Priebalsių minkštėjimo ryšys su galūnių trumpėjimu Stegvilių tarmėje

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, IV LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA VZTAH ZMĚKČOVÁNÍ SOUHLÁSEK KE ZKRACOVÁNÍ KONCOVEK V DIALEKTU STEGVILIŲ1 E. GRINAVECKIENĖ V nářečí v okolí Stegviliů lze pozorovat změkčování souhlásek na konci slova, které je zcela netypické pro spisovnou litevštinu a většinu litevských nářečí. Tento druh změkčování souhlásek je v článku analyzován; pokoušíme se jednotlivé případy jeho výskytu roztřídit, zobecnit a objasnit příčiny tohoto změkčování. V tomto nářečí jsou především v určitých případech změkčeny souhlásky, které se odedávna nacházejí na konci slova. Měkce se vyslovují také souhlásky na konci slovního kmene 1Zkoumané nářečí je místní mluvou východní aukštaitské nářeční skupiny pontininků, náležející do oblasti všeobecného posunu přízvuku. Zaujímá nejsevernější část okresu Pakruojis a spadá do okolí Bardišků. Zkoumanou vesnici místní obyvatelé nazývají Stegviliai (Stegvilei~Stegviliai), ačkoli se v oficiálních dokumentech (Lietuvos TSR administracinis-teritorinis suskirstymas, 938, Vilnius, 1959) píše Steigviliai. Protože se v kořeni tohoto názvu e nemohlo foneticky vyvinout z ei (srov.: keikūns ‘člověk, který kleje’, peilūks~peilūkas), měl by se i oficiálně nazývat a psát Stegviliai. V tomto článku se tak také postupuje. Většina nářečních dokladů byla shromážděna z řeči mluvčích z vesnice Stegviliai a jejího okolí. Vesnice Stegviliai leží u silnice Linkuva—Žeimelis (místní obyvatelé jí říkají jen Želmis, Žeimio), asi 11 km severně od Linkuvy a přibližně stejně daleko jižně od Žeimelis. Nejbližší železniční stanice a pošta jsou v Lauksodyse, asi 7 km na sever. Vesnice je stará, rozkládá se na levém břehu potoka Beržtalis; jen málokterý z jejích rolníků se odstěhoval na samoty. Ve vesnici je základní škola založená za sovětské vlády. Obyvatelé této vesnice byli někdejšími královskými rolníky, a žili proto bohatěji a mohli posílat své děti do školy. Odtud pocházelo mnoho významných a vzdělaných lidí. Na druhé straně byl v tomto okolí větší počet proletářů a výraznější třídní diferenciace, proto zde po vzniku revolučně smýšlející inteligence v letech 1904—1905 probíhala prudká revoluční hnutí proti carské vládě, ukrývaly se rudé prapory a šířily se výzvy. V těchto letech zde za agitačními a revolučními účely pobývali a po dlouhou dobu se ukrývali známí revolucionáři V. Mickevičius-Kapsukas a Z. Aleksa-Angarietis. V tomto okolí se i dnes setkáváme s mnoha lidmi, kteří měli úzké vazby na uvedené vůdce revoluce a na revoluční činnost. Zde byla roku 1919 ustavena sovětská vláda. Dnes vesnice patří kolchozu pojmenovanému po Karolisi Poželovi, komunistovi pocházejícím z tohoto místa, kterého zavraždili fašisté. Nářeční materiál byl zaznamenán v červenci 1960. Všechny zde uváděné doklady byly během výzkumu nářečí několikrát ověřeny. Zaznamenané doklady byly navíc porovnány s odpovídajícími jevy v sousedních nářečích, s nářečím sousední vesnice Grikpedžiai || Gripėdžiai, s nářečními záznamy z tohoto kraje: Žeimelis (zkoumala D. Gargasaite, 1960), Nairiai (zkoumal J. Šukys, 1960), diplomovými pracemi: Nářečí Pašvitinis (J. Bilevičius, 1956), Nářečí Vaškai (V. Matuzaite, 1950) aj. 167 souhlásky, které se dostaly na konec slova v důsledku obzvláště silného zkracování koncovek v tomto okolí (jeho rozsah se do jisté míry ukáže z uváděných příkladů). Bylo zjištěno, že v obou případech se souhlásky změkčují působením předních nebo předními artikulačně posunutých samohlásek (samohláska posunutá k přední části ústní dutiny souhlásku sama nezměkčuje, pouze udržuje její měkkost vzniklou v důsledku výpadu j). Toto působení, jak uvidíme dále, je nejčastěji regresivní, v mnoha případech však může být i progresivní. V nářečí je navíc mnoho příkladů, v nichž může být souhláska na konci slova měkká vlivem obou typů asimilace (progresivní i regresivní). Při pokusu určit směr změkčování se v takovém případě přihlíží ke všem příkladům téže skupiny. Všechny měkké souhlásky, které jsou nebo se ocitly na konci slova, změkčila zaniklá, vypuštěná nebo předcházející přední či artikulačně posunutá samohláska. Na konci slov v nářečí se po zániku či vypuštění přední nebo artikulačně posunuté samohlásky vyslovuje měkce jak jednotlivá souhláska, tak celá skupina souhlásek (včetně g, k, jsou-li ve skupině s jinými souhláskami: bėkė ~ bėgti, juõrė̃s ~ juõštis). Sluchově se zdá, že nejměkčeji se vyslovuje poslední souhláska a souhláska l ve skupině, např.: nakšė ~ naktis, Paliñkėlis beržėlis ~ Paliãkėlis beržėlis (místo v lese Stegvilů), zatímco všechny ostatní jsou méně měkké. Stupeň měkkosti souhlásek se neznačí. Kvůli zkracování koncovek se na konci slova často ocitají také souhlásky slovního kořene (gaĩd — ‘gaidžiai’, gũl ~ guli, nãm ~ namė, nẽš ~ neši). V článku se o nich všude hovoří jako o koncových souhláskách, protože se nijak neliší od ostatních měkkých souhlásek na konci slova. Každá souhláska ve skupině měkkých (a také tvrdých) souhlásek na konci slova se v nářečí vyslovuje zřetelně a samostatně; je zcela zachována a neobsahuje příměs jiné, sousední souhlásky. Proto vzniká dojem, že je delší než souhlásky v jiných litevských nářečích, v nichž se koncovky zkracují (západní aukštaitských, žemaitských, dzūkininkai), a v některých případech také než souhláska ve spisovné litevštině v obdobné pozici, anebo že mezi souhláskami ještě zůstaly určité zbytky samohlásek. Takové několikanásobné souhlásky na konci slova se navzájem nesplynuly. Například pokud se na konci slova setkají dvě souhlásky se stejnou znělostí, ale různým místem tvoření, např. š a s nebo ž a š, vyslovují se obě zcela samostatně (vẽršis ~ veršis, ož̃s ~ ožys); dvě souhlásky s různou znělostí a různým místem tvoření, např. d a s, t a s, které se ocitnou vedle sebe, netvoří afrikátu, nýbrž se vyslovují odděleně, každá se svou charakteristickou neznělostí či znělostí (gaĩds ‘gaidys, gaidžius’, doñts ‘dantis, dantys’); setkají-li se dvě stejné souhlásky, např. s, nesplývají rovněž v jedinou, ale vyslovují se samostatně (aũs ~ ausis, aũsys, debẽss ~ debesis). Při setkání samohlásky se souhláskou l, m, n, r, v nevzniká sekundární dvojhláska; každý z těchto zvuků se vyslovuje samostatně a je samostatnou jednotkou. Souhláska se navíc v tomto případě vyslovuje dlouze, takže vzniká dojem, že je slabičná. Slabičnost se označuje kroužkem pod značkou hlásky; srov. také případ vypadnutí e na s. 171 b. Totéž platí i pro tvrdé souhlásky. To vše ukazuje, že zánik samohlásek na konci slova je v nářečí v okolí Stegvilů v těchto případech poměrně novým jevem, v jehož důsledku se sousedící souhlásky nebo spojení samohlásky a l, m, n, r dosud nestačila spojit v těsnější celek. 168 Protože měkkost jednotlivých souhlásek závisí na předních nebo předopatrověných samohláskách, před nimiž v nářečí měknou všechny souhlásky stejně, mohou se podle autorky jednotlivé případy změkčování souhlásek nejlépe projevit na příkladech vypadávání předních nebo předopatrověných samohlásek. V článku se postupuje právě tímto způsobem. I. Změkčování souhlásek po vypadnutí samohlásky Po vypadnutí přední nebo předopatrověné samohlásky na konci otevřeného slova (bylo zjištěno, že na konci slova mohou v nářečí vypadávat přední samohlásky e, i a předopatrověné a, u) se měkká souhláska, která jí předcházela, ocitá na konci slova a obvykle zůstává nezměněna. Takových případů je ve zkoumaném nářečí velmi mnoho. Zde jsou všechny analyzovány². 1. Vypadnutí předopatrověného a Předopatrověné a v nářečí vypadává v těchto případech: a) V jednotném čísle v nominativu, např.: apač⁳ ~ apačia, bažnč⁳ ~ bažnyčia, grįč⁳ ~ gryčia, nedel⁳ ~ nedelia týden, sekmadienis⁳, Vyš⁴ ~ Vyšnia (jméno krávy); pėšč ~ pėsčia, šlap ~ šlapia; geriaus ~ geriausia, gražaus ~ gražiausia; šituk ~ šitokia. V tomto případě koncovou souhlásku změkčilo zanikající j, které zároveň předopatrovělo i zadní samohlásku následující po souhlásce. Po vypadnutí j vznikl na konci kmene slova z měkké souhlásky a předopatrověné samohlásky jednotný celek, který se fakticky téměř nijak nelišil od spojení tvořeného měkkou souhláskou a přední samohláskou (srov. šlaṕa ~ šlapia a šakė ~ šakė). Nyní měkkost souhlásky přímo závisela na regresivním působení předopatrověné samohlásky. Po zániku předopatrověné samohlásky na konci slova zůstala souhláska měkká; nestačil ji ztvrdnout ani předcházející zadní samohláska (např.: šlaṕ ~ šlapia), ačkoli v nářečí existují případy, kdy zadní samohláska před měkkou koncovou souhláskou způsobí její ztvrdnutí; srov. případ vypadnutí e (s. 172). b) V jednotném čísle v akuzativu, např.: medž⁴ ~ medžią⁴, kėl ~ kelią, kvieč ~ kviečia, sveč ~ svečią, vėln ~ vėnią; pėšč ~ pėsčią, stač ~ stačią, trėč ~ trečią, Dulevič ~ Dulevičia (nom. Dulevičia) „Dulevičių“, Mačevič ~ Mačevičią „Macevičių“. 2 Ve všech případech jsou koncové samohlásky v článku uváděny z hlediska fonetiky současné, nikoli historické litevštiny. 3 Nářeční příklady jsou v článku uvedeny fonetickou transkripcí stanovenou v publikaci „Lietuvių kalbos atlaso medžiagos rinkimo programa“, 2. vyd., Vilnius, 1956. Autorka článku má za to, že se v nářečí rozlišuje přízvuk dlouhých monoftongů a dvojhlásek ie, uo, a proto se také označuje. Značka středního přízvuku se klade nad přízvučné původní krátké i, u, které se v nářečí prodloužily na polodlouhé. Jejich polodélka se v tomto případě zvláštní značkou neoznačuje. 4 V nářečí se stává, že podstatná jména kmene ia, jejichž kmenová koncovka končí na *t nebo *d), mohou mít v jednotném čísle v nominativu dvojí koncovky: -ias a -is(-ys), např.: medžs~medžias a medž~medis, kviečs~kviečias a kvietš (kvietys). Proto může být vedle koncovky -į také jednotné číslo v akuzativu vyslovováno souběžně s koncovkou -ią, např.: kvieč~kviečią. Tvary nom. a ak. jednotného čísla medžs~medžias, medž~medžią jsou však mnohem vzácnější. 169 c) V instrumentálu jednotného čísla, např.: sõ pàč ~ pačià, sõ vãl ~ valià, sõ valdž̃ ~ valdžià; šàl ~ šalìa (příslovce), slàpč ~ slapčià; graž̃ ~ gražià, žàl ~ žalìa; jaunìaus ~ jauniausia, virìaus ~ vyrìausia: ãk ~ akià⁵ „okem“, aũs ~ ausià, dùkter ~ dukterià, kãrt || kãrt „kartou“, mòtėr ~ móteria, nãkč ~ nakčià, nõs ~ nósia, pìrt „pirtí“, sėsėr ~ sēseria, šìrd „srdcem“, tõs ~ tóšia, ǧ̃g ~ ugnìa, ǧ̃n ~ usnià. Podstatná jména ženského rodu i-kmenová, jejichž kmen končí souhláskou t nebo d, mají v instrumentálu jednotného čísla dvojí koncovky: kãrtė || kãrt „kartou“, pìrtė || pìrt „pirtí“, šìrdė || šìrd „srdcem“ aj. Bylo zjištěno, že tvary bez afrikáty jsou v nářečí obvyklejší. Původ tvaru bez afrikáty je obtížné objasnit. Snad mohl vzniknout také analogií s instrumentálem jednotného čísla ē-kmenů; mohl však mít i zcela odlišný původ. Kromě toho se tvar instrumentálu jednotného čísla v nářečí zcela shoduje s tvary akuzativu a dativu, např.: šìrd ~ širdĩ⁶ „srdci, srdce, srdcem“. V nářečí bylo rovněž zjištěno, že všechna jména a příčestí, jejichž kmen končí na *tj nebo *dj, užívají v nominativu jednotného čísla, dativu, instrumentálu a akuzativu množného čísla vedle tvarů s afrikátami častěji tvary bez afrikát, např.: svẽts „host“, stàts „vzpřímený“, lesvìnīs „liesvinčius, lesník“, provinčī̄s „provinčius, kdo se soudí“; briẽd „jelenovi, jelenem“, gaid „kohoutovi, kohoutem“, jáut „býkovi, býkem“, mẽd „stromu“, mẽd „stromem“, svẽč „hostovi“, svẽč „hostem“, stàt „vzpřímeným“, trẽč „třetím“, tūkstuntē „tisícům“; briẽds „jeleny“, gaid̃s „kohouty“, kviẽts „pšenici“, lesvìnīs „liesvinčius“, žvirblū̃īs „žvirbliucius, vrabčíky“. Viz také s. 175–176. d) Ve třetí osobě přítomného času, např.: áudž ~ audžia, gãl ~ galia⁸ „může“, gaĩl ~ gailia, kenč ~ kenčia, lãidž ~ leidžia, lãk ~ lekia, kãrš ~ karšia, pẽr ~ peria „sedí na vejcích“, pìl ~ pilia „nalévá“, rẽk ~ rėkia „křičí“, srẽb ~ srebia, užtẽs ~ užtęsia, vãg ~ vagia, žīdž ~ žydžia, žõps ~ žiopsia. e) V první osobě jednotného čísla podmiňovacího způsobu, např.: aič⁹ ~ eičia, dirpč ~ dirpčia, darč ~ darčia, gauč ~ gaučia, lãukč ~ laukčia, paiñč ~ painčia, šáuč ~ šaučia. f) V tvarech permisivního způsobu, např.: lei pasisìls ~ lei pasisilsia „odpočine si“, lei sėdž ~ lei sėdžia, lei ver̃p ~ lei verpia. g) V koncovkách některých příslovcí, např.: šìč ~ šičia. ⁵ Podstatná jména ženského rodu s kmenem i a souhláskovým kmenem mají v instrumentálu jednotného čísla koncovku kmenů io, srov. J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos (dále GF), 230 §, Vilnius, 1957. ⁶ Podstatná jména i-kmenová ve zkoumaném nářečí si v dativu jednotného čísla zachovala archaičtější tvar s koncovkou -i: širdi, aki, miši, srov. J. Endzelynas, GF, 260 §, a také s. 173 tohoto svazku. ⁷ Vedle tvarů dativu jednotného čísla bried, gaid, jaut, med aj. užívají starší mluvčí nářečí méně často také plnější tvary briedi, gaidi, jauti, medi. Sotva lze tyto tvary pokládat za totožné s i-kmenovými tvary širdi, aki, miši. ⁸ Všechna i-kmenová slovesa zkoumaného nářečí přešla do kmene ia. ⁹ Na první pohled by v tomto případě mohla vzniknout pochybnost, zda zde vypadl přední vokál a, nebo dvojhláska au, která je v koncovce první osoby jednotného čísla podmiňovacího způsobu typická pro mnohá nářečí. Ani zvratné tvary zde nepomáhají objasnit, co na konci slova vypadlo, např.: gùčos „byl bych opilý“, šukùošs „česal bych se“, srov. trõšos~ tręšios a varčòs~varčiausi. Starší mluvčí nářečí vedle zkrácených tvarů podmiňovacího způsobu- 170 2. Vypadnutí e Na konci otevřeného slova v těchto případech vypadává samohláska e: a) V singulárovém instrumentálu (podstatných jmen s kmenem na ė), např.: dineltū ~ dienelīte, gūlū ~ gunia, kątę ~ karvę, kač ~ katę, rōp ~ ropę. b) V singulárovém lokálu (podstatná jména s kmenem na a, přídavná jména mužského rodu, číslovky, zájmena, participia), např.: darž ~ daržē, dugn ~ dugne, dvār ~ dvare, kiem ~ kieme, kluijm ~ kluojme, kubūl || kubūl ‘kubile’, laik ~ laike, lāng ~ lange, mišk ~ miške, nam ~ name, ōr ~ ore, piod ~ pūode; baltam ~ baltame, baltājām ~ baltājame, didelēm ~ dideliame, didžūjem ~ didžiajam, kietam ~ kietame, platām ‘plačiame’, sugrūvusēm ~ sugrūvusiame, tam ~ tame, sauriūčēm ~ siauriūčiame, žalēm ~ žaliame; vakar ~ vakare (příslovce). V zkoumaném nářečí nejsou lokálové tvary obecně příliš živé. Místo nich se mnohem častěji užívá, patrně po vzoru sousedních Lotyšů, konstrukce s předložkou tarp a genitivem, např.: terp platās maišā ‘v širokém pytli’ apod. Uvedené příklady ukazují, že zde koncové e vypadlo poměrně nedávno, neboť po jeho vypadnutí změkčená souhláska na konci slovního kmene (m, n, r, l, v), která se ocitla v jedné slabice se samohláskou, netvoří jednotný sekundární dvojhláskový útvar, jak k tomu došlo v mnoha jiných litevských nářečích (např.: didelām, mažām, kietām ~ dideliame, mažame, kitame), nýbrž každá složka nově vzniklého dvojhláskového útvaru se vyslovuje samostatně. Je-li v takovém spojení (označovat je jako dvojhlásky není přesné, protože netvoří kompaktní celek) přízvučná první složka, její přízvukový intonační průběh vždy zůstává stejný, jaký měla předtím, než se ocitla se souhláskou v jedné slabice. c) V singulárovém vokativu, např.: Adeltī ~ Adelīte, Agatī ~ Agotīte, Alūt ‘Eliute’, Cicilī ~ Cicilīte, Daratī ~ Daratīte, diēv ~ diēve Magdūt ~ Magdīte, Marī ~ Maryte, Untī ~ Onyte, Pilcūt ‘Felicyte’, Palūt ‘Apolīte’, Tarasūt ‘Teresyte’, Varūt ‘Verute’. d) V plurálovém lokálu, např.: mēdžēs ~ mēdžiuose, laukūōs ~ laukuose, namūōs ~ namuose, piršlūōs ~ piršliuose, slānūōs ~ slėniuose, svečūōs ~ svečiuose; liepōs ~ liepose, pievōs ~ pievose, ranīkōs ~ raṅkose, šakōs ~ šakose; akīš ~ akyse, ausīš ~ ausyse, pušnīš ~ pusnyse, raumenīš ~ raumenyse, vandенīš ~ vandenyse; gražūōs ~ gražiuose, naujūōs ~ naujuose, savūōs ~ savuose, tuōs ~ tuose; medīnēs ~ medinėse, šaunīnēs ~ šiaudinėse; (číslovková příslovce) dvēs ~ dviese, keturēs ~ keturiese, pītikēs ~ penkiese, šešēs ~ šešiese, trīs ~ triese. U sloves „říkat“ se v ojedinělých případech užívají také úplnější tvary první osoby singuláru: kalbėcā ~ kalbėčia, valgīcā ~ valgyčia. V nářečí nebylo zaznamenáno ani vypadávání au na konci otevřeného slova; tato skupina se zde monoftongizovala a vyslovuje se jako zaokrouhlené o, např.: mācō ~ mačiau, lōpō ~ lōpiau, pėcō ~ pūčiau; Baltramējō ~ Baltramiejau, Jūrgō ~ Jūrgiau ‘Jurgi’, Moldarō~Muldariau ‘Muldari’, tivēlō ~ tēvēliau ‘tėveli’, (srov. s. 174). Z toho vyplývá, že z koncovky první osoby singuláru kondicionálu mohlo vypadnout pouze přední a. Tvar první osoby singuláru kondicionálu s koncovkou ia je typický i pro jiná nářečí: kapská nářečí, východní a střední aukštaitská nářečí aj. 171 V případech a, b, c a d je souhláska na konci slova změkčená vlivem předcházejícího předního vokálu, který následně zanikl. Potvrzují to příklady, v nichž koncová souhláska následuje po zadním vokálu (laukuõs, rãnkõs, šakõs) a vyslovuje se měkce. Jestliže je v tomto případě souhláska ovlivněna regresivně, pak není pochyb o tom, že působením regresivního vokálu je souhláska změkčena i v případech, kdy se ocitne na konci slova po předním nebo přednějším vokálu. e) V první a druhé osobě množného čísla všech slovesných časů a způsobů, např.: gùlėmi ∼ guliame, mė́lžėmi ∼ mė́lžiame, lýdžėmi ∼ lýdžiame, nórėni ∼ nór iame, stóvėni ∼ stóviame, suvulójėmi ∼ suvoliojame, žiūrėmi ∼ žiūriame, ale: ainam ∼ einame, dír bam ∼ dirbame, girdõm ∼ girdome, žnáibom ∼ žnaibome; mìlė̃t ∼ myliate, luõbet ∼ liūobiate, šėrė̃t ∼ šeriate, tìlėt ∼ tyl iate, verpė̃t ∼ verp iate, ale: ainat ∼ einate, dãrot ∼ darote, dė́dat ∼ dėdate, dúodat ∼ dúodate, gãnot ∼ ganote, nešat ∼ nešate, prãšot ∼ prašote, skaitot ∼ skaitote, sùkat ∼ sukate, vãrot ∼ varote; dãvėm ∼ dãvėme, ė́jėm ∼ ėjome, gulėjėm ∼ gulėjome, milėjėm ∼ mylėjome, nenurėjėm ∼ nenorėjome, nešėm ∼ nešėme, šlavėm ∼ šlavėme, tilėjėm ∼ tylėjome; audė̃t ∼ audėte, gãnet ∼ ganėte, kišėt ∼ kišėte, sukėt ∼ sukėte, vãrėt ∼ varėte, ale: dirbat ∼ dirbote, gùlat ∼ gulote, mãlat ∼ malote; aisìm ∼ eisime, ausìm ∼ ausime, dirpsìm ∼ dirpsime, drósim ∼ drósime, kalbėsim ∼ kalbėsime, kiršim ∼ kiršime, mėgsim ∼ mėgsime, nešim ∼ nešime, tilėsim ∼ tylėsime; aisit ∼ eisite, ausit ∼ ausite, duosit ∼ duosite, gulėsit ∼ gulėsite, imšit ∼ imsite, mėksit ∼ mėgsite, nešit ∼ nešite, stuvėsit ∼ stovėsite, valgisit ∼ valgysite, verpsit ∼ verpsite; gautumim ‘gautume’, neštumim ‘neštume’, skūbitumim ‘skubintume’, verptumim ‘verptume’, aitumė ‘e itumėte’, austumė ‘austumėte’; gantumė ‘ganytumėte’, verptumė ‘verptumėte’; bėkim ∼ bėkime, neškim ∼ neškime, sprėskim ∼ spręskime, stovėkim ∼ stovėkime, tylėkim ∼ tylėkime, žiūrėkim ∼ žiūrėkime; aikit ∼ eikite, auskit ∼ auskite, gulkit ∼ gulkite, mėgs kit ∼ megzkite, rėkit ∼ rėkite, sukit ∼ sukite, stovėkit ∼ stovėkite, tylėkit ∼ tylėkite. V těchto příkladech (v oddílu e) změkčila souhlásku, která se ocitla na konci slova, jak zaniklý vokál, tak i vokál před ním. Dokládají to příklady, v nichž se koncová souhláska po zániku e vyslovuje tvrdě, nebo nanejvýš polotvrdě (to lze sluchem jen obtížně určit), jestliže následuje po zadním vokálu (v takovém případě se měkkost souhlásky vůbec neoznačuje), např.: girdom ∼ girdome, nešat ∼ nešate, mãlat ∼ malote, a také všechny příklady minulého frekventativu, např.: būdavom ∼ būdavome, riñkdavom ∼ riñkdavome, siūdavom ∼ siūdavome, verp davom ∼ verp davome; eidavot ∼ eidavote, kėpdavot ∼ kėpdavote, nešdavot ∼ nešdavote, valgydavot ∼ valgydavote. Změkčení koncové souhlásky v mnoha slovesných tvarech je pravděpodobně sekundární. Nejprve v této nářeční oblasti v důsledku zkracování koncovek zaniklo koncové e. Vlivem tohoto vokálu byla koncová souhláska ve všech případech měkká. K tomuto zániku však patrně došlo poměrně dávno, možná stejně jako v mnoha jiných nářečích, a postupem času v některých případech měla dotyčná souhláska čas ztvrdnout, zatímco v jiných zůstala měkká. Koncová souhláska mohla ztvrdnout, a téměř úplně ztvrdla, když následovala po zadním vokálu, který, i kdyby se na jejím ztvrdnutí nepodílel (pravděpodobně se však podílel), alespoň nevytvářel podmínky pro 172 to, aby zůstala měkká. Naopak koncová souhláska neztvrdla v případech, kdy následovala po předním nebo přednějším vokálu, který její měkkost zachoval. V tomto případě tedy již máme co do činění nikoli s regresivním působením vokálů, nýbrž s působením progresivním, které je nepochybně novější a z našeho pohledu je třeba je považovat za sekundární jev. f) Vokál e (a jeho dvojhláskové, v nářečí monoftongizované, spojení) někdy vypadává z koncovek různých příslovcí, příslovečných a jiných částic a zvukomalebných slov, přičemž koncová souhláska zůstává měkká, např.: až̇ ~ alė, bił ~ bile, būr būr būr ~ būre ‘volání na ovci’, dėł ~ dėl, delkė ~ delkõ, deltā ~ deltõ, kādeł ‘proč’, kõł, tõł, veł, namieł || namiełė ‘doma’, pił pił pił < pile ‘volání na kachnu’, pūł pūł pūł ‘volání na slepici’, ši toł || ši tole ‘tamhle’, ził, ził, ził < zile ‘volání na husu’. 3. Zánik i Na konci otevřeného slova vokál i zaniká v těchto případech: a) V nominativu singuláru, např.: mar̃t ~ marti, paž ~ pati, aišk ~ aiški, alkan ~ alkani ‘hladová’, baš ~ baisi, brañg ~ brangi, gab ~ gabi, lyg ~ lygi, sot ~ soti, srauñ ~ srauni, tañk ~ tanki; kentiñ ~ kenčianti, nevažiuosiũ ~ nevažiuosianti, sergaũ ~ serganti. b) V dativu singuláru, např.: ãki¹⁰ ~ ãki ‘oku’, aũs ~ ausi ‘uchu’, ãnt ~ anti ‘kachně’, duktėr ~ dukteri ‘dceři’, nõs ~ nõsi ‘nosu’, piemeñ ~ piemeni ‘pastýři’, rudeñ ~ rudeni ‘podzimu’, šir̃d ~ širdi ‘srdci’, žõs ~ žąsi ‘huse’; v koncovce polopříčestí odvozených od dativu, např.: gėrũ ~ gėriant, stãtũ ~ stãtant, vėrdũ ~ vėrdant, ver̃kũ ~ verkiant. Měkce se vyslovuje také koncová souhláska osobních a zvratného zájmena v dativu, akuzativu a instrumentálu singuláru, např.: mãi || mãi (zř.) < mani¹²; mãn <mane nebo mani¹³, tãv < tave nebo tavi, sãv < save nebo savi; sõ mãi¹⁴, tãv, sãv ‘se mnou, s tebou, se sebou’. c) V akuzativu singuláru, např.: árkł ~ árkli, gaĩd ~ gaĩdi, gė̃n ~ gėni, gõmur ~ gõmuri, jáũt ~ jáuti, kulũk ~ kolũki, mẽd ~ mẽdi, mõkĩn ~ mõkini, peł ~ peĩli, Vẽmbł ~ Vẽmbri (příjmení); ãk ~ ãki, aũs ~ ausi, duktėr ~ dukteri, nãkt ~ nãkti, pĩr̃t ~ pĩrti, šir̃d ~ širdi, šũn ~ šuni; didel ~ didelį, mediñ ~ medinį, muriñ ~ murinį. Zde i na konci slova zaniklo poměrně nedávno, neboť měkká souhláska l, m, n, r, v, která se ocitla v jedné slabice s vokálem, stejně jako v případech a, b při zániku e- 10 V tomto případě i na konci slova v nářečí obvykle zaniklo, v jednotlivých případech se však mohlo zachovat, např.: lig mirtį, lig širdį apod. Srov. také poznámku 7 tohoto článku. 11 Viz J. Endzelynas, GF, 414 §. 12 K původu srov. J. Endzelynas, GF, 301 §; J. Otrembskis, Gramatyka języka litewskiego (dále — GrJL), 3, 308 §, Warszawa, 1956. V dativu singuláru se tato zájmena přízvukují dvojím způsobem: mãn, tãv, sãv, v nářečí je však v tomto případě typičtější cirkumflexová intonace, zatímco akutová intonace se zřejmě začíná prosazovat vlivem spisovné litevštiny. 13 K původu srov. J. Endzelynas, GF, 302 §; J. Otrembskis, GrJL, 3, 309 §. 14 Z jakých starších tvarů vznikly podoby instrumentálu singuláru, lze jen těžko říci, avšak měkkost jejich koncové souhlásky ukazuje, že na konci slova těchto podob, stejně jako v případě dativu či akuzativu, vypadla samohláska přední řady, protože už ji nemá co změkčovat. 173 jais (srov. s. 171), netvoří jediný těsný celek — koncový dvojhláskový celek, nýbrž každý z nich se vyslovuje samostatně, srov. s. 168 tohoto svazku. d) V lokálu singuláru (v příslovcích tohoto pádu), např.: ãnkšti ~ ankšti, arti ~ arti, tõli ~ toli. e) Ve vokativu singuláru, např.: Jūrg ~ Jurgi, Kãral ~ Kãroli¹⁵. f) V nominativu a akuzativu duálu, např.: dvi diẽn ~ dvi dieni, dvi kãti ~ dvi kati, dvi nedẽl ~ dvi nedeli. g) V nominativu plurálu, např.: bãlti ~ balti, geltõ ~ geltõni, gẽr ~ geri, juõd ~ juodi, kanapẽt ~ kanapėti, kirmėliuõt ~ kirmeliuoti, mãž ~ maži, prãšti ~ prasti, raudõn ~ raudõni; ketur̃ ~ keturi, penkẽ ~ penki, septỹn ~ septyni, šeš̃ ~ šeši; ketver̃ ~ ketveri, šešer̃ ~ šešeri, vieñ ~ vieni; kẽl ~ keli, kõk ~ kõki, vẽs ~ visi; išdaužỹt ~ išdaužyti, iškirst̃ ~ iškirsti, išnẽšt ~ išnešti, neparmãtom ~ neparmãtomi, parsmaikšt̃ ~ parsmaukti, pjaũnam ~ pjaunami, prikalt̃ ~ prik alti, raunam̃ ~ raunamai, sukraũt ~ sukrauti. i) Ve druhé osobě singuláru prézentu a futura, např.: ãin ~ eini, bẽg ~ bėgi, dir̃b ~ dirbi, kẽl ~ keli, klãus ~ klausi, peñk ~ penki, nẽš ~ neši, šõk ~ šoki, tur̃ ~ turi, vẽd ~ vedi; aĩs ~ eisi, bū̃s ~ būsi, dir̃bs ~ dirbsi, kẽls ~ kelsi, mir̃s ~ mirsi, nẽš ~ neši, padarỹs ~ padarysi, pamãtys ~ pamatysi, šõks ~ šoksi, vẽs ~ vesi. j) V infinitivní koncovce, např.: aušyt̃ ~ aušyti, būt̃ ~ būti, daigyt̃ ~ daigyti, dalyt̃ ~ dalyti, lodyt̃ ~ lodyti, mẽšt ~ mėsti, nẽšt ~ nešti, žõdīt ~ žiodyti, treškėlet̃ ~ treškėlėti. Ve všech dosud uvedených případech vypadnutí i koncová souhláska změkla v důsledku regresivního působení samohlásky. Dokládají to i případy, kdy před měkkou koncovou souhláskou stojí samohláska zadní řady. k) V reflexivní částici -si, např.: (v infinitivu) juõktis, kẽltis, mūš̃tis (viz také případ d vypadnutí i, s. 178); (v první osobě singuláru všech časů a způsobů) juõkõs ~ juokiuosi¹⁶, juokiausi, praũšõs ~ prausiuosi, prausiausi; nẽšõs ~ nešiausi, vẽžõs ~ vežiausi; juõkšõs ~ juokšiuosi, nẽšõs ~ nešiuosi, vẽžõs ~ vežiuosi; juõkčõs ~ juokčiausi, praũščõs ~ prausčiausi, ale: dir̃bs ~ dirbuosi, dirbausi, mūš̃s ~ mušiuosi; juõgdavõs ~ juokdavausi, praũždavõs ~ prausdavausi; (ve druhé osobě singuláru všech časů a způsobů) juõkẽs ~ juokiesi, juokeisi, mūšẽs ~ mušiesi, mušeisi, praũšẽs ~ prausiesi, prauseisi, prausiesi, sõkẽs ~ sukiesi, sukeisi, vẽžẽs ~ vežiesi, vežeisi; juõkšẽs ~ juokšiesi, sūkšẽs ~ sūkiesi; juõktumẽs ~ juoktumėsi, praũštumẽs ~ praustumėsi; skūbykẽs ~ skūbykis, saugukẽs ~ saugokis, ale: dir̃bes ~ dirbaisi; juõgdavẽs ~ juokdavaisi, mãugdidavẽs ~ máukdavaisi ‘koupával/a se’; (v první osobě plurálu všech časů a způsobů) juõkenẽs ~ juokiamės, mãtamẽs ~ matomės, juõkimẽs ~ juokėmės, juokimės, praũšimẽs ¹⁵ Většina podstatných jmen ja-kmenů má ve vokativu singuláru koncovku -iau typickou pro u-kmen, např.: Mėrkel̃~Merkeliau ‘Merkeli’, Mãrtinaičiõ~Martinaičiau ‘Martinaiti’; vlastní koncovka ja-kmenů je v tomto případě méně častá. ¹⁶ V nářečí, které je předmětem zkoumání, bude na rozdíl od lk a jiných nářečí mít přízvučná koncovka první a druhé osoby singuláru prézentu reflexivních sloves cirkumflexní, nikoli akutovou intonaci. Jen tím lze vysvětlit přesun přízvuku na počáteční slabiku slova. Cirkumflex místo akutové intonace mohl vzniknout také v důsledku metatonie. 174 ~ myli jsme se, budeme se mýt, myli jsme se ~ myli jsme se, sedávali jsme ~ sedávali jsme; budeme se smát ~ budeme se smát, poneseme se ~ poneseme se; smáli bychom se „smáli bychom se“, myli bychom se „myli bychom se“; milujme se ~ milujme se; chraňme se ~ chraňme se; (ve druhé osobě množného čísla všech časů a způsobů) smějete se ~ smějete se, smáli jste se ~ smějete se, smějte se, nesete se ~ nesete se, ponesete se ~ ponesete se, ponesete se ~ ponesete se, vezete se ~ vezete se, povezete se ~ povezete se; nosívali jste se ~ nosívali jste se, sedávali jste se ~ sedávali jste se; smáli byste se „smáli byste se“, houpali byste se „houpali byste se“; milujte se ~ milujte se, chraňte se ~ chraňte se; (ve třetí osobě všech časů a způsobů) radují se ~ radují se, slyší se ~ slyší se „je slyšet“, smějí se ~ smějí se, dělají se ~ dělají se, vstávají ~ vstávají, spouštějí se ~ spouštějí se, myjí se ~ myjí se, rozlézají se ~ rozlézají se „rozprostírají se“, čichají ~ čichají, žhnou ~ žhnou „září“; vrtí se ~ vrtí se „otáčejí se“, vidí se ~ vidí se, nesou se ~ nesou se, vezou se ~ vezou se; umírající ~ umírající „končící, umírající“, nesoucí se ~ nesoucí se, vezoucí se ~ vezoucí se, ale: kroutí se¹⁷ ~ kroutí se, křiví se ~ křiví se, vidí se ~ vidí se, lechtá se ~ lechtá se „lechtá“, vzpíná se ~ vzpíná se; myjívali se ~ myjívali se, sedávali se ~ sedávali se; myli by se ~ myli by se, otočili by se ~ otočili by se, chladili by se ~ chladili by se. V tomto případě je koncová souhláska měkká nikoli tolik kvůli zániku koncového i, jako spíše kvůli přední samohlásce stojící před souhláskou, která se po zániku koncového i ocitla v jedné slabice se změkčenou souhláskou a svým progresivním působením na tuto souhlásku zachovala její měkkost až dodnes. Jak jsme viděli na příkladech, v případech, kdy není kdo by měkkost souhlásky zachoval (před souhláskou stojí zadní samohláska), souhláska postupně ztvrdla a dnes se vyslovuje téměř jako zcela tvrdá. To, že přední samohláska stojící před koncovou souhláskou na ni skutečně působila změkčujícím způsobem, dokládají případy, kdy je tvrdá koncová souhláska, po níž nic nezaniklo, rovněž poněkud změkčena progresivním působením přední nebo přední samohlásky, např.: perės¹⁸, sidės ~ sėdės, tupės, daris < daris ~ darys, matės ~ matys, varis ~ varys, ale: gulės ~ gulės, kalbės ~ kalbės, išsigaruos ~ išsigaruos, přičemž se často vyslovuje i zcela měkce. 4. Zánik přední samohlásky u Přední u v nářečí zaniká v těchto případech: a) V dativu jednotného čísla, např.: árlė ~ árkliu „koni“¹⁹, briédžio²⁰ „jelenovi“, gaid „kohoutovi“, jáuč || jáuč „býkovi“, med „stromu“, šun „psovi“, vag „zloději“, vélni „ďáblovi“; Šarmait „Šarmaičiui“. 17 Vedle tvrdé koncové souhlásky těchto tvarů se v nářečí vyskytují souběžně, snad o něco méně často, i podoby s dosud ne zcela ztvrdlým slovním koncem. Ve fonetické transkripci se to neodráží. 18 Měkkost je v tomto případě poměrně nepatrná, stejně jako v případě pojednávaném v poznámce 17, a proto se ani neoznačuje; koncové s se však ve výrazech tupės, ikrės na jedné straně a gulės na straně druhé vyslovuje odlišně: v prvním případě je s již měkčí, ve druhém zcela tvrdé. 19 Srov. Z. Zinkevičius, dativ jednotného čísla substantiv kmenů a(o). — „Vilniaus Valstybinio V. Kapsuko vardo universiteto Mokslo darbai“, 5, 191, Vilnius, 1955. 20 K tvarům dativu jednotného čísla briéd, gaid, jáut... srov. také s. 170 tohoto článku a poznámky 6—7. 175 b) V akuzativu jednotného čísla, např.: ámž ∼ ámžių, lesviñčė ∼ lesviñčių ‘lesního’, skaĩt ∼ skaičių, sõdž ∼ sõdžių ‘vesnici’, Vílñ ∼ Vilnių. c) V instrumentálu jednotného čísla, např.: ákmenę ∼ akmeniu, áŕkl ∼ árkliu, doñč ∼ dančių, gaĩd || gaĩdž ‘kohoutem’, jáuč || jáuč ‘volkem’, karaliẽj ∼ kavaleriu²¹, kõšn ∼ kąsniu, lesviñčė ∼ lesvinčiu ‘lesním’, ližãd ∼ liežuviu, pė̃j ∼ peiliu, svė̃t || svė̃č ‘hostem’, šūn ∼ šunų; bráng ∼ brangiu, grãž ∼ gražiu, líg ∼ lygiu, vėrdančė ∼ verdančiu. d) V nominativu a akuzativu duálu, např.: dõ gaĩd || gaĩdž ‘kohoutem’, dõ kiaušiñ ∼ du kiaušiniu, dõ mėnes ∼ du mėnesiu, dõ šūn ∼ du šuniu, dõ tū́kstant || tū́kstanč ‘dva tisíce’. e) V první osobě jednotného čísla přítomného a budoucího času, např.: gõl ∼ guliu, kláus ∼ klausiu, praũs ∼ prausiu, prausiu, stõv ∼ stoviu; áis ∼ eisiu, dir̃bš ∼ dirbsiu, mãtš ∼ matysiu, mĩṙs ∼ mirsiu, nẽš ∼ nešiu, šõkš ∼ šoksiu. Koncová souhláska se ve všech případech vyslovuje měkce v důsledku regresivního působení vypadlého předního u. II. Měkčení souhlásek po vypadnutí samohlásky Po vypadnutí přední nebo předopředněné samohlásky na konci uzavřeného slova (bylo zjištěno, že na konci slova v nářečí mohou vypadávat přední samohlásky e, i, ve vzácných případech ė, o (předopředněné) a také předopředněné a, u) se měkká souhláska či skupina souhlásek na konci slovního kmene ocitne bezprostředně před koncovou souhláskou a celý nově vzniklý souhláskový shluk změkne²². 1. Vypadnutí předopředněného a Předopředněné a vypadává v nářečí v těchto případech: a) v nominativu jednotného čísla, např.: artójš²³ ∼ artójas, élñs ∼ elnias, ginė̃jš ∼ gynėjas, kė̃ls ∼ kelias, kulė̃jš ∼ kulėjas, laidė̃jš ∼ leidėjas, mukl̃tujš ∼ mokytojas, pjuvė̃jš ∼ piovėjas, svė̃čs ∼ svečias (srov. poznámku 4 tohoto článku), vėj̃s ∼ vėjas, vėlñs ∼ velnias; baisiaũsš ∼ baisiausias, gul̃ščs ∼ gulščias, pė̃ščs ∼ pėsčias, stáčs ∼ stačias, žál̃s ∼ žalias. b) v akuzativu množného čísla, např.: pãts ‘samotné’ (srov. poznámky 6 a 7 a s. 170), peñks ∼ penkias, stáčs ‘zpříma’, vald̃s ‘moci’, žál̃s ∼ žalias, ža-rė̃jŝ ∼ žarijas. Příklady obou případů ukazují, že vypadlé předopředněné a změkčilo celou souhláskovou skupinu, která se ocitla na konci. ²¹ Podstatná jména iu-kmenů mají v instrumentálu jednotného čísla koncovku ia-kmenů. ²² Před vypadnutím přední nebo předopředněné samohlásky se koncová souhláska pravděpodobně vyslovovala měkce; srov. případy a, b, d měkké koncové souhlásky na s. 179—180. ²³ Vypadlá samohláska v uváděných slovech mohla být také i; srov. akuzativ jednotného čísla artóji ∼ artóją, vėlnì ∼ velnią. Slova s příponami -ėjas, -ojas se v genitivu jednotného čísla vedle vlastní kmenové koncovky (artóje ∼ artójo, mukltuje ∼ mokytojo) vyskytují méně často s koncovkou typickou pro iu-kmeny (artójõs ∼ artójaus, mukltujõs ∼ mokytojaus). 176 2. Vypadávání e Na konci uzavřeného slova v nářečí vypadává e, např.: apùss ~ ėpùses, kárvės ~ kárves, kàtės ~ katès, pélks ~ pélkes, pìrštins ~ pìrštines, rógės ~ rogès, ale: pèls < pelas ~ pelės. Z toho plyne, že skupina koncových souhlásek se zde vyslovuje měkce kvůli vypadlému e. Příklad pèls ukazuje, že v tomto nářečí ztvrdlo l dříve, než vypadlo koncové e. 3. Vypadávání i Na konci uzavřeného slova vypadává i(y) v těchto případech: a) V singuláru nominativu, např.: (podstatná jména ia-kmenová) brólis ~ brólis, brìeds ~ brìedis, dágės ~ dagýs, ágastìs ~ eigastis ‘chůze’, éšerìs ~ ešerys, ėžìs ~ ežys, gaidìs ‘kohout’²⁴, gailastìs ~ gailestis, gẽnìs ‘datel, hůlka používaná v pastýřské hře’, gẽnìs ~ genys, glėbìs ‘náruč’, jáutìs ~ jautis, kìškìs ~ kiškis, kvìetìs ‘ječmen’ (srov. poznámku 4 tohoto článku), lìzdėlìs ~ lizdelis, lópsìs ~ lopsys, mėdàs ~ medis, miẽžìs ‘ječmen’, naujìskaulìs ~ naujiskaulis ‘člunek kosti’, pūzgegutuìtìs ~ pūzgegutuìtis ‘dospívající kukačka’, pasùolìs ~ pasuolis, paklùonìs ~ pakluonis, pakruojėtìs ~ pakruojėtis, pempùtìs ~ pempūtis ‘mládě čejky’, pìršlìs ‘družba’, rãtlunkìs ~ rãtlankis, raguólìs ~ raguolis ‘bochník koláče’, sprìndìs ~ sprindis, šunìtìs ~ šunytis, úosìs ~ úosis, užúovìs ~ užuovis ‘závětří’, žvirblùtìs ~ žvirblùtis ‘vrabčák’; (vlastní jména ia-kmenová — místní názvy a osobní jména) Aukštàsė beržìnėlìs ~ Aukštàsai beržynėlis (hájek u Lauksodisu), Béržtals ~ Béržtalis (potok), Cárkels ~ Cárkelis (cesta z Gelčių do Lauksodisu), Dagìlu kalnėlìs ~ Dagilių kalnelis (kopec u Lauksodisu), Degìmu gróos ~ Degimų griovís (přítok Beržtalisu), Gataučėlìs ~ Gataučėlis (cesta z hlavní silnice do obce Gataučiai), Gùmbakalnìs ~ Gùmbakalnis (hlubina v Beržtalisu u vesnice Stegviliai), Jóna Póželės kalnėlìs ~ Jono Póželės kalnelis (kopec v lese Stegviliai, na pozemku Jona Póželė), Kalnìnis Póžel ~ Kalninis Póželė (Póželė, který žil v obci Stegviliai na kopci), Kemšrìnės gróos ~ Kemšrinės griovís (stojatá voda na poli ve Stegviliai), Keršìns ~ Keršnis (potok u obce Stegviliai a lesa), Kùk-miškìs ~ Kùkmiškis (les o rozloze 250 ha mezi obcemi Kùkai a Diržiai), Kùkelìs ~ Kùkkelìs (cesta z Lauksodisu do Pašvitiniu), Márgs ~ Márgis (jméno psa), Naujì-kelìs ~ Naujikelis (cesta vybudovaná koncem 19. století z Gataučiai přes Stegviliai), Padėgelė óžals ~ Padėgelis ąžuolas (místo v lese Stegviliai), Pakelìùns pakumpnóss ~ Pakeliūnas Pakumpnósis (Pakeliūnas s křivým nosem), Palìepkalnìs ~ Palìepkalnis (místo v lese Stegviliai), Pūdels ~ Pūdelis (jméno psa), Ragánkelìs ~ Ragánkelis (cesta z Gataučiai do Diržiai), Rainìùtìs ~ Rainiūtis (jméno kocoura), Sárgs ~ Sárgis (jméno psa), Sarìs ~ Sàrtis (jméno koně), Strìukìs ~ Striukšis (les o rozloze 30 ha mezi obcí Gelčiai a Lauksodis), Spìaudiklìs Rūdìs ~ Spiaudiklis Rūdis (Rūdis, který při mluvení plival), Tiẽskelìs ~ Tiẽskelis (cesta z obce Gelčiai na statek v Lauksodisu), Trikùkalnìs ~ Trikùkalnis (místo v lese Stegviliai), Vergìkelìs ~ Vergikelis (cesta na okraji obce Stegviliai), Vìlkelìs ~ Vilkelis (cesta přes obec Stegviliai); (podstatná jména i-kmenová) añtìs ~ antis, ãkìs ~ ²⁴ V nářečí je někdy obtížné zjistit, zda přízvuk u dvojslabičných podstatných jmen ia-kmenových v tvaru nominativu singuláru býval v kmeni, nebo v koncovce. V takovém případě se nářeční podoba do spisovného jazyka neobnovuje a spokojíme se pouze s výkladem jejího významu. 12. Kalbotyros klausimai, IV 177 ausis, biẽs ~ bitis, debẽs ~ debesís, donẽs ~ dantis, klẽs ~ klėtis, krósas ~ krósnis, mùs ~ musis ‘moucha’, nãkẽs ~ naktis, nõs ~ nosis, pažastẽs ~ pažastis ‘podpaží’, smilẽs ~ smiltis, širdẽs ~ širdis, tõs ~ tošis, vagẽs ~ vagis, žõs ~ žąsis, (přídavná jména) brangẽsẽs ~ brangesnis, didẽls ~ didelis, gerẽsẽs ~ geresnis, gražẽsẽs ~ gražesnis, priekšutẽs ~ priekštutinis ‘přední’, (participia) galẽnẽs ~ galįantis (srov. poznámku 8 tohoto článku), mirštunẽs ~ mirštantis, norẽnẽs ~ norįantis, spaudžunẽs ~ spaudžiantis ‘s nízkým tlakem’ (o počasí). b) V plurálu nominativu, např.: ãks ~ ãkys, ãnẽs ~ ántys, aiẽs ~ ausys, dẽbẽs ~ debesys, donẽs²⁵ ~ dančtys, dùrs ~ durys, klẽs ~ klėtys, piemẽs ~ piemenys, šunẽs ~ šunys, vilnẽs ~ vilnys. c) V plurálu akuzativu, např.: ãks ~ akis, ausẽs ~ ausis, nãkẽs ~ naktis, vagẽs ~ vagis, vagiùs (srov. případ b vypadávání u); devynẽs ~ devynis, penẽks ~ penkis, šeẽs ~ šešis. Ve všech těchto případech byla skupina souhlásek na konci slova změkčena vypadlým i. d) V infinitivu zvratných sloves, např.: juókės ~ juóktis, klausẽs ~ klausytis, maũgdẽs ~ maudytis ‘koupat se’, šukúoẽs ~ šukúotis. V tomto případě je vypadnutí samohlásky i druhotným a o něco pozdějším jevem. Na konci slov v těchto příkladech nejprve vypadlo koncové i (srov. případ k vypadávání i, s. 174), např., juókti-s > juóktis, a teprve potom se konec slova dále zkrátil: vypadlo také i, např. juóktis > juókės. Vedle podob zkrácených druhotným procesem jsou v nářečí častější podoby s tímto i. 4. Vypadávání předního u Přední u v nářečí vypadává v těchto případech: a) V jednotném čísle v nominativu, např.: ãmžẽs ~ ãmžius, Dẽrẽs ~ Dẽrėsius (jméno šedého koně), lẽsvunẽs || lẽsvunẽs (srov. str. 170 tohoto svazku a poznámku 6–7) ‚liesvinčius‘, linaraũtẽs ~ linaraũčius ‚doba vytrhávání lnu‘, merẽs ~ mergius ‚dívka‘, pavõjẽs ~ pavõjus²⁶, pẽčẽs ~ pẽčius, skaičẽs ~ skaičius, sõdẽs ~ sõdžius, vasarõjẽs ~ vasarõjus; nusirašẽs ~ nusiraškiusi, pasãkẽs ~ pasakiusi. Koncové přední u v posledních dvou příkladech vypadlo, stejně jako při vypadnutí i a d, sekundárně: nejprve vypadlo i v koncovce a teprve později — když se konec slova ještě více zkrátil — vypadlo i u. To znamená, že u zde vypadlo poměrně nedávno. b) V akuzativu množného čísla, např.: brẽdẽs ‚jeleny‘ (srov. str. 170 a poznámku 7), donẽs ~ dančius, ežẽs ~ ežius, gaidẽs ‚kohouty‘, glẽbẽs ~ glėbius, jaũtẽs ‚voly‘, kiškẽs ~ kiškius, medẽs ‚stromy‘, padaikšlẽs ~ padaikšlius ‚podložky‘, peilẽs ~ peilius, sprindẽs ‚pídě‘, sirautẽs ‚sirotky, nalezence‘, stačẽs || stačẽs ‚kolmé‘, švẽtẽs || švẽčẽs ‚hosty‘, tūkstuntẽs ‚tisíce‘, varnuẽs ‚vrány, vraníci‘, žirguẽs ‚koníky, koňská mláďata‘; aiškẽs ~ aiškius, brangẽs ~ brangius, gražẽs ~ gražius, sūrẽs ~ sūrius; gerẽusẽs ~ geriausius, mažẽsẽs ~ mažesnius, savũosẽs ~ savuosiuos; aštuonẽs ~ aštuonerius, septynẽs ~ septynėrius. 25 Podstatná jména mužského rodu s kmenem na i se v nominativu množného čísla vedle koncovky vlastního kmene vyskytují také s koncovkou typickou pro kmeny na ia, např.: dončẽ~dančiai, vagẽ~vagiai. 26 Odvozeniny s příponou -o/jus se vedle koncovky vlastního kmene v genitivu jednotného čísla méně často vyskytují také s koncovkou kmenů na ia: pavõje~pavõjo, vasarõje~vasarõjo, srov. také poznámku 23. 178 5. Vypadávání ė ė v nářečí, které je předmětem výzkumu, vypadává jen zřídka v genitivu jednotného čísla a nominativu množného čísla, např.: Aikštės ~ Aikštės (jihovýchodní část lesa Stegviliai, kde se pásly ovce), kárvės ~ kárvės, kàtės ~ kàtės, šãrės ~ šãkės (srov. níže případ b). 6. Vypadávání přední varianty o Přední varianta o v nářečí také vypadává, ovšem velmi zřídka, v genitivu jednotného čísla a nominativu množného čísla, např.: kójės ~ kójos, trõšės ~ trãšios; vedle těchto podob se však mnohem častěji užívají podoby nezkrácené: kójos, trõšės (srov. níže případ b). III. Měkčení koncové souhlásky na nezkráceném konci slova V nářečí se vyskytuje také třetí typ měkčení souhlásek na konci slova, vzniklý čistě vlivem předcházející přední nebo přední varianty samohlásky před souhláskou. Takové případy nejsou v nářečí četné, ale vyskytují se: a) V nominativu jednotného čísla příčestí, např.: bùvęs ~ bùvęs, girdėjęs ~ girdėjęs, išėmęs ~ išėmęs, išplėręs ~ išklėręs ‘rozprostřený’, màtęs ~ màtęs, nuklúkės ~ nuklúkės ‘pomatený’, prilinìkės ~ prilinkęs ‘nakloněný’, sakydavęs ~ sakydavęs, šildydavęs ~ šildydavęs, žadėsas ~ žadėsias, ale: pražėlęs ~ pražėlęs, kàlės ~ kàlės. b) V genitivu jednotného čísla a nominativu množného čísla, např.: akėčõs ~ akėčios, akẽs ~ akìes, apačiõs ~ apačios, báimės ~ báimės, dalgės ~ dalgės, darbadienės ~ darbadienės ‘pracovní den, pracovní dny’, dilgìnės ‘kopřivy’, draũgės ‘přátelství’, drėvės ~ drėvės, dùlkės ~ dulkės, Gaigalinės ~ Gaigalienės, gaspadorõs ~ gaspadoriaus, gelàžės ~ geležies, gyvatiènės ~ gyvatiėnės ‘nálev z hadů’, grįčõs ~ grỹčios, grindės ~ grindės ‘malý uzávěr’, kàtės ~ katės, kàugės ~ káugės ‘kupka, kupky’, klẽtės ~ klėties, kójõs ~ kójos, krẽgždės ~ krėgždės, krẽšnės ‘třešně’, kuntrìbės ~ kantrybės, kūtės ‘stodola, stodoly’, lãikės ~ laikės ‘sanice’, pėčõs ~ pėčiaus, pėmpės, pūravietės ~ pūravietės ‘12,5 aru’, raudunìkės ~ raudonikės ‘hřib červený, hřiby červené’, silkùtės ‘malé sleďky’, šáltmetės ~ šaltmetės, šùnes ‘psa’, valdžõs ~ valdžios, valdžios, virbės ‘shromáždění, schůze’, žarijõs, žẽmugės ~ žemuogės, žievės ~ žievės, žievės; dvėjõs, gaižõs ~ gaižios, gaižios, gražõs ~ gražios, kẽturiõs ~ keturios, mažẽsnės, mažùtės ~ mažìutės, naũjõs ~ naũjos, naujos, pàčiõs ~ pačios, penkiõs ~ penkios, parvažiavùsõs ~ parvažiavusios, spìrės ~ spùrės ‘načepýřené, otrhané’ (řečeno o jednom plemeni hus), šùrkščõs ~ šiurkščios, šiurkščios, tiẽsõs ~ tiesios, tiesios, tókõs ~ tokios, trãpniõs ~ trapnios ‘křehké’, trõšõs ~ trąšios, trąšios, ale: bárzdos ~ barzdos, barzdõs, gėrõs, krùopos, pìktos, rìpkos, spalvõs ~ spalvos, spalvós, šákos, vìštos, ùogos. Koncová souhláska se vyslovuje měkce také v genitivu jednotného čísla osobních a zvratných zájmen, např.: mãnės ~ manęs, tavẽs ~ tavęs, savẽs ~ savęs. 179 c) V dativu jednotného čísla²⁷, např.: sótajem, stórājēm, ale brángam²⁸ ‘brangiam’, pìgam²⁹ ‘pìgiam’, sótam ‘sočiam’. d) V instrumentálu množného čísla, např.: ančakėlės ‘obočími’, brie- džės ~ briedžiais, gaidžės ~ gaidžiais, jaučės ~ jaučiais, kiaušinės ~ kiaušiniais, kraujės ~ kraujais, medžės ~ medžiais, molės ~ moliais, pelės ~ pėliais, spaiglės ~ spaiglais ‘výhonky’, švėčės ~ svečiais, tačkėlės ‘tečkami, skvrnami’, tankės ~ tankiais, ale: baltės ~ baltais, juodės ~ juodais, plaukės ~ plaukais, žilės ~ žilais. e) V dativu a instrumentálu duálu, jejichž tvary se v nářečí užívají místo množného čísla, např.: afklėm ~ arkliam, aušim ~ ausim, briedžėm ~ briedžiam, gaidžėm ~ gaidžiam, jaučėm ~ jaučiam, karvėm ~ karvėm, katėm ~ katėm, klūmpėm ~ klūmpėm, marčėm ~ marčiom, lapėm ~ lapėm, pačėm ~ pačiom, pėmpėm ~ pėmpėm, rogėm ~ rogėm, naktėm ~ naktim, svečėm ~ svečiam, ale: avėlėm ~ avėlėm ‘ovcím’, galvom ~ galvôm, gyvôm ~ gyvôm, jurginėm ~ jurginam, nôtom ‘kohoutům, kohouty’, ožkom ~ ožkom, vaikėm ‘dětem’, vyram ‘mužům’, žiedėm ‘květům’. Na koncovou souhlásku ve všech zde uvedených případech progresivně působila předcházející přední nebo přední variantou změněná samohláska. Pokud koncové souhlásce předchází zadní nebo zadní variantou změněná samohláska, jak ukazují uvedené příklady, koncová souhláska je vždy tvrdá. SOUVISLOST ZMĚKČOVÁNÍ SOUHLÁSEK SE ZKRACOVÁNÍM KONCE SLOVA VE STEGVILSKÉM NÁŘEČÍ Е. И. ГРИНАВЕЦКЕНЕ Resumé Stegvillské nářečí se nachází v severní části Litevské SSR (nedaleko lotyšských hranic, v okrese Pakruojis) a patří k nářečí východních aukštaitů pontininků s plným odtahem přízvuku 27 Do pododdílu „Změkčení koncové souhlásky v nezkráceném konci slova“ se zařazuje dativ singuláru a dativ a instrumentál duálu (plurálu), protože jejich někdejší koncové samohlásky či dvojhlásky nemají na koncovou souhlásku žádný vliv. Někdy (v případě dativu a instrumentálu duálu) je také obtížné určit, jaká samohláska se na konci slova původně nacházela. Bez koncových samohlásek se tyto pády užívají i v lk (srov. poznámku 2). 28 V nářečí přešla přídavná jména kmenů u většinou ke kmeni a: bránga ‚drahého‘, brángam ‚drahému‘, brángo ‚drahého‘, bráng ‚drazí‘, ačkoli v genitivu singuláru a nominativu plurálu se někdy mohou vyskytovat také s koncovkou kmene u: saldąs ~ saldaus, saldūs ~ saldūs. 29 V případech, kdy mají přídavná jména, číslovky a zájmena zkoumaného nářečí v dativu singuláru a podstatná jména v dativu plurálu (duálu) přízvuk na koncovce, mají na rozdíl od lk cirkumflex, nikoli akut. Přízvuk těchto tvarů se z koncové slabiky většinou přesouvá na kořen, vedle nich se však souběžně vyskytují i tvary s nepřesunutým přízvukem, např.: pigam || pigàm ‚levnému‘, pirmam || pirmàm, katram || katràm ‚kterému‘. 180 přízvuku. V tomto nářečí dochází k výraznému zkracování konce slova a s ním souvisejícímu změkčování koncových souhlásek, které se liší od spisovného jazyka i mnoha dalších litevských nářečí. Tento článek analyzuje toto změkčování souhlásek, stanovuje, třídí a shrnuje jednotlivé případy jeho výskytu a objasňuje příčiny tohoto změkčování. Ve zkoumaném nářečí se především v některých případech změkčují souhlásky, které se odedávna nacházejí na konci slova. Z četných uvedených příkladů je zřejmé, že příčinou změkčení takové souhlásky je přední samohláska nebo samohláska posunutá dopředu, která jí předchází. V nářečí se vyskytují tyto případy změkčení koncových souhlásek: 1. v nominativu singuláru (u participií), např.: bùvęs (spis. jaz. buvęs) ‚bývalý‘, mātęs (spis. jaz. mātės) ‚ten, kdo vyvedl‘, sākęs (spis. jaz. sākęs) ‚řekl‘; 2. v genitivu singuláru a nominativu plurálu, např.: krėgždės (spis. jaz. krėgždės) ‚vlaštovky‘, gràžos (spis. jaz. gražios) ‚krásné‘, gràžos (spis. jaz. gražios) ‚krásné‘; 3. v instrumentálu plurálu, např.: arkļes (spis. jaz. arkliais) ‚koňmi‘, peilēs (spis. jaz. peiliais) ‚noži‘, žvirblēs (spis. jaz. žvirbliais) ‚vrabci‘. Stojí-li před takovou souhláskou zadní samohláska nebo samohláska posunutá dozadu, vyslovuje se souhláska tvrdě, např. pražīles (spis. jaz. pražiles) ‚zesedivělý‘, mergos (spis. jaz. mergos) ‚dívky, gen. sg.‘, vaikēs (spis. jaz. vaikais) ‚dětmi‘ aj. V nářečí se tedy případy změkčení koncových souhlásek zjištěné v článku vysvětlují progresivním vlivem předních samohlásek nebo samohlásek posunutých dopředu, které jim předcházejí. Měkce se vyslovují také souhlásky slovního základu, které se v důsledku zkrácení konce slova ocitly v koncovce. Souhlásky slovního základu se ve zkoumaném nářečí dostávají na konec slova v důsledku odpadnutí či vypadnutí koncových samohlásek. Souhlásky, které se ocitly na konci slova, jsou měkké pouze tehdy, když odpadne nebo vypadne přední samohláska či samohláska posunutá dopředu. Ve všech ostatních případech se souhlásky vyslovují tvrdě. Bylo zjištěno, že změkčené souhlásky se na konci slova vyskytují v těchto případech: 1. Při odpadnutí či vypadnutí samohlásky a posunuté dopředu, např.: žal (spis. jaz. žalia) ‚zelená, se zelenou‘; sveč (spis. jaz. svečia) ‚hosta, ak. sg.‘; audž (spis. jaz. audžia) ‚tká, tkají‘; vėlnis (spis. jaz. vėlnas) ‚ďábel‘; žāls (spis. jaz. žalias) ‚zelené, ak. pl.‘; 2. Při odpadnutí či vypadnutí samohlásky e, např.: kārve (spis. jaz. karvė, karve) ‚krávu, s krávou, kráva, vok. sg.‘, Aliū (spis. jaz. Eliūtė) ‚Eliška, vok. sg.‘, šaukēm (spis. jaz. šaukiame) ‚voláme, křičíme‘, šaukē (spis. jaz. šaukiate) ‚voláte, křičíte‘, ėjēm (spis. jaz. ėjome) ‚šli jsme‘, eisi (spis. jaz. eisite) ‚půjdete‘, aitumēm (spis. jaz. eitume) 181 „šli bychom“, aikī (spis. jaz. eīkite) ‚jděte‘, ale: dirbam (spis. jaz. dirbame) ‚pracujeme‘, mālat < mālote (spis. jaz. mālėte) ‚mlátili jste‘, aidavọm (spis. jaz. eīdavome) ‚často jsme chodili‘; kā̃vės (spis. jaz. kārves) ‚krav, akuz. mn. č.‘ 3. Při odpadnutí a při vypuštění samohlásky i (u), např.: mārti (spis. jaz. marti) ‚snacha‘, šird < širdi (starší koncovka než ve spis. jaz.: šir̃džiai) ‚srdci‘, Jūrg̃ (spis. jaz. Jūrgī) ‚Jiří, vok. sg.‘, džiauges (spis. jaz. džiaugiasi) ‚on, ona se raduje, oni se radují‘, juokės (spis. jaz. juokiosi, juokiausi) ‚směji se, smál jsem se, smála jsem se‘, praūščēs (spis. jaz. praūščiausi) ‚umýval bych se, umývala bych se‘; arklīs (spis. jaz. arklys) ‚kůň‘, aūšs (spis. jaz. aušys, ausis) ‚uši, ucho‘. 4. Při odpadnutí a při vypuštění posunuté samohlásky u, např. svēč < svēčiu (spis. jaz. svečiu) ‚hostu‘, svēč (spis. jaz. svečiu) ‚s hostem‘, sū́kčės (spis. jaz. sū́kčius) ‚podvodník‘. 5. Ve vzácných případech při vypuštění přední samohlásky e a posunuté samohlásky o, např.: kātės (spis. jaz. kātės) ‚kočky‘, šākės (spis. jaz. šākės) ‚vidle‘, kōjōs (spis. jaz. kōjos) ‚nohy‘, grāžs (spis. jaz. grāžios) ‚krásné, pěkné‘, častěji se však tyto samohlásky zachovávají: kātēs ‚kočky‘, kōjōs ‚nohy‘. Jak ukazují uvedené příklady, při odpadnutí všech zmíněných samohlásek se souhlásky kmene slova, které se ocitly na konci slova, nevyslovují vždy stejně, ačkoli byly změkčené: někdy jsou měkké a někdy tvrdé. Jejich kvalitu určuje především samohláska, která jim předchází. Je-li tato samohláska zadní nebo posunutá dozadu, vyslovuje se souhláska tvrdě; je-li přední nebo posunutá dopředu, vyslovuje se měkce. Z uvedeného vyplývá, že změkčení koncových souhlásek závisí nejen na samohlásce, která odpadla, ale také na samohlásce, která jí předchází. Změkčení souhlásky je tedy v uvedeném případě nejen regresivní, ale i progresivní. Podle názoru autora je takové změkčení souhlásek druhotné. Po odpadnutí koncové samohlásky byla koncová souhláska zpočátku ve všech případech měkká. Byla tedy stejně měkká jak ve slovech typu aīnam, nėšat ‚jdeme, nesete‘, tak ve slovech typu šērem, šēret ‚krmíme, krmíte‘. V případech, kdy před měkkou koncovou souhláskou stála samohláska zadní řady a nebyly podmínky pro zachování její měkkosti, postupně tvrdla a zcela ztvrdla. V případech, kdy před ní stála samohláska přední řady, která její měkkost chránila, se tato měkkost koncové souhlásky v zkoumaném nářečí zachovala až do dnešních dnů. Při vypuštění všech zmíněných samohlásek nezůstává změkčená souhláska (nebo jejich skupina), která se ocitla na konci slova, osamocená: připojuje se k ní koncová souhláska (článek předpokládá, že i ta se před vypuštěním samohlásky vyslovovala měkce), která stála za vypuštěnou samohláskou přední řady nebo posunutou samohláskou; celá taková skupina souhlásek se vyslovuje měkce (včetně souhlásek g, k). 182 Každá měkká (i tvrdá) souhláska na konci slova se vyslovuje zřetelně, zcela samostatně a nenese odstín jiné, sousední souhlásky, tj. neovlivňují se navzájem. Proto vzniká dojem, že se taková souhláska vyslovuje déle než v jiné pozici nebo v jiných nářečích, která konec slova zkracují. Někdy se zdá, že se mezi takovými souhláskami (zejména mezi l, m, n, r) zachovaly některé zbytky zaniklé samohlásky. Setkají-li se na konci slova souhlásky shodné ve znělosti, ale odlišné místem artikulace (např.: š a s nebo ž a z), vyslovují se obě zcela samostatně, např.: veřšs (spis. jaz. veřšis) ‚tele‘, ōžs (spis. jaz. ožūs) ‚kozel‘. Při setkání souhlásek, které se liší znělostí i místem artikulace (např.: t a s nebo d a s), nevzniká afrikáta, jak by se dalo očekávat, nýbrž se každá souhláska vyslovuje s jí vlastní znělostí nebo neznělostí, např.: gaidžs (spis. jaz. gaidžys) ‚kohout‘, donžs (spis. jaz. dantis) ‚zub‘; srov. příklady z jiných nářečí: læc < lēds (spis. jaz. lėdas) ‚led‘, kóc < kōts (spis. jaz. kótas) ‚rukojeť‘. Při setkání dvou zcela stejných měkkých souhlásek se také každá vyslovuje samostatně, např.: auššs (spis. jaz. ausis, aušys) ‚ucho, uši‘. Setkají-li se na konci slova v jedné slabice samohláska a souhláska l, m, n, r, nevytvářejí, jak by se dalo očekávat, druhotnou diftongickou kombinaci, nýbrž se každá složka vyslovuje odděleně a samostatně: přízvuk náleží zpravidla pouze první složce, zatímco druhá složka (souhláska) často vystupuje jako slabičná, např.: nam (spis. jaz. name) ‚v domě‘, vakar (spis. jaz. vakare) ‚večer‘ aj. Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že zánik samohlásek na konci slova ve zkoumaném nářečí a s ním spojené změkčení koncových souhlásek jsou poměrně novými jevy. Jednotlivé sousedící měkké souhlásky nebo samohláska se souhláskou na konci slova proto dosud nestačily vytvořit těsnější spojení.