Būdingesnės Ramaškonių tarmės ypatybės

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI. III LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA VÝRAZNĚJŠÍ ZVLÁŠTNOSTI RAMAŠKONSKÉHO NÁŘEČÍ1 J. ŠUKYS Ramaškónys je nejvíce litevská vesnice na jednom litevském jazykovém ostrůvku, který se nachází na území Běloruské SSR a zabírá východní část Varanavského (Balatnõs2) okresu. V západní části Varanavského okresu (v okolí Nevėžisů) a zejména v Rodūnioském okrese je litevsky mluvících vesnic ještě více. Od Ramaškónys je asi 8 km na sever hranice Litevské SSR, na východě sousedí s Dievėniškiskou oblastí. Na samotném ramaškónyském ostrůvku lze litevsky mluvící a rozumějící lidi najít v několika desítkách vesnic na území dlouhém přibližně 12—15 km (od severu k jihu) a širokém 6—8 km (od západu k východu). Nejvíce jich žije ve vesnicích Ramaškónys, Tūsamónys, Dainava, Stanišiai, Bieliūnai a Biliai. Podle tvrzení místních obyvatel byla před nějakými 50 lety litevština zdejším převládajícím jazykem („džiadas „dědeček“ neuměl říct ani půl slova bělorusky“). Dnes však už ani v těchto vesnicích není litevština každodenním jazykem. Rodin, které se doma baví litevsky, je málo, ačkoli téměř všichni místní obyvatelé těchto vesnic starší 30 let litevsky umějí nebo jí alespoň rozumějí. Litevština již v současnosti nemůže být na popisovaném jazykovém ostrově plnohodnotným komunikačním prostředkem, protože se výrazně posílily vzájemné kontakty mezi lidmi, přibylo smíšených sňatků, mladým lidem se široce otevřely dveře škol, rozšířil se tisk i rozhlas, a to vše posiluje vliv běloruštiny. Pouze v městečkách s kostelem a na bývalých statcích se více prosadila polština, jinak však bývalé litevské vesnice Varanavského okresu dnes mluví bělorusky. Nářečí v okolí Ramaškónys se začalo důkladněji zkoumat až v sovětském období, konkrétně od roku 1952. V tom roce dialektologická expedice pořádaná Ústavem litevského jazyka a literatury navštívila několik vesnic popisovaného jazykového ostrůvku, mimo jiné i Ramaškónys, pořídila dialektologické texty a zodpověděla část otázek „Programu sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka“. Další materiál shromáždila průzkumná dialektologická expedice, kterou tentýž ústav uspořádal v roce 1957. Výzkum nářečí byl dokončen během dialektologické expedice v roce 1959. V článku bude využit materiál shromážděný touto expedicí, který autor zaznamenal převážně od mluvčích nářečí z vesnice Ramaškónys. Materiál shromážděný při dřívějších expedicích se od materiálu z expedice roku 1959 neliší. 1 O fonetických a morfologických zvláštnostech ramaškónyského nářečí autor přednesl referát na dialektologické konferenci v roce 1959. 2 Místní obyvatelé mluvící litevsky místo oficiálního názvu Varanavas nejčastěji používají Balatnã. 12. Kalbotyros klausimai, III 177 V článku budou pomocí diferenční metody popsány výraznější fonetické, morfologické, syntaktické a lexikální zvláštnosti tohoto zanikajícího nářečí, aniž bychom se zabývali jejich historickým vývojem a rozšířením v ostatních litevských nářečích. Fonetika Vokalismus. Jedním z vokalických jevů ramaškónyského nářečí, které člověka nejprve upoutají, je změna dvojhlásek ie, uo na i˙, u˙. Nezáleží na tom, zda jsou tyto dvojhlásky přízvučné, či nepřízvučné, s přízvukem na první, či druhé části, zda se nacházejí v kmeni, nebo na konci slova, ani zda jde o slovo domácí, či přejaté — v řeči mladších mluvčích nářečí se obvykle stejně mění v monoftong, např.: p˙i˙nas, svi˙tas, ki˙mi, klu˙nas, ju˙kas, kurdėlis. Mluvčí nářečí starší 50—60 let často vyslovují, byť ne zřetelně, i druhou část dvojhlásky; tu by bylo třeba zapisovat podobně jako v textech P. Arumaa z okolí Zietely3, např.: Savclėnė (příjmení), n˙ėkas, dž˙ievilis, džio-na, pi˙emuo, uo˙gauč. Nejstarší mluvčí nářečí ve vesnici Ramaškónys, která je téměř stoletá a pochází ze sousední vesnice Dainava, dvojhlásky ie, uo vůbec nemonoftongizuje, např.: paucieni˙ „míchaná vajíčka“, džievvas, kiemi, svečiosna, dióonos, kuodėlis. Výslovnost dvojhlásek ie, uo tedy až na nepodstatné výjimky zřetelně závisí na věku mluvčích nářečí a je fakultativní (někdy tentýž mluvčí vysloví stejné slovo různě). To vše ukazuje, že tento fonetický jev je poměrně nedávný. Změna dvojhlásek ie, uo na i˙, u˙ nebo i˙e, uo se vyskytuje i na dalších jižních litevských jazykových ostrovech na území Běloruské SSR: zvláště hojně v zietelském nářečí4, řídce a nepravidelně v lazūnském nářečí5 a v nepřízvučné pozici v litevských vesnicích sousedního Rodūnioského okresu, např. v Pelesě a Kargauduose. Ostatní dvojhlásky se od 1k neliší, pouze stojí za zmínku výslovnost dvojhlásky au s cirkumflexovým přízvukem a nepřízvučné: její první složka je silně asimilována druhou a vyslovuje se s výrazným nádechem o, např.: làũkas, dàũk, gàncũ, audėjà, raspi˙làu. Při pojednání o smíšených dvojhláskách je třeba se nejprve zastavit u dvojhlásek am, an, em, en, podle jejichž výslovnosti se Dzúkové dělí na západní a východní. A. Salys, pravděpodobně pro nedostatek materiálu, vyznačil na své mapě6 hranici mezi západními a východními Dzúky přes Trakai, Eišiškės směrem k Ly dos, celým dnešním Varanavským okresem, a přiřadil tak k východním Dzúkům i Ramaškónys. Tuto nepřesnost zaznamenali a hranici upřesnili J. Senkus a V. Grinaveckis v roce 19527. Ve skutečnosti se hlavní rys východních Dzúk—puntininkování—v řeči ani nejstarších mluvčích nevyskytuje od samotných Ramaškónys až po Biliai. Dvojhlásky am, an, em, en se všude zachovávají neporušené, např.: sámcis, páncis, kàmpas, rañkos, kampẽlis, rankà, lantà, pẽmpė, g˙venč, peñktas, peñk. Zdá se, že hranice oddělující západní Dzúky od východních vedla mezi Ramaškónys a Dieveniškės, protože v Dieveniškėse, jak 3 Viz P. Arumaa, Litevské nářeční texty z vilenské oblasti, 41—53, Dorpat, 1930. 4 Viz P. Arumaa, cit. dílo, tamtéž. 5 Viz J. Senkus, Některé zvláštnosti lazūnského nářečí. — Sborník Litevské akademie věd, řada A, 185, Vilnius, 1958. 6 Viz mapu připojenou k Archivum Philologicum, 4, Kaunas, 1933. 7 Viz J. Senkus a V. Grinaveckis, Některé otázky dialektologie ve škole. — „Tarybinė mokykla“, 9, 16, 1952. 178 ukazuje dialektologický materiál shromážděný Ústavem litevského jazyka a literatury, am, an, em, en se již mění na um, un, im, in. Jiný je osud starých an, en, jimž ve spisovném litevském jazyce odpovídá ą, ę. V ramaškonském nářečí, stejně jako v celém Dzukijsku, se v tomto případě vyskytuje u˙; i˙, např.: kù˙snis, šù˙la, žù˙sės, mẽrgu, tì˙sc, kárvi˙, šì˙ ~ sen, tì˙ ~ ten. Ze starých koncovek *á˙n, *é˙n, které se změnily v un, an, po zániku souhlásky n vznikly v nářečí krátké u, i, např.: su mergù, su paklotáiti „paklodėlė“, pūodì, tvàrti, kaũ. U přízvučných smíšených dvojhlásek il, im, in, ir, ul, um, un, ur se první složka prodlužuje, např.: Vi˙lñus, sod˙nč, bū˙lù; indá˙rė. Samohlásky ramaškonského nářečí se od samohlásek spisovného litevského jazyka liší jen málo. Nářeční e, zvláště přízvučné, je velmi otevřené, např.: mãtai, ri˙talis, pẽmpė. Pro nářečí je charakteristické „kapsėjimas“: vyslovuje se kāp, tēp, visāp, kitāp, šēp, tēp, itep. Samohlásky ė, o se někdy, zejména u mladších mluvčích nářečí, vyslovují téměř jako dvojhlásky ie, uo, např.: niẽra, tiẽvas, diẽd˙nė, nemiõku, muotkà. V samohláskovém systému nářečí se na konci slov vyskytují nepravidelné8 a obtížně vysvětlitelné jevy. Na konci nepřízvučných slov se vedle ė (které bývá někdy polodlouhé nebo připomíná ie) často vyskytuje také krátké e, např.: mõke, vẽrpste, dãre. Také v koncovce akuzativu jednotného čísla, která je, jak známo, vždy nepřízvučná, se vedle dlouhé samohlásky vyskytuje i krátká, např.: ùžsu, kùški. Mladší mluvčí nářečí, na něž silněji působí slovanské jazyky, prodlužují na konci přízvučných slov krátké samohlásky, např.: tùrù, galù˙, miegmì˙, dartì˙, a samohlásku a v tomto případě vyslovují jako zvláštní krátké ė, např.: Dainavė, rankė, narė „ola“. Z kombinací samohlásek je pro nářečí nejcharakterističtější synkopa. Zvláště typická je synkopa samohlásky zvratné částice, např.: ažùzdegė < ažùsdegė, nuzbùdo, pašbōrė, ȧpsėmė „apsiėmė“, pašėmė „pasiėmė“. Synkopa změnila také podobu předpon apɨ-, ati-, např.: abárstė < apbárstė < apibárstė; aduotáu < aduotáu < atiduotáu; adārė „atidare“, atrù˙ko „atitŕuko“. Synkopa se vyskytuje i mimo předpon, např.: prièmė, šùrni̇n, na druhé straně však chybí tam, kde k ní již došlo ve většině litevských nářečí, např.: vãlinas „velnias“, ãntaras „antras“. Konsonantismus. Z hláskoslovných rysů ramaškonského nářečí je nejcharakterističtější dzūkavimas. Afrikáty spisovného litevského jazyka č, dž, vzniklé z tj, dj, se důsledně vyslovují jako c, dz, např.: svẽco, gaidžãu, aũdža, sveči˙, gaidžù˙, kùrcas, negirdžù. Existuje však pravidelná výjimka: nemají-li v paradigmatu všechny ostatní pády nebo osoby c, dz, pak i v tom pádu nebo osobě, kde spisovný jazyk má č, dž, jsou místo očekávaných c, dz hlásky t, d, např.: kaĩtù, raidù˙, rankù˙, gì˙rdau, šuntáu (srov. katė, katės, katei, katį, katį, katėj, katės…, gì˙rdau, gì˙rdei…). Má se za to, že k tomuto vyrovnání došlo analogií9. Souhlásky spisovného litevského jazyka t, d se před i, y, į, ie vyslovují jako c, dž, zatímco skupiny tv, dv se vyslovují jako cv, džv, např.: kãcinas, nakcìs, atvažuodzinėjo, kvì˙cìna „kvietiena“, džìevàs, šaudži-klė, buteláici (ak. j.), bù˙c, cvìnkė, dzèvìlika. V tomto případě však není důslednost úplná. Slyšet lze také didelis, didelo, sod˙nč, apkvaitinšu „pritrenksiu, apsvaiginsiu“, pardu˙dinėc, nekrikšči˙ta, a také případy velmi slabého dzūkavimas, např.: d(ž)t- 8 V případech, kdy fonetika nářečí není čistá a pravidelná, jsou příklady v článku uváděny všude tak, jak byly zaznamenány, bez jakýchkoli úprav. 9 Viz Lietuvių kalbos tarmės, Lietuvių kalbos rašybos žodynas, 124, Kaunas, 1948. 179 delis, atvažiuod (≈) inėc. Tentýž mluvčí nářečí někdy vysloví totéž slovo různě, ačkoli obecně jasně převládají c, dz. t, d však vždy zůstávají nezměněné před i, vzniklým ze starého koncového *-ėⁿ, i v novějších přejímkách, např.: su kari, su kaladį, tvārti, piōdi, išinkavōta, tikēc. Skupiny šť (žd) před i, y, į, ie se v důsledku asimilace změnily na šč (ždž), např.: suvėdšč, ru’kščis, višč’na „kuřecí maso“. Dalším charakteristickým rysem ramaškonského nářečí je tvrdnutí souhlásek. Souhláska l před e, ei, en, ė vždy tvrdne. Po ztvrdlém l se e, ei, en mění na a, ai, an, např.: lādas, lāka, pālamus, lāisk, lānda „slenda“, sūlankos „sulenk tos“, lāngva, lantēla; samohláska e se mění na samohlásku ɛ, např.: ci’lēc, lēke, rasplēše, ski’lē, pęlē. V nepřízvučné koncovce slova, kde má lk ė, se však v nářečí po l vyslovuje nejen ɛ, např.: kāūle, akāles, ale také a, např.: kāūla, sāūla, impī’la. Zřejmě se už odedávna v nepřízvučné koncovce popisovaného nářečí souběžně užívalo ė i e namísto lk ė, protože skupina la může vzniknout pouze z le. Ze staré koncovky *-ėⁿ vzniklo po ztvrdlém l b’, např.: kum’ēlb; sāūlb’, a ze starého *-ėⁿ se vyvinulo bl, např.: su kumelbl, su sāūlbl. Z dalších souhlásek, které tvrdnou častěji, byť nepravidelně, stojí za zmínku r: někdy tvrdne před e, např.: rātas „řídký“, rači, ragį, rāka, někdy před e, např.: turēsu, inturējęi „udržel jsem, vydržel jsem“, a někdy dokonce před ė, např.: parb’nko „ukradl, odňal“, varbsti, grāūsc „hřmít“. Ojediněle se sporadicky vyskytuje tvrdnutí š, ž, m, d, např.: nešōjas, nuvāžu, nežbūno, menesō, pecadēn kšte. Zdá se, že souhlásky mají větší sklon tvrdnout u mladších mluvčích nářečí. Přejímky z běloruštiny se většinou přejímají se ztvrdnutím, např.: pažbīc (balt. пазбычь), gaspadinė (balt. гаспадыня). Je zajímavé, že mluvčí nářečí se nevyhýbají výslovnosti souhlásek f, h, ch, které nejsou pro litevštinu typické, např.: fābrikas, fundamentas, bu(h)āteras, hī’mnas, cholērija, chōras, chlōpčas „mládenec“, nechōj „ať“. Je to bezpochyby vliv slovanských jazyků. Místní obyvatelé se smějí tomu, že ještě před několika desítkami let staří lidé tyto souhlásky neuměli vyslovit a dokonce i při mluvení bělorusky místo хата „chata“ říkali kata. Pro nářečí je charakteristické přidávání souhlásky v před počáteční uo (u*) slova, např.: vū’gos, vū’sis, vūodas, pavū’sci’k, vuodega, a přidávání souhlásky j před počáteční ė, i, ie slova, např.: jēsc, jēda, jīma, nejilgā, jieva. Vyskytuje se vkládání souhlásek, zejména t, s, např.: strāba „srká“, strū’ptęra, roīškčais, auštrēla (v písni), apī’nastris, daṅktis, pecadēn kšte. Přízvuk. Od lk se liší přízvuk některých nářečních jmenných přípon. Názvy osob vykonávajících činnost mají v nářečí místo lk -ėja podobu -ējā, např.: audējā, pjovējā (v zkoumané oblasti sklízejí obilí převážně ženy). Pro označení pole se místo lk -ėna užívá -ienā, např.: rugienā, kvī’č’nā, avižī’nā. Stejně tak se pro označení masa místo -ėna užívá -ienā, např.: kāūlienā, višč’nā, žū’sienā. Od lk se liší přízvuk sloves budoucího času a podmiňovacího způsobu. V jednotném čísle budoucího času se u všech primárních sloves s cirkumflexním či krátkým kmenem zobecnil koncovkový přízvuk, např.: aiš, miršū, nešū, aiši, mirši, prilaksi (srov. akutové bū’su, adū’si). V podmiňovacím způsobu se koncovkový přízvuk zobecnil i u primárních sloves s akutom, např.: bu’tāu, bu’tāi, bū’ti, bu’rum, bu’uti, bū’t. Pouze v množn- 180 … slovesné tvary v kondicionálu mají přízvuk na předponě nebo v kořeni, např.: nemėltau, darbūtai, sod’ntum (1. os. mn. č.). Slovesa sėdos, stojos, rados mají ve všech tvarech přízvuk na koncovce. Po přehledu důležitějších fonetických rysů nářečí lze vyvodit, že fonetický systém ramaškonyského nářečí je v některých případech poněkud nepravidelný, např. kolísání ie, uo > a i, u, nepravidelné t, d před i, y, į, ie > jako c, dz, na konci nepřízvučného slova ė || e atd. Příčinou některých kolísání je pravděpodobně dvojjazyčnost obyvatel. Podle hlavních rysů — džūkování a pantininkování — patří ramaškonyské nářečí k západním dzūkům. Morfologie Z morfologie budou probrány pouze některé důležitější slovní druhy, které se v ramaškonyském nářečí více liší od spisovné litevštiny. Podstatné jméno. Pády dativu a instrumentálu množného čísla mají v mnoha případech koncovky známé z litevských nářečí, např.: vīram, kāūlom, su bitēm, su rankom. Avšak podstatná jména i-kmenů a souhláskových kmenů mají v těchto pádech v popisovaném nářečí koncovku -mu, např.: akimū, dukterimū, šunimū; su akimū, su dukterimū, su šūnimū. V popisovaném nářečí jsou dva lokály: vnitřní statický (inesiv) a vnitřní směrový (ilativ). Vnější statický (adesiv) a vnější směrový (alativ) se dnes již neužívají; například místo alativního tvaru rudenóp se užívá ilativní tvar parudenin. Snad jen ve výpovědích jako: žemės tai nebūvo mumim, by zájmeno mumim mohlo být pozůstatkem starého adesivu, v němž odpadla postpoziční částice -p(i). Zajímavá je koncovka inezivu množného čísla, v níž po s nenásleduje samohláska e, nýbrž a, např.: rūguosa, ki’muosa „ve vesnicích“, Ramaškoni’sa, mėtųsa, Navasi’du’sa, Pārabiškėsa. Popisované nářečí obvykle nepalatalizuje souhlásku s před e, takže vysvětlit tuto koncovku jako fonetickou změnuⁱ⁰ je sotva možné. Ilativ jednotného čísla má již zkrácenou postpozici -n, např.: darbań, mėdzan, Li’don, rankon, ūpeń, šulniń, zatímco množné číslo má -na, např.: krikščī’nosna, svečiosna, Ramaškoni’sna. V popisovaném nářečí, stejně jako v jiných litevských nářečích, je patrné směšování kmenů. Některé pády slabších kmenů (i-, u- a souhláskového) již převzaly koncovky od silnějších kmenů. Například instrumentál jednotného čísla podstatných jmen i-kmenů přešel ke kmenům io, např.: su akū, nōsu, usnū, ugniū, šī’r dzu; nominativ množného čísla kmenů u (iu) přešel ke kmenům a (ja), např.: li’tai, turgai, sū’nai, pi’tai „jihu“, spi’čai „roje“; genitiv jednotného čísla souhláskových kmenů přešel ke kmenům ia, např.: vandėno, akmėno, pi’meno, tašmėno, a nominativ množného čísla souhláskových kmenů ke kmenům a, např.: pi’menai, tašmenai, rudenai. Slabší jmenné kmeny si však v některých pádech zachovaly staré koncovky. Odolala ženská rodová varianta souhláskového kmene, jejíž genitiv jednotného čísla má v nářečí tvary dukterės, seserės, zatímco nominativ množného čísla dūkterēs, sēseres. Starou koncovku nominativu množného čísla souhláskového kmene mají ta podstatná jména i-kmenů, která, ¹⁰ Viz A. Laigonaitė, Vietininkai dabartinėje lietuvių kalboje, Filologijos mokslų kandidato disertacija, 15—16, Vilnius, 1955, Vilniaus Valstybinis V. Kapsuko vardo universitetas, rankraščių skyrius. 181 jak ukazuje tvrdost souhlásky v genitivu množného čísla před koncovkou, dříve skutečně existovaly souhláskové kmeny, např.: dãnės, šù-ses, ãžves, pìšes (srov. z historického hlediska skutečné i-kmeny, jejichž nominativ množného čísla má v nářečí podobu ãvì-s, ãkì-s atd.). Z tvoření podstatných jmen stojí za zmínku přípona -ysta, která není charakteristická pro spisovný jazyk (lk -ystė, -ãtvė), např.: senì-stà „stáří“, jáunì-stà „mládí“, drãugì-stà „přátelství“, dále také některé velmi oblíbené nářeční zdrobňovací přípony, jako například: -aitė, např.: karvaitė, galvaitė „kukačka“, kojaitės, bulbaitė; -ulis, např.: žmogùlis, lietùlis, ponùlis, Bronùlis; -ūtis, např.: langùtis, lapùtis „lístek“, kampùtis, Ludvikùtis. Zájmeno. Místo spisovných osobních zájmen jis, ji se užívá anàs, anà. V množném čísle se však častěji užívá mès, jù-s (dativ mùmim, jùmim a instrumentál — mumìm, jumìm). Místo spisovných ukazovacích zájmen šitas, šita, šitoks se užívá ìtas, itòj, itokìs. V nářečí se hojně užívají skloňovaná přivlastňovací zájmena, např.: diesvėlau mã-nas mielas! mana bùicis suvãrė „dorazil“ mãnì; mãnas tai mažai parvažiãja, jù-sis tai dažnai. Vedle nich se užívají také nesklonná přivlastňovací zájmena, obvykle zkrácená, např.: mã motinù pasamãdė ažu mergù tarmalù; jō tėvas ir mã motkà tai búvo radni „příbuzní“; sã namì žẽnijaus. Ženský rod ukazovacích zájmen má příznakovou podobu, která jinak není pro toto nářečí charakteristická¹¹, např.: itòj namė darbou turì, tòj vaikščioja Balatnòn. Sloveso. Slovesa v přítomném čase zachovávají některé zbytky atematických (souhláskových) sloves, avšak osobní koncovky těchto sloves jsou již převzaty od tematických sloves, např.: mì-gmi, miegmì, miegmà; palìẽkma. Protože je v nářečí velmi rozšířen tvar přítomného času se souhláskou n na konci kmene, např.: bù-na, pjãuma, grì-bàuna, vaikščàuna (z vaikščauč), lãndžàuna (z lãndžàuč), tato souhláska na konci kmene zřejmě pronikla do výše zmíněných kontaminovaných tvarů souhláskových sloves a v řeči většiny mluvčích, zejména mladších, již vytlačila souhlásku, která přešla do přípony -m, např.: lì-kna, palì-knì, mĩ-gna, mì-gni, mi-gni. Na druhou stranu je přítomný čas starého atematického slovesa būti, zachovaného v mnoha nářečích, v popisovaném nářečí novým jevem a nejčastěji nesklonný, např.: ò, kokà tù žmònì zìrà. V minulém jednorázovém čase jsou slovesa kìšė, knìšė, šùvė ė-kmenová. Minulý opakovací čas se téměř neužívá. Budoucí čas se od spisovného jazyka liší pouze přízvukem (viz „Fonetika, přízvuk“). Osobní koncovky kondicionálu jsou stejné jako u většiny dzūků, např.: bu˙tau, bu˙tái, bu˙t, bu˙tùm, bu˙tù˙t, bu˙t. Tvar třetí osoby jednotného i množného čísla bývá zpravidla zkrácený, např.: kãd sužinõt, taĩ ir atãit. Imperativ má pouze jednu podobu — jen s formantem -k, např.: ne-bėdži˙k „nestezuj si“, jìmkim. Permisiv se tvoří pomocí slovce nechòj běloruského původu, např.: nechòj gaĩšta, nechòj dúoda, nechòj stãto, nechòj atsìgefa. Ostatní morfologické zvláštnosti slovesných časů souvisejí s výraznými fonetickými změnami koncovek, zejména s vypouštěním krátkých samohlásek. Ve všech časech 11Přívlastkový tvar přídavných jmen v nářečí se vyskytuje pouze v místním názvu Igda, zatímco ostatní místní názvy podobného typu jsou všechny bez příznakového tvaru, např.: Jilgūla ~ Ilgūlė, Platūla ~ Platėlė, Šaurūkai, D(a)idžūlis kalnas. 182 V 1. a 2. osobě množného čísla se e nejčastěji vypouští, např.: pjāunam, išėdem, galė j ot, ačkoli někdy, zejména starší mluvčí, toto e ještě zachovávají, např.: dudāname „hovoříme“, būvome, nemókate. Ve 3. osobě préterita se vedle plných koncovek častěji užívají koncovky neúplné, např.: nemokėj < nemokėjo, nuvėj, paskavój, dāu < dāv < dāvē, nuvaždau. V jednotlivých případech koncová samohláska odpadá také ve 3. osobě přítomného času sloves i-kmenových, např.: stóu < stóvi, sėdz. Infinitivní koncovka je vždy pouze krátká, např.: pjāuc, rāsč, ažujūdinc. Při výkladu tvoření sloves v nářečí je třeba se nejprve zastavit u intenzivních iterativních (úsilových frekventativních) sloves, pro nářečí velmi charakteristických. Obvykle se tvoří od dokonavých sloves, většinou předponových12, přidáním přípon -dinėti nebo -dyti, např.: pradėjom mėdu· perdėdinėc; anā pas Vaišiū· ataido. Tato intenzivní iterativní slovesa v popisovaném nářečí obvykle vyjadřují opakování děje, v některých případech je však vyjadřovat nemusejí. Slovesa zobecněného přítomného času, která označují trvalou vlastnost jednatele, mají iterativní význam, např.: anā ažusimdo „neustále se zmiňuje“ zababōnais visókāis; jū·s Zošā atimdo „neustále odebírá“ pienu· (obviňuje ji z ochutnávání); ir ti·nai turgai susiringdo „scházejí se“; vērpste, kū· ākmeni· pakeldzinėja „zvedá“. Když však označují děj probíhající právě v tomto okamžiku, slovesa tohoto typu obvykle iterativní význam nemají, např.: jāu pritemdzinėja „stmívá se“; kažū· kōl nerazgindzinėja „neví proč“ — nūgi mušasi; li·tūs susiringdo „shromažďuje se“, jāu ataido „přicházejí“ gālas; iterativní význam nemají ani tehdy, když označují určitý trvalý stav, např.: aš jām dēdē priseidāu „odcházím“. Intenzivní iterativní slovesa, která vyjadřují opakování děje, úspěšně nahrazují v nářečí imperfektum frekventativní, mají-li formu préterita, např.: balatnišký kněz přijížděl „přijíždíval“ svečuosna; vūogas parduodzinėjāu ir prabudzinėjāu „prodával jsem a pobýval jsem“. Skutečné imperfektum frekventativní bylo zaznamenáno pouze jednou, ve větě ti·nai vėlinai pristodinėja, ti·nai žmonės bjōdavo vakarais aic. Zdá se, že imperfektum frekventativní se vyskytuje jen u takových sloves, která jsou stejně jako sloveso bjōti nedokonavá a od nichž se intenzivní iterativní slovesa nerada tvoří. Z dalších zvláštností tvoření sloves upoutávají pozornost slovesné předpony. Některé předpony sloves v nářečí, stejně jako jejich užívání, se od spisovného jazyka výrazně liší. ažū- (až). Tato předpona odpovídá spisovnému už-, např.: nūneša ir ažūrakina; kūrgi ažudarbuosi? kāminas ažūndegė. Někdy může označovat počátek děje, např.: aš kēp ažūverkāu „rozplakal jsem se“; aš ažūsirgāu „onemocněl jsem“; a někdy může také označovat konec děje, např.: ažūsātās „ošoupal se“ kadū jus; kad suveit ašaros, ažū svī·ru ažuplāu „odplavil bych“. Před samohláskami nebo znělými souhláskami se užívá nikoli předpona ažū-, nýbrž až-, např.: ažėdė, ažlīndo. da-. Význam této nářeční předpony lze jen těžko vymezit; nejčastěji jde o výsledek vlivu slovanských jazyků, např.: jēglo dādeda „přidává“; diktē nedapāise „nedohlížel“; darōdi·kit „prokažte“, kūr druskos pirkc; šēp tēp dabū·su „nějak vydržím“; duonos ku·snēlo dabū·c „získat“ trūna; kadū aš dasklauščiau „dostal bych se tam“; kū· aš ne tēp pasakān, tau ani·s dasmano „chápe“. 12 V nářečí byly zaznamenány pouze dva příklady tohoto typu sloves bez předpony: žū·ses aido „jde“ pirmin; kas per žmogus razdinėjas „objevuje se a mizí“. 183 pa-. Tato předpona nejčastěji označuje zakončení děje, podobně jako ik su-, nu-, např.: parbėko „ukradl“ čàs baronkàs, paėdė „snědl“; ratùs palaužė „rozbil“; pàmirė „zemřel“ tùoj kruvàuku kvarabù „krvavou nemocí“; sparnùs pakapoja „usekne“; pùodų pamušė „rozbil“; vaikùs paauklėjau „vychoval“ ti'nai. raz-. Tato předpona pochází ze slovanských jazyků a její užívání v nářečí je stejné jako ve slovanských jazycích (nejčastěji odpovídá české předponě vy-), např.: razàūšo „rozednilo se“ (srov. rus. рассвело); kūpetù raìka razlaìsc „vypustit, rozprostřít“, kàd iżdžùt; káušiniùs raspì·lau „vylil jsem“ kàp bū·bas; pažabàrs kadù i razàis „rozejdou se“; mẽs i razbėgom „rozběhli jsme se“; dabàr razlì·ta „rozlitá, promáčená“ balà. Někdy jde prostě o kalky, např.: chvíli jsem postál, zaposlouchal se — nic jsem nerazrinkáu „nepochopil“ (srov. rus. не разобрался); anà vĩsa rasakinėjo „vyprávěla“ (srov. rus. рассказывала). Po přehledu důležitějších morfologických zvláštností nářečí lze říci, že vliv slovanských jazyků je více patrný při tvoření slovních druhů, zatímco flexe tomuto vlivu poměrně odolává. Syntax Lze uvést několik zajímavějších případů užití pádů v nářečí. V nářečí se hojně užívá nominativ s infinitivem, např.: raìka aĩc pamėdėn „na kraj lesa“ rugùż pjáuc; aĩc tvàrtas ažurakìnc; raìka dù mẽtai padarbùc; dar raìka dù lakštaĩ „dopisy“ nùšù·sc. S některými předložkami se užívá dativ, např.: sėdž prìk pẽči; nė prìk tėvi bù·nam, alẽ prìk patėvi; ažùsėme ik dignì; pa vi'nai gãne Je zajímavé, že v těchto předložkových konstrukcích mají podstatná jména mužského rodu v nářečí nejčastěji neobvyklou koncovku -i, odpovídající staré dativní koncovce předkonsonantického kmene. Instrumentál kvality se vždy vyjadřuje s předložkou su, např.: žuvaitė su nedidùkėm akim, zatímco instrumentál prostředku nejčastěji bez předložky, např.: ò, kokàis rãtais važùoja. V Ramaškonys, stejně jako u všech západních Dzūků, se směšuje užívání inesivu (místního pádu vnitřního) a ilativu (směrového pádu vnitřního): ilativ se někdy užije tam, kde by se měl užít inesiv, např.: anàs kamaròn „v komoře“ ažù katùko „krabice“ ažìlidos; rankovėsna „v rukávech“ raženė; nebo naopak — inesiv se užije tam, kde by se měl užít ilativ, např.: atlai­dùrsa „na odpust“ vaikščàuna. Toto směšování však pro obyvatele Ramaškonys není příliš charakteristické. Pravděpodobně na ně působí blízké sousedství východních Dzūků, kteří užívání inesivu a ilativu nikdy nesměšují. Nářečí Ramaškonys si zachovalo staré předložky, jejichž užívání je v jednotlivých případech také velmi zajímavé. ažù (ãž). Užívá se místo spisovného lk už, např.: ažù kū· pirksi? pasamùdė ažù mérgu; až vĩeno nuvė́j — nedabùvo „nepobyl“, až kito negalėj bù·c. in. Jde o velmi rozšířenou nářeční předložku, užívanou nejčastěji místo spisovného lk ant, např.: vìšta in kaùšinu·sėdž; mã arklas in laùko galì; laùk in laùko, in vàlos, taĩ bùs gerà. Nářeční konstrukce in s genitivem se užívá také v případech, kdy by se ve spisovném jazyce užil pád bez předložky, nejčastěji instrumentál, např.: vė́rpa in karavàto „karavatu, kolovratem“; pėrvertė in gudù „Gudy“; aẽi tavì vi·rėsne in devìni·tu· mẽtu „v devíti letech“; in bù·bu· „bramborám“ trìs šimtais dàdavėm. 184 Někdy se in používá i v jiných významech, např.: in „kvůli“ soli kokis buvo vargas; svītas palismonu atvede in „u“ manį; in „do“ manį paįso. įngi (srov. nářeční in, ve starých písemných památkách ing, ingi). Používá se místo spisovného į, např.: įngi dėdi padabną „podobná“; plāčkes storos, plāčos, įngi silkės panāšos; įngi darbų įngi vīsa anā nuzdāvus. Někdy se įngi používá také ve významu předložky pas, např.: našlės įngi našlb’ vaikščavo. Předložka įngi se v nářečí patrně zachovala proto, aby se neztotožnila s předložkou in, která znamená „na“. nuog (nūg.), nūg (srov. ve starých písemných památkách nuogi, nuog, nug.). Používá se místo spisovného nuo, např.: čā tolāu nuog mūs lietuviškai kalbanco žmogaus nėrā; mažė man nug dūl-kur’ dūchu „vůni“ vāro; nuk tēvo likāi mažas; anas paskavoj nuk jūs. prieg (prīg), prig (srov. ve starých písemných památkách prieg, prieg, prig). Používá se místo spisovného prie, např.: priek šāu neturū; prīk tēvi āre jautais; dār kāp prīk sveikātai, tai gerāi. Za zmínku stojí některé charakterističtější spojovací výrazy vedlejších vět. Vedlejší věty přívlastkové se v mnoha litevských nářečích připojují již neužívaným vztažným zájmenem kuris, např.: beržas, kuris paskēlbos viršūn, žvirškas, o kuris žemīn — moteriškas: kāsos paslaidī. V krátkých přívlastkových vedlejších větách, zejména těch, které vymezují účel věci, se však nejčastěji užívá akuzativ vztažného zájmena kas, např.: žebā, kū šoka „žába, která skáče“; šākes, kū pūodus kāla; veči-kle, kū vėto grūdus; kū duris ažuspirdenėja, tai žāperka „parma“. Akuzativ vztažného zájmena kas se někdy užívá i k připojení vedlejších vět podmětných a předmětných, např.: tai nepraudė, kū džiāvas irā; pasākė, kū nepernēs; skaitė, kū pinigų dāuk. K připojení vedlejších vět časových se často užívá spojka kāp „když“, např.: kāp cīk saulā paska vōjo, tai ir šalcāi jau. Kromě toho se kāp „jak“ užívá i k připojení vedlejších vět příčinných, např.: kāp mūs sūsu itie pieskāi, tai žolė nedūga. V nářečí se velmi často užívá střední rod příčestí trpného minulého času a zájmen, např.: ažupjauta ravėlis ir dirželi pririšta; karbijos „koše“ iš šāudų nupinta; būvo namai kūrvais statīta; vīsa nuvėję liepsnā; vīsa rāka pīrkė; aš nežināu, kas itai būs iš to šalco. V syntaxi ramaškonského nářečí je silně patrný také vliv slovanských jazyků. Tento vliv se projevuje především ve spojovacích výrazech vedlejších vět. K připojení vedlejších vět přípustkových se často užívá slovanská spojka kòc (kōt), např.: kòc nemōkita, alė tū manį dār neapšukūosi „neoklameš“. Ve vedlejších větách podmínkových se vedle kad užívá také slovanská spojka ježėli, např.: kām pristōc, ježėli tū nedūmoji mērgu jīmė? K tvoření tázacích vět se vedle gal a mažė užívá také slovanská částice mōj, např.: mōj mā telīčāiti vāro? V mladší generaci se ve vedlejších větách účelových častěji užívá místo konjunktivu infinitiv, stejně jako ve slovanských jazycích, např.: dūbi kāsa, kāt instūmė, nuāpīc „utopit“. Místo aš turiu, tu turi… se častěji užívají slovanské konstrukce pas mane yra, pas tave yra…, např.: pas man karvēla būvo „měl jsem holubici“, tai in dienos irs viedrīs pieno dāv; Zošā, a nerā pas tavį kvakūkės ažšos (přišel si půjčit, ptá se). Užívání pádů v nářečí je slovanskými jazyky ovlivněno méně výrazně. 185 Lexikum V lexiku ramaškonského nářečí se nacházejí zajímavá stará litevská slova, ale také mnoho slavismů — podstatně více než v nářečích Litevců žijících v Litevské SSR, například: jaunėsnis chłopcas nāto už tarli'vas „mladší chlapec je velmi upovídaný“, bōba aina būvo tokā klapatīva, kriklīva „přehnaně starostlivá, křiklavá“; vesēlas čėsas, alē ne žēdinam „veselý čas, ale ne pro každého“. Toto množství slavismů je zcela pochopitelné: bezprostřední a trvalý vliv slovanských (běloruských, polských) jazyků zanechává stopy především v lexikálním složení nářečí. Ještě i dnes lze pozorovat, jak slovo kovà v nářečí vytlačuje slovo pušis, slovo kmarā slovo debes's, slovo padābnas slovo panašus atd. Z těchto synonymních dvojic volí slovanské slovo nejčastěji mladší mluvčí nářečí. Stará litevská slova, která se liší od Ik, často souvisejí s názvy jídel, nástrojů apod. Například kaše z brambor se zde nazývá gru·dzils, sladký nápoj z žitné mouky — saldzinis, a tentýž nápoj, jen již zkvašený, — rugini's; tyče svázané provazem a určené k vyzdvihování něčeho nahoru se nazývají kābinės atd. Také běžná litevská slova mají v nářečí často jiný význam než v Ik. Například na otázku, kde žije vlk, se odpovídá — medī (mēdzas — les), a na otázku, kde žije veverka, se odpovídá — mādžagoj (mēdžaga — strom; srov. cik vinā mādžaga āuga in lāuko). Z charakteristických podstatných jmen nářečí lze uvést tato: draugė — rodina, například: sunkū prabū·c, kāp didela draugē; kiēmas — vesnice, například: mū's kiēmas mažas; klūpsc'is — koleno, například: kelinēs pali klūpsc'i apru·džiji „zrezavěly“; krósnis — hromada kamenů, například: terpūkelej krósnis; kvakūkė — kachňátko, například: kvakūikē kvākši; lāškas — dopis, list, například: nī·ko nerāšo: ani vī·no lāškto negavāu; lopinīkas — šátek, například: raīka lopinukū apsirišē; rezgē — koš, pēdžos — vnitřní sloupky stodoly; pradzinī·kas — pastýř, například: kāp āš ganāu, sēnas tokis būvo pradzinī·kas; skarā — prádlo (srov. složené slovo Ik skar-malas — okraj šátku „prádla“, zbytek po praní), například: skarās išvelejau; terpūpē-dzīs — mezera mezi jednou „pēdžia“ a druhou. I pro vyjádření abstraktních pojmů má nářečí pěkná litevská slova: beduonē — nedostatek chleba, například: nebūvo aršāu „hůř“, kāp beduonī; ki·sc; buicis — život, například: ītai buicis člověka — štěstí, například: vis ītai člověka nedalā; krapštulī·s — drobná práce, například: daži nā dāžnōn irā kokis krapštulī·s. Vyskytne se i nějaké zajímavější přídavné jméno: grīnas — nahý, holý, například: ažu grīno ažānco insideda ir nešiojas tū· uōdžinu „hada“, mi·nkštas — drobný, například: druskā bū·na rupī ir minkštā; savadarbis — vlastnoručně vyrobený, domácí, například: ā pas jūs savadarbī miltū audžā? širdžī·tas — zlý, například: alē gi ir širdžī·tas: ani ažujūdinē nemōžna; žilas — šedý, například: alē koki žili debesē aina — gal lītūs būs. Nářeční slovesa a slova od nich odvozená jsou poměrně četná: apsisēkc — obléci se, například: ir pavālgī·c, ir apsisēkc, ir apsāuc raīka; ažuveikc — vydělat, například: kī· ažuveika berniukai, mūmim gand; brīnkc — dlouho spát, například: kī· tū brinksci tēp ilgai? dairī·tis — dohlížet, například: dabar nera kám manī dairī·tis; dukterēs neadvotāu tolī: kadū abdairī·si „uvidíš, navštívíš“, tolī adāvus? māžu priseis 186 apžodairìc „potkat se, sejít se“ s mojí dcerou? dudenc — mluvit, například: mluví polsky, mluví litevsky; gùrinc — bít, tlouci, například: sugùrinau alkù-ni; insidarì:c — ušpinit se, potřísnit se, například: ot sutrà bóba: anà jáù velmi insidá-fus; kárć — zavěsit, například: spirgùci „kousek špeku“ pověsil nad oheň a pekl; lùpć — trhat, například: jestřáb seděl na slepicích, trhal slepice, a tak zničil celé hejno; slepice vytrhaly brambory; paginéc — dokončit, například: každé kuřátko, jakmile se děti vylíhly, a písně dozpívaly; páisić — dívat se, například: ta stařena se dívá, co si vezmeš; parbùnkė — odebrat, ukrást, například: všechno ukradl; privìrsc — napadat, například: napadalo mnoho červivých jablek; skraidì:c — běhat, například: když už se proběhala jak s kravami, tak s ovcemi; žìbinc — svítit, například: už je starý, nic neslyší a oči mu nesvítí. Za zmínku stojí také několik zajímavějších příslovcí a příslovečných částic nářečí, například: bemàž — téměř, daugės(t) — více, nedàugi — trochu, nekadù — kdysi, nu:nài — nyní, pirmùlàusa — především. Vyskytují se i zajímavá frazeologická spojení, například: òt, tai kì:mo šliota „žena, která zbytečně pobíhá po vesnici a roznáší drby“; káp iškastas Bronùlis „velmi podobný Bronulovi — jako by mu z oka vypadl“; ne galvóji dainùoc, káp vargèlis paspìrė „doléhá na něj bída“. Celkově se hlavní lexikální fond nářečí téměř shoduje s hlavním lexikálním fondem lk. Jak je patrné z uvedených příkladů, ramaškonské nářeční zvláštnosti jsou většinou slova známá i ve spisovném jazyce, pouze s více či méně odlišným významem. Po přehledu nejvýznamnějších rysů ramaškonského nářečí lze usoudit, že toto nářečí je pokračováním západních dzūků, neboť všechny jeho charakteristické rysy se z velké části jasně shodují s rysy nářečí západních dzūků žijících na území Litevské SSR. Toto nářečí nemá tolik archaismů jako ostrovy Lazūny¹³ a Zietela¹⁴, které jsou od Litevské SSR nejvzdálenější. Charakteristické rysy ramaškonského nářečí И. Л. ШУКИС Shrnutí Ramaškonské nářečí, které patří ke dzūkským nářečím, je litevským „ostrovem“ ležícím v Běloruské SSR ve východní části Voronovského okresu. Mluvčí, kteří dobře ovládají litevštinu, se vyskytují ve více než deseti vesnicích. V současnosti již v těchto vesnicích bývá každodenním jazykem nejčastěji nikoli litevština, nýbrž běloruština. V oblastech bývalých panství a ve větších vesnicích převládá polština. 13 Plg. J. Senkus, Kai kurie Lazūnų tarmės ypatumai. — Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai, A, 1, 185, Vilnius, 1958. 14 Plg. P. Arumaa, Litauische mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend, 41—53 ir 68—75, Dorpat, 1930. 187 Tento článek pojednává o nejcharakterističtějších fonetických, morfologických, syntaktických a lexikálních rysech tohoto nářečí. Podle výslovnosti diftongických spojení am, an, em, en patří ramaškonské nářečí k západním dzūkským nářečím, která uvedená diftongická spojení nemění, například páncis, kañpras, rémpe, penkì. Stejně jako všichni Dzūkové však ą, ę>u, i, například mẽrgu·<mẽrga, tìsc>tẽsti. Pozornost upoutává také monoftongizace diftongů ie, uo, například mi·gas, klú·nas, pi·rmū·. Lze předpokládat, že jde o poměrně nový jev. Nejstarší mluvčí nářečí ještě vyslovují klú·nas, pi·rmū· a dokonce klúonas, pietuõ. V nepřízvučné koncové slabice se souběžně užívají è a e, například lùpė, móke, kãùle<kiaùle, sáula<sáule. V oblasti konsonantismu mají mluvčí tohoto nářečí, stejně jako ostatní Dzūkové, avšak poněkud nedůsledně, afrikáty na místě d, t, dv, tv (před i, i, y, ie)>dz, c, dzv, cv, například pakcìs, dziẽvas, dzvì·lika; dále pak přechod č, dž>c, dz, například svãčko, áudza. V morfologii je pro podstatná jména charakteristický přechod některých pádů slabých kmenů (na i, u a na souhlásky) k silným kmenům (na a, o), například su akù, akmenai, ākmefio. V tomto nářečí se však vyskytují některé staré pády slabých kmenů, například nom. pl. sãseres, gen. sg. seserès, dat. a instr. pl. akimù, seserimù. Z deminutivních přípon se nejčastěji užívají -áitė, -ìtis, -ùlis, například karvaitė, kampliùcis, žmõgulis. Pro popisované nářečí jsou velmi charakteristická intenzivní iterativní slovesa s příponami -dinėti, -dyti, která se obvykle tvoří od dokonavých sloves s předponou a mohou označovat opakovaný i neopakovaný děj, například vúogas parduodzinėjau ir prabu·dzinėjau; niekur neiseidáu aš; li·tus susirĩgdo. Tvar jednoduchého minulého času těchto sloves často nahrazuje tvar slovesa minulého opakovaného času, například kùnigas atvažiuodinė́jo „atvažiuodavo“ svečuosna. Vyskytují se pozůstatky atematických sloves, jejichž koncovky jsou převzaty od tematických sloves, například miegmi||mi·gni, palìekma||palì·kna. Z předpon sloves, které se liší od spisovného jazyka, je třeba zmínit ažu- (až-), např.: ažujùdinč „užjudinti“, ažlìndo „užlindo“, a také předpony slovanského původu da-, např.: dãdeda „prideda“, raz-, např.: razaũšo „išaušo“. Předpona ра- v tomto nářečí nejčastěji označuje ukončení děje, např. ratùs palaužė „sulaužė“. Některé předložky se v popisovaném nářečí dodnes zachovaly v podobě stejné jako v písemných památkách XVI—XVII století, např.: priẽg||prig (priek sáu netui); nuõg||nùg (nuk tévo likàù mãžas); ìngi (ìngi dẽdi· padabna). 188 V oblasti syntaxe se toto nářečí, stejně jako všechna západní dzukská nářečí, vyznačuje neustáleným užíváním inesivu a ilyativu, např.: rankóvēsna „rankovese“ razneše; atlaidusā „i atlaidus“ vāikščāuna. Ve větách se často vyskytuje střední rod některých příčestí a zájmen, např.: tvōros strackais tvārta; visa nuvāč liepsnā. Předložky priēg|| prig, ик se užívají s dativem, např.: sēdz prīk pāči; āzusēmē ik dūgni. V oblasti slovní zásoby se kromě četných slavismů, které vznikly v důsledku každodenního a bezprostředního vlivu slovanských jazyků, vyskytují také některé zajímavé dialektismy, např.: kiēmas „kaimas”, drāugē „šeimyna” mādzas „miškas”, mādžaga „medis”, lopiniukas „skarelė”, pāisi˙c „žiūrėti”, dudēnč „kalbėti” atd. Ramaškonské nářečí je pozůstatkem okrajových nářečí západních dzuků a všechny charakteristické rysy tohoto nářečí se v naprosté většině shodují s rysy západních dzuků žijících v Litevské SSR.