Rytų aukštaičių pietinės tarmės fonetika

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, III LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA FONETIKA JIŽNÍHO NÁŘEČÍ VÝCHODNÍCH HORNÍKŮ1 K. MORKŪNAS Transkripce V práci se používá transkripce uvedená v programu sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka2. Pouze v některých případech je poněkud upravena, přesněji řečeno zjednodušena (srov. níže). 1. Přízvuk, intonace. Místo přízvuku se označuje značkou intonace. Intonace nepřízvučných slabik se neoznačuje. Značky intonace: a) krátká intonace — gravis (ˋ), b) akcentová intonace s přízvukem na začátku — akut (ˊ), c) akcentová intonace s přízvukem na konci — cirkumflex (˜), d) střední intonace — malé písmeno s (ˀ) (značka střední intonace se píše nad prodlouženými krátkými samohláskami a také nad dlouhými samohláskami a dvojhláskami ie, uo, jejichž akcentová intonace s přízvukem na začátku a na konci se v nářečí natolik slily, že se vůbec neliší), e) přerušovaná intonace — malé písmeno z (ˁ). 2. Délka. Protože v nářečí jsou všechny nepřízvučné samohlásky krátké a přízvučné (kromě těch, které mají krátkou intonaci) dlouhé, délka samohlásek se zvláštní značkou neoznačuje: délku samohlásek vyjadřuje značka intonace (u samohlásek značky střední a přerušované intonace), např.: vìras ~ vyras, vaikų ~ vaikų. Přízvučné krátké samohlásky se označují značkou krátké intonace, která zde zároveň vyjadřuje i krátkost samohlásky, např. bùs. Značka akcentové intonace s přízvukem na začátku u dvojhlásek a smíšených dvojhlásek (u dvojhlásek nosového původu a střední intonace) označuje také délku prvního členu, zatímco značka intonace s přízvukem na konci označuje délku druhého členu; značka přerušované intonace vyjadřuje polodélku druhého členu. V jednotlivých případech se podle potřeby k označení dlouhé samohlásky používá čárka nad značkou samohlásky (např.: ī, ū). 3. Měkkost. Měkkost souhlásek se označuje obloučkem nad značkou souhlásky. Takto se vždy označují měkké a změkčené souhlásky před předními samohláskami zadní řady, na konci slova a ve skupinách souhlásek, např.: galù ~ gulù, šžė́rt. Protože souhlásky, které stojí přímo před předními 1 Tato práce je zkrácenou první částí autorovy připravované monografie o jižním nářečí východních horníků (bez kapitoly „Přízvuk a intonace“). 2 Viz Program sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka, 2. vyd., 105—118, Litevská akademie věd SSR, Ústav litevského jazyka a literatury, Vilnius, 1956. 5 ellės samohlásky se vždy vyslovují měkce, a proto se zde kvůli jednoduchosti transkripce jejich měkkost v práci neoznačuje, s výjimkou míst, kde se pojednává přímo o měkkosti souhlásek (§§ 14, 79). 4. Tvrdost. Ztvrdlá souhláska l před e, ė se zvláštním znakem neoznačuje. Tvrdost tohoto l prozrazují zadní samohlásky, které se po něm objevily (a před e, ė se v nářečí l vždy vyslovuje tvrdě). Ze stejného důvodu se neoznačuje ani tvrdost dalších souhlásek, které ztvrdly sporadicky. 5. Aspirace. Aspirovaná souhláska k na konci slova se zvláštním znakem neoznačuje, s výjimkou místa v kapitole „Konsonantismus“, kde se o ní pojednává (§ 83). 6. Přední posun samohlásek. Přední posun samohlásek zadní řady vlivem j se neoznačuje. Jejich posun k přední artikulaci vyznačuje předcházející j nebo změkčené souhlásky. 7. Ostatní značky. Znaménkem transpozice nářečních podob do spisovného jazyka je tilda (~). Transpozice se provádí podle hláskových korespondencí mezi nářečím a spisovným jazykem, např. grįžtė-la ~ grįžtelė. Pokud se nářeční podoba svými hláskami neliší od odpovídající spisovné podoby, nebo se liší pouze přízvukem či pravidelným posunem přízvuku, do spisovného jazyka se netransponuje. Z důvodu úspory místa se netransponuje ani v případě, že nářeční podobu od spisovné odlišuje pouze α, odpovídající spisovnému krátkému a (< ã), např. káulas. V případě potřeby se význam nářečních slov dále vysvětluje slovy spisovného jazyka, která se nejčastěji píší v uvozovkách. K označení související podoby se používají dvě svislé čárky, např.: skabinõ-tis ‖ kabinėtis. Jednotlivé transkripční otázky jsou dále vysvětleny v samotné práci. Úvod 1. Nářeční oblast, nejvýraznější rysy, název, obyvatelé, prameny § 1. Oblast zkoumaného nářečí připomíná poněkud nepravidelnou hrušku, jejíž špička na severu dosahuje Ukmergė a jejíž širší konec na jihu končí v okolí Mišnin(ků a Čiobiškisu (viz mapu — obr. 1). Kromě uvedených jsou důležitějšími obydlenými místy této oblasti také: Pašilė, Pabaiskas, Krikštėnai (starší název vesnice byl vilaikiai ~ Vileikiai), Bagaslaviškiai, Gelvonai, Vindeikiai. Podle současného správního členění zasahuje uvedená oblast svým špičatým koncem do jižní části okresu Ukmergė, zatímco její širší konec zaujímá téměř celou západní část okresu Širvintos. K tomuto nářečí navíc patří také východní výběžek okresu Jonava (Būda, Keižonys a další vesnice)*. Uprostřed nářeční oblasti se, lze říci, nenacházejí žádné větší přírodní překážky, které by mohly vážněji bránit komunikaci mezi lidmi. Na okrajích se však rozkládají poměrně rozsáhlé lesy a řeky. Právě tyto přirozené hranice tvoří větší část hranic nářečí. § 2. Nejdůležitější fonetické rysy nářečí, na jejichž základě byly převážně stanoveny jeho hranice, jsou tyto: 1. Staré smíšené dvojhlásky am, an, em, en > um, u(n), im, i(n), např.: samtis ~ sąmtis, gálvu (< *galvan) ~ gálva, miñkas ~ meñkas. Po l se em > mění v un: lúnta ~ lenta. * Poznámka. Když se článek dokončoval k tisku, byla zrušena obec Mančiūšėnai v okrese Širvintos. Zároveň byly nepatrně změněny také hranice okresů Širvintos, Ukmergė a Jonava, srov. Lietuvos Tarybų Socialistinės Respublikos Aukščiausiosios Tarybos ir Vyriausybės Žinios, 23, 434 (1959). 6 2. Nepřízvučné staré ā, ē (> 1k o, ē) a dvojhlásky uo, ie se změnily v a, e: stovėt ~ stovėti, vaiką ~ vaiko; sėdėt ~ sėdėti, darė ~ darė; padėlis ~ puodėlis, penėlis ~ pienėlis. 3. Místo starého krátkého koncového a se vyslovuje redukovaná samohláska (značená symbolem α): dirba ~ dirba, vaikas. 4. Přízvuk se z krátké koncovky přesouvá na předposlední slabiku, kterou tvoří dlouhá samohláska nebo dvojhláska ie, uo, např.: tvorą, dieną (ale: pirmą, sveiką). § 3. Vývoj dvojhlásek am, an, em, en ukazuje, že zkoumané nářečí patří k východním Aukštaiťům. Oblast východních Aukštaiťů, jak známo, zaujímá přibližně trojúhelník, jehož vrcholy tvoří Kriukai, Musninkai a Zarasai. Protože popisované nářečí zaujímá nejjižnější kout tohoto trojúhelníku, bylo s ohledem na svou zeměpisnou polohu pojmenováno jižním nářečím východních Aukštaiťů3. Pro zkoumané nářečí nebyl nalezen žádný výhradně typický fonetický rys, který by mu mohl dát přezdívkový název. V takovém případě by mu nejlépe odpovídalo označení nářečí jižních luntininků (k termínu viz § 85). § 4. Ve zkoumaném nářečí, které se táhne ze severu na jih v délce asi 40 km, se vyskytují i určité rozdíly. Těch je však více pouze v pohraničních oblastech, kde se často dosud nevyskytují rysy cizích ani sousedních nářečí. Některé drobnější zvláštnosti se objevují také v řeči mluvčích nářečí žijících dále od hranic. Např. na některých místech — Lapiškiai, Leščīūnai (okolí Juknonys), Neveronys, Stavarygala (okolí Bagaslaviškiai) aj. — se místo starého krátkého koncového a často (ale ne vždy!) ozývá redukovaná samohláska s přídechovým zabarvením u: stālus ~ stālas, vaikūs ~ vaikas (po změkčené souhlásce a po j jako v celé nářeční oblasti: svėčis ~ svėčias, vėjis ~ vėjas). § 5. V oblasti Rapt žije poměrně mnoho lidí, kteří užívají žargonovou polštinu (z hlediska národnosti jsou obvykle Litevci). Nejvíce takových mluvčích je v okolí Širvintos a Musninkai, méně se jich vyskytuje také jinde (u Pabaiskas, Krikštėnai…). Tento jazyk, který se dříve šířil prostřednictvím polonizovaných panství a kostelů, neměl na fonetiku ani gramatiku zkoumaného nářečí žádný větší vliv. Výrazněji ovlivnil pouze slovní zásobu místního nářečí. V některé vesnici či jiné (Sukiniai, okolí Kūlniškiai, Pakertušė, okolí Krikštėnai aj.) se vyskytují ruské rodiny, které se do nářeční oblasti přistěhovaly ještě za carské vlády (většinou na konci 17. a začátku 18. století). Není jich však mnoho; je pochopitelné, že jejich jazyk nemohl ovlivnit celkový charakter nářečí. Z hlediska sociálního složení tvoří největší část obyvatel kolchozníci; dělníků a úředníků je podstatně méně. § 6. Materiál byl zaznamenán převážně v okolí autorova rodiště, Kūlniškiai (kulniški̇̀ ~ Kūlniškiai), značná část však také z jiných míst. Za zmínku stojí: Graužiečiai, Vaikalės, Mažeikiškiai, Žūkliai (staří lidé nejčastěji říkají: žūkliji̇̀ ~ Žūklijai), Gailiūnai, Krikštėnai, Kelmai, Mikalajūnai, Neveronys, Mančiūšėnai, Vindeikiai, Pigašiai, Juknōnys, Čiobiškis aj. Vymezení hranic si vyžádalo také objasnění nejdůležitějších rysů sousedních nářečí. V tomto 3 Zkoumané nářečí, které zaujímá jen velmi malou část východoaukštaitského nářečí, by bylo vhodnější nazývat mluvou. Nazýváme-li je nářečím, bereme v úvahu, že: 1) pojem nářečí je velmi relativní, 2) v podobných případech se v litevské lingvistické literatuře místo termínů s užším významem (podnářečí, mluva...) používá převážně termín nářečí. 7 Za tímto účelem bylo třeba navštívit také řadu míst ležících za hranicemi zkoumaného nářečí: Médinos, Kunigiškiai, Ūpninkai, Vėpriai, Labanošiai, Kalvėliai, Dovydiškiai, Jonuškai, Jogvilai, Rimešiai, Limónys aj. Využito bylo také materiálu Litevského jazykového atlasu, shromážděného (z oblasti rapt a dalších nářečí) a uloženého v Ústavu litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd TSR. Při sběru a zobecňování materiálu byla největší pozornost věnována řeči příslušníků starší generace; ti byli nejméně ovlivněni vlivem lk. 2. Hranice nářečí § 7. Jihozápadní hranice. Začíná kousek jihovýchodně od Čiobiškisu a vede po řece Neris po proudu přibližně ke vsi Keižionys. Tato hranice odděluje zkoumané nářečí od středních Aukštaitů. Na levém břehu Neris jsou tedy zachovány neporušené smíšené dvojhlásky am, an, em, en: šamtis, rankà, penkì. Také zde zůstalo nezměněné staré krátké a na konci slova: nėša, vaĩkas. Tito střední Aukštaité se od zkoumaného nářečí, dá se říci, neliší výslovností nepřízvučných starých ā, ē a dvojhlásek uo, ie (jen vedle padelìs se zde někdy říká také podėlis ~ puo-dėlis)4. Obyvatelé rapt žijící podél Neris nazývají své sousedy žijící na druhém břehu řeky kapūkais, protože slovo kaip vyslovují jako kàp. § 8. Západní hranice. Tuto hranici tvoří z velké části také přírodní předěly. Začíná u Neris (poblíž Keižionys), nejprve vede na sever lesy (největším je les Bėrkelių), u Mančiūšėnai dosahuje Širvinty a dále pokračuje po této řece po proudu až k Šventoji. Protože i za západní hranicí žijí střední Aukštaité, kteří zachovávají neporušené smíšené dvojhlásky am, an, em, en5, lze tuto hranici považovat za pokračování jihozápadní hranice. Někteří však rozlišují i mezi jednotlivými skupinami středních Aukštaitů. Za západní hranicí nářečí jsou staré nepřízvučné ā, ē kvalitativně nezměněné pouze na konci slova: gálvas ~ gálvos, dirba ~ dirbo, kárves ~ kárvės, máte ~ mátė, zatímco uprostřed slova se nyní místo uvedených starých samohlásek vyslovuje u, i: dubilai ~ dobilai, mukinì ~ mokinti, mišūs ~ mėšūs, sidì ~ sėdėti. Samohlásky u, i mohly vzniknout tímto vývojem: ā, ē > o, ē > u, i. Nepřízvučná dvojhláska lk uo se zde většinou mění v u: pudėlis ~ puo dėlis, dunėla ~ duonėlė, rātusi ~ rātuose, pouze na konci otevřeného slova v a: rėma ~ rėmuo. Místo nepřízvučné dvojhlásky lk ie se vyslovuje e: žėmos ~ žiemòs, šite ~ šitie. Staré krátké a na konci slova se za západní hranicí stejně jako v rapt mění v a: dĩrba, vaĩkas. 4 Na dříve sestavených dialektologických mapách (srov.: APh, 4 (1933); LKRŽ, 118) je jihozápadní hranice žalininků vyznačena velmi nepřesně. Ve skutečnosti se baltské ā v nepřízvučné pozici v kořeni slova vyslovuje jako u žalininků i v okolí Žasliai, Palomenė a v dalších oblastech středních Aukštaitů, zatímco na konci slova je zachováno ještě dále na jihozápadě a západě. Srov. také: J. Senkus, Nauja medžiaga apie lietuvių kalbos tarmes, MADA, 1, 149 (1955); Č. Grenda, Palomenės tarmė, dipl. d. (rankr.), 15, 19, Vilniaus Valstybinio V. Kapsuko v. universiteto IFF Lietuvių kalbos katedra, 1957; B. Švenčionytė, Žaslių tarmė, dipl. d. (rankr.), 17, Vilniaus Valstybinio V. Kapsuko v. universiteto IFF Lietuvių kalbos katedra, 1956. 5 Blíže k hranici (Kunigiškiai, Médinos...) se staré an, en na konci slova u těchto středních Aukštaitů ještě často vyslovují jako v rapt: šáku ~ šaką, kàti ~ kątę, miški ~ miškę. 8 Rysy středních aukštaitských nářečí (samtis, šventą, blugai² ~ blogai, dubėlė ~ duobėlė, milinė ~ mėlynė) lze poměrně často zaslechnout i na okraji zkoumaného nářečí, který leží při jeho západní hranici (Sližiai, Samantónys, Gavińonys…). § 9. Severozápadní hranice. Od soutoku Širvinty se Šventojí vede podél této řeky proti proudu až k Ukmergė. Tuto přirozenou hranici nářečí ještě „posiluje“ pás lesa, který se táhne téměř podél celého levého břehu. Ze severozápadní strany má zkoumané nářečí dva sousedy. Až téměř ke vsi Kalveliai se stále rozkládají střední aukštaitská nářečí, dále už začínají východní aukštaitská nářečí—puntininkai⁶. První z nich se, dá se říci, neliší od středních aukštaitských nářečí, jimiž se mluví za západní hranicí zkoumaného nářečí (§ 8). Jen za Šventojí je redukovaná samohláska (zde se nejčastěji vyslovuje s odstínem frikativního u) slyšitelná nejen místo starého krátkého koncového a, ale nejčastěji také místo starého cirkumflexního -ā, např.: vārnu, šakų, senų. Takto vyslovují toto -ā i východní Aukštaitové žijící na pravém břehu Šventoji. Ti se se středními Aukštaiťany shodují také ve výslovnosti starých nepřízvučných ā, ē a dvojhlásky uo (nurė̃t ~ norėti, dėjimas ~ dėjimas; ruñkas ~ rankos, dāvė ~ davė; kulālis ~ kūolėlis). Ostatní fonetické rysy východních Aukštaitů za severozápadní hranicí se od rysů zkoumaného nářečí téměř neliší. Přízvuk však přesouvají z krátké koncovky na všechny dlouhé slabiky: tōli, vė́tu, jaĩnu, rū́nku, pī́rmi (ačkoli se někdy ještě říká: valdžì ~ valdžia, pìrmi). Z morfologických rozdílů lze uvést, že východní Aukštaitové za zmíněnou hranicí užívají tvary dativu jednotného čísla maskulin, které mají koncovku -m, např.: vaĩkum, paršum, brōlum (|| brōlim) ~ brōlium, piršlum (|| piršlim) ~ piršlium, sūnum, piemenum (|| piemenim) ~ piemeniu. Toto -m zde nejspíše vzniklo podle zájmenné koncovky dativu jednotného čísla (srov.: anām pirmām kārum, šitām senām žmōgum, a také lotyšské tam labam tēvam „tomu dobrému otci“). Takové tvary (s -m) se užívají podél Šventoji v Kalveliai, Baraučizna, Dovydiškiai a dále na severozápad v Dainava, Jakūtiškiai, Bielazariškiai a jinde. Obyvatelé podél řeky v oblasti zkoumaného nářečí někdy nazývají východní Aukštaiťany žijící na druhém břehu Šventoji urėkai (údajně kvůli užívání slova aurė). § 10. Východní hranice. Od Ukmergė vede tato hranice mezi vesnicemi Graužiečiai — Jogvilai, Paprėniškiai — Inkļiai, po východní straně Petrašiūnai a Daugėliškiai, lesem Šašuoliai (obyvatelé Pabaiskas mu obvykle říkají: Šašuolių girė), kolem Širvintos směrem ke Kaimynai. Na východ od zmíněné hranice se nejprve nacházejí rotininkai, kteří, jak známo, dloužené přízvučné nefinální a mění na nenapjaté, málo labializované o se slabým odstínem a (ɔ): rĭtas ~ rātas, sŭka ~ sāko, māna (< * māna < * māna) ~ māno, lības ~ lāibas, kŭlnas ~ kālnas, kŭrve ~ kārvė. Zužuje se zde také e ve stejné pozici (> ė): gėras ~ gēras, namėlis ~ namēlis, praštėsnė ~ praštēs-nė, pė́rnii ~ pė́rnai, žėlva ~ Žėlva. Izoglosa rotininkų, která začíná u Šventoji, je po celé délce velmi výrazná. Jen o něco obtížněji lze určit, kde končí na jihu, protože tam místní nářečí vlivem polštiny téměř zaniklo (§ 5). Poslední vesnice s jasným rotininkų nářečím 8 Ve stávajících dialektologických mapách (APh, 4 (1933); LKRŽ, 118) je hranice středních a východních aukštaitských nářečí, vedená dále přibližně od tohoto místa (ves Kalveliai) kolem prostoru mezi Babaiskasem a Gelvony směrem k Musninkai, zakreslena nepřesně; srov. §§ 7,8. 9 jsou Beivýdžiai, Sudókiai, Limónys. Podle svědectví starých lidí se tak ještě před několika desetiletími mluvilo také v okolí Zibalů (Karašliškiai, Matūkai, Drubliónys...). Ve skutečnosti lze v řeči příslušníků starší generace z této oblasti (ačkoli ani ta většinou není čistým starým místním nářečím) i nyní často zaslechnout rysy rotininků: pùkase ~ pàkase, tinži „tam“, gėras, didèsnis ~ didesnis, gėri ~ gerti. Za zbývající částí východní hranice (Širvintos — Kaimynai) nebyly zaznamenány výraznější fonetické rozdíly oproti zkoumanému nářečí. Pouze místo slova šaknis se u starého dvojhlásku en, který následoval po l, vyskytuje převážně in: lintà ~ lentà, lîngvas ~ lengvas. § 11. Jižní hranice. Začíná u Kaimynů a vede jižní stranou Musninků až k Nerisu a dále podél Nerisu až k jihozápadní hranici (§ 7). Tato hranice se shoduje s izoglosou dzūkavání vyznačenou v dialektologických mapách7. Ve skutečnosti však Obr. 1. Oblast a hranice jižního nářečí východních aukštaitů. 1 — hranice jižního nářečí východních aukštaitů, 2 — hranice středních aukštaitů, 3 — hranice rotininků, 4 — hranice Dzúků, 5 — hranice správních obvodů, 6 — hranice lesů. 7 Srov.: APh, 4 (1933); LKRŽ, 118. 10 Rysy dzūkavání se nyní vyskytují zřídka i značně jižně za touto hranicí; například v okolí Kernavė, Miežionys, Paparčiai se většinou říká: dienà, tik, gaidžāi, švečāi. Podle tvrzení starých místních obyvatel se zde před 50—60 lety mluvilo více dzúksky. Kromě toho staří lidé i nyní někdy místo gaidžāi, svečiai říkají gaidėi, švetėi. Lze říci, že příslušníci staré generace pravidelně užívají tyto tvary 1. osoby jednotného čísla minulého prostého času sloves: āudau „tkal jsem“, vedāu „vedl jsem“, matau „viděl jsem“, statāu „stavěl jsem“. Takové tvary se vyskytují také v bližších oblastech rapt (Janiūnys, Juknónys…). Za jižní hranicí se přízvuk nepřesouvá (s výjimkou jednotlivých slov). Hlásková soustava 1. Samohlásky § 12. V nářečí jsou tyto samohlásky: a — jako v litevštině; je krátké: šakà a dlouhé: lãpe ~ lãpė. æ — redukované (kvantitativně i kvalitativně) výdechové æ; je pouze krátké: auga ~ aūga, stãlas ~ stēlas. e — jako v litevštině; je krátké: vedì, senì a dlouhé: vėde ~ vėdė. æ — otevřené, široké (s odstínem a) æ, je krátké: nešù ~ nešu a dlouhé: nẽša ~ nẽša. ē — jako litevské ė; je pouze dlouhé: tēvas, katē. ę — posunuté dozadu ė; je pouze dlouhé: lękti ~ lėkti, varlę ~ varlė. i — jako v litevštině; je krátké: visi a dlouhé (o něco méně napjaté než litevské y, i): vìras ~ vyras, žìsi ~ žįsti. u — jako ruské u nebo polské y; je krátké: prapūlobs ~ prapūlęs a dlouhé: strìkti ~ strykt. o — o něco otevřenější než litevské o; je pouze dlouhé: žmónes ~ žmonės. u — jako v litevštině; je krátké: gulì a dlouhé (o něco méně napjaté než litevské ū, ų): rūkas ~ rūkās. Po změkčených souhláskách a po j se samohlásky a, o, u posouvají dopředu, někdy se dokonce mění v jiné samohlásky (srov. §§ 75, 76). 2. Neslabičné samohlásky § 13. V nářečí se vyskytují tyto neslabičné samohlásky: i — tarpinis tarp i ir j: įimtì ~ imti, rõdį ~ rodėi. ų — tarpinis tarp u ir v: šõkau ~ šokau, turėjų ~ turėjau. 3. Priebalsiai § 14. V nářečí se vyskytují tyto souhlásky: b, d, g, j, k, l, m, n, p, r, s, š, t, v, z, ž. Vyslovují se většinou stejně jako v lk⁹, např.: bãsas, dárbas, gãras, kùrmis, Avšak rozšíření e není vždy stejně výrazné. Z tohoto důvodu, a také kvůli jednoduchosti transkripce, se rozšířené e dále neoznačuje zvláštním znakem, tj. všude se místo něj píše prosté e (kromě příslušného místa v práci, kde se hovoří o rozšíření e, § 77).8 Na základě experimentálních výzkumů popisuje výslovnost souhlásek litevského spisovného jazyka V. Vaitkevičiūtė ve své disertační práci „Lietuvių literatūrinės kalbos priebalsinių fonemų sudėtis“, viz LKK, 1, 5—66 (1957).9 11 mãžas, nãgas, pãdas, rãtas, saũsas, šaũkšas, tãkas, vãras, žùras, žãda. Hláska l v nářečí je o něco tvrdší než v spisovné litevštině. Souhláska n před zadopatrovými k, g v nářečí, stejně jako ve spisovné litevštině, přechází v zadní jazykovou hlásku, např.: iñka ~ tiñka, žiñge ~ žengė (n — tvrdé zadní jazykové n, ŋ — změkčené zadní jazykové n; jinde v této práci se toto n zvláštními znaky neoznačuje, tj. všude se píše n). Zřídka, převážně ve slovech nelitevského původu, se vyskytují také souhlásky f, ch, h, např.: fãbrikas, cha-rãkteris, ahã Před předními a přednějšími samohláskami se souhlásky vyslovují měkce, např.: bė́ržas, dir̃ba, lĩba. Souhláska j je vždy měkká, např.: jẽ, jōji ~ jōji, jōja. Podrobněji o změkčování souhlásek viz § 89. 4. Afrikáty § 15. V nářečí jsou tyto afrikáty: c, č, dz, dž. Vyslovují se stejně jako ve spisovné litevštině; mohou být tvrdé i měkké, např.: cũkras ~ cūkrus, cỹpti ~ čỹpti, čáiža ~ čáižo, če-pšai, ažãki, džiimbinėt, adžabōt ~ atžabōti, džirkšt. 5. Dvojhlásky § 16. Dvojhlásky jsou dvojího druhu: 1. Dvojhlásky: ai, au, ai, au, ei, ei, ei, ie, ii, iu, oi, ui, uo, např.: laĩbas, maišas, káulas, lãukas, gálvoj ~ gálvai, dirbau ~ dirbau, vė́das, reĩki ~ reĩkia, žẽvi ~ žievėi, žãlė ~ žolėi, siẽna, kãtei ~ kãtei, žinōjū ~ žinōjau, galvōj ~ galvōj, zũkis, dũona. 2. Smíšené dvojhlásky: al, am, an, ar, am, an, el, em, en, er, ėl, ėm, ėn, ėr, em, en, il, im, in, ir, ol, om, on, or, ul, um, un, ur, např.: šáltas, anám, kitán, várna, pẽžam, rùnkan ~ raĩnkon, délmas, kẽmš, sė́nt, vẽrki, vė́l, katám, gerẽsnėn, nẽr < nẽrą, didelėm ~ didelėm, žãlėn ~ žolėn, pĩlnas, šĩmtas, pĩnti, pĩrmas, kòl „proč“, laz̃dōm, galvōn, kūlį, stūmą, šūnčia, pùrvas. Hlásky tvořící jednotlivé složky dvojhlásek a smíšených dvojhlásek se vyslovují stejně jako tytéž hlásky, které do dvojhlásek nevstupují. Pouze u dvojhlásek ie, uo není slyšet výslovnost jednotlivých složek. První složka dvojhlásky au (obvykle s cirkumflexovým přízvukem) se někdy (ale ne vždy!) vyslovuje se slabým odstínem o, např.: pãukštė ~ paukštė „pták“, saũsas ~ saũsas. 6. Trojhlásky § 17. V nářečí se vyskytují tyto trojhlásky: iel, iem, ien, ier, uol, uom, uon, uor, uoj (uọj), např.: abĩem, každien ~ kasdien, tuõm, duõnkepė ~ dúonkepė, pùolka ~ pùlka, šlorkas ~ šorkos „šorai“, trūoj. Trojhlásky vznikly nově; některé z nich, vzácné, se vyskytují pouze ve slovech nelitevského původu. 12 Vokalismus I. Kvantita samohlásek § 18. V nářečí se rozlišuje dvojí délka samohlásek: jsou samohlásky krátké a dlouhé (o délce jednotlivých složek dvojhlásek viz § 20). Dlouhé samohlásky v nářečí však nejsou tak dlouhé jako například v jižním nářečí západní aukštaitštiny. V Kraptech jsou o něco kratší. § 19. Kvantita samohlásek v nářečí závisí především na přízvuku: a) Všechny nepřízvučné samohlásky jsou v nářečí krátké, např.: (předpřízvučné samohlásky) grūdai ~ grūdai, grįštela ~ grįžtėlė, kušnėlis ~ kašnėlis, lapinis ~ lopinys, makėti ~ mokėti, šakinėti ~ šokinėti, užaliūkas ~ ažuoliukas, vejelis ~ vėjėlis, vitėla ~ vytėlė, žveris ~ žvėrys „žvėris“; (po přízvuku následující samohlásky) aki ~ akį, akis ~ akys, galvu ~ galvą, gava ~ gavo, kati ~ katę, mokitu ~ mokytų, runkas ~ rankos, rōgesi ~ rōgėse, žēme ~ žemė. b) Přízvučné samohlásky jsou v nářečí dlouhé, např.: bōga, ōbali ~ ōbuolį, narēs ~ norēs, gīdij ~ gydyti, sūlai ~ siūlai, visū ~ visų, žēvē ~ žievē, žveri ~ žvėrį! Samohlásky s cirkumflexovou intonací se vyslovují o něco kratší dobu než samohlásky s intonací střední. Obojí jsou však dlouhé. Staré krátké samohlásky se v nářečí pod přízvukem prodlužují a dosahují stejné délky jako samohlásky původně dlouhé, např.: kasti ~ kasti, męsti, rīša, tūri. Případy, kdy jsou přízvučné samohlásky v nářečí krátké, viz §§ 21a, 27a, 35a, 52, 53, 56, 57, 60, 62—65. § 20. a) Každá dvojhláska, přízvučná i nepřízvučná, tvoří dlouhou slabiku. Jednotlivé složky nepřízvučné dvojhlásky jsou krátké, např.: vaikīti ~ vaikytį, laukų, peiliu ~ peilių, puikybē ~ puikybė, kalbā, kartū, delnū ~ delnų, verki, mirkīti ~ mirkyti, stulpēlis, plumpsēl, pūrvīnas ~ purvynas. b) Délka jednotlivých složek přízvučných dvojhlásek závisí na intonaci. 1) U dvojhlásek s akutovou intonací se první složka vyslovuje dlouze a druhá krátce, např.: dālinti, kāulas, svēikinti, bāltas, sārka, gēl, bēri. Samohlásky i, u, které tvoří první složku přízvučných dvojhlásek s akutovou intonací, se prodlužují a patrně se vyslovují stejně dlouze jako a, e ve stejné pozici (srov. také § 19b), např.: kilpa, dirba ~ dirba, skinti, stumda ~ stumdo, kūlt. 2) Dlouze se vyslovují také první složky dvojhlásek se střední intonací. Jejich druhé složky se vyslovují krátce, např.: vėl, gerōj < gerojē, šakōn. 3) U dvojhlásek s cirkumflexovým přízvukem se druhá složka vyslovuje dlouze a první je krátká, např.: baigk ~ baigti, nāujis ~ nāujas, šveič ~ šveičia, šalnu ~ šalna, daržas, pērka, vilkas, dūmblas. 4) U dvojhlásek vyslovovaných s krátce useknutým přízvukem je druhá složka polodlouhá a první krátká, např.: mažai, matau, sukei, visur, kitam, visam < visamē. c) V nářečí není slyšet rozdílnou délku jednotlivých složek dvojhlásek ie, uo. Vzhledem k tomu, že se rozdíl mezi akcentem akutovým a cirkumflexovým u ie, uo setřel, mají nejspíše i jednotlivé složky těchto dvojhlásek stejnou délku, např.: vienas, šienas, juodas, juokas. Totéž platí i o délce první a druhé složky trojhlásek, neboť tyto složky v nářečí vždy tvoří dvojhlásky ie, uo. Třetí složka trojhlásek se vyslovuje krátce, např.: viengubas, dviem, tuom „tuo“. 13 II. Vokalismus slovního kmene 1. Samohlásky a10 § 21. Samohláska a má v nářečí několik původů. Původ nářečního a, které odpovídá spisovnému lk a, je stejný jako u lk. Toto a může být krátké i dlouhé. a) A tohoto původu je vždy krátké v nepřízvučné pozici, např.: akis, katė, maži, sakì ~ sakyti, varì ~ varyti. Krátké přízvučné a mají pouze: 1. Jednoslabičná slůvka: àš, kàs, tàs, pàc ~ pats, kàt ~ kad, và. 2. Způsob podmiňovací u primárních sloves a třetí osoba budoucího času: kàščė ~ kaščia „kaščiau“, kàstum, kàstu ~ kàstų, kàstumem ~ kàstumėme, kàstumėt ~ kàstumėte, ràstu ~ ràstų; plàks, supràs, ràš. 3. Zvukomalebná slova a slovesa od nich odvozená příponami -ėti, -elėti, -erėti: bàkši, bràkši, kràpši, stàpši ~ stàbt; bàksi, bàksim, bàksit, bràkši, kràpsi; bàkštelai ~ bàkštelėti, bàkštelaje ~ bàkštelėjo, bàkštelak ~ bàkštelėk, stàptererė ~ stàbterėti. 4. Někdy jednotné vokativní tvary, např.: kàti „kočičko“, màri „Marie“. b) Ve všech ostatních případech je staré krátké a v nářečí pod přízvukem dlouhé. Odpovídá ve spisovném jazyce: 1) dlouhému přízvučnému a s cirkumflexem, např.: àšis ~ àšys, dãra ~ dãro, mãžas; àtlapas, pàbiras ~ pàbiros, pràdalgi ~ pràdalgi; 2) krátkému přízvučnému a (s výjimkou případů uvedených v oddílu a) tohoto paragrafu), např.: kàst, kàzdava ~ kàsdavo, kàsk, kàzdamas ~ kàsd amas; màna ~ màno, tàva ~ tàvo; àbdeda ~ àpdeda, àtveda, pàkelu ~ pàkeliu, pràdeda. V prvním a druhém případě byla příčinou prodloužení samohlásky a bezpochyby přízvučnost. Má se za to, že ve druhém případě získalo lk a přízvuk až poté, co v důsledku starého přízvučného a došlo k prodloužení uprostřed slova (proto a ve druhém případě v lk zůstalo krátké)¹¹. V nářečí mohlo dojít k tomu, že buď ve druhém případě získalo a (které je v lk krátké i přízvučné) přízvuk ještě před prodloužením starého přízvučného a, nebo se nářeční a v prvním a druhém případě prodloužilo v různou dobu. O osudu starého krátkého a na konci slova viz § 53. § 22. Nářeční a odpovídající nepřízvučnému o v lk může mít dvojí původ: a) pochází ze starého baltského ā, zkráceného v nepřízvučné slabice, např.: dovanų ~ dovanų, lavīs ~ lovỹs, lapinīs ~ lopinỹs, pàmate ~ pàmotė, starai ~ storai, stàvėi ~ stovėti, žmànų ~ žmonių; b) vzniklo z o ve slovech cizího původu, např. advakàtas ~ advokàtas. V obou případech je toto nářeční a vždy krátké a zpravidla nepřízvučné. Přízvučné se vyskytuje pouze v tvarech vokativu jednotného čísla, např.: vàverì „veveruško“, žmànì „lidičko“, žmànel „lidičko“. ¹⁰ V práci se vychází z fonetických faktů nářečí, konkrétně: nejprve se zjišťuje, jaké protějšky má nářeční hláska ve spisovném jazyce, a nikoli naopak. Aby čtenář v případě potřeby snáze našel, která hláska v nářečí odpovídá té či oné hlásce lk, jsou na konci práce připojeny rejstříky nářečních protějšků samohlásek a dvojhlásek lk (viz s. 56). U souhlásek takový rejstřík není nutný — souhlásky lk mají ve zkoumaném nářečí až na drobné výjimky stejné protějšky. ¹¹ Srov. Būga, LKŽ, 1, XXIII. 14 O nářečním a na konci slova, odpovídajícím lk o, viz § 52. § 23. Nářeční a odpovídající nepřízvučnému uo v lk pochází ze zkrácené dvojhlásky uo. Toto a je vždy krátké, např.: aštanũ ~ aštuonių, danėla ~ duonėlė, kadėlis ~ kuodėlis, padėlis ~ puodėlis, šlatėla ~ šluotėlė. Přízvučné a tohoto původu se někdy vyskytuje pouze ve vokativu jednotného čísla, např. vãgį „bobulko“. Toto a < uo se pravděpodobně zkrátilo ve stejnou dobu jako e < ie (srov. § 29). O nářečním a odpovídajícím lk uo na konci slova viz § 52₄. § 24. Nářeční a odpovídající lk e se vyskytuje v těchto případech: a) Na začátku slova. Toto nářeční a je krátké (nepřízvučné) i dlouhé (přízvučné), např.: aglīnas ~ eglýnas, ašerīs ~ ešerỹs, ažiūkas ~ ežiukas; ãšti ~ ésti, ãšeri ~ ešeri, ãžeras ~ ežeras. Také ve dvojhláskách e- > a-, např.: ainù ~ einù, ait̃ ~ eiti, aižėt ~ iėžėti; alvira ~ Elvyrà, arškėtīs ~ erškėtỹs „ostružiník“, aržinĩ ~ erzinti. Takové a- < e- se v nářečí vyskytuje také po předponách, které obvykle končí samohláskou, např.: póažere ~ póežere, paaglīnis ~ paeglinỹs; paaĩti ~ paeiti, praaĩti ~ praeiti, priaĩti ~ prieiti, suažė̃t ~ sueižėti; paãržiñti ~ paerzinti. Říká se však: išéit ~ išeiti, pėreĩt, apeĩ, ateĩ, užeĩ, neĩ (< neiti), aceĩt (< atsieiti), prisiẽt (< prisieiti); nuveĩt, suveĩt. Příklady ukazují, že kmenové e- zůstává nezměněno, pokud před ním stojí souhláska. Touto souhláskou končila předpona už odedávna, nebo vznikla vypadnutím samohlásky předpony (došlo k elizi), případně byla vložena (zpravidla v, srov. § 99) mezi samohlásky předpony a kmene. Tyto souhlásky také zabránily změně e- v samohlásku a-, protože po jejich vstupu do první slabiky kmene se e- ocitlo již nikoli na absolutním začátku této slabiky; srov. slabikování uvedených příkladů v nářečí: i-šeĩt, pė-reĩt, a-paĩt, a-teĩt, u-žeĩt, neĩ, a-ceĩt, pri-seĩt, nu-veĩt, su-veĩt. Avšak i v tomto případě dochází u jiných (zejména novějších) slov ke změně e- > a-, např.: išsaikvōt (vedle iš-sėikvōt) ~ išsikevoti. To ukazuje, že výše zmíněné sloveso eiti se v nářečí s jednotlivými předponami pevně spojilo ještě před změnou počátečního e > v a. Změna počátečního e > v a je příznačná také pro některá další (východní, jakož i střední a západní) aukštaitská nářečí; vyskytuje se i ve starých památkách litevského jazyka, srov. K. Sirvydas: areli „erelį“ PS I 298₉, Arelo „erelio“ PS II 123₂, vedle essus¹² „esąs“ PS I 65₇, ežeran PS I 371₁₈, Ežeran PS II 42₁₉, ežeru PS II 52₁₃. 12 Některá písmena starých písem jsou nahrazena: místo ſ, β se píše s, š; místo několika znaků označujících souhlásku ž se píše jediný — ž. 13 Neúplný přechod počátečního e ve slovech v K. Sirvydových spisech v samohlásku a by bylo možné částečně vysvětlit tím, že v některých dialektech východních aukštaitů se mění v a nikoli ve všech případech. Například dusetiští tento e- > a- pouze tehdy, když nikdy nenese přízvuk, v ostatních případech se však vyslovuje jako lk (srov. Būga, RR, 2, 20). V Sirvydových spisech se však vyskytuje, že i na začátku téhož slova je jednou e, jindy a, srov.: erszkiečiēs PS I 385₅, erszkiečius PS I 225₁₀₂₈, Erszkiečey PS I 225₈₁₀, erszkiediey PS II 163₁₉ a arškiečiu PS II 166₆. V počátečních dvojhláskách se většinou píše e, např.: eykšite PS I 6₂₄, eykite PS I 6₂₃, eylos PS II 42₁₀, eylas PS II 77₅, elgieta PS I 184₄. V anonymním katechismu z roku 1605 je na začátku slov pouze e, např.: ésus KA 11₁₄, Esmi KA 12₂₁, eydami KA 19₂₁. Kromě toho v uvedených památkách nacházíme také ergu PS I 32₅, Er „nebo“ PS II 109₁₀, KA 25₉, Ess „já“ KA 25₆. Proto lze usuzovat, že v první polovině 17. století se v některých dialektech východních aukštaitů e- 15 Rapt a ve slovech cizího původu, která nově pronikla do dialektu, se uvedené e- > a-, např. agzama < egzema. V některých oblastech Raptu ležících u západní hranice (Sližiai, Samantónys, Gaviñonys…), stejně jako u středoaukštaitů žijících za touto hranicí (Mėdinos, Kunigiškiai, Ūpninkai…), se místo e- nejčastěji vyslovuje ie-, např.: iešerìs ~ ešerys, iežùkas ~ ežiukas, iežeras. b) Po ztvrdnutí souhlásky l v dialektu (srov. § 84). § 25. O původu dialektového a, které odpovídá lk e po l, viz § 28. § 26. a různého původu. V dialektu se poměrně často vyskytuje a namísto lk e. Toto a mohlo vzniknout z několika příčin: 1. Sporadickým ztvrdnutím souhlásky v některých slovech; srov. § 90. 2. V dialektech východních aukštaitů se e, které nikdy nenese přízvuk a následuje po g, k, š, ž, na mnoha místech mění v samohlásku a¹⁴. Tímto způsobem mohlo vzniknout a také v rapt slovech: mėnasìs „měsíc“, menasìnis „měsíční“. e § 27. Hláska e má v nářečí různý původ. Nářeční e, odpovídající litevskému spisovnému e, je téhož původu (< z baltského ė). Toto e může být krátké i dlouhé. a) Vždy krátké e je nepřízvučné, např.: genìs ~ genỹs, medaũs, nešù, senì, tekė́t. Přízvučné krátké e mají pouze: 1. Jednoslabičná slovíčka: bè, hè, nè, tè, avšak nèt „ani“. 2. Podmiňovací způsob primárních sloves a 3. osoba budoucího času: tèpče ~ tèpčia „tepčiau“, tèptum, tèptu ~ tèptu, tèptumem ~ tèptumėme, tèptumet ~ tèptumėte, nèštu ~ nèštu, vèštu ~ vèštu; dègys ~ dègęs, mès, tèps, vès. 3. Zvukomalebná slova a slovesa od nich utvořená příponami -ėti, -elėti, -erėti: kèpši, krèži, šlèpti, trèpti, žnèk; kèpši, kèpšim, kèpšit, trèpsi, trèpsim, trèpsit; kèpštelai ~ kèpštelėti, kèpštelaje ~ kèpštelėjo, kèpšteladava ~ kèpštelėdavo, kèpštelasu ~ kèpštelėsiu, kèpštelatu ~ kèpštelėtu, kèpštelak ~ kèpštelėk; šlèpteret, šlèpteraje ~ šlèpterėjo… 4. Krátká slabika, která získala odtažený přízvuk, např. kèturi, a někdy jednotné vokativní tvary: sesù „sestřičko“. 5. Některá slova nelitevského původu, např.: mètras, manė́vorai ~ manė-v­rai (srov. také § 41b). b) Ve všech ostatních případech je staré krátké e v nářečí pod přízvukem dlouhé. Odpovídá litevskému spisovnému: 1) přízvučnému dlouhému e s cirkumflexem, např.: nė́še ~ nėšė, pė́šė ~ pėšė, sė́ne ~ sėnė, žė́me ~ žėmė; ještě se pravidelně nezměnilo v a-. Srov. také K. Eigminas, K otázce nářečí anonymní gramatiky litevského jazyka z roku 1737 „Universitas lingvarum Litvaniae“, MADA, 1 (8), 169 (1960). a- v jednotlivých slovech, které se v nářečích vyskytuje místo litevského spisovného e-, může být zděděno i z mnohem starších dob (srov. Otrębski, Gr JL, 1, §§ 293—296). 14 Srov.: Būga, RR, 2, 21; Būga, LKŽ, 1, CXLVIII. 16 2) přízvučné krátké ė (s výjimkou případů uvedených v oddílu a) tohoto paragrafu), např.: mėšti, mėzdava ~ mėsdavo, mėsim, mėšit, mėškit, mėzdamas ~ mėsdamas; neneše ~ nenešė, nėgeri ~ nėgeri, nėgeria; mažesnis, maželešnis ~ maželėšnis. Prodloužení nářečního ę, pocházejícího z baltského ę, nepochybně nastalo vlivem přízvuku současně s analogickým prodloužením a (srov. § 21b). O nářečním ę, odpovídajícím litevskému e na konci slova, viz § 54. § 28. Nářeční ę, odpovídající nepřízvučnému litevskému ė, pochází z baltského ē, zkráceného v nepřízvučné slabice, např.: mėšļnas ~ mėšlynas, rekšnis ~ rėkšnys, sedėti ~ sėdėti, tevaĩ ~ tėvai. Toto e je skutečně krátké a obvykle nepřízvučné. Přízvučné se vyskytuje pouze v tvarech vokativu singuláru, např. tėvuk „tatínku!“ Po ztvrdlém l (§ 84) je toto nářeční e > a, např.: lakimas ~ lėkimas, pla-nė ~ plėnė „blána“. O e tohoto původu na konci slova viz § 54. § 29. Nářeční ę, odpovídající nepřízvučnému litevskému ie, pochází ze zkráceného dvojhláskového ie. Toto e je vždy krátké, např.: dienõs ~ dienos, megàlis ~ miegalius, me-žieńis ~ miežėnis, pevėla ~ pievėlė, šenauĩ ~ šienauti, venãi ~ vienai. V tvarech vokativu singuláru se e tohoto původu někdy vyskytuje také pod přízvukem, např. pėmenūk „pasáčku“. Monoftongizace nepřízvučného ie v nářečí nastala až po ztvrdnutí souhlásky l (§§ 84, 85); srov. výslovnost slov leptėlis ~ lieptėlis, ležūvis ~ liežūvis. O nářečním e na konci slova, odpovídajícím litevskému ie, viz § 54. § 30. O nářečním a, které se posunulo dopředu (< ā, ā, uo) > e, viz § 75. § 31. O nářečním e vzniklém kontrakcí nebo elizí (odpovídajícím litevským e a a v sousedních slabikách) viz § 78. ė, ę, o § 32. Původ nářečních ė, o, odpovídajících spisovným ė, o, je stejný jako u spisovných — z baltských ē, ā. Samohlásky ė, o se v nářečí vždy vyslovují dlouze a obvykle jsou přízvučné: 1) se starým přízvukem, např.: bėras, degėsi̇̀ ~ degėsiai, pėdas, rėkį, sėstį, tėvas; mõ-tina, nórį, ōras, sōdas, stōvį, žinōt; 2) s posunutým přízvukem, např.: mėsas ~ mėsas, rėčiu ~ rėčiu, rėkšniu ~ rėkšnių; ōžka ~ ožka, plōna, stōra, tvōra. Po nářečním ztvrdnutí souhlásky l (§ 84) se ė mění na > e, které je rovněž skutečně dlouhé a přízvučné, např.: (se starým přízvukem) palėpe ~ palėpė, pėlėda ~ pelėda, plėšti ~ plėšyti; (s posunutým přízvukem) glėbu ~ glėbiu, glėbis ~ glėbius. Rapt staré ė se zřejmě zúžilo ještě před ztvrdnutím l (§ 85), protože jinak bychom nyní po l měli nikoli e, nýbrž jinou samohlásku (nejspíše o)¹⁵. O ė, ę, o na konci slova viz § 55. § 33. V nářečí se vyskytují ė, o vzniklé kontrakcí nebo elizí samohlásek. O těchto ė, o viz § 78. ¹⁵ Srov. u svėdasajských: lėkt ~ lėkti, klėtis ~ klėtis, palėpe ~ palėpė (vedle: brōlis ~ brolis, mātėra ~ motera, nāri ~ nori); srov. V. Valunta, Svėdasų tarmė, dipl. d. (rukopis), 29, 31, Vilniaus valstybinio V. Kapsuko v. universiteto IFF Lietuvių kalbos katedra, 1955. 2. Kalbotyros klausimai, III 17 § 34. V nářečí je nominativ plurálu osobního zájmena aš mės. V této formě dlouhá samohláska ė místo staré krátké e vznikla nejspíše (stejně jako v lk) podle analogie tvaru jūs16. i, u, ī, ū § 35. Samohlásky i, u (krátké) mají v nářečí několik původů. a) Původ nářečních i, u, odpovídajících lk i, u, je stejný jako v lk. Nejčastěji jsou tato i, u nepřízvučná, např.: kitų ~ kitų, libáit ~ lipdyti, plìkì, visái; buvaũ, guli ~ gulìu, rudùs, šuvà, turė́ti. Přízvučné krátké i, u mají pouze: 1. Jednoslabičná slůvka: gi, tik, vis; du, tu. 2. Infinitiv primárních sloves, imperfektum těchto sloves, kondicionál, 3. osoba futura a 2. osoba singuláru imperativu, např.: kišti, likti, lipti; ligdavau ~ likdavau, ligdavai ~ likdavai, ligdava ~ likdavo, ligdavam ~ likdavome, ligdavaĩ ~ likdavote; lipčė ~ lipčia „lipčiau“, lip tum, liptu ~ liptų, liptumem ~ liptumėme, liptumet ~ liptumėte; liks, lips; lik, lipk; lūpti, mūšti, skūsti; muž̌davau ~ mūšdavau, muž̌davai ~ mūšdavai, muž̌dava ~ mūšdavo, muž̌davam ~ mūšdavome, muž̌davaĩ ~ mūšdavote; miščė ~ mūščia, mištum, mištu ~ mūštų, mištumem ~ mūštumėme, mištumet ~ mūštumėte; lūps, sūks; mišk, skirsk. Dále srov. § 36b. 3. Citoslovce označující velmi krátký, slabý děj a slovesa od nich odvozená příponami -ėti, -elėti, -erėti, např.: cikì, blikšti, gripšt ~ gribšt, širìkti; ciksi, širìksi, širìksim, širìksit; širìktelat ~ striktelėti, širìktelaje ~ striktelėjo, širìkteladava ~ striktelėdavo, širìktelas ~ striktelės, širìktelak ~ striktelėk; blikšterėi ~ bliksterėti, blikšterėje ~ bliksterėjo... brūkšt, čūpt ~ čiūpt, krušt, stukt; stūksi, stūksim, stūksit; brūkštelat ~ brūkš-telėti, brūkštelaje ~ brūkštelėjo, brūkšteladava ~ brūkštelėdavo, brūkštelas ~ brūkštelės, brūkštelak ~ brūkštelėk; čūpterėi ~ čiūpterėti, čūpterėje ~ čiūpte-rėjo... 4. Někdy vokativ singuláru, např.: ignul „Ignuli“, pūpì „pupyte“. O koncovém i, u slov tohoto původu viz §§ 56, 65. b) Nářeční (krátké) i, u, pocházející z baltských ī, ū, odpovídají v lk: 1. Nepřízvučným y, ū, např.: gyváte ~ gyvátė, gyvulìs ~ gyvulỹs, pavidė́t ~ pavydėti, virāusis ~ vyriausias; krūtine ~ krūtinė, iššrugos ~ išrūgos, pūsle ~ pūslė, rupė́t ~ rūpėti. V nářečí má vokativ singuláru tyto i, u někdy také přízvučné, např.: virel „vyreli“, sūneluk „synáčku“. 2. Přízvučné tvary 3. osoby budoucího času i nebo y (< ī), u (< ū), např.: diks (< *digs) ~ digs, gis, lis, pļīs, ris; daris (< *darís) ~ daryš, sakīs ~ sakyš, rašis ~ rašyš, varis ~ varyš; būs (< *būs), džūs ~ džiūs, grūs ~ griūs, lūs. Je třeba předpokládat, že v nářečí se tvary 3. osoby budoucího času ī, ū zkrátily ještě před změnou jejich cirkumflexové intonace v akutovou. Posledně uvedenou intonaci měly— 16 Srov. Endzelynas, GF, § 305. 18 délku i, ū si většinou zachovaly uvedené tvary, které měly přízvuk na konci, např.: išžiṙ̇ps ~ ištṙ̇yps, šṅ̇iṗs ~ šṅ̇yps, pūs ~ pūs (ačkoli se někdy říká také nìks vedle nìks ~ nỳks17. Apie žodžio galo i, u < į, ū žr. §§ 57, 58, 65₂. c) Nářeční i, u, odpovídající nepřízvučným į, ū v Ik, vznikly ze smíšených dvojhlásek in, un. Po zániku tautosylabického n v těchto dvojhláskách (§ 86) zůstaly první složky dvojhlásek — dlouhé samohlásky į, ū. Protože však nebyly přízvučné, délku si nezachovaly a nyní se vyslovují krátce, např.: grįštėla ~ grįžtėlė, pažįstamū ~ pažįstamų, tišoti ~ tišoti; apksuštām ~ apskūstām, pasūstais ~ pasūstais. O i, u na konci slov tohoto původu viz §§ 59, 65₃. d) Nářeční i, u, odpovídající nepřízvučným ę, ǫ v Ik, vznikly ze smíšených dvojhlásek en, an. Nejprve se v nářečí dvojhlásky en, an změnily na >in, un18 a z nich vznikly į, u stejným způsobem jako ze starých in, un (viz oddíl c) tohoto paragrafu). Příklady: grįžimas ~ gręžimas; drusūmas ~ dražūmas, kušnėlis ~ kažnėlis, užalūkas ~ ąžuolūkas. V jednotném čísle vokativu mohou být tato i, u také přízvučná, např. žūsinuk „žąsinink“. O i, u na konci slov tohoto původu viz §§ 61, 65₄. e) V nářečí se vyskytují také krátké i, u jiného původu. 1. Jednoslabičná slova čia, kai, tai, nei (nė), prie, nuo, užívaná převážně jako proklitika, se změnila v či, ki, ti, ni, pri, nu. 2. O i, vzniklém z předních samohlásek zadní řady, viz § 76. 3. Slova Lk greičiau, (ne)rėkėjo, (ne)reikės se v nářečí často vyslovují: gričāu, (ne)rikėję, (ne)rikės. § 36. Nářeční ī, ū, stejně jako į, u, mají různý původ. a) Samohlásky ī, ū, odpovídající litevskému spisovnému y, ū, pocházejí z baltských ī, ū. V nářečí jsou pouze přízvučné. Přízvuk je zde: 1) starý, např.: gyvas ~ gyvas, rytas ~ rytas, sakīt ~ sakyti, vīt ~ vyti; dūmai ~ dūmai, grūdas ~ grūdas, lūpas ~ lūpos, rūkas ~ rūkas, ūsai ~ ūsai. 2) stažený, např.: skrinė ~ skrynia, skrīnis ~ skrynias, šlīva ~ slyva, slīvas ~ slyvas; krīvas ~ krūvas, sūnas ~ sūnus, sūras ~ sūrius. b) V nářečí se vyskytují ī, ū, pocházející ze starých krátkých i, u. Tato nářeční ī, ū odpovídají krátkým přízvučným spisovným i, u (s výjimkou případů uvedených v § 35a), např.: kītas, līka ~ liko, žīna ~ žino, išneše ~ išnešė, prīvežė ~ privežė; būva ~ buvo, mūša, rūdas, tūri, nūvedė ~ nuvedė, sūdave ~ sūdavo. Prodloužení starých krátkých i, u (co do délky srov. § 19b), k němuž v nářečí došlo vlivem přízvuku, není příliš staré. Dokládá to také skutečnost, že některé tvary, v nichž se v nářečí ještě zachovaly staré krátké přízvučné i, u (srov. § 35a), se již často vyslovují také s dlouhými ī, ū, např.: līgdava ~ likdavo, līgdavam ~ likdavome; līktu ~ liktų, līktumem ~ liktumėme; štrīkši ~ striksi; 17 V jižním nářečí západní aukštaitštiny (které je vzato jako základ spisovné litevštiny) se před vznikem metatonie pravděpodobně zkrátily pouze į, ū ve tvarech 3. osoby budoucího času primárních sloves, zatímco u sekundárních sloves se délka į zachovala. 18 Při pojednání o tvrdnutí souhlásky l (§ 85) se zároveň dotýkáme i otázky stáří dvojhlásek am, an, em, en > um, un, im, in. Proto se o tom v kapitole „Vokalismus“ nikde nehovoří zvlášť. 19 mūždavau ~ mūždavau, mūždava ~ mūždavo; mūštum, mūštumei ~ mūštu- metė; sūkėsi, sūkšit. Z toho vyplývá, že v určitých případech dochází v nářečí k prodlužování krátkých přízvučných į, u i dnes. c) Nářeční į, ū, odpovídající litevským spisovným přízvučným į, ū, vznikly z in, un stejnou cestou jako nářeční i, u, odpovídající litevským spisovným nepřízvučným i, u (§ 35c), zatímco původ nářečních ī, ū, odpovídajících litevským spisovným přízvučným ę, ą, je stejný jako u nářečních i, u, odpovídajících litevským spisovným nepřízvučným ę, ą (§ 35d). Tyto ī, ū se však jako přízvučné v nářečí nezkrátily, tj. zachovaly si svou délku, např.: grįšti ~ grįžti, lįsti ~ liesti, tįsti ~ tęsti, žįsti ~ žįsti, skūsti ~ skųsti, siūsti ~ siųsti; grįšti ~ gręžti, skēsti ~ skęsti, ąžuolas ~ ąžuolas, kūsti ~ kęsti, grūštas ~ grįžtas, šūla ~ šąla. § 37. V kmeni slova se bl vyskytuje (především v expresivních slovech) místo litevského spisovného i, y po sporadicky ztvrdlých souhláskách, srov. § 90. O bl, které se vyskytuje na konci slova místo staršího en, jež následovalo po l, viz § 85. 2. Dvojhlásky Dvojhlásky ai (ai) § 38. Dvojhláska ai v nářečí má několik různých původů. a) Nářeční ai, které odpovídá spisovnému ai, má stejný původ jako ve spisovném jazyce. V nářečí je tato dvojhláska nepřízvučná i přízvučná, např.: daiktù ~ daiktų, laikīt ~ laikyti; daiktas, raitas, kraĩpa ~ kraĩpo. b) V nářečí se vyskytuje také dvojhláska ai sekundárního původu: 1. O nářečním ai, které odpovídá ei na začátku slova ve spisovném jazyce, viz § 24a. 2. Místo spisovného ei: 1) po ztvrdlém l (§ 84), 2) po sporadicky ztvrdlých souhláskách (§ 90). 3. V některých slovech místo spisovné dvojhlásky ui (§ 42). 4. Vzniklé v důsledku kontrakce či elize samohlásek (§ 78). Místo prvního členu nepřízvučné dvojhlásky ai se v nářečí někdy vyslovuje explozivní a (druhý člen i > į), např.: baišáuse ~ baisiausia, gaĩdžiukai ~ gaidžiukai, kaĩlinė ~ kailiniai, vaĩkam ~ vaikám. Přeměna dvojhlásky ai v ąi však není pravidelná. Častěji se vyskytuje v řeči starší generace nářečních mluvčích, zatímco mladší vyslovují nepřízvučné ai v kmeni slova téměř vždy jako ve spisovném jazyce. O slovním koncovém ai, ąi viz §§ 66, 67. au (aų) § 39. a) Nářeční au, které odpovídá spisovnému au, má stejný původ jako ve spisovném jazyce. V nářečí je nepřízvučné i přízvučné, např.: aus̃ti ~ aus̃ti, augiĩt, klausīt ~ klausyti; auga, kaũlas, laũkas. 20 b) Ve vlastních jménech nelitevského původu odpovídá nářeční au zřídka se vyskytujícímu litevskému eu na začátku slova, např.: auriopa ∼ Europa, augienije ∼ Eugenija. Místo první složky nepřízvučné dvojhlásky au a se v nářečí někdy vyslovuje sykavé a (druhá složka u > ų), např.: daugiau ∼ daugiau, daugiause ∼ daugiausia, sudaužau ∼ sudaužiau. Tato výslovnost je však typičtější (nikoli však pravidelná!) pouze pro příslušníky starší generace, zatímco mladší téměř vždy vyslovují nepřízvučné au v kmeni slova jako v litevském spisovném jazyce (srov. také § 16). O au, aų na konci slova viz §§ 66, 67. ei (ii) § 40. a) Nářeční ei jsou většinou téhož původu jako v litevském spisovném jazyce. Toto ei odpovídá litevskému spisovnému ei (srov. také § 38b). V nářečí se ei vyskytuje v přízvučné i nepřízvučné pozici, např.: šveikatà, šeimìna ∼ šeimýna, meiženai ∼ Meižėnai „vesnice v okolí Kulniškiai“; veidas, sėila ∼ sėlė, kreivas. b) Méně často se v nářečí vyskytuje dvojhláska ei jiného původu. 1. O nářečním ei vzniklém kontrakcí (kterému v litevském spisovném jazyce odpovídají e a i v sousedních slabikách) viz § 78. 2. Příslovce taip se v nářečí vyslovuje tėp. Nepřízvučné ei se v nářečí někdy mění v įi, např.: (ne)riikėję ∼ nereikėjo, gričią ∼ greičiau, kri̇̄varunkis ∼ kreivaraṅkis, kri̇̄vuliōt ∼ kreivuliuoti. Tato změna ei > įi se však vyskytuje především v řeči příslušníků starší generace, zatímco mladší vyslovují tuto dvojhlásku v kmeni slova jako v litevském spisovném jazyce. O ei, įi na konci slova viz §§ 66, 67. ie, uo § 41. a) Nářeční ie, uo, odpovídající spisovným ie, uo, jsou téhož původu jako spisovné¹⁹. V nářečí se tyto dvojhlásky vyskytují pouze pod přízvukem: 1) s původním přízvukem, např.: pienas, vienas, niekas, šienas; duona, juoktis, kuodas, púodas; 2) s přízvukem posunutým na začátek slova, např.: diena, šviesa, vieni; agūona, aštuoni, krūopa. b) Dvojhlásky ie, uo se v nářečí vyskytují ve slovech nelitevského původu místo krátkých přízvučných hlásek (nebo hlásek, které v nářečí získaly přízvuk) e, o ve spisovném jazyce, např.: kieviškas „chemický“, faniera „dýha“, agranūmas, armūnikas, bikūnas „slanina“, kilūometras, papirbėsas. Zmíněné ė se v dvojhlásku ie mění méně často, zatímco prodloužené spisovné ò se, lze říci, pravidelně mění na uo. c) ie, uo jiného původu: 1. Dvojhláska uo se v nářečí vyslovuje místo spisovného o v těchto příslovcích: kuožai „dokud“, lik šuolai „až dosud“, tuolai „tehdy“. 2. O nářečním ie vzniklém kontrakcí (odpovídajícímu spisovnému i a a v sousedních slabikách) viz § 78. Nepřízvučné ie, uo se v nářečí změnily v jednoduché samohlásky (> e, a), viz §§ 23, 29. O ie, uo na konci slova viz § 68. 19 Srov. Endzelynas, GF, §§ 14, 15. 21 ui § 42. Nářeční ui odpovídá spisovnému ui a je téhož původu20. Tento dvojhlásek je v kmeni slova vzácný. Vyskytuje se pouze v několika litevských slovech, např.: išgūnīt ~ išgūnyti „vyhnat“, mūistītis ~ muistytis, zūit, (bud. čas, 3. os.) zuīs (vedle: žūjīt ~ žūjyti, žūjis ~ žūjys), a někdy ve starých výpůjčkách ze slovanských jazyků (místo)slovanské y), např.: bužlis (srov. rus. боль), smūike ~ smuikė „housle“ (srov. bělorus. смыкъ), tūnas (srov. rus. тын, pol. tyn). Ve výpůjčce muilas (srov. rus. мыло) a jejích odvozeninách se dvojhláska ui v nářečí nejčastěji změnila na ai nebo ai, např.: maīlas | maīlas, išsimaīlinti || išsimažlinti < „namydlit se“, mailūotas || mailūoras. O dvojhlásce ui na konci slova viz § 69. Smíšené dvojhlásky Staré smíšené dvojhlásky § 43. V nářečí, stejně jako ve spisovném jazyce, je 16 starých smíšených dvojhlásek. Některé z nich (am, an, em, en, protože se změnily v jiné dvojhlásky) se však nyní vyskytují velmi zřídka. al, ar § 44. Nářeční al, ar vznikly: 1. Ze starého al, ar. Ve spisovném jazyce odpovídají stejným dvojhláskám, např.: galvà, kâlt; kárvė ~ karvė, márti. 2. Z el, er na začátku slova, srov. § 24a. el, er § 45. Nářeční el, er odpovídají stejným dvojhláskám spisovného jazyka a jsou téhož původu, např.: delnâi, kélmas, velkù; šérdàs, béržas. il, ul; ir, ur § 46. Dialektální il, ul, ir, ur, které mají ekvivalenty v litevské spisovné řeči, jsou stejného původu jako v litevské spisovné řeči, např.: vilkai, pilnas, pilvas; pulkas, pūlti; kelžvirtas, mirtis, žirnis; gurklys ~ gurklys, pūrti ~ purtyti. O il, ul, ir, ur v přítomném čase sloves, které vznikly metatezí, viz § 94a. im, um; in, un § 47. Diftongy im, um, in, un v dialektu mají různý původ. 1. Dialektální im, in, um, un, které mají ekvivalenty v litevské spisovné řeči, jsou stejného původu jako v litevské spisovné řeči, např.: įimti ~ imti, kīmštas, gimdīti ~ gimdyti; gumbas, dūmt; atminītis, minkštas, plīnka; ungurys ~ ungurys, sūnkiai ~ sunkiai, smunka. 2. Dialektální um, im, un, in, odpovídající litevskému spisovnému am, em, an, en, pocházejí ze starých smíšených diftongů am, em, an, en, např.: kumpėlis ~ kampėlis, sūntis ~ sámtis, kùmpas ~ kampas; kimpinė ~ kempinė, pímpe ~ pémpė, tīnpīt ~ tenpti; lun- 20 Srov.: Endzelynas, GF, § 18; Otrębski, GrJL, 1, § 244. 22 kai ~ lankai, pūntis ~ pāntis, ruṅkas ~ rankos; ki̇ntėi ~ kentėti, žintas ~ žentas, pi̇nktas ~ penktas. Dėl am, em, an, en > um, im, un, in amžiaus žr. § 85. 3. Apie tarmės un, atitinkantį lk en po l, žr. § 85. am, an, em, en § 48. Protože se staré am, an, em, en změnily v jiné dvojhlásky (§ 47₂), jsou nyní tyto dvojhlásky v nářečí vzácné. Vyskytují se pouze v těchto případech: 1. em, en se vyskytují v infinitivu a jeho odvozeninách u těch sloves, u nichž se v přítomném a minulém jednorázovém čase, případně pouze v minulém jednorázovém čase, tyto dvojhlásky rozpadají, tj. první složka přechází do jednoho slabičného celku a druhá složka do jiného. Např.: sė́mti, sėmdava ~ sėmdavo, sems, semk, semtu ~ semtų greta: semu ~ semiù, sėmi ~ sėmia, sėme ~ sėmė; vė́mti, vėmdava ~ vėmdavo, vems, vemk, vėmtu ~ vėmtų greta: vemu ~ vemiu, vėmi ~ vėmia, vėme ~ vėmė; tė́mti, tėmsta, tėms, (su)tėmtu ~ (su)tėmtų greta: tēma ~ tēmo; gyvė́nti ~ gyventi, gyvė́ndava ~ gyvėndavo, gyvė́ns ~ gyvėns, gyvė́nk ~ gyvė́nk, gyvė́ntu ~ gyventų greta: gyvenu ~ gyvenù, gyvenai ~ gyvenau; kutė́ni, kutė́ndava ~ kutėndavo, kutė́nsu ~ kutė́nsu, kutė́ns, kutė́nk, kutė́ntu ~ kutėntų greta: kutė́no, kutė́na ~ kutė́no; sė́nti, sėnsta, (pa)sėns, (ne)sėnk, (pa)sėntu ~ (pa)sėntų greta: (pa)sėna ~ (pa)sėno. Analogické am, an neexistují. 2. em, en se vyskytují ve slovesech, v jejichž kořeni se střídají s im, in (ī), např.: kimšti, kemša, kimša ~ kimšo; krimšti, kremčia, krimta ~ krimto; lįsti ~ lįsti, lenda, linda ~ lindo; rinkti, renka, rinka ~ rinko; šli̇nkti, šlenka, šlinka ~ šlinko. Vzniklé u týchž sloves v důsledku střídání kořenových samohlásek am, an se v nářečí změnily na um, un, např.: kumšči̇t ~ kamšyti, krumti̇ ~ kramtyti, lūndžei ~ lāndžioti, rūnkėt ~ ránkioti, slūnkėt ~ slánkioti. 3. an, en (před b, p > am, em) se nacházejí v kmeni přítomného času, v němž vznikly v důsledku vsuvky n, např.: užā́kti, užā́ka, užā́ka ~ užā́ko; nukā́pti ~ nukābti, nukāmba (< nukānba), nukā́ba ~ nukā́bo; šlā́pti, šlaṁpa (< šlaṅpa), (pa)šlā́pa ~ (pa)šlā́po; sutā́pti, sutaṁpa (< sutaṅpa), sutā́pa ~ sutā́po; gė́sti, gėnda, gė́da ~ gė́do; (nu)sė́kti, (nu)sė́nka, (nu)sė́ka ~ (nu)sė́ko; (pra)smė́kti ~ (pra)smė́gti, (pra)smė́nga, (pra)smė́ga ~ (pra)smė́go; (su)glė́pti ~ (su) glėbti, (su)gleṁba (< (su)gleṅba), (su)glė́ba ~ (su)glė́bo; apšė́pti, apšėṁpa (< apšėṅpa), apšė́pa ~ apšė́po; 23 žlėp̃ ~ žlebti, žlemba (< žleñba), žleba ~ žlebo; brišti, brenda, brida ~ brido; krišti, krenčia, krita ~ krito; skrišti, skrenda²¹, skrida ~ skrido; šni̇̀kti ~ snigti, šneñga, šni̇̀ga ~ snigo. V kořeni slova vzniklé v důsledku vsuvky en (em) zůstává vždy neporušené, zatímco an (am) se v některých slovech změnilo na un (um), např.: acruñda < atsirañda, nesuprañta < nesuprañta. Tato podoba un (um) se však vyskytuje převážně jen v řeči příslušníků starší generace; příslušníci střední generace (nemluvě už o mladších) zde obvykle vyslovují an (am): acrañda, nesuprañta (srov. také § 94a). 4. V některém dalším zvukomalebném slově, např.: ãm, am̃ „o hlasu psa“, amsẽt, amsi; krañki-krañki „o hlasu vrány, krkavce“, grem̃ž-grem̃ž, gremši-grem̃šti ~ gremžt-gremžt „zvuk škrábání, drhnutí“. 5. V jednotlivých slovech, většinou nedávno přejatých do nářečí, např.: ãmžis ~ amžius, am̃žinas, kambaris ~ kambarys, bañgą, bañdimai ~ bañdymai, krañtas, mañkyt ~ manyti, sañdelis ~ sandėlys, vañgeriškė ~ vangiarỹkštė „vingiarykštė“, ańtkapis, ańtpečiai ~ antpečiai, beñgi < beñtgi. 6. V některých vlastních jménech, např.: patámsis ~ Patámsis (příjmení, které se do nářečí pravděpodobně dostalo odjinud), samantónis ~ Samantónys (vesnice), mančiū̃nai ~ Mančiūšėnai (vesnice). 7. Ve slovech cizího původu, např.: ambulatorijoje „ambulance“, anglas, bankas, dakūmentas „dokument“, fundámentas. V těchto slovech původu odpovídají nářeční am, an také nepřízvučným om, on ve spisovném jazyce, např.: kambáinas ~ kombáinas, kampúotas ~ kompótas, kantúora ~ kontorà. O sekundárně vzniklých am, an, em, en v kmeni slova viz § 49, na konci slova viz §§ 72, 73. Sekundárně vzniklé smíšené dvojhlásky § 49. Při zmenšení počtu slabik ve slově a splynutí zvuků dvou sousedních slabik v jednu slabiku vznikají nové smíšené dvojhlásky. Prvním členem těchto dvojhlásek může být v nářečí: a, e (odpovídající spisovnému a, e a nepřízvučným o, uo; ė, ie), i, u (odpovídající nepřízvučným i, y; u, ū ve spisovném jazyce), ī, ū (odpovídající přízvučným i, y; u, ū ve spisovném jazyce), ė, o (odpovídající přízvučným ė, o ve spisovném jazyce), druhým členem jsou souhlásky l, m, n, r (odpovídající týmž hláskám ve spisovném jazyce). Sekundárně vzniklé smíšené dvojhlásky v kmeni slova jsou vzácné. Častěji se vyskytují pouze v těchto případech: 1. V první složce složených slov bez spojovací samohlásky, např.: žalmaŕge ~ žalmar̃gė, dvárpanis ~ dvárponis, plongalỹs ~ plongalỹs, stargalỹs ~ storgalỹs, dañkepė ~ duonkepė, žemdi̇̀rbis ~ žemdirbys, žémuogė || žėnuogė „lesní jahoda“, šėmpjėvės ~ šienpjovys, vem̃plaũkis ~ vienplaukis, venmaŕškinis ~ vienmarškinis, ventuŕtis ~ vienturtis, tópermaikės ~ pópermaikės, dektindaris, žvirdabės ~ žvyrduobės, šūnmazgis, šūnkelis, vidūrnakis, sūŕmaišelis ~ sūrmaišelis, raudónligė ~ raudonligė. 21 Z východoaukštaitských nářečních podob brenda, krenta, skrenda se dostaly také do spisovného jazyka. Srov. J. Jablonskis, Rinktiniai raštai, 1, 264, Vilnius, 1957. 24 2. Po zániku nebo vypadnutí koncových samohlásek či dvojhlásek ve slovech, např.: áns < ánas „on“, adgal || adgãl ~ atgal, ìr < yra, vidur, dėl ~ dėl (v proklizi), vėl, kòl, lìk šòl ~ lig šiol, šiñden < šiandieną, ūñtan „Antanai“, stàsiul „Stasiuli“. 3. Po vypadnutí samohlásky ze středu slova (většinou i), např.: kėlnes < kėlinės, šulnìs < šulinys, dvìlika < dvylika, keturiòlika < keturiolika (další příklady viz § 79). Smíšené dvojhlásky druhotného původu v kmeni slova se bez ohledu na přízvuk, který měly slabiky tvořící tyto dvojhlásky, vyslovují většinou s cirkumflexovým přízvukem. Pouze u přízvučných dvojhlásek, jejichž prvními složkami jsou ė, o, není přízvuk zřetelně slyšitelný (v tomto případě se všude píše značka středního přízvuku). Délka prvních složek i, u, Ik, odpovídajících jak į, ū, tak ỹ, ū̃, je stejná, např.: šùngrìbis ~ šungrybis, sùrmaišelis ~ sūrmaišelis (o délce složek dvojhlásek viz také § 20). O smíšených dvojhláskách druhotného původu na konci slova viz §§ 71—73. 3. Trojhlásky § 50. Trojhlásky jsou v kmeni slova vzácné a vyskytují se pouze v těchto případech: 1. V důsledku skládání slov, zkrácení koncovky nebo vypadnutí samohlásky splynou dvojhlásky ie, uo a souhlásky l, m, n, r, j ze sousedních slabik v jedinou slabiku, např.: pet’žiem ~ peržiem, pieṁburnis ~ pienburnis, šieṁpjovė ~ šienpjovė, kaž-dien ~ kasdien, šuolpalaikis, venuòlka < vienuòlika, venuòlktas < vienuòl iktas, duònkepė ~ duonkepė, tuòj < tuojau. 2. Trojhláska ien se vyskytuje v tvarech přítomného času sloves likti, migti s nosovou infixní souhláskou n, např.: liẽnku „zůstávám“, liẽnki „zůstáváš“, liẽnka „zůstává“; užmiẽnga „usíná“, už-miẽga, užmiẽngam „usínáme“. 3. V slovech nelitevského původu vznikly trojhlásky uol, uom, uon, uor z dvojhlásek ol, om, on, or, když se krátké o v nářečí změnilo v uo (srov. § 41b), např.: può lka ~ pòlka, pòmpa ~ pòmpa, frùontas ~ fròntas, nuòrma ~ nòrma. Podobně vznikly trojhlásky i v litevských slovech: (ìki) kùol < (iki) kòl, (ìiki) tùol < (iki) tòl. Trojhlásky jsou v nářečí pouze přízvučné; nepřízvučné trojhlásky se mění v dvojhlásky, např. papergalìs ~ popiergalys (srov. také § 49). O délce jednotlivých složek trojhlásek viz § 20c. O trojhláskách na konci slova viz § 74. 4. Střídání kmenových samohlásek § 51. V nářečí se vyskytují tytéž řady střídání samohlásek téhož kořene jako v Ik. Několik příkladů: 1. řada e (e-ė-i-ī-a-o): bėr̃, bėr̃alas, bir̃dė ~ byrėti, bar̃styti ~ barstyti; brendì, brìšti, bridė ~ brydė, brastù; drėbì ~ drėbia, drėbė ~ drėbti, dripì ~ dribti, drabstì ~ drabstyti, dròblis ~ dròblius; gėna ~ gėna, gìnti „hnát (krávy)“, ganì ~ ganyti, naktigònė ~ naktigonė; mėna, užmìnti, manì ~ manyti, išmanė ~ išmonė; 25 měšti, měti ~ mėtyti, sůmatas ~ sąmatas; nėšti, nėščiai ~ nėščiai || nãščiai ~ nėščiai; tverti, tveriu ~ tveriu, tverė ~ tvėrė, tvārstyti ~ tvārstyti, tvorà ~ tvorą; vėšti ~ vėžti, pravėžda, važinė́ti. 2. i řada (i-ī-ie-ei-ai): dīkti ~ dygti, diẽgas, daigìn­ti; gyvas ~ gyvas, atsigeivėlai ~ atsigeivėlėti, gaĩs, gaivdìti; knìšti, knìšlįs ~ knyslys, knáisė ~ knąsioti; likė, lienku „zůstávám“, laikì ~ laikyti, palaikis; miti̇̀ni, mintà, metelìs ~ metėlys „metel“, maitìnti; sijė ~ sijà, atãsėję || atãseje „dvojí kopí“, pásaitas; šnìkti ~ snigti, šniẽgas, šnegelóti ~ sniegelióti, snaigelóti ~ snaigelioti „poletovat“. 3. u řada (u-ū-uo-au-o): blūvōti ~ bliúvoti, blãut ~ bliáuti, blovóti ~ bliovoti; gniužt, gniũšte, gniãužti ~ gniužti, gniūžte, gniaužti; klūpì, klūpėt ~ klūpčioti, klãuptis; lūkterė́t, lūkterė́ti, lū́kuruot ~ lūkterėti, lūkuriuoti, laũki; lūpì, lū́obas, laupì ~ laupyti; usnū́sti ~ užsnūsti, snūda ~ snūdą, snaũsė; stū́buras ~ stūburas „pařez, zbytek pokáceného stromu“, stabrìs ~ stuobrys || stuobris „pařez; nemotorný člověk“. III. Vokalismus na konci slova 1. Samohlásky a § 52. Ve starém krátkém koncovém a se v nářečí změnilo v jiné hlásky (viz § 53). Zachovalo se pouze v zájmenech anàs, katràs, viskàs. Dnešní koncové a, které se v nářečí vyskytuje (je vždy krátké), má tento původ: 1. Ze starého dlouhého akutu (přízvučného i nepřízvučného) a. V něm odpovídá krátké a téhož původu, např.: lazdà, galvà, šakà, gerà, visà; dúona, píeva, šlóta, stórą. 2. Ze starého dlouhého nepřízvučného cirkumflexu a. Toto nářeční a v něm odpovídá nepřízvučnému o, např.: laũka ~ laũko, stãla ~ stãlo, mãža ~ mãžo; lãzdas ~ lãzdo, siẽnas ~ sienos, stóras ~ stóras; áuga ~ áugo, áugdava ~ áugdavo, būva ~ būvo, dára ~ dáro. Zkracování starých přízvukových typů tvirtažodis a tvirtagalis v koncovém ā slova neproběhlo najednou. Přeměna starého ā v samohlásku o (§§ 32, 55) ukazuje, že v době této změny si v nářečí zachovávalo délku pouze přízvučné (akutové i cirkumflexové) ā v kmeni slova a přízvučné cirkumflexové koncové ā. Všechny ostatní staré ā (nepřízvučné v kmeni slova i na jeho konci, stejně jako přízvučné akutové na konci slova) se již zkrátily, a proto se jich uvedená změna (v samohlásku o) nedotkla. 26 Krátké a, které se dnes ve všech litevských nářečích vyskytuje na konci slova místo starého nepřízvučného a přízvučného cirkumflexního ā, rovněž ukazuje, že jeho zkrácení je starší než zkrácení nepřízvučného cirkumflexního ā, společné pouze žemaitským a severním aukštaitským nářečím. Kromě toho není v některých severních východoaukštaitských nářečích nepřízvučné cirkumflexní ā ani nyní zcela zkráceno a vyslovuje se jako polodlouhé, např.: (sg. gen.) atóla ~ atólo, várga ~ várgo, (sg. gen., pl. nom.) ãdatos ~ ãdatos, rūnka.s ~ rankos (Debeikiai, Kamajai, Karsakiškis...). 3. Ze starého ē, které následovalo po l, srov. § 54. 4. Z nepřízvučného uo na konci slovního kmene. Toto a lk odpovídá uo, např.: rėma ~ rėmuo, rátasi ~ rátuose, šódasi ~ šóduose. α § 53. a) Nářeční α, odpovídající krátkému a nebo e ve spisovném litevském jazyce, pochází: 1. Místo starého krátkého a, které následovalo po tvrdé souhlásce, např.: (v otevřené koncovce) áuga, ãuna, būna ~ būna, dirba, dúoda, kìla, nẽša; (ne)gẽra, kãršta, šálta; (v zavřené koncovce) áidamas ~ eidamas, ártas, báltas, dárbas, kárštas, laũkas, pìrmas, vìenas. 2. V koncovce akuzativu plurálu místo: 1) a < ā, které následovalo po tvrdých souhláskách, např.: (nepřízvučné) báltas, gálvas, geltónas, póras, várnas; (přízvučné) geràs, kasàs, kitàs, runkàs ~ rankas, šakàs, visàs. 2) e < ē, které následovalo po l, např.: (nepřízvučné) didelàs ~ didelės, žólas ~ žolės; (přízvučné) kalès ~ kalės, kaulès ~ kiaulės, varlàs ~ varlės. Vznik redukovaného (kvantitativně i kvalitativně) a (α) je nepochybně důsledkem zkrácení slovní koncovky²². Nářeční α z krátkého a muselo vzniknout poměrně dávno — ještě před zkrácením cirkumflexního (nepřízvučného) a akutového (nepřízvučného i přízvučného) ā na konci slova, tj. před jejich přeměnou v nářeční krátké a (§ 52). Jinak by se i toto poslední a, pocházející z uvedených starých ā, změnilo v α²³. α v tvarech akuzativu plurálu vzniklo nejspíše současně jako α ze starého krátkého a. Po velmi dávném vypadnutí tautosylabického n²⁴ z koncovky uvedených tvarů se zkrátil i zbývající první prvek původního dvojhláskového spojení ã, zdá se, poměrně brzy (ještě před zkrácením starého -ā). Stejně staré muselo být i koncové ē v akuzativu plurálu > ē, které se po ztvrdnutí l v nářečí změnilo v α (srov. také § 64). b) V nářečí se redukovaná samohláska α vyskytuje také místo nepřízvučného (původního nebo vzniklého odtažením přízvuku) u na konci slova, které následuje po tvrdé souhlásce. Avšak u > α se neobjevuje tak pravidelně jako krátké a. α se nejčastěji vyslovuje v zavřené koncovce ²² O zkracování koncovek v jiných aukštaitských nářečích viz Vl. Grinaveckis, Galūnių trumpėjimas lietuvių kalbos tarmėse, PIMD, 8, 100 a násl. (1959). ²³ Tvar 3. osoby prézentu slovesa būti se v nářečí nejčastěji vyslovuje bez koncového a: ãir (záporný tvar nẽr), ale vyslovuje se také v nezkrácené podobě: ẽira ~ yra (nẽra ~ nėra). Zde se a nezměnilo v α, možná proto, že tento tvar je třeba považovat za staré substantivum, které mělo rovněž koncové ã (srov. Endzelynas, GF, § 334). ²⁴ Srov.: K. Širvydo akuz. pl. wisas PS I 4₉, weislingas PS I 48₅ a instr. sg. plunksnu PS I 106₃, nasztu PS I 52₁₁; v Debeikiai, Obeliai aj. akuz. pl. runkas ~ rankas a instr. sg. runku ~ rankų. Kromě toho srov.: Endzelynas, GF, § 212; Endzelīns, Gr, § 256. 27 namísto nářečního u < ū, např.: lietas ~ lietus, rūkštas ~ rūgštus, sūras ~ sūrus, sūnas ~ sūnūs, tuṙgas ~ turgus, žmogas ~ žmogus (|| lietus, sūrus, srov. § 65); méně často se vyskytuje také namísto nářečního u jiného původu (< ū, ūo atd.), např.: saldas ~ saldūs, gražūs ~ gražūs, (2. pád mn. č.) pūodas ~ pūodis, sūnas ~ sūnus. O osudu nářečního a po změkčených souhláskách a j viz § 63. e § 54. V nářečí se vyskytuje pouze krátké e na konci slova. Nejsou však doloženy spolehlivé příklady, v nichž by se zachovalo staré krátké e (o jednotném vokativu na -e viz § 64). Současné e na konci slova vzniklo: 1. Ze starého nepřízvučného ē. Toto nářeční e se vyskytuje na konci slova otevřeného i uzavřeného a odpovídá nepřízvučnému litevskému ė, např.: kārve ~ kārvė, lāpe ~ lāpė, medine ~ medinė; āre ~ ārė, kāse ~ kāsė, māte ~ mātė, sāke ~ sākė; (gen. sg., nom. pl.) kārves ~ kārvės, lāpes ~ lāpės, žēmes ~ žēmės, medines ~ medinės. Po ztvrdlém l (§ 84) se toto nářeční e mění v > a, např.: sāula ~ sāulė, kēla ~ kēlė; sāulas ~ sāulės. Zkrácení nepřízvučného ē (typické i pro ostatní severní aukštaitská nářečí) nepochybně proběhlo současně se zkrácením nepřízvučného cirkumflexního ā na konci slova (§ 52). Rapt, stejně jako v mnoha jiných litevských nářečích, vypadlo -e < -ē z tvarů 1. a 2. osoby množného čísla sloves (ve všech způsobech a časech), např.: tūrim, turėjom ~ turėjome, turėdavom ~ turėdavome, turėsim, turėkim, turėtumen ~ turėtumėme; tūvit, turėjēt ~ turėjote, turėdavāt ~ turėdavote, turėsi̇t, turėkit, turėtumet ~ turėtumėte. Měkké koncové t²⁵ ve tvarech 2. osoby množného čísla ukazuje, že e, které po něm následovalo, v nářečí vypadlo teprve poměrně nedávno. Totéž dokládají i staré písemné prameny. Například v anonymním katechismu z roku 1605 a v K. Sirvydově „Punktuose sakymų“ dosud převažují tvary 1. a 2. osoby množného čísla s koncovým e: tūrime KA 27₁₂,₁₄, pramineme KA 11₇, bīsi̇me KA 53₂₈, daritume PS I 6₁₁, dirbome PS I 17₅, pirksime PS II 78₃, klausikime PS I 83₁₇, daritumi̇me PS II 182₃; žinote PS I 1₁₅, Sedesite PS I 5₅, Astrokite PS I 6₂₈, ne imtumite PS II 6₂₇. V týchž pramenech se však již vyskytují uvedené slovesné tvary i bez tohoto -e, např.: norim PS I 85₂₉, nesimokiem PS I 17₁₀; pasiputet PS I 279₂₉, nepažinot PS II 109₁₇. 2. Z nepřízvučného dvojhláskového ie. Toto nářeční e odpovídá nepřízvučnému litevskému ie, např.: diṙpses ~ dirbsies, kārstises ~ karstysies, mōkises ~ mokysies. 3. O e vzniklém z nářečního a, které se posunulo k přední artikulaci (< á, starého nepřízvučného cirkumflexního ā, nepřízvučného uo), viz § 75. ē, ė, o § 55. Koncové ē, o ve slově vznikly ze starých přízvučných diftongů ē, ā. V lk jim odpovídají přízvučné ė, o téhož původu, např.: gẹsmē ~ giesmė, katē, žēvē ~ žievė; dabēs ~ duobės, katēs, žēvēs ~ žievės; 25 V tvaru 1. os. mn. č. se -m v nářečí vyslovuje tvrdě. 28 anõ, kakõ ~ kokiõ, takõ ~ tokiõ; barzdõs, galvõs, lazdõs, mažõs, naujõs. Po ztvrdlém l (§ 84) odpovídá ė > e, např.: kalė ~ kalė, žalė ~ žolė; kalės ~ kalės, žalės ~ žolės. Předpokládá se, že staré přízvučné ė v koncovém postavení, stejně jako v kmeni (§ 32), se muselo zúžit ještě před ztvrdnutím l; jinak by se po l nyní nevyslovovalo e, nýbrž jiný zvuk26. i, ī § 56. Nářeční koncové i (krátké), vzniklé ze starého krátkého i, se vyskytuje na konci otevřených i zavřených slov a odpovídá lk i téhož původu, např.: aštì ~ ešti, nieštì ~ niežtì gālì, stōvì, tūri; (j. č. nom.) akìs, ausìs, naktìs, vagìs. Na konci otevřených slov někdy staré krátké i zaniklo, např.: šiom < šiuomi, tuom < tuomi, manim < manimi, medum < medumi. (Srov.: savim PS I 93₂₅, sunum PS I 24₁₂, 74₂, žmogum PS I 10₂₉, 19₁, 54₁₁ vedle sunumi PS I 150₁₂,₁₅, žmogumi PS I 156₃.) § 57. Nářeční i (krátké), vzniklé z ī, odpovídá v lk i téhož původu, např.: martì, patì, gražì, platì (srov. tverečské gražì, plačì, brungìja „drahá“); (mn. č. ak.) akìs, ausìs, pìrìs27. Předpokládá se, že zkrácení akutového -ī nastalo současně se zkrácením -ā (§ 52). § 58. Nářeční i, ī, vzniklé z cirkumflexového ī. Krátké i tohoto původu odpovídá v lk i nebo nepřízvučnému y, zatímco dlouhé ī odpovídá přízvučnému y. Tato i, ī se vyskytují: 1. Nominativ jednotného čísla podstatných jmen kmenů īa, např.: brėdis, miežis, žodis; arklys ~ arkys, dagys ~ dagys, gaidės ~ gaidys28. 2. Nominativ množného čísla podstatných jmen kmenů ī, např.: akìs ~ ākys, širdìs ~ širdys, pìrtìs ~ pìrtys29. § 59. Nářeční i, ī odpovídající lk i vznikla z cirkumflexové dvojhlásky in po zániku tautosylabického n (§ 86). Krátké i tohoto původu je nepřízvučné, zatímco dlouhé ī (vyskytuje se zřídka) je pouze přízvučné, např.: ākì ~ ākì, dūntì ~ dantì, pìrtì ~ pìrtì, vãgì ~ vãgì; kakõ ~ kokį „jakého“, takõ ~ tokį „takého“. § 60. i vzniklé z akutové koncovky místního pádu -ēn. Tomuto nářečnímu -i odpovídá v lk -e vzniklé z téhož -ēn, např.: laukì ~ laukė, miškì ~ miškė, sōdì ~ sodė, šieni ~ šiene, šieni ~ šienė. V nářečí před tautosylabickým n odpadlým na konci slova- 26 Srov.: svedasišké kalõ ~ kalė, pelõ ~ pelė, pelõs ~ pelės, pamylõs ~ pamylės; raguvìšké pelõ ~ pelė, žulõ ~ žolė; žulõs ~ žolės (vedle e s přízvukem uprostřed slova: lėkti ~ lėkti); srov.: V. Valunta, cit. dílo, 37; E. Žvirblytė, Raguvos tarmė, diplomová práce (rukopis), 18, katedra litevského jazyka IFF Univerzity V. Kapsuka ve Vilniusu, 1954. 27 K původu koncovky -is genitivu plurálu litevských podstatných jmen i-kmenů srov. Endzelīnas, GF, § 236. 28 Podrobněji o původu koncovek -is, -ys nominativu singuláru litevských podstatných jmen īa-kmenů viz: Endzelīnas, GF, § 194 (s uvedenou literaturou); J. Kazlauskas, Přechod podstatných jmen i-deklinace do io-deklinace, UMD, 26, 41 nn. (1958). 29 O původu koncovky -ys nominativu plurálu litevských podstatných jmen i-kmenů (rapt > -is) viz také: Endzelīnas, GF, § 223; Endzelīns, Gr, § 281; J. Kazlauskas, cit. dílo, 42. 29 prvního členu (§ 86) -ė > -ī (-ėn > -in)30. Toto nepřízvučné i přízvučné -ī se zkrátilo podstatně dříve než -ī, vzniklé z nepřízvučného cirkumflexního -in (zkrácení prvního členu diftongu -ėn je společné všem litevským nářečím). Osud tohoto starého -ėn po l srov. § 85. Samohláska -i < -ėn vypadla ze všech tvarů lokálu singuláru jmenných slov s pronominální koncovkou, např.: baltam, geram, mažam, devintam, pinktam ~ penktame, kal’em ~ kokiame, pačėm ~ pačiame, šitam, artam, stovinčėm ~ stovinčiame. (Srov.: kuriami PS I 4₂₆, 13₆, 18₃, 51₁₅, kokiamy PS I 42₁₇, szawyntami PS I 43₁₈, tami PS I 57₁₆,₁₉, táni KA 48₂₄.) § 61. i vzniklé z cirkumflexního en, jehož první člen se před zánikem n změnil v i (-en > -in). Toto i v dialektu lk odpovídá nepřízvučnému ę stejného původu, např.: kàrvi ~ kárvę, ląpi ~ ląpę, medìni ~ medinę, žėmi ~ žemę; būzi ~ būvę, dávi ~ dāvę, dirbi ~ dirbę; mátis ~ mátęs, sákis ~ sákęs, turėjis ~ turėjęs. O osudu cirkumflexního en na konci slova po l viz § 85. § 62. i vzniklé z akutu diftongu ie. Toto i nářečí lk, odpovídající i stejného původu, se vyskytuje: 1. Na konci otevřeného slova: pronominální koncovka nominativu plurálu jmenných slov, např.: balti, jauni, geri, kiti, matiti ~ matyti, parvešti ~ parvežti, žalgami ~ valgomi; tvary 2. osoby singuláru přítomného a budoucího času, např.: neši, peši, šnekėsi, suksi, turėsi, veši. Případy, kdy ie na konci otevřeného slova nepřešlo v i, viz § 68. 2. Na konci zavřeného slova zvratné tvary sloves: infinitiv, např.: dairìtis ~ dairytis, dirbtis ~ dirbtis, glaustis, praustis; 2. osoba jednotného čísla rozkazovacího způsobu, např.: gulki s, kėlkis, pilkis, sėskis. Z otevřeného infinitivu (tj. bez zvratné částice) a z koncovky 2. osoby jednotného čísla rozkazovacího způsobu po souhlásce samohláska zanikla, např.: ari, bauši, derėi, gėri, kàli, mìši, žadėi; aik ~ eik, baik, dirbk ~ dirbk, turėk, vešk, žinok. Která samohláska z uvedených koncovek odpadla, lze jen těžko s jistotou říci. Zástupci starší generace vedle častějších infinitivních tvarů bez koncové samohlásky ještě někdy říkají: būti ~ būti, dirbti ~ dirbti a gàute (nářeční -e zde pochází z nepřízvučného -ie), aite ~ eiti, gyvenite ~ gyventie (srov. u Širvyda vedle nejčastějších infinitivních tvarů turėt PS I 5₁₀, but PS I 8₂, imkult PS II 17₅ také se vyskytující rasti PS I 34₁₁, II 94₂₂, buti PS I 37₂₅, turėti PS I 47₂₀, pasipustie PS II 184₁₇). 30 Postpozice lokálových tvarů množného čísla je méně zřetelná, protože se v nářečí po -s- vyskytuje nejen samohláska -i, ale i -e, např.: miškiuos, šakosė (ve větší části nářeční oblasti) a miškiuose, šakosė (okolí Musninků a Čiobiškisu). U Širvyda se pravidelně užívají tyto lokálové tvary jednotného čísla: dzewiaty PS I 43₁₇, giwenimy PS I 43₁₈, mokimy PS I 34₂₂, sudy „u soudu“ PS I 7₃ (zřejmě jen náhodně: augime PS I 195₁₉). Avšak na stejném místě jsou nejčastější lokálové tvary množného čísla: linksmbėse nikoli žsakose PS I 7₁₁, runkose PS I 27₂₆, úiose PS I 28₂₃, namuose PS I 32₁₄, purwuose PS I 36₁₃, karčiuose ir szaluose vandensė PS I 187₃, tumšibėse PS II 96₃₀, iose PS II 97₁, kuriose PS II 99₂₉ a méně časté: kuriosa PS II 94₂₆, dienuosa „ve dnech“ PS II 95₂₇, žadži osa „ve slovech“ PS II 149₁₆, piktibėsa PS II 168₃, kitosa wietosa PS II 202₁; kuriosy PS II 94₂₂, laukuosa PS II 94₁₉, reykałuosy (následuje po: wisokitos) PS II 96₂₇. Dále srov. Endzelynas, GF, § 190; Endzelīns, Gr, § 234 (s uvedenou literaturou). 30 V otevřené koncovce 2. osoby jednotného čísla rozkazovacího způsobu nebyla zachovaná samohláska vůbec zaznamenána. § 63. a) i po změkčených souhláskách nebo j namísto: 1) starého krátkého a, např.: (v otevřené koncovce) gėri ~ gėria, jōji ~ jōja, kōši ~ kōšia, lieji ~ lieja, šlāpi ~ šlāpia, žāli ~ žalia; (v uzavřené koncovce) naujis ~ naujas, šlāpis ~ šlāpias, vējis ~ vėjas, žālis ~ žalias; 2) a v akuzativu množného čísla (< ān), např.: (nepřízvučné) kōjis ~ kōjas, sāujis ~ sāujas, švīežis ~ šviežias; (přízvučné) gražis ~ gražias, marčis ~ marčias, vadžis ~ vadžias, žālis ~ žalias. Vznik tohoto nářečního i lze s největší pravděpodobností spojovat se změnou krátkého koncového a v α (§ 53). Krátké a se při změně v hlásku α, velmi podobnou krátce vyslovené zadní samohlásce ы v ruštině, mohlo po změkčených souhláskách a j přejít pouze v přední i31. Výslovnost slov audži ~ audžia, kinči ~ kenčia, lūdži ~ lūdžia „doprovází“, žūdži ~ žydžia „kvete“, laidži ~ leidžia, medži ~ medžia, spaudži ~ spaudžia, svėči ~ svečia, trėči ~ trečia naznačuje, že krátké a > α se po změkčených souhláskách a j změnilo v i až po změně skupin *dj, *tj v afrikáty dž, č (o době vzniku afrikát viz § 82d). b) Po změkčených souhláskách a j se nepřízvučné nářeční u nejčastěji změnilo v i, např.: gōjis ~ gōjus, križis ~ kryžius, rōjis ~ rojus, sūkčis ~ sūkčius; (akuz. sg.) gōji ~ gōjų, križi ~ kryžių, sūkči ~ sūkčių, marči ~ marčią, sūpi ~ sūpą, valdži ~ valdžią; (akuz. pl.) kviečis ~ kviečius, pievėjis ~ pievėjus, suvėjis ~ suvejus; ale: (gen. pl.) križų ~ kryžių, sūkčų ~ sūkčių, kōjų ~ kōjų, sāujų ~ sāujų. Přízvučné nářeční u v tomto případě většinou zůstává zachováno, např.: naujūs, svēčūs ~ svečius, někdy se však říká také medžis ~ medžius, žālis ~ žalius. Vznik tohoto i lze v některých případech vysvětlit také redukcí konce slova (srov. § 53). Jak však ukazují příklady, nářeční i se nevyskytuje pouze místo starého krátkého u, ale poměrně často vzniklo i z u jiného původu. Příčinou může být také to, že samohláska u po změkčených souhláskách a j má zvláštní sklon k posunu dopředu32. § 64. i, vzniklé místo krátkého e, se vyskytuje v akuzativních tvarech množného čísla podstatných jmen s kmenem na ē (k původnímu -ēs těchto tvarů > -es srov. § 53a), např.: (nepřízvučné) drōbis ~ drōbes, kārvis ~ kārves, žievīs ~ žieves; (přízvučné) katīs ~ katēs, medinīs ~ medinēs, senesnīs ~ senesnēs, virvīs ~ virvēs, žemīs ~ žemēs. Zcela spolehlivé příklady, v nichž by se nářeční i vyskytovalo také místo starého krátkého e, nejsou. Lze uvést pouze tvary vokativu jednotného čísla dievī, tēvī, zaikī. Pokud vznik těchto tvarů nesouvisí s morfologií, pak je třeba souběžně se vyskytující tvary vokativu jednotného čísla vaikė, vīre ~ vyre považovat za tvary, které do nářečí znovu pronikly teprve nedávno. Lze ještě dodat, že také tvary vokativu jednotného čísla podstatných jmen s kmenem na ē mají v nářečí dvojí podobu: kārvī || kārve (po l: vārla || vārla). 31 Ruské ы po měkké souhlásce přechází také v u (=i); srov. P. И. Аванесов, Фонетика современного русского литературного языка, § 41, Москва, 1956. 32 Tento jev je charakteristický i pro některá další východoaukštaitská nářečí (Ramygala, Raguva, Panevėžys aj.); srov.: Būga, RR, 2, 25—26; J. Šukys, Miežiškių tarmės vokalizmo bruožai, LKK, 2, 155, 160 (1959); E. Žvirblytė, min., veik., 22. Dále srov. § 76. 31 u, ū § 65. U na konci slova je krátké i dlouhé. Jeho původ je několikerý: 1. Ze starého krátkého u. V nářečí je, stejně jako v lk, přízvučné i nepřízvučné krátké, např.: alùs, medùs, gardùs, gražùs, rajùs, balsù, gilù; lietùs, žmogùs, sòtus, šviesù. 2. Ze starého ū. U tohoto původu je v nářečí, je-li nepřízvučné, krátké; v lk mu odpovídá ū, např. pietùs ~ pietūs, baisùs ~ baisūs, rãmus ~ rãmūs, sãldus ~ sãldūs33. 3. Z cirkumflexního dvojhláskového spojení im po vypadnutí tautosylabického n (§ 86). Toto nářeční u je krátké (nepřízvučné) a dlouhé (přízvučné). V lk mu vždy odpovídá dlouhé u (= ū), např.: (krátké) ālu ~ ālų, mēdu ~ medų, sāldu ~ sāldų; kọ́ju ~ kojų, vīru ~ vyrų, jūsu ~ jūsų; ārtu ~ artų, nėštu ~ nėštų; (dlouhé) galū ~ galvų, sunū ~ sunų, varlū ~ varlių, balū ~ baltų. 4. Z cirkumflexních dvojhlásek: 1) an, jehož první složka se před vypadnutím u změnila v u (-an > -un). U tohoto původu je v nářečí většinou krátké (nepřízvučné), dlouhé (přízvučné) se vyskytuje zřídka. V lk mu vždy odpovídá ą, např.: lãzdų ~ lãzdą, mažų ~ mažą, šãku ~ šaką, gėrų ~ gėrą; kãku ~ kokią „kokią“, tãkū ~ tokią „tokią“. 2) en, které následovalo po z, např.: didelù ~ didelę, žõlu ~ žolę (viz také § 85). 5. Z akutového dvojhláskového spojení uo. U tohoto původu je v nářečí, stejně jako v lk, vždy krátké. Vyskytuje se: 1) v otevřeném konci slova ve formách jednotného čísla instrumentálu a 1. osoby přítomného i budoucího času, např.: gerù, mažù, medžù ~ medžiu, pačù ~ pačiu, ratù (viz také § 68); gulù ~ guliu, nešù, sukù, vedù; nešù ~ nešiu, suksù ~ suksiu, vežù ~ vešiu. 2) v uzavřeném konci slova v akuzativu množného čísla, např.: gerùs, kálnus, pačiùs ~ pačius, piõdus, važiuojemus ~ važiuojamus (viz také § 68). Místo nářečního u se po tvrdých souhláskách někdy vyslovuje také α (§ 53b), po změkčených souhláskách a j pak i (§ 63b). 2. Dvojhlásky Dvojhlásky ai, au, ei § 66. Na konci slova zůstaly dvojhlásky ai, au, ei zachovány pouze pod přízvukem, např.: (sg. dat.) anái, gerái, jaunái, kitái, mažái; buvũi, gerai, laukai, senais, vaikais (srov. také § 75); pušáu ~ pusiau, táu; buvaĩ, daraĩ, mataĩ, paklaũs, vidaũs; darėĩ, mateĩ, sukeĩ, vedėĩ, vežėĩ. Po ztvrdlém l se dvojhláska ei mění v > ai, srov. § 84. Nepřízvučné staré ai, au, ei se v nářečí změnily v jiné dvojhlásky (§ 67). 33 O původu koncovky nom. pl. u-kmenů litevského jazyka -ūs (rapt > -us) viz Endzelynas, GF, § 249. 32 ai, au, ii, iu § 67. a) Nepřízvučné koncové ai, au po tvrdých souhláskách se v nářečí změnily v diftongy ai, au, např.: gálvai ~ gálvai, lázdai ~ lázdai; áugai ~ áugai, dírbai ~ dirbai, dirbdavai ~ dirbdavai; rãtais ~ rãtais, vírais ~ vyrais; ródais ~ ródais; dirbau ~ dirbau, šókau ~ šókau, válgau ~ válgau; mókaus ~ mókaus, sẽdau ~ sẽdaus. Podobnou změnu starých koncových diftongů ai, au (nebo dokonce jejich monoftongizaci) pozorujeme také ve velké části ostatních východoaukštajtských a středoaukštajtských nářečí. Zdá se, že tato změna začala poměrně dávno34 a nepochybně souvisí se zkracováním nepřízvučných koncovek (a v jiných nářečích také přízvučných s akcentem cirkumflexovým) a s jejich slabší výslovností (redukcí). Srov. také § 53. V diftong ai se mění také nepřízvučné koncové ai sekundárního původu, např.: 1) -ai < -ai, vzniklé zkrácením koncovky: dírvai (< dirvai < *dirvãje) ~ dirvoje, lóvai ~ lóvoj, runkai ~ rankoj; šitai (< šitai < *šitãji) ~ šitoj; 2) -ai < -ai < -ei (< -ei nebo -ėi), vzniklé po změkčené souhlásce l (§ 84): kėlai ~ kėlei, (sg. dat.) kaulai ~ kiaulei, sáulai ~ saulei, žólai ~ žolei; (sg. loc.) ėglai ~ ėglei, mélai ~ mėlei, sáulai ~ sáulėj. Kromě uvedených případů se na konci slova vyskytuje také ai, pocházející z ui (ui), např.: maĩšai ~ maišui, mėdai ~ medui, námąi ~ namui, sūnai ~ sūnui, vaikai ~ vaikui, vírai ~ vyrui, žmõgai ~ žmogui. Je pravda, že tato koncovka sg. dat. může vypadat totožně i s koncovkou téhož pádu v debeikiškém nářečí -ai (např. tam vyrai), jejíž původ zatím není zcela jasný35. V raptštině se však i v jiných případech nepřízvučné i přízvučné zakončení s akcentem cirkumflexovým -ui (ui) > mění v -ai, srov.: paskai ~ paskui, turgai < turguį < turguje, vidai < vidui < viduje, viršai < viršui < viršuje. To vede k domněnce, že také koncovka sg. dat. -ai zde vznikla (redukcí) z -ui. Nepřízvučné i přízvučné zakončení s akcentem cirkumflexovým -ai, které se vyskytuje v tvarech sg. instr. substantiv o-kmenů (např. gerai „dobrou“, gálvai „hlavou“, lazdai „holí“), vzniklo pravděpodobně rovněž z -ui36. b) V raptštině se první složky koncových diftongů ai, au, ui změnily v redukované α; po změkčených souhláskách a j se navíc předopřednily: místo α se zde objevilo i (srov. také § 63). To znamená, že tam, kde je po tvrdých souhláskách -ai a -au, jsou v týchž případech po změkčených souhláskách a j diftongy -ii a -iu, např.: 1) -ii a -iu z nepřízvučných starých -ai a -au: (vns. naud.) kóji ~ kójai, marčii ~ marčiai, valdžii ~ valdžiai; (dgs. vard.) gelãžinii ~ geležiniai, peļii ~ peļiai, žódžii ~ žódžiai; (dgs. įnag.) mediniñs ~ mediniais, pj evej iñs ~ piovėjais; 34 Např. dvojí zápis koncového ai u M. Daukši (ai nebo ei) naznačuje, že ve svém nářečí neslyšel ani čisté ai, ani ei, nýbrž ai nebo ei. Srov. APh, 4, 18 (1933). 35 Plg. K. Būga, Tauta ir žodis, 1, 417—418, Kaunas (1923); Z. Zinkevičius, a(ō)-kamienių daiktavardžių vienaskaitos naudininkas, UMD, 5, 190—191 (1955); Otrębski, GrJ L, 3, § 17. 36 O původu posledního diftongu v uvedené koncovce viz K. Morkūnas, Zbytky pronominálních adjektiv v jižním nářečí východních Aukštaitů, MADA, 2 (7), 198 a násl. (1959). 3. Kalbotyros klausimai, III 33 (sg. vok.) sūkčių ~ sūkčiau, suvėjų ~ siuvėjau; gražių ~ graužiau, įdžių ~ įdžiau; plovių ~ ploviau, ródžių ~ ródžiau, turėjų ~ turėjau; 2) -i z druhotného -ai: (sg. lok.) kójių ~ kójoj, sáujių ~ sáujo; 3) -i ze staršího a nově vzniklého nepřízvučného a přízvučného cirkumflexního -ui: (sg. dat.) árklių ~ árkliui, jáučių ~ jáučiui, krýžių ~ krýžiui, pjovėjų ~ piovėjui, sūkčių ~ sūkčiui; (sg. lok.) ámžių ~ ámžiui, pěčių ~ pěčiui; pagrečių ~ pagrečiui. Dvojhláska -i se na konci slova změnila také z nepřízvučného starého i druhotného -ei (s výjimkou případu, kdy toto -ei následuje po l; srov. oddíl a) tohoto paragrafu), např.: pjōvį ~ piovėj, ródį ~ ródei, sėmis ~ sėmeis; (sg. dat.) kåtį ~ káteį, kárvį ~ kárvei, sénį ~ sėnei; (sg. lok.) kóšį ~ kóšėj, purvynį ~ purvynėj, žémį ~ žémėj. O -i, které se nachází v koncovce instrumentálu singuláru jmenných slov kmenů io (ia)-, ē-, i- viz MADA, 2 (7), 198 tt. (1959). O lokálu singuláru -i ~ -yj viz § 82b. ie, uo § 68. Zachované nekrácené ie, uo na konci otevřeného slova mají přízvučnou koncovku zájmena anas (ukaz. zájm.), jis, katras, koks, nė joks, šioks, tas, toks, např.: (pl. nom.) anie, jies, katrìes, kakìes ~ kokie, niekiẽ ~ nė jokiẽ, šėkiẽ ~ šiokie, tiẽ, takiẽ ~ tokie; (sg. instr.) anuo, juo, katruo, kokiuo ~ kokiuõ, niekuõ ~ nė jokiũ, šėkuo ~ šiokiuõ, tuo, takuo ~ tokiuõ. Kromě toho se dvojhláska uo zachovala v přízvučné koncovce nominativu singuláru podstatných jmen souhláskového kmene, např.: akmuo, piemuo, ruduo, sesuo. Ve všech ostatních případech se nepřízvučné i přízvučné dvojhlásky ie, uo na konci otevřeného slova změnily v monoftongy, srov. §§ 52₄, 62, 65₅. Na konci zavřeného slova se přízvučná dvojhláska ie vždy zachovává nekrácená, např.: kerpìes, kitìes, nešìes, pra usìes, vedìes, vesìes; (sg. gen.) naktìes, pìrtìes, seserìes, ugnìes; jaunìeji. Dvojhláska uo zůstává nezměněna pouze pod přízvukem: 1) v koncovce zvratných sloves, např.: dedùos, nešùos, nešùos „nesu se“, vedùos, vešùos „vezu se“, a 2) v akuzativu plurálu zájmen anas, jis, katras, koks, nė joks, šioks, tas, toks, visokas, např.: anuõs, juõs, katruõs, kokiuõs ~ kokiuõs, niekuõs ~ nė jokiũs, šėkuõs ~ šiokiuõs, tuõs, takiuõs ~ tokiuõs, visakiuõs ~ visokiõs. V ostatních případech se na konci zavřeného slova ie, uo rovněž změnily v monoftongy, srov. §§ 52₄, 54₂, 62, 65₅. ui (ui̯) § 69. Na konci slova, stejně jako v kmeni, je dvojhláska ui velmi vzácná. V nářečí se vyskytuje pouze pod přízvukem jako cirkumflexní, např.: venùì vienas „jeden jediný“, (sg. instr.) jūì < jāj < jājā, katruì < katrāj < katrājā. O osudu nepřízvučného a přízvučného cirkumflexního ui na konci slova viz § 67. éi, ėi, oi § 70. Zkrácením koncovky lokálu sg. substantiv a adjektiv s kmeny ē-, (i)o- v nářečí vznikají nové dvojhlásky éi (po l ēi > ēi), oi, např.: varškėi ~ varškei (< varškėje), žėvėi ~ žievėi, skylėi ~ skylėi, žalėi ~ žolėi (srov. také § 82); anōi ~ anoj (< anojè), galvōi ~ galvoj, gražōi ~ gražioj, naujōi ~ naujoj. 34 Dvojhláska oi se vyskytuje ještě v některých tvarech nominativu sg. zájmen ženského rodu, např.: anõj ~ anój (< anóji) „ona; ukazovací zájmeno“, katrõj ~ katrój „která“. Dvojhlásky ėi, ęi, oi jsou v nářečí pouze přízvučné. O osudu těchto dvojhlásek sekundárního původu na konci nepřízvučného slova viz § 67. Smíšené souhláskové skupiny § 71. Staré smíšené souhláskové skupiny na konci slova se většinou rozpadly, jejich druhé složky odpadly (srov. § 86). Dnes existující smíšené souhláskové skupiny na konci slova jsou z větší části sekundárního původu. Jejich vznik byl obvykle způsoben zánikem samohlásek nebo dvojhlásek v koncovce. Po zániku samohlásky (nebo dvojhlásky) se souhláska poslední slabiky připojila k samohlásce předposlední slabiky, a tak vznikly nové souhláskové skupiny. Prvními složkami smíšených souhláskových skupin na konci slova, které se dnes v nářečí vyskytují, jsou tedy nejčastěji kmenové samohlásky a, ą, e, ė, ę, i, o, u, zatímco druhými složkami jsou souhlásky m a n. § 72. Smíšené souhláskové skupiny s druhou složkou m mají dativ a lokál sg. substantiv a adjektiv, dativ a instrumentál duálu a plurálu (=duálu) a 1. osobu plurálu sloves. a) -am (v spisovném jazyce odpovídá -am-, nepřízvučnému -om- a nepřízvučnému -ėm-, které následuje po l; srov. také § 75): anám, baltám; anãm ~ anamè, senãm ~ senamè; rátam, vaikám; ruñkam ~ rañkom, šienam ~ šienom; dàram ~ dàrome, dìrbam ~ dìrbome, dìrbdavom ~ dìrbdavome; didžiùlam ~ didžiùlēm, sėilam ~ sėilēm; màlam ~ màleme. b) -am (ve spisovném jazyce odpovídá -am- v 1. osobě plurálu prézentu po tvrdých souhláskách; srov. § 53): dìrbam ~ dìrbame, dùodam ~ dùodame, mòkam ~ mòkame. c) -em (ve spisovném jazyce odpovídá nepřízvučnému -ėm-): kárvem ~ kárvėm, lápem ~ lápėm; dàrem ~ dàrėme, màtem ~ màtėme. d) -ėm, -em (ve spisovném jazyce odpovídá přízvučnému -ėm): giesmėm ~ giesmėm, kaũem, senesnėm; gerklėm ~ gerklėm, žõlėm ~ žolėm. e) -im (ve spisovném jazyce odpovídá -im- a -am- v 1. osobě plurálu prézentu po změkčených souhláskách a po j; srov. § 63): gelàžim ~ geležìim, vitim ~ vytim; gūlim, dìrpsim ~ dirbsime, diõkim; áudžim ~ audžiame, baigim ~ baigiame, kėlim ~ keliame, važiuojim ~ važiuojame. f) -om (v lk odpovídá přízvučnému -om): lazdõm, naujõm, žãlõm ~ žaliõm. g) -um (vzácné, v lk odpovídá -um): petūm ~ pietūm. § 73. Smíšené dvojhlásky s druhou složkou n má převážně pouze instrumentál jmenných slov. a) -an je pouze přízvučné a odpovídá lk -an, např.: anán, baltán, gerán, miškan (srov. také § 75). b) -an v lk odpovídá: 1) vždy nepřízvučnému, někdy však i přízvučnému -an, např.: miẽstan ~ miẽstan, óran ~ óran, sõdan ~ sõdan, stõgan ~ stõgan; darbãñ || darbãñ, lungãñ || lungãñ ~ langãñ, stalãñ || stalãñ; 35 2) nepřízvučnému -on po tvrdých souhláskách, např.: lóvan ~ lóvon, runkan ~ rankon; 3) nepřízvučnému -ėn po l, např.: didžiūlan ~ didžiūlėn, sáulan ~ sáulėn, šeilan ~ šeilėn; 4) -un po tvrdých souhláskách, např.: alan ~ alun, medań ~ medun, turgan ~ turgun. Přízvučné -un někdy zůstává nezměněné, např.: dungūn ~ dangūn, medūn. c) -ėn, -ēn, -on odpovídají přízvučným lk -ėn, -on, např.: katēn, žēvīn ~ žievėn; didelēn ~ didelėn, žalēn ~ žolēn; galvōn, lazdōn, šakōn, valdžōn ~ valdžion. d) -in, -īn v lk odpovídají: 1) -in, např.: lavīn ~ lovīn, pirtīn, širdīn; 2) -yn, např.: artīn37 ~ artyn, gerīn ~ gerýn, žemīn ~ žemýn; 3) nepřízvučnému -ėn, např.: drōbin ~ dróbėn, ūpin ~ ūpėn, žemin ~ žēmėn; 4) nepřízvučnému -on po změkčených souhláskách nebo j, např.: nekōčin ~ niekōčion, sáujin ~ sáujon; 5) -un po změkčených souhláskách nebo j, např.: gōjin ~ gōjun, krīžin ~ krýžiun, pėčin ~ pėčiun. Diftong -in má také tvary ilativu množného čísla všech kmenů, např.: geruōsin, miškūosin, naujōsin, šakōsin, širdīsīn ~ širdysīn, žemēsīn. 3. Triftongy § 74. Na konci slova se v určitých případech vyskytují triftongy iem, uom. Triftong iem obsahuje zájmenná koncovka dativu množného čísla (= duálu), např.: aniēm, baltīem, kitīem, mažīem. Nepřízvučné -iem > se mění v -em, např. geriausiem ~ geriausiem. Triftong -uom se vyskytuje v instrumentálu jednotného čísla některých zájmen mužského rodu, např.: antōm, katrōm, kokiōm ~ kokiuōm, tokiōm ~ tokiuōm. IV. Kombinační zákony samohlásek 1. Přední posun samohlásek § 75. Po změkčených souhláskách a j se zadní samohlásky vždy posouvají dopředu, např.: jáunas, dž̌áuči ~ džiau­ti, pjovė ~ piovė, žóvauti ~ žióvauti, jūdini, juosta, lūnas ~ liūnas. Přední posun u nářečního a někdy vede až k jeho výslovnosti jako samohlásky e. Zřetelněji je e slyšet v těchto případech: 1) v otevřené slabice místo krátkého přízvučného i nepřízvučného a různého původu (srov. §§ 21—23, 52), např.: ievai ~ javai, sáuje ~ sáuja, pradžė ~ pradžia, žinė ~ žinia; jodinēt ~ jodinėti, žepḷinēt ~ žioplinėti, kėle ~ kelio, nauje ~ naujo, grāžes ~ gražios, sáujes ~ saujos, turėjes ~ turėjos; ještēla ~ juostėlė, āpjese ~ āpjuosė, vartēles ~ vartėliuose; 37 V nářečí se sekundárně vzniklý diftong -īn v těchto příslovcích vyslovuje s akutovou intonací. 36 2) místo dvojhlásek ai, am, an (prvního členu přízvučných cirkumflexních a nepřízvučného am), např.: arklě̃ ~ arkliai, geně̃ ~ geniai, naujě̃ ~ naujai; arklės ~ arkliais, naujė̃s ~ naujais, švarẽs ~ švariais³⁸; medž’nėm ~ mediniam(e), naujě̃m ~ naujamė; dvăsem ~ dvasiom, săujem ~ saujom, sėdėjėm ~ sėdėjome; gražě̃n ~ gražian, naujě̃n ~ naujan, švarẽn ~ švarian. Přední dlouhé nářeční a (takové a má otevřená přízvučná cirkumflexní slabika a přízvučné akutové dvojhlásky) se nemění v samohlásku e; v tomto případě se vyslovuje podobně jako ve spisovném jazyce, např.: jăvs, (jedn. č. instr.) brungĭai ~ brangiai, naujăm, takăm ~ tokiam. Tak se vyslovuje také přední první člen dvojhlásky au, např.: šaudai ~ šiaudai, šăuras ~ siauras, ganiău ~ ganiau, jăura, kăuras ~ kiauras. O starém krátkém a > na konci slova viz § 63a. § 76. Místo předního nepřízvučného u se v nářečí často objevuje samohláska i, např.: bliūd̃t ~ bliūvoti, bliūdžiukas ~ bliūdžiukas „miska“, čipinė̃t ~ čiupinėti, čižinė̃t ~ čiūžinėti, džīvesei ~ džiuvesiai, Jir̃dnis ~ Jurdōnys „vesnice“, maņčišėnai ~ Mančiūšenai „vesnice“, siūbōt ~ siūbuoti, siūlėlis ~ siūlelis, siuntinė̃t ~ siuntinėti, siuvėjs ~ siuvėjas, šīndien < šiundien (srov. Širvydas, Šiān diena PS II 99₃) < šiandiena, šniūrelis ~ šniurėlis, žiūrė̃t ~ žiūrėti. Dále srov. § 63b (s uvedenou literaturou). 2. Rozšíření samohlásky e § 77. Nářeční e má různou šířku. V některých případech je užší, v jiných se vyslovuje širší, s odstínem samohlásky a, srov.: 1. metì, metei, melù ~ mielių, sėdė́i ~ sėdėti, senù ~ senių, vieniem ~ vieniem; kėli ~ kėlia, mėte ~ mėte, sėnem ~ seniam, žėme ~ žėme, žėmen ~ žėmėm, (jst.) pěšt, vėšt, vėžt ~ vežti; beržėlis, kelminas ~ kelmynas, mērki ~ merkia, pėiki ~ peikia, veidas, pėrkel, velì; 2. metù ~ metų, melēm ~ mielėm, sedòm ~ sėdòm, senù ~ senų, venām ~ vienām; mėta ~ mėta, sēnu ~ seną, žėmas ~ žemas, vėzdamas ~ vėsdamas, vėžk ~ vežk; beržai ~ beržai, kelmas ~ kelmas, pērka ~ perka, pērkraut ~ perkrauti, (su)veltas ~ (su)veltàs. Příklady ukazují, že e se vyslovuje užší, stojí-li před přední (nebo předními změněnou) samohláskou či měkkou souhláskou (v případech 1), a širší, stojí-li před zadní samohláskou či tvrdou souhláskou (v případech 2). Z toho plyne, že na samohlásku e působí následující 38 Je třeba upozornit na skutečnost, že K. Širvydas, řídě se převážně fonetickým principem pravopisu, po změkčené souhlásce a j koncovku -ai nejčastěji zapisuje jako (-i)ei, např.: žodžiey PS I 1₉, seney PS I 3₁₈, kurtiniey PS I 32₈, numerielei PS I 32₈, plačiey PS I 42₃₀, padėiey PS I 28₂₉, kursitioiey PS I 28₃₀, siun ditioiey PS I 29₁, turėiey PS I 25₅, weiey PS I 50₅, žodžieys PS I 18₁₇, pačieys PS I 18₁₈, punčieys PS I 39₁₁, brungieys PS I 45₁₅, (jedn. č. instr.) kuriey PS I 14₂₃, pačiey PS I 169₂, bažničiey PS I 287₁₈, a jen podstatně méně často jako (-)ai, např.: ne priderunczay PS I 43₇, dušay PS I 247₇, pinkłays PS II 230₁₅, weias PS I 280₈, didžays PS I 301₄. V ostatních případech se po změkčené souhlásce a j v Širvydově pravopisu nejčastěji píše (i)a, srov.: gvayskčoja PS I 32₁, persekioja PS II 140₁, Kokia PS II 140₉, (jedn. č. lok.) kuriami PS I 4₂₆, kokiamy PS I 42₁₇, (jedn. č. instr.) ku nomasiam PS II 182₂₁, turinčiam PS II 141₅, a jen zřídka se vyskytuje e, např.: nužengėi „sestupujícího“ PS II 70₂₅. 37 následující hlásky (probíhá regresivní asimilace). Názory na to, co e ovlivňuje — zda samohláska, nebo souhláska — se však různí³⁹. Některé příklady z Raptu naznačují, že tuto samohlásku může ovlivňovat jak samohláska, tak souhláska, srov.: bė akies ~ be akies, neartas ~ neártas, ne ãžeras ~ ne ėžeras; kęps ~ kėps, pęš ~ pėš. Šířka samohlásky e v nářečí závisí také na její délce. Krátké e (vejeliũkas ~ vėjeliukas, vėlniai ~ velniai) je patrně o něco užší, zatímco dlouhé e (vejelis ~ vėjėlis, vėlnis ~ vėlniais) je širší; stejně tak krátké e (kepù ~ kepù, kelmù ~ kelmù) je užší, dlouhé e (kėpą ~ kėpą, kelmù ~ kėlmą) širší. Rozšíření samohlásky e je ve východolitevských nářečích v některých případech poměrně starým jevem. Usuzovat na to lze podle zápisu této samohlásky ve starých písemných památkách; srov. u K. Širvyda: daug giaro PS I 222₂, wisa siara PS I 172₂₆, Mięlas PS II 14₁₂, miatu „metų“ PS II 70₃₁, siamu „seną“ PS II 70₂₈, šiasztu „šeštą“ PS I 317₁₀₉, užkialdamas PS II 131₄₀. O vlivu v nářečí změkčené souhlásky na následující samohlásku e viz §§ 84,90. 3. Stahování a vynechávání samohlásek (Kontrakce a elize) § 78. a) Ve složených slovech a slovech s předponou, v zvratných tvarech nebo po vypadnutí souhlásky ze středu slova se mohou setkat dvě samohlásky. Tyto dvě samohlásky sousedních slabik se v nářečí někdy stahují v jednu samohlásku nebo dvojhlásku, např.: (a-e > o, e-ī > ē) pȯžėre ~ požėrė (< paėžerė); nėr(a) (< ne-yra), nebėr(a) (< ne-be-yra); (a-i > ai, e-i > ei) atãima (< atà-ima), pàima (< pà-ima); nėima (< nė-ima)⁴¹; (i-a > ie) apsìeve ~ apsievė (< ap-si-avė), apsėvìmas ~ apsievimas (< ap-si-avimas) „obuv, obuv“, nusìeve ~ nusievė (< nu-si-avė)⁴²; (ē-jī > ei, a-jī > ai, a-(v)i > ai) kalėjmas (< kalė-jimas); klãjmas (< klā-ji-mas > lk klojimas), ačlãjmas (< atšla-(v)imas). b) Setkají-li se dvě samohlásky sousedních slabik (nebo samohláska a dvojhláska), může být někdy jedna z nich vynechána, např.: neparinétas ~ neaparimėtos, nep-laidži ~ neaplėidžia, nėpkìnte ~ neàpkentė, neteis ~ neateis, netlàida ~ neatlėido, ³⁹ Srov. E. Grinaveckienė, Minivos upyno tarmės fonetika, LKK, 1, 159 nn. (1957). ⁴⁰ Širvydas však píše ia (někdy dokonce ea, např. Petras PS II 186₁₁) a e v případech, které nejsou jasně vymezené, a nedůsledně; dále srov.: žiame PS I 31₃, nužiamintas PS I 304₁₀, atmiatis PS II 67₁₉, didiasnio PS II 73₂₀, giwianimu PS II 76₄, diagina PS II 76₂₀, pianì PS II 80₁₂, žodialo PS II 158₄, miayly „meilę“ PS II 170₃, 183₂₆, prakìayktas PS II 76₁₀, piarpìszis PS II 188₂₂, niandri „vns. įnag.“ PS II 199₂₀, lampomis PS I 227₂₉, pirenkamia PS II 172₄, ir gieląži PS I 183₁₃, žiemes PS I 65₁₆, didesno PS I 57₂₅, giwianimu PS I 65₃, degunty PS I 20₂₅, peni PS II 80₁₄, žodelo PS I 371₀, meyly PS I 52₉, 58₂₀, 349₈, kieykia PS II 142₁₀, perkalbet PS II 16₄, iż nendres PS II 99₈, semkite PS I 214₁₃, apdengęs PS II 182₂₀. Značkami ia se v „Punktuose sakymų“ označuje především dlouhé (přízvučné) e. Kromě toho se ia místo e zřejmě vyskytuje častěji v druhé části „Punktų“. ⁴¹ V nářečí se vedle tvarů minulého jednorázového času atãėmių ~ atãėmiau, atãėmėji ~ atãėmei…, pàėme ~ pàėmė, nėėme ~ nėėmė často užívají také atãėmių, atãėmį…, pàime, nėime. ⁴² Podle nusìeve vzniklo v nářečí nejspíše také nūjėve ~ nujevė „zuje obuv“. 38 nẽtvežė ~ neatvežė, nešù (< ne-ešù), neĩna (< ne-eĩna), nebẽina (< ne-be-eĩna), nė̃jo (< ne-ẽjo), neušẽjo ~ neužšẽjo „nesnášeli se, hádali se“, apsẽiti ~ apsieiti, apsiaũti ~ apsiauti (< ap-si-aũti), nusiaũti ~ nusiauti (<nu-si-aũti). c) Ne vždy lze poznat, zda jsou samohlásky staženy, nebo zda je samohláska vynechána; srov. také: žvairãkis (<žvaĩra-ãkis), babaũšis (<boba-aũsis), nãũ (<ne-jaũ), nãũgi (<ne-jaũgi), nepaĩna (< ne-pa-eĩna), pasił̃t (<pa-si-ılgti), pasilsẽti (< pa-si-ilsėti > lk pasilsėti), pasĩmti (< pa-si-ı̄mti). Z toho plyne, že stažení a vynechání samohlásek spolu v některých případech velmi úzce souvisejí⁴³. 4. Vypadávání samohlásek (Synkopa) § 79. a) V nářečí se nejčastěji vyskytují případy vypadnutí krátkého nepřízvučného i ze středu slova, např.: 1. Stejně jako v lk, ze slov: kẽlnes ~ kẽlnės (< kelinės), vẽlnis ~ vẽlnìas (srov.: welinas PS I 14₃₂, welinas PS II 47₁₃, wėlino DK 13₂₁, 14₁₁ a welno KA 13₃₂, wėlno KA 14₁₂). 2. Ze slov: dešnẽ, dešnìs ~ dešnys (srov. lk: dešinė, dešinys), šil̃ma (srov. lk šil̃mą), šulnìs ~ šulnys (srov. lk šulnys), amẽrka, amẽrkõnas (srov. lk: Amerika, amerikõnas). 3. Z číslovek: veniuolka ~ vienuólka, veniuólktas ~ vienuólktas, dvỹlika ~ dvýlika, dvỹliktas ~ dvýliktas… deviniólka ~ devyniólka, deviniólktas ~ devyniólktas (srov.: Dvylika PS I 104₁₇, septiniólika PS I 226₁₄ a dvỹlika KA 24₃,₁₅; lk: vienuólika, vienuóliktas…). 4. Z přípony -inykas, -ė (=lk -ininkas, -ė), např.: liūdinykas ~ liūdynykas (< liūdynykas), mȧtnikas ~ mȧtnykas (< mȧtinykas), gỉrinikas ~ gỉrnykas (<giri-nykas), mėšnikas ~ mėšnykas (< mėsinikas), ležūnnikas ~ ležūvnykas (< liežūvinikas). Někdy se uvedená slova vyslovují také s i, např. liūdinykas ~ liūdynykas. V příponě -inykas se i zachovává, pokud by jeho vypuštěním vznikla skupina více než dvou souhlásek, např.: kȧltinik as ~ kaltinykas, rȧštinik as ~ raštinykas, kampi-nykas ~ kampinykas, dȧržinik as ~ daržinykas, ačkoli se říká také sekundinikas ~ sekundnykas (vedle sekundinikas), vȧlundnikas ~ valandnykas (vedle vȧlundinikas) „ukazatel hodin“. V nářečí nebylo rovněž zaznamenáno vypadávání tohoto i po souhláskách m, n a g, k; srov.: niuomnikas ~ nuominykas, dainnikas ~ daininykas (o malūnikas ~ malūnykas viz § 102), valākinikas ~ valākinykas. Starobylost vypadávání samohlásky i z přípony -inykas dokládají některé místní názvy, např.: mūšnikai ~ Mušnykai (< *Mūsinikai) „lk Mūsininkai“, ūpnikai ~ Ūpnykai (< *Ūpinikai) „lk Ūpninkai“, uličnikai ~ Ulýčnykai (< *Uličinikai) „vesnice v okolí Pabaiskas“, pasadnikai ~ Pasodnykai (< *Pasodinikai) „vesnice v okolí Gelvonů“, a také staré písemné památky; srov.: priešzniko KA 53₃, liežuvnikay PS I 82₁₁ ⁴³ Podobně je tomu i v jiných nářečích (srov. E. Grinaveckienė, cit. dílo, 163). Zdá se tedy, že není náhodou, že stejné příklady někteří lingvisté někdy uvádějí jako případy stažení samohlásek, jiní jako případy jejich vynechání (srov.: Endzelīnas, GF, § 34; Ot-rebski, GrJL, 1, § 360). 39 (srov.: priešininko DK 53₂₃, priešininkas PS I 5₃₁, priešininkay PS I 14₄, priešininkus PS II 222₃₀). 5. Zvratnou částicí -si-, např.: nešdáudą < ne-si-dúoda, nušinės < nu-si-nėš, pastráuk < pa-si-tráuk. b) Vymizení jiných samohlásek z vnitřku slova je poměrně vzácný jev; vyskytuje se jen v ojedinělých slovech, např.: kėtrės < keturios, kėtris < keturis, keturias, keterėdešims < keturiasdešims (ale: keturi, keturių ~ keturių, keturìem…). 5. Vypadávání, vkládání a přidávání samohlásek § 80. Případy vypadávání, vkládání a přidávání samohlásek jsou v nářečí vzácné; vyskytují se především ve slovech neslovanského původu. a) Vypadávání: šàikvōt ~ šeikvoti „vyčerpat“, kardi̇̀jōnas „akordeon“, lėkštrika, lėkštrika „elektřina“, lementōris ~ lementorius „elementář“, ná-ližas „analýza“, raštuōt „zatknout“, raštoni̇̀as „zatčený“, rápnikas (|| arápnikas) „biřic“, tōminė ~ tōminė „atomová“, tamabìlis „automobil“. b) Vkládání: šìretas || šìratas || šáratas „šroub“, gimnāžije „gymnázium“, giminàštika „gymnastika“, páletas „kabát“. c) Přidávání: uzbōnas (srov. rus. звон) „poplašná tabule“. Konsonantismus I. Původ a výslovnost 1. Souhlásky b, d, g, k, m, p, r, s, š, t, v, z, ž § 81. Původ souhlásek dialektu b, d, g, k, m, p, r, s, š, t, v, z, ž je stejný (a stejná je i jejich výslovnost, viz § 14) jako u odpovídajících souhlásek standardní litevštiny, např.: burnà, dúodu, gãlas, kótas, márgas, putà, rõges ~ rõgės, sãmanas ~ sãmanos, šáltas, tùrfas, vãkaras, žùlinì, žãgaras. j § 82. a) Původ hlásky j v dialektu je stejný (a stejná je i její výslovnost, viz § 14) jako ve standardní litevštině, např.: jáumas, jáura, júodas. b) V dialektu hláska j zanikla: 1. Stejně jako ve standardní litevštině mezi souhláskami a předními samohláskami, např.: (1. os. sg. přít. času) glaudì, kelì, sùntì ~ siunti, verki̇̀, (1. os. sg. minulého času) glaudėi, sùntei ~ siuntei, verkėi, (nom. pl.) šlapi̇̀, žali̇̀, (instr.) šlapiēm, žaliēm. 2. Ze starých skupin: gj, kj, lj, mj, nj, rj, sj, šj, vj, zj, žj, které se vyskytovaly před zadními samohláskami. Při vypadnutí z těchto skupin zanechalo j předchozí souhlásku změkčenou (tj. první složku skupiny), např.: rugù ~ rugių, lakù ~ lekìu, žàle ~ žalià, ramiaũ ~ ramiaũ, ganiàũ ~ ganiaũ, šunarei ~ šąnariai, šiauràs ~ šiaũras, šaũdas ~ šiaũdas, daviaũ ~ daviaũ, zurziau ~ zurziau, ōže ~ ožio. 40 3. Z přízvučných koncovek lokálu jednotného čísla -ėj(e), -yj(e), např.: dabė, žėvė, žalė (|| dabėj, žėvėj, žalėj) < duobėje, žievėje, žolėje; akỹ < akyje, ausĩ < ausyje, pirtì < pirtyje, širdì < širdyje⁴⁴. c) Stejně jako v mnoha dialektech se v kořeni slova rapt zachovaly skupiny retných souhlásek b, p s j před zadními samohláskami, např.: bjaurùs ~ biaurùs, (su)bjūra ~ (su)biūro, pjáuti ~ pjauti, pjáustyti ~ pjaustyti, pjévėjis ~ piovėjas, pjudĩ ~ piudyti, rugpjūtė ~ rugpjūtė, spiáuti ~ spiauti, spjaudalìs ~ spiaudalis, spjaudė ~ spiaudė. Na konci slova j po b, p zaniklo (předtím tyto souhlásky změkčilo), např.: drėbù ~ drebù, drebāũ ~ drebiau, lāpù ~ lāpiu, verpù ~ verpiu, verpāũ ~ verpiau. Před přední samohláskou se j po b vyslovuje pouze v příslovci labīn ~ labyn (nejspíše podle labjau ~ labiau). d) Skupiny zubních souhlásek d, t s j, které stály před zadními samohláskami, v dialektu (stejně jako ve spisovném jazyce) zanikly a změnily se v afrikáty dž, č⁴⁵, např.: gaidžẽ ~ gaidžiai, gaidže ~ gaidžio, gaidžiū ~ gaidžiui, gaidžū ~ gaidžių; svečẽ ~ svečiai, sveče ~ svečio, svečiū ~ svečiui, svečū ~ svečių, verčiū ~ verčių, verčāu ~ verčiau, verčĩ ~ verčia. l § 83. Hláska l v dialektu je téhož původu jako ve spisovném jazyce, např.: láibos, lāpe ~ lāpė, lāšas, lūbas ~ lūbos, lūpa ~ lūpa, lieptas, ligā, liktì. § 84. a) V dialektu se tvrdé l (které se vyslovuje o něco tvrději než ve spisovném jazyce) vyskytuje nejen před zadními samohláskami, ale také před e (rovněž před e, které je první složkou dvojhlásky), ē. Samohlásky e, ē se po ztvrdlém l v dialektu změnily na a, e, např.: lādas ~ lēdas, lāki ~ lēkia, vėlanas ~ vėlenas, žalāla ~ žolėlė; lāisti ~ lēisti, laidīmas ~ leidimas, didelāi ~ didelēi „didelei“, lik šelāi ~ lig šiolēi „ligi šiolei“; gulēt ~ gulėti, išblēsa ~ išblēso, tilēt ~ tylėti, velēna ~ velēna, žalē ~ žolē. Souhláska l se v dialektu vyslovuje tvrdě také ve slovech: gēlbāt ~ gēlbėti, kalbēt ~ kalbėti, silsēt ~ silsėti „ilsėtis“. V jiných slovech se v těchto případech, tj. když nestojí bezprostředně před e, ē, l vlivem asimilace vyslovuje měkce, např.: kilpēla ~ kilpėlė, pilnēt ~ pilnėti (srov. také § 89d). b) Souhláska l v dialektu zůstává před e, ē nezměkčená v těchto případech: 1. Ve zvukomalebných výrazech (citoslovcích, slovesech od nich odvozených a dalších slovech), např.: klēpt, klēpsi, klēptelēje ~ klēptelėjo, klebetiū, lēpī, lēpsi, lēpterēt ~ lēpterėti, lēpsi ~ lēpsyš „lēpsis“, plēkši, plēškēi, plēpēi, plēpīs ~ plēpys, plēpus, plērpt, plērpi ~ plērpia, slēpti, slēpsēi. ⁴⁴ Dále se předpokládá, že v dialektech mohly formy lokálu jednotného čísla akỹ, ausỹ… vzniknout z forem akij, ausij, jejichž j se s į (krátkým) asimilovalo v dlouhé į (= y). Srov. J. Kazlauskas, Lietuvių kalbos i- kamieno daiktavardžių vienaskaitos įnagininko ir vietininko formų kilmės klausimu, UMD, 26, 66–67 (1958). ⁴⁵ Z litevských místních jmen nacházených ve starých kronikách a jiných dokumentech (psaných cizími jazyky) se usuzuje, že *dj, *tj > dž, č změnily přibližně na konci 14. nebo na začátku 15. století. K této změně nejspíše nedošlo ve všech litevských dialektech současně. Zdá se, že začala o něco dříve v jihovýchodní Litvě a později v severozápadní části Litvy. 41 2. Před nářečním e, vzniklým z nepřízvučného dvojhláskového spojení ie, např.: lemuõ ~ liemuõ, letãis ~ lietãis, ležùvis ~ liežùvis (srov. také § 29). 3. Ve slovech, která se do nářečí dostala,uose nedávno, kdy proces tvrdnutí l už skončil. Jde především o slova nelitevského původu, např.: kalãdas ~ kalė̃dos, kalėdóti ~ kalėdóti, kalendõris ~ kalendõrius, klebõnas ~ klebõnas, leñtas ~ leñtas⁴⁶ „pomalý“, klė̃ka „klec“, blė̃ta || blė̃ka „plech“, sklė̃pas „sklep“; měkké l se vyslovuje i ve slovech glė̃ža „rozbředlá zemina, bláto; řídká, lepkavá kaše“, klė̃vas, lė̃nda, žal̃szi ~ žalėsiai, která se zřejmě mohou řadit i ke starým nářečním slovům. § 85. Tvrdnutí souhlásky l před e, ė, charakteristické i pro ostatní aukštaitská nářečí⁴⁷, je poměrně starý jev. Přibližně určit počátek tvrdnutí l pomáhá další neméně důležitý fonetický rys východoaukštaitských (a dzúckých) nářečí, totiž změna starého dvojhláskového spojení en v in. Jak víme, staré dvojhláskové spojení en se ve východoaukštaitských nářečích změnilo v in nebo en (přechodový stupeň od en k in); srov. výslovnost slova šventė v těchto nářečích: švĩntė (Gelvonai), švũntė. (Svėdasai, Obeliai), švẽntė (Panevėžys, Pakruojis). Po souhlásce l měl starý skupinový prvek en v týchž nářečích ještě rozmanitější osud. Na jeho místě se zde nyní objevilo ještě více nových dvojhlásek: in, ɘn, ǝn, un⁴⁸. Takto různý osud dvojhlásky en po l závisel na tom, která změna v těchto nářečích nastala dříve — tvrdnutí souhlásky l, nebo změna dvojhlásky en v in. V těch nářečích, kde se nejprve en > in, l, které se ocitlo před i, už později ztvrdnout nemohlo. Proto se zde nyní vyslovuje linta ~ lenta, lingvas ~ lengvas. Tato výslovnost je charakteristická pro všechny východní Aukštaitce žijící přibližně na východ od linie Parovėja — Biržai — Vabalninkas — Subačius — Troškūnai — Kavarskas — Vidiškiai — Širvintos — Kaimynai⁴⁹. Do této oblasti tedy spadá většina puntininků (včetně všech východních Dzúků). Tyto Aukštaitce bychom podle podoby lenta > lint(a) mohli nazývat lintininky. Jinak tomu bylo tam, kde l ztvrdlo dříve. Po ztvrdnutí l se první složka dvojhlásky en změnila v a (stejně jako se e po l mění v a i v jiných případech, např.: lesa > lasa, leisti > laisti). Tak se lenta, lengvas zde změnilo v lanta, langvas⁵⁰. Později, když začala změna staré dvojhlásky an v dvojhlásku un, změnila se spolu s ní i výslovností totožná an <en. Proto v některých východoaukštaitských nářečích z podob lanta, langvas (< lenta, lengvas) vzniklo lunt(a), lungvas (stejně jako runk(a) < ranka). Takto se nyní mluví v úzkém pásu puntininků západně od výše uvedené západní hranice lintininků. Významnějšími místy v této oblasti jsou Smilgiai (okres Biržai), Krinčinas, Vabalninkas, Karsakiškis, Raguva, Šiesikai, Ukmergė, Pabaiskas, Gelvonai, 46 K původu tohoto slova srov. Būga, RR, 2, 105. 47 Souhlásku l před e, ė netvrdí pouze západní Aukštaitci; všechna ostatní aukštaitská nářečí (Dzúkové, východní a střední Aukštaitci) v tomto případě vyslovují l tvrdě. 48 Podobně tomu muselo být i se starou dvojhláskou em, která následovala po l; srov. u K. Širvyda: nelýmiby PS I 114₁, nelymti PS I 125₁. V současnosti se však příklady této dvojhlásky em v uvedené pozici nedochovaly ve všech nářečích. 49 Při vymezení hranic souvisejících s tvrdnutím l se vycházelo především z materiálu shromážděného pro atlas litevského jazyka. 50 Takto (s dvojhláskou an) tato slova nyní vyslovují střední Aukštaitci, západní Dzúkové a nářečí Zietela, kde se souhláska l před e, ė tvrdí, zatímco stará spojení an, en se nemění v un, in. 42 Čiobiškis, Musninkai, Kernavė. Také lunta říkají jižní pantininkové (okolí Truskavõsu, Ramýgalosu a Krekenavõsu). Všechny tyto východní Aukštaitijce, kteří vyslovují lunt(a), můžeme nazvat luntininkai51. Do jejich oblasti, jak jsme již viděli z výše uvedených místních názvů, patří také celé rapt. Dvojhláska an při změně v un měla ještě přechodný stupeň — dvojhlásku ɔn (první složka — úzké krátké o). Tuto fázi si dodnes zachovala část východních aukštaitských nářečí. Takto vznikla z lanta (< lenta) také současná podoba těchto nářečí lont(a) (jako lonk(a)s < lankas). Takto vyslovující východní Aukštaitijci, které lze nazvat lontininkai, žijí v celé oblasti pontininků a v severní části pantininků. Jak bylo zmíněno, na některých místech se vedle starého en, které následovalo po l, ještě vyskytuje i dvojhláska bɫn. Původ této dvojhlásky zřejmě není tak jasný. Nemohla vzniknout přímo z in (< en), protože souhláska l před in by později neztvrdla. Dokládají to i slova lindo, linguori, linkimas, v nichž se l před in ve všech východních aukštaitských nářečích vyslovuje měkce. Proto tvrzení některých jazykovědců, že v těch nářečích, kde se vyslovuje lɪnta, se nejprve en změnilo v > in a poté l ztvrdlo, se nejeví zcela správné a navíc je nepochopitelné. bɫnta však nemohlo vzniknout ani z lanta či lunta, protože ani pro takovou změnu nemáme příklady. Z toho plyne, že toto bɫn místo starého en muselo vzniknout jiným způsobem. Je možné, že v některých aukštaitských nářečích se před začátkem tvrdnutí l první složka dvojhlásky en již zúžila, tj. en > ęn. Například slova šventė, žengti se tehdy vyslovovala jako šventė, žęngti. Když sem dorazila vlna tvrdnutí l před e, ė, začalo se lenta (< lenta), lengvas (< lengvas) vyslovovat jako lenta (lęnta), lęngvas (lęngvas). V těchto nářečích se však en dále měnilo v in, tj. šventė, žengti > švinti, žingti. V důsledku zaokrouhlení po tvrdém l se první složka ę (= ę) během tohoto dalšího procesu (změny en v in) rovněž musela změnit v zadní i (= bɫ). Jestliže jsou však izoglosy užívání podob linta, lunta a lonta víceméně jasné, oblast, kde se říká lɪnta, v současnosti přesně vymezit nemůžeme. Dostupný nářeční materiál ukazuje, že se dnes lɪnta vyskytuje nejčastěji pouze vedle jiných podob: vedle linta (např. v okolí Dieveniškės, Adutiškis a jinde), lunta (např. v oblasti rapt kolem Musninků, Čiobiškisu, Pabaiskasu a jinde). Je možné, že izoglosa užívání lɪntos byla dříve zřetelnější, ale později tuto podobu vytlačily již zmíněné linta a lunta. Například u K. Širvydase se píše převážně: nenusitynks PS I 10₁₇, lynktumes PS I 6₁₀, ne nusilynkiau PS I 24₂₄, aplinkis PS I 84₃, pralynkia PS I 138₁₃, nulink PS I 218₁₅, pralynktas PS I 327₁₄, nusilynkia PS II 12₂₄, nusilinimo PS II 90₁₄, pralynkt PS II 92₅, lyngwa PS I 51₂₀, lyngways PS I 52₂₈, tingwu PS I 243₉, lyngwesniu PS I 277₂₃, lyngwa PS II 36₁, lynciugas PS I 38₂₀, lyriciugays PS I 39₁₀, 127₂₉, lyničugais PS II 70₂₁. Jen zřídka se vyskytují: pralynkia PS I 185₃₁, lyncingu PS I 38₁₀, linciugays PS I 11₁₆, linčiugay PS II 160₅, stanksti PS II 179₁₅, prylankk PS II 171₁₉, pasilankie PS II 183₁₆, 51 Lze dodat, že také luntininkai místo starého en, které následovalo po l, někdy říkají in. Například v severní části jejich oblasti (od lotyšské hranice téměř až k Ukmergė) se nejčastěji říká linkt ~ lenkti. Za takovou výslovnost tohoto slovesa však může být odpovědné i jiné sloveso — linkti. K podobnému směšování těchto sloves dochází i v rapt, jenže zde se podle lunkšt < lenkti a místo linkti říká lunkšti (srov.: naložil vůz — až se i nápravy prohýbají „naložil vůz — až se i nápravy ohýbají“). 43 luncīgays PS I 374₁₉. Na poslední podoby ze Širvydových spisů lze podle všeho pohlížet buď jako na tiskové chyby, nebo jako na podoby přejaté z jiných nářečí. Nyní se však, jak už bylo řečeno, lbnta vyskytuje převážně jen jako souběžná podoba, a navíc častěji v místech, kde lintininkai sousedí s luntininkai nebo západními Dzúky. To vede k domněnce, že tato podoba (alespoň na některých místech) může mít jiný původ, než jsme uvedli výše. Například na okrajích zmíněných nářečí mohlo lbnta vzniknout v pozdější době kontaminací podob lunta či lanta a linta (ztvrdlé l prvních podob + dvojhláska in poslední podoby). Po krátkém přehledu výslovnosti l před starou dvojhláskou en se vraťme k otázce stáří tvrdnutí l. Z vlastních litevských jmen, která se dostala do starých dokumentů psaných v jiných jazycích, vidíme, že smíšené dvojhlásky am, an, em, en se již kolem poloviny 14. století v některých východních nářečích změnily v um, un, im, in. Samotný počátek této změny pravděpodobně sahá do ještě starší doby. Navíc se předpokládá, že jak změna zmíněných dvojhlásek, tak tvrdnutí souhlásky l začaly na východě a později se šířily na západ. A protože nejvýchodnější litevská nářečí dnes místo lenta vyslovují linta, muselo tvrdnutí souhlásky l začít o něco později než změna dvojhlásek am, an, em, en > um, un, im, in. Mezi počátky těchto dvou jevů však nemohl uplynout dlouhý čas, protože jiné aukštaitské nářeční oblasti, totiž luntininkai a lontininkai, zasáhla vlna tvrdnutí l již dříve a teprve později v těchto nářečích začala zmíněná změna smíšených dvojhlásek. V kořeni tomu však bylo takto, zatímco na konci slova to mohlo být jinak. Například místo starého akuzativu jednotného čísla *saulen (> lk saulę) bychom očekávali: v oblasti lintininků saulį (k vypuštění n viz § 86), u luntininků — saulu a u lontininků — saulo. Ve skutečnosti tomu tak ale vždy není. Lintininkai a severní luntininkai, kteří žijí v oblasti puntininků od lotyšské hranice přibližně až po Ukmergė, nyní většinou říkají saulb, zatímco lontininkai a luntininkai žijící v oblasti pantininků — saulę. V jižní části oblasti luntininků, kterou téměř celou zaujímá rapt, je akuzativ jednotného čísla saulu. Podívejme se, jak vedle linta a lunta mohlo vzniknout saulb, a vedle lonta i lunta — saule. Z fonetického hlediska se tyto podoby mohly vyvinout následovně. Starý akuzativ *saulen musel ve východních aukštaitských nářečích projít fází *saulėn. Tuto fázi zastihla vlna tvrdnutí l a saulėn > se změnilo v saulėṇ. Tato poslední podoba se v jedné části zmíněných aukštaitských nářečí (u lintininků a části luntininků) dále změnila v *saulbṇ > saulb, zatímco v druhé části (u lontininků a části luntininků) se již neměnila a po pozdějším vypuštění n na konci slova zde vzniklo saule. K tomu však mohlo dojít pouze: 1) jestliže konec slova zachoval první fázi změny an, en v dvojhlásky un, in, tedy dvojhlásky om, em, déle než kořen, nebo 2) jestliže se změna an, en na konci slova v dvojhlásky un, in (rovněž přes přechodný stupeň on, en) začala o něco později než změna stejných dvojhlásek v kořeni. Ať tak či onak, samotný počátek procesu změny an, en na konci slova by měl být také starší než počátek tvrdnutí l. Vlny změny an, en v kořeni a na konci slova se však musely šířit z východu na západ různou rychlostí. Poslední vlna, přesněji řečeno první fáze změny dvojhlásek an, en na konci slova (> on, en), postupovala mnohem rychleji, předstihla změnu kořenových an, en a luntininkai i lontininkai 44 dosáhlo toho ještě před ztvrdnutím l. V konci slova se stejně jako v kořeni an, en > un, in změnilo až po ztvrdnutí l (před e). Vzájemnou souvislost změny diftongů an, en v kořeni a na konci slova a tvrdnutí l bychom mohli názorněji znázornit v tabulce (viz tabulku 1). Tabulka 1 Vztah mezi změnou starého kořenového a slovního (akuzativu singuláru) en a tvrdnutím l ve východoaukštajských dialektech výchozí forma: kořen, koncovka; en >: kořen, koncovka; vlna tvrdnutí l; an, en >: kořen, koncovka; název nářečí podle výslovnosti slova lenta. lenta; *saulen; linta; *saulen; linta; *saulbn; saubl; lintininkai. lenta; lenta; *saulen; *saulen; lanta; *saulen; *saulan; lunta; *saulbn; saubl; lintininkai. lenta; lenta; *saulen; *saulen; lanta; *saulen; *saulen; lonta; *saulen; saulė; lontininkai. Je pravda, že kromě výše uvedených forem akuzativu singuláru se v týchž dialektech někdy vyskytují také další formy, např. v oblasti lintininků: saulė (Dieveniškės, některá okolí okresu Molėtai a jinde), saulu (Šašuoliai, Lyduokiai, některá okolí okresu Anykščiai a jinde). Posledně uvedené formy mohou být někde rovněž staré a vyvinuté přímo z *saulen. Nesmíme však zapomínat ani na to, že konec slova je mnohem méně stálý než kořen a může tak či onak rychleji podléhat vlivu jiných forem. Například ve východoaukštajských dialektech koncovky mnoha pádů slov kmenů na ė, která měla starou hláskovou skupinu -lė, po ztvrdnutí l zcela splynuly s koncovkami slov kmenů na o. Srov. skloňování slov ranka a saulė v nářečí Debeikiai: Singulár N. ranka, saula. G. rankas, saulas. D. rankai, saulai. A. ranku., saubl., saulu. I. ranku, saulu. L. rankaj, saulaj (a také ža.lōj vedle ža.lėsj „v trávě“). Il. rankan, saulan (ža.lōn vedle ža.lēn „do trávy“). Plurál ranka.s, saula.s. ranku., saulu. ranka.m, saula.m. rankas, saulas. ranka.m, saula.m (ža.lōm vedle ža.lēm „trávami“). (ža.lōs, ža.lēs „v trávách“). (ža.lōs, ža.lēs „do trav“). 52 Srov. O. Sedelskytė, Skloňování podstatných jmen v nářečí Debeikiai, MADA, 1 (4), s. 200 a násl. (1958). 45 Je pochopitelné, že když se koncovky zmíněné skupiny slov kmenů na ė takto smísily s koncovkami kmenů na o, je i vedlejší forma akuzativu singuláru šalù. Zde může jít o novější formu, vzniklou podle rùkų.53 Totéž platí také o formách jiných pádů (např. instrumentálu singuláru), které měly na konci slova hláskovou skupinu *-len. Kromě toho mohly na formy tohoto typu do jisté míry působit i jiné formy téhož kmene. Například místo starého lokálu *stalẽn, *šìlẽn se nyní většinou užívá stalì, šìli. Takovou formu lokálu mají i mnohá další východoaukštajská nářečí, srov.: atòli, kubìli, stalì (Debeikiai, Svėdasai). Lze se domnívat, že zde přízvučné -en > přešlo v -in ještě před ztvrdnutím l. Máme však také fakta, která tomuto názoru odporují. Zaprvé pozdější změnu tohoto -ẽn v jiný diftong dokládá Širvydův lokál singuláru dẽrkovy PS I 113₉, galỹ PS I 222₂₀, mezlỹ PS I 242₇, mokslỹ PS I 255₁₇, 287₁₂, jakož i současné formy tohoto pádu v některých nářečích: galbì, katìbli, kubìli, šìlì (Obeliai), galù, šìlu (Miežiškiai). V nářečích, kde se nyní nejčastěji říká šìl, se vyskytuje také další forma, např. šìlb (Čiobiškis). V těchto nářečích se navíc často užívá ztvrdlá forma galù, galbì (rapt), galì (Svėdasai54), odvozená z *galẽn. Zadruhé osud přízvučného -ẽn v instrumentálu singuláru po l rovněž nesvědčí o tom, že jeho změna začala dříve než změna nepřízvučného -en; srov. formy instrumentálu singuláru: atvìkti PS I 82₂₉, paukšzẽly PS I 85₂₇; siùlbl, skarelbi (Linkmenys, Obeliai), pelù ~ pelė, šaulù ~ šaule (Miežiškiai, Raguva)55. To nás vede k domněnce, že lokál singuláru šalì, šìli je nyní na mnoha místech novější. Měkké l zde mohlo nahradit tvrdé l podle mnohem častějších forem lokálu singuláru téhož kmene s měkkou souhláskou na konci kmene, např.: mišì ~ miške (< *miškẽn), namì ~ name, sodì ~ sode, stogì ~ stoge. Kromě toho se v těchto nářečích, kde *šìlẽn > přešlo v šìlì, vytvořily dvě koncovky lokálu singuláru téhož kmene: -u a -i. Je pochopitelné, že méně častá koncovka -u mohla být vytlačena. V některých východních nářečích podobného původu mohou být také formy příčestí minulého činného: acigùlęs ~ ats igùlęs, acigùlì ~ ats igùlė, pakėlìs ~ pakėlęs, pakėlì ~ pakėlė, sušėlìs ~ sušėlęs, sušėlì ~ sušėlė. Tyto formy, užívané (rapt a příslušníky starší generace) vedle acigùlbs (acigùlas), acigùlbl (acigùla), pakėlbls, pakėlbl, sušəlbls, sušėlbl, mohly vzniknout podle příčestí jako būvis ~ buvęs, būvì ~ buvę, mātìs ~ matęs, māti ~ matę, vėžìs ~ vėžęs, vėžì ~ vėžę. Určitý vliv může mít i měkké l v litevských formách ats igùlęs, ats igùlė… Vidíme, že otázka osudu skupiny *-len na konci slova je mnohem složitější než v kořeni. Bohužel máme k této otázce také poměrně málo srovnávacího materiálu z různých nářečí. K době tvrdnutí l v rapt srov. také §§ 29, 32, 55. n § 86. Původ nářečního n je stejný jako u lk, např.: nãgas, naktìs, nẽrti, niẽkas, nìkti ~ nykti. 53Dále srov. J. Šukys, cit. dílo, 160. 54Dále srov. Lietuvių kalbos žodynas, 3, 72, Vilnius, 1956. 55Rapt dřívější formy, z nichž vznikl dnešní instrumentál singuláru šaulaĩ „saule“, pelai, „pele“, mohly být jak šaulu, pelù, tak i šaulbt, pelbt (podrobněji o vzniku instrumentálových forem singuláru ženského rodu lazdaĩ, katì… v rapt viz MADA, 2 (7), 198 a násl. (1959). 46 Ve starých smíšených dvojhláskách an, en, in, un se tautosylabické n zachovalo, pokud tyto dvojhlásky stály před souhláskami t, d, k, g, p, b, např.: unt̃ras ~ antras, pín-tė ~ pėntė „pentis“, kaũdis ~ kaũdys, sùnku, žiñgsnis ~ žingstnis, į̃mpilas ~ į̃mpilas (o m < n viz § 91). Ve dvojhláskách an, en, in, un, které stály před s, š, z, ž, r, l, m, n, j, v a na konci slova v otevřené pozici, n zaniklo. Zánik tautosylabického n, k němuž docházelo postupně, není v mnoha případech dávnou záležitostí. Za prvé, rapt, stejně jako v jiných východních nářečích, toto n muselo zaniknout až po an, en > un, in (§§ 35 d, 36 c, 60, 61, 65). Za druhé, ze starých písemných pramenů vidíme, že ještě v polovině 17. století, a dokonce i později, někteří aukštaitští mluvčí místo starých dvojhlásek an, en, in, un v uvedených případech vyslovovali a, e, i, u s jasným odstínem n, nazalizovaně. Například D. Klein ve své gramatice samohlásky tohoto původu kvůli jejich zvláštní výslovnosti také pojednává samostatně56. V jednotlivých tvarech (např. genitiv plurálu, § 53) n v koncovkách rapt, stejně jako v jiných nářečích, zaniklo velmi dávno57. V rapt slovesech se n v určitých případech zachovalo i před s, např.: givė̃nsu ~ gyvėnsu, givė̃ns ~ gyvens, sénstu, sė̃nsu ~ sénsiu, señs (o tomto nářečním en viz také § 48), giñsu ~ ginsiu, giñs, žriñsu ~ trinsiu, žriñs. Zachování tautosylabického n před s zde napomohla analogie k jiným tvarům, v nichž toto n před jinými (okluzivními) souhláskami pravidelně nevypadlo, srov.: givė̃nti ~ gyventi, givė̃ndava ~ gyvendavo, givė̃nk ~ gyvenk, žriñti, žriñdava ~ trindavo, žriñk. V předponě in- (vyskytující se vedle častějšího un- < ant-) se nářeční n zachovalo před všemi souhláskami, např.: iñdave ~ indavė, iñkė̃la ~ inkėlė, iñgėri ~ ingėrė, iñšėda ~ insėdo, iñmetė ~ įmetė, iñvė̃rti ~ inverti. f, ch, h § 87. Souhlásky f, ch, h jsou v nářečí vzácné. Vyskytují se: 1. V expresivních slovech a citoslovcích, např.: fė, fá „fe“, fít, fùchti (!fùkti), „označuje náhlé uhašení ohně“; màchti „makt“, trach „označuje výstřel a jiné zvuky“, žàch „označuje zvuk pádu, řezání“; ahã, ohõ, į̃haha ~ ýhaha. 2. Ve slovech cizího původu, např.: fanjėra „překližka“, felčeris, frántas; chrõmas ~ chromas; hùonaras ~ honõras „čest, ambice“. Příslušníci starší generace nářečních mluvčích ve slovech převzatých z jiných jazyků často vyslovují místo f, ch, h p, k, g, např.: pabrìke ~ fabrikė „továrna“, panabėrija ~ fanabėrija, pùosfaras ~ fosforas; krizantėma ~ chrizantėma, tėchnìkas ~ tèchnikas; gusáras ~ husáras. Souhláska h se někdy zcela vypouští, např.: aktãras „hektar“, iònaras „honorář“. Příslušníci mladší generace ve slovech cizího původu souhlásky f, ch, h zpravidla vyslovují. 2. Afrikáty § 88. O nářečních č, dž < *tj, *dj viz § 82d. V nářečí se afrikáty c, č, dz, dž vyskytují také v těchto případech: 1. Ve zvukomalebných slovech, např.: capsót, cikšėt; čekšėt, čiaukšt ~ čiaukšt, čùkšt ~ čiùkšt; dzìrint, dzupsėt ~ dziubseti; džerškė̃ti, džiñkti ~ džingt. 56Srov. První gramatika litevského jazyka, 418 a násl., Vilnius, 1957. Dále srov. K. Eigminas, cit. dílo, 168–169. 57Dále srov. Z. Zinkevičius, Náčrt dějin posesivních přídavných jmen litevského jazyka, 25 a násl., Vilnius, 1957. 47 2. Vzniklé asimilací z jiných dvou sousedících souhlásek (nejčastěji c < t-s, č < t-š, dz < t-z, dž < t-ž), např.: ackirė < at-skirti, ackėlė < at-sikelti, acminė < at-siminti, acnešė < at-sinešti, pač < pats; ačūlė < at-šalti, ačlaimas < at-š laimas, ačlauži < at-šla užti; ādžvimbė < at-žvimbė, adzbósta < at-sibósta, adzdūoda < at-sidūoda; adžagarei < at-žagar iai, adžnupė < at-žnybti, adžvingė < at-žvengė. 3. Ve slovech cizího původu, např.: cigònas „cikán“, cimantas „cement“, čolis; česnākas. 4. Afrikáta c se v nářečí někdy vyslovuje také místo s, především v příponách cizího původu před souhláskou k, např.: kvietkāučkas ~ Kvietkāučkas, jeblūonckas ~ Jablònskas, gelvańckas ~ gelvańskas „obyvatel Gelvonů“, brudūlckas ~ Brudūlskas, kavārckas ~ Kavárskas „příjmení a městečko“, pabaickas ~ Pabaiskas. II. Kombinační zákonitosti souhlásek 1. Měkčení a tvrdnutí souhlásek Měkčení. § 89. a) Souhlásky jsou vždy měkké, stojí-li přímo: 1) před předními samohláskami (srov. také §§ 84, 90), např.: bìlinėtis ~ bylinėtis, dègimas, kèškas, lėptas, ši̇emėniškas, fėtas, kėksmas, sėdynė ~ sėdynė, šilkas, ievvas, vēri ~ vėria, ēilas; 2) před předními samohláskami zadní řady, které se posunuly k přední výslovnosti; viz §§ 75, 82. b) Po vypadnutí koncových předních samohlásek (obvykle e, i, méně často dvojhlásek ei, ie) zůstávají souhlásky, které jim předcházely, většinou měkké, např.: būt ~ būti (srov. také § 62)⁵⁸, būkit ~ būkite (srov. také § 54), kōtū „kočička“; bādās ~ bādosi, gīris ~ giriasi, praūisis ~ praūsiasi; mān (srov. maní (srov. mánig DP 287₂₆ vedle mań DP 1₁₁); dēl (srov. del’ KA 48₃₀, 57₁₅) < dėlei, vėl (srov.: vėl’ KA 48₁₂, vel KA 48₂₇) < vėlei, kōl ~ kólei, tōl < tõlei⁵⁹. Souhlásky k, m se v tomto případě vyslovují tvrdě, např.: auk (srov. také §§ 62, 93), dirbam ~ dirbame, aišim ~ eīsime, senam ~ senamė (srov. §§ 54, 60). c) Vypadne-li ze středu slova přední samohláska, souhláska, která jí předcházela, většinou zůstává měkká (srov. § 79), avšak zvratná částice -s- < -si- před tvrdými souhláskami také tvrdne, např.: nėsmāta ~ nesimāto, paslaūdzī ~ pasilėidžia, pasrōda ~ pasirodo, parsūara ~ parsivāro. d) Ve skupinách souhlásek měkká souhláska obvykle změkčuje i všechny ostatní souhlásky, které jí předcházejí, např.: baršti ~ barstyti, bēlštis, dūnīti ~ dantyti, drēške ~ drėškė, kēlvertas, skauterė ~ skiauterė, šmilkinīs ~ smilkinys, spīrti, šlaūži ~ šliaužti, trūškinti ~ triūškinti, sužlūnga ~ sužliūnga. Ve složených slovech někdy tvrdá souhláska první složky zůstává nezměkčená před měkkou souhláskou druhé složky, např. dańkėpė (ale zdá se, že častěji dańkėpė) ~ duonkepė. ⁵⁸ V nářečí je vždy měkké také -t v citoslovcích, např.: kišt ~ kyšt, krūšt, šūst ~ šūst. Předpokládá se, že toto -t < -ti pochází ze staré koncovky jednotného čísla dativu s -i. Srov. Otrebski, GrJL, 3, § 843. ⁵⁹ Měkké l v uvedených příkladech ukazuje, že -ei vypadlo ještě před ztvrdnutím této souhlásky (§§ 84, 85). 48 Ne všechny souhlásky ve skupině souhlásek mají stejnou míru měkkosti. Nejměkčeji se vyslovuje ta souhláska, která stojí (nebo stála) bezprostředně před přední samohláskou nebo samohláskou, která se změnila v přední; měkkost následujících souhlásek je méně výrazná. Měknutí nepůsobí na všechny souhlásky ve skupině stejně. Zadopatrové g, k a retné b, p, m, oddělené od předních nebo zepředu vyslovených samohlásek jinými souhláskami, se většinou vyslovují tvrdě, např.: aũglis ~ aũglius, ugnìs, brukšnìs ~ brúkš- nìs, trùkšėt ~ trūkčioti; kablìs ~ kablys, gõbšì ~ gobši, capšėt, bumpšėt ~ bamp- šėti, kamšì ~ kamšyti. Uvedené souhlásky však změknou, jestliže se odedávna nebo nově ocitnou v téže slabice s dalšími měkkými (nebo změkčenými) souhláskami, které po nich následují60, např.: glìtus, gnìaušì ~ gniaužti, kveĩs ~ kvie- tỹs, kniaũkti ~ kniaukti, arkìs (vyslovuje se po slabikách: ar-klìs) || arklys (: ar-lìs) ~ arklys; bliaũ ~ bliáuti, nubrizga ~ nubrizgo, kėblìnti (: kė-blìnti) || kėblìnti (: kėblìnti), pliaũpi ~ pliaũpti, trėpsė̃ti (: tre-pšė̃ti) || trepsė̃ti (: trep-sė̃ti), tìmpì. Souhlásky stojící před tvrdými g, k, b, p v uvedených skupinách se většinou vyslovují rovněž tvrdě, zatímco před týmiž změkčenými zadopatrovými a retnými souhláskami změknou i ostatní souhlásky, např.: unglìnas ~ anglinas, snarglìs ~ snarglys, karklìnas ~ karklynas; bùrptelėt ~ burbtelėti, pùrptelėt ~ purptelėti; išg̃vėris ~ išgveręs, pėrg̃rìš ~ pergręžti, sklaũtas ~ skliautas, šìnkė ~ stengti; atbrìzga ~ atbrizgo, užbliaũt ~ užbliauti, atplìšt ~ atplyšti, bùfì ~ burbti. Souhlásky před zadopatrovým k, které na konci slova ztvrdlo, se vždy vyslovují tvrdě, např.: dìrbk ~ dirbk, graũšk ~ graušk, krėšk, pìrk, skìnk. Souhláska l se v uvedených skupinách většinou vyslovuje měkce, např.: alkšnìs, dìlki ~ dilgt, sìlpìnėt, dìlpė̃t ~ dilbčioti, gùlk, kėlk (říká se také gùlk, kėlk). e) Souhlásky měknou, jsou-li ve skupině s j, např.: bjaũris, subjūra ~ subjūro, pjaũti, špjáuti, atjùnkti ~ atjunkti, išjudìnti ~ išjudinti, parjòd, užjòd. f) Měknutí souhlásek v některých případech nastává i na hranici slov. Měkká souhláska na začátku slova změkčuje tvrdou koncovou souhlásku předcházejícího slova, např.: bèt kiẽk ~ bet kiek, dĩeną dĩeną ~ dien dieną „den za dnem, každý den“, gan gẽras ~ gan geras, kas dìrbs ~ kas dirbs, kad gẽras ~ kad geras. g) Další případy měknutí souhlásek: 1. V jednotlivých slovech, např.: ležuvis || ležùvis ~ liežuvis, šaũdiklė ~ šiaudykle „brokovnicí“, šėmet < šiemet (< tento rok). 2. Ve slovech cizího původu se l často vyslovuje měkce i tehdy, když stojí před tvrdými souhláskami, např.: bùlba „brambora“, pùolka ~ polka. Ve skutečnosti se zde v nářečí pouze zachovalo (neztvrdlo) měkké l, protože se tak vyslovuje i v jazycích (le., brus.), z nichž se tato slova do nářečí dostala. Tvrdnutí. § 90. Pravidelně ztvrdla v nářečí pouze souhláska l, která stála před e, ė (§ 84). V jednotlivých slovech se vyskytují také ztvrdlé r, s, t a další souhlásky, např.: 1) v litevských slovech (zřídka): graĩt < greit, graĩtas < greitas, graũstis || grâuštis ~ griauštis, graũšì || grâušì ~ griaušti, graũšmas || grâũšmas ~ griaušmas, 60Je však třeba říci, že měknutí zadopatrových g, k je velmi nepatrné. Proto se jinde v této práci ani neoznačuje. 4. Kalbotyros klausimai, III 49 grõzdas „griozdas“, grazdēt ~ grozdóti „griozdoti“, saptní < sedm, tašlė < tešlė „těsto“, nãt < ne; strūbki ~ strýkt, budõlškì ~ budýkšt, žýbì ~ žýbt. 2) ve slovech cizího původu (poměrně často): agzãma „ekzém“, cantnaris „cent“, falčeris „felčar“, mātrikai „matriky“, ramantuõj „opravovat“, saradālė „seradėlė“; adālė „Adéla“, faleksas „Felix“, ragina „Regina“; žìgma „Zikmund“. Takové změkčení souhlásek se vyskytuje především v řeči příslušníků starší generace61. 2. Asimilace § 91. V nářečí se vyskytuje regresivní asimilace souhlásek blízká i vzdálená. a) Případy blízké asimilace: 1. Neznělá souhláska před znělou se mění ve znělou a znělá před neznělou v neznělou, např.: abgalēt ~ apgalėti, ãdbulas ~ atbulas, rēgdava ~ rėkdavo, kaz būsva ~ kas buvo, mezgalis ~ mėsgalýs, iž dūgna ~ iš dugno, ižgērk ~ išgerk; dirpk ~ dirbk, grapštūkas ~ grabštūkas, dēkt ~ degti, užkūrt ~ užkurti, miẽspelį ~ miežpeliai „ječmenné plevy“. 2. Souhláska s před č se mění v š a z před dž v ž, např.: unkščiau ~ anksčiau, sugrēbščiu ~ sugrėbščiau, praščiausis ~ prasčiausias; laždžõke ~ lazdžiokė. 3. Před retnými b, p se přední jazykové n mění v retné m, např.: imbērti, umbērti (< inbērti, unbērti) „nasypat dovnitř“, iṃpilas ~ įmpilas (< įnpilas), um punēs ~ an punės „na stodole“. Před zadopatrovými souhláskami g, k se souhláska n mění v zadopatrové n, srov. § 14. 4. V určitých případech může v důsledku asimilace jedna ze dvou souhlásek zaniknout. K tomu dochází, když se ve slově nebo na švu slov setkají dvě stejné souhlásky. Tyto setkávající se souhlásky mohou být původně totožné (1), nebo se sjednotit později vlivem asimilace (2), např.: 1) (d-d > d) ka duõs ~ kad duos, (g-g > g) dau gēra ~ daug gero, (k-k > k) ti kū ~ tik ką, (l-l > l) vē lāki ~ vėl lėkia, (n-n > n) unēšti < annešti „vnést“, (p-p > p) tei padāre ~ teip padarė, (r-r > r) pērišt ~ perrišti, (s-s > s) pūssesere ~ pusseserė, 61Sporadické ztvrdnutí některých souhlásek pozorujeme i v jiných východoaukštaitských nářečích, a také ve starých písemných památkách, srov.: Gravycianos PS I 45₁₁, (ne)greytay PS I 231₈, 315₁₃, II 61₉, grausmays PS I 83₈, grausmyngays PS II 117₃₀, traċias PS II 76₁₂, 171₁₇, ale: (ne) greytay PS II 61₂₀, 62₂₆, 70₁₀, 233₂₅, reykia PS I 188₂₅, II 61₁₉, regieimi PS I 90₉, Trečias PS II 161₁₅. 50 (š - š > š) vyskočí ~ vyskočil, stranou ~ ze strany, (t - t > t) bě tik ~ ale jen, (ž - ž > ž) zarostla ~ zarostla; 2) (d - t > t - t > t) ka tū ~ že to, (t - d > d - d > d) be dauk ~ ale hodně, (g - k > k - k > k) dau kas ~ hodně věcí, (k - g > g - g > g) ai gul̃ti ~ jdi spát, (s - š > š - š > š) ka šaukė ~ kdo křičel, (š - s > s - s > s) uvařila ~ uvařila, (ž - s > s - s > s) zapomene ~ zapomene, (ž - z > z - z > z) užžilõt ~ užzylioti, (ž - š > š - š > š) zastřelit ~ zastřelit, (š - ž > ž - ž > ž) vyházet ~ vyházet. V uvedených případech, zvláště na hranici slov, souhláska nemusí zaniknout, jsou-li slova nebo jejich jednotlivé části vyslovovány důrazně. 5. Případy, kdy se dvě sousedící souhlásky v důsledku asimilace mění v afrikáty, viz § 88. b) Vzdálená asimilace souhlásek se v nářečí vyskytuje zřídka. V litevských slovech se někdy s před š, ž v následující slabice mění na š, např.: pašišaušė < pasišiaušė, nuššveitė < nusišveitė, pašišnibždė < pasišnibždėti, pašišnekėt < pasišnekėti, šližė < Šližiai „vesnice“. Takové š místo s se však objevuje nepravidelně, nejčastěji v důsledku rychlé výslovnosti slova. Výsledek tohoto druhu asimilace se většinou zachovává pouze ve slovech s nejasnou etymologií, obvykle ve výpůjčkách nebo cizích slovech, např.: legulātaris < reguliatorius, šiečka, šiečke ~ šieckė „nasekaná sláma na krmivo; řezačka“ (srov.: rus., bělorus. сечка, pol. sieczka), šėkšlōt < siečkuoti „krájet, sekat“ (srov.: rus. сечь, pol. siec). c) O změkčování souhlásek v důsledku asimilace se již hovořilo v § 89. 3. Disimilace § 92. V nářečí se disimilace souhlásek (progresivní a regresivní) vyskytuje převážně pouze ve slovech nelitevského původu, např.: añtilerije < artilerija, kal̃daris < koridorius, malinārka || marinārka „kabátek“ (srov. pol. marynarka), párkelis < párkeris. 4. Aspirace § 93. Koncové k ve slově v nářečí (< k, g) se vyslovuje aspirovaně, např.: baikʰ, daukʰ ~ daug, dūrʰ, škėrškʰ, skinkʰ. Na švu slova, ocitne-li se před jinými hláskami, se toto k vyslovuje většinou bez aspirace, např.: dauk nēr ~ daug nėra, daũg aina ~ daug eina, vešk šienu ~ vežk šieną. 5. Metateze § 94. V nářečí se vyskytuje blízká a vzdálená metateze. a) O staré metatezi sousedících souhlásek (ks < sk, kš < šk, gz < zg), která je příznačná i pro jiná litevská nářečí, viz: Būga, RR, 2, 184; Endzelynas, GF, § 73 a; Otrębski, GrJL, 1, §§ 509, 510. 51 U sloves s prézentním infixem n a kmenovými koncovými l, r vzniká ln, mn, např.: dilna < di̇̀nla > lk dyla, skilna < ski̇̀nla > lk skýla, svilna < svi̇̀nla > lk svỹla, (pri)šilnù < (pri)šinli > lk (pri)šyli, atpùlna < atpùla (atpuonla) „lk atpuola“; (nu)švirna < (nu)svi̇̀ra > lk (nu)svỹra, prakūrna < prakiūra > lk prakiūra. Zda k metatezi uvedených souhlásek došlo před an > un, nebo po něm, lze těžko říci, neboť nářeční tvary abžabalna „apžabala“, nukȧ̀rna „nukara“ ukazují jedním směrem, kdežto tvary bulna „bȧ̀la“, sulna „sȧ̀la“, šulna „šȧ̀la“ ukazují jinak. Tato nejednotnost mohla vzniknout vlivem jiných tvarů. První tvary mohou mít v kořeni (před l, r) samohlásku a místo u podle tvarů, jako jsou: abžabálì ~ apžabálti, abžabàla ~ apžabálo, nukãrì, nukãra ~ nukãro; ve druhých se u místo a mohlo objevit podle būla ~ bãla, sūla ~ šãla, šūla ~ šãla (tyto tvary se v nářečí také užívají)62. Kromě toho je možné, že se infix n neobjevil ve všech slovesech současně63. Metateze tedy mohla v některých tvarech prézentu nastat dříve, v jiných později. Méně časté jsou případy, kdy se v nářečí ln > mění v nl, např. aukštžė̃nlikas < augštielnykas (vedle nejčastějšího nářečního tvaru aukštienikas, srov. § 95). b) Vzdálená metateze se v nářečí vyskytuje nepravidelně, jen v některém jednotlivém slově, např.: keremėkas || (častější) kemerėkas „křivý, rozvětvený strom; nemotorný, těžkopádný člověk“, varãtliñkis || varãtinklis ~ vorãtinklis. K tomuto druhu metateze někdy docházelo (nebo dochází) ve slovech cizího původu a vlastních jménech, např.: čevẽrikas ~ čeverỹkos „polobotky s vysokými svršky“ (srov.: rus. черевик „dámská obuv s vysokými svršky“, a také Širvydův čie-rewi̇̀kos PS I 69₁₇), raũlas ~ Raũlas, raulõkas ~ Rauliõkas (starší mluvčí nářečí nejčastěji říkají místo laũras ~ Laũras, laurõkas ~ Lauriõkas). 6. Zánik souhlásek § 95. O pravidelném zániku tautosylabického n ze středu a z konce slova viz § 86. Ostatní souhlásky zanikají uprostřed slova jen v jednotlivých slovech, např.: apìnis (< apvynys) ~ apynys, aukštiẽninkas (< augštielnykas) ~ augštienykas (srov. také § 94a), dešìmis < dešimts, dešimė̃tis < dešimtmetis, dešim̃tas < dešimtnytas, kãrkvabalis < kãrkl(a)vabalis, kūrbez̃dalis < kūrm(ia)bez̃dalis „kulatá houba, zralá, plná hnědého prášku“, plūkšna < plūnksna (srov. Širvydovo: plūkšno-mis PS I 85₂₁, plūksnu „instrumentál sg.“ PS I 18₆), žìmpti (< zvim̃bti) ~ žim̃bti. Cizí slovo liekarstwa „lék“ (srov.: pol. lekartstwo, rus. лекарство) se místy vyslovuje liekarsta. O vypadávání souhlásek uprostřed slova v důsledku asimilace viz § 91a₄. § 96. Souhláska se na začátku slova odsouvá velmi zřídka. Jen mluvčí starší generace bez v- říkají ùnta ~ únta „vanta“ a také cizí slova õpna || võpna „vápno“ (srov. pol. wapno), õpninis || võpninis „vápenný“. 62Srov. také tvary, které se v nářečí vyskytují: sūla „tál“, šūla „chladl“, šált „tát“, šūlt „chladnout“, které rovněž nejspíše vznikly podle sūla, šūla. 63Smíšené dvojhlásky an, en vzniklé vložením infixu zůstávají v nářečí velmi často zachovány (srov. § 48₃), ačkoli v jiných východoaukštaitských nářečích a ve starých písemných pramenech se dvojhlásky tohoto původu většinou změnily v jiné, např.: rundà KA 13₃₀, PS II 44₂, tumpa „stává se“ PS I 89₂₇, ginda PS I 95₄. 52 § 97. O zániku koncového į ve slově viz § 82b. Ostatní souhlásky na konci slova zanikají zřídka, většinou v krátkých slovech (spojkách, předložkách apod.), např.: à < ar, bèn < bent, dà < dar, ì < ir, ùn < ant, palà < palauk. O zániku souhlásky na konci slova v důsledku asimilace viz 91a. 7. Přidávání a vkládání souhlásek § 98. Na začátku slova se před předními samohláskami (i, ī, e, ē) a dvojhláskou ie v nářečí vždy vyslovuje j, např.: įinkštas ~ inkstas, įilė ~ ylė „jehla“, įėglis ~ ėglis, ieškõti ~ ieškoti, įiena ~ ėna. Toto j se vždy vkládá před tytéž samohlásky kořene po předponách zakončených samohláskou, např.: ap̃įilgïs ~ apyilgïs, paĩlgas ~ pailgas, nuĩmit ~ nuimti; nujėjaũ ~ nuėjau, prãjemu ~ praėmiau; nujõde ~ nuėdė, prijiẽde ~ pridėdė, sujẽde ~ suėdė; paiẽška ~ paieško, sujẽško ~ suieško. Po předponách zakončených souhláskou se před uvedenými samohláskami vyslovuje į pouze tehdy, když souhláska předpony netvoří součást slabiky kořene, např.: ap̃-ĩmit, ap̃-ieškõti ~ apieškoti, ap̃-iẽška ~ apieško, ale: ap̃im̃ (vyslovuje se: a-pim̃), apẽje (:a-pẽje) ~ apėjo; ĩš-iõde ~ išėdė, ĩš-iẽška ~ išieško, ale: išẽje (:i-šẽje) ~ išėjo, išẽme (:i-šẽme) ~ išėmė; pẽr-ĩmit ~ perimti, pẽr-iẽškai ~ perieškoti, ale: pẽreje (:pẽ-reje) ~ perėjo; už-ẽde ~ užėdė, ale: užẽje (: u-žẽje) ~ užėjo; uñ-ĩmit ~ anim̃ti „vzít“, ale: unėjau (: u-nejau) ~ anėjau „šel jsem“. § 99. Před počátečním uo slova se v nářečí přidává v, např.: vuõdas ~ úodas, vuõga ~ úoga, vuõsis ~ úosis, vuõstìti ~ úostyti. Pravděpodobně se zde v objevilo již před nepřízvučným uo > a; srov.: vadegà < vuodegà < uodegà, vagáuti < vuogáuti < uogáuti, vagenjõjas < vuogienõjas < uogienõjas, vašinė́ti < vuostinė́ti < uostinė́ti. V Širvydově „Punktuose sakymų“ toto v- před uo není, srov.: uoday I 260₁₈, uoga I 321₂₀. Rapt v prieš minėtus uo, a tariamas ir po priešdėlių, pvz.: prìvagãva ~ priuogãvo, išivagãva ~ išuogãvo, apvùoste ~ apúostė, suvuõde ~ suúodė. U slov, která se do nářečí dostala nově, se před uo- souhláska v nepřidává, např.: ùostas ~ úostas. Bez tohoto v se vyslovují také slova: ùošvis, ùošvene ~ úošvienė, ašvìje || ašvijė ~ uošvija. Před o- v vzniklo pouze ve slově vòpus (vòpas), -ì < opùs, -ì. Souhláska v se v nářečí někdy vkládá mezi předpony nu-, su- a kořenové e- (< ē-), ē-, ei-, např.: nuvejau ~ nuėjau, nuvẽje ~ nuėjo, nuveiti ~ nueiti; suvejau ~ suėjau, suvẽde ~ suėdė, suveina ~ sueina (srov. také § 24a). § 100. Na začátku slova se někdy přidává souhláska s. Toto s se nejčastěji vyskytuje před k- a méně často před jinými hláskami, např.: skabinõtis || kabinõtis, škerečiótis ~ skerečiótis || kerečiótis ~ kerečiótis „skeryčiótis“, škerežõtis ~ skerežiótis || kerežõtis ~ kerežiótis, 53 škěsi, pra-škěsi || keši, pra-keši, sketóti ~ skėtóti || ketóti ~ kėtóti, skregždė ~ skrėgždė „kregždė“, škiklis || kikilis, šivėrti, nu-šivėrti, nu-si-šivėrti, sprunkšt „prunkšti“ (odfrknout), atasprunkščioji ~ atasprunkščiuoja „ataprunkščia“ (odfrkne zpět). Je pravda, že ne vždy je jasné, zda je v uvedených případech souhláska s přidána, nebo zda odpadla. Ve slovesech mohlo toto s- v mnoha případech vzniknout ze zvratné částice -s(i)- — podle předponových zvratných tvarů ap-sikabinėti, nu-sitvėrti, pa-siūlsėti, které se v nářečí změnily na ap-skabinėti, nu-švėrti, pa-silsėti; poté se začaly používat i nepředponové tvary skabinėti, šivėrti, silsėti⁶⁴. § 101. Vkládání souhlásky do středu slova je poměrně vzácný jev, např. api naširis „apynasris“; o něco častěji se vyskytuje ve slovech cizího původu, např.: aksfáltas „asfaltas“, čerėkšne ~ čerėkšne „trešnė“ (srov.: rus. черешня, pol. czereśnia). 8. Vynechávání slabik § 102. Ocitnou-li se vedle sebe dvě stejné nebo podobné slabiky (se stejnými souhláskami), jedna z nich se někdy vynechává, např.: aštantas (~ aštuonýtas) < aštuonianẏtas, aštantis (~ aštuonẏtis) < aštuonianẏtis, malūnikas (~ malūnykas) < malūnininkas, vargoninkas (~ vargonykas) < vargonininkas. 9. Střídání k- a g- § 103. Na začátku kořene se někdy k střídá s g, např.: ap-kėpti || ab-gėpti „obejmout, zabrat“, nu-keipti || nu-geipti „zeslábnout, zaniknout, pojít“, kirkšnis ~ kirkšnys || girkšnis ~ girkšnys „tříslo“. Zkratky⁶⁵ APh — Archivum Philologicum, Kaunas. (Číslice vytištěné tučně označují knihy, běžným písmem stránky, v závorkách roky.) brus. — běloruský. Būga, LKŽ — K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, 1, Kaunas, 1924. Būga, RR — K. Būga, Rinktiniai raštai, 2, Vilnius, 1959. dipl. d. — diplomová práce. DK, KA — Der polnische Katechismus des Ledezma und die litauischen Katechismen des Daugsa und des Anonymus vom Jahre 1605… vydal Ernst Sittig, Göttingen, 1929. DK — text Daukšova katechismu z roku 1595. KA — text anonymního katechismu z roku 1605. 64Srov. Otrębski, GrJL, 1, § 543. O přídatném s- v litevštině a dalších jazycích srov. také Būga, RR, 2, 104. 65Zde jsou uvedeny zkratky gramatických termínů. Jsou stejné jako v „Dabartinės lietuvių kalbos žodyne“, Vilnius, 1954. 54 DP — Postilla Catholicka. Tái est: Ižguldimas Ewangeliu... Per Kúnigą Mikalojv Davkszą... Wilniui Drukárnioi Akademios... 1599. Endzelynas, GF.— J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius, 1957. Endzelīns, Gr — J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīga, 1951. IFF — Historicko-filologická fakulta. KA — viz DK. le. — polština. lk — spisovný jazyk. LKK — Otázky litevské jazykovědy, Vilnius. (Číslice vytištěné tučně označují svazky, běžným písmem stránky, v závorkách jsou uvedeny roky.) LKRŽ — Slovník litevského pravopisu, Kaunas, 1948. MADA — Práce Akademie věd Litevské SSR, řada A, Vilnius. (Číslice vytištěné tučně označují svazky, běžným písmem stránky, v závorkách jsou uvedeny roky.) min. veik. — zmíněné dílo. Otrębski, GrJL — J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, 1 (1958), 3 (1956), Warszawa. PIMD — Vědecké práce Vilniuského státního pedagogického institutu, Vilnius. (Číslice vytištěné tučně označují svazky, běžným písmem stránky, v závorkách jsou uvedeny roky.) PS — Širwyds Punktay sakimu (Punkty Kazań). Teil I: 1629, Teil II: 1644… herausgeg. von Dr. Franz Specht, Göttingen, 1929. raj. — okres. rankr. — rukopis. rapt — jižní nářečí východních Aukštaitů. rus. — ruština. tt. — a následující (stránky, paragrafy). UMD — Vědecké práce Vilniuské státní univerzity pojmenované po V. Kapsukovi, Vilnius. (Číslice vytištěné tučně označují svazky, běžným písmem stránky, v závorkách jsou uvedeny roky.) Universitas — Universitas lingvarum Litvaniae...1737, Vilnae. 55 PŘEHLED ODPOVÍDAJÍCÍCH EKVIVALENTŮ SAMOHLÁSEK A DVOJHLÁSEK SPISOVNÉHO JAZYKA V NÁŘEČÍ Samohláskám spisovného jazyka odpovídají v nářečí: 1. přehled spis. jazyk | n á ř e č í | v kmeni slova | na konci slova a | a (§ 21), e (§ 75) | a (§ 52), α (§ 53a), e (§ 75), į (§ 63a)⁶⁶ ą | u (§ 35d), ū (§ 36c) | u, ū (§ 65₄) e | e (§ 27), ae (§ 77), a (§§ 24,26), ie (§ 41) | i (§§ 60, 64), a (§ 53a), bl (§ 85)⁶⁶ ė | i (§ 35d), ī (§ 36c) | i (§§ 61, 85), bl (§ 85), u (§§ 65₄, 85) ē | ē, e (§ 32), e (§ 28), ae (§ 77) | ē, e (§ 55), e, a (§ 54₁) i | i (§ 35a, b), ī (§ 36b), bl (§ 37) | i (§§ 56–58, 62) y | i (§ 35b), ī (§ 36a), bl (§ 37) | ī, i (§ 58) į | i (§ 35c), ī (§ 36c) | ī, i (§ 59) o | o (§ 32), a (§ 22), e (§ 75), uo (§ 41) | o (§ 55), a (§ 52ₐ), e (§ 75) u | u (§ 35a, b), ū (§ 36b), i (§ 76) | u (§ 65₁,₅), a (§ 53b), i (§ 63b) ū | u (§ 35b), ū (§ 36a) | u (§ 65₂) ų | u (§ 35c), ū (§ 35c) | u, ū (§ 65₃) Dvojhláskám spisovného jazyka odpovídají v nářečí: 2. přehled spis. jazyk | n á ř e č í | v kmeni slova | na konci slova ai | ai, αi (§ 38) | ai (§ 66), αi, ii (§ 67), ei (§ 75) au | au, αu (§ 39), āu (§ 16) | au (§ 66), αu, iu (§ 67) ei | ei, ii (§ 40), ai (§ 38) | ei, ai (§ 66), αi, ii (§ 67) ie | ie (§ 41), e (§ 29), ae (§ 77) | ie (§ 68), e (§ 54₂) ui | ui, ai, αi (§ 42) | ui (§ 69), αi, ii (§ 67) uo | uo (§ 41), a (§ 23), e (§ 75) | uo (§ 68), a (§ 52ₐ), e (§ 75) al, ar | al, ar (§ 44) | el, er | el, er (§ 45), al, ar (§ 44) | il, ir, ul, ur | il, ir, ul, ur (§ 46) | im, in, um, un | im, in, um, un (§ 47₁) | am, an, em | um, un, im (§ 47₂), am, an, em (§ 48) | en | in (§ 47₂), un, um (§ 85), en (§ 48) | FONETIKA JIŽNÍHO NÁŘEČÍ VÝCHODNÍCH AUKŠTAITŮ К. Ф. МОРКУНАС Resumé V práci se zkoumá hlásková stavba, vokalismus a konsonantismus nářečí. Přístup k výkladu fonetických jevů je historický. Fakta zkoumaného nářečí se porovnávají s odpovídajícími fakty spisovného jazy- 66 Místo sg. instr. lk. -a, -e (< -ān, -ēn) se v nářečí vyskytují také -αi, -ii, avšak vznik těchto dvojhlásek je pravděpodobně jevem nikoli fonetickým, nýbrž morfologickým (viz § 67). 56 ka a jiných nářečí. Uvádějí se některé paralely ze starých písemných památek (nejčastěji z díla K. Širvydase „Punktai sakymų“). V úvodu je vymezena oblast nářečí. Významnějšími sídly tohoto nářečí jsou Pašilė, Pabaiskas, Krikštėnai (okres Ukmergė), Gelvonai, Bagaslaviškis, Čiobiškis, Musninkai (okres Širvintos). Staré skupiny am, an, em, en se v nářečí vyslovují jako um, u(n), im, i(n), např.: súntis ~ sámtis ‚naběračka‘, rùṅka (< *rankan) ~ rãṅka ‚ruku‘, tĩmpt ~ těmpti ‚táhnout‘, pìṅki ~ peṅki ‚pět‘. Podle tohoto znaku náleží zkoumané nářečí do skupiny východoaukštaitských nářečí. Na jihozápadě a západě (přibližně podél linie Čiobiškis — Keižėnai — Mančiūšėnai — Samantonys — Kalveliai) sousedí se středním aukštaitským nářečím, v němž se uvedené skupiny vyslovují jako ve spisovném jazyce. Je třeba poznamenat, že hranice mezi východoaukštaitskými a středními aukštaitskými nářečími od Kalveliai na jihovýchod nebyla dříve přesně stanovena (srov. Archivum Philologicum, 4, Kaunas (1933). Některými fonetickými rysy se zkoumané nářečí liší také od ostatních východoaukštaitských nářečí. Za řekou Šventoji od Kalveliai po Ukmergė (tj. za severozápadní hranicí nářečí) se místo starého -á vyslovuje redukovaná samohláska o (piẽvų ~ piẽva ‚louka‘, galvù ~ galvà ‚hlava‘); nepřízvučné samohlásky o, ė uprostřed slova se změnily v u, i (sudėlis ~ sodėlis ‚zahrádka‘, sidėti ~ sėdėti ‚sedět‘). Tatáž samohláska u se tam vyslovuje také místo nepřízvučné dvojhlásky uo (dunelà ~ duonėlė ‚chlebíček‘). Východní hranice vede mezi sídly Graužėčiai — Jogvilai, Paprėniškiai — Inkilai a dále lesy směrem k Širvintos a odtud na jih až ke Kaimynai. Za ní, od řeky Šventoji téměř až k Širvintos, žijí takzvaní rotinininkai (dlouhé přízvučné a uprostřed slova vyslovují jako málo labializované o s nepatrným nádechem samohlásky a, např.: rōtài ~ rãtai ‚kola; vůz, povoz‘, kólnas ~ kálnas ‚hora‘). Na východ od linie Širvintos — Kaimynai nebyly zaznamenány významné fonetické rozdíly; pouze místo en po souhlásce l se tam nejčastěji vyslovuje in (lintà ~ lentà ‚deska‘), zatímco v popisovaném nářečí se vyslovuje un (luntà ~ lentà). Na jihu sousedí zkoumané nářečí s dzūkským nářečím. Zvuková skladba. V nářečí se vyskytují tyto samohlásky: a, ą, e, æ, ė, ę, i, y, o, u. Výslovnost samohlásek a, e, ė, i, o, u je v zásadě stejná jako ve spisovném jazyce. Ostatní samohlásky se vyslovují takto: ą — jako kvantitativně i kvalitativně redukované a (stãlas ‘stůl’), æ — jako hláska s artikulací střední mezi e a a (žẽmas ~ žēmas ‘nízký’), ė — jako zadní ē (kalbė̃t ~ kalbėti ‘mluvit’), y — jako ruské ы (prapuolìs ~ prapúolęs ‘ztracený’). Samohlásky a, e, æ, i, y, u mohou být krátké i dlouhé, ē, ę, o jsou pouze dlouhé a ą se vždy vyslovuje krátce. Kromě toho se vyskytují také takzvaná neslabičná i (= į — vyslovuje se jako hláska s artikulací střední mezi i a j), u (= ų — mezi u a v). 57 V nářečí se vyskytuje 23 souhlásek (z toho 4 afrikáty): b, d, g, j, ž, l, m, n, p, r, s, š, t, v, z, ž, f, ch, h; c, č, dz, dž. Souhlásky f, ch, h se vyskytují velmi zřídka (nejčastěji ve slovech cizího původu). Všechny souhlásky mohou být tvrdé i měkké, pouze j je vždy měkké. Jejich výslovnost se téměř neliší od výslovnosti odpovídajících souhlásek ve spisovném jazyce. Pouze tvrdé l se zde vyslovuje o něco tvrději než ve spisovném jazyce. V nářečí jsou známy tyto dvojhlásky: ai, au, ai̯, au̯, ei, ēi, ēi̯, ie, ii, iu, oi, ui, uo. Kromě toho se v nářečí vyskytují dvojhláskové (starobylé i sekundární) a trojhláskové (všechny sekundární) kombinace: samohláska + l, m, n, r nebo dvojhláska ie, uo + l, m, n, r, j. Vokalismus. V této části se zkoumá kvantita, původ a kombinační zákonitosti samohlásek. Nejcharakterističtějšími rysy vokalismu nářečí (kromě těch, které již byly uvedeny výše) jsou: 1. Kvantita samohlásek závisí na přízvuku, neboť všechny nepřízvučné samohlásky (uprostřed a na konci slova) jsou v nářečí krátké, zatímco přízvučné (rovněž starobylé krátké, s výjimkou některých případů) jsou dlouhé. 2. V nepřízvučné pozici se zachovaly starobylé dlouhé a, e, které ve spisovném jazyce přešly v o, ē: stavēt ~ stovėti ‘stát’, gálvas ~ gálvos ‘(nominativ plurálu) hlavy’, sedēt ~ sedėti ‘sedět’, sākę~sākė ‘řekl, -a, -i’. 3. Nepřízvučné dvojhlásky ie, uo se změnily v e, a: pēnelis ~ pienēlis ‘mlíčko’, šlatela~šluotėlė ‘metlička’. 4. Místo e se na začátku slova vyslovuje a: ažeras~ēžeras ‘jezero’, ait̃~ēiti ‘jít’. 5. Místo starobylého krátkého a, někdy také místo u, se na konci slova vyslovuje: po tvrdé souhlásce redukovaná samohláska α: dirba ~ dɪrba ‘pracuje, -ují’, gãlas~gãlas ‘konec’, sūnas (|sūnus)~sūnūs ‘syn’; po j a měkké souhlásce i: geri~gēria ‘pije, pijí’, vējis ~ vējas ‘vítr’, sūkcis ~ sūkčius ‘podvodník’. Místo starobylého ā se v nářečí, stejně jako ve spisovném jazyce, na konci slova vyslovuje krátké a: galvā ‘hlava’, várna ‘vrána’. 6. V nepřízvučném konci slova se po tvrdé souhlásce dvojhlásky ai, ui > ai: virai~vyr ai, vỹrui ‘(nominativ plurálu, dativ singuláru) muži, muži’, au > au: dɪrbau ~ dɪrbau ‘pracoval’; po j a měkké souhlásce ai, ui > īi: peili̯is~peiliais ‘noži’, sveči̯i~svečiu ‘hostu’, au > ių: žinojių ~ žinojau ‘věděl’. Místo nepřízvučné dvojhlásky ei v koncovce se rovněž vyslovuje ii: kárvii~kárvei ‘krávě’. Konsonantismus. Až na drobné výjimky je původ souhlásek nářečí stejný jako původ odpovídajících souhlásek spisovného jazyka. j se zachovalo před samohláskami zadní řady v kmeni slova po retnicích b, p, např.: bjauribe ~ bjaurỹbė ‘ohavnost, odpornost’, pjāut ~ pjāuti 58 „řezat, pilovat“. Ze spojení s jinými souhláskami j zmizelo a *tj, *dj se před samohláskami zadní řady změnilo v č, dž. j mizí také v přízvučné koncovce některých tvarů místního pádu jednotného čísla, např.: dabēz || dabēs < duobējē „v jámě“, šterblē || šterblē < sterblejē „v lüně“. Souhláska l se před e, ē vyslovuje jako tvrdá (po depalatalizovaném l se samohlásky e, ē > změnily v a, э), např.: lādas ~ lēdas „led“, lāiš ~ lēisti „pustit, dovolit“ lēkē ~ lēkti „letět“. Osud starobylého spojení en po souhlásce l ukazuje, že v některých východoaukštaitských nářečích došlo k depalatalizaci l až poté, co se změnila spojení am, an, em, en > um, un, im, in, zatímco v jiných nářečích bylo nejprve depalatalizováno l a teprve potom došlo ke změně uvedených spojení. K těm posledním patří i zkoumané nářečí, neboť lunta zde mohlo vzniknout pouze z lanta < lenta „prkno“. V popisovaném nářečí a v některých dalších nářečích se po l ještě vyskytuje spojení bln: lъnta. Zřejmě mohlo vzniknout takto: 1) lenta>lenta>lęnta (došlo k depalatalizaci l) > lъnta, nebo 2) kontaminací tvarů lunta nebo lanta a linta. V koncovce po l se místo starobylého en ne vždy vyskytují tytéž hlásky jako uprostřed slova. Především to lze vysvětlit tím, že: 1) v některých nářečích došlo ke změně en uprostřed a na konci slova v různou dobu, 2) v koncovce mohly některé změny nastat později pod vlivem jiných tvarů. V této části se probírají i další jevy konsonantismu: palatalizace, asimilace, disimilace, metateze souhlásek aj.