 578₄₁, wissais sanariumis 145₂₅, giwais sanariumis 132₄₁, 183₄₉, wienais sanariumis 529₂₉, yra teipaeg sanariumis 547₄₈, praminti sanariumis 606₁₉, essme beforiumis 309₅, Wikariumis sawáis 203₁₃. V „Postile“ M. Daukšy je použit pouze jeden instrumentál plurálu io-kmene, sanareis 223₈. Nejlépe 69 Srov. P. Jonikas, Pagramančio tarmė, 46. 35 dochované instrumentální plurálové tvary s kmenem iu v „Postile“ J. Morkūna: augliumis (často), bagočiumis 375b, giriumis III 47a, jindy Lozoriomis 241b, potereliumis 196b, prieteliumis (často), poteriumis 310b, sanariumis (často), razbaiumis 266a₁₈, skayčiumis 379a, vaisiumis 276b, šef(f)oriumis (často), viliumis (často). Tvary instrumentálu plurálu iu-kmenů nacházíme i v těch památkách, v nichž se užívají pouze io-kmenové tvary dativu plurálu. Například v textech B. Vilenta ještě nacházíme jeden iu-kmenový tvar neprietelumis EE 209₂₄ vedle io-kmenových prieteleis EE 209₂₃ (duál, instr. dwiem reteßem EE 163₁₇). V katechismu M. Petkevičia se také zachovaly iu-kmenové tvary instrumentálu plurálu: aleiums 51₇–₈, sanariumis 193₂₁, 219₆–₇. V „Margaritoje Teologikoje“ z roku 1600, kde dativ plurálu rovněž již zcela přešel k io-kmenu, se vyskytují tyto iu-kmenové tvary instrumentálu plurálu: karalumis APM 16₁₀, su neprietelumis 208₈–₆, su reteßumis 262₈, sanariumis 103₂₂, vedle io-kmenových sanareis 104₄₂₂, 158₈₁₉ (srov. gen. sg. sanariaus 138₈–₁₀). V textech M. Mažvydase ani v „Postile“ J. Bretkūna nebyly nalezeny iu-kmenové tvary instrumentálu plurálu. V „Biblii“ J. Bretkūna se, jak se zdá, vyskytuje pouze jeden iu-kmenový instrumentál plurálu rubežiumis Prov 8₂₇. Zde se již užívají io-kmenové tvary: karaleis, neprieteleis, prieteleis, rubežeis, stalč eis, sanareis, žel nereis, želnerais, spiegoreis, strelč eis, kupč eis, plašč eis, retežeis. Z pozdějších památek 17. století má iu-kmenový instrumentál plurálu ještě „Suma“ z roku 1653: po križiums 105₅₂ (vedle prietelays 124, neprietelays 137 [2krát]) a „Modlitební knížka“ D. Kleina: kryžumis 40 (vedle prieteleis 76, neprieteleis 44). Instrumentál plurálu u-kmenů se ve starých památkách našeho jazyka užívá zřídka: pietumis BrP I 232₁₀₉, po prievaizdum is EE 25, Pietumis AK 159₈, sunumis DK 80₃₃, 95₂, 103₂₆, PK 17, 201, 215, MT 127ᵇ, Su 138₄, 138, 282, 288, OBr 112, 131, 138, 228 (2krát), 237, Su ssun umis EE 172₁₇, litumis BŠ 153₅. Ve starých památkách našeho jazyka je hojně zastoupen instrumentál plurálu u-kmenových adjektiv. V „Postile“ M. Daukši převažuje u-kmenový tvar instrumentálu plurálu adjektiv: baisumis 412₂₇, 508₂₁–₂₂, 526₂₃, biaurumis 373₄₁, 428₁₁, bragumis 185₁₅–₁₆, budrumis 555₅₃, 556₈, dárgumis 169₄₆, dósnumis 286₂₃, drasumis 478₄₀, 613₃₆, gardumis 558₁, gražumis 25₆, 303₁₅, kántrumis 243₄₀, 299₁₅, 413₃₄, láimumis 273₃₆, 390₁₃, 533₁₂, katrumis 523₃₄₅, ligumis 25₃₇, 291₁₆, 611₃, malonumis 600₂₂, mėtilafirdumis 284₁, 8, 31₃, 313₃₄, mėtilg umis 409₁₄–₁₅, nemeil gumis 409₄₃–₄₄, mėtilumis 53₈, 359₂₂–₂₃, 429₉, 463₄₁–₂, 464₁, 497₂₅, 52₃₈, 256₁, nemėilumis 356₁₈, paklusnumis 66₄₀,₅₃, 205₂₂,₂₇,₂₉, 380₃₆, 383₅₂, 416₁₄, 523₃₅, patógumis 67₁, 340₇, 425₄₅, 554₃₇, primanumis 109₆, 191₂–₃, 216₂₉,₄₀, 218₁, 385₂₈, 389₂₆, 492₅₄, róm umis 209₃₃, 243₄₀, 299₁₅, 413₃₄–₃₅, 535₃, 624₃, saldum is 365₈–₉, sángumis 622₄₀, stiprumis 447₂₇, 497₂₅, strópumis 434₇, 447₂₇, švėlnumis 302₉, įtakumis 9₁₁, téisumis 3₃₆, 192₃₆, 285₄₁, žimumis 185₃₅. Io-kmenový tvar instrumentálu plurálu je v „Postile“ M. Daukši vzácný: brągeis 21₁₀, 182₄₁, 270₁₈, bukleis 254₄₂, įbkreis 362₄₅, švėlniais 21₁₀, švieseys 17₂₅, 205₅, 216₅₁. V „Punktuose sakymų“ K. Širvydase se rovněž ještě setkáváme s u-kmenovými tvary instrumentálu plurálu adjektiv: biaurumis PS I 257₁, brungumis PS I 186₂₃, 36 366₁₇, nepatogumis PS II 176₁₆, neteysumis PS I 167₁₃, teysumis PS I 152₁₉, II 224₂₁, vedle kmenů na -io brungieys PS I 217₁₅, sunkieys PS I 60₁₅, 200₂₀, 226₁₃, II 152₂₅, baysieys PS I 83₇, biaurieys PS II 50₄, gražieys PS I 257₁₆, II 129₁,₂₇, 186₂₄, smalšėys PS I 212₂₅, smarkieys PS II 19₂₀, 219₂₆. V jiných památkách se instrumentál plurálu adjektiv s kmenem na -u dochoval jen nepatrně. V textech M. Mažvydase a B. Vilentase a v „Postile“ J. Bretkūna se vůbec neužívá. Jeho zbytky nacházíme ještě 1) v katechismu M. Petkevičia: teysumis 120₅–₆₃, 2) v katechismu M. Daukši z roku 1595: gražumis 54₂₄, 3) v „Margaritoje Teologikoje“ z roku 1600: teisumis 83₄, 85₄, 86₁, 88₄, 53ᵇ, paklusnumis 50ᵇ, 4) v anonymním katechismu z roku 1605 skaudumis 80₆, 5) v „Maldų knygelės“ D. Kleina: daygumis 48, 6) v „Naujose giesmių knygose“ D. Kleina: kytrumis 156, 157. V současných litevských nářečích se tato forma, zdá se, nevyskytuje nikde. Jak je patrné z Daukšových spisů, instrumentál plurálu adjektiv s kmenem na u byl v 16. století v některých litevských nářečích ještě běžný. Běžný musel být samozřejmě i instrumentál plurálu substantiv s kmenem na u. Substantiva s podobou kmene na o v instrumentálu plurálu nacházíme pouze v „Bibli“ J. Bretkūna. Vedle Pietumis Jes 59 aj. zde máme sunais III Chron 26₄₄,₄₆,₄₈,₅₀,₅₁,₅₂–₅₃,₅₄,₅₆,₅₈,₆₀,₆₂,₆₄,₆₆,₆₈,₇₀,₇₂,₇₄,₇₆,₇₈,₈₁,₈₃,₈₅,₈₈; Esra 8₅₅,₅₈, sunais Neh 10, sunais Jerem 35 (opraveno na sunumis). V současnosti instrumentál plurálu s kmenem na u v žemaitském nářečí zcela zanikl. Pouze v jižní části se ještě užívají tvary s kmenem na u. V „Pavinyastysė“ P. Klimavičiuse z roku 1767 je instrumentál plurálu s kmenem na u ještě zachován, srov. sunumis 17, 105, 113. V žemaitském „Žyvate“ z roku 1787 se rovněž užívá instrumentál plurálu s kmenem na u sunumis 63, 298, 327. V „Istoriji“ M. Valančiuse se již užívají tvary s kmenem na o: su wisajs sunajs 45, su septinėjs sunajs 116, sunajs 73. Dzūkai a východní Aukštajťané rovněž užívají tvary s kmenem na o: sūnais, turgais, pietais (Leipalingis, Varėna, Merkinė, Linkmenys)⁷⁰, turgais, sūnais, viršais (Skapiškis, Svėdasai, Gelvonai, Šakyna), sūnais, lietais, pietais (Palomenė), sūnės, dungės (Raguva), torgės, sūnės, žoršės (Pašvitinys), torgės (Šeduva) aj. Vedle tvarů s kmenem na o se v některých nářečích ještě setkáváme i s tvary s kmenem na u: sūnės || sūnųm (Biržai) aj. Nejpevněji se instrumentál plurálu s kmenem na u zachovává v jihozápadním nářečí západních Aukštajťanů, srov. viršum, vidum, pietum (Kybartai, Vilkaviškis, Jurbarkas aj.). Ale i zde se často vedle nich užívají již tvary s kmenem na o, srov. sunumis || sūnais (kapsové z Pazanavysu). Vývoj lokálu plurálu Staré tvary lokálu plurálu kmene na u *sūnusu, srov. staroslověnské synъchъ, staroindické sūnusu, nebyly nalezeny ani v prohlédnutých starých památkách litevského jazyka, ani, zdá se, v nářečích. O jejich existenci v litevštině se do- ⁷⁰ Plg. dar J. Otrębski, Wschodnio-litewskie narzecze Twereckie 1, 244, Kraków, 1934. 37 Lze usuzovat pouze z lokálů plurálu sūnuose, viduse, pietuse, které se dosud užívají v západních aukštaitských nářečích (zanavyčtí kapsové, Jurbarkas aj.). Jako adverbializované tvary se tyto lokály vyskytují také v jiných litevských nářečích, např. a tik nebūsi pietuse arklių paršėres (= v poledne) (Šakyna), pėtusi buvo užėjęs (Gelvonai). K takovým formám zřejmě patří také výskyty z děl M. Daukši: daguse DP 516₁₄, 532₁₅,₂₈, DK 44₂₆, 46₂₃, daguse DP 301₂, 516₁₃–₁₄, 525₁₄–₃₁, dagusia DP 521₂₇, 466₁,₉,₁₀, dagusė DP 187₄₂, 252₁₁. Pravidelný zápis -usė nepochybně ukazuje, že tento tvar je u-kmenový = danguse nebo dangūse, protože pravopis M. Daukši neukazuje, jak se vyslovoval — s dlouhým, nebo krátkým -u-. Jelikož M. Daukša psal středním aukštaitským nářečím, je spolehlivější předpokládat, že se tento tvar vyslovoval s krátkým u, tedy danguse. Lokál dangūse mohl vzniknout následovně. Vedle staré indoevropské formy lokálu plurálu *dangusu se vytvořila nová postpoziční forma lokálu plurálu dangūse< z gen. pl. *danguns a postpozice. Protože se vedle sebe bez jakéhokoli významového rozdílu užívaly dvě formy lokálu *dangusu a dangūse, mohly časem kontaminací vytvořit jediný tvar danguse. Krátké -u- zde mohlo vzniknout také analogií podle ostatních pádů plurálu, srov. sūnumis, sūnumus atd. Postpoziční forma lokálu plurálu je dnes formálně zachována v žemaitském nářečí, srov. tōrgūse, kėrdžūse (Laukuva), turgūsi, turgūš, imžūsi, imžūš (Kuršėnai) aj., neboť zde v důsledku specifického vývoje žemaitské fonetiky splynula s lokálem plurálu o-kmenů, srov. turgūse < turgunse a galūse < galunse < *galunse. V některých východoaukštaitských nářečích se rovněž setkáváme se zbytky tohoto lokálu. V okolí Biržů se dosud užívá lokál plurálu pietūs < *pietunse. Podle tvrzení K. Būgy⁷¹ starší generace Dusetos v jeho době ještě říkávala pelūs, pietūs. V některých nářečích se mohl užívat tvar dangūsu. Tento tvar zřejmě užívá i M. Mažvydas: dangusu 23₆, 36₁₁, 506₄–₅, 532₁₀, dagusu 222₁₅. Pravda, z pravopisu M. Mažvydase nelze usuzovat, zda se vyslovovalo dangusu, nebo dangūsu. V žádných jiných starých památkách ani, zdá se, v litevských nářečích však nenacházíme jednoznačné doklady tvaru s -usu. Na druhou stranu M. Mažvydas zapisuje stejným způsobem také lokály plurálu kmenů (i)o: darbusu 319₁₃, 591₉, namusu 414₁₄, 460₃, 534₁₃–₁₄, 536₇, hukiusu 8₁₅, kieliusu 524₂ atd.; tyto poslední tvary se mohly vyslovovat pouze jako namūsu, ūkiūsu, keliūsu, srov. dnešní žemaitské lokály: galūs, beržūs (Sėleniai, Kretinga), darūse, laukūse (Laukuva), raštūsi, raštūš, galūsi, galūš (Kuršėnai). Reflexem tvaru namūsu může být severozápadní donininský namūs, galūs (s tvrdým s na konci slova). Vznikl zřejmě kontaminací starší formy lokálu plurálu o-kmenů -su s novou postpoziční formou galūse < *galuns+ postpozice⁷². Proto je třeba i M. Mažvydasovo dangusu číst jako dangūsu. Formálně by dangūsu bylo možné pokládat za lokál plurálu ū-kmenů, srov. staroindické védské tanīṣu. Protože je však zachování ū-kmenových tvarů v litevštině nejisté, vznikl tento tvar nejspíše kontaminací starého lokálu plurálu dangusu a nové postpoziční formy dangūse (< *danguns+ postpozice) nebo vlivem instrumentálu plurálu dangūsna (< *danguns+ na). Ilativ a ine- ⁷¹ Viz K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, I sąs., XXVIII. ⁷² Srov. J. Endzelīns, Gramatika, 408. 38 syv se ve vývoji litevštiny navzájem ovlivňovaly, srov. formy ilativu: namuosun, laukuosen, laukuosnu, laukuosne, laukuosin, vzniklé vlivem inessivu namuosu, laukuose. Pod vlivem ilativu mohl vzniknout také lokál plurálu i-kmenů u východních dzūků akysù, širdysù (Linkmenys, Dotinėnai, Tverečius aj.). V nářečí Linkmenys se dosud užívají také staré lokály plurálu i-kmenů akisù, širdisù. To, že zde vedle sebe užívané tvary s dlouhým y (akysu aj.) vznikly vlivem ilativu akysna (<*akins+na), a nikoli kontaminací akisu a akyse, jak se domnívá J. Endzelīns⁷³, dokládá skutečnost, že se zde postpoziční inessivy plurálu vůbec neužívají a sotva kdy užívaly. Inessiv o-kmenů laukuosu, miškuosu namísto staršího lokálu, odpovídajícího staroslověnskému vlъčехъ a staroindickému vr̥kēṣu, mohl ve východních dzūkách rovněž vzniknout pouze pod vlivem ilativu laukuosna, miškuosna. O vlivu ilativu na inessiv svědčí i skutečnost, že v nářečích, kde ilativ netvoří samostatný pád, např. v západních aukštaitských nářečích, má také lokál plurálu tvary akise, širdise (s krátkým i). Vlivem ilativu mohly vzniknout i inessivní formy laukuosa, širdisa, často užívané vedle laukuose, širdise u B. Vilenta, J. Bretkūnase, S. Vaišnorase a D. Kleina. Forma lokálu plurálu u-kmenů jakožto málo užívaná byla záhy nahrazena o-kmenovou formou. V „Postile“ J. Bretkūnase ani v „Punktuose sakymų“ K. Širvydase se nevyskytuje ani jediný lokál plurálu u-kmenů. Lokály plurálu iu-kmenů, které se v těchto památkách vyskytují, již mají formu (i)o-kmenů, srov. rubėsosu BrP II 106, rubėsusu BrP II 105₁₇, sunariuose PS I 109₁₃, II 199₁₈. Lokál plurálu dangùsu v J. Bretkūnasově „Bibli“ Apoc 5, Kosn 5, dangùsu Chron 30, dangùsa Amos 9 aj.; dangùsu v „Margaritoje Teologikoje“ z roku 1600, 263₁₇; dungùsū 43₃₃, 48₆ a dunguosu 44₂₇, 46₂₃ v anonymním katechismu z roku 1605 dokládají časné vymizení lokálu plurálu u-kmenů. V dalších prohlédnutých starých litevských památkách mají postpoziční tvary rovněž často už flexi (i)o-kmenů, srov. dagùse DK 43₃₂, dagùsē DK 85₅, nepakaiose PK 137₁₄, sanariuose PK 193, sumuose PK 107₂₀, danguose Su 143, 186, 104, 272₁₂, MKr 31, rubežiuose Su 270, sanariuose MKr 7. Již (i)o-kmenové tvary uvádí také první litevská gramatika (str. 30—51)⁷⁴. V nářečích východních dzūků (v okolí Linkmenys aj.), kde se zachovala stará indoevropská koncovka lokálu plurálu -su, mají také podstatná jména u-kmenů lokál plurálu o-kmenů turguosu, sūnuosu. V aukštaitských nářečích se dnes užívají pouze o-kmenové formy, srov. sūnuosa, pietuosa (Leipalingis), sūnuose, pietuose (Palomenė), pietuōse (Nemajūnai), sūnuōse, tū́rguose, pietuōse (Garliava), pietuōs (Svėdasai), tū́rguos (Dotinėnai, Alunta), tū́rguos, sūnuōs, viršūos (Skapiškis, Palėvenė, Raguva, Biržai), dunguōs (Raguva), pietuōsi (Gelvonai), sūnuōs, tū́rguos (Šiauliai, Šakyna), tōrgos, sūnos (povodí Mūša). Dokonce i v nářečích, například u zanavyckých kapsů a v jurbarkaském nářečí, kde se ještě užívají tvary pietuse, jsou častější o-kmenové podoby: tū́rguos (Jurbarkas), sūnuose, sūnūs (zanavyčtí kapsové). ⁷³ Viz J. Endzelīns, Gramatika, 436. ⁷⁴ o-kmenové formy uvádějí také další litevské gramatiky, srov. G. Ostermejeris — str. 25, P. Ruigys — str. 42, K. Milk aus — str. 37, F. Hako — str. 253, Universitas — str. 11. 39 Rychlejší zánik plurálu kmene iu V 16.–17. století byl plurál kmene iu v některých nářečích ještě pevně zakořeněn. Je to patrné ze spisů K. Širvyda, M. Daukši a J. Morkūna, v nichž byl plurál kmene iu ještě, dalo by se říci, zcela neporušený. Všechny ostatní staré památky zaznamenávají zřetelný ústup plurálu kmene iu. Nejlépe se v nich zachoval nominativ plurálu kmene iu, ostatní pády již většinou přešly ke kmeni io. V první litevské gramatice75 se uvádí plurál kmene iu, srov.: N. waisus, G. waisių, D. waisums, Ac. waisus, Ab. waisumis. D. Klein v „Kompendiu“ (s. 31–32) uvádí: „Slova Karalus, Prietėlus, Podžus, Kerdžus mnozí Litevci (a také Žemaité) skloňují správně, neboť i v nominativu plurálu říkají: tie Karalus, trys Karálus, tie Podžus, tie Kerdžus atd.; jinde, zejména ve Velké Litvě a u nás v Prusích, je plurál této deklinace stejný jako u první deklinace: Karalei, Podžei, Prietelei; Karalų, Podžų, Prietelų; Karalėms, Podžėms, Prietėlems atd.“76. Z této poznámky D. Kleina je patrné, že v té době (v polovině 17. století) se plurál kmene iu, zejména nominativ plurálu, ještě často užíval. Paradigma plurálu kmene iu uvádějí také gramatika F. Haka (s. 253), gramatika P. Ruigyse (s. 32) a gramatika K. Milka (s. 37). K. Milkus (s. 37) uvádí, že plurál některých podstatných jmen tohoto kmene, označujících nejčastěji osobu nebo povolání (eine Person oder Amt), se skloňuje podle první deklinace. G. Ostermejeris na s. 25 své gramatiky řadí ke skloňování u také podstatná jména kmene iu (Waisùs, Kérdžius, Kárpius, Karálus, Pavõjus, Razbãjus, Prietėlus) a poznamenává (s. 26), že některá z nich označující povolání (Amt, Verrichtung, Handthierung) mají plurál kmene io (Karalei, Kerdžei). Plurál jednotlivých slov kmene iu znají ještě i některé gramatiky 19. století (viz s. 190 gramatiky A. Schleichera77, Beker § 4, Šykop s. 16, Pajevskis-Gylis s. 21). Lze tedy předpokládat, že ještě v 19. století se v některých nářečích zachovaly plurálové koncovky kmene iu. V žemaitských textech 19. století se setkáváme již jen se zadveřbeným instrumentálem plurálu kmene iu kryžiùmis, srov. yr križiùmis pule ant žiemes ŽP 162, križiomis szien ir ten sulankstiti JS 98. Takový adverbializovaný instrumentál zaznamenávají K. Jaunius (viz s. 107 jeho gramatiky) a J. Jablonskis (viz s. 24 jeho gramatiky z roku 1922). Plurál kmene iu se dnes v nářečích nevyskytuje, kromě nominativu několika málo slov, např. sodžius (Suv. Kalvarija). Nyní je obtížné zjistit příčiny, proč plurál kmene iu zanikl rychleji než plurál kmene u. Nejspíše 75 Viz D. Klein, Gramatica Litvanica... 50, Regiomonti. 1653. 76 „Slova Karalus král |Prietelus přítel| Podžus hrnčíř |Kerdžus pastýř| mnozí Litevci |i Žemaité skloňují správně; neboť i v nom. pl. říkají: tie Karalus |trys Karalus| tie Podžus| tie Kerdžus atd. Jiní, zejména Velkolitevci a také naši pruští, však tvoří plurály stejně jako podstatná jména první deklinace: Karalei |Podžei| Prietelei. Karalų |Podžų| Prietelų. Karalėms |Podžėms| Prietelėms atd.“ 77 A. Šleicher, který tvrdí, že podstatná jména na -jus, -ius (ozus džus) mají plurál podle kmene io, poznamenává: „die andern, z. b. waisius, können auch im Plural der u-decl. treu bleiben“. 40 Zánik kmene iu urychlila skutečnost, že vedle sebe mohly být užívány významově rovnocenné podstatné názvy kmene iu a io, srov. mojus-mojimas R II 403, KW 460 a mojis RI 89, KW 260, myrius-mirtis a myris MLLG I 229, gėrius-gražybė PS I 380 a gėris atd.78 Ve starých litevských památkách, v nichž nacházíme zbytky plurálu kmene iu, se rovněž vyskytují vedle sebe užívaná substantiva kmene iu a io, srov. 1) nominativ singuláru v spisech M. Mažvydase karalis 210₃–₄, nepretelis 530₁₁, 478₁₂, akuzativ singuláru neprieteli 101₇, 398₃, neprietelį 518₉–₁₀, neprieteli 411₄, vokativ singuláru neprieteli 53₁, neprieteli 223₂ atd. vedle akuzativu singuláru neprietelu 581₄ atd. 2) nominativ singuláru v spisech B. Vilentase neprietelis EE 35₁₀, 39, E 54 a neprietelus EE 39, 3) nominativ singuláru a akuzativ singuláru v „Postile“ J. Bretkūna neprietelius a neprieteli P I 297₂₁, 249₁₄–₁₅, 279, II 220, 221 (2krát), 248, prieteli P II 415 (2krát), akuzativ singuláru Lozaru P II 191 (2krát), 332 a Lazari P I 351 (3krát), 261, II 178, 198 (2krát), 522, akuzativ singuláru v „Biblii“ J. Bretkūna Karali 2Makk 4, Chron 4, Ravd 2 a karaliu Chron 20, 2 Chron 1, karaliu Chron 26 atd., akuzativ singuláru Neprieteli Matth 10, Jud 13, 2 Makk 3, 14 atd. a neprieteliu Tob 8, Jerem 30 (opraveno na neprieteli) atd. 4) sanarius DP 48, 109 atd. a sanaris Mž 586₁₀, E14, 15, 17, sannaris BrP I, 128, 189, 238, BrBCor 12 (3krát) atd. U některých substantiv kmene io, jejichž vokativ singuláru s -au se často užívá, se singulár mohl nově vytvořit podle kmene iu, srov. v litevských dialektech časté artojus, mokytojus, snaudalius, išganytojus atd.79 Tak mohla vzniknout nová skupina slov se singulárem kmene iu a plurálem kmene io. Další zánik deklinace (i)u v litevských dialektech V některých litevských dialektech se v důsledku specifického fonetického vývoje jejich deklinace substantiv kmene (i)u a (i)o ještě více sblížila. Východní aukštaitské a dzūkijské nářečí v důsledku změny an > v ą v un > v ū, doložené již v anonymním katechismu z roku 1605 a ve spisech K. Sirvydase, mají totožné formy akuzativu singuláru deklinací o a u, srov. vaikų <*vaikan a sūnų. Proto zde zánik kmene u zesílil. V některých nářečích má již i nominativ singuláru flexi kmene o, srov. sūnas, ālas, medas (vedle alus, medus atd.) (Gelvonai, Bagaslaviškis aj.), stejně jako nominativ ralas. Pro aukštaitská nářečí povodí řeky Mūša je typické krácení konce slova. Krátké samohlásky na konci slova zde vypadávají. Vypadává i krátké koncové u. Proto zde splývá nominativ singuláru substantiv kmenů o a u, srov. sūns, turgs, žmōgs (Biržai), tōrgs, sūns, vōr’s, lietes, žmōgs, med’s, āls (Pašvitinys, Šeduva aj.). Ostatní pády substantiv kmene u se často analogicky podle nominativu rovněž přetvářejí podle vzoru kmene o, srov. genitiv tōrga, sūna (Pašvitinys) aj. 78 Srov. P. Skardžius, cit. dílo, s. 79–80. 79 Viz P. Jonikas, cit. dílo, 47. 41 V dalších východních aukštaitských dialektech, kde krátké samohlásky na konci slova ještě nevypadly, jsou silně redukovány a sotva slyšitelné. Výsledek redukce koncového u a a je zde stejný, srov. sūnõs, dungõs, alõs a miškõs, stalõs atd. (Ramygalą, Raguvą aj.). Proto se i zde singulár substantiv kmene u často skloňuje již jako u kmenů o. V žemaitském dialektu zánik kmene u rovněž urychlil fonetický vývoj. Žemaité při krácení konce slova krátké u nikdy nevypouštějí, pouze je rozšiřují a mění v o, srov. šīnõs, tõrgos, vẽdos, mẽdos atd. Forma nominativu singuláru kmene u v některých žemaitských nářečích splynula s nominativem singuláru těch substantiv kmene o, která si zachovala nezkrácený konec slova, protože by po vypadnutí krátkého a vznikla obtížně vyslovitelná skupina souhlásek, srov. dãržos, gūžos, kãklos, miẽšlos, džãukšmos atd. Kromě toho se ve velké části žemaitského dialektu, s výjimkou severozápadní části a jižního okraje, shodují formy akuzativu singuláru substantiv kmene o a u, neboť zde se diftong an změnil v on, srov. akuzativ singuláru lauko < *laukon < *laukan, a u se změnilo v o, srov. akuzativ singuláru sūno, veršo atd. Takové splynutí forem nominativu a akuzativu singuláru značně urychlilo zánik singuláru kmene u. Zánik substantiv kmene iu je v dialektech rychlejší než u substantiv kmene u. V některých východních aukštaitských dialektech jej způsobily pouze fonetické příčiny, totiž změna předního u(iu) v i, srov. akuzativ plurálu svečis < svečius. Proto se zde nominativ singuláru kmene iu s koncovkou -ius změnil ve formu totožnou s nominativem singuláru kmene io, srov. vãisis, sūkčis, spiẽčis, karãlis (Raguva, Gėlvonai, Vabalninkas aj.). Nejpravděpodobněji z fonetických příčin vznikly nominativy singuláru zaznamenané v textech shromážděných Baranauskasem⁸⁰: karalis 196₁₅,₁₇,₁₈,₂₀ (Krekenava), sziaucz’is 205₇,₈ (Pagiriai), kriaucz’is 205₆,₈ (Pagiriai), akuz. sg. karali 196₁₅ (Krekenava), karali 197₁₃,₂₀ (Krekenava), kriauczi 207₅ (Pagiriai), pakaji 207₂₂,₂₄ (Pagiriai), kryži 212₈,₁₄,₁₆ (Pagiriai). V některých východních aukštaitských nářečích, například v okolí Palomenė, Palėvenė aj., singulár kmene iu již téměř zcela zanikl, přestože zde k takové změně iu v i nedochází a deklinace iu se se skloňováním io nesblížila více než v jiných dialektech. Zdá se, že samotný proces začleňování kmene iu do kmene io zde probíhal rychleji. Užívají se zde nominativy singuláru: skỹris, bãlis, kriaučis, šiaučis atd. I ostatní pády mají koncovky kmene io: singulár substantiv kmene iu téměř zcela zanikl také v okolí Gervėčiai a Zietela na území Běloruské SSR, srov. nominativ singuláru: karalis, bočis, šiaučis. Nominativ singuláru substantiv kmene iu s koncovkou kmene io se nezřídka vyskytuje také v Žemaitsku, např. kerd is, karalis (Kretinga), karalis 392₁₆,₁₈,₂₀,₂₂ (Šėta), lokajis 392₁₇ (Šėta). Závěry u-kmenová deklinace v litevštině, stejně jako v ostatních baltských a indoevropských jazycích, zaniká. Kmeny na ū vymizely brzy. Zvláště oslabená je ⁸⁰ Žr. A. Baranowski – F. Specht, Litauische Mundarten, 1. 42 Množné číslo podstatných jmen kmene (i)u je oslabeno, protože z fonetických důvodů brzy získalo stejný tvar akuzativu množného čísla jako kmeny (i)o. Jeho zánik urychlily shodné tvary genitivu množného čísla kmenů (i)o a také nominativu-akuzativu duálu. Tvary kmene u. Příklady podstatných jmen kmene u, která přešla v množném čísle ke kmeni o, nacházíme již v litevských jazykových památkách 16. století (v spisech J. Bretkūna). Lokál množného čísla přešel ke kmeni o brzy. Celkově však byla deklinace u v 16. století ještě poměrně silná. Dokonce i adjektiva kmene u zde často stále zachovávají instrumentál singuláru a instrumentál plurálu s kmenem u, méně často pak lokál singuláru a dativ plurálu. Dnes je zachování deklinace u v litevských dialektech nestejné. Nejlépe je zachována v západních aukštaitských dialektech. Nejvíce oslabená je v žemaitských, jakož i ve východních aukštaitských a dzūkských dialektech. Zaniká také singulár kmene (i)u. Zde největší vliv kmene (i)o pocítil dativ, jehož staré tvary kmene (i)u nemáme v baltských jazycích vůbec doloženy, a instrumentál singuláru, jehož tvary kmene (i)o se objevují již v litevských písemných památkách 16. století (ve spisech M. Mažvyda, B. Vilenta, M. Petkevičiuse aj.). Množné číslo kmene iu zanikalo ještě rychleji než množné číslo kmene u, protože 1) již odedávna mohly vedle sebe existovat rovnocenně užívaná podstatná jména kmenů io a iu, 2) podle nově vzniklého vokativu singuláru některých slov kmene io s koncovkou -iau mohla vzniknout nová skupina slov se singulárem kmene iu a plurálem kmene io. Množné číslo kmene iu, které se dnes v litevských dialektech téměř vůbec nevyskytuje, se v písemných památkách 16.–17. století ještě užívá. Nejlépe se zde zachovaly nominativ a instrumentál plurálu kmene iu, jakožto často užívané pády, slabě dativ, zatímco lokál kmene iu již zcela přešel ke kmeni io. Soudě podle starých litevských jazykových památek bylo množné číslo kmene iu v 16.–17. století nejlépe zachováno v dialektech středních a východních aukštaitů (M. Daukša, K. Širvydas, M. Petkevičius, J. Morkūnas), slabě v západních litevských dialektech (M. Mažvydas, B. Vilentas, J. Bretkūnas, D. Kleinas aj.). Množné číslo kmene iu u některých podstatných jmen zaznamenávají ještě gramatiky 19. století. SEZNAM ZKRATEK AK—(anonymní katechismus z roku 1605.) Katechismas Aba Pamokimas... Vntrukart išspaus tas Wilniuy 1605. Citováno podle E. Sittig, Der polnische Katechismus des Ledezma und die litauischen Katechismen des Daug sza und des Anonymus vom Jahre 1605, Göttingen, 1929. APh—Archivum Philologicum, I—VIII, Kaunas (1930—1939). APM—Apie popiesizckkaie missche (vázáno spolu s MT). av.—avestština. augšz.—lotyšské augšzemnieki. 43 BrB—Bible, totiž celý Svatý Písmo přeložené do litevštiny Janem Bretkūnasem, litevským farářem v Královci (1579—1590), sv. I—VIII. BrP—Postila... Od Jana Bretkūnase, litevského faráře v Královci... 1591 (části I—II). BS—Balticoslavica, I—III, Vilnius (1933—1938). BŠ—Balsas sirdies... Wilniuy, 1790. DB—S. Daukantas, Budą senowęs Lëtuwių Kalnienų ir Žamajtių iszrasze... Jokyb’s Laukys, Petropļie, 1845. dgs.—množné číslo. DK—Katechismas Arba Mokslas kiekwienam kriksczionij priwalus... per Kunigą Mikalojų Daugsza... Wilniuie 1595. Citováno podle vydání E. Sitiga z roku 1929. DP—Postilla Catholica... Per Kuniga Mikalojv D a v k s z a... Wilniui 1599. Naudotasi 1926 m. fotografuotinio leidimu. E—Enchiridion, Catechismas maszas... per Baltramieju Willentha... Ischspaus tas Karalauczui... Metu M. D. LXXIX. EE—Evangelia a epištoly... od Baltramiejuse Willentase... v Královci... roku M. D. LXXIX. GN—Nový zákon Ježíše Krista... od Jozapa Arnulpa Kunigaigyksti Giedrayti, biskupa žemaitského, Vilnius, 1816. gal.—akuzativ. řečtina—řecký. indoevrop.—indoevropský. IF—Indogermanische Forschungen, Strassburg. instrumentál—instrumentál. JE—Ewangelie polskie y lietewskie..., Wilno, 1752. JLD—Litevské písně zaznamenané Antanem Jurškevičem, svazky I—III, Kazáň, 1880—1882. Citováno podle čísel písní. JS—J. Rupeika, Jonas isz Swisloczes..., Wilniuje, 1823. Jass P—Pamokslay... par kunegu Rapolu Jassykiewicze, I—II dalys, Wilna, 1855, 1857. gen.—genitiv. KIG—D. Klein. Nawjos Giesmju Knigos..., Karalauczuje, 1705. KIM—D. Klein, Nová modlitební knížka užitečná pro život i duši..., Karalauczuje, 1704, KnN—Kniga Nobaznistes Krikščioniszkos..., Kiedaynise, 1653. KW—Litauisch-deutsches Wörterbuch von Fr. Kurschat, Halle, 1883. KZ—Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung, Göttingen. lotyš.—lotyšský. LChr—E. Volteris, Lietùviška chrestomatija, Санктпетербургъ, 1904. lat.—latinský. MKr—Maldos Krikščioniszkos..., Kiedaynise, 1653. MLLG—Mitteilungen der Litauischen Litterarischen Gesellschaft, Heidelberg (1883—1912) (I—VI). MT—Margarita Theologica... Per Simona Waischnora..., Karalauczui, 1600. Mž—M. Mažvydas, Nejstarší památky litevského jazyka do roku 1570. K vydání připravil J. Gerullis, Kaunas, 1922. OBr—M. Olševskis, Broma atwerta ing wiecznasti..., Wilniuj, 1753. PK—Katechismus M. Petkevičiuse. Citováno z fotografického vydání J. Balčikonise z roku 1939. pr.—pruský. PS—K. Šyrwids, Punktay sakimu (Punkty kazań). Teil I—1629, II—1644..., Göttingen, 1929. R—Litevsko-německý a německo-litevský lexikon... od Philippa Ruhiga, Königsberg, 1747. 44 stangl.—stará angličtina. stind.—stará indština. stsl.—staroslověnština. Su—Summa Aba Trumpas išguldimas Ewangeliv...; Kiedaynise... 1653. stnhn.—stará horní němčina. SzD—Dictionarium trium linguarum..., Quinta editio, Vilnae, 1713. voc.—vokativ. TD—Tautosakos darbai, I-VII, Kaunas (1935—1940). ukr.—ukrajinština. Univ.—Universitas Linguarum Litvaniae... Vilnae, 1737. nom.—nominativ. loc.—lokál. sg.—jednotné číslo. žem.—žemaitština. ZfslPh—Zeitschrift für slavische Philologie. ŽP—Žiwatas Pona..., aprašzitas Metusy Pona 1753, y druka Paduotas..., Suprasław... Metusy Pona 1787. ŽS—Žiwatay szwętụ..., Wilniuj, 1858. ŽW—Žemajtiu wiskupiste, Aprasze K. Motiejus Wolonczewskis, dalis I, Wilniuj, 1848. Poznámka: přízvuk dlouhých samohlásek a dvojhlásek východních hornolitevských nářečí ie, uo se označuje stejně jako u středních nářečí značkou s. ПРОЦЕСС УНИФИКАЦИИ СКЛОНЕНИЙ ИМЕН СУЩЕСТВИТЕЛЬНЫХ С ОСНОВОЙ НА -(i)u И С ОСНОВОЙ НА -(i)o. И. И. КАЗЛАУСКАС Резюме Na základě rozsáhlého materiálu shromážděného ze starých památek a současných dialektů litevského jazyka zkoumá autor článku vývoj skloňování podstatných jmen s kmenem na -(i)u. Článek poukazuje na příčiny zániku skloňování podstatných jmen s kmenem na -ū a rozpracovává otázku sjednocování skloňování podstatných jmen s kmenem na -(i)u se skloňováním podstatných jmen s kmenem na -(i)o. Přechod podstatných jmen v množném čísle s kmenem na -(i)u do třídy podstatných jmen s kmenem na -(i)o a vliv tvarů podstatných jmen s kmenem na -(i)o v jednotném čísle na podstatná jména s kmenem na -(i)u jsou zkoumány z historického hlediska, od starolitevštiny až po jejich současný stav v dialektech. Autor se přitom pokouší vysvětlit původ některých dosud neobjasněných pádových tvarů podstatných jmen na -(i)u, např. lokálu jednotného čísla sūnije aj.