Балтийская гидронимия Верхнего Поднепровья

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, IV LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA BALTSKÁ HYDRONYMIE HORNÍHO PODNĚPŘÍ V. N. TOPOROV, O. N. TRUBAČEV Tento článek stručně shrnuje hlavní závěry o baltské hydronymii v povodí horního Dněpru, k nimž jsme dospěli v nedávno dokončené rozsáhlé monografii „Lingvistická analýza hydronym Horního Podněpří“. V této studii je vedle podrobné analýzy slovanských, íránských a finských prvků hornodněperské hydronymie věnována zvláštní pozornost stopám baltského etnického prvku, jak se odrážejí v názvech vod. Hlavní úkoly této části práce spočívaly v co nejúplnějším soupisu baltských hydronym v této oblasti; ve stanovení hranic rozšíření Baltů v Podněpří a jejich hlavních center; v popisu slovotvorných typů baltské hydronymie horního Dněpru a konečně v pokusu o předběžnou dialektovou stratigrafii baltského prvku na těchto územích. Pokud jde o první z uvedených úkolů, jeho řešení je představeno v etymologickém slovníku baltské hydronymie Podněpří, který zde vzhledem k jeho velkému rozsahu nelze uvést. Nezbývá proto než se omezit na jednotlivé výňatky. Z našeho hlediska patří k nejvýznamnějším výsledkům stanovení jihovýchodní hranice baltských názvů v Podněpří. Nepochybně je třeba ji posunout mnohem dále na jihovýchod, než se dosud činilo, až do povodí Sejmu. Svědčí o tom zaprvé skutečnosti dokládající přímé baltsko-íránské jazykové kontakty v povodí Sejmu a zadruhé existence nejméně dvou desítek baltských názvů řek podél Sejmu. O baltsko-íránských kontaktech, které v obecnější rovině podporuje řada pozoruhodných baltsko-íránských lexikálních paralel zaznamenaných v poslední době (srov. názvy celé řady zemědělských produktů apod.), lze usuzovat také z několika velmi konkrétních hydronymických příkladů. Jedním z nejpřesvědčivějších je název řeky v povodí Sejmu Ропши (z íránského slova označujícího lišku), který je kalkován nejen pomocí slovanského hydronyma Лисичка, ale také pomocí názvu Лопанка (přítok Ropši), utvořeného od baltského kořene s významem ‚liška‘, které bylo utvoře- 195 …ného z baltského kořene s významem „liška“. V této souvislosti stojí za zmínku jedinečný případ kalkování uvnitř jednoho slova: íránsko-slovanský hybridní útvar Charty (jehož první část obsahuje íránské har- „téci“ a druhá odráží slovanské slov- se stejným významem) má balto-slovanský dvojník Sercyslovka (jehož první část — z *Serti- — nese určité baltské rysy, srov. litevské Sartai atd., Serteja v povodí Bereziny aj.). Konečně i název řeky íránského původu Svapa (z *xvār- „dobrá voda“, srov. v sousedství Dobrovodka) předpokládá, pokud jde o počáteční s, účast baltského jazykového prvku (jinak by zněl *Chvana). Na druhou stranu nepochybnou přítomnost Baltů na Sejmu potvrzuje celý shluk baltských hydronym na pravém břehu této řeky: Obesta, var. Abesta, Obsta (srov. litevské Abista), Kleveň (srov. litevské Klevinas), Kubr, var. Kubar, Kuber (srov. litevské Kaubri, Kavbre. Sprogis), Vopka (srov. Vop, z baltského irëlare „řeka“), Lekta (srov. pruské Likutte), Vablja (srov. pruské Wobel, litevské Vabalė; Vabalja, Vobolja. Sprogis), Molč (srov. Molča v povodí Bereziny, Milča v povodí Sože; pruské Miluke, litevské Mिलkutis, Milčius), Raten, var. Raten (srov. litevské Rotenis, pruské Roteniten) aj. Je zajímavé, že na levém břehu Sejmu byly nalezeny pouze dvě baltská hydronyma: Moroča, var. Maroča (srov. litevské Merkys) a Rechta (viz níže). Takové rozložení baltských názvů umožňuje považovat Sejm za jakousi hranici rozšíření Baltů na jihovýchodě, kterou směrem na jih nepřekračovali. Jestliže v této oblasti Baltové sousedili s Íránci, kteří zde možná představují starší etnickou vrstvu, pak v ostatních částech povodí horního Dněpru byli Baltové bezpochyby hlavní etnickou složkou, a to již od nejvzdálenější minulosti dostupné lingvistickému zkoumání. Níže uvedené seskupení baltských hydronym podél Sejmu představuje pokračování poměrně rozsáhlého shluku odpovídajících názvů v povodí Desny. Pokud jde o okrajová území rozšíření hydronymie baltského typu, je třeba především zmínit dolní tok Desny od jejího soutoku se Sejmem až k samotnému ústí. Pro tuto oblast se jako baltské hydronymum uváděl pouze název Верепето/Верепата (srov. lit. ver- pelas ‚vír‘). Přesto je jich zde mnohem více, byť ne všechny příklady jsou stejně přesvědčivé: Мордосы (přímo u ústí Desny; srov. lit. Mardosai, název vesnice), Тутва (srov. lit. Tytuva), Жевень, вар. Жеведь (srov. lit. Žiaunė, od žiauna ‚čelist‘), Шмородовка (srov. lit. Smurgainė), Рехта, Мена, Сперия, Вербца, Силенка, Салова, Кокес aj. Již v dřívějších pracích věnovaných zkoumání baltských stop v hydronymii dnešních slovanských území se ustálil názor, že Pripjať představuje jižní hranici rozšíření baltských názvů. V každém případě Kočubinskij, Pogodin a Buga zaznamenali řadu takových příkladů, přičemž Buga některé z nich spojoval s Jatvingy (názvy na -да podél Pripjati a Západního Bugu). Přesto povodí 196 Povodí Pripjati dosud nebylo považováno za místo velmi rozsáhlého soustředění hydronym baltského typu. V současnosti lze uvést nejméně padesát názvů baltského původu z levobřežního povodí Pripjati. To zřejmě stačí k tvrzení, že hydronymie severně od Pripjati nese zřetelný otisk baltského původu. Na rozdíl od oblastí podél Sejmu a dolní Desny, kde jsou baltské příklady v menšině a v každém případě se vyskytují sporadicky, tvoří baltská hydronymie v levobřežním povodí Pripjati hlavní vrstvu. Patří sem Морочь (viz výše), Мажа (srov. litev. Maž-upē), Нача, varianta Начь (srov. prus. Notis, litev. Notija, Nočia aj.), Ненаць (viz Нача), Бержица (z baltského berḡ- ‚bříza‘, srov. Beržūona), Мытвица (srov. litev. Mituva, lotyš. Mitava), Оражня, varianta Орижня (srov. prus. Aryngine), Освица (srov. litev. Ašva), Нертка (srov. litev. Нерята. Спрогис), Шальбенка, varianta Шолбенка (z baltského *Skalb-/*Skelb-), Плиса (srov. litev. Plisa), Морожа (srov. litev. Margis), Уча (srov. litev. Ančia), Цна (srov. prus. tusnan ‚tichý‘, Tuseine), Яселда, Пина, Пипин, Темра, Лань, Першница, Вессия, varianta Есейка, Сиволка, varianta Сивельга, Доколка, Дуполка, Шацка, Шанька, Яшна, Немегля, Какланка, varianta Оражня, Нератовка, Оресса, Снеролка, Язелица, Несла, Несетня, Тремля, Ковна, Наровля, Свериж a další. Mnohé z těchto názvů mají poměrně přesné protějšky v hydronymii současných baltských území. Všechny tyto skutečnosti dohromady umožňují předpokládat, že baltský etnický prvek se v této oblasti udržoval poměrně dlouho. Velmi zajímavá je — tím spíše, že se o tom dříve nepsalo — přítomnost několika říčních názvů, zřejmě baltské etymologie, jižně od Pripjati. K nim lze především zařadit názvy Мытва, pravý přítok Pripjati; Верпа, pravý přítok Slavečny; Чересса, pravý přítok Devošinu; Желонь, pravý přítok Slavečny, s přítoky Прижолонок, Желонка; Желонь, pravý přítok Sitovky. Je samozřejmé, že posuzujeme-li tyto názvy izolovaně, lze pro ně navrhnout jiné etymologie; v obecném kontextu hydronym sousedících s touto oblastí od severu se však závěr o baltském původu uvedených hydronym jeví jako velmi pravděpodobný, tím spíše, že se řada názvů opakuje i na územích, kde jsou baltské prvky nepochybné (srov. Желонь, Веренето, Мытвица severně od Pripjati). Mimochodem, přítomnost baltských prvků po obou stranách Pripjati se jeví jako pochybná pouze za předpokladu, že Pripjať představovala nepřekonatelnou hranici, jak se v literatuře obvykle soudí. Je třeba předpokládat, že podobný názor dnes vyžaduje zásadní korekci. Kromě uvedených příkladů máme k dispozici i další údaje, které umožňují zpochybnit izolační úlohu Pripjati. Jde především o opakování říčních názvů severně a jižně od Pripjati. Konkrétně se to týká názvu Случь, který se vyskytuje po obou stranách Pripjati, nemluvě o některých méně významných hydronymech, které se někdy objevují s drobnými obměnami. Není proto překvapivé, že jižně od Pripjati se vyskytuje řada hydronym zřejmě baltského původu, k nimž lze nalézt protějšky nejen na levém břehu Pripjati, ale také v jiných částech Horního Dněpří. 197 například Сажелка, pravý přítok Rodči, pravého přítoku Uborti, pravého přítoku Pripjati, a Сажелка (jelňinský okres Smolenské gubernie); Бастова, levý přítok Uši, pravého přítoku Pripjati; sem patří také Bastovka, levý přítok Uši, srov. Бостя; Вишка, pravý přítok Uborti, pravého přítoku Pripjati, srov. Виша, pravý přítok Ipy, levého přítoku Pripjati (litev. Viesia); Свидовка, pravý přítok Uborti, pravého přítoku Pripjati; sem patří také Свидовец, jezero v povodí Svidovky, srov. Свида, povodí Bereziny, Свидня, povodí Desny; Лоша, levý přítok Čertěně, levého přítoku Slavečny, pravého přítoku Pripjati, srov. Лоша v povodích Sože a Desny, a některé další. Kromě těchto případů je třeba zmínit zřejmě baltská hydronyma jižně od Pripjati, která obvykle nemají protějšky v jiných částech Horního Dněpří: Сколодинка, pravý přítok Pripjati, srov. staroprus. Skalden, Scolden, Skoldainiai; Родча, pravý přítok Uborti, pravého přítoku Pripjati, varianta Радча, srov. staroprus. Rudicus; sem patří také Рача, levý přítok Grezli, levého přítoku Uši, pravého přítoku Pripjati, varianta Радча); Виговка, levý přítok Uši, pravého přítoku Pripjati, srov. litev. Vygala, řeka, prus. Wigal; Наровля, pravý přítok Pripjati, varianta Наровлянка, srov. pol. Narew, prus. Narussa; Ситовка, pravý přítok Pripjati, srov. prus. Seyte, řeka, litev. Sietuva; Чолница, pravý přítok Styrju, pravého přítoku Pripjati, srov. také Чолна, Чолкна v povodí Iputi; Перега, pravý přítok Uborti, pravého přítoku Pripjati; Зольня, levý přítok Uborti, pravého přítoku Pripjati; sem patří také Золонка aj. Za povšimnutí stojí, že stopy baltské hydronymie se soustřeďují ve východní části pravobřežního povodí Pripjati (podél Uborti, Slavečny a Uši), zatímco v západní části (podél Horyně) jsme je nenalezli. Uvedené úvahy tedy nutí přehodnotit starý názor na Pripjať jako na balto-slovanské rozvodí (srov. Buga) a zároveň upřesnit charakter této jižní periferie baltského hydronymického areálu podél Dněpru. Jednou z větších oblastí soustředění baltské hydronymie v Horním Dněpří je povodí Sože. Je příznačné, že badatelé dlouhou dobu považovali přítomnost baltských názvů v této oblasti za nemožnou. Teprve ve 20. letech Buga, navzdory svému dřívějšímu názoru, připustil možnost uvést několik baltských názvů řek na Soži. Fasmer rovněž uznal, že v této oblasti mohou být názvy baltského původu. Díky pracím těchto vědců se však dosud za baltské považovalo méně než deset názvů: Волчеса, Четовка, Лямна, Крунка, Узны, Лучеса, Лыза, Чечера/Чечора. Systematický průzkum hydronymie této oblasti ukázal, že uvedený počet hydronym lze zvýšit nejméně patnáctkrát (nepočítáme-li varianty). Je třeba hned poznamenat, že co do míry průkaznosti a existence protějšků v hydronymii dnešních baltských území není níže uváděný soubor názvů horší než dříve zjištěné příklady. Pozornost upoutává také rovnoměrné rozložení baltské hydronymie v celém povodí Sože, což mimo jiné svědčí o tom, že baltská sídla nekončila na hranicích tohoto povodí, ale sahala dále na východ. Aniž bychom zde usilovali o úplný seznam a opakovali to, 198 jak již zaznamenali předchozí badatelé, uveďme takové názvy jako Випенка, Упынька (z baltského upė ‚řeka‘), Натопа (z baltského *Nat-up-/*Nat-ap-, srov. litevské noterė, pruské noatis ‚kopřiva‘), Кротка (srov. litevské Krauta, pruské Kreutho, Kreuto), Ремистово (srov. pruské Ramestow), Гижинка, Гейшинка (srov. pruské Gezyelauken), Ворминка (pruské Wormen), Рудея (z baltského *Rudēja, srov. litevské Rudė, Рудя. Спрогис, pruské Rudenik, Ruditen aj.), Жубр (srov. litevské Жауберищки. Спрогис, pruské žiauburys ‚vyvýšené místo‘), Молинка (srov. pruské Moleyn, litevské Molupis,-ys, Молине. Спрогис aj.), Очеса (z baltského *Akesa, srov. litevské Akele), Невежа (srov. litevské Nevėžis), Колпита (přetvoření baltského názvu, srov. pruské Gulbiten), Воржанка (srov. Вержа, litevské Viržuva), Габья (srov. také Габель, Гобенка, Гобень, Гобик, Гобеск, Гобья; litevské Gabinės, pruské Gobayn, Gabelin, anebo lotyšské Gauja?), Надва (pruské Nedwe), Реста (srov. baltský název ořechu; přípustné je také srovnání s litevským raistas ‚bažina‘, pruským Raystopelk, Reisten), Ректа/Рехта (možná z baltského dial. *riekst->slovanského *rėkt->*rėxt-), Овчеса, Сапелка, Перенка, Пирянка, Лобжа, Удога, Лопца, Вопек, Шелбицы, Чолкна, Откильня, Челена, Вопрат, Опороть, Болдрыжа, Домша, Щолбня, Сельня, Селинка, Скверета, Дымалки, Сенжа, Ситинка, Недна, Навля, Лядужа, Калита, Дрогонка, Селенка, Бовша, Ждовница, Шума, Жадунка, Жадынь, Палуец, Полонка, Лобно, Беседь, Бася, Проня, Чавенка, Кошанка, Кошка, Рыбница, Дубречь, Касна, Саложа, Столеть, Столятка, Картель, Гариста, Бестевенка, Вепренка, Полна, Туросна (Тросна), Судинка, Гжунь, Слунь, Слунь-Мильча, Иволь aj. Povodí Sože tak představuje jednu z nejvýznamnějších oblastí co do počtu hydronym a hustoty baltského areálu, který se táhne od horních toků Ug ry a Oky, kde se baltská hydronymie vyskytuje nesrovnatelně řidčeji, až k dolní Desně, kde počet baltských názvů znatelně klesá. Východně od povodí Sože se baltská hydronymie soustřeďuje v povodí střední a horní Desny. Dosud nebyla baltská hydronymie v této oblasti prakticky zjištěna. Přesto zde nepochybně existuje (asi sto názvů), ačkoli co do počtu za baltskými názvy Posoží zaostává nejméně o třetinu a její etymologie je často méně průhledná. Z baltských názvů středního a horního Podesení je třeba uvést: Стрена, var. Стряна (srov. litevské Stirna, Stirnė), Стрянница (viz Стряна), Болва (srov. lotyšské Bolva, litevské Balvis, pruské Balowe), Ведьга (srov. Ведога, Ведуга, Удуга; litevské Vadaga, Vedega), Водоча (srov. litevské Vadak(s)tis), Левень (srov. litevské Lėvuo), Чечера (srov. litevské Čičirys, lotyšské Ciecere), Кицета (srov. pruské Keikot), Вержейка (viz Вержа), Локчь (pruské Lukte, Lucten), Лопанка (srov. pruské Lopino, Lapraupen, litevské Lapinas, Lapainė, lotyšské Lapaina; viz také výše), Залятка (srov. litevské žolėtas ‚porostlý trávou‘), Свидня (srov. pruské Swyden, Sweiden), Габья, Гобья, Гобеск (viz výše), Локна (srov. lotyšské Lukna, litevské Luknė, pruské Löckeneyn), Лемница (srov. litevské Liminac), Орля (srov. pruské Arle, litevské Орля. Спрогис), Неруса (srov. pruské Narussa), Дегна 199 (srov. lotyšské Deguns, Deguni), Серияжа (srov. pruské Seringe), Стенева (srov. pruské Stenge, litevské Stangė-is), Крупела (srov. pruské Craupolythen, Kraupol-), Венера, Иночка, Улепка, Жеванка, Ледмен, Навля, Рамосуха, Вабля, Вара, Варя, Свеса, Накоть, Сельня, Полна, var. Пальня, Устарь, var. Тара, Ратча, Немда, Лития, Думча, Понемель, Шеверка. Ломна, Недна, Присмара, Присмарка, Бестань, Восавка, Турейка, Дамынка, Соложа, Неполобь, Перетесна, Локатен, Сморжиновка, Осова, Соля, Судость, Ломня, Рудомля, Лопузна, Лабезна, Березна, Туица, Стогоревка, Гольбросовка, Тросна, Улица, Ивот/Ивоть, Ветьма, Витемка, Берещанка, Несса aj. Úbytek baltských názvů v povodí Desny ve srovnání se Soží a také pokles jejich počtu v samotném povodí Desny směrem od západu k východu lze zřejmě vykládat jako svědectví o blízkosti krajních východních hranic rozšíření baltských kmenů. Další upřesnění je však možné pouze po prozkoumání hydronymie horní Oky. Západně od povodí Sože (v horním toku Dněpru) leží území, na nichž již dříve byla zjištěna řada stop baltské hydronymie. Přesto byly i zde mezery značné. V současnosti lze počet známých baltských hydronym v horním toku Dněpru (až po ústí Sože a s vyloučením povodí Bereziny) výrazně zvýšit. K baltským lze v této oblasti přiřadit následující názvy řek: Аболъна (srov. lotyšské Abula, Abuls, Obole, Оболь, Оболянка v povodí Západní Dviny), Стабна/Стабенка, Стабня (srov. pruské Stabingen, Stabynotilte), Корса (srov. pruské Corseen, Corslauken), Стябура/Стебула (srov. litevské stimbras, lotyšské stiebps), Вопь (srov. baltské upė/ape), Вопец (viz Вопь aj.), Осьма (srov. litevské Ašmena), Колпитка (viz Колпита), Матолка (srov. pruské Matulen aj.), Скородка (srov. litevské Skardupis, pruské Scharde, Zkarde), Ведоса/Ведоса (srov. litevské Bedoca. Спорис), Ворлинка/Ворлянка (srov. litevské Valinis), Моржовка (srov. litevské Murgenis), Лосьмина/Лосьмена, Лосьменка (srov. litevské Lašmuo), Водва (srov. litevské Vaduva), Орлея/Арлея (viz Орлин), Дрягновка (srov. litevské drėgnas, lotyšské dregns), Кидель (srov. litevské Kidulis. Спорис, lotyšské Cidulupe), Неропля (z baltského *Ner-upė/*Ner-apė), Сертея (srov. litevské Sartė, Sartai aj.), Вотря, Вотрица, Апелка, Клица, Четово, Ведоса/Ведуга, Искожа, Бостя, Обиша, Опisana, Ломна, Лемня, Лямна/Лемна, Лямница, Левна, Колонка, Деговка, Шеревенка, Жалобыка, Мерея/Мирея, Мерейка, Лабаровка, Агея, Запакулька/Сапакулька, Ломша, Болоновка, Свидера, Пересна, Добосна/Добысна, Бабич, Ректа, Рехта, Рекута, Рекотка, Рекотна, Ясейка, Политня, Свесовка, Плинки, Коляя, Бестенка, Бественка, Отческа, Елча, Варка, Гиценка, Балечука, Варсоха/Варсоха, Польна/Полня, Полна, Жагулина, Вязовенка/Дубровинка, Биржеевка, Польня, Дороготня, Сельня, Негра, Расна/Рясна, Клетка, Метелка, Залазенка, Зелезенка, Жиложка, Соля/Соль, Подсолок, Залазенка/Залазинка, Жерты/Жерти/Жердь, Ажовка, Молянка/Моленка/Молинка, Улица, Шедаловка, Гжолка/Гжелка, Вержа, Шаколовский, Смогоровка/Смогорянка, Морчанка, Надва, Надва/Наговный, Залазна, Смолка, Верчанка, Друть, Адров/Одров, Рудея/Радея, Борейшовка, Руз- 200 ka, Kurejka/Korejka, Bebrja, Bobrejka, Volčejka, Neresno, Župur, Jernevka, Berezinka, Berezenec, Berezina, Berezinka/Berezina, Ivatal/Ivota, Lupa/Lupogolova, Serćyslovka, Trosna, Madora/Maderka aj. (celkem nejméně půldruhé stovky). Pozornost upoutává skutečnost, že na horním toku Dněpru je počet baltských hydronym v relativním poměru poněkud menší než v povodí Sože. Na druhé straně je rozložení baltských názvů v samotné horní části Dněpru poněkud nerovnoměrné: v toku Dněpru až k jeho obratu k jihu je jich poměrně málo a výrazně více jich je na pravém břehu v sousedství povodí Bereziny a dále na jih, směrem k ústí Sože. O spolehlivosti většiny výše uvedených baltských stop v hydronymii této oblasti není pochyb. Je třeba poznamenat, že baltská sídla zřejmě nepatřila k periferním. Východně od nich baltské názvy pokračují, byť v podstatně menším počtu, v povodí Oky a Moskvy (v jejich horní části). Na severovýchodě přiléhá k hornímu toku Dněpru malé množství zcela spolehlivých baltských názvů na pravém břehu Horní Volhy. Severním směrem přechází baltská hydronymie Horního Podněpří do povodí Západní Dviny. Zajímavé je, že na všech uvedených územích se vyskytují baltské názvy obdobné těm, které byly vyčleněny na horním toku Dněpru, například, Obiša — Obša, Kidel — Cidel, Vop — Ula, Sertega — Sertejka, Abolna — Oboljanka, Obol, Negra — Negrjanka aj. Největší relativní zastoupení má baltská hydronymie povodí Bereziny. Relativní počet takových názvů je zde natolik značný a jejich baltský charakter natolik zřejmý, že myšlenka o poměrně nedávném pobytu baltského obyvatelstva na tomto území nevzbuzuje žádné pochybnosti. To potvrzují i některá přímá historická svědectví. Stejně spolehlivá je východobaltská příslušnost hydronymie Bereziny, která vykazuje četné souvislosti s hydronymií dnešní Litvy a Lotyšska. Za baltské lze celkově uznat následující názvy řek a jezer v povodí Bereziny (protože jejich etymologie je nejčastěji průhledná, omezíme se na prostý výčet příslušných hydronym): Berezina, Berezanka, Berežnica, Beresňanka, Mjadziol, Mjadělica, Poňa, Varlynka, Možajka, Nidalka, Sereč, Manco, Manec, Manča, Osovina, Osova, Osovka, Kleva, Klevica, Ola, Nača, Žortajka, Pelik, Plavija, Ставница, Vjača, Venča, Grivka, Boloča, Molča, Rinelka, Sved/ Svida, Olsa, Neseta, Citovka/Citva, Mjana, Moža, Voža, Važa, Dij/Dija, Volma, Broža, Dobrelina, Klupča, Bruč, Svisloč, Mraj, Pjadynka, Plis(s)a, Mesreda, Cna, Isa, Scha/Ccha, Usjaž/Usjaža, Gajna/Gojna, Volodut, Rova, Rava, Pustometuška, Sinjaja/Sin, Očiča, Pentrica, Nerčaj/Nerčanka, Bobrujka, Jančanka, Solenka aj. Hustota baltské hydronymie v tomto povodí tak převyšuje všechny dosud zaznamenané případy (asi 80 baltských názvů z celkového počtu asi 300). 201 Zjištění velmi značného počtu baltských hydronym v Horním Podněpří (700—800 názvů) a studium jejich rozšíření na tomto území, které odhalilo souvislý a celkově poměrně rovnoměrný charakter rozložení baltských názvů bez výraznějších mezer, nás nutí k závěru, k němuž dříve nebylo možné dospět na základě malého počtu územně omezených příkladů. Tento závěr zní: území Horního Podněpří bylo v 1. tisíciletí n. l. až v prvních stoletích 2. tisíciletí osídleno kmeny baltského původu; nelze vysvětlovat takové množství názvů, zachovaných po mnoho staletí, předpokladem existence jednotlivých izolovaných kolonií válečných zajatců a pozdních přistěhovalců, jak se domnívali někteří učenci. Zvláště je třeba zdůraznit, že baltské obyvatelstvo Horního Podněpří jako celek za šíření Slovanů v této oblasti neustoupilo na severozápad, nýbrž bylo postupně asimilováno Slovany. Zdá se, že teprve za tohoto předpokladu lze pochopit jak zachování tak značného počtu názvů baltského původu, tak jejich fonetickou podobu přizpůsobenou slovanskému prostředí, která mátla učence, kteří při odhalování baltských stop vycházeli z měřítka tradičních fonetických balto-slovanských shod, získaných především na základě původně příbuzné slovní zásoby. Ve světle řečeného nabývá zvláštního významu otázka příspěvku starověkého baltského obyvatelstva v nejširším smyslu ke dějinám Horního Podněpří. Tento problém ovšem nelze vyřešit v této stati. Dosud se otázka baltských slovotvorných typů v hydronymii horního toku Dněpru prakticky nekladla. Výzkumníci se omezovali na hledání nových baltských lexémů a zřejmě se domnívali, že materiál pro závěry o slovotvorbě je příliš skrovný. My se naopak domníváme, že lze tvrdit, že právě slovotvorná analýza slibuje nejvýznamnější výsledky, mimo jiné i při řešení otázek, na které bylo obtížné odpovědět pouze na základě lexikálního materiálu. Při analýze slovotvorných typů baltské hydronymie Podněpří docházíme k závěru, že se v nich v základních rysech odrážejí nejvýznamnější hydronymické formanty známé na území Litvy, Lotyšska a bývalého Východního Pruska. Nejobtížněji se ovšem hovoří o vyčlenění těch hydronymických typů, které ve své baltské podobě postrádaly specifické slovotvorné znaky a musely definitivně ztratit svou osobitost v procesu přejímání příslušných baltských hydronym slovanským obyvatelstvem. Rozšířené baltské slovotvorné typy na -(a)s, -us, -a, zcela běžné i v hydronymii baltských oblastí, byly nepochybně zastoupeny také v baltské hydronymii Podněpří. Typy na -as, us, charakteri- 202 označující baltská slova mužského rodu, byla na slovanské půdě předávána odpovídajícími mužskými formami (-ъ, a po jeho zániku — o, absence flexe). Zřetelnost této foneticko-morfologické substituce se zřejmě vysvětluje existencí balto-slovanské dvojjazyčnosti v určité době v Horním Podněpří. Uvedená podmínka by ovšem sama o sobě nestačila. Rozhodující úlohu zřejmě sehrála mluvčími vnímaná blízkost kontaktních jazyků, zejména přibližně stejný princip opozice mužského a ženského rodu, srov. balt. -as (m. r.): -а (ž. r.) = slav. -ъ (m. r.): -а (ž. r.). Taková korespondence vytvářela podmínky pro téměř automatické převedení baltských hydronym na -as, -us do slovanské podoby na -ъ. Při takovém převodu se zachovávaly všechny gramatické charakteristiky, což bylo pro oba jazyky velmi důležité. Z těchto důvodů je pochopitelné, že v hydronymických stopách v Horním Podněpří i v baltských výpůjčkách (apelativech) v ruských a běloruských nářečích chybí -as, -us. Ještě pochopitelnější je nepřítomnost samostatného baltského hydronymického typu na -а v baltských názvech vod v Podněpří. Musel by se zcela shodovat s odpovídajícím slovanským typem se stejnou charakteristikou ženského rodu -а. Úplné splynutí baltského hydronymického typu na -а s podobným slovanským typem usnadňovala okolnost, že v obou jazycích se tyto útvary v hydronymii užívají přibližně stejně často, neboť souvisejí se slovy ženského rodu — řeka, balt. upė/ape. Nepřítomnost baltských hydronymických typů na -as, -us, -а v Horním Podněpří tedy neznamená, že se zde dříve nevyskytovaly. Naopak, jejich někdejší přítomnost je zde nepochybná, jak lze ověřit etymologickým rozborem nederivovaných hydronymických základů baltského původu. Vše, co víme o balto-slovanském soužití v Horním Podněpří, činí pohlcení uvedených baltských typů přirozeným; opačný výsledek by se jevil podivnější. Poněkud jinak tomu bylo při přejímání baltských hydronym ženského rodu s měkkou variantou základu na -а, srov. litev. Almė, Kurmė, Labė, Nevežė, Taurė. Protože se odpovídající měkká varianta základu na -а ve východoslovanských nářečích od baltské poněkud lišila (srov. balt. -ė — slov. -’а) a především nebyla za všech okolností stabilní, je případů bezprostředního přejímání baltských hydronym na -ė v podobě slovanských názvů na -’а poměrně málo. Je třeba poznamenat, že i tyto nečetné případy se často objevují v poněkud zastřené podobě, srov. Невежа při litev. Nevežė, Nevė-ža; Толща při litev. Tilžė; Ольша — litev. Alšia, Вопля — litev. upė „řeka“. Přítomnost baltských hydronymických stop s měkkou variantou základu mužského rodu na -as-, stejně jako se základem mužského a ženského rodu na -i-, lze sledovat mnohem zřetelněji, protože těmto hydronymům v Horním Podněpří odpovídají tvary s určitým znakem — měkkostí koncové souhlásky, for- 203 málně — přítomností -ь. Kromě přímých odrazů v hydronymii horního Dněpru lze soubor názvů na -i- doplnit tvary s měkkou variantou základu na -а, která, jak známo, měla úzké vztahy k základu na -i-. Vedle příkladů jako Морочь — Мороца, Мелечь — Мильча, Мильча, Молча, Молча, Nevėžis — Neveža stojí za to znovu upozornit na dvojice Наць — вар. Наца. Běžné vztahy tohoto druhu umožňují předpokládat jako zdroj baltský hydronymický základ na -i- Noti-, srov. prus. Notis, srov. však také litev. Notė. Stopy podobných baltských hydronymických typů na území horního Dněpru byly zřejmě poměrně četné, o čemž svědčí mimo jiné poněkud neobvyklý poměr počtu hydronym na -ь západně a východně od Dněpru. Existence řady sufixů s prvkem -к- v baltské hydronymii v zásadě připouští možnost, že se některé z těchto útvarů zachovaly v názvech řek v Podněpří. Podstatné rozdíly ve způsobech připojování -к- k základu mezi baltskými a slovanskými jazyky však spolu s chronologickými úvahami činí hledání stop baltských hydronymických typů ve slovanských názvech vod na -ка nejspíš nevhodným. Přesto se značný počet baltských hydronymických kořenů na našem území rozšířil pomocí druhotného slovanského -ка, a to samostatně i jako součást složitějších sufixů, srov. Лучесня, Вытрейка, Мерейка, Варлинка, Колпитка aj. Tento fakt je důležitý pro charakteristiku jednotlivých detailů procesu přeměny baltských hydronym Horního Podněpří ve slovanské slovotvorné typy. Pozornost upoutává malá kompaktní skupina hydronym s prvkem -ол-, příznačným pro baltskou slovotvorbu, skrytá slovanským sufixem -ка: Матолка, Старолка, Вихолка, Снеролка, Дуполка, Доколка aj. Na baltský charakter názvů této skupiny ukazuje hydronymum Мядзиол v povodí Bereziny, které si zachovalo velkou blízkost k odpovídajícímu baltskému typu na -ol-, dosud nerozšířenému o slovanské -ка, srov. litev. Medžiolai, vesnici nedaleko Vievisu. V zásadě se za uvedeným útvarem na -ол- mohly skrývat také baltské hydronymické útvary na -al-, srov. litev. Vygala, Snie-tala, lotyš. Jumala, Makale aj. Prvek -i- v názvech tohoto druhu je poměrně jednoznačným ukazatelem baltského původu, tím spíše, že slovanská hydronyma takové -i- v charakteristickém sousedství se samohláskou plného útvaru neznají. Hydronymické typy Horního Podněpří s prvkem -н- v různých sufixálních kombinacích tvoří z větší části slovanskou vrstvu, často přitom vrstvu poměrně pozdního původu. Proto je i v této části podíl možných baltských slovotvorných odrazů relativně nízký. Přesto se daří — byť na základě jednotlivých příkladů — vyčlenit velmi důležité baltské hydronymické formanty. Především by mohlo jít o název Bereziny a řadu dalších „březových“ řek, v nichž 204 Nepochybně je přítomen baltský slovotvorný prvek -n-. Obtížnost odhalení zvláštního baltského typu právě v tomto případě spočívala v tom, že slovotvorný typ na -н- a dokonce -ин(-а) byl oblíbený také ve slovanské hydronymii. Teprve srovnání některých na první pohled nepodstatných rozdílů ve slovotvorných modelech a ve významu prvku -in- umožňuje konstatovat zvláštní baltský typ ve zdánlivě slovanském hydronymu. Z rozsáhlé skupiny slovanských hydronym s původně adjektivním -на(-вна) lze vyčlenit zcela baltský název Стабна/Стабня (historicky Стабья, srov. Стабенка), v němž lze s jistým opodstatněním spatřovat baltský hydronymický formant -inas (srov. litevské nářeční Šabinas, staropruské Stabinotilte), nikoli zmíněnou slovanskou příponu. Je možné, že u hydronym Вупенка, Упинька jde o slovanské přehodnocení baltského formantu -in- v podobě zdrobňujících příponových útvarů na -енька-, -инька (srov. litevské upinis ‚říční‘), který tento význam vůbec nemá. Příkladů podobného přehodnocení lze zřejmě najít mnoho mezi slovanskými hydronymy na -енька, -инька, srov. Чавенка, Чапенка, Доренка, Седеленка, Шуешенка, Шервенка, Вороженка, Вупенка, Варлинка, Варльинка, Ворминка. Mezi baltskými hydronymy Horního Dněpru je několik názvů končících na -ень, za nimiž se skrývají dva samostatné slovotvorné typy baltské hydronymie. Na jedné straně lze v příkladech jako Клевень, Верепень spatřovat pokračování baltské přípony -inis (srov. Klevinė, vesnice poblíž Kapsukasu, Verpetinė, louka poblíž Pabirže), která byla ve slovanském prostředí přejata v podobě -ень, odtud -ень, který splynul s odpovídající slovanskou příponou. Jako hypotézu lze zmínit také možný odraz baltské přípony -en-, tím spíše že by to odpovídalo zjevnému chybění pohyblivého -е- v našem příkladu. Na druhé straně příklady na -енье, jako je Левень, opravňují k předpokladu starého konsonantického kmene na -n-. Pravděpodobnost, že se na našem území odrážejí i další baltské konsonantické kmeny, potvrzuje název Лосьмена, který předpokládá starý kmen na -men-, známý také v litevské hydronymii, srov. Lašmio. Je pozoruhodné, že tento název je znám na Horním Dněpru v celé řadě variant: Лосьмина, Лосьменка, Лосменка, Лосменная, Лосьмонька (s charakteristickým vokalismem této přípony), Лосвина, Лосвянка. Ačkoli kmeny na -men- existují i ve slovanské hydronymii, srov. Вязьмень, Сухмяна aj., nelze je však zaměnit za odpovídající baltské kmeny. Původ z baltského hydronyma s odpovídajícím kmenem lze předpokládat také u říčního názvu Ледмен. Ve zbytkové podobě se starý kmen na -men- zřejmě skrývá v hydronymii Осьма v nejhořejším toku Dněpru, srov. litevské Ašmena. Je pozoruhodné, že v povodí Osmy a na územích, která s ním bezprostředně sousedí, se často vyskytuje název Каменка, což dohromady značně připomíná situaci zaznamenanou ve východní části litevského území. 205 Pro hydronymii všech baltských území je charakteristická přítomnost zvláštního slovotvorného typu na -ēja. Areál baltských hydronym na -ija je omezenější (v Lotyšsku se nevyskytují). Ještě vzácnější jsou příklady hydronym na -auja, srov. Miltauja, Pienauja, Vidauja aj. Tyto a jim podobné útvary tvoří zvláštní skupinu hydronymických formantů, které jsou v baltském prostředí úzce propojeny. Nejdůležitější z uvedených baltských hydronymických typů se vyskytují také na území horního toku Dněpru. Především jde o hydronyma na -ея (Мерея, Сертей, Локнея aj.), z nichž část se odrazila v názvech na -ейка (Мерейка, Веселейка, Верхнейка aj.). V posledním případě lze předpokládat, že alespoň u některých příkladů existuje přímá souvislost s baltským formantem -eika. Baltský hydronymický typ na -ija je v Horním Podněpří doložen také několika příklady: Орлия, Весия, Луния aj. Zvláštní zmínku si zaslouží jediné hydronymum na -уй-ка — Бобруйка, rozšířená podoba názvu Бобруя, jemuž by odpovídala litevská podoba *Bebr auja, *Babraja. Poměrně rozšířená baltská třída hydronym s prvkem -t-, zahrnující řadu variant podle povahy předcházející samohlásky, je v Horním Podněpří zastoupena především dvěma nejběžnějšími typy. Jednak jde o názvy na -ита, k nimž lze odpovídající baltský kmen přiřadit jen v jednotlivých případech (srov. Колпута — pruské Gulbiten); je také třeba pamatovat na názvy rozšířené pomocí slovanské přípony -ка: Колпутка, Хохлитка aj. Jednak se v hydronymii horního toku Dněpru odráží baltský slovotvorný typ s příponou -eta, srov. Скверета, Несета, Верепета, Кичета. Zajímavé je, že za hranicemi povodí Dněpru je známa Гордота (Horní Volha), v níž lze spatřovat odraz jiné varianty baltské přípony s prvkem -t-. Další baltské slovotvorné typy lze v hydronymii Horního Podněpří odhalit až při podrobnější analýze, srov. Водоча, litevské Vadaktis, Vadakstis. Nelze vyloučit, že mezi hydronymy na -ча je jistý počet názvů, v nichž se skrývají staré baltské formanty s prvkem -t-; v současnosti by však bylo neobezřetné hovořit o tom konkrétněji. Konečně můžeme v hydronymii horního toku Dněpru odhalit stopy dalšího baltského slovotvorného typu. Jde o formant -ista, který je v rámci baltské slovotvorby spojen s příponami -asta, -esta, -osta, -uosta, -usta. V této souvislosti je třeba na našem území zmínit hydronymum Обеста/Обиста/Обста/Абеста. Mimo Horní Podněpří existuje kromě řady baltských hydronym, jako jsou litevská Aknysta, Lokysta, Laukysta aj., přesná obdoba v podobě litevského vodního názvu Abista. Regionální baltský hydronymický typ na -(u)va je na území horního toku Dněpru zastoupen hydronymy Водва, Титва, Cit- 206 ša, Mitva, Nadva, možná Bolva a další. Pro baltskou hydronymii je charakteristická přítomnost dvou různých útvarů se sufixálním prvkem -s-. Na jedné straně jde o formant -sa, který lze zřetelně vyčlenit jen v některých případech, na druhé straně o několik sufixálních variant podle povahy vokalického prvku předcházejícího tomuto -s-: -esa, -asa-, -osa-, -usa-. Zdá se, že všechny tyto typy jsou v té či oné míře zastoupeny v hydronymii Horního Podněpří, srov. na -са: Vodsa, Korsa, Usa, Plisa; na -аса: Volčasa, Očasa; na -еса: Lučesa, Volčesa, Ovčesa, Očesa, Oressa; na -оса: Vodosa, Orossa, Mordosy; na -уса: Nerusa, Voronusa. Nespornost těchto případů nás zbavuje potřeby podrobněji se jimi zabývat. Ve formantu -ša u řady hydronym Horního Podněpří se přinejmenším v jednotlivých případech velmi pravděpodobně odrážejí zvláštní baltské slovotvorné typy. Malý počet příkladů, a především absence přesných baltských paralel zahrnujících i kořenovou část, však neumožňuje s jistotou určit, zda máme co do činění se starým sufixem -sa, -usa či nějakým jiným. Jedinou paralelu lze předpokládat v pruském Dargow (srov. Dorogoviša), kterému ovšem chybí sufixální formální zakončení. Hydronymie Horního Podněpří zakončená na -ša má tedy méně jednoznačné baltské paralely, které navíc zatemňují případy jako Ropša, jejíž íránský původ je zřejmý. Ačkoli mezi hydronymy Horního Podněpří zakončenými na -ža jsou nepochybně přítomny četné baltské názvy, hovořit zde o odrazu určitého baltského slovotvorného formantu je značně obtížné. Některá hydronyma baltského původu zakončená na -ža mají totiž dostatečně přesvědčivé paralely v hydronymii dnešních baltských území, které zjevně ukazují, že prvek -ž- nepatří k sufixu, nýbrž ke kořeni, srov. Neveža — lit. Nevėža, Moroža — prus. Margis. Pouze v jednotlivých případech lze hovořit o sufixální povaze -ž-, kterou potvrzují také paralely z baltské hydronymie, například Lobža vedle lotyš. Lubūzis. Sufix se vykládá poněkud obtížněji v případech, kdy prvku -ž- předchází samohláska (-yža, -iža). Pokud bychom v takových sufixech hledali odraz baltských slovotvorných typů, mohlo by nás svádět srovnání s běžným sufixem -ng- (-ing-, -ung-, -eng-) v baltské hydronymii a toponymii. Regionální omezenost tohoto sufixu na dnešních baltských územích i absence zcela spolehlivých paralel však činí předpoklad existence sufixu -ng- v hydronymii Horního Podněpří prozatím velmi nejistým. V hydronymii Horního Podněpří se zakončením -ga se nepochybně odrážejí některé typy baltské slovotvorby s formantem -g-. Přesné určení podoby sufixu je v takových případech často obtížné, nejpravděpodobnější sufixální varianty jsou však -aga/-ega/ūga, srov. Vedoga/Veduga, Veďga — lit. Vedega, Vadaga; Ryďga, Rydoga — balt. *Rūdūga/*Rūdaga, *Raudaga a další. 207 Pro jihozápadní okraj staré baltské oblasti jsou charakteristické říční názvy zakončené na -da. Jejich úzce regionální povaha i příslušnost k jotvingskému hydronymickému typu jsou zřejmě nepochybné. Samotná fonetická podoba prvku -da, předpokládající starší slovanské -ъda z baltského *uda ‚voda‘, je vhodným kritériem pro určení nářeční příslušnosti názvu, neboť ve východob altských a pruských nářečích je tento formant v hydronymii zcela neznámý a samotné apelativum s významem ‚voda‘ má jinou podobu. Vodní názvy s prvkem -da bezprostředně přiléhají k povodí Horního Podněpří ze západu a většinou se nacházejí v horních tocích Němenu a Západního Bugu, srov. Golda, Grivda, Nevda, Sichda, Sokol’da (Sukogda) a další. Názvy na -da zasahují na území Podněpří pouze v jedné oblasti, kde přímo navazují na zmíněný areál hydronym na -da, srov. Jaselda (varianty Jaselda, Jasel’da, Jasolda, Jasolna, Jasnolda). Kromě tohoto hydronyma zřejmě v Horním Podněpří nejsou spolehlivé doklady pokračování říčního formantu -da. Hlavní typy baltské hydronymie se nevyčerpávají modely založenými na využití různých formantů. Vedle tohoto slovotvorného způsobu zná baltská hydronymie velmi charakteristický způsob tvorby vodních názvů skládáním, který je ve staré indoevropské hydronymii krajně vzácný a odvádí nás spíše k finské oblasti, kde je takový způsob základní. Jde o oblíbené skládání v baltské hydronymii s druhým prvkem označujícím řeku či jezero. Ve východobaltské oblasti je doloženo několik set útvarů tohoto druhu s druhým členem -upė/-upis/-upys, kde je tento typ velmi produktivní, srov. litev. Alguvys, Alkupis, Bartupė, Daugupys, Ėglupys, Gelžupis, Juodupė, Laukupė, Šešupė, Šilupė, Vandupė, Vilkupis a další. Neméně četné jsou příklady tohoto typu v lotyšské hydronymii: Aunupe, Āžupe, Baluožupe, Caujupe, Ežupe, Gaiļupe, Guovupe, Jerupīte; Kazupe, Lāčupe, Raudupis, Taurupīte, Ūdrupe, Vēžupe, Zivupe a další. V pruské hydronymii je tento typ rovněž zastoupen celou řadou příkladů, srov. Berukapy, Caymenape, Caypeaps, Kirsappen, Kirsnappe, Laukappe, Nycape, Perapien, Rinappe, Sarape, Serappin, Serenappe, Swereppe, Wangaria, Wogenapp, Vogoeaps a další (tento typ se odrazil v německé onomastice regionálního pruského původu, srov. Glasenapp). Pokud jde o území Horního Podněpří, za stopy tohoto typu lze označit Neroplja, v jejímž druhém členu se již dříve spatřoval odraz baltského říčního názvu *Ner-up-/*Ner-ap-, srov. litev. Nar-upė; sem zřejmě patří také dosud v této souvislosti opomíjený název řeky v povodí Sože — Natoma. Zvláštní pozornost si zaslouží skutečnost, že stopy baltských útvarů tohoto typu na ruském území se vyskytují především v bezprostředním sousedství starých finských území, tj. na východní a severní periferii rozšíření baltských kmenů; srov. mimo Horní Podněpří, avšak v jeho bezprostřední blízkosti 208 …nosti k němu patří taková jména jako Жукона (horní Volha), Ужена (povodí Oky), Каспля (Západní Dvina), Кудень (přítok Velikaje), srov. také vesnici Горспле aj. Složitější je situace se stopami názvů, jejichž druhá složka označuje jezero; zčásti to zřejmě souvisí s formální blízkostí baltského a slovanského označení tohoto pojmu. Stejná nejasnost panuje také u méně rozšířeného typu převážně toponymických názvů s druhým prvkem označujícím „konec“, „okraj“, srov. ve východobaltské oblasti útvary na -gala, galas: litev. Ariogala, Maišiogala, lotyš. Latgale, Zemgale aj. Na území horního Podněpří je poměrně obtížné uvést spolehlivé příklady tohoto typu. Lze však zaznamenat užití druhé složky těchto složenin jako samostatného názvu bažin v Bělorusku, srov. Галы, a také záhadný říční název na horním toku Dněpru Лупоголова — varianta Луп(n)а, zachycený v Knize Velkého plánku v podobě Лупогалова, kde možná nejde o prosté akaní. Tím spíše, že na nejvýchodnější (stejně jako ostatně na západní) periferii baltské oblasti jsou názvy na -gala zcela zřejmé; srov. například Galindy u Ptolemaia na území Pruska a Goljaď ruských letopisů na Protě. Kromě výše uvedených stop baltské hydronymie, zachycených ve slovotvorbě a skládání vodních názvů v Horním Podněpří, je vhodné hovořit o různých hybridních útvarech s různou mírou účasti baltského a slovanského prvku. Zohledníme-li na jedné straně hydronyma zcela baltského původu, bez jakýchkoli stop slovanského přizpůsobení, a na druhé straně hydronyma zcela slovanská, postrádající jakékoli známky baltského vlivu, dostaneme celou škálu pozvolných, někdy jen obtížně postřehnutelných přechodů od baltské hydronymie ke slovanské. Tato pozvolnost přechodů a rozmanitost jejich stupňů činí obzvláště důležitým problém hybridních útvarů, jejich klasifikace a konečně i geografického rozšíření jednotlivých hybridních typů. Studium útvarů tohoto druhu může odhalit hlavní momenty procesu osídlování území horního Podněpří. Přirozeně zde my nemůžeme usilovat o úplné zohlednění všech faktů; v současné chvíli je důležitější upozornit na samotné vymezení otázky a na nutnost jejího řešení. Některá konkrétní pozorování týkající se klasifikace hybridních typů však lze již nyní v obecných rysech shrnout. Baltské názvy bez jakýchkoli známek slovanského vlivu, či alespoň možnosti reinterpretace podle slovanských vzorů, lze vidět například v hydronymech Бедоса, Невежа, Водва, Болва, Волма apod., které nacházejí téměř úplné protějšky v hydronymii baltských území a jejichž fonetická podoba neobsahuje žádné rysy odporující slovanskému fonetickému typu, které by vyžadovaly substituci. Uvedeným příkladům se blíží případy jako Лучеса, Водога /Ведъга, Титва, Обеста aj., které mají rovněž přesnou shodu 14. Kalbotyros klausimai. IV 209 v baltské hydronymii, ale již prošly slovanskou fonetickou úpravou (někdy pravidelnou, jindy fakultativní). Další kategorii případů představují baltské názvy, u nichž je, byť obtížně, přípustná slovanská reinterpretace slovotvorného formantu; srov. Ремист-ов podle analogie Дед-ов. Vedle možnosti slovanského výkladu sufixální části jsou známy hydronymické příklady, v nichž je baltský kořen nahrazen formálně blízkým slovanským kořenem, jak jsme se s tím již setkali v názvu Колпита. Příklad slovanské reinterpretace kořene i sufixální části někdejšího baltského názvu lze vidět v hydronymu Волчица — varianty Волчеса, Волчаса, srov. litev. Vilkesa. Nejpočetnější typ balto-slovanských hybridních útvarů v hydronymii představují příklady, v nichž se k baltskému kořeni, obvykle již prošlému slovanskou fonetickou úpravou, připojuje nepochybně slovanský sufix, který nejčastěji nemá v baltské hydronymii protějšek: Лопанка, Вор-минка, Варлинка, Какланка, Лучесянка, Мяделица, Можайка, Мерейка, Стабенка, Пелик, Аболъна, Вупенка, Вержица aj. Opačný typ případů, kdy je slovanský kořen rozšířen baltským sufixem, je naopak vzácný; srov. Хмелита, Калита aj. Poslední dvě kategorie případů v podstatě poskytují přesvědčivé ukazatele toho, že baltská vrstva v Horním Podněpří je starší než slovanská; kontakty baltských a slovanských dialektů však byly natolik těsné, že některé baltské formanty se mohly stát běžnými, či dokonce produktivními u slovanských kořenů. Taková fakta by měla badatele varovat před příliš přímočarým pojetím procesu ústupu. V tomto ohledu jsou obzvláště výmluvné názvy jako Хохлитка, Деснокитка, v nichž je slovanský kořen doprovázen baltským sufixem, který je dále rozšířen slovanským sufixem. Výsledkem je, že podobné příklady působí jako slovanské. Podíl slovanského prvku je ještě větší u příkladů, v nichž se kořen i sufix vykládají jako slovanské a zjevně baltské prvky zcela chybějí; srov. například název Березина, v němž se stopy účasti baltského prvku odhalí až zvláštní analýzou. Ještě obtížnější je určit stopy starého baltského názvu v případech kalkování. To se podaří pouze tehdy, jsou-li k dispozici některé zvláštní indicie, zejména při zohlednění rozdílů v oblibě jednotlivých typů názvů. Takové příklady již prakticky splývají se slovanskou hydronymií jako takovou. Přehled baltských slovotvorných typů v hydronymii Horního Podněpří a analýza rozmanitých typů balto-slovanské hybridní slovotvorby spolu se skutečností, že baltská jména nesou i drobné říčky a řada sídel (tj. objekty, jejichž název se mění poměrně snadno), nám dávají důvod k velmi důležitému závěru. Jeho podstata spočívá v tom, že baltský etnický prvek- 210 ment se v Horním Podněpří v žádném významnějším rozsahu neposouval k severozápadu v průběhu postupu východních Slovanů k severu. Slovanské osidlování zřejmě probíhalo jako přirozené postupné pronikání, při němž byl baltský prvek asimilován v různých dobách v různých částech tohoto území. Je třeba předpokládat, že i tehdy, když Slované postoupili daleko na sever, za hranice Horního Podněpří, zůstávaly na našem území ještě četné ostrůvky baltského obyvatelstva, které si prostřednictvím fáze dvojjazyčnosti osvojovalo ruštinu a samo zase zanechávalo stopy v jazykových a etnografických zvláštnostech místního obyvatelstva. Ty umožňují usuzovat, že na osídlených územích zanikly některé samostatné baltské dialekty odlišné od těch, které známe. Poslední z nich se zřejmě uchovávaly, byť jen v pozůstatcích, dost dlouho, až do počátku II tisíciletí n. l. Otázka dialektální diferenciace baltské hydronymie Horního Podněpří dosud prakticky nebyla kladena. Bylo nutné se s tím smířit, neboť celkový počet baltských názvů na tomto území byl příliš malý a navíc se nacházely na poměrně omezené ploše. Nyní, kdy je známo několik set takových názvů rozložených na velmi rozsáhlém území, nelze pochybovat o existenci dialektálních rozdílů v řeči baltského obyvatelstva těchto míst. Za těchto okolností se již nyní jeví jako aktuální upozornit na význam tohoto problému a pokusit se podat celkový obraz, který současný stav výzkumu hornodněperské hydronymie umožňuje. Řešení tohoto úkolu bohužel brání celá řada okolností, z nichž některé jsou zřejmě neodstranitelné. V řadě případů například prakticky nejsme schopni učinit určité závěry ani ohledně jednotlivých příkladů, které by se zdánlivě mohly stát podkladem pro určení dialektální příslušnosti. Jako příklad lze uvést několik říčních názvů, v nichž Vasmer spatřoval různé dialektální varianty baltského názvu řeky: прё, ape. Podrobný rozbor nás přesvědčuje o obtížnosti, ba zčásti i nemožnosti takové interpretace. Především materiál, o který se Vasmer v této souvislosti opíral, nebyl úplný. Nyní lze mít za to, že tento kořen se vyskytoval v mnohem větším počtu názvů nejrůznějších typů: Упа, Упинька, Уперта, Описа, Апелка, Вупенка, Вопь, Вопец, Вопка, Вопля, Вопрат, Непопля, Каспия, Горсиле, Жалобыка, Янчанка a další. Rozbor těchto názvů nás nutí z řady důvodů rozhodně odmítnout přímočarý výklad jejich hláskové podoby. Aniž bychom popírali možnost, že v těchto názvech skutečně existují dvě dialektální varianty, musíme brát v úvahu takové faktory, jako je zjevně různá doba, kdy si Slované některé z uvedených názvů osvojili; srov. na jedné straně Упа, jež předpokládá nejpozdější seznámení nositelů východoslovanských dialektů s touto baltskou podobou, 211 na druhé straně Вопь nebo Кастля, které byly přejaty tak dávno, že již prošly dlouhým vývojem vlastní slovanské hláskové evoluce. Je velmi zajímavé, že výše uvedené potvrzují územní i obecné historické souvislosti. Například východně od Horního Podněpří, v povodí Oky, kde se Slované, jak známo, objevili později než v Podněpří, se vyskytují názvy pouze s kořenem Уп-, zatímco v Horním Podněpří jsou běžné příklady svědčící o časném přejímání (ojedinělou Упинка lze vysvětlit i jinak). Zvláště zajímavé jsou v této souvislosti případy, kdy varianty téhož názvu odrážejí různou dobu, kdy si je pozdější obyvatelé těchto míst osvojili; například Лучеса, přejaté ještě v době, kdy se baltské -ke- muselo substituovat slovanským -че-, a nedaleké Лукесы, které zachovaly starší baltský stav nedotčený (vzhledem ke změně, o niž nám jde). Je přirozené, že k takto časově rozdílnému přejímání baltských názvů docházelo ve východoslovanských dialektech nacházejících se v různých stadiích hláskového vývoje. Odtud plynou různé principy slovanské substituce baltských názvů, což rovněž znemožňuje jednoznačné závěry. Konečně je třeba počítat s velmi značným počtem případů, kdy o správných baltsko-slovanských hláskových korespondencích vůbec nelze hovořit. Máme na mysli případy, kdy byly baltské názvy druhotně reinterpretovány v duchu slovanské lidové etymologie. Další příčinou obtíží při odhalování dialektální diferenciace baltských názvů v Horním Podněpří je skutečnost, že dosud nemáme k dispozici dostatečně početné a věrohodné materiály o baltské hydronymii Litvy, Lotyšska a bývalého Východního Pruska. Pokud jde o dostupné materiály, zpravidla zůstávají nezpracované, takže naše znalosti hydronymických dialektálních izoglos na současných baltských územích jsou natolik omezené, že prakticky neumožňují provést odpovídající kontrolu na hornodněperském materiálu. Jestliže je však tuto překážku v zásadě možné odstranit odpovídajícím úsilím odborníků na baltskou hydronymii, existují i jiné překážky, které sotva bude možné obejít. Jde o to, že ačkoli hydronymii a toponymii staropruského území známe poměrně uspokojivě, o staropruské apelativní slovní zásobě jsme informováni jen velmi málo. Z této stránky lze sotva očekávat nějaké podstatnější změny. Zdaleka neúplná znalost staropruské slovní zásoby značně ztěžuje řešení otázky dialektální diferenciace, protože pokaždé, když ve staré pruštině nenajdeme slovo odpovídající danému východob altskému výrazu, zpravidla nejsme schopni rozhodnout, zda je to vysvětlitelné dialektálním rozdílem, nebo prostě nedostatkem údajů o staropruské slovní zásobě. Je samozřejmé, že uvedené platí v ještě větší míře pro ostatní vymřelé starobaltské 212 nářečím, z nichž se buď nic nedochovalo, nebo se zachovala jen jednotlivá slova. Tato mezera je obzvlášť politováníhodná, neboť lze předpokládat, že některá z těchto nářečí (jatvžské, goljadské) existovala na námi zkoumaném území a možná zanechala stopy v některých hydronymických názvech. Je přirozené, že za těchto podmínek můžeme hovořit pouze o baltském typu daného hydronyma (a ani to ne vždy), nikoli však o jeho konkrétní nářeční příslušnosti. Konečně, i když přejdeme od baltských nářečních rozdílů v oblasti hydronymie k nářečním rysům, které odlišují baltská nářečí jako celek, ukáže se, že tyto rysy ne vždy umožňují nářečně rozlišit baltskou hydronymii Horního Podněpří. Vysvětluje se to zaprvé tím, že baltské názvy Horního Podněpří přejímali východní Slované i v době, kdy se některé nářeční rozdíly historicky doložených baltských jazyků ještě nestačily ustálit; zadruhé tím, že se v řadě případů různé baltské nářeční varianty mohly ve slovanském prostředí odrážet stejně; a konečně zatřetí tím, že existují některé východoslovanské nářeční jevy formálně analogické odpovídajícím baltským, což ztěžuje jejich rozlišení. Pokud jde o první kategorii případů, je třeba mít na paměti, že rozdíly důležité pro současnou dialektologii — mezi sykavkami a šumivkami (ž, š, — z, s), mezi k a s před přední samohláskou, mezi dvojhláskou ei a samohláskou ie, mezi zachováním nosové souhlásky před jinou souhláskou a jejím zánikem v téže pozici — se sotva mohly odrazit (kromě ojedinělých případů) v hydronymii Horního Podněpří, protože vznikly později. Konkrétně hláska -и- v názvu Ситовка může stejně dobře odrážet západobaltské ei (srov. staropru. Seyte), jako východobaltské ie (srov. lit. Sietuvà ‚řeka‘, lotyš. siets ‚hluboké místo v řece‘). Stejně tak by nebylo oprávněné považovat název Залятка na základě počátečního З- (nikoli Ж-) za hydronymum lotyšského typu (srov. lotyš. zāle ‚tráva‘ oproti lit. žolė). Obdobně bychom se neodvažovali trvat na výlučně litevském původu názvu Биржевка, neboť -ж- mohlo odrážet odpovídající hlásku nejen v litevském slově beržas, ale také stejnou hlásku v jiných baltských nářečích, kde později přešla v z; srov. lotyš. berzs ‚bříza‘. Rozlišení k a s před přední samohláskou, významné pro současná baltská nářečí, není při rozboru hydronymie Horního Podněpří průkazné, protože například К- v Кидель může odrážet jak litevskou nářeční variantu, tak starou lotyšskou (před změnou v s); na druhé straně Цидель v povodí Oky nemusí nutně odrážet formu lotyšského typu (srov. lotyš. Cidulupe), nýbrž může jít také o pozdější změnu К- v místním prostředí. Ani název typu Венча (z *Ventia) tedy neposkytuje dostatečný důvod k tomu, abychom jej označili za litevský či pruský typ; stejně tak může odrážet starší stav těch nářečí, 213 v nichž později došlo ke zjednodušení tautosylabické skupiny, které vedlo k zániku nosové souhlásky. Navzdory četným obtížím spojeným se stanovením nářeční diferenciace baltské hydronymie v povodí Dněpru může být užitečné věnovat pozornost některým místním zvláštnostem těchto názvů a také rozboru některých hydronym, doložených ve dvou či více foneticky blízkých variantách. V oblasti tvoření slov považujeme za vhodné vyčlenit nejen ty formanty, jejichž nářeční příslušnost lze bez větších obtíží určit pomocí odpovídajících dokladů z živých baltských jazyků, ale i jednotlivé útvary místního charakteru, i když nemáme přesné údaje o jejich nářeční příslušnosti. Řada hydronym na -да se vyznačuje poměrně úzkým rozšířením na krajním jihozápadě zkoumané oblasti. Útvary tohoto typu se jinde v Horním Podněpří nevyskytují, zato jsou doloženy v povodí Západního Bugu. Tato okolnost spolu s etymologickými úvahami činí zcela věrohodným starší názor, že názvy s touto příponou jsou jatvžského původu. V naší oblasti snad není žádný jiný tak jasně vymezený areál baltských názvů, u jehož nářeční příslušnosti by nebylo pochyb. Zajímavě se v Horním Podněpří projevuje rozložení hydronym s příponami -ия a -ея. První z nich se soustřeďují v jižní části Horního Podněpří, převážně podél Pripjati, v blízkosti areálu názvů na -да, a obvykle nepronikají severně od 53° severní šířky. Naproti tomu říční názvy s příponou -ея se zpravidla soustřeďují právě severně od 53. rovnoběžky. Výmluvné je, že toto vzájemné vylučování (byť ne zcela důsledné) baltských formantů -ija и -ēja představuje známý kontrast k poměrům na území Litvy a bývalého Východního Pruska, kde se vyskytují společně; jiná situace je v Lotyšsku, kde názvy na -ija zřejmě chybějí. Jednu z nejzřetelnějších nářečních hydronymických izoglos na dnešním baltském území, -uva/-ava, bohužel nelze v Horním Podněpří s jistotou sledovat (totéž se ostatně týká možnosti rozlišovat baltská hydronyma na -uva/-va kvůli totožnému fonetickému vývoji ve slovanském prostředí). Víme však zaprvé přibližně, kde se v Horním Podněpří vyskytují názvy na -ва (pás táhnoucí se od horního toku Dněpru jihozápadním směrem až k pravému břehu Pripjati), a zadruhé, že názvy na -ва (z -uva) souvisejí spíše s odpovídajícími staropruskými a litevskými útvary než s lotyšskými, kde se v hydronymii místo přípony -uva obvykle vyskytuje -ava. Přibližně stejnou oblast jako názvy na -ва zaujímají hydronyma na -асал-есал-оса, která se na dnešním baltském území vyskytují převážně v Litvě. Pokud jde o další hydronymické formanty baltského původu, na jejich základě lze nářeční 214 diferenciace Horního Podněpří: v některých případech je počet dostupných příkladů příliš nepatrný na to, aby bylo možné učinit nějaké určité závěry, v jiných případech nelze otázku rozhodnout, protože nebyly zjištěny hydronymické izoglosy na současném baltském území. Stejné obtíže se objevují při pokusu o nářeční diferenciaci jednotlivých hydronym předložkového typu. Jde především o názvy jako Устарь, srov. Тара, Усперт a snad také Пипин. Ačkoli lze jen stěží doufat v průkazné výsledky při nářeční lokalizaci těchto názvů, přesto stojí za pozornost, že Ус- v prvních dvou příkladech spíše odráží východobaltský typ předložkových útvarů známých z toponymie; naproti tomu ve staropruské toponymii názvy s odpovídající předložkou chybějí. Pokud jde o název Пипин, pak lze, je-li naše navrhovaná etymologie správná (z *Apei-pin-), uvažovat spíše o souvislosti s východobaltskými příklady, zejména snad litevskými, než se staropruskými. Výše jsme hovořili o obtížích při stanovování nářeční diferenciace hydronym horního Dněpru pomocí fonetických kritérií, a proto je v této souvislosti těžké říci něco určitého. Přesto mohou být v některých případech užitečné při zohlednění dalších údajů dosti rozmanité příklady fonetického kolísání v názvu jedné řeky nebo v názvech různých řek odvozených od téhož kořene. Přitom je samozřejmě třeba mít na paměti možnost změn již na slovanské půdě a také možnost osvojení daného baltského hydronyma v různých dobách. Nedávno vyslovil Arumaa domněnku o goljadském původu názvu řeky v povodí Sože — Лыза, a to na základě -з- místo -ж- (srov. latgalské Lyūža). Nelze vyloučit, že v tomto případě skutečně máme co do činění se zvláštní baltskou nářeční podobou, nikoli však nutně goljadskou. V souvislosti s názvem Лыза stojí za to vzít v úvahu celou řadu příkladů, v nichž se -з- střídá s -ж-, srov. Азарза — var. Заржа, Жарка; Жубр — var. Зубир, Зуберь, Зубер, a nedaleko odtud také Зубар, Зуберь; Жавуница — var. Завуница; ukazuje se, že všechny uvedené názvy jsou soustředěny podél toku Sože, což činí tyto varianty možná průkaznějšími. Je příznačné, že mimo tuto oblast již nejde tolik o různé varianty názvu téže řeky jako o různá hydronyma odrážející střídání ж: з, srov. Залазенка, Залазинка, Залазка, — Жалижа, Жалож, Жиложка; Жагулинка — Загуленка. K témuž typu variant patří Шморговка — Смороговка. Венца — Вяча, Морчанка — Морочь, Морожа — Моржовка, Лучеса — Лучесы, Гейшинка — Гижинка, Мильча — Молц, Аткильня — Чолна, Чолка, Сеньжа — Усажа a celá řada dalších. Variabilita těchto hydronym samozřejmě souvisí především s rozdílnou chronologií jejich osvojení. Je možné, že význam fonetických kritérií při určování nářeční příslušnosti hydronym horního Dněpru poněkud vzroste v dalším výzkumu v souvislosti se stanovením— 215 ním lexikálních korespondencí mezi těmito názvy a apelativy, která s nimi souvisejí, v baltských jazycích. S vědomím výše uvedených omezení při určování nářeční příslušnosti říčních názvů na základě lexika je přesto třeba konstatovat, že v současnosti se právě lexikální materiál jeví pro tyto účely snad jako nejvhodnější. Nejspolehlivější určení nářeční příslušnosti hydronym je samozřejmě možné v případech, kdy pro ně existují paralely ve staré pruštině a chybějí v litevštině a lotyštině. Takový případ představují zejména názvy Стабна, Стабня, Стабенка, Стабница, u nichž lze s jistým oprávněním hovořit o hydronymech pruského typu, srov. staropr. Stabingen, Stabynotilte, Stabuniten, Stabayen, Stabelauken — všechna od stabis „kámen“, zatímco v litevštině a lotyštině se pro označení „kamene“ užívá jiný kořen. Název staropruského typu se zřejmě odráží v názvu Поня, srov. staropr. Panyen ze staropr. pannean „bažina“, zatímco východobaltské jazyky mají pro označení bažiny jiná slova. Srovnáme-li tyto spolehlivé lexikální údaje o nářeční příslušnosti baltské hydronymie Podněpří s odpovídajícími údaji z oblasti slovotvorby a fonetiky, které byly uvedeny výše, dospějeme k velmi zajímavému závěru. Ukazuje se, že souhrn zjištěných fonetických, slovotvorných a lexikálních rysů v případech, kdy je lze přibližně lokalizovat do téhož místa, neodpovídá žádnému ze známých baltských nářečí. Jinými slovy, setkáváme se s případy kombinace rysů známých z různých baltských jazyků. Vezmeme-li například územně omezenou oblast horního toku Dněpru a Sože, snadno si všimneme, že vedle názvů zjevně pruského typu, jako je Стабна, se vyskytují slovotvorné formanty východobaltského typu, jako -esal-asa, a na druhé straně fonetické rysy připisované nářečím Goljadů (střídání ж: з). To znovu svědčí o tom, že by bylo naivní ztotožňovat zaniklá baltská nářečí Podněpří s některým konkrétním jazykem Pobaltí; je proto třeba počítat s existencí zvláštní skupiny baltských nářečí v Horním Podněpří. Největší obtíž spočívá bohužel právě ve zjištění lexikálního složení těchto neznámých nářečí, neboť je nemůžeme srovnávat s ničím konkrétně doloženým, jako je tomu u litevštiny, lotyštiny a staré pruštiny. Jen ve výjimečných případech lze podmíněně rekonstruovat jednotlivé lexémy, které nemají přesnou paralelu ve známých baltských jazycích. Takový případ pravděpodobně představuje název Откильня/Аткильня (srov. také Чолна, Чолкна). V tomto slově spatřujeme staré označení pramene či zřídla, vyjádřené pomocí předpony at- a slabého stupně kořene *kel-/*kil- „stoupat, vznikat“ (co se týče sémantiky, srov. rus. род- 216 nik — rodit). Ve známých baltských jazycích se však pramen či zdroj vody označuje právě jinými způsoby. Z dalších případů, které umožňují hovořit o dialektovém rozrůznění na základě lexikálního materiálu, lze vyčlenit skupinu příkladů se samostatnými apelativními korespondencemi ve známých baltských jazycích, srov. Гейшинка vedle staropruského geeuse „volavka“, Доколка, srov. staropruské Dakow vedle d lacke „špaček“ aj. Sem patří také příklady se samostatnými hydronymickými vazbami, srov. Абеста vedle litevského Abista, Ремистово vedle staropruského Ramestow, Орижна vedle staropruského Aryngine, Нючка vedle staropruského Inacus, Кубарь vedle litevského Кау́бри aj. Příkladů tohoto druhu se samostatnými korespondencemi v lexikálním materiálu je poměrně mnoho, což dává podklad k vymezení celé řady dílčích lexikálních izoglos, které spojují Horní Podněpří s jednotlivými oblastmi Pobaltí. Kromě uvedeného by bylo zajímavé určit dialektovou příslušnost těch hydronym, která se na našem území opakují a často jsou propojena řetězcem složitých přechodů, srov. například Ректа, Рехта, Реста, Рошты a další varianty. V tomto etymologicky obtížném případě závisí otázka dialektové příslušnosti na tom, které etymologické řešení bude zvoleno. Při spojení s názvem ořechu by se dialektová příslušnost měla vysvětlovat jako východobaltská (srov. litevské riešutas, lotyšské rieksts vedle staropruského reisis). Pokud bychom však uvažovali o souvislosti s baltským názvem pro bažinu, pak bude možné s jistotou hovořit o východobaltském původu pouze u varianty Реста (srov. litevské raistas „bažina“ a četná hydronyma od tohoto kořene na území Litvy). Ačkoli samotný uvedený hydronymický materiál plně postačuje k tomu, abychom nepochybovali o přítomnosti baltského obyvatelstva v Horním Podněpří, svědčí o tomtéž i další pramen — četné stopy pobytu Baltů, které se zde uchovaly v ruské nářeční slovní zásobě. To vše dohromady nás nutí nově nahlížet na etnické a jazykové dějiny Horního Podněpří.