Dėl kai kurių vietovardžių kilmės

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, III LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA O PŮVODU NĚKTERÝCH MÍSTNÍCH NÁZVŮ V. GRINAVECKIS Dievytis. V okrese Šilalė se nachází jezero, které místní obyvatelé v nářečí (žemaité-dūnininkové) nazývají Dývytis. Stejným jménem se nazývá také kopec a les ležící u jezera. Vesnice u jezera se v nářečí nazývá Pãdyvytis, nebo Pãdyvytis. Její jméno nese sovětské hospodářství založené v roce 1940. Uvedené místo (jezero, kopec, les) je popsáno také v různých literárních dílech, například Maironis napsal baladu Dyvitis1. Vienuolis toto místo zmiňuje v „Pověstech a legendách“2 a jinde. Ve spisovném jazyce se tento místní název zapisuje velmi různě: na tabuli sovětského hospodářství je nyní napsáno Padevytis, Maironisova balada se nazývá Dyvitis a ve „Slovníku pravopisu litevského jazyka“ je uvedeno Dievietis3. Jak se má tento místní název ve spisovném jazyce ve skutečnosti vyslovovat a psát? Místní Žemaité, jak již bylo uvedeno, vyslovují tento název Dývytis. V tomto žemaitském (dūnininkském) nářečí se místo spisovného dvojhláskového spojení ie vyslovuje dlouhé y, například: dýna, pýva, týsus (den, louka, rovný). První y v místním názvu Dyvytis tedy nepochybně odpovídá spisovnému dvojhláskovému spojení ie, a proto se toto slovo má ve spisovném jazyce vyslovovat a psát Dievytis (s přízvukem na druhé části dvojhlásky, nikoli na první, jak se uvádí v některých jazykovědných pracích4). Tvoření tohoto místního názvu bude nejspíše takovéto: diev- je kořen, který souvisí se slovem dievas ‚bůh‘, zatímco -ytis je přípona. Protože se v místním žemaitském nářečí dlouhá samohláska spisovného jazyka y a dvojhláskové spojení ie vyslovují zcela stejně — jako y — mohou vzniknout pochybnosti o druhé části tohoto místního názvu. Nemáme zde snad příponu -ytis, nýbrž -ietis5? Přípona -ietis zde však být nemůže, protože Žemaité takovou příponu vůbec nemají; navíc místo přípony -ietis Žemaité někdy užívají příponu -ytis, například: vókytis ‚Němec‘, šiaulýtis ‚obyvatel Šiauliai‘ (Akmenė). V Žemaitsku je známo více místních názvů s příponou -ytis, například: Barsvýčiai ‚vesnice v okrese Rietavas‘, Laisvýtis ‚řeka v okrese Raseiniai‘. Místní názvy s příponou -ytis se vyskytují i v jiných částech Litvy, například: Žalvytis ‚jezero v okrese Kapsukas‘, Viršýtis ‚řeka v okrese Linkuva‘, Vižtyris ‚jezero v okrese Kybartai‘. Vyskytují se také místní názvy s příponou -ietis, například: Kalniėčiai ‚vesnice v okrese Anykščiai‘, Gilbietis ‚vesnice v okrese Lazdijai‘. 1 Maironis, Rinktiniai raštai, 1, 209, Vilnius, 1956. 2 A. Vienuolis, Padavimai ir legendos, 45, Vilnius, 1947. 3 Lietuvių kalbos rašybos žodynas, 391, Kaunas, 1948. 4 P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba (toliau Lkžd), 360, Vilnius, 1943; Lietuvių kalbos rašybos žodynas, 391, Kaunas, 1948. 5 Lkžd, 360. 321 Jedna věc, která zdánlivě odporuje názoru, že místní jméno Dievytis obsahuje příponu -ytis, je přízvuk na první slabice, neboť slova s příponou -ytis se dnes přízvukují na příponě. Kdyby slovo dievas mělo přízvuk na kmeni, bylo by možné se domnívat, že se zde zachoval starobylý přízvuk (srov. vókytis), to však zde není možné, protože dané slovo má přízvuk na koncovce (dnes patří ke čtvrtému přízvukovému vzoru). Zdá se, že přízvuk tohoto místního jména je nový, protože u vlastních jmen, zejména místních jmen a příjmení, se často vyskytují rozdíly v přízvuku ve srovnání s obecnými podstatnými jmény téhož druhu. Že tomu tak mohlo být, ukazuje i další slovo tvořené obdobným způsobem, Deivelaitis „příjmení“, srov. také Pamedytis „příjmení“. Konečně nejjasněji ukazuje, jak je třeba toto místní jméno převést do spisovného jazyka, žemaitský dialekt Rietavišků, jimž je toto místo rovněž známé. Rietavišští vyslovují místo spisovného dvojhláskového ie dvojhlásku ei, např.: deinà „den“, zatímco spisovnou samohlásku y vyslovují stejně jako ve spisovném jazyce, např. yla. Dané místní jméno vyslovují Dievytis. Žemaitský dialekt Rietavišků tedy nejjasněji ukazuje, že toto místní jméno je třeba ve spisovném jazyce psát a vyslovovat Dievytis. Dalším argumentem svědčícím o správnosti tohoto způsobu tvoření místního jména je skutečnost, že místní jména tvořená stejným způsobem měli i staří Prusové. Dokládají to pruská místní jména Dewitte, Dewythen, byť zapsaná ve zkomolené podobě6. Na území obývaném Litevci se vyskytuje i více místních jmen s kořenem diev-, např.: Diẽminas „BTSR, okres Vỹja, kopec u vesnice Jaškūnai“ (z *Dievminas, kde znělá retnice v zanikla před retnicí m v důsledku disimilace, srov. diemedis < diovmedis, Šeimena < Šeivmena7), Deimenà „řeka v Kaliningradské oblasti“ (z *Deivmena). V žemaitském dialektu Šilališků má přípona -ytis zdrobňovací a zhoršovací význam, např.: šunỹtis „ubohý, zubožený pejsek“, kačiū̃tis „ubohé, zanedbané koťátko“, mažỹtis „malý, mizerný“, ežerỹtis „malé, nijak zvláštní jezero“. Místní jméno Dievytis nejspíše souvisí se starověkou litevskou mytologií: jezero bylo zřejmě považováno za bezvýznamného či podřadného boha. Nasvědčuje tomu množství dosud dochovaných pověstí a vyprávění, které zmiňuje i Maironis ve své baladě. Souvislost uvedených míst se starověkým litevským náboženstvím ukazuje i další místní jméno Šventupis „potok vtékající do jezera Dievytis“8. Keklys. Název staré severozápadní žemaitské oblasti se v pramenech zapisuje dvěma způsoby: Ceclis nebo Cecklis9. Není jasné, jak obyvatelé vyslovovali první hlásku názvu své oblasti — zda c, nebo k. Zápis c téměř nic nevypovídá, protože v týchž pramenech se c píše i v případech, kdy se mohlo vyslovovat pouze k, např.: Curtine „Kartena“, Curonia10 „Kursko“. Zápis c pro hlásku k dovoluje domnívat se, že první hláska názvu oblasti se mohla vyslovovat jako k, protože c v historických 6 G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen (dále ON), 28, Leipzig, 1922. 7 Lkžd, 233. 8Se starověkou litevskou mytologií je pravděpodobně spojeno i místní jméno Lampėdis „jezero v okrese Kaunas“ (z *Laumpėdis; jezero vzniklé ve stopě laumės), jehož trojhláska am se kvůli snadnější výslovnosti zkrátila; srov. sukvalt ~ sukvailti, smalgalis ~ smailgalis, viz E. Grinaveckienė, Mituvos upyno tarmės fonetika. — Lietuvių kalbotyros klausimai, 1, 147, Vilnius, 1957. 9 Dr. A. Bielenstein, Die Grenzen des lettischen Volksstammes und der lettischen Sprache in der Gegenwart und im 13. Jahrhundert, 234, Peterburg, 1892. 10 K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, 1, XCI, Kaunas, 1924. 322 Ve starších pramenech se zapisuje tz, např.: Letzime, Rutzowe11. Tento názor podporují také místní názvy a obecná slova dosud užívaná v Litvě: v povodí Jiesie je řeka zvaná Keklys, jejíž jméno může být totožné s názvem zmíněné oblasti. Kromě Kėklise teče ve stejném povodí Jiesie řeka jménem Keklaitis. Ačkoli A. Salys tvrdí, že etymologie Kėklise není jasná12, zdá se však, že toto slovo je utvořeno z kořene kek-(:kekė) a přípony -lja-; srov. také kėkulas „chomáč, klubko“: kėkė + -ulas; kekta „skupina, zástup, chomáč“; kėkutas „skupina, zástup“; keketė „skupina, zástup, chomáč“13; kekinda „skupina, zástup“14. Kėkė má slova se stejným kořenem i v dalších indoevropských jazycích: lotyšsky kekars „keř“; cekuls „chochol“; cekūna „chochol“; prusky kechrs „hrách“; rusky xoxon „keř, chochol“15. Protože všechny dosud známé příklady z indoevropských jazyků příbuzné s keke mají kolektivní význam, lze se domnívat, že také slovo Keklys mělo kolektivní význam; nejspíše označovalo skupinu, která mohla v prvotní pospolitosti odpovídat rodu lidí. Později, když tento lidský rod — Keklys — začal vést usedlý způsob života, muselo se jméno zachovat16 — začalo se jím označovat území, na němž se usadil kmen či rod nesoucí toto jméno. Kuršové, kteří sousedili s oblastí Keklys nebo žili v její severozápadní části, mohli tento místní název vyslovovat také s c na začátku slova, tedy Ceklis, podobně jako dnes Lotyši podle zákonitostí své fonetiky vyslovují litevské místní názvy, např.: Sventāja „Šventoji“, Laukzeme „Laukžemė“ (Digu ciems, okres Liepāja); Sakine „Šakyna“, Zagare „Žagarė“. Od kořene kek- máme také další místní názvy a příjmení: Kekiai „část vesnice Pajuodupys, okres Klaipėda“, Kekys „příjmení, okres Skuodas“, Kekinė „les v okrese Seda“, Kėkiškės „kopec v okrese Šilalė“, Kėkulės „pole v okrese Skaudvilė“, Kekirtė „bažina v okrese Ramygala“, Kekersai (sg. gen. Kekėrsus) „vesnice v okrese Klaipėda“17; kopec Kekirtinių (okres Dusetos), vesnice Kekalaiškiai (okres Klaipėda). Stejně tak nacházíme názvy dalších baltských zemí v dnešních místních názvech, např.: Bārta „název pruské země“: Bārtuva „název řeky“, Bārtupė „řeka v okrese Kapsukas“; Bārtas „osobní jméno“; Nōtanga „název pruské země“: Notā (3) „řeka v okrese Kretinga“, Nōtė (2) a Nōtija „řeka v okrese Kretinga“, Nōtera „řeka v okrese Ukmergė“; Pamedė „název pruské země“: Pomiedzia18 „vesnice“; Skalvà „název země západních Litevců“: Skalvys „řeka (okres Pakruojis)“19, wojtowstwo skolowienskie (správní obvod Skalvů)18; Skalvė, Paskalviai „místa mezi Ragnitem a Tylží“19. Sūduva: Sūduonia „řeka v okrese Kapsukas“; Vārmė „název pruské země“: Vārmė „řeka v okrese Užventis“, Varmikė „řeka v okrese Užventis“; Kniūva „starobylá žmuďská oblast“: Kniūoja „řeka v okrese Užventis“. 11 K. Būga, cit. dílo, s. CXXV. 12 A. Salys, Die žemaitischen Mundarten, 1, 14, Kaunas, 1930. 13 Lkžd, 184. 14 Lkžd, 102. 15 Litauisches etymologisches Wörterbuch von Prof. Dr. Ernst Fraenkel, Lief. 3, 234–235, Heidelberg. 16 V dějinách jsou známy případy, kdy se jméno kmene stává názvem země; tak se například vysvětluje historie názvu Rus, viz Dějiny SSSR, 1, 62, Vilnius, 1959. 17 Lkžd, 314. 18 Spory litevských rolníků a měšťanů se správci panství, 1, 81, Vilnius, 1959; Prameny k dějinám Litevské SSR, 1, 198, Vilnius, 1955. 19 ON, 159. 323 O PŮVODU NĚKTERÝCH MÍSTNÍCH NÁZVŮ В. З. ГРИНАВЕЦКИС Shrnutí Název jezera Dievytis (okres Šilalė) pochází ze slova dievas „bůh“ se sufixem -ytja-, srov. Deimenė (název řeky) < *Deivmena, Dieminas (hora, BSSR, Grodenská oblast, okres Ivje, vesnice Jaskoviči — Jaskūnai). Starobylý název severozápadní oblasti žemaitského kraje Cecklis (= Keklys) se podobá názvu řeky Keklys (přítok řeky Jiesia — Jiesia), který má kořen kek- (kekė, kek-utas, kek-ulas, kek-ta aj.) a sufix -ja-.