Mituvos upyno tarmės daiktavardis

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, III LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA PODSTATNÉ JMÉNO NÁŘEČÍ POVODÍ ŘEKY MITUVY1 E. GRINAVECKIENĖ I. Rod, číslo, pád2 II. Kmen Kmeny podstatných jmen v nářečí jsou stejné jako v litevském spisovném jazyce (lk), pouze jsou navzájem poněkud pomíšené. Některé kmeny (i, u, iu, souhláskové) mají vedle svých kmenových koncovek, zejména v množném čísle, také koncovky jiných kmenů, nebo do jiných kmenů zcela přecházejí, viz s. 165, 167, zatímco u kmenů a, io získaly v ojedinělých případech koncovky jiných kmenů pouze jednotlivé pády, viz s. 171–174. Kromě toho se kmeny v nářečí mohou měnit při změně čísla podstatného jména, např.: a) Všechna příjmení mužů s kmenem o-, io- v množném čísle přešla ke kmeni a, ia, např.: Byla, Petraūvytė, Riaubà, Stanėvytė, Vadeišà, ale: Bylai, Petraūvyčei, Riaubai, Stanevyčei, Vadeišai. b) Všechna podstatná jména s kmenem u- a hanlivým významem přešla v množném čísle nikoli ke kmeni a, jak bychom očekávali (srov. s. 172), nýbrž ke kmeni ia, např.: lipkus (ten, kdo je slepený), pliūrpkus (horkokrevný), smìrškus (chudáček, který zemřel), ale: lipkei, pliūrpkėi, smìrškei. Možná je tomu tak proto, že všechna podstatná jména s hanlivým významem a podobným slovotvorným utvářením mají nikoli kmen u, nýbrž iu, a všechna v množném čísle přecházejí ke kmeni ia; srov. miegalìus, nuogālùs a miegalèi, nuogālèi. Tak i tato podstatná jména s kmenem u-, která v nářečí nejsou produktivní, mohla analogicky podle kmene iu v množném čísle přejít ke kmeni ia. Tím by bylo možné vysvětlit také přechod příjmení s kmenem o-, io- ke kmeni a, ia v množném čísle. c) Podstatné jméno mužského rodu s kmenem i- petys přešlo v jednotném čísle, v nominativu, i v množném čísle ke kmeni ia-: pečèi, pečių, pečiàms, pečès... 1Tento článek je kapitolou z morfologie druhé části „Nářečí povodí řeky Mituvy“. Viz E. Grinaveckienė, Nářečí povodí řeky Mituvy (dále Mut), disertace pro získání kandidátského titulu filologických věd, strojopis, 531, Vilnius, 1955, rukopisný fond Vilniuské státní univerzity V. Kapsukase. Nářeční příklady v tomto článku jsou zapisovány obvyklými písmeny litevského spisovného jazyka (lk) při dodržení obecných významů pravopisných značek uvedených v Lietuvių kalbotyros klausimai (dále LKK), 1, 119–120. 2Charakteristické tvary rodu, čísla a pádu podstatných jmen v nářečí povodí řeky Mituvy jsou rozebrány v LKK, 2, 177–185, Vilnius, 1959. 11. Kalbotyros klausimai, III 161 III. Přízvuk Podstatná jména v nářečí se rozdělují do čtyř přízvukových tříd (s oddíly). Přízvukové třídy jsou stejné jako u 1k³, vyskytují se však jednotlivá slova, která se přízvukují jinak než u 1k, a slova s dvojím přízvukováním. 1. V nářečí jsou podstatná jména, která se přízvukují souběžně: a) podle I. a III. přízvukové třídy, např.: brūkšnìs — brūkšmỹs, gréblis — grėblỹs, inkštai — inkštaĩ, kanai — kalnaĩ, pė́da — pėdà, siūlai — suolaĩ. b) v jednotném čísle podle I. a III. přízvukové třídy (častěji), v množném čísle jako u 1k — podle I. třídy, např.: ašara — ašarù — ašarų, čerpė — čerpė̃ — čerpių, kráutuvė — krautuvė̃ — krautuvių, leñtpjuvė — lentpjū̃vė — lentpjūvių, náginė — naginė̃ — naginių, pãmoka — pamokà — pamokų, pirštinė — pirštinė̃ — pirštinių. c) v jednotném čísle podle I. třídy, v množném čísle souběžně podle I. a III. třídy; např.: brólis — brolẽi — brolẽ. d) podle II. a IV. přízvukové třídy, např.: ãslas — aslõs, bãlas — balõs, diržai — diržaĩ, dúdas — dúdos, ievõs, ievų — ievų, glėbis — glėbỹs, krantai — krantaĩ, kuolai — kuolaĩ, vam̃plas (drobné stvoření, ústa) — vamplõs. e) v jednotném čísle podle II. a IV. přízvukové třídy (častěji), v množném čísle podle II. třídy (některá slova mohou být i podle IV. třídy), např.: Ágnė (Agnietė) — Agnė̃ — Agnių, ẽglė — eglė̃ — eglių, Elzė (Elžbieta) — Elzė̃ — Elzių, lãpė — lapė̃ — lapių, kir̃ptė (osoba s krátce ostříhanými vlasy) — kirptė̃ — kirpčių, kū̃prė — kuprė̃ — kuprių, Mãgde — Magdė̃ — Magdžių, mẽntė — mentė̃ — menčių, Marė̃ — Mãrių — Marių, musė̃ — musių — musių, rùpkė (ropucha) — rupkė̃ — rupkių — rupkių, virvė̃ (ale virvės — virvės) — virvių — virvių. Kořenový přízvuk těchto slov je charakteristický pro starší lidi. f) v jednotném čísle podle I. třídy, v množném čísle podle IV. třídy. Takto se přízvukují všechna mužská příjmení (s příponami i bez nich), např.: Adomaitis, Adomaičių (~ Adomaitis, Adomaičių) — Adomaičėn, Adomaičius, Bagdánckis, Bagdánckiu — Bagdánckei, Bagdánckius, Balčytis, Balčyčiu — Balčyčei, Balčyčius, Dúoba — Duobai, Duobės, Jõnelis, Jõneliu — Jonelė, Joneliai, Lazdáuckas, Lazdáucku — Lazdauckai, Lazdauckius, Miliūnč, Miliūniu — Miliūnai, Miliūnius, Várna — Varnai, Varnės, Viršìls, Viršìlu — Viršilai, Viršilius, a také uošvis, uošviu — uošvei, uošvius. Lze se domnívat, že zpočátku se takto (v množném čísle podle IV. přízvukové třídy) přízvukovalo pouze příjmení manželského páru — rodiny, zatímco množné číslo příjmení několika bratrů se přízvukovalo pravidelně, stejně jako jednotné číslo, např.: Adomãčei mohlo označovat několik bratrů, zatímco Adomaičė̃ jejich rodiče (otce a matku). Různé přízvukování množného čísla příjmení tedy původně mohlo pomáhat rozlišit příjmení několika bratrů od příjmení jejich rodičů (otce a matky) nebo bratra s manželkou. Postupem času se takové přízvukování rodinného příjmení rodičů mohlo zobecnit a začít se používat pro označení mužů se stejným příjmením. Zřejmě nejde o starý jev, protože v nářečí jsou příklady ukazující, že tatáž slova se mohou v množném čísle přízvukovat dvojím způsobem podle odlišného významu: označují-li rodinu, přízvukují se podle IV. přízvukové třídy; označují-li několik mužů téhož povolání, mají stejné přízvukování jako v jednotném čísle, např.: pirmininkai (předseda s manželkou) a pirmininkai (muži zastávající funkci předsedy), mokytoję (učitel s manželkou) a 3 Žr. Dabartinės lietuvių kalbos žodynas (toliau DLKŽ), XI—XIV, Vilnius, 1954. 162 učitelé (muži učitelé), lesníci (lesník s manželkou) a lesníci (několik lesních specialistů), kněžka (protestantský duchovní s manželkou) a kněžka (několik duchovních), strýček (strýc s tetou) a strýčkové (několik strýců). Množné číslo příjmení malých dětí nemění svůj přízvuk, např.: Butk- bytis (Butkův syn) a Butkyčei (Butkovi synové), děti Ramanauckytů k Butkům. Množné číslo místních názvů, které se svou tvorbou podobají těmto osobním jménům, má rovněž stálý přízvuk — zachovává stejný přízvukový typ jako jednotné číslo, např.: laukinaitis (laukinaitis; člověk mluvící jiným nářečím a žijící v nížinách. Tak se nazývají západní Aukštaitové, kteří přesouvají přízvuk.) — laukinaičei, Butkāčei (název vesnice), Jobūbāčei (název vesnice), Mikutāčei (název vesnice), Šimkāčei (název městečka), Žindāčei (název vesnice). g) Jednotné číslo podstatného jména žmogus má v nářečí přízvukový typ II, zatímco množné číslo má přízvukový typ III: žmogus, žmogaus,… žmogum,… žmonys, žmonių,… žmonis… IV. Skloňování kmeny a, ia Všechny podstatné názvy s kmeny a-, ia- jsou rodu mužského. Několik jich je také rodu společného⁴. I. přízvukový typ Jednotné číslo V. pūoc, arūoc, mōlis, augītinis K. pūoda, arūoda, mōle, augītine N. pūodui, arūodui, mōliui, augītiniui G. pūoda, arūoda, mōli, augītini Įn. pūodu, arūodu, mōliu, augītiniu Vt. pūode, arūode, mōly, viršūgalvy Š. vyrē, apūoke, bēri, augītini Množné číslo V. pūodai, arūodai, bērei, augītinei K. pūodu, arūodu, bēriu, augītiniu N. pūodam(s), arūodam(s), bēriam(s), augītiniam(s) G. pūodus, arūodus, bērius, augītinius Įn. pūodais, arūodais, bēreis, augītinēs Vt. pūoduos, arūoduos, mōliuos, viršūgalvūos II., III. a IV. přízvuková třída a-, ia- kmeny. Přízvuk podstatných jmen II., III. a IV. přízvukové třídy je jako u Ik, zatímco koncovky pádů jako u podstatných jmen I. přízvukové třídy v nářečí; viz paradigma: 4 Viz LKK, 2, 177–179. 163 Příklady podstatných jmen kmenů a-, ia- I. přízvuková třída. a) Dvouslabičná: bálkis, brėdis, dúms, káilis, kálc, kálbis, káuls, krúms, kúgis (kladivo a stoh), kúrrmis, nórs (touha), pántis, párkai (svrab), plėnc, pjūklas, sieksnis (míra délky odpovídající rozpětí obou rozpažených rukou. Takto široký dlouhý pruh na společných loukách.), stúls, sáris, sviestas, pláokštas (vlákno, chuchvalec), šáukštas, šáolis, t árps, tilc, tvárc, vėjis, žirmis, žvórblis, žvýnė aj. b) Víceslabičná: ántakis, ántkaklis (břemeno, tíha), ántkiauštis (kachní vejce), atškaras, blakstienc, galąstuvs, gėrims, gyvenims (má také význam „usedlost, hospodářství“), gyvastis (život), gyvuolis, gyvuonis (zloděj dobytka), ižgąstis, kúpetis, pakaušis, pavasaris, patáls, púsyns, perėjims, prákraic, rūpestis, skiltuvs, vardininks (staro. čaroděj, zaříkávač), vieškelaitis (polní cesta), várjymas (práce zahrnující mnoho úkonů: vaření piva či domácího alkoholu, praní, mletí apod.) a mnoho dalších. II. přízvuková třída. a) Dvouslabičná: aũkšlis (složená březová kůra na sbírání bobulí), aũkštas (a taũkštas), aũc, bìc (nástroj), čėpkis (pletený pantofel), ẽntis (kachna), ẽlksnis (olše), dalgis, dãntis, giñčas (má také význam „člověk, který se hádá“), glõbis (lakomec i samotný majetek), grãibštas (podběrák, trojúhelníková síť na dlouhé tyči. Ryby se podběrákem loví ze břehu.), grìžis, kãrčiai (hříva koně), kãršis, kañštis, kẽlis (část nohy), kẽltis (část nohy na opačné straně než pata), kõžync (kmín), lãps, liẽpc (lávka, prkno či kláda přes řeku), mẽc (čas), mẽdžis, miẽstas, mìls (silná vlněná látka), mìlkc (doušek), mùšis (bití), miẽžis, naščeì, pãc (podrážka), paũkštis, pelìs, pìrštas, plaũčiai, plõtis, pìžris, rãc, rãkc, rẽtis, sõc (sad), skẽrac (chomáč), šáltis, sẽnis, sỹris, skỹščei, slẽnkstis, šũzis, tìškas (kapka, která stříkla, samotné stříknutí), vãgis (závora), vãrtai, žãptai (ústa), žãrdis, žõdis, žiñksnis, žiùpsnis aj. b) Víceslabičná. 1) Odvozeniny s častěji užívanými příponami: -(i)ukas — gaidùks, girãuks; -imas — ejìms, gaudìms; -umas — saldùms (sladká jídla), sūrùms (nejčastěji uzená vařená šunka, klobása); -ininkas — kaklinìnks, pakabnìnks a další odvozeniny od podstatných jmen s koncovým přízvukem; -ikas — kūrìks, vežìks; -elis — karvẽlis, puodẽlis; -ėlis — vakarẽlis, vežimẽlis aj. substantivní odvozeniny; -inis — kiaušìnis, panaktìnis (noční hlídač), skrandìnis (kožich podšitý suk nem); -uris — mentùris; -utis — kelùtis, lytùtis, lakùtis, -uvai — karštùvai, mestùvai aj. odvozeniny od krátkého a cirkumflexového kořene; -uvis — koštùvis, liežùvis, 2) Některé odvozeniny s předponami pa-, pra-: pavãdis, pagrėpstai, pavỹc, padùr-kai, praskẽps aj. III. přízvuková třída. a) Dvouslabičná: arklỹs, bérnas, dárps, dáikc, dìeks (výhon), drìežas (ještěrka), grùc, béržas, ožỹs, kẽlmas, kõc, lopšỹs, slìeks, kũoc, láiškas, lãnks (okno), lùops (kůra), mẽšlas, õrs, pẽc (stopa), pláuks, ránc (břeh), rỹc, sárks, spìrks, sriẽks (rybí klih, sliz), stóks, súols, šármas, šiáuc (sláma), špóks (špaček), taũkai, úoc (komár), vėic (tvář), vórs, vẽlnes, vežỹs, váistas, žánc (tvář), žénc, žìec aj. b) Víceslabičná: akiõc, ábdiegs (vodní červ s obalem z plev), apmatãt, ataudãt, ąžuõls, avìlẏs, ávinė, bùrbuls, gaĩgals, ešerỹs, garlaivỹs, dóbilis, kamuolỹs, kosulỹs, kãminc, kẽvals, kibìris (drobná větvička na podpal), marškinėi, nebylỹs, 5Další příklady jednotlivých přípon viz Mut, §§226, 130, 208, 121, 120, 227, 228, 265, 234, 138 aj. 164 pabrolys, patalkys, pašals, pašinc (tříšť), riebals, skiaudulys, stipinc, šnekals (řeč, mluvení), šiupinys (takové jídlo), užvalkals, vabal[s], vanaks, vidarys, vėdars, žabars, žiuburys (světélko) a další. IV. přízvuková třída. a) Dvouslabičná: balnas, balsas, būrys, daržas, drugys, gail[s], ėžys, garnys, genys, griužas (odřezek a malá kluzká rybka v potocích), gūžys (vole), jėus (ječmen), kaklas, kamp[s], korys, kūlys, juok[s], lāks, lāsas, lāks, linc (len), lōps, māšas, nāks, nāms, rāks (roh), rugys, rišys, sakai, sā̄pnas, smē̄ks, stāls, stulps, skilvys, šernas, šienc, šēskas, slaic, slāks (tečka, skvrnka), šūls (šňůra), šāšas, šer̄ys, tāks, vāks, varč, vārks, vārps, vōks, zuikys (zajíc) a další. b) Víceslabičná podstatná jména se v nářečí nevyskytují, s výjimkou množného čísla příjmení (viz s. 162). Podstatná jména kmenů a-, ia-: zvláštnosti pádových koncovek Jak ukazuje paradigma, většina podstatných jmen s kmenem a-, ia- si zachovala koncovky svého kmene, ovlivněné nářečními hláskovými zákonitostmi na konci slova; pouze zdrobnělá podstatná jména s kmenem a- se v místním pádu jednotného čísla pravidelně užívají s koncovkou podstatných jmen s kmenem ia- -y ~-yje: daržūky, mazgūky, šulinūky, tvartūky. Důvodem je nejspíše to, že v nářečí má pouze tato jediná zdrobňující přípona kmen a, zatímco všechna ostatní zdrobnělá podstatná jména mají kmen ia-. Proto snad jednotlivé pády přípony -(i)ukas podléhají analogii ostatních zdrobnělých podstatných jmen. Na rozdíl od 1k se navíc všechna dvouslabičná podstatná jména III. přízvukové třídy v místním pádu jednotného čísla vždy přízvučně opírají o kořen: dā́kte, lā́nge, ōre, stōge, vēide. Podstatná jména s kmenem a- mají ve vokativu jednotného čísla dvě podoby⁷. V nářečí se užívají také dvě podoby dativu množného čísla: s koncovkou -s i bez ní: arklēm(s), medžēm(s), nagām(s), častěji se však užívá podoba s koncovkou -s. Totéž platí pro dativ množného čísla podstatných jmen mužského rodu všech ostatních kmenů a pro dativ a instrumentál množného čísla všech podstatných jmen ženského rodu. b) Kmeny o, io Všechna podstatná jména s kmenem o-, io- jsou ženského rodu. Několik málo vlastních jmen osob s těmito kmeny (Dūoba, Byla, Engelėka) je mužského rodu; některá podstatná jména s kmenem o- jsou také obourodá⁸. I. přízvuková třída Jednotné číslo V. Š. gēlda, lentȳna, sāuje, užvējē K. gēldas, lentȳnas, sāujes, užvējēs N. gēldai, lentȳnai, sāujei užvējēi G., Įn. gēlda, lentȳna, sāuje, užvējē Vt. gēldo, lentȳno, sāujo, užvējō 6 Viz LKK, 1, 151–159, 161–162. Na stejném místě viz také vokalismus pádových koncovek ostatních kmenů v nářečí. 7 Viz LKK, 2, 183. 8 Viz LKK 2, 177. 165 Množné číslo V., G., Š. gėldas, lentynas, sąjes, pakobės K. gėldų, lentynų, sąjų, pakobijų N. In. gėldom(s) || gėldum(s), lentynom(s) || lentynum(s), sąjom(s) || sąjum(s), pakobijom(s) || pakobijum(s) Vt. gėldos(e), lentynos(e), sąjos(e), pakobijos(e) II. přízvuková skupina Kmeny o-, io-: přízvuk podstatných jmen II. přízvukové skupiny je stejný jako u Ik, koncovky pádů pak jako u podstatných jmen I. přízvukové skupiny nářečí; viz paradigma. III. přízvuková skupina Jednotné číslo V. skiedrà, skepetà, apačė K. skiedrõs, skepetõs, apačiõs N. skiedrai, skepetai, āpačei G., In., Š. skiedra, skepeta, āpačė Vt. skiedrõ, skepetõ, apačiõ Množné číslo V., G., Š. skiedras, skepetas, āpačės K. skiedrų, skepetų, apačių N. skiedróm(s), skepetóm(s), apačiom(s) In. skiedróm(s), skepetóm(s), apačiom(s) Vt. skiedrõs(ė), skepetõs(ė), apačiõs(ė) IV. přízvukový typ kmeny o-, io-. Přízvuk podstatných jmen IV. přízvukového typu je jako u Ik, zatímco koncovky pádů jsou jako u podstatných jmen III. přízvukového typu v dialektu; viz paradigma. Příklady podstatných jmen s kmeny o-, io- První přízvuková skupina. a) Dvouslabičná: dėlna, girnas, grūoba, gėda, grįova, gūra, jāujė, juōsta, yla, kilpa, kóje, knirva (kdo nerad jí maso a nemá rád přátelství) kūosa, kūmščė (pěst), kvėša, liepa, mälka, pieva, plūmsna (peří), smilga, stirna, strėnas, siena, sėkla, šārka, ūoga, vārpa, vīlna atd. b) Víceslabičná: akiplėša, išdėvas, išvarta (vyvrácený strom), Mituva, motina, nūgara, pākulas, pārsmauga (místo tenčí nitě či střeva), pelėda, pagėlba, stīpena (ten, kdo je velmi vyhublý a sotva se drží na nohou), sānkrýža, šeimyna, šērybas, trāiškanas, užūomirša, vāsara atd. Druhá přízvuková skupina. a) Dvouslabičná: brastà, gijė, girė, griščė (vratka, hrst vyčesaného lnu), kaktà, kruopà, kulkà, kuprà, kvietkà, lūbas, plytà, plutà, pradžė, pupà, putà, rankà, rujė, ruknà, skujė (šiška), šlājes (sáně), šūkas, vādzės, valė, viėčà, viztā, vyšnė, vyžā atd. 166 b) Mnohoslabičná: badijė (bad as), pastvina, komora, štika, zdraví, tchyně (dům rodičů manžela či manželky), žarijė aj. III. přízvuková třída. a) Dvouslabičná: burnà, galvà, naudà, oškà, triobà, žarnà; io-kam. v nářečí se nepodařilo zaslechnout. b) Mnohoslabičná: avizà, ašakà, adatà, anhėstarà (inkštiras), gilumà, pava jė (papír nebo hadr, na nějž se namotává klubko), pabaigà, plaštakà, pašukas, pavažas, prapersà, raganà, šilumà, uodegà, vedegà aj. IV. přízvuková třída. a) Dvouslabičná: Alsà (potůček v oblasti nářečí), aušrà, bangà, bandà, barzà (vous), bla usà, dainà, gaujė, dešrà, dienà, džióvà, jiegà (síla), kamšà (ucpání), kasà, kriaūnas, krūvà, mešà, mamà, lankà, lazà (hůl), lentà, ligà, liuobà, luomà (luoma), mergà, marti, meškà, naudà, noglà (čert, nadávka), rasà, salà, sausà, spragà, sriubà, sėjė, sulà, skolà, šakà, šalnà, šeivà, tamsà, tvorà, tetà, vielà, žiemà, žinè, žveję (rybaření) aj. Víceslabičná nejsou. Zvláštnosti pádových koncovek substantiv o- a io-kmenů Jak ukazuje paradigma, většina substantiv o- a io-kmenů si zachovala koncovky svého kmene, ovlivněné hláskovými zákonitostmi konce slova v nářečí; pouze v lokálu jednotného čísla mají některá substantiva io-kmenů s kořenovým přízvukem vedle koncovky svého kmene také koncovku substantiv ē-kmenů -ē ~ ejė (v nářečí je méně častá): girė (v lese), griūšė (na hrušni), vyš nė (na višni). Vokativ jednotného čísla se svou podobou obvykle neliší od nominativu (s výjimkou slov pati: pačė, marti: marčė): oška, višta, ragana, jejich přízvuk je však zpravidla na kořeni (víceslabičná substantiva II. přízvukové třídy mají přízvuk na příponě: lydekà, aguõna). Substantiva s kořenovým přízvukem mají v nářečí v nominativu a instrumentálu množného čísla dvě souběžně užívané koncovky: -om(s) a -um(s): rankom(s) || rankum(s), vištom(s) || vištum(s), varnom(s) || varnum(s). Substantiva s koncovým přízvukem zde mají pouze svou koncovku: avižom(s), mergom(s), šakom(s); avižom(s), mergom(s), šakom(s). Koncovka lokálu množného čísla je v nářečí rovněž dvojí. Starší mluvčí nářečí užívají foneticky zkrácený lokál množného čísla: pakulos, strėnos, šakos, vištėsios (tato koncovka je celkově méně častá), zatímco u všech ostatních mluvčích nářečí je stejná jako ve spisovném jazyce: avižose, šakose. c) ē-kmen Substantiva ē-kmenů jsou obvykle všechna ženského rodu, jen některá z nich (memė, lojynė8) jsou rodu společného. I. přízvuková třída Jednotné číslo Nom., ak., instr., vok. žylė, mergàtė; gen. žylės, mergàtės; dat. žylei, mergàtei; lok. dróbė, al kūnė • Viz LKK, 2, 177. 167 Množné číslo V., G., Š. žilky, děvčata K. žilek, děvčat N., I. žilami || žilami || žilami, lokty || lokty || lokty M. na žebrech, na loktech II. přízvuková skupina kmen na -ė. Přízvuk podstatných jmen II. přízvukové skupiny je jako u 1k, koncovky pádů jsou však jako u podstatných jmen I. přízvukové skupiny v nářečí; viz paradigma. III. přízvuková skupina Jednotné číslo V., Lok. hrdlo, stodola Gen. hrdla, stodoly Dat. hrdlu, stodole Ak., Instr., Voc. hrdlo, stodolou Množné číslo V., Gen., Voc. hrdla, stodoly Dat. hrdel, stodol Ak. hrdla || hrdlům, stodoly || stodolám Instr. hrdly || hrdly, stodolami || stodolami Lok. hrdlech, stodolách IV. přízvuková třída kmen na -ė. Přízvuk podstatných jmen IV. přízvukové třídy je jako u 1k, koncovky pádů jako u podstatných jmen III. přízvukové třídy nářečí, viz paradigma. Příklady podstatných jmen s kmenem na -ė I. přízvuková třída. a) Dvouslabičná: báimė, bùožė, dírsė, dúlkė, dúmplės, gérvė, ímsrė (levý přítok Mituvy), kárvė, kérpė, kùrpė (dřevák), láimė, láisvė, léndrė (rákos), lénkė (úval, údolí), lýsvė || lýse, pélkė, pémpė, rýkštė, rópė, sáulė, séikė, smárvė, žìrklės, žiùrke atd. b) Víceslabičná: 1) Odvozeniny s častěji užívanými příponami: -ienė (v osobních jménech) — Jonėnė (Jonova žena), Kasiulienė (Kasiuliova žena), Mýko- lienė (Mykolova žena), Petrienė (Petrova žena); -uvienė — kūdliu vienė (ta, která je rozcuchaná a celá pokrytá chuchvalci), šeiliuvienė (ta, která slintá), smiliuvienė (mlsnice), Vaitkuvienė (Vaitkusova žena); -aitė — kumelátė, vėgėlátė10 10 Další příklady jednotlivých přípon viz Mut, §§ 158, 159, 232. 168 2) Různá další podstatná jména: gyvasnė, lygybė, pakalnė, paklėtė (místo u stodoly), spanguolė, sausakė, staltiesė, šilovės (šiloja), žėmuogė atd. II. přízvuková třída. a) Dvouslabičná: bigė (ruka s uříznutými prsty, tupý předmět, zlomený nůž), blakė, braškė, brūknė, bōpšė (žena, hanl.), bōbė (žena, hanl.), draugė, gilė, kiaulė, košė, kūdlė, krėgždė, lipkė (ta, která je slepená), ližė, pienė, pliūržė (bahniště, blátivý terén), pōdė (zast., kmotra), pūsė, rāgė (pyšná, jako by měla rohy), rėplės, rōgės, rōžė, sėne, smalkės, sprāgė, skērse (sukně s příčnými pruhy), šilke, smilė (mlsnice, labužnice), skraistė, stāklės, šiurlės (nekvalitní zrní), šliūrė, šūkė, šventė, veislė, žāgrė, žēmė, žėbrė (muržė), žūržė (plačka), žvāke atd. b) Víceslabičná. 1) Odvozeniny s častěji užívanými příponami: -ybė — galūbybė, neteisybė, tamšybė; -yklė — pustyklė, šaudykėlė; -anė — kamānė, samānė; -ynė — pempynė (bažina, kde hnízdí čejky), klampynė; -inė — krūtinė, penkinė (pět rublů), šimtinė (sto); -(i)ukė — peliūkė, kačiūkė; -ikė — riškė (tkadlena), vėlikės (vlna, z níž se valchují plstěné boty, obvykle krátká jehněčí vlna); -elė — ausėlė (otvor v cepu, kterým propadává zrní), bobėlė (nástroj na naklepávání kosy); -utė — ausūtė, eglūtė; -ytė — mažytė, lūpytės11 atd. 2) Jednotlivá slova: drobūlė, gyvātė, kalādė, kelionė, kepūrė, padraikės, pleškataine (žvanilka), perėklė (slepice, která sedí na vejcích), vienbōrės (mající stejné věci, jména) atd. III. přízvuková třída. a) Dvouslabičná: varškė, versmė. b) Víceslabičná: Antvardė (přítok Mituvy), deder v inė, eketė, giminė, kultuvė, malkinė, meškerė, pamergė, panagės, pikvotė, rupūžė, tinginė, vėgelė atd. IV. přízvuková třída. a) Dvouslabičná: budė (brousek a slepený chléb, bochník), dielė (pijavice), duobė, eilė, ežė, garbė, gelė, gelmė, kabė, kalė, katė, kalvė, kedė, knyslė, kremzlė, kuislė (ta, která se dlouho upravuje), kvailė, kvieslė, laumė, mėnė, pelė, pynė, pislė, rauplė, rėksnė (plačka), riūglė (plačka), siūlė, skylė, sterblė, šliūžė, šnervė, viežė, žievė, žvyg lė (ta, která kvičí) atd. Zvláštnosti koncovek pádů podstatných jmen kmene ė Paradigma ukazuje, že většina podstatných jmen ė-kmenového typu si zachovala koncovky svého kmene, ovlivněné fonetickými zákonitostmi nářečí na konci slova; v množném čísle však mají vedle kmenových koncovek v dativu a instrumentálu také jiné koncovky. Podstatná jména ė-kmenového typu s koncovým přízvukem mají v těchto pádech dvojí koncovky: foneticky pozměněnou koncovku ė-kmenového typu -em(s) a vedle ní patrně koncovku io-kmenového typu -iom(s) (v nářečí se někdy vyskytuje dokonce častěji): pelėm(s) || peliōm(s), giminėm(s) || gimin iōm(s); žievėm(s) || žiev iōm(s). Podstatná jména ė-kmenového typu s kořenovým přízvukem se v těchto pádech užívají souběžně se třemi typy koncovek: ė-kmenová koncovka -em(s) (v nářečí je poměrně vzácná): drōbėm(s), žāgrėm(s); io-kmenová koncovka -iom(s) (nejčastější): kūrpiom(s), pūsiom(s); a koncovka -ium(s): bōžium(s), žiūrki um(s). Výskyt koncovky -ium(s) v dativu a instrumentálu množného čísla u podstatných jmen o-, io- a ė-kmenového typu s kořenovým přízvukem, jakož i u přídavných jmen, číslovek a zájmen12, a její užívání vedle obvyklých koncovek těchto pádů u jednotlivých kmenových typů nejsou charakteristické pouze pro popisované nářečí. Především je tento rys rozšířen Další příklady jednotlivých přípon viz Mut, §§ 207, 144, 169, 153, 265, 226, 120. 227, 234, 233.11 Viz Mut, §§ 382, 389k, 397, 401, 419, 427, 433, 434d.12 169 se vyskytuje v odpovídajících pádech u východních sousedů zkoumaného nářečí, Veliuonysbób(u)m(s), gírim(s). Dialektologický materiál shromážděný pro Atlas litevského jazyka ukazuje, že tento rys je příznačný také pro téměř celou západní část severních aukštaitských nářečí a pro sousední jihovýchodní žemaitská nářečí13. Tento rys tedy zaujímá poměrně rozsáhlou oblast litevských nářečí, v níž se nevyskytují jiné nářeční znaky veliuonyského nářečí; tento jev proto nelze vysvětlit současnými fonetickými vlastnostmi uvedených nářečí a v současnosti již představuje morfologický rys. Všechna podstatná jména ė-kmenového typu, před jejichž kmenovým zakončením stojí souhlásky t, d, mají v dativu a instrumentálu množného čísla rovněž trojí koncovky: koncovku ė-kmenového typu -em(s): katēm(s), katēm(s), krēgždēm(s), žvaigždēm(s), žvaigždēm(s); koncovku i-kmenového typu -im(s) (je vzácná, ale častěji se vyskytuje u slov s kořenovým přízvukem): katìm(s), katìm(s), krēgždìm(s); nebo koncovku -iem(s) (to by snad bylo možné vysvětlit vlivem žemaitských dūnininků, západních sousedů tohoto nářečí): krēgždìem(s), katìem(s), katìem(s). Koncovka místního pádu množného čísla má v nářečí dvě podoby: foneticky zkrácenou šliūžės, panagės (užívají ji soustavně starší mluvčí nářečí, ale vyskytuje se méně často) a podobu jako v lk: pradalgės, padrakėse. d) i-kmen Většina podstatných jmen i-kmenu je ženského rodu, jen několik slov (dantìs, geluonìs, gyvuonìs, grobuonìs, vagìs, žvėrìs) je mužského rodu. III. přízvuková třída Jednotné číslo 1. širdìs, pažastìs, žvėrìs 2. širdìes, pažastìes, žvėrìės || žvėrė 3. širdžei, pažąščei, žvėriui G. širdì, pažastì, žvėrì Lok. širdže || širdìm, pažąščė || pažastìm, žvėriu || žvėrìm Vok. širdy, pažasty, danty Instr. širdìe, pažastìe, žvėrìe Množné číslo V., Š. srdce, podpaží, zvířata || zvíře K. srdcí, podpaží, zvířat N. srdci podpaží zvířeti || zvířatům G. srdce, podpaží, žvėris || žvėrius Įn. širdìm(s), pažastìm(s), žvėrìm(s) || žvėrės Vt. širdise, pažastise, dantise 13 Viz. odpovědi z 363, 491, 327a 24a, 260a, 390, 393, 429, 464, 326, 359, 360, 361, 362, 325, 327, 391, 463, 466, 398, 389, 259, 328, 295, 294, 225, 21, 49, 292, 257, 265, 396 obydlených míst z oddělení dějin jazyka a dialektologie Ústavu litevského jazyka a literatury podle otázek 288 a 289 „Programu sběru materiálů pro Atlas litevského jazyka“. 170 Přízvukové typy I, II a IV kmenové i. Podstatná jména s přízvukovými typy I, II a IV mají přízvuk jako 1k, zatímco koncovky pádů jako podstatná jména s přízvukovým typem III v nářečí; viz paradigma. Příklady podstatných jmen kmene i Přízvukový typ I. a) Dvouslabičná: ántis, ánkštis, kártis, kùlsis, nósis, nýtis, pìntis (stromová houba), plókštis (nezralý lusk hrachu), skìltis, širšìs (sršeň), plėnis (hořící tříska z hořícího předmětu), šìuys (množství), tóšis, vàltis aj. b) Víceslabičná nejsou. Přízvukový typ II. a) Dvouslabičná: bitìs (včela), dùrys, karšìs (taková ryba), plūdìs (rybí měchýř), ùpis (řeka), usnìs aj. b) Víceslabičná nejsou. Přízvukový typ III. a) Dvouslabičná: biržìs (široký záhon na poli, obvykle obilný, zorané půdy apod.), smiltìs, švirtìs, šerdìs, viltìs aj. b) Víceslabičná: debesìs, geležìs, gaišatìs, geluonìs, kamšatìs, grobuonìs (poslední se skloňuje jako žvėris) aj. Přízvukový typ IV. a) Dvouslabičná: akìs, ašìs, ausìs, anglìs, avìs, dalìs, kulnìs (pata), lýtis (kus ledu), naktìs, pusnìs, pušìs, rūšìs, saktìs, svėrìs (vážila), šaknìs, šalìs, tulžìs, ugnìs, vilnìs, žąsìs, žuvìs, dantìs, vagìs (pádové koncovky posledních dvou slov jsou jako u žvėris) aj. b) Víceslabičná nejsou. Vlastnosti pádových koncovek podstatných jmen i-kmenů Většina i-kmenových podstatných jmen si zachovala kmenové koncovky, ovlivněné fonetickými zákonitostmi nářečí na konci slova. Koncovka nom. sg. -is se nyní shoduje s koncovkou ia-kmenů, její původ je však jiný; navíc je u slov s kmenovým přízvukem přízvučná. Podstatná jména mužského rodu v gen. sg. se vedle podoby bez kmenové koncovky (dantìes, vagìes) užívají paralelně také s koncovkou ia-kmenů -e ~ -io: dančè, vàge. V instr. sg. se vedle toho vyskytují také koncovky jiných kmenových typů: slova mužského rodu mají koncovku ia-kmenů vagiù (paralelně, ale méně často vagìm); slova ženského rodu pak koncovku io-kmenů: avè (méně často avìm). Podstatná jména mužského rodu v lok. sg. mají vedle vlastní kmenové koncovky grobuonìe, dantìe někdy také koncovku ia-kmenů -y: grobuoný, dantý; ženský rod se někdy vyskytuje také s koncovkou -e, typickou pro ė-kmeny: ave, ánte. Nejpravděpodobněji jde o vliv západních sousedů, Žemaitů, neboť tam většina podstatných jmen i-kmenových zcela přešla mezi ė-kmeny. V nom. pl. se mužský rod vedle tvaru bez kmenové koncovky (dañys, grobuõnys) paralelně vyskytuje také s koncovkou ia-kmenů -ei ~ -iai: vagėi, dančēi (zdá se, že je méně častá). Existují i-kmenová podstatná jména, která si v gen. pl. zachovala starou koncovku typickou pro souhláskové kmeny, s tvrdou souhláskou na konci. Takových podstatných jmen je v nářečí mnoho, např.: ašų, ausų, dantų, debesų, durų, geležų, kūlių, kulnų, nosų, naktų, pažastų, pušų, šaknų, šlaunų, sąsų. Všechna ostatní i-kmenová podstatná jména mají v tomto pádě měkkou souhlásku před koncovkou, např.: ankščių, anglių, akių, avių, bičių, karčių, pinčių, smilčių, sakčių, žuvų a mnoho dalších. 171 Koncovka dat. a instr. pl. -im(s): akim(s), akim(s); mužský rod v plurálu V instr. má také koncovku -eis ~ -iais: dančės, vagės (je však méně častá). V gen. pl. má mužský rod také koncovku -ius: dančius (tento tvar je však méně častý). Všechna podstatná jména i-kmenů mají v lok. pl. koncovku s krátkou samohláskou i: -ise— akise, ausise, nosise. Koncovku s dlouhým y začíná užívat mládež v nářečí pod vlivem spisovného jazyka. Původ koncovky -ise není zcela jasný. Pravděpodobně mohla vzniknout kontaminací staré koncovky lok. pl. -isu a písemné podoby -yse14. e) u, iu kamienai Všechna podstatná jména kmene u-, iu- jsou rodu mužského. V nářečí nejsou tak početná jako ostatní dosud zkoumané kmeny, navíc rychle přecházejí k jiným, mnohem produktivnějším kmenům (k a, ia). II. přízvuková skupina Vienaskaita V. trh, švec, spáč || spáčK. trhu, ševce, spáče || spáčeN. trhu, ševci, spáčiG. trh, ševce, spáče || spáčeĮn. trhem, ševcem, spáčem || spáčemVt. na trhu, v úlu, v oleji || olejŠ. trhem, ševcem, spáčem || spáče Daugiskaita V., Š. trhy, ševci, spáčiK. trhů, ševců, spáčůN. trhům, ševcům, spáčůmG. trhy, ševce, spáčeĮn. trhy, ševci, spáčiVt. na trzích, v úlech I., III. a IV. přízvuková skupina kmeny u-, iu-. Přízvuk substantiv s I., III. a IV. přízvukovou třídou je jako u Ik, zatímco koncovky pádů jsou jako u substantiv s II. přízvukovou třídou nářečí; viz paradigma. Příklady podstatných jmen s kmenem na u-, iu- Přízvukový typ I. a) Dvouslabičná: amžius, oblius, stalčius. b) Víceslabičná: ātrajus, rytōjus, vasarōjus. Přízvukový typ II. a) Dvouslabičná: būčius, būlius, kápčius, Márgius (psí jméno), Mūrz(i)us (psí jméno), klijus (lepidlo), kryžius, lipkus (přilepenec), midus, pikčius (mrzout), pliūrp(k)us (horkokrevný člověk), pūodžius, ráčius, rág(i)us (kdo je pyšný, jako by měl rohy), slánkius (sesouvající se svah či břeh), seilius, smilčius (mlsoun, 14 Plg. J. Endzelīns, Latviesu valodas gramatika, § 285, Rīga, 1951. 172 druhý prst), stalius, šveplius, zurzius (kdo vzlyká, bručí), žėbrius (kdo je špinavý); osobní jména: Bėnius (Benediktas), Gėnius (Eugenijus), Prūnius (Pranas), Sėlius (Saliamonas), Saulius, Stasius (Stasys) a další. b) Víceslabičná: aliejus, Elėnius (manžel Eleny, hanl.), nuogalius, pampalius (otrhanec, oblečený v záplatách), skarmalius, utėlius. Přízvukový typ III. a) Dvouslabičná: lytus, sūnūs. b) Víceslabičná: atlagus (odvedení vody z větší řeky do menší). Přízvukový typ IV. a) Dvouslabičná: alus, dangus, medus, viršus, vidus, pietus. b) Víceslabičná nejsou. Zvláštnosti pádových koncovek podstatných jmen s kmenem u-, iu- Jak je patrné z paradigmatu, podstatná jména s kmenem u-, iu- si zachovala kmenové koncovky pouze v jednotném čísle, ovlivněné fonetickými zákonitostmi nářečí na konci slova; i zde však víceslabičná podstatná jména mohou mít ve všech pádech (samozřejmě méně často) také koncovky kmene ia-. V množném čísle všechna podstatná jména s kmenem u-, iu- zcela přešla ke kmeni a-, ia-, v nářečí se však stále vyskytují slova s kmenem u-, která si ve všech pádech množného čísla zachovala i své kmenové koncovky, např.: lytùs, pietùs, vidùs, viršùs, pietùm(s), viršùm(s), pietùm(s), viršùm(s), pietusė, vidusė. Lokálová koncovka těchto podstatných jmen v mn. č. je -use, která stejně jako i-kmenové -ise, může být nejspíše rovněž kontaminační; srov. s. 172. f) Souhláskové kmeny Téměř všechna podstatná jména se souhláskovými kmeny jsou rodu mužského; pouze sesuo, dukė, voveris, obelis jsou rodu ženského. Slova s těmito kmeny nejsou v nářečí příliš početná, a proto mají silnou tendenci přecházet k jiným kmenům, zejména k ia, ė. Většinou se přízvukují podle pravidel III. přízvukového typu, zatímco doklady II. přízvukového typu se v nářečí vůbec nevyskytují. III. přízvukový typ Jednotné číslo N. vanduo, duktė, voveris || voverė G. vandens || vandene, duktės || dukteries || duktės, voverės || voverės D. vandeniui, dukterei, voverei A. vandenį, dukterį, voverį I. vandeniu, duktere || dukterim, vovere || voverim L. vandeny, obely V. piemenė || piemenys, dukterie, voverie || vover || vovere Množné číslo N., ak. vandene || vandenys || vandenai || vandenei, dukters || dukterys, vóders || vóverys || vóveres G. vandenų, dukterų, voverių 173 N. vodám || vodánám || vodáném, dcerám || dceróm, veverám G. vodami || vodáni, dcerami, veverkami || veverkami N. vandenim(s) || vandenaũs || vandeneĩs, dukterim(s) || dukteróm(s), voverim(s) M. vandenisè || vandenuõs || vandeniuõs, obelisè || obelẽs(ẽ) I. a IV. přízvukový typ Podstatná jména souhláskových kmenů s I. a IV. přízvukovým typem se mění jako lk, zatímco koncovky pádů jako podstatná jména III. přízvukového typu v nářečí, viz paradigma. Příklady podstatných jmen se souhláskovým kmenem I. přízvuková třída: měsíc. III. přízvuková třída: akmenũo (kámen), juosmuõ, kėpenys (játra), krėkenys (mlezivo), liemuo, pageluo (vlhký chlad pronikající do kostí), raũmuo, riemuo (pálení žáhy), ruduo, sėmenys (lněné semeno), skiemenys (slabiky), sesuõ, smėgenys (mozek), tešmuõ, stuomuo, želmenys (mladé obilí), žiõmenys (žábry). IV. přízvuková třída: pes. Zvláštnosti koncovek pádů podstatných jmen se souhláskovým kmenem Jak je patrné z paradigmatu, podstatná jména se souhláskovým kmenem se v nářečí vyskytují v pádech s několika koncovkami různých kmenů. První z podob uvedených v paradigmatu je v nářečí nejčastější. V jednotném čísle se podstatná jména mužského rodu, s výjimkou instrumentálu, který se pravidelně užívá s koncovkou kmene na -ia (jen vedle šunių se méně často užívá i tvar šunim), častěji vyskytují s koncovkami svého kmene; vedle nich se však v genitivu paralelně užívá (snad o něco méně často) také koncovka kmene na -ia a ve vokativu koncovka kmene na -i. Slovo piemuo lze navíc někdy vyslovit také jako piemenys; v tomto případě získává hanlivý význam „dospívající chlapec“. Podstatné jméno mėnuo má ve všech pádech pravidelně koncovky podstatných jmen kmene na -ia. Také v nominativu jednotného čísla se vedle souhláskové podoby může paralelně vyskytovat i kmen na -ia: mėnesis. V množném čísle se souhláskové kmenové koncovky zachovaly pouze v nominativu, genitivu a akuzativu; všechny ostatní pády se užívají s koncovkami příznačnými pro kmeny na -i, -a a -ia. Je třeba říci, že v nominativu množného čísla je přesto příznačnější, živá a nejčastěji užívaná foneticky zkrácená koncovka souhláskového kmene, např.: obels, piemens, raũmens, rūdens, skiemens, smėgens, žiõmens, vóvers; pouze u slova šuo se užívají dvě podoby nominativu množného čísla: neporušená stará podoba souhláskového kmene — šunes (častěji) — a podoba kmene na -i — šunys. Také v nominativu, genitivu a akuzativu se navíc již paralelně prosazují koncovky kmenů na -i, -a a -ia (v nářečí jsou ovšem poněkud méně časté). Ženský rod si v jednotném i množném čísle zachoval podstatně méně zvláštních koncovek jednotlivých pádů charakteristických pro svůj kmen. Zde vedle souhláskového 174 kmenového typu, častěji se však místo nich prosadily koncovky příznačné pro kmeny na i a ē. Instrumentál singuláru ženského rodu I. typu dūkterė ~ dūkteria není typu na ē, nýbrž io, stejně jako u všech ostatních podstatných jmen s kmenem na i v tomto pádu (srov. s. 171); tvar vōvere ~ vōveria, vōvere vedle io-kmenového typu lze chápat také jako typ na ē (srov. nom. sg. vōverē). Tvar nom. sg. a nom. pl. ženského rodu III. typu vōverē, vōveres ~ vōverēs má koncovky kmenů na ē; koncovku kmene na ē má také tvar gen. pl. ženského rodu II. typu. PODSTATNÉ JMÉNO V NÁŘEČÍCH POVODÍ ŘEKY MITUVY Е. И. ГРИНАВЕЦКЕНЕ Resumé Pro skloňování podstatných jmen je charakteristické prolínání kmenů. Kmeny na a, ia, o, io, ē jsou nejstabilnější, avšak v jednotlivých pádech mohou mít koncovky jiných kmenů. Podstatná jména s příponou -(i)ukas mají v lokálu singuláru vždy koncovku kmene na ia (daržiūkuje ‚v zahrádce‘). Některá podstatná jména s kmenem na io mají v lokálu singuláru koncovku kmene na ē (girēje ‚v lese‘). Podstatná jména s kmenem na ē mají v dativu a instrumentálu plurálu vedle koncovky -ēms (drōbēms ‚plátnům‘, vēžēms ‚kolejím‘) také koncovku io-kmenu -ioms (drōbioms, vēžioms). Podstatná jména na ē s přízvukem na kořeni někdy přijímají koncovku -iūms (giriūms ‚lesům‘), zatímco podstatná jména, před jejichž koncovkou stojí t nebo d, mají nejčastěji -ims (krēždims ‚vlaštovkám, vlaštovkami‘) nebo -iems (kātiems ‚kočkám‘). Nestabilní jsou kmeny na i, u, iu a na souhlásku. Podstatná jména mužského rodu s kmenem na i mají téměř ve všech pádech vedle koncovek svého kmene (danties ‚zuba‘, dantim ‚zubem‘, žvėrys ‚zvířata‘) také koncovky kmene na ia (dančio, dančių, žvėriai). U podstatných jmen ženského rodu téhož kmene se v instrumentálu singuláru vyskytují pouze tvary s koncovkou io-kmenu (akià ‚okem‘), zatímco ve vokativu mají vedle koncovky svého kmene (aviē ‚ovce‘) také koncovku kmene na ē (ave). Většina podstatných jmen s kmenem na i má v genitivu plurálu nejčastěji koncovku souhláskového kmene (kūlsų ‚kyčlí‘). Některá podstatná jména s kmeny na u, iu mají v instrumentálu a lokálu singuláru vedle koncovek svých kmenů (aliējūm ‚s olejem‘, vasarōjuje ‚v jarním poli‘) také koncovky kmene na ia (alieju, vasarōjuje). V plurálu se podstatná jména těchto kmenů nejčastěji skloňují podle typu kmenů na a, ia (nuogāliai ‚naháči‘, stālčiais ‚stolečky‘), avšak viršus, pietūs, vidūs, rytūs, sūnūs zde častěji mají tvary svého kmene (viršūs ‚vrcholky‘, vidūms ‚středům‘, pietusē ‚na jihu‘). Souhláskové kmeny si své koncovky zachovaly pouze v některých pádech (piemenį ‚pastýře‘, piēmēns ‚pastýři‘, piemenų ‚pastýřů‘), zatímco ve všech ostatních pádech mají koncovky 175 podstatných jmen s kmeny na ia, i (píemeniu ‚s pastýřem‘, sėscia ‚se sestrou‘). V našich nářečích se vyskytují případy, kdy má jeden pád podstatných jmen se souhláskovými kmeny koncovky několika kmenů (vándens, vándenys, vandenai, vandeniai ‚vody‘; vandenisė, vandenuoš(ė), vandeniuòs(ė) ‚ve vodách‘). Kmen se v nářečí mění při změně čísla. Všechna příjmení s kmenem na o (Byla) se v plurálu skloňují podle typu kmene na a (Bylai). Některá podstatná jména s pejorativním významem a kmenem na u (Įpkus ‚špindíra‘) v plurálu přecházejí ke kmeni na ia (Įpkiai ‚špindírové‘). Některá podstatná jména se v nářečí řídí souběžně první a třetí přízvukovou paradigmatem (grėblis a grėblỹs ‚hrábě‘), jiná druhou a čtvrtou (glėbis a glėbỹs ‚rozpětí‘). Některá podstatná jména s kmenem na ė mají na rozdíl od spisovného jazyka v nominativu singuláru přízvuk na koncovce (eglė ‚smrk‘, musė ‚moucha‘, pirštinė ‚rukavice‘). Přízvuk plurálu příjmení označujících manželský pár vždy odpovídá čtvrtému paradigmatu (Adomaičiai, Onušaičius, Balčyčiais).