Borisas Larinas

BORIS LARINAS Dne 26. března 1964 zemřel v Leningradě po dlouhé a těžké nemoci Boris Larinas, profesor Leningradské univerzity, doktor filologických věd, akademik Akademie věd Litevské SSR, člen korespondent Akademie věd Ukrajinské SSR, zasloužilý vědecký pracovník Ruské SFSR. Řady sovětské filologie opustil talentovaný vědec. Ruští, ukrajinští, běloruští, litevští a lotyšští lingvisté ztratili upřímného přítele, energického vedoucího a starostlivého učitele. B. Larinas se narodil 17. ledna 1893 ve městě Poltava v rodině učitele. V roce 1914 po absolvování filologického oboru na Fakultě historie a filologie Kyjevské univerzity byl vyslán do nejvýznamnějšího tehdejšího centra ruských humanitních věd — na Petrohradskou univerzitu, aby se připravoval na profesuru. Zde B. Larinas prošel vynikající filologickou školou: jeho slavistická studia vedli profesoři J. Baudouin de Courtenay a L. Ščerba, studium sanskrtu akademici S. Oldenburg a F. Ščerbatskij, íránská studia akademik K. Zaleman a romanistiku profesor D. Petrov. V Petrohradě našel B. Larinas také živou baltistickou tradici. V Akademii věd působili velcí přátelé litevského národa a světově proslulí vědci, akademici F. Fortunatov a A. Šachmatov. Vycházel zde litevský slovník A. Jušky. V roce 1912 obhájil J. Endzelīns na Petrohradské univerzitě svou slavnou doktorskou disertaci „Slovansko-baltská studia“. Baltistické předměty na univerzitě vyučovali J. Baudouin de Courtenay a pozdější profesor Kaunaské univerzity E. Volteris. Na katedře J. Baudouina de Courtenay se na profesuru připravoval náš proslulý lingvista K. Būga. B. Larinas přijel do Petrohradu již s rozsáhlými znalostmi baltistiky. Základy litevštiny, které získal na Kyjevské univerzitě, si zvláště upevnil během cest po Litvě, při setkáních s rolníky z Dzūkije a plavci na vorech po Němenu. Na Petrohradské univerzitě B. Larinas pod vedením E. Volterise dále prohluboval své znalosti baltské filologie. Baltská filologie se vedle slovanské a indické filologie stala jedním z hlavních oborů vědecké činnosti B. Larina. Po příjezdu do Petrohradu, tehdejšího hlavního města carského Ruska, nepřerušil B. Larinas až do posledního dne svého života styky s tímto městem. S drobnými přestávkami zde uplynula celá další část jeho života. Le- 245 Nejlepší léta jeho tvůrčí a pedagogické práce uplynula na vysokých školách v Leningradě. B. Larinas byl vědec s mimořádně širokým rozhledem a hlubokou erudicí. Ve filologickém tisku debutoval již jako devatenáctiletý mladík a za více než padesát let vědecké činnosti publikoval přes sto prací o nejrůznějších otázkách jazykovědy a literární vědy. Při procházení seznamů publikací B. Larina se nelze ubránit údivu, že jde o díla jediného člověka. Jako vynikající praktik a hluboký teoretik zanechal B. Larinas výraznou stopu v sovětské lexikografii. Především je spolu s V. Vinogradovem, G. Vinokurem, S. Ožegovem a B. Tomaševským autorem jednoho z nejvýznamnějších děl ruské lexikografie — čtyřsvazkového „Výkladového slovníku ruského spisovného jazyka“, který redigoval S. Ušakov1. Tento slovník byl ve své době největším úspěchem sovětské lexikografie a ovlivnil veškerý její další vývoj. Obrovskou práci vykonal B. Larin při přípravě slovníku staroruského jazyka z XI—XVII století. Několik let vedl sekci Slovníku staroruského jazyka v Ústavu jazyka a myšlení Jazykovědné akademie věd SSSR, která tento slovník připravovala. Pod jeho vedením byl sestaven rozsáhlý lístkový katalog, připraveny první svazky slovníku a vychována skupina zkušených lexikografů. V. Vinogradov, který přípravu tohoto slovníku označil za „grandiózní kolektivní počin SSSR počin Akademie věd“, napsal roku 1946: „Příprava a vydání ‚Slovníku staroruského jazyka‘ vytvoří v dějinách ruské jazykovědy celou epochu“2. Je škoda, že příprava slovníku byla později z různých důvodů na nějakou dobu přerušena a dosud nevyšel ani jeden svazek tohoto pro jazykovědu tak potřebného díla. Doufejme, že se v blízké budoucnosti těžká a složitá práce na přípravě „Slovníku staroruského jazyka“ znovu rozběhne a že noví autoři slovníku náležitě ocení zásluhy B. Larina o vytvoření tohoto významného díla ruské lexikografie. Nelze zapomenout ani na to, že „Projekt slovníku staroruského jazyka“3, který B. Larin připravil a zveřejnil v roce 1936, byl zcela novým jevem v lexikografické praxi a B. Larin je právem považován za zakladatele nového lingvistického žánru — lexikografického projektování4. B. Larinas vedl početný kolektiv lexikografů Leningradské univerzity a Pedagogického institutu v Pskově, který připravoval oblastní pskovský slovník. Toto plánované čtyřsvazkové dílo (první svazek měl být dokončen v roce 1964) se bude v mnohém lišit od dřívějších publikací podobného zaměření. Jeho prameny nejsou jen hovorový jazyk, ale také různé 1 Plg. Толковый словарь русского литературного языка под ред. проф. Д. Н. Ушакова, сост. проф. В. В. Виноградовым, проф. Г. О. Винокуром, проф. Б. А. Лариным, С. И. Ожеговым, Б. В. Томашевским, I—IV, М., 1934—1940. 2 В. В. Виноградов, Русская наука о русском литературном языке, «Уч. зап. МГУ», т. 3, кн. 1, вып. 106, М., 1946, р. 138. 3 Б. А. Ларин, Проект древнерусского словаря (принципы, инструкции, источники), Л., 1936. 4 Г. В. Степанов, Б. А. Ларин, «Вестник ЛГУ», 1963, № 14, р. 149. 246 … období lexikální materiál vybraný z různých oborových slovníků, rukopisných a tištěných nářečních popisů, historických dokumentů. To vše umožní uživatelům slovníku vytvořit si historickou perspektivu vývoje lexika Pskovské oblasti. Poprvé v praxi oblastní lexikografie bude tento slovník uvádět emocionálně-stylistickou charakteristiku slov, jejich funkční a profesní určení.5 Z iniciativy B. Larina připravoval jeho vedením skupina mladých lexikografů Leningradské univerzity slovník autobiografické trilogie M. Gorkého („Dětství“, „Mezi lidmi“, „Moje univerzity“). První část tohoto slovníku měla být odevzdána do tisku v roce 1964. Slovník Gorkého trilogie měl být počátkem úplného slovníku Gorkého spisů, jehož zásady připravili lexikografové Leningradské univerzity pod vedením B. Larina. Do přípravy tohoto slovníku se zapojily také další vysoké školy (univerzity v Saratově, Gorkém a na Dálném východě), především ty, na nichž působili Larini žáci. Pro přípravu lexikografických kádrů měl velký význam Mezikatedrový slovníkový kabinet, založený z iniciativy B. Larina v roce 1960 na Leningradské univerzitě. B. Larinas vedl také přípravu slovníků některých památek staré ruské literatury. B. Larinas nebyl pouze lexikografem; neomezoval se na důslednou klasifikaci a systematizaci slov, zajímala ho celá historie života slova se všemi nejjemnějšími odstíny, od jeho vzniku až do našich dnů. „Slovo se svými jizvami vyrytými časem, se svou tisíciletou pamětí,“ psal B. Larinas, „přitahuje naši pozornost jako hrdina dějin jazyka, a zároveň i dějin národů.“ Ve svých lexikografických studiích B. Larinas vždy skvěle spojoval dějiny slova a společnosti, která je užívá, každé jednotlivé slovo vztahoval k příslušnému systému slov a hledal jeho zákonitosti. Zvlášť významné jsou studie B. Larina věnované sémantické analýze6, založené především na údajích ze slovanských, baltských a staroindických jazyků. B. Larinas se dočkal všeobecného uznání za své frazeologické výzkumy. B. Larinas se velmi zasloužil o sovětskou dialektologii. Je průkopníkem atlasu ruského jazyka. B. Larinas byl členem malé skupiny lingvistů, která pod vedením akademika L. Ščerby zahájila grandiózní práci — přípravu atlasu ruských nářečí. B. Larinas sestavil lexikální a syntaktické oddíly programu tohoto atlasu. Připravil také program a instrukce pro sestavení atlasu ukrajinských nářečí7. Teoreti- 5 Plg. В. Н. Елина, О. И. Рак, В лаборатории исследования слов, «Вестник ЛГУ», 1963, № 14, р. 144. 6 Srov. B. A. Larin, Z dějin slov (Ljutý zvěř. Rodina. Kavarďak), „Sborník na památku L. V. Ščerby“, red. prof. B. A. Larina, L. R. Zindera a M. I. Matusevičové, L., 1951, s. 190—200; Ze slovansko-baltských lexikologických srovnání, „Věstník Leningradské státní univerzity“, 1958, č. 14, 150—9; O eufemismech, „Vědecké zápisky Leningradské státní univerzity“, 1961, č. 301, s. 110—24 aj. 7 Srov. Б. А. Ларин, Программа для збирания материалов до диалектологичного атласа украиньской мови (з інструкцією), Київ, 1948; II изд. 1949. 247 …ckými a praktickými otázkami sestavování atlasu se B. Larinas zabýval v hodnotných studiích publikovaných v tisku⁸. Sestavování dialektologických atlasů ruského, ukrajinského a běloruského jazyka považoval B. Larinas za první etapu přípravy společného atlasu slovanských jazyků. B. Larina vynikají mimořádnou novátorskostí výzkumy konkrétních nářečí. Na rozdíl od tradiční dialektologie, která zkoumala především jazyk starých venkovských obyvatel, B. Larinas věnoval stejnou pozornost jazykovým faktům u příslušníků různých generací a profesí. Mezi dialektologickými studiemi B. Larina vynikají zejména práce věnované problematice městské mluvy. B. Larinas zdůraznil teoretický význam výzkumu městské mluvy pro jazykovědu a považoval ji za spojovací článek mezi dvěma krajními póly — mluvou venkovských „dědečků“ a „babiček“ a spisovným jazykem. B. Larinas se nevyhýbal ani takovým „dialektologickým“ problémům, jako je zkoumání argotu městského podsvětí⁹. Je pozoruhodné, že tato díla z raného období vědecké činnosti B. Larina se těší zvláštnímu ocenění právě dnes: mladí sovětští strukturalisté jsou jimi přímo nadšeni¹⁰. Nelze opomenout ani B. Larina jako nadšeného organizátora a účastníka dialektologických expedic, porad a konferencí. Vědeckovýzkumnou činnost skvěle spojoval s „černou“ prací dialektologa — sběratele jazykových faktů. B. Larinas je považován za zakladatele zcela nového tématu v dějinách ruského jazyka. Tímto tématem je mluvený jazyk moskevské Rusi v 15.–17. století. B. Larinas jej považoval za základ ruského národního jazyka a odhodlal se překonat mimořádné obtíže způsobené nedostatkem prvků hovorového jazyka v písemných pramenech té doby, silně ovlivněných starou ruštinou. Jako první začal zkoumat zápisky cizinců, kteří navštívili Rusko v 16.–17. století — obtížně čitelné, nejasné a často nepřesné, avšak zachycující mnoho autentických faktů mluveného jazyka. Po mnoha letech pečlivé práce B. Larinas rozluštil a s rozsáhlými úvody, komentáři a textologickými studiemi vydal tři nejvýznamnější popisy mluvené ruštiny v 16.–17. století, které pořídili cizinci — Ludolfovu gramatiku z roku 1696, Moskevský slovník z roku 1586 a slovník-deník Jamese z let 1618–1619¹¹. Tyto monografie, které tvoří B. Larinovu doktorskou disertaci, se dočkaly vysokého ocenění sovětských i zahraničních slavistů. Moskevská Ru- ⁸ Srov. Б. А. Ларин, Об Атласе русского языка и современной диалектологии, «Уч. зап. Ростовского-на-Дону пед. ин-та», т. I, 105—16, Ростов н/Д, 1938; О принципах составления атласа славянских языков, «Сборник памяти Л. П. Якубинского», Л., 1949, р. 23—37; Про методологію радянської лінгвістичної географії, «Діалектологічний бюлетень АН УРСР», Київ, 1949, № 1, р. 6—15. ⁹ Plg. Б. А. Ларин, Западноевропейские элементы русского воровского арго. «Язык и литература», т. 7, Л., 1931, р. 1—20. ¹⁰ Plg. Симпозиум по структурному изучению знаковых систем, М., 1962, р. 36. ¹¹ Б. А. Ларин, «Русская грамматика Людольфа 1696 года», Л., 1937; Парижский словарь московитов 1586 года, Рига, 1948; Русско-английский словарь — дневник Ричарда Джемса (1618—1619 г.), Л., 1959. 248 Problém této hovorové řeči rozebíral B. Larinas i ve svých dalších pracích12. Lituanistické práce B. Larina přitahují zvláštní pozornost litevských jazykovědců. Jak již bylo zmíněno, B. Larinas se začal zajímat o litevskou lingvistiku již během studií. Nespokojil se s písemnými prameny a rozhodl se naučit litevsky přímo od prostých lidí. V létě 1913 a 1914 přijel dvakrát do Litvy a pěšky procestoval mnoho vesnic v tehdejších okresech Raseiniai, Telšiai, Panevėžys, Ukmergė a Trakai. Sbíral zde slova související s lidovým životem a kulturou, studoval nářečí a zaznamenával jejich charakteristické rysy. Plodem těchto cest je práce „Materiál z litevské dialektologie“, zveřejněná o mnoho let později13, která zahrnuje popis nářečí Nemunaitis, slovníček slov shromážděných z různých nářečí s historickými a etymologickými poznámkami a ukázky nářečních textů. Ačkoli se od doby, kdy tato práce vznikala, výzkum litevské dialektologie zpřesnil a jeho metody se značně zdokonalily, některá autorova pozorování, lexikální údaje a zejména teoretická zobecnění mají význam i dnes. Pravděpodobně právě zde se v litevské dialektologii poprvé setkáváme s pohledem na nářečí nikoli jako na soubor charakteristických rysů odlišných od psaného jazyka, nýbrž jako na svébytný jazykový systém. B. Larinas zdůrazňuje, že úkolem dialektologa je rozpoznat a popsat nářeční normu, která určuje komunikaci mezi mluvčími nářečí, avšak čisté podoby se v jejich obvyklém mluveném projevu vyskytují zřídka14. Zajímavé jsou autorovy poznámky k otázce bilingvismu, v nichž objasňuje rozdílný osud polských a ruských prvků v nářečí Nemunaitis15. Lexikální materiál litevských nářečí B. Larinas opakovaně využíval také v mnoha pozdějších studiích a článcích. Nejvíce prací souvisejících s lituanistikou publikoval B. Larinas v posledních dvou desetiletích, kdy se po obnovení socialistického zřízení v Litvě znovu navázaly jeho styky s filology naší republiky a nepřerušily se až do jeho smrti. V jazykovědných výzkumech tohoto období se zabýval problematikou vztahů baltských a slovanských jazyků, zkoumal konkrétní lexikální i gramatické ekvivalenty v litevštině, lotyštině a staré ruštině a široce přitom využíval také materiál neindoevropských jazyků, zejména ugrofinských. Z prací B. Larina tohoto zaměření stojí za zmínku článek „O slově янтарь“16. B. Larinas podrobně analyzoval údaje ze slovanských jazyků a… 12 B. A. Larin, O zápiscích cizinců jako prameni k dějinám ruského jazyka, „Sborník jubilejního vědeckého zasedání Leningradské státní univerzity“, filologická sekce, L., 1946, s. 71—85; Hovorový jazyk moskevské Rusi, in: Počáteční etapa formování ruského národního jazyka, L., 1961, s. 22—34 aj. 13 Б. А. Ларин, Материалы по литовской диалектологии, «Язык и литература», т. 1, Л., 1926, р. 93—170. 14 Tamtéž, р. 93—94, 98. 15 Tamtéž, р. 101—104. 16 Б. А. Ларин, О слове янтарь, kn.: Rakstu krājums veltījums akad, prof. dr. J. Endzelīnam, Rīga, 1959, р. 149—162. 249 ukazuje, že Slované si toto slovo vypůjčili od Baltů, kteří je užívali již před 12. stoletím. Avšak i baltské slovo gintaras je údajně třeba považovat za výpůjčku, a to pro jeho sémantickou izolovanost a nedostatek pracovních i etymologických vztahů. Na základě maďarských slov gyenta a gyentár, která mají tři vzájemně související významy „borovicová pryskyřice; jantar; glazura“, dochází autor k závěru, že slovo gintaras převzali Baltové prostřednictvím ugrských kmenů (nebo přímo) od nejstarších obyvatel pobřeží Baltského moře, v článku podmíněně nazývaných „pobřežané“ („поморы“) a nezařazovaných ani mezi Indoevropany, ani mezi ugrofinské národy. Článek „Z lexikologických srovnání slovanských a baltských jazyků“17 předkládá genetické vztahy mezi staroslověnským sramъ „hanba“ a litevským šarma, šerkšnas, lotyšským serksnes, serns, sersna. Uvedená baltská slova a jejich slovanské protějšky (rus. сереньй „světle šedý“, rus. серён, „jinovatka“) autorovi umožňují usuzovat, že i původní význam slova sramъ souvisel s pocitem chladu. Na základě materiálu baltských jazyků se tak konstatuje analogie mezi vývojem významů slov stydъ, studъ (a zčásti i odvozenin od kořene merz-/morz-) a sramъ (chlad→pocit chladu→afekt→pocit studu). Je třeba poznamenat, že ani v dalších pracích věnovaných dějinám slov se B. Larin nespokojoval s etymologií jednotlivých slov, ale především se snažil stanovit obecné sémantické zákonitosti příznačné pro určitou oblast lexikálního systému. B. Larin zkoumal nejen lexikální, ale i gramatické společné rysy baltských a slovanských jazyků. V článku „Z poznámek o rusko-litevských korespondencích“18 srovnával příčestí trpné přítomného času ve staré ruštině s odpovídajícími litevskými příčestími a konstatoval jejich významovou blízkost. Otázkám syntaxe baltských a slovanských jazyků je věnována i poslední práce vydaná za autorova života — „O jedné slovansko-baltsko-finské izoglose“19. Analyzuje se v ní užívání akuzativu přímého předmětu v baltských, slovanských a baltofinských jazycích. Autor podrobně pojednává o infinitivních a polovětných konstrukcích s akuzativem, které jsou v litevské lingvistice dosud téměř neprozkoumány (např.: Rugeliai piauti labai nusibosta; Linai raunant, reikia šiltai apsivilkti); ukazuje jejich archaičnost a souvislost s odpovídajícími konstrukcemi lotyšštiny, ruštiny a finštiny. Článek vyslovuje myšlenku, že ve všech těchto jazycích mohl být akuzativ přímého předmětu zděděn ze substrátu kmenových dialektů nejstarších obyvatel Pobaltí. Pro dějiny litevského jazyka má význam B. Larinův „Stručný historický přehled litevské lexikografie“20, v němž se osvětluje litevská lexiko- 17 Б. А. Ларин, Из славяно-балтийских лексикологических сопоставлений, «Вестник ЛГУ», 1958, № 14, р. 150—158. 18 Б. А. Ларин, Из заметок о русско-литовских соответствиях, «Научный бюллетень Ленинградского гос. университета». Л., 1946, № 11—12, р. 30—31. 19 Б. А. Ларин, Об одной славяно-балто-финской изоглоссе, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, т. 6, Vilnius, 1963, р. 87—107. 20 Б. А. Ларин, Краткий исторический обзор литовской лексикографии, «Лексикографический сборник», вып. 2, М., 1957, р. 119—144. 250 Vývoj lexikografie od prvních slovníků XVII. století až do dnešní doby. Autor podrobně charakterizoval slovník K. Sirvydase, vyzdvihl jeho originalitu a vztah k použitým pramenům a ukázal, jak pozdější autoři litevských slovníků, navazujíce na tradici K. Sirvydase, dále zdokonalovali lexikografické metody a rozšiřovali a obohacovali zásobu uváděných slov. Za jednu z nejvýznamnějších památek lexikografie XIX. století autor označuje dosud málo zkoumaný rukopisný slovník D. Pošky, napsaný „ke cti a hrdosti národa, budoucím učencům a básníkům“21. Článek přináší mnoho zajímavých ukázek z různých litevských slovníků, které jsou vzájemně srovnávány i s použitými prameny. Kapitola o přípravě velkého „Slovníku litevského jazyka“ je napsána s velkým polemickým zaujetím. Kriticky (místy až příliš negativně) hodnotí první dva svazky velkého „Slovníku litevského jazyka“ a B. Larinas zde předkládá metodické zásady redakční práce na Slovníku; některé z nich byly použity při přípravě pokynů pro redakci dalších svazků tohoto Slovníku. V roce 1940 B. Larinas redigoval rusko-litevský slovník sestavený S. Rozėnasem. Byl to první rusko-litevský slovník vydaný v letech sovětské vlády22. B. Larinas je nejen autorem prací o otázkách lituanistiky, ale také organizátorem a vedoucím lituanistického výzkumu. „B. Larinas se aktivně podílel na organizaci i uskutečňování nejdůležitějších prací naší sovětské filologie,“ zdůrazňuje akademik K. Korsakas23. Když v roce 1951 vyvstala potřeba zlepšit přípravu velkého „Slovníku litevského jazyka“, B. Larinas se aktivně podílel na sestavení nových pokynů pro redakční práci na tomto Slovníku. Lexikografové Ústavu litevského jazyka a literatury dobře vzpomínají, s jakým zápalem se B. Larinas snažil zpřesnit metodické zásady přípravy „Slovníku litevského jazyka“ a dát jim pevnější vědecký základ. Na jeho návrh bylo rozhodnuto uvádět ve Slovníku slovesa s předponami jako samostatná hesla, vyčleňovat frazeologická spojení z ilustračních příkladů, přesněji rozlišovat významy slov a podobně. Metodické zásady zavedené B. Larinasem byly uplatněny ve třetím a dalších svazcích „Slovníku litevského jazyka“; naši lexikografové se jimi řídí i nadále. B. Larinas byl jedním z nejaktivnějších průkopníků a organizátorů Dialektologického atlasu litevského jazyka. Podporoval systematický výzkum nářečí, podílel se na sestavení programu sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka a v létě 1951 se účastnil první dialektologické expedice do okresu Prienai. Tato expedice zahájila rozsáhlý sběr a systematizaci dialektologického materiálu, které B. Larinas i nadále všemožně podporoval. Při přednáškách na dialektologických konferencích, recenzování popisů nářečí a při jiných příležitostech se B. Larinas snažil pře- 21 Tamtéž, s. 132. 22 С. Я. Розен, Русско-литовский словарь, под ред. проф. Б. А. Ларина, М., 1941. 23 K. Korsakas, Įžymaus kalbininko netekus, „Literatūra ir menas“, 1961, Nr. 14(908), p. 7. 251 dávat mladým badatelům litevských nářečí své zkušenosti z dlouholeté dialektologické práce a obracet jejich pozornost k nejdůležitějším problémům historické dialektologie. Z jeho iniciativy byla v roce 1963 zorganizována dialektologická expedice pracovníků Ústavu litevského jazyka a literatury do Saratovské oblasti, jejímž cílem bylo popsat jazyk potomků povstalců z roku 1863, které carská vláda deportovala. Expedice se chtěl zúčastnit i sám B. Larinas, avšak těžká nemoc, která propukla v předvečer jejího zahájení a později skončila smrtí, mu účast na práci expedice znemožnila. Tvůrčí činnost B. Larina se neomezovala na čistě lingvistický výzkum. Zajímaly ho také otázky stylistiky krásné literatury, jimž věnoval nejednu studii a přednášku. Rozsah vědeckých zájmů B. Larina v této oblasti byl rovněž velmi široký — od děl nejnovější ruské krásné literatury až po nejstarší památky indického písemnictví. Polemizoval s filology, kteří pohlíželi na mistrovská díla starověké literatury pouze jako na prameny jazykového a historického materiálu, cizí současnosti; sám přeložil do ruštiny hymny Rigvédy a v roce 1924 je vydal24. Šlo o první umělecký překlad Rigvédy do ruštiny, v němž se filologický rozbor překládaného textu snoubí s jemným stylistickým citem a schopností vystihnout obtížně vyjádřitelné odstíny stylu originálu. B. Larinas je dobře znám také jako badatel a překladatel pojednání o sanskrtské poetice a jako redaktor překladu Mahábháraty. Když se začal věnovat lituanistice, nespokojil se ani B. Larinas pouze s teoretickými pracemi v této oblasti. V letech 1941–1943 mistrně přeložil do ruštiny román P. Cvirky „Žemė maitintoja“. Tento překlad, který kladně hodnotil sám autor, se dočkal již několika vydání. Ruku stylisty lze rozpoznat nejen v poetologických studiích a překladech B. Larina, ale i v jeho jazykovědných pracích. „Mezi mnoha píšícími,“ poznamenává jeho životopisec G. Stepanov, „vyniká B. Larinas mimořádnou vytříbeností psaní. Jeho studie z dějin slov [...] svým půvabem a vybroušeným stylem připomínají mistrovsky napsané novely s nečekanými konci; jeho překlady z Rigvédy zprostředkovávají čtenáři nejjemnější stylistické odstíny, sotva postřehnutelné napětí nálady árijských hymnů; jeho vyjádření o Gorkém a Šolochovovi se vyrovnají nejlepším ukázkám ruské publicistiky“25. Práce B. Larina se vyznačují myšlenkovou pružností, originálními odbočkami a zobecněními, která se někdy na první pohled zdají překvapivá, vždy však vycházejí z vysoké intelektuální kultury a erudice, jež autorovi umožňovaly volně nakládat s materiálem mnoha jazyků a literatur26. V tomto ohledu připomínají práce B. Larina nejlepší ukázky tvorby představitelů francouzské filologické školy. 24 Z oblasti védské poezie (veršované překlady z véd s úvodní studií). „Vostok“, L., 1924, č. 4, s. 46—57. 25 Г. В. Степанов, Борис Александрович Ларин, «Нева», 1963, № 6, р. 163. 26 Není náhodou, že V. Krževskis nazval B. Larina „nejvzdělanějším z našich filologů“, viz Г. В. Степанов, Б. А. Ларин, «Вестник ЛГУ», 1963, № 14, р. 147. 252 B. Larin měl vzácný organizační a pedagogický talent a zároveň byl nesmírně prostým, každému přístupným člověkem. Žáci B. Larina ve svém učiteli cítili nejen náročného vedoucího, ale i upřímného přítele. Svým nakažlivým optimismem a schopností vcítit se do situace druhého dokázal B. Larin vždy povzbudit kolegu či žáka, kterého potkalo neštěstí. B. Larin se svým žákům nesnažil vnucovat puntičkářský dohled; místo toho je vedl cestou originálního tvůrčího hledání a bojoval proti rutině a šablonovitosti ve vědě. A žáků a přátel měl nesmírně mnoho. Kdybychom se pokusili vyjmenovat města, v jejichž vědeckých institucích působí žáci B. Larina, vznikl by dlouhý seznam, který by svými zeměpisnými souřadnicemi zahrnoval téměř celé území Sovětského svazu. Lingvistické konference pořádané na Leningradské univerzitě bývaly někdy jakýmisi pravidelnými setkáními žáků B. Larina. B. Larin zanechal početnou skupinu žáků také v naší republice. Na Ústavu litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd, na Vilniuské státní univerzitě V. Kapsukase a na Vilniuském státním pedagogickém institutu úspěšně působí několik desítek vyučujících a vědeckých pracovníků, kteří byli žáky B. Larina. K rozvoji kádrů baltské filologie B. Larin významně přispěl také v bratrské Lotyšské republice. B. Larin byl téměř jediným ruským jazykovědcem-profesorem, který mohl číst a posuzovat práce napsané v lotyštině27. Tak široký záběr vědecké činnosti umožňovaly B. Larinovi nejen nesmírná erudice a talent vědeckého organizátora, ale také velké tvůrčí nadšení a přesvědčení o významu uskutečňovaného filologického výzkumu pro kulturu naší společnosti. Všichni, kdo měli možnost B. Larina poznat, si ho pamatují jako člověka vždy plného nových záměrů, myšlenek a nápadů, o které se při každé příležitosti dělil se svými žáky a kolegy — při soukromých rozhovorech, na schůzích, při posuzování prací či obhajobách disertací (které vždy nazýval disputacemi). Byl-li přesvědčen o správnosti určitého názoru, hájil jej B. Larin vášnivě a bezvýhradně, bez ohledu na to, o koho šlo, a bez obav, že za svůj názor utrpí újmu. Vědecká zásadovost, opřená o vysokou intelektuální kulturu, je jedním z nejvýraznějších a nejkrásnějších rysů B. Larina, který dlouho zůstane v paměti všech kolegů a žáků, kteří ho poznali. V. Ambrazas a A. Sabaliauskas 27 Plg. Valodnieka Borisa Larina piemiņai, „Literatūra un Māksla“, 1964.IV.4, Nr. 14(1012), p. 6.