Rytų aukštaičių pontininkų ir vakarinių puntininkų tarmių būdingosios fonetinės ypatybės

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, V LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA CHARAKTERISTICKÉ FONETICKÉ RYSY PONTININKŮ VÝCHODNÍCH VYŠŠÍCH LITEVCŮ A PUNTININKŮ ZÁPADNÍCH NÁŘEČNÍCH OBLASTÍ J. ŠUKYS Rozloha popisovaných nářečí a jejich sousedé Nářečí litevštiny se tradičně rozdělují podle fonetických kritérií. Východní vyšší Litevci pontininkové se od puntininků odlišují podle výslovnosti diftongů am, an s přízvukem na první složce: pontininkové vyslovují diftongy am, an s přízvukem na první složce v kmeni slova jako óm, ón, zatímco puntininkové jako üm, ün. Západními puntininky se v tomto článku1 označuje nářečí, jehož území zaujímá západní okraj oblasti puntininků a nepatří ani k puntininkům rotininkům, ani k puntininkům žalininkům (viz obr. 1 a 22). Jak je patrné z map, sousedy pontininků na západě a jihu jsou pantininkové, sousedy západních puntininků na jihozápadě jsou střední vyšší Litevci, na jihovýchodě žalininkové a na východě rotininkové. Východní okraj oblasti pontininků sousedí po celé délce se západními puntininky. Nově shromážděný dialektologický materiál umožňuje zpřesnit a opravit hranice popisovaných nářečí uváděné v litevské jazykovědné literatuře. Například současný nový materiál ukazuje, že pontininkové zaujímají menší území, než jaké bylo dosud zachyceno v tištěných mapách3 (srov. obr. 2). Na dříve sestavených mapách byly k pontininkům přiřazeny body s výslovností puntininků4 234 (Miežiškiai – Mieškai), 803 (Manikūnai) a body s výslovností pantininků 168 (Getautai), 201 (Smilgiai), 231 (Sidabravas), jak se zjistilo nyní. Na druhé straně nebyli k pontininkům přiřazeni pontininkové žijící v okolí Uliūnů a Dūdoniš (268). Hranice pontininků byly uvedeny mnohem přesněji než na zmíněných mapách 1 Termín „západní puntininkové“ se dosud v litevské jazykovědné literatuře nepoužíval. 2 Mapy byly sestaveny na základě materiálu uloženého v Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR, který byl shromážděn během dialektologických expedic v sovětských letech. 3 „Archivum Philologicum“, sv. 4, Kaunas, 1933, s. 21—35 (mapa přiložena k článku); „Slovník litevského pravopisu“, Kaunas, 1948, s. 118. 4 Místa označená v článku čísly představují body, jejichž síť byla vytvořena pro účely „Atlasu litevského jazyka“ sektoru dějin jazyka a dialektologie Ústavu litevského jazyka a literatury. Podrobnější údaje viz příloha „Seznam bodů sousedních nářečí hraničících s pontininky a západními puntininky“. 175 V článku P. Būtėnase „Hranice okavujícího nářečí Aukštaitů“5, ačkoli P. Būtėnas chápal okavující nářečí mnohem šířeji, než se dnes chápou pontininkai (okavující nářečí vymezil podle změny tvirtagalių am, an v om, on; tímto způsobem k okavujícímu nářečí přiřadil i velkou část pantininků). Obecná charakteristika fonetiky popisovaných nářečí Nářečí pontininků a západních puntininků netvoří zcela jednotné nářeční celky. Poněkud jednotnější jsou, alespoň z fonetického hlediska, pontininkai, zatímco západní puntininkai žijící na severu se přízvukovou retrakcí, zkracováním koncovek a některými dalšími rysy přimykají k pontininkům, čímž se odlišují od ostatních západních puntininků. To je však zcela pochopitelné. Jak správně poznamenal V. Grinaveckis6, centrem přízvukové retrakce a zkracování konce slova v Aukštaitiji je povodí řeky Mūša, a proto mají pontininkai a západní puntininkai žijící na severu v tomto ohledu mnoho společného. Na druhé straně se vlny změny diftongů am, an a tvrdnutí souhlásky l šířily z východu a izoglosy těchto jevů jsou rozmístěny zcela jinak než izoglosy přízvukové retrakce a zkracování konce slova. Z těchto důvodů je fonetika zkoumaných nářečí pestrá a složitá7. Tento článek přehledově pojedná pouze o charakteristických fonetických rysech nářečí pontininků a západních puntininků; nebude se zabývat jejich historickým vývojem a pomine některé méně důležité fonetické jevy a variace popisovaných nářečí. 1. Vývoj kmenových diftongů am, an, em, en v ám, án, ém, én V celé oblasti pontininského nářečí ám, án > óm, ón8, např.: kónd9 ~ kánda, lóngs ~ lángas, póntis ~ pántis, sómės ~ sámtis, tónke ~ tánkiai, vónt ~ vánta, zatímco ém, én zůstávají zachovány beze změny, např.: gyvénį ~ gyvénti, pémpė ~ pémpę. Příklady pontininského nářečí uváděné v některé literatuře, givėnt, pěmpę10, nejsou v současnosti doloženy a zdá se, že nemohly být doloženy ani dříve11. Místo starého án se před frikativami l, m, n, r, j, v, s, š, z, ž v nářečí pontininků vyslovuje dlouhé o, např.: kóst ~ kǫ́sti, ǫžals „dub“, zatímco místo starého én se před týmiž souhláskami vyslovuje dlouhé e, např.: sprėś ~ spręsti. 5 Žr. P. Būtėnas, Aukštaičių tarmės okuojančiosios pašnektės sienos, „Archivum Philologicum“, t. 3. Kaunas, 1932, p. 168—194. 6 Vl. Grinaveckis, Galūnių trumpėjimas lietuvių kalbos tarmėse, „Vilniaus Valstybinio pedagoginio instituto mokslo darbai“, t. 8, Vilnius, 1959, p. 97—104. 7 Plg. I. Jasinskaitė, Kirtis, priegaidė ir jų poveikis vokalizmui Biržų tarmėje, „Lietuvių kalbotyros klausimai“ (toliau — LKK), t. 1, Vilnius, 1957, p. 189—194; J. Šukys, Miežiškių tarmės vokalizmo bruožai, LKK, t. 2, Vilnius, 1959, p. 151—163. 8 Mluvčí nářečí pontininků i západních puntininků, kteří jsou do určité míry ovlivněni spisovnou litevštinou, se tomuto výraznému nářečnímu rysu (změně ám, án) často vyhýbají a ām, ān nezřídka vyslovují jako ve spisovné litevštině. 9 Také severní puntininkai vyslovují kónd, nikoli kánd. Možná zde působí analogie kóst, kóśanś. 10 Žr. Lietuvių kalbos rašybos žodynas, Kaunas, 1948, p. 119. 11 Plg. P. Būtėnas, min. str. 176 V celé oblasti západních puntininků se ám, án < mění v ú.m, ú.n¹², např.: kú.nd(u) ~ kánda, lú.ng(v)s ~ lángas, pú.nti.(s) „pántis“, sú.mti.(s) „sántis“, tú.nkė ~ tánkiai, vú.nt(u) ~ vánta, zatímco téměř v celé oblasti západních puntininků se ém, én > mění v i.m, i.n, např.: givi.nt ~ gyvénti, pi.mpe ~ pémpė. Neporušené ém, én si zachovávají západní puntininkové, kteří sousedí se severními pontininky (26, 55, 80, 80ᵃ, 112) a s pantininky (373, 408, 446). Místo původního án se před l, m, n, r, j, v, s, š, z, ž v nářečí puntininků vyslovuje ū, např.: kũši ~ kãšti, ũžal(u)s || ũžol(u)s „ąžuolas“¹³. ám, án, ém, én U všech pontininků se ám, án, ém, én > mění v om (òm), on (òn), ēm (ēm), ēn (ēn), např.: komša (kòmša) ~ kamšo, roñkos (rõñkos) ~ rankos, tēmpį (tẽmpį) ~ tempia, švẽnte (švẽnte) ~ šventė. Stejně jako v Pontininkuose, ám, án, ém, én se změnily v západních puntininkových dialektech v okolí Saločiai (26, 55, 80, 80ᵃ). U všech ostatních západních puntininků se ám, án, ém, én > mění v um, un, im, in, např.: kumša ~ kamšo, ruñka.(s) ~ rankos, tẽmpi ~ tempia, švĩnte(.) ~ šventė. V nářečí pontininků se místo původního an před l, m, n, r, j, v, s, š, z, ž vyskytuje dlouhé o, např.: žõsis ~ žąsys, grõsts ~ grąžtas, zatímco místo původního en před týmiž souhláskami je dlouhé ē, např.: grēž ~ gręžia, tēst ~ tęsti. Z toho vyplývá, že pontininské příklady sprēsti, tēst14 je třeba považovat za nedoložené. V nářečí západních puntininků se místo původního an před l, m, n, r, j, v, s, š, z, ž vyskytuje ū, např.: žũsi(.)ˢ ~ žąsys, grũšt(u)s ~ grąžtas, zatímco místo původního en se před týmiž souhláskami vyskytuje ī, např.: grĩži ~ gręžia, tĩst ~ tęsti. Pouze přechodné nářečí Saločiai (55, 80ᵃ, 112) má místo původního en před l, m, n, r, j, v, s, š, z, ž stejně jako pontininkové ē, např.: grēž, tēst. Nepřízvučné am, an, em, en Nepřízvučné am, an, em, en > se u pontininků mění v om (om), on (on), ēm (ēm), ēn (ēn), např.: kompēls (kòmpēls) ~ kampėlis, roñkēla (roñkēla) ~ rankelė, kēmpi.ne (kēm-pi.ne) ~ kempinė, pēnkōlek (pēnkōlek) ~ penkiolika. Stejně jako v Pontininkuose se nepřízvučné am, an, em, en změnily v západních puntininkových dialektech v okolí Saločiai (26, 55, 80, 80ᵃ). U všech ostatních západních puntininků se am, an, em, en > mění v um, un, im, in, např.: kumpēli.(s), ruñkēla(.), kim-pi.ne(.), piñkōlek(v). Místo původních nepřízvučných an, en se v pontininkových dialektech a v přilehlém západním puntininkovém nářečí Saločiai vyskytují krátké o, e, např.: kɔsnēls ~ kasnēlis, žąsēles ~ žąselės, grēž.m.s ~ gręžimas, zatímco u všech ostatních západních puntininků jsou před týmiž souhláskami místo původních nepřízvučných an, en krátké u, i, např.: kusnēli.(s), žusala(.)s, grĩži.m(u)s. 12Přirozeně se v tomto článku nepojednává o ám, án>ú.m, ú.n ani o dalších společných rysech pontininků a ostatních puntininků či o jejich rozdílech. 13Ve západních puntininkových dialektech nebyly nalezeny příklady s původním én před l, m, r, v, j, s, š, z, ž. 14 Žr. Lietuvių kalbos rašybos žodynas, Kaunas, 1948, p. 119. 12. Lietuvių kalbotyros klausimai, V 177 2. Vývoj starých koncových diftongů an, en *án, *én Na místě starých koncových *án, *én (lit. a, e) téměř všichni pontininkové samohlásku již nemají, např.: sǫ rǫnk ~ su rankà, sǫ kárv ~ su kárve, mėšk ~ miškè, zatímco západní puntininkové, s výjimkou lokalit kolem Saločių a Biržů, které v tomto případě postupují stejně jako pontininkové, mají redukovaná ų, į, např.: su ruñku, su kárvi, miški. *ān, *ēn Na místě starých koncových *ān, *ēn (lit. a, e) má pontininské nářečí krátké ǫ (o), ė (e), např.: vaikǫ (vaiko) ~ vaiką, ląpę (lapę) ~ ląpę, bū.vęs (bū.vęs) ~ būvęs. Stejné samohlásky mají také západní puntininkové v okolí Saločių (26, 55, 80, 80ᵃ). Všichni ostatní západní puntininkové mají samohlásky į₍ₙ₎, u₍₊₎. Polodlouhé i, u mají západní puntininkové na hranici s rotininky, např.: vaiku., ląpi., bū.vi.s, krátké i, u pak mají západní puntininkové na hranici se žalininky, např.: vaiku, ląpi, bū.vis. 3. Prodlužování přízvučných krátkých samohlásek v kmeni slova i, u prodlužování Přízvučné krátké samohlásky i, u v kmeni slova v popisovaných nářečích se prodloužily na polodlouhé, např.: vi.s(u)s ~ visas, ki.t(u)s ~ kitas, bū.va ~ būvo, šū.ni(i) ~ šūnį. 4. Rozšiřování krátkých kmenových samohlásek i, u v nepřízvučných slovech nebo ve slovech, která později získala přízvuk stažený z koncovky rozšiřování Ve velké části pontininských nářečí (v okolí Pasvalysu a Joniškėlisu) se krátké kmenové samohlásky i, u v nepřízvučných slovech nebo ve slovech, která později získala přízvuk stažený z koncovky, rozšiřují: i se před měkkou souhláskou vyslovuje jako ę, např.: ęšę ~ išėjo, prėlędęs ~ prilindęs, mėšk ~ miškè, vės ~ visi, i se před tvrdou souhláskou obvykle vyslovuje jako přední ǝ, např.: pažǝnk ~ patinka, lǝg ~ liga, nepřízvučné u se všude vyslovuje jako ǝ, např.: ǝštėka ~ užtėka, būv ~ buvau, tǝ ~ tu. 5. Krácení nepřízvučných dlouhých kmenových samohlásek a monoftongizace dvojhlásek ie, uo Všechny dlouhé kmenové samohlásky i, ū v pozicích před přízvukem i po přízvuku se v pontininských a západních puntininských nářečích zkrátily na krátké, např.: tilė̇ ~ tylėti, grudėl(i.)₍ₛ₎ „grūdėlis“. Všechny dlouhé kmenové samohlásky ė, o v pozicích před přízvukem i po přízvuku se rovněž zkrátily na krátké. V části popisovaných nářečí (v centru západních puntininských nářečí) se samohlásky ė, o zkrátily, aniž změnily svou kvalitu, např.: tėvėli(.)₍ₛ₎ „tėvelis“, žolīte(.) ~ žolytė. V části popisovaných nářečí (v pontininských a jižních západních puntininských nářečích) se při krácení zúžily a změnily v ę (i), ǫ (u), např.: tėvėl(i.)₍ₛ₎, tivėl(i.)₍ₛ₎, žolīte, žulīte. V západních puntininských nářečích v okolí Biržů a Vabalninku o se při krácení rozšiřuje a vyslovuje se jako ǝ, nebo dokonce téměř jako a, např.: žolīte, žaīte(.) ~ žolytė, stovėj, stovėt ~ stovėti. Místo nepřízvučného ė spisovného litevského jazyka se v okolí Raguvy (302) a jižně od Raguvy vyslovuje e, např.: mešīte ~ mešytė, dėžū.te ~ dėžytė. 178 Nepřízvučné kmenové dvojhlásky ie, uo se změnily v samohlásky a jsou rovněž krátké, např.: donìte, doñte, duñte, doñte, dañite ~ duonýtė; pěnėl(i.)s, pěnėl(i.)s, pinėl(i.)s, pěnėl(i.)s, pěnėl(i.)s „pienėlis“. 6. Retrakce přízvuku a zkracování na konci slova Míra fonetického zkracování na konci slova u pontininků a západních puntininků závisí na míře retrakce přízvuku (viz přílohu — obr. 3). Přízvuk se nejvíce posouvá v nářečích pontininků z povodí řeky Mūšy a západních puntininků (v okolí Saločů). Z krátké a cirkumflexové¹⁵ koncovky na dlouhou i krátkou předcházející slabiku slovního kmene se zde přízvuk přesouvá vždy, např.: t̃vor ~ tvorà, šåk ~ šakà, gaid̃s ~ gaidỹs, šåkù ~ sakaũ. Protože je zde posun přízvuku nejintenzivnější, je také konec slova v těchto nářečích nejvíce zkrácen. Krátké samohlásky na konci slova (zde se tím míní i ty, které vznikly ze starých cirkumflexových dlouhých samohlásek a dvojhlásek ie, uo) zanikly nebo vypadly, např.: vaĩks ~ vaikas, ak̃s ~ akis, sūns ~ sūnùs, gẽr ~ geri(i < -ie), vaĩk ~ vaikų (u < -uo). Koncové souhlásky l, m, n, r, j, v mají v takovém případě určitou slabičnost. Vznikne-li obtížně vyslovitelná skupina souhlásek, objeví se vsunutá samohláska: ve skupině měkkých souhlásek je tato samohláska přední, např.: ar̃klės ~ arklys, tẽkār ~ tikri, ve skupině tvrdých souhlásek pak zadní, např.: ti.kars ~ tikras, kãkals ~ kaklas. Cirkumflexové samohlásky na konci slova se zkracují na krátké, např.: šiaudù ~ šiaudų, gražù „gražų“. Krátké samohlásky se vyskytují také místo monoftongizovaných dvojhlásek, např.; gẽre ~ gerai, šåkù ~ sakaũ. V některých případech staré cirkumflexové samohlásky na konci slova dokonce zanikly: u podstatných jmen typu ia v jednotném čísle nominativní ỹ, např.: ar̃klės ~ arklys, ẽžs ~ ežys; v akuzativu jednotného čísla į, např.: ãk ~ akį, aũs ~ ausį, di.dėl ~ didelį; nepřízvučné y ve zkrácených lokativních tvarech podstatných jmen typu ia, např.: daržėl „darželyje“, miškel „miškelyje“. Samohláska chybí také v koncovce dativu jednotného čísla podstatných jmen rodu mužského, např.: gaid̃ || gaid̃ „gaidžiui“, vaĩk „vaikui“. Jižně od pontininků, v okolí Panevėžysu, a v západních Puntininkuose, které s pontininky sousedí, se přízvuk pravidelně přesouvá z krátké koncovky na předcházející dlouhou slabiku slovního kmene, např.: dien(u) ~ dieną, per̃k(i) ~ perki; v ostatních případech se však objevují výkyvy, např.: šåk || šakù ~ šaką, vis || visi ~ visi, gaid(i)s || gaid̃s ~ gaidỹs, gẽre || gerẽ ~ gerai, šåkù || sakõ ~ sakaũ (v bodě 268 pouze labc; sakõ (z dlouhé koncovky na krátkou předcházející slabiku se zde přízvuk nikdy nepřesouvá). V některých Puntininkuose (body 202, 203, 233) se takové případy nepřesunutí přízvuku vyskytují velmi zřídka (závisí na rytmu věty, věku mluvčího nářečí aj.), avšak v západních Puntininkuose sousedících s pontininky jsou tyto výkyvy poměrně výrazné. Ve všech těchto přechodových nářečích mezi všeobecným a podmíněným posunem přízvuku krátké samohlásky někdy (zejména v obtížně vyslovitelných skupinách souhlásek) nezanikají ani nevypadávají, ale vyslovují se nezřetelně, mumlavě; zánik dlouhých samohlásek zde není typický, např.: ti.kr(u)s ~ tikras, ar̃k(i)s ~ arklys. V severní části západních puntininků (u hranic s Lotyšskou SSR a v okolí Biržů) se přízvuk pravidelně přesouvá z krátké koncovky na předcházející dlouhou i krátkou Na samém severu pontininků se přízvuk někdy přesouvá dokonce z koncovky s akutem, např.: blõgom „blogoms“, sūnam „sūnums“. Zkrácená lokativní koncovka však posun přízvuku nepodléhá, např.: denõ „dienoje“, galvõ „galvoje“, kertẽ „kertėje“, vagõ „vagoje“.15 179 slabiku, např. tvor ~ tvorà, šūns ~ šunùs, šāk ~ šakà, viš ~ visi. Jak je vidět z příkladů, všechny krátké samohlásky na konci slova zde zanikly nebo vypadly. Nepřízvučné dlouhé samohlásky na konci slova se v biržském nářečí zkrátily pouze na polodlouhé, např.: bù.vi.s ~ būvęs, kàtì. ~ katę, pì.gù. ~ pigù, stógù. ~ stógų. U ostatních západních puntininků se přízvuk pravidelně přesouvá z krátké koncovky na předcházející dlouhou slabiku, např.: mokýkla ~ mokyklà, tvorõ ~ tvorà, verkì ~ verkì. Krátké samohlásky na konci slova v tomto nářečí nezanikají ani nevypadávají, všechny jsou však redukované, např.: vãkarus ~16 vãkaras, lazdu. ~ lazda, gýji ~ gýja, bitìs ~ bitès. Nepřízvučné dlouhé samohlásky na konci slova se v pohraničí rotininků zkrátily na polodlouhé, např.: grãžu. ~ grãžų, kãrvi. ~ kãrvę, nãmu. ~ nãmą, pìrtì. ~ pìrtį, sãki.s ~ sãkęs, zatímco v pohraničí žalininků na krátké, např.: grãžu ~ grãžų, kãrvi ~ kãrvę, nãmu ~ nãmą, pìrtì ~ pìrtį, sãkis ~ sãkęs. Posun přízvuku, krácení konce slova a další fonetické jevy natolik změnily fonetický systém nářečí puntininků a zejména pontininků, že se od 1k. značně liší. Seznam lokalit sousedních nářečí hraničících s pontininky a západními puntininky Č. bodu | Název bodu | Okolí | Okres | Ke kterému nářečí patří 25 | Žeimelis | Žeimelis | Pakruojis | pant.17 53 | Stegviliai | Bardiškiai | „ | „ 60 | Virškupėnai | Pundurių | Biržai | rot. 78 | Guostagalis | Guostagalis | Pakruojis | pant. 84 | Skrebėškiai | Kvetkų | Pandėlys | rot. 115 | Kupreliškis | Kupreliškis | „ | „ 138 | Kapčiūnai | Valdeikiai | Pasvalys | pant. (pont. pouze stopy) 143 | Baksėnai | Salamiesčio | Kupiškis | rot. 168 | Getautai | Klovainiai | Pakruojis | pant. 174 | Pyragiai | Kupiškis | Kupiškis | rot. 201 | Smilgiai | Smilgiai | Šeduva | pant. 205 | Noriūnai | Noriūnai | Kupiškis | rot. 231 | Sidabravas | Sidabravas | Šeduva | pant. 235 | Subačius | Subačius | Kupiškis | rot. 267 | Eriškiai | Eriškiai | Ramygala | pant. 270 | Surdegis | Surdegis | Anykščiai | rot. 271 | Vaidlonys | Troškūnai | „ | žal. 304 | Grybuliai | Traupis | „ | „ 340 | Narbutai | Dabužiai | Kavarskas | „ 372 | Pagirys | Pagirys | Ramygala | pant. 375 | Knitiškiai | Kunigiškiai | Kavarskas | žal. V některých pohraničních bodech rotininků (114, 142, 172, 173) bylo vedle koncového u zaznamenáno také a.16 pant. — pantininkai, rot. — rotininkai, žal. — žalininkai, vidur. — střední aukštaité.17 180 Obr. 1. Oblast nářečí východních aukštaitských pontininků a západních puntininků. 1 — oblast nářečí pontininků, 2 — oblast nářečí západních puntininků 181 Č. bodu | Název bodu | Okolí | Okres | Kterému nářečí náleží 407 | Gaiziunai | Bukonių | Jonavos | střední 445 | Pasoda | Pasodos | Jonavos | ” 447 | Juoduasiai | Lyduokių | Ukmergės | žalininků — rotininků 474 | Vepriai | Vepriu | ” | střední (puntininků jen stopy) 475 | Kulniškiai | Kulniškių | ” | žalininků Obr. 2. Hranice nářečí východních aukštaitských pontininků a západních puntininků a jejich sousedé. 1 — východní aukštaitští pantininkové, 2 — východní aukštaitští pontininkové, 3 — východní aukštaitští západní puntininkové, 4 — východní aukštaitští puntininkové rotininkové, 5 — východní aukštaitští puntininkové žalininkové, 6 — střední aukštaitští, 7 — hranice nářečí pontininků a západních puntininků, 8 — hranice nářečí pontininků ve starších tištěných mapách. Obr. 3. Posun přízvuku v nářečích pontininků a západních puntininků. 1 — přízvuk se pravidelně přesouvá z krátké a dlouhé cirkumflexové koncovky na předcházející dlouhou a krátkou slabiku, 2 — přízvuk se pravidelně přesouvá z krátké koncovky na předcházející dlouhou slabiku a ne zcela pravidelně z krátké na krátkou nebo z dlouhé cirkumflexové koncovky na předcházející dlouhou a krátkou slabiku, 3 — přízvuk se pravidelně přesouvá z krátké koncovky na předcházející dlouhou a krátkou slabiku, 4 — přízvuk se pravidelně přesouvá z krátké koncovky na předcházející dlouhou slabiku, 5 — hranice popisovaných nářečí. 182 CHARAKTERISTICKÉ FONETICKÉ ZVLÁŠTNOSTI NÁŘEČÍ VÝCHODNÍCH AUKŠTAITŮ PONTININKŮ A ZÁPADNÍCH PUNTININKŮ И. ШУКИС Shrnutí K nářečí východních aukštaitských pontininků patří nářečí, v němž se diftongické kombinace základu slova ām, án>ōm, ón vyslovují. K nářečí východních aukštaitských západních puntininků patří nářečí, v němž se diftongické kombinace základu slova ām, án>ūm, ún vyslovují a které se sice rozkládá v západní části oblasti puntininků, ale nepatří ani k puntininkům rotininkům, ani k puntininkům žalininkům. Pontininkové a západní puntininkové zabírají převážně okresy Biržai, Pasvalys, Panevėžys a Ukmergė Litevské SSR, jakož i okrajové části některých sousedních okresů. Popisovaná nářečí se vyznačují velkou rozmanitostí fonetických jevů, z nichž naprostá většina je ve srovnání se spisovným jazykem nová. To platí zejména pro povodí řeky Mūša a pro obce u hranic Lotyšské SSR. Zde se zaznamenává intenzivní posun přízvuku a výrazné zkracování konce slova, až po vypadávání všech krátkých samohlásek, v některých případech i nepřízvučných dlouhých samohlásek (s rostoucí intonací). Posun přízvuku a zkracování konce slova, byť méně výrazné, se zaznamenávají i na zbytku území popisovaných nářečí. Na celém území těchto nářečí se nepřízvučné samohlásky i, u, ē, o v základu slova zkracují na krátké, zatímco přízvučné krátké i, u se prodlužují na polodlouhé. Diftongické kombinace základu slova am, an, em, en s klesavou intonací se v nářečí pontininků vyslovují jako ōm, ón, ēm, én, zatímco v nářečí západních puntininků jako ūm, ún, īm, ín. Tytéž diftongické kombinace s rostoucí intonací se v nářečí pontininků vyslovují jako oт(ōт), oп(ōп), ēт(ēm), ēп(ēn), zatímco téměř u všech západních puntininků jako ūт, ūп, īт, īп. 183