Kai kurie nauji žemaičių dounininkų tarmių fonetikos dalykai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, IV LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA NĚKTERÉ NOVÉ FONETICKÉ JEVY V ŽEMAIŤSKÝCH NÁŘEČÍCH DONININKŮ B. ROKAITĖ I. Přízvuk a intonace v severních pobřežních žemaitských nářečích1 1. Přízvuk § 1. a) Nářečí v Mosėdis má hlavní původní, hlavní retrahovaný, vedlejší retrahovaný, vedlejší přesunutý a vedlejší koncový přízvuk, které jsou typické i pro ostatní žemaitská nářečí s obecným stahováním přízvuku2. b) Síla retrahovaných přízvuků popisovaného nářečí je stejná jako v ostatních žemaitských nářečích3. Přesunutý přízvuk se v nářečí od přízvuku tohoto typu v ostatních žemaitských nářečích liší jak svou silou, tak místem výskytu, a zvláště variací intonací, proto se zde analyzuje podrobněji. § 2. a) Vedlejší přesunutý přízvuk v nářečí dostávají: a) Dlouhé nepřízvučné slabiky: klùmpė ~ klùmpiai „boty“, mònė ~ mãnie, šãukùo ~ šãukoja „pokřikují“, vėžãm ~ vėžame, aplinkộu ~ aplinkuo „dokola“. Protože přesunutý přízvuk dostávají všechny dlouhé nepřízvučné slabiky, mívají slova často několik přesunutých přízvuků: pármùokiejė ~ pérmokėjai, kùovarnė ~ kóvarniai „vrány“, pársėldaukėm ~ pérsilaukėme „přesloužili jsme“. 1 V této části jsou popsány typičtější případy přízvuku a intonace v severních pobřežních donininských nářečích. Jako základ bylo vzato nářečí městečka Mosėdis (a okolních vesnic — Naujočkai, Šauklai, Įgariai, Bakščiai, Nevočiai, Miesto Kalniškiai, Šerkšniai), ležícího v severozápadním cípu Litevské SSR, v okrese Skuodas, 13 km jižně od okresního střediska. Toto nářečí se přízvukem ani intonací téměř neliší od ostatních severních pobřežních donininských nářečí; viz J. Aleksandravičius, Kretingos tarmės kirtis ir priegaidė. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1, 97—106, Vilnius, 1957. V práci se používá fonetická transkripce uvedená v „Lietuvių kalbos atlaso medžiagos rinkimo programos“, II. vyd., Vilnius, 1956; pouze u přízvučných e, o (<i, u) a ū se nezaznamenává délka při ostré ani táhlé intonaci: označuje ji intonační znaménko (pẽlns~pìlnas, kìmb~kìmba). U dvojhlásek s přízvukem a sekundární táhlou intonací se oba členy označují jako polodlouhé (rõ.n.kà~rankà), přestože první člen se vyslovuje o něco déle než druhý. 2 Viz V. Grinaveckis, Šiaurės vakarų donininkų tarmių kirtis. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1, 109—117, Vilnius, 1957. 3 Viz V. Grinaveckis, Šiaurės vakarų donininkų tarmių fonetinės ypatybės ir jų raida (dále jen Švdt fonetinės ypatybės). — „Vilniaus Valst. pedagoginio instituto (dále jen VVPI), Mokslo darbai“, 11, § 10—26, Vilnius, 1960. 141 β) Krátká slabika mezi slabikami s hlavním-starobylým přízvukem a vedlejším-přesunutým přízvukem v dlouhé slabice: àtnesė ~ ãtnesei, mintova ~ mintuvai, pàkūrams ~ pàkuramas ‘pakuriamas’, kálnėskė ~ kalniškiai ‘lidé žijící na kopci’, òšpakalis ~ užpakalis. Jestliže po hlavním-starobylém přízvuku v nářečí následují pouze krátké slabiky, jsou všechny nepřízvučné: ãtnesė ~ ãtnesė, mintuvus ~ mintuvus. γ) Samohlásky a, e, ę, ǫ < a, e, i, u (viz § 10). b) Přesunutý přízvuk je v nářečí zvlášť silný. Nejsilnější přesunutý přízvuk bývá ve slovech, která mají hlavní-starobylý přízvuk v krátké slabice: dàba ~ dàbar ‘ještě’, šòkàm ~ šùkame, mãžàsis ~ mãžasis, įjūdėna ~ judino. Je-li hlavní-starobylý přízvuk v dlouhé slabice, je přesunutý přízvuk poněkud slabší, ale zřetelně slyšitelný: lýtùoc ~ lýtotas ‘deštivý’, nukalniòu ~ nùkalniu ‘k úpatí svahu’, vėikė ~ vėikiai ‘rychle’. Je-li ve slově více než jeden přesunutý přízvuk, nejsilnější z nich bývá poslední nebo ten, který se nachází na konci slova: ekietęverbalìs ~ ekėtvirbalis, mąsùoju ~ mūsuoju ‘našemu’. c) Vedlejší-přesunutý přízvuk může mít až čtyři intonace: krátkou, lomenou, primární cirkumflexovou a v jednotlivých případech střední (podrobněji o nich viz §§ 6, 7c, 10, 12). § 3. Obvykle jsou přízvučná všechna slova nářečí, avšak v řeči se jednoslabičná slova nejčastěji připojují k přízvučným slovům. Proklitika a enklitika v nářečí bývají spojky, předložky, příslovce a zájmena, např.: dàbà pàkòše | uo_jau_aštùnta varàu ~ teď ‘ještě’ pàkašu ‘vydám se’, už je osm a jdu; a_kõžna vàkara važiūji pri_mãmā ~ každý večer jezdíš k mamince; ka_bòva lėgiondėnė | e_pradėjo tus_làiskus làidîte ~ když byla v nemocnici, začala ty dopisy odesílat ‘posílat’; uo_dėlku nechce jet; kūo_ce pìkst ont_vàka ~ proč se zlobíš na dítě. 2. Přízvuková intonace § 4. Nářečí má tyto přízvukové intonace: krátkou (˘), lámavou (˄), primární a sekundární průběžnou (ˇ), stoupavou (ˊ) a střední (ˋ)4. Krátká přízvuková intonace. § 5. a) Krátká přízvuková intonace se stejně jako v ostatních žemaitských nářečích s posunutým přízvukem vyskytuje v krátkých slabikách tvořených samohláskami a, e, i, u, ę, ǫ, a to v těchto případech: α) v jednoslabičných slovech: kàs, nẽs, rẽs ~ ris, lõps ~ lùps (rovněž ve slovech, která se v nářečí stala jednoslabičnými: làps ~ lùpas, rẽc ~ rėtas, sòh ~ sùka, žėb ~ žiba); β) s přízvukem posunutým z původního místa: àkmõu ~ akmuõ, svẽtės ~ svečiais, pìli ~ pilì, lùpì ~ lupi, kẽtė ~ kiti, lõpò ~ lupù; 4Z hlediska přízvukových intonací se popisované nářečí od ostatních žemaitských nářečí nejvíce liší krátkou intonací hlavního původního přízvuku, ve slovech s posunutým přízvukem (§ 5b), primární průběžnou intonací na e, o <i, u (§ 9), krátkou intonací vedlejšího posunutého přízvuku (§ 6), lámavou intonací (§ 7c), primární průběžnou intonací (§§ 10–12) a stoupavou intonací u přízvuku posunutého z původního místa (§ 14); srov. V. Grinaveckis, Švdt fonetinės ypatybės, §§ 45–93. Zde jsou podrobněji popsány uvedené případy výslovnosti přízvukových intonací. 142 γ) s přízvukem vedlejším na konci: mẽr.gà ~ mergà, kàtės ~ katės, vìnis ~ vinis (pl. gen.), gã.i.dùs ~ gaidžius, pẽ.r.štų ~ pirštų. b) Krátkou přízvukovou intonací se v nářečí vyslovují a, e odpovídající litevským tvirtagalė a, e ve dvouslabičných a víceslabičných slovech s posunutým přízvukem, např.: làpė ~ ląpei, žádám ~ žádame, ràšòm ~ ràšant, kàtė ~ kàtei; nẽšęs ~ nẽšinas, kėlõu ~ kėliau ‘keliui’, sènė ~ sėnei, vėdėns ~ vėdinas. § 6. Krátkou přízvukovou intonaci mohou mít v nářečí také krátké slabiky, na něž přešel přízvuk (srov. § 2a), např.: dėdėlė ~ dideliai, išnešiau ~ išnešiau, kàtėnų ~ kàtinų ‘katinui’, lópėtą ~ lópėtai, óndėnėi ~ vandenie ‘vandeniui’, pàvedai ~ pavėdžiau, sèšerėi ~ sèserie ‘seseriai’. Krátká slabika získává posunutý přízvuk (a krátkou intonaci) ve stejném případě i v ostatních dounininských nářečích, například: pàžastė ~ pažastiai, kòbėlõu ~ kūbilu ‘kubilu’ (Grūšlaukė), šòlinė ~ šūlinėje (Kulai I, okres Skuodo), àpkaklėms ~ àpkaklėms ‘apikaklėms’ (Seda), òždòralis ~ užduralis ‘vieta už durų, kiemas’ (Alsėdžiai), pàvakarė ~ pavakarė (Gadūnavas, okres Telšių). Lámavá přízvuková intonace. § 7. Lámavá přízvuková intonace odpovídá litevské tvirtapradė a v nářečí se s ní, stejně jako s tvirtapradė, vyslovují dlouhé samohlásky a dvojhlásky, např.: lìkst ~ lygsta, lùpa ~ lūpa, šlūta ~ šluota, tiẽls ~ tėvas. Kromě uvedeného případu se v nářečí s lámavou přízvukovou intonací vyslovují také: a) Sekundární dvojhlásky vzniklé z a, e, ę, ǫ + l, m, n, r, i, u v důsledku zkrácení koncovky, např.: stàls ~ stālas, šlàm ~ šlāma, tvàns ~ tvānas ‘potopa’, gārs ~ gāras, kẽl ~ kẽla ‘kelia’, sēm ~ sēma ‘semia’, sēns ~ sēnas, kẽrs ~ kẽras, pẽl ~ pila, žẽls ~ žilas, vežẽms, ~ vežimas, mẽn ~ mina, kòl ~ kūla ‘kulia’, stòm ~ stūma ‘stumia’, kòr ~ kūra ‘kuria’, klẽus ~ klėvas, lẽi ~ lėja ‘lieja’. Místo lámavé přízvukové intonace tohoto nářečí se v tomto případě a, e vyslovují s litevskou tvirtagalė, zatímco i, u s krátkou intonací, neboť v litevštině náleží do různých slabik spolu se souhláskami. b) Dlouhé slabiky v osobních koncovkách sloves (místo litevské tvirtagalė), např.: radāu ~ radāu, skaitāu ~ skaitāu, žẽnā ~ žinai, nešẽ ~ nešėi, rašẽs ~ rašys, skaitīs ~ skaitys; a třetí osoba budoucího času (místo litevské krátké intonace), např.: lìs ~ lŷs ‘lis’, gīs ~ gŷs ‘gis’, būs ~ būs ‘bus’, džūs ~ džiūs ‘džius’, lūš ~ lūš ‘luš’. c) Dlouhé slabiky, které mají (nejčastěji) posunutý přízvuk, např.: brõngė ~ brāngiai, dáilė ~ dailiai, dẽrbā ~ dirbai, šūokā ~ šōkai, tīlēm ~ tyliame ‘tylime’, vàkõu ~ vaikuo ‘vaikui’, pàbẽngė ~ pabengė ‘pabaigė’, pàplūotis ~ paplotis ‘paplotis’, àprùmba ~ āprumbą ‘sijono juosmenį’, pàršūove ~ pāršovė, pavàlgìsi ~ pavalgysi, mùosiedie ~ Mósėdėje ‘Mosedyje’, plāukiuosēm ~ plaukiosime, ràtpiedē ~ rātpėdžiai ‘stipinai’, sòt rēnkies ~ sutrenkės ‘susitrenkė’, vàkščiuodams ~ vaikščiodamas. d) Samohlásky a, e v citoslovcích napodobujících zvuky, např.: màkt ~ mākt, bākst ~ bākst, bāpt ~ bāpt, klẽpt ~ klēpt. Primární průběžná přízvuková intonace. § 8. Primární průběžná přízvuková intonace odpovídá litevské tvirtagalė a v nářečí se vyskytuje ve stejných případech jako tvirtagalė, např.: kùods ~ kuōdas, mālė ~ mālo ‘malė’, rūktė ~ rūkti, sėgė ~ sėgė, tīsti ~ tįsti, trūmps ~ trūmpas, tẽršč ~ tirštas. 143 Stejně jako v některých jiných žemaitských nářečích se zde touto intonací vyslovují samohlásky a, e (místo krátkých samohlásek 1k): a) V předponách sloves a v primárních infinitivech, např.: ãtvėdė ~ àtvėdė, nėlęs ~ nelesa, lākte ~ lākți, vėšte ~ vėšti. b) V přivlastňovacích zájmenech: tãvo ~ tàvo, sãvo ~ sàvo. c) V příponě komparativních adjektiv se samohláskou e (s výjimkou případu, kdy se e v důsledku regresivní samohláskové asimilace zužuje a vyslovuje se se střední intonací, viz § 15 c), např.: jaunėsne ~ jaunėsne, mažėsne ~ mažėsne. § 9. S primární průběhovou intonací se v nářečí vyslovují samohlásky ę, ǫ, přízvučné hlavním (starobylým) přízvukem a odpovídající krátkým i, u 1k s krátkou intonací. Takové ę, ǫ se vyskytují ve slovech, která nemají posunutý přízvuk, např.: lėpa ~ lipo, kėba ~ kibo, šešėra ~ iširo, nutėka ~ nutiko ‘stalo se’, palėka ~ paliko, pražėla ~ pražilo, snėga ~ snigo, blėzgė ~ blizgė, nudrėškęs ~ nudriskęs, kėštė ~ kišti, rėštė ~ rišti, abūdo ~ abūdu, adbōka ~ atbuko, bōva ~ buvo, pōva ~ puvo, šōta ~ siūto, dōgnos ~ dūgnas, smōkte ~ smukti. Primární průběhová intonace samohlásek ę, ǫ, stejně jako a, e, se vyvinula z krátké intonace v důsledku prodloužení těchto samohlásek. V jiných žemaitských nářečích jsou ę, ǫ v tomto případě polodlouhé a vyslovují se se střední intonací. § 10. Primární průběhovou intonaci mohou mít v nářečí také slabiky vyslovované dlouze s posunutým přízvukem5. Primární průběhová intonace posunutého přízvuku se vyslovuje: 1. Místo starobylé klesavé intonace: a) v kořeni: àtkàlte ~ àtkalte ‘odbila’ (: tlouci), ėžgóustis ~ išgąstis (: leknutí), pašárdis ~ pašardis (: rány), pagrūóvis ~ pagrūovis (: příkop), paláukis ~ paliaukis (: žlázy), patálkis ~ patalkis (: práci), pavėržis ~ paviržis (: dávat provaz), paláukė ~ Pàlaukė (vesnice v okrese Skuodas) (: laukás), pərlėke ~ pérėkė (: běžet); b) v příponách: rūkštinė ~ rūgštynė ‘šťovík’, nūotrine ~ nōtrynė, rūpūže ~ rūpūžė, pąrąmbūotis ~ Pàrambuotis (část orné půdy v okolí Mosėdisu) (: Rambuòtis ‘příjmení’); c) v koncovce prvního členu: gėrūoje ~ gėrojo, gėrōji ~ gėraji, mažūosės ~ mažosios, mažōje ~ mažąją. 2. Místo starobylé stoupavé intonace: a) v kořeni: pàmūote ~ pāmotė (: matka), pàtėvis ~ pātėvis (: otec), pàlūpis ~ pãlūpis (: ret), pàšėnis ~ pašienis (: seno), pàšūostė ~ pašostė (: krční šátek), pòšpūrė ~ pùspūrė (: míra sypkého zboží); b) v příponě: pēiškūne ~ Paeiškūnė (vesnice v okrese Skuodas) (: řeka Eiškūnas, okres Skuodas); c) v koncovce prvního členu: gėrājė ~ gērajai, pėrmōjuoju ~ pirmuojuoju ‘prvnímu’, mūsōjuoju ~ mūsųoju ‘našemu’ (Grūšlaukė); dėrbōntūosiems ~ dirbančiosioms, dėrbōntējė ~ dirbantieji, ētōntējė ~ ēinantieji (Kretinga)6. 5 Slabiky s primární průběhovou intonací a posunutým přízvukem se vyslovují i v jiných donininských nářečích. Při jejím popisu bylo využito příkladů z materiálů nářečí Grūšlaukė, Karteny, Kulų I km. (okres Skuodas), Sedy a Alsėdžiai, uložených v dialektologických fondech Ústavu litevského jazyka a literatury. Místo se uvádí pouze tehdy, jestliže se výslovnost v mosėdském nářečí liší. 6 Srov. J. Aleksandravičius, Kretingos tarmės veiksmažodis. — „VVPI Mokslo darbai“, 8, 138, Vilnius, 1959. 144 3. Na a, e, ė, o < a, e, i, u: a) v jednotném čísle nominativu zájmenných tvarů: gėrãsis ~ gėrasis, mažãsis ~ mažasis, pàštarãsis ~ paštarasis, pėrmãsis ~ pirmasis, mònãsis ~ manasis; b) ve slovech s předponami a ve složených slovech: àpkãklė ~ ãpkaklė ‘náprsenka’, àpnãšris ~ ãpnašris, pàvakàrė ~ pavakarė, pàrsãkė ~ pėrsakė, pàrdarė ~ pėrdarė ‘přetřela’, pàréję ~ pėrėjo, pùsesėrė ~ puseserė, pùšmėrgėlė ~ pušmergelė, pàrė.sa ~ pėrišo, pàrlė.pa ~ pėrlipo, pàršp.ka ~ pėrsuko (také ve slovech s příponou -alis: ǫždùralis ~ užduralis, ekietvėrbàlis ~ ekėtvìrbalis, òšpãkãlis ~ užpakalis); c) v příponách sloves -av-, -in-, -ij-, -ur-: baltãva ~ baltavo, òugãva ~ úogavo, jọdėna ~ judino, èšmalagėna ~ išmalagino, paklàbėna ~ paklàbino, vàrgė.na ~ vargino, kãulė.je ~ kaulijo, gràjėje ~ grąžijo, sovìtõ.ra ~ suvyturo ‘zavinula’. § 11. Případy, kdy je přesunutý přízvuk v kořeni slova7 a má původní průběžnou intonaci, se nejlépe projevují ve skloňovacím paradigmatu: Jednotné číslo Množné číslo N. pãtàlkis ~ pãtalkis pãtàlkė ~ pãtalkiai G. pãtàlkė ~ pãtalkio pãtàlkų ~ pãtalkių D. pãtàlkõu ~ pãtalkiuo pãtàlkėms ~ pãtalkiams A. pãtàlkį ~ pãtalkį pãtàlkùs ~ pãtalkius I. pãtàlkõ ~ pãtalkiu pãtàlkės ~ pãtalkiais L. pãtàlkie ~ pãtalkėje pãtàlkùs ~ pãtalkiuose Podstatná jména ženského rodu mají přesunutý přízvuk s původní průběžnou intonací také v nominativu množného čísla (srov. pãmõtes ~ pãmotės, pàšùostės ~ pašùostės). Je-li původní průběžná intonace na samohláskách a, e, o (àpnãšris ~ ãpnašris, šùlėnė ~ šùlinė, àpõšė ~ apušė), pak nemají tvary instrumentálu jednotného čísla a akuzativu množného čísla přesunutý přízvuk, např.: Jednotné číslo Množné číslo N. àpkãklė ~ ãpkaklė àpkãklės ~ ãpkaklės G. àpkãklės ~ ãpkaklės àpkãklų ~ ãpkaklių D. àpkãklė ~ ãpkaklei àpkãklėms ~ ãpkaklėms A. àpkãklę ~ ãpkaklę àpkãkles ~ ãpkakles I. àpkãkle ~ ãpkakle àpkãkliems ~ ãpkaklėmis L. àpkãklie ~ ãpkaklėje àpkãklės ~ ãpkaklėse V paradigmatu zájmenných tvarů s původní průběžnou intonací přesunutého přízvuku na konci prvního členu se tato intonace vyslovuje v těchto pádech: nominativ jednotného čísla mužského rodu (původní průběžná intonace na a), genitiv, akuzativ a akuzativ jednotného čísla a nominativ množného čísla ženského rodu, např.: 7U slov s přesunutým přízvukem v příponě se původní průběžná intonace přesunutého přízvuku vyskytuje ve stejných pádech jako u slov s přesunutým přízvukem v kořeni. 10. Kalbotyros klausimai, IV 145 Jednotné číslo V. geràsis ~ gẽrasis geróji ~ geróji K. gerũoje ~ gẽrojo gerũosės ~ gerõsios N. gerõjûu ~ gẽruoju gerãjë ~ gẽrajai G. gerõji ~ gẽraji gerõję ~ gẽrają Įn. gerõjo ~ gerúoju gerõje ~ gerãja Vt. geramẽje ~ geramẽje gerũjoje ~ gerõje Množné číslo V. gerẽje ~ gerẽji gẽrũosės ~ gerõsios K. gerũjų ~ gerũjų gerũjų ~ gerũjų N. gerẽsėms ~ gerẽsiems gerũosėms ~ gerõsėms G. gerũsus ~ gerũsius gerũoses ~ gerõsias Įn. gerãsės ~ geraisiais gerũosiėms ~ gerõsėmis Vt. gerũsūs ~ gerũsiųse gerũosėse ~ gerõsėse V nářečích Kretingy a Grušlaukė má původní průběžná intonace na konci první složky přesunutého přízvuku také místo starobylé akutové intonace (srov. § 10). § 12. a) Průběžná intonace přesunutého přízvuku ve slabikách, které jsou od původu cirkumflexní, se v nářečích dounininků bezpochyby zachovala z dávných dob, stejně jako průběžná intonace přízvuku staženého (viz § 13) a odsunutá (viz § 14). b) Průběhový přízvuk v slabikách s původně akutovým intonačním průběhem, které mají přesunutý přízvuk, mohl ve většině případů vzniknout v důsledku metatonie, srov. pašùostę ~ pašostė a lk pasõstė: sóstas. c) Koncové slabiky s přesunutým přízvukem mají vždy cirkumflexovou intonaci. d) Je-li hlavní-starobylý přízvuk v dlouhé slabice, jsou samohlásky ę, ǫ s přesunutým přízvukem polodlouhé a vyslovují se se střední intonací: várgę.na ~ várgino, kaũlę.je ~ kaũlijo, páršǫ.ka ~ pérsuko; je-li však hlavní-starobylý přízvuk v krátké slabice (tvořené samohláskami a, e, ę, ǫ nebo i, u), jsou uvedené samohlásky s přesunutým přízvukem dlouhé a vyslovují se s průběhovou intonací: sǫšlà-pėna ~ sušlapino, ápǫšė ~ ápūšė. Sekundární průběhová intonace. § 13. Tuto intonaci mají pouze dlouhé předposlední slabiky s ustáleným přízvukem, je-li koncovka krátká, např.: gõ.r.bė ~ gurbė ‘v hnízdě slepice’, kẽ.ž.i.mė ~ kiemė, kél.i.n.tà ~ kelintą, pàbõ.n.gà ~ pabangą ‘konec’, prìgì.m.tà ~ prigimtą ‘vrozená’, sù.n.ki ~ sunki, šã.u.kǫ ~ šaukiu ‘volám’, tùorà ~ torà ‘plot’. Posuvná intonace. § 14. Posuvnou intonaci mají slova s ustáleným přízvukem. S touto intonací se vyslovují původně akutové samohlásky a dvojhlásky, např.: aukštã ~ aukštai, gálvą ~ galvą, jáunų ~ jaunų, káltną ~ kaltinai, káilėnė ~ kailiniai, kūokį ~ kokį, pláuką ~ plaukai, plúonų ~ plonų, pėmdėlė ~ pemdėlė, sélpnin ~ silpnyn, stúorās ~ storais, žiobėlės ~ obelės, žáltīs ~ žaltys. Střední intonace. § 15. V nářečí se se střední intonací vyslovují: a) Samohlásky a dvojhlásky s ustáleným přízvukem, přesunutým z koncovky s cirkumflexovou intonací do předposlední slabiky s cirkumflexovou intonací, např.: dọ.ubė ~ duobė, lá.ukū ~ 146 laukų, kȯ.rtȯs ~ kurtȯs ‘hluché’, mã.žãs ~ maišais, vã.rlȯ ~ varlė, žvã.igždė ~ žvaigždė. b) Samohlásky a dvojhlásky s ustáleným přízvukem ve třetí nebo další slabice od konce víceslabičných slov (s výjimkou případů, kdy jsou tyto samohlásky či dvojhlásky původně cirkumflexové, srov. § 14), např.: liežuvìs ~ liežùvius, rėištȯvȯs ~ riestuvùs, šaldėnùs ~ saldinių, dùmblėna ~ dumblina, rù.kštėnȯ ~ rūgštinių, šàukȯntȯs ~ šaukànčios ‘volající’, brãuktȯvė ~ brauktuvė. c) Samohlásky e, i, u ovlivněné regresivní vokalickou asimilací, přízvučné starobylým přízvukem, např.: kėlì ~ kėli, pìeti ~ pėti, mù.sis ~ mùsys ‘mouchy’, vì.nis ~ vynys, avšak: kėlė ~ kėlio, pėte ~ pėčio ‘paty’. II. Změny dvojhlásek an, en (> odpovídajících litevským ą, ę, a, e) v severních dounininských nářečích § 16. Staré dvojhlásky an, en, z nichž vznikly litevské ą, ę, se ve všech severních dounininských nářečích změnily v ǫ, ę; ty se postupem času v některých místech této oblasti rozvinuly v dvojhlásky, tedy v ǫu, ęi. Dvojhlásky ǫu, ęi tohoto původu mají severní pobřežní dounininové (Skuodas, Mosėdis, Ylakiai, Salantai8, Grūšlaukė, Darbėnai) a severovýchodní výběžek dounininského území (Klykoliai, Viekšniai, Akmenė, Papilė)9. § 17. a) V uvedené oblasti se kořenové dvojhlásky ǫu, ęi, odpovídající litevským ą, ę, vyskytují jak pod přízvukem (s přízvukem na první či druhé části), tak bez přízvuku, např.: α) s hlavním, starobylým přízvukem: kȯunsis ~ kąsnis, ǫužȯuls ~ ąžuolas, žȯusla ~ žąslai, galȯustė ~ galąsti; drȯusė ~ drąsiai (Klykoliai); spȯusla ~ spąslai ‘past’, ǫušȯs ~ ąsas ‘hák’, skłȯustis ~ skląstis, spręstė ~ spręsti, paspęistė ~ paspęsti, tęiūs ~ tėvas ‘štíhlý, tenký’ (Mosėdis); skęište ~ skęsti, gręištė ~ gręžti (Grūšlaukė); β) s přízvukem přitaženým na jinou slabiku: rȯ.u.stùs ~ raštus, drȯ.u.šȯs ~ drašus, grȯ.u.š-tùs ~ gražtus; žȯusė ~ žąsė ‘husa’ (Akmenė); ȯ.ušù ~ ašų (Viekšniai); skę.i.s-tȯ ~ skęstų, grę.i.žȯ ~ gręži (Grūšlaukė); γ) bez přízvuku: drȯusȯms ~ drašumas, žȯusiena ~ žąsiena; grȯužėn ~ gražina (Klykoliai); tęišėms ~ tęšimas, gręižėms ~ gręžimas; tęivȯms ~ tėvūmas (Mosėdis). b) Dvojhlásku ǫu ve slově ąžuolas mají také některá jednotlivá nářečí, v nichž se an, en < změnilo v ǫ, ę, např.: ǫužȯls ~ ąžuolas, ǫužùlìns ~ ąžuolynas (Židikai); ǫužȯuls ~ ąžuolas, ǫu-žȯulėlis ~ ąžuolėlis (Stro peliai ir Dupułčiai, Kretingos raj.); ǫužȯuls ~ ąžuolas (Tickinai, Rietavo raj.), ale: kȯunsis ~ kąsnis, galȯustė ~ galąsti atd. § 18. a) V Ylakiích se v důsledku regresivní vokalické asimilace přízvučná dvojhláska an a přízvučné dvojhlásky en s přízvukem na první i druhé části přes ǫn, ęn > ǫ, ę změnily v u˙, i˙: kansnis > kȯnsnis > kȯsnis > kùsnis, brensi > bręnsi > bręsi > brisi, skensi > skęnsi > skęsi ~ skįsi; asimilace dvojhlásky an s přízvukem na druhé části nepůsobí, např.: žȯusis ~ žąsys, žȯ.usė ~ žąsėje ‘v huse’. Toto rozdílné vyslovování an s přízvukem na první a druhé části 8 O Ylakiích a Salantech však platí pouze litevské ą ~ ou, kdežto litevské ę ~ ė. 9 Tato kapitola se omezuje na změny starých dvojhlásek an, en v uvedené oblasti severních dounininských nářečí a uvádí rozšíření zkoumaných jevů. 147 by naznačovalo, že také v jiných popisovaných nářečích byla akustická asimilace samohlásek u přízvukového an- ovlivněna dříve než u cirkumflexního. b) V nářečích Skuodo a Mosėdis západně od Ylakių, v nichž je regresivní asimilace samohlásek poměrně silná, už není ovlivněno ani přízvukové ų < an; zdá se, že ųn, en se zde změnily dříve a započatá asimilace samohlásek je již nemohla zúžit. Svědčilo by o tom i to, že se v těchto nářečích vlivem asimilace zužuje první složka přízvukového dvojhlásí an (srov. § 34 g). § 19. Na konci slova se ou, ei < ąñ, eñ vyslovují v těchto případech: a) Na konci přízvučného slova: α) v akuzativu jednotného čísla zájmen kas, tas, anas, katras, tatras (zájmeno tatras odpovídá zájmenu katras): kõu ~ ką, tõu ~ tą, ānõu ~ aną, kàtrõu ~ katrą, tàtrõu ~ tatrą; β) v nominativu jednotného a množného čísla mužských příčestí činného rodu přítomného času: biėgõus ~ bėgąs, bènėšõu ~ benešą, dērbõus ~ dirbąs, krìokõu ~ krioką „kriokia“, nèdērõu ~ nederą, sãkõus ~ sukąs, šã.ukõus ~ šaukas „šaukias“, tràškõus ~ traškąs; nèlõubõus ~ neliuobąs (Grušlaukė). b) Na konci první složky složených tvarů, např.: gẽrõuji ~ gerąjį, pẽrmõuje ~ pirmąją, mū̃sõuji ~ mūsųjį, pẽgõuji ~ pigiają „pigųjį“ (Grušlaukė). V okolí Mosėdis a Salantů je však již slyšet o: gẽrõji ~ gerąjį, mažõje ~ mažąją, jōudõji ~ juodąjį. § 20. V okolí Klykolių, Akmenė, Viekšniů a Papilė odpovídá litevskému ą na konci přízvučného slova ul nebo u’, např.: tū̃u || tū̃~tą, ānũ ~ aną, kàtrũ ~ katrą, jāunũji ~ jaunąjį (Klykoliai); kũ ~ ką (Akmenė, Viekšniai); šã.ukõus ~ šaukąs „šaukias“, vė.rkũ ~ verką „verkia“ (Papilė). § 21. a) Na nepřízvučném konci slova v nominativu jednotného a množného čísla mužských příčestí činného rodu přítomného času odpovídá litevskému ą o, např.: dãros ~ darąs, ētos ~ eitąs „einas“, ē̇sos ~ ęsąs, sãko ~ saką, neprimãtos ~ neprimątąs, rãšo ~ rašą, sotiņko ~ sutinką10. b) V jménech ztratil cirkumflexní -an koncové -n a zkrátil se, např.: dėina ~ dieną, mažā ~ mažą, ōntra ~ antrą, pẽlva ~ pilvą, sēna ~ seną, vẽina ~ vieną. Pouze v severovýchodním cípu (Klykoliai, Akmenė) se v jménech místo starého cirkumflexního -an vyskytují dvojí tvary: s -a a s -o. Říká se zde: ẽlga ~ ilgą, rōnka ~ ranką, tėva ~ tėvą a také: lãzdo ~ lazdą, pẽjūkoko ~ pijūką „girtuoklį“, rōnko ~ ranką, vẽino ~ vieną. § 22. a) Starý cirkumflexní dvojhláskový spoj en (> litevské e) v nepřízvučné koncovce, stejně jako v jiných žemaitských nářečích, v nichž en > eñ11, přešel v e. Samohláska e < eñ se vyskytuje: α) v akuzativu jednotného čísla jmen: pẽlę ~ pėlę, sēnę ~ sėnę, žẽmę ~ žemę, žõlę ~ žolę; β) v nominativu jednotného čísla mužských příčestí minulého času: rãšęs ~ 10 Dvojhlásku ou vyslovují v koncovce mužských příčestí činného rodu přítomného času v přízvučné pozici, ale o v nepřízvučné pozici také některá nářečí, v nichž se v kořeni místo litevského ą, ę vyskytují o, e (v nářečích podél hranic, kde litevskému ą, ę odpovídá ou, ei), např.: blėzgõu ~ blizgą, ale: bãdos ~ badąs (Kalnalis, okres Kretinga), kėlõus ~ ketąs „žadas“, ale: barõmstos ~ berąmstąs (Stropliai, okres Kretinga). 11 Viz V. Grinaveckis, Švdt fonetinės ypatybės, §§ 144, 168. 148 psal, díval se ~ vařil, jel ~ jel; zmrzl ~ zmrzl, najedl se ~ najedl se (Klykoliai). b) Je třeba vyčlenit tvary nominativu plurálu participií mužského rodu minulého času. V Klykoliai, Akmenė a Viekšniai se užívají dvojí tvary těchto participií: s koncovkami ę a ęi, např.: biegę || biegęi ~ bėgę, nėšę || nėšęi ~ nėšę (Viekšniai), prikėpę || prikėpęi ~ prikėpę, bō.vę ~ būvę, nusepęrkę ~ nusipirkę, gėmęi ~ gimę (Klykoliai). V některých nářečích severních přímořských dounininků (Kretingos¹², Mosėdis) mají tvary s -ęi zvratná participia. § 23. Na konci otevřeného slova se místo starého přízvučného i nepřízvučného an vyslovuje ǫ nebo a. Samohláska -ǫ < -án se vyskytuje na větší části území severních dounininků a v jihozápadním koutě. Hranicí mezi -a a -ǫ < -án by přibližně mohla být úhlopříčka — Klykoliai, Akmenė, Alsėdžiai, Gargždai. Severozápadně od ní se án v otevřené koncovce mění v ǫ. Zde se v instrumentálu singuláru říká: gálvo ~ gálva, lãzdõ ~ lazdã, jáunõ ~ jáuna, mažõ ~ mažã, šãkõ ~ šakã, mãšino ~ mãšina, plõtõ ~ plutã, plūnksno ~ plūnksna; rǫ.n.ko ~ rankã (Klykoliai). V důsledku změny přízvučného -an > -ǫ se v těchto nářečích instrumentály singuláru ženského a mužského rodu foneticky shodly, takže se stejně vyslovuje sǫ mažõ vãkõ (~ s malými dětmi) i sǫ mažõ gálvo (~ s malou hlavou). Uvedená úhlopříčka, která odděluje -án > -ǫ a -a, je přibližně rovnoběžná s jihovýchodní hranicí am, an, em, en > om, on, em, en, což je argument ve prospěch toho, že změna uvedených dvojhlásek, která začala na severu, postupovala k jihovýchodu. Změna dvojhlásek, která dospěla až k uvedené linii, musela zastihnout koncové -n dvojhlásky -an již zaniklé, a proto se samostatné -a nemohlo změnit v -ǫ. § 24. Na konci slova se staré přízvučné i nepřízvučné tvirtaprãdis en > ę. Samohláska ę < én se vyskytuje: a) v instrumentálu singuláru a akuzativu plurálu slov s kmenovou koncovkou -ę- ženského rodu: sėnę ~ senę, kãtę ~ katę, kãtęs ~ katės, kãrvęs ~ kárves; b) v lokálu singuláru: pǫudę ~ pūode, lã.u.kę ~ laukę, męšę ~ miškę, dǫgnę ~ dugnę. V prvním případě (instrumentál singuláru a akuzativ plurálu) se přízvučné -en nemění v -ę na východním okraji kolem Klykol ius, Akmenė a Papilė. To znamená, že ve východní části -én > -ęn již koncové -n zaniklo. III. Regresivní asimilace samohlásek v dounininských nářečích § 25. Vokalismus některých dounininských nářečí zasáhla regresivní asimilace samohlásek. Tato regresivní asimilace samohlásek zahrnuje poměrně rozsáhlou oblast dounininských nářečí: hranice, která začíná u lotyšské hranice poblíž Kulu I km. (okres Skuodas), vede kolem Mosėdisu, z východu obchází Salantus, na jihu dosahuje Plungė, Žarėnai, Pavandenė 12Srov. J. Aleksandravičius, Kretingoské nářečí – sloveso. — „VVPI Mokslo darbai“, 8, § 73, Vilnius, 1959. 149 (zasahuje až k severním dunininským nářečím), vede kolem Luokė (nedosahuje k ní), kolem Raudėnai, Papilė až ke Klykol iams. Na uvedeném území se vlivem regresivní asimilace samohlásek zúžily (e, ę ~ ė, ė ~ a) nebo se neotevřely (v případě krátkých i, u) samohlásky uprostřed slova. Regresivní asimilace samohlásek se projevuje v těchto případech: a) před koncovým i < į, im, iš; b) před koncovým u < un, uo (na konci uzavřeného slova); c) před i, ie, uo, im. Asimilace samohlásek však nepůsobí ve všech případech všude na uvedeném území a není všude stejná: někde je silnější, jinde je zúžení samohlásek menší. Tato kapitola se pokouší podat přehled toho, co je pro regresivní asimilaci samohlásek charakteristické a jak se vlivem asimilace mění jednotlivé samohlásky v různých dounininských nářečích. 1. Samohláska e § 26. a) Samohláska e se vlivem asimilace zúží na celém území, avšak ne ve všech výše uvedených případech. Samohláska e se vždy zúží, když má slovo přízvuk na původním místě a e stojí bezprostředně před slabikou s i < į, im, ie, např.: mė.dis ~ mėdis, še.nis ~ šėnis, mė.di ~ mėdi, še.ni ~ šėni (Kulai I, okres Skuodas, Skliaustė, okres Mažeikiai); miedis ~ mėdis, šienis ~ šėnis, miedi ~ mėdi, šieni ~ šėni (Seda, Makščiai, okolí Alsėdžiai); rietis ~ rėtis ‚jizva‘, liežgis ~ lėžgis ‚jazyk boty‘, iežis || ė.žis ~ ėžis, gienis ~ gėnis ‚datel‘, puodelis ~ puodėlis, kaiškelis ~ kaišeklis ‚škrabka‘, kieli ~ kėli ‚cestu‘, trieti ~ trėti ‚třetí‘, miesi ~ mėsi, oštieksi ~ užtėksi (Mosėdis); liepšis ~ lėpšis ‚taková houba‘, šonielis ~ šunėlis, pieti ~ pėti, jauniesnis ~ jaunėšnis, nunieši ~ nunėši (Papilė); pamėsi ~ pamėsi, bevėši ~ bevėši (Tryškiai); skaniėšnis ~ skanėšnis, parviėši ~ parvėši (Girininkai, okolí Raudėnai); darbiė.lis ~ darbėlis, laukieli ~ laukėli (Klykoliai). b) Je-li e není přízvučné nebo dostane posunutý přízvuk, nezúží se, např.: vėži ~ veži, nėši ~ neši, gėri ~ geri (Mosėdis, Seda). § 27. a) Před u < un se samohláska e zúží jen tehdy, je-li přízvučná a u následuje po měkké souhlásce, např.: mė.du ~ mėdžių, še.nu ~ šėnių (Kulai I, Skliaustė); miedu ~ mėdžių, šienu ~ šėnių (Seda, Makščiai); miedžu ~ mėdžių (Papilė); mielėniu ~ mėlēnių ‚borůvek‘ (Tryškiai); kielu ~ kėlių (Girininkai); žiemu ~ žėmių, trė.pu ~ trėpių ‚schodů‘, lentielu ~ lentėlių, ale: trėpės ~ trėpės, žėmės ~ žemės, lentėlės ~ lentėlės (Mosėdis). b) Před u < un se samohláska e nezúží: α) Není-li přízvučná (nebo dostane posunutý přízvuk), např.: kėlių ~ kelių, šešių ~ šešių, pečių ~ pečių, pelių ~ pelių (Mosėdis); gėrėšniu ~ geresnių (Papilė); ale: gerėšniu ~ geresnių (Mosėdis). β) Začíná-li následující slabika tvrdou souhláskou, např.: mėtu ~ metų (Seda), pėtru ~ Petrų (Mosėdis). Zdálo by se, že samohlásku e ovlivňuje nikoli u < un, nýbrž měkká souhláska; tomu však odporují případy, kdy měkká souhláska samohlásku e nezúží (srov. kėlę ~ kėlio, mergelė ~ mergėlė). Z toho plyne, že ke zúžení samohlásky e je v tomto případě třeba působení jak u <un, tak měkké souhlásky. Ostatní samohlásky (u, ė) se asimilují i před slabikou začínající tvrdou souhláskou, tvořenou samohláskou u <un (viz §§ 31, 33b). § 28. Samohlásku e neasimiluje všude u < uo (na konci uzavřeného slova) a ie. Nejčastěji v tomto případě e zůstává nezúžené a pouze v severnějších nářečích- 150 mėse (Kulai I, Židikai, Vieksniai) se mění v ę; říká se: mėdžius ~ medžius, šėnius ~ senius, mėdūs ~ medžiu̇se, šėnūs ~ seniu̇se, mėdie ~ mėdėje, šėnie ~ šėnėje. § 29. Někdy se přízvučná samohláska e zužuje i ve slabice vzdálenější od konce slova, která neleží bezprostředně před slabikou s i(ė) < ī, in, např.: ṡieserę ~ seserį: pas am̃nios ṡieserę tarnavau (Girininkai); ḋiebesis ~ ḋėbesės: ḋiebesis kūoks įoudžausis ūuo li̇.taus kēlę laša nukrė.ta (Papi̇lė); ṡieseręs ~ seserys: mėna dvę ṡieseres (Tryškiai); ṡiepeti ~ šėpeti: ṡiepeti mọn padėrpiomęt (Klykoliai). § 30. Zúžená samohláska e se vyslovuje dvěma způsoby: e a ie. e je slyšet v severní části (Kulai I, Ylakiai, Skliaustė, Vieksniai), kdežto jižněji (Mosėdis, Seda, Papilė, Tryškiai, Alsėdžiai) — ie. Stanovit nějakou přesnější hranici je obtížné, protože v téže oblasti lze často slyšet jak e, tak ie (Mosėdis, Klykoliai). Zúžená samohláska e, přízvučná starým přízvukem, se vyslovuje se střední intonací. 2. Samohlásky ɔ ~ ą, ę ~ ę § 31. Samohlásková asimilace se týká také ɔ (< ɔn < an) ~ ą, ę (< ęn < en) ~ ę. a) ɔ ~ ą se vlivem asimilace vždy zužuje a mění se v u̇; vyslovuje se: žu̇sis ~ žąsys, žu̇si ~ žąsi, kȧsnis ~ kąsnis, ku̇sni ~ kąsni, žu̇su̇ ~ žąsų, ku̇snius ~ kąsnius, ru̇stu ~ rąstų, ru̇stus ~ rąstus (Seda, Skliaustė); žu̇.sie ~ žąsėje, žu̇.sies ~ žąsėse (Seda). V místech, kde ɔu ~ ą, se tak také vyslovuje ve větší části oblasti (Mosėdis, Kulai I, Vieksniai) (žu̇usis ~ žąsys, ku̇snis ~ kąsnis). Odlišují se Ylakiai, kde se zužuje přízvuk na první slabice, zatímco přízvuk na druhé slabice asimilaci nepodléhá; říká se: ku̇snis ~ kąsnis, ku̇sni~kąsni, ku̇snius ~ kąsnius, ale: žu̇se ~ žąsi, žu̇.usie ~ žąsėje. Zdá se, že přízvuk na první slabice a přízvuk na druhé slabice an >lk ą byly asimilací ovlivněny v různých dobách. Viz také § 18 a. b) Zúžení samohlásky ę ~ ę je patrné v Ylakiích a okolí Židiků. Samohlásku ę ~ ę asimiluje také uo na konci slova (< ā), např.: sk̇iṡte ~ skėsti, sk̇iṡe ~ skėsi, sk̇iṡčio ~ skėščio, u̇ṡčio ~ tęščio (Ylakiai); sk̇iṡti ~ skėsti, sk̇iṡi ~ skėsi (Skliaustė). Tímto způsobem se ɔ ~ ą a ę ~ ę vlivem samohláskové asimilace zužují v severní střední části uvedené oblasti. 3. Samohlásky i, u § 32. V důsledku regresivní asimilace samohlásek zůstávají krátké i, u, jak bylo řečeno výše (§ 26), nerozšířené. Je třeba poznamenat, že někdy k asimilaci i, u nedochází, ačkoli se samohláska e v dané oblasti zužuje (Šaukliai, okolí Mosėdis, částečně Tryškiai); na druhé straně se však i, u nerozšiřují ani v nepřízvučné pozici nebo při přízvuku staženém z konce slova, tj. ve stejném případě, kdy se e neasimiluje (srov. §§ 26 b, 27 b). § 33. a) Krátké i, u se důsledně nerozšiřují před koncovým i(ę) < ī, in, ie. Kromě Tryškiů (zde se říká ḋu̇ręs ~ duris, šu̇nęs ~ šunis) a Šaukliů máme v celé oblasti nerozšířené i, u, např.: ki̇.bis ~ kibis, pli̇.kšis ~ plikšis, pi̇.gi ~ pigį pigų, li̇.ksi ~ liksi, nupli̇.ksi ~ nupliksi, ki̇ši ~ kiši, ku̇.kštis ‘kupka sena’, žu̇.ži ~ žūži, lu̇.psi ~ lūpsi, du̇ris ~ duris (Mosėdis); vi̇.ni ~ vinį, vi̇nis ~ vinys, pu̇.sni ~ pūsnį, pu̇snis ~ pusnis 151 (akuz. pl., Kulai I, Skliaustė, Ylakiai, Seda, Makščiai); pili ~ pili, krūpis ‘ropucha’, šūni ~ šūni, lūpi ~ lupi, sūki ~ suki (Vieksniai); ikišė ~ ikiši, rū-rė ~ turi, krū.pi ~ krūpi, mū.sis ~ mūsis ‘mouchy’ (Papilė); mi.ge ~ migi, bi.tes ~ bitys, aveiži.nes ~ avižinis (Tryškiai); pali.kse ~ paliksi, neb-mi.kse ~ neb-migsi, snū.ke ~ snūki, ū.gne ~ ūgni, sprū.kse ~ sprūksi (Girininkai). Také někdy zůstávají i, u nerozšířené v přízvučné slabice, která není bezprostředně před koncem slova, např.: rū.denį ~ rudenį, ale: rodenelis ~ rudenėlis (Mosėdis, Papilė); dū.kteres ~ dukterys (Rudupiai, okres Telšiai), rū.dimi ~ rudenį (Viekšniai), di.deles ~ didelis (Tryškiai). b) Jak před přízvučným, tak před nepřízvučným koncovým u(ə) < um, uo (na konci slova v uzavřené slabice) se krátké i, u působením asimilace většinou nerozšiřují, např.: vi.ku ~ vikių, ki.bu ~ kibų, muosedi.šku ~ mosėdiškių, kriu.pu ~ kriūpių, pi.gū ~ pigū, biči ~ bičių, gjū ~ giu, rugūš ~ rugiūs (Mosėdis); viniu ~ vinių, pūsniū ~ pusnių, pūsū ~ pušų, žūvū ~ žuvų (Kulai I, Skliaustė, Ylakiai, Seda, Makščiai); pū.su ~ pusių (Papilė); ū.pi ~ ūpį, dū.rū ~ durų, lū.bo ~ lūbų (Tryškiai); rū.blo ~ rūblių (Girininkai). Pouze v dialektech Mosėdis a Papilė se krátké u v nepřízvučné pozici (nebo při přízvuku staženém z konce slova) před u < um, uo rozšiřuje a mění v o, např.: pōšū ~ pušų, ōtū ~ utų, blōšū ~ blusų, ōsnū ~ usnų (Mosėdis); mdsū ~ mušų, šōnū ~ šunų, rōgū ~ rugių (Papilė). Samohláska u se v Papilė rozšiřuje také před ie, např.: pōšie ~ pušyje ‘v borovici’, dōktie ~ dukte, pōšie ~ pušėje; naproti tomu jinde se v tomto případě vyskytují i, u: pūsnie ~ pusnėje, pūšie ~ pušėje, ūgnie ~ ugnėje, žūvie ~ žuvėje (Kulai I, Ylakiai, Skliaustė, Seda); migie ~ migėje, duktie ~ dukte (Mosėdis). c) V severozápadní části zkoumané oblasti (Kulai I, Ylakiai, Seda) se i, u nerozšiřují také před koncovým uo ~ o (<ɑ); zde se vyskytuje: palkčiuo ~ palkčio, riščio ~ riščio, lūpčio ~ lūpčio (Ylakiai); lūpčio ~ lūpčio, ale: likčio ~ likčio (Kulai I); před ou ~ uo (Seda): riščou ~ riščiuo, lūpčou ~ lūpčiuo. Vidíme, že i, u zůstávají v celé oblasti nejdůsledněji nerozšířené před i (< ī, im, ie), a ve všech případech v severní části. 4. Dvojhlásky § 34. Regresivní asimilace samohlásek ovlivňuje první složky dvojhlásek a dvojzvuků (nejčastěji přízvučných) (e, ę, o, i, u) v týchž případech jako jednotlivé samohlásky (viz § 25), např.: a) ei — pėilis ~ peilis, pėilu ~ peilių, pėili ~ peili (Mosėdis, Seda, Viekšniai také: pė.i.lius ~ peilius); mažėiku ~ Mažeikių (Viekšniai); pėiksi ~ peiksi, lėsi || lėsi ~ leisi (Mosėdis); b) ui — zūikis ~ zuikis, kūilis ~ kūilis, zūiku ~ zuikių, zū.i.kūs ~ zuikius, kūilu ~ kūilių (Kulai I, Skliaustė, Ylakiai, Seda, Viekšniai); knūisis ~ kniuisis ‘komár’, knūisi ~ kniuisi, knūisu ~ kniuisių (Mosėdis). Dále na jih (Makščiai) ui > oi, např.: zōikis ~ zuikis, kōilis ~ kūilis, kōili ~ kūili; c) el, er — vėlsi ~ vėlsi (Seda); nėrsi ~ nėrsi, vėrsi ~ vėrsi, siergi ~ sergi (Mosėdis); 152 d) ir — birsi ~ birsi, mirsi ~ mišsi, dirbi ~ dirbi, pirti ~ pirti (Mosėdis); šir.dė ~ širdėję (Kulai I, Skliaustė, Ylakiai, Seda, Makščiai); žirnios žirnius, žvirbli ~ žvirblį, oždirpse ~ uždirpsi (Papilė); piršle ~ piršlį (Rudupiai); e) ul — kūlsi ~ kūlsi, pulsi ~ pulsi, mulkis ~ mulkis (ale: mólko ~ mulkiu), smulki ~ smulkį ‘drobného’ (Mosėdis); bülbu ~ bülbių (Papilė); f) ur — jürgis ~ Jürgis, lürbis ~ liurbis, smürglis ~ smürglis ‘sopl’, kюрmi ~ kюрmi, kюрmiu ~ kюрmių, kюрksi ~ kюрksi, bürgi ~ bürgi ‘mumlá, brumlá’, ale: lór.bo ~ liurbíu, kór.mo ~ kюрmiu (Mosėdis). g) Je třeba zmínit, že v důsledku regresivní asimilace se zužuje také první složka dvojzvuků om, on, em, en (o, e). V Sedě a Skliaustė i na konci slova (< ī, in, ie) a u (< un, a uo na konci uzavřeného slova) vždy asimilují první složku om, on, např.: pūntis ~ pántis (ale: pónčio ~ pánčiu), pūnti ~ pánti, pūntie ~ pántėje, pūntu ~ pánčiu, pūntus ~ pánčius; rúnku ~ rañkų, dú.n.tū ~ dantų, žūmbis ~ žambis, rümstis ~ ramstis. Podobně se před u < un zužuje i první složka dvojzvuků em, en, např.: pĩ.n.kų ~ penkių (Židikai, Ylakiai); gĩmbu ~ gémbių, miã.kų ~ ménkių, mi.n.čiū ~ menčių (Seda). V severozápadní části zkoumané oblasti (Ylakiai, Mosėdis, Kulai I) se v důsledku asimilace zužuje pouze první složka akutuovaných dvojzvuků; zde se říká: pūntis ~ pántis, pūnti ~ pánti, pūntie ~ pántėje, pūntu ~ pánčiu, pūntus ~ pánčius (také: sām.tis ~ sámtis v Mosėdis), ale: rō.n.ku ~ rañkų, dó.n.tū ~ dantų. am, an, em, en se vlivem n, m změnily v om, on, em, en, a vlivem úzké samohlásky následující slabiky se om > um, on > un, em > im, en > in. § 35. Byly zde uvedeny případy, kdy asimilaci vyvolává samohláska koncovky (§ 25—34). Někdy však na některých místech zkoumané oblasti asimiluje nejen samohláska koncovky, ale také samohláska přípony nebo dvojzvuk, např. v Sedě: ī — kunkulinė ~ kankulynė ‘mléčná polévka’, bulbìnė ~ bulbynė, pūsninė ~ pusnynė, lumditę ~ landyti, grūnditę ~ grandyti; ie ~ ē — kintietę ~ kentėti (kī.n.ti ~ kenti, kintie-jāu ~ kentėjau, ale: kę.n.tọ ~ kentų), kūndietę ~ kandėti, skumbiete ~ skambėti; uo ~ o — rúnkiotę ~ rankioti, krumsniotę ~ kramsnoti; in — virpinte ~ virpinti, smirdinte ~ smirdinti, pabrunginte ~ pabranginti, didinte ~ didinti, dulkintę ~ dulkinti, dirbintę ~ dirbinti. § 36. Při přehledu regresivní asimilace samohlásek v uvedené oblasti dounininských nářečí je patrné, že všechny samohlásky (e, ə ~ ą, e ~ ę, i, u) jsou asimilací ovlivňovány v severní části — v okolí Sedy, Židiků a Ylakiů. Podle síly působení (e > ie a e > ẹ) se výrazněji odlišuje střední část — Mosėdis, Seda, Papilė, Tryškiai, Alsėdžiai, kde e > ie. U jednotlivých samohlásek je asimilací nejrozsáhleji a nejsilněji ovlivňována samohláska e, která se místy dokonce mění v dvojhlásku (ie). Významnou roli (zejména u samohlásky e) hraje přízvuk: tendenci k zužování mají přízvučné samohlásky (i když ne vždy). § 37. Regresivní asimilace samohlásek není příliš starým jevem. Dokládá to zužování dvojhlásky ei: uprostřed slova se ei nejprve monoftongizuje a teprve potom se vlivem asimilace samohlásek zužuje a mění v ẹ nebo ie: parėsi > parėsi > parėsi; pakreikši > pakreikši > pakreikši; išskleisi > ešklėsi ~ ešklėsi; lėsi > lėsi > lėsi. Protože se dvojhláska ei podle předpokladů začala monoftongizovat až po Mažvydovi, regresivní asimilace samohlásek by měla být jevem pozdější doby. 153 NĚKTERÉ NOVÉ POZNATKY Z FONETIKY NÁŘEČÍ ŽEMAITSKÝCH DOUNININKŮ Б. П. РОКАЙТЕ Shrnutí I. V první části tohoto článku jsou popsány charakteristické případy přízvuku a intonace mošedského nářečí. V tomto nářečí se, stejně jako v ostatních přímořských žemaitských nářečích, vyskytuje pět různých typů přízvuku: hlavní starobylý, hlavní retrakční, vedlejší retrakční, vedlejší koncový a vedlejší přenesený. V nářečí je zvláště silný vedlejší přenesený přízvuk. Vedlejší přenesený přízvuk mají všechny dlouhé slabiky po přízvučné slabice (veikē ~ veikiai ‚brzy‘) a krátké slabiky, pokud stojí mezi slabikou s hlavním starobylým přízvukem a dlouhou slabikou s vedlejším přeneseným přízvukem (dėdelē ~ dideliai ‚velmi‘). Vedlejší přenesený přízvuk mají v některých případech také nepřízvučné a, e, ẹ, ǫ (gėrasis ~ gėrasis ‚dobrý‘, pãrėję ~ pérėjo ‚přešlo‘, grãjėję ~ grãjijo ‚hrál‘, pãršǫ.ka ~ pérsuko ‚přetočil‘). V nářečí se vyskytuje pět intonací: krátká, klesavá, přerušovaná, stoupavá a střední. Článek podrobněji popisuje případy užití intonací, které jsou pro toto nářečí charakteristické a v jiných žemaitských nářečích se nevyskytují, totiž: 1) když mají samohlásky a, e ve slovech s vedlejším přeneseným přízvukem krátkou intonaci (rãtã ~ rãtai ‚vůz‘, šenė ~ šenėi ‚staré ženě‘); 2) když mají samohlásky e, ǫ < a i, u stoupavou intonaci (bǫva ~ bùvo ‚byl, byla‘, kėba ~ kibo ‚zachytával se, zachytávala se‘); 3) když mají samohlásky a diftongy nebo diftongické kombinace pod vedlejším přeneseným přízvukem krátkou, přerušovanou či stoupavou intonaci (ėšnėšiau ~ išnėšiau ‚vynesl, vynesla‘, dẽrbã ~ dirbai ‚pracoval, pracovala‘, pãmtuǫce ~ pãmotė ‚macecha‘); 4) když mají samohlásky, diftongy a diftongické kombinace pod retrakčním přízvukem klesavou intonaci (gãlvà ~ galvà ‚hlava‘). II. Druhá část článku popisuje osud starobylých diftongických spojení an, en v severních dounininských nářečích. Starobylá diftongická spojení an, en se v severních dounininských nářečích změnila na ǫ, ẹ, která na některých místech dala ǫu, ẹi. V kořeni slova se diftongy ǫu, ẹi (spisovný jazyk ą, ę) vyskytují jak pod přízvukem, tak bez přízvuku (drǫusė ~ drąsiai ‚směle‘, drǫsǫms ~ drąsumas ‚smělost‘, gręištė ~ gręžti ‚vrtat‘). Na konci slova se an > mění na ǫu, en > na ei pod přízvukem a v zájmenných tvarech (kǫu ~ kã ‚co, koho‘, dẽrbǫus ~ dirbãs ‚pracující‘, gėrǫuji ~ gėrąji ‚dobrý, dobrého‘, dẽrbėi ~ dirbė ‚pracující‘). V nepřízvučné pozici se en > mění na e (bǫ.vęs ~ bùvęs ‚bývalý‘, kãte ~ kãtė ‚kočku‘); an > na ǫ v příčestích přítomného času (ėtos ~ ėitas ‚jdoucí‘). V ostatních případech se an > mění na a (rǫnka ~ ranka ‚ruku‘). 154 Starobylá diftongická kombinace -án > -o nebo -a. Diftongická kombinace -án > -o ve velké části severních dounininkských nářečí. Diftongická kombinace ên (s výjimkou Klykoliai, Akmenė a Papilė) > ẹ. III. Ve třetí části je popsána asimilace samohlásek, která je příznačná pro velkou část dounininkských nářečí. V důsledku asimilačního vlivu se v těchto nářečích samohláska e > mění v ẹ nebo ie; e (spis. jaz. e) > i, o (spis. jaz. a) > u (mėdis || mė.dis ~ mēdis ‘strom’, ski̇sti ~ skesti ‘topíš se’, žąsis ~ žąsys ‘husy’), zatímco samohlásky i, u se neotevřely více, jak by se dalo očekávat, nýbrž si zachovaly svou starobylou podobu (vi.nis ~ vinys ‘hřebíky’, nominativ mn. č., šu.ni ~ šuni ‘pes’, avšak: vėnėis ~ viniės ‘hřebíky’, genitiv j. č., šōniō ~ šuniū ‘psem’). V popisu jsou vymezeny hranice rozšíření každého jednotlivého jevu a uvádí se několik příkladů, kdy se pod vlivem regresivní asimilace samohlásek mění první složka diftongu nebo diftongické kombinace (pėilis ~ pėilis ‘nůž’, pūntis ~ pāntis ‘cesty’) a kdy samohláska, diftong nebo diftongická kombinace přípony asimiluje samohlásky předcházejících slabik (kunkulīne ~ kankulȳne ‘mléčná polévka z mouky’, skumbiete ~ skambėti ‘zvonit’). Regresivní asimilace samohlásek se zvlášť výrazně projevuje v severní části dounininkských nářečí (Mosėdis, Ylakiai, Židikai, Seda, Vieksniai).