Plikių tarmės žodžio galo dvibalsis „-ai“

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, III LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA DIFTONG NA KONCI SLOVA V PLIKIŲSKÉM NÁŘEČÍ -ai1 D. GARGASAITĖ Plikiai (plikė) je obec 12 km severovýchodně od Klaipėdy. Místní nářečí patří k žemaitským donininkům a nachází se na severním okraji jejich území. Během dialektologické expedice v roce 1959, při výzkumu nářečí v obcích Plikiai, Pakamorai, Šimkai a Šatriai, byl zaznamenán zajímavý fonetický jev — změna koncového diftongu -ai v -uo. Splynutí diftongu ai v okolí Klaipėdy a Priekulė zaznamenal A. Becenberger již koncem 19. století. Splynulý diftong ai zapisuje A. Becenberger jako ă, např.: rankătas „rankaitės“, žėdăszei „žiedaičiai“. O výslovnosti této hlásky autor říká, že ă se vyslovuje jako o, s tendencí k dlouhému a. Někdy autor slyší zřetelné, světlé o2. Této otázky se dotýká také R. Trautmann, když pojednává o diftongu ai v pruštině a dalších baltských jazycích. Uvádí, že v litevských nářečích se diftong ai s přízvukem na první složce může změnit v ă a ten dále v ā, srov. aizkus > ăszkus > āszkus. R. Trautmann však uvádí příklady splynutí nejen diftongu s přízvukem na první složce (dăkts), ale i diftongu s přízvukem na druhé složce (vāks) ai. Autor zde také poznamenává, že pravidlo, podle něhož mohou splývat pouze diftongy s přízvukem na první složce, není striktní3. O splynutí diftongu ai v nářečí v okolí Klaipėdy psal také V. Fenclau. Uvádí, že v severní části klaipėdského nářečí se aˈ < ai vyslovuje jako ɔˈ, např.: ṣ̌.mḳṣ̌ ~ Šimkai, ṛu̇.ṣ ~ Rūsai, srov. maṭṣ̌ ~ *matāi4. Podle rozdílného vývoje ai rozděluje V. Fenclau klaipėdské nářečí na severní, kde ai > ɔˈ, a jižní, kde ai > aˈ, a uvádí izoglosu tohoto jevu. Jižním nářečím v okolí Klaipėdy mluví obyvatelé obcí Rumšiškė, Pėmpininkai, Švėpeliai, Lūžai, Pocia(i?), Paugai, Alksniai, Eglynai a Smilgynai. Barškiai, Sudmantai, Lūykiai, Dirvupiai, Leliai, Dūričiai, Bauštininkai, Jokšai a Šatriai jsou prvními pohraničními vesnicemi, jejichž obyvatelé mluví severním nářečím5. 1 Referát přednesený na dialektologické konferenci v roce 1959. 2 Viz A. Bezzenberger, Litauische Forschungen, 13, Göttingen, 1882. 3 Viz R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, 143, Göttingen, 1910. 4 Viz W. Fenzlau, Die deutschen Formen der litauischen Orts- und Personennamen des Memelgebiets, 13, Halle, 1936. 5 „Izoglosa mezi jihomemelskou a severomemelskou nářeční oblastí: 87 Plikiai, Šimkai, Pakamorai a Šatriai leží v oblasti severního nářečí. Uvedení lingvisté podrobněji nevysvětlovali monoftongizaci diftongu ai v nářečí okolí Klaipėdy a nezaznamenali změnu ai v uo. V nářečí okolí Plikiů se koncový diftong -ai mění na -uo (vyslovuje se jako o s nepatrným zabarvením u), pokud stojí po tvrdé souhlásce, např.: baltuo ~ baltai, gėruo ~ gerai, matuo ~ matai. Koncový diftong -ai, který se po měkké souhlásce změnil na -ei, se vyslovuje jako e, např.: bjaurė: ši pavasarį buvo šalt bjaurė ~ šį pavasarį buvo šalta biauriai; gražė: prekuliškė gražė kalb ~ prekuliškiai gražiai kalba. Koncový diftong -ai se mění na -uo: 1. v nominativu plurálu podstatných jmen kmenů na -a, např.: trīs beržūo ~ trys beržai, penkī sūnū ~ penki sūnai, plūnī rūbū ~ ploni rūbai. 2. v instrumentálu plurálu zájmen a jmenných slov kmenů na -a, např.: su tūs vaistūs: manē gērkli rēk patēpī su tūs vaistūs ~ manie „man“ gėrklę reikia patepti su tais vaistais; su nagūs kāp, a su nagūs ēmisi ~ kaip, ar su nagais imsi; pu pātalūs: gulēk pu pātalūs ~ gulėk po patalais. Nejpravděpodobněji se vlivem analogie -ai na konci slova někdy mění na -o i po měkké souhlásce, pokud vedle stojí slovo s diftongem -ai po tvrdé souhlásce, např.: su pênkūos, su ketūruos: su pênkūos vežēmūos i ketūruos lōb ūkininkū mėšlus pūdī mū vežtė ~ su penkiais vežimais ir keturiais liuob ūkininkai mėšlus pūdymo „pūdymui“ vežti. 3. v dativu singuláru zájmen a jmenných slov kmenů na -o, např.: švėsuōb: aš esu vežēmōs krūovus pi’ mėnesa švėsuō ~ aš esu vežimus krovusi py „prie“ mėnesio šviesai; tūo rankūo: kās tūo mana rankūo ~ kas tai mano rankai; tūo mērgūo: aš pasakēsu tūo mērgū ~ aš pasakysiu „pasakysiu“ tai mergai. 4. v tvare 2. osoby singuláru přítomného času sloves kmenů na -o, např.: sakūo: kān tu manē sakūo ~ ką tu manie sakai; dērbūo: kān tu vakār vėsō dēnō dērbūo ~ ką tu vakar visą dieną dirbai; bovūo: kōr tu bovūo ~ kur tu buvai. 5. v příslovcích tvořených od přídavných jmen kmenů na -a, např.: gērūo, vūkēškūo: aš mūku gērūo vūkēškūo ~ aš moku gerai vokiškai; baltūo: liliji baltūo žī’d ~ lilija baltai žyda „žydi“; nēgērūo: manē nēgērūo ~ manie negėrai „man negera“. Materiál ukazuje, že změna koncového diftongu -ai v -uo v nářečí Plikiů není morfologickým, nýbrž fonetickým jevem, protože k této změně dochází zpravidla v různých slovních druzích v určité fonetické pozici, totiž po tvrdé souhlásce. Obecně mají diftongy ai a ei v žemaitštině sklon k monoftongizaci. Je však třeba se domnívat, že monoftongizace diftongů ai a ei není stará. V Mažvydově katechismu Jižní memelská litevština se dosud mluví v Rumpischken, Neuhof, Schwepeln, Schuscheiken-Jahn, Podszeit-Stankus, Paugen, Bajhor-Mitzko, Eglienen a Schmillgienen. Na druhé straně jsou prvními představiteli severomemelského nářečí obce Barschken, Sudmanten-Trusch, Liebken, Clausmühlen, Löllen, Dinwethen, Baugskorallen, Gr. Jagschen a Schattern. “Viz tamtéž, 16. 6Použitá transkripce se podobá transkripci J. Aleksandravičiuse. Viz J. Aleksandravičius, Kirtis ir priegaidė Kretingos tarmėje. — Lietuvių kalbotyros klausimai, 1, 97—106, Vilnius 1957. Rozšířená výslovnost krátkých i, u se označuje podle V. Fenclau. Viz W. Fenzlau, min. veik., 29—37. 88 téměř se nevyskytuje. Předpokládá se, že k této diftongizaci začalo docházet později, až po Mažvydově době⁷. Vývoj koncového diftongu -ai v pliķajském nářečí dospěl pravděpodobně dále než jinde v Žemaitsku. Nejprve se ai monoftongizovalo a místo ai se začalo vyslovovat a. Poté se aː změnilo v ā, srov. přechodovou hlásku mezi a a o v okolí Klaipėdy (Kačklininkai, Melnragė), např.: vaːks ~ vaikas (V. Fenclau zapisuje ɔː: βɔːks ~ vaikas⁸), což ukazuje na částečně proběhlý proces změny a v o. Dále se samohláska o mohla poněkud diftongizovat, stejně jako ostatní přízvučná koncová o v pliķajském nářečí, např.: ãnūos ~ anõs, ànūõ ~ anõ, šãkūoms ~ šakõms „větvemi“. Stojí za zmínku, že osud ai v kořeni slova je jiný: zde se ai monoftongizuje jen zřídka, např.: dākta ~ daikto. Většinou zůstává nezměněno, např.: kerdãitis ~ kerdaitis „pasáček“, pāiks ~ paikas „hloupý“, vaikẽlis ~ vaikėlis. V pliķajském nářečí se ei v kořeni slova monoftongizuje častěji než ai, např.: rēk ~ reikia, ēit ~ eiti, patēkte ~ pateigti „vyprávět“, lēd ~ lèida „dovoluje“, ačkoli vėizu ~ vėizu „dívám se“. Koncový diftong -ai tedy v pliķajském nářečí prošel delším vývojovým procesem než ai v kořeni slova, protože koncové -ai se v tomto nářečí, stejně jako v jiných žemaitských nářečích, již dávno pravidelně monoftongizovalo. Je třeba předpokládat, že tato změna koncového -ai v -uo není starým jevem. Naopak je výsledkem dalšího vývoje diftongu -ai, k němuž pravděpodobně došlo až po Mažvydově době. KONCOVÝ DIFTONG -ai V PLIKYJSKÉM NÁŘEČÍ D. I. GARGASAITĖ Shrnutí Obec Plikiai leží 12 km severovýchodně od města Klaipėda. Nářečí této obce patří k donininkskému nářečí žemaitštiny. Během dialektologické expedice v roce 1959 byl v okolí Plikiai zaznamenán zajímavý jev — změna koncového diftongu -ai v -ʊo. Na začátku článku je podán přehled literatury k této otázce (A. Bezzenberger, R. Trautmann, W. Fenzlau). Dále jsou uvedeny případy, kdy se diftong -ai na konci slova může změnit v -ʊo. K této změně dochází ve všech slovních druzích, když se -ai nachází po tvrdé souhlásce (s výjimkou případu analogie). Autor článku dochází k závěru, že jde o jev fonetický, nikoli morfologický. Proces změny -ai v -ʊo pravděpodobně probíhal následovně: koncový diftong -ai se monoftongizoval (ai > aː). Poté se aː v tomto nářečí změnilo- 7 Srov. J. Senkus, Pirmosios lietuviškos knygos tarmė. — Lietuvių kalbotyros klausimai, 1, 73, Vilnius, 1957. 8 Srov. W. Fenzlau, min. veik., 13. 89 ся в о (srov. přechodový zvuk ă v okolí Klaipėdy) a nakonec se о začalo vyslovovat s mírně znatelným odstínem у, stejně jako všechny přízvučné о v plikijském nářečí. Je třeba předpokládat, že koncový diftong -ai prošel v plikijském nářečí delším vývojem než -ai v jiných žemaitských nářečích. K tomuto přechodu došlo pravděpodobně již po dobách Mažvydase (1547).