Dėl kai kurių baltų kalbų žemės ūkio augalų pavadinimų kilmės

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, III LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA O PŮVODU NĚKTERÝCH NÁZVŮ ZEMĚDĚLSKÝCH PLODIN V BALTSKÝCH JAZYCÍCH A. SABALIAUSKAS Ředkev (Raphanus sativus) 1. Podle A. de Candolla (38,553) pochází ředkev ze západní Asie. Podle svědectví Talmudu se ředkvi dařilo již ve starověké Babylónii (srov. O. Schrader, Reall., 2, 251). Z Asie se tato rostlina měla dostat do Egypta velmi brzy. Hérodotos (2,125) uvádí, že soudě podle vyobrazení v Cheopsově pyramidě, stavitelé této památky jedli vedle cibule a česneku ve velkém také ředkve (συφαρθη) (srov. G. Buschan, 243). Jako potrava prostého lidu se ředkve zmiňují ve starých řeckých komediích (srov. O. Schrader, Reall., 2, 251). Ředkve znali i staří Římané. K názvu ředkve obvykle přidávali přívlastek Syriaca nebo uváděli quae Assyrio semine venit. I to svědčí o orientálním původu rostliny (srov. O. Schrader, Reall., 2,251). 2. Baltové a Slované se s touto zeleninou seznámili patrně o něco později. Zatím nemáme žádné archeologické údaje, které by svědčily o době jejího výskytu v baltských a slovanských zemích. Na základě jazykových údajů můžeme například tvrdit, že Litevci znali ředkve již ve XII. století. Je zřejmé, že Slované je museli znát dříve, neboť Baltové se s touto rostlinou, jak uvidíme, seznámili prostřednictvím Slovanů. 3. V indoevropských jazycích se nejčastěji vyskytují názvy ředkve dvojího původu. Řecké názvy ředkve ῥαφανίς, ῥαφάνη, ῥάφανος mají stejný kořen jako název tuřínu ῥάπυς, ῥάφυς. Ředkev získala svůj název v řečtině podle názvu této rostliny. Z řečtiny přešel takový název ředkve do latiny — raphanus. Později se tento název zachoval v románských jazycích: it. rafano, šp. rábano, port. rabanete. Vedle výpůjčky z řečtiny měla latina také vlastní název ředkve rādīx, jehož původní význam je „kořen“. Toto latinské slovo přešlo do germánských jazyků: starohornoněmecky rat(i)c(h), retich, staroanglicky rǣdic, středohornoněmecky retich, rātich, německy Rettich, švédsky rättika. Starohornoněmecké merrātich ukazuje, že toto slovo mělo původně v germánských jazycích v kořeni ā (srov. F. Weigand, 577—8; F. Kluge, Et. Wb., 597). Z germánských jazyků přešel tento název ředkve do finštiny — räättikka (srov. T. E. Karsten, IF, 26, 250—1; Germ., 207). Vyskytuje se také v maďarštině — retek. 17. Kalbotyros klausimai, III 257 4. Takové názvy ředkve nacházíme také ve slovanských jazycích: ssl. redьky, rъbъky, st. rus. репька (И. И. Срезневский, 3, 216), rus. редька, bělorus. рэдзька, ukr. редька, srbochorv. родаква, ротква, ро́ква, slovin. redkev, čes. ředkev, řetkev, slov. red’kev (V.Machek, Rost., 60), pol. rzodkiew, hornoluž. rjedkej, dolnoluž. radkej (srov. F.Miklosich, Et. Wb., 284–5; А. Преображенский, Эт. сл., 2, 194; M.Vasmer, Et. Wb., 2,504; J.Holub, F.Kopečný, Et. sl., 321; V.Machek, Et. sl., 432). Již na první pohled je zřejmé, že pro tyto slovanské názvy ředkve nelze rekonstruovat jednotný praslovanský tvar. Z uvedených příkladů lze rekonstruovat nejméně čtyři předpokládané tvary: *redъky, *rodъky, *rъbъky, *rьdъky (srov. V. Machek, Rost., 60). Tato nejednotnost ukazuje, že tento název ředkve není slovanským slovem: do většiny slovanských jazyků se dostal z germánských jazyků (srov. A. Meillet, Étud., 184; C. C. Uhlenbeck, AfslPh, 15, 490; V. Kiparsky, Lw., 276–7). Ruské podoby názvu pravděpodobně pocházejí z dolnoněmčiny (srov. V. Kiparsky, Lw., 276–7). Německé úzké e mohlo být v ruštině vyjádřeno jako ь, stejně jako ve slově Бърнъ < něm. Bern (srov. K. Būga, ZfslPh, 1, 42). Ve slovanských jazycích se fonetická podoba tohoto názvu ředkve mohla měnit také vlivem lidové etymologie. Některé z těchto názvů se do slovanských jazyků mohly dostat i z románských jazyků (srov. M. Vasmer, Et.Wb., 2,504; V. Machek, Rost., 60). Později se z ruštiny dostal takový název ředkve také do jazyků některých dalších národů Sovětského svazu: even. редька, evenkijský редька, burjatsko-mongol. редьке aj. 5. Název ředkve s tímto kořenem se vyskytuje také v baltských, konkrétně litevském a lotyšském jazyce. Nacházíme jej už i ve starých památkách našeho jazyka: ve slovníku K. Širvyda (331), v Postile J. Morkūna (270). Toto slovo se do litevštiny dostalo ze staré ruštiny. Stalo se tak ještě před změnou ъ> v e, tedy nejpozději ve 12. století (srov. K. Būga, ZfslPh, 1, 42; В. И. Костельницкий, 397). Ve východních litevských aukštaitských nářečích se vyskytuje podoba tohoto názvu ru-dikas. K. Būga (ZfslPh, 1, 42) se domnívá, že stejně jako lotyšský název ředkve pochází ze staroruské (podle terminologie K. Būgy běloruské — Weiss-russen) podoby *ръбъка, v níž se ъ v kořeni objevil v důsledku tvrdé výslovnosti souhlásky r. Podobnou změnu vokalismu spatřuje K. Būga také v lotyšském slově krusts (vedle kristis) (K. Būga, RRš, 2,538). Tuto podobu však, jak uvidíme, lze vysvětlit i jinak. 6. V lotyštině je nejrozšířenějším názvem ředkve rutks. J. Endzelīns (EM, 3,565) se domnívá, že tato podoba pravděpodobně vznikla z podoby *ridiks, přičemž se vokalismus kořene změnil podle slova ruds „načervenalý, hnědý“. Částečně by to snad dokládaly také takové podoby tohoto názvu jako ruduks (EM, 3, 554; J. Endzelins, La. Gr., 72), rudaks (T. Šmite, FBR, 12,51; EH, 2, 381), které se vyskytují vedle podoby rutaks (F. Adamovičs, FBR, 3, 107). Takto by bylo možné vysvětlit i litevskou podobu rudikas, protože podoba *ръбъка, z níž podle K. Būgy mohly vzniknout uvedené lotyšské a litevské názvy ředkve, se v ruských památkách nevyskytuje. V lotyšských nářečích byla jednou zaznamenána také podoba ridiks (EH, 2, 375). Vzhledem k její ojedinělosti je obtížné vyvozovat jakékoli závěry. 258 Lotyšský název ředkvičky se v současné lotyštině vyskytuje také v dalším složeném názvu zeleniny — maminka „křen“, který je utvořen podle něm. Meerrettich, překladem druhé části slova. Některé další rostliny získaly své názvy rovněž od názvu ředkve: ezera rutks, velna rutks, juodu rutks „Cicuta virosa“, meža rutks „Geum rivale“, lauka rutks „Raphanus raphanistrum“ (EM, 3,565). V lotyštině kuršských rybářů žijících na dunách se vyskytuje název ředkve retichs (J. Plāķis, 77). Tento název byl převzat z němčiny. 7. Vidíme, že Baltové a Slované mají tentýž název ředkve. V obou jazykových skupinách je tento název, stejně jako v mnoha jiných indoevropských jazycích, přejatý. Většina Slovanů jej převzala z germánských jazyků, Baltové pak ze slovanských. O názvu ředkve ve staré pruštině nemáme žádné zprávy. Mrkev (Daucus carota) 1. Za pravlast této rostliny se obvykle považuje Evropa nebo Přední Asie (srov. A. de Candolle, 554; O. Schrader, Reall., 2,69; H. Burchardówna, 170). Stopy mrkve byly nalezeny ve Švýcarsku v pozůstatcích kůlových sídlišť v Robenhausenu (srov. G. Buschan, 148; O. Schrader, Reall., 2,69). Někteří však o tomto nálezu pochybují (srov. J. Hoops, Reall., 1, 234). 2. Na území Polska nacházíme mrkvová semena ve vykopávkách datovaných do 7.–9. století (srov. H. Burchardówna, 164, 175). O pěstování mrkve v této době na území Litvy a Lotyšska máme málo zpráv. V 16. století je tato rostlina zmiňována v inventářích litevských panství, ovšem poměrně zřídka (srov. K. Jablonskis, 419, 451, 455, 678). V lotyšských panstvích z let 1624 a 1630 se v pozemkových katastrech uvádí, že lotyšští rolníci odváděli mrkev jako dávku vrchnosti (srov. A. Švābe, IMM, 1922, 169; J. Sehwers, 301). 3. V indoevropských jazycích nacházíme několik názvů této rostliny různého původu. Z latiny se název mrkve carota různými cestami dostal do některých dalších indoevropských jazyků: ital. carota, alb. karotë, franc. carotte, angl. carrot, něm. Karote aj. V germánských a slovanských jazycích je nejrozšířenější jiný název mrkve: starohornoněm. mor(a)ha, stř.hornoněm. morhe, mörhe, něm. Möhre, staroangl. more, angl. more, starodán. mora, starošvéd. mora aj. (srov. J. Hoops, Reall., 1, 234; F. Weigand, 2, 206–7; F. Kluge, Et. Wb., 484), rus. морковь, морква (В. Даль, 2, 347), bělorus. морква, ukr. морква, bulh. морков, srb.-chorv. мрква, slovin. mrkve, čes. mrkev, slov. mrkva, pol. marchew, hornoluž. morchej, dolnoluž. marchew (srov. M. Vasmer, Et. Wb., 2, 158–9; A. Преображенский, Эт. сл., 557; F. Miklosich, Et. Wb., 192). Ze slovanských jazyků se tento název mrkve dostal také do dalších jazyků: rum. morcov (srov. A. Rosetti, 44), mold. морков. V pozdější době převzaly toto slovo z ruštiny také jazyky dalších národů Sovětského svazu: tuv. морковь, burj.-mong. морхооб, evenk. морковь, evenkik. морковь aj. Jak uvidíme, toto slovo převzali ze slovanských jazyků také Litevci. O původu tohoto slova existují různé názory. Především se spojuje s řeckým Hesiodovým βράκανα· τὰ ἄγρια λάχανα, přičemž se pro řecký tvar rekonstruuje předpokládaná podoba *mr̥k- (srov. A. Walde, Vgl. Wb., 2, 313; É. Boisacq, D. ét., 131; J. Hoops, Reall., 1, 234; M. Vasmer, Et. Wb., 2, 158; F. Kluge, Et. Wb., 484). Ze sémantického hlediska 259 Takové spojení hrášku je velmi možné, protože kulturní rostlina často dostává své jméno podle nějaké plané rostliny (řec. ἄγρια λάχανα „planá zelenina“). Jednotnou praslovanskou podobu řeckých, germánských a slovanských slov je však obtížné rekonstruovat. Mnozí badatelé považovali slovanský název mrkve za výpůjčku z germánských jazyků (srov. F. Miklosich, Et. Wb., 192; A. Walde, Vrgl. Wb., 2, 313; C. C. Uhlenbeck, AfslPh, 15, 489; O. Schrader, Reall., 2, 69). S tímto názorem souhlasil i Baudouin de Courtenay (10). Toto tvrzení je do jisté míry opodstatněné, protože z názvů mrkve doložených v slovanských jazycích z tohoto kořene nelze rekonstruovat jednotnou praslovanskou podobu. Na druhé straně však ani název mrkve ve všech slovanských jazycích nelze foneticky spojit s germánským názvem mrkve. Z germánských jazyků jsou tedy pravděpodobně přejaty pouze polské a lužickosrbské názvy mrkve (srov. V. Kiparsky, Lw., 75—6; M. Vasmer, Et. Wb., 2, 158—9; V. Machek, Rost., 167). V. Machekas (LP, 2, 158; Rost., 167) mano, kad tiek slavai, tiek germanai morkos pavadinimą gavo iš nežinomos neindoeuropiečių kalbos. Jis rašo: „Vzhledem k tomu, že ta rostlina je v Evropě domácí od pradávna všude, lze tvrditi, že jak slovanské *mьrky, tsk i germánské *murrō byly — nezávisle na sobě— převzaty z řeči předindoevropských původních obyvatelů Evropy“ (Rost., 167). 4. Jak již bylo uvedeno, název mrkve z tohoto kořene přešel ze slovanských jazyků i do litevštiny. V našich nářečích a písemných pramenech nacházíme různé fonetické varianty tohoto slova: morkà, morkas, morkù, morkvė, morkvà (srov. J. Dagys, 116; F. Kurschat, Wb., 1, 67, 135). Litevská podoba morkvà přesně odpovídá rus. nářeč. морква a bělorus. морква; odtud se také dostala do litevštiny (srov. A. Brückner, Fw., 110; J. Otrebski, Tw., 3, 33; B. И. Костельницкий, 259; K. Būga, ZfslPh, 1, 48). Podoba morkvà se již vyskytuje ve slovníku K. Sirvyda (142). Podoba morkà vznikla až na litevské půdě. Takové vypadávání souhlásky v v přejatých slovech je poměrně časté, srov. liežarsta < liežarstva, kǫlyti < kǫvlyti (Pr. Skardžius, Lw., 135). Tato souhláska někdy vypadává i v domácích slovech (srov. J. Endzelins, La. Gr., 212—20; BVSuF, 49—50). Různé změny kmene vznikly podle analogie jiných slov; například podoba morkvė mohla vzniknout pod vlivem slov bìlvė, rópė, mórkas podle jiných názvů zeleniny s kmenem na -o-. 5. Lotyši název mrkve z tohoto kořene nemají. Tam je nejrozšířenějším slovem burkāns, které nacházíme i v dalších sousedních jazycích: rus. боркан, буркан (В. Даль, 1, 115, 143), východopruské něm. Burkan, Borkan, Porkan (H. Frischbier, 1, 120), fin. porkanna, est. porgand, mokš. пурыкя, пурыкя, liv. borkons, lit. burkonas, burkūnas (L. k. žd., 1, 972, 973). Jak vidíme, tento název mrkve se vyskytuje v určité části severovýchodní Evropy. Ze slovanských jazyků jej má pouze ruština, z germánských pouze německé nářečí Východního Pruska. Do baltofinských jazyků se toto slovo dostalo z ruštiny (srov. J. Mikkola, Ber., 91). Není však jasné, odkud se dostalo do ruštiny. V. Kiparsky (Baltend., 201, srov. M. Vasmer, Et. Wb., 1, 108) se domnívá, že Rusové tento název mrkve převzali od pobaltských Němců a že se tam toto slovo dostalo přes klášterní latinu z řečtiny (βράκανα). Šlo by tedy o slovo stejného původu jako výše zmíněný slovanský a germánský název mrkve, které však vzniklo zcela odlišnou cestou. M. Fasmer (Et. Wb., 1, 108) však s takovým výkladem zřejmě oprávněně nesouhlasí, 260 neboť řec. βράκανα je velmi zřídka užívané slovo, které se v odborné literatuře nevyskytuje. K. Būga (ZfsIPh, 1, 48) o této otázce napsal: „мѫркы může být stejného původu jako бърканъ. Dnes však dosud neznáme žádný takový jazyk, v němž by se m mohlo změnit v b nebo naopak. Že v dávných dobách existoval na Baltu takový jazyk, v němž se mohlo b měnit v m, dokazují nejen мѫркы a бърканъ, ale také lotyš. buca a mu-ca „sud“. Tedy neexistují žádné výklady, které by nevyvolávaly pochybnosti. 6. Tento název mrkve se vyskytuje již v lotyšských jazykových památkách ze 17. století; například G. Manceleris (Phras. lett., XVI) píše „gelbe Rüben, Burrkani“ a J. Langijs „Burkans, plur. Burkani, gelbe Mö hre oder Rübe“ (srov. tamtéž J. Sehwers, 301). Těžko říci, jakou cestou se toto slovo dostalo do lotyštiny. Je možné, že je Lotyši převzali z ruštiny, jak tvrdil A. Brückner (Fw., 75). Podle K. Būgy (ZfsIPh, 1, 48) si tento název mrkve od Lotyšů vypůjčili pobaltští Němci, mohlo tomu však být i naopak. V lotyšských nářečích nacházíme vedle podoby burkāns také podoby burkanis, burkans (EH, 1, 254). Poslední podoba může být stejného původu jako litev. bur-kantas. Přípona s formantem -t- však mohla v tomto slově někdy vzniknout na lotyšské jazykové půdě podle zdrobnělé podoby burkantiņš (k této příponě srov. J. Endzelīns, La. Gr., 316—7). 7. Takový název mrkve se občas vyskytuje i v litevských nářečích: burkonas, burkūnas (L.k. žd., 1, 972, 973). Tato slova se do litevštiny dostala pravděpodobně dvěma cestami: z východopruské němčiny a z lotyštiny. Dokládá to i jejich zeměpisné rozšíření. Ve slovníku K. Širvyda (243) nacházíme slovo burkuntai < burkantai. Užívá se tam jako synonymum slova pasternokai. Do litevštiny se dostalo z ruštiny (srov. K. Būga, ZfsIPh, 1, 48; Pr. Skardžius, Lw., 48). Přípona tohoto slova je však velmi nejasná. Uvedení lingvisté se domnívají, že jde o tutéž příponu jako v est. porgand „mrkev“. Toto tvrzení však vzbuzuje pochybnosti, protože v ruských pramenech toto slovo s podobnou příponou nenacházíme a z baltofinských jazyků má takovou příponu v tomto slově pouze estonština. Tato přípona tedy mohla vzniknout i na litevské jazykové půdě. V litevštině se poměrně hojně vyskytuje slovo tohoto kořene burkūnas „Melilotus“ (L.k. žd., 1, 537; K. Būga, ZfsIPh, 1, 48). V tomto významu se slovo vyskytuje i v ruštině (В. Даль, 1, 143), odkud přešlo do litevštiny. Rozdíl ve vokalismu kořene těchto slov je třeba vysvětlit jejich fonetickou různorodostí v ruštině. 8. V západních nářečích litevštiny se vyskytuje také jiný název mrkve. Tento název se objevuje v různých fonetických variantách: germėlė, gėrmolė, germėlė, gėrmuolė, girmolė, girmolis, girmuolė (L.k. žd., 3, 260, 261, 344; J. Dagys, 116; J. Gerullis, Chr. Stang’as, 82). Tento název byl převzat z němčiny. V nářečích východního Pruska se vyskytuje podoba Gelmö hre (H. Frischbier, 1, 224, 225), z níž tento název mrkve také vznikl (srov. K. Alminauskis, 53, 54). Litevci při přejímání pouze zaměňují souhlásky. Podobné případy metateze, zvláště v přejatých slovech, se vyskytují poměrně často, srov. lot. redele, est. redel < dolnoněm. ledder, 261 lot. purvelis < pulveris (srov. J. Endzelins, La. Gr., 235). V litevštině mohlo vznik různých fonetických variant tohoto názvu mrkve ovlivnit spojování s jinými litevskými slovy, například girь, mōlis. 9. Takové označení mrkve se vyskytuje také v lotyštině rybářů z Kurské kosy: germele (M. Voelkel, 11), germile (M. Graudiņa). Do lotyštiny se toto slovo mohlo dostat z litevštiny nebo přímo z němčiny. 10. Při přezkoumání názvů mrkve v baltských, slovanských a dalších jazycích vidíme, že jejich původ je většinou nejasný. Názvy mrkve používané v baltských jazycích jsou přejaty ze slovanských a německých jazyků. V litevštině je nejrozšířenější název mrkve přejatý ze slovanského jazyka. O názvu této rostliny ve staré pruštině nejsou žádné zprávy. Okurka (Cucumis sativus) 1. Za pravlast rostliny považuje A. de Candolle (331, 559) Indii. S tímto názorem souhlasí i další pozdější badatelé (srov. H. Burchardówna, 170–1; O. Schrader, Reall., 1, 653; A. Engler, Hehn Kult., 318). Z Indie se tato rostlina ještě před naším letopočtem dostala do Číny (srov. A. de Candolle, 332). Pěstovali ji také staří Řekové. Z Řeků okurku jako první zmiňuje Alkaios (7. stol. př. n. l.). Tuto rostlinu nazývá σίκος. Také v Íliadě (2, 572; 23, 299) je zmiňováno město Σικυών, které se dříve nazývalo Μηκώνη „město máku“ a svůj název pravděpodobně získalo od označení okurky (srov. O. Schrader, Reall., 1, 653). Tuto rostlinu získali přímo od Řeků nebo prostřednictvím nějakých zprostředkovatelů také Slované. Odtud se okurka později dostala k Baltům a také do některých germánských zemí. Na území Polska nacházíme mezi archeologickými nálezy semena okurek datovaná již do 8.–10. století (srov. H. Burchardówna, 165, 176). V archeologických nálezech z území Litvy a Lotyšska se dosud stopy pěstování okurek nenašly. V 16. století se okurky již objevují v inventářích litevských statků. Zmiňují se v nich již také nakládané okurky (srov. K. Jablonskis, 451, 453, 678). 2. V indoevropských jazycích se vyskytuje několik názvů okurky. Většina těchto názvů jsou přejatá slova, která se používají poměrně krátce. Názvy okurky v některých indoevropských jazycích pocházejí z lat. cucumis, -eris, a to: it. cocomero „meloun; okurka“, fr. concombre, šp. cucumeráceo „okurkový, okurky“, angl. cucumber, něm. (vyskytují se v jižním a západním Německu) Kukummer, Kumerling, Guckummer, Kommer, Kumr, Cummer, Kukumr, niz. komkommer (Trübners Wb., 259; F. Weigand, Wb., 1, 1167), srbochorv. kukhmar (F. Miklosich, Et. Wb., 146). Z lat. pepo, -onis (< řec. πέπων) „meloun (Cucumis melo)“ pocházejí názvy okurky v některých románských jazycích, například: šp. pepino, port. pepino, mold. nēnēhe. V jihoslovanských, rumunských a albánských jazycích se vyskytuje název okurky s jiným kořenem, a to: bulh. краставица, srb. краставац, chorv. krastavica, rum. castravete, alb. kastravec. Tento název se pokoušejí spojovat se staroslověnským krasta, krastavъ „drsný, hrbolatý, nerovný“ (srov. V. Hehn, 318; A. Будилович, 89). P. Černych (Оч. лекс., 61) spojuje s uvedeným názvem okurky také ruská slova коростовик, коростянка „Scabiosa“ (В. Даль, 2, 169). 3. V evropských jazycích se však nejvíce rozšířil jiný název okurky. Tento název se vyskytuje ve slovanských, baltských, germánských a dalších jazycích. Je to také 262 také přejaté slovo, které se do těchto jazyků dostalo různými cestami. Název okurky s tímto kořenem má velká část slovanských jazyků: rus. огурец, огурок (Б. Даль, 2, 649), bělor. agurok, agurok (П. А. Расторгуев, 142), ukr. огірок, srb.-chorv. угорак, čes. okurka, okurek, slov. uhorka, uharka, uherka, ugorka, uhorok (V. Machek, Rost., 227–8), pol. ogórek, hornoluž. korka, dolnoluž. gurka. Z názvů okurky s tímto kořenem v uvedených slovanských jazycích nelze rekonstruovat jedinou praslovanskou podobu. Na základě slovenských a srbochorvatských názvů lze rekonstruovat podobu *angur-, zatímco názvy okurky ve východoslovanských, českém a polském jazyce ukazují na podobu *ogur-. Starší podobou je *angur-. To by naznačoval zdroj uvedených slovanských názvů okurky, řec. βίζαντ. ἄγγουρον (v současné řečtině ἄγουρι). Slované nejspíše získali jak samotnou rostlinu, tak její název od Řeků (srov. M. Vasmer, Et. Wb., 2, 253–4; ZfslPh, 19, 449). V. Machek (Rost., 228) vysvětluje vznik podoby *ogur- disimilací, při níž nosové n zaniklo před likvidou r („…asi před spodobu: n-r > r-r > O-r“). Původ tohoto názvu okurky není zcela jasný. Někteří vykládají řec. ἄγγουρον na základě řeckého materiálu. Podle jejich názoru toto slovo znamená „nezralý, zelený“ (ἄγουρος = ἄωρος). Z hlediska sémantiky je takový výklad zcela věrohodný, protože okurky se jedly právě zelené, aniž se čekalo, až úplně dozrají (srov. O. Schrader, Reall. 1, 653; V. Hehn, 320). Řec. ἄγγουρον se spojuje také s pers. angūr „hrozen“ (srov. F. Miklosich, Et. Wb., 2, 371; V. Machek, Rost., 228). Existuje totiž určitý druh malých okurek, jejichž plody poněkud připomínají hrozny. Řec. ἄγγουρον lze konečně vysvětlovat i jako kontaminaci pers. angūr a řec. ἄγουρος (srov. J. Holub, F. Kopečný, Et. sl., 254). Vedle řec. ἄγγουρον se vyskytuje také složený název okurky τετράγγουρον (V. Hehn, 316), z něhož pochází albánský název okurky trangull (srov. O. Schrader, Reall. 1, 653). S okurkami se nejprve museli seznámit jižní Slované. Rozhodla o tom zeměpisná poloha. Tvrzení, že se slovo огурец dostalo do ruštiny z polštiny, nemá opodstatnění (srov. V. Jagić, AfslPh, 7,495). Ne všichni souhlasí s řeckým původem slovanského názvu okurky. Například P. Černych (Ист. гр., 301; Оч. лекс., 113) se domnívá, že Řekové tento název nejspíše převzali od Slovanů. Slované podle něj (Оч. лекс., 61) získali tento název okurky pravděpodobně někde z východu. Výklad P. Černycha se však obtížně dokládá (srov. také Л. А. Булаховский, ВЯ, 1953, 1,137). 4. Ze slovanských jazyků se název okurky spolu se samotnou plodinou dostal i do dalších zemí. Tento název se vyskytuje v germánských jazycích: něm. Gurke, švéd. gurka, dán. agurk, nor. agurk, angl. gherkin „nakládačka, nakládaná okurka“. Do germánských jazyků se tento název okurky dostal poměrně nedávno. Nejprve se s ním seznámili Němci. Němci se s touto rostlinou seznámili celkem dvěma cestami: od Římanů a od Slovanů. Výstižně to ukazuje zeměpisné rozložení názvu okurky v německých nářečích. V jižní a západní části Německa se vyskytuje název okurky odvozený z lat. cucumis, -eris, zatímco jinde byl převzat ze slovanských jazyků. Němci tento název získali od Slovanů prostřednictvím obchodu. Objevuje se již v písemných památkách z XVI. století (srov. Trübners Wb., 259). V německých písemných památkách a nářečích se vyskytují různé hláskové podoby tohoto názvu okurky: Omorke, Umurke, Agurke, Augurke, Augurk, Gorken, Gurcken, Gorken, Gurchen, Ajurke (F. Weigand, 780-1; 263 Trübners Wb., 259; O. Schrader, Reall., 1, 653; O. Schrader, IF, 17, 30). Podobná hlásková rozmanitost je příznačná pro mnoho výpůjček. Prostřednictvím němčiny se tento název okurky dostal i do dalších germánských jazyků. Název okurky s tímto kořenem si ze slovanských jazyků vypůjčili také Maďaři — uborka, ugorka. Vyskytuje se rovněž ve finských jazycích Pobaltí. Dostal se tam dvěma cestami: z germánských jazyků — est. kurk, fin. kurkku (srov. Л. Хакулинен, 2,63) — a přímo ze slovanských jazyků — fin. uggurits (srov. J. Mikkola, Ber., 23). Později se název okurky z ruštiny dostal také do některých dalších jazyků národů Sovětského svazu: evenk. огурец, burjatsko-mong. үгерцы, tuv. огурец, avar. охрец atd. 5. Název okurky s tímto kořenem se vyskytuje také v baltských jazycích. I sem se nejspíše dostal dvěma cestami. Litevci si název okurky vypůjčili ze slovanských jazyků. Do litevštiny se toto slovo mohlo dostat z polštiny nebo běloruštiny. K. Būga (Žd., 19) a A. Briukner (Fw., 66) se domnívají, že Litevci tento název získali z polštiny. Jiní připouštějí obě možnosti (srov. Pr. Skardžius, Lw., 26; E. Fraenkel, Et. Wb., 2; J. Otrebski, Tw., 3,5). Z hláskového hlediska mohlo litev. agù̄kas vzniknout jak z pol. ogurek (od XVI. století ogórek), tak z bělorus. огурокъ. Tato podoba se vyskytuje také v různých písemnostech Litevského velkoknížectví ze XVI. století (srov. K. Jablonskis, 451; K. Būga, Žd., 19). Takový název okurky se často objevuje v našich starých písemnostech. Užívají jej již J. Bretkūnas, K. Širvydas a S. Chilinskis (srov. K. Būga, Žd., 19). V litevských nářečích se vedle podoby agù̄kas vyskytují také podoby agù̄klas (Vkš, Užv, Kl, Ky, Škn, Grz, Krp, Plng, Skd; K. Būga, Žd., 19; L.k. žd., 1, 26), vagù̄klas (Slnt, Pln, Nv, Mžk, Sd, Krtn, Yl), gù̄klas (Štk; A. Bezzenberger, Lit. F., 116). Vznik přípony -l- zde K. Jaunius vysvětloval vlivem slova gurklys (srov. K. Būga, Žd., 19). Takový výklad je docela možný. Vypuštění počáteční samohlásky a- snad také částečně potvrzuje souvislost těchto slov. E. Frenkel (Et. Wb., 178) vysvětluje tuto otázku jinak. Podle něj bylo slovo gù̄klas převzato z němčiny a přípona -l- vznikla pod vlivem slova cviklas. S takovým výkladem E. Frenkela lze sotva souhlasit. Jediným argumentem pro možnost, že toto slovo bylo převzato z němčiny, je chybějící a-. Tato samohláska však mohla odpadnout i bez vlivu cizího jazyka (srov. bělorus. агурок: огурок, něm. Agurke: Gurke aj.). V litevštině nacházíme také názvy některých dalších rostlin odvozené od názvu okurky, totiž: agurkynas „Borrago officinalis“ (L.k. žd., 1, 25), agurkininkas „zahradní bylina s velkými chlupatými listy a chutí po okurce“ (L. k. žd., 1, 25), agurkės „Borrago officinalis“ (L.k. žd., 1, 25), agurklė „Borrago officinalis“ (L. k. žd., 1, 26), agurklialapis, agurklialapės „v bahnitých jezerech nebo poměrně hlubokých tůních roste bylina, jejíž listy plavou na vodě a jsou malé (nikoli jako listy leknínů), zatímco řapíky jsou tenké a dlouhé, sahají až ke dnu“ (L. k. žd., 1, 25, 26). Ve slovech agurklialapis, agurklialapės je první -l- nejspíše vsunuté pod vlivem druhého -l-, protože slova agurklas, agurklė se v tomto nářečí neužívají. Na území Lotyšska se vyskytuje také název louky Agurkle, který je rovněž třeba spojovat s litev. agurklė, agurklas (srov. J. Endzelīns, LV, I, 1,6). 6. V lotyštině se také užívá název okurky s tímto kořenem. Historie jeho proniknutí do lotyštiny je poněkud odlišná od litevštiny. Již v překladu Bible E. Gliucka (1652—1705) nacházíme podobu „to Augurkų“. Jde o výpůjčku ze střední horní němčiny. 264 dolnoluž. augurke (srov. J. Sehwers, 4, 302). Ve slovníku G. F. Stendera (1,393)) nacházíme podobu augurkės, která je rovněž považována za výpůjčku z dolnoněm. augurke (srov. J. Sehwers, 302). V dodatcích k tomuto slovníku se uvádí, že jinak se užívá jednotné číslo agurkis (srov. tamtéž, 302). Do východní části Lotyšska se označení okurky agurkis mohlo dostat také ze slovanských jazyků (srov. K. Būga, Žd., 19; И. Энделин, Жив. ст., 1899, 3, 253; A. Brückner, Fw., 166). V současné spisovné lotyštině se užívá podoba gurķis. Na odpadnutí počátečního a- mohla mít vliv německá podoba Gurke. Mohlo k tomu však dojít i bez cizího vlivu. V lotyšském nářečí rybářů na kurských dunách se užívá podoba gurķe (srov. J. Plāķis, 58). Jde o výpůjčku z němčiny. 7. V indoevropských jazycích nacházíme několik označení okurky. Označení okurky užívané v mnoha slovanských jazycích pochází z řečtiny. Ze slovanských jazyků se toto označení dostalo do germánských, některých ugrofinských a baltských jazyků. Litevci převzali označení okurky z polštiny nebo běloruštiny. Do lotyštiny se dostalo z němčiny. Část Lotyšů — Latgalci — však mohla převzít označení okurky také ze slovanských jazyků. O označení okurky ve staré pruštině nemáme žádné informace. Z k r a t k y alb. — albánský angl. — anglický aukšt. — auksztajtský avar. — avarský baltr. — běloruský bizant. — byzantský bulg. — bulharský bur. — mong. — burjatský — mongolský ček. — český dan. — dánský dial. — nářeční est. — estonský evenk. — evencký evenkik. — evenkický gr. — řecký ide. — indoevropský isp. — španělský it. — italský lat. — lotyšský lenk. — polský liet. — litevský lyb. — livonský lot. — latinský luž. — lužický mokš. — mokšanský mol. — moldavský norv. — norský oland. — nizozemský pers. — perský port. — portugalský pranc. — francouzský rum. — rumunský rus. — ruský sen. — starý serb. — chrv. — srbský — chorvatský slovėn. — slovinský slovk. — slovenský ssl. — staroslověnský suom. — finský šved. — švédský tuv. — tuvinský ukr. — ukrajinský vid. — střední vok. — německý žem. — žemaitský * * * Grz — Gruzdžiai Yl — Ylakiai Kl — Kuliai Krp — Kruopiai Krtn — Kretinga Kv — Kvedarna Mžk — Mažeikiai Nv — Nevarėnai Pln — Plungė Plng — Palanga Sd — Seda Skd — Skuodas Slnt — Salantai Skn — Sakyna Štk — Šateikiai Užv — Užventis Vkš — Viekšniai 265 L I T E R A T U R A 1. K. Alminauskis, Die Germanismen des Litauischen, Kaunas, 1935. 2. F. Adamovičs, Filologu biedrības raksti, 3,97—109, Rīga (1927). 3. A. Bezzenberger, Litauische Forschungen, Göttingen, 1882. 4. А. И. Бодуэн де Куртенэ, Несколько слов о культуре первобытных и древних славян, Варшава, 1890. 5. É. Boisacq, Dictionnaire étymologique de la langue grecque, Heidelberg—Paris, 1916. 6. A. Brückner, Die slavischen Fremdwörter im Litauischen, Weimar, 1877. 7. А. Будилович, Первобытные славяне, 1, Киев, 1878. 8. K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, Kaunas, 1924—5. 9. K. Būga, Zeitschrift für slavische Philologie, 1, 26—55, Leipzig (1925). 10. K. Būga, Rinktiniai raštai, 2, Vilnius, 1959. 11. Л. А. Булаховский, Вопросы языкознания, 1953, 1, 131—9, Москва (1953). 12. H. Burchardówna, Przegląd archeologiczny, 9, z. 2—3, 153—76, Poznań (1953). 13. G. Buschan, Vorgeschichtliche Botanik der Cultur- und Nutzpflanzen der alten Welt auf Grund prähistorischer Funde, Breslau, 1895. 14. A. de Candolle, Der Ursprung der Culturpflanzen, Leipzig, 1884. 15. П. Я. Черных, Очерк русской исторической лексикологии, Москва, 1956. 16. P. J. Černych, Historická mluvnice ruského jazyka, Moskva, 1952. 17. J. Dagys (red.), Litevský botanický slovník, Kaunas, 1938. 18. V. Dal, Výkladový slovník živého velkoruského jazyka, 1—4, Moskva, 1955. 19. EH = J. Endzelīns a E. Hauzenberga, Doplňky a opravy ke slovníku lotyšského jazyka K. Mülenbacha, 1—2, Riga, 1934—46. 20. EM=J. Endzelīns, Slovník lotyšského jazyka K. Mülenbacha, 1—4, Riga, 1923—32. 21. J. Endzelīns, Gramatika lotyšského jazyka, Riga, 1951. 22. J. Endzelīns, Hlásky a tvary baltských jazyků, Riga, 1948. 23. J. Endzelīns, Místní názvy Lotyšské SSR, I, 1, Riga, 1956. 24. I. Endzelin, Živaja starina, 1899, 3,285—312, Petrohrad (1899). 25. E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg, 1955—9. 26. H. Frischbier, Preussisches Wörterbuch, 1—2, Berlin, 1882—3. 27. J. Gerullis a Chr. Stangas, Litevské rybářské nářečí v Prusku, Kaunas, 1933. 28. M. Graudina—Materiál v nářečí zaznamenaný v Kuršské kose v roce 1957 (rukopis). 29. L. Hakulinen, Vývoj a struktura finského jazyka, 2, Moskva, 1955. 30. V. Hehn, Kulturpflanzen und Hausthiere in ihrem Übergang aus Asien nach Griechenland und Italien sowie in das übrige Europa, siebente Auflage, neu herausgegeben von O. Schrader, mit botanischen Beiträgen von A. Engler, Berlin, 1902. 31. J. Holub, F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha, 1952. 32. J. Hoops, Reallexikon der germanischen Altertumskunde, 1—3, Strassburg, 1911—6. 33. K. Jablonskis, Lietuvos archyvas, 1, XVI amžiaus Lietuvos inventoriai, Kaunas, 1934. 35. V. Jagić, Archiv für slavische Philologie, 494—5, Berlin (1884). 36. T. E. Karsten, Die Germanen, Berlin—Leipzig, 1928. 37. T. E. Karsten, Indogermanische Forschungen, 26, 236—58, Strassburg (1909). 38. V. Kiparsky, Die geme inslavischen Lehnwörter aus dem Germanischen, Helsinki, 1934. 39. V. Kiparsky, Fremdes im Baltendeutsch, Helsingfors, 1936. 40. F. Kluge, Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, 17. Auf age, Berlin, 1957. 266 41. B. I. Kostělnickij, Rusko-litevské jazykové vztahy podle slovníkových materiálů litevského jazyka, Leningrad, 1953 (rukopis). 42. F. Kurschat, Wörterbuch der littauischen Sprache, 1-2, Halle, 1870-4. 43. Lotyšsko-německý slovník faráře v Nīce a Bārtě Jānise Langijse z roku 1683 s krátkou lotyšskou gramatikou. Podle fotokopie rukopisu vydal a studiemi... doplnil E. Blese, Riga, 1936. 44. L. k. žd., 1—5 = Slovník litevského jazyka (sv. 1—2 redigoval J. Balčikonis, sv. 3—5 redigoval K. Ulvydas), Vilnius, 1941—1959. 45. V. Machek, Česká a slovenská jména rostlin, Praha, 1954. 46. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha, 1957. 47. V. Machek, Lingua Posnaniensis, 2, 145—61, Poznań (1950). 48. G. Mancelius, Phraseologia lettica, Das ist: Täglicher Gebrauch der Lettischen Sprache, Riga, 1638. 49. A. Meillet, Études sur l’étymologie et le vocabulaire du vieux slave, Paris, 1902. 50. J. Mikkola, Berührungen zwischen den westfinnischen und slavischen Sprachen, Helsingfors, 1894. 51. F. Miklosich, Etymologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen, Wien, 1886. 52. Postilla Lietuwiszka... Wilniuy per Jokubą Morkuną... Metuose... 1600. 53. J. Otrębski, Wschodniolitewskie narzecze twereckie, 3, Kraków (1932). 54. J. Plāķis, Jazyk kursenieku, Riga, 1927. 55. A. Preobraženskij, Etymologický slovník ruského jazyka, Moskva, 1910—14. 56. P. A. Rastorgujev, Severní běloruský dialekt, Leningrad, 1927. 57. A. Rosetti, Vliv jihoslovanských jazyků na rumunštinu (6.—12. století), Bukurešť, 1953. 58. O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, 1—2, Berlin, 1917—29. 59. O. Schrader, Indogermanische Forschungen, 17, 11—37, Strassburg (1904—5). 60. J. Sehwers, Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen vornehmlich über den deutschen Einfluss im Lettischen, Leipzig, 1936. 61. Pr. Skardžius, Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen, Kaunas, 1931. 62. И. И. Срезневский, Материалы для словаря древне — русского языка по письменным памятникам, 1—3, Санктпетербург, 1893—1903. 63. G. F. Stender, Lettisches Lexicon, Mitau, 1789. 64. C. Szyrwid, Dictionarium trium linguarum, Vilnae, MDCCXIII. 65. T. Šmite, Filologu biedrības raksti, 12, 49—58, Rīgā (1932). 66. A. Švābe, Izglītības ministrijas mēnešraksts, 1922, № 2, 165—80, Rīgā (1922). 67. Trübnerův německý slovník, vydal A. Goetze, Berlín-Lipsko, 1936—7. 68. C. C. Uhlenbeck, Archiv für slavische Philologie, 15, 481—92, Berlin (1893). 69. M. Vasmer, Ruský etymologický slovník, 1—3, Heidelberg, 1950—7. 70. M. Vasmer, Zeitschrift für slavische Philologie, 19, 448—52, Leipzig (1947). 71. M. I. A. Voelkel, Die lettischen Sprachreste auf der Kurischen Nehrung, Heidelberg, 1879. 72. F. L. K. Weigand, Německý slovník, 1—2, Giessen, 1909—10.